Aby nedošlo tady na mých stránkách k nějakým zmatkům - odjíždím na prázdniny a je dost pravděpodobné, že nebudu mít až čtrnáct dní přístup k internetu. Bude to pro mne jistě osvěžující (a s mou závislostí také iritující), ovšem také to bude znamenat, že vám nebudu moct odpovídat na vaše komentáře mnohem delší dobu než obvykle, že nebudu moct schvalovat nové uživatele, že nebudou přibývat žádné foto-deníčky, že nebudu reagovat na žádné e-maily a dost možná ani na žádné SMSky, jelikož na chatě obvykle příliš nechytám Vodafounovskou síť... Pokud po mně budete něco chtít nebo snad ode mě něco potřebovat, budete si na mě muset zkrátka počkat.
Jenže to by to čekání alespoň mělo stát za to, aby se vyplatilo.
Ovšem to nemohu sloužit.
Nejradši bych sem sice teď vypsala, na co všechno se můžete těšit, až se vrátím: co všechno si pro vás přichystám, kolik toho nakreslím a co všechno napíšu..., vždyť to zní tak hezky, ale už nyní je mi předem jasné, že nakonec beztak vůbec nic neudělám, že budu jenom cestovat, užívat si, relaxovat, odpočívat, válet se, a... přiznejme si to, flákat se. Je to možná smutné, ale ještě smutnější by bylo, kdybych vám naslibovala hory doly a nakonec přijela s prázdnýma rukama :). Ne že bych nechtěla udělat sem na webík zase nějakou aktualizaci, nicméně jak jistě víte, zrovna psaní a kreslení patří bohužel mezi koníčky, kterým v poslední době příliš neholduji, spíše naopak, vysloveně se mi hnusí - a když už se k nim donutím, tak se mi i kardinálně nedaří. A já už doopravdy nemám nervy na to, abych své neustále unikající múzy pořád (marně) pokoušela.
Ale držte mi palce. Třeba se přece jenom překonám a po víkendu v Chotěboři naberu ten správný elán, inspiraci a vítr do plachet (dobrá, končím se vzletnými přirováními :)) ), a znovu začnu tvořit, se stejným nadšením jako kdysi.
Vám také přeji krásné prázdniny a pěknou dovolenou, přátelé. Mám vás ráda. A už teď mi chybíte!

Oficiálně. Jak jsem už v prvotním nadšení psala do foto-deníčku, semestr jsem včera konečně víceméně úspěšně ukončila - index mám odevzdaný i potvrzený, všechno, co jsem musela do školy udělat, jsem i přes jistou hysterii a notnou dávku stresu stihla udělat v termínu, a nyní je přede mnou už jen třeťák s absolutoriem - ale to až po prázdninách, takže zatím nad tím nechci ani přemýšlet. Tím spíš, že dost možná letos půjde o mé poslední prázdniny, a já jsem takový blázen, že snad i chci, aby byly poslední... ovšem o tom potom, teď si chci jen pořádně užít svého zaslouženého volna! :)
Mám samozřejmě nějaké plány, co všechno bych za ty dva měsíce chtěla stihnout, a i když si nejsem jista, zda mi všechny vyjdou (hlavně kvůli mé nepříliš uspokojivé finanční situaci - ovšem s prací to zrovna vesele nevypadá :( ), hodlám tomu nechat volnej průběh a uvidíme, co bude - nudit se rozhodně nechci. Nicméně vzhledem k tomu, že jsou prázdniny takzvanou "okurkovou sezónou", od konce června si dám také oddych s foto-deníčky, které budu aktualizovat jenom tehdy, bude-li se dít něco skutečně zajímavého. Takže s nějakým častým přidáváním fotek vážně nepočítejte a nedivte se, že se tady na stránkách nebude vůbec nic dít :).

...mám narozeniny a naprosto jedničkový den :). Všem moc a moc děkuji za přáníčka, letos se mi jich nashromáždilo opravdu mnoho, jak na Facebooku, tak i na e-mailu, takže všem posílám velkou pusu za to, že si na mě vzpomněli - a delší, narozeninově tématicky zaměřený článeček splácám až po víkendu, protože si ho chci jaksepatří užít. Oslavenci se přece musí plnit všechny jeho vrtochy a já toho hodlám také využít ;).

