Prvomájový bonus

Richard
„Jak ses o prvním máji vlastně dozvěděl, Shane?“ brblám nevrle. Shane, poskakující kolem mě, se na mne jenom zářivě usměje a pečlivě se rozhlíží po nějakém stromě, pod kterým by mohl Tinetophe políbit. Pro jistotu si ji vedu za ruku, to abych ji před ním mohl ochránit, kdyby se na ni zčistajasna vrhnul, a Tinetophe se mému stisku nijak nebrání, naopak, mile propletla své prsty s mými a chvíli co chvíli mne lehce pohladí palcem. „Shane, na něco jsem se tě ptal. Jak o tom víš?!“
„Rucharde…“ věnuje mi Shane shovívavý pohled. „Tvůj svět přede mnou nemá žádného tajemství. Je hrozně jednoduchý. Hrozně… směšný. Ty vaše svátky! Ta vaše výročí! Se vším hrozně naděláte. Ty Vánoce… nebo Velikonoce… Vánoce bych pochopil. Slavit narozeniny vašeho boha, to je svým způsobem i milé. Ale Velikonoce? Slavit jeho smrt?!“
„Spíš zmrtvýchvstání,“ odvětím s povzdechem. „Slaví se to, že… že tu smrt rozchodil.“
„Rozchodil svou smrt! Vy lidi jste hodně divní, víš o tom?“ stojí si Shane na svém a pohled mu padne na nedalekou třešeň. „Ha!“ zaraduje se nadšeně a vyrazí ke stromu. Pak se dychtivě zastaví pod jeho větvemi, zavře oči a našpulí rty.
Pomalu k němu s Tinetophe dojdeme. „Co to děláš, Shane?“ zajímá se Tinetophe s nadzdviženým obočím.
„Slavím prvního máje,“ odsekne Shane.
„Takhle…?“ podivím se.
Shane přikývne. „Jasně. Čekám na polibek,“ odpoví Shane a myslí to zcela vážně.
Vyprsknu smíchy. „Shane… ty jsi vůl.“
Tinetophe se chápavě pousměje, upraví si kšiltovku na hlavě a popojde ke Shaneovi. „Tak abys dlouho nečekal –“ začne a natáhne se k němu, aby mu mohla dát pusu alespoň ona, protože kolemjdoucí lidé se po něm začínají překvapeně otáčet, ale já trhnu její paží a zase ji k sobě pevně přitisknu. To tak, já jí dám nějaké líbání!
Shane si povzdechne. „Pořád čekám, Tinetophe… Tak co bude? Ach jo, je to nějak hloupě vymyšlené. Jak dlouho tu musím být?“ zajímá se. Zamračeně na něj pohlédnu. V mém oblečení vypadá zatraceně dobře. Nevím, jak to pořád dělá, že je takový… hezký a upravený. Já, i když se snažím, pořád působím hrozně nedbalým a nepořádným dojmem. Shanemu mé džíny sednou naprosto perfektně a v tmavě zeleném tričku, které kontrastuje s jeho zrzavými vlasy, které si svázal do ohonu, opět vypadá jako nějaký model. A to jsem doufal, že bude za blbce, neboť jsem mu schválně dal tričko o číslo menší. Takhle ho má pěkně upnuté a jenom vyniká jeho štíhlá postava. Shane otevře oči. „Myslím, že –“ spustí nespokojeně, pak si ale všimne, že jde okolo jakási dívka, na obličeji se mu objeví velmi samolibý úsměv. Ta holka je totiž fakt kus, brunetka, vlasy po ramena, minisukni, dlouhý nohy a pod tenkým vínovým svetříkem docela ucházející prsa trojky, jak tak odhadnu.
„Ne, Shane,“ varuji ho. „To nemůžeš –“
„Rucharde, věř mi, že můžu,“ odvětí Shane sebevědomě, uchopí děvče za zápěstí dříve, než mu stihne odejít, a rázně ji k sobě otočí. „Ahoj, překrásná vílo. Tebe mi posílají snad sami bohové. Budeš moje prvomájová pusa,“ oznámí jí a radši dříve, než by mohla ta borka stihnout cokoliv namítnout, ji políbí. Jenže, ehm, jak tak koukám, dívka se jeho sexuálnímu obtěžování ani moc nebrání, naopak, sama obtočí ruce Shanemu kolem krku a pořádně si ten polibek vychutnává.
Uvědomím si, že na něj zírám s otevřenou pusou. „Shane?!“
„Tak mu to přej,“ mrkne na mne Tinetophe.
