Zamilovaně se zadívám na Ephemera, který seskočil ze svého koně a natáhne ke mně ruce, aby mi pomohl dolů. Samozřejmě si tentokrát jeho nabídku nenechám ujít a nechám se sundat. Připadám si přitom jako nějaká princezna. Jeho ruce spočinou na mých bocích o něco déle, než je slušné, ale já ho pochopitelně nijak neokřikuju. To bych byla přece blázen! Jak často se mi poštěstí, aby se mne takhle hezky a intimně dotýkal, hm? Pak od něj poodstoupím a usměji se, zatímco on si ode mne vyžádá jeho mapu a zahledí se do ní. Zase tak mile nakrčí čelo, jak to dělával vždycky… Vůbec se nezměnil.
Když jsem mu včera vracela jeho meč, strašně roztomile se rozzářil a hrozně mi děkoval. Byl mi tak vděčný, až mi to přišlo skoro komické. Jako bych zachránila nějaký jeho osobní poklad, i když všechny jeho ostatní věci jsme s Jinem bohužel přišli, zůstaly v té jeskyni v Cheinowě. A přitom šlo jen o kousek kovu protkaný jeho kouzly a Mocí… Ephemer mi tiskl ruce a pořád opakoval, jak si toho váží a co to pro něj všechno znamená. Vysvětloval mi, kolik magie má ve své zbrani uloženo a jak se k ní může dostat a byl u toho tak sladce rozrušený, že jsem měla hodně co dělat, abych se udržela a nechtěla se s ním okamžitě vášnivě pomuchlat… huh. Zatracené myšlenky…
Jin se v sedle lehce napřímí: „Tak ztratili jsme se?“
„Proč bychom se měli ztrácet?“ podivil se upřímně Ephemer.
„S Annou jsme se ztráceli pořád,“ odvětí Jin obratem.
„Fakt vtipný,“ zamračím se, jelikož se na mne Ephemer děsně pobaveně zadívá. „Nevěřte mu ani slovo. Vlastně jsme se ani moc neztráceli… Jenom jednou… Ehm… Jednou, no. Ale nebylo to nic tragického, protože pak jsem se ostatně zeptala na cestu jedné ochotné babičky a problém byl vyřešen.“
„Ty ses ptala na cestu?“ povytáhne Ephemer obočí. „Babičky?!“
Jin se zašklebí. „Ano. Ptala se. A tak jsme se dostali do doupěte arachniků.“
„Arachniků?!“ opakuje konsternovaně Ephemer.
„To je taky jenom nafouknutá aféra…“ ošila jsem se. „Kromě toho, Anía nás zachránila.“
Ephemer potřese hlavou „Nevěřím svým uším…“
Pokrčím rameny. „Prostě jsme se bez vás nenudili… Spíš naopak…“
„Takže kde jsme?“ otáže se Anía ostře. Překvapeně na ni pohlédnu. Jako by jí snad vadilo, jak mezi sebou laškujeme… Ephemer se s mírným pousmáním zajímá, kam Anía tak spěchá. „Mám ve Fleinu jistou zakázku,“ odsekne Anía a odvrátí se od nás, jako kdyby snad trucovala.
Povzdychnu si. A takhle je to bohužel pořád. Tihle tři se snad nikdy neshodnou. Když se nehádá Jin s Ephemerem, něco se nelíbí Aníe. A když už se nějakou neuvěřitelnou náhodou shodne Anía s Jinem – a to už je většinou co říct, zase je proti Ephemer. Vybrat, kde přenocujeme nebo kde si nabereme vodu je vždy zcela neskutečný problém. Ach jo. Jestli jsem si myslela, že s Ephemerovým příjezdem se všechny naše problémy definitivně vyřešily, tak jsem se tedy zatraceně mýlila…
Aspoň kdybych pořád neměla takový vztek na Wynewer… Vůbec nechápu, jak mi to všechno mohla udělat. Proč mě hnala až do Cheinowa, i když musela vědět, že tady Klíč nenajdu? Doufám, že se s tou čarodějnicí ještě někdy setkám. Pořádně si to s ní totiž hodlám vyříkat, a to pěkně od podlahy. Anebo by mi to mohl objasnit sám velký Vládce… Tedy, pokud ho do té doby Tiwanaineira nesvrhne.
„Je to trochu z ruky…“ prohlásí Ephemer a otočí se na mě: „Vážně do Fleinu musíme…? Proč nejedeme přímo do Mai?“
„Musíme. Slíbila jsem to…“ řeknu jednoduše. Jin se opět ušklíbne a to mě popudí. „Ostatně, vy jste se mi taky nesvěřil, jakou jste uzavřel geniální dohodu s Jinem, můj drahý Ephemere!“ vypálím nečekaně. Ephemer překvapeně zamrká. „No? Co tak koukáte? Proč jste se mi nepochlubil, že jste si od Jina vyžádal slib, který jej zavazoval položit svůj život za ten můj?! Jak jste si to krucinál mohl dovolit?! Málem umřel, sakra! Málem umřel, když mě chránil!“
Ephemer se zatváří tak nějak neutrálně. „Skutečně…?“
„Jasně že skutečně!“ vyštěknu. „Proč jste mi nic neřekl?!“
„Protože jsi lien,“ vysvětlí Ephemer jednoduše a znovu se ponoří do mapky. „Takové zdržení… Takové obrovské zdržení… No, vezmeme to tudyhle,“ rozhodne nakonec a prstem mi názorně ukáže, kudy hodlá vést naše koně. Napřímím se, ale nepodívám se to, co mi ukazuje. Mám po náladě. Ti tři (ačkoliv Anía tak nějak za nic nemohla, ale co na tom…) mi ji dokonale zkazili. „Tudyhle…“ snaží se Ephemer a znovu důrazně předvede trasu. Vytrhnu mu mapu z ruky a zasyčím, že jsem to viděla, i když mi to ukazoval poprvé. Ephemer zmateně poodstoupí. „Nechtěl jsem tě… Anno, pochop. Říkala jsi, že Klíč má Vládce. Kdybychom vytrvale jeli a uštvali dva tři koně, jsem si jist, že bychom tam brzy byli. Není to už přece tak daleko… Vidíš? Prostě si myslím, že by se tím všechno hrozně usnadnilo.“
„Například bychom dovedli Bona přímo za Vládcem, že?“ nakrčím nos.
„To na mysli zrovna nemám,“ zavrčí Ephemer.
„Copak vy to nevíte? Pořád jde po nás! Pořád! Zničil Sneet!“ vztekám se. Já samozřejmě chápu, že Ephemer za to, co se v Zemi děje, nemůže, ale najednou mám hroznou potřebu za to někomu vynadat. Hlavně tedy Jinovi, ale s ním zrovna právě nehovořím. Chudák Ephemer… „Zničil Sneet, Dateenský Sneet! Ničí všechno, kde jsme kdy byli, zabíjí všechny, se kterými jsme se setkali, a –“
Ephemer se usměje. „Nepřeháněj.“
„Jak to sakra myslíte?! Jak nemám přehánět?!“ zaječím a hodím po něm mapu. „Jak nemám zatraceně přehánět?! A hlavně mi neříkejte, abych se uklidnila!“
Jin seskočí z koně a pohotově mě obejme, dříve než tak učiní Ephemer, který se na to podle všeho už už chystal. Vážně u Jina oceňuji, že se mu to povedlo. Vážně oceňuji, že mě našel, aniž by nějak extra tápal, ale fakt by mě před Ephemerem nemusel takhle tisknout… takhle majetnicky… Vyškubnu se mu. „A dost! Chci si odpočinout!“ dupnu si jako malý rozmazlený fracek a posadím se přímo na zem tam, kde stojím.
Ephemer nadzvedne obočí: „Tohle jsi taky dělala, když jsem s vámi nebyl?“
„Taky,“ přikývne Jin a už se hrabe v tom svém vaku, aby mohl najít ten svůj křesací kámen. To asi aby mohl rozdělat oheň, aby nám nebyla zima. Mám co dělat, abych nezaúpěla nahlas. Tak to je božský. Teď se budeme hodinu dívat na to, jak se tenhle slepec snaží rozdělat oheň! Sama se zarazím nad tím, jak jsem k němu, ačkoliv jsem to nevyslovila nahlas, byla ošklivá. „Kdybyste aspoň nevyhodila všechna ta jablka…“ povzdechne si Jin, když Ephemer vyrazí s Aníou najít nějaké suché klestí a my si mohli udělat vatru. Přisunu se k němu blíž a opřu se o něj ramenem. „Nedokáži pochopit, proč je nemáte ráda. Vždycky jste je přece jedla –“
„No právě. Vždycky jsem je jedla,“ souhlasím a ohlédnu se směrem, odkud přichází neuvěřitelně naštvaný Ephemer a Anía, mokrá od hlavy až k patě. Vymrštím se na nohy: „Copak…? Našli jste snad nějakou říčku? Podle mapy tu přece žádná není,“ zeptám se. Ephemer zrudne a nekomentuje to, zatímco Anía podotkne, že říčku sice nenašli, ale zato konečně ví, jak je to s Ephemerem. „To nechápu…“ zavrtěla jsem hlavou.
„Měl by si držet svou Moc trochu na uzdě,“ dodá Anía, položí před Jina hromádku mokrého dřeva a požádá jej, aby oheň rozdělal co nejdříve, neboť se potřebuje usušit.
„Jak to myslíš?“ podivím se.
„No jak asi!“ procedí Anía a začne si ždímat nohavice.
Jin svraští obočí. „Myslel jsem si, že jste Patron, Ephemere…“
Jmenovaný k němu vzhlédne: „To… to taky jsem…“
„Jenže Patroni nesmí používat Moc,“ doplní Jin. Teď už nerozumím vůbec ničemu. Nebylo by to přece poprvé (ačkoliv asi poprvé před Jinem, řekla bych), co Ephemer Moc použil! Jak je tedy možné, že ji ovládá, když je tedy… jenom Patron…?
„Ale… Byl jste Mág… ne?“ žasnu.
Ephemer se na mě varovně zahledí. „Byl jsem. Zatraceně, nechcete změnit téma?!“
Jina to však evidentně zajímá. „Počkejte, vy jste byl Mág ještě za… za Tiwanaineiry?“
„Co to znamená?“ dožaduji se, ale ti dva mě ignorují.
„Ano, tehdy jsem ještě Mág byl…“ přizná neochotně Ephemer.
Jin natočí hlavu na stranu. „Tak jak je možné, že žijete?“
„Měl… měl jsem štěstí…“ dostal ze sebe po chvíli ticha Ephemer a konečně odložil těch několik uschlých klacíků, které k sobě po celou dobu tisknul jako dítě svou oblíbenou hračku. Bylo to vlastně skoro roztomilé. Na Jinovi sice bylo vidět, že se mu na tom ještě něco nezdá a že se chce ještě na něco zeptat, ale ve chvíli, kdy otevřel ústa, aby mohl promluvit, hodil mu Ephemer do té hromádky ještě poslední klacek, asi aby dal najevo, že je konec debaty, a odkráčel stranou.
Anía se za ním zamyšleně zahleděla: „Trochu takovýho štěstí bych taky potřebovala…“
„Někdo tomu říká štěstí…“ pokrčil Jin rameny. „A někdo zase služba Thaarovi.“
Prudce zavrtím hlavou. „Ne! Ephemer s Thaarem být spolčený nemohl!“
„Tak jak je možné, že přežil tu čistku?!“ odvětí Jin.
Skousnu ret. „Říkal… Říkal mi, že byl kdysi mimo její dosah.“
„Anebo byl s ní. Na její straně,“ souhlasí i Anía.
Zamračím se. „Nechápu, o čem se to vůbec bavíme! Ephemer nebyl s Tiwanaineirou a nebyl ani s Thaarem! Byl to prostě Mág! Prostě jen Mág!“
„Tak proč ho degradovali?“ otáže se Jin.
Tahle otázka má pro mne účinek políčku. „Jak jako… degradovali?“
„Patron je přece nižší stupeň Mága. Musel udělat něco, co Radu vážně naštvalo, aby z něj udělali jenom pouhého Patrona. Následuje totiž, pokud to vím správně, takový… ehm, rituál, během kterého je Mág zbaven veškeré Moci. Prostě pak už nemůže čarovat, jen provádět nějaká ochranná zaříkání, může vymítat, zaklínat a tak… Proto zkrátka nechápu, jak je možné, že používá Moc, ačkoliv by ji vůbec už mít neměl!“ vysvětluje mi Jin a já se cítím náhle děsně divně. Ano… Kdysi mi přece už asi lehce naznačoval, že udělal něco špatného… Ale že by se přidal na jejich stranu? To ne! To by neudělal! On by přece nemohl! Proč by mi pomáhal, když byl s nimi…?
„Leda že by si tím hojil černý svědomí…“ zamumlala jsem a ani si neuvědomila, že mluvím nahlas. To jsem pochopila až podle výrazů Aníi a Jina. Hlasitě jsem zavyla a přitiskla si dlaně na obličej. Proč si jen myslím, že Jin začal tuhle debatu pouze proto, aby Ephemera v mých očích pošpinil? A Anía se přidala jenom proto, že pochopila jeho hru a přistoupila na ni…?
* * *
V noci mám pak strašně divný, ale neuvěřitelně živý sen. Ocitám se v něm ve svém pokoji, krátce předtím, než jsem se ocitla tady, v téhle Zemi Beze Jména. Sedím u stolu s mobilem ruce a před sebou mám otevřenou učebnici. Předstírám, že se drtím, ale přitom píšu smsku kamarádce, která by měla každým okamžikem přijet autem i s našimi kamarády. Najednou si to všechno uvědomím. Jsem doma, ačkoliv bych chtěla být radši v Zemi. Všechno jsem to prožila, a přesto jsem teď a tady a nic se nezměnilo. Nic se nezměnilo – tedy kromě mě… Nechápavě hledím na svůj mobil. Nechápu, proč píšu AHOJ BARO, DOUFAM ZE MATE HODNE ALKOHOLU! KDE SAKRA JSTE?! UZ SE NA TU CHATU MOC TESIM, AAAA! Proč…? Jaký alkohol? Jaká chata…?
Udeřila jsem se do čela. Jasně. Byla jsem s Bárou, svou nejlepší kamarádkou, domluvená na tu tajnou akci. Mamce jsem řekla, že budu přes noc u Báry, a přitom jsem měla jet s jejíma kamarádama na chatu jednoho z nich chlastat a hulit trávu. No co, nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem byla bůh ví jaké neviňátko… Nemohla jsem se dočkat a s napětím počítala minuty do jejich příjezdu. Jenže pak jsem najednou byla tady a… Jak to, že jsem se sem nepřenesla i v tomhle snu?
„Je to přece jen sen,“ řekla jsem si a samotné mi to přišlo zvláštní. Najednou se ozval zvonek. Hmátla jsem ke svému boku, hledajíc dýku, snad instinktivně. Samozřejmě jsem tam zbraň nenašla, jen bílý opasek značky Kenvelo. Jistě. Těžko jsem u sebe mohla mít tu skřetí dýku. Tu jsem si přece poctivě ukradla až u Panth… Slyším, jak jde mamka otevřít. Vyskočila jsem na nohy a měla hroznou chuť ji obejmout. Vždyť jsem ji neviděla už tak dlouho…! Vyrazila jsem ke dveřím, ale to už mamka vkoukla do mého pokojíku a prohlásila:
„Andulko, máš tu Barušku.“
„Mami…!“ vydechla jsem dojatě.
Matka se na mne zadívala jako na cvoka. „Copak…?“
„Já tě…“ začala jsem, pak jsem se zarazila a větu „tak strašně ráda vidím“ nedopověděla. Dívala by se na mě jako na cvoka. Byla jen vedle v místnosti, určitě to byla jen chvíle, co jsme se míjely naposledy. „Já tě…“ zkusím to znova, pak se odmlčím. Měla bych radši být zticha… Mamka se usmála. Je pořád stejná. Nebo spíš… byla? Vlasy měla stejně v uzlu, jako to mívala vždycky, dokonce byla i stejně nalíčená, jak si ji pamatuji. I ty kytičkované oranžové domácí šaty měla na sobě… Polkla jsem a ze všech sil se bránila slzám. Moje maminka… „Bára, jo…?“ otáži se tedy přihlouple a promnu si čelo. Hrozně mě bolela hlava. Ta bolest mi přišla tak děsivě reálná… Jako by to ani nebyl sen…
„Jasně! Kdo taky jinej? Čekáš snad dneska Ježíška?“ ozval se z chodby hlas mé kamarádky. „Jseš ready, holka?“ volala zvesela. No jo, celá Bára. Vždycky tak bezstarostná a nic neřešící… Sklonila jsem se a popadla do ruky spacák a batoh, což jsem měla připravené na zemi u skříně s oblečením, a samotnou mne zaskočilo, že jsem tak učinila zcela bezmyšlenkovitě a bez sebemenšího zaváhání. Bára mezitím vešla do mého pokojíku, zatímco mamka se prozřetelně ztratila, a opřela se o zárubeň dveří. „Ty vůbec nejseš připravená. Co je, ty ses šrotila…?“ pohlédla na můj stolek. „Ty jseš hustá… Ale abych ti řekla pravdu, taky mam z toho docela bobek… Ta písemka z patologie bude asi drsná… A ještě drsnější bude, až přijdeme na tu písemku s kocovinou jak prase… Po víkendu na chatě to bude bomba.“
Zadívala jsem se na ni. Ona tady řeší písemku. Takové jsem měla starosti…? Největším zlem pro mě bylo dostat špatnou známku? Mám pocit, že jsem někde úplně jinde než ona. Spacák jsem zase položila a zavrtěla hlavou. Triviální. Směšné. Nechápu to. Jak jsem mohla ve své naivitě považovat za dobrodružství nějakou „chlastačku“ s „borcema“, jak říkávala vždycky Bára? Vždyť je to skoro až komický!
„Co je?“ podivila se Bára.
Neodpověděla jsem. Neměla jsem náladu na nějaké systematické opíjení jen proto, že je cool pít. Neměla jsem náladu na nic. Pořád jsem musela myslet na to, co jsem zažila na Zemi. Jak bych se mohla jít bavit, když vím, jaké to je někoho zabít? Jaké je to bojovat tváří v tvář protivníkovi, jaké je to zabořit mu dýku do těla a dívat se, jak umírá? Jaké to je bát se o někoho blízkého? Jaké to je… žít v Zemi…?
Vzala jsem do ruky jednu z učebnic, které jsem měla vyskládané do komínků na stole. Somatologie. Nauka o lidském těle. Ano, díky Bohu (nebo snad spíš díky bohům?), že jsem tenhle předmět moc neflinkala. Teoretické zkušenosti z něj mi už tolikrát v Zemi pomohly… Odložím somatologii stranou a prolistuji zběžně patologii. Tentokrát se nenechám zaskočit obrázkem rozporcovaného mozku nebo plic a s úšklebkem učebnici odložím. Ne. Už jsem jinde. Úplně jinde. Sama to moc dobře nechápu, ale je to tak…
„Anno?“ nechápala Bára.
