Původně jsem přemýšlela nad tím, že bych napsala nějaké retrospektivní ohlédnutí po uplynulém roce 2009. Zmínit to pěkné i to ošklivé, co mne potkalo, leccos vypustit, tu a tam něco přibarvit, aby se můj život zdál být zajímavějším, než jakým ve skutečnosti je, vychválit se až do nebe, abych působila jako suverén nad věcí, který všechny životní situace, lehké i nelehké, přijímá klidně, aniž by nad nimi byť jen pozvedl obočí...
Nicméně, proč bych to dělala?
Co se stalo, stalo se, žádnou tlustou černou čáru za svými činy dělat nehodlám, co jsem komu kdy řekla, za tím si stojím, co jsem kdy udělala, to bych udělala znovu, žádná lítost, žádná hořkost, žádná sebestředná vítězství.

Nejsem typ člověka, co pořád tvrdí, že se mu někam nechce, i když se mu vlastně hrozně chce a touží jen potom, aby byl přemlouván. Vůbec ne. Skutečně se mi do Brna na Silvestrovskou oslavu nechtělo. Měla jsem spoustu důvodů tam nejet, a má nechuť nejen k cestování byla příliš veliká. Ale jela jsem a nelituji toho, protože to rozhodně bylo zábavnější než cokoliv jiného, co by mne čekalo doma.
I vzdor tomu, že nebyla ani čokoládová fontánka, ani playstation, Wii, DDR nebo jiné hry, a já jsem odpoledne i část večera psala úkoly (za což se všem svým společníkům moc a moc omlouvám, byla jsem nudná k umření), odmítala hrát Aktivity a vlastně jsem ani skoro nepila, nakonec jsem se opravdu báječně bavila a všichni jsme se dost nasmáli.
Zkrátka - bylo to fajn.

Poněkud svéráznou adaptaci jedné z těch známějších Moliérových her uvádí Divadlo Na zábradlí pod názvem Tartuffe Games, a jak je již naznačeno, divákům bude předvedena tak trochu jiná „hra s Tartuffem“, intrikářem a lhářem, než jak jsme zvyklí z dob, kdy jsme tohoto pokrytce od slavného francouzského dramatika měli snad všichni zařazeného do povinné četby. Než dojde na závěrečný výmluvný „game over“, odehraje se na jevišti velmi netradiční inscenace, při níž dojde nejen na francouzštinu a původní Moliérovy verše, ale i na hovorovou češtinu, slangové či hrubé výrazy, a závěrečné zadrnkání na kytaru nejohranější písničky od bratří Nedvědů v duchu té nejotřepanější estrády.

Přátelé, kamarádi, známí i neznámí, náhodní návštěvníci mých webových stránek, všem vám moc a moc přeji krásné prožití vánočních svátků, spoustu dárečků pod stromečkem, bouřlivou oslavu konce roku 2009, a do toho nového s desítkou na konci co nejmenší bolehlav :).

Ke mně už Ježíšek tak trochu přišel - v pondělí mi nadělil Gullivera, nádherný tabletový notebook Lenovo X61, kterého se pořád nedokážu nabažit, v úterý zase nějaký Star Wars dáreček od Bossi, zatím vyčkávající pod červeným balicím papírem na Štědrý den, a asi abych nevycházela z té hřejivé euforie i nadále, dostala jsem dva úžasné obrázkové dárečky - má dokonalá ENU mi nakreslila nádherného anděla, a má milá Pajdawanka Mirabell zase roztomilého Olivera. Hrozně mě to těší. Veřejně všem velké děkuju!

