Jak si někteří všimli, jiní se zeptali a dokonce se našli i tací, kteří mě za to pochválili či mi za to vynadali – je to pravda, v poslední době se snažím držet dietu (snažím, ano, to je to pravé slovo, protože má vůle je věc notně chatrná). Jedu v tom už od půlky února a dokonce i denně trochu cvičím. Uvědomujete si tu bizarnost? Já, takový nešikovný, neohrabaný, naprosto nesportovní člověk, a pravidelný pohyb? Vlastně tím překvapuju sama sebe, bojuju proti sobě, týrám se. Bohužel, ne vždy mi to vychází a každou chvíli zhřeším, i když si plně uvědomuji, že se s tímhle přístupem jenom těžko vypořádám se svou nadváhou. Nejspíše proto mi to hubnutí moc nejde a já jsem pořád notně oplácaná. Ach jo.

Každopádně pro všechny nadšence, kteří by do toho přece jenom chtěli jít také (faktem je, že se léto nekompromisně blíží, a plavková sezona je něčím děsivým snad pro všechny dívky a ženy – a navíc, už se mě na tyhle „rady“ kde kdo ptal), jsem se rozhodla vypsat všechny povětšinou negativní postřehy, které jsem za tu dobu nasbírala. Takže já to vidím zhruba takhle:

- když člověk málo jí, brzy si zvykne na to, že vlastně nepotřebuje takové porce, jaké si dopřával předtím, a i ten věčný hlad ho brzy přestane trápit. Bohužel však je tu něco horšího, něco, co přemoct většinou prostě nejde – chuť. V praxi to vypadá zhruba tak, že si celý den hlídáte, kolik sníte sacharidů, tuků nebo bílkovin (za ty dva měsíce jsem se stala už skoro odborníkem na energetické hodnoty potravin :) ), a pak dojdete po celodenní honičce ve škole i mimo ni domů, necháte se ovládnout chutí a spontánně si dáte něco děsně kalorického. A to nemluvím o tom mučení v televizi, kde jsou najednou samé reklamy na čokoládu, nebo o té tortuře ve vašem okolí, kdy náhle zjistíte, že si pořád někdo na něčem pochutnává. A najednou to nechápete – to vám dělají všichni naschvál, nebo jste si toho předtím nevšímali? :) Těžko říct. Fakt je, že je to ubíjející a demotivující, pokud k sobě nejste tvrdí. A to já bohužel nejsem :(.

- když člověk denně cvičí (a předtím nikdy moc necvičil, tudíž nemá žádnou fyzičku), je unavený. Když má člověk nedostatek vitamínů (ačkoliv ani předtím jich moc neměl ;) ), je unavený taky. A když je člověk unavený, vyčerpaný, bez vitamínů a bez nálady, je pochopitelně nevrlý - aby taky nebyl, když si pořád připadá jako vymačkaný citrón. Od doby, co dietuju, jsem stále velmi nevraživá, nedá se se mnou mluvit, nic mě pořádně nebaví. Mám pocit, že dokud jsem si jedla, co jsem chtěla a také kdy jsem chtěla, dokud jsem si mlsala, kdykoliv jsem měla chuť na sladké, byla jsem daleko spokojenější. Je to těžké. Sice jsem se nevešla do žádných kalhot, to je pravda, ale byla jsem víc v pohodě. Teď sice obleču klasickou konfekční velikost (i přes mé BMI, které stále hlásá kritická čísla), jenže mě zase všechno rozčiluje, ze všeho jsem víc ve stresu a ta tam je i můj pověstně otravný optimismus. Všechno má prostě svá pro a proti.

- když člověk drží dietu, musí řádně dodržovat pitný režim - přece jenom, se žaludkem plným vody prostě nemáte tolik hlad. Snažím se pít denně více jak dva litry tekutin, většinou zvládám tak dva až tři litry čajů, vod bez cukru a minerálek (a poté, co jsem si částečně spálila krk kyselinou z citrónky, kterou jsem si tu vodu ochucovala, prokládám ochucené i neochucené bublinky například zeleným čajem nebo nízkotučným kefírem). Zkrátka se doslova nalejvám. Je to zvláštní, nebyla jsem nikdy zvyklá tolik pít, ale má to své výhody: od té doby mne podstatně méně často bolí hlava. Jsou tu ovšem i nevýhody: každou chvíli musím čůrat :).

- když člověk drží dietu, nesmí pít alkohol, jelikož je plný kalorií, které během prosezeného večera v hospodě prostě nespálíte, a navíc podporuje chuť k jídlu. Takže žádné pivo, žádné víno, nic, což je pro mladého člověka poměrně hrozné, tím spíš, když jde někam ven s přáteli, kteří pijí. Jeho kamarádi se opíjejí, klopí do sebe jedno pivko za druhým, a on si tam dává jen Mattonku, z čehož se cítí ještě bezradněji - a to ani nemluvím o tom, jak mu je během doby, co se ostatní dostávají do nálady. A poté, co se už v té alkoholové rozvernosti nacházejí, vy máte pořád na stole pouze tu pitomou vodu s bublinkami, a své kamarády najednou nechápete a lezou vám na nervy. Hrůza :).

- když člověk, či spíše dívka hubne, první, o co přijde, nejsou tukové zásoby třeba na stehnech, čili na místech, kde by to dotyčná ocenila, ale jednoduše se jí zmenší prsa. Což mě štve, to je jasné - já svůj dekolt vždy považovala za jedinou přednost své barokní postavy, ale teď si vystačím s košíčky podprsenky B a jsem z toho poměrně skleslá, nyní už opravdu nemám sebemenší důvod k tomu, abych ještě měla nárok na nějaké sebevědomí. Je to na nic, víte? Předtím jsem byla tlustá holka s velkým poprsím. Teď jsem už jenom tlustá holka.

Ale ne, nestěžuju si. Vejdu se třeba konečně znovu do triček, která jsem už dávno vyřadila ze svého šatníku s tím, že v nich vypadám jako buřtík. Teď jsem trošku méně obtloustlý buřtík, ale pořád bohužel buřtík, takže mi držte palce, abych se držela ve svém boji s nadváhou i nadále. A vám ostatním, které můj výčet postřehů stále ještě neodradil, jasně říkám jediné – důležité je hlavně to, aby byl každý sám se sebou spokojený.