Jako obvykle mne předvánoční čas plně pohltil. Vánoce jsou totiž takové, jaké si je člověk umí udělat – a nebudu lhát, já si je prostě umím udělat hezké. Často slýchávám názor, že bych si je užila víc, kdybych měla vlastní děti. Nevím. Já si je dokážu užít i bez dítěte. Možná ještě víc, sorry, not sorry. Prostě jsem tím dítětem já a je mi jedno, že jsem infantilní. Tak třeba adventní kalendáře. Odpočítávala jsem příchod svátků hned na několika různých. Nikdy jich totiž není dost 😉 . Měla jsem jeden nádherně voňavý s Yankee Candle se svíčkami, jeden plný zdravého mlsání od Mixitu, jeden čajový od Lerosu, jeden čokoládový od Milky, jeden, co byl los (nevyhrála jsem nic 😀 ) a dokonce i jeden LEGO, tentokrát s motivem Harryho Pottera. A dokonce jsem dostala i jeden dřevěný, s humorným motivem Hanse Grubera padajícího z Natakomi Plaza (protože Smrtonosná past je jeden z nejlepších vánočních filmů, chápeme se 😉 ). Díky nim mi ten čas ubíhal skutečně rychleji. Ačkoliv… on by ubíhal i tak. Listopad a prosinec jsem totiž trávila neustálým cestováním.
Předvánoční čas přitom v Praze miluji. Jasně, není tu sníh, a i kdyby všude jinde napadl, v hlavním městě se stejně záhy promění v nechutnou břečku, nicméně – jsou tu jiné výhody. Pominu-li všechny ty trhy, co zdobí skoro každé pražské náměstí, pak jsou tu ta světýlka v nádherně nazdobených, zářících vánočních tramvajích, ve vánočních mazačkách i ve vánočních autobusech, na které jsem číhala na zastávkách, když jsem zrovna nespěchala. A když se mi v nich poštěstilo jet, celou dobu jsem se culila jako hňup 🙂 . Nebyla jsem tedy sama, ta atmosféra strhla většinu cestujících, malých i velkých. Mělo to prostě své kouzlo a já za to DPD tleskám.
V práci jsme měli jednu milou předvánoční akci, společné zdobení adventních věnců. S kolegyňkami jsme u toho mlsaly cukroví i domácí vaječňák (samozřejmě až po pracovní době 😉 ) a výsledná příšera mi pak strašila v obýváku až do konce vánočních svátků. Na Vánoce jsme dostali v práci čokoládové Mikuláše, což pro mne bylo milým návratem do dětství, a také nám CNC dopřálo vánoční večírek. Ten byl také fajn, a i když zprvu jsem se obávala, že tam nebudu mít žádné parťáky, posléze se kolegové sešli a večer byl bujarý. Spousta dobrého jídla, dobrá hudba, dobrý pokec, dobře jsem si zatrsala… Jen závěr byl nakonec trochu… neplánovaný. Naštěstí tedy ne pro mě, já to zvládla bez ztráty kytičky, ale ničeho nelituji 😉 . A ještě jsem v tombole vyhrála zábavnou deskovou hru, což pro mne byla taky nová zkušenost, jelikož obvykle mívám naprosto ukázkovou smůlu a výhry se mi vyhýbají. Vlastně jo, na jednom maturáku jsem díky tombole získala smradlavý kulich, co mi dodnes straší ve skříni, a v časopise Čtyřlístek jsem si vysoutěžila čokoládu. Ale uznejte, že to není nic moc, deskovka je lepší 😀 .
S kolegyňkou Džejňulkou jsme se věnovaly řadě předvánočních aktivit. Například jsme společně vyrazily na vánoční trhy do Drážďan, prošly jsme si celé město a nacpaly si teříšky bratwurstem, a také jsme navštívily zámek Moritzburg. To je ten, kde částečně vznikaly legendární Tři oříšky pro Popelku. A vzhledem k tomu, že je to pohádka populární nejenom v tuzemsku, ale i v zahraničí, tento zámek z toho jaksepatří profituje. Uvnitř je vlastně jenom výstava tohoto fenoménu od režiséra Václava Vorlíčka, kostýmy, kulisy, zajímavosti z natáčení i o hercích, co se na Popelce podíleli. Kdysi jsem tohle místo sice už navštívila, ale za ta léta se výstava notně proměnila, zmodernizovala… a také už tam nebyly ty děsivé figuríny. Nahradily je jiné, trošku méně děsivé figuríny 🙂 .
