Kapitola druhá

Posadila jsem se na břeh řeky a omyla si obličej. Dobrá, podívejme se na to střízlivým pohledem. Jsem v nějakém podivném světě, všude kolem je spousta podivných tvorů a já nemám sebemenší potuchu, co tady dělám nebo z jakého důvodu jsem se tu ocitnout měla. Ale pokud chci přežít, budu se muset přizpůsobit. S tímto přesvědčením jsem pečlivě omyla i zakrvácenou dýku od černé skřetí krve a opět ji zastrčila za opasek. Tohle se ukázalo jako výtečná zbraň. Nyní jsem se aspoň přesvědčila, že se dokáži ubránit. A je na čase vyhledat někoho, kdo by mi vysvětlil, co se tady zatraceně děje. A tím někoho nemyslím ani trpaslíky, ani kanibaly, prostě někoho… no, normálního.
Nejspíš to byl osud nebo prostě smůla, ale po celodenním pochodu jsem nepotkala ani živou duši (nepočítám-li takové maličké podivné tvory, kteří se mi otírali o nohy, a takové temné stíny v korunách stromů, jež na mě nehezky vrčely a naháněly mi děsný strach).
Naštěstí jsem dítě odkojené klasickými pohádkami, takže jakmile padl na kraj stín, vyšplhala jsem se po chvíli váhání na jeden menší stromek, který naštěstí nebyl moc vysoký a jeho větve mi připomínaly žebřík. Dokonce jsem překousla i skutečnost, že mne jeho jehličí bodalo do rozbolavělých rukou, a už jsem se rozhlížela okolím. Do zorného pole mi tak padlo jakési nedaleké světýlko, takže když jsem skákala dolů, děkovala jsem v duchu mamince, že mi jakožto dítěti často četla mou oblíbenou pohádku O Jeníčkovi a Mařence.
Potácet se v noci lesem je vskutku zážitek, o který bych byla sice radši ušetřena, ale jakmile se přede mnou vyloupla jakási chatrč, ani mi moc nevadilo, že není z perníku. Zabouchala jsem na dveře a modlila se, aby z ní nevylezla stará ježibaba.
K mému údivu mi otevřel statný, poměrně mladý muž a nepřívětivě si mě prohlédl. Zaváhala jsem. Najednou jsem nevěděla, co mám říct. Muž se zamračil. Docela jsem ho chápala. Kdyby u mých dveří uprostřed noci bušila na dveře jakási podivná holka, divně oblečená a s kudlou za pasem, těžko bych si ji nadšeně pozvala do obýváku.
„Dobrý den,“ vyhrkla jsem. Muž stále mlčel a zachmuřeně na mě zíral. Asi jsem nezvolila nejnormálnější pozdrav. „Spíše… dobrý večer,“ opravila jsem se, ale ani nyní se nezatvářil o nic přívětivěji, spíše bych přísahala, že se jeho ruka nebezpečně přiblížila k rukojeti meče, který měl (špatně) ukrytý pod pláštěm. „Všechno vám vysvětlím, jen kdyby jste mě tu nechal přespat… a dal mi třeba něco k jídlu,“ zazubím se na něj. V břiše mi muzikanti vyhrávají už celý den, myslím, že bych tentokrát i zapomněla na to, že jsem příležitostný vegetarián (i když je fakt, že jsem si tohle víceméně vymyslela proto, že to matku k smrti rozčilovalo…), a smlsla si na kusu masa. Pak jsem si teprve uvědomila, že je nějak nepatřičně oblečen na to, že je hluboká noc, a došlo mi, že jsem ho patrně zastihla ve zcela jistě nevhodné situaci. „Mám za sebou strašnej den,“ prohlásila jsem proto věcně. „Ocitla jsem se v tomhle děsným světě, přepadli mě trpaslíci a skřeti a vážně bych byla moc ráda, kdyby jste mi aspoň trochu uvěřil a pomohl mi!“ vychrlila jsem ze sebe.
Konečně, v jeho tváři se něco změnilo. „Ocitla?“ zopakoval má slova. Přikývla jsem a očekávala další vývoj situace. „Ocitla…“ zamumlal a pak si mne prohlédl ještě jednou, podstatně důkladněji. Jeho pohled změkl. „Ty jsi… ty jsi ten člověk, že ano?“ zaradoval se.
„Cože…?“ nechápala jsem, ale to už mne pozval dovnitř a se slovy omluvy jsem jím byla vtlačena na židli a v příští chvíli už přede mnou stál džber čehosi teplého. Nejistě jsem do té nádoby nakoukla. Vonělo to jako medovina. Vzhlédla jsem k němu a zamyslela se. Proč se ptal, jestli jsem člověk? Co je tedy on? Když jsem ho ale začala bedlivěji zkoumat, došlo mi, že je trochu jiný. Měl špičaté uši jako Spock ze Star Treku a byl děsně vysoký. Stejně jako Panth.
„Povídej,“ vyzval mne nečekaně. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Co chce slyšet? „Jsi tu dlouho? Vládce nám to řekl teprve včera. Už tě tu všichni hledají. Bohužel i… no, to je jedno, díky všem bohům, že jsem tě našel já.“
„Nebo spíše já našla vás,“ opravila jsem ho a zhluboka se napila medoviny. Byla tak horká, že jsem si málem spálila jazyk, ale i tak jsem si přihnula ještě jednou. „Jsem tu od včerejška. Ale vůbec ničemu nerozumím.“
Muž se ušklíbl. „Na tom není nic divného. Ostatně, já se jmenuji Ephemer,“ podal mi ruku a má drobná dlaň docela zmizela v té jeho. „A ty jsi Anna, že?“ překvapil mne. Než jsem se stačila podivit, jak je možné, že zná mé jméno, už přede mě postavil talíř s jakousi kaší. Nedůvěřivě jsem si ji prohlížela. „Jez a neboj se, je to jedlé,“ usmál se. „Na to, že jsem to vařil já… měla to být má snídaně, ale rád ti jí přenechám.“
„Hm, proč asi,“ zahučela jsem, ale poslušně jsem si naládovala tváře tou sladkou mazlavou hmotou. Nebylo to tak špatné, jak to vypadalo na první pohled, naopak se to příjemně rozplývalo na jazyku. Trochu mi to připomínalo ovesnou kaši, ale jenom trochu. Ten chlápek – vlastně Ephemer – se ke mně posadil a dále vyzvídal, zajímalo ho docela všechno. Chtěl vědět, kde přesně jsem už byla, s kým jsem se setkala… U popisování chaloupky těch „medvědlaků“ se jen mračil, ale když jsem mu vyprávěla o svém zážitku se skřetí bandou, tak už dokonce znepokojeně nadsedl a přerušil mne:
„To byla Panthina banda. Jedna z nejnebezpečnějších v okolí. Měla jsi velké štěstí, žes jim vyvázla živá. Myslím, že o tebe budou mít zájem i jiní než jen tihle… no, v podstatě druhořadí zabijáci. Vlastně, doteď nechápu, jak jsi mohla přejít celý les, aniž by na tebe nezaútočil ani jediný wraith. Patrně mají od Tiwanaineiry své příkazy. Hm… Hned ráno budeme muset vyrazit do Nixinu.“
„Kam že?“ podivila jsem se.
„Do Nixinu. Hlavního města celé Země, žije tam Vládce. Určitě ti toho bude chtít hodně vysvětlit,“ dodal. Nechápala jsem, o čem to mluví. Pořád nějací Vládci, jména, které si ani nedokáži zapamatovat… je toho na mě už moc. Zachytil můj pohled a zářivě se usmál. „Nedělej si s tím hlavu, Anno. Ráno moudřejší večera, ne?“
Neměla jsem důvod mu nevěřit.
Ukázalo se však, že po mně ráno chtěl, abych se nějakým záhadným způsobem vyštrachala na hřbet koně a dokonce na něm jela! Nikdy dříve jsem se o nic podobného nepokoušela, proto jsem se u toho sice krásného, ale na první pohled nebezpečného zvířete zarazila a pokukovala po Ephemerovi, co on na to. Třeba jsem čekala, že mi galantně nabídne svou pomoc, ale on se elegantně vyšvihl na svého koně a s úsměvem mne pozoroval. A vyčkával. Asi čekal, že ho pobavím. Zamračila jsem se a rozhodnuta se před ním nezesměšnit jsem zapřela nohu do třmenu, jak jsem to vídávala ve filmech. Tato část mi nepřipadala nijak těžká, ovšem jakmile jsem se pokusila vyhoupnout nahoru, třmen mne zklamal a já se rozplácla na zemi.
V ten moment jsem čekala, že se mi Ephemer začne zlomyslně chechtat, ale zmýlila jsem se. Ladně seskočil ze sedla svého koně a než jsem se nadála, podával mi ruku, asi aby mi pomohl na nohy. „Dovolíš?“
„Nedovolím,“ odsekla jsem a vstala sama.
„Chceš pomoct?“ zajímal se.
„Nechci,“ nenechala jsem se zviklat jeho hezkýma hnědýma očima a znovu se nemotorně zkoušela vylézt na koně. Než jsem se však mohla opět potupně zřítit na zem, zachytil mne a vysadil do sedla. Neušlo mi, že se jeho ruce dotkly – snad nedopatřením – mého pozadí. Zlostně jsem se na něj ohlédla. „Dávejte si laskavě pozor, kde máte ruce!“ sykla jsem. S významným úsměvem nadzvedl ruce nad hlavu a ustoupil ke svému černému koni.
V ne příliš veselé náladě jsme tedy vyjeli, jak Ephemer říkal, do Nixinu. Předem mne ovšem varoval, že to cesta bude velice dlouhá. To mne nepotěšil, neboť se mi zdálo, že můj kůň je docela pomatené zvíře, které si dělá, co chce. Chvíli klusal, jindy se vlekl, jako by měl každou chvíli zdechnout, někdy měl chuť okousávat pampelišky a jindy se mne snažil za každou cenu shodit ze sedla.
„Pitomé zvíře!“ procedila jsem.
Ephemer se ohlédl. Nečekala jsem, že by to mohl slyšet, ale patrně jsem se zmýlila. Lehce nadzvedl obočí. „Jízda na koni není zrovna nejlehčí. Jestli chceš…“
„… tak mi seženete kárku. Nechci,“ ujistím ho. Jediné, co chci, je dostat se domů, a tohle všechno aby zůstalo jen děsivou, ale přece jenom pouhou vzpomínkou. Hlasitě jsem si povzdechla. „Nezlobte se na mě, ale už toho mám tady všeho docela po krk. Je to ještě daleko?“ Odvětil, že ano. „Hm.“ Zamyslela jsem se. „Vy o mně víte všechno. A já o vás nic.“
Ephemer se znovu otočil, tentokrát se však zatvářil poměrně překvapeně. „A… proč tě to zajímá?“
„Jen tak,“ pokrčím rameny. „Jestli ta cesta bude dlouhá, asi by bylo fér, kdyby jste mi o sobě něco řekl. Nebo o téhle zemi.“ S tím k sobě přitáhnu uzdu koně. Zvíře jako na povel zvolní. Ephemer mlčí. Ani se nesnaží se mnou a s mým koněm srovnat krok. „Ephemere? Tak mi alespoň řekněte, co to všechno má sakra znamenat.“
„Tohle by sis měla vyslechnout spíše od Vládce,“ odpoví po chvíli evidentního zaváhání. Zamračím se a bleskově vypálím, aby mi tedy řekl, kdo to ten Vládce je. „Vládce… je jedna z nejdůležitějších osob v našem světě. Je jím Orleeth, polodémon. Stal se Vládcem po smrti Thaara, svého otce. Jenže Thaar byl příliš mocný, aby byl tak snadno zabit, a podařilo se mi proniknout až do vašeho světa.“
„To nechápu,“ oznámím mu. „A co tu tedy dělám já?“
Ephemer se usměje. „To skutečně nevím, Anno.“ Přijde mi poněkud zvláštní, že mne pořád oslovuje jménem. Je to takové… příliš formální. Neozvu se, neboť stále vyčkávám, že bude pokračovat, ale on se opět ponoří do mlčení. Vyzvu ho, aby mi vysvětlil, jak je možné, že o mně věděl. „No… přece od Vládce. Všichni hrdořezové na Temném území vás hledají. A vy jste si našla zrovna mě.“
„Mágové? Takže… vy jste taky mág?“ podivím se.
„Ehm… ano, dalo by se to tak říct,“ zahučí po chvíli a nakonec se zazubí: „Dost už bylo otázek. Mám hlad. Měli bychom se zastavit v nějaké putyce, co ty na to?“ Je mi jasné, že z něj toho prozatím víc nedostanu, takže pokrčím rameny a zastavím koně, stejně jako on. Sleduji jej, jak zaloví v brašně na sedle a vytáhne ošuntělou zažloutlou mapu, do které několik minut beze slova hledí. „To jsme se tedy daleko nedostali,“ zamumlá.
Nakouknu mu přes rameno. „Kde jsme?“ Zapíchne prst do spodní části mapy. „A… kam jedeme?“ Vlastně jsem to tak trochu tušila, ale přece jenom, když ukáže do horní části mapy, zklamaně protáhnu obličej. „Tak daleko?“
„Já ti to říkal,“ připomene mi.
„Hm,“ trhnu hlavou. To mne tedy moc nepotěšil. „A… kde že je ta nejbližší hospoda?“
„Právě,“ pokývá hlavou. „Na Temném území žádné… hospody nejsou. Ani by se tady žádné neměly šanci uživit. Musíme to vzít kolem Malých hor, tam znám jedno celkem příjemné místečko. Mají tam korbel piva za dva stříbrňáky! To jde, že? Pojedