Jak někteří ví díky sociálním sítím, trávím teď týden v Jeseníkách. Každý rok jezdím v zimě s rodiči na hory, a protože jsem zatím ještě stále nezaměstnaný zoufalec, co nemá nic na práci, neměla jsem letos skutečně důvod nejet. Uznejte sami, co bych dělala v Praze, v tom blátě, špíně a smogu, když mohu vyrazit do Petříkova a užívat si sněhu? Tím spíše, že letošní zima zatím stojí za to. V současné chvíli je tu 140 cm sněhu, jiskřivé slunečné dny i časté sněžení, díky kterému můžeme také další den čekat nádhernou nálož čerstvého prašanu. A já jsem spokojená, lyžování je totiž dost možná jediný sport, který mne skutečně baví.
Takže jsem se rozhodla vám poslat pozdrav ze zasněžené červené sjezdovky a zároveň se s vámi podělit deníčkovou formou o pár praktických postřehů, které tu během pobytu sbírám (a kterými denně zásobuji svůj účet na Twitteru, kam se chodívám nejčastěji vykecat :) ).

Drazí. Konečně jsem se dostala k updatu novinek na své stránky, přesně jak jsem slíbila, po svátcích. Máme za sebou už Tři krále, takže bylo na čase - i proto, že mne ty nánosy prachu v každém zákoutí mého webu začínaly pomalu, ale jistě děsit. K aktualizaci jsem dlouhou dobu neměla žádné materiály, poté chuť a nakonec jsem získala k internetu úplný odpor. Což je celkem paradox, protože jinak jsem na něm naprosto závislá. Nicméně - dočkali jsme se. Otázkou nyní jen zůstává, zda bylo opravdu o co stát ;).

Takže, co je nového. Posledně jsem vás smutně informovala, že nám po patnácti letech zemřel pejsek Pajda. Naše domácnost bez něj byla najednou hrozně opuštěná. Cítili jsme se opuštění nejen my, ale i náš "zbývající" mazlíček Ferda - ten svého psího brášku neustále hledal, a kdykoliv byl sám, velice tesknil. Bylo to pro něj naprosto nové a nezvyklé, protože když byli ještě dva, měli pořád co dělat: hráli si, honili se, mazlili se, spinkali spolu nahromadě jako myši... a náhle tu byl jenom jeden hafík a ještě k tomu takový sirotek, kterému nějaký ten parťák prostě chyběl.

Proč to nějak zbytečně opisovat. Přeji všem návštěvníkům mých stránek jen ty nejkrásnější vánoční svátky, ať už na můj webík chodíte pravidelně nebo jste sem dnes zabloudili poprvé.
A pamatujte si - Vánoce jsou přesně takové, jaké si je uděláte. Pokud se k nim budete od počátku stavět negativně, neužijete si je (a patří vám to! ;) ), zatímco když se z nich těšíte, nehrozí vám, že budete zklamaní. I kdyby se cukroví připálilo. I kdyby vám zaskočila kostička smaženého kapra nebo jste přesolili bramborový salát. I kdyby na celý den vypadl proud a vy jste kvůli tomu neviděli jedinou pohádku. I kdyby na vás Ježíšek zapomněl a pod stromečkem vám nenechal ani jeden jediný dáreček. I kdyby... i kdyby cokoliv. To přece nevadí. Hlavně že jste s těmi, které máte rádi. O to jde především.

Vím, že jsem slíbila předvánoční update, trochu to tu rozpohybovat... ale nemám na to náladu. Ne dnes. Po patnácti letech totiž včera naši rodinu navždy opustil Pajdíček, náš milovaný skoro-jezevčík, můj drahý psí bráška. Byl to sice už pořádný důchodce, který si uměl ten život zatraceně užívat, miloval válení v peřinách, vyhřívání v písku u moře i dovádění ve sněhu na horách, dle jeho měřítek spokojenosti jistě nepromarnil ani dne..., ovšem i tak nám už teď hrozně chybí, klidně s námi přece mohl ještě nějaký ten rok pobýt. Ach jo.
Prosím o minutu ticha na uctění jeho památky. Děkuju.

1) Zdárně jsem dokončila studium na Vyšší odborné škole publicistiky a stala jsem se oficiálně diplomovaným specialistou v oboru autorské žurnalistiky. O nic dospělejší ani chytřejší si nepřipadám, jediné, co dokazuje, že jsem ta poslední tři léta nakonec nepromarnila, je vysvědčení jako ze základní školy v modrých deskách, které jsem hodila kamsi pod skříň. Za všechny gratulace, které jste mi posílali (ať už na mail, na mobil či na Facebook) vám hrozně moc děkuji, jste milí. Bez vaší důvěry a hlavně psychické podpory bych to rozhodně nezvládla. Podrželi jste mě, když jsem to potřebovala - někteří více, někteří méně, ale byli jste tu, když jsem byla na dně, a já jsem vám za to moc vděčná. A teď... teď jsem nezaměstnaná :).

2) Užívám si své poslední prázdniny a rozhodně je nehodlám doma jen tak prolenošit. Mám za sebou už třeba pobyt na naprosto úžasném bývalém statku (fotky budou brzy na Facebooku), kde jsem popila s ex-spolužáky a mnoha novými přáteli. Bylo to tam tak moc fajn, že se mi odtama skoro vůbec nechtělo pokračovat na Festival fantazie, na který jezdím snad už jen ze setrvačnosti. Tentokrát ovšem času stráveného v Chotěboři rozhodně nelituji, skvěle jsem se i přes jisté (naštěstí drobné) nepříjemnosti bavila, a kdo ví, za rok třeba pojedu zase :). Něco málo k tomu všemu ještě rozhodně sepíšu (ne však do foto-deníčku, vysvětlení o bod níže), ale buďte se mnou trpěliví, znáte mě, všechno mi hrozně trvá. Ačkoliv i to bych nyní ráda změnila...

Z celodenního šmajdání po brněnském výstavišti mám už docela uchozené nožičky, podpatky jsou mrchy, úsměv mi na tvář téměř přirostl, takže musí působit hrozně křečovitě, ale neuvěřitelně mě nabíjí nadšení všech těch dětí kolem. Poznávají mě dokonce i přesto, že nemám typický kostým ze Star Wars - vlastně stačí jenom tunika a bzučivý lightsaber v ruce, pár dramatických póz, které během korzování po výstavišti tu a tam zaujmu, a už je kolem mě živo. Je to zvláštní. Je to úžasné. Musím se sama nad sebou pousmát, když si vzpomenu, jak moc se mi sem původně nechtělo.