Richard
Následován Tinetophe a princem Arathanem, který se ještě pořád nepřestával motat, proběhnu další uličkou, pak ještě jednou, a pak se schovám za roh jedné budovy, z níž je vidět k bráně hradu. Šikují se tam vojáci a v rychlosti si rozdělují úkoly. Zamračím se. Hodlají pomoct Sběrateli a Nemrtvým v boji proti nám, nebo si to půjdou vyřídit s Nemrtvými, kteří do jejich města nesmí? Střelím pohledem Tinetophe. Právě zachytila vrávorajícího prince Arathana, aby nespadl na zem, a jakmile si všimla, že se na ni dívám, nadzvedla obočí.
„Počkáme, až odejdou,“ vysvětlím jí šeptem. „Pak bude snazší dostat se dovnitř.“
„A co s ním?“ pohodí Tinetophe hlavou směrem k Arathanovi. „Vypadá jako opilý, ne jako někdo, kdo si hodlá očistit jméno!“ upozorní mne. Zamyšleně přikývnu. Má pravdu. Je mi chudáka prince vlastně líto, Shane se mu sice mnohokrát omlouval, že vzhledem k tomu, že spěcháme, nemůže být k jeho mysli nijak ohleduplný, když z ní vyjme požadované vzpomínky, ale přece jenom, jsem si jistej, že by Arathan tak bezelstně nesouhlasil, kdyby věděl, jak moc mimo potom bude. A v tomhle stavu skutečně nemůže předstoupit před svého královského otce a začít se obhajovat, že je nevinný!
„Hmm,“ protáhnu. „Princi… sorry,“ zamumlám a vrazím mu facku, pak druhou, aby se vzpamatoval. Arathanovi však při tom vypadne z ruky ta křišťálová koule, takže musím přiskočit a zachytit ji osobně, dříve, než on ji stihne rozbít, což se ale okamžitě projeví jako špatný nápad; ve chvíli, kdy se jí dotknu, myslí mi projede notně bolestivá vize, já ztratím rovnováhu a rozplácnu se na zemi.
Jakmile ale křišťálem v dlaních dopadnu do bahna a prudce se vymrštím na nohy, zjistím, že jsem mezi jakýmisi skalami, kam se právě blíží při postavičky. Protože vím, že se nesmím ani hnout, protože bych mohl vylézt zpoza domu, za kterým se právě ukrýváme, zůstávám na místě a čekám. Ti tři dojdou až skoro ke mně. Mlaďounký princ Arathan a jeho starší bratr Arath II., který za sebou vede koně, na jehož hřbetě sedí docela maličký chlapeček – zřejmě třetí královský syn, dovtípím se.
Princ Arathan vypadá nespokojeně a zhruba na třináct, čtrnáct let, prostě takový ten klasický klackovitý teenager. „Arathe, tohle nebyl fakticky dobrej nápad,“ protestuje zrovna a neklidně se kolem sebe rozhlíží. „A rozhodně nebyl dobrej nápad brát s sebou Arana,“ mávne rukou směrem k malýmu. Odhadnu mu tak šest, sedm let.
Arath zastaví koně a pomůže chlapečkovi ze sedla. Pak se napřímí, odhodí si tmavé vlasy z čela a já musím uznat, že je hodně podobný dospělé verzi prince Arathana. „Přestaň, bráško. Aran se to musí naučit, stejně jako ty nebo já. Musíme být připravení. Kdyby… kdyby se třeba něco stalo. Kdyby někdo třeba chtěl…“ nedokončí myšlenku, kousne se do rtu a zavrtí hlavou. „Musíte se umět bránit. Nechci, aby se vám něco stalo. A nechápu, proč vám nechce otec dovolit, abyste si osvojili alespoň základy sebeobrany, zatímco mě vycvičit nechal. Je to od něj hrozně pošetilé. I vy se můžete snadno ocitnout v nebezpečí.“
„Proč se to ale máme učit tady, pod Válečnou horou?“ nechápe Arathan.
„Právě tady,“ zdůrazní Arath. „Tady je to prostě… výjimečné. Žádné jiné místo není tolik spjaté s historií našeho panství. Copak ty to necítíš?“ dožaduje se, kdežto Arathan jenom trhne rameny. Na rozdíl od něj, já si plně uvědomuju, že to je zde nějaké divné. Všude kolem jenom holé skály, oranžový písek, a naprosté, depresivní ticho, takové to mrtvé nic. Přejede mi z toho mráz po zádech. „Tady, vezmi si meč,“ vrazí bratrovi Arath do rukou zbraň a váhavě se zahledí na malého, nadšeně poskakujícího okolo. „A ty… uneseš ho vůbec?“
Arathan se posadí na jeden z větších kamenů a podloží si bradu rukou. „Stejně nechápu, proč nás to chceš učit. Jsme královské krve. Pokaždé bude poblíž nějakej voják, kterej nebude váhat obětovat svůj život na záchranu toho našeho.“
„Ne vždycky,“ odsekne Arath a po chvíli mlčenlivého sledování lopotění nejmladšího brášky, snažícího se pozvednout těžký meč, jemně mu jej vezme z ruky. „Měl bych tě asi spíš naučit střílet, Aránku,“ rozhodne zamyšleně. „Kuš uzvedneš.“
„Navíc,“ brblá Arathan, „každej se umí bránit.“
„Fakt? Tomu bych na vašem místě moc nevěřila, princi Arathane,“ ozve se za nimi posměšně. Stejně jako oni, i já sebou prudce škubnu a ohlédnu se. Za našimi zády sedí na kameni Anía. Poznám ji okamžitě, stejně jako princ Arath, soudě dle jeho výrazu, zatímco jeho dva bratři na tuhle nájemnou vražedkyni koukali docela překvapeně. Anía tam sedí, jako kdyby se nechumelilo, u nohou má položenou katanu, na tváři široký úsměv a hledí na ty tři prince naprosto neskutečně rozzářeně. „Princi…“ protáhne lenivě a ladně seskočí do písku. „Nesplnil jste, co jste Tiwanaineiře slíbil.“
Arath ucouvnul. Stál teď přímo u mě. „Ano…?“
Arathan k němu přiskočí. „Co se děje?!“
Arath mu vrazí do ruky meč, který předtím zabavil malému bráškovi, a odstrčí jej stranou. „Vypadni odsud a odveď Arana,“ houkne na něj.
Anía si pobaveně pohodí svou elegantní zbraň v ruce. „O ty děti přece nejde, Arathe,“ oznámí mu a její hlas zní hrozně sladce, jako kdyby v něm snad ani nebyla ta jasně patrná výhrůžka. „Já jsem tu jenom kvůli vám. A vy jste velice naštval jednu velice mocnou osobu. A ta nepromíjí,“ dodá a v příští vteřině už stojí těsně u Aratha, tak blízko, jako kdyby ho chtěla snad obejmout nebo třeba políbit – až na to, že ke svému údivu zjistím, že mu v té rychlosti stihla vrazit katanu do břicha. „Slíbil jste nám spolupráci, princi,“ šeptne mu Anía do ucha a je to skoro… no, skoro sexy. „Je smutné, že to muselo skončit zrovna takhle…“
Následník Cheinowského trůnu je z toho všeho tak zaskočený (a zřejmě také v šoku – ostatně, kdo by nebyl v šoku, kdyby mu z těla trčel cizí meč?), že se nevzmůže na jakýkoli sebemenší odpor, zatímco Arathan vyjekne a hrne se bratrovi na pomoc. Proběhne tak blízko kolem mě, že se pokusím uskočit – a vrazím do již dospělého prince Arathana.
„Anía!“ vydechnu prudce. „Aratha zabila Anía!“
Tinetophe tím zmatu. „Anía? Ta, co včera napadla Shanea?“
„Ano!“ přikývnu. „Ta Anía! Ach, princi Arathane… mrzí mě, co se vám stalo…“ otočím se na něj a v první chvíli mám chuť ho obejmout, ale nakonec si to samozřejmě rozmyslím. Co bych měl zrovna já co objímat Cheinowského prince?
Arathan si promne čelo. „No, ano… stalo…?“ odvětí nepřesvědčivě.
Ušklíbnu se. Jasně, on si to teď nepamatuje. Opět vyhlédnu zpoza budovy. Vojáci už odběhli, zůstali tam jenom dva. „Jdeme,“ kývnu na Tinetophe a Arathana a když přibíháme k hradní bráně, uvědomím si, že se mi rukojeť Kurova meče v dlani nějak rozehřála. Překvapeně na svou zbraň shlédnu. Kolem čepele září Moc. Zaraženě se zastavím a udiveně na meč zírám. Jak je to možné? Tinetophe přiskočí, zbraň mi vytrhne a Moc použije na odražení vojáků stranou.
„Nezdržuj, Richarde!“ křikne na mě, když si všimne, že já pořád stojím zaraženě na místě a nechápavě ji sleduji. Má pravdu. Přikývnu tedy, pohodím si křišťálovou kouli v ruce, a vyběhnu za ní, jenže v ten moment mi v hlavě zazní Anin hlas a z nosu vytryskne proud krve – což mne logicky donutí znovu zpomalit a vyjeknout.
Richarde…
Anno! Prosím, přestaň s tím!
Tinetophe se na mne ohlédne. „Richarde…?“ podiví se. Beze slova zavrtím hlavou. Tinetophe Mocí zabije ty dva strážné, kteří se k nám mezitím hodlali vrhnout. Jenom tak lehce mávne rukou a já slyším, jak jim s odporným křupnutím zlomila vaz. Zatímco Arathan vytřeští oči a začne namítat, že nebylo nutné je zabít, že z toho budou ještě nějaké komplikace (s čímž bych souhlasil, kdybych byl schopen nějaké reakce), ona se ke mně pomalu vrátí a jemně se dotkne mého ramene. „Co se děje…?“
Musíme si promluvit.
Nechci.
Slíbil jsi mi to.
Ale ne takhle. Přijdu k tobě.
Chci s tebou mluvit teď.
Přestaň s tím. Bolí to…
„Richarde?“ dožaduje se Tinetophe, kdežto Arathan se snaží odtáhnout zabité vojáky stranou, a já se oběma dlaněma snažím zastavit krvácení, přičemž mám hnusný pocit, že mi každou chvíli vyleze mozek nosem. „Co je? Co je s tebou?“
„Myslím, že asi omdlím,“ svěřím se jí.
„Teď?!“
„Jasně že nechci omdlít schválně,“ odseknu.
Tinetophe zaváhá. „Tak… tak počkej tady… já a princ –“
„Bude to v pohodě,“ přeruším ji mávnutím rukou, i když cítím, že se celý chvěju. Téct krev mi ale alespoň konečně přestala. Znechuceně si otřu zakrvácené dlaně do kalhot. „Pojďme rychle, abychom se mohli vrátit k Awaiovi a Shaneovi,“ dodám a vyškubnu Tinetophe Kuroův meč. Je můj, ne její, a já nechci, aby používala Moc – ani na ovládnutí téhle zbraně.
