Aby bylo jasno, pokud nemáte rádi shounen-ai a yaoi (tedy „chlapeckou lásku“) a příčí se vám představa, že po sobě lezou dva mladí krásní muži,nečtěte dál. Vím, že jsem to už psala, ale zdůrazňuji to ještě jednou, aby nedošlo k tomu, že někdo neodolá své zvědavosti – a jakmile to dočte, bude zhnusen a kdo ví co ještě.
Jinak, taky je třeba si uvědomit, že toto je jenom bonus. Což znamená, že je to navíc, sice se to v podstatě děje uprostřed kapitoly sedm, ale ve skutečnosti k ní vůbec nedojde. Kapírujete? XD Rovněž si jsem naprosto vědoma skutečnosti, že ani jeden z hrdinů tohoto bonusku není homosexuál. No, možná Awai, ale v jeho citech ke Kuroovi bych spíše cítila bratrskou oddanost než-li lásku. A o Kuroovi dokonce víme, že měl přítelkyni a skutečně ji miloval (ano, nyní mám na mysli Mayu, tedy čarodějnici, která dokázala ovlivňovat mysl mužů a nakonec po zásahu Vládkyně Anny skončila na hranici). Takže tak.
Poslední varování. Myslím to s vámi dobře :).
Naposledy
Awai
Plně si uvědomuji, jak blízko mi teď Kuro je. Leží jenom kousíček ode mě a spí. Zhluboka oddychuje a jedna jeho ruka snad mimoděk sklouzla po polštáři až k mé tváři. Neubráním se úsměvu. Od dob, co jsme spolu spali na jedné posteli v Tronne, je tohle podruhé. Jenže teď je to trochu jiné, tahle postel není velká, nýbrž pouze pro jednu osobu. Pravda, král Ran nám ve svém honosném sídle přidělil každému jeden velký, krásný pokoj, ale večer se Kuroovi udělalo nějak nevolno a když jsem jej odvedl do jeho pokoje a pomohl mu si lehnout, zachytil mě za ruku a hrozně naléhavě zašeptal:
„Zůstaň tu se mnou, Awai.“
Zaváhal jsem. „To nejde. Jsem taky unavený. Chci si jít lehnout.“
„Lehni si sem,“ nabídl mi Kuro a odsunul se na kraj postele. „Prosím. Nechci být sám. Mám strach, že… Budeš tu se mnou, až se probudím, ano?“
Zaplavila mne vlna něhy. Kousl jsem se do rtu. „Dobře,“ přikývl jsem a uložil se vedle něj, jenom tak na chvíli, ale usnul jsem. Vlastně ani nechápu, jak se mi to mohlo podařit. Ve skutečnosti jsem vůbec znavený nebyl, jen jsem se bál, že když budeme opět takhle spolu a sami, že… že udělám nějakou hloupost.
Kuro. Tak blízko, a přitom tak daleko. To, co k němu cítím, nejspíš nikdy nepochopí. Vlastně ani nemůže. Ach, Kuro…
Narozdíl od něj jsem nikdy neplál tak vášnivým citem k nějaké ženě jako on k Maye. Vlastně jsem na něj tehdy hrozně žárlil a byl jsem vlastně rád, když se ukázalo, že byla Maya jenom vypočítavá sobecká mrcha, která si s jeho city šeredně pohrála a pak jej prostě odkopla, jakmile se její bývalý přítel Rawe, ten známý silný mág, který byl kdysi v područí Thaara, rozhodnul, že by se přece jenom mohl nechat ukecat a slepit jejich dávno rozbitý vztah. Ubohý Kuro. Takové zacházení si nezasloužil. Rozhodně ne.
