Můj milý deníčku, tak se to konečně stalo - mám za sebou svůj první GameDay. Jako obvykle se mi dalo vědět na poslední chvíli, chovám však bláhovou naději, že pro příště si mě Hooke už skutečně uloží do mail listu, jak mi slíbil. Stejně tak jsem se na poslední chvíli stala součástí malého komplotu: tento GameDay byl totiž ve skutečnosti neoficiální oslavou Hookových narozenin. A protože jsou Brňáci parta poměrně soudržná a jejich vztahy víceméně afiliantní (což znamená, že vysloveně hostilní postoje tu nikdo vůči nikomu nemá, i když nezaujatý pozorovatel, kterým se občas nazývám, by mohl možná tvrdit opak :) ), tajně se plánovalo i překvapení pro oslavence – každý z účastníků oslavy byl pověřen donesením nějaké dobroty, aby bylo během celé akce co mlsat.

"Jakýpak svátek sci-fi? Přehlídka cvoků je to!" - Homer Simpson, The Simpsons

Představa dalšího blížícího se Festivalu fantazie mne vyděsila natolik, že jsem byla téměř až do konce června přesvědčena, že na něj nepojedu. Zatraceně, vždyť už jsem úplný veterán – z patnácti „efefek“ být na dobrých deseti, deseti!, to už je vážně zvrácenost hraničící s masochismem. Nic už mě tu nepřekvapí, jak by také mohlo? Chotěboř je pořád stejná, organizace FFka je pořád stejná, přednášejí pořád ti stejní lidé a jejich přednášky jsou rok co rok takřka naprosto stejné, maximálně doznají minimálních změn, a dokonce i ti návštěvníci conu se za tu dekádu tak nějak ustálili, takže kromě přátel, na které se zpravidla tolik těším, tam vídávám pořád ty stejné tváře nerdů, pošuků a freaků, ke kterým patřím čím dál méně – nebo se tak alespoň cítím. Kdo by z toho nebyl frustrovaný, že.

Předem hlásím, že report se mi psát nechce. A protože jsem typ člověka, který to, co mu nejde, přes koleno neláme, donutit se k napsání nějakého článečku, který jasnou a zábavnou formou shrne všechno dění na historicky již třetího Lancz-conu, prostě nehodlám. Místo toho postavím svůj článek spíše na fotkách, kterých jsem pořídila požehnaně (přes osm stovek snímků za necelé dva dny, to je docela pěkná úroda, že? :) ), protože těm, kteří tam byli, se díky nim všechny vzpomínky alespoň příjemně oživí, a těm, kteří tam nebyli, se díky nim všechna ta milá atmosféra, co tam panovala, alespoň trošku přiblíží, jelikož stejně jako u všech jiných akcí platí jediné - kdo tam nebyl, beztak pochopit nemůže.

Už mnohokrát se mi ověřila stará dobrá lidová moudrost o tom, že když se na něco opravdu těšíte, býváte nakonec neskutečně zklamaní, zatímco sotva k něčemu už od počátku přistupujete s nedůvěrou, kdy nevíte, co si od toho slibovat, může to být už jenom lepší. A to se mi právě stalo tenhle víkend.
Zprvu jsem byla představou "literárního víkendu" s jedním z profesorů z VOŠP uchvácená: skupinka nadšenců se sjede v rámci workshopu na chalupě, věnuje se kulturní osvětě, trochu se popije, hodně se toho sní, navštíví se bratři Reynkovic, synové bohužel ne až tak známého, leč talentovaného básníka a grafika Bohuslava Reynka..., to všechno zní přece zábavně. Dokonce natolik zábavně, že jsem se na tuhle výpravu vnutila i přesto, že obvykle výuku tohohle profesora nenavštěvuji. Jenže čím více se termín odjezdu blížil, tím více opadalo i mé nadšení, takže v pátek dopoledne jsem dokonce chvilkami dumala i nad tím, že nakonec nepojedu, nervózní z toho neznámého... ale ruku na srdce, to byla bych pěkně pitomá :). Víkend to byl totiž moc a moc fajn.