Jenže jak tak koukám, Tinetophe Moc vyhovuje, rozrazí s ní tu obrovskou bránu královského hradu a klidně si nakráčí doprostřed nádvoří. Já a Arathan ji nejistě následujeme. Jakmile se kolem nás seběhnou stráže, Tinetophe se konečně zastaví a rozšafně prohlásí: „Chceme předvést před krále Aratha I. Hned.“
„Ani náhodou,“ ozval se jeden z vojáků, s trochu jinou uniformou než ostatní, z čehož se dovtípím, že to bude nějaký velitel. „Chopte se jich a odveďte je to vězení. Vlastně ani nechápu, jak jste se mohli dostat až sem a –“
Tinetophe, která ledabyle elegantním gestem ruky magií znehybní tři muže, kteří k nám s meči v rukou vykročili s tím, že nás zatknou, si jenom důrazně povzdechne. „Nechápu, proč to nikdy nemůže jít po dobrém…“
„Další čaroděj, který kouzlí bez dovolení,“ sykne ten velitel. „Určitě jste s těmi, co dělají výtržnost na náměstí. S těmi Nemrtvými.“
„Cože?!“ ohradím se prudce. „S těma fakt nemáme nic společnýho!“
Velitel se zachmuří. „Tohle nehodlám poslouchat. Odveďte je někdo už konečně!“
„Ne! Já… já musím mluvit s králem Arathem. Skutečně,“ zamumlá princ Arathan, zvedne hlavu, odhrne si vlasy z obličeje a zastrčí je za ucho. Všichni vojáci strnou a vyjeveně na prince zírají. Není pochyb o tom, že Arathana okamžitě poznali. „Doveďte mě před mého otce,“ dodá o poznání důrazněji a sebejistěji. „Prosím.“
Velitel zamyšleně nakrčí čelo. „Kdybych vás zabil, princi, dostanu za vaši hlavu odměnu. Takhle mi z toho nic nekápne. Myslím, že by téhle příležitosti nevyužil jenom blázen -“
„Mrtvej blázen,“ opraví ho Tinetophe. „Pokusíte se mu ublížit a je po vás. Nežertuju,“ zdůrazní a je na ní vidět, že skutečně nejde jenom o plané řeči, neboť před sebou v mžiku nahromadí množství Moci, jen ji na někoho vrhnout. Princ po ní střelí nejistým pohledem. „Dlužím vám to, ne? Zachránil jste mě před těmi mědvědlaky. Mě a Richarda.“
„Co se to tu děje?“ ozve se za námi a jakmile se ohlédnu, zjistím, že na nádvoří přichází nějaký mladičký beinský klučina v docela slušivém dlouhém kabátě a s delšími tmavě hnědými vlasy. „Král Arath je velmi rozmrzen tímto ruchem a přeje si, aby –“ Zarazí se, sotva mu padne pohled na Tinetophe. „Co se tu děje?!“
„Zástupče,“ zamumlá neochotně velitel. „Tihle se… snažili dostat ke králi. Hodláme je zadržet a vsadit do kobky –“
„To nebude nutné. Řekl bych, že od nich nám skutečně nebezpečí nehrozí. Vlastně si tím jsem skoro jist.“ Odmlčí se, ale oči má pořád přilepené na Tinetophe. „Jsi to ty? Co tu děláš?“ podiví se a já si uvědomím, že je mi to fakticky nepříjemný. Ona tohohle floutka zná…? Odkud? A jak to, že já nemám ani sebemenší ponětí, kdo by to mohl být?!
Ale i Tinetophe se na toho mladíka široce usměje. „Myslela jsem si, že jsi z Wellaru.“
„Ale kdepak. Jenom jsem tam pátral po Arathanovi,“ kývne chlapec na prince. „Král Arath dostal anonymní tip, že tam prince najdeme, a jakožto svého zástupce mne tam samozřejmě také vyslal to prošetřit. Ale skutečně jsem netušil, že se s tebou ještě kdy setkám.“ Jemně pohne psty a všechna Moc, kterou Tinetophe stále třímala v dlaních, se slabým puf prostě zmizí. „Magii tu prosím nepoužívej, král Arath je zásadně proti.“
„Ty ji používat můžeš?“ ušklíbnu se.
„Já ano,“ odvětí rozzářeně chlapec a pokyne nám. „Pojďte za mnou. Doprovodím vás k vašemu otci, princi Arathane. Bude mít obrovskou radost, že vás uvidí.“
Arathan se neubránil zašklebení. „To nepochybně. Proto taky změnil můj zatykač.“
Kluk se zasměje, jakmile zamíříme chodbami do hlubin sídla Cheinowského krále. Arathan, stejně jako Tinetophe, zůstávali ve střehu, s rukama poblíž svých mečů. A já… já byl hlavně rád, že se mi už tolik netočí hlava. „Princi Arathane, copak vy jste to nepochopil? To váš otec udělal jenom proto, že vás tím chtěl donutit, abyste se mu přihlásil sám.“
„Takhle?!“ opakuje ironicky Tinetophe. „Nezlobte se na mě, ale tohle je docela divný způsob, jak dát synovi najevo svou přízeň…“
Kluk pokrčí rameny. „Nevěděli jsme, co vymyslet. Nikomu se nepodařilo ani po všech těch letech lapit prince živého a král si byl jist, že by se Arathan ani od nikoho chytit nenechal. Doufali jsme, že přijde sám, aby nedopřál žádnému náhodnému šťastlivci odměnu za jeho život.“
„Vidíte, a vy jste se chtěl zabít sám,“ uchichtne se Tinetophe a žertovně šťouchne loktem do pobledlého prince.
„Proč až teď?“ šeptne Arathan.
Mladík po něm střelí pohledem. „Váš otec… je těžce nemocný. Zřejmě brzy zemře.“
„Takže proto mě on… chce… skutečně vidět?“ nechápe princ Arathan. „Ale… jak to, že mu najednou nevadí, co se stalo? Respektive, jak může chtít, abych se k němu vrátil, když mne stále podezírá z Arathovy smrti?“ Na zlomek chvilky se zachmuří v zamyšlení, pak se rozzáří. „Takže Aran? Že by Aran konečně –“
Chlapec zavrtí hlavou. „Ne, bohužel. Stav vašeho bratra je stále neměnný. Od té doby, co jste zab – ehmmm, od té doby, co zemřel váš starší bratr Arath II., Aran s nikým bohužel nekomunikuje.“ Pak se zastaví a otočí se na nás. „Jsem to ale nezdvořák. Nepředstavil jsem se vám. Vás otec si mne najal až několik beinských let poté, co… co jste utekl. Navíc, já do té doby musel aspoň trošku povyrůst a zdokonalit se v magii. Naštěstí to nám beinům rychleji utíká, že?“ Odmlčí se a natáhne teatrálně k Arathanovi ruku: „Jmenuji se Wiz a pocházím ze Seny, princi. Jsem důvěrníkem vašeho otce.“
Zamrkám a donutím se taky do debaty zapojit. „Bein? Ze Seny? A umíš čarovat…? Nemáš náhodou něco společnýho s Válečníkem?“
Chlapec přikývne. „Ano, Rawe je můj otec.“
„Povedená rodinka,“ konstatuju zamračeně. „Věř tomu nebo ne, ale jsme tady v Synotu s tvým nevlastním bráchou.“
Wiz po mně zvědavě koukne: „Shane…?“ Přitakám. Wiz se opět zazubí. „Shane není můj bratr. Ani nevlastní,“ ujistí mne. Bedlivě si jej prohlédnu. No, nemá vůbec žádný rys, který by jej spojoval se Shaneem. Ten je zrzavý, zelenooký, vysoký a krásný. Wiz je brunet, tmavooký, menší postavy, vypadá jako dítě, a rozhodně není tak oslnivě hezký jako Shane. Ale kdo říká, že by si měli být sourozenci podobní? „Teda… doufám, že to není můj bratr,“ dodá Wiz rychle a lehce se mu zardí tváře. „On otec je poněkud… bujařejší povahy.“
Nenápadně uchopím Tinetophe za ruku: „Odkud ho znáš?!“ syknu na ni šeptem.
„Ty žárlíš?“ pousměje se Tinetophe.
Zaváhám. „Jasně že ne. Tak odkud ho znáš?“
„Pamatuješ, jak jsme se tehdy ve Wellaru setkali v té jedné hospodě se Shaneem? Ty a Shane jste se pak přenesli k Rudeefu a já zůstala v té konírně. Tohle je ten hoch, o kterém jsem ti vyprávěla, ten, jak mi pomohl pustit koně z té hořící stáje. Opravdu jsem nečekala, že ho ještě kdy uvidím,“ zasměje se zvonivě. „Přijde mi to docela milé. Země je malá.“
„Zatraceně malá,“ souhlasím temně.
„Co tu vlastně děláš ty?“ ohlédne se Wiz na Tinetophe.
Tinetophe se kousne do rtu. „Jenom… projíždíme. A doprovázíme Arathana.“
„Hmmm, to je možné. Ale slyšel jsem, že je v Synotu ta lidská bytost, ten kluk,“ dodá Wiz významně a dlouze se na mne zadívá. A já si jsem v tom okamžiku jistej, že ví, že to jsem já, přesto jeho pohled drze opětuji. „Doufám, že se nehodlá před Aranem I. prozradit. Obávám se, že by Cheinowský král chtěl dostát Přísaze a nedovolil by mu opustit hlavní město.“ S tím dojdeme až do jakéhosi nádherně vyzdobeného sálu, kde nás Wiz opustí s tím, že musí krále připravit na návštěvu.
„Ten chlapec měl pravdu. Příliš riskuješ, Richarde,“ zamumlá Arathan. „Jestli můj otec skutečně Vládkyni slíbil, že tě zadrží, sotva se v jeho panství objevíš, jsem si jist, že to udělá, dozví-li se, že jde zrovna o tebe. Neměl jsem po vás všech vůbec kdy chtít –“
„Nesmysl,“ mávnu bodře rukou a dávám si přitom zatracený pozor, abych se ničeho nedotkl – a nepřivodil si tak nějakou nevyžádanou vizi. Přímo cítím, jak zde ze zdí pulzují dávné i nedávné události a mám nepříjemné tušení, že jakmile ztratím koncentraci, nějakou z nich si budu muset prožít. Ne, okřiknu se v duchu. Musím se soustředit, musím se… soustředit… Zase mne příšerně rozbolí hlava. Připlácnu si dlaň na čelo a pokračuju: „Fakt. Nesmysl. Nějaké to zdržení nám už časovej harmonogram nerozhodí, to mi věřte…“
Tinetophe nadzvedne obočí: „Jsi v pořádku, Richarde…?“
„Jasně, proč bych nebyl?“ pousměju se hrdinně.
Wiz se opět objeví ve dveřích: „Král Arath I. vás nyní přijme.“
„Výborně,“ přikývne Arathan. „A… pan Konath?“ zajímá se a v jeho hlase zazní skoro obava. „Ten tam je také?“
Wiz zavrtí hlavou. „Ne, pan Konath je nyní Zante. Vyjednává.“
Arathan se zašklebí. „To je dobře. Musel bych totiž toho bastarda zabít,“ sykne téměř neslyšitelně a pak už vykročí za Wizem – no a já s Tinetophe jej samozřejmě následujeme. Vejdeme tak do obrovské královské ložnice, kde na gigantické posteli sedí jakýsi vznešeně vyhlížející bein s krátkými, tmavými vlasy, prokvetlými šedinami, a který byl notně podobný svému synovi. Vlastně, oběma synům, napadne mne. Působil vlastně dojmem sympaťáka, až mi bylo skoro líto, že je na straně mé sestry. „Otče…“ vydechne Arathan a poklekne. „Mrzí mě, co se stalo. Ani nevíte, jak moc mě to mrzí. Ale jsem v tom nevinně. Skutečně –“
„Už je to dlouho,“ odvětil Arath I. tiše. „Už jsem se s tím smířil.“
„Smířil?! Jak to můžete říct? Já nejsem vrah! Já Aratha nezabil! Je mi jedno, že si to myslí celé vaše panství, je mi jedno, že si to myslí všichni ostatní, ale nesnesu, abyste mne ze smrti bratra obviňoval i vy, otče! Dokážu vám to!“ vyhrkne Arathan a kývne na mně. Kouli, kterou stále třímám v jedné ruce, princi tedy podám. „Podívejte se sám.“
Královy oči se rozšíří překvapením. „Úložný křišťál…?“
„Ano,“ souhlasí Arathan. „A vy můžete konečně vidět, jak to bylo.“
Takže ty jsi v Synotu.
„Ach!“ vydechnu a zapotácím se.
