Valentýnský bonus

„Tohle nemůže dopadnout dobře,“ prorokuje Tinetophe zamračeně a pomáhá mi věšet na stěnu girlandu se srdíčky. Oba balancujeme na nejvyšší příčce žebříku a snažíme se nespadnout – alespoň do chvíle, než budou ta kýčovitá srdíčka připevněná na zácloně. Což je úkol prakticky nemožný, neboť Kuro, který nám měl žebřík držet, odběhl do kuchyně vytáhnout z trouby cukrové pusinky. „Bude to zase ostuda.“
Shane, který to odspoda všechno rozjařeně organizuje, se na nás optimisticky zazubí: „Proč ostuda? Kdepak, věřte mi. Richard bude nadšený. Víte přece, jak zbožňuje oslavy všech těch podivných lidských svátků! A o Valentýnu píšou všude!“
„No jo, ale slavit lásku…?“ nechápu. „Všechno je takový…“ Chvíli hledám to pravé slovo.
„Spálený,“ pomůže mi Kuro.
„Jo… spálený…“ opakuji po něm bezmyšlenkovitě. „A… přehnaný.“
„Já ale nepřeháním,“ oponuje mi Kuro – a když shlédnu dolů, zjistím, že Kuro nelže, neboť pekáč s cukrovím vypadá hůř než sbírka uhlí nadšeného mineraloga.
Zamračím se. Zatím nic nevychází. Ta srdíčka vystříhal Shane křivě, Kurovi chytnul rukáv, když jsme se snažili zapálit troubu (a mně při tom náhlý plamen ožehl nos, což ještě pořád docela bolí), Tinetophe si omylem sedla na dort, a víno jsem vypil já v domnění, že ho Shane, kterého jsme vyslali na nákup, koupil víc. Shane se z výletu do obchodu, který byl pouze na konci ulice, vrátil až za dvě hodiny, rozcuchaný, zamazaný od rtěnky a s tím, že ztratil seznam věcí, které měl pořídit, a proto musel improvizovat – nutno ovšem dodat, že si poradil vskutku svérázně, a když jsme pak třídili nákup, dost jsme nevěřili vlastním očím. Shane totiž přinesl takové nesmysly jako gumové medvídky, lentilky v plastikovém mobilním telefonu, porno časopis, dámské tampony (ať už je to na cokoliv, nevypadá to moc sympaticky) nebo plechovku naložených hub. Měl jsem chuť ho zabít, ale Tinetophe mě zastavila s tím, že dnes je den lásky a že bychom na sebe měli být hodní. A že můžu Shanea zabít zítra, protože jak ho tak zná, dozajista se k tomu najde důvod.
Povzdechnul jsem si. „Nikdo neví, co já to mám s ním za trápení. Jenom ty, Kuro, Richard, Twyla, Darien, hospodský z Dateenu, jeho dcera Hilly, kovář z Renterie, král Jin, prodavač v supermarketu, popelář, a ta paní s pejskem, co jsem potkal před domem,“ konstatoval jsem sklesle a znovu jsem se zapojil do příprav toho Valentýnského šílenství. Hm. Fakticky netuším, proč jsme na to Shaneovi kývli. Mohli jsme tušit, že to bude zase nějaká bláznivá akce, která skončí velkým fiaskem!
„Máte to nakřivo,“ upozorní nás Shane.
„Nakřivo?!“ rozčílím se a otočím, abych mu hodil na hlavu krabičku se špendlíky, ale v tu chvíli zazní zvonek, Tinetophe sebou trhne, žebřík se zatřese a vzápětí z té výšky dopadnu na zem. A bolestivě si narazím zadek, zatímco Tinetophe galantně zachytí Shane a podrží ji ve svém náručí o něco déle, než by bylo slušné – a zřejmě i příjemné, soudě dle Tinetophina výrazu. „Au,“ syknu a koutkem oka zahlédnu, jak Kuro pospíchá otevřít dveře.
