Kapitola třetí

Pobídnu svého koně a doufám, že to hloupé zvíře přidá v klusu. Místo toho jen líně přešlápne z nohy na nohu, jako by si snad ani neuvědomovalo, že máme v patách dvojici démonů. Ephemer je totiž toho názoru, že bude snazší jim ujet, jenže to by mne ten pitomý kůň také musel poslouchat!
„No tak, dělej,“ syknu a šlehnu koně oprátkou. „Pohni se. Ty mi to děláš schválně, že jo?“ Ohlédnu se. Démoni jsou těsně za mnou. Nechápu, jak mohou být tak rychlí, když nemají nohy, ale neřeším to, jen znovu zaryji koni paty do boků: „Sakra, pohni se, ty tupý mezku!“
Ephemer se na mne krátce otočí: „Tak jedete, nebo se chcete nechat zabít?“
„Nejedeme, jak vidíte,“ odseknu. „Ta nechutná mula se prostě zapřela a kdyby ji démon zabil, tak se nehne!“ Jakmile to vyslovím, zjistím, že jeden démon je už tak blízko, až při máchnutí ruky zaryje své drápy koni do zadku. Okamžitě zalituji svých ukvapených slov, ale už je pozdě. Kůň zoufale zařehtá, postaví se na zadní, div mne neshodí ze svého hřbetu, a zničehonic prudce vyrazí kupředu.
„Anno!“ vyjekne překvapeně Ephemer, ale mi zmizí z dohledu.
„Sakra! Prrr!“ Pokusím se přitáhnout uzdu a koně tak zastavit, ale zvířeti jsou všechny mé snahy docela jedno, žene dál. Nešťastně se ohlédnu, abych zkusila odhadnout, jak moc jsme se asi tak vzdálili Ephemerovi, ale sotva se zahledím přes své rameno dozadu, všimnu si, že se na zadku splašeného zvířete stále drží onen démon, bledou lebkou s vyceněnými zuby jen spokojeně zacvaká a zkusí po mně seknout. Jsem daleko, uklidňuji se, vzápětí se mi však zdá, že až tak daleko nebudu a že mi vážně to odporné stvoření ublíží. „Do prdele!“ uklouzne mi, ale naštěstí včas uhnu a drápy zasviští vzduchem kousek od mých zad. „Zatraceně!“ zakleji a hmátnu ke svému boku pro dýku. V rychlosti ji vytasím a seknu po dotírající hlavičce. Minu. „Zatraceně!!“ přidám další kletbu a znovu po něm máchnu dýkou. Useknu mu ruku. K mému štěstí odpadne a zmizí kdesi za námi. Démon vztekle zařve a sápe se po mně. Nechápu, proč mne chtějí tak za každou cenu zabít, copak bych pro ně nebyla lepší živá?! Démoni ale asi nejsou zvyklí brát zajatce… „Dej mi už sakra pokoj!“ křiknu na něj a tnu mu po krku, ale vzhledem k tomu, že na neustále se pohybujícím koňském hřbetu se špatně míří, zabodnu dýku jen do šedého prostoru mezi jeho krkem a rukou, do temného, šedého dýmu. Démon vydá ten podivný zvuk, popadne mne za ruku a už se spolu kutálíme trávou. Rána o zem mi vyrazí dech z hrudi a z ruky dýku.
Několik vteřin lapám po kyslíku a mám co dělat, abych se nadechla. Konečně, sladký vzduch! Pracně vsaji kyslík do plic a zamrkám, abych potlačila slzy, které mi vyhrkly do očí. Démon, kousek od mé hlavy, se přiblíží. Bleskově se odkulím stranou a vyšvihnu se do dřepu. Sakryš, meč mám připevněný k sedlu svého koně! Nemám žádnou zbraň! Rozhlédnu se. No tak, kam mohla ta zatracená dýka spadnout..? Támhle, kousek od démonova… jak to říct, konce pláště, pod kterým je jasné místo, kde chybí nohy? Jasně, asi tak nějak. A tam je zabodnutá čepel mé dýky do hlíny.
Zvednu zrak a zahledím se démonovi do prázdných, černých důlků, ve kterých by měly asi být oči. Vidí mě? Nebo pouze nějakým záhadným a naprosto magickým způsobem cítí, kde se přesně nacházím? Má vůbec mozek, nebo něco tomu podobného? Myslí? „Zkusíme se… domluvit, co ty na to?“ vydechnu. Démon zavrčí a než se naději, je těsně u mě a nezdá se mi, že se chce na čemkoliv domlouvat. Jeho drápy proseknou prostor jen pár milimetrů od mé tváře.
V obranném gestu před sebe natáhnu ruku – a dotknu se jeho tváře – nebo tedy toho, co by mělo být tváří – ve snaze ho od sebe odstrčit. V ten moment mi v hlavě exploduje bolest, jako kdybych dostala ránu. Jsem si téměř jistá, že to byla démonova… myšlenka? Možná jsem vykřikla, možná ne, vím jen, že najednou se nade mnou skláněl Ephemer a já vykašlávala zbytky démonova prachu, co mne zasypal.
„Anno! Jsi v pořádku?“ vyhrkne a vypadá vyděšeně.
„Wynewer!“ unikne mi ze rtů. Ephemer na mě zírá s ústy dokořán. Lehce ucouvne. „Já – já – měla jsem vizi! Nebo něco takovýho! Nevím, jak to popsat, ale… když jsem na něj sáhla, tak -“ hrkám ze sebe. „Prostě… vnímala jsem jeho myšlenku. Mihla se mu hlavou. Vůbec nešel po nás, jen jsme se mu připletli do cesty. Měl docela jiný úkol, hledal nějakou… ženu. Řekla bych, že to jméno bylo… Wynewer. Existuje někdo takový vůbec?“
Ephemer se ošije. „Ano.“
„Znáte ji?“ vyzvídám, když mi pomůže na nohy.
„No… jak se to tak vezme… neznáme se až tak, jak bych… ehm, prostě jsem s ní už měl tu čest, dá-li se to ctí nazývat.“ Zase ty jeho tajnosti, pomyslím si, ale nahlas neřeknu samozřejmě nic. Ephemer se omluvně usměje, jako by přesně věděl, na co myslím. Jemně mi setřese prach z vlasů. „Byla… byla jednou z předních mágů Rady.“
„A… co budeme dělat?“ upírám na něj pohled.
Ephemer se kousne do rtu. „Já… nevím.“
Jeho váhání mě překvapí, na rozdíl od něj mám jasno. „Je třeba ji varovat,“ prohlásím. „Ano…? Já… já tak nějak cítím, že… musíme.“
Ephemer po několika minutách sveřepého ticha přikývne. „Asi máte pravdu. Ale je to zdržení.“
„Myslím, že to překousnu,“ přikyvuji rychle, zatímco Ephemer rychle vybaluje mapu, a brblá, že ji najdeme v poušti Evale. Neubráním se úšklebku. „To je to žluté místo na vaší mapě, na které jste původně nechtěl za žádných okolností vjet?“ vyzvídám, jakmile se trochu vzpamatuji z šoku.
„Přesně tak,“ souhlasí Ephemer. „Pojdeme přes Fooron. To sice není také nijak sympatická cesta, ale bude to tak rychlejší. Budeme opatrní a věřím, že se nám to podaří, aniž bychom měli nějaké… problémy. Wynewer jen varujeme a budeme pokračovat v cestě dál. Nic víc, nic míň.“ Pomůže mi do sedla a ponoří se do uši drásajícího ticha. Mám trochu pocit, že je z vývoje situace… naštvaný. Ale nechápu proč.