Jsi blíž, než jsem čekala. Ne že by mi to vadilo, ale stejně jsi mě překvapil.
„Richarde? Dobrý?“ šeptne Tinetophe a jemně mne zezadu podepře, abych neupadnul. Cítím, jak se mi podlamují kolena, ale stejně znovu sebejistě přikývnu. To přejde. Anna je zřejmě v mé mysli jako doma. Měl bych si dávat větší pozor na myšlenky. Sice mi není docela jasný jak, ale musím být opatrnější… „Nechceš se posadit…?“
„Ne,“ odmítnu rázně. „Nic mi není.“
Zatím ti nic není, bráško…
Anno, prosím tě… nech toho.
Pošlu pro tebe Ephemera.
Ephemera, kterýmu jsi ty ukradla vzpomínky, jo?
Jak to ty můžeš vědět…?
Řekněme, že jsem měl jenom štěstí na jeden krystal, kterej jsi ty vyhodila.
Zajímavý.
„Jsi celý zpocený…“ podotkne Tinetophe a jemně mi otře obličej svým rukávem. Vděčně jí pohlédnu do očí a ona se slabě usměje. Něžně mi přejede prsty po tváři. Je to příjemné, takže její ruku zachytím a přitisknu si ji ke rtům. Tinetophe se nebrání, naopak. O krůček ke mně přistoupí. „Richarde, drž se. Prosím.“
„Snažím se,“ ujistím ji.
O tom nepochybuju.
Vypadni z mý hlavy, Anno.
„Kdo byla ta… ta…?“ vydechne ohromeně král Arath I.
Tinetophe mne přestane objímat a chopí se slova. „Anía, pane. Nájemná vražedkyně, kterou využívala Tiwanaineira a nyní i Vládkyně Anna.“
Král nechá křišťálovou kouli sklouznout do záhybů peřiny a nechápavě potřese hlavou. „I má… Vládkyně? To přece není možné… Tomu nevěřím…“ zamumlá a opět se zahledí do koule. „Je to hrozné… Zabila ho tak strašně chladnokrevně… a tebe, Arathane…“ vydechne a dotkne se jizvy na tváři svého syna. „Zachoval ses tak statečně! Bohové, prostě to nechápu. Nechápu, proč jsem se nechal přesvědčit, žes mohl ty –“
Arathan se krutě usměje. „Ale já to chápu. To pan Konath. Všechno to jeho rádoby vyšetřování, ty jeho směšné důkazy o mé vině! Chtěl mě za každou cenu dostat pod šibenici. Slibte mi, otče, že si to s ním budu moct vyřídit, až se vrátí ze Zante. Hodně mu toho dlužím. Například dva dny mučení,“ dodá temně.
„Ale… proč jsi tedy utekl, když jsi byl nevinný?“ podiví se král.
„Kdybych zůstal, nechal byste mne popravit, otče,“ připomene mu Arathan.
Král Arath I. sklopí zrak. „Máš pravdu. Odpustíš mi…?“
„Skoro devět beinských let jsem byl vyhnancem! Devět! Tohle není něco, co se dá jen tak zapomenout nebo přejít a tvářit se, že se to nikdy nestalo!“ vykřikne Arathan rozezleně.
„Ale podle aytarského počítání to byly jenom tři roky,“ podotkne Tinetophe a zachytí mě těsně předtím, než se můžu skácet k zemi. Rád bych jí poděkoval, ale tak nějak mám co dělat, abych zůstal při vědomí a zvládal vnímat jejich hovor, takže se na nějaký děkování pěkně zvysoka vykašlu. „A to už nezní tak špatně.“
Král na nás pohlédne tak překvapeně, jako by si až teď uvědomil, že jsme v místnosti také. „A tihle dva jsou kdo…?“
„Mí přátelé,“ odvětí Arathan.
Král na nás upře rentgenový zrak. „Cizinci. Jistě. V Synotu cizinci vždycky znamenají problémy. Ještě mi řekni, že mají něco společného s tím, co se děje na náměstí.“
Arathan rychle zavrtí hlavou. „Ne, to ne, otče. Ale rád bych to tam vyřešil. Prosím vás, dejte mi nějaké muže a pošlete mne tam. Jsou tam ještě nějací přátelé a ti se neobejdou bez naší pomoci. Sami to nezvládnou. Ti Nemrtví nejsou s nimi, ale proti nim. Nutně potřebují posily. A my bychom, v zájmu Synotu a vlastně celého Cheinowa, měli bychom Nemrtvé dostat pryč dříve, než sem přinesou mor.“
Arath I. zaváhá. „Ale… ty bytosti se snaží zničit mé vězení… Ne ti Nemrtví…“
„Skutečně? Je v tom vězení někdo zajímavý?“ zareaguje pohotově Tinetophe.
Arath I. se zamyslí. „Já nevím… leda tak král Jin, ale –“
Rázem se vzpamatuju. „Král Jin?!“
„No… ano. Nechal ho sem převézt a zavřít Ephemer,“ vysvětlí král Arath.
Teď už nechápeme vůbec nic. „Ephemer?!“ vykulí oči Tinetophe.
Král na nás udiveně pohlédne: „Kde jste byli pár posledních dní? Mimo Zemi? Každý přece ví o tom, co se stalo v Evale a ve Wellaru… Ephemer obě panství zabral a krále Jina poslal na doporučení čarodějnice Mystery sem do vězení.“
Tinetophe se zachvěje: „Na její doporučení…?“ opakuje po králi zaskočeně a téměř bolestivě stiskne mou paži: „Richarde, pak ale musela vědět, že tu budeme my! Určitě to takhle naplánovala, abychom mohli Jina osvobodit! Ta zatracená věštkyně moc dobře věděla, co bude, ale neřekla nám nic kromě těch jejích dvou směšných rad, které dala mně a tobě! Mám pocit, že nás povedla! Ne, že nás zneužila, to je to pravé slovo! Všechno to věděla, ale ani slůvkem nic nenaznačila! Kuro by mohl žít, kdyby se alespoň zmínila!“
Pomalu zavrtím hlavou. „Takhle jednoduché to asi nebylo…“
„Dobrá, pošlu tam s vámi jednotku… Ale o vysvobozování Jina jakože nic nevím,“ rozhodne král Arath I. Arathan spokojeně kývne a pokyne Wizovi, aby jej následoval. Tinetophe mne drapne za ruku a táhne mne za nimi, i když mně se nožičky motají tak mocně, že čekám, že každou chvíli mne zradí a já se rozplácnu na podlaze.
„Prosím, nečaruj pořád, Tinetophe,“ vydechnu, když vycházíme na nádvoří.
Tinetophe se na mě udiveně ohlédne. „Proč? Jenom nám to pomáhá –“
„Ne,“ namítnu. „Použij k boji ty svý kopie, jestli chceš být užitečná. Ale nečaruj.“
„Ani náhodou. To by pro mě mohlo být nebezpečné,“ odsekne Tinetophe vzpurně.
Zavrtím hlavou. „A tohle snad není?!“
„Ne, není,“ ujistí mě Tinetophe a zlehka mne políbí na rty. „Důvěřuj mi.“
„To bych rád,“ povzdechnu si. „To bych moc rád…“
Tinetophe se kousne do rtu. „Jen je škoda, že za chvíli bude v tvém světě den. Teď tě tady opravdu budeme potřebovat –“
Povzdechnu si. „O to bych se nebál. Dneska tu s vámi budu moct být celou noc. Tedy, tu vaši noc.“ Tinetophe na mě vrhne užaslý pohled. „V mém světě mě čeká operace. Víš, abych mohl chodit, jak jsem ti říkal… A to znamená, že budu moct klidně spát skoro celý den. A možná se ani nebudu muset probudit. Už nikdy. Tak jako Anna.“
„Proč bys to dělal…?“ žasne Tinetophe.
Nezaváhám. „Kvůli tobě,“ odpovím klidně.
Awai
„Dariene!!!“ ozve se za mnou nepříčetně a já si uvědomím, že kolem probíhá Twyla. Jsem pořád v takovém šoku, že ji zachytím kolem pasu až těsně před tím, než se stihne do kašny vrhnout taky. Shane v rychlosti mávne rukou a ta černá tekutina, která se uvnitř kašny převalovala, prostě a jednoduše zmizí. Na hladině se volně pohupují kousky Sběratele a na dně se blyští jeho a Darienův meč. „Dariene! Ne, Dariene, ne!“
„Twylo, ne!“ vyjeknu a přitisknu ji k sobě. „Nedá… nedá se už nic dělat.“
„Ale… Darien…!“ vzlykne Twyla a zaboří mi tvář do hrudi. Pevně ji k sobě přivinu. „Awai, prosssím, prosssím, udělej něsso… udělej něssso…“ šeptne zoufale. Rozhlédnu se. Všude je spousta Nemrtvých. Měl bych ji odstrčit a bránit ji, ale nemůžu, ne když cítím, jak se chvěje a pláče… Potřebuje mně… Shane zachytí můj pohled, dovtípí se, nad čím přemýšlím, a Mocí srazí všechny Nemrtvé, kteří se k nám blížili, k zemi, aby nás alespoň na malou chvíli udržel v bezpečí. „Darien… kam zsssmizsssel? On… on není mrtvý… žšše ne? Žšše ne?!“ dožaduje se Twyla zoufale.
Shane se kousne do rtu. „Je mi to líto…“ zamumlá a sklopí zrak. „Já… nevím, jak… Tohle se nedá odpustit… Hrozně mě to mrzí… hrozně moc…“ koktá. „Já… já jsem to… nedomyslel… Nenapadlo mne, že by mohl… i Darien… nebo kdokoliv jiný…“
„Do háje!“ vydechnu. „Shane, jak jsi mohl?!“
„Nebyl jinej způsob zbavit se Sběratele…“ odvětí Shane, ale jeho hlas zní nějak nejistě.
„Doopravdy?!“ zařvu na něj.
„Awai… jasně že ne,“ pípne Shane. „Viděl jsi to sám…“
„Darien není mrtvý, žššše ne?“ naříká Twyla.
Ztěžka polknu a jemně jí nadzvednu bradu. „Světluško… neplač, teď na to fakt není vhodnej čas –“
„Tobě je, zssatrassseně, dosssela jedno, ssso já sssítím, žššše jo?!“ vyjekne má sestra.
„Ne! Ne, Světluško…! To je přece nesmysl!“ namítnu a přitisknu ji k sobě. „Twylo, Světluško, poslouchej mě. Tady je to ještě třeba dořešit. Prosím, jdi se zatím schovat –“
Twyla se opět rozpláče. „Ne, nechssi! Neopussstím tě! Sssopak tě mám zsstratit tak jako Dariena?!“
„Světluško, já nechci ztratit tebe!“ odseknu jí a setřu jí slzy z tváří. „Já tě ochráním,“ oznámím jí a snažím se ji odvléct stranou. Je to nečekaně těžký úkol, protože ona se vzpouzí tak mocně, že ji, ačkoliv je taková drobounká a křehká, málem ani nedokážu odvést dostatečně daleko, nakonec se mi ji ale přece jenom podaří dotáhnout do jakéhosi domu. Jakmile mám jistotu, že jí zde konečně nehrozí žádné nebezpečí, pustím ji. Má sestra se sesune na podlahu a nepřestává naříkat. Sehnu se k ní. „Světluško… opravdu mě to hrozně mrzí.“
Její drobná ramínka se otřásají vzlyky. „Vážššně jsssem sssi myssslela, žšše budeme ssspolu… byla jssem tak hloupá…“
„Je mi to líto,“ zopakuji.
„Vážšššně jsssem ssi myssslela, žššše to ssspolu zssskusssíme…“ pokračuje Twyla, zatímco já se obezřetně rozhlédnu. Místnost, kam jsem sestru dovedl, je velmi skromně zařízená, a kousek od nás se dokonce pod stolem, na němž je připravená velmi chabá večeře, krčí vyhublá žena a dva malí vyděšení chlapečkové v umouněných košilkách. Okenní tabulka zadrnčí pod nějakým Shaneovým kouzlem a oba chlapečkové polekaně vykviknou. Kousnu se do rtu.
„Omlouvám se…“ zamumlám a hodím jim váček se zbytkem peněz. Není tam moc, ale přece jenom, lepší je něco než nic. Žena na měšec vyjeveně pohlédne, pak stočí zrak zase ke mně, ale zlaťáky si nevezme. „Omlouvám se za… za vyrušení…, a tak vůbec. Prosím, radši odsud utečte. Může to tu být ještě nebezpečné,“ doporučím jim. Žena váhavě přikývne, sebere peníze a i se synky se co nejrychleji vzdálí. Otočím se opět na Twylu. S prázdným pohledem a rukama překříženýma přes tělo působí náhle tak zranitelně… Chci rychle něco říct, abych zastavil tu řeku slz, ale v ten moment okno, pod nímž sedíme, s ohlušující ránou exploduje, a já musím vlastním tělem před střepy, které se rozletí všude okolo, chránit Twylu. Ta vyjekne a já cítím, jak mi bolestivě zaryla prstíky do paže, ale to je mi naprosto jedno, hlavně, že je v pořádku. Sotva si jsem jist, že se nebude výbuch opakovat, pustím ji a vyhlédnu ven.
Tam panuje ještě větší mumraj než předtím. Vojáků je zde dvakrát tolik, leč tentokrát si s uspokojením všimnu, že bojují proti Nemrtvým, ne proti Shanemu a Jossimu. A také je s nimi už i Tinetophe i Richard, všimnu si. Shane se právě snaží Mocí pobourat do vězení. Prudce vstanu a pohladím Twylu po hlavě:
„Počkej tady, Světluško. Za chvilku se vrátím.“
„Ne, Awai, prosssím!“ protestuje Twyla, ale to už popadnu meč do ruky a dorazím k Richardovi právě ve chvíli, kdy se jej pokouší jeden Nemrtvý, kterého Richard těsně předtím odzbrojil, kousnout. Přiskočím k němu, useknu Nemrtvému hlavu, odkopnu jeho tělo i se stále šmátrajícíma rukama, a zachytím Richarda dříve, než může omdlít.
„Richarde!“ vyděsím se, načež koutkem oka zahlédnu, jak se Tinetophe velice rozpačitě zdraví s Jossim. Ten se ji dokonce pokusí obejmout, ale Tinetophe jej prudce odstrčí a cosi mu příkře oznámí. Neslyším ji, na to je okolo příliš velký hluk, a navíc mám pořád co dělat, abych udržel Richarda, protože jenom jednou rukou to není dvakrát snadné – v té druhé samozřejmě držím meč. A to ani nemluvím o tom, že na levačce, kterou se jej snažím držet, mám už jenom tři funkční prsty a dva kamenné pahýlky, dvě nesmazatelné památky na Pandellskou bránu. „Richarde, vnímáš…?“
„Awai… je tvá sestra v pořádku…?“ zajímá se tiše Richard.
Zmateně zamrkám. „Cože…? Twyla? Jo… je. Ale co ty? Co je s tebou?“
Richard, s obličejem špinavým od zaschlé krve, zřejmě jeho vlastní, pomalu potřese hlavou, stále plnou vahou spočívající v mém náručí. „Jsem jenom… příliš blízko Anně…“
„Cože?“ nechápu stále, ale to už si všimnu, že se k nám blíží tři Nemrtví, takže rychle vyhrknu „promiň, Richarde“, pustím jej, ten se svalí na zem jako pytel, ale to je mi prozatím jedno, protože mi hlavně jde o to, aby to přežil, takže sotva na mě Nemrtví zaútočí, ladně se kolem nich přetočím a s pocitem, že to bude snadné, neboť ani jeden z nich nemá u sebe žádnou zbraň, tomu nejbližšímu useknu paži. Ten druhý se mi ale zahryzne do předloktí, takže já zaskočeně vykřiknu a meč upustím. „Parchante,“ prsknu a tasím dýku, kterou mu plynulým pohybem ruky rázně odříznu hlavu – pak nakonec povolí stisk a já mu mohu rozevřít čelisti a uvolnit si paži. A konečně nyní se mohu sehnout pro meč, lehce odstrčit Richarda stranou a rozpárat břicho druhému Nemrtvému, tomu, kterému jsem předtím odsekl jednu končetinu. Odskočím před jeho vnitřnostmi, které se z něj vyvalí (a velmi odporně zapáchají), a podrazím mu nohy, takže on zavrávorá a žuchne na zem, kousek od Richarda, takže já k němu zase přiběhnu, popadnu ho za flígr, odtáhnu jej o dalších pár palců stranou, a konečně se mohu plně soustředit na toho třetího Nemrtvého. Během chviličky se dostanu za něj, odseknu mu jednu nohu, a sotva ten ztratí rovnováhu, já, aniž bych se na okamžik zastavil, mu zlomím s pomocí svého meče vaz, jen to lupne. Pak se mohu konečně sklonit nad Richardem. „Richarde…? Co je s tebou? Slyšíš mě?“
„Je zraněný?“ přispěchá k nám Tinetophe.
„Ne…“ zavrtím hlavou. „Spíš se musel vzbudit. Tedy, ve svém světě.“
Tinetophe se pousměje. „Tak to se za chvíli zase vrátí.“
Zmateně na ni pohlédnu: „Jak to?“ nechápu, ale Tinetophe mi už neodpoví a odběhne za Shaneem, kterému se konečně podařilo proniknout do vězení, takže já si povzdechnu, jemně uchopím Richarda a odtáhnu jej do toho domu, kde jsem nechal Twylu. „Pohlídej mi ho, Světluško,“ usměji se na ni, jakmile si ta začne Richarda vyjeveně prohlížet.
„To je ta lidssská bytossst?“ šeptne Twyla s obdivem v hlase.
Ten úžas se mi nezdá příliš na místě. „Ano… Ale jinak je to docela blbec,“ zdůrazním a pospíchám za ostatními do té kobky, kam Ephemer nechal zavřít Jina. Teprve ho všichni hledají. Cel je zde spousta a vězňů také, takže to není zrovna snadné, jak tak koukám. Shane na mne křikne, abych po Jinovi pátral spolu s Tinetophe ve východním křídle vězení, zatímco on a Jossi prozkoumávali západní část toho složitého podzemního žaláře.
„Tady! Awai, tady!“ zavolala na mne nadšeně Tinetophe, nakukujíc do jedné cely malým okýnkem v masivních dřevěných dveřích. „Jak se dostaneme dovnitř?“
„Zkusíme vykopnout dveře,“ navrhnu, nicméně se ukáže, že to není jen tak, ačkoliv se hodně snažím a dokonce do nich zkouším s rozběhem vrazit i ramenem, nic se nestane, jakmile mne ovšem napadne vzít prostě a jednoduše za kliku, ke svému upřímnému údivu zjistím, že dveře nejsou zamčené. Zaskočeně vejdeme dovnitř. Jak to, že dveře nebyly zajištěné? Copak se zdejší žalářník nebál, že mu tento důležitý vězeň může utéct…? Král Jin leží na boku na té rádoby posteli a ani v nejmenším nevypadá jako někdo, kdo by chtěl utéct. Překvapí mne to. „Jine…?“ podivím se. Spí? V tomhle rachotu?
Tinetophe po mně zneklidněle koukne. „Je vůbec…?“ začne nejistě a opatrně dojde až k Jinovi. Až teď si všimnu, že Jinova paže je nehezky zalitá krví. Tinetophe se zlehka dotkne jeho ruky. „Je to jenom škrábnutí, takže nechápu, proč –“ Nedokončí větu, protože mně pohled těkající z jednoho rohu toho maličkého prostoru do druhého teprve nyní padne na něco u mých nohou. Neudržím se a zařvu jedno velmi sprosté slovo tak hlasitě a tak znenadání, že sebou Tinetophe poděšeně škubne. Ale já se prostě neovládl. Na zemi jsem totiž spatřil malou dýku s pečetí Gaidoku. „Ten parchant Sběratel!“ konstatuje vztekle a já si docela mimoděk vybavím jeho samolibý výraz, který měl v té parodii na tvář ve chvíli, kdy vycházel z vězení. Proto se tvářil tak děsně spokojeně!
„Co je s ním?“ zajímá se právě přiběhnuvší Shane. Pohodím rukou směrem k té dýce. Shane se zamračí a znovu střelí pohledem po Jinovi. „Zatraceně. Jed. Ale to by neměl být problém, ne? Pokud se nemýlím, vy byste přece měli ještě pořád mít ty lávové kameny, které jsem s Ruchardem sehnal pro Kuroa, takže bychom je mohli použít pro Jina –“
Zavrtím pomalu hlavou. „Ne. Když Kuro zemřel, všechny jsem je ve vzteku vyhodil.“
„Fakticky geniální!“ pochválí mne Tinetophe.
„Měl jsem zlost,“ odseknu. „To je snad pochopitelný!“
Shane strčí palec do úst a zamyslí se. „Už jsem v Rudeefu byl. Takže bych se tam mohl přemístit a pak se zase vrátit. Ale nejsem si jistej, jestli máme tolik času…“
„Kuro umíral několik dní,“ připomenu mu.
„Kuro je mrtvý?!“ zděsí se Jossi, který se k nám až nyní připojil. Stejně jako ostatní, i já ho zcela okatě ignoruji a neobtěžuji se mu odpovědět, zatímco on se nejistě zastaví ve dveřích a zmateně se po nás rozhlíží.
„Na Kuroa zřejmě Sběratel nepoužil takové množství jedu,“ všimne si Tinetophe, bedlivě a zachmuřeně zkoumající dýku na zemi. „Ten hajzl chtěl mít zřejmě jistotu, že se nám ho osvobodit tak jako tak nepodaří. To je fakticky odporný!“
Shane svraští obočí. „Ruchard si nějaké ty menší kamínky dával do kapsy, když jsme je sbírali,“ vzpomene si. „Takže pokud se nepřevlékal, mohl by je mít v kapse ještě –“
Znovu sklesle zavrtím hlavou. „V Dateenu jsme dostali nové šaty.“
„To je sice pravda, ale Richardovi ty kalhoty neseděly a nechal si ty staré!“ vybaví si Tinetophe. „Jsem hned zpátky!“ zavolá s nadějí v hlase a odběhne.
Kajícně před Jinem padnu na kolena, a i když vím, že mne neslyší, vyhrknu: „Omlouvám se ti, Jine! Je to moje vina, co se stalo, je to moje vina, že tě zajali, a jestli u sebe nemá Richard nějaký ten šutr z Rudeefu, bude moje vina i to, že zemřeš! Já samozřejmě nečekám, že mi to odpustíš… ale chci, abys věděl, že mě to mrzí! Zradil jsem tě!“
„Na tohle nemáme čas. Na Rucharda se spoléhat nemůžeme. Pochybuju, že si to kamení z kapsy nevyndal. A se štěrkem to vyjít nemusí. Zkusím to přece jenom stihnout sám,“ zavrčí Shane, v rychlosti před sebou zkříží ruce, cela se rozzáří jasně oranžovým světlem, až musím zavřít oči, jak bolestivý to je jas, a jakmile to pak pohasne, Shane tu s námi již není.
„Co to…?“ vydechne Jossi ohromeně.
„Přemístil se, zřejmě,“ oznámím mu věcně a zkontroluji, zda je Jin stále naživu. Naštěstí ano. Hlasitě si oddychnu a napřímím se. Shane by si měl pospíšit. A Tinetophe taky. Kdyby Jin zemřel teď, teď, když už je jenom krůček od svobody… ne, to bych už opravdu nezvládl. Bylo by to tak hrozné jako smrt Kuroa. I v jeho případě jsem už doopravdy věřil, že je vše v pořádku… a velmi krutě jsem se zmýlil.