Velké (před)vánoční téma: perníčky. Ty jsem, jak je mým zvykem, tvořila normální i geekovské. Tento rok jsem zkusila něco nového, tedy pohrát si s plochami a barvami zase trochu jinak než v předchozích letech. Nechala jsem se inspirovat na sociálních sítích a nelituji toho. Byla to pro mě sice výzva, ale překvapivě mě to bavilo. A šlo mi to rychle od ruky, což pro mě bylo překvapením snad ještě větším, obvykle se s tím crcám mnohem déle. Minulý rok jsem si kvůli tlačení na tubičky s barvami namohla zápěstí – a to se naštěstí letos právě díky královské glazuře nestalo. Nechápu, jak je možné, že jsem o takovém geniálním vynálezu nevěděla dříve.
Na fotkách perníčky vypadaly taky celkem dobře, a i přesto, že je sama nejím a vždy jsou pouze „na export“ příbuzným a známým, s výsledkem jsem byla samolibě spokojená. Když jsem se pak později dozvěděla, že o ně mezi dětmi v první obdarované rodině proběhla rvačka a dokonce došlo na slzičky, vzala jsem to jako kladné hodnocení své práce… 😀
A ano, jak můžete vidět, dělala jsem perníčky v perníčkové zástěře, v perníčkovém tričku a s perníčkovými náušnicemi, popíjela jsem u toho perníčkové kafe a perníčkový čaj z perníčkového hrnečku… ale jinak jsem samozřejmě úúúúplně normální 😉 .
Perníkovou architekturu jsem tentokrát notně ošidila, jelikož jsem výslednou „stavbu“ pojala pouze jako takové speciální vánoční dioráma domečků a kostelíku. Tudíž jsem se nemusela zlobit při lepení s nesedícími díly a podobně, což pro mne, vrchního matlu, byla tedy velká úleva. Z mé hlavy tento nápad na náves samozřejmě nebyl, to se nemusíte lekat, viděla jsem to na internetech – i když tedy výrazně menší, jako stojánek na čajové svíčky. Jenže já jsem megaloman, že jo… Takže je to možná jednoduché, ale aspoň velké! 😀
Samozřejmě nechyběly ani mé obvyklé trademarky v podobě sněhuláčka a jezevčíka, nicméně nejvíc mě na tom všem stejně bavil rybníček s rybkami.
Jen až příliš pozdě jsem zalitovala, že jsem nevyužila barvení plochami i na dioráma, nicméně s těmi jsem si naplno začala hrát až v případě jednotlivých perníčků. Možná tedy příští rok…?
Star Wars příšeru jsem také vytvořila, nicméně na chlubení to tentokrát moc nebylo. Odhodlala jsem se totiž jít do rizika, v marném boji po originalitě zase vytvořit něco nového… jenže s ikonickou křížokřídlou stíhačkou jsem si ukousla větší sousto, než jsem byla schopna zvládnout. Mořit se s křídly X-Wingu, aby zůstala útočně otevřená a přitom neupadla, nebo aby se to vlastně celé nerozpadlo, alespoň než to všechno slepím a nazdobím… To byl vážně ořech. A nebudu lhát, nezvládla jsem to. Zdobení mi opadalo a všechny ty strašné vlnité linky, kterými se nakonec mé výsledné monstrum „pyšní“, jsem doplňovala už na slepenou stíhačku.
Mno. Příště se vracím k osvědčené klasice v podobě Falcona nebo AT-AT z předchozích let. Pokud si ty minulé „porodní bolesti“ vzpomínám dobře, bylo to sice taky o nervy, ale výsledek vypadal výrazně lépe…
Jediné, co mě v mém geekovském pečení potěšilo, byl fakt, že mne díky mým předchozím výtvorům oslovil prostřednictvím Instagramu novinář píšící pro Star Wars Insider, celosvětově známý magazín o Hvězdných válkách, a v lednovém čísle mi věnoval půlstránku. Což osobně považuji za dost velký úspěch a nebudu lhát, dost mne to i přes poslední neúspěch namotivovalo.
