„Tak dobrá, Aničko, další otázka. Jezdíte u vás taky na koních, nebo chodíte pěšky?“ zajímá se Selbo, kterého jsem připevnila několika kousky koženého provázku k sedlu a on má tak jistě úžasný rozhled nejen na cestu, kterou jedeme, ale i na krásy okolního světa.
„Ne,“ zaúpím. Ty jeho dotazy mi už pomalu začínají lézt na nervy. Musela jsem mu slíbit, že si s ním za to, že jsem ho nechala v Tronne, zahraju nějakou hru. Neměla jsem ponětí, že tou „hrou“ myslí systém otázka – odpověď za cílem zjistit toho co nejvíc o našem světě. A to už jsme na cestě dobrých několik hodin! „Máme buď auta, tramvaje nebo troleje. A metra. Já třeba jezdím do školy trolejí. A někdy taky na kole. Na koních jezdí jen jistý nadšenci.“
Ephemer se zájmem nadzvedne obočí: „Nadšenci?“
„Ano, nadšenci, kteří platí za to, aby se mohli na koníčkovi svést. Kromě toho, že platí, ještě musí čistit boxy, hřebelcovat koně, kydat seno a hnůj a různý jiný sajrajty… kamarádka se mne kdysi snažila přesvědčit, abych se do takovýho kroužku nechala zapsat s ní, ale mně to nikdy nebavilo. Navíc, každý pak smrdí jako… jako…“ zaváhám a střelím pohledem po Ephemerovi.
„Jako?“ zašklebí se Selbo. „Jako? No, jako?“
„Selbo…“ povzdychnu si. „Mlč už.“
Okamžik je ticho. Pak se ozve Ephemer. „A… o jakém Klíči to Wynewer mluvila?“ zajímá se. Neodpovím, jen si blíže přitáhnu uzdu svého koně a ten poslušně zpomalí. Ostatně, v tomhle lese se to ani rychleji nedá. „Myslím, že se nemýlím, když si myslím, že to má asi něco společného s tvým… odchodem z naší země, je to tak?“
„Ano,“ přikývnu nakonec. „Neřekla mi toho moc… jen mi naznačila, že mám někde najít jakýsi Klíč… a že mám vyčkat, že ho najdu až v ten pravý okamžik… vůbec jsem tomu nerozuměla. Vlastně, celkově jsem z toho setkání s Wynewer zklamaná. Asi… asi jsem čekala, že se toho od ní dozvím víc… a přitom… nevím nic.“
„A ty seš překvapená?“ zazubí se Selbo a koulí očima. „Je to mág. Všichni mágové se snaží mít kolem sebe auru tajemna a mluvit ve stupidních hádankách. No co je, Ephemere? Myslíš si, že když jsem hlava, tak to nevím? Nejsem mimo obraz, víš? Byl jsem věštec, mám přehled.“
„Ach, Selbo…“ povzdychnu si. Pak se zarazím. „Takže… ty jsi byl věštec, ano? Víš tedy něco o tom Klíči? Třeba bys mi o něm mohl něco říct… jistě si na ty aury tajemna tolik nepotrpíš… ostatně, jakožto hlava ani kolem sebe auru tajemna mít nemůžeš, heh.“
Selbo se zamračí. „To od tebe nebylo pěkný, tohle mě mrzelo. Já za to nemůžu, že jsem jen hlava, ne? Co se týče budoucnosti, měl bych ti teď říct jen jedno – prosím tě, odmotej mne a vezmi do náruče.“
„Proč? Chceš se mazlit?“ ušklíbnu se.
„Ne, prostě to udělej,“ vyzve mne netrpělivě. V rychlosti tedy rozváži všechny ty provázky a uchopím ho pevně do dlaní. A pak, ani nevím, jak je to možné, ale v ten moment se můj kůň vzepne, postaví na zadní, já se skutálím na zem i se Selbem – a zoufale sleduji, jak se mé ubohé zvíře zhroutí na bok do stále se zvětšující kaluže krve.
„Ne!“ vyjeknu a prudce se vymrštím na nohy. Selba odhodím kamsi stranou, ten zaječí a odkutálí se. Ephemer bleskově seskočí ze svého koně a postaví se po mém boku, meč v pohotovosti. „Odkud to přišlo?“ vydechnu a tasím dýku. Ephemer kývne kamsi ke straně, kde se za dvojicí stromů a jakýmsi ztrouchnivělém pařezem choulí několik hnusných skřetů – v jejichž rukou nelze přehlédnout luk a šípy.
„Zatraceně… asi jsme už na území Renterie…“ zavrčí Ephemer a srazí mne k zemi. Nad hlavou mi zasviští šíp. Ten zvuk se mi velmi nepříjemným způsobem zaryje do mysli. V rychlosti se přetočím na záda a naskytne se mi tak unikátní pohled na Ephemera, jak odrazí pouhou čepelí svého meče šíp druhý a v příští vteřině třetí. Je to natolik úchvatné, že jen zalapám po dechu, tak jako skřeti, jejichž chroptění o tom, že „je to ňákej podělanej magič“, nelze přeslechnout. Ephemer se pak ke mně skloní. „Mají velkou výhodu, když mají luky… takhle se k nim jen tak nedostaneme… ne, počkat, mám nápad…“
Nechápu, proč jsem se na tu akci nakonec nechala přemluvit, když se pak však plazím vysokou trávou směrem k těm skřetům, v duchu svého ukvapeného rozhodnutí lituji a proklínám Ephemera za to, že mne, jak se tak lidově říká, ukecal. Zapíchnu si do ruky nějaké jehličí, ale místo toho, abych usykla, kousnu se do rtu a plížím se vpřed. A počítám. Jak jsme se totiž s Ephemerem dohodli – jakmile napočítám do padesáti, vyrazím. Zatím jsem jen u pětatřiceti.
„Zasranej magič, takle ani jeho, ani tu buchtu nesejmem… vidíš ji? De je ta malá čubka? Musime jí, sakra, chytit, zabít, stahnout z kůže… jinak nedostanem žádný prachy, do háje…“ mumlají si skřeti. Jsem tak blízko, že cítím dokonce i puch jejich nohou v jakýchsi kristuskách a kdybych natáhla ruku, mohla bych se dotknout i toulce šípů, odložených za nimi. Dvaačtyřicet. Doufám, že Ephemer nepočítá o nic rychleji! Lehce se nadzvednu a pevně sevřu rukojeť své dýky prsty. Pětačtyřicet. Hlavně vyrazit včas, nic nepokazit, být naprosto potichu… Osmačtyřicet. Devětačtyřicet… „Teď! Sejmi ho! Sejmi ho!!“ zařve skřet. Je to výzva i pro mne.
Vyskočím na nohy, přetočím dýku v ruce a zabořím ji do krku prvního skřeta, kterého mám po ruce. Než si stihne druhý uvědomit, že to, co má na tváři, je krev jeho kamaráda, podříznu i jeho. Ten třetí se však otočit stihne a bohužel se i po mně ohnat. Udeří mne. Ta rána mne srazí do trávy a téměř omráčí, takže se snažím co nejdříve vzpamatovat a zuřivě mrkám, abych zaplašila tmu před očima. A pak si to uvědomím. Ten skřet, jemuž hledím do „tváře“, je přece Rhinocodus, s nímž jsem již měla tu čest na Temném území! V ten okamžik si to uvědomí i on a zarazí se, okamžik předtím, než mne může probodnout svým mečem.
„To – to seš ty?!“ procedí skrz zažloutlé zuby, v příští chvíli mu však další slova zamrznou na rtech a z hrudi mu trčí Ephemera čepel meče. Když se pak sesune na zem a potichu zemře, Ephemer mi s úšklebkem podá jeho zdobený luk i toulec plný šípů a čepel meče otře do kalhot.
„Co to děláte..?!“ vydechnu.
Ephemer se usměje. „Tomu se říká válečná kořist.“
„Válečná kořist?“ opakuji znechuceně a ještě znechuceněji sleduji, jak Ephemer uzme luk i dalšímu mrtvému skřetovi a do poloprázdného toulce nacpe šípy z toulce třetího. „Nezdá se vám to trochu… jak to říct, nevkusný?!“
„Nevkusný?“ opakuje udiveně. „Proč?“
„Probůh, to okrademe mrtvý?!“ pohoršuji se.
