Na dalším ročníku nejlepšího a nejkomornějšího českého sci-fi conu, odehrávajícího se už kdoví kolikátým rokem v Kopřivnici, jsem samozřejmě nemohla chybět ani letos – a to i když si pomalu, ale jistě začínám připadat na cony stará (ačkoliv ani to spaní v tělocvičně nakonec nebylo tak zlé, jak jsem se zprvu obávala), už dávno mi to všechno nedává tolik, co kdysi... Nicméně vidět všechny ty rozzářené tváře, to mě potěší a nadchne pokaždé. A upřímně, jenom na conech si připadám normální - kolem mne je totiž spousta daleko vyšinutějších lidí, což je velmi příjemně osvěžující :).
Slíbila jsem, že o tomhle Kopru něco málo sepíšu. To byl hodně blbej nápad. Ale protože sliby se mají plnit hlavně o Vánocích, a ty už nám zatraceně klepou na dveře, vypsala jsem si sem alespoň pár postřehů. Jako obvykle ale samozřejmě nemám chuť psát nějaký pořádný report, vezmu to tedy opět velmi jednoduše, stručně bodově, nudně a chronologicky.

- na druhý konec republiky jsem se letos dopravovala autem, na rozdíl od loňska, kdy jsem jela vlakem s Pražáky. Řidičem mi byl Patrik alias PJ Trewor, a spolupasažérkou Affaia. Patrik si pro nás připravil vyčerpávající přednášku o hudebním stylu jménem trance, pochopitelně i s ukázkami, a ačkoliv Affaia tím nebyla příliš nadšena (její přítel Shake_Melon má totiž pro trance také jistou úchylku), a já jsem duší oldies rocker, posléze jsem v tom kupodivu dokonce našla jisté zalíbení a docela vážně uvažuji o tom, že Patrika požádám o nějaké empétrojky.

- cestou do Kopřivnice jsme se ztratili. Vlastně se nám dokonce podařilo zabloudit celkem třikrát, ale mám zakázáno to nějak rozmazávat, zmínit prý smím jenom tu zajížďku do Ostravy. Jeli jsme totiž po té nově otevřené dálnici – na kterou se ještě jaksi neobtěžovali dát ukazatele. S týmž problémem se potýkalo i auto s Brňáky, ale ti ne, že by nás na tento fakt upozornili, kdepak, oni nám tvrdili, že tam ta cedule přece musí být. Nebyla.

- nejhranější hrou na Kopru se opět stal poker. Stále nechápu, co všechny na tom trochu komplikovanějším prší neustále baví, hrají to prakticky každou volnou chvíli, ale když jsem je chvíli pozorovala, musím uznat, že to dramatické házení žetonků na stůl či pokládání karet má jisté kouzlo...

- neviděla jsem ten slavný Migův dokument o Patrikovi, kterak loví ženské (nebo tak nějak, sice o tom všichni mluvili, ale nikdo mi nebyl schopný říct, o čem to vlastně bylo), a trochu mě to mrzí. Ale zase ne tak moc, náhradní program, který jsem měla, byl neméně zábavný :).

- pohřbili jsme Vodena. Měl krásný, dojemný obřad přetékající emocemi, smuteční řeč vedl Discord, a dokonce jsme dostali i sladkou rakvičku (bez šlehačky) na utišení žalu. Kdyby se druhý den na Kopru docela živý Voden neobjevil, nemělo by to chybu naprosto, takhle nám to zkazil :). Ovšem jak jistý obrýlený přítel Bossi, kterého jsem v tomto rádoby reportíku slíbila nezmínit jménem, trefně podotkl, nedorazil Voden, ale Roman Vojvodík. Voden je mrtvý, ať žije Voden – tedy Vojta, který ho má údajně nyní nahradit.

- plyšový stormtrooper vypadá jako chibi (a na fotce s ním pózuje Tess, existuje ale i méně zábavná varianta se mnou). Je naprosto neodolatelný, bohužel jsem ale s sebou neměla dost peněz na to, abych si ho mohla koupit. Ach jo :(.

- výborně jsem si pokecala s Ivetkou. V pátek večer jsme tak nějak pořád všichni popíjeli, povídali si, lidí kolem nás čím dál více ubývalo..., načež jsme tam zůstaly jen my dvě a Tom-Mie. V báječné náladě, kterou nám nezkazilo ani Tom-Mieho depkování nejprve nad zlomeným rohlíkem, pak nad urvaným Mickey Mousem a nakonec nad svým zadaným boyfriendem, jsme tam vydrželi až do šesti hodin do rána, míchali rum s Kofolou a Ballantinku s jahodovým džusíkem z automatu, a družili se s jakýmsi Kopřivnickým chlapcem s nickem Kužel, který se tam jakýmsi záhadným způsobem asi v pět hodin ráno zhmotnil.

- workshopem letos bylo vytváření loutek. Všem to ohromně šlo, Bossi udělala nádhernou Ahsoku, Sid a Thaleia rozkošného Yodu, Kendra roztomilého Kita Fista... jenom já jsem se ukázala jako hrozný failer, co má pravou i levou ručičku doleva, a obě mé loutky putovaly do odpadkového koše (tajně, samozřejmě, protože holky bůhvíproč protestovaly). Cenu, kterou byl obrovský dort ve tvaru robota R2-D2, jsme si pak ale mohli sníst všichni dohromady, tedy i ti, kteří žádné loutky neudělali – takže jsem si i já nakonec přece jenom zamlsala.