* * *

Mého koně už nenajdeme. Možná je to nebohé zvíře mrtvé. Nevadí mi to, aspoň se mohu pevně tisknout k mužným Ephemerovým ramenům a vdechovat jeho nádhernou vůni. Připomíná mi hořké mandle a možná ještě něco… jen nevím, jak přesně bych to definovala. Po nějaké době mě Ephemerovo mlčení již začne unavovat. „Můžu se vás na něco zeptat?“ otáži se tiše. Neodpoví, ale kdo mlčí, souhlasí. „Wynewer je mág, že ano? Tak jako vy. A oba jste přežili Tiwanaineiřino vyvraždění ostatních mágů. Proč?“
Ephemer si povzdechne. „Nejsme určitě jediní, ale ti, co zbyli, se ukrývají. Vlastně to byla obrovská náhoda, žes zaklepala zrovna na moje dveře. Táhla tě ke mně magie, o tom není sporu. Ale stejně tak jsi se mohla dostat k jakémukoliv jinému přeživšímu. “
„Neměňte téma. Jak to, že vy dva jste naživu?“ nadám se.
„Protože… ehm, jak bych to vysvětlil… já jsem tou dobou byl poněkud mimo její dosah. A co se týče Wynewer, patřila k nejsilnějším mágům, co kdy na Zemi byli, proto ji Tiwanaineira ani zničit nedokázala. Nejspíš proto ji chce lapit teď, když je magie celkově oslabená, a odstranit si ji z cesty. Je to logické – jiný silný mág ji už ohrozit nemůže…“ přemýšlí nahlas.
„Jak je zabila?“ otáži se opatrně.
„Měla být zbavena kouzelné moci… Možná jsem to ještě neříkal, ale Tiwanaineira byla také čarodějnicí, kdysi prý byla i v Radě, a sloužila dobru. Ale zradila nás, když se stala Thaarovou děvkou. Mágové věděli, že pro ně může být hrozbou, ale nic neudělali. A ona klidně zničila Cheinowskou armádu. To na Radu už dojem udělalo a chtěli jí okamžitě pomocí jistého velice ponižujícího rituálu zbavit veškeré Moci, kterou měla. Byli tam skoro všichni. A ona toho využila. Místo aby se podrobila jejich vůli, prostě obrátila jejich vlastní moc proti nim… a zabila je,“ vysvětlí mi Ephemer a po tváři mu přelétne stín.
Pokývám hlavou. „To bylo chytré.“
Ephemer se mnou neochotně souhlasí. „Ano, bohužel, bylo to chytré. Je velice inteligentní. Na naší straně by byla jistě mocným spojencem… Je také velkou nevýhodou, že na Tiwanaineiru je nyní každý krátký – říká se, že uzavřela temnou smlouvu se zlem, které jí propůjčilo nesmrtelnost, dokud nezachrání Thaara od jeho bytí nebytí. Nikdo ji nemůže ani škrábnout, aniž by sám vyvázl živý. Každý, kdo se jí kdy postavil, byl bez milosti zabit a jeho tělo pak bylo zohavené a vystavené v Thyxu. Je to zrůda.“
Mlčím a přemýšlím. „Takže… se nedá nijak porazit.“
„Ne, to si nemyslím,“ usměje se náhle Ephemer a měkce se na mne zahledí. Z jeho hnědých očí vysloveně sálá hřejivé teplo. „Máme přece tebe!“ Nechápu to a nahlas se podivím, co je na mě tak výjimečného. „Ty jsi určitě ten klíč, jak na ni. Jsi naše tajná karta. Náš poklad. Musím si tě střežit a bránit, aby mi tě nikdo nevzal.“
Zahřeje mne to u srdce. Takové vyznání! „To je od vás milé.“ Odmlčím se. „A… ta Wynewer, je silná čarodějnice, že? Také umí číst myšlenky..?“ Ephemer se tázavě ohlédne. Asi bych mu měla svůj zájem vysvětlit. „Jestli by mě mohla třeba něco málo naučit, když už mám ten…“ Hledám vhodná slova. „…dar. Bylo by škoda ho nějak nevyužít… ne?“
„Pravda,“ přikývne Ephemer. „Pravda. Je jen škoda, že nevím, jak bych mohl rozvíjet tento tvůj talent u tebe já… Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by měl nadání číst cizí myšlenky. A pokud ano, nechal si to ten dotyčný pro sebe,“ prohlásí zadumaně. Zajímám se, jestli to jiní mágové umí. „Ne, to nepatří mezi normální moc čarodějů. Pokud někdo tuto okouzlující vlastnost ovládá, je to požehnáním Anor.“
Ušklíbnu se. „Páni, jsem požehnaná!“
Ephemer nepochopí mírnou ironii v mém hlase. „Ano, přesně tak. Ale neboj se, jsem si jist, že Wynewer si bude vědět rady. Slyšel jsem už o ní kdeco, a pokud jsou ty mýty aspoň z půlky pravdivé…“ Znovu se rozzáří. „…pak pro nás bude setkání s ní velmi zajímavým zážitkem!“
„Předtím jste říkal, že ji neznáte tak, jak byste ji znát chtěl,“ připomenu mu. „Jak jste to myslel?“
Ephemer se zatváří tajemně: „Ona mne… nesnáší.“
„Proč?“ nadzvednu obočí pobaveně. „Chtěl jste ji svést?“
„Co si to o mně myslíš?!“ odsekne téměř dotčeně. „Anno, možná ti někdy povím, co se mezi námi… a mezi ostatními mágy stalo za rozepři… ale nechci o tom teď mluvit. Doopravdy ne. Není mi to ani trochu příjemné.“
Zamračím se. „Vy nechcete mluvit nikdy o ničem! Je nějaké téma, které vám, zatraceně, příjemné je?!“ Je mi najednou docela jedno, co pro mě všechno kdy udělal, můj hlas je plný agresivity a i když vím, že jsem zcela protivná, nedokáži se ovládnout. „Jste tak nechutně záhadný! Už mi to vážně leze na nervy!“ prsknu.
„Uklidni se, Anno,“ pronese Ephemer tichým hlasem.
„Nechápu, proč bych se měla uklidnit! Vždyť vy si ani nedokážete představit, v jak příšerné situaci jsem se ocitla! Všechno je tu hnusné a kruté a nebezpečné…“ chrlím ze sebe. Ephemer věděl, co říká, když mi radil, abych zachovala chladnou hlavu, ale nějak… nějak se nedokáži ovládnout. „Myslíte si, že jsem chtěla? Já?! Vždyť já jsem docela normální holka, ne nějaká mladší sestra Barbara Conana!“ Ephemer mi nerozumí, vidím mu to na očích. Jistě, on nemá ponětí, kdo je tahle v našem světě známá fantasy ikona. Odmlčím se. „Ephemere, prosím vás, zkuste se vžít do mé situace. Jsem v tomhle pitomým světě, nikoho kromě vás tu neznám, a všichni mě chtějí zabít!“
„Pitomým světě?“ opakuje Ephemer. Jeho hlas je opět o něco tišší. Za chvíli bude asi šeptat! To mne až nečekaně popudí. „Tohle je můj svět, můj… můj domov.“
„To je mi ale úplně jedno!“ vyhrknu. Ephemer se odvrátí a stiskne rty. Všechen ten vztek, ta bezradnost, to zoufalství, že se odsud už nikdy nedostanu, že v téhle Zemi zcela proti své vůli zůstanu, to všechno najednou vytryskne na povrch. Náhle a nečekaně, jako výbuch bomby. „Všechno je tu pěkně na hovno!“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou to z mých úst vyletí jako kletba. Ani si neuvědomím, že to, co říkám, je dost nevhodné. „Nenávidím to tady! Nenávidím tady všechno, ty pitomé koně, ty odporné démony, vás! Všechno!“
Ephemer trhne uzdou svého koně a seskočí. Pak, než se naději, mne proti mé vůli sundá dolů ze sedla a i když se mu pokusím vytrhnout, vrazí mi facku. Ale ne nějakou malou, ne nějakou jen tak napůl vážně, nýbrž pořádně silnou, až mi vyhrkly slzy do očí. Překvapeně se zapotácím a udělám krok nazad. Dlaň mi snad instinktivně vystřelí k tváři, aby zakryla místo, kam dopadla jeho rána, jako by to bylo nějaké znamení hanby. Udiveně pootevřu ústa a nechápavě na něj hledím. „Už ses uklidnila?“
„Co… cože?“ vydechnu.
„Takže uklidnila,“ usměje se Ephemer. „V pořádku?“
„Vy jste mě uhodil!“ Těžko říct, zda jsem tímto jeho neotřele drzým kouskem více rozčilená – nebo ohromená. „Uhodil!“ To slovo mi zní v uších jako výsměch mému nešťastnému odporu, který jsem před chvílí tak nechutně a nehorázně vyslovila, aniž bych brala v potaz skutečnost, že má slova mohou Ephemera mrzet – a asi i bolet. Zmateně potřesu hlavou. „Proč…?“
„Nemám rád hysterky,“ ujistí mne Ephemer, a pak, jako by se snad nic nestalo, zase vyskočí do sedla svého koně a vrhne na mne tázavý pohled: „Můžeme pokračovat?“ Chvíli na něj nechápavě hledím, pak však zavrtím hlavou a s mírným uzarděním se vydrápu na hřbet našeho zvířete i já, tak, abych se zase ocitla za Ephemerovými zády. Uvědomím si totiž, že jsem najednou děsně ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ano, Ephemer mi uštědřil pěkný políček, ale kromě toho, dal mi i lekci… a přešel vše s naprostou elegancí, kterou u něj mohu jen tiše obdivovat.
„A já mám ráda vás,“ odvětím slabě. Jsem si jista, že to neslyšel. A vlastně… ani bych nechtěla, aby to slyšel.

* * *

„Omlouvám se,“ poznamenám. Ephemer vzhlédne od dělení naší stravy a pousměje se. „Myslím to vážně. Skutečně jsem byla… hysterická. A teď mě to štve. Nezlobte se na mě. To, co jsem říkala… já to tak nemyslím. To přece víte.“
„Vím,“ souhlasí Ephemer a podá mi placku s čímsi červeným. Nejistě si to prohlížím. Tak trochu to vypadá jako maso, ale jakmile do toho kousnu, zjistím, že je to mazlavé a sladké. Otřesu se odporem. „Nechutná?“
„Ne,“ zaškaredím se a sousto vyplivnu. „Děkuji, ale tohle prostě nestrávím. Dám si jenom tu placku.“ Ephemer se usměje a pokrčí rameny s tím, že je to moje večeře. Chvíli pak mlčky žvýkám suchou placku, s pohledem upřeným do země. „Takže… je všechno v pořádku?“
„Ty se v tom budeš pořád nimrat, že?“ zazubí se Ephemer. „Nevím, asi jste prostě takoví, vy, lidé… Pro mě je to už vyřešené. Kromě toho vím něco, co ty ne – nebyla to až tak úplně tvá vina. Tady jsme na území Fooronu. Všechno zlé a špatné se tu jen násobí. Možná proto to tady dříve všechno patřilo Thaarovi,“ ušklíbnul se a opatrně okusil onu červenou věc. „Není to tak hnusné.“
Kousnu se do rtu. „Vím, že by bylo hrozně snadné svést to všechno na tuhle zemi, ale nemyslím si, že by nějaké bývalé Thaarovo zlo mělo vliv na můj… No, řekněme že výbuch vzteku. Byla jsem rozzlobená. Byla.“
„Ano, ale vzhledem k tomu, že jakožto pouhý člověk jsi také velice… citlivá vůči všem těmhle nezvyklým jevům, tvá zlost se mnohonásobně zvětšila. Navíc, pamatuj, že ty máš navíc dar,“ připomene a já mám co dělat, abych se ubránila protočení očí. Jistě, já zapomněla, že jsem požehnaná. Myslím, že to Ephemer s tou vírou přehání.
Snažím se odvést řeč. „A… to přespíme tady?“
„Proč ne? Je teplo…“ pokrčí rameny.
Zamračím se. „Ale no tak… nesnažte se mi zase tvrdit, že tady široko daleko není žádné město, kde by byla postel a třeba i koupel… Jsem skromná, nemusela bych mít vysloveně horkou vodu, stačila by mi jen nějaká vlažná, umyla bych si vlasy…“ brblám. Ephemer se ušklíbne. „Aspoň jsem to zkusila,“ pokrčím rameny.
„Jsme sice kousek od Tronne, ale to bych neriskoval. Vládce města je docela… no, řekněme zajímavý aytar…“ nakrčí nos. „Ne, myslím, že bychom se měli Tronne vyhnout. Prostě zůstaneme na noc tady a nebudeme se zdržovat nějakými zacházkami,“ uzavře diskuzi.
„Ale… zapomínáte snad na démony?“ snažím se ještě. „A na wraithy? A na všechny ty jiný úděsně strašidelný a krvelačný noční běsy, který by nás mohli sežrat, sotva v blahé nevědomosti usneme..?“ vypočítávám na prstech.
„Ne, nezapomínám. Budeme proto také držet hlídky. A kromě toho, zapálíme i oheň. To se sem jen tak něco neodváží, respektive – wraithy vysloveně oheň děsí. Neboj se, budeme tady v bezpečí,“ setře mne. Kousnu se do rtu. Asi ho nijak nepřesvědčím. Hlasitě si povzdechnu. „A co se týče té tvé touhy po koupeli, mohla ses přece umýt v té hospodě, kde jsme nocovali!“
Nakrčím nos. „To jsem se taky umyla.“
Přikývne. „Tak vidíš, koupala ses nedávno. A kdybys měla chuť, v Bílé řece -“
„Zbláznil jste se?! To bych zmrzla!“ přeruším ho dotčeně. Kdepak, mě na nějaké otužování teda fakt neužije.
„Ale no tak,“ zavrtí nade mnou hlavou. „Já jsem se v ní přece koupal.“ Zašklebím se a nahlas podivím, jak je možné, že to přežil. „Vážně přeháníš. Bylo to osvěžující. Copak vy, u vás, se koupete vždycky v horké vodě?“ Přikývnu. „A… každý den?“ Opět přitakám. „A to jí máte… plnou vanu?“ užasne, a když i tentokrát přisvědčím, pootevře ústa údivem. „Tomu nevěřím! Kdo by se vám pořád ohříval s vodou? Navíc, té vody musí být spousta, a než by se naplnily takové menší necky, už by byla voda studená…“
„Nám teče horká už z vodovodu,“ vysvětlím mu.
„Vodo…vodu?“ vykulí oči.
Už chápu, proč je pořád tak otrávený, když po něm páčím stále nové a nové informace! Pro něj jsou ty věci samozřejmostí, proto nechápe, jak jim mohu nerozumět. Přesně takovou samozřejmostí, jako je pro mě horká voda ve vaně. Ale jak mu to vysvětlit, abych se nějak nezapletla do řešení nějakých systémů rour vodovodu, kterým pochopitelně nerozumím ani trošku? „No…“ zamumlám. „To je takové složité. Otočíme kohoutkem a pomocí dlouhých trubek nám pak vyteče teplá voda… nevím, jak bych vám to…“
„Kouzla,“ vydechne s úctou Ephemer.
Usměji se. „To nejsou kouzla, to je… technika.“
„Technika?“ opakuje, pak se však jeho tvář rozzáří širokým úsměvem, jako malý lampion. „Kdepak, to jsou jasná kouzla. Jen trochu jiného druhu, než která používám třeba… já.“ Zasměju se a nemám ani potřebu mu to vyvracet. „Musí být úžasné žít ve vašem světě,“ podotkne nakonec a nemohu si nevšimnout, že to zní tak trochu smutně. Také jeho výraz poněkud ochladne. „Jak jsi o tom dnes mluvila, tehdy, když jsme se… nepohodli… tak jsi to říkala s takovou… vervou… myslím, že už chápu, proč ti tolik chybí.“
„To není kvůli vodě,“ ušklíbnu se. „Měla jsem rodinu, svou mamku, mladšího bráchu, babičku s dědou, kamarádky… po těch se mi vážně stýská. Všechno je tam jiný. Docela jiný…“ Odmlčím se. Padá na mne nějaká nehezká deprese, vlezlá a nepříjemná. Zamračím se a odložím zbytek placky. „To je blbý téma.“ Ephemer na mne mlčky pohlédne. „Já jdu spát. Budete držet hlídku první, že ano?“ oznámím mu nakonec věcně, přetáhnu přes sebe deku a přesto, že na sobě cítím jeho snad udivené oči, odvrátím se na druhou stranu a pevně zavřu oči. Cítím totiž, že kdybych se stále zaobírala svýma myšlenkama, rozbrečela bych se. Určitě.

* * *

„Ephemere?“ dotknu se opatrně jeho ramene. „Ephemere, vzbuďte se… myslím, že jsem něco vážně… divnýho slyšela. Prosím vás, vzbuďte se…“ Ephemer nakrčí čelo a téměř váhavě otevře ty své krásně hnědé oči. Připadá mi to tak kouzelné a sladké, že bych jej nejradši políbila. Musím se tomu ušklíbnout. Políbit jej! Za prvé, vůbec ho neznám, za druhé, je na mě moc starý, a za třetí… to prostě nejde.
„Anno?“ podiví se Ephemer a prudce se posadí, aby po zvyku popadl meč za rukojeť, připravený k akci. „Co se děje?“ zajímá se zmateně, jakmile se rozkouká a zjistí, že nám žádné okamžité nebezpečí nehrozí.
„Něco jsem slyšela. Jako kdyby kolem něco obcházelo, už několik minut. Ty kroky jsou čím dál blíž. Dokonce i kůň je, řekla bych, dost vyděšený. A já… já mám taky docela strach,“ přiznám neochotně. Ephemer se zamračí a poznamená, že to jistě bude skupinka wraithů. „Ale… neříkal jste, že se ohně bojí?“ připomenu mu.
Ephemerův výraz ještě o něco potemní. „Bojí, ale pouze jako jednotlivci. Pokud jich je skupinka, nebojí se ničeho, žene je jen jejich hlad,“ prohlásí a zapálí dlouhou větev, asi aby mu posloužila jako provizorní pochodeň. „Podívám se po okolí, jestli tu někde jsou, a pokusím se je odehnat.“
Vyvalím oči. „To mne tu necháte samotnou?!“
„Anno,“ usměje se. „Nebojím se, že by ses bez mé pomoci neobešla. Jsi velká bojovnice.“ Beru to jako lichotku, takže se potěšeně zapýřím. Doufám, že to ve světle ohně není vidět! „Drž se u ohně. Za chvíli jsem zpět.“ S tím se zvedne a zlehka se dotkne mé tváře. Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. „Ty na mě hledíš, jako bych šel na smrt!“ zasměje se pobaveně. „Za chvíli jsem přece zpět,“ zopakuje a než mu stihnu jakkoliv odpovědět, zmizí ve tmě.
Přitáhnu si kolena k bradě, prsty poklepávám na jílec své oblíbené dýky. Kdepak, vůbec nejsem nervózní. Ale jakmile zaslechnu vrčení, cosi ne nepodobného tlumenému štěkání a vzápětí svištění Ephemerovy čepele, nadsednu a napjatě zírám do tmy. Zdálo se mi to, nebo se mezi stromy objevilo ono jedovatě zelené světlo? Že by Ephemer použil kouzlo, aby wraithy odehnal? Za ohněm však náhle cosi zašustí a já zaslechnu zapraskat větvičku pod čísi nohou. „Ephemere?“ zamumlám ztěžklými rty a snažím se pohledem proniknout hustou temnotu, halící téměř vše kolem mě. Je mi jasné, že to Ephemer není, ale… zeptat jsem se musela. Pak plamen ohně, náhle divoce planoucího, ozáří odpudivou mordu wraitha, černou a lesklou. Vyjeknu a uskočím stranou. Bohužel, aniž bych si to uvědomila, ocitnu se tak daleko od ohně. V příští chvíli je u mě wraith, tlapou mne povalí na zem a opře se mi o hrudník – a já zjistím, že mám jeho nakrčený, vrčící čenich jen pár milimetrů od svého nosu. „Ty… obludo!“ vydechnu a zarazím mu dýku do krku. Na obličej mi dopadnou kapky jeho krve, horké a když si olíznu rty, zjistím, že výrazně nakyslé. Rychle se zpod jeho hroutícího se těla vykulím a dýku otřu do kalhot. Nechtěl mě zabít, uvědomím si. Nechtěl mě zabít! Proč?!
„Anno!“ zazní tichem Ephemerův výkřik. V příští chvíli mne zcela nečekaně obejme – stále ještě nechápu, kde se u mě vzal tak rychle – a prstem setře krev z mé tváře. „Jsi… v pořádku?“ Odvětím, že ta krev není moje. „Vidíš? Měl jsem pravdu. Jsi zkrátka úžasná.“ Odmlčí se. „Je jich tady spousta. Zabil jsem jich asi šest, to už je tlupa, jenže… jich tu je ještě mnohem víc. Nechápu, kde se tu mohli tak náhle vyrojit… Musíme odsud, Anno. A to rychle!“
Začnu v rychlosti cpát věci do tlumoku. Vrčení se stahuje kolem ohně, ozývá se stále blíž a blíž. Všimnu si, že se mi třesou ruce. Mrknu po Ephemerovi, co dělá on. Zatím se snaží uklidnit našeho jediného koně, neklidně frkajícího a přešlapujícího z nohy na nohu, jako by se už nemohl dočkat, až z tohoto děsivého místečka vypadneme. Nechápu, jak je to možné, ale čím déle Ephemer na hysterické zvíře mluví a poplácává jej po šíji, tím více je zvíře v klidu. Je pro mě jen záhadou, jak se mu to mohlo podařit.
„Mám uhasit oheň..?“ ohlédnu se na Ephemera a hodím mu naše jediné zavazadlo, aby jej mohl připevnit na sedlo našeho koně. Ten jen zavrtí hlavou. Pokrčím nad tím rameny, zastrčím dýku za opasek a vstanu, abych se mohla konečně vyšvihnout na koňský hřbet, nicméně v příští vteřině se znovu ocitnu v prachu země. Wraith, který mne srazil, mne tentokrát neohrožuje jako ten předešlý, což mě poněkud překvapí. Opatrně se tedy nadzvednu a střelím po něm pohledem, abych věděla, na čem s ním jsem. On však jen nehybně stojí, jako by byl vytesán z mramoru, a zírá na mne. Ephemer se prudce otočí a pootevře ústa, jako by chtěl něco říct. Pomalu pozvednu ruku a naznačím mu, aby se ani nehnul. Neochotně tak učiní. Poprvé si pořádně mohu prohlédnout wraitha. Jeho štíhlé tělo s krátkou, evidentně hladkou srstí, protáhlou hlavu s hrozivě vyceněnými zuby, čenich, nyní výhružně nakrčený, a velké oči. A poprvé si také uvědomím, jak je krásný. Hledíme na sebe, jako bychom oba váhali, zda nám ten druhý stojí za zabití. A pak, nechápu, co mne to napadlo, ale natáhla jsem k němu ruku. Tak jako se psovi dává očichat dlaň, aby viděl, že je jeho páníček i jeho přítelem, přesně tak jsem se k němu obrátila i já. Wraith nevrle zavrčel a z tlamy mu odkapávaly sliny. Pak se pohnul směrem ke mně. Nevím, asi mě chtěl kousnout – ale také je dost možné, že mě toužil olízat.
„Anno, pozor!“ vyhrknul Ephemer a seknul svou dýkou po wraithovi. Zasáhl jej do boku. Kdyby byl wraithovi blíž, jsem si jista, že by jej rozpůlil, takhle však wraith vydal jen nešťastné táhlé zavytí a pak se s kňučením vytratil. Pak si teprve všimnu, že to nebyla dýka – ale jeho meč. Avšak jaksi podivně krátký… nemám však náladu se tím zabývat.
Dotčeně vstanu a zamračím se. „Ach, Ephemere, sakra, proč jste to udělal?! Copak jste to neviděl?! Určitě by mi neublížil! Ani ten předtím, ten, kterého jsem zabila, mi nechtěl nic udělat,“ obořím se na něj.
„Jak to můžeš vědět? Je to wraith,“ ušklíbne se Ephemer.
„Cítila jsem to,“ zabručím.
„To, že se tě nepokusil zabít ihned poté, co tě napadl, jen poukazuje na fakt, že je to zrůda, která si s tebou chtěla ještě pohrát! Myslíš si, že nevím, co takový wraith dokáže?!“ vyštěkne na mne nečekaně. Trhnu sebou. „Viděl jsem, jak si takhle hrál s batoletem, kterému pak rozkousl hlavičku, jako by to byl jen ořech! Viděl jsem, jak týrá bezmocného chlapce, kterému předtím rozdrtil nohy, aby mu nemohl utéct! Já vím, co to jsou za zrůdy! Ty je vidíš poprvé v životě a okamžitě víš, ne, jseš si jistá!, že se s nimi můžeš přátelit?! Anno, vzpamatuj se! Wraithové jsou stejní jako démoni, jen stroje na zabíjení, libující si v utrpení a krvi svých obětí!“
Tento Ephemerův výbuch zlosti mě zarazí. „Já…“
„Jedeme,“ zavrčí, vyskočí do sedla a natáhne ke mě ruku, aby mi pomohl vyšvihnout se za něj. Učiním tak a poslušně ztichnu. Ani se s ním nesnažím navázat hovor. Nicméně, dojde mi, že Ephemer s wraithy asi zažil ve své minulosti, o které mi pravděpodobně nikdy nic neřekne, něco velice nepěkného. Jakmile pobídne koně ke klusu, zabořím mu hlavu do kabátce a v duchu se mu omlouvám. Nicméně, přísahala bych, že bych s tím wraithem nějak dokázala komunikovat. Nevím sice jak, ale vím, že bych to dokázala. Určitě.

* * *

K městu Tronne dorazíme ještě před svítáním. Wraithové, podle Ephemerových slov „démoni noci“, nás k ránu přestanou pronásledovat a jejich vrčení pozvolna ustane. Lehce se protáhnu. Jsem z té cesty celá rozlámaná, všechno mě bolí, navíc jsem tak strašně unavená, tolik bych se chtěla pořádně vyspat… ach jo. Určitě mám napuchlé oči, to ostatně vždy, když ponocuji. Musím vypadat jako strašidlo.
Okolí Tronne se mi vůbec nelíbí. Téměř holá poušť, jen občas nějaký ten keříček, rozpraskaná neúrodná země, ošklivé stromy a na nich podivní ptáci, kteří vypadají skoro jako krkavci. Tomu všemu navíc dominuje temně zatáhlé nebe, hrozící každou chvíli nečekanou sprchou či snad dokonce bouřkou. A čím blíže jsme městu, tím méně se mi tam chce, aniž bych znala důvod.
Bohužel tam musíme – Ephemerovi totiž včera jakýsi wraith zlomil meč. Musel mít neuvěřitelnou sílu, Ephemer mi totiž vysvětloval, že jeho zbraň byla vyrobena z eironu, nějakého moc kvalitního aytarského kovu, navíc v něm měl nějaké kouzlo… takže vážně nestojí o to, aby o něj přišel. Jako kdyby snad Ephemer tušil, na co myslím, nahlas poznamená:
„Jen najdeme kováře, dáme skout můj meč a hned zase pojedeme. Sám jsem ti přece říkal, že pán Saraad je zvláštní vládce města. Dokonce se o něm říká, že kdysi cvičil své vojsko na zabíjení draků tak, že jich nechal chytit draka Lovci a oni jej pak pro jeho potěšení zabili. Zabít draka je neskutečná… hanebnost,“ procedí skrz zuby Ephemer, ale neohlédne se na mě. „Nechápu, co na něm Leowa kdy mohla vidět… ehm, Leowa je dcera paní Leowyl, Paní a správce celé Matynie, jedné z Mocných, kteří přišli do Země jako první ze všech aytarů,“ vysvětlí mi. „Z nějakého záhadného důvodu si právě její dcera před dvěmi léty vzala za manžela právě Saraada. Pche, dokonce se o něm říká, že když Zemi hrozilo nebezpečí a lien potřebovala část Krystalu Thaarovy moci, který měl u sebe tenhle hlupák, odmítl jí ho vydat s tím, že jí nevěří, že právě ona je lien. Pošetilé, že? A ta jej změnila v kus kamene. To už zabralo. Krystal jí prý pak mile a rád věnoval.“
Lien?“ opakuji zamyšleně. „To jméno už slyším po několikáté, ale pořád nechápu, kdo to vlastně je.“
Ephemer se pousměje, slyším mu to v hlase. „Lien byla naší Spasitelkou. V době, kdy Zemi hrozila záhuba, lien přišla a pomohla nám. Byla taky od vás, z vašeho světa. Ale nebyla tu tak jako ty, ona tu byla… ona tu nebyla fyzicky. Chápeš?“ Zavrtím hlavou. „To nevadí. To nevadí.“