Jossi zaváhá, pak se na mě opatrně usměje. „Awai… rád tě vidím.“
Udiveně se po něm ohlédnu. „Prosím?“
„Prostě… tě rád vidím,“ pokrčí Jossi rameny.
Znejistím. „Ty… ty víš, co jsem udělal, že ano?“
„Ano,“ přitaká Jossi. „Ale nevyčítám ti to. Kvůli Twyle bych taky riskoval.“
Zamračím se, ale dříve, než se mohu pozastavit nad trochu divným tónem jeho hlasu, když vyslovil jméno mé sestry, vrátí se do žaláře Tinetophe a princ Arathan. „Nechám ho přenést do otcova hradu a ošetřit,“ rozhodne princ a kývne na své muže, kteří poslušně kráčeli za ním. „Přece jenom, je to král. A takovéhle uvěznění si nezaslouží.“
„A Richard? Má ty kameny?“ ohlédnu se na Tinetophe.
Ta mne ale nepotěší. „Bohužel. Má po kapsách sice lecjaké krámy, od nějaké podivné gumové pískací kačenky po kousky kůry ze stromů, ale ne to, co potřebujeme. Zatraceně. Kde je vůbec Shane…?“ rozhlédne se, zatímco Arathanovi muži popadnou Jina a vynáší ho ven z cely. „Přenesl se do Rudeefu? Dobrý nápad. Snad to stihne. Ale někdo by tu na něj měl počkat a říct mu, kde je Jin, až se vrátí,“ navrhne.
S tím nemohu nesouhlasit. „Dobrý nápad. Počkáš tu ty? Já vezmu Twylu a Richarda a využijeme pohostinství krále Aratha I. alespoň do doby, než se Richard probudí. Říkala jsi, že to bude brzy, ale do té doby nechci zbytečně dávat v sázku jeho život.“
„Dobře,“ povzdechne si Tinetophe a posadí se na Jinovu postel. „Zůstanu tu.“
„Zdržím se tu s tebou,“ rozhodne se Jossi rychle.
„A… Awai?“ zadrží mne ještě Tinetophin hlas, když už hodlám vyběhnout ven.
Překvapeně se otočím. „Hm?“
Tinetophe nejistě stojí ve dveřích Jinovy cely a kouše se do mnou rozbitého rtu. „Awai… promiň.“
Pousměji se. „Nezlobím se na tebe,“ ujistím ji a pak už spěchám pro Twylu a Richarda.
Tinetophe
Je hrozně zvláštní zase vidět Jossiho. Po tom našem „rozchodu“ se tu zničehonic objeví jako duch a tváří se, že se vůbec nic zvláštního nestalo, a dokonce se mne pokusil obejmout a políbit, jako kdyby byl pryč jenom pár dní, jako kdybych mu předtím neřekla tolik ošklivých věcí. Jako kdyby… jako kdyby byl skutečně rád, že jsem s ním, že jsem v pořádku.
„Co tu děláš, Jossi?“ zamumlám, ale nevěnuji mu ani pohled. „Proč jsi tu?“
Jossi trhne hlavou. „Čekal jsem, že projevíš trochu více nadšení –“
Nenechám jej domluvit. „Proč ses sem musel vrátit?!“
„Potřeboval jsem vědět, že se ti nic nestalo,“ odvětí Jossi a já si uvědomím, že mě něžně vzal kolem pasu. Vyškubnu se mu. „Nedokážeš si představit, jak mi bylo, když jsem odjel od Mystery. Vrátil jsem se do Galatei a ta… ta byla částečně zničená a částečně obsazená Ephemerovými muži. Hrozně jsem se vyděsil. Chtěl jsem se k vám hned vrátit, ale jakmile jsem znovu zamířil k Mystery, abych ji varoval, co se v Evale stalo, řekla mi, že mám počkat. Že ještě není ten pravý čas. Že mou pomoc budou potřebovat i jiní –“
„Jsi hlupák!“ vykřiknu rozčileně. „Proč jsi tady? Tolik se toho změnilo!“
Jossi překvapeně zamrká. Není zvyklý na to, abych se takhle chovala. Vždycky mne znal jenom jako tu věčně mlčenlivou, zachmuřenou Ochránkyni. Nikdy jsem na něj nezvýšila hlas. Nikdy, pokud si to správně pamatuji… „Ty… ses změnila…?“ podiví se tiše a v jeho očích na okamžik zahlédnu něco… něco, co se mi na něm vždycky líbilo. Odvrátím se od něj, abych se nemusela dívat na ten jeho zmatený obličej.
„Taky,“ přikývnu vztekle a prsty se dotknu té modré kresby pod čelistí. Lehce pálí. Jossi ohromeně mé nenápadné gesto sleduje a oči se mu ještě více rozšíří. „Nic neříkej,“ okřiknu ho, jakmile vidím, že se nadechuje k nějaké námitce či obavě o mé zdraví. „Je mi fajn. Je mi víc než fajn. Je mi úžasně. Mám Moc.“
Jossi na mě zírá naprosto fascinovaně. „Moc? Jak je to možné?“
Pokrčím rameny. „Nevím… ale je to… nepopsatelný pocit,“ ujistím ho a nechám Moc zablesknout se mi mezi prsty natažené ruky. Všechny ty světle modré znaky na mé kůži jako kdyby v ten moment se lehce rozzářily, a příjemně mne zašimrají. Jossi téměř zděšeně ucouvne. „Konečně jsem něco víc, Jossi. Něco víc než Ochránce. Konečně jsem Meni.“
„Všiml jsem si,“ přikývne Jossi a letmo se dotkne své hlavy. „Uši už neskrýváš.“
„Nemám důvod,“ odvětím s úsměvem. „Myslím, že bych měla být hrdá na to, co jsem. A já hrdá jsem. Hrdost, není to snad to, co každá bytost potřebuje? A já si ji teprve nyní mohu vybojovat. S Mocí je boj o něčem naprosto jiném. Nepotřebuji si špinit ruce krví ostatních bytostí, má Moc dokáže vyřídit nepřátele mnohem čistěji a přesněji a –“
Jossi nadzvedne obočí. „Opravdu ses změnila.“
„Ale k lepšímu,“ zdůrazním rychle.
„Ne, tohle nejsi ty,“ prohlásí skoro šeptem a mně to nepříjemným způsobem připomene Richarda. Ano, něco podobného se mi snažil namluvit i on. Nechápu, o čem to oba žvaní! Jsem pořád stejná, jenom mnohem silnější! Proč mě nikdo nechápe?! Vězení se lehce otřese. Jossi opět o krok ustoupí, jako kdyby to byla snad moje vina nebo co. „Allero… co se to s tebou stalo?“ nechápe.
Zamračím se. „Neměl ses sem vracet,“ zopakuji temně. „A neříkej mi Allero.“
„Bál jsem se o tebe!“ odsekne Jossi. „Bál jsem se o tebe! Miluju tě, Allero, pořád tě miluju! Nedokázal jsem na tebe přestat myslet! Neustále jsem se užíral představami, co se ti asi tak mohlo stát, do jakých nebezpečí jste se mohli zaplést… a tak! Nemohl jsem ani spát!“ Závěrem svého monologu na mne téměř křičí. „Kdyby mne Mystery pořád neujišťovala, že jsi stále naživu, asi bych u ní nedokázal čekat tak dlouho na Dariena a Twylu a vyrazil za vámi hned, co jsem zjistil, co se v Evale událo! Když nad tím tak přemýšlím… Mystery nás potřebovala, abychom mohli osvobodit Jina. Trochu nás využila. Měla nám to říct předtím… Ale… na tom nezáleží. Ty si ani nedokážeš představit, jak mi bylo, Allero. Pořád jsem musel myslet na to, co jsi mi řekla, když jsem tě požádal o ruku! Bylo mi jasné, že něco nebylo v pořádku! Bylo mi jasné –“
„Co ti asi tak mohlo být jasné?!“ přeruším jej. „Jossi, ty nic nechápeš! Vůbec nic! Mystery mi řekla něco velmi znepokojivého a já nehodlala riskovat, že se ta její směšná věštba vyplní! Proto jsem tě poslala pryč! Jedna její část se už vyplnila a já nechtěla, abych… Copak to pořád nechápeš?! Chtěla jsem tě uchránit!“
Jossi zalapá po dechu. „Takže to, co jsi mi řekla… jsi tak nemyslela… že ne?“
„Ne,“ přiznám.
„Takže mě pořád miluješ?“ vyhrkne Jossi a přiskočí ke mně.
Odtáhnu se od něj co nejdále, ale na jeho otázku mu neodpovím. „Jak ses sem mohl jen tak vrátit?! Teď se to vyplní!“
„A co to bylo?“ vyzvídá Jossi.
Ošiju se. „Na tom nezáleží. Ale pořád se bojím, že… že se to stane. Teď ještě více než předtím. Jossi… nechci, aby se ti něco stalo. Aby se komukoliv něco stalo.“
Jossi mi něžně přejede prsty po tváři. „Nic se mi nestane. Umím se o sebe postarat.“
„Ale… co když já ne…?“ povzdechnu si a poddám se jeho dotyku.
„Allero…“ zašeptá Jossi. Přivinu se k jeho hrudi, protože najednou ho potřebuji cítit, jeho vůni, jeho teplo, jako za starých časů, jako předtím, než jsme vyrazili na tuhle misi, než se stalo to všechno, co se stalo. Jossi mi dle očekávání obtočí paže kolem ramen. Cítím, jak mě něžně políbí na čelo, a pohladí mé vlasy. Potom krk, bradu, rty. Držím a ani se nehnu. A on pokračuje v důvěrnostech, tak, jak jsme to dělávali předtím, byla to taková naše typická hra. Jeho doteky ve mě vyvolávají příjemné teplo. Byl to rituál. Zkoumali jsme jeden druhého, byli jsme si tak ještě bližší… „Miláčku…“ zamumlá Jossi něžně a nadzvedne mi bradu. Políbím ho. Ani nevím, proč jsem to udělala. Najednou jsem se prostě dotkla svými rty těch jeho a zcela jsem se do toho polibku vložila. Jossiho ústa chutnala tak hrozně sladce a mile povědomě, takže si je vychutnávám dost dlouho a dost dychtivě. Líbá docela jinak než Richard, napadne mě. „Tolik se mi po tobě stýskalo…“
„Neměl ses vracet…“ prohlásím potřetí.
Jossi mne uchopí za zápěstí a téměř hrubě mnou smýkne zády o stěnu vězení. Sympaticky to zabolí, takže jen slastně usyknu a nebráním se jeho dotírání. „Jsem rád, že jsem se vrátil… ta doba bez tebe… byla k nevydržení…“ ujišťuje mne a líbá mne na krku.
„Přestaň…“ snažím se odstrčit jeho ruce, ale spíše jen tak naoko. Líbí se mi to. „Někdo přijde… a uvidí nás… třeba Richard…“
„Richard je u krále Aratha,“ nenechá se Jossi znepokojit.
I tak je mi z toho všelijak. „Ale stejně… co kdyby přišel…“
Jossi mi přestane vyhrnovat košili. „A co kdyby přišel…? Vadilo by to snad?“
„Ne… jasně že ne…“ odpovím, ale můj hlas asi nezní příliš přesvědčivě.
Jossi se ode mne lehce odtáhne. „Allero…?“
„Neříkej mi Allero,“ zavrčím a upravím se.
Jossi si přejede rukou po čele. „Allero, ty… tys… ty ses…?“
„Nic si nedomýšlej, prosím,“ oznámím mu stroze.