- v Tess se probudily mateřské pudy, když v čajovně objevila košík s jakýmsi děťátkem, které ohromně zajímal bzučící a svítící světelný meč. Zřejmě z něj jednoho krásného dne vyroste Sith, protože se to mimčo koukalo hlavně po červených čepelích, zatímco ty modré ho uspávaly.

- Thaleia a Ivetka excelovaly v DDR, jako obvykle :). Ivetka vyhrála dvě počítačové hry, Thaleia zase převzala stříbrné poleno pro Lorda jakožto nejlépe oblékaného muže conu (či co?). Velká gratulace!

- Padmé a Bossi přednášely o Rebel Legion. Celý den se obávaly komplikací při přednášce – a ty nenastaly. Možná to byla škoda, už dlouho nebyl ve fandomu nějaký pořádný konflikt ;). Mimochodem, nyní už jsou zaregistrované v databázi Rebel Legion, a oběma jim to tam moc sluší. Ostatně, posuďte sami: tady je Bossi (alias Inlandris Mac), a tady Padmé.

- galavečer byl tentokráte pohádkově-muzikálový a velmi povedený. Většinu písniček v podání Budjiho, Blaira a Supa jsem na svůj foťák zručně nahrála a hodlám je také brzy uploadovat na internet, protože by o ně rozhodně neměli být ochuzeni ti fani, kteří se na Kopr nedostali. Pořád mi zní v hlavě song o Millenium Falconovi na melodii Znám jednu starou zahradu ze Šíleně smutné princezny :)).

- celý den jsem se těšila na Patrikovu diskotéku. Nakonec mi ale bylo tak zle, že jsem většinu večera strávila střízlivá a kroutící se bolestí na lavičce. Zatančit jsem si sice mohla až v pozdějších hodinách, kdy mi naštěstí konečně zabraly prášky, nicméně i to „sezení na střídačce“ mělo své klady – alespoň jsem si fotila všechno to veselé hemžení na parketě, třeba ten quite gay striptýz na začátku, při němž se svlékala nejen trička, ale i trenýrky, zábavné přeměřování mužských pupíků, či strkání prstů do neobvyklých míst za účelem vzrušení (raději po mně nechtějte, abych to vysvětlovala...). Rovněž se náramně rozjeli bratři Řehánci, Jekkyl a Cece, střihající jednu divokou taneční kreaci za druhou (zřejmě díky té rakiji, kterou se zdárně napájeli), a pro mě osobně se stali králi diskotéky právě oni - ačkoliv i to zběsilé hopsání s Dortem také mělo něco sebe :).

- nepít během diskotéky byl pro mne vskutku nevšední zážitek, hlavně mě bavilo pozorovat změny v chování ostatních lidí. Najednou se všichni objímali (a hůř...), tulili se, řešili to, co by jindy neřešili, a ten brýlatý z Brna, jehož jméno kvůli oblibě CTRL + F nezmíním, na mne byl dokonce milý! Což je nezvyk, protože jindy bývá spíše jízlivý a škodolibý :).

- dobře jsem si popovídala i s Dortem. Byl roztomilý a měl naprosto super tričko. Rozhodla jsem se, že mu za tenhle příjemný pokec nakreslím obrázek, o kterém se mi zmiňoval. Ale pssst, zatím je to tajemství! :)

- neděle jsou na conech to nejsmutnější, co může být. Tím spíš, když vám nenápadné nastydnutí vygraduje do takové podoby, nemůžete ani pořádně mluvit, jenom sípáte. Thaleia na tom byla ještě o stupínek lépe než já, ta se totiž musela dorozumívat pouze pomocí psaní mobilu – což bylo to docela hravě roztomilé :). Koprcon se tedy nenápadně změnil v Kriplcon, a než jsme se stihli rozkoukat a naobědvat, Dam už likvidoval výzdobu školy, takže jsme se vlastně už jen rozloučili a mohli zase vyrazit na dlouhou, vyčerpávající cestu do Prahy.

Jak je z tohoto výpisku asi jasné, když to všechno shrnu, bylo to fajn. Samozřejmě to mohlo být fajn ještě víc, třeba jako vloni, kdy jsem si to conování užila na sto procent z mnoha důvodů, ale zklamaná jsem z Kopřivnice rozhodně neodjížděla. Všechna má poděkování patří pochopitelně organizátorům v čele s Damem za to, že vůbec nějaký Koprcon byl, přednášejícím za jejich přednášky, kterých jsem sice navštívila minimum, ale stály za to, Budjimu, Supovi a panu B. za zábavný galavečer, Patrikovi za skvělý mix písniček na diskotéce, a všem úžasným lidem, se kterými jsem tam byla, prostě za to, že tam se mnou byli, a vůbec jim nevadilo, že jsem se na ně nalepila jako žvejkačka. Prostě všem velké děkuju. Možná je to klišé... ale je to tak :).

. . .

Všechny fotky ke stažení: na ulož.to (je jich něco málo přes 400, ano, fotím jako blázen).

Galerie na Facebooku: část 1 (199 fotek) a část 2 (61 fotek) - tyto odkazy by měly fungovat i těm, co nejsou na FB zaregistrovaní. Tak doufejme, že tomu tak skutečně je :).

A nakonec Koprcon obrazem, neboli v mém fotodeníčku: 27. listopadu - pátek, 28. listopadu - sobota, 29. listopadu - neděle.