Ephemer se zarazí. „Okrademe? My přece nikoho neokrademe. Jim to už je jedno, oni už zbraně nepotřebují. Ostatně, na nějaké pohřbívání se všemi jejich odznaky cti čas vskutku nemáme. Měla by ses naučit střílet. V boji se nám to bude ohromně hodit. A nedívej se na mě tak!“
Nakrčím nos a rozhlédnu se, hledaje Selba. Nakonec jej naleznu, kterak zapadnul do kapradí, do bahna. Zvednu ho a s omluvami se ho snažím očistit cípem nasliněné kytlice. Jen mu tak rozmaži špínu po tváři. „Promiň…“ zamumlám. „Měl jsi mne víc varovat, jen jsi mě požádal, abych tě odmontovala od sedla. Nebylo by snad prozřetelnější mne upozornit na nečekaný útok?“
„Ne,“ zazubí se Selbo. „Kdybys mne neodvázala, rozdrtil by mne tvůj kůň.“ V jeho hlase se ozve zřetelné zaváhání a úsměv lehce pohasne. „Ostatně, toho mi je, chudáka, dosti líto… byl sympatickej, měl jsem ho rád, jenže stejně bych mu nemohl nijak pomoct…“
To je ostatně fakt, to musím uznat sama, avšak i přesto dále putujeme mlčky, beze slova. Navíc jdeme pěšky, Ephemer vede svého koně (prý aby si kluk taky trochu odpočinul) a já cupitám se Selbem v náručí za ním, unavená, uondaná vedrem a žízní a hlavně – naštvaná. A každou volnou chvíli, kdy se zastavíme třeba na jídlo, na vyčurání nebo naopak na doplnění pitného režimu, vytahuji zpod opasku zrcátko a zjišťuji, co se děje doma. A čím dám tím víc mi je smutno.
Jakmile padne na kraj tma a Selbovy rádoby vtipné příběhy hemžící se nemrtvými a duchy mne už skutečně nebaví, rázně odmítnu Ephemerovu nabídku přespat někde tady a zlostně se dožaduji ubytování v nejbližším městě.
Dorazíme tam až k ránu.
* * *
„Anno, vzbuď se. Slyšíš? Okamžitě se vzbuď, nebo tě poslintám, ty hloupé lidské mládě!“ Otevřu oči, zahledím se na Selba, zvědavě vykukujícího z pootevřeného tlumoku, a hlasitě zazívám. Zdá se mi, jako bych nespala ani pět minut. „No to je dost! Ve městě se už rozkřiklo, že sem v noci dorazil mág a holka, na jejíž hlavičku vypsala Tiwanaineira pořádnou odměnu, a do pěti minut tu všichni budou, toužící po vašich životech!“
Prudce se posadím. „Ale… ale proč?!“
„Peníze,“ vysvětlí Ephemer, který bez zaklepání vpadne do mého pokoje. Rychle si přitáhnu deku k bradě. Moc jsem toho na sobě při svlékání totiž nenechala. „Obleč se, pospěš si. Můžeme se tu zabarikádovat, ale obávám se, že nám to bude naprosto k ničemu… je jich mnoho. Vážně, nejspíš celé město… A ženou se sem, jako by nás snad chtěli lynčovat… Nesnáším davy,“ konstatuje s náznakem ironie v hlase a vykoukne pootevřeným oknem ven.
„Zatraceně! Magnet na problémy!“ vykřiknu vztekle a sama nevím, zda tím magnetem myslíš spíše sebe – či Ephemera. Ten se právě taktně otočí, abych si mohla v rychlosti zašněrovat korzet a navléct kalhoty. „Díky,“ kývnu na něj. „Nuže… co si počneme? Copak vy nemáte žádný plán?“
„Mám,“ rozzáří se Ephemer. „Až sem dorazí, naučím tě střílet z luku. Taková skupina lidí bude mnohem trefnější a přesnější cíl než obyčejný dřevěný panák. Ten, koho ty budeš muset zastřelit, na tebe nikdy nikde nebude čekat bez hnutí a v pozoru…“
Ztuhnu. „Doufám, že žertujete.“
„Nemám ve zvyku žertovat o něčem takovém,“ odvětí.
Takže za chvíli už třímám v ruce luk, učím se napínat tětivu, pouštět ji mezi prsty, rychle vyjmout šíp z toulce a založit jej do tětivy tak, abych jej mohla okamžitě vypálit… a po několika instruktážních ukázkách, kdy Ephemer nazdařbůh vypálí mezi rozlícené beiny pod naším oknem, zkouším zacílit i já.
„Vidíš támhle toho plešatého?“ ukazuje mi. Zachvějí se mi ruce. To přece nemůžu… „Má v ruce sekyru. To bude nějaký místní hrdlořez, toho škoda nebude,“ vysvětluje mi, jako kdyby tušil, jaký vnitřní boj se ve mně odehrává. „Snaž se mít své oko, ruku, šíp i jeho hlavu v jediné linii. Drž ten luk pevně, snaž se držet pozici… A pusť tětivu…!“ Vystřelím. Minu. Šíp se zaboří do tlustého chlapíka opodál. „Vedle,“ podotkne Ephemer nevzrušeně, postaví se za mne a uchopí mé paže do svých. Kdyby to bylo jiný okamžik a v jiné situaci, byla bych na vrcholu blaha, heh. „Ukaž, pomůžu ti. Napneme tětivu, zamíříme… držíme… držíme… pal!“ Zasáhneme holohlavého muže přímo do jedné vyvalené bulvy, šíp prolétne jeho mozkem a hrot při mužově pádu na zem zahlédnu trčet uprostřed holého týla. To je děsivé, jakou má ten luk sílu! „No vida, jde ti to,“ pochválí mne Ephemer a já se musím jeho černému humoru jen ušklíbnout. „Tak, dalšího… támhle, podívej, ten s tou páskou přes oko -“
Vytáhnu šíp z toulce, pak zaváhám a skloním ruku i s lukem. „Já… já vám nějak nevím,“ zamumlám. Ephemer se na mne zahledí, zatímco zezdola k nám doléhají zvuky úderů do dveří, jak se k ním snaží probít. „Střílet do lidí? Probůh, kde to jsme? Copak jsme nějací barbaři? Ne! Co takhle to zkusit lidsky a pokusit se s nimi domluvit?“
„Zkus to,“ vyzve mne pobaveně. Vykloním se z okna a nadechnu se, abych na ně mohla něco zařvat. Kolem mé hlavy prosviští dýka a já si uvědomím, že jsem měla velké štěstí, že mne Ephemer včas vtáhnul nazpět dovnitř. „Nuže?“ zajímá se škodolibě. „Nechci nic říkal, ale… ten tvůj lidský přístup asi na beiny neplatí, že?“
Zamračím se. „Hloupí beinové…“ poznamenám polohlasně a opatrně se otočím k davu. Okamžik hledím do těch ošklivých rozzuřených tváří s rudými nosy a jizvami přes zvrásněná čela a uvědomím si, jak hrozně jsou tihle lidé oškliví. Jako by snad to, jak černé mají duše, se zobrazovalo v jejich obličejích! „To chcete naši smrt jenom proto, že na nás ta proklatá čarodějnice vyplatila odměnu? To snad nemáte žádnou svou čest? To snad nemáte ani vlastní rozum, svou vlastní vůli..?“ křiknu na ně. Někdo z těch tupých vesničanů zařve, ať se radši dobrovolně vzdáme přesile, že když nás vydají démonům, třeba pak ti běsové jejich město děsivému plenění ušetří. „To si pro nás radši pojďte!“
„To nebude nutné,“ ozve se pod námi ostrý ženský hlas. Ephemer sebou trhne a jakmile vyhlédne i on z okna, vytřeští oči. Rozlícení tupouni mezi sebou utvoří uličku, kterou k zabarikádovanému hostinci přijde drobounká aytarka. „Myslím, že vy sejdete dolů sami, nemýlím-li se?“
„Mýlíte! Odsud nás jen tak nedostanete!“ nedám se.
„A když ne vás oba, jeden sejde určitě. Že, Ephemere?“ pošklebuje se nám ta aytarská žena.
Nechápavě se zamračím na Ephemera: „Ona vás zná? Kdo je to?“
Ephemer zaváhá s odpovědí, pak se na mne však krátce podívá a procedí: „To… to je Maya.“
„V Renterii?! Neříkal snad Nack něco v tom smyslu, že s ní byl ve Wellaru..?! Co sakra dělá tady?!“ obořím se na něj, ačkoliv mi je jasné, že dosti neprávem – Ephemer přece nemá sebemenší ponětí, kde se tady ta čarodějnice vzala.
„Sejdeme, Mayo,“ prohlásí pak Ephemer. „Ale slib nám, že se nás ti tví vrahouni ani nedotknou!“
* * *
Maya se mi nelíbí už od prvního pohledu. Maličká, hubená, tmavovlasá, s pichlavýma očima a dlouhými prsty, které neustále natahuje a křupe klouby… a taky si dost často pohrává s vlčím zubem, visícím na tenkém provázku z kůže na jejím hrdle. Ubytovala nás ve své velkorysosti ve svém domě, ale vzhledem k tomu, že se její domov hemžil samými podezřelými individui, kteří nás takřka neustále sledovali, zdálo se mi to spíše jako vězení než jako úkryt. Její „tvrz“, jak se o ní čarodějnice s uspokojením vyjadřovala, mi svou neútulností ani trochu nepřipomínala tak krásný Wyneweřin písečný palác.
