Pod takhle vznešeným názvem (kdo ví, z jakého slavného filmového muzikálu pochází tato písnička, má u mě malé, naprosto bezvýznamné plus) se skrývá malý blogískový zápisek o tom, kterak San poznala i jinou hudbu, než tu, která jí obvykle hraje v empétrojce, a zůstala bez nadsázky zírat s pusou dokořán. On totiž ten ne-mainstreamový undergroud není ani tak trochu natolik špatný, jak jsem se vždycky domnívala - a to se považuji za člověka víceméně bez předsudků :).

Došlo k tomu vlastně docela náhodou a v době, kdy jsem to naprosto nečekala - v pátek večer. V rámci školní osvěty (a předmětu hudební kritiky, který nás vyučuje publicista Pavel Klusák) jsme s Anetou navštívily divadlo Archa, akci poeticky pojmenovanou Hudba 2009: Konec se blíží aneb Zlaté časy, tedy přednášku tří známých hudebních publicistů - Aleše Stuchlého, Pavla Klusáka a Karla Veselého. V praxi si tedy představte tři chlapíky, kteří se postupně svěřují publiku se svými názory na hudební dění v uplynulém roce, a pouští k tomu nepřeberné množství ukázek a klipů, více či méně zajímavých, spíše více než méně zajímavých – samozřejmě, pominu-li tu podivnost s hovnem (don't ask...) a některé noisové skladby, které mi přišly už jen jako noise (= hluk), ze kterého by mě po chvíli rozbolela hlava.
A kromě zážitku jsme si mohli odnést i malý fanzin, obsahující texty přednášejících, převážně tedy pláč hudebních publicistů nad tím, kterak hudební pubicistika v dnešním přetechnizovaném světě postupně skomírá, hudební časopisy zanikají, a písničky si volně můžeme postahovat na internetu - a pak je třeba na Twitteru ohodnotit jednou jedinou větou o sto čtyřiceti znacích (což je pro novináře pochopitelně iritující, za chvíli o jejich recenze v tisku nebude stát už nikdo).
Ale zpět do Archy. Z té jsem se vypotácela až o půl dvanácté, plná dojmů, vysílená, ale přesto zcela naplněná, zahanbená svým vlastním hudebním (ne)vkusem, a skoro jsem se styděla pustit si do sluchátek svou milovanou Nirvanu, tu samou Nirvanu, se kterou jsem – ještě neposkvrněná, naprostá panna, co se týče tohoto druhu hudby – do Archy vcházela. Napadlo mě, že je možná na čase vyhrabat se z hlubin instrumentálních soundtracků a (nejen) sedmdesátkového a osmdesátkového rocku, a konečně se začít zajímat o současnou hudbu, bedlivěji prozkoumat HEALTH, Grizzly Bear nebo zpívající herečku Charlotte Gainsbourg... anebo taky ne. Můj svět se po jednom pátku neotočil vzhůru nohama, ani nebyl zpochybněn nebo otřesen, vůbec ne, spíš byl jen tak nějak obohacen – a je fakt, že dnes jsem album do té doby pro mě naprosto neznámé Fever Ray slyšela už aspoň třikrát :).
Proč se sem s tím vlastně vypisuju, když by obyčejnej zápisek do foto-deníčku úplně stačil? Vlastně ani nevím. Vlastně ani nevím, proč mě tahle akce a hudba na ní tolik oslovila, přesně jak mi později vytkla Aneta: kdyby mi tyhle kapely doporučila ona, rozhodně bych jim nevěnovala tolik pozornosti (i když, na druhou stranu, Patricka Wolfa jsem si také oblíbila "jenom" díky ní), ovšem něco na mě tam tak zapůsobilo... jenže co? Těžko říct, možná ta atmosféra, to téměř intimní prostředí... V malém sále kina Archa jsme seděli všichni s kelímky v rukou, někdo měl pivo, někdo víno, všichni vypadali děsně nezávisle, děsně alternativně, mimo hlavní proud (ať už si pod tím pojmem představujete cokoliv), a když přednášející zažertoval, všichni se zasmáli tak nějak spiklenecky, jako kdyby šlo o nějaké interní vtipy, narážky pro zasvěcené, jako kdyby sdíleli kromě obliby nezávislých hudebníků nějaké společné tajemství, kterému jsem nerozuměla, ale chtěla jsem, zatraceně, chtěla jsem.
Tak třeba příští rok...?

Čtyři písničky, výše zmiňované, které mne bavily nejvíc:

Beck & Charlotte Gainsbourg - Heaven Can Wait

Fever Ray - Seven

Grizzly Bear - Two Weeks

HEALTH - Die Slow