Odvrátila jsem se od ní a opřela se o parapet okna. Pohlédla jsem ven. Nerozumíš mi, Báro. Na silnici jezdilo jedno auto za druhým. Přímo pod okny chodili lidé. Mnoho lidí. Každý někam spěchal. Nějaký kluk venčil pejska. Jiný, zachmuřený, v chůzi psal smsku. Jakési děvče se vedlo se svým přítelem za ruku a o něčem si povídali, přičemž se na sebe hrozně zamilovaně koukali. Nějaký muž v kvádru, s aktovkou pod paží, ve svém zamyšlení div nevrazil do veřejného osvětlení. Sledovala jsem se a cítila se úplně mimo. Ty lidi nemají ponětí, o co všechno vlastně přichází. A já jsem to taky nevěděla, dokud jsem nepřišla sem. A pak se to stane. Najednou to totiž pochopím.
Nechci odsud odejít.
Jak se mne ptal Selbo, jak se mne ptal pan Banaago. Najednou znám odpověď na tu jednoduchou otázku, kterou mi oba, nezávisle na sobě položili. Já odsud nechci odejít. Nechci opustit Ephemera, nechci opustit Jina, nechci opustit… klidně i Aníu, ačkoliv k té jsem si ještě nedokázala vytvořit tak silný citový vztah jako ke svým dvěma společníkům. Vlastně ke třem, na Selba nesmím zapomenout. Miluji je. Miluji je přes jejich mínusy a miluji je pro jejich plusy. Miluji je, tak to je. Miluji je. A neopustím je…
„Já… Zatraceně. Báro, poslouchej mě… Já nikam nejedu,“ zamumlala jsem. Nevím proč, ale náhle jsem si uvědomila, že když s Bárou teď odjedu, tak se sem už nikdy nedostanu. Pitomý sen… Pitomý sen. „Nikam nejedu, Báro,“ zopakovala jsem tvrdým tónem hlasu. „Nezlob se, ale… já prostě nechci.“
„Ale jela jsi… Jela jsi, Anno.“
„Nikam nechci. Zůstanu tady.“
Ale jela jsi.
Ale kam, Selbo…?
„Probuď se.“
Já nechci…
„Probuď se…“
Já nemůžu.
Prudce jsem se posadila. Že by… že by se Selbo dostal do mého snu…? Krucinál, tak to je už hodně zlý… To je tím, jak jsem do sebe absorbovala ty dvě cizí osobnosti, to je jasný… Tak proč mám pořád po těle ten divný pocit? Proč mám husí kůži a celá se třesu jako osika, jako v nějaké podivné horečce? Jako… jako by to sen nebyl… Huh. Ne. Byl to sen. Musel to být sen! Panebože, už mi z toho všeho začíná hrabat… Vůbec se mi to nelíbí. Hlava mě pořád strašně bolí a mám pocit, že mi každým okamžikem praskne lebka. Mám chuť skoro začít řvát, ovšem aniž bych znala důvod.
Selbo?! Tohle už nikdy nedělej!
Já???
Ano, ty! Bylo to hrozně… zvláštní.
Já to ale nebyl.
Cože…?
Já to nebyl. Já jsem taky spal…
Ty snad můžeš spát?
No spát přímo ne, ale meditovat. Tak, aby se ke mně nedostaly myšlenky a sny žádného z vás, tak, abych byl aspoň chvíli v klidu. Já vůbec nic nedělal, ať už si myslíš cokoliv!
Ale… Byls teď v mé hlavě…
Nebyl.
Musel jsi být!
Nebyl… Anno… Přísahám.
Ne…?
Ephemer, kterého jsem asi nedopatřením vzbudila, ležící těsně vedle mě a takřka se ke mně tulící (což mi bylo před usnutím velice příjemné a moc se mi to líbilo… když jsem totiž otevřela oči a převalila se na druhý bok, spal tam Ephemer… tak blízko a přece tak daleko… bylo to skutečně vzrušující, heh), zvedne hlavu a zašeptá: „Anno? Děje se něco…?“
„Ne… Jen… jen se mi něco zdálo…“ vydechnu.
Ephemer se nadzvedne na loktech a jemně se dotkne mých ramen. „Chvěješ se… Anno… No tak, pojď sem…“ přitáhne si mě blíž a přivine mne k sobě, asi aby mne zahřál. Prstem mi nadzvedne bradu. „Ukaž… Teče ti krev z nosu…“ dodá a už hrabe po kapsách, aby z nich vytáhnul překvapivě čistý kapesník. Hlava mi třeští a ta bolest je takřka na hranici únosnosti. Opět se mi chce hystericky vřískat. Roztřesu se nanovo. „Už je to dobrý… Už je to dobrý,“ chlácholí mne Ephemer jako malé dítě a obejme mne. Vychutnávám si jak jeho blízkost, tak jeho vůni. Uklidňuje mě a dodává mi pocit bezpečí. A skoro věřím jeho slovům. Skoro věřím, že to je doopravdy už dobré… „Co to bylo za sen?“ ptá se starostlivě a v jeho hlase zazní skutečný zájem.
Ošiju se. „To nic.“
„Nic?“ usměje se Ephemer a v měsíčním světle se zalesknou jeho rovné bílé zuby, jako perly ukryté v jeho měkkých ústech, které mám zase – vzdor tomu všemu, tomu snu, té bolesti, téhle situaci i vzdor Jinovi – děsnou chuť políbit. Radši se od něj odtáhnu a přitisknu si prsty na spánky. Cítím, že mi opět z nosu tryská krev, cítím v ústech její železitou pachuť, vyškubnu proto Ephemerovi kapesník a snažím se její proud zastavit. Nejde mi to. Ruce už mám celé ulepené a začínám být slušně naštvaná. „Ale no tak, Anno…“ všimne si Ephemer mých zlostných pohybů. „Musíš zaklonit hlavu… Takhle…“ Něžně mi – i tak trochu proti mé vůli – zvrátí hlavu dozadu. Jeho rty jsou nyní jen kousek od těch mých. Pevně stisknu víčka, abych se na něj nemusela dívat. Jinak bych po něm totiž dychtivě skočila, to je snad jasný.. „Pšššt, Aničko. Utiš se. Za chvíli to přestane…“ ujišťuje mě takovým tím milým tatínkovským tónem hlasu.
Jin se zavrtí a také se posadí. „Něco se děje…?“ zamumlá ještě napůl ze snu.
„Ne, vše je pod kontrolou, klidně spěte, Jine,“ řekne mu Ephemer.
„Já se bál –“ začal Jin, padnul zpět na své provizorní lůžko a v příští vteřině zase spal, jako by ho nikdy nic nevzbudilo. To, že spí, bylo jasné podle toho, že dokonce lehce a slabě, ale přece jenom trošku zachrápal. Vtipné… Musela jsem se ušklíbnout. Ephemer se usmál ještě o něco víc a pohladil mne po vlasech. Vytrhla jsem se mu a zahučela:
„Jak to, že vás Tiwanaineira nezabila? Zabila přece všechny mágy!“
„Už jsme to přece řešili,“ odvětí v klidu Ephemer. „Nebyl jsem tehdy v jejím dosahu.“
„Ale jak to? Tiwanaineiru přece měli zbavit Moci všichni mágové, všichni mocní mágové! Proč vy jste byl mág a teď už jste jenom Patron?“ dožaduji se a je mi jedno, že můj hlas zní vzhledem k tomu, že mám ucpaný nos, jako nějaká podivná a hlavně nepříliš vtipná parodie Kačera Donalda. „Co jste udělal? Co jste udělal tak strašného?“
Ephemer nakrčí čelo. „O nic vážného nešlo… Někdy ti to řeknu.“
Tak po tomhle se mi tedy fakt nestýskalo! „To vaše někdy nenávidím!“ prsknu.
Ephemer se zazubí. „Jsem si toho vědom.“
„Tak zatraceně –“ začnu, ale on mi položí prst na rty. Poslušně zmlknu a vyčkávám, co se z toho vyvine. Ephemer svou ruku skloní a zlehka mě políbí na tvář.
„Mám pro tebe dárek,“ pronese tajemně.
„Dárek?“ nadzvednu obočí.
„Chtěl jsem počkat na příhodnější dobu, ale…“ pokrčí rameny a pro něco se natáhne ke svému koni. Je to zabalené v jakési kůži a je to nějak dlouhé… Jako meč? „…nevím, kdy by měla být vhodnější chvíle než teď…“ dodal a vyzval mě, abych zavřela oči. Poslušně jsem to udělala a vyčkala, dokud mi něco nevložil do natažených dlaní. Potěžkala jsem to. Meč. On mi daruje meč! „Tak… Můžeš se podívat…“ doplní.
Pootevřu jedno oko, pak to druhé, a vzápětí už šťastně a kvapně rozbaluji ten dáreček. Meč. Krásný, elegantní, dlouhý, lesklý meč, hodný ušlechtilé krásné princezny nebo nějaké extra akční sexy válečnice. Rozhodně ne pro mě… To ne… „Páni…“ vydechnu dojatě a prsty obdivně přejedu po jeho vyleštěné čepeli. „Ephemere!“ zajásám nadšeně a je mi jedno, že mi na rty i na bradu pořád vytrvale stéká krev. „Děkuju vám!“
„Líbí se ti?“ ujišťuje se Ephemer.
Prohlížím si jej a nemám slov. „Líbí? Líbí?! To je slabé slovo! Je… je… nádherný! Nádherný! Nikdy jsem ještě neviděla něco takhle úžasného! A je jenom můj! Oh, Ephemere…!“ rozjařeně na něj pohlédnu a zaváhám. Měla bych jej na projev svých díků políbit…? To asi sotva, celého bych ho zakrvácela… Ach jo! Taková příležitost…! Ucpu si nos prstama a zbraň odložím stranou.
„Ještě…?“ řekne Ephemer a opatrně odsune mou ruku z obličeje. Vzhlédnu k němu. Konečně, krev už neteče. Ephemer mou dlaň však nepouští, jen ji beze slova drží ve své. Jeho prsty jsou teplé a příjemné a já se skoro musím stydět za to, že ty moje jsou zapatlané od protivně zasychající krve. „Víš, když jsem byl v tom vězení… Tak… Pořád jsem musel myslet na ten polibek. A často jsem si říkal, zda jsem ho dostat měl –“
„Měl,“ přeruším ho.
„– a jestli neměl patřit spíš Jinovi,“ pokračuje Ephemer.
Překvapeně na něj pohlédnu: „Jinovi…? Jinovi?! Proč vás to napadlo…?“
„Všiml jsem si, jak se k tobě chová…“ pokrčí rameny. „Tak strašně… já nevím.“
„Já taky ne,“ zavrčím.
Ephemer mi přestane tisknout ruku. Trošku toho lituji, ale je mi hloupé se k němu zase nějak tulit, když on se odsunul a najednou celý ochladl. Zamračím se. „Myslím, že ty bys to měla vidět sama,“ prohlásí temně a zachmuřeně a jeho dosud tak tichý hlas se o stupínek zvýší. Jin se zavrtí. „Nejsem slepý. A ty také nejsi slepá –“
„Ale on je, to chcete říct?“ zasyčím a sama se od něj vztekle odtáhnu. Rázem je po náladě i po veškeré romantice. „Panebože, já se na vás tak strašně těším a vy mi vmetete do tváře tohle! Copak to nechápete? Copak vy ničemu nerozumíte? Proč se mi po vás asi stýkalo? Jen proto, že jste můj společník, můj druh? Ne! A proč jsem vás asi tak políbila? Protože vás beru jako fajn kamaráda? Ne! Ne!“
„Anno…“ pronese a já si opět připadám jako hňup. „Já tě přece chápu –“
„Takhle na mě nemluvte! Takhle už na mě nikdy nemluvte!“ přeruším ho. „Nechápete mě! A ani mě chápat nemůžete!“ Zlostně jej udeřím do hrudi. Zachytí mne za zápěstí a přitáhne si mne – samozřejmě lehce proti mé vůli, to je jasný, neboť jsem na něj byla skutečně rozezlená – blíž, aby mi mohl vtisknout pusu přímo na rty.
„Jsi tak sladká, když se zlobíš…“ usmál se tím svým zářivým způsobem. „Ale jsi ještě úplné dítě. Úplné nevinné děcko. Tohle… tohle by nemělo cenu…“ řekne takovým tónem, že okamžik sotva lapám po dechu. V takovém šoku, abych skoro přestala dýchat, jsem už hodně dlouho nebyla… Je to skoro vtipné. Co všechno jsem tady už zažila, bojovala, zabíjela a kdesi cosi a nyní mám na krajíčku jenom proto, že mi nějaký chlap, do kterého jsem až po uši zamilovaná (anebo si to alespoň myslím), dá košem.
„Nemělo… cenu?“ opakuji, jakmile jsem zase schopna slova.
Ephemer mě pohladí. „Navíc, nejsem typ muže, který by… Jsem ženatý a navíc… jsem…“
„Jste co?“ chytnu ho za slovo.
Ephemer se ušklíbne. „Jsem zrádce. Jsem vyděděnec. Jsem jenom Patron.“
„Ale proč, krucinál? Proč jste jenom Patron? Co jste udělal?!“ naléhám. „Prosím! Řekněte mi to! Já to přece mám právo vědět!“
Ephemer několik minut mlčí. Překvapeně si všimnu, že se dokonce slabě chvěje. Položím mu ruku na stehno. Setřese ji a udělá takové děsně zvláštní gesto rukou. Pootevřu ústa, chci na něj promluvit, ale nedá mi k tomu příležitost. „Já zradil!“ vyhrkne totiž podivně afektovaným hlasem, který jako kdyby mu ani snad nepatřil. Ne mému Ephemerovi, vždy silnému a nepřekonatelnému… „Zradil jsem své přátele, zradil jsem všechny ostatní mágy! Jenom proto, že jsem se bál, jenom proto, že jsem si chtěl zachránit vlastní holý život…!“ chrlí ze sebe. Udiveně zamrkám. „Byl jsem tak sobecký…! Věděl jsem o tom, co chce Tiwanaineira udělat, věděl jsem o tom, ale nikomu jsem to neřekl… Mohl jsem… Ale neudělal jsem to, protože jsem se bál… chápeš to, Anno?! Bál! Bál jsem se, že mě najde a zabije mě, takže jsem utekl až na Temné území, schoval jsem se a jen se klepal strachy – a vůbec… vůbec nic jsem… nedělal.“
Nadzvednu obočí. „Prosím…?“
„A Maya…“ zaváhá.
„Jak s tím souvisí ona?!“ žasnu.
Ephemer sklopí zrak, aby se na mne nemusel dál dívat. Asi je mu můj šokovaný pohled nepříjemný. Mno, ani se nedivím… „Ona… Víš, mágové, kteří přežili Tiwanaineiřin útok… Zjistili to o mně. Zjistili, že jsem je mohl varovat, a chtěli mě zbavit Moci… Jako trest, víš, abych byl jen Patron a musel pomáhat, protože Patroni pomáhat musí, někdy dokonce i proti své vůli, což bych prostě… to bych nepřežil… ne stát se otrokem… to nikdy… a… Maya to věděla. Byla tehdy moje přítelkyně a slíbila mi… No, zkrátka mi pomohla. Rituál tehdy dělali čtyři mágové. Ona ten svůj udělala špatně a já… Moc mi zůstala, aniž by to oni věděli… Nemohl jsem použít Moc na veřejnosti, ale… Čekal jsem na tebe a… Zatraceně… Anno… Zlobíte se na mě? Určitě se na mě zlobíte! Řekněte něco, prosím.“
„Proč bych se na vás měla zlobit…?“ zašeptám.
„Protože jsem…“ selže mu hlas a odvrátí se docela. „Protože jsem zbabělec.“
Olíznu si rty. „Byl jste zbabělec.“
Ephemer na mne překvapeně pohlédne: „Byl jsem…?“
„Byl jste,“ souhlasím. „Zbabělec by se o mne tady v Zemi tak nestaral. Zbabělec by se mne nesnažil chránit. Zbabělec by mne klidně nechal v zajetí u Saraada v Tronne. Zbabělec by se nenechal místo mě tak těžce zranit Strážcem. Zbabělec by neměl potřebu osvobodit toho Stopaře Kryštofa z vězení. Vy nejste zbabělec,“ rozohním se. „Vy rozhodně ne.“
Ephemer si povzdechne. „Třeba to dělám jenom kvůli sobě…“
„Třeba,“ přitakám. „Ale jste proto zbabělec? Naopak. Touhle výpravou si zase získáte svou ztracenou čest. To vám slibuji. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že Vládce ocení, jakou jste mi poskytl pomoc. Určitě!“
„Vládce,“ usmál se hořce Ephemer. „Tak o tom silně pochybuji…“
„Proč?“ podivím se.
Ephemer žalostně vzdychne: „Ten jako první navrhl, abych přišel o titul mága…“
„A jestli to neocení on, tak já ano. Copak to vám nestačí? Ephemere, podívejte se na mě. Vy si snad ani neuvědomujete, co všechno jste pro mě udělal! Poslouchejte mě, krucinál! Vy jste… vy jste prostě…“ nenacházím slova. Ephemer se ušklíbne. „Ephemere, vždyť já vás miluju –“ vyhrknu a okamžitě cítím, jak rudnu. A je to tady. Věta ze špatnýho románku. Jak je možný, že jsem ji vůbec vyslovila…? Nikdy bych neřekla, že k tomu dojde, a já ji použiju – a to i přesto, že je to takové nechutné klišé…
„A je to tady znovu…“ zamumlá Ephemer a potřese hlavou. „Nezačínej o tom už…“
„Pořád jsem na vás myslela…“ přiznám, a najednou mi je docela jedno, že se červenám jako prvňáček. No co, to nejdůležitější jsem už beztak bezmyšlenkově plácla, tak o co jde? „Pořád, když jste s námi nebyl… Myslela jsem na vás a bylo mi pokaždé hrozně smutno. Přísahám.“
Ephemer se zašklebí. „A… co Jin?“
„Co s ním pořád máte? Ach jo, Ephemere,“ potřesu hlavou. „Jin je… Jin je úžasný. Je milý a obětavý, taky kvůli mně neváhal nejednou riskovat, ale… nejste to vy, chápete?“ Odmlčím se a střelím po něm pohledem, to abych viděla, jaký dojem na něj má slova zanechala. No nic moc. „Mám pocit, jako bychom se neustále bavili o tomtéž. Vy mi teď zopakujete, že to nemá smysl, a půjdeme spokojeně spát, je to tak?“
Ephemer zase nahodí ten svůj obličej. Už to není ten zranitelný mladý muž, který tu před chvílí skoro brečel, když mi přiznával to nejhorší, co skrýval v pomyslné Pandořině skříňce ve své duši, ale zase Ephemer, můj Ephemer, drsný a nezdolný. „Anno, no tak… Myslím, že jsme si to už ujasnili.“
„Ujasnili? Vy jste si to ujasnil! A to, co jste udělal, mi vůbec nevadí,“ vyhrknu rychle.