* * *

Co se týče Tronne jakožto města samotného, spíše mi připomnělo velký hradní komplex s hradem samotným a spoustou menších staveb a stavení, obehnaných silnou, masivní hradbou, dramaticky se tyčící vstříc zatažené obloze. Ephemer pobídl koně a my vjeli na padací most. Dusot koňských kopyt probudil podřimujícího strážného, který se prudce napřímil a krví podlitýma očima si nás zvědavě prohlíží. Ephemer trhne uzdou koně, ten se poslušně zastaví.
„Do města?“ houkne nevrle chlapík. Ephemer přikývne. „Za projetí koně tři zlaťáky.“ Ephemer sice zabručí, že je to dost drahé, že za to bychom měli v hospodě guláš i s plackou, ale peníze muži dá. Ten se téměř zlomyslně usměje. „Jenže… vy ste dva. Takže bych ještě uctivě prosil další tři zlaťáky.“
„Ale koně máme přece jen jednoho,“ zasyčí Ephemer.
„Bohužel, předpisy jsou předpisy,“ pokrčí muž rameny. Ephemer zaváhá a ruka mu opět nemilosrdně zamíří k meči. Zachytím jeho ruku dříve, než stihne obtočit prsty kolem rukojeti. Nemůže toho chlápka přece zabít jenom proto, že je to idiot! Muž si toho gesta všimne. Jistě, jen slepec by ho přehlédl! „Nebo snad mám zavolat hlídku..?“ zajímá se.
„Ne, dobrý muži,“ prohlásí temně Ephemer. „To není nutné. Tady máte ty zlaťáky čtyři a byl by jste velice laskav, kdyby jste o našem příjezdu do města… pomlčel,“ doplní významně a hodí po něm ony mince. Chlápek je lačně sesbírá ze země a zastrčí si je do kapsy umolousané vesty. Postaví se však tak, že stojí koni v cestě a my nemůžeme jet. Ephemer lehce znejistí. „Můžeme projet..?“
„Na to je jeden zlaťák navíc málo, ne?“ zašklebí se muž.
„Já ho snad vážně zabiju,“ zavrčí Ephemer. „Máte přece zlaťáků sedm, ne?“ oboří se na chlapíka, ale stále si od něj zachovává zdvořilý odstup. „Vzhledem k tomu, že nás do matriky nezanesete, můžete si přece nechat všech sedm zlaťáků!“ upozorní ho. Muž si toho však je plně vědom, ani se nehne a škodolibě připomene, že stále ještě může zavolat ostrahu, která nás okamžitě zatkne. „Jste velice zběhlý ve smlouvání, pane,“ podotkne uštěpačně Ephemer a vztekle po něm ještě hodí další tři lesklé mince. Muž s lehkou poklonou ustoupí. Ephemer zaryje koni ostruhy do slabin a my se konečně ocitneme v Tronne.
Otevře se před námi celé město a naskytne se nám úchvatný, dech beroucí pohled na obrovitý hrad, sídlo onoho Saraada, o němž pronesl Ephemer tolik hanlivého. Celá stavba jako by byla z blyštivého kovu, odráží se v ní slunce a téměř oslepuje všechny, kteří mají tu odvahu se na hrad podívat. Hlasitě vydechnu.
„Krásné, že?“ usměje se Ephemer a seskočí z koně. Udělám tedy totéž a unaveného koně vedeme za námi. Jde poslušně, jako pes, a hlasitě chroptí. Asi jsme mu dali tím nečekaným nočním úprkem do těla, chudákovi. Sotva najdeme kováře, uváže jej Ephemer u bidla a poplácá po boku. „Hodný chlapec,“ zašeptá mu Ephemer do ucha a odepne ze sedla zničenou zbraň. Pak vejdeme do kovárny.
V rohu, kousek od žhnoucí pece, leží opilý kovář, hlavu zvrácenou, a hlučně chrápe, u protější stěny se krčí špinavý, asi patnáctiletý klučina, s hustou zrzavou kšticí a podobanou tváří, zvídavě na nás zírající velkýma zelenýma očima – asi jeho mladičký učedník. K mému upřímnému znechucení si utírá nudli u nosu do už tak dosti špinavého rukávu své snad kdysi bílé košile. Ephemer si významně odkašle, aby na nás upozornil. Kluk vyskočí na nohy a nejistě střelí pohledem po spícím mistrovi.
„Nejdeme nevhod?“ pronese Ephemer a na svá slova položí až vysloveně nepatřičný důraz. Kovář jako na povel vyskočí na nohy, popadne kladivo, tedy to první, co mu padne do ruky, a ihned se snaží tvářit, že zrovna dělá něco velice důležitého. Pobaví mne to, takže se hlasitě zachichotám. Teprve na to se kovář otočí směrem k nám:
„…sím?“ zachrochtá. „Ňáký přání?“
Ephemer k němu udělá dva kroky, asi aby mu ukázal, co potřebuje, nicméně se stane něco nečekaného. Kovář snad instinktivně ucouvne, kluk se vystrašeně schová za sud s vodou a oba vypadají dost vyděšeně. Ephemer se překvapeně zastaví a nechápavě na ně pohlédne. „Já jen, že můj meč…“ zamumlal po chvíli napjatého ticha. „Můj meč je zlomený.“
„Nechcete radšejc koupit novej?“ navrhne mu kovář bez zaváhání. Ephemer se zamračí. „Fakt! Mám tu vopravdový skvosty, z kvalitního kovu, ne ňáký blafy aytarský, ty jejich šmejdy moc nevydrží…“ dodá a zachechtá se vlastnímu vtipu, pak si však všimne, že zachmuřený Ephemer je aytar, a zaraženě ztichne. „Samozřejmě… nic proti aytarům, pane. A co takle malej mečík tady pro slečinku, co? Dělal je tady mladej, ale řeknu vám, povedly se mu, sou to samý kvalitní kousky…“ snaží se.
„Ne,“ procedí Ephemer. „Skujte mi ten můj.“
„Tak ho sem ukažte, pane,“ mávne kovář rukou a popadne obě části Ephemerova meče. Chvíli si jej zamyšleně prohlíží. „No jo, tohle je hezká zbraň, pane, moc hezká… ale vážně, než se to snažit dát zase do kupy, nebylo by logický koupit novej, co?“ Ephemer se na něj podívá tak příkře, že kovář jen zakoulí očima a cosi snad s omluvou zamumlá. „Takže… tohle bych radši udělal já, tohle mladýmu nesvěřím, pro vás, pane, to rád votluču sám… si počkáte, nebo to mám udělat hnedka? Hnedka? Takže mladej, rozfoukej pec…“
V kovárně je horko, takže si svléknu kytlici a jsem tam jen v tom korzetu. Nemohu si nevšimnout, že po mě koulí očima nejen chlípný kovář a jeho mladý, nezkušený učedníček, ale občas i Ephemer – bohužel, ten téměř pohoršeně. Jakmile však strčí roztříštěnou čepel do ohně, plamen se nečekaně změní na brčálový, oheň se zlověstně zvětší a naše tváře se zelenou barvou doslova rozzáří.
„Arin!“ vykřikne kovář s hrůzou a z kluka už nevidím ani čupřinu vlasů. „Arin, opatruj mě! V tom meči je zakletá magie!“ Obrátí rozšířené oči na Ephemera: „Vy jste… vy jste čaroděj..?“ ujišťuje se. „A… nezabijete mě, protože sem viděl váš meč..? Ani tohodle kluka..?“
„Proč bych vás měl zabíjet?“ podiví se Ephemer. „Naopak, já vám za odvedenou práci, bude-li slušná, dokonce zaplatím. Proč se na to ptáte, při Untorovi? Copak tady už někdo nějakého kováře zabil jen proto, že to byl mág?“
Kovář se ošije. „Já jen… že pán Saraad… to nic.“ Nemohu si nevšimnout, jak kývne na kluka, který opět vykukuje zpoza sudu, ten však odmítavě zavrtí hlavou a kamsi odběhne. Zamračeně ho sleduji. Sakra, jen doufám, že se zase nedostaneme do problémů! Už mám dneska všeho tak akorát dost. Začíná se dostavovat u mě obvyklá nevrlost – způsobená, bohužel, nedostatkem spánku. To není dobré…
„Copak pán Saraad?“ nedá se odbýt Ephemer a když kovář mlčí, opět se k němu přiblíží. Mužovy oči po nás nervózně zatěkají, ale k odpovědi se stále nemá.
„On nám říkal…“ začne pozvolna, pak však zavrtí hlavou a vytáhne meč z ohně. Jeho konec je doruda rozžhaven. „Asi nemáte ty zbývající úlomky meče, který vám tu chybí, co, pane..?“ otočí se na Ephemera a je evidentně rád, že tak může změnit téma našeho hovoru.
Ephemer zašátrá po kapsách. „Zatraceně… asi se ještě něco odlomilo, když jsem seknul toho zatraceného wraitha… bude ho mít ten parchant v kožichu,“ poznamená naštvaně, jakmile zjistí, že u sebe chybějící části čepele nemá. „Doufám, že na to chcípne,“ dodá rozladěně.
Odvrátím se od něj, trochu dotčeně, a ke svému údivu zjistím, že zblízka hledím do tváře vysokého muže v těžké zbroji – avšak ne z nějakého klasického kovu, ale z masivní kůže. Vypadá to tedy dost odpudivě. Zděšeně poodstoupím a vrazím loktem do Ephemera.
„Anno, prosím tě -“ začne ten v domnění, že jej hodlám nějak otravovat, pak se však rychle otočí a vykulí oči. Vojáci na něj udělají stejný dojem jako na mne. Za nimi se k mému upřímnému vzteku krčí onen zrzavý učedníček. Ten parchant! Ten zrádce, bleskne mi hlavou. Ephemer významně položí na kovadlinu kousek od kovářovy ruky několik zlaťáků. „Byl bych vám vděčný, kdyby to bylo hotové, až se pro svůj meč vrátím,“ zamumlá téměř neslyšitelně. Kovář mu ovšem rozumí dost dobře, jen bázlivě přikývne.
„Co… budeme dělat, Ephemere?“ vydechnu.
„Půjdete s námi,“ zavrčí jeden z mužů. „Máme tu na vás dvě ne příliš lichotivá hlášení – za prvé jste se prý snažili podplatit strážného u brány a za druhé, jak nám řekl tady ten klučina, máte v plánu zabít mistra kováře. Za obojí vám soud dá jediný trest – smrt,“ doplní a v hustých vousech se mu zablyští zuby, snad v náznaku úsměvu. „Je mi líto -“
Ephemer se nevesele usměje. „To mně ovšem také…“ souhlasí a tasí dýku. Jeho čepel se okamžitě zbarví krví – ještě ani nestihne dokonat jediný pohyb a už podřízne hrdla dvou mužů, tísnící se kolem nás v maličké kovárně. Oba padnou na zem, na kolena do prachu a špíny podlahy, do které se nyní lačně vpíjí velké kapky krve, a uchopí se roztřesenýma rukama za hrdlo, z nějž prýští ona životodárná tekutina. „Mně také…“
Beru to jako povel k útoku, stejně jako zbývající vojáci. Nezaváhám proto, jen odstrčím kováře stranou a zabořím svou dýku až po rukojeť do jednoho vojáčka, ani ne osmnáctiletého beina (v té době jsem samozřejmě ještě nevěděla, že mu mohlo být maximálně pět let dle aytarského, a tedy víceméně i mého, počítání roku), a ladně uskočím, aby na mne nespadnul ve své smrtelné křeči. Jakmile se otočím na Ephemera, spatřím jej, jak, patrně unaven bojem i velkou přesilou, nadzvedne ruce lehce před sebe a odhodí svou zbraň, aby dal najevo, že se vzdává. Je to snad náhoda, že při mrštění své zbraně stranou sejme ještě jednoho vojáka. Vcelku mne to pobaví, takže se uchichtnu – v příští chvíli mne už dva muži uchopí tak, že se nemohu bránit, a mohu jen mlčky přihlížet, jak popadnou i Ephemera a ten velitel – myslím si tedy, že ten vousatý je něco jako jejich vůdce – mu uštědří pěknou ránu do obličeje. Ephemer se sice lehce zapotácí, ale ustojí to a pak, aniž by ránu opětoval (a jsem si jista, že kdyby chtěl, tak by to udělal!), se mu zahledí přímo do očí:
„Je mi líto, že jsem je zabil,“ kývne téměř provokativně směrem k mrtvolám u nohou vyvaleného kováře.
„Snažili jste se uprchnout. To jen podtrhuje vaši vinu!“ zdůrazní velitel naštvaně, na jeho pohledné tváři už ani stopy po někdejším úsměšku. „Není třeba žádných soudů. Vy dva, ať tak či tak, jste každopádně vrazi! Pethe, Arshi, uvědomte kata, aby začal s přípravami na dvojitou popravu! Bude ještě dnes večer! A… informujte pána Saraada.“