Už od dětství jsme byli pořád spolu. Prostě jsme se jednou během základního výcviku dali do řeči, spřátelili se – a pak spolu zůstali i ve střední a poslední fázi, kdy se naše cesty měly už dávno rozdělit. Kuro byl ve výcviku o něco málo dál než já, přece jenom, on byl cvičen od opravdu nízkého věku, kdežto já byl docela dlouho vychován svými rodiči (ať žije protekce – tuhle výhodu jsem měl stejně jenom proto, že byl můj otec jednou z vůdčích osobností výcvikového tábora), takže já ještě ukončoval střední fázi, zatímco on už byl dávno v poslední. A tak jsem se stal jeho „druhým“, což bylo něco jako panoš. Nevím, jestli si mě vybral on sám nebo jestli jsem mu byl přidělen, na to jsem se ho nikdy nezeptal, ale fakt byl, že jsme byli dokonale sehraný tým. Bodovali jsme. Než Vládkyně výcvik zrušila.
Na ten den asi nikdy nezapomenu. I pár dní poté, co byl vydán dekret, který veškerou tuto činnost zakazoval, naše středisko fungovalo dál. Nejspíš to nařízení nikdo nebral vážně. Dokud na nás její armády nezaútočily. I když nás bylo hodně, jich bylo víc. Zničili dokonce celou tvrz. Nikoho nešetřili, pozabíjeli všechny. A Kuro byl tehdy ošklivě zraněn. Kdyby se nevracel pro ten pitomej Mayin meč, nic by se mu nestalo. Je tak lehkovážný!
Věřím tomu, že se jednou nechá zabít kvůli své ješitnosti. Zase se vrhne do nějakého nesmyslného souboje s nějakým daleko silnějším soupeřem a doplatí na to. Bylo by mu to podobné. On nikdy nepřemýšlí nad tím, zda na to má nebo ne, spíš jen tak provokuje a pak teprve zjišťuje, zda to byl dobrý nápad či ne.
Zlostně se na něj zahledím. Ne, nedokážu se na něj zlobit. Znám všechny jeho slabiny i špatné vlastnosti a přesto ho mám rád. A teď, když spí, daleko od toho všeho, co mě trápí (například co s ním, zatraceně, je), vypadá tak klidně a spokojeně… Bojuji s pokušením pozvednout ruku a sáhnout na jeho pootevřené rty. Ne, tím bych ho vzbudil, okřiknu se v duchu. Ale… přece jenom… co když ne…? Po krátkém přemítání nakonec přece jenom zvítězí touha, která je silnější než opatrnost, a já mu jemně přejedu bříškem ukazováčku po celé délce jeho krásně vykrojených úst.
Kuro se zavrtí, olízne si rty a překulí se na záda, aniž by byl vyrušen ze svého spánku. Jeho ruka mi spadne na rameno. Zahledím se na jeho dlouhé prsty. Lehce se zacukají, asi se mu něco zdá. A asi nic zrovna veselého, usoudím, když si tak prohlížím jeho zachmuřený obličej. Má okousané nehty. S tímhle zlozvykem válčí už od dětství. Vždycky, když mu něco nevycházelo podle plánu, vrazil prsty do pusy a začal je ohlodávat. Někdy si je rozkousal až do krve. Ale to jsme byli ještě děti. Teď, když je vytočený, je mnohem nebezpečnější. Ne pro sebe, ale pro jiné. Těžko říct, co je horší.
Pořád ale vidím před očima, jak v Tronne zabil toho jednookého chlapíka. Vím, že to byl pravděpodobně lotr a vrah, ostatně, jiní lidé se v Tronne ani nezdržují, ale když si vzpomenu na ten masakr… všude byla jen krev a zbytky toho muže. Kuroovi stékala po obličeji a on… při bozích, jak se ušklíbl! Šel mi z něj mráz po zádech. Tím spíše, když poté začal mluvit o tom, že jej děsí, co se stalo s Lovci. Že ho zneklidňuje, jak se chovají. A on se přitom choval docela stejně, jen s tím rozdílem, že my dva stojíme na druhé straně barikády! Jsem si jist, že kdybychom tehdy neslíbili Jinovi, že mu pomůžeme, tak… tak bychom možná Richardovi usilovali o život my, ne se mu snažili pomoct.
Kuro svraští obočí ještě o něco víc a znovu se převalí. A strašně žalostně si povzdechne. Radši bych ho měl probudit. Noční můry nikdy nepřispějí k odpočinku. Takhle by byl ráno ještě rozlámanější a vysílenější než když ulíhal.
„Kuro…?“ dotknu se jeho ramene.
„Při bozích, ne! Jed ne!“ zařve Kuro a posadí se.
Kuro
„Kuro…?“ Awaiův hlas zní starostlivě. „Zlé sny…?“
Celý se chvěji. „Ne.“
„Co se ti to zdálo? Mám pocit, žes mluvil o nějakém –“ Dotkne se mých zad. Setřesu jeho ruku. Nechci o tom mluvit. „Ale možná jsem se přeslechl. Promiň.“
Pokusím se usmát a zase si lehnu. „Ty promiň. A díky. Díky, žes tu zůstal.“
Vždycky jsem věděl, že jednoho dne umřu. Ať už přirozenou cestou nebo mečem, bylo mi jasné, že si pro mě smrt jednoho dne přijít musí. Plně jsem si uvědomoval vlastní smrtelnost. To ostatně jako Lovec musím. Ale nikdy jsem si nebyl ochotný připustit, že… že to doopravdy nastane. A že navíc tak brzy. Hrozně se bojím. Samozřejmě vím, že má duše poté odejde k velkému hodovnímu stolu, kde usednu bok po boku se svými bohy, a po zbytek věčnosti už budu jenom šťastný, ale představa, že… že bych nebyl s Awaiem… mě děsí. Jak mohu být šťastný, když on nebude se mnou?! To přece nedává smysl!
Aspoň, že ten jed nijak nebolí. Jsem jenom hrozně unavený. Ale takovým zvláštním způsobem. Pokaždé, když cítím, že na mě jde spaní, mám hrozný strach, že… že se už nevzbudím. Awai si všimnul, že nejsem tak docela ve své kůži, ale vytrvale mu tvrdím, že jsem v pořádku. Vím, že mi nevěří, ale… aspoň se po tom nijak nepídí. Aspoň je se mnou.
Při večeři u Rana se mi udělalo strašně zle. Bylo mi jasné, čím to je, tedy že ten jed stále zesiluje a že mě brzy vyčerpá natolik, že… že už to mé tělo nezvládne, ale Awai… bojí se o mě. Vím, že by neměl, ale přece jenom… bylo to od něj milé. Vážně mě potěšilo, jak moc velkou obavu má o mé zdraví, i když na druhou stranu to zase tak dobře není, protože už teď je mi jasné, že mou smrt asi dvakrát jednoduše neponese a nechci, aby udělal nějakou hloupost. Třeba… třeba že si ublíží.
A jakmile jsem tam málem zkolaboval a Awai mi pomohl na lůžko, zase jsem měl ten hrozně tísnivý pocit, že jakmile odejde a nechá mě tu samotného, zemřu. Sám a opuštěný, bez možnosti ještě naposledy stisknout jeho ruku, zahledět se mu do tváře, slyšet jeho konejšivý hlas. Ne, já ještě nechci umřít. Ještě nejsem připravený ho tady nechat samotného. Cítím, že mi do očí vyhrkly slzy. Zamrkám, abych je zaplašil.
„Kuro…?“ Awai se natáhne a zlehka se dotkne mé hlavy. Cítím, jak navíjí pramínek mých červených vlasů na prst. Jsem příliš unavený na to, abych s tím něco dělal. Třeba mu to zakázal. „Co je to s tebou? Ty mi něco tajíš?“ zajímá se tak tiše, že mu téměř ani nerozumím.
Zaváhám. „Ne, jsem v pořádku. Jen si potřebuji oddáchnout.“
„Nelžeš mi?“ zamumlá prosebně.
„Ne,“ odvětím.
Awai mi projede vlasy svými prsty. „Nechci, abys… abys byl nemocný.“
Poddám se jeho dotyku, který je nečekaně příjemný. „Neboj se o mě, Awai.“
Awai se kousne do rtu. „Víš… při té večeři… děsně jsem se lekl. Bál jsem se, že…“
Přeruším ho. Nechci, aby pokračoval. Je mi z toho úzko. „Je mi fajn. Skutečně.“
„To ty říkáš pořád –“ začne Awai rozladěně.
„Věř mi. Nic mi není,“ skočím mu znovu do řeči. Awai na mě vrhne nesouhlasný pohled. „Vážně. Byla to jenom… jenom taková chvilková slabost.“ Odmlčím se. „Richard se takhle sesypal už nejednou – a jemu to nevyčítáš, tak proč zrovna mně ano?“ Pokusím se to celé převést v žert, ale Awaie nepřesvědčím. Stále na mě zírá těma velkýma nedůvěřivýma očima plnýma strachu. „Awai, prosím tě…“
Awai sklopí zrak. „Kuro, já… já nevím, co bych si bez tebe počal.“
Usměji se a pohladím jej po tváři. Awai mou dlaň zachytí a uvězní ji ve své. „Měl bys konečně klid, protože by ses nemusel starat o jedno přerostlý mimino, které každou chvíli vlétne do nějakého maléru,“ prohlásím pokud možno co nejveseleji.
Awai něžně stiskne mé prsty. „Já mám to přerostlý mimino ale rád…“
Polknu. Nějak nám tu začíná houstnout atmosféra. „Awai…?“ Než se naději, jeho rty se letmo dotknou těch mých. Jen tak jakoby mimochodem, jen tak na zlomek chvíle. Na okamžik přestanu údivem dýchat. Vlastně se tomu zdráhám uvěřit. Vážně teď udělal to, co si myslím, že udělal…? Jakmile si uvědomím, že v mých plicích už podezřele dlouho nebyl žádný kyslík, zalapám po dechu a vyhrknu: „Co to… co to mělo být?!“
Awai se místo odpovědi překulí tak, že je najednou nade mnou, já pod ním, neschopen protestu, a jeho vlasy mě lechtají na obličeji. Jeho ústa se dotknou mého krku. Cítím, jak mi jazykem sjel až k lemu kytlice, co jsem na sobě měl oblečenou. Pokusil jsem se ho odstrčit, ale jsem příliš slabý, mé ruce jen bez jakékoliv odezvy sklouzly po jeho pažích a zase, těžké, jako by byly z olova, dopadly do podušek.
„Awai… ne… prosím…“ zašeptám.
„Teď nemluv,“ pokárá mě Awai tiše a jeho ústa se znovu dotknou těch mých. To, že jsem je měl pootevřená, mi dojde až v okamžiku, kdy Awai po chvíli, kdy pečlivě a jemně saje můj spodní ret, pronikne svým jazykem do mé pusy. Stále na něj vytřeštěně hledím. Při bozích, proč s tím nepřestane?! Ke své hrůze si uvědomím, že… že mi to není až tak nepříjemné, jak jsem si myslel a jak bych čekal. Jsem zhnusený sám sebou. Roztřesu se. Awaiovi to samozřejmě neunikne, přestane mě líbat a dlouze mi pohlédne do očí. „Co se děje?“ Neodpovím, jen se od něj odvrátím. „Jasně. Vím, nad co teď myslíš. Ale tohle… tohle přece není špatný. Já… hodně jsem nad tím přemýšlel. Země je bláznivý místo. Nikdy nevíš, co se ti může stát druhý den. Jestli se dožiješ i dalšího stmívání. Jestli tě někdo… Ne, život je tu vlastně jedno velké riziko. A tohle… Měli bychom si vážit každého okamžiku. Chci tě, Kuro. Chci tě tak moc, jako by to bylo naposledy, co jsme spolu.“
Opět cítím, jak se mi zpod víček snaží vydrat slzy. „Naposledy…“ opakuji po něm. „Co když skutečně… to je naposledy? A ráno…“
„Kuro!“ Awai prudce vydechne a obejme mě. „Nad tím ani nechci přemýšlet!“
„Měl jsi pravdu,“ dodám polohlasem a docela mimoděk mi jedna ruka zajede do jeho lesklých černých vlasů. Naprosto bezděčně. „Tady v Zemi nikdy nevíš, co tě čeká, a jestli večer…“ kousnu se do rtu. Awaiova dlaň zamíří pod mou kytlici. Bez hnutí držím, jako bych byl očarovaný, a nechám jeho prsty, aby bloudily po mém těle. Každý jeho dotyk ve mně vyvolává vlnu příjemného vzrušení. Nadzvednu se na loktech a na bradu mi steče pramínek krve. To, že jsem si prokousl ústa, mě ani tolik nezabolelo jako spíš překvapilo. Awai mi tu kapičku krve setře palcem. „Nech mě domluvit,“ ozvu se znovu. Awai přikývne, ale jeho nezbedné prsty pokračují v prozkoumávání mého trupu. „Prostě, nikdy nevíš, co se může stát. A já chci, abys mi slíbil, že… že i kdyby se mi třeba něco stalo, tak ty…“
Awai se zděšeně napřímí. „Ty jsi zraněný!“ vyhrkne rozčileně. Serve ze mě kytlici, aniž by mě nejdříve pořádal o svolení, a já slyším, jak knoflíky, které urval, zacinkaly o stěnu. Něžně se dotkne neumělého obvazu na mém rameni, což je oproti té dravosti, s níž mě předtím „svléknul“, docela rozdíl. Ale i tak to zabolí. Trhnu sebou. Awaiovy oči se rozšíří hrůzou, tím spíše, že mu neujde, jak se na obvaze začne tvořit čerstvá krvavá skvrna. Cloumal se mnou příliš horečně. Teď to bolí nanovo a možná ještě intenzivněji. „Kuro, při bozích, kdy se ti to stalo? A proč jsi mi o tom, zatraceně, nic neřekl?!“
„Nic to není…“ odseknu, ale paže, o které jsem byl zapřený, povolí. Má hlava zase ztěžka dopadne na polštář. Celý svět se najednou se mnou točí a v uších mi podivně hučí. Mám co dělat, abych nezačal plašit, že je mi zase zle, ale nechci Awaiovi přidělávat starosti. Už takhle se o mě bojí až moc! Zavřu proto oči a soustředím se jenom na to, jak mě Awai majetnicky svírá ve svém náručí. Dodává mi to pocit bezpečí. Vím, že je u mě, vím, že mě neopustí. Chtěl bych, aby to tak zůstalo napořád…
„Ty jeden nezodpovědnej parchante… to je ti podobný,“ zavrčí a znovu mě políbí na krk. Opět sebou škubnu, ale tentokrát ne bolestí. Jeho rty kloužou po mém těle stále níž a níž a jeho vlasy mě opět sympaticky šimrají. Svraštím obočí a zaryji nehty do peřiny. Jen stěží se dokážu udržet a zůstat v klidu. Awaiovy polibky dojdou až k mému podbřišku. Ve chvíli, kdy mi ale začne dychtivě rozepínat opasek, zarazím jeho ruce:
„Awai… vážně bychom… neměli…“ dostanu ze sebe pracně.