„Ani to, že jsem ženatý?“ nadzvedne pobaveně obočí.
„Ne! Ne!“ ujišťuji jej kvapně.
Ephemer se zasmál. V tuto chvíli jsem to fakt neocenila a jeho smích mi přišel spíš jako bodnutí nože. Au au… „Anno… No tak… Nechci tě zranit. Jsem ženatý. Jsem aytar. Pro mě to něco znamená. A ačkoliv nepopírám, že tě mám rád, nemůžu… prostě nemůžu.“
„Nebo nechcete…“ zaúpím. „Vždyť vaše žena s vámi nežije!“
„Matra by se mnou žít nemohla. Byla to pro ni příliš velká potupa. Vždyť byla manželkou zrádce a zbabělce… Je v klášteře… Vlastně ani nevím kde, abych byl upřímný… Tuším že v Mai, ale… jistý si tím nejsem. Když jsme spolu mluvili naposledy, nebyla zrovna… nejlépe naladěna… To, co jsem udělal… no,“ zamyslí se a pohodí hlavou. „Každopádně… to je přece jedno. Jde o to, že jsem jí dal své srdce a nemůžu jen tak začít milovat někoho jiného… To nejde. To nemůžu. Pochop mě.“
„Škoda že jsem se tu objevila tak pozdě, že?“ dostanu ze sebe a snažím se mluvit pokud možno nenuceně. Musí to znít hrozně trapně… „No. Nechme toho. Přeji dobrou noc, milý Ephemere. Fakticky dobrou noc,“ dodám, hmátnu po svém kabátku, zamotám se do něj a schoulím se od něj co nejdál. Ephemer chvíli váhá, slyším ho, jak vstane, ale několik minut jen tak postává na místě. Nakonec někam odejde. Popadnu do ruky ten meč od něj, přitulím se k němu a snažím se usnout, ale… Nejde to. S očima plnýma slz se špatně spí.
* * *
„Tohle je Flein?!“ vydechnu ohromeně. Pokud jsem považovala Wellar za zničený, z Fleinu zbyly jen skutečně pouhé ruiny. A to měl celkem čtyři strážní věže! Nechápu, jak je možné, že si obyvatelé Zante nedokázali své hlavní město ochránit. Z domů byla už jen torza a široké ulice byly tak zdevastované, že se po vyvrácených kočičích hlavách chodilo neskutečně špatně. A přesto tu probíhal živý ruch, lidé – povětšinou beinové – tu čile pobíhali, zastavovali se, povídali si, hádali se, pochodovaly tu skupiny vojáků a hrály si tu děti, které se rozpustile chichotaly, a když kolem mě proběhly, málem mě srazily. „Tohle… zbořeniště…?“ nevycházím z údivu a přitáhnu si uzdu svého koně blíž. Koník gesto pochopí a zařadí se těsně vedle mého boku. Ve městě se totiž nesmí jezdit koňmo, takže musíme své koně vést. Protivné… Ohlédnu se po těch dětech a zjistím, že jednu skupinku lidí právě vojáci vztekle rozhání. Popoběhnu za Ephemerem: „Co se tu děje…?“
„Nic, to je pořádku. To je prostě Zante,“ odpoví místo něj Anía. „V téhle zemi to vždycky bývá poněkud napjaté…“ pokrčí rameny a dodá: „Proto bychom se měli ubytovat spíš u nějakých… no, ochotných lidí než v hostinci. Tady se na cizince nekouká moc přívětivě a mohli by na nás nasadit stráže, aby nás hlídali, což tedy já skutečně nechci. Automaticky jsou tu neznámé tváře brány jako nepřátelé, zloději a vrazi…“
Mám co dělat, abych se nezačala usmívat. Vždyť tato charakteristika na nás, cizince, tak trochu sedne, ne?Ephemer se nehezky ušklíbne a temně pronese: „To máte sice pravdu, Anío, ale chci vidět, kde tu budete shánět ochotné lidi…“
„Nebuďte pesimistický,“ okřikne jej Anía.
Otočím se na Jina. Mlčky kráčí vedle mě a tváří se tak nějak… smutně. Od doby, co je s námi zase Ephemer, tak téměř nemluvil – tedy pokud si právě na něco nestěžoval nebo neříkal ty své štiplavé a ironické poznámky. Ale alespoň se s námi – a hlavně tedy se mnou, o to tady jde – snažil komunikovat. Jenže poté, co jsem Ephemerovi vyznala nedávno v noci lásku, tak nemluví už vůbec. Mám takový divný pocit, že nás asi slyšel, a zabolelo ho to. Ani se mu nedivím. Netvrdila jsem mu snad ve svém podnapilém stavu, že mezi mnou a Ephemer nic není a nikdy nebylo, a taky že mi nedělá problém vyspat se s ním? Hm. Jenže mě taky bolí, že mi dal Ephemer košem. Hrozně mě to bolí… A když v noci všichni spí, tak brečím – samozřejmě tak, aby o tom nikdo nevěděl a neměl třeba snahu se mne snažit utěšit (což by mi bylo nemilé hlavně v případě Aníi). Ale abych kvůli tomu přestala mluvit, to zase ne… Jin je asi komplikovanější…
„Poptáme se radši v hospodě,“ navrhne Ephemer.
„Jak myslíte. Stejně mi už vyschlo v hrdle,“ souhlasí Anía a zalesknou se jí oči. „Dala bych si medovinu. Ale pořádnou silnou, žádnou ředěnou vodou, ale hezky vínem…“
Protočím panenky. Anía se nikdy nezmění…
* * *
V hospodě jsou stoly pro dva a kromě jednoho štamgasty ani noha. Když se pokusíme dva stoly srazit k sobě, abychom mohli sedět pohromadě, přiběhne vyhublý bein, hostinský v bílé zástěře, a okamžitě nám to zakazuje: „Opovažte se!“ šermuje nám před obličeji dlouhým, kostnatým prstem. „To by vypadalo, že jste skupinka! Já nepotřebuju žádný problémy! Objednejte si, sedněte si zvlášť a basta! Co si dáte?!“ chrlí na nás. Konsternovaně na něj zírám, kdežto Ephemer, posadivší se vedle mě, zatímco Anía si sedla s Jinem s odevzdaným výrazem, svým nevzrušeně klidným hlasem poručí čtyři medoviny. Hospodský si zapíše objednávku na dva speciální lístečky (brblající si pod vousy „všichni čtyři medovinu… kdepak… tohle neprojde…“) a ještě směrem k nám nenápadně polohlasně podotkne: „A… nemluvte spolu moc. Aby to nevypadalo, že něco chystáte. Vy snad nic nechystáte, že ne? Nechystáte, že ne?!“
„Co bychom měli chystat, dobrý muži?“ podiví se Ephemer upřímně.
„Podle krále Hoghana jsou všechny skupinky základem vzbouřenců a že davy vznikají jenom proto, aby rozpoutávaly vzpoury,“ vysvětlí nám jednoduše a odebere se dozadu, aby nám nalil požadovaný drink. Ephemer se usměje a poznamená, že tady v téhle zemi sice ještě nikdy nebyl, ale že to tu začíná být zábavné.
„Zábavné?“ zamračím se. „Spíš dost psycho. To tady ty lidi takhle hlídají? Jen aby se náhodou nestalo něco, co by se králi nelíbilo?! Jestli je špatný král, tak ke vzpouře dojde tak jako tak, a žádné zákazy tomu nezabrání…“ zamumlám znechuceně. „Tohle se nám při našem putování ještě nikde nestalo. Teda, pokud nemluvíme o Wellaru. Ran byl sice šílenej, ale aspoň nebyl nebezpečnej. Tenhle král musí být pěkný blbec.“
Hostinskému málem vypadne z ruky tác s medovinou. „Takhle nemluv, děvče! Opovaž se ještě někdy prohlašovat takovýhle buřičský řečičky! Nikdy nevíš, kdy se ve dveřích může objevit králův voják! Nemůžu o tuhle hospodu přijít…!“ okřikuje mě, rozdává sklenice a téměř se křižuje. „Náš král je úžasnej chlap, abys věděla, jen je ostražitej…“
„Ostražitej…“ opakuju a potřesu hlavou. „I tak se to dá říct. Já bych ale –“
„Dá se u vás ubytovat?“ přeruší mne Ephemer a pohledem mi naznačí, abych už byla konečně zticha. Opřu se zády o opěradlo židle a založím ruce. Tak jo, když mám mlčet, budu mlčet. Jako Jin, pche. „Potřebovali bychom tu přespat. Jde jen o jednu jedinou noc. Zaplatíme vám, samozřejmě, peníze máme…“
Hostinský vypadá, že nemá daleko k infarktu. „Ubytovat?! Přespat?!“
„Ano… Ráno hodláme zase pokračovat v cestě,“ doplní Ephemer bezelstně.
Hostinský opět otočí oči sloup a ztěžka zalapá po kyslíku. „No já nevím…“
„Jde jen o jednu noc,“ připomene Ephemer nechápavě.
„Ano, to jsi říkal, ale… já nevím, pane. To neprojde… To určitě neprojde…“ vrtí hlavou a v rukou žmoulá tác. „Celou jednu noc… A nechcete odjet ještě před rozedněním? Aby vás tu ráno neviděli vojáci, jak se tu shromažďujete před mým podnikem a nechtěli mi ho třeba zavřít… Chápete, jakože podporuji vzpouru…“
„Že se shromažďujeme?!“ vezme ho Anía za slovo. „Jen bychom –“
Ephemer se opět snaží zabránit další ostřejší diskuzi, ale i v jeho hlase je slyšet lehké napětí. „Zaplatíme vám dvojnásobek, při bozích. Dvojnásobek! Copak vy vůbec nejste obchodník, chlape?!“ procedí Ephemer a začíná vypadat mírně rozezleně. Hostinskému patrně neujde, jak vztekle poklepává prsty na jílec svého meče, a zbledne. Začne se dokonce slabě zakoktávat, když nám vysvětluje, že skutečně nehodlá mít problémy. „Problémy mít budete, jestli nám ten pokoj nedáte,“ zdůrazní.
„No tak dobře, dobře…“ vyhrkne hospodský. „Nevyhrožuj mi, pane… Nějak to zařídím, když jsi tak… přesvědčivý.“
Jakmile odejde, nakloní se k nám Anía a prohlásí: „Večer objednám na pokoj nějaké víno. Abych se s vámi všemi rozloučila. Přece jenom, strávili jsme spolu docela hodně času a já si vás… aspoň tedy některé…“ dodá a blýskne očima po Ephemerovi, „…skutečně oblíbila. Odjedu ještě před východem slunce.“
Natáhnu se k ní a stisknu jí ruku: „Bude se mi stýskat,“ zašeptám.
„Jsi sladká,“ pousměje se Anía.
„Budeš v pohodě?“ zajímám se.
„Pokusím se,“ pokrčí rameny a pohladí mne po ruce. Přitom mi něco vloží do dlaně. Malou skleněnou lahvičku, ve které je jasně vidět jakási blíže neidentifikovatelná tekutina.
Nadzvednu obočí. „Co je to?“ podivím se a vysmeknu se jí, ale maskuji to tím, že se jen snažím být nenápadná, neboť do hospody právě někdo vstoupí. Nejprve si myslím, že to budou vojáci, ale do místnosti vejde jakýsi aytarský mladík, obezřetně se rozhlédne a posadí se hned ke dveřím. Okamžik si jej prohlížím, ale nijak zajímavý mi nepřijde a proto se zase ohlédnu na Aníu. „Jed?“ tipnu si.
Lehce přikývne. „Může se to hodit. Je prakticky bez chuti, bez zápachu, a nikdo nepozná, co bylo příčinou smrti. Skvělý vynález. Stačí pár kapek.“
„Ne… já to nechci –“ namítnu, ale ona mi vlepí pusu na rty a zase se ode mne odvrátí.
Ephemer se ušklíbne. „Něco mi uniklo…?“
„Ne. Vůbec ne. Nechte toho,“ zavrčím. „Na co se napijeme?“
„Na ten tvůj Klíč a návrat domů?“ zazubí se Ephemer.
Strašně mě to popudí. „Sotva!“ prsknu.
* * *
Vyjdu ven z hospody. Pálí mne oči. Jeden z mužů, jež do hostince po slabé hodince (jejich hodina je skoro dvakrát tak delší než ta naše, když jsem to tak zkoušela přepočítat, vyšlo mi, že má asi tak 160 minut… Také proto jich mají jen devět, ne čtyřiadvacet…) přišel, si zapálil dýmku a já začala úplně bezděčně slzet. Divné. Po cigaretách se mi tohle nikdy nestalo… Musela jsem se jít ven nadýchat čerstvého vzduchu. Vyšla jsem na dvoreček a opřela se zády o stěnu. Tady je mnohem lépe… Vytřela jsem slzy z očí a docela mimoděk si vzpomněla na ten hnusný řezavý pocit, když jsem měla v očích písek. Brr, už nikdy víc!
„Co tady děláš?!“ Trhla jsem sebou, ale ten káravý mužský hlas se neobořil na mne, ale na nějakou dívku v bílých šatech, která právě vyběhla na zahradu stejnými dveřmi jako já a neomylně zamířila do temnějšího rohu, ve kterém stál ten muž (kluk?). Páni, vůbec jsem si ho nevšimla… „Měla jsi na mě počkat nahoře… Však víš, že bych za tebou přišel.“
„Vím, že jsme se domluvili, že přijdeš až večer, ale když jsem tě tu teď viděla, nemohla jsem prostě jen tak sedět na pokoji a čekat na tebe… Tak moc se mi po tobě stýskalo, tak strašně moc… Políbíš mě, miláčku…?“ zaprosilo děvče a obdrželo od mladíka nepříliš ochotně krátkou pusu. Konečně jsem si jeho tvář, jež jsem na okamžik zahlédla, dokázala zařadit. No jasně, to je ten aytar, který přišel do hospody krátce po nás! Ten kluk! Světlovlasý, vysoký, hubený, nezajímavý… Ano, je to on. Tak přece jen na něm bude něco zajímavého… Děvče se od něj konečně odtrhlo a přestalo se k němu tak vášnivě tisknout. Začínám mít averzi na všechny šťastné páry… Jako Bára, ta moje kamarádka z… no, ze skutečného světa. Ta, vždycky když se s nějakým klukem rozešla, tak strašně nenáviděla všechny ostatní dvojice ve svém okolí. Zvláštní… Proč jsem si na ni vzpomněla zrovna teď? Kvůli tomu snu…? „Už ses rozhodnul, co uděláš?“
„Nechci o tom mluvit, a rozhodně ne tady…“ odsekl kluk.
„Gwyane, nesmíš ho zabít…“ povzdechlo si děvče.
Kluk – Gwyan – však zavrtěl hlavou. „Musím.“
„Nechci, abys to udělal,“ oponovalo mu děvče. „Je to můj otec.“
„A nejen to, já vím, miláčku,“ odsekl Gwyan.
„Nechci, abys to udělal právě proto, že je to můj otec,“ pokračovala tiše dívka. „Ne kvůli jeho postavení nebo kvůli moci, kterou má… ale kvůli tomu, že je to někdo, kdo mi dal život, někdo, kdo mě vychoval, někdo, kdo mě měl rád a… je to můj otec, lásko.“
Gwyan si odfrknul. „Otec!“
„Nedělej to…“ zašeptala dívka naléhavě a opět se k němu přitulila. Začala jsem si připadat přitisknutá na zeď poněkud hloupě, ale na útěk už bylo příliš pozdě. Měla jsem zmizet, dokud byl ještě čas, teď by si mě oba všimli a vypadalo by to, jako že jsem je špehovala a těžko bych se z toho vykroutila. Sakra! Nechci poslouchat jejich tak soukromý hovor… Nic mi do toho není… Krucinál…
„Kdyby tě tvůj otec skutečně miloval, nenechal by tě zavřít do kláštera,“ zavrčel mladík.
Dívka několik nekonečně dlouhých minut mlčela. Začínala jsem se potit. Zatraceně, tohle se mi vůbec nelíbí… Chtěla bych být kdekoliv, kdekoliv, ale rozhodně jinde! Pak děvče pozvedlo hlavu a zadívalo se na svého přítele: „Poslal mne do kláštera právě proto, že mne miloval. Chtěl mě ochránit.“
„Před čím? Přede mnou?“ usmál se Gwyan a políbil ji na čelo. „Ghanne, já –“
„Ne, počkej, nech mě mluvit…“ přerušila ho dívka – Ghanne – a zlehka potřásla hlavou. „Moc jsem o tom všem přemýšlela. Vlastně je to všechno skoro komické. Můj otec si myslí, že jsi mne unesl, myslí si, že mě vězníš někde daleko odsud, týráš mě… a já jsem přitom jen kousek od něj, tady v tomhle hostinci a jsem tak strašně šťastná… Copak by to nepochopil? Nepochopil by, že jsem tě konečně našla? Celý život jsem tě hledala, miláčku, celý svůj život jsem na tebe čekala…! Zadrž, nic neříkej. Chtěla bych za ním a všechno bych mu vysvětlila. Jsem si jistá, že s ním o tom všem dokáži mluvit, a že na mne dá!“
Mladík se zamračil. „Sama tomu přece nemůžeš věřit, Ghanne…“
Dívka mu položila prst na rty a kluk poslušně ztichnul. Zlehka ho pohladila po tváři, jen tak něžně, bříšky prstů, a já se najednou přistihla, jak hrozně jim tu jejich lásku závidím. Nepříjemný pocit…! Ale také bych tolik stála o to, aby se ke mně takhle krásně měl Ephemer… No i když… toho si jako něžného milence snad ani představit nedokážu… On asi na nějaké to „ťuťu ňuňu“ nebude. Je takový drsný… Takový… Takový svérázný… Ne, určitě nebude nijak romanticky založený. Natož aby to byl nějaký mazel! Pravda, tehdy v noci o mne pečoval velice pěkně, to ano, ale stejně mi dokázal bez sebemenšího zaváhání sdělit, že by náš vztah neměl smysl, i když musel vědět, jak moc mě tím raní.
„Věřím tomu, lásko,“ zašeptalo děvče. „Věřím tomu. Jen to s ním chci zkusit… Je to můj otec, musíš mu dát šanci… Já mu ji dát chci. A pak, když to nevyjde, pro mě třeba klidně přijeď a pobij všechny jako v tom klášteře, mě je to jedno –“
„Nedotkl jsem se ani jedné jediné jeptišky,“ zavrčel Gwyan skoro dotčeně. „Zabíjel jsem jen stráže, které tě měly hlídat… Vybil jsem jenom gardu tvého otce. Nejsem vrah, abych zabíjel nevinné, nejsem vrah, abych zabíjel jeptišky a –“
„Nejsi vrah?“ podivila se dívka upřímně.