Zaváhám. „Ale jo, já mu to přeju, ale… já zase vyjdu naprázdno. Tin, co takhle zajít pod tu třešeň taky a –“
„Ne, Richarde,“ převeze mne Tinetophe. „Nezlob se na mě, ale… na veřejnosti…?“
„Shanea jsi políbit chtěla,“ zamumlám zklamaně.
Tinetophe zavrtí hlavou. „Ne, chtěla jsem mu dát pusu, obyčejnou malou pusu, ne ho políbit. Nelíbí se mi představa, že by na nás u toho všichni takhle zírali,“ rozmáchne rukou a já si až teď všimnu, že kolem Shanea, stále žhavě líbající to nebohé děvče, se utvořilo docela slušné kolečko čumilů. Cítím, jak rudnu, ačkoliv oči všech těch lidí se upírají jenom na ty dva, kteří vypadají, jako by neměli daleko si to tam pod stromečkem rozdat.
„Shane!“ houknu na něj. „Nemusíš to tak přehánět!“
„Já nic nepřeháním,“ odpoví mi medově Shane, jakmile přestane oblizovat tu brunetku a něžně ji pohladí po tváři. „Díky za spolupráci, kočičko. Na tohle budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Byla to totiž ta nejlepší prvomájová pusa, jakou jsem kdy dostal.“
Ušklíbnu se. „To proto, že to byla tvoje zatím první a jediná prvomájová pusa, blbečku,“ poznamenám uštěpačně a schytám za to bolestivý šťouchanec do žeber od Tinetophe. Dívka, celá zrůžovělá rozpaky, Shanea tichým hlasem požádá o číslo na mobil. Shane, aniž by zaváhal, ze sebe vysype řadu čísel, které si děvče zapíše do telefonu a pak notně nejistým krokem zamíří zase směrem, kterým hodlala jít původně, než ji ten náš úchylák takhle přepadnul. „Hej, Shane… cos jí to dal za číslo? Vždyť nemáš mobil.“
„Dal jsem jí tvoje číslo, Rucharde,“ oznámí mi klidně Shane a udiveně se rozhlédne po davu, který na něj stále nechápavě a trochu i nadšeně zíral a zjevně se čekalo, že bude Shane provádět ještě nějaké divoké kejkle. Zachmuřím se ještě o něco víc. Jak to, že zná číslo na můj mobil?! Ačkoliv… u Shanea by mne překvapilo už jenom máloco. Mám pocit, že o mně ví naprosto všechno. „Takže, s něžným pohlavím to mám do příštího roku zařízený dobře. Teď ještě nějakýho kluka… Rucharde, mohl bych třeba tebe –“
„Ne!“ zahřímám.
Shane pokrčí rameny. „Nevadí, vyberu někoho jinýho.“
„Jak?“ zajímá se Tinetophe zvědavě.
Shane se lehce dotkne prsty svého čela. „Podle toho, komu se budu líbit.“
„Což je jistě těžký,“ šklebím se.
„Ne, tohle je snadné, jen málokdy se najde někdo, komu bych se nelíbil, ale těžší je spíše vybrat někoho, kdo by se z tolika bytostí líbil mně,“ kontruje mi Shane s okouzlující lehkostí a nedočkavě hledí kolem sebe.
Nejradši bych se propadnul pod zem. „Shane… řekli jsme Kuroovi a Awaiovi, že jenom nakoupíme a hned se vrátíme. Obvykle to trvá maximálně půl hodiny. Chápeš? To je jenom chvilka. Když tu budeme čekat, až se laskavě rozhodneš, jakýho ubožáka hodláš oslintat nyní, ti dva mi mezitím dočista zpřehází byt, já je znám.“
Tinetophe se usměje. „Náhodou, já si myslím, že je dobře, že jsou spolu a sami.“
„Ještě ty začínej,“ šlehnu po ní pohledem.
„Jsi hrozně nepřející, Richarde,“ rýpne si Tinetophe a já se na ni zadívám tak zamračeně, že se rozesměje. Tss, já jí dám nepřející! Klidně ať si spolu dělají, co chtějí, ale jsem si jistej, že neodolají a prohrabou mi šuplíky i skříňky – a radši si ani nechci domýšlet, co všechno tam najdou! Jsem teenager, mám v pokojíčku leccos. Zatraceně.
Měl jsem jim pustit nějaký film, aby se zabavili, když jsou tak nadšení z televize. Včera se vydrželi koukat na celou první sérii Červeného trpaslíka a byli naprosto u vytržení, i když to, řekl bych, nemohli moc chápat. A já jim neměl tu sílu vysvětlovat, že to není doopravdy. Zírali na to až do noci a když jsem se pak v noci šel napít, musel jsem to vypnout, protože oni u toho usnuli. A byli docela roztomilí, Awai byl opřený ramenem o Kuroa, Kuro slintal a Awai ze spaní dokonce cosi nesrozumitelně huhlal. Původně jsem je chtěl vzbudit a poslat na kutě, ale přišlo mi škoda je budit, spinkali jako andílci.