Ke všemu také Maya trvala na tom, abychom se u ní zdrželi, a přesto, že ani já, ani Selbo tu nechceme zůstávat ani minutu navíc, Ephemer její pozvání nadšením přijal a tak tu dost trpím. Pravda, jídla i medoviny je tu spousta, jenže… není to ono. Něco se mi na Maye nelíbí. A není to tím, že bych na ní žárlila!
No tak dobře, možná trošičku žárlím… ale jen trošičku. To ty její pohledy na Ephemera… vůbec se mi nezdají! A kromě toho, neustále se Ephemera dotýká. Během řeči, u jídla i prostě jen jde-li kolem něj, vždy ho tak nějak pohladí. Po tváři, po rameni, po vlasech, po zádech… grrr. Mezi nimi kdysi něco vážně muselo být, jinak si to vysvětlit nedokážu. Když jsme jí popisovali své putování, visela na Ephemerovi pohledem a chvíli co chvíli propukala v tichý, zvláštní smích, který mi byl velice protivný.
Nakonec se otočila i na mě a zamrkala na mne dlouhými řasami: „Takže… tys u Wynewer hledala radu, je to tak, pochopila jsem to správně? Co ti poradila?“ Pevně jsem sevřela rty a mlčela jsem. To tak, nic ti říkat nebudu! Maya se lehce usmála. Jen lehce, tak, že zvlnila rty, ale její oči zůstaly chladné a beze stop pobavení. „Můžeš mi to povědět, Anno.“ Příliš intimní oslovení na to, že se vůbec neznáme! A vůbec… to se ptala, či šlo o pouhé konstatování? Zamračím se – a stále jsem zticha.
„Máme hledat nějaký Klíč,“ odpoví za mne Ephemer.
„Klíč?“ nadzvedne Maya obočí a svou dlaň položí na Ephemerovu ruku, volně ležící na stole. Kousnu se do rtu a snažím se tvářit, jako by se mě to vůbec, ale vůbec netýkalo. „Hledat? Kde?“
„Kde, Anno?“ ohlédne se na mne i Ephemer.
Nakrčím nos. „Prý někde u Cheinowa. Jestli ho nenaleznu tam, prý bude určitě v Mai. Bohužel však nevím, jak ten předmět vypadá či u koho si ho mám vyžádat, takže v tomhle dost tápu. Nechcete změnit téma hovoru?“
Maya se ušklíbne. „Ani ne, Anno.“ Už zase! Rozčiluje mne, že ke mně mluví tak důvěrně! „Už jsi měla tu čest se Strážci? Slyšela jsem, že o tebe mají ještě větší zájem než všichni Tiwanaineiřini démoni dohromady.“ Nezajímá mne, co slyšela! Jenže Ephemer vzrušeně nadsedne a vyzvídá detaily. „Leccos se doslechnu. Je praktické mít své… jak to říct… známé i na druhé straně.“
„Co by po mně mohli chtít?“ vypálím prudce.
Mayina tvář zůstává nehybná, jako tvář sochy. „Oni nechtějí nic po tobě, Anno, oni chtějí tebe. Jsi v téhle Zemi příliš nebezpečná. Nemohou dopustit, abys sloužila, byť třeba nedobrovolně, Tiwanaineiře. Prostě by z tebe udělali svou loutku, hračku bez vlastního myšlení.“
„Něco jako ti vaši nájemní zabijáci?“ kývnu bradou ke dvěma silným mužům, hlídající vchod do místnosti. Maya ztuhne a její oči metají blesky. Kdyby dokázala pohledem zabíjet, padla bych v ten okamžik mrtvá na zem. „Už mám téhle zdvořilostní konverzace dost. Ephemere, Mayo…“ pokynu jim, prudce vstanu od stolu a zamířím ke dveřím. Oba hromotluci se mi postaví do cesty.
„Nechte ji jít,“ mávne čarodějka ledabyle rukou. Ephemer se na mne nechápavě zahledí. „Cestu do svého pokoje si jistě pamatuje. A pokud ne, jistě někde narazíš, Anno, na nějaké jiné mé nájemné zabijáky bez schopnosti myslet.“
Zašklebím se. „Díky. Jseš moc hodná.“
Samozřejmě svůj pokoj už nenajdu, a jak se tak potuluji chodbami a prohlížím si všechny ty tajemné a morbidní obrazy na stěnách, po chvíli si všimnu, že se z jednoho pokoje vyloupla postava a nejistě se zastaví v půli chodby. Prudce se otočím a chci si toho človíčka prohlédnout, je však tak hloupě ozářen světlem, že z něj vidím jen černou siluetu.
„Mayo…?“ zeptá se opatrně.
„Ne… já… já nejsem Maya,“ odpovím váhavě.
„Ach…“ odvětí ten člověk… vlastně… člověk určitě ne – nikdy si na to nezvyknu, brr! -, ale nepochybně muž, s velmi hezkým, sametovým hlasem, možná bein, možná aytar. „Omlouvám se,“ dodá a zase se vrátí zpátky do místnosti. Udiveně ještě několik minut zírám do míst, kde ten zmatený mladík postával, pak se však pohnu i já a vyrazím konečně najít svůj pokoj. Nějak na mne totiž padla únava.
Místo toho však objevím velkou pracovnu. Uprostřed stojí socha nějakého hodně ošklivého démona s nataženými hnáty a šeredným výrazem strašidelné tváře s vyceněnými zuby. Než si uvědomím, že je ta „věc“ z kamene, dost mne vyděsí. Jakmile mohu zase uklidněna zhluboka dýchat, rozhlédnu se kolem sebe a pohled mi padne na hromadu listin, rozmotaných, pomačkaných, s polámanými pečetěmi. Zvědavě si jednu prohlédnu. Písmo je docela jiné, než na které jsem zvyklá, je to docela jiná abeceda, než kterou se mne snažili naučit na základní škole, náhle si však uvědomím, že ho moc dobře znám a že vím, co který znak znamená.
Otče, píše se na jedné listině. Znepokojuje mne, že jste se mi dosud neozval. Copak jste nedostal ani jediný z mých dopisů? Jistě že papá dopis nedostal, když je všechny patrně ukořistila Maya! Ta zákeřná potvora! Kdo ví, co tím sleduje! Přesto, že je mi proti srsti číst cizí dopisy, pokračuji v luštění naškrábaného textu. Jsem hrozně zvědavá, moc mne zajímá, kdo tenhle vzkaz psal a komu, že Maye přišel tak důležitý. Velice mne znervózňuje, že jsem tak odříznutý od Wellaru! Znovu Vám tedy musím vylíčit naši pozici. Vedeme si skvěle. Postoupili jsme téměř ke Sneetu, brzy obsadíme i toto město. Pochopitelně, pokud se nestane něco nečekaného. Ashraz předvídá, že nás dnes v noci napadnou dateenští. Zvědové jeho domněnku jen potvrzují. Rozmístil jsem největší možný počet hlídek, přesto se však obávám, že to nebude stačit. Bojím se také toho, že nemohu být svým mužům správným vůdcem. Byl jsem dnes odpoledne v bitvě zraněn. Nestalo by se to, kdybych uprostřed té vřavy opět nezahlédl paní Kyru. Vím, že je naším nepřítelem, ale byla tak nádherná – Přelétnu pohledem text a soustředím se na podpis. Tvůj milující syn, Daran.
Popadnu druhou listinu. Daran. Další listina. Daran. Další listina. Aha, změna, Daroth. I tento list je ovšem adresován pro mne zcela anonymnímu „otci“, psán je však mnohem stručnější, příkřejší, a podstatně méně úhledným písmem. Prohlédnu si celou hromadu listin. Všechny jsou od Darana a od Darotha. Vážně by mne zajímalo, proč je všechny zabavila Maya! Vždyť na nich není nic zajímavého, nic zvláštního, jen zprávy dvou synů svému otci.
Ztuhnu. Dva synové. Daran a Daroth. Darina… Král Ran… V rychlosti si snažím v hlavě uspořádat všechny ty Darininy vzpomínky, kterých jsem se stále ještě nedokázala zbavit. Jistě! Jsem tak strašně nedůvtipná! Nechápu, jak je možné, že mám tak žalostně pomalé vedení. Daroth, jeden z wellarských princů! To je přece Darinin bratr, ten bratr, jež byl vyslán králem Ranem, svým otcem, do Prare za nějakým úctyhodným posláním, a požádal Nacka, aby zastavil všechny možné atentáty na svého milovaného tatínka! A Daran tedy musí být zcela logicky jeho mladší bratr!