* * *

„Ephemere?“ zašeptám a nakloním se tak, abych aspoň částečně viděla na svého milovaného společníka, nyní opřeného o zeď, hlavu zvrácenou, tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Kdo ví, na co myslí! „Ephemere, co budeme dělat?“ zajímám se, jakmile se ke mně lehce natočí, asi aby mi dal najevo, že mne poslouchá. „Co si počneme? Odsud se jen tak nedostaneme… a to už staví jeviště, na kterém mám za chvíli setnou hlavy. To budeme hnít tady, v téhle cele?!“
Ephemer trhne rameny. „Ano.“
„Na to zapomeňte! Zatraceně, přece se nenecháme zabít! Jste mág, tak udělejte nějaké kouzlo, prorazte zeď…“ radím mu, jeden nápad směšnější než ten druhý.
„Anno, ty si asi neuvědomuješ, že nejlepší příležitost budeme mít až ve chvíli, kdy nás povedou na popravu!“ přeruší mne Ephemer. Se zájmem se na něj zadívám. „Jak jistě víš… vlastně, ty to nevíš… prostě, beinové mají špatný zrak. Vlastně, vidí dobře jen přes den a na hodně osvětlených místech, v noci jsou zcela slepí. A vzhledem k tomu, že naši popravu naplánovali právě na soumrak, zdá se mi to jako dost vhodná chvíle jim… zmizet.“
Přikývnu. „Dobrá tedy. Ale zůstávat v téhle cele se mi skutečně nechce. Je to tady děsně ponižující. Nejen to, že nás vsadili do vězení jako nějaké hrdlořezy, ale navíc, ta ostudná prohlídka předtím…“
Ephemer se zašklebí. „Nevím, co se ti na tom zdálo tak ostudného nebo ponižujícího. Jenom se podívali, jaké máš uši, jaké máš zuby…“ pokrčí rameny. „Klasicky.“ Pche, mluví jako starý kriminálník, který tyhle „akce“ už několikrát absolvoval! „I když máš pravdu, ty ses vlastně musela i svléknout…“
„Netuším proč,“ zavrčím, ale přesto cítím, jak rudnu. Panebože, stále jsem tam takřka do půl těla nahá, jen ňadra jsem si stydlivě překrývala kytlicí – a zraky všech mužů v místnosti (a že jich tam bylo!) se upíraly jen a jen na mě. Fuj, už nikdy nic tak pokořujícího nechci zažít!
„Hledali křídla. Nechápali, jak je možné, že nejsi ani aytar, ani bein, a dokonce ani schwebien. Myslím, že brzy tu budeme mít posla od Saraada. Takovou šanci, že bych pro Tiwanineiru chytil právě tebe, si nenechá jistě ujít,“ ujistí mne Ephemer.
Zarazím se. „A… jak moc brzy?“
V ten moment se otevřou dveře a do malé uličky mezi žaláři vstoupí jakýsi chlapec. Patrně posel. Zamračím se na Ephemera, který se vítězně usměje. „Jsem vyslancem pana Saraada,“ prohlásí kluk a Ephemer se zazubí ještě víc. V tomhle je stejný jako všichni ostatní muži – je rád, když má pravdu a je tedy chytřejší než hloupá žena. Typický šovinistický přístup! „Rád by s vámi pohovořil.“
Postavím se na nohy a střelím pohledem po Ephemerovi. „Je to jistě možnost, jak se vyhnout setnutí. Umíte… vyjednávat?“ zeptám se Ephemera, jakmile mi poslíček odemkne celu a já ho následuji do uličky. Pokud jsem však čekala, že mi kromě cely odemkne i masivní železa, které mi obepínají zápěstí, zmýlila jsem se. „Protože… já to neovládám.“
„Nemyslím si, že pro mě bude ono pozvání k Saraadovi platit také,“ odvětí obratem Ephemer.
„Cože?!“ vyděsím se, ale to už mne posel popostrkuje směrem ke dveřím. Zoufale se na něj ještě jednou ohlédnu a pak poslušně cupitám za tím klučinou, doprovázena ještě několika mohutnými strážnými (Páni, musí si o mně myslet, kdo ví jak nejsem nebezpečná! To mi vlastně celkem lichotí, ha ha.), stále blíž a blíž k tomu nádhernému hradu. Možná byl zvenku překrásný, ale když si představím, kolik schodů budu muset vystoupat až do horní části jedné protáhlé, štíhlé věže, kde, podle poslových slov, mne pán Saraad očekává, div se mi nepodlomí kolena.

* * *

„Při Untorovi, sundejte jí ty okovy!“ nařídí Saraad, jakmile mne zahlédne. Jeden z vojáků aktivně přiskočí a jeho přání bez dalších zbytečných slov vyplní. Jakmile opadne ta tíha, která mi zařezávala kov do masa, hlasitě vydechnu a třu si zhmožděná zápěstí. „Omlouvám se za ně… Vlastně ani neměli ponětí, s kým vlastně dnes mají tu čest. Doufám, že s vámi zacházeli dobře.“
„Podle toho, co je podle vašeho názoru dobré zacházení, pane… Saraade,“ ušklíbnu se a ani se nesnažím ve svém hlase potlačit ironický tón. „Proč jste se mnou chtěl mluvit? A… proč jste nechtěl mluvit i s Ephe… s mým společníkem?“ zajímám se.
Saraad se usměje. Není to ošklivý muž – pardon, aytar. Tmavovlasý, s temnýma očima a pěkně tvarovanou spodní čelistí, orámovanou černými vousy, které ostře kontrastují s jeho bledou tváří. Rozhodně bude starší než Ephemer, ale ne zase příliš starý. Prostě takový příjemný muž v nejlepším věku. Bohužel, nemám z něj zrovna nejlepší pocit. Spíše mi z něj jde mráz po zádech, kdykoliv po něm střelím pohledem. Saraad pokyne ke křeslu. „Neposadíte se?“
„Děkuji,“ přikývnu a sednu si. Opatrně, jako bych čekala, že na měkkém polštáři bude nachystaný připínáček. Samozřejmě tam žádný není. „Takže… o čem si chcete promluvit?“
„Spíše bych pro vás měl… nabídku,“ zazubí se Saraad tak nějak zákeřně. Připomenu mu Ephemera. Saraad protočí panenky. Asi o něm příliš nechtěl mluvit. „Ach, jistě, ten Patron… toho ještě necháme pod zámkem. A pokud naše… jednání dobře dopadne, pustíme ho.“
Nakrčím čelo. „Jednání?“
„Jednání,“ souhlasí a jeho tvář širokým úsměvem doslova září. „Vy jste velice významná osobnost. A jistě také víte, že Tiwanaineira by velice ocenila vaši pomoc… Proto vám nabízím něco jako… spolupráci.“
Já snad nevěřím svým uším! „Spolupráci?!“
Saraadův rozzářený výraz o něco pohasne. „Co se vám na mé nabídce nelíbí?“ podiví se. „Copak by jste nemohla Vládkyni trochu pomoct? Potřebuje vás… nebojte se, zkrátka rozhodně nepřijdete, buďte si jista. Tiwanaineira vás jistě obtěžká dary. Má zlata více než byste našla v celé Zemi!“
„Nechci zlato,“ zamračím se. „A rozhodně nestojím o to, aby mne ta stará čarodějnice něčím obtěžkávala! A kromě toho, pokud mluvíte o Vládkyni, myslím, že je celkem nechutné, nazýváte-li Vládkyní jí. Nejsem tu tedy nijak dlouho, ale už dávno jsem pochopila, že Vládcem je tady a asi i zcela oprávněně Orleeth.“
„Ale jak ještě dlouho?“ zašklebí se Saraad.
„Jak to myslíte?“ žasnu.
Saraad se ošije a obejde mou pohovku. Když pak začne mluvit, hovoří s vysloveně fanatickým nasazením. „To je přeci zjevné!“ prohlásí plamenným hlasem. „Orleeth, ta nula, se dlouho prohlašovat Vládcem nebude. Jednoho krásného dne jej Tiwanaineira vyzve na souboj a zabije ho. Nikdo z naší Země jí nedokáže ublížit. Nikdo to nedokáže. Nemá cenu jí vzdorovat! A vy, vy byste se měla přidat k nám.“
„Nikdy,“ zavrčím.
Saraad mi položí ruku na rameno. „Ještě máte pořád čas si to rozmyslet. Vy dva, připravte Anně lázeň. Věřím, že vám taková horká koupel udělá moc dobře, jistě máte za sebou dlouhou cestu. A pak ještě něco k jídlu, ano? Dejte péct kuřata, možná k tomu nějakou zeleninu a také ať upečou čerstvý chléb. No tak, co stojíte, jděte to oznámit kuchařům, ne?“ houkne na vojáky, nehybně stojící jako sochy u dveří.
Překvapeně jej sleduji. „To je od vás velice milé, to všechno, jistě… ale co Ephemer? Ten má zatím trávit dobu, co já si tu budu nacpávat břicho pečeným kuřetem a ráchat se v bublinkové koupeli, ve vězení?“
„Ephemer, Ephemer,“ procedí Saraad. „Pořád ten Ephemer! Jsem si jist, že to byl on, kdo vás nakazil tou představou, jak špatná Tiwanaineira je, a jak by bez ní bylo na Zemi lépe! Tomu nerozumím.“ Zavrtí pro sebe hlavou. „Ale… v pořádku, to je v pořádku, Anno. Co se týče Ephemera… poskytneme mu ten samý komfort. Nebojte se o něj.“ Zatváří se tak upřímně, že mu uvěřím a také se pokusím o úsměv.