Rozplýval jsem se nad nima tak moc, že jsem málem zapomněl i na to, že jsem na ně měl zlost – večer totiž, ani nevím, co je to popadlo, se rozhodli, že mi pomůžou uklidit, nicméně nutno dodat, že jejich pomoc byla notně na draka. Awai, zaujatý vysavačem, vysál nejdříve klíče od domu, pak mého pískomila a nakonec kobereček, kterým ucpal hadici. Načež se to snažil všechno vyndat a nadělal tak ještě větší bordel než co byl na chodbě předtím, protože se mu podařilo vysypat celý obsah pytlíku vysavače. Klíče i kobereček jsme zachránili, jen pískomil byl skoro umřetej. Naštěstí ho ale Shane dokázal svou Mocí vyléčit (ovšem řekl bych, že chudák hlodavec z toho má doživotní trauma, jakmile totiž nyní někdo projde kolem jeho klece, začne po ní pobíhat jako šílený).
A Kuro, asi aby to Awaiovi nebylo líto, že jsem na něj ječel, zase myl nádobí s takovým odhodláním, že rozbil dvě skleničky, jeden talíř a nakonec se rozhodl umýt i moje akvárko se želvičkami. Nikdy želvičky neviděl, v Zemi asi tato zvířátka nejsou, tak z nich byl notně vyplesklý a vydrhnul je jarovou vodou taky. A protože ti ubozí tvorečkové se pochopitelně snažili zalézt do krunýře, snažil se je vyšťourat a propláchnout jim i krunýř. Idiot. Doufám, že z toho želvy nebudou mít nějakou vyrážku nebo tak něco, jinak ho osobně přizabiju. Tyhle želvičky mi dala před mnoha lety Anna k narozeninám a mám je rád. Ta s tmavším krunýřem se jmenuje Bernard, ta světlejší Manny, podle mýho oblíbenýho seriálu Black Books.
Stočím zrak zase ke Shaneovi, který mezitím odlapnul nějakého emo chlapce a vášnivě se s ním líbal. Znechuceně nakrčím nos. Shane je hroznej, pomyslím si, a ještě se mi to potvrdí, když si všimnu, že vedle emouška stojí jakási vyjevená goth lolitka, která k němu evidentně patří – a dokonce ho drží za ruku, přestože se její přítel kousl s docela cizím frajerem.
„Dobře, tohle už je trochu moc,“ uzná i Tinetophe, která zachytí můj nesouhlasný pohled. „Shane, pojď už,“ sykne nevrle a lehce do Shanea strčí Mocí. Trošku to ale neodhadne, protože Shane překvapeně vyjekne, Moc mu podrazí nohy a on na sebe strhne jak toho kluka, tak tu holčičku v černých šatičkách s bílou kraječkou.
„Děcka… to jako fakt? Trojku?“ uchichtl se, jakmile se rozkoukal.
„Shane, jdeme,“ zavelím a Shane se neochotně začne hrabat na nohy. Zamračeně sleduju, jak se s těmi dětmi loučí, a znovu letmo políbí toho kluka. „Teď si kvůli tomu ten emoušek podřeže žíly,“ prorokuji temně.
„Pesimistooo,“ zabrouká Shane. „Viděl jsem do jeho budoucnosti. Za měsíc ho tahle emo póza přestane bavit, s tou holkou se rozejde, přejde na hip hop a najde si o čtyři roky staršího kluka,“ oznámí mi a já okamžik přemýšlím nad tím, že si tím, chlapec, vlastně nijak nepomůže, a že by možná bylo lepší, kdyby spáchal tu sebevraždu, heh. Mezitím ale Shane dojde až za nás a uchopí Tinetophe kolem pasu. „A co vy, má paní? Od vás si nezasloužím prvomájový polibek?“
„Ne,“ odpovím za ní a Shane si zklamaně povzdechne.
„Tinetophe je jediná, která –“
„Zapomeň,“ zopakuji a majetnicky si od něj Tinetophe zase převezmu. „A vůbec, nechte všech těch kravinek. Musíme nakoupit.“ Odmlčím se. „Stejně by mě zajímalo, co teď dělají Kuro a Awai…“

Kuro
Opatrně a pozvolna se natahuji po klíči. Ještě kousek. Ještě… malý… kousíček… Špičkami balancuji na poličce skříně, která, jak cítím, se pod mou vahou notně prohýbala, a marně se snažím dosáhnout na ten maličký předmět. Jenom… několik… centimetrů… Soustředěně se kousnu do rtu a znovu se napnu. Zatraceně, mám smůlu, ten klíček je pro mě naprosto nedosažitelný. Prsty jsem o něj jenom štrejchnul. Polohlasně zakleju.