Dle očekávání je v nich Richard. „To je dost,“ oboří se na něj Kuro jako typická starostlivá maminka. „Kde jsi byl tak dlouho, že se vracíš až teď – a ještě k tomu střízlivý?!“
Richard se po nás zachmuřeně rozhlédne. „Co to děláte?“
„Slavíme!“ ujistí ho Shane, stále ještě objímající Tinetophe. „Slavíme Valentýn!“
Richardův výraz potemní ještě víc. „Kdo vám o něm řekl?!“
„Nikdo, já jsem si to zjistil docela sám,“ chlubí se Shane hrdě. Ach, Shane. Dalo by se o něm říct leccos dobrého… ale to druhé je daleko zajímavější. Tinetophe se konečně podařilo vymanit se z jeho sevření, ze stolku sebere úhledně zabalený balíček a přitočí se k Richardovi, aby mu ho předala, ale Shane se rozhodne být rychlejší, odstrčí ji a vrazí Richardovi do rukou cosi velkého a velmi podivně převázaného modrou mašlí. „Veselej Valentýn,“ zahlaholí a políbí ho, dychtivě a dlouze.
Richard ho znechuceně odstrčí a otře si ústa. „Fuuuj, Shane…!“
„Co je?“ kření se ten mág bezelstně.
„Valentýnský dárky si dávají jen ti, co se mají rádi!“ vysvětlí mu Richard zhnuseně.
Ušklíbnu se. „Vidíš? Já ti to říkal!“
Shane mé zašklebení opětuje, mlaskne a cosi vyloví z úst: „Ehmmm, Rucharde, tady máš zpátky žvejkačku.“ Podá mu ji, pak se dramaticky odmlčí a měkce se na Richarda zadívá. „Náhodou, já vím, že si valentýnský dárky dávají jen ti, co se mají rádi. Já tě rád mám.“
„To se teda mám,“ usoudí Richard a odmotá z dárku stuhu. Na světlo se tak dostane roztomilý hlodavec, světle modrý, s kratičkým ocáskem a kulatou hlavičkou. Dugo. Richard to rozpačitě několikrát přetočí v ruce a pak se statečně pokusí o úsměv. „Ach… jakýsi plyšový… cosi. Děkuji ti, Shane.“
Shane se zatváří jako bůh štědrosti. „To není plyšové, Rucharde. To je Dugo. Děsně těžko se v Zemi shání, ale já jsem měl štěstí a podařilo se mi ho koupit od nějakého podomního obchodníka. Sice mě okradl, zbil a vypil všechen alkohol, který jsem měl v zásobě, ale to je jedno, získal jsem pro tebe Duga. Tenhle se jmenuje Gniht a je úžasný. Zavři ho na pět minut do svého pokoje a uvidíš, jak ti tam uklidí.“
Dugo pohlédne na Richarda a hlubokým hlasem zavrčí: „Přeberu ti fusekle!“
Richard vyjekne, Gnihta pustí na zem a pohotově ho odkopne do pokojíčku. Stvořeníčko vykvikne, ale Richard ani na okamžik nezaváhá, vyběhne za ním a přibouchne dveře dřív, než se Dugovi podaří z místnosti uniknout do chodby. Pak se opře zády o zeď a hlasitě vydechne. „Fakt díky, Shane. Asi mám infarkt, jak jsem se toho leknul. Kouše to…?“
Shane nakrčí nos. „Jenom občas.“
„Na co je to dobrý?“ nechápe Richard a škvírkou nakoukne do pokojíku.
„Na úklid!“ zopakuje Shane. „Ještě mi budeš vděčnej, uvidíš.“
„Jo… to asi jo…“ uzná roztřesený Richard a přejde do kuchyně, zatímco Tinetophe na chodbě uštědří tomu vlezlému mágovi pořádný štulec do žeber. Richard mlčky projde kolem koše plného sněhových pusinek, blahosklonně ignoruje dřez plný špinavého nádobí a zastaví se až u Shaneova nákupu. Ohromeně se prohrabuje vším tím harampádím. „Co to má znamenat…? Porno? Tampony? Super obrovský kondomy? Lízátko ve tvaru rakety…? Poslyšte, ať už plánujete cokoliv, mě z toho vynechte, jo?!“
„Copak ty nic neplánuješ, Richarde?“ zajímám se.