„Jseš tak hloupá!“ prohlásím nahlas a udeřím se do čela zatnutou pěstí. „Tak hloupá!“ Co má ale Maya proti královské rodině z Wellaru? Zalistuji mezi listinami a vezmu si konkrétně jeden z posledních dopisů Darotha. Doslechl jsem se, že se Vaši muži bouří, otče. Nemusíte z nich mít strach. Pověřil jsem jednoho se svých blízkých a čestných přátel, aby eliminoval všechny útoky na Vaši osobu. Jeho jméno Vám však nesdělím. Nechci ohrozit ani Vás, ani jeho. Chci Vám jen sdělit, že jste v bezpečí – minimálně do té doby, dokud je s Vámi i on. Zamračím se. Jenže Nack už ve Wellaru není… musel uprchnout, ukrývá se před Mayou… kdo ví, zda je ještě král Ran zaživu… Ale proč?! Zatraceně, v tomhle složitém puzzle mi chybí ty nejdůležitější dílečky! Jakou roli v tom může Maya hrát?!
Na chodbě zaslechnu kroky. V rychlosti se ukryji za dveře a doufám, že to není žádný z Mayiných nohsledů, když však opatrně vykouknu, zjistím, že je to ten mladík, s nímž jsem se setkala na chodbě. Naštěstí právě otočil hlavu na druhou stranu, nevidí mne. Nenápadně se kolem něj pokusím proklouznout. Jsem si jistá, že jsem naprosto potichu, mladík se však otočí a zahledí se na mě:
„Mayo, jste to vy?“ Ztuhnu. Ne, tenhle bein na mne nezírá. Přes oči má převázanou krvavě červenou pásku, jako… jako by byl snad slepý. Tak proto mne nepoznal na chodbě, tak proto ani nyní neví, s kým má tu čest! Udělám krok nazad. Jeho ruka mne uchopí za zápěstí. Byl to tak sebejistý pohyb, že bych téměř byla schopná přísahat, že mne musí vidět. „Ne, vy nejste Maya,“ opraví se.
„Já… já…“ koktám. „Já jsem Anna…“ dostanu ze sebe.
„Jin,“ představí se mladík a lehce se pokloní. Také stisk jeho paže pomine a já si uvědomím, že mne už nedrží. Rychle ustoupím nazad. Docvakne mi také, že se jmenuje dost podobně jako jedno z těch dětí vládce Evale, Jinn, jak o něm mluvila Wynewer. „Bojíte se mě?“ podiví se ten slepý mladý bein. „Nemusíte ze mě mít strach, nic vám neudělám. Jen… mohu… mohu si vás prohlédnout?“ Natáhne ke mně ruku. Stojím jako přibitá, ani mne nenapadne pokusit se uskočit. Jin se něžně dotkne mé tváře, pak mého nosu, jeho prsty přejedou dokonce po mém čele a obočí. „Děkuji vám, ohromně mi to pomohlo,“ doplní pak a usměje se zcela odzbrojujícím způsobem.
„To je vše?“ vykulím oči.
Jin se zazubí. „To jste čekala? Už vím, jak vypadáte. A mohu s klidným svědomím říct, že jste moc krásná. Jen…“ Zarazí se a trhne rameny. „Něco se mi na vás zdálo divného. Vy nejste bein, je to tak? A aytarem asi také nebudete… pak nejste ani schwebienem. Kdybych byl naivní, považoval bych vás za vílu a na nic bych se neptal, takhle vám však musím položit jedinou otázku: kdo… nebo spíše co jste?“
„Já… jsem člověk,“ odpovím.
„Vy… člověk!“ vydechne Jin překvapeně a ucouvne, jako bych snad byla prašivá nebo co. Zamračím se. Beinův úsměv pohasne. „Nikdy bych neřekl, že se kdy setkám s člověkem… s živým a skutečným člověkem…“ Povzdychne si. Nechápu ho. „A… Maya je asi stále ještě na večeři, že? Dobrá. Potřeboval jsem… jen…“ Ušklíbne se a mávne rukou. „To nic. Každopádně, těšilo mne, překrásná slečno Anno, že jsem se s vámi mohl seznámit, nyní však už budu muset pokračovat dál svou cestou…“ zakření se svým rádoby dramatickým slovům a vykročí suverénně z místnosti. Udiveně jej pozoruji a okamžik nemám slov.
„Počkejte,“ vyhrknu. „Nechcete dovést do… do jídelny? K Maye?“ Jin se otočí a kdyby měl oči, jsem si jista, že by se jimi zahleděl do těch mých. Takhle se jen ohlédl mým směrem a mlčel. Zatraceně, doufám, že mu má nabídka nepřijde nějak… no, nevhodná, jako že mu, chudákovi slepci, nevěřím, že sám, bez mé pomoci, nikam netrefí!
Jin mne však překvapí svou odpovědí. „Bylo by mi největším potěšením, spanilá Anno.“ Natáhne ruku a já do jeho mužné tlapy vklouznu svou maličkou ručkou. Mám aspon tak záminku si ho pořádně prohlédnout. Není příliš vysoký, je jen o něco málo vyšší než já, a jsem si jista, že by Ephemerovi byl sotva po nos, má však široká ramena a ostře řezanou pohlednou tvář, na které raší několikadenní strniště, orámovanou zlatými vlasy. Ta barva mne dostane. Není to klasický blond, vůbec ne, jeho vlasy vypadají… nu, zkrátka jako ze zlata. A přes oči má sytě rudou pásku. Hrozně by mne zajímalo, jaké má oči, ale je mi hloupé jej požádat, aby si kvůli mně onu pásku sundal. Protože mu vlastně celkem sluší… Jediné, co se mi na něm nelíbí, jsou ty jeho ostré, maličké zoubky, tolik specifické pro všechny beiny. „Díváte se na mě?“
„Jak to víte?“ žasnu.
Zašklebí se. „Znáte ten pocit, kdy se nemůžete zbavit dojmu, že na vás někdo zírá? Já mám tu nevýhodu, že se na toho drzouna nemohu podívat, aby on odvrátil svůj zrak. Samozřejmě, vás drzounem nepovažuji, vy byste se na mne mohla dívat klidně celé hodiny, aniž by mi to vadilo. Nyní jsem se do toho nějak zamotal, že?“ Zasmějeme se a společně vkročíme do jídelny. Jak Maya, tak Ephemer k nám vzhlédnou. Maya přestane tisknout Ephemerovu ruku, vstane a zvlní rty v krutém úšklebku:
„Ale, ale… Anno, ty se činíš. Chvíli ti nejsou v patách mí muži a ty hned víš, kde šmejdit a s kým se v mém sídle přátelit, že? S mým váženým a milým hostem Jinem ses už, jak tak vidím, seznámila.“
„Jinem?“ podiví se Ephemer. „To je…“
„Ano,“ usměje se čarodějnice a ani mu nedá příležitost dokončit větu. „Jeden z přímých potomků následníka trůnu Evale, Jinna.“ Ephemer nevěřícně nakrčí čelo. Evidentně se mu to nezdá. Maya mezitím dojde až k nám a významně se postaví mezi mě a Jina, aby mu mohla obtočit ruku kolem pasu. Zatraceně, to je asi nějaká nymfomanka, že takhle „oblejzá“ každého muže ve svém okolí? Však i Jin sebou lehce trhne, jako by dostal ránu slabým elektrickým proudem, když se ho čarodějnice dotkne, pak se však slabě usměje. A jako by tušil, jak se můj drahý společník tváří, poznamená:
„Když jsem se to dozvěděl, také jsem tomu nechtěl věřit. Býval jsem dosti známým Lovcem a nějaké vladařské kecy mi byly upřímně jedno. Jenže pak jsem přišel kvůli tomu, kým jsem, o zrak… a musel jsem uvěřit,“ svěří se nám, vymaní se Maye, dojde ke stolu a nahmatá židli, na kterou se pak posadí. Hrozně se mi líbí, jak jsou jeho pohyby sebevědomé. „A vy jste kdo, pane?“
Ephemer k němu natáhne ruku, aby si s ním mohl stisknout jeho pravici, pak však zaváhá a svou dlaň zase stáhne. „Mé jméno je Ephemer. Doprovázím Annu na její cestě naší Zemí,“ vysvětlí. Jin s oslňující jednoduchostí prohlásí, že by jeho ruku v prostoru našel. „Prosím?! Jak jste mohl vědět, že…“ vydechne Ephemer ohromeně.