„Nedosáhneš tam, Kuro. Je to moc vysoko,“ konstatuje Awai pobaveně.
Zlostně jsem na něj shlédl. „Trhni si.“
„Jseš moc opilej,“ míní Awai negativisticky.
Zamračím se. „Nejsem… ne tolik. A vůbec, já to prostě chci!“
„Třeba to za to ani nestojí,“ pokračuje Awai v pochybování.
Ušklíbnu se. „Awai, ty jsi tak naivní! Když nám Richard řekl, abychom se do tý skříňky ani nepokoušeli dostat, je jasný, že v ní je něco úžasnýho! A já chci vědět, co to je.“
Awai se zamračí. „Bude na nás naštvanej. Už nás k sobě nikdy nevezme.“
Protočím oči. „Nedozví se to. Jenom se na to podíváme, ať je to co je to, a pak to tam zase vrátíme. Já vím, že to nejspíš bude nějaký nesmysl. Třeba něco vycpaného, protože Richard má v pokoji samá podivná vycpaná zvířátka všech možných tvarů i barev, ale kdybychom se do té skříně nedostali a nepřesvědčili se na vlastní oči, že je to hloupost, pořád by mi to vrtalo hlavou a nedalo by mi to spát.“
„Jsi hroznej,“ povzdechne si Awai.
„Jenom hrozně zvědavej,“ odseknu. „Skoro ho mám. Skoro ho –“ Lehce si povyskočím, takže na ten klíč konečně dohmátnu, ovšem jakmile jej stisknu v dlani a vítězně zařvu „mám!“, ve chvíli, kdy dopadnu nazpět na poličku, ta děsivě zapraská a zlomí se. Překvapeně vyjeknu a počítám s ošklivým pádem, ale kupodivu, nerozplácnu se na zemi a ani si narazím kostrč. Zmateně otevřu oči, které jsem předtím bezděčně zavřel. Awai mne zachytil. Drží mě docela něžně a já si uvědomím, že jsem mu naprosto nepatřičně blízko. Jakmile zdvihnu hlavu, abych mu mohl poděkovat, zjistím, že je má tvář docela těsně u té jeho. Pocítím jisté rozpaky. „Awai –“ pípnu nejistě.
„Přibral jsi, od doby, co nás Richard vykrmuje makdonaldama,“ podotkne Awai a pustí mě, takže já přece jenom dopadnu na zem a přece jenom si tu kostrč narazím, i když pravda, mohlo být hůř. S bolestným usykáváním se napřímím. Jo, má pravdu, ale já si nemůžu pomoct, moc mi ty housky s čímsi uprostřed chutnají. Richard vařit neumí, Shane už vůbec ne a Tinetophe od doby, co při vaření zapálila utěrku, radši do kuchyně nepouštíme. A ani já, ani Awai jsme se nikdy vařit neučili. Proto si kupujeme jídlo v takovém speciálním obchodě. Pravda, v logu sice mají hrozně strašidelného panáčka s červenými vlasy a červeným nosem, ale tyhle makdonaldy tam dělají výborné. Vždycky sním alespoň čtyři. „Máš ten klíč?“
„Jo,“ zazubím se vítězně a za chvíli se už dobývám do té tajuplné skříně. Awai si stoupne za mne a zatímco dopíjí už několikátou flašku vodky (další skvělá věc, kterou nám nabízí Richardův svět – nepřeberné množství alkoholu), zkoumavě mi nakukuje přes rameno. Konečně skříňku otevřu. Je v ní několik časopisů, což jsou svazky listin s obrázky, jak nás poučil Richard, a dévédéčkové, takové kulaté placičky, na nichž bývají filmy, na které se dá dívat pomocí takové chytré krabičky pod televizí. „Čekal jsem něco lepšího,“ postesknu si.
Awai odloží prázdnou láhev, natáhne se a jeden z časopisů vezme do ruky. „Co je to vlastně zač? Hmmm, Playboy,“ přečte z barevné obálky. „Ať už to slovo Playboy znamená cokoliv, dozajista to bude něco sprostého. Je to ohavný, podívej. Jsou tam samý nahý ženský,“ podotkne znechuceně, jakmile časopisem prolistuje.