„Nejsem,“ procedil mladík a začínal vypadat naštvaně.
Dívka si toho patrně všimla také, neboť se znenadání usmála a políbila jej na tvář. „Ale no tak, miláčku, já přece vím, že nejsi…“
Další nervy drásající ticho. Mám skoro pocit, že to, jak dýchám, musí být neskutečně hlučné a že mou chabou skrýš (zatraceně, vždyť to ani není skrýš!) co nevidět odhalí. Zatraceně, dala bych duši za šanci odsud nenápadně vysmahnout…! „Tak co mám dělat…?!“ zajímal se Gwyan rozladěně. „Co mám dělat, miláčku? Jde přece i o mou čest… To, co udělal, by si nikdo jako já neměl nechat jen tak líbit…“
„A proto se musíš mstít?!“ zvlnilo rty děvče. Mladík zaváhal. „Teď mě dobře poslouchej, lásko. Jestli se mého otce jenom dotkneš, je mezi námi konec. Nesmíš mu ublížit! Můj otec je… můj otec je výjimečný muž! Pokud mu ublížíš, přísahám ti, že jak jsou bohové nade mnou, tak já s tebou nebudu už ani minutu!“
„Ghanne, to bys přece nemohla udělat, už kvůli –“ namítl kluk překvapeně, ale to už dívka nasupeně odkráčela – a to dokonce jen těsně kolem mě – aniž by mne odhalila. Přivinula jsem se těsněji ke zdi a modlila se, aby si mne nevšimnul aspoň ten Gwyan, ale ten, pohroužen do svých myšlenek, byl tak mimo, že naprosto nevnímal. Odlepila jsem se proto od stěny a zapadla do hospody dříve, než se vůbec stihl otočit.
Posadila jsem se zamyšleně zase vedle Ephemera, hádajícího se s Aníou. Povzdechla jsem si. Ephemer právě Aníe vysvětloval, kam hodláme pokračovat, a ona samozřejmě s jeho předem naplánovanou trasou nesouhlasila, takže se rozvinula natolik vášnivá debata, že je musel hostinský s brunátnou tváří opět přiběhnout okřiknout. No a Jin je opět ponořen do hlubokého mlčení. Ušklíbla jsem se. Všechno při starém.
* * *
Anía si nepotrpí na nějaké proslovy. Krátce shrne naše putování, poděkuje, přiťukne si s námi a napije se, ačkoliv jak já, tak Ephemer ještě očekáváme nějaké pokračování myšlenky. Tak nic, no. Jin se své sklenice ani nedotkne, je ze zdvořilosti smočí ret, odloží pohár stranou a s omluvami odejde z místnosti (každý jsme totiž dostali svůj pokojíček, maličký a špinavý, ale lepší než nic… Nyní jsme nacpaní u Ephemera a máme co dělat, abychom o sebe nezakopávali). Vyběhnu za ním na chodbu:
„Jine! Co se děje? Kam jdete?“
Jin se otočí. „Jsem unavený… Rád bych si šel lehnout.“
„Není vám dobře…?“ zaváhám. „To vaše zranění… to od Strážce… ono vás pořád bolí…?“ zeptám se a zlehka se dotknu dlaní jeho pěkně tvarovaného břicha. Pod tou tenkou kytlicí cítím každý jeho přesně vypracovaný sval… Juj… Jin potřese hlavou a ujistí mne, že ta bolest je mnohem výš. Nechápavě vyjedu rukou po jeho hrudi. Zarazí mne kdesi v oblasti srdce. Ach tak… no také mi to mohlo dojít samo od sebe. Cítím, jak mi rudnou tváře. Ještě že to nevidí… „Tak tady vás to bolí, Jine…?“ zeptám se tichounce.
„Strašně…“ přizná Jin, nahmatá mou ruku a přisune si mne blíž. Stojím teď jen na kousíček od něj, jen zvednout hlavu a dotkla bych se svými ústy těch jeho. Neudělám to. Nechci… Jinovi je to okamžitě jasné, neboť se ušklíbne, lehce poodstoupí a dodá: „Na tuhle bolest není lék, pokud vím. Dokonce snad ani žádné kouzlo, které by mi pomohlo, neexistuje. Myslím, že bude nejlepší, když budu sám. Tak trochu to teď potřebuji…“
Jemně se mu vymaním. „Nepotřebujete spíš společnost…?“ nadhodím bezelstně.
„Vaši?“ nadzvedne Jin obočí. Hmm, mohla jsem tušit, že to řekne…
„Číkoliv,“ odvětím rychle.
Jin zavrtí hlavou. „Ne, chci být sám.“ Vyrazí směrem ke svému pokoji, ale udělá jen dva kroky – a zastaví se. Chvíli mlčí, s tváří odvrácenou, a já nevím, na čem s ním jsem. Napjatě proto očekávám, co řekne. „Jo a… přeji vám dobrou noc.“
Zamračím se. „Jak to myslíte?!“
„Jak jsem řekl…“ pokrčí rameny. „Přeji vám jen dobrou noc.“
Nasucho polknu. „Mně?“
„Vám,“ odvětí. Takže zase nevím, zda na něco naráží nebo ne… Sakra.
Natáhnu se k němu a pohladím jej po rameni: „Jine, prosím vás, vždyť víte –“
„Právě že vím!“ vyhrkl Jin. „Právě že vím!“
Olíznu si rty. Takže nás tehdy slyšel… Obejdu jej, abych mu viděla do tváře. „Jine…“
„Mlčte, Anno! Řekněte mi, proč se v Gametu stalo to, co se… stalo…? Chtěla jste si jen ukrátit čekání na milovaného Ephemera?! A já jsem měl jenom tu smůlu, že jsem byl po ruce? Proto jste se rozhodla se zabavit aspoň se mnou?! Řekněte mi to! Řekněte mi, že jste si chtěla jen užít!“ vyštěkne. Konsternovaně na něj zírám a nemám slov. „Ne… Nemusíte říkat nic… Už jsem nad tím přemýšlel tolikrát a myslím si, že vaši odpověď beztak znám…“
„Znáte?!“ zasyčím vztekle.
„Znám,“ přitaká a také zní dost nabroušeně.
Ach bože, to já tak děsně nesnáším! Všichni chlapi si jsou neustále tak jisti svou nezdolnou pravdou a nic je nikdy nepřesvědčí o opaku! Mám hroznou chuť jej ranit. Zle se usměji. „Tak znáte mou odpověď? Fakticky ji znáte? Tak mne poslouchejte. Poslouchejte, co vám řeknu. Ano, chtěla jsem si s váma jenom užít. Chtěla jsem se s váma prostě vyspat. Nic pro mě neznamenáte. A ani jste nikdy nic neznamenal. Jen jsem si libovala v tom, jak jste se o mě staral. Bylo to fakt směšný, vždyť to vypadalo, jako byste do mne byl zamilovaný! A taky mě těšilo, že jste budoucí král Evale. Znát krále je přece vždycky výhoda. Natož si to s ním rozdat!“ hrkám ze sebe škodolibě. Jin bledne a bledne. „Copak, tohle není to, co jste chtěl slyšet?! Tak to mě moc mrzí, že jsem vás zklamala!“
„Ne, nezklamala jste mě…“ dostane ze sebe pracně Jin, ale vidím na něm, že to, co jsem mu řekla, ačkoliv jsem to nemyslela vážně, vůbec jako ironii nepochopil. Naopak… Jeho šokovaný výraz hovoří za vše. Zatraceně! To jsem nechtěla!
„Jine, přece si nemyslíte, že to, co jsem právě řekla, bylo –“ začnu a natáhnu se k němu, abych jej mohla obejmout, ale on mi proklouzne, jako by tušil, co chci udělat, varovně procedí, abych se ho už nikdy nedotýkala, a než mu v tom mohu zabránit, zmizí za dveřmi svého pokojíčku. „Jine…!“ zamumlám, ačkoliv mi je jasné, že mne už nemůže slyšet. Přejedu si rukou čelo. „Sakra… Sakra!“
Tak to nebylo moc milé…
No to nebylo… Krucinál, copak nezná sarkasmus?!
Sarkasmus… na to se tady v Zemi nehraje.
A na co tedy hraje? Na upřímnost…?
Třeba upřímnost. Je to citlivý mladý muž…
Všimla jsem si.
Tak proč se k němu nechováš trochu jinak?
Dejte mi pokoj, pane Banaago.
Moje řeč. Už mi taky ty vaše kecy lezou na nervy, pane kronikáři.
Lezu vám na nervy, které nemáte, má drahá.
Nechte toho!
Nechte toho oba, pomyslím si, udeřím se do čela. Nechce se mi vracet k Aníe a Ephemerovi. Nemám na ně náladu, tím spíše, jakmile ve chvíli, kdy se přiblížím ke dveřím, zaslechnu Aníin zvýšený hlas. Zase se hádají… Zaúpím a místo toho, abych se k nim připojila, jen tak se bloumám po hostinci. A přemýšlím. Nad tím, jaké to bude bez Aníi, zda se na mne přestane Jin zlobit a také nad tím, jestli mám vůbec šanci se Ephemerovi někdy přiblížit… Zastavím se a rozhlédnu. Kam jsem to sakra zase došla…? Jsem skoro až dole u lokálu, za sebou mám schody, po kterých jsem nevědomky sešla. Všude je ticho, klid, tma a všichni spokojeně spí… Ba ne, počkat, něco slyším… Zní to skoro jako… Heh… Podrbu se rozpačitě ve vlasech. Jako by se někdo s někým právě vášnivě miloval…
Zvědavě nakouknu do jídelny hospody, neboť mám pocit, že ty… ehm, zvuky vychází právě odsud. A vida, nepletu se – tam, přímo na stole, si užívá ta zamilovaná dvojice, jejichž hádku jsem odpoledne slyšela. Gwyan a to děvče, jejíž jméno mi právě vypadlo z hlavy. Ta, zapřená o desku stolu, se ladně prohýbá, kouše se do rtů, tlumeně vzdychá a tahá svého přítele za vlasy i za špičaté uši. Okamžitě cítím, jak rudnu. Připadám si jako šmírák… Zatraceně, na tenhle pár mám ale štěstí! Rychle odsud! Vycouvám ze dveří.
„To bylo krásné…“ zašeptá děvče a já slyším, jak se líbají. „Tak… krásné… ale jiné…“
„Ano… Bylo to jiné…“ souhlasí Gwyan zadýchaně. „Bude se mi po tobě stýskat…“
Dívka zaváhá. „Mmm? Jak to myslíš, miláčku?“
„Tolik tě miluji, Ghanne… ale udělám to,“ vysvětlí mladík a já se zarazím na odchodu. Ale? To tedy vyřešil své dilema poněkud svérázně… Když jsem je poslouchala při jejich posledním hovoru, nečekala bych, že obětuje jejich lásku pro pomstu… Hmm, asi se v lidech (oprava: v aytarech) nevyznám… „Udělám to. Jsem Lovec. Musím to udělat. Zítra to udělám.“
„Zabiješ mého otce?“ vydechne dívka pobouřeně. Rázem je po romantice i tom intimním tónu, který jí zněl v hlase, když spolu předtím mluvili. „Ty zabiješ mého otce?!“
„Ano,“ přitaká Gwyan. „Já… Hodně jsem o tom přemýšlel…“
„A přemýšlel jsi také o nás?!“ vykřikne Ghanne dotčeně. „Přemýšlel jsi o mně?!“
„Ano,“ přisvědčí Gwyan i tentokrát. „Chtěl jsem jen… Jen… Abys věděla, že tě miluji, tak -“
Dívka nevěří svým uším. „Prosím?! Abych věděla, že mě miluješ, zabiješ mého otce?!“
„Tak jsem to nemyslel…“ zamumlá Gwyan a zní skoro smutně. „Ale Hoghan musí zaplatit. Nejen za to, co udělal mě, ale i za to, co udělal tobě a hlavně co chce udělat s -“
„Ještě řekni, že ho vlastně zabiješ pro jeho dobro!“ vyjekla dívka a rozplakala se.
„Ne pro jeho dobro, ale pro dobro Zante. Pro dobro celé Země,“ odsekne Gwyan tvrdě a já okamžitě pochopím, proč mi bylo jméno Hoghan povědomé. Tak se přece jmenuje ten zdejší král, ten paranoidní cvok, neustále očekávající vzpouru! A tenhle kluk ho chce zabít! Vteřinku nad tím přemýšlím. Třeba je to skutečně špatný král, který si smrt zaslouží… Ale co když ne? Musím to říct Ephemerovi. Musím něco udělat. Tak jako ten aytar… Otočím se na patě a letím za Ephemerem, abych se mu svěřila s tím, co jsem právě slyšela. Vpadnu do jeho pokoje – samozřejmě aniž bych přemýšlela nad tím, že mohu přijít třeba i nevhod. Přesně to se totiž k mé smůle stane. Anía už tam není a Ephemer se právě převléká. Zarazím se na prahu a cítím horkost v tvářích, to jak mne okamžitě polévá červeň. Ephemer se ledabyle otočil. Kousla jsem se do rtu. Jejda… jejda…
„Mohla bys…?“ zeptá se s mírně pobaveným výrazem.
„Mohla… jasně… Promiňte!“ vyhrknu a přitisknu si dlaň na oči. „Nic jsem neviděla -“
„Anno…“ zasměje se Ephemer s lehkostí, ale jeho hlas zní trochu jinak… Divně… Co je to s ním…? „Kde jsi byla? Anía tu na tebe čekala, chtěla se s tebou rozloučit, ale když ses dlouho nevracela, rozhodla se jít spát. Říkala mi, že chce vyrazit za svým úkolem prý velmi časně zrána. Tak jsem dopil to víno a… Už si můžeš dát tu ruku dolů…“ doplní se zazubením, které zahlédnu, jakmile si přestanu chránit zrak před jeho nahotou. Zamrkám a téměř nevěřím svým očím. Ephemer má na sobě takovou strašně vtipnou dlouhou noční košili s volánky, která vypadá jako z minulého století. Nadzvednu obočí a nejistě se otáži, co to má sakra na sobě. „Tohle, abys věděla, má milá Anno, jsem dostal od krále Rana. Jako dárek. Co ty na to…?“ udělá piruetu, abych si mohla tu jeho podivnou módní kreaci jaksepatří vychutnat, ale lehce se přitom zapotácí. „No…? Co myslíš? Líbí?“
Ušklíbnu se. „Vypadáte v tom dost směšně.“
„To jsem zrovna slyšet nechtěl, ale budiž…“ potřásl Ephemer hlavou s podivným výrazem. „Tak co se stalo, proč jsi sem tak… bez zaklepání… vpadla?“
Horlivě přikývnu. „Ano! Ano, slyšela jsem právě něco –“ Ephemer se posadí na postel a olízne si rty. Tak to bylo hodně sexy, zatraceně… Svraštím obočí. „Slyšela jsem právě něco, co bych –“ opět nedokončím větu. Ephemer totiž natočí hlavu na stranu a zatváří se tak strašně roztomile, že se prostě neudržím, skokem jsem u něj, povalím jej a políbím. Polibek je to krátký, Ephemer se moc olizovat nenechá, uchopí mě za ruce a překulí se nade mě, takže já najednou zůstávám pod ním, neschopná pohybu.
„Co to děláš?!“ zeptá se překvapeně.
„Omlouvám se,“ pípnu.
Ephemer zvlní rty. „Ne… To já se… omlouvám.“
„Za co…?“ žasnu, ale to už se ke mně skloní a políbí mne sám. Nechám se od něj líbat i hladit a celou dobu vlastně nechápu, jak je možné, že najednou změnil názor a chce mě… Pak mi to dojde. Je opilý! Je namol! Proto málem nezvládl tu otočku, proto má tak červené tvářičky! No… ale co… Snažím se mu vymanit, abych se mohla do našeho muchlování také aktivně zapojit, jenže on mne nepouští, naopak, tiskne mé ruce pěkně silně. Trochu to bolí, ale takovým… příjemným způsobem. Líbí se mi to. Lehce nadzvednu hlavu, to aby mne mohl lépe líbat na krku. Udělá mi cucflek… ale co na tom, Jin to stejně neuvidí. „Ne, Ephemere, nemusíte se… omlouvat…“ zašeptám a sápu se jednou, konečně volnou rukou po cípu jeho vtipné noční košile, abych mu ji mohla sundat.
„Jsi rozkošná…“ Ephemer mi zkušenými prsty rozvazuje korzet, aniž by s tím měl nějaké problémy. Povoluje jej, dokud jej nemám zcela uvolněný, a já se z něj poslušně vysoukám. Jsem už slušně vzrušená, vyškubnu se mu, i přesto, že mě drží zatraceně pevně, a tu košili mu prostě rozervu. No co, stejně je šeredná…
„Ephemere…!“ zavzdychám.
Při bozích, tohle jsem zrovna zažít nemusel…
Já to zažít chtěla moc, pane Banaago.
Och…
Mně se to líbí…
Vy mlčte, Panth…
Ephemerovy rty mne příjemně zkoumají a mám pocit, jako by se mi přímo vpalovaly do kůže. Točí se mi hlava a je mi strašně krásně, ale… „Vážně to chcete udělat…?“ ptám se. Rozkopnu tři lahve od vína, položené u kraje postele (Vida, tři…? Když jsem odcházela, byla tu jen jedna flaška – a to ještě skoro plná…), a ty se hlasitě rozkutálí po zemi. „Víte, já rozhodně nechci… abyste toho litoval…“
„Neboj…“ ujistí mne Ephemer.
„A co to všechno… co jste mi říkal? A co vaše žena…?“ namítnu ještě.
Ephemer mne přestane líbat a svlékat a lehce se napřímí, aby se na mne mohl zmateně podívat. „Tak chceš to – nebo ne?“
Spokojeně se usměji. „Samozřejmě že to chci. Že chci vás…“
„Tak co tu řešíme?“ nechápe Ephemer a naše něžnosti pokračují a čím dál víc se stupňují. „Protože já tě chci už hodně… hodně dlouho…“ Kousnu se do rtu, abych nebyla příliš hlučná, protože Ephemer ví velice dobře, co dělá a co se mi líbí… Je to hezké, je to úžasné, je to fakt vzrušující, ale nemohu se na to plně soustředit. Vážně nechci, aby nás Jin slyšel… Má zatraceně dobrý sluch a pokoj hned vedle Ephemera… Nechci, aby se trápil ještě víc, než se trápí teď… „Uvolni se trošku…“ doporučí mi Ephemer, kterému to, že jsem poněkud napjatá, pochopitelně neujde. „Jsi nervózní…?“
„Ano… Možná… Z vás…“ dostanu ze sebe.