„Jsem slepý už dlouho. Celkem se vyznám. Spousta slušně vychovaných aytarů se mi snaží podat ruku, než si uvědomí, že já jejich tolik vřelé gesto nedokáži ocenit,“ pokrčí Jin rameny. Maya se zazubí. Jin pomalu a soustředěně uchopí do ruky prázdný pohár. „Bohužel, ne všechno zvládám…“ doplní pak. Pohotově k němu pokročím a naliji mu do číše medovinu. Jin vděčně pokývá hlavou. „Díky, Anno.“
„Pokud mne mé uši neklamou, říkal jste, že jste býval Lovcem…“ opakuje po něm temným hlasem Ephemer. Jin přisvědčí. „Lovcem…“ Ach ne, zase se mu na něm něco nelíbí, že je to tak? Jistě, poznám to na Ephemerovi podle toho, že mu na čele vyvstane mělká, avšak výrazná vráska.
Jin zaváhá. „Proč..?“
Maya se zamračí a jemně přejede Ephemerovi rukou po zátylku. Jen dotčeně zasyčím. „Ephemere, nestačí vám snad, že je Jin mým přítelem? Myslíte si snad, že bych zrovna já věřila nějakému podlému zrádci či nájemnému vrahu?“ S tím kývne směrem k Jinovi. Takže Lovci jsou něco jako námezdní zabijáci? „Vždyť jsem to byla já, já, kdo se vás zastal, a to i ve chvíli, kdy vás všichni ostatní zatracovali. Já jsem se vás snažila očistit!“
Ephemerova tvář ztuhne. „To do toho nepleť.“
„Není to snad tentýž případ?“ dobírá si ho Maya pobaveně.
„Ne!“ odsekne Ephemer a prudce vstane od stolu, div nepřevrátí židli. Maya sebou trhne, ale nepřestává pozorovat mého Ephemera zlostně přivřenýma očima, jako had, sledující svou bezbrannou kořist. „Slíbilas, že to nebudeš připomínat. Slíbilas to, zatraceně! To, žes mi tenkrát pomohla -“
„Tentokrát bych už ale tu chybu neudělala. Ty sis skutečně opovržení Rady zasloužil! Ty… ty… ty Patrone!“ procedí nenávistně skrz zatnuté zuby, ale to už Ephemer rozhodně neslyšel – vyrazil z jídelny totiž tak rychle, že nemohl zaslechnout ani Mayina první slova. Omluvím se Maye a Jinovi a vyrazím za ním. Naleznu ho v jeho pokoji, sedícího na posteli, s hlavou skloněnou. Když přijdu blíž, všimnu si, že pevně tiskne v dlani ostří své dýky, až mu z ruky kane krev na kamennou podlahu. Přijde mi to zbytečně vyhrocené.
„Ephemere..?“ zamumlám.
„Jdi pryč, Anno,“ odsekne ostře.
Samozřejmě se ani nepohnu. „Ephemere… není snad nyní vhodná doba mi říct, co se sakra stalo? Jak Nack, tak Maya… všichni naznačují něco o… o vašem…“ koktám, nedokáži najít vhodná slova. „Co jste udělal tak strašného? Proč mi to nechcete říct?“
„Pche,“ odfrkne Ephemer. „Jednou ti to povím.“
„Jednou,“ zašklebím se. „To určitě. To mi říkáte pořád, ale já o tom už začínám pochybovat.“
Ephemer odloží dýku stranou a uchopí mne za ruce. „Anno…“ začne pomalu a skloní se ke mně, jako kdyby mě chtěl políbit. To mne zcela konsternuje, napnu se jako struna a očekávám, jak to bude pokračovat… Jenže to nepokračuje nijak, jeho rty se už k těm mým víc nepřibližují. „Já… já prostě nejsem… dost dobrý.“
„Pro mě?“ nechápu. „Teda, jako ochránce?“ dodám rychle.
„Ne, pro… celý tenhle úkol. Proč jsi přišla zrovna ke mně?“ zamumlá tak tiše, že mu sotva rozumím.
„Jen blbá shoda náhod. Vaše chaloupka byla prostě jenom nejblíž místu, kde jsem se objevila,“ pronesu a doufám, že to zní vesele.
„Anno, ty jsi tak… zvláštní.“ Přitáhne si mě blíž a obejme mě tak silně, že mám co dělat, abych mohla dýchat. Jakmile se mu vymaním ze sevření, stulím se mu do náruče. Něžně mě hladí po vlasech a já si po dlouhé době připadám tak neuvěřitelně v bezpečí a spokojená… že tak i usnu.
* * *
Probudím se zimou. V krbu Ephemerovy ložnice už oheň dávno neplane a ani já sama nejsem ničím překryta. Zachvěji se a posadím. V první chvíli nechápu, kde to jsem a co tu dělám, pak si uvědomím, že jsem tu včera večer usnula. A vida, támhle v tom křesle spí Ephemer, přes sebe hozený jen svůj plášť. Spustím nohy z postele a nenápadně se kradu ke dveřím. Myslím si, kdo ví jak nejsem potichu, Ephemer však sebou škubne a vzbudí se. Sakra.
„Dobré ráno, Anno,“ usměje se na mne.
Ztuhnu na tom samém místě, kde mě zastihl i jeho hlas, tedy s jednou nohou připravenou ke kroku a s rukou položenou na klice dveří. Musela jsem vypadat vážně jako nějaký cvok. „Dobré?“ nakrčím nos.
Ephemer se zasměje: „Někdy si říkám, že ve vašem světě je slovo optimismus nejspíše nadávkou…“ poznamená.
„Od vás to sedí. Kdo měl včera emo moment?“ nadhodím rozmrzele. „Doufám, že jste se z toho už vyspal. Obvykle jsem to totiž já ten, kdo kňourá, a nelíbí se mi, když je to naopak.“
„Já nekňoural,“ odvětí pobaveně a vstane. „Fuj, jsem celý rozlámaný…“ podotkne a protáhne se. Odvětím, že si mohl přece lehnout do postele. „Tu jsi mi přece zabrala ty… aha, už to chápu,“ zazubí se nečekaně. Kupodivu, mou narážku pochopil. „Moc vtipné.“
Bohužel, já to jako vtip nemyslela, bleskne mi hlavou, nahlas však již neřeknu nic. Společně se pak odebereme do jídelny, kde již je připravená snídaně a z konvic k nám zavoní horká medovina. Tu si ihned naliji do nachystaného poháru a nahřívám si o ni ruce. Ephemer mi namaže placky jakousi marmeládou, takže chutnají skoro jako palačinky, a kdyby nás ode dveří nesledovali Mayini vojáci, připadala bych si vážně skvěle.
Po snídani se vytratím do Mayiny pracovny, tak, aby mne ani jeden z jejích bodyguardů nesledoval, popadnu všechny ty dopisy od Darana a Darotha a zalezu si s nimi pod stůl. To pro případ, kdyby Maya nečekaně vstoupila do místnosti, aby mne ihned neodhalila. Všechny listiny si seřadím od nejstaršího data po to nejnovější (dá mi to dost zabrat, Daranini bratři jsou totiž beinové a jejich kalendář jsem ještě zcela nepochopila) a jaksepatří je prostuduji, abych pochopila, o co Maye jde.
Ze všech těch dopisů se mi před očima začíná skládat složitá mozaika. Pochopila jsem, že byl Daroth vyslán Ranem, králem Wellaru, do Prare, aby získal pro svého otce nevěstu, jakousi princeznu Mamar. V Prare však mezitím došlo k převratu a místo schwebienského krále Larynena, který se svého postu nakonec radši dobrovolně vzdal, získal jeho synovec Laryntan, který hodlá právě Mamar pojmout za svou právoplatnou manželku. V posledním dopise Daroth věcně otci oznamuje, že existuje jediné řešení – zabít Laryntana. Jak to nakonec dopadlo se už bohužel nedozvídám, více listin od Darotha Maya nevlastní. Překvapí mne však, že si v Darothových vzkazech Maya podtrhala určité věty, například již zítra dosáhneme hranic Dateenu, ocitli jsme se na území Prare a zaútočili jsme na Brytak. Proč?!
V Daranových listinách objevím ke svému upřímnému údivu krásný romantický příběh. Daran se, snad aby udělal dojem na otce, vydal na tažení proti sousedící zemi jménem Dateen, kde se podle všeho tak trochu zamiloval do tamější vládkyně Kyry. Během jedné bitvy však byl zraněn a posléze i zajat. Jeho poslední list nabádá otce, aby se o něj nebál, že je v pořádku, a ať hlavně neútočí na Dateen. Nejvíce Mayiných poznámek je právě v tomto dopise. Vypíchla si taková slovní spojení jako například nejsem zajatcem, jsem spíše jen nedobrovolným hostem, v žádném případě nesmíte udeřit na Sneet a informuje o tom i Darotha, prosím.
