Nejsem tvor od přírody nostalgicky založený, kdepak, ale když to na mě přijde, jsem ve své patetičnosti k nezastavení. Když jsem byla před dvěmi týdny v rodných končinách, něco jsem ve svém slavonickém pokojíčku hledala. Samozřejmě to přesně dle Murphyho zákonů bylo na tom posledním místě, na které jsem se koukala - ale upřímně, bez toho by to přece nebylo to správné pátrání a hrabošení. A jak se se tak probírala svým bordelem, nashromážděným za všechna ta léta, vším tím nepořádkem narvaným do šuplíků, skříní i igelitek, najednou jsem objevovala samé poklady, jeden vedle druhého. Poznámky, obrázky či podtácky z mého působení na MUNI byly ještě úsměvné, ale u různých psaníček a dárečků ze střední jsem se už dojímala - a když došlo na materiály ze základky, bez přehánění jsem se poddala sentimentu a nějaká ta slzička taky ukápla.
Je to smutné. Člověku se pořád zdá, že je to sotva pár let, co s prstem v nose absolvoval povinnou školní docházku. Má pocit, že ještě nedávno byl v Jihlavě na gráfce a jaksepatří si užíval divokého bohémského života mladičkého rádoby umělce. Myslí si, že je to sotva pár měsíců, co se z Masaryčky přesunul na pražskou VOŠP, a ještě stále má problémy s brněnským dialektem... A najednou přijde takováhle nečekaně drastická konfrontace a poraď si s ní, děvče. Náhle na mě plně dolehla tíha všech těch let. Uvědomila jsem si, co všechno se mezitím stalo, co všechno jsem si mezitím prožila, co všechno jsem mezitím absolvovala... a hlavně, co všechno se pro mě za tu dobu změnilo. A to, co mi tenkrát přišlo tak děsně důležité a nepostradatelné, to vše, na čem jsem si v té době zakládala a čeho jsem si vážila (a teď nemám na mysli jenom předměty, ale i vztahy), je nyní jenom úsměvnou vzpomínkou a možná ještě něčím menším, nicotnějším.
Je to vážně smutné. Život utíká děsivě rychle. Chci ho prožívat, ne přežívat, a chci se za dalších pět, deset let otočit a říct si, jo, všechno to bylo fajn, ničeho nelituju, jsem tam, kde jsem být chtěla. Za pár týdnů mi je čtyřiadvacet, o rok později mám na krku čtvrt století, a už předem z toho depkuju - možná proto, že jsem teď dost ve stresu ze školy (a nejen z ní). Opravdu nevím, čím to je, že před zkouškovým obdobím a hlavně před narozeninami na mne pokaždé padne takový podivný splín a pocit totální marnosti, zbytečnosti a naprostého neuspokojení. Jsem dospělý člověk, který si se svou dospělostí neví rady, a přitom se úzkostlivě distancuje od chování byť jen náznakem pubertálního. Pořád si připadám jako malý dítě ztracený v tom všem shonu divnýho a uspěchanýho světa, nenápadnej, zmatenej a nejistej bod v tom všem, zaplňující jedno jediný místečko, který by jinak bylo prázdný. A i kdyby bylo prázdný, ani by se nejspíš nic nestalo.
Je to sakra smutné, zatraceně. Stárnu a měním se, bolestně vnímám všechny ty změny, kterým se nejde ubránit, a čím dál častěji se ohlížím přes rameno a přehodnocuji každé své rozhodnutí, dumám nad tím, jaké by to bylo, kdyby... Jak zbytečné, vždyť téměř každá změna, která mě kdy potkala, byla k lepšímu, vždycky mne někam posunula. A jediné, co mi skutečně vadí, jsou postupné ztráty všech přátelských vazeb, o kterých jsem si vždy myslela, že bez nich nedokážu žít – a dokázala jsem. Zním teď skoro jako nějaký pamětník, že? Jako kdybych už měla svou cestu za sebou, jako kdyby mne už žádná křižovatka nikdy nečekala. Jsem směšná, za rok si nejspíš budu pokládat ty samé otázky, vyděšená tím, co dělat poté, až / pokud / jestli vůbec absolvuju VOŠP, ačkoliv... kdo ví, co bude za rok (ne, že bych chtěla malovat čerta na zeď, ale znáte to, ne nadarmo se říká „člověk míní, Pánbůh mění“).
Ne, vlastně to není nikterak smutné. Je to prostě život, takhle to zkrátka má být. Všechny zážitky se časem stanou jenom úsměvnými historkami, všichni bývalí kamarádi zase lidmi, které když potkáte, vyměníte si s nimi maximálně pár prázdných frází.

Původně jsem sem k tomuhle článku chtěla dát řadu fotek, a to jak ze základní školy, tak i z té střední, ale pak jsem si to rozmyslela. Přece jenom, většinu těch snímků mám beztak ve svých galeriích na Facebooku (a pokud je chcete vidět, není nic snazšího než se se mnou skamarádit ;) ). Ty fotky by sice perfektně ilustrovaly mé přátele, ale jenom vizuálně. K čemu by to bylo? Daleko více než fotky, kde se k sobě tulíme, charakterizuje náš vztah tenhle roztomilý nepořádek, který jsem nacpala do scanneru. Několik vzkazíků, které mi psaly kamarádky před mým odchodem ze školního penzionu na privát, pár pasových fotek, které jsem tehdy nosila v peněžence, dvě placky, které zdobily můj školní batoh, dvě vstupenky do kina na filmy, které si už nepamatuji, a dokonce i nějaké ty účtenky z hospod, které jsme tehdy s kamarády a spolužáky často navštěvovali.