„Nějaké zvyky,“ přidá se Kuro. „Ty vánoční se nám moc líbily.“
Richard zaúpí. „Ne. To se na Valentýna nedělá. Valentýn je jinej svátek. Romantickej.“
„Můžeme dělat něco romantického,“ navrhnu smířlivě. „Můžeme si zahrát nějakou hru.“
„Jo! Mám to! Já budu na něco myslet a vy budete hádat, na co!“ rozhodne Shane cestou do obýváku, zatímco Richard otráveně poznamenává, že na téhle hře není romantického ani zbla. „Takže, začínám. Je to v téhle místnosti, je to krásné, nemá mě to rádo a –“
Kuro, usazený v křesle, vyskočí na nohy. „Já vím, já vím! Je to Tinetophe?“ tipne si.
„Přesně tak,“ přikývne Shane. „Bod pro Kuroa. Ale tohle bylo snadný. Tak znovu. Je to v téhle místnosti, má to nádherná velká ouška, a –“
„Že by to byla Tinetophe?“ odtuším.
„Přesně tak,“ přitaká Shane i tentokrát. „Bod pro Awaie. Tak znovu, tentokrát přitvrdíme. Je to v téhle místnosti, tváří se to, že mi to asi ublíží, a –“
Richard si překryje tvář rukama. „Je to Tinetophe, viď?“
„Přesně tak,“ baví se Shane. „Bod pro Rucharda. Tak poslední kolo, rozhodující. Je –“
„Je to zase Tinetophe, že jo?!“ procedí jmenovaná.
„Přesně –“ začne Shane, ale tok jeho řeči přeruší Tinetophina pantofle, která jej zasáhne přímo do hlavy. Shane potřese hlavou, promne si čelo, na kterém se pomalu začíná tvořit boule, a vrhne na Tinetophe tak zářivý úsměv, že je v místnosti rázem o něco menší tma. „Netušil jsem, že také umíte číst myšlenky, má paní!“ zalichotí jí bez sebemenšího prodlení.
„A já zase netušil, že se i na Valentýn hází papučí,“ podotkne Kuro zamyšleně.
Richard prudce vstane. „Ne, nehází! Víte, že vás mám chvílemi fakt plný zuby?! Vy totiž tutově všechno zkazíte! Vánoce byly naprostý propadák. Dobře, přiznejme si, že jsme chybili všichni. Ale hlavně ty, Shane. A vůbec, mohl bys laskavě přestat dělat v duchu zlomyslné poznámky, když mluvím?!“ zařve na něj vztekle, až všichni poskočíme.
„Mohl,“ připustí káraný. „Ale co bych z toho měl?“
Kuro, sedící na gauči vedle mě, se ke mně nahne a zašeptá: „Než se tady ti tři pozabíjí, taky bych ti rád dal dárek. Nepůjdeš se mnou na chodbu…?“ navrhne mi. Zvedneme se a vyjdeme z pokoje, aniž by si toho kdokoliv všimnul, leč i na chodbě jsou slyšet jejich rozčilené hlasy, což tedy moc romantické nebylo, takže si Kuro povzdechl a otevřel dveře Richardova pokojíčku, kde bychom se před těmi vzteklouny mohli na chvíli ukrýt.
Jenže ani zde není soukromí, neboť uprostřed vzorně naklizené místnosti stojí zakaboněný maličký, přesladký Dugo. „Kde máš fusekle ty?!“ otáže se Kuroa nevraživě. Ten, stejně jako před chviličkou Richard, poplašeně vykřikne a dveře zase zabouchne.
„Zůstaneme radši na chodbě,“ usoudím tedy.
„Radši jo,“ souhlasí Kuro, otevře skříňku na boty a z ní vyndá obrovský balíček. Udělá to na mě dojem. „Pěknýho Valentýna, Awai.“
Nezůstanu pozadu a také já mu dám do dlaní dáreček. „Pěknýho Valentýna, Kuro.“
S vybalováním počkám, alespoň než tak učiní on. Kuro se s tím nijak nemazlí, balicí papír roztrhá raz dva, to aby se snáze a rychleji dostal na krabičku, a pak do ní zvědavě nakoukne. Zarazí se, dlouze na ten dárek hledí a kouše se do rtu. „Ach… Awai!“ zamumlá. „Při bozích…!“ Znejistím. Že bych střelil vedle…? Dlouho jsem přemýšlel nad tím, čím ho obdarovat – a neurazit ho tím. S Richardem jsme prošli několik obchodů a já si už myslel, že pro něj snad ani nic neseženu, až nakonec jsem potkal něco, co mě absolutně okouzlilo.