Zamyšleně zírám na všechny ty vyznačené věty a nechápu. A pak si teprve spojím jedno s druhým a všechno mi dojde. Samozřejmě! Z Darothových dopisů Maya zjistila, že je tento královský syn daleko od domovského Wellaru, a jeho návrat jen tak nehrozí, stejně tak jako Daranův. A až Ran zaútočí na Dateen, bude mít Maya vlastně volnou cestu… Ale k čemu, zatraceně?! Tohle stále ještě nevím… každopádně, jistou roli v tom určitě hrál i Nack a Darina, a proto museli utéct… Nack říkal, že by jej Maya považovala za zrádce. Jenže on ve Wellaru pouze střežil Ranovo bezpečí…
Jsem tu už asi hodně dlouho, protože zaslechnu, jak se do pracovny blíží Maya i s jedním svým hromotlukem a její zlostný hlas nelze přeslechnout: „Takže ty nevíš, kam mohla zmizet? Jak to sakra myslíš, že nevíš? Můj dům není tak velký, aby se tu mohla ztratit jedna pitomá holka!“ Dveře se za hlasitého skřípotu otevřou. Přitisknu se k chladnému dřevu stolu, sotva dýchám. Maya učiní dva kroky směrem ke mně. Téměř se modlím, aby si mne nevšimla. „Hm, tady taky není. Aspoň že tak. Vážně bych nechtěla, aby mi čmuchala právě tady,“ zamumlá sotva slyšitelně.
„Použijte Moc, paní,“ poradí jí voják.
„Moc? Proč plýtvat Mocí na takovou prkotinu? Od čeho mám vás? No co okouníš? Hledej ji, sakra, za co tě asi platím?!“ oboří se na svého služebníka, ale k mé velké úlevě oba dva vzápětí odejdou.
Setrvám napjatě v pracovně ještě několik minut, než konečně seberu dostatek odvahy a vyklouznu z místnosti. Doběhnu do svého pokoje, aniž by mne kdokoliv zahlédl, pohotově se vrhnu na postel a přetáhnu si deku přes hlavu, jako bych spala už kdo ví jak dlouho. Za okamžik se pootevřou masivní dveře mé ložnice.
„Paní Mayo! Je tady!“ usykne výrazný mužský hlas. Není to ten samý, který mne s ní hledal v pracovně. Pane jo, asi mne hledá celá její malá „armáda“! To se mne asi musí vážně bát! „Tady! Spí!“ pokračuje.
„Před chvílí tu ještě nebyla… divné…“ poznamená tiše Maya. A pak to pocítím. Jako by se její studená, chladná ruka dotkla mé hlavy, přesně tentýž pocit mám, když mi nahlédne do mysli. Okamžik jsem jako paralyzovaná a ve své hrůze rychle nevím, na co myslet, abych se neprozradila. A pak si vzpomenu na svůj nedávný sen, v němž jsem lítala v mracích a sledovala ubíhající krajinku pod sebou. Soustředím se na něj a doufám, že mi Maya uvěří, že skutečně spím. Kdybych se totiž pokusila použít onu obranu, kterou mi před časem ukázal Nack, prozradila bych se v tu ránu. Ten, kdo spí, se přece nemůže bránit! „Divné…“ opakuje čarodějnice a odejde. Hlasitě vydechnu.
„To nebylo špatný,“ podotkne kdosi jen kousek ode mě a já se tak leknu, až přidušeně vykřiknu. Doufám, že mne Maya neslyšela! Zatraceně, co to bylo?! „Jak, co?“ podiví se hlásek. „Jak, co?? Snad já, ne? Ty máš děsně krátkou paměť, Aničko, vážně že jo.“
Div, že se nerozesměji úlevou. „Selbo…“
„Skutečně to nebylo špatný. Jsem si jistej, že ti to sežrala i s navijákem. Ona totiž nemá ani potuchy, že i ty máš určitou Moc! Sebevědomí mágů je někdy fakt otravný. Myslí si, že zblajzli veškerou moudrost celý naší Země!“ pokračuje Selbo. „A vůbec, vytáhni mě z toho vaku, už mě to tady nebaví! Proč musím bejt pořád někde schovanej? Vždyť já se tmy bojím! Ale ne, na to nikdo ohledy neberete!“
Usměji se. „Ale Selbo…“ zavrtím nad ním hlavou a vybalím jej z pytle, do něhož jsem jej ukryla před Mayou. Nechtěla jsem, aby o mém Selbovi věděla. „Nuže? A co budeme dělat teď?“ zeptám se ho. „Vidíš přece do budoucnosti, je to tak? Sám jsi mi tvrdil, že jsi byl věštec. Tak mi poraď. Ephemer je sice hotovej z Mayi, ale neuvědomuje si, že je to ona, kdo tady kuje pikle…“
„Takže ses dozvěděla o těch listinách,“ zazubí se Selbo.
Přikývnu. „Přesně tak. Ještě něco jsem měla objevit?“
„To snad stačí, ne?“ odvětí Selbo obratem. „Být tebou, tak odsud zmizím dřív, než Maya přijde na to, že ses jí hrabala v pracovně.“ Namítnu, že nejdřív bychom měli zjistit, o co jí jde. „To nám dojde časem. Při večeři bys měla Ephemerovi navrhnout okamžitej odjezd.“
„To jsem chtěla slyšet…“ zamumlám. „Ale počkej, proč právě okamžitý..? Vždyť o něj požádám až při večeři… Není tedy moudřejší vyčkat až na ráno? Nebo… mám tomu snad rozumět tak, že sotva odjedeme, Maya si toho všimne… a kdybychom tu zůstali, tak by věděla… že já vím..?“
„Hm,“ přisvědčí Selbo.
Udeřím pěstí do polštáře. „Samozřejmě! Samozřejmě. A Ephemer by se jí určitě zastal, o tom nepochybuji. Všiml sis toho také, Selbo? V její přítomnosti je Ephemer docela jiný… chová se tak podivně… vůbec tomu nerozumím.“
Selbo našpulí rty. „Vidím, že toho o čarodějích nevíš ještě fakticky hodně, což? Maya využívá své Moci na… určitej druh ovlivňování mužský mysli. Je to takový plíživý a nenápadný kouzlo, děsně těžko se odhaluje. Na mě ovšem takový laciný triky neplatí. Jsem hlava, na mě by mohla sahat celej den a stejně bych si vedl svou.“
Znovu udeřím do polštáře. „Jasný! To je všechno tak jasný! Ta… ta mrcha! Nejradši bych jí -“ Odmlčím se a pohlédnu krátce na Selba. Pohledem mi pobaveně visí na rtech, čeká, jakou nadávku použiji. „Už se nemůžu dočkat, až odsud vypadneme. Vážně.“
* * *
„Tak… teď!“ křikne na mne Jin. Pokusím se po něm seknout dřevěnou atrapou meče, Jin však pohotově uhne a udeří mne svým „mečem“ do ruky. V paži mi zakřupe, jako by mi téměř zlomil kost, ale jakmile poodskočím a zkontroluji vážnost svého zranění, zjistím, že se mi na ruce jen začíná tvořit krásná, velká modřina. Au au… „Promiňte…“ omluví se mi, skloní dřevěný meč a udělá k mně opatrný krok. „Už zase, že? Bolí to hodně?“
Zašklebím se. Nevím proč, ale myslela jsem si, že když svolím trénovat boj se slepcem, budu ve výhodě. Jenže… zmýlila jsem se. Jin je tak obratný, jako by zrak nikdy neztratil, a hlavně – vůbec mne nešetří. „Ale ne, dobrý,“ procedím drsně. Ještě že mne nevidí, jinak by se jistě musel mé bolestí zkřivené tváři zasmát!
„Určitě?“ ujišťuje se.
„Rozhodně,“ odseknu. Jeho starost o mou osobu je milá, ale… měla bych to spíš být já, kdo bude litovat jeho, ne takhle naopak! Tahle pozice mi vůbec nevyhovuje. Bez varování zaútočím, tnu mu po nohách, Jin však jen lehce natočí hlavu, jako by poslouchal, nadskočí a volnou rukou mi vyrazí klacek z ruky, div mi nevyhodí zápěstí. Usyknu a ustoupím. Tohle nemá cenu.
„To bylo dost nečestné,“ poznamená Jin.