Ephemer nasadí jeden z těch svých sladkých kukučů: „Anno… Tykej mi, prosím.“
„Tykat… vám?“ podivím se.
„Tykat tobě,“ opraví mne a i když se snažím protestovat, umlčí mne polibkem. Takovým tím, proti kterému se snad už ani nic namítat nedá…
* * *
„Zatraceně!“ prudce se posadím. „Já zapomněla na –“
„Anno… To nic, to je v pořádku… Lehni si… Je ještě příliš brzy… Pojď ještě spát… Ještě jsem neslyšel řvát jediného kohouta… Buď je tady nemají, nebo je ještě strašně brzy… Hlasuji pro variantu číslo dvě…“ zamumlá vedle mne cosi rozcuchaného tmavovlasého a já s podivně svíravým pocitem v srdci shlédnu na rozespalého Ephemera. Ten se právě dotkne rukou mého ramene a stáhne mne nazpět do přikrývek. Vyškubnu se mu. „Copak…?“ Ephemer zvedne hlavu a pod záplavou hnědých vlasů se objeví jeho mírně zmatený obličej. Být to v jinou chvíli a v jiné situaci, asi se na něj zase vrhnu. „Zase zlý sen…?“
Zavrtím hlavou. „Ne, zapomněla jsem vám včera něco říct.“
„…ti něco říct,“ upřesní Ephemer, odhrne si vlasy z očí a mne hrozně potěší, že si to všechno pamatuje. Tak trochu jsem se totiž obávala, že si z té naší vášnivé noci nebude nic pamatovat a já se budu cítit pěkně trapně. „O co šlo? Doufám, že to nebylo nic důležitého, protože na důležité zprávy ještě nejsem dostatečně při smyslech…“
„Tak se vzbuď pořádně,“ zavrčím na něj. „Je to důležité. Slyšela jsem… No prostě, slyšela jsem jednoho mladíka plánovat atentát na zdejšího krále. Toho… Hoghana. Na dnešek. A vzhledem k tomu, že to je Lovec, jak jsem tedy tak nějak pochopila, obávám se, že to skutečně udělá. Nuže? Co uděláme my?“
Ephemer se převalí na druhý bok: „My? My budeme spát až do oběda… V noci jsme toho moc nenaspali, co…?“
„No to ne…“ zasním se. Milování s Ephemerem bylo tak úžasné, že jsme si to zopakovali během jedné noci ještě dvakrát… a pokaždé to stálo za to… Hmmm, když teď nad tím tak přemýšlím, předvedl mi přesně to, co jsem si vždycky představovala pod pojmem „sex“. Tak strašně dlouho jsem po něm toužila…
Krucinál, vzpamatuj se, Anno!
„Ephemere!“ syknu zlostně. „To s tím nic neuděláme? Vůbec nic?!“
„Ne,“ odvětí klidně Ephemer a přikryje se dekou. „Je tu zima, že? Nechceš se přitulit…?“
„Ne!“ vykřiknu vztekle. „Nechci se tulit! Sakra, Ephemere, proč nic neuděláme…? Proč?!“
Ephemer se na mě opět otočí: „A proč bychom měli? Anno, tohle není naše věc.“
„Zase ten váš… tvůj nechutný aytarský přístup…“ procedím zlostně a zatnu pěsti. Mám na sebe strašnou zlost. Jak jsem na to mohla takhle zapomenout…? Úplně jsem to vypustila z hlavy, asi proto, že jsem byla zcela očarována nečekanou Ephemerovou svolností a… Ach jo, jsem tak pitomá! „Měli bychom Hoghana alespoň varovat.“
Ephemer však nesouhlasí. „Ne, neměli bychom se do toho plést vůbec.“
„Jak tohle vůbec můžeš říct…?!“ vydechnu pobouřeně.
„Jednoduše. Nejsme obyvatelé Zante a do toho, že chce někdo zabít jejich krále, nám vůbec nic není. Vlastně bychom jim to měli přát, vzhledem k tomu, co je zdejší panovník za magora…“ pokrčí rameny a opět se mne snaží přimět, abych si k němu ještě přilehla: „No tak… Je brzy i na atentátníky… Ti mají taky ještě půlnoc…“
Vytrhnu se mu, vstanu a začnu se v rychlosti oblékat: „Víš co?! Fajn. Zůstaň si tady. Mně je to jedno. Když mi nechceš pomoct ty -“
Ephemer se zvedne na loktech, rázem naplno probuzený: „Tak požádáš Jina, je to tak?“
Přestanu se soukat do kalhot a ohlédnu se přes rameno: „Ano… Požádám Jina.“
„Jina,“ pokývá Ephemer hlavou.
„Vadí ti to snad?“ zamračím se.
Ephemer se posadí a odvrátí se. „Samozřejmě že ne,“ odsekne.
„Tak pojď se mnou ty,“ navrhnu mu smířlivě. „Prosím.“
„Ne, nepůjdu,“ prohlásil Ephemer a ten tón, kterým promluvil, mi připomněl umanuté trucující dítěte. „Už z principu. Řekni Jinovi. On je tak strašně rád užitečný…“
Ušklíbnu se. „Aspoň někdo.“ Než stihne Ephemer ještě něco – cokoliv – dodat, popadnu Selba a luk i s šípy a vyrazím na chodbu. Chtěla jsem si ještě vzít ten meč, co mi dal, ten nádherný, „dospělý“ lesklý mečík, kterému jsem se rozhodla říkat Excalibur (všichni tady dávají svým zbraním cool jména… tak jsem nechtěla být out), ale honem jej nedokáži najít, takže se na něj vykašlu a nechám ho tam, kde je, ať je to kdekoliv. A pořádně za sebou třísknu dveřmi. Nijak se mi tím neuleví, ale co, ať Ephemer vidí, že se zlobím, skutečně zlobím. Někdy je tak nechutně malicherný… Několik minut jen stojím před dveřmi, zhluboka dýchám, to abych se uklidnila, a utahuji si korzet. V tom rozčileném spěchu jsem si jej ani pořádně nezavázala. Ach jo, Ephemere… Tys mne zase vytočil!
Možná měl pravdu…
I ty, Selbo?
Co když má pravdu a tohle skutečně není tvá věc?
Jsem lien. Je to má věc.
Slyšíte, příteli? Říkal jsem vám, že je to lien!
Dejte mi pokoj, pane Banaago, teď mluvím se Selbem.
Omlouvám se ti…
Je nás tu hodně, no…
Hej, Panth, Banaago, prosím vás, chci chvilku mluvit v klidu se Selbem!
Jen jsem ti chtěla říct, čí –
„Ne!“ vyhrknu naštvaně, potřesu hlavou a zaťukám na dveře Aníina pokoje. Nic se neozve, takže opatrně vezmu za kliku a nahlédnu dovnitř. Anía už tu není. Musela odjet, ještě když byla hluboká noc. Zatraceně, ani jsem se s ní nestihla rozloučit… Hmm, to je tedy pěkné, nějak mi vůbec nic nevychází… Pohledem přelétnu místnost, jestli tu třeba něco nenechala… něco, pro co by měla důvod se vrátit, pro co by měla důvod chtít mě vidět… Ne, nic tu není. A postel je netknutá. Takže skutečně odjela v noci…
S povzdechem zamířím k Jinovu pokoji. I na jeho dveře zlehka zabuším. Jin mne rozespalým hlasem vyzve, abych vešla. Vklouznu dovnitř. Okamžik mne napadne, zda třeba Anía nestrávila tuhle noc s Jinem, ale… hloupost. V téhle místnosti není ani stopy po její přítomnosti. A navíc… Jin se s Anínou také příliš nesnesl… Ještě že tak… Ani nevím proč, ale zjištění, že spolu nespali, mne z nějakého záhadného důvodu potěší. Nebyla tu… Určitě. Jinovy věci jsou pečlivě složené na židli vedle postele a na vrcholku té hromádky leží stužka, kterou obvykle mívá převázanou přes oči. Vše je uklizené a hezké, nijak nenasvědčující večernímu vášnivému milování (jako třeba to mé a Ephemerovo… Kalhotky jsem měla hozené na klice, kalhoty zakopnuté kdesi pod postelí a jedna ponožka byla z nějakého záhadného důvodu nahoře na skříňce).
„Anno…? Stalo se něco…?“ podiví se Jin a posadí se.
„Ne, ale stane. Potřebuji, abyste se mnou šel ihned do královského paláce a varoval krále Hoghana, protože –“ začnu ze sebe chrlit, ale Jin mne přeruší podivným pohybem ruky. Překvapeně zmlknu. Jin se otáže, proč jsem s tím nešla nejdříve za Ephemerem. Ti chlapi… ti idioti…! „Jestli to chcete skutečně vědět, ano, šla jsem za ním, ale řekl mi, že bych se do toho neměla plést. Ale já chci! Prosím, pomozte mi aspoň vy!“ Jin mlčí. Přistoupím k jeho posteli a uchopím ho za ruku. Pokusí se mi vymanit, ale držím ho pevně. Takovým tím nekompromisním způsobem, jako včera Ephemer mě… Kruci! Zase na něj myslím…! „Prosím vás! To… co jsem vám včera večer řekla… Já to tak nemyslela. Měla jsem na vás vztek a… Omlouvám se vám.“
„Já… Já se na vás přece nezlobím…“ zavrtěl Jin hlavou a natáhl se po stužce. Nemohl ji nahmatat (nebo to jen dělal…?), proto jsem ji uchopila do ruky sama a pečlivě mu ji zavázala, tak, aby mu jen tak nespadla. Pohlédla jsem na něj a zase pocítila ten divný tlak v hrudi, jako předtím, když jsem se dívala na Ephemera, a odolala jsem touze jej pohladit. „Ať už to, co jste řekla, byla či nebyla pravda… Já přece nemám důvod se na vás zlobit,“ prohlásí tiše.
„Nebyla to pravda!“ zavrtím hlavou a pokleknu vedle něj. „Nebyla…! Chci, abyste mi věřil!“
Jin se pousměje. „A… záleží na tom snad…?“
„Pochopitelně že na tom záleží,“ zamračím se. „Mně na tom záleží.“
Jin pozvedne ruku a zlehka se dotkne prsty mé tváře. „Záleží vám na tom…?“
„Ano, ano, záleží!“ ujišťuji jej horlivě.
Jinův výraz je neměnný. „Ale milujete ho.“
„Ano… miluji ho…“ připustím. „Ale vás taky. Jinak… jinak než Ephemera, ale miluji.“
„Ne… Vy neznáte význam toho slova…“ ušklíbne se Jin.
Vstanu. „A vy ano?“
„Já ano,“ holedbá se.
Zašklebím se. „Copak si skutečně myslíte, že to, co jste cítil ke své slavné sestřence, té vražedkyni, hrající si na počestného zbojníka, můžete nazývat láskou, tím jediným pravým a čistým citem?!“ prsknu a okamžitě se chytím za pusu. Ne já, tohle jsem já neřekla! Kdo to sakra zase byl? Panth?!
Promiň, nemohla jsem si pomoct. Ostatně… ty sama sis na to vzpomněla. Já to jen vyslovila místo tebe… Tohle mi snad nebudeš vyčítat…
Okamžitě se přestaň plést do života!
„Já jsem… Já jsem neříkal, že bych… Jak víte, že jsem do ní byl zamilovaný…?“ žasne Jin.
Ošiji se. „Já… Prostě… Jsem to vycítila.“
„Mocí…“ zamumlá Jin a promne si bradu.
„Ano, Mocí…“ souhlasím a podám mu kytlici.
Překvapeně ji přijme. „Co s tím –“
„Ztrácíme tu čas. Jdete se mnou – nebo ne?“ otáži se jej přímo. Jin okamžik váhá.
Pak přikývne. „Jdu s vámi. Vysvětlíte mi to cestou.“
* * *
Ve zbytcích ulic hlavního města Zante pomalu nastává nový den. Tu a tam se ozve kokrhání kohouta, jinde se potácí z hospod domů poslední opozdivší se opilci, a po zbytcích silnic se začínají rozvalovat hebké a zářivé paprsky slunce. Olizují domy a vytrhané kočičí hlavy a šplhají stále výš a výš, aby v kapičkách rosy, co zůstala s ranním jitrem uvězněna na stébélkách trávy, plně rozehrály hru barev a světel a maličkých blyštivých jiskřiček. Kdybychom tak nespěchali, možná bych trvala na tom, že se chci zastavit a kochat se chvíli pohledem na tu krásu, kterou jsem předtím neviděla a nejspíš ani vidět nemohla, ale takhle jsem se jen rozhlédla, všimla si, o co všechno přicházíme, a s povzdechem pospíchala k tomu, co jsem považovala za hrad, místo, kde sídlí panovník.
Samozřejmě nás dovnitř pustit nechtěli. Strážní mi doporučili, abych šla svou opilost vyspat do postele, když jsem se jim snažila objasnit situaci a apelovala na ně, že každá minuta, kdy tady s nimi ztrácím čas, je drahá, a k mé nevýslovné zlosti mne jeden z nich dokonce poplácal po zadku, když jsem se otáčela k odchodu.
„Zatraceně…“ zasyčela jsem a kousla se do rtu, jakmile jsme lehce poodstoupili od té jejich kukaně před napůl rozbořeným sídlem krále tohoto panství. Zoufale jsem rozmáchla rukama. „Nevěřili mi. Nevěřili mi! Možná měl Ephemer pravdu, možná to byl skutečně špatný nápad a já jenom –“
„Kdybyste se mě zeptala, tak –“ začne Jin.
Rozmrzele ho přeruším: „Tak byste mi řekl, že to nemá cenu, já vím.“
„Ne, tak bych vám doporučil odejít hrad a zkusit to zadním vchodem,“ opraví mne Jin.
„Zadním vchodem…?“ nakrčím obočí v domnění, že špatně slyším.
Jin přikývne. „No ano, samozřejmě… Každý hrad má přece své tajné východy… To pro případ, že by byl napaden nepřáteli. Aby mohli jeho obyvatelé v bezpečí utéct, než se dostanou jejich protivníci dovnitř.“
„Proč jste mi to neřekl dřív?!“ vyhrknu nadšeně.
„Říkám vám přece, že jste se neptala…“ usměje se Jin. Mám chuť ho obejmout.
* * *
„Jak jste věděl, že tu bude ta chodba…?“ zajímám se, jakmile se protahuji úzkou chodbou a Jin, držící se mě za cíp kytlice, leze po čtyřech za mnou. „Jak jste si mohl tak přesně pamatovat, kde ústí…? Předtím, když jsme sem do Fleinu přijeli, jste se nezmiňoval, že jste tu už někdy dříve byl…“
Jin odfrkne. „Asi jsem neměl náladu vám něco vysvětlovat…“
Mám co dělat, abych se ubránila ušklíbnutí. „To nepochybně…“
Jin však klidně pokračuje: „Ale pamatuji si to naprosto přesně… Byl to můj první samostatný úkol, když jsem byl ještě cvičen na Lovce… Já a můj přítel Nyar jsme museli zabít někdejšího Hoghanova místokrále… Na tuhle misi ani zapomenout nelze… Totálně jsme ji pokazili… Ano, toho místokrále jste sice zabili, ale král Hoghan nás tehdy nachytal při činu a my… Nevěděli jsme co dělat. Byl jsem ještě malé dítě, na rozdíl od Nyara… On byl aytar, já bein, proto ten věkový nepoměr, víte… No prostě, zpanikařil jsem… a utekl právě touhle chodbou, zatímco Nyar u Hoghana zůstal… A představte si, pak jsem se dozvěděl, stal se jeho zástupcem. Dokonce jsem slyšel, že jej král tehdy okamžitě pověřil přísně tajným úkolem… Vím, že z toho byl tehdy docela poprask, protože Nyar neměl dokončený výcvik…“ vypravuje mi a já tak na okamžik mohu zapomenout na to, že tento úzký prostor chodbičky na mne působí nečekaně klaustrofobicky. Divné, nikdy jsem ničím podobným netrpěla… ale asi mne deprimuje skutečnost, že i když tu lezu jako pes, slyším, jak můj luk a toulec s šípy dře o strop. Brr… „Takže by tu Nyar měl pořád někde být, pokud se mu tedy něco nestalo…“ dodá Jin zamyšleně. „Tady zahněte doprava.“
Nadzvednu obočí. „Jak jste věděl, že je tu křižovatka?“
„Vím to… Mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem se tu takhle skrýval naposled…“ povzdechne si Jin smutně. „Docela by mne zajímalo, jak Nyar vypadá… Byli jsme si během výcviku hodně blízcí… Vlastně jsem chápal, proč od Lovců zběhl… i když to ostatní považovali a zradu… Nyar vždycky tvrdil, že už se nemá co nového naučit a že jej být Lovcem jenom svazuje… Já mu rozuměl. Nejspíš i proto jsem se chtěl stát Strážcem… Ani mě umění Lovce nijak nenaplňovalo… Tady doleva.“
„Dobře…“ zamumlám a plazím se dál. Začínám být nervózní. Co když to nestihneme…?
A co když to tak má být?
Ne, nemůže, Selbo!
Jin mne zlehka zatahá: „Už jsme prolezli vedle toho znaku Zante? Měl být nakreslen nalevo od nás…“ Přisvědčím. „Výborně. Teď už asi jen tak deset metrů rovně a pak, až to bude vypadat jako slepá ulička, tak do ní. Není to totiž slepá ulička… ale konec téhle chodby. Tam už jenom odsuneme obraz a vylezeme vedle královy ložnice.“
„Výborně,“ usměji se spokojeně. Obraz odsunu raz dva, naštěstí není moc těžký, a pak bum, najednou jsem rozpláclá na studených dlaždičkách. Bylo to až nečekaně vysoko… „Tak, konečně jsme –“ začnu, ale v příští chvíli na mě dopadne Jin a téměř mi vyrazí dech. Několik vteřin lapám po dechu. Nečekala bych, že bude tak těžký… Jin zrůžoví, omluví se mi, vstane a pomůže mi galantně na nohy. Pomoci si samozřejmě nechám a jakmile stojím pevně na nohou, rozhlédnu se. Dveře, za kterými tuším Hoghanovu ložnici, by měli hlídat dva vojáci, oba však leží na zemi a patrně jsou mrtví. Pokleknu k nim a jednoho otočím. Je podříznutý. Čistá práce. Ani nemohl vykřiknout, aby svého kolegu – nebo přímo krále – varoval. Zvednu hlavu. Dveře ložnice jsou pootevřené. Zatraceně, přišli jsme skutečně pozdě…?! „Hej, Jine! Zůstaňte tady!“ křiknu na něj.
„Cože…?“ podiví se Jin, ale to už vrazím do ložnice. Málem sice nevychytám otočku a na naleštěných parketách mi to nebezpečně podklouzne, ale zachytím se o rám dveří a ustojím to. Na prahu se zastavím. Ne, nepřišli jsme pozdě… Ten aytarský mladík, Gwyan, se teprve rozmachuje k ráně, aby mohl spícího krále zabít, a v rohu místnosti se krčí ta jeho dívka, dcera tohohle krále, a zoufale pláče. Právě včas.
„Ne!“ vykřiknu a jsem na sebe hrdá – tak přesné načasování dramatického výkřiku… pche, jako ve filmu. Mladík se na mne překvapeně ohlédne a král, zahrabaný až po nos v prachových poduškách, se sice trošku zavrtí, ale neprobudí se. Hm, to má asi zatraceně dobré spaní… Možná proto jej chtěl Gwyan zabít právě takhle…. „Ne,“ opakuji pevným hlasem (nebo se o to aspoň snažím) a připadám si jako jeden ze sedmi statečných – nebo alespoň Limonádový Joe. „Takhle se nechová čestný Lovec!“
„Co ty víš o cti Lovce? A o cti tohohle rádoby krále?!“ odsekne Gwyan.
„Nedělej to. Ne takhle, jako nějaký nájemný vrah,“ varuji jej.
„Prosím,“ pípne i Ghanne. Páni, takže tohle malé ušmudlané stvoření je skutečně princezna…? Těžko uvěřit… Pravda, kdyby se umyla a převlékla do něčeho jiného, nepochybně by to bylo vcelku hezké děvče, ale takhle na mne působí spíš dojmem nějaké na čistotě příliš nebazírující služky. „Prosím…“
„Musím,“ zavrčí Gwyan a jeho ruka se dá do pohybu.
„Kruci!“ syknu a to, co se pak děje, se sice muselo udát hrozně rychle, mně to však přišlo jako ve zpomaleném filmu. Jak se meč pomalu, pomaličku začal snášet nad krk pochrupujícího Hoghana, hmátla jsem po luku, bleskově napjala tětivu a bez přemýšlení a nepochybně za užití Moci jsem vystřelila. Musela jsem Moc použít, jinak bych se totiž sotva strefila. Zasáhla jsem Gwyana do zápěstí a připíchla mu ruku i s mečem k pelesti Hoghanovy postele. Gwyan vykřikl bolestí a Ghanne vyjekla taky, jako bych tím, že jsem ublížila jejímu miláčkovi, ublížila i jí…
Král Hoghan, pokropen Gwyanovou krví, se rozespale posadil a překvapeně se rozhlédl: „Co to má znamenat…? Tohle je nějaký budíček? Takhle jsem si to tedy nepředstavoval! Když jsem říkal, že to má být pořádný bengál, myslel jsem tím, že chci slyšet jenom – Cože, co ty tady děláš, Ghanne?! A ty, Gwyanyare?!“ Prudce se od uvězněného mladíka odtáhl a střelil pohledem po mně: „A ty jsi k sakru kdo?! Co to má všechno znamenat?! Stráže! Stráže!“ chopil se zvonečku a začal jím zuřivě cinkat. Pohlédla jsem na Gwyana. Kdyby chtěl, mohl by se pokusit utéct. Ale on… on se ani nehnul, jen mlčky hleděl na svou krvácející paži a tvářil se tak nějak smutně. Najednou mi ho bylo líto, ani jsem nevěděla proč. „Stráže! Stráže!“ ječel Hoghan, jako by ho na nože brali.
„Otče, otče, prosím vás, ne…“ vyhrkla Ghanne a přiskočila k posteli krále Hoghana. „Ne, prosím vás, já vám to vysvětlím…“
Hoghan se ušklíbl: „Vysvětlíš mi, jak je možné, že můj bývalý pobočník, který tě údajně unesl z kláštera a zabil, teď stojí tady a chce pro změnu zabít mě?“
Mezitím přiběhli do ložnice vojáci, a jeden z nich před sebou postrkoval zmateného Jina. Začínala jsem mít nepříjemný pocit. Jak že král toho mladíka oslovil…? Gwyanyar…? Páni, co když je to ten Nyar, s nímž se kdysi přátelil Jin? Zatraceně… Takže jsem zase něco podělala…?
„Popravit,“ pohodí Hoghan hlavou směrem k Gwyanovi. „Okamžitě.“
„Otče, prosím vás, ne!“ vzlykala Ghanne a tiskla se k Hoghanovi. „Víte, co jsme… co jsem k němu já… Otče, tohle mi nemůžete udělat!“
Hoghan se krutě usměje. „Pochopitelně vím, co jsi k němu ty, dceruško. Proč si asi myslíš, že jsem tě nechal zavřít do toho pitomého kláštera? Protože jsem tak nadšený věřící? Sotva! Ale v jednom máš pravdu, Ghannuško… Tohle ti skutečně nemůžu udělat. Popravíme ho až odpoledne. Se vší parádou. Vyhovuje ti to, Gwyanyare?“
„Jak pravíte, můj pane,“ zamumlá Gwyan odevzdaně.
„Gwyanyare…?“ opakuje Jin polohlasně.
„Eh…“ dostanu ze sebe pracně. „No… Možná měl Ephemer pravdu…“
Vojáci se mezitím snaží vytáhnout šíp z Gwyanovy ruky i z dřevěného obložení postele, ale nejde jim to, jako by tam byl zaklíněn nějak podivně hluboko. Nesmysl… Jsou to jenom slaboši. Zase takovou páru přece nemám… Zavrtím nad nimi hlavou, přejdu až k posteli a jediným škubnutím Gwyanovi zraněnou paži uvolním. Vojáci se jej chopí a když jej vedou kolem Jina do vězení, osloví jej ten:
„Nyare…?“
„Jine…? Co se ti stalo s očima?“ podiví se šeptem Gwyan, ale pak už je hrubě donucen pokračovat v chůzi. Poleje mne pot. Takže je to v háji. Podělala jsem to. Zatraceně. Ta moje aktivita… Co jde, to podělám… Ohlédnu se za ním a kousnu se do rtu. No… Asi to skutečně nebyl nejlepší nápad se do toho plést…
Hoghan vstane z postele a mně neujde, že má na sobě stejně příšernou noční košili, jako měl i Ephemer… Tedy, měl, než jsem mu ji zničila. Hmm, asi to bude nějaká současná, leč velmi podivná královská móda… „Mou dceru nechte odvést a zavřít do věže. Nechci ji ani vidět! Hned!“ křikne na zbylé vojáky. Jeden z těch tří se pohne, aby s lehkostí vzpínající se Ghanne odtáhl z ložnice. Pak Hoghan konečně zaměří svou pozornost na mne a Jina. „A vy dva jste kdo? Jak to, že jsi mě zachránila, holčičko? Kdo tě poslal? A co za to, žes mi spasila život, budeš požadovat…?“
Olíznu si rty. „Co bych měla požadovat?“
„No to já nevím, proto se tě také ptám… Třeba zlato, šperky, drahé kamení… Netuším, co můžeš ode mne chtít,“ pokrčí Král rameny a sápe se po koruně, kterou po chvíli pátrání objeví v pozlaceném boxu. Pak si ji nasadí na hlavu a zatváří se navýsost spokojeně, a to i přesto, že ta koruna stoprocentně nebude z pravého zlata (v jednom cípečku koruny totiž nelze přehlédnout rez) a v rohu ložnice notně depresivně kape dírou ve stropě voda do kastrolu. „Takoví jako ty přece očekávají svůj žold, ne?“
Ušklíbnu se. „Já ale nechci žádné vaše zlato, králi Hoghane.“ Kromě toho pochybuji, že by mi nějaké šperky či drahé kamení mohl doopravdy darovat, kdyby měl peníze, utratil by je spíš za opravu města, ne? „Nejsem žoldák.“
„Tím spíše je tvá pomoc podezřelá…“ zamračí se Hoghan. „Nejspíš tě nechám natáhnout na skřipec, pak se dozvím pravdu raz dva. Stráže, nechte ji i jejího kolegu –“
Potřesu hlavou. Na tohohle aytara musím trochu jinak… Co takhle apelovat na jeho ješitnost…? „Divím se, že někdo tak moudrý a mocný jako vy, králi Hoghane, můj příchod neočekával. Jmenuji se Anna a jsem lien. A má pomoc vám byla… ehm, zdarma.“
Hoghan mi nevěří. „Lien? Hmmm… Ta ale v Zemi už jednou byla. A nadělala víc neplechy než užitku. A ty zrovna jako Spasitelka nevypadáš. Předveď něco.“
„Nejsem žádá cvičená opice,“ zasyčím. „Mělo by vám stačit, že jsem vám zachránila život. Nebýt mě, mohl vás ten aytar už dávno zabít.“
„Taky pravda,“ připustí Hoghan. „A nic za to nechceš… To je taky znamení.“
Opět se zašklebím. „Jo, říkejte tomu třeba znamení…“
„Výborně. Jmenuji tě svou ochrankou,“ rozhodne znenadání. Sotva stačím vykulit oči. „Budeš se o mé bezpečí starat i nadále a já ti zaručuji, že se tu budeš mít jako v bavlnce. Věnuji ti pokoj své dcery v jižním křídle mého hradu. Ghanne stejně asi zase pošlu do kláštera, ještě by mi tu zvlčela…“ plánuje.
Naprázdno polknu. „Já tu ale nemůžu zůstat.“
„Proč ne?“ zajímá se Hoghan. „Budeš tu žít jako princezna.“
No to taky není právě výhra, pomyslím si, ale nahlas radši řeknu: „Já mám… poslání.“
Hoghan mávne rukou. „Na poslání zapomeň. Teď jsi mou novou pobočnicí. Kolik králů má jako pobočnici lien, hm? Kdepak, teď, když jsi ke mně sama přišla, už se tě nevzdám. Zůstaneš tady, to je mé poslední slovo.“
„Ale já nemůžu –“ začnu, ale to už mne nechá Hoghan, stejně jako Ghanne i Gwyana v doprovodu stráží vyvést pryč z místnosti – naštěstí spolu s Jinem. Celou dobu jej držím za ruku a modlím se, aby nás nerozdělovali, ale nikdo se k tomu nemá, díkybohu. Pokoj, do jakého nás zavřou, je skutečně krásný, na stěnách visí tapisérie a obrazy a na podlaze jsou medvědí kožešiny. Hmm, Ghanne si tu – minimálně do doby, než ji otec poslal do bídy kláštera, případně do věže – žila vskutku královsky. Se zaujetím se kolem sebe rozhlížím tak dlouho, než mi padne pohled na Jina. „Vy se na mě teď asi zlobíte, co?“
Jin se zamračí. „Vy jste to věděla, je to tak?“
„Věděla co?“ nechápu.
„Že je to Gwyanyar, můj přítel,“ vysvětlí Jin jednoduše.
Zavrtím hlavou. „To není pravda. To mi došlo až příliš pozdě…“
„Aha,“ povzdechne si Jin a složí ruce do klína. „No… nerad to říkám, ale Ephemer měl pravdu. Neměli jsme sem vůbec chodit.“
„Souhlasím,“ zaúpím a padnu na princezninu postel s obrovskými, nadýchanými nebesy. Je měkoučká a voňavá. Zajímavý nezvyk! Ve všech hospodách a ve všech putykách, kde jsme se kdy stavovali na přespání, to páchlo zatuchlinou a špínou… Hned je vidět, že se tady žije – i přes nehezký a neútulný interiér – na úrovni. Jin mlčí, a ticho, které mezi námi nastane, by se dalo krájet. Jsem z něj ještě víc nesvá než dosud, takže musím prostě něco plácnout, nebo se zblázním… „Jak se odsud dostaneme…?“
Jin se usměje. „Vy jste nás dostala do téhle šlamastyky. Vy vymyslete, co dál – a jak tenhle problém vyřešíme.“ S tím vstane a zabuší na dveře. Posadím se a otáži se ho, co chce dělat. Jin trhne hlavou a tón jeho hlasu je náhle tvrdý a neosobní. „Chtěl bych navštívit Nyara. Než ho tedy popraví, že.“
Vojáci s Jinem odejdou, takže já v tom přepychovém pokoji docela osamím a je mi všelijak, takže si alespoň vyžádám vanu. No co, já vím, že jsem v tomhle ohledu děsně rozmazlená, ale já se skutečně hrozně ráda myji a ještě radši se koupu… A to tady v téhle Zemi jde většinou zatraceně špatně… Během chvíle do Ghannina pokojíčku naklušou tři ochotné služky a chystají mi koupel – donesou vanu, obrovskou a zlatou, a pak do ní postupně nalévají horkou vodu z kbelíčků a spolu s vodou i jakési vonné masti a kdesi cosi… Nadšeně je pozoruji. Vana! Vana! Koupel!
A potom si toho všimnu. To jedno děvče, ta jedna služka… Má sice sklopenou hlavu a celou dobu jí není moc dobře vidět do tváře, ale… Řekla bych, že to je ona… Zachytím ji za rukáv, ve chvíli, kdy ty zbývající dvě odběhnou pro další kyblík vařící vody, a nadzvednu jí ošklivý škrobený čepeček, který má naražený do čela: „A… Anío?“ podivím se.
Anía na mě mrkne: „Dobré maskování, že?“
„Co tu děláš?!“ zeptám se překvapeně.
Anía nadzvedne obočí. „Spíš kde ses tu vzala ty, Anno. Já tu mám práci, to přece víš…“
„Tady?“ učiním rozmáchlé gesto rukou. Anía přikývne. V tu chvíli se zbylé dvě služky vrátí a zvědavě na nás zírají. Zaváhám, pak ale klidně pronesu: „Tak rozčešeš mi ty vlasy nebo ne?!“ Anía vysekne způsobné pukrle a chopí se hřebenu, kterým mi začne rvát mé zacuchané kadeře, až mám chuť křičet bolestí – což ale samozřejmě nemůžu, aby to nebylo nápadné. Naštěstí dívky zase pospíchají pro další vodu. Opět se otočím na Aníu: „Co tu máš za úkol? Můžu ti nějak pomoct?“
Anía se zasměje a pohladí mne po tváři. „Nic pro tebe, má lien. Já, jak vidíš, se dokážu vetřít úplně všude… zatímco ta vaše skupinka je fascinujícím způsobem destruktivní, kde se objevíte, tam nezůstane kámen na kameni.“
„O co tedy jde?“ vyzvídám.
„Neuhodneš to? Tak mi řekni, kdo tu v tomhle mraveništi může být asi natolik důležitý, abych jej měla potřebu zabít…?“
„Hoghan…?“ pootevřu rty údivem. Anía přitaká. O smrt zdejšího krále asi stojí kde kdo…
To proto, že ani on není žádný svatoušek…
„Na tuhle zakázku mě najali dva mladí šlechtici… A nabídli mi takovou sumu, že bych byla blázen, kdybych odmítla…“ zasvěcuje mne Anía do situace. Služky se opět vrátí. Anía mi sepne vlasy a rozvazuje mi pohotově korzet, asi aby to vypadalo, že mne chystá na koupel, ale mně je to pěkně nepříjemné. Kdyby to byl kdokoliv jiný než Anía, tak to skousnu, jenže… „Dieb a Rieber z Fleinu, jestli znáš.“
Já je znám! Hoghanovi bastardi.
Nemanželské děti…?
No vždyť to říkám, bastardi. Vyrostli a začali dělat trošku dusno… Král Hoghan se jich chtěl zbavit, údajně je měl oba donutit nastoupit do armády a doufal, že tam zemřou. Asi se bál, že by mu mohli dělat nepříjemnosti… Třeba kdyby Rieber, prvorozený Hoghanův syn, chtěl usilovat o trůn…
Má na něj právo… nebo ne?
Matka těch dvojčat byla obyčejná služka, moc si vyskakovat nemůžou…
Víte, pane Banaago, Anno, co jsem o nich slyšela já? To se pobavíte! Prý byli v cechu zlodějském, ale byli z něj vyhoštěni – a víte proč? Okradli samotného hlavního představeného zlodějského cechu! To je tedy husarský kousek, co?
Hustý…
Já o nich naposledy slyšel v souvislosti s Nethe-raskem, což bylo, tuším, před příchodem první lien. Co byl Nethe-rask, to asi nevíš… údajně jakýsi nádherný, obrovský diamant, do kterého byla mágy zakleta veškerá moc Thaara, někdejšího Vládce Země – no a který později lien zničila.
Okamžik váhám, zda se mám vyjádřit k tomu „první lien“, ale nakonec to neudělám. Proč o mně pořád mluví jako o druhé lien… Já nejsem jako ta, která sem kdysi (jak to vlastně má být dávno? kolik let?) přišla a všechno a všechny zachránila. Tedy skoro všechny – způsobila přece smrt toho… prince Rotha z Wellaru.
Ten Krystal u sebe měl Taxan, Thaarův bratr, taky polobůh… Vládl tehdy Zemi, ale vzhledem k tomu, že tu bylo mnoho přívrženců Thaara, patřila spíš Země jemu a ne Taxanovi. Byla to doba temna… Každopádně, Thaar si Diebu a Riebera najal, aby pro něj Nethe-rask získali. Podařilo se jim ho ukrást, ale představ si, co udělali – prodali ho Wellarským. Jenom proto, že jim za Krystal nabídli víc než Thaar!
Sympatická dvojice…
„Proč mlčíš?“ podiví se Anía, povolí poslední dírky mého korzetu a já ho zachytím těsně před tím, než mi může sklouznout z hrudi. Cítím, jak mi vyvstane horkost do tváří a odvrátím se, aby si toho Anía nevšimla. „Znáš je?“
„Slyšela jsem o nic,“ připustím. „A oni si tě najali, abys ho zabila…? Proč?“
„On totiž udělal jim úplně to samé…“ pousměje se Anía a prstem okusí teplotu vody. „Akorát,“ hlásí mi, ale mně se před ní moc svlékat nechce. „O tom, že mají být zavražděni, se dvojčata dozvěděla. Tušila, že se je otec bude snažit odstranit, ale nečekala, že to opravdu udělá. Sejmuli vraha, co šel po nich, a teď mohou svého otce bez výčitek svědomí – pokud tedy lze mít výčitky svědomí ze smrti takového šmejda jako je Hoghan – nechat zabít. Mnou.“ Odmlčí se a prohlédne si mne od hlavy až k patě. „No, tím jsme vyřešili, co tu dělám já, ale tu zatraceně děláš ty, když -“
Nenechám ji domluvit. „Jak ses sem dokázala takhle perfektně vmísit…?“
Anía se ošije. „Ale… taková nepříjemná záležitost… Byla jsem domluvená s jednou služebnou, že si s ní na dnešek vyměním místo… Chtěla jí za tu službičku dokonce zaplatit, ale když jsem sem dneska velice časně přišla, začalo se to děvče vymlouvat a dělalo nečekané komplikace… Co se dalo dělat. Musela jsem bohužel sáhnout k drastičtějším metodám přesvědčování, aby to pro mě udělala.“
Ty její drastické metody si dokáži představit… „Zabila jsi ji, že?“
„Musela jsem,“ odvětí Anía klidně a já ji chvíli ohromeně pozoruji. Fascinující. Pro ni je zabíjení tak běžná záležitost, že mne to zcela uchvacuje… „Musela jsem. Nemám tolik času, musím to udělat právě dnes. Ale vraťme se k tobě. Neodpověděla jsi mi, když jsem se tě ptala, co tu děláš právě ty, Anno. A navíc takhle brzy…? Je sotva čas na snídani… Ostatní služebné se zmiňovaly o něčem… Já nevím, pochopila jsem z toho, že jsi prý… Skoro mi je to trapné vyslovit, ale… Zachránila Hoghanovi život nebo co…? Ale proč, při bozích?“
Povzdechnu si. „Jo, to by mne teď taky docela zajímalo…“
Anía se opět široce zazubí: „Ale ne, Aničko, naopak. Děkuji ti a jsem ráda, že jsi tomu zabránila. Alespoň ho mohu zabít já a ten terorista mě v tomhle nepředběhl, heh. Jinak bych si ty peníze vlastně nezasloužila, no ne?“
„Myslíš ty někdy na něco jiného než na práci…?“ nadzvednu obočí.