„Ukaž…“ sápu se po tom, zatímco Awai časopis téměř s odporem odhodí. Zaujatě si projdu stránku po stránce. Awai má pravdu, na velkých obrázcích tam jsou samé pohledné obnažené dívky s obrovským poprsím, které vypadají sotva dospělé, a různě se nakrucují a předvádějí ve velmi hanbatých pozicích. Cítím, jak se mi do tváří žene nach, a přestože se mi to poměrně líbí a pocítím jisté příjemné vzrušení, radši ten časopis zase rychle zavřu. „Lidé mají divný vkus…“ konstatuji rozpačitě.
Awai se zašklebí. „Jsou divní celí. A ty dívky ošklivé.“
„To není pravda, jsou… krásné. Kdyby byly aspoň trochu oblečené, vypadaly by sice lépe, ale i takhle to přece není špatné,“ nesouhlasím s ním a neubráním se zazubení. „Zkusíme se podívat ještě na ty dévédéčky?“
Awai si povzdechne. „Nebylo by lepší tu skříň zase zamknout a radši uklidit ten nepořádek, který jsi udělal rozbitím Richardovy poličky?“
„Nebylo,“ odvětím klidně a už zvesela zamířím do obývacího pokoje, kde se sehnu u kouzelné krabičky na dévédéčka a chvilku dumám, kterou z těch stříbrných placek pustit. Nakonec si vyberu toho dévédéčka, na jehož obale se usmívá jakási pěkná zrzka, která mi trochu připomíná Mayu, a ve chvíli, kdy ho vložím do krabičky, přijde Awai s další lahví. „Tentokrát vypijeme co?“ zajímám se.
„Tuzemák,“ přečte Awai z flašky a hned si zhluboka přihne.
Spokojeně přikývnu. „Aspoň něco. Ha, už to začíná,“ všimnu si, převezmu od Awaie alkohol a usednu na gauč vedle něj. Zrzka stojí v koupelně a tváří se bezradně. Zazní zvonek. Dívka jde otevřít. Přichází jakýsi namakaný krátkovlasý mladík v těsné kombinéze či co a aniž by se dovolil nebo alespoň odložil tašku s nářadím, začne dívku zbavovat už tak notně chabého oblečení. „Asi mi unikl děj, Awai… nebo… tys pochopil, proč ji ten –“ Zarazím se a vyjeveně zírám na televizi. Příběh totiž nabere na zcela nečekaných obrátkách. „Tímhle se lidé baví…?“ podivím se a cítím se hodně trapně, protože to, na co se díváme, je prostě… no, soulož. Ten muž si to tam klidně rozdává s tou zrzkou a je to vidět ze všech možných i nemožných úhlů, zblízka, zdálky i detailně, a hraje u toho notně frustrující hudba. „Myslím, že lidi asi nikdy nepochopím…“
„Je to nechutný,“ konstatuje Awai, zatímco dívka v televizi hlasitě sténá a chlap namáhavě funí. „Tohle jsem opravdu vidět nemusel. Nemohl bys to laskavě vypnout?“
„Nebuď tak prudérní, Awai,“ bavím se.
Awai se zašklebí. „Nejsem prudérní. Prostě se mi to nelíbí.“
„Chápu, ty bys byl radši, kdyby tam dováděli dva muži, že?“ nadhodím škodolibě.
Awaiovi se to ale vtipné nezdá. „Jsi pitomej,“ zavrčí nevraživě. „Tak vypneš to?!“
„Jak si přeješ,“ souhlasím neochotně, dálkovým ovládáním televizi vypnu a zaváhám. „Awai… ty se na mě zlobíš? Omlouvám se… Nemyslel jsem to nijak zle…“ ujišťuji ho, ale Awai nevypadá nijak zvlášť obměkčen. Asi je to tím alkoholem, že je tak přecitlivělý, napadne mne. Opatrně se na něj tedy otočím a jemně jej pohladím po rameni: „Awai… nezlob se na mě. Doopravdy. Nechtěl jsem tě nijak… naštvat. Nebo urazit.“ Awai rázně odstrčí mou ruku. „Awai, neblázni. Jenom jsem to plácnul,“ snažím se. „Přece to nebudeš brát tak vážně.“
„A co když jo?“ otáže se tiše Awai.
Zmate mne tím. „Co když co…?“
„Co kdyby se mi fakt líbilo, kdyby… kdyby tam byli chlapi?“ otáže se ještě tišším hlasem. Pátravě na něj pohlédnu, zatímco on zrudne a rychle se podívá jiným směrem.
„Na tom by nebylo nic špatnýho,“ uklidním ho.