Sadu s talířkem, nožíkem s tupou špičkou, vidličkou a bryndákem. S obrázkem nějakého šeredného žlutého medvěda v červeném tričku.
„Líbí…?“ zajímám se opatrně.
„Awai… ty víš, že neumím pořádně používat příbor… ne?“ pípne Kuro rozpačitě.
„No právě,“ souhlasím nejistě. „Koupil jsem si to pro sebe taky. Naučíme se to.“
„Ach… Awai! Udělal jsi mi takovou radost! Tohle je ten nejlepší dárek vůbec! Dokonce… dokonce je na tom i medvěd! A já medvídky zbožňuju! Awai, já… děkuju moc!“ zaraduje se spontánně Kuro, vystartuje kupředu a zcela bezděčně mě políbí. Jeho rty jsou teplé a hebké a já lituju, že si je nemohu vychutnávat déle, protože vzápětí se naše ústa rozpojí a Kuro mě nadšeně pobídne: „A teď ty, Awai, vybaluj!“
Rozzářeně strhám růžový balicí papír se stuhami i já ze svého dárečku a objevím pod četnými vrstvami (Kuro tedy zabalovat umí, to musím uznat, heh) cosi jako… no, cosi jako palici. Tedy, vypadá to tak, ale na palici je to moc měkké. Zmateně to protočím v ruce, a ač se snažím sebevíc, nemohu přijít na smysl té věci. „Na co to je…?“
„Na tohle!“ odvětí Kuro, vytrhne mi to z ruky a praští mě tím do hlavy. Palice zapíská.
„Ach… aha,“ přikývnu. Pořád nechápu smysl pískací palice.
Kuro se zatváří smutně. „Je to zábavné. Ne? Ne…? Tobě se nelíbí…?“
„Ne, líbí se mi, moc,“ přikývnu rychle.
Kuro si povzdechne. „Já věděl, že se ti nebude líbit.“
„Ne, líbí se mi,“ snažím se rychle a pro jistotu ho udeřím palicí do hlavy, jen to zapíská.
Kuro přistoupí až těsně ke mně a prsty obejme rukojeť té nafukovací věci. „Dá se s tím dělat i leccos jinýho než jenom mlátit někoho po hlavě…“ Zaujatě sleduji nenápadný pohyb, který naznačí. Kousnu se do rtu a cítím, že se přiblble uculuju. „Až pak večer budeme sami, vyzkoušíme to, co ty na to?“
„Jasně,“ ožiju. „To je skvělý nápad! Vyzkoušíme to,“ souhlasím, celý natěšený, a už si představuju, jaké to asi bude, až ho pak předtím, než se bude moct převléct do toho úžasného světlomodrého pyžama od Richarda, jednoduše povalím na postel, nekompromisně a rázně, a potom, dříve, než si to rozmyslí, ho prostě –
„Výborně,“ přeruší tok mých myšlenek. „Vždycky jsem chtěl zkusit ten lidský kriket.“
Zamrkám. „Cože?!“
„To je ta hra s paličkama,“ pokrčí Kuro rameny. „Odpalujou se míčky a –“
Sklesle přikývnu. „Jo,“ přeruším ho a přitáhnu si ho blíž. „Kriket,“ opakuju po něm zklamaně. Kuro ke mně vzhlédne a oči mu září tak bezelstně, že se na něj nemůžu zlobit. Jasně že nemyslel nic takového jako já. Využiju toho, jak je mi blízko, a políbím ho. Kuro se nebrání, takže se k němu pořádně přitisknu, div mu talíř nevypadne z rukou, ale zjevně ani on nechce přerušit příjemnou a rozkošnou hru našich jazyků, takže, aniž by se ode mě odtrhnul, odloží dárek ode mě na botník a jeho ruce mi zajedou pod tričko.