Jossi potřese hlavou. „Ani nemusím! Allero, ty –“
„A co má být?!“ vyštěknu na něj a vymaním se z jeho sevření, které nyní notně ochladlo. „Jossi… promiň. Ale já… já skutečně…“ Kousnu se do rtu a nevím, jak pokračovat. Nevím, jak mu to vysvětlit. Místo toho cítím stále vzrůstající vztek. Navíc, co bych mu řekla? Že jsem se do Richarda zamilovala? Takový nesmysl. On ke mně možná takovým citem plane, možná, ale přece jenom, je to ještě dítě. Zlostně strhnu jeho dlaně ze svých boků, kam mu zcela mimoděk spadly při mém pokusu se mu vytrhnout. „A vůbec! Proč to vlastně řešíme?! Nemusím ti nic vysvětlovat!“
„Ne, samozřejmě,“ ušklíbne se Jossi. „Vrhneš se na mě a pak začneš –“
„Nevrhla jsem se na tebe! Myslím, že to bylo spíš naopak!“ procedím dotčeně. Jossi se nadechne k nějaké ostré odpovědi, ale to už se cela rozzáří Shaneovou Mocí a Jossi mne, snad instinktivně, překryje svým tělem, jako kdyby mne tak hodlal uchránit před tím jasným světlem, z něhož, jak zahlédnu koutkem oka pod Jossiho paží, se v mžiku zhmotní kašlající a dusící se Shane. Jossiho rázně odstrčím a přiskočím ke Shaneovi. „V pořádku? V pořádku?“
Shane, celý špinavý a umouněný, pracně přikývne. „Ano… ano… Jenom jsem se trochu… zapotil. Hora Rudeef začala zase soptit a chrlit lávu… a je tam tolik kouře… a popela… Je sotva vidět na krok… ale ty kameny mám. To je hlavní. A mám jich hodně. Kde je Jin…?“ rozhlédne se a znovu se rozkašle.
„U Arathana,“ odvětím a jakmile Shane popadne dech, společně vyběhneme z vězení, sprintem přes poničené náměstí, kde právě vojáci krále Aratha I. odklízeli zbytky Nemrtvých i zabité kolegy, rovnou k hradu. Wiz s Awaiem na nás už čekají, celí nervózní, s tím, že Jin na tom není zrovna nejlépe. Shane se nijak nezdržuje a nechá se odvést přímo k našemu příteli, zatímco já náhle osamím na chodbě. Jossiho jsme se Shaneem nechali kdesi za námi. Cítím se kvůli němu trochu provinile. Neměla jsem ho políbit. Byla to hloupost…
„Tinetophe!“ ozve se za mnou a jakmile se ohlédnu, zjistím, že ke mně míří Richard. Bledý a trochu nejistý, ale i tak s širokým úsměvem na tváři. Neovládnu se a cítím, že se culím taky. „Tady jsi! Už jsem se bál, že jste mě tu nechali samotnýho! Proč jsme zase tady? Myslel jsem, že jsme se vrátili na náměstí. A pak… co se stalo pak?“
„Probudil ses,“ připomenu mu.
Richard si promne spánky. „Jo… asi jo. Co Jin? Zachránili jste ho?“
Zaváhám. „Doufám, že ano. Sběratel je ještě větší šmejd, než jsem si myslela.“
Richard se zasměje. „Byl to šmejd, Tinetophe. Twyla, Awaiova sestra, mi říkala, že Shane Sběratele zabil. Máme o jednu starost méně.“
„Jenom dobře,“ souhlasím a skutečně úlevu pocítím. „A co ty? Je ti lépe?“
Richard přikývne. „Už jo. A když jsem s tebou, je mi úplně nejlíp.“
Pobaveně se na něj zadívám. „Jsi vážně hrozně sladkej, Richarde…“
„…jenom si odpočine,“ ozve se kdesi před námi, a jakmile s Richardem vyhlédneme do protější chodby, zjistíme, že tam kráčí Shane, mírně podpíraný Awaiem, a princ Arathan. „Udělal jsem, co byl v mých silách… a dostane se z toho. Jsem si tím jistej. Potřebuje se z toho pouze vyspat… Ostatně, takových je nás tady asi víc… A… opravdu vám moc děkuji, princi Arathane, že jste nám dovolil –“
„Ne, Shane, to já jsem tvým dlužníkem,“ opraví jej princ. „Udělal jsi toho pro mě mnoho a já jsem ti za to hrozně vděčný. Vlastně, nechcete všichni v otcově sídle zůstat alespoň do zítřka? Postarám se o vás. Nechám vám připravit pokoje. A něco k jídlu. Je už noc a vy si rozhodně zasloužíte oddech na mnohem vyšší úrovni, než jakou vám může nabídnout kdejaký hospodský tady v Synotu. A stejně to pořád bude ještě málo.“
„Budeme si o tom muset promluvit s –“ začne Awai, ale to už Richard houkne:
„Přijímáme, princi Arathane! Hlavně tu večeři!“
Zašklebím se. „Hm. V tom případě si musíme ale zajít pro naše věci.“
Awai
Shane je vážně úžasný, udělal na mne ohromný dojem. Nejen, že se během chvilky přenesl k Rudeefu, riskoval život, aby na soptící hoře posbíral lávové kameny, ale vzápětí zachránil Jina – a aby toho ještě pořád nebylo málo, vyléčil Twylu. I když, a to musím uznat, udělal to dost nevkusným způsobem.
Poté, co jsme se rozhodli, že se vrátíme pro naše věci do té hospody, kde jsme byli ubytovaní včera, a odneseme si je do Arathova hradu, zamířil jsem ještě za Twylou, abych jí oznámil, kam jdeme, a že jsme za chvíli zpátky – to aby se o mě nebála. A Shane šel (či spíše se ploužil, zcela vyčerpaný všemi těmi kouzly) za mnou.
„Mrzí mě, co se stalo Darienovi,“ mumlal. „Byla to prostě… smůla.“
„Sssmůla?!“ opakovala Twyla konsternovaně. „To je vššše, ssso mi k tomu řekneššš?!“
Shane smutně přikývl. „Bohužel. Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo. Nechtěl jsem, aby se komukoliv něco stalo… Mrzí mě, že měl zrovna on tu smůlu…“ Twyla se opět usedavě rozplakala. Shane ji okamžik rozpačitě pozoroval. „Nejsem zvyklý na to, aby dívky v mé přítomnosti plakaly. Spíše naopak. A když už pláčou, tak štěstím. Já… vím, že jsem udělal hroznou věc. A vím, že ti ji nemůžu nijak vynahradit.“ Odmlčel se a usmál se na ni tím svým okouzlujícím způsobem. „Ale možná bych pro tebe přece jenom mohl něco udělat,“ rozhodl se nakonec a než stihla má sladká sestřička jakkoliv zareagovat, jemně ji uchopil kolem pasu, přitisknul ji k sobě a políbil ji.
Twyla se samozřejmě jen tak líbat nenechala, prudce se mu vyškubla a zaječela: „Co si to vůbec dovoluješ, ty jeden nadrženej idiote?!“ V tu chvíli jsem si uvědomil, co pro ni Shane udělal, a pocítil jsem mírné zklamání. Už nikdy se jí nebudu moct posmívat, že šišlá… Twyla se zarazila a přitiskla si dlaň na ústa. „Já… já můžu normálně mluvit?“ podivila se, jakmile to ale bez problémů vyslovila, v rychlosti si ohmatala jazyk (všiml jsem si, že zůstával nadále hadí), a ohlédla se na Shanea: „Děkuju…“
Shane mávl rukou. „To bylo to nejmenší.“
Když jsme pak vyšli před Arathův hrad, otázal jsem se: „Fakt jsi to musel udělat takhle? Nešlo to jinak?“
„Šlo… ale takhle alespoň přestala brečet. A to mi v danej moment přišlo nejpodstatnější,“ pokrčil Shane rameny a já se neubránil zašklebení. Samozřejmě že to šlo jinak, ale on ji prostě musel políbit. Je to hroznej kluk. Měl bych mu připomenout, že je vlastně zasnoubený a že se za dva roky bude ženit, heh. Ve chvíli, kdy se k nám připojili i Richard, Tinetophe a Jossi, Shane si přitiskl ruku na čelo a vzdychl. „Zatraceně, vážně si potřebuju odpočinout. Už ani nezvládám vaše myšlenky. A to jste jenom čtyři…“
Richard
„Jossi!“ zaraduju se, jakmile ho zahlédnu. Ten se ale moc nadšeně netváří, že mě vidí. Zmateně se zarazím těsně předtím, než ho můžu obejmout, jak jsem měl původně v plánu. Jen tak na mně neutrálně kývne. „Hej, Spocku… udělej tohle,“ vzpomenu si na ten starý (starý…?) žert a ukážu na něj pozdrav ze Star Treku. „Žij dlouho a blaze!“
Až teď se Jossiho tvář konečně vyjasní. „Tohle mi fakticky chybělo,“ konstatuje s úsměvem.
Spokojeně přikývnu. „A počítej s tím, že já s tím hned tak nedám pokoj.“
„Aspoň někdo se nezměnil,“ podotkne Jossi a šlehne pohledem po Tinetophe. Ta jenom vzpurně trhne hlavou a já… já se nad tím musím zamyslet. Myslím, že jsme se za tu dobu, co jsme na téhle výpravě, změnili všichni. Já, Tinetophe i Awai. No, a možná také Shane, ale u toho si moc jistej nejsem – a navíc, neznám ho tak dlouho jako ty dva.
Pak už ale skromně osvícenými ulicemi Synotu (zajímavý, ani jsem si vlastně nevšimnul, že už padla tma a je noc – i když mne mohlo napadnout si to spojit s děním v mém světě, chmm) dojdeme až k tomu hostinci a zatímco Jossi zamíří pro koně do stáje a Tinetophe jde zaplatit hospodskému, já, Shane a Awai zamíříme do pokojů posbírat všechno, co jsme v nich nechali. Přestože Shane celou dobu brblá, že z toho nemá nejlepší pocit a že jsme měli prostě zůstat u Aratha, ani já, ani Awai nedbáme jeho poznámek a i trochu proti jeho vůli jej táhneme až k pokojíčkům.
„Stejně… stejně si myslím, že to není dobrej nápad…“ namítá Shane ve chvíli, kdy odemyká dveře. „Vůbec nejsem schopnej se soustředit. Div mi z toho všeho nepraskne hlava… Potřebuju se vyspat… a vykoupat… a učesat. Hlavně učesat. Co kdyby… co kdybychom byli v nějakém… no, ohrožení? Nemohl… nemohl bych nás varovat včas…“
Awai se pousměje. „V jakém ohrožení? Sběratel je přece mrtvej.“
„A co Anía? Ta mi přijde nebezpečná dost,“ vzpomenu si a ohlédnu se přes rameno. Kráčí k nám Tinetophe. Rozjařeně jí zamávám.
„Anía…“ protáhne Awai zamyšleně. „Proč by se sem vracela?“
Shane se kousne do rtu a vejde do místnosti. „Třeba dokončit zakázku a zabít mě?“
„Správně,“ ozve se v té tmě kdesi před námi. „Zabít tě.“
„Shane! Uhni!“ vyjekne Awai a odstrčí toho zaskočeného čaroděje stranou.
V tu chvíli zazněl výstřel. Přestože jsem se automaticky vrhnul k podlaze a zacpal si uši, i tak mě v té úzké místnosti téměř ohlušil. Jakmile jsem se ale rozkoukal, uvědomil jsem si, se Shane tak nějak podivně zapotácel a vzápětí se skácel k zemi. Proti něčemu takovému jako pistole byly zřejmě i ty jeho slavné magické bariéry, kterými je takřka neustále chráněn, naprosto bezmocné.