Awai se odvrátí. „To říkáš teď.“
Ušklíbnu se. „Awai, my jsme se přece už spolu –“
„Slíbil jsi mi, že o tom nebudeme mluvit!“ přeruší mne příkře.
„Jen… jen chci, abys věděl, že toho nelituju,“ zdůrazním.
Awai vzhlédne. „Doopravdy…?“
„Mám tě přece rád,“ připomenu mu a znovu jej pohladím. Awai, přestože nevypadá o nic spokojenější, mou ruku zachytí a stiskne ji ve své. Lehce přejede svými prsty ty mé. Možná mimoděk, ale v daný okamžik mi to přijde velice milé. S úsměvem si ho prohlížím. Je hezký. Nikdy předtím jsem i neuvědomil, jak hrozně hezký vlastně je – i když jsem si samozřejmě všimnul, že o něj byl velký zájem, ještě když jsme studovali. Aby také nebyl – Awai byl synem velitele střediska, byl sympatický, šikovný a všechny úkoly plnil na plný počet bodů. Dívky mu nadbíhaly, jak jen mohly, ale on je všechny odmítal. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy s žádnou ženou neměl pořádný vztah. Trochu mne děsí představa, že… že to bylo jenom kvůli mně. A já nikdy nedokázal jeho city opětovat… vlastně jsem o nich ani nevěděl… vždycky jsem si myslel, že je po emocionální stránce spíš trochu opožděný… Natáhnu ruku a odhrnu mu tmavé kadeře z očí. „Mám tě rád, Awai,“ zopakuji. „To snad víš.“
„Ano. To vím,“ souhlasí, ale jeho hlas zní stále poměrně sklesle.
Povzdychnu si a něžně si přitáhnu jeho hlavu blíž. „To taky doufám,“ pousměji se povzbudivě a políbím ho. Jeho rty chutnají po tom tuzemáku. Awai polibek opětuje, i když značně nerozhodně. Chci mu tedy dodat odvahy tím, že mu pomalu zajedu rukou pod tričko s obrázkem medvídka, které dostal od Richarda (myslím si, že to Richard udělal naschvál, protože ví, jak moc zbožňuju medvídky, a když má Awai na sobě tohle tričko, musím se na něj pořád dívat…), a něžně sáhnu na jeho hruď, ale Awai, překvapen mým náhle tak důvěrným chováním i nepochybně také dotykem mé studené dlaně na jeho kůži, se zarazí a velice udiveně na mě pohlédne.
„Jseš si jistej…?“ zajímá se ostražitě.
Přikývnu a jen stěží se bráním zazubení, které by mohlo celou situaci zhoršit. Ale mám skutečně co dělat, protože Awai se tváří tak dokonale přihlouple a nevěřícně zároveň, že se musím hodně přemáhat, abych nevyprsknul (z čehož usoudím, že jsem asi poněkud přebral alkoholu a že se příště s Awaiem musíme vodce i tuzemáku vyhnout). „Naprosto,“ zdůrazním a znovu jej políbím, daleko vášnivěji než předtím. Také jeho reakce je nyní notně vřelejší, dychtivě si vychutnává má ústa, saje mé rty, jemně do nich kouše, a aniž bychom se od něj na vteřinku odtrhli, sjedu mu rukama na zadek a donutím jej, aby si na mne sednul. Awai se samozřejmě nenechá nijak přemlouvat, rázem je nade mnou a jakmile se naše ústa rozpojí, rozhodně mne povalí na gauč. Natáhnu se přes něj pro tuzemák, a zatímco piju, Awai toho využije a jeho ruce zamíří k mým kalhotám, tedy, k těm podivným riflím, jak je nazývá Richard. Zastavím jeho ruce těsně předtím, než mi může začít rozepínat knoflíky.
„Ne –“ začnu.
Awai se prudce napřímí. „Ach. Jasně. Promiň,“ vyhrkne a ani mě nenechá domluvit.
Zmateně na něj pohlédnu. „Ne, počkej –“
„Promiň. Byla to moje chyba. Už se to nebude opakovat,“ zamumlá Awai, vstane a odšourá se z obýváku. A já tam zůstanu ležet na gauči docela sám a připadám si jako naprostý blbec. Zatraceně, tohle bylo jenom nedorozumění. Nechtěl jsem, aby přestal, chtěl jsem mu jenom říct, aby nespěchal, protože ostatní se vrátí z nákupu až bůh ví kdy… Zatraceně.

Awai
Rozmrzele dojdu do koupelny a opřu se rukama o umyvadlo. Jsem hlupák. Jsem zatracený hlupák, že jsem doufal, že by se mnou chtěl Kuro… Nesmysl… Nechal jsem se příliš unést tou představou, že by skutečně mohl… že by mu nevadilo… Proč mě sakra políbil?! Myslel jsem si, že třeba… ne, určitě to bylo tím chlastem… Neměli jsme toho pít tolik, bleskne mi hlavou, když si uvědomím, jak hrozně se mi točí hlava.