„Hej, vy dva, přestaňte se olizovat a pojďte s námi hrát hru,“ přeruší nás Shane.
Neochotně se odtáhnu od Kuroa. „Cože…? Hru…? A zase jsi ji vymyslel ty…?“
„Kdepak, Richard,“ uklidní nás Shane a my ho, chtíc nechtíc, musíme následovat.
Ukázalo se, že během toho, co jsme byli na chodbě, oni se stihli pohádat (a dle Shaneova rozbitého rtu také i porvat), vypít flašku vína a vymyslet hru, která spočívá v tom, že se prázdná láhev roztočí a na koho ukáže její hrdlo, ten musí odpovědět na otázku toho, kdo točil. Anebo dát fant, tedy odevzdat do banku něco, co má dotyčný právě při sobě. Případně tedy na sobě. Přišlo mi to přihlouplé a nedocházelo mi to podobně jako u pískací palice, ale Richard mi řekl, že mi to předvede, roztočil flašku – a ta ukázala na Kuroa.
„Tak, Kuro, začni. Co ty a láska?“ zajímá se Richard. „Kdy jsi byl nejvíc zamilovaný?“
Kuro dlouho přemýšlí, v zamyšlení si dokonce začne okousávat nehty. „No… má největší láska byla asi Maya,“ prohlásí pak a mě to docela naštve. Maya! Jak do ní mohl být zamilovaný?! Ta mrcha ho jenom využívala, léčila si na něm pohmožděné ego – a při první příležitosti ho samozřejmě odkopla. Já ho miluju daleko oddaněji!
Richard potřese hlavou. „A jak se má teď?“ otáže se bezelstně. Kuro stiskne rty, zatímco Tinetophe na něj začne beze slova mávat rukama – asi aby mu došlo, že tenhle dotaz byl hodně hloupý. Richardovi se v očích mihne poznání, zaváhá, ale přece jenom se snaží situaci zachránit: „Pořád na stejném hřbitově…?“
Kuro se zamračí. „Myslím, že teď radši budu točit já,“ rozhodne temně, flaška se mezi námi několikrát otočí – a zamíří přímo na Tinetophe. Kuro se pousměje. „Nuže, milá Meni, pověz nám něco o svém vztahu s Jossim.“
Tinetophe lehce zrudne a mně neujde, jak se po ní Richard žárlivě ohlédl. „O mém vztahu s Jossim… nevím, co chcete slyšet… On… byl prostě úžasný. Byl milý, pozorný, chápavý, něžný… a říkal mi věci, které by nikoho jiného nenapadly…“
Shane vyprskne. „To tě požádal o ruku?!“
Tinetophe se zamračí. „Jo, požádal. Tvrdil mi totiž, že jsem podle něj ta nejkrásnější, nejinteligentnější a nejúžasnější žena v celé Zemi –“
Richard nesouhlasem nakrčí nos. „To sis chtěla vzít takového lháře?!“
„Jsi drzý,“ odsekla Tinetophe a založila ruce na hrudi. „Už vám nic neřeknu.“
„Tak dej fant,“ nařídí jí Kuro.
Tinetophe si zlostně strhne šátek z hlavy, odhodí ho na konferenční stolek a roztočí láhev. Tentokrát ukáže na Richarda. Tinetophe se zlomyslně usměje. „Teď se nám pochlub, drahý Richarde, s tím, jak daleko ses dostal se svou poslední přítelkyní.“
Richard zaváhá. „No, že by mě políbila, to se říct nedá. Ale už třikrát mi zadýchala brýle.“
Uchichtnu se. „Zjevně dračice.“
Richard svraští čelo. „Neměli jsme na sebe čas. A pak mě převálcovalo to auto.“
Shane vyplázne jazyk. „Jen se přiznej. Je ošklivá, že jo?“
„To nevím…“ zavrtí hlavou. „Ale když ji vidí myš, vyskočí na židli a ječí.“
Jsem zmatený. „Ona?“
„Ne, ta myš,“ odsekne Richard.
