Poněkud svéráznou adaptaci jedné z těch známějších Moliérových her uvádí Divadlo Na zábradlí pod názvem Tartuffe Games, a jak je již naznačeno, divákům bude předvedena tak trochu jiná „hra s Tartuffem“, intrikářem a lhářem, než jak jsme zvyklí z dob, kdy jsme tohoto pokrytce od slavného francouzského dramatika měli snad všichni zařazeného do povinné četby. Než dojde na závěrečný výmluvný „game over“, odehraje se na jevišti velmi netradiční inscenace, při níž dojde nejen na francouzštinu a původní Moliérovy verše, ale i na hovorovou češtinu, slangové či hrubé výrazy, a závěrečné zadrnkání na kytaru nejohranější písničky od bratří Nedvědů v duchu té nejotřepanější estrády.

Tartuffe Games jsou v Divadle Na zábradlí již druhou režií absolventa DAMU Jana Friče, a byl to právě on a dramaturgyně Lucie Ferenzová a Ivana Slámová, kdo se chopili úpravy Moliérova textu a pojali ho zcela odlišně, než jak očekáváme, jako podobenství současné společnosti, možná i jako kritiku, které však chybí ostřejší hrany, a je škoda, že původní dílo připomínají snad jen bílé, napudrované paruky z Francie sedmnáctého století, ostře kontrastující se současnými kostýmy všech postav. Bohužel to, co se zprvu rozjede jako zajímavě dekadentní, všem tak dobře známá fraška o manipulátorovi a jeho šikovných machinacích, a aktuální komedie, ve které se na protest zapaluje jedna cigareta od druhé, se brzy změní na poměrně nezáživnou hru, při níž ne každého pobaví prvoplánová vulgarita, a časté citace odkazující na nejrůznější písničky od táboráků či nejnovější filmy začnou posléze téměř nudit a možná i obtěžovat, zoufale zde chybí nějaký pořádný původní gag či pointa, která nevyzní naprázdno.

Zaujme ovšem alespoň stylizace výrazných ústředních postav, zmodernizované, leč i přesto typické Moliérovské panoptikum: hlavní role trampsko-ekologického militantního podvodníka v zatraceně krátkých skautských kraťáskách v podání Pavla Lišky. Naivní Orgon Vladimíra Ornesta, stále zaslepeně věřící v Tartuffovu dobrosrdečnost, jenž se změní ve zlomeného, zklamaného starce pouhým přilepením dlouhého bílého vousu a depresivním broukáním „Posledního kovboje“ od Michala Tučného. Elegantně ztvárněná paní Elmíra Natálie Drabiščákové. Tupounká panenka na hraní Mariannu Dany Markové, která ve svém pěveckém čísle předvede své až obdivuhodné hlasové dispozice. Prostořeká služka Dorina, sklouzávající v afektu k jadrnému brněnskému „hanteci“. Či nově přidaná dvojice podezřelých chlapíků potulujících se inscenací, pan Loyal a pan Ouředník, jejichž snad i trochu zbytečnou úlohu divák pochopí až na úplném konci hry, přičemž téměř zamrzí, že toto rýpnutí nezafunguje ani nerozesměje.

Za zmínku stojí také charakteristicky postmoderní, avantgardně překombinovaná scéna, které dominuje Orgonův skleník s liliemi, umístěný ve středu jeviště, a propadlo, kterým se „zjevuje“ Orgonova matka paní Pernellová (Zdena Hadrbolcová), pesimisticky komentující pokleslý svět kolem sebe, to vše v podstatě skromně, aniž by to na sebe jakkoliv výrazně strhávalo pozornost, protože hlavní síla Tartuffe Games spočívá, nebo spíše měla by spočívat v textu, v textu, který doznal tolik změn – a je pouze na divákovi, zda je ochoten tuhle hru spolu s Tartuffem a Divadlem Na zábradlí hrát či nikoliv.

Tramp Tartuffe (Pavel Liška) a jeho zaslepený parťák Orgon (Jiří Ornest).

Elmíra, druhá žena Orgonova (Natália Drabiščáková), odolávající svodům Tartuffovým.

(Fotky použity z webových stránek Divadla Na zábradlí)

________
Pod čarou: toto představení jsem navštívila 24. listopadu 2009, a je to samozřejmě zaznamenáno v mém Foto-deníčku. Na rozdíl od této rádoby recenze jde však o čistě subjektivní pocity vyjádřené pár naivními větami.