Kromě perníčků došlo samozřejmě i na pečení cukroví. K povánočním kilům u nás doma přispělo 17 různých druhů, které byly hotové už 12. prosince. Nechyběly klasiky jako pařížské rohlíčky, linecké, ořechy, kokosky nebo laskonky, ale nejfotogeničtější byly samozřejmě barevné kousky zdobené pro velký úspěch – ano, tušíte správně – opět královskou glazurou, ze kterých jsem měla takovou radost, až jsem se za to trochu styděla. Slovy klasika: „Škoda ich zožrať!“ Na netu jsem totiž nakoukala několik zajímavých tipů, jak na zdobení… a sprostě jsem je obšlehla. Také jsem nakoupila nádherné posypy a byla radost si s tím pohrát.
23. prosince jsem si ve Slavonicích došla na pro Betlémské světlo, které rok co rok rozvážejí po světě skauti. Je to moc hezký zvyk a u nás skauti mají kromě lucerniček s plamínky živý betlém, hrají koledy, k tomu vánočně nasvícené slavonické náměstí vypadá velmi poeticky, člověk se potká se známými, co si také došli pro plamínek, a je to celé takové hřejivé. Doslova. Po celé svátky pak doma Betlémské světlo schraňujeme, a to i přes noc, a dáváme velký pozor, aby nezhaslo. Malý tip – hřbitovní svíčky nikdy nezklamou, hoří dlouho a nehrozí, že prasknou a něco zapálí 🙂 . A ti, co jsou paranoidní a bojí se, že stejně vyhoří, si mohou dát hřbitovní svíčku třeba do sprchy nebo do vany.
A hlavní „side quest“ mého prosince? To byl můj pověstný lov vánočních stromečků. Kdo sledoval můj instagramový účet, jistě to viděl na vlastní oči. A byl to náramně úspěšný lov, protože tento rok se do něj zapojilo hned dvacet lidí, co mě doslova zavalili svými úlovky. Postupně mi naposílali neuvěřitelných 133 stromků! Nakonec jsem proto sdílela ve svém adventním kalendáři především ty stromečky, jejichž fotky pro mě pořídili ostatní. Lov probíhal nejenom v tuzemsku, ale i z mnoha jiných, zajímavých zahraničních destinací – třeba z Číny, Thajska, Polska, Francie, Itálie a Německa. Nejaktivnějším lovcem se pak stala „agentka Džejnulka“, která ulovila, pokud jsem správně počítala, 61 stromků. A dokonce se našel jeden človíček, co si prý jenom díky téhle hře konečně užil předvánoční dny – takže jsem se stala vlastně vánočním skřítkem, co roznáší vánoční náladu, a to je doslova splněný sen.
A já? Já lovila jenom v Česku a v Německu, nicméně i tak jsem jich svém archivu od 30. října, kdy jsem inkasovala první zářez, až do 31. prosince napočítala celkem 125 (pročež stromek ve dne a osvětlený v noci jsem počítala samozřejmě jenom jako jeden). Jednou jsem se dokonce náhodou připletla přímo ke slavnostnímu rozsvěcení, kde jsem dostala svařák i pusu pod jmelím, což bylo milé.
Zkrátka když to shrnu, svátky byly celkově moc povedené, i když jako obvykle příliš krátké. Možná i proto, že jsem jeden z vánočních svátků strávila pracovně… ale to bohužel k životu novináře píšícího pro online média patří. Jediné, co mě mrzelo, pak bylo snad jenom to, že letos nebylo moc sněhu, ačkoliv je pravda, že na Štědrý den byl alespoň poprašek. Tak jsem na něj hned vyhnala svou čtyřnohou holčičku, abych si alespoň ji vyfotila. Narazila jsem jí kulicha a byla tuze rozkošná, ale pózovat mi nechtěla ani za úplatek, a tak na pořízených fotkách vypadá jako týraný pes. Věřte mi ale, že není, fakt ne! 😀 Pod stromečkem jsem pak sice našla plno nádherných dárků, ale nejvíce jsem si užila to, že jsme všichni spolu, že jsme zdraví a že se navštěvujeme. O tom přece Vánoce jsou.
Leden 2025