Anía se zarazí. „No… Já… Ne, asi ne.“
Zavrtím nad ní hlavou. „To mě nepřekvapuje.“
„Mně docela jo…“ zamumlá Anía a upraví si čepeček. „No nic, budu muset letět do kuchyně. Připravuje se tam poslední jídlo pro odsouzence…“
Kousnu se do rtu. „A jo vlastně, ubohý Gwyan… Nevíš, dá se tady nějak zachránit vězeň z kobky…?“ otočím se na Aníu, která je již na odchodu. „Víš, nejen že jsem záchranou Hoghana neudělala dobrý skutek, jak jsem si původně myslela, ale také jsem dostala nějakého Jinova ex-přítele do vážných problémů.“
Anía se zamyslí. „Uvidím, co se bude dát dělat. Přihlásím se, že odnesu vězni jídlo, a přitom obhlédnu situaci. Ostatně, jak to, že tu s tebou není Ephemer? Ten by přece mohl udělat pár kouzel a veškeré komplikace by byly vyřešeny, ne…?“
„Jistě, pár kouzel by to možná skutečně spravilo, jenže Ephemer trucuje v té pitomé hospodě a já jsem taky tak trochu vězeň – a bohužel se obávám, že se odsud hned tak nedostanu,“ trhnu hlavou. Anía přikývne, vrhne na mne povzbudivý úsměv a vyklouzne z místnosti, jen za ní velké těžké dveře hlučně zaklapnou.
A jsem zase sama. Strhám ze sebe zbytek ošacení a ponořím se do bublinek. Voda je tak nádherně horká… Spokojeně se v ní převaluji a ráchám tak dlouho, dokud nemám na prstech varhánky a dokud se Jin zase – pochopitelně v doprovodu stráží – nevrátí nazpět do Ghannina pokoje. Pak bleskově vylezu z vany a omotám se osuškou, připravenou vedle mé lázně. Vážně komfort, připadám si čím dál víc jako princezna…
„Tak co jste zjistil?“ udeřím na Jina, jakmile se kvapně obléknu.
„Mluvil jsem s Hoghanem. Mě propustí, ale vás si tu chce nechat…“ odpoví vyhýbavě Jin.
Ušklíbnu se. „Myslela jsem, co jste zjistil od Gwyana.“
„Od Nyara…?“ opakuje zamyšleně Jin.
Zašklebím se ještě víc. „Tedy kromě toho, že jsem jej samozřejmě měla nechat tu královraždu spáchat,“ prohlásím věcně.
Jin vstane a začne přecházet místnost. „Ano, ano, to jste měla… Ale to je jedno, stalo se už… Co se dá dělat… Nenechali mne s ním moc dlouho mluvit, ale… To nejdůležitější jsme si řekli… A je to skutečně on, můj přítel… Takové smutné setkání jsme neplánovali ani jeden… Teď jen asi počkám do jeho popravy a pak –“
Na tohle nemám nervy. Přeruším jej: „Jine…!“ okřiknu ho jemně. Ten poslušně ztichne. „Pokud vás Hoghan skutečně nechá odejít, může nám přece pomoct Ephemer,“ navrhnu a tvářím se, jako by to s jeho magickou mocí byl můj nápad… Pořád si ještě asi neuvědomuji všechny možnosti, které mi Země dnes a denně nabízí. A že jsou zatraceně rozmanité! Jin se zarazí a zastaví. „Kdyby jste šel přímo za ním a vysvětlil mu situaci… Je to přece mág. Něco se přece udělat dá… Musí. Když už jsem to zkazila, ráda bych to odčinila, a to jakkoliv. Je na čase začít se chovat jako… no, jako lien.“
Jin se ošklivě usměje. „Tak zabijte krále Hoghana.“
Pootevřu rty údivem: „To by lien udělala…?“
„Ne, to byste měla udělat vy,“ zavrtí Jin hlavou.
„Nemůžu…“ zavrtím hlavou. „To… nemůžu.“
Jin začne opět přecházet pokoj. „Nemůžete… Nemůžete.“
„Určitě se najde někdo, kdo to milerád udělá za mě,“ vzpomenu si na Aníu.
Jin nakrčí nos. „Ale to už bude Gwyanyar mrtvý.“
„Můžu ji požádat, aby si pospíšila…“ zamumlám spíše pro sebe, ale Jinovi to neujde:
„Požádat koho…?“
A jéje… Nervózně se podrbu ve vlasech. „No… Aníu.“
Jin stiskne rty. „Ona je tady?“ Přisvědčím. „A vy jste s ní mluvila?“ Opět přisvědčím. „Ne… Mě to už vážně nepřekvapuje. Mě už tady nepřekvapuje vůbec nic. Ještě mi řekněte, že jste věděla, že tu bude, a nic už mě nezaskočí…“
„Tak to není…“ zaúpím. „Všechno je to jen nešťastná shoda okolností.“
Jin se ležérně opře o jakousi polici a založí ruce na hrudi. „Jo, nešťastná shoda okolností. Jako obvykle. Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že ať se děje cokoliv, cokoliv, vždycky se to nějakým způsobem točí kolem –“ Nedořekne, protože police povolí, objeví se jakési skryté dveře a Jin jimi s velmi překvapeným výrazem v obličeji propadne.
Rázem jsem na nohou: „Jine!“
Kašlající Jin se vynoří ze tmy a zuřivě se oprašuje: „Měla jste mi říct, že tam jsou dveře…!“
„Ale… ony tam nejsou…“ pokrčím rameny a musím se proti své vůli zazubit. Jin nechápavě nadzvedne obočí. „Gratuluji vám, Jine, právě jste objevil další tajnou chodbu. Prozkoumáme ji?“ Ani nečekám na jeho souhlas a popadnu svícen, stojící na stole. „Půjčíte mi své škrtátko? Vypadá to, že tam bude vcelku tma…“ Jin mi ho neochotně podá. Chvíli s tím podivným předmětem zápasím, ale nakonec se mi podaří jej zvládnout a svíce zaplanou plamínkem. „Jdete se mnou…?“ otočím se na Jina. Ten zavrtí hlavou. „Proč?“
„Někdo musí zůstat tady… Co kdyby jste se tam ztratila? Navedl bych vás zpět…“ vysvětlí.
„Taky fakt,“ připustím. „Ale mohu za sebou přece trousit drobečky z chleba, ne?“ Jin se nezasměje. Ani se neusměje. Hmm, asi tuhle pohádku nezná… Povzdechnu si. „Jak myslíte, počkejte tady. Já se jdu podívat, kam tahle chodba vlastně vede a zda se nám to nebude třeba do budoucna hodit… Možná je to nějaký východ odsud.“
Jin však nesouhlasí: „To těžko. Nevane odsud žádný vzduch.“
„Nebuďte tak pesimistický…“ odseknu a s pocitem hodným Indiana Jonese v Chrámu zkázy, což byl mimochodem kdysi můj oblíbený film, vykročím do chodby. Je úzká a temná a páchne to v ní hnilobou a ještě něčím… něčím, co nemohu přesně definovat, ale jde mi z toho mráz po zádech. Prsty přejedu po stěně. Je vlhká a kamenná. Otřesu se, ale bez zaváhání pokračuji kupředu.
„Jak si vedete…?“ dolehne ke mně Jinův hlas. „Vše v pořádku?“
„Jistě,“ zavolám na něj a opatrně kráčím dál. Aha, rozcestí… Půjdu rovně, rozhodnu se, abych se neztratila… Takhle si budu pamatovat, že jsem ani jednou nezahnula. Hm? Tady to vypadá jako v nějaké… hale? Bohužel plamínek z mé svíce daleko nedosahuje, takže vidím velké kulové. Ach jo. A pak… co to je… V rohu místnosti jako by cosi bylo? Něco světlého, lehce zářícího? Překvapeně k tomu dojdu blíž a už, už natahuji ruku, abych se toho dotkla… Náhle to ale nabere jasný tvar i obrys a já zděšeně poskočím. Je to mladík s mečem v ruce, opírající se o zeď, jako kdyby sbíral odvahu vyrazit do boje. Místo toho se ale ohlédne se na mě, skloní zbraň a vykulí oči: „Anno! Kde se tu bereš?“
Do očí mi vyhrknou slzy. „Co tu děláte spíš vy?“
Yirkanne se zamračí. „Já? Vždyť já jsem ve Sneetu –“ Odmlčí se a pohlédne na zbraň ve své ruce: „Já jsem mrtvý, že je to tak? Takhle jsem musel zemřít…“
Poodstoupím od nich. „Co to znamená…?“
„To bych taky docela ráda věděla,“ procedí kdosi nalevo ode mě. Zděšeně se ohlédnu. Maya… „To tys mne práskla těm zlatým Wellarským chlapcům, že je to tak? Nechali mne vláčet za koněm a nakonec mne upálili na hranici přímo uprostřed Corunu, jako nějakou jarmareční zlodějku…!“
V mžiku je u mě. Stiskne mi ruku, ve které držím svícen. Bolí to. Bolí to! Není to jen obyčejný duch… Nejsou to duchové… Zblízka hledím na její ohořelé šaty, zuhelnatělé tváře i nakrátko oškubané vlasy. Asi ji před smrtí jaksepatří zesměšnili… Mám co dělat, abych nezačala vřískat hrůzou. To sežehnuté maso tak nechutně páchne… Zvedá se mi z něj žaludek.
„To kvůli tobě jsem zemřela!“ pokračuje Maya zlostně a zaryje mi nehty do zápěstí. Opuchlé rty jí praskají s každým slovem a vytéká z nich krev.„Nemuselo to tak být! Já nechtěla umřít!“
„Pusť ji,“ zavrčí Yirkanne, který se zhmotní těsně vedle mě. Vykřiknu hrůzou a svícen mi vypadne z prstů. Na zemi jeho plamínek okamžitě zhasne. Modlím se, aby nastala milosrdná tma a já se nemusela dívat do tváří těch děsivých přízraků, ale bohužel, duchové jsou stále velice dobře vidět – světélkují a svítí a vypadají tak opravdově… Maya mne přestane bolestivě mačkat a já klopýtavě ucouvnu. Yirkanne se na mě smutně usměje: „Ano, už jsem si vzpomněl. Nedokázal jsem to, Dateen padl… Mou vinou… Selhal jsem.“
„Yirkanne…“ pípnu. Hrdlo mám jako sešněrované. „Ach, Yirkanne, tolik mě to –“
„Ještě řekni, že mrzí, a fakticky se rozesměju,“ zašklebí se Panth, bledá a krvácející. Přitisknu si prsty na spánky. Mám halucinace! To je jasné! Jsem unavená a vyčerpaná a vzhledem k tomu, že v poslední době se nějak necítím ve své kůži, vidím i to, co není… Protože tohle přece nemůže být! Nemůže…
„Ale no tak…“ okřikne ji káravě pan Banaago.
Zoufale zavrtím hlavou: „Ale vy… Vám jsem přece nijak neublížila…“
Banaago mne pohladí po tváři: „Vím, že si to kladeš za vinu. Proto jsem s tebou… Tady… Aby ses kvůli mně netrápila, abych ti mohl pomáhat,“ ukáže na mé čelo. Zírám na něj a doufám při tom, že nemám otevřenou pusu. Když jsem hodně překvapená, občas ji mimoděk otevřu a vypadám u toho jako dítě stižené Downovým syndromem. „Byl to náš osud.“
„Osud neexistuje,“ prskla Panth a výhružně po mě blýskla svýma mrtvýma očima.
Maya se rozesměje: „Tak to je fantastické! Víte, co máme všichni společného? Anna nás zabila! A některé z nás dokonce osobně! Báječné! Jen škoda, že tu nemáme nějaké víno, tohle setkání by si totiž zasloužilo přípitek! Na naši vražedkyni!“ jásá a zčernalé maso jí odpadává z obličeje. Usměje se tak ďábelsky, že dokonce vidím až na její obnažené bílé lícní kosti. „Gratuluji. To se ti povedlo.“
„Nejsi jiná než Anía, naše půvabná princezno z Brna,“ doplní Panth a stiskne mne kolem pasu. „A jsi beze zbraně…“
Mám pocit, že se mi rozskočí lebka, a ne a ne se jí vyškubnout. Drží mne pevně a já cítím, jak mi krev z její probodené hrudi stéká na korzet a lepí kytlici k tělu. „To není pravda! To není pravda!“ vyjeknu. „Nepřála jsem smrt ani jednomu z vás! No dobře, Mayo, tobě možná trochu ano, ale vy ostatní… Skutečně je mi to líto!“
„Líto?!“ nevěří mi Panth. „A proto mě vězníš tady?!“ udeří mne do hlavy a mně se na okamžik – ale skutečně jen na zlomek vteřiny – zatmí před očima. „Už jsme tam dva! S tebou tři! Víš, jak strašně je mi to nepříjemný?!“ Namítnu, že pana Banaaga tam mám víceméně… omylem. Panth potřese svými světlými kadeřemi. „Omylem! To ty jsi tu omylem, ty slavná, mocná lien ! Vůbec nechápu, kde v sobě bereš tu drzost se tak nazývat!“ sykne a srazí mě na zem. Narazím a odřu si dlaně, kterými se snažím pád zmírnit, ale kousnu se do rtu a nevydám ani hlásku. „Jsme všichni mrtví, mrtví, kvůli téhle samozvané Spasitelce! Zabijme ji.“
„Ne,“ procedí Yirkanne a postaví se přede mne. „Nikdo se jí ani nedotkne, nebo -“
„Nebo co, drzý aytare?“ usykne Maya a kouzlem jej odhodí. A pak se na mě vrhnou.
* * *
„Anno…?“
„Ne! Už ne!“ vřísknu a kryji si hlavu rukama.
Kdosi se mne zlehka dotýká a snaží se mne donutit, abych se posadila. Zuřivě se bráním. „Anno, uklidněte se, to jsem já, Jin…“ dolehne k mým uším tichý hlas, ve kterém skutečně identifikuji Jina, a konečně se tedy odvážím otevřít oči. Je tu tma, jsem stále v tom kamenném sále, ale nikde nejsou žádní duchové, kteří mne předtím tak brutálně napadli. „Co se stalo?“ nechápe Jin a ohmatává mi boule na hlavě. „Slyšel jsem jen vaše výkřiky a když jste se pak nevracela, musel jsem vás jít hledat… Jste v pořádku? Co se stalo?“
Promnu si čelo. „Tomu byste nevěřil…“
„Zkuste to,“ usměje se Jin povzbudivě.
„Moje svědomí…“ začnu, ale samotné mi to přijde směšné. Až na to, že ty kopance a rány byly až příliš reálné… „To je jedno… Tohle místo je prostě divné. Pochybuji, že se touhle chodbou dostaneme na nějaké zajímavé místo. Chci odsud, Jine, a to hned.“ Vstanu a uvědomím si, že stojím na něčem nepříliš stabilním. Klouže to, ale jinak než plíseň nebo vlhké kameny. Co to…? Skloním se znovu k zemi a přejedu po tom prsty. Je to možné? „Nemáte tu to své škrtátko, Jine…?“ zeptám se. Jin přikývne, ale já si vzápětí uvědomím, že mi to je stejně na nic, protože beztak netuším, kam mi spadl svícen. Zkusím alespoň křísnout, a v záblesku jiskry vidím, že stojíme na třpytivých mincích. „Peníze! Na podlaze jsou peníze! Spousty peněz!“ oznámím Jinovi. Ten nadzvedne obočí a také začne osahávat ten poklad, na němž stojíme. „Takových peněž…“ vydechnu. „Jak je možný, že předtím jsem si ničeho nevšimla?“ mumlám víceméně pro sebe.
Byla jsi k němu slepá… Veškerá tvá pozornost se soustředila na nás.
No, ani jsem nic jiného dělat nemohla, že… Takže to byl… ochranný mechanismus?
Ochranný co…?
Ti duchové hlídají tohle zlato, že? A každý, kdo by se jej pokusil vzít, by se musel nejprve poprat se svými démony a byl-li by bez viny, pak by si jej teprve zasloužil získat?
Tak nějak se to dá vysvětlit, ano.
Fantastický, co?!
Panth…
Promiň, že jsem do tebe tak kopala, Anno… Ale bylo to silnější než já.
Drž hubu, Panth.
Mám snad nějakou…?
Zamračím se. Ty cizí osobnosti v mé hlavě mě už začínají neskutečně rozčilovat… Vrazím pár zlatých mincí do kapsy a napřímím se. „Pojďme odsud, Jine, prosím.“
„A co ty peníze…?“ zaváhá Jin.
Trhnu rameny. „Brát je radši odsud nebudeme… Přece jenom… Mám z toho takový všelijaký pocit. Copak vy nic… divného necítíte…?“ Jin zavrtí hlavou. „Nevadí… Zmíním se o tom zlatu Hoghanovi a uvidíme. Třeba o něm ani neví… Jinak by s ním určitě nějakým způsobem naložil, ne? Vy zatím pospíchejte k Ephemerovi. Je to mág, určitě bude vědět, co se dá dělat a jak Gwyana můžeme zachránit.“
* * *
Hoghan si k obědu poručí popravu a já se málem u plně naloženého stolu pozvracím, když přímo před námi setnou nějakému zloději v roztrhané kazajce hlavu. Samozřejmě tak, aby jeho krví nepotřísnili ani krásně vyšívaný ubrus, ani nádherné koberce na kamenné podlaze. Odvrátím se a snažím se ovládnout žaludek, ve kterém pocítím divokou bouři.