Mávnu rukou a seberu dřevěný mečík ze země. „Ale no tak, Jine… nečestné, nesportovní… prosím vás! Vy máte naprosto úžasný výcvik, vás se snad ani porazit nedá! Ani by mne nepřekvapilo, kdybyste mi řekl, že jste o zrak přišel při souboji s tím… jak se jen jmenuje… no vidíte, vypadlo mi to jméno… ten nejvíc nejzlejší zlý démon…“
„Thaar?“ tipne si pobaveně Jin.
„Jo, Thaar,“ souhlasím.
Jinův úsměv z tváře zmizí. „Mýlila byste se. Prohrál jsem souboj s dosti podprůměrným Lovcem… myslím, že ho znáte, jmenuje se Bon le Doute. V mém životě existovali jen dva soupeři, kteří mne dokázali porazit. Bon… a můj bratranec Reth. A o oči mne připravila sama Tiwanaineira.“
Zaváhám. „Připravila..?“ vydechnu.
„Připravila,“ odvětí klidně Jin a prsty se pomalu dotkne pásky na svém obličeji. „Já totiž nemám oči. Chcete to vidět? Ale varuji vás, prý to není hezký pohled…“ Odpovím, že nepotřebuji vědět všechno. Jin svou ruku zase spustí. „Vám… vám prý v patách funí Bon, je to tak?“
„Ano…“ zamumlám.
Jin se pousměje. „Výborně.“
Zamračím se. Nechci, aby se nechal tenhle hezký bein zabít jenom kvůli nějaké hloupé pomstě! „Připravte se… pokračujeme,“ houknu na něj, snad v bláhové naději, že tak sympatický Jin přijde na jiné myšlenky, a okamžitě na něj tvrdě udeřím. Ale on můj výpad zcela bez námahy odrazí – a ani si nestihnu povšimnout, kde se jeho meč mihne, a již jsem opět odzbrojena. Třu si ruce, nepříjemně brnící, a vztekle poznamenám: „Zatraceně, Jine, jak to děláte?!“
„Prosím?“ podiví se.
„Vždyť nevidíte! Jak můžete předvídat, jakým způsobem na vás povedu svůj úder?!“ zlobím se. Ach jo, to jsem celá já. Jakmile mi něco nevychází, vždy mne to bezpečně rozhodí a já jsem pak hrozně nepříjemná. Chudák Jin.
Jin se zasměje: „Anno… oči vás pletou. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem svého zraku pozbyl, a musel se naučit bojovat znovu, od počátku. Zjistil jsem, že bez očí je vše jednodušší, neboť náhle máte důvod… ne, jste povinna používat i jiné své smysly, jako je třeba sluch. Až spolu budeme trénovat příště, převážete si oči šátkem a zkusíme to takhle. Uvidíte, bude to snadné.“
Povzdychnu si. „Možná žádné příště nebude, Jine.“
Jin ztuhne. „Vy… vy nás opustíte?“ Nejradši bych si nafackovala. Kousnu se do rtu a neodpovím. Jin zaváhá. „Takže opustíte… aha…“ Pak se ponoří do mlčení i on a já pochopím, že naše bojová lekce je u konce.
* * *
„Ty chceš odjet?“ podiví se Maya, sotva ta slova během oběda vyslovím. Jin, mlčky přežvykující suchou placku, se ani nepohne, jen soustředěně sevře v ruce svůj pohár. Ephemer také nepromluví, jen se mi dlouze zahledí do očí. Netváří se však odmítavě. To mne naplní optimismem.
„Přesně tak,“ přikývnu. „Chci. Chceme,“ opravím se.
„Proč? Nelíbí se vám tady?“ ohlédne se Maya téměř zmateně i na Ephemera – a dokonce k němu natáhne ruku, ale já ji zpražím tak nenávistným pohledem, že se překvapeně zarazí a zaváhá. „Ty se na mě zlobíš ještě kvůli tomu včerejšku? Trochu jsem vypěnila, to ano, ale… snad mne neopustíte… ne teď. Copak vy si neuvědomujete, že jakmile se objevíte ve světě tam venku, okamžitě vás budou chtít všichni zabít? Ušetřili vás jenom proto, že jste mí přátelé. A vy… jste přece mí přátelé, ne..?“
„Hraje na city,“ zabručí Selbo, odložený na vedlejší židli a maskovaný v hromádce šatstva. Svůj tlumený smích potlačím zakašláním. Má pravdu. „Vím, že mám pravdu,“ brumlá spokojeně. Vrazím do něj loktem a je mi docela jedno, že jsem se mu strefila přímo do oka. Hlavně aby byl už zticha, hlava jedna ukecaná, jinak si ho Maya všimne.
Ephemer hlasitě vzdychne. „Souhlasím s Annou. Neměli bychom se tu zbytečně zdržovat. My máme jistý úkol, který musíme splnit… neber si to nějak ve zlém, Mayo, ale vážně bychom měli pokračovat v cestě. Za tvé pohostinství ti samozřejmě děkujeme a jestli chceš, můžeme ti to i finančně vynahradit…“ začne, ale Maya ho přeruší pohybem ruky:
„Ale vždyť bude brzy noc!“ namítne.
Ephemer na mne krátce pohlédne: „Ani já, ani Anna nemáme problémy s putováním přes noc… ani jeden z nás není bein. A můj kůň si za tu dobu, co využíváme tvé laskavosti, dostatečně odpočinul… vlastně se skoro začínám obávat, aby na stará kolena nezlenivěl…“ usměje se. Asi se pokouší celou situaci nadlehčit. Dávám mu bod za snahu.
Maya okamžik mlčí, kouše se do rtu, obočí nakrčené, jako by přemýšlela, a v prstech mne vztekle onen tajemný tesák na kožené šňůrce. Vzápětí se její tvář nečekaně rozzáří velice neupřímným a ve své podstatě i děsivým úsměvem. „Dobrá tedy. Chcete-li jet, jeďte,“ pronese klidně.
Nějak otočila, podotkne Selbo v mé mysli temně.
Taky se mi to zdá podezřelé, souhlasím s ním.
„Přece vám v tom nebudu bránit. Naopak, já vám jen mohu popřát hodně štěstí při tom vašem nelehkém putování. Doufám, že jste si nemysleli, že požádám své chlapce,“ kývne k hromotlukům, „aby vás tu drželi násilím. To bych nemohla! Víte, ale…“ začne a s takřka nevinným zazubením si prohrábne své krásně dlouhé hnědé vlasy.
Já to tušila, ušklíbnu se. Vždycky je nějaké „ale“.
„Ale slibte mi, že pro mne něco uděláte,“ dodá.
Ephemer si ji nejistě prohlédne: „Jistě, Mayo, pro tebe bych byl schopný čehokoliv… Stále u tebe mám přece jeden velký dluh, který se hned tak splatit nedá…“ Pokusí se zakřenit. Nevypadá to moc věrohodně. „O co jde?“
„Nebude to pro vás ani oklika, je to při cestě… samozřejmě, putujete-li stále dle původního plánu do Cheinowa. Potřebuji… abyste se zastavili ve Wellaru a vysvobodili z vězení mého špeha, Stopaře Kryštofa. Shodou nešťastných okolností padl do léčky krále Rana a jak to vypadá, ten jej okamžitě odsoudil k doživotnímu žaláři. Vděčím tomu chlapci za mnoho, obávám se však, že je na mne na území Wellaru vypsaná odměna, nemohu ho tam jít zachránit osobně,“ doplní téměř omluvně. „Chtěla jsem si na tuto… zakázku najmout jednoho Stopaře, jeho přítele… ale myslím si, že když požádám o pomoc vás dva, je to jako bych tuto akcičku odvedla sama, nemyslíte?“
„Jistě…“ souhlasí zamyšleně Ephemer a poškrábe se na bradě. „Takže v Ranově vězení… v Corunu, je to tak? Hmm… nebude to snadné, ale rádi to pro tebe uděláme, Mayo.“ Zamračím se. Mně se to vůbec nelíbí! Proč se mne Ephemer nezeptá na můj názor, zatraceně?!