Naposledy jsem sem dávala nějakou kloudnou aktualizaci v březnu. Od té doby se toho sice moc nezměnilo (jenom já :) ), těch obrázků také moc nepřibylo, ale zároveň nechci, aby mi to tu takhle depresivně skomíralo. Je třeba setřít všechen ten prach, kterým mi to tady na stránkách pomalu, ale jistě zapadalo, rozehnat mouchy, posedávající na tlejících mrtvolách starých anket, a vytřást pavouky z pavučin natažených mezi galeriemi. Přišla ta pravá chvíle na nějaký menší update.
Takže kromě osmi obrázků tu je dokonce i něco ke čtení. Nejen, že jsem splácla něco málo stručných poznámek k literárnímu víkendu, který jsem absolvovala 7. - 9. května 2010 spou se svými spolužačkami a profesorem Vokolkem, ale také jsem sepsala i dvě menší přihlouplé úvahy, jednu o nostalgii, druhou o dietě - obě jsou samozřejmě k nalezení v sekci Mé postřehy.

Už bylo na čase to tu zase nějak oživit, že? A protože nemám, co bych sem uploadovala jakožto nějakou pořádnou aktualizaci (třeba s obrázky - jenže kde nic není, ani smrt nebere), rozhodla jsem se alespoň lehounce pozměnit design. Přece jenom, ať už chceme nebo ne, konec semestru se blíží, po Velikonocích nezbyl už ani čokoládovej zajíc, a jaro je nekompromisně tady: někdo si od něj slibuje pusu pod rozkvetlou třešní, na dalšího jdou mnohem méně prozaické tužby a jiné emoce spojené s pářením, jiným je to všechno docela jedno..., a já chci s letošním jarem změnu. Ještě sice přesně nevím jakou, ale chci ji, hrozně moc. Začala jsem tedy zde na webíku novými neotřelými barvičkami a veselým záhlavím s roztomilými příšerkami, které jsem si drze a bez dovolení "vypůjčila" od srbského mladíka s nickem Chax, jehož tvorbu - tedy zajímavě výtvarně pořešená trička - si můžete prohlédnout na stránce Vizio Shopu.

Včera dopoledne zemřela moje babička. Měla jsem v plánu ji v pátek v nemocnici navštívit. Vlastně jsem se na to těšila, má návštěva jí minule tolik zvedla náladu. Že prý v pátek... vždyť to není tak daleko. Jen pár dní. A přitom už to nestihnu. Byla jsem tři týdny v Praze, a teď mě to trápí - kdybych jela domů tenhle víkend, mohla jsem ji ještě vidět, mluvit s ní, obejmout ji... Místo toho jdu v pátek na pohřeb.
Já vím, že prožila krásný, dlouhý život, a šťastné manželství, které jí vydrželo od sedmnácti let až doteď, měla spoustu dětí, hromadu vnoučat a dokonce i nějaká ta pravnoučata..., ale i tak pořád nemůžu přestat brečet.
Moje babička...

V poslední době trpím obrovskou nechutí sem psát. Vlastně ani nevím proč. Asi opět trpím pocity zmaru a zbytečnosti, veškeré tohle internetové blití (omlouvám se za ten vulgarismus, nahradím ho časem slušným ekvivalentem... pokud nějaký ale existuje) podle mě postrádá smysl, nikoho přece nezajímají mé názory, a stejně tak mě nezajímají názory jiných - a když už je chci znát, zeptám se dotyčných, nebudu čekat, až o nich zablogují. Veškerý tenhle virtuální život a fanatické lpění na něm mi připadá nesmyslné a nepotřebné, takže... chápete, jak to myslím, že? A podobnou averzí trpím i k Facebooku a nejspíš i Twitteru, jenže spíš to všechno jenom moc řeším a beru vážně. A to se musí změnit. Já se musím změnit...

Původně jsem přemýšlela nad tím, že bych napsala nějaké retrospektivní ohlédnutí po uplynulém roce 2009. Zmínit to pěkné i to ošklivé, co mne potkalo, leccos vypustit, tu a tam něco přibarvit, aby se můj život zdál být zajímavějším, než jakým ve skutečnosti je, vychválit se až do nebe, abych působila jako suverén nad věcí, který všechny životní situace, lehké i nelehké, přijímá klidně, aniž by nad nimi byť jen pozvedl obočí... Nicméně, proč bych to dělala?
Co se stalo, stalo se, žádnou tlustou černou čáru za svými činy dělat nehodlám, co jsem komu kdy řekla, za tím si stojím, co jsem kdy udělala, to bych udělala znovu, žádná lítost, žádná hořkost, žádná sebestředná vítězství.