„Jak dlouho jste spolu byli?“ podiví se Tinetophe.
Richard je opět na rozpacích. „Jak se to vezme.“
„To znamená co?“ nechápu.
„No… že ona si myslela, že pár měsíců, a já s ní ani chodit nezačal,“ objasní nám situaci.
Shane jej bodře plácne po zádech. „Jsi můj člověk, Rucharde. Takhle se to musí.“
Tinetophe se na Shanea zle zadívá. „Tohle nehodlám poslouchat.“
„To se dá zařídit,“ ujistí ji Shane, mávne rukou, a kolem Tinetophe na zlomek chvíle bleskne jeho Moc. Pak se natáhne pro slané tyčinky na konferenčním stolku a nacpe si je všechny do pusy. „Víš, Rucharde, ve vztazích s opačným pohlavím je důležitý pořád udržovat morální převahu a hlavně, nikdy nic neslibovat. Protože víš co, nikdy nebudeš tím, čím bys mohl být, ale od doby, co se přivážeš k nějaké dívce, už nebudeš ani tím, čím jsi býval,“ poučuje Richarda věcně.
Tinetophe je nechápavě sleduje. „Mohl bys laskavě přežvykovat se zavřenou pusou?!“
„Ona neslyší, že jo?“ dovtípí se Kuro.
„Má nějakou šanci, Shane…?“ zeptá se Richard zamračeně.
Shane přikývne. „Má. Velkou. Je můj typ.“
„Ne, já myslel, zda má nějakou šanci, že jí ten sluch zase vrátíš,“ zavrčí Richard.
„Je to nutné…?“ ozvu se i já. „Mám ji rád, ale někdy toho slyší až moc.“
„Hm,“ souhlasí Kuro. „A to ani nemluvíme o hlase. Copak jí někdy k něčemu bude?“
„No… leda v případě požáru, to by se ten jekot hodil,“ usoudím.
Kuro se zasměje. „Boduješ.“
„Proč všichni…? Nechte toho, není to vtipné!“ zlobí se Tinetophe.
Richard šťouchne do Shanea. „Vrať jí sluch, Shane. Hned.“
„Tak dej fant,“ poručí si Shane, a až poté, co si Richard svlékne košili, luskne prsty, Moc se opět rozzáří, a Richard dříve, než stihne Tinetophe začít nadávat, popadne flašku, roztočí ji a jakmile ukáže na mě, vyhrkne:
„Awai! Co ti v poslední době nejvíc vadí?“
Tím dotazem mě zaskočí. Chvíli nad ním. Co mi vadí…? Přes spoustu věcí se dokážu přenést a zdárně je ignorovat, jako kdyby se vůbec nestaly. Tak co mě užírá? Nakonec mě jedna věc přece jen napadne. „Vadí mi, že Darien chodí s mou sestrou. To nemá vlastní?!“
Kuro se neovládne a rozesměje. Zamračím se ještě víc. Nejdřív ta pískací věc, pak kriket, potom Maya… a teď tohle. Je na mě zlý. A na Valentýna! To se nedělá. „Promiň, Awai, promiň… ale… nezdá se ti to ujetý?“ baví se. „Buď rád, že se o Twylu konečně někdo stará, někdo, kdo ji má rád, ne? Já myslím, že je dobře, že se tihle dva dali dohromady.“
Trhnu hlavou. „Nemám ho prostě rád.“
Richard nadzvedne obočí. „Proč jste vlastně Twylu a Dariena nepozvali?“
Kuro se pousměje. „No, mysleli jsme si, že po té poslední návštěvě… by se to nehodilo.“
Bylo to někdy v lednu. Řekli jsme si, že je na čase, aby se také tihle dva seznámili s Richardovým světem, a vzali jsme je sem. Všechno probíhalo dobře, dokud nečekaně nepřišla domů Richardova maminka. Darienovi prý její krev voněla na první dobrou. Po celou dobu, co s námi vedla zdvořilostní diskuzi v obýváku, na ni upřeně zíral, a když si toho paní Kamenická všimla a rozhodla se radši odejít, ve chvíli, kdy natáhla ruku po klice u dveří, Darien se jí zakousl do zápěstí. Věřím, že to nemyslel nijak zle, prostě se mu přišla chutná už do chvíle, kdy ji poprvé uviděl, ale já se cítil neskutečně trapně, jako kdybych Richardovu matku pokousal sám.
„Matka to vzala s humorem,“ odvětí Richard klidně. „Dokonce ani netrvala na protitetanové injekci. A ty na vzteklinu jsem jí rozmluvil.“ Pak se znovu otočí na mě. „To ti vážně tolik vadí, že s ní Darien chodí?“ nechápe.
„Jo,“ přikývnu. „Je to santorie. Nic pro ni.“
„A co já?“ nadhodí Shane. „Já bych se pro ni hodil?“
Nakrčím nos. „To radši ten Darien nežli ty.“
„Já jsem ale dobrej a ohleduplnej milenec,“ brání se Shane. „Určitě bych ji dokázal –“
Zacpu si uši. „O tomhle nechci slyšet ani slovo!“
„To se dá zařídit,“ zopakuje Shane a pohne rukou, ale Kuro, sedící vedle něj, jej zarazí těsně předtím, než mě Moc, která mu okamžitě obklopila dlaň, připraví o sluch. „Mně se tvá sestra vážně líbí. Je blondýnka, je krásná a má takový malý prs –“
„Shane, mlč!“ okřiknu ho.
„– tíčky,“ dokončí Shane větu a pokrčí rameny. „Kdyby neměla Dariena, asi bych ji –“
„Shane!“ zařvu na něj. „Mlč už!“
Richard si přitáhne blíž popelník, zapálí cigaretu a odloží flašku stranou. „Myslím, že s touhle hrou byl taky blbej nápad.“
„Mně to bavilo,“ protestuje Shane, ale když vidí, že se dále hrát nebude, povzdechne si, sebere prázdnou flašku, protočí ruku – a rázem je láhev plná vína. „No nic, tak se alespoň my opijeme, co vy na to, kucí?“ ohlédne se na mě a Kuroa, jakmile vidí, jak se Tinetophe přitulí k Richardovi a něco mu šušká do ucha. Kuro nadšeně souhlasí, zatímco já zvědavě sleduji, co že to vlastně Tinetophe má pro Richarda za dáreček. Po chvilce chichotání a něžných dotyků mu předá cosi malého, a když to Richard vybalí, zjistím, že mu dala ochrannou květinu v malovaném květináči. Uznale pokývu hlavou. To je praktický dárek.
„Měj ji tady doma, abys věděl, že jsi tu v bezpečí,“ vysvětlovala mu. „Tahle ochranná květina tě bude varovat před nebezpečím. Kdyby byl v její blízkosti démon, Nemrtvý nebo jakýkoliv jiný přízrak se zlými úmysly, začne ječet.“
Richard vyvalí oči. „Ta kytka bude… ječet…?“
„To je úžasný!“ vydechnu uznale a natáhnu se pro ni, abych se na ni mohl podívat zblízka, ale jakmile se jí dotknu prsty, kytka zavřeští. Všichni sebou polekaně škubneme, já z toho mám skoro infarkt. Rychle se odtáhnu a vyjeveně na ni hledím. „Co to…? Proč ječí…? To nedává smysl… copak jsem zlej nebo mrtvej?“ podivím se a znovu se ji pokusím vzít do ruky, ale kytka začne řvát ještě intenzivněji. „Hej, co to znamená?!“
„Třeba je to rozbitý,“ usoudí Richard zamyšleně.
Kuro zavrtí hlavou. „Je to rostlina, Richarde. Nemůže se jenom tak mýlit. Podívám se na ni, třeba mi –“ Jenže opět, v momentě, kdy se na ni pokusí sáhnout Kuro, kytka zařve znovu. „Mně taky…? Awai, třeba jsme Nemrtví a ani o tom nevíme!“ rozesměje se, ale mně osobně to moc vtipné nepřijde. „Anebo je to ochrana před něčím jiným.“
„Třeba před klukama, co jsou na kluky,“ rýpne si Shane.
„Ty máš co říkat,“ zavrčím na něj.