Nejsem typ člověka, co pořád tvrdí, že se mu někam nechce, i když se mu vlastně hrozně chce a touží jen potom, aby byl přemlouván. Vůbec ne. Skutečně se mi do Brna na Silvestrovskou oslavu nechtělo. Měla jsem spoustu důvodů tam nejet, a má nechuť nejen k cestování byla příliš veliká. Ale jela jsem a nelituji toho, protože to rozhodně bylo zábavnější než cokoliv jiného, co by mne čekalo doma.
I vzdor tomu, že nebyla ani čokoládová fontánka, ani playstation, Wii, DDR nebo jiné hry, a já jsem odpoledne i část večera psala úkoly (za což se všem svým společníkům moc a moc omlouvám, byla jsem nudná k umření), odmítala hrát Aktivity a vlastně jsem ani skoro nepila, nakonec jsem se opravdu báječně bavila a všichni jsme se dost nasmáli.
Zkrátka - bylo to fajn.

Na dalším ročníku nejlepšího a nejkomornějšího českého sci-fi conu, odehrávajícího se už kdoví kolikátým rokem v Kopřivnici, jsem samozřejmě nemohla chybět ani letos – a to i když si pomalu, ale jistě začínám připadat na cony stará (ačkoliv ani to spaní v tělocvičně nakonec nebylo tak zlé, jak jsem se zprvu obávala), už dávno mi to všechno nedává tolik, co kdysi... Nicméně vidět všechny ty rozzářené tváře, to mě potěší a nadchne pokaždé. A upřímně, jenom na conech si připadám normální - kolem mne je totiž spousta daleko vyšinutějších lidí, což je velmi příjemně osvěžující :).
Slíbila jsem, že o tomhle Kopru něco málo sepíšu. To byl hodně blbej nápad. Ale protože sliby se mají plnit hlavně o Vánocích, a ty už nám zatraceně klepou na dveře, vypsala jsem si sem alespoň pár postřehů. Jako obvykle ale samozřejmě nemám chuť psát nějaký pořádný report, vezmu to tedy opět velmi jednoduše, stručně bodově, nudně a chronologicky.

Chtěla jsem napsat něco o FFS, ale report je zbytečný, byly to jen dva dny, vlastně ani to pořádně ne, takže prostě jenom sepíšu pár postřehů... jak to ostatně dělám v poslední době pokaždé, až to nechutně zavání stereotypem, takovým tím odloženým na zahradu a nechaným prolézat hnilobou, rozkladem... a červíky. Kdepak, tentokrát to pojmu trochu jinak. Nebo se o to alespoň pokusím.

Nevnímám bolest, jediný, co teď pociťuju, je nejistota, strach a adrenalin pumpující mi snad až ve spáncích. Se zbraní v ruce se krčím za jedním keříkem, a když se pokusím opatrně vyhlédnout a zhodnotit situaci, modlím se, aby mě soupeřova zbraň nezasáhla. Jakmile opatrně vystrčím hlavu zpoza listů, okamžitě se mým směrem spustí palba. Bleskově se zase odkulím do bezpečí, a jediný, co slyším, je kromě mého vlastního zrychleného dechu svištění a bubnování kulek všude okolo. Zakleju. Bylo to těsný, to jo, na druhou stranu mám ale konečně jistotu, že napravo se schovávají dva mí protivníci, choulící se za barely, a jeden bastard je nalevo zhruba na devíti hodinách. Velitel naší skupinky navrhoval, že až začne být situace neúnosná, prostě se vrhneme kupředu k nepřátelské baště a ti z nás, kteří přežijí, se pokusí dobýt jejich pevnost. Někteří z nás se tomu nervózně zasmáli, jiní zcela vážně přikývli. Sebevražedná mise. A vlastně... proč ne. Kývnu na svého spolubojovníka. I on má na sobě maskáčový mundůr a na tváři masku, takže nemám tušení, kdo z mých přátel to vzal zavděk převráceným kmenem stromu.
„Tři,“ křiknu na něj.