Na dalším ročníku nejlepšího a nejkomornějšího českého sci-fi conu, odehrávajícího se už kdoví kolikátým rokem v Kopřivnici, jsem samozřejmě nemohla chybět ani letos – a to i když si pomalu, ale jistě začínám připadat na cony stará (ačkoliv ani to spaní v tělocvičně nakonec nebylo tak zlé, jak jsem se zprvu obávala), už dávno mi to všechno nedává tolik, co kdysi... Nicméně vidět všechny ty rozzářené tváře, to mě potěší a nadchne pokaždé. A upřímně, jenom na conech si připadám normální - kolem mne je totiž spousta daleko vyšinutějších lidí, což je velmi příjemně osvěžující :).
Slíbila jsem, že o tomhle Kopru něco málo sepíšu. To byl hodně blbej nápad. Ale protože sliby se mají plnit hlavně o Vánocích, a ty už nám zatraceně klepou na dveře, vypsala jsem si sem alespoň pár postřehů. Jako obvykle ale samozřejmě nemám chuť psát nějaký pořádný report, vezmu to tedy opět velmi jednoduše, stručně bodově, nudně a chronologicky.

Nechápu, proč pořád kreslím, i když mé obrázky jsou naprosto hloupé a zbytečné. Nic si nenamlouvám, jsou to pouze infantilní dětské omalovánky, nic víc, nic míň, pořád jen ti samí namakaní bišíci a prsaté dívenky, stojící uprostřed rámečku, zaražení jako hřebíci, nudní a nijací... ale na druhou stranu, nějak si ten čas na přednáškách přece krátit musím. Heh, nyní čekám, kdy se mi zase připomene Tess s ilustracemi k Invazi, a já se budu zase muset vymlouvat na to, že nemám čas... jenže já opravdu nemám čas! Každopádně zítra máme dějiny umění, ty si pamatuju ze střední, tak něco skicnu. Slibuju... jak ostatně slibuju už alespoň půl roku.

Kromě toho mám pocit, že neustále někde a mezi něčím pendluju, nic nestíhám, a když už, nestojí to za to... jsem z toho skleslá... Whatever.

Silným duelem monologů Goebbels / Baarová započalo osmou sezónu Divadlo Komedie. Celá hra je vystavěna na působivých hereckých výkonech Martina Pechláta a Gabriely Míčové, kteří pod taktovkou režiséra Dušana Davida Pařízka představují slavného nacistického pohlavára a ministra německé propagandy, a naivní, snad i povrchní mladičkou českou herečku.
Nejprve spustí svůj monolog on, poté ona. On se vyjadřuje expresivně, divoce gestikuluje, pobíhá po jevišti, i svíjí se na zemi, ona klidně, téměř nezúčastněle sedí na filmařském křesle, mluví monotónně, popíjí šampaňské a kouří jednu cigaretu za druhou, jako kdyby na tom, co říká, vlastně ani nezáleželo. On se o ní téměř nezmiňuje, ona mluví pouze o něm. On vypráví o svém životě, své nemoci, touze po moci i snaze přiblížit se Vůdci, ona vzpomíná, hodnotí, lituje.

Chtěla jsem napsat něco o FFS, ale report je zbytečný, byly to jen dva dny, vlastně ani to pořádně ne, takže prostě jenom sepíšu pár postřehů... jak to ostatně dělám v poslední době pokaždé, až to nechutně zavání stereotypem, takovým tím odloženým na zahradu a nechaným prolézat hnilobou, rozkladem... a červíky. Kdepak, tentokrát to pojmu trochu jinak. Nebo se o to alespoň pokusím.

Kdysi jsem kdesi četla, že blogování je něco jako veřejná masturbace. A protože masturbace jako taková je činnost zdravá a přirozená, mrzí mě, že nemám čas na častější. Teda, ne na tu veřejnou masturbaci, ale na blogování. Respektive na pravidelnější update, protože já zásadně nebloguji, neboť nemám blog, anébrž web. V poslední době bohužel nějak nestíhám. To není žádná novinka, já takhle lajdačím pořád, jenže tentokrát je to proto, že se toho kolem děje tolik! Leccos se sice můžete dočíst v foto-deníčcích, aktualizuji je takřka denně, ale když to shrnu: