Včera dopoledne zemřela moje babička. Měla jsem v plánu ji v pátek v nemocnici navštívit. Vlastně jsem se na to těšila, má návštěva jí minule tolik zvedla náladu. Že prý v pátek... vždyť to není tak daleko. Jen pár dní. A přitom už to nestihnu. Byla jsem tři týdny v Praze, a teď mě to trápí - kdybych jela domů tenhle víkend, mohla jsem ji ještě vidět, mluvit s ní, obejmout ji... Místo toho jdu v pátek na pohřeb.
Já vím, že prožila krásný, dlouhý život, a šťastné manželství, které jí vydrželo od sedmnácti let až doteď, měla spoustu dětí, hromadu vnoučat a dokonce i nějaká ta pravnoučata..., ale i tak pořád nemůžu přestat brečet.
Moje babička...

V poslední době trpím obrovskou nechutí sem psát. Vlastně ani nevím proč. Asi opět trpím pocity zmaru a zbytečnosti, veškeré tohle internetové blití (omlouvám se za ten vulgarismus, nahradím ho časem slušným ekvivalentem... pokud nějaký ale existuje) podle mě postrádá smysl, nikoho přece nezajímají mé názory, a stejně tak mě nezajímají názory jiných - a když už je chci znát, zeptám se dotyčných, nebudu čekat, až o nich zablogují. Veškerý tenhle virtuální život a fanatické lpění na něm mi připadá nesmyslné a nepotřebné, takže... chápete, jak to myslím, že? A podobnou averzí trpím i k Facebooku a nejspíš i Twitteru, jenže spíš to všechno jenom moc řeším a beru vážně. A to se musí změnit. Já se musím změnit...
(Mimochodem, kdo by mi chtěl "poradit", ať tyhle sociální sítě prostě přestanu používat, ať jde jednoduše do háje. I když mě štvou, potřebuji je takřka denně, stejně jako třeba mobilní telefon. A ten těžko přestanete používat ze dne na den, viďte.)

Není tedy divu, že s mým odporem k internetu se mi tu stále hromadí obrázky, a nikdo se nemá k tomu, aby je s patřičnými popisky hodil na net (nepočítám-li DeviantArt, kde mám i přes málo časté updaty stále pevnou základnu fanoušků, od nichž se alespoň dočkám nějaké odezvy). Když už se s těmi svými shity ovšem dělám, byl by nesmysl nechat je zapadat prachem a zapomenout na ně, přece jenom, nekreslím se s nimi pouze proto, že nějak potřebuji zabít čas o nudných hodinách, kreslím, protože... protože je potřebuji, protože to chci. A tudíž bych měla mít tendence dávat si je aspoň sem. Takže to dělám alespoň teď.

Pod takhle vznešeným názvem (kdo ví, z jakého slavného filmového muzikálu pochází tato písnička, má u mě malé, naprosto bezvýznamné plus) se skrývá malý blogískový zápisek o tom, kterak San poznala i jinou hudbu, než tu, která jí obvykle hraje v empétrojce, a zůstala bez nadsázky zírat s pusou dokořán. On totiž ten ne-mainstreamový undergroud není ani tak trochu natolik špatný, jak jsem se vždycky domnívala - a to se považuji za člověka víceméně bez předsudků :).

Původně jsem přemýšlela nad tím, že bych napsala nějaké retrospektivní ohlédnutí po uplynulém roce 2009. Zmínit to pěkné i to ošklivé, co mne potkalo, leccos vypustit, tu a tam něco přibarvit, aby se můj život zdál být zajímavějším, než jakým ve skutečnosti je, vychválit se až do nebe, abych působila jako suverén nad věcí, který všechny životní situace, lehké i nelehké, přijímá klidně, aniž by nad nimi byť jen pozvedl obočí...
Nicméně, proč bych to dělala?
Co se stalo, stalo se, žádnou tlustou černou čáru za svými činy dělat nehodlám, co jsem komu kdy řekla, za tím si stojím, co jsem kdy udělala, to bych udělala znovu, žádná lítost, žádná hořkost, žádná sebestředná vítězství.

Nejsem typ člověka, co pořád tvrdí, že se mu někam nechce, i když se mu vlastně hrozně chce a touží jen potom, aby byl přemlouván. Vůbec ne. Skutečně se mi do Brna na Silvestrovskou oslavu nechtělo. Měla jsem spoustu důvodů tam nejet, a má nechuť nejen k cestování byla příliš veliká. Ale jela jsem a nelituji toho, protože to rozhodně bylo zábavnější než cokoliv jiného, co by mne čekalo doma.
I vzdor tomu, že nebyla ani čokoládová fontánka, ani playstation, Wii, DDR nebo jiné hry, a já jsem odpoledne i část večera psala úkoly (za což se všem svým společníkům moc a moc omlouvám, byla jsem nudná k umření), odmítala hrát Aktivity a vlastně jsem ani skoro nepila, nakonec jsem se opravdu báječně bavila a všichni jsme se dost nasmáli.
Zkrátka - bylo to fajn.

Poněkud svéráznou adaptaci jedné z těch známějších Moliérových her uvádí Divadlo Na zábradlí pod názvem Tartuffe Games, a jak je již naznačeno, divákům bude předvedena tak trochu jiná „hra s Tartuffem“, intrikářem a lhářem, než jak jsme zvyklí z dob, kdy jsme tohoto pokrytce od slavného francouzského dramatika měli snad všichni zařazeného do povinné četby. Než dojde na závěrečný výmluvný „game over“, odehraje se na jevišti velmi netradiční inscenace, při níž dojde nejen na francouzštinu a původní Moliérovy verše, ale i na hovorovou češtinu, slangové či hrubé výrazy, a závěrečné zadrnkání na kytaru nejohranější písničky od bratří Nedvědů v duchu té nejotřepanější estrády.

Přátelé, kamarádi, známí i neznámí, náhodní návštěvníci mých webových stránek, všem vám moc a moc přeji krásné prožití vánočních svátků, spoustu dárečků pod stromečkem, bouřlivou oslavu konce roku 2009, a do toho nového s desítkou na konci co nejmenší bolehlav :).

Ke mně už Ježíšek tak trochu přišel - v pondělí mi nadělil Gullivera, nádherný tabletový notebook Lenovo X61, kterého se pořád nedokážu nabažit, v úterý zase nějaký Star Wars dáreček od Bossi, zatím vyčkávající pod červeným balicím papírem na Štědrý den, a asi abych nevycházela z té hřejivé euforie i nadále, dostala jsem dva úžasné obrázkové dárečky - má dokonalá ENU mi nakreslila nádherného anděla, a má milá Pajdawanka Mirabell zase roztomilého Olivera. Hrozně mě to těší. Veřejně všem velké děkuju!

Na dalším ročníku nejlepšího a nejkomornějšího českého sci-fi conu, odehrávajícího se už kdoví kolikátým rokem v Kopřivnici, jsem samozřejmě nemohla chybět ani letos – a to i když si pomalu, ale jistě začínám připadat na cony stará (ačkoliv ani to spaní v tělocvičně nakonec nebylo tak zlé, jak jsem se zprvu obávala), už dávno mi to všechno nedává tolik, co kdysi... Nicméně vidět všechny ty rozzářené tváře, to mě potěší a nadchne pokaždé. A upřímně, jenom na conech si připadám normální - kolem mne je totiž spousta daleko vyšinutějších lidí, což je velmi příjemně osvěžující :).
Slíbila jsem, že o tomhle Kopru něco málo sepíšu. To byl hodně blbej nápad. Ale protože sliby se mají plnit hlavně o Vánocích, a ty už nám zatraceně klepou na dveře, vypsala jsem si sem alespoň pár postřehů. Jako obvykle ale samozřejmě nemám chuť psát nějaký pořádný report, vezmu to tedy opět velmi jednoduše, stručně bodově, nudně a chronologicky.

Nechápu, proč pořád kreslím, i když mé obrázky jsou naprosto hloupé a zbytečné. Nic si nenamlouvám, jsou to pouze infantilní dětské omalovánky, nic víc, nic míň, pořád jen ti samí namakaní bišíci a prsaté dívenky, stojící uprostřed rámečku, zaražení jako hřebíci, nudní a nijací... ale na druhou stranu, nějak si ten čas na přednáškách přece krátit musím. Heh, nyní čekám, kdy se mi zase připomene Tess s ilustracemi k Invazi, a já se budu zase muset vymlouvat na to, že nemám čas... jenže já opravdu nemám čas! Každopádně zítra máme dějiny umění, ty si pamatuju ze střední, tak něco skicnu. Slibuju... jak ostatně slibuju už alespoň půl roku.

Kromě toho mám pocit, že neustále někde a mezi něčím pendluju, nic nestíhám, a když už, nestojí to za to... jsem z toho skleslá... Whatever.