„Shane! Shane!“ přiskočil jsem k němu, zatímco Anía cosi nesrozumitelně zavrčela a pokud se nemýlím a zrak mne neklamal, vrhla se ven pootevřeným oknem. Zřejmě se stejnou cestou dostala i dovnitř. Problém to jistě nebyl, pokoje jsme měli hnedle v prvním patře hospody. „Tinetophe! Chyť ji! Nenech tu čubku utéct!“ zařval jsem na ni. Tinetophe, která mezitím doběhla až do pokoje, následovala oknem Aníu, zatímco já jsem se opět sklonil k postřelenému Shaneovi. Tenhle kluk má fakt štěstí na to, aby byl neustále zraněný, bleskne mi hlavou. Ale věřím, že se z téhle rány rychle vylíže. I když, jak nad tím tak přemýšlím… v té mé vizi s Annou krvácel… a možná přímo z tohohle zranění. Takže už se vyléčit nestihne. Dává to smysl. „Awai, jeden z nás by tu měl u něj zůstat a ten druhý by měl jít na pomoc Tinetophe, nemyslíš…?“
„Asi jo. A Shane…?“ zajímá se Awai, ale jeho hlas zní nějak zvláštně. „Je v pořádku?“
„Věřím, že bude…“ zamumlám a dál prozkoumávám Shaneův stav. „Jo, asi bude.“
„Aspoň že tak. Heh, není to směšný? Aníe se už podruhý nepovedlo kohokoliv z nás zabít. A to je tak slavná vražedkyně. Vlastně je skoro smutný, jak hrozně je neúspěšná,“ prohlásil pobaveně a já s ním musel souhlasit. Asi by se měla víc snažit. Nebo se naučit střílet, ha ha. Ačkoliv, nemůžu asi v Zemi očekávat, že by tu uměli nějak skvěle střílet, když zde střelné zbraně zavedla až má sestra, jak mne tedy před časem Tinetophe poučila. „Ale je… je tu docela zima, že jo?“ šeptne Awai překvapeně.
„Zima? Cože?“ podivím se a zmateně se na něj otočím, protože skutečně nechápu, proč by mu měla být zima, když mně je poměrně teplo – a jen stěží potlačím výkřik. Na Awaiově hrudi totiž i v tom matném světle zahlédnu velkou a stále se zvětšující krvavou skvrnu. Já to nechápu! Jak je to možný?! Vždyť zraněnej je Shane! Ale zase, Awai stál před Shaneem, když se jej snažil odstrčit, a… Zatraceně, kulka musela proletět skrze Awaie a pak teprve sejmout Shanea! To hrozivé pochopení mnou projede stejně palčivě jako kdyby Anía strefila mne. „Awai!“ vyjeknu a vyskočím na nohy.
„Já jen… že bychom možná měli zavřít to okno… a já bych měl koupit Světlušce něco teplého na sebe,“ pousměje se Awai a s děsivě spokojeným výrazem se sesune na podlahu.
„Awai, prosím tě, ne!“ zakvílím a v mžiku jsem u něj. V první chvíli jsem pochopitelně zadoufal, že to bude jenom škrábnutí, že bude mít tak maximálně šok nebo něco podobnýho, co já vím, nejsem žádnej doktor, jenom prostě krvácí, proto se pod ním podlomily nohy, v hlavě jsem měl sto plus jeden scénář, co mu tak asi je, ale jakmile jsem se nad ním sklonil… rázem bylo všechno jasný.
„Jen… na chvíli zavřu oči… a odpočinu si,“ hlesne Awai a pak už neříká nic.
„Prosím, ne…!“ zasténám. Awai vypadal naprosto stejně klidně a vyrovnaně jako mrtvý Kuro. Přece nemůže být mrtvý! Nemůže! Ale nedýchá… a když se snažím ještě najít známky tepu na jeho zápěstí, zjistím, že mu už ani srdce netluče. Vlastně ani nemůže, vzhledem k tomu, kam jej ta kulka zasáhla… „Do prdele!“ zařvu. Rychle se otočím zase na Shanea. „Shane, vzbuď se! Vzbuď se! Jednou jsi ho prej už zachránil, udělej to znovu! Shane, no tak! Prosím!“ ječím na něj, ale ač jím třesu sebevíc, Shane se neprobere. Rozechvěju se a nezřízeně se rozvzlykám. „Ne, tohle nemůže bejt pravda!“ opakuji hystericky a opět se snažím přivést Shanea k vědomí. „Shane, zatraceně, teď nemůžeš bejt mimo! Teď ne! Kdykoliv, jenom ne teď! Prosím! Vzbuď se!“
Okno zaskřípe, a když prudce zdvihnu hlavu, zjistím, že se Tinetophe vrací stejnou cestou, jakou odešla. „Bohužel, nepodařilo se mi ji zastavit,“ bručí Tinetophe nespokojeně. „Co vlastně Shane, jak je to vážný –“ Pohled jí padne na nás a strne. „Ne…“ pomalu zavrtí hlavou. „To přece ne. To nejde… To není možný…“ zamumlá a padne k nám na kolena – a je jí při tom docela jedno, že se posadí přímo do kaluže Awaiovy krve. „Awai není… že ne?“
„Je…“ vyrazím ze sebe mezi vzlyky.
Awai
Prudce se posadím a ztěžka lapám po dechu. Je mi hrozně divně. Vlastně je mi naprosto báječně, nic mne nebolí, nic zvláštního necítím, ani tu zimu, která se mi předtím tak nepříjemně zaryla do těla, ani tu únavu, která mne zcela ovládla. Samotného mne to zaskočí. To nedává smysl… Ostatně, proč se vlastně stále válím na zemi? Omdlel jsem? Lehce se dotknu svého čela. Ano, na chvíli se mi zatmělo před očima, ale to se mi přece mohla jenom zatočit hlava…
Pak se ohlédnu. Na plačící Tinetophe a na vzlykajícího Richarda. Přejede mi mráz po zádech. Proč brečí? To je na tom Shane tak vážně…? Hrozně se leknu. Vždyť mi Richard říkal, že bude v pořádku, vždyť se Shane přece dokáže vyléčit, vždyť má tu schopnost a –
Pak ale pochopím a najednou se mi téměř uleví. Oni se nebojí o život Shanea, oni naříkají kvůli mně. Je to hrozně zvláštní, ale… já jsem to, nad čím se sklání, já jsem to, co tam leží v kaluži krve, já jsem to… to mrtvé. Tinetophe mne dokonce drží za ruku a jemně mě hladí po prstech. Skoro mne to dojme. Jsou skutečně nešťastní z mé smrti…
Hmmm. Z mé smrti. Dlouze pohlédnu na své tělo. Takže jsem mrtvý.
„Takhle jsem si teda posmrtnej život nepředstavoval,“ zamumlám lehce zklamaně. „Kde jsou bohové, stůl nacpanej samýma dobrotama a věčná spokojenost až do konce všech věků?! Jestli je tohle všechno, chci vrátit všechny ty peníze, které jsem kdy dal z dobré vůle do všech těch nesmyslných sbírek na svatyně našich bohů.“
„Boduješ, Awai.“
Vzhlédnu a zjistím, kdo přede mnou mlčky stojí a tak překrásně, i když trošku smutně se usmívá. „Konečně,“ vydechnu. „Kuro.“
„Slíbil jsem ti přece, že tě neopustím.“
Richard
„Au…“ sykne Shane a pokusí se zvednout, ale zase padne na podlahu. „Au.“
„To je dost,“ ohlédnu se na něj. „Dobrý?“
Shane opatrně pokrčí rameny, opět tlumeně zaúpí bolestí, a vztáhne dlaně ke svému krvácejícímu zranění. „Ta kulička… potřebuju ji dostat ven… Nemůžu se začít léčit, dokud… dokud je ta kulička ve mně…“
„Kulka…“ opravím ho tichounce a pomůžu mu si sednout. „Není to kulička, ale kulka.“
„To je to samé, ne?“ odsekne Shane a teprve nyní si všimne Awaie. A oči se mu rozšíří hrůzou. „Cože?! To snad… to snad ne! Kdy…?“
Jsem tak vysílený tím vším zoufalstvím, že se ho jen suše zeptám: „Zachráníš ho?“
„Zkusím to…“ zamumlá Shane, promne si dlaně a dotkne se prsty Awaiova nehybného hrudníku. Nic se ale nestane. Shane se zachmuří a pokusí se o to ještě jednou, znovu si protáhne ruce, zase je přiloží k Awaiově zakrvácené hrudi, ale ani tentokrát se mu nepodaří našeho přítele oživit. Cítím, jak mi opět po tvářích začaly stékat slzy. Odvrátím se. Je pozdě. „Je… je dlouho mrtvý?“
Pomalu zavrtím hlavou. „To ani ne…“
„Tak proč to nejde?!“ nechápe Shane a opět zopakuje celý proces. Ovšem bohužel, s týmž výsledkem. Awai zůstává mrtvý i nadále. Mno, alespoň se neusmívá tak škodolibě jako mrtvý Kuro… „Ne… nejde to. Prostě to nejde. Jako by… jako by už byl pryč.“
Povzdechnu si. „Vzdal to?“
„Vypadá to tak…“ přikývne Shane.
„Awai by to přece nevzdal!“ vybuchne Tinetophe.
Shane se na ni zamyšleně ohlédne. „Ach… vy jste tu taky, má paní…?“
Ani nevím, co to dělám. Pomalu vztáhnu ruce k Awaiově hlavě a zlehka, zlehýnka se dotknu jeho čela, docela instinktivně. „Ow!“ vydechnu, jakmile mi myslí projedou všechny jeho vzpomínky. Je to jako bodnutí meče do mého mozku, tak je to intenzivní a bolestivé. Vyjeknu. Netušil jsem, jak moc miloval Kuroa… i svou sestru… Hrozně mě to zaskočí. Mít v hlavě vzpomínky a hlavně pocity někoho jiného je děsně matoucí. Snažím se jimi prokousat, ale nejde to, jenom to bolí a v hlavě mi hučí jako v úle, a tak hlasitě, že mám co dělat, abych nezačal zmatkovat. Přejde to, uklidňuju se. Musí to přejít…
Shane mi položí ruku na rameno: „Nepanikař. Za chvilku se to ustálí.“
„Uhm,“ vydám ze sebe pracně.
Tinetophe divoce vstane a začne přecházet z místa na místo. Jsem tím znervózněný ještě víc než předtím. „Třeba nečaruješ dostatečně, Shane, třeba by ses měl víc snažit… třeba je to jenom tím, že jsi zraněný a –“
„Prosím… nepochybujte o mně,“ vzdychne Shane unaveně. „Dělám, co můžu. Ale… Awai tu už není.“
„Takže skutečně zemřel? To mi chceš říct?!“ vřískne Tinetophe.
„No… ano,“ souhlasí Shane.
Tinetophe se v očích mihne něco naprosto nepříčetného. „Oživ ho!“
Shane zmateně zamrká. „Nemůžu… Viděla jste přece, že… už nemůžu…“
„Udělej z něj Nemrtvého!“ upřesní Tinetophe svůj požadavek. Jak já, tak Shane s otevřenou pusou údivem na Tinetophe pohlédneme. Ne, tváří se naprosto klidně a sebevědomě, takže skutečně asi ví, co říká, a myslí to vážně… Je mi z toho zatraceně nepříjemně po těle, a kdybych se nemusel ve své hlavě potýkat s pamětí Awaie, nejspíš bych se do toho vložil taky, takhle jsem ale jenom němě zíral na Tinetophe a nevěřil vlastním uším.
„Ne!“ prudce odmítne Shane. „To ne!“
„Udělej to!“ nařídí mu Tinetophe příkře.
Shane se zachmuří. „Má paní, tohle neudělám!“
„Je to jediný způsob, jak ho oživit!“ stojí si Tinetophe na svém.