„Já to nerozlišuju,“ převeze mne Shane. „Kluk nebo holka, to je mi jedno.“
Richard zaváhá. „Já… já bych asi s klukem nemohl nic mít.“
Shane na něj dlouze pohlédne, pak se zašklebí a než se Richard vzpamatuje, Shane už mu visí kolem krku. „Měl bys to zkusit, třeba tomu přijdeš na chuť, Rucharde,“ pronese tlumeně a děsně smyslně. „Věř mi, že v posteli ti toho kluk může nabídnout víc než ženská,“ pokračuje a jemně mu přejede rukou po stehně. Richard sebou znechuceně trhne a pokusí se mu vytrhnout, takže si na něj Shane pro jistotu obkročmo sedne. Ohromeně na ně zírám. Asi bych měl zasáhnout, nebo ho tady, chudáka, ještě znásilní… Střelím pohledem po Tinetophe. Její výraz mě vyděsí. „Možná bychom měli jenom my dva –“ V tu chvíli vyskočí Tinetophe na nohy a rozbije Shaneovi o hlavu ten masivní popelník, který ležel na stolečku před nimi. „Au!“ vyjekne Shane a přitiskne si obě dlaně na temeno. Jak tak koukám, nerozbil se jenom popelník, ale i hlava, protože mu mezi prsty prosakuje krev. „Proč jsi to udělala?!“
„Shane! Jsi v pořádku?“ vyděsí se Kuro.
„Slez z něj,“ poručí mu Tinetophe tvrdě. „Hned.“
Shane ji omámeně poslechne a celý mimo se posadí na koberec vedle gauče, neboť se mu nějak nepodařilo trefit se na křeslo, aniž by se přestal rukama držet za hlavu. Tinetophe zlehka políbí Richarda na rty a pak se teprve sehne nad zraněným Shaneem. „Shane… dobrý?“
„Jasně, dobrý,“ přikývne Shane statečně. „Ale asi omdlím.“
„To nedělej,“ varuji ho posměšně. „Kdo by pak čistil koberec od krve?“
„Pravda,“ uzná Shane. „Tak já neomdlím…“
Richard pokyne směrem ke kuchyni. „Lékárničku máme na chodbě.“
„Jo,“ souhlasí Tinetophe, dojde pro ni a za chvíli už zručně obvazuje Shaneovu hlavu. „No uznej, Shane… co ty by sis beze mě počal?!“
Richard je zamračeně pozoruje a pak zamumlá: „No. To jsme si tedy užili Valentýna, co?“
„To tedy,“ ušklíbnu se.
„Jaký máte vy lidi další nejbližší svátek?“ zajímá se Kuro zvědavě.
Richard rychle zavrtí hlavou. „Žádný! Už žádný!“
„Velikonoce,“ ozve se Shane. „Ty vypadají docela zábavně. Můžeme –“
Richard vstane. „Ne. Nemůžeme. Víte… potřebuju si od vás na chvíli odpočinout. Od vás všech. Jestli mě omluvíte…“ prohlásí a zamíří do svého pokoje. Mlčky za ním hledím, kterak vyjde na chodbu a otevře dveře do místnosti, která mu obvykle říká pane. Jenže tentokrát zaskočeně strne a zůstane němě zírat před sebe. Zaujme mě to, takže se vyrazím podívat, na co tak udiveně hledí. Jen stěží se bráním výbuchu smíchu. V pokoji totiž nebylo nic, vůbec nic, jenom holé zdi. Dokonce i plakáty byly pryč. A uprostřed naprosto vybílené místnosti stál Dugo, tvářil se stále stejně otráveně a v tlamičce přežvykoval zbytky jakési klece. Richard klopýtnul nazad. „Můj… pokojíček! A můj papoušek…!“ zanaříkal. „Shane! Já tě zabiju!“
Shane vykoukl z obýváku. „Já ti neřekl, že se musí Gniht každých deset minut krmit…?“
Richard si povzdechnul. „Ne, tos mi tedy neřekl,“ zamumlal. „Ale dovolte mi, abych něco řekl já vám. VYPADNĚTE!“

Konec