„Jsem rozladěný,“ vysvětlí mi Hoghan. „Vždycky, když mám špatnou náladu, a tu tedy dnes skutečně mám, rád si k jídlu poslechnu chrčení umírajícího… To jednoho aytara prostě potěšit musí… Nemyslíš, lien?“ otočí se na mne. Pokrčím rameny a snažím se tvářit, jako že jsem nad věcí. Hoghanovi neujde, jak strojeně se na něj šklebím, a zazubí se: „Vidím, že nesouhlasíš, ale buď si jista, že Gwyanyrova poprava dnes odpoledne bude stát za to. Pozval jsem kata až z Bysu. Podle všeho to vypadá na lámání v kole a následné oběšení, ačkoliv já jsem příznivcem spíš klasičtějšího drcení… No, necháme se překvapit. V každém případě se u toho rozhodně nebudeme nudit.“
Opět pocítím žluč až v krku. „Měla jsem za to, že Gwyan…yar byl vaším přítelem.“
„Tykej mi, lien. Jsi skoro tak důležitá jako já,“ řekne mi přátelsky král.
„Uh… tak ti teda děkuju…?“ zamumlám.
„A jinak máš pravdu. Gwyanyar byl mým přítelem. Ale jak sama říkáš, byl,“ mávl Hoghan rukou. „Přítel by se mne snad nesnažil zabít, no ne?“
Povzdechnu si. „A to mu nechceš dopřát rychlou smrt?“
„Ne,“ odvětí Hoghan upřímně a natáhne se po pečeném kuřeti. Naloží si jej na talíř celé a přidá k němu hromádku čehosi fialového kulatého. „To, že mě chtěl zabít docela chápu. Já chtěl zase zabít jeho. Ale ti dnešní nájemní vrazi… Najmeš si je, zaplatíš jim, a oni svou práci odvedou špatně. Tenhle se nechal Gwyanyarem dokonce zabít! Ale ne, že by okamžitě zemřel, to ne, on údajně před tím, než naposledy vydechl, milému Gwyanyarovi prozradil, kdo si jej najal. Takové pracanty skutečně nesnáším. A to bych Gwyanyara vlastně ani potrestat nechtěl… jenže ten parchant proti mně chtěl použít mou vlastní dceru.“
„Jak?“ podivím se.
„Nejdřív ji tu sváděl jak jen mohl…“ pokrčí král Zante rameny. „Na to se nedalo dívat. Tak jsem se ho chtěl zabít. A Ghanne jsem poslal do kláštera, dokud se vody neuklidní. Tušil jsem, že by se jí moc nelíbilo, až vystavím Gwyanyarovo tělo v kleci na náměstí Fleinu… Chtěl jsem ji od toho ušetřit a doufal, že na něj v klášteře zapomene. A on si ji dovolil z toho kláštera unést a mně vzkázat, že pokud se mu nepostavím v čestném boji, zabije ji!“
Váhavě se zakousnu do čehosi, co mi připomíná hrušku. „A ty ses mu nepostavil…“
„Nejsem blázen,“ ušklíbl se Hoghan. „Gwyanyar byl Lovcem.“
„Nebylo to ale správné…“ namítnu.
Hoghan se zasměje. „Nebylo! Ale já jsem král!“ Zamračím se. Hoghan se napije ze své číše a víno labužnicky převalí na jazyku. „Strkal nos kam neměl… Nikdo by neměl být moc zvědavý…“ zamumlal spíš pro sebe. Překvapeně jsem vzhlédla, ale on už nepokračoval, jen zamyšleně mlčel a na čele mu vyvstala žíla. Stačilo už jen tak málo a Zante mohlo uzavřít výhodnou dohodu s Tiwanaineirou… Díky tomu blbci se to nepodařilo… Musel jsem se ho zbavit… Tak jako těch svých bastardů… Zajímalo by mě, jestli jsou skutečně mrtví… Nebo mi to zase nevyšlo. Jsou jako švábi… Taky se jich nejde zbavit…
Usměji se. Vida, co všechno se nedozvím… Ještě že mám Moc. Jen by se nemusela aktivovat pouze když se jí chce… „Když už jsme u té zvědavosti… V Ghannině pokoji jsem objevila tajnou chodbu. Musela jsem ji prozkoumat, abych tě mohla lépe chránit, jestli se tam třeba náhodou neukrývají nějací atentátníci. Nebudeš mi věřit, co jsem v ní našla. Bylo tam obrovské množství –“
„Zlata, já vím,“ zavrčí Hoghan otráveně.
Vykulím oči: „Ty o něm víš?“
„Samozřejmě,“ přikývne Hoghan klidně.
„Tak proč neopravíš Flein? Nebo aspoň své sídlo?“ žasnu.
Hoghan učiní vzteklé gesto rukou: „Těch peněz se odmítám dotýkat. Jsou prokleté.“
„Ale –“ začnu.
„Není žádné ale,“ přeruší mne Hoghan a nasadí strašně odporný obličej. „Ty zlaté mince jsou potřísněné krví nevinných… které jsem osobně zabil. Jenže ti beinové… Uvalili na ně nějaké směšné kouzlo a já se k nim nemohu ani přiblížit… Nikdo nemůže. Ani ty, milá lien, jak tak vidím. Jinak bys asi sotva měla tuhle krásnou modřinu pod okem…“
Opatrně se dotknu své tváře. Mám pocit, jako by celý můj obličej byl jedna velká, bolavá modřina, au au. Na čele mám bouli, pod okem nádherně zbarvený monokl a rozražený ret. A na lícní kosti tak výraznou stopu po Panthině botě, že docela dlouho nebudu muset používat tvářenku, takové to zdravíčko. Tedy, ne že bych ho dosud nějak potřebovala, ale nejspíš bych jej začít používat měla – aby ta rudá odřenina byla trochu vyvážená a také na druhé líci. No, a nebo bych měla někoho požádat, aby mi ještě jednu ubalil. „Možná kdybys ty peníze použil nějakým správným způsobem, Hoghane, to prokletí by mohlo být třeba… já nevím, zlomeno,“ navrhnu.
„Těžko,“ odmítne Hoghan mé snažení. Povzdechnu si a pokračuji v žužlání hrušky. Je hořká, ale odložit se mi ji nechce. K Hoghanovi přijde mezitím jakýsi voják a polohlasem mu oznámí, že by si s ním jeho dcera přála mluvit. Hoghan ohrne ret. „Ne. Nechci ji ani vidět, jak už jsem řekl! Určitě by po mně zase chtěla, abych Gwyanyara ušetřil. Ani za nic! Už jste jí donesli oběd? Ne? Tak jí ho ani nenoste, nezaslouží si ho.“
„Nemůžeš ji přece trápit hlady…“ nesouhlasím.
„Ale můžu,“ odsekne Hoghan příkře. „Je to má dcera! Má dcera! Zatraceně, kdyby nebyla mým jediným legálním potomkem, nechal bych ji nejradši zabít!“ udeří pěstí do stolu. Překvapeně zamrkám. „Tak neskutečně mě ponížila! Zamilovat se do zrádce a ještě škemrat o jeho život! Jak si to vůbec mohla dovolit?! Zatracená holka! Měl jsem ji vdát za prince Arathana, dokud byl čas!“
Arathan? Kde jsem už to jméno slyšela? Jistě, zmiňoval se mi o něm Jin, cheinowský princ, podezřelý z vraždy svého bratra, následníka trůnu Aratha II., někde v okolí Válečné hory, pokud se nemlím…
Podezřelý z vraždy… Ten kluk to neudělal. Nepochybuji o tom, že je nevinný.
Pane Banaago?
Vidím v tom spíše politiku…
„A proč jsi to neudělal?“ zeptám se zvědavě. „Proč jsi ji nevdal?“
Hoghan se ošije. „Nemám s králem Arathem I. právě nejlepší vztah…“
Šušká se totiž, že to bylo Zante, které prásklo Tiwanaineiře, že Cheinow burcuje Zemi ke vzpouře a že si buduje pod Válečnou horou armádu…
Hmm, tak tomu bych i věřila…
Nakousanou hrušku položím na svůj prázdný talíř a podepřu si hlavu rukou. „A co teď?“
Hoghan nadzvedne obočí: „Jak, co teď…?“
„Co teď? Co tu mám dělat?“ zajímám se.
Hoghan lehce nadzvedne jeden koutek rtů: „Přece se o mě máš starat.“
„Ale… Jak?“ dožaduji se.
„Nikdy jsi asi nebyla pobočníkem, že…? Nevadí, já ti všechno vysvětlím. Třeba zajisti, aby se mi během popravy Gwyanyara nic nestalo,“ rozhodne král Zante a protáhne se. „Jsem unavený, asi si půjdu na chvíli zdřímnout. Chci, abys hlídala v mém pokoji. Abys mne mohla strážit i ve spánku. Tak jako jsi to pro mě udělala dnes ráno…“
Zaúpím.
* * *
Hoghan prospal skoro celé odpoledne. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho tak tvrdě spát. Během doby, co on hlasitě chrápal, já v jeho pokoji prozkoumávala vše, co prozkoumat šlo. Prolistovala jsem všechny knihy, prohrabala se všemi listinami, hledala jsem cokoliv, co by mi posloužilo jako důkaz, že je Hoghan spolčený s Tiwanaineirou, ale nic jsem samozřejmě nenašla. Čekala jsem, že za mnou přijde Anía, slíbila mi to přece, ale nestane se tak, ach jo. Také jsem na skok byla navštívit Gwyanyara ve vězení. Omluvila jsem se mu nejen za to, že jsem jej zranila, ale i za to, že jsem jej dostala do maléru.
Gwyan se mile usmál: „To nic, já jsem už na problémy zvyklý…“
„Nechci, aby tě popravili…“ zamumlala jsem.
Gwyan sklonil hlavu. „Život bez Ghanne by pro mne stejně neměl smysl,“ pronesl tiše.
Vrátila jsem se zpět do Hoghanovy ložnice a posadila se a vysokou sesličku. Zatraceně, proč vždycky všechno zkazím?! Dveře pokoje se pootevřely a dovnitř nakoukl mladičký voják. Vyskočila jsem na nohy. „Mám pro vás vzkaz, paní Anno,“ hlásil mi. „Ten vzkaz je od Jina. Toho mladíka, kterému se, tak jako vám, dostalo královského milosrdenství…“
Protočila jsem panenky. „Já vím, kdo je to Jin. Co je to za vzkaz?“
„Ehm… Jak mi to říkal… Ano. Vše zařízeno, udělejte to dřív než ona. Vůbec ale nechápu, co to má znamenat…“ pokrčil rameny. Ujistila jsem jej, že mi to ani náhodou nevadí, protože ten vzkaz byl určen mě, ne jemu, a všechno si pečlivě rozmýšlím. Mám to udělat dřív než Anía… Musím něco udělat, než bude poprava… Jen Hoghan přece může dát pomyslný palec dolů či nahoru. A těžko změní své rozhodnutí…
* * *
Na tom, co kdysi, před válkami, Thaarem i před Tiwanaineirou bylo patrně krásné nádvoří, vyrostlo během dne nádherné dřevěné pódium a já si mimoděk vzpomenu na to, že přesně takhle to vypadalo kdysi v Tronne, když chtěl Saraad popravit Ephemera… Pak se k nám přidali Nack a Darina a… Pane jo, docela by mne zajímalo, jak se mají tihle dva… Zda jsou v pořádku… A co Wynewer…? Až najdu Klíč, vrátím se k ní a těsně předtím, než odsud odejdu, jí představím Jina. Ostatně, ona v Evale čeká na ztraceného krále, ne? A tím je on. Měla by mu vrátit jeho zem, aby se konečně stal po právu vládcem svého panství…
Zamyšleně na tu mučící konstrukci hledím a koušu se do rtu. Jenže kdo ví, jak to vlastně ještě všechno dopadne. A zda se toho dožijeme…
„Taky se už nemůžeš dočkat?“ Při zvuku Hoghanova protivného hlasu sebou jen trhnu. „Při Untorovi, jak já se těším, až bude ten zrádce žadonit o svůj život!“
„Třeba nebude…“ pípnu. Najednou mi je nějak úzko.
„Bude…“ ujistí mne Hoghan obratem. „Vždycky všichni žadonili.“
„Jsi krutý…“ zamumlám.
Hoghan se usměje. „To neříkej. Tak to není. Jsem jen… přísný. Doveďte sem mou dceru,“ houkne na jednoho z vojáků.
Vykulím oči: „Přece ji nechceš nutit, aby se na to dívala!“
„Nejen že chci, ale také to udělám,“ ušklíbl se Hoghan a znovu spokojeně pohlédl na popraviště. „Ano, z tohohle balkónku budeme mít dokonalý výhled. Neujde nám ani jediné křupnutí jeho kostí. Jen bych si přál, aby nás příliš brzy nezemřel, to bychom si moc neužili…“
Vztekle jsem drtila v prstech luk. Hoghan totiž trval na tom, abych byla i zde ozbrojená. Přece ho nemůžu zastřelit! To by bylo příliš nápadné…Jak jinak ho ale zabít, jinou zbraň u sebe nemám, ani svou oblíbenou skřetí dýku. Bože, mám na toho chlapa takovou zlost! No a… na sebe taky. Kdybych se do všeho tak aktivně nemontovala, mohli jsme už být v Mai u Vládce a já mohla mít Klíč a…
…a co? Stejně to nevíš.
Hoghan se dychtivě ohlédl na dalšího vojáka, postávajícího nejistě kousek od nás: „Už je tu ten kat?“
Voják váhavě přikývl. „Ano, Výsosti, dorazil krátce po obědě, snědl půlku pečeného prasete, vypil sud medoviny a nyní by si měl chystat oprátku.“
„Ať přijde,“ kývl na něj Hoghan a mladíček poslušně odklusal. Mezitím k nám dovedli Ghanne. Teď už vypadala podstatně lépe, měla na sobě krásné šaty, dlouhé plavé vlasy měla vysoko vyčesané a ani náhodou nepřipomínala tu malou špindíru, která tu ráno lezla po kolenou a prosila tatínka, aby se smiloval… Všimla si, že na ni blbě zírám, a zamračila se na mne. Pokusila jsem se o omluvný úsměv. Muselo to vypadat strašně… Vlastně ji chápu. Taky bych měla zlost na slepici, která by svou blbostí zavinila Ephemerovu smrt… Hoghan se na dcerku láskyplně zadíval: „Ghannuško… Podívej, to, co dělám, dělám pro tebe. Protože chci, aby ses z toho poučila, to je vše.“
„Poučila? Já se poučím z toho, že vy ho zabijete, otče?!“ zavrčela Ghanne a posadila se na měkké křeslo, které mezitím donesly služebné. Anía byla mezi nimi. Když procházela těsně vedle mě, zašeptala, že má situaci pod kontrolou, že to udělá po večeři a že se Gwyanově smrti nedá zabránit. Ohromeně jsem se za ní ohlédla, ale to už zase vyklouzla jako lasička z místnosti.
Ona mi snad ani nechce pomoct! Tím je to! Doufám jen, že Jin a Ephemer udělají všechno, co bude v jejich silách. A já… co mám sakra dělat já?!
„Ano, dcerko. Uvidíš, jaký konec čeká každého, kdo se mi odváží nebýt po vůli…“ souhlasí Hoghan a pak se otočí ke dveřím, kterými právě vchází kat v doprovodu dvou vojáků. Vůbec nevypadá jako kati z pohádek, spíš naopak. Žádný naolejovaný svalovec, ale tlustý, pupkatý chlapík, bein, s červenými tvářemi a rudým nosem, pravděpodobně od pravidelné konzumace alkoholických nápojů, s širokým, leč poněkud – co se zubů týče – chabým úsměvem a holou lebkou. „Konečně, pane Fiipe. Jsem rád, že jsi se sem obtěžoval.“
Kat se zazubí ještě o něco víc. „Zbožňuju královský popravy, Jasnosti.“
„Slib mi, že to bude stát za to, pane Fiipe!“ sepne Hoghan ruce a na malý okamžik vypadá jako dítě, které nemůže vyčkat Ježíška. „Chci, aby ten aytar trpěl pokud možno co nejvíce to jde…“ spokojeně pokývá hlavou a křikne na služky: „Přál bych si k té popravě láhev vína a… mísu s ovocem. Co si dáš ty, Ghannuško?“ otáže se dcery, která se znechuceně odvrátí. „A ty, lien?“ Ošiju se a plácnu, že si dám třeba taky to víno. „Výborně. Takže víno a dva poháry. A ty můžeš jít,“ otočí se na Fiipa. „Poprava začne, až vás k tomu osobně vyzvu, dříve ne. Ale to vzhledem k tomu, že začínám být náladou své dcery poněkud znuděný, bude brzy.“
„Jak si přeješ, pane,“ pokloní se Fiipe a takřka v předklonu odejde.
Hoghan se pohodlně usadí do druhého křesla a pohybem ruky mne vyzve, abych udělala to samé. Nechce se mi. Zneklidněle se zadívám dolů. Nádvoří je už plné čumilů a všichni horlivě očekávají masakr. Divím se, že tohle tento mocný, paranoidní král nepovažuje za dav, který se proti němu může kdykoliv obrátit ve vzpouře… Střelím pohledem po Ghanne. Po tvářích jí stékají slzy a rty se jí chvějí. Mám chuť ji nějak povzbudit, ale ve chvíli, kdy otevřu ústa, mi služebná podá láhev vína a sklenice. Položím sklenice na široké zábradlí balkónku a chvíli bojuji s korkem flašky.
A najednou si to uvědomím. Vždyť je to tak jednoduché… tak prosté… Už vím, jak snadno lze krále Hoghana zabít, aniž bych si ušpinila ruce jeho krví. Zalovím v kapse a nahmatám tu malou skleněnou lahvičku od Aníi. Dárek na rozloučenou…
Bleskově odšroubuji víčko a celý její obsah nenápadně vliji do skleničky, abych jej vzápětí zalila vínem. Stočím oči k pódiu na nádvoří. Už přivedli i vězně. Zajímalo by mne, jestli je tam v davu někde Jin a Ephemer, jsme příliš vysoko, abych mohla rozeznat tváře… Musí tam být, musí se pokusit jej zachránit… Já splním svou část úkolu, oni tu svou… Ghanne hlasitě vzlyká. S Hoghanem to ani nehne, dokonce bych přísahala, že od chvíle, kdy se jeho dcera hlasitě rozplakala, tak se usmívá. Ne, tohohle krále fakt škoda nebude. Konečně udělám něco, co nebude špatné. Něco, co… co se nepokazí – jako obvykle. Vínem naplním i druhou sklenici, ale dávám si zatracený pozor, abych je nepopletla, když je vezmu do ruky a jednu s úsměvem, na který jsem v duchu hrdá, nabídnu Hoghanovi:
„Připijme si. Na tu dnešní popravu.“
„Ano… na popravu… a na to, že jsi tu ty,“ souhlasí Hoghan a bezmyšlenkovitě sklenici jedním lokem vyprázdní.