Awai zdvihne hlavu a zahledí se na mě planoucíma očima: „Teď budu sobec já, Kuro,“ upozorní mě a opasek prostě rozepne. To už je moc, tohle přestává být jenom hra, bleskne mi hlavou, ale nemám sílu na to, abych jej odstrčil. Jednak proto, že mám co dělat, abych zůstal při vědomí, a jednak proto, že… že se mi to líbí. „Co kdyby to bylo naposledy…“
Awai
Vlastně mě až překvapovalo, jak povolný Kuro najednou byl. Asi proto, že mu bylo jasné, že se kvůli tomu jeho zranění naštvu. Abych se nenaštval, tohle… tohle je od něj sprosté. Myslel jsem si, že si říkáme všechno, a on mi přitom zatají něco tak důležitého! Co když je to vážné a on si to nechává pro sebe jenom, aby byl za hrdinu, který všechno přečká a přežije? Jak se může chovat takhle lehkovážně?!
„Naposledy…“ vzdychne Kuro omámeně a prsty mi přejede po tváři. Pak jeho ruka zase klesne do peřin. Vezmu ji do dlaní a políbím každý jeho prst. Mé roztoužené rty se ale nespokojí jenom s rukou, opět se přitisknou k jeho zvláštně chladné kůži, která je nějakým záhadným způsobem hrozně svůdná, a zarazím se až u obvazu na jeho rameni. Ta rána krvácí, jako by to bylo sotva pár hodin, co k ní přišel. Divné. Na území Wellaru se mu rozhodně nic nestalo, to byl pořád jenom unavený a pořád by jen spal… Sám se musím ušklíbnout vlastní hlouposti. Tak proto byl takový nezvykle zamlklý! To bylo tím zraněním! A já hlupák si myslel, že… Rázem se cítím hrozně.
„Promiň,“ zašeptám a krev, stékající mu po hrudi, olíznu. Chutná narozdíl od aytarské nebo třeba skřetí docela jinak, sladce. „Omlouvám se ti za všechno, co jsem ti v posledních dnech řekl. Nemyslel jsem to tak. A navíc… nevěděl jsem, co… Nevěděl jsem to,“ hrkám ze sebe a cítím, jak se mi do tváří hrne horkost. Při bozích, červenající se Lovec! To musí být úžasný pohled! „Ale poslouchej mě, nedovolím, aby se ti ještě kdy něco stalo. Jsem tu s tebou. Jsem tu pro tebe, Kuro. Chci, abys to věděl.“
„Awai…!“ hlesne Kuro a jeho hlas zní hrozně divně. „Vždyť já to vím… vždycky jsem to věděl… Jak o tom můžeš vůbec pochybovat…?“
Rozpačitě se pousměji. „Já o tom přece nepochybuju, jenom…“
„Jenom?“ dožaduje se Kuro téměř neslyšně.
Neodpovím, pouze ho zlehka políbím a vlastně ani nečekám, že nějak zareaguje. Ale Kuro mě zaskočí, neboť si mě najednou přitáhne blíž, otevře ústa a zapojí do té jednoduché, malé pusy, kterou jsem ho měl v úmyslu počastovat, i jazyk. Dychtivě a vášnivě se líbáme tak dlouho, že mám skoro pocit, že v ten okamžik není nic jiného než my dva, já a on, mé a jeho úžasně měkké rty… a je to naprosto opojné. Zdálo se mi naprosto nekonečné čekání, než se jeden z nás odhodlá udělat první rok, už tolik let… a najednou je to tady. Pořád tomu nějak nedokážu uvěřit – tiskneme se k sobě, užíváme si své polibky, prožíváme doteky… Odtrhnu se od jeho rtů a rázem zase okolní svět začne existovat.
Chci víc. Zatraceně, chci víc.
Má ruka opět sjede přes jeho vypracované bříško až ke sponě opasku. Kuro se opět zakousne svými zoubky do spodního rtu, lehce se zakloní a s námahou se nadechne. Mé prsty neomylně zamíří pod jeho kalhoty. S uspokojením si všimnu, že je Kuro stejně vzrušený jako já. Potřebuji ho cítit, potřebuji ho vychutnat. Na nic už nečekám a svléknu ho, celý roztoužený si jej konečně vzít, právě teď, právě tady.