Rukou tápu po hadici sprchy, pak ji pevně stisknu v dlani, nahmatám i kohoutek a dopřeju si pořádný proud ledové vody přímo do obličeje. Rázem jsem celý promočený, ale že bych se cítil o něco více střízlivý, to nemohu říct… Znovu si tedy dopřeju tohle prudké a mokré zchlazení, a roztřesu se zimou.
„Awai…?“ ozve se za mnou, jakmile vracím hadici na její místo.
Ohlédnu se. „Kuro… To je v pohodě…“
Kuro přijde až ke mně. „Co tu blbneš…?“ podiví se a podá mi ručník. Nevezmu si ho od něj, takže on jenom zavrtí hlavou a začne mi osušovat tvář osobně. Zprvu se bráním a snažím se ho odstrčit, ale on se nenechá odbýt a stejně se mne snaží utřít, ovšem jakmile si uvědomím, jak to vlastně dělá, udiveně se zarazím a přestanu s ním bojovat. Kuro se ke mně totiž přitiskne a zatímco mi jednou rukou obemkne pas, druhou rukou mi jemně otírá ručníkem obličej. „Jsi úplně mokrý…“ konstatuje tichým, pobaveným hlasem.
„To nic,“ ujistím ho.
„Měl by ses převléct,“ navrhne mi s úsměvem a jeho ruce mi opět vklouznou pod tričko s medvědem, které se mu tak hrozně líbí, a než se stihnu vzpamatovat, tak mi ho svlékne. „Takhle jenom nastydneš…“ pokračuje a zcela při tom ignoruje fakt, že venku je kolem dvaceti stupňů (dle lidského počítání) a v Richardově bytě je vedro přímo k zalknutí. Nebo je to tím, jak moc se k sobě tulíme…?
„Teď ses ale namočil i ty,“ všimnu si, trošku hrubě ho opřu zády o stěnu a servu z něj tričko také. Pak mu začnu jemně přejíždět jazykem po hrudi. Jakmile dojdu k bradavkám a začnu jednu z nich něžně sát, Kuro jen tiše vzdychne a zajede mi rukama do vlasů. Potěšen tím, že mu mé počínání dělá dobře, v tom pokračuji, přesunu hlavu na druhou stranu jeho hrudníku, a Kuro opět slastně zaúpí, a sehne se ke mně, aby mne mohl znovu políbit. Tentokrát je to pusa notně drsnější, prokousnu si ret a v ústech cítím pachuť krve, ale Kuro, jakmile si toho všimne, mi krev, která mi stekla na bradu, ihned olíže.
„Awai –“ usykne slastně, jakmile mu svými rty sjedu na krk a začnu jej něžně ožužlávat. A zatímco já se zabývám jeho šíjí, on mi rozepne knoflík i zip u kalhot a začne se mne dotýkat na místech, na která by mi jakožto osoba stejného pohlaví sahat rozhodně neměl. Ale ne, nemůžu si pomoct, nechci ho zastavit, ani náhodou, zatraceně se mi to líbí. A hrozně mě vzrušuje, jak mne hladí…
Bezděky ustoupím nazad, zakopnu o okraj sprchy a spadnu dovnitř. „Au!“ uklouzne mi.
Kuro se nade mnou skloní. „Pravda, ve sprše jsme to ještě nezkoušeli, Awai… ale jseš si jistej, že je to dobrá myšlenka?“ zajímá se s potutelným zazubením.
Úšklebek opětuji. „Jasně že jo. Chceš být nahoře nebo dole?“
„Až tak?“ podiví se Kuro upřímně.
„Jestli nechceš –“ začnu, ale on mne umlčí polibkem a sedne si obkročmo nade mne, čímž se ve sprše ocitneme oba. Jeho vlasy mne šimrají na obličeji. Kuro si všimne, že mi zavazí, a pohodí hlavou, aby si je odhodil na záda. „Ne,“ protestuji a zachytím ty nádherné červené pramínky v ruce. Krásně voní. „Ne…“ opakuji polohlasem. „Nevadí mi –“
Kuro se pokusí napřímit, ale uhodí se hlavou do kohoutků a rázem se na nás spustí proud ledové vody. Oba úlekem vykřikneme a v mžiku jsme oba na nohou. Teď už je zcela mokrý i Kuro. „To jsem doopravdy nechtěl –“ vydechne, ale když se natáhne, aby sprchu zastavil, zachytím jeho ruku. Vlastně je to docela příjemné. Kuro na mne dlouze pohlédne a nádherně se usměje. Skoro se zajíknu, vypadá prostě… úžasně. Mokré červené vlasy mu volně splývají na ramena a oči mu září.
„Miluju tě,“ šeptnu.
„Já vím,“ řekne a zní to najednou hrozně smyslně. Jeho ruce mi opět zamíří do rozkroku a já pocítím, že mám erekci. Zavzdychám, donutím ho, aby se otočil, a během chvilky jej zbavím všech zbylých svršků. „Vážně… tady…? Tady ne…“ namítá Kuro chabě a trochu nejistě, ale já nyní už nehodlám přestat. Zatímco jej znovu líbám na šíji, v mžiku se zbavím i svého ošacení, které mi nyní tolik překáží a pevně ho uchopím za boky. Cítím, že jsem vzrušený tak moc, že to snad už ani nevydržím, takže bez další předehry do něj vniknu a během několika málo pohybů si mohu vychutnat orgasmus.
Pak se hlavou opřu o jeho rameno, obejmu ho a vydýchávám se. Kuro se konečně natáhne a vypne vodu, která na nás doteď tryskala, ale z mého sevření se nijak nesnaží vymanit, naopak, nechá mne, abych se k němu tulil. „Nebolelo to?“ zajímám se tiše.
„Ne,“ ujistí mě, ale v jeho hlase zazní cosi… zranitelného.
Zaváhám. „Líbilo se ti to…?“
„Ale ano,“ povzdechne si.
Stisknu rty. „Takže ne…“ dovtípím se.
Kuro se jemně vyprostí z mého sevření. „Dojdu pro suché oblečení,“ oznámí mi polohlasem. Mlčky ho sleduji, jak vychází ze sprchy, obmotává si ručník kolem boků a odejde z koupelny. Zatraceně… proč mám pocit, že… Vyrazím za ním a zastavím ho na chodbě. Kuro na mne pobaveně shlédne. „Měl bys na sebe něco hodit. Co kdyby přišli –“
„Ne, dokud neudělám dobře ještě tobě,“ převezu ho. Než stihne Kuro jakkoliv začít protestovat, přitáhnu si ho blíž a začnu ho líbat. A líbám ho stále níž a níž. Kuro se zapře rukama o botník a slastně zaúpí. Pokračuji v laskání jeho kůže tak dlouho, než dojdu na podbřišek a pak ještě o kousek níž. Chvilku ho jen tak provokuji rukama i jazykem, a když vidím, že už dostatečně vydrážděný, vezmu jeho chloubu do úst. A nebojím se ani kousnout, jeho přidušené steny mi naznačují, že ho to, co dělám, zatraceně vzrušuje, takže s tím pokračuji, kloužu jazykem nahoru a dolů, zrychluji, lehce koušu – až do chvíle, kdy mi jeho zalykavý dech naznačí, že konečně dospěl vyvrcholení.
„A-ah!“ unikne mu mezi rty zrovna ve chvíli, kdy zaslechneme klíč rachotící v zámku. Ani se nestihneme pořádně leknout, jenom se němě ohlédneme ke dveřím bytu a strneme, stejně jako naši přátelé, kteří se už vrátili z nákupu. Richard se zastaví ve dveřích a vyjeveně na nás zírá, stejně jako ohromená Tinetophe. Jenom Shane nevypadá nijak vyvedený z konceptu. Pouze se široce usměje a zeptá se:
„Vy jste začali slavit prvního máje bez nás, že jo?“
„Vidíš, a ty ses chtěl jenom líbat pod stromem,“ zašklebí se Tinetophe na Richarda.
Richard se ušklíbne. „Kdyby ses nechala –“
„Rucharde, Rucharde, já se nechám! Klidně několikrát!“ vyjekne nadšeně Shane, popadne ho za ruku a vyrazí s ním zase ze dveří.
Tinetophe, která tam s námi náhle osaměla, se lehce začervená. Já a Kuro si vyměníme notně bezradné pohledy. Tohle jsme poměrně neodhadli. „Mno,“ protáhne Tinetophe rozpačitě a stáhne ouška. „Nebudeme z toho dělat nějaké drama. Stane se. A budeme se tvářit, že se to nikdy –“
„Ty se k nám nepřidáš?“ nadhodím zvědavě.
Tinetophe nakrčí nos. „A vy byste snad chtěli?“
„Ne,“ odvětím upřímně.
Kuro se rozchechtá. „Boduješ, Awai!“

Konec

PS: Ilustrace k tomuto bonusu – zde :).