* * *

Nechápu, jak se mohl Saraad dozvědět o tom, že toužím po vaně plné horké vody, každopádně to zařídil tak, aby bylo všechno doslova dokonalé – nechyběly silné, sladce voňavé svíce, na hladině vany plavaly lístky růží a na masivním stolci ležely dva měkoučké ručníky. Kdybych nevěděla, že za dveřmi stojí dva vojáci, cítila bych se úžasně.
Jak jsem si tak hověla v bublinkách, zaslechla jsem najednou ostrý hlas: „Hej! Přestaň si tu užívat koupele a koukej mě vynadat!“ Rychle jsem se posadila a hmátla po ručníku, který jsem si bleskově obtočila kolem těla, a vylezla z kádě. Jak však tak kolem sebe hledím, nikde nikoho, kdo by na mne mohl mluvit, nevidím. „Copak jseš slepá – nebo snad hluchá?! Tady jsem!“ nenechá se hlásek odbýt. Rozhlížím se, ale vidím jen vysokou knihovnu plnou jakýchsi knih a různých svitků, stolek s ručníky a jakýsi koš. Ale, že by se onen mluvící šotek skrýval v tom košíku? Dodám si odvahy, ručník jaksepatří založím, aby mi nesklouzl, co kdyby tam bylo něco jako nějaký voyerský trpaslík, a sáhnu dovnitř. Nahmatám jedno oko, nos, pusu, která po mně snad žertem chňapne –
„Aaaaa!“ zařvu a uskočím. Překotím omylem ten proutěný koš a z něj se vykutálí hlava. Hlava. Jen hlava, s kouskem krku, něhož trčí jakási tepna a nějaký ten obratel páteře. Prostě jen… jen hlava. Jakmile se zastaví, otevře oči a dotčeně se na mne zahledí:
„Dávej sakra pozor, děvče nešťastný!“ zamračí se na mne a zvědavě si mne prohlíží. „Ty jseš Anna!“ pozná mne. „Mohla bys mě, prosím tě, zvednout?“ požádá mě slušně. Bojím se na to sáhnout, děsí mě to. Ještě nikdy jsem neměla tu čest s mluvící hlavou! „To mě těší, že jsem tvoje první,“ zašklebí se dvojsmyslně. Zarazím se. Copak ona dokáže číst mé myšlenky..?! „Na tom přece nic těžkýho není. Ty to přece umíš taky. Tak zvedneš mě? Takhle ze země se mi na tebe kouká dost blbě, jseš moc vysoko. Položila bys mě prosím na támhle ten stolek?“ diktuje si podmínky. S nejvyšším odporem to vezmu do ruky a hodím tím o stůl. Hlava na něj ztěžka dopadne, překulí se a s tupým ducnutím spadne zase na zem. „Hej! Tohle od tebe bylo dost sprostý!“ vzteká se hlava. Zděšeně ustoupím, schoulím se na bobek a přitisknu ke zdi. Hlava po mně vrhá kradmé pohledy, ale je odvrácena na druhou stranu, takže jen obrací oči ze strany na stranu a zlobí se čím dál víc. „No tak, Anno, okamžitě mě zvedni! Nejdřív mě Saraad zavře do koše a teď ty! Posloucháš mě vůbec?!“
„Saraad asi věděl, proč tě zavřít do koše!“ vydechnu. „Ty nebudeš jen tak zticha, co?“ Zhluboka se nadechnu a uchopím to do ruky znovu. Držím ho chvíli ve výši svých očí a pořádně si to prohlížím. Prostě hlava. Mužská hlava. Velké oči, rozpláclý nos, krátké, kadeřavé a černé vlasy. Není to tak děsivé, jak se mi zdálo před chvílí.
„Selbo,“ prohlásí to.
„Sel… co?“ vykulím oči.
„Selbo. Tak se jmenuju. To abys o mě pořád nemluvila jako o tom, chápeš,“ míní hlava a usměje se. Odložím to – v duchu se Selbovi omluvím – na stůl, překryji to ručníkem, aby se na mě nedíval, a v rychlosti se obléknu. Selbo si samozřejmě pro sebe drtí mezi slovy nadávky a kletby, že mu, jakožto hlavě, nedopřeji žádné potěšení, ani jediný pohled, ale tyhle hloupé řeči mohu zcela ignorovat a soustředit se na zavazování korzetu. „Víš, že jseš docela kost?“ uchichtne se Selbo. „Vlastně jsem tě čekal docela jinou.“
Ušklíbnu se. „Tady mě očekávali fakt všichni. I nějaká hloupá mluvící hlava!“ Selbo si samozřejmě neodpustí poznámku, že se za hloupou mluvící hlavu rozhodně nepovažuje. Pozvednu ruce, že to vzdávám, že se s ním už nehodlám vybavovat, a zamířím ke dveřím.
„Počkej, to mě tu jen tak necháš?“ vydechne Selbo. Ohlédnu se. Hlava ze sebe prudkým vrtěním shodila ručník a zvědavě mě pozoruje. Přikývnu, mám ještě něco k vyřízení se Saraadem. „A co když ti povím něco, co nevíš, ale měla bys vědět? Pak mě s sebou vezmeš?“
Zarazím se. „A… co to je?“
„Tak mi to slib,“ dožaduje se Selba.
„Ale… kam tě mám vzít?“ vyptávám se nejistě.
Selbo zakoulí očima. „Přece na cesty s tebou, Anno! Už hrozně dlouho jsem neopustil Tronne, nudím se tady. Slib mi, že mě vezmeš s sebou na svý putování a na svý dobrodružný výpravy! Slib mi to!“
Povzdechnu si. „Dobře, slibuju. Tak co to je?“
Selbo se zatváří důležitě. „Zatím, co tys tady využívala pohostinnosti mýho milýho pána Saraada, kati mezitím venku všechno připravili. Za chvíli chtějí tvýho milýho Ephemera setnout.“ Cítím, jak mi mizí barva z obličeje. Ale vždyť mi Saraad říkal, že se k němu budou chovat stejně jako ke mně, že o jeho životě rozhodnou až později… „A tys Saraadovi uvěřila? To se moc divím, čekal bych, že budeš opatrnější, když jednáš s takovým zákeřným bastardem jako je Saraad…“ podotkne hlava. Vrhnu na něj zoufalý pohled. „Copak ty to nevíš? Saraad nenávidí mágy. Od doby, co z něj bys kus kamene. Docela ironie, protože se kdysi snažil stát se mágem… a kdyby neměl tak málo kouzelnický moci, jistě by se i mágem stal.“
Promnu si čelo. „Zatraceně!“
„Ještě ho můžeme zastavit, ne?“ navrhne hlava. Přikývnu, popadnu ji pod paži a vyrazím ze dveří. Zde mne zarazí ocelové paže vojáků. Vyhrknu, že potřebuji za Saraadem. Vojáci zaváhají, asi mají jiné instrukce. Zastane se mne však Selbo. „No tak, hoši. Doveďte Annu k Saraadovi, buďte tak hodný, jo? Večeře počká. Na ni – i na vás.“ Rychle za nimi pospíchám, když tak jdeme dlouhými chodbami, a zuřivě dumám nad tím, jak Saraada přesvědčit, aby Ephemera nenechal zcela bezdůvodně popravit.
Bezdůvodně?
Jakmile mi Selbův hlas zazní v hlavě, cuknu sebou a prudce na něj pohlédnu. Bože, jak je to děsně nepříjemné a nezvyklé! Pokusím mu však odpovědět – usilovně se k němu snažím vyslat své myšlenky. Možná ne zcela bezdůvodně… ale kdybys věděl… Funguje to!
Já to vím. Já vím všechno. Proto mi taky usekli hlavu.
Tys to ale přežil.
Přežil? Co je tohle za život, hm?

„Saraade!“ vykřiknu. Saraad, stojící u okna a zálibně z něj hledící (ani se nechci domýšlet, co se dole děje!), sebou polekaně trhne a zamračí se na mě. „Ne!“ Saraadův pohled padne na Selba. Ten se zakření. „Já… já se k vám přidám… ale nezabíjejte Ephemera!“
Saraad nadzvedne obočí. „Tos jí řekl, Selbo?“
„Ne,“ odvětí hlava pobaveně.
„Já se k vám přidám! Přidám!“ opakuji hlasitě.
Saraad se zašklebí. „Ty ženy. Všiml sis, Selbo? Jak jsou proradné a podlé! Jedním dechem ti jsou schopny říct, že se nikdy nedají na zlou stranu, a druhým ti slibují věrnost! Jako moje milovaná ženuška. První větou mi vyznala lásku, druhou oznámila, že budeme mít miminko a na třetí ani nedošlo, neboť mi utekla.“
Utekla, Selbo? Leowa mu… utekla?
To byla ostuda! Někdy ti o tom povyprávím, ha ha!

„Myslím to vážně!“ snažím se. „Jen nezabíjejte Ephemera!“
„Ty ženy! Ty stvůry!“ prskne Saraad a udeří mě do tváře, podobně jako Ephemer při mém hysterickém záchvatu. Selbo mi vypadne z ruky a odkutálí se, já se zapotácím a musím hledat oporu ve zdi, jinak bych asi spadla. „Ta jedovatá zvěř!“ dodá, udeří mne ještě jednou a popadne za mokré vlasy, aby mne dotáhl k oknu. Naskytne se mi tak působivý pohled na nádvoří. Uprostřed stojí jeviště, na něm špalek a v jeho rohu svalnatý mužský, do půl těla nahý, s anonymní kuklou na hlavě. A od vězení už k němu vlečou vzpínajícího se Ephemera. Nepoužije však žádné kouzlo, kterým by se osvobodil. Proč, zatraceně..? Třeba… třeba nemůže…
„Ne!“ vydechnu. „Ne!“
„Chtěla byste vidět líp? Tady jsme moc vysoko, z drahého Ephemera by byla jen tečka dole na zemi, že? Chtěl jsem říct, krvavá tečka dole na zemi,“ zasměje se Saraad zlomyslně a táhne mne točitým schodištěm, až se dostaneme do přízemí, na lehce visutou terasu, jen kousek od jeviště. Pod námi se tísní dva zvědavců, zraky všech obrácené ke katovi, jež si zatím efektně brousí těžký, lesklý meč. „Je to lepší?“ zajímá se téměř starostlivě.
Pokusím se mu vytrhnout, ale drží mne příliš pevně. „Vy parchante! Už jsem vám přece řekla, že Tiwanaineiře pomůžu! Udělám co budete chtít! Cokoliv!“ Sakra, kdysi alespoň někde v okolí byla nějaká zbraň, které bych se mohla zmocnit… jenže všechny meče kolem mě visí u pasů vojáků a Saraada. Sakra! Sakra!! Zahledím se na Ephemera. Ruce má svázané za zády, ale mezi prsty mu probleskuje slabé, slabounké zelené světlo, jako by se chystal použít kouzlo, a nyní jen čeká na ten správný okamžik. Snad to Saraad nezahlédne!
Pak si toho teprve všimnu. V davu všech těch tváří, dychtící po krvi, spatřím dvě jiné. Beinka, brunetka, a vysoký aytar. Upřeně hledí na Ephemera, jako by čekali, až se i on zadívá jejich směrem, a oni mu mohli dát nějaké znamení. Původně to považuji jen za zvědavost, pak si však všimnu, že aytar drží v ruce luk, pomaličku natahuje jeho tětivu a mezi prsty žmoulá šíp. V ten okamžik mi to dojde. Jsme zachráněni! Nebo… aspoň tedy Ephemer.
Saraad se mi zblízka zahledí do očí: „Nechci, abyste udělala cokoliv, má drahá, nejdražší Anno. Chci jen vidět, co vůbec dokážete. Chci jen vidět, jak vlastně Tiwanaineiře pomůžete, jak jí skutečně můžete pomoct. Nejste víc než prostá beinská holčička, nejste válečnice, nejste lovkyně, nejste ničím zajímavá nebo snad výjimečná. Tak řekněte mi, proč vás Tiwanaineira tolik chce?“
„Já nevím!“ přiznám zoufale. Aytar dole, mezi lidmi, se krátce zahledí směrem k nám, a cosi říká té beince. I ona se na mne podívá a oči jí rozšíří překvapení. Ví, kdo jsem! Oni ví, kdo jsem! To je dobré znamení, určitě mi pomůžou! „Nemám sebemenší ponětí, Saraade! Ale prosím vás, nechte Ephemera jít! On je v tom zcela nevinně, on… on… prosím!“
Saraad se ušklíbne a mávne na kata. Ten slabě přikývne. Vojáci srazí Ephemera na kolena a hlavu mu přitlačí na špalek. Vyškubnu se Saraadovi a opřu se o zábradlí, abych lépe viděla. Zatraceně, vy dva, jednejte! Udělejte něco! No tak, neslyšně je pobízím. Okamžik napjatého ticha. Kat se rozmachuje, těžký meč se zaleskne v záři zapadajícího slunce. „Ne!“ vykřiknu.
A pak se to stane. Ephemer se bleskově smekne ze špalku na zem, překulí se a světlo v jeho dlaních exploduje. Nejbližšího vojáka propíchne uschlá větev, katovi popravčí meč obroste popínavou rostlinkou a on sám je jí natolik polapen, že nemá šanci se pohnout, a to ani když k němu míří aytarův šíp. Strefí ho přesně do hrudi. Ephemer popadne meč, který vypadnul z ruky onomu vojákovi, ze kterého nyní ční dřevo na zátop, a snaží se povolit svá pouta.
„Co to -?!“ vyprskne Saraad, nevěřícný pohled upřený na ono poněkud morbidní pódium. Do záře zelených kouzel se přidá ještě další světlo, tentokrát modré. Lidé se s výkřiky rozprchnou a zabarikádují se ve svých domech. Skutečně nemají asi mágy příliš v lásce! Nadšeně sleduji, jak se vojáci mění v žáby a mladé stromky. „Věděl jsem, že s tím čarodějem budou problémy! Nevadí, aspoň zabiju vás, i to Tiwanaineira ocení!“ Zcela bez varování po mně sekne svým mečem, dosud nechápu, kde se mu vzal v rukou, a jen o kousek mine. Ani si neuvědomím, jaké jsem měla nehorázné štěstí, jen se kolem něj prosmýknu a hbitě přelezu zábradlí. „Chyťte ji!“ zařve Saraad a sám jde okamžitě svým mužům příkladem, vrhne se za mnou jako první (možná proto, že ti dva, kteří mu chtěli pomoct, se stali v příští chvíli rybkami, bezradně se plácající na mramorové podlaze) a uchopí mne za zápěstí.
„Pusťte..!“ vyjeknu a udeřím jej do tváře. Zasáhnu jeho nos. Cítím, jak pod mými pevnými prstovými články praskne chrupavka v jeho nose – a Saraad se skutečně odpotácí stranou, tisknoucí si ruce na krvácející tvář.
„Chyťte ji, zatraceně!“ opakuje rozzuřeně. „Chyťte ji!“
Jeden voják, který se o to pokusí, se v příštím momentě změní v ohyzdnou ropuchu. Zaječím ještě jednou a seskočím dolů. Nějak nevychytám dopad a narazím si nohu, ale není čas se litovat, protože Saraad, okamžik přemýšlející, zda-li mu stojím za to, aby se za mnou hnal, lehce pozvedne jednu ruku a jakmile se ohlédnu, zjistím, že se snaží vytvořit magickou sílu na kouzlo – a skutečně, kolem prstů se mu pomalu tvoří bílé, téměř nevýrazné bílé světlo. Takže Selbo nelhal, Saraad má opravdu nějaké magické schopnosti!
„Anno, skloňte se!“ křikne na mne Ephemer a jakmile tak učiním, vrhne na Saraada své zelené kouzlo. Pocítím, jak se mi nad hlavou prožene tlakový vlna, a Saraad je odmrštěn stranou, div, že nepřepadne přes nízké zábradlí, a ruce mu pevně obemkne jakýsi kořen. „Tak rychle, sem!“ pobídne mne Ephemer. Rychle se otočím a zkontroluji, co Saraad dělá. Vida, snaží se vyprostit ze sevření těch pohyblivých větví. Rozběhnu se k Ephemerovi. „Jste v pořádku? Neudělal vám nic?“ zajímá se Ephemer a jemně se dotkne mé tváře. Toto tolik intimní gesto si nemohu vychutnat, neboť v příští vteřině mě odstrčí Ephemer stranou.
Zprvu nechápu, co se stalo, jakmile se ocitnu na zemi, pak však zaslechnu nezaměnitelný zvuk tříštění skla a sotva se prudce posadím, vidím, jak Ephemer, sražen magickým poryvem větru, patrně Saraadem určeného pro mě, prolétne oknem jednoho domku. „Ephemere!“ vydechnu zděšeně, protože si nevšimnu, že by se v domku cokoliv pohnulo. Nechám tedy Saraada Saraadem a vběhnu do domečku. Ve střepech a zbytcích dřevených latiček naleznu Ephemera. Leží nehybně, jako by byl mrtvý. To snad ne! Přetočím jej na záda a hrozně se mi uleví, když zjistím, že je živý, jen omráčený. Vyhlédnu z okna. Saraad chystá další kouzlo. Kdyby použil dostatečnou sílu, jsem si jista, že by mohl tenhle domek srovnat se zemí a nás dva zabít. Nevím proč, ale najednou si uvědomím, že je to přesně to, co zamýšlí, proto popadnu Ephemera za ruce a snažím se ho odsud odtáhnout.
Naštěstí zasáhne osud – nebo spíše, abych byla konkrétní, ten aytar. Přiskočí, tak, aby na sebe upoutal Saraadovu pozornost, a překříží ruce zhruba ve výšce očí – a ty se vzápětí rozzáří modrým světlem. To Saraada zaskočí, proto mám dost času vylézt i s Ephemerem z domečku. Aytar se na nás ohlédne a tichým hlasem se zeptá, zda je Ephemer v pořádku. Překvapí mne, že zná Ephemerovo jméno.
„A… ano… řekla bych… tedy, doufám…“ zakoktám se.
„Jo. Fajn. Já jsem Nack,“ oznámí mi aytar a opět se odvrátí k Saraadovi. „Zkuste to,“ vyzve jej temně. Nadechnu se, abych si dodala sil, a vleču dosud nehybného Ephemera co nejdál od těch dvou. „Zkuste to. Já voda, vy vítr,“ pokračuje Nack tlumeným, avšak výrazným hlasem. S obdivem se na něj zadívám. Ten má kuráž!
Ephemer, kterého jsem zatím položila na zem, abych měla čas se vydýchat, se lehce zavrtí, pak opatrně otevře oči a v rychlosti se posadí, s dýkou v ruce, jako by byl připraven odrazit jakýkoliv útok. Okamžik vypadá zmateně, pak zamrká, zadívá se na mě, na Nacka a usměje se: „Nacku?“
„Koně na vás čekají v támhle té uličce, jak stojí Darina,“ kývne Nack k oné beince, rozpačitě přešlapující na druhé straně náměstí, ale upřeně hledět do očí svého protivníka nepřestává. „Zabavím Saraada a vy pro ně zatím jděte. Musíme odsud co nejrychleji zmizet.“ Ephemer se zvedne ze země a opráší si kalhoty. „O městskou bránu jsme se už postarali,“ dodá, jakmile zahlédne pochybovačný výraz Ephemerovy tváře. Jak mé, tak i Ephemerovo podezření se zvětší. Postarali se o bránu? U toho zatraceného strážného? To snad ne! Nack trhne hlavou a znovu promluví na Saraada: „No tak. Zkuste to. Nebo se snad bojíte?“
Saraad vyšle své kouzlo tak, aby jej bránilo, ale Nackova modrá magie (takže magie vody, vida) jeho „štít“ prorazí. Nevidím už, co se děje dál, protože mne Ephemer uchopí za ruku a vyrazíme směrem ke koním a k té dívce. Do cesty se nám postaví dva strážní, velice rozčilení, kabátce umolousané od hlíny, meče nachystané v rukou. Ephemer střelí opatrným pohledem po Nackovi, až pak teprve mávne rukou a oba dva muže srazí bokem.
„Rina,“ poznamená děvče, když nám podává do rukou uzdy dvou koní, kteří se v ten okamžik stali naším vlastnictvím. Ephemer se na ni zamračí, ale koně převezme a společně vyjedeme na nádvoří, kde na nás Nack, ozdobený jasným vítězstvím, už čeká. Všude kolem něj jsou mrtvoly, žáby a chcíplé ryby – a tam, kde ještě před pár minutami byla terasa, z níž jsem se měla dívat na Ephemerovu popravu, zbyly jen trosky, zlámané fošny dřeva a voda. Spousty vody. „Nacku! Cítíš se dobře? Není ti špatně? Takové velké kouzlo..!“ zděsí se dívka.
„Je mi dobře, miláčku,“ odvětí Nack, vyskočí na hřbet svého koně a slabě se na mě pousměje. Přesto, že se snaží zůstat nad věcí a zachovat si image správného drsňáka, vidím na něm, že je velice unavený, div z koně nespadne.
„A vám?“ ohlédnu se na Ephemera.
„Také mi je dobře, miláčku,“ zašklebí se Ephemer v nehezké parodii na Nackova láskyplná slova. „Jen budu mít asi pořádnou bouli na hlavě. Zatlačíš mi ji dýkou, miláčku?“
O co mu jde? Nakrčím nos. „Jestli o to vážně stojíte…“
Jakmile dorazíme k bráně, zarazí Nack koně a rozčileně hledí na zavřená vrata. „Ten strážný nás… zradil,“ zamumlá udiveně a ohlédne se k náměstí, jako by nás měl někdo následovat. Jistě, uvědomím si, a div, že se neudeřím do čela, jak jsem dnes nedůvtipná. Saraad, pokud kouzelnický duel s Nackem přežil, za námi jistě vyšle své vojáky. Jako by po nás šlo málo nepřátel! „Zradil nás! Ten… bastard!“
„Na tom není nic neobvyklého,“ ušklíbnu se.
„Ten bastard,“ zopakuje dotčeně Nack. „Dal jsem mu patnáct zlaťáků…“ dodá téměř zklamaně a seskočí na zem, aby nakoukl do maličké kukaně, v níž patrně přebývá ten pobuda, co okradl a zradil i nás. Vyvlekl vzpouzejícího se mužíka ven. Ten, jakmile zahlédl Ephemera a mě, jen zbledl ještě víc a začal v upřímné obavě o svůj život zadrhávat:
„Ne, prosím, pa… pane… neza… nezabíjejte mě…“
Nack mu nekompromisně přitiskne ostří svého meče k hrdlu: „Otevři bránu, hned,“ pronese významně a výhružně současně, ale jeho hlas je tak tichý, že mu sotva rozumím.
„To… to nemůžu, pa… pane, to… nemůžu! Můj… můj pán Saraad by mě zabil…“ vyjekne muž hláskem ještě o stupínek vyšším, div nejódluje. Je mi ho téměř líto, i když moc dobře vím, co je to za podrazáka. Nack ho temně ujistí, že ho tedy zabije sám, aby Saraadovi ušetřil práci, a zvýší tlak na svůj meč, takže po krku vyděšeného muže steče několik kapek krve.
„Nacku,“ okřikne ho Ephemer káravě, a tón, kterým jeho jméno vysloví, mi, nevím proč, připomene jednoho moc přísného učitele, který mne hlídal v družině, když jsem ještě chodila na základní školu. „Nestojí ti za to, abys ho zabil. Nestojí za to, aby sis právě kvůli někomu tak bezvýznamnému zašpinil čepel svého meče. Copak ty si už nepamatuješ, co je v kodexu?“
Nack se zarazí a ohlédne se na Ephemera, oči rozšířené překvapením, jako by snad ani nevěřil, že to, co můj milovaný společník vyslovil nahlas, myslí vážně. „Ephemere, vzpamatujte se. Tak jako už neexistují čestní mágové, kteří podle kodexu žili, tak neexistuje ani kodex.“
Muž toho využije, udeří Nacka do žaludku a ve chvíli, kdy se ten zapotácí, vyklouzne mu ze sevření a zbaběle prchne. Nack se narovná, velice bledý, a i když se ona Rina (Zdálo se mi to, nebo ji předtím Nack nazval Darinou? A kde já jsem tohle jméno už slyšela?) zatváří dost vyděšeně, vkročí do kukaně, aby se po chvíli padací most spustil.
Jelikož Ephemer vysloví obavu, že brzy budeme mít vojáky, vyburcované tím parchantem strážným, za zády, jeli jsme dlouho, rychle, bez zastávky, beze slova. Po určitém čase konečně zastavíme, to proto, že padne tma a nehrozí, že by nás beinové, kterých bylo mezi strážnými nejvíce, mohli v takovéto temnotě pronásledovat – neviděli by si totiž ani ruku před očima. Necháme koně svlažit pysky v potoce a konečně se všichni navzájem představíme.
Jak jsem již tušila, Nack a Ephemer se znají již dlouho, a dokonce si všimnu, že jej Nack čas od času mezi řečí nazve Mistrem – takže Nack bude pravděpodobně jeho bývalým učedníkem. Zato Rina vypadá neustále velice roztržitě, každou chvíli se na nás dívá velmi nechápavýma očima a pokud mne můj zrak neklame, Ephemerovi se ani trochu nelíbí. Ne to, jak vypadá, samozřejmě, ale něco mu na ní nehraje.
„Mám pro vás dárek,“ prohlásí Nack a rozzáří se. Podá Ephemerovi cosi zabaleného v kůži, cosi dlouhého a tenkého. Když to Ephemer vybalí, zjistí, že je to jeho meč, nyní skut znovu dohromady. „Viděl jsem ho u kováře. Hned mi bylo jasné, že jste ve městě. A když jsem se dozvěděl o popravě, okamžitě jsem si domyslel… však víte, vy jste takový magnet na potíže…“ usměje se.
„A… to ti ten kovář můj meč jen tak dal?“ podiví se Ephemer.
Nack se zakření: „No… nedal, to víte, že nedal, takoví soukromníci jsou pečliví. Jakmile jsem z něj vytáhnul, že jste za meč již zaplatil, odvedl jsem jeho pozornost a Rina ho pro mě mezitím ukradla. Nemáte radost?“ zarazí se a pátravě se zahledí do Ephemerovy kamenné tváře.
„Tak Rina… proč jsi ji do toho zatahoval?“ oboří se na něj Ephemer nečekaně.
„Rina je moje… manželka,“ odsekne Nack. Zachmuřený Ephemerův pohled na Rinu se nedá přehlédnout. I Nack si toho patrně všimne, protože si téměř provokativně Rinu přitáhne blíž a vášnivě ji políbí. Dívka se zachichotá, přesto však vypadá nejistě, jako by ani nevěděla, zda to, co Nack říká, je pravda. „Miluji ji, Ephemere, copak tohle vám nestačí? Společně putujeme na Temné území a -“
„Je z Wellaru?“ zaútočí Ephemer.
Nackovi přelétne přes obličej stín. „Ano.“
„Z Corunu?“ pokračuje Ephemer neúnavně.
„Ano,“ připustí Nack i tentokrát.
„Z královského paláce?“ přidá Ephemer.
Nack nakrčí čelo. „Tak dost,“ zavrčí zlostně. „Jestli to chcete slyšet tak, jak to je, dobře tedy poslouchejte – prcháme na Temné území před Mayou.“ Ephemer ztuhne a ten nechutný arogantní výraz jeho obličeje se změní. „Přesně tak, Mistře, před Mayou. Před vaší Mayou!“
„Vaší?“ ušklíbnu se.
Ephemer lehce zrudne. „Proč… proč před ní utíkáte?“ zajímá se, ale sklopí zrak. To asi aby se nemusel podívat na mě, zbabělec jeden!
Nack zavrtí hlavou. „To je jedno. Asi… asi jsem ji zradil, jen nevím… ano, asi… jsem nebyl nejlepší učedník. Ostatně, to vy víte nejlépe, že, Mistře? Myslím, že jste na mě měl mnohem větší vliv, než jste si kdy dokázal připustit, a já jen s hrůzou zjišťuji, jak moc si jsme podobní. Chcete příklad? Tak dobrá… podobně jako vy, ani já neuznávám autority, nařízení… a zákazy.“
„To já přece nedělám,“ namítne Ephemer rozladěně.
„Ne?“ ušklíbne se Nack. „A co tedy bylo, v Tronne? Nesnažte se mi lhát, víte přece, jak to nesnáším. Viděl jsem, jak jste kouzlil!“ obviní jej.
Rina mne odvede stranou, pravděpodobně, abychom nepřekážely „mužům“ v jejich rozhovoru, a podá mi jablko. S úsměvem ho přijmu a zakousnu se do něj. Je šťavnaté a sladké, přesto však mám pocit, že jsem ošizena, když si vzpomenu na ta kuřátka, která pro mne nechal Saraad v Tronne péct. „Jste… jste dlouho na cestě?“ zeptám se, aby nebylo trapné ticho, a doufám, že se Rina, jak se říká, „chytne“.
„Asi… asi ano. Nejspíš ano,“ odvětí ta.
„Ty to nevíš?“ otáži se udiveně.
„Ne, já… já si to nepamatuji,“ pokrčí dívka rameny.
Okamžik nemám slov. „Jak to, nepamatuješ?!“
„No, nepamatuji,“ odpoví bezelstně. „Měla jsem před časem… asi… asi nehodu. Ztratila jsem paměť.“ Zajímám se, co si tedy pamatuje. „Vlastně téměř nic… jen takové kratičké obrázky, útržky čehosi, co nedokáži nikam správně zařadit… jsou to drobné vzpomínky… na bratry, na otce… tedy, myslím si, že to je můj otec a mí bratři…“ Ušklíbnu se. „To je jedno. Vždyť jak říká Nack – měli bychom se zabývat přítomností, tím, co je tady a teď, ne se šťourat v minulosti a obávat se budoucnosti.“
Jak jen se mi tato hláška zdá přiléhavá v mé situaci! Neubráním se proti své vůli úsměvu. „Hezky řečeno,“ souhlasím a odhodím ohryzek stranou. Přitom však musím neustále myslet na Nackova slova „viděl jsem, jak jste kouzlil“, i na ten kradmý pohled, jenž vrhnul Ephemer na svého učedníka, učedníka!, než se odvážil použít na ty dva vojáky své kouzlo! Zatraceně, něco na tom smrdí…
„Takže… vy jste ta Anna,“ prohlásí Rina zamyšleně.
Zašklebím se. „Jo, ta Anna.“
„A… nemohla byste mi tedy pomoct? Nemám ponětí, kdo jiný by mi mohl pomoct, než vy. Máte… máte přece Moc,“ řekne po chvíli věcně a já okamžik přemýšlím nad tím, zda se mne ptá, či zda mi to oznamuje.
„Moc? To jsou mi novinky… Nejprve požehnání od Anor, teď dokonce i nějaká Moc…“ poznamenám uštěpačně a Rina se zatváří nechápavě. „Promiň, ale vážně nevím, co bych měla udělat, abych ti pomohla. Moc – pokud nějakou moc tedy mám – ještě neumím používat.“
Třeba vůbec není požehnaná…
„A třeba taky jsem,“ odseknu, čímž jí svou „Moc“ okamžitě dokážu. Rina se zarazí a s obdivem, ale i s hrůzou si mne ještě jednou prohlédne. Potěší mne, že jsem na ni mohla udělat takový dojem! „Já jen netuším, jak ti mohu pomoct… ale počkej, něco zkusím.“ S tím uchopím její tvář do dlaní a zavřu oči, tak nějak instinktivně. Několik vteřin se nic neděje a já si téměř začínám myslet, že jsem se přecenila, že žádnou Moc doopravdy nemám, a pokud ano, nikdy ji nedokážu správně použít, pak se mi však před víčky mihne jakýsi obraz.
V ten okamžik jsem Rinou já. Jediné, co cítím, je hrůza, děs a obrovské zklamání. Přede mnou stojí Nack a tváří se dost vyděšeně. Udělám krok nazad, pak ještě jeden. Aniž bych se otočila, nějakým záhadným způsobem vím, že pode mnou je nedozírná hlubina propasti.
„Prosím tě, ne,“ vydechne Nack zoufale a natáhne ke mně ruku. „Všechno ti vysvětlím. Všechno je to docela jinak! Všechno! Prosím tě, hlavně nesmíš udělat už ani krok!“ Okamžik na něj hledím a po tvářích mi stékají slzy.
„Milovala jsem tě,“ oznámím mu nešťastně.
„Ale já tebe přece taky miluju!“ vykřikne Nack a natáhne ke mně svou dlaň: „Podej mi ruku a pojď ke mně, moje maličká, prosím. Já ti to vysvětlím, já ti všechno vysvětlím, nic není tak, jak to vypadá, já…“
„Tys zradil! Nejen mého otce a mého bratra, tedy ty, kteří ti věřili, ale hlavně mě! Ty si ani nedokážeš představit, jak to bolí!“ zařvu na něj hysterickým hlasem a ustoupím. V ten okamžik pocítím ztrátu pevné půdy pod nohama, padám a padám –

Prudce otevřu oči a uvědomím si, že zblízka hledím do Rininy tváře. Zalapám po dechu a rychle prsty z jejích spánků sundám. Rina se zatváří zvědavě. „Tak co? Viděla jste něco?“ vyptává se.
Zrudnu. „Ne. Nic. Neviděla jsem skoro nic,“ zalžu. Ani nechápu, proč jí vlastně neřeknu pravdu, ale jakmile si vybavím její pocity, je mi vše jasné. Nemohu jí přece oznámit, že její milovaný Nack ji nějakým způsobem zradil. Nejdříve musím zjistit, co na tom jejím obvinění je vlastně pravdy, protože Nackův výraz se mi zdál dost upřímný, když Rinu přesvědčoval, že vše je jinak. Zatraceně, ale… jak? „Ale jsem si jista, že to půjde. Ještě někdy to musíme zkusit znovu, určitě… určitě se toho dozvím víc,“ ujistím ji. Tak jako ona, i mne tohle hodně, hodně zajímá.
„Takže jste se něco dozvěděla?“ vykulí Rina oči.
Sakra, tahle hloupě se prořeknout! „No… jen jsem něco zajímavého viděla…“ Začnu se do toho zaplétat čím dál víc a horko v mých tvářích mi oznamuje, že jsem asi pěkně červená. „Vlastně, bylo to tak bezvýznamné… tedy… téměř to nebylo nic co bych měla zmínit… takže, uvidíme, jak to dopadne příště, a necháme to tak, ano..?“
„Když myslíte…“ protáhne Rina tvář a zamyšleně stiskne v dlani své jablko, do kterého sama dosud ani jednou nekousla. „Hrozně moc bych si chtěla vzpomenout, co se všechno stalo, kdo vlastně jsem… ale pak si uvědomím, že možná je to lepší tak, jak to je, protože co když zjistím, že bylo lepší zapomenout, než žít s tím, jaká jsem byla, a nevychutnat šanci žít vlastně znovu, začít psát novou kapitolu na čistý list papíru..?“ zamumlá a já okamžik dumám nad tím, zda ode mě přece jenom nečeká odpověď.
Místo toho se však musím otočit k Ephemerovi a Nackovi, jejichž zvýšené hlasy se už nedají přeslechnout, a dokonce i ten Nackův, obvykle tichý a tlumený, se ozve tak jasně, že mu rozumím všechna slova: „Nehodlám se s vámi o tom bavit! Je to jenom moje – jenom naše věc, moje a Darinina!“
Zase to řekl, uvědomím si. Zase ji nazval Darinou! Rina sebou při vyslovení tohoto jména trhne a svraští obočí, jako by přemýšlela, zda to slovo pro ni něco znamená, nakonec však lehce pokrčí rameny a tázavě se na mě zahledí.
„Jak můžeš rozhodovat za ní?!“ zařve Ephemer.
„Nemůžu! Musím!“ odsekne Nack, zvedne se ze země a rychle přijde k nám dvěma, aby uchopil Rinu kolem pasu a odvedl ji kamsi stranou. Sleduji je – něco jí říká. Stisku rty a chvíli váhám, zda mám či nemám jít za Ephemerem, nakonec však zamířím ke koním a poplácám svého nového koníčka po krku. Čekám, zda za mnou Ephemer přijde nebo ne. Jestli o tom se mnou chce mluvit, určitě přijde.
Nepřišel.

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->