Kuro vzdychne. Docela hlasitě. Až příliš hlasitě. Zacpu mu pusu svými polibky. „Tiše,“ napomenu ho, jakmile se konečně přestanu zabývat jeho sladkými ústy a neposedným jazykem a oba si dopřejeme chvilku na dočerpání kyslíku. „Vedle v pokoji by měla spát Tinetophe a já skutečně nestojím o to, aby něco slyšela…“
„Nebo aby mě přišla zachraňovat, že?“ pousměje se Kuro.
Zazubím se. „Boduješ, Kuro.“ Odmlčím se. „Víš, chci tě jen pro sebe…“
A Kuro se nebrání a zcela se poddá mým dlaním, mým rtům, mému tělu… Vím, jak jej přivést do varu, a cítím, že se mu to líbí, i když v tomhle jsme oba naprosto nezkušení a každý dotyk, každý pohyb je naprosto nový a naprosto nezvyklý. A přesto pokračujeme, žádné váhání, žádné rozmýšlení se na poslední chvíli. A když mám pocit, že jsem mu už poskytl rozkoše dost a že to snad už nevydržím, nebo exploduji, v tu chvíli splyneme v jednu bytost, zcela ponořenou do slastné extáze společného, náhle tak neskutečně blízkého bytí plného vášně, propleteni jeden v druhém.
Chvíli pak jen tak vedle sebe ležíme a rychle oddychujeme. Bylo to nepopsatelné. Prostě… nepopsatelné. Čekal jsem, že to bude úžasné, ale ne, že to bude natolik intenzivní a… při bozích, hned bych si to zopakoval. Kuro mi položí hlavu na rameno a povzdechne si. Zní to hrozně smutně. Má pravdu, pomyslím si. Neměli jsme to dělat. Já tu nemám co dělat. Pohladím jej po tváři a pokusím se vstát a zmizet do svého pokoje, než se ráno dostaneme do nějaké prekérní situace, ale Awai mě zadrží:
„Zůstaň tu se mnou, Awai. Ještě tu se mnou zůstaň.“
Zaváhal jsem. „To nejde. Měl bych si jít lehnout.“
„Neodcházej,“ zašeptal Kuro naléhavě a pohlédne na mě tak nešťastným pohledem, že se mi rozbuší srdce ještě o něco víc. Má pravdu, teď ho tu nemůžu nechat jen tak, opuštěného a zmateného. Ne po tom, co jsme spolu nyní zažili. „Prosím. Nechci být sám. Mám strach, že… Budeš tu se mnou, až se probudím, ano?“
Pocítil jsem v sobě tolik lásky k téhle bytosti, že mě to skoro až děsilo. Je tak křehký… „Dobře,“ přikývnu a zlehka jej políbím do vlasů. Pak si znovu lehnu a nechám ho, aby se ke mně přitulil. Jeho prsty se mi zaboří do kytlice, kterou jsem si nestihl ani svléknout, jako by nechtěl, abych se mu vytratil, jakmile on přestane dávat pozor. „Taky se trochu bojím,“ přiznám po nějaké chvíli polohlasně. Kuro se souhlasně zavrtí. „Bojím se toho, co bude ráno. Bojím se toho, jak se k sobě budeme chovat. I když tě…“ Zhluboka se nadechnu. Dokážu to přece vyslovit! „I když tě miluji, je mi jasné, že ty ke mně něco takového prostě necítíš. Tahle noc byla… byla to nejlepší noc v mém životě. A plně si uvědomuju, že to bylo poprvé a taky naposledy, co jsem něco takového prožil. Ale děkuju ti za to. Za to, žes mi dovolil s tebou být…“ Shlédnu na něj, abych viděl, jaký dojem na něj má slova udělala. Hmmm, patrně žádný. Kuro totiž usnul, patrně ještě předtím, než jsem se mu začal zpovídat. Povzdechnu si a pevně se k němu přitisknu. „…naposledy.“