Čarodějka se rozzáří. „Díky.“
„Mayo..?“ ozve se váhavě Jin. „Pojedu s nimi.“
„Cože?!“ vykulí Maya oči. I mne to dost zaskočí, střelím proto po Ephemerovi pohledem, co on na to. Ten se však tváří dost nezúčastněle, jako by nad něčím přemýšlel, jako by snad ve své mysli již zpracovával plán na záchranu toho Stopaře. Jin jen pokrčí rameny a přihne si ze své číše. „S nimi?! Jak to sakra myslíš, drahý Jine? Ty přece nemůžeš jet s nimi!“
Jin odloží pohár a klidně otočí tvář k rozvztekané čarodějnici. Je to jen nepatrné gesto, náhle však vypadá neuvěřitelně zlověstně. „Nemůžu? Proč bych nemohl? Nejsem přece tvým zajatcem. Nebo se snad mýlím?“
„Ty jeden nevděčnej parchante!“ vykřikne rozzuřená Maya. „Ty chceš jít s nimi?! S nimi?! Proč?! Starala jsem se tady o tebe ne proto, že by mi tě bylo líto, ale proto, aby ses mohl stát králem, zatraceně! Abys byl připravený na cestu do Evale, abys mohl převzít trůn, sakra!“ zařve na něj. Jin stiskne rty. Ephemer se na Mayu překvapeně zadívá a zamrká, jako by se probudil z nějakého divného snu. Ale, že by konečně prohlédl její síť kouzel a intrik? Maya si odkašle a začne znovu – její hlas změněn k nepoznání. „Jak chceš. Jeď s nimi. Samozřejmě, pokud oni o to budou stát. Pokud se jim bude chtít starat se o slepého mrzáka!“
Ušklíbnu se. „Bude se nám chtít.“
„Výborně,“ souhlasí Maya. „Výborně. Řeknu svým mužům, aby vám připravili koně. A teď, jestli máš zájem, Ephemere, doplním vám zásoby…“ otočí se na mého společníka, který jen beze slova přikývne a oba pak (bohužel, zase ruku v ruce) opustí jídelnu. Zadívám se na Jina. Dlouhé vlasy mu visí do tváře a já nevidím, jak se vlastně tváří, je-li uražen nebo rozčilen.
„Maya je hrozně divná osoba…“ podotknu.
Jin zdvihne hlavu a usměje se. „To ano… to ano.“
„Je pitomá… jako každej mág,“ přitaká i Selbo. Jin vyděšeně odskočí od stolu a v ruce se mu objeví meč. V rychlosti se přetočí kolem své osy, ale nikde nezaznamená (v jeho případě asi nevycítí) soupeře, se kterým by mohl zkřížit svou zbraň. Udiveně skloní čepel meče a tiše se mne zeptá, kdo to tu mluvil, a zda jsem to slyšela i já.
Zazubím se. „To je Selbo, můj… můj…“ zarazím se. Když mu řeknu, že jde o mluvící hlavu, bude si myslet, že si z něj tropím kvůli jeho slepotě hloupé šprýmy. „Takový skřítek, kterého jsem získala už ve Fooronu. Je to věštec. Cenný společník. Maye jsem se o něm nezmínila… a vám vlastně také ne. Promiňte mi to. Nebyl v tom zlý úmysl.“
Jin s úlevou vydechne. „Ach… aspoň že tak. Na okamžik jsem se lekl, že jsem se zbláznil. Budiž vám odpuštěno. Jen bych vás chtěl požádat… mohu si na něj sáhnout? Rád bych věděl, jak… jak vypadá.“ Selbo se prudce a ne příliš vybranými slovy ohradí, že ho nikdo ošmatávat nebude, a Jin se s velice podezřívavým výrazem stáhne. „Váš skřítek má… jak bych to řekl, podivné způsoby,“ poznamená, ale meč skryje. „Myslíte, že bude Ephemerovi hodně vadit má společnost? Neřekl bych, že jsem mu právě nějak zvlášť padl do oka…“
„Ephemer je v pohodě,“ ujistím ho. „Uvidíte.“
* * *
Krátce poté jsme opustili Mayino sídlo. Všichni lidé ve městě si nás sice nehezky přeměřovali, jako by přemýšleli nad tím, zda jim stojíme za to, aby nás i přes výslovný Mayin zákaz napadli, ale nikdo se k ničemu neměl. Navíc, kromě četných zásob jídla a vody mi Maya darovala i koně, takže jsem opět měla možnost usednout do sedla svého (vlastně již třetího) koníčka, hnědáka, nádherného a ušlechtilého zvířete. Jinova koně jsme zapřáhli za toho mého. Přece jenom, Jin by jej asi nemohl nejlépe vést, zatímco takhle máme jistotu, že nám Jin omylem neujede.
„Dala nám toho tedy hodně,“ zamumlám směrem k Ephemerovi, ten však argumentuje tím, že Maya byla vždy štědrá. „Ne, tak jsem to nemyslela. Darovala nám toho až příliš… zdá se mi to celé nějaké podezřelé… ne, tahle Maya mi vůbec nesedla…“ doplním a prsty zlehka poklepu na kapsu Ephemerova kabátce, který mi galantně půjčil, aby mi nebyla zima. Mám v ní ukryté poslední listy od princů Darana a Darotha.
Ephemer se zasmál. „Ale no tak, Anno…“
„Myslím to vážně,“ stojím si na svém.
„Jen se přiznej, že jsi žárlila,“ dobírá si mne Ephemer. Trhnu hlavou a mlčím, neboť si nemohu nepovšimnout, jak Jin zvědavě nadsedne, aby mu neuniklo ani jediné mé slovo. Mlčím. „Takže žárlila… víš, Maya má takové… kouzlo…“ začne Ephemer zamyšleně podivně zastřeným hlasem. „Všiml jsem si, že jen málo mužů v jejím okolí… ona… jako by snad kolem sebe měla… takovou… hm,“ mávne rukou.
„Jsou to kouzla, Ephemere,“ oznámím mu prostě.
Ephemer se konejšivě zasměje. „Ale no tak, Anno…“
Zamračím se. „Vy mě asi neberete vážně! Já vám tady přece říkám, že používá kouzla, aby vás mohla ovládat!“
Ephemerův úsměv se ještě rozšíří. „Ale mě přece vůbec neovládala. Toho bych si byl vědom.“ Mám pocit, že se mnou mluví jako s dítětem, které nedokáže pochopit, proč musí chodit každý večer do postýlky.
„Zatraceně, Ephemere!“ vykřiknu dotčeně. „Maya je normální cvok a já jí nevěřím! Vidíte? Pořád se jí zastáváte!“ Ephemer obratem odvětí, že je k ní vázán jakýmsi dluhem z minulosti či co. Vzdychnu si. „Nemá to cenu. Stejně mě neposloucháte. Každopádně doufám, že jste se jí o Nackovi a Darině ani slůvkem nezmínil!“ Ephemer mne ujistí, že na to si dával zatracený pozor. „To je dobře… stejně by mne zajímalo, proč nechal vypsat král Ran, vládce země Wellar, na tuhle čarodějnici zatykač…“ nadhodím nenápadně.
Ephemer téměř ledabyle pokrčí rameny, ale Jin prohlásí: „S Mayou jsem se sice setkal až tady, v Renterii… nicméně si nemyslím, že by to bylo Mayou, spíše králem Ranem… od zmizení všech jeho tří dětí s ním není řeč… už smrt jeho nejstaršího syna, před rokem, jím hodně otřásla… a tohle prý byla ta poslední kapka.“ Vybídnu jej, aby pokračoval. „Vlastně toho není moc, co vím… před rokem se jeho syn Roth vydal na dlouhou cestu s lien… byl však zabit skřety, když se obětoval, aby lien mohla žít. Jeho dva synové pak byli vysláni otcem na různá tažení, každý zvlášť do dalekých zemí – jeden do Dateenu, druhý do Prare. Nikdo neví, co se s nimi mohlo stát, neboť pravidelné listy, které posílali králi do Corunu, jednoho dne prostě poslíčci nedonesli… a pak už je nedonesli nikdy.“
Nadsednu. Takže ani on nic neví!
„A potom se ztratila i princezna Darina,“ pokračuje Jin bez sebemenšího zaváhání. „A jen tak mezi námi, říká se, že byla zabita na nějakém honu či co. Pak se král Ran změnil… hrozně změnil. Tou dobou jsem pobýval ve Wellaru, vím proto, že pro lid nastala hodně těžká doba… jenže pak jsem se vydal za Bonem na Temné území, svedl s ním další souboj… a zase jsem prohrál, bohužel. A pak jsem se setkal s Mayou… Ale při všech beinských bozích války přísahám, že jednoho dne toho bastarda Bona zabiju, i kdyby mne to mělo stát vlastní život!“
Povzdechnu si. „To neříkej, Jine.“
Stane se to.
Zděšeně se zadívám na Selba, pevně připoutaného k okraji sedla. Skutečně to řekl? Takže… Jin v souboji s Bonem zemře? Ne, to nedovolím! Ne! Už kvůli mně zemřelo příliš mnoho nevinných lidí, nechci, aby zemřeli i další! Uchopím se oběma prsty za spánky a snažím se mu odpovědět, tak, aby to ani Jin, ani Ephemer neslyšeli, ale nějak se mi nepodaří Moc použít a celá lebka mne náhle zcela neskutečně rozbolí.
„Jsi v pořádku, Anno?“ podiví se Ephemer.
„Hm,“ přikývnu. „Jen mi třeští hlava… to nic…“