Shane je však také neoblomný. „Ne, Tinetophe, není. To by už nebyl Awai. Ten zemřel a je pryč. A já odmítám vytvořit Nemrtvého s Awaiovou tváří. Už by to nebyl náš přítel, ale nemyslící věc, která by nás chtěla zabít. A to prostě nedopustím. Je mi to líto.“
„Zatraceně! Nemůžeme ho nechat prostě umřít! To přece nejde!“ rozječí se Tinetophe.
S obavou na ni pohlédnu. Je tak strašně rozčilená… ještě jsem ji nikdy neviděl tak rozzuřenou. Tak hrozně moc. Uvědomím si, že… že se jí prostě bojím. Třese se zlostí a ty modré znaky se jí pomalu, pomaloučku přesouvají po tváři, stále se rozpínají a… Znovu se zachvěju. „Tinetophe…“ pípnu. „Přestaň…“
Tinetophe se zastaví a zapře se rukama o parapet okna. „Je to moje vina… že jo?“
„Ne, není –“ pokusím se, ale Tinetophe mi skočí do řeči:
„Richarde, drž hubu! Je to moje vina!“
„Od kdy ho sakra lituješ a nechceš ho zabít osobně?!“ vzmůžu se na protest, ale můj hlas se zlomí a vyzní spíše jako nešťastné fňuknutí nežli vzpurná námitka.
„Drž hubu, Richarde!“ zopakuje Tinetophe a já si uvědomím, že se do vzduchu vzneslo několik předmětů a teď k mému upřímnému zděšení rotují kolem místnosti. Kuroův (tedy, můj) a Awaiův meč, Aníia pistole (ona ji upustila…?), Tinetophin šátek, deka z postele a jedna židle. „Je to moje vina! Měla jsem být rychlejší a zabránit tomu, měla jsem být zatraceně rychlejší! Nebo jsem alespoň měla zabít Aníu! Abych udělala alespoň něco! Takhle jsem jenom zavinila jeho smrt a nijak ji nedokážu odčinit! Jsem tak… hrozná!“
„Ne –“ vyhrknu, ale to už mne Mocí srazí na zem.
„Mlč!“ zařve na mě, a já si vyrazím dech, jakmile dopadnu na podlahu. Hrozně to bolí. Zoufale lapám po kyslíku, do očí mi vyhrknou slzy bolesti a plíce mne pálí, což je samo o sobě notně příšerný, ale ne ani zdaleka ne horší než neodbytný pocit, že… že to byla její Moc, která mi znemožňovala dýchat. Že mi chtěla ublížit zcela úmyslně.
„Tinetophe, ne…!“ vyjekne Shane.
„Tin!“ vyrazím ze sebe i já, notně zoufaleji. Tinetophe na mne zmateně pohlédne, ucouvne, zavrtí hlavou a mně se konečně podaří nadechnout. Vděčně naplním hrudní koš tolik potřebným vzduchem a překulím se na břicho. „Proč –“ začnu, ale nepodaří se mi dokončit větu, neboť se rozkašlu. Dýchání mi ještě stále činí potíže.
Tinetophe ucouvne. „Ach… Richarde… tolik mě to mrzí…“
„Má paní, ne,“ varuje ji Shane nesouhlasně. „Prosím, přestaňte, dokud je čas –“
Tinetophe se na něj rychle ohlédne a ten kajícný výraz, který předtím měla v obličeji, zmizí jako mávnutím kouzelnýho proutku. „Nebudeš mi nic poroučet, Shane!“ zaječí na něj a chudáka nic netušícího Shanea zasáhne zezadu do hlavy ta židle, která až dosud neškodně kroužila po místnosti. Zatraceně, můžu jen doufat, že mu to nijak moc neublížilo, ale těžko říct, ta židle vypadá poměrně mohutně a je evidentně z těžkého dřeva, protože chudák Shane opět padne ku podlaze a už nevstane.
„Tinetophe! Přestaň!“ vykřiknu tak hlasitě, jak to jen jde, ale Tinetophe si mne ani trochu nevšímá a začne vztekle kopat do mrtvého Awaie. Přijde mi to dost úchylný a pokusím se tedy Awaie odtáhnout, ale jakmile se nad ním sehnu, Tinetophe nakopne i mě. Nejprve mne napadne, že to bylo omylem, ale ona na mě zavřeští „jak se na něj opovažuješ sahat?!“ a znovu mne kopne. Vyjeknu bolestí, protože žebra mám ještě pořád nezhojená a ona mne rozhodně nešetří. V ústech cítím krev. Asi jsem si překousl jazyk. „Tinetophe… prosím!“ šeptnu, jakmile si všimnu, že se podlaha chvěje a z vrzajícího stropu padají třísky.
V tu chvíli se objeví ve dveřích Jossi. Kdyby přišel o chvíli dřív, možná by se to s Tinetophe ještě dalo nějak skoulet, ale nyní už bylo příliš pozdě. Takhle se jenom zarazil na prahu a vytřeštil oči. „Shane…? Awai…! Allero! Bohové, co se tady děje?!“
„Vypadni!“ zařve na něj Tinetophe. Podlaha to nevydrží a proboří se. Postel sklouzne nohama do díry, která se v prknech utvořila, a zespoda jasně slyším zděšené výkřiky. Pod námi je zřejmě ještě nějaký pokoj. Nebo snad rovnou putyka…? „Vypadni, Jossi!!“ zopakuje Tinetophe šíleně. Postel propadne dolů a za ní i noční stolek – a Awai. Já a Shane naštěstí nejsme tak blízko, abychom i my mohli spadnout.
Jossi ohromeně zamrká. „Allero… to děláš ty?! Co se to děje? Co se to s tebou děje…?“ nechápe. Přistoupí k ní, přičemž si dává velký pozor, aby nevstoupil do trajektorie jakémukoliv nebezpečnému letícímu předmětu, a něžně se dotkne její tváře. „Allero…“ začne, ale Tinetophe jej odstrčí.
„Vypadni odsud, Jossi! Nechci ti ublížit!“ vzlykne Tinetophe.
Jossi zmateně ustoupí. „Cože?! Ale já jenom… Allero…?“
„A neříkej mi Allero!“ vřískne Tinetophe nečekaně a mrští po něm Moc. Jossiho to odhodí až na chodbu. A všechny předměty, které až dosud v pravidelných otočkách kroužily po poničeném pokoji, náhle změní svou trasu. Kuroův meč se zapíchne do židle a ta vrazí do stěny kousek za mnou a Shaneem. Deka vylétne z okna a Aníina pistole mne udeří do ramene. Ve chvíli, kdy usyknu a třu si naražený kloub, Awaiův meč udělá naprosto plynulý obrat a zcela nepředvídaně přibodne Jossiho ke zdi.
Těžko říct, kdo začal ječet první, jestli já nebo Tinetophe. Fakt je, že jsme po chvíli řvali hystericky oba. Pak pokoj doslova explodoval, prolomil se strop a já jen tak tak stihl Shanea odvléct pryč. Uvědomil jsem si sice, že jsem nechal uvnitř Kuroův meč, ale nyní jsem nehodlal riskovat návrat do pokoje, kde stále ještě zběsile poletovalo dřevo a naráželo do zbytků stěn. Nechápal jsem, jak je možný, že na něj nefunguje gravitace… ale neřešil jsem to.
Ujistil jsem se, že je Shane v pořádku, a otočil jsem se k Jossimu. Jeho nohy se komíhaly několik centimetrů nad podlahou, takže trochu působil dojmem motýla, kterého má někdo ve své sbírce, připíchnutého špendlíkem. Oběma rukama držel Awaiův meč a snažil se ho vytrhnout, ale marně, jenom si zbytečně ničil dlaně o čepel.
„Ukaž…“ vydechl jsem a popadl meč za rukojeť. „Pomůžu ti…“ rozhodnu, ale ač se snažím sebevíc, meč je zabodnutý ve stěně tak napevno, že ho prostě nedokážu uvolnit. Zkusím s ním trochu zahýbat ze strany na stranu, abych ho mohl prostě… vypáčit, ale Jossiho zaúpění mne donutí od tohoto nápadu rychle upustit. „Ach, Jossi… Jossi…“ zasténám. „Já nechci, abys umřel! Já nechci, abys umřel!!“
„Allero…!“ vzdychne Jossi.
Zmateně se po Tinetophe ohlédnu. Ani jsem si nevšiml, že je na chodbě s námi. Hrozně se jí leknu. Oči jí září naprosto pomateným světlem a všude kolem ní se vznáší ta její divná, světle šedá Moc. Obtáčí jí ruce jako nějaký had. „Mystery měla pravdu,“ prohlásí docela klidným hlasem. Rozechvěju se. „Mystery měla pravdu. Zemřeš. Mou vinou. Omylem. Je mi to hrozně líto, Jossi. Hrozně líto,“ oznámí mu, ale v jejím hlase není ani stopy po zármutku. „Neměl ses vracet,“ dodá a políbí ho na krví zborcená ústa. Pak s naprostou lehkostí vytrhne meč ze zdi a z Jossiho a odhodí ho. Jossi sklouzne na podlahu a ztěžka lapá po dechu. Ohromeně a znechuceně sleduji, jak si Tinetophe olízne rty a prsty, na nichž jí ulpěla Jossiho krev. „Mystery měla pravdu, Richarde. Nejen se mnou, ale jistě i s tvým proroctvím. Říkala, že se dopustíš nějaké velké chyby v souvislosti s Vládkyní, že? Tak vidíš. Nic nedokážeme. Nemáme důvod se snažit o cokoliv.“
Sehnu se u Jossiho. „Jossi, neumírej!“
„Vždycky jsem věděla, že selžu,“ pokračuje Tinetophe nepřítomně. „Ale takhle? Tak strašně moc? Kuro… Awai… Jossi… Tahle mise… To jsem nechtěla… opravdu ne… Mrzí mě to, Richarde. Mrzí mě, že neexistuje způsob, jak to všechno napravit. Jak to všechno vrátit. Nebo snad existuje…?“
„Jasně že existuje, Tinetophe! Ty máš přece taky Moc, stejně tak jako Shane! Já vím, že nejsi natolik silná jako on, ale i tak, zkus Jossiho vyléčit! Prosím! Aspoň se o to pokus! Mohlo by to přece vyjít!“ napadne mne, jakmile se ovšem obrátím, zjistím, že Tinetophe už na chodbě té hospody nestojí. „Tinetophe! Tinetophe! Prosím!“ zavolám bezradně, ale naneštěstí, po té jako kdyby se zem slehla, na chodbě jsem jenom já, Shane, který je pořád mimo, a umírající Jossi. Zvenčí (nebo snad z té hospody?) ke mně doléhá křik lidí… vlastně, bytostí.
Jossi se stěží nadechne. „Mystery to musela… vědět… že jo? Proč mě sem tedy poslala… když musela vědět… že mě Allera…?“ mumlá namáhavě. Tiše jej napomenu, aby nemluvil, že se tím jenom zbytečně vysiluje, a přemýšlím, jak mu pomoct, jak třeba zastavit to zběsilé krvácení. Jossi toho má ale zřejmě na srdci víc. „I když… asi kvůli Jinovi… Aspoň že jsme jeho zachránili, ne…? Ten je… důležitější…“
„Není! Není!“ odseknu. „Mystery nás všechny jenom zneužila! Proč by měl být život krále Jina důležitější než tvůj, Kuroův nebo Awaiův?! Všechny nás pěkně podvedla! Jak nám to mohla udělat?! Copak tohle chtěla?! Chtěla, aby se stalo tohle všechno?! To není fér! To není spravedlivý! Poslala nás prostě na smrt, jako zvířata, a my jí poslechli, protože jsme jí tak slepě důvěřovali! Nenávidím ji za to!“ Hlas mi selže a já začnu vzlykat.
Jossi mi už neodpoví. Zemřel zřejmě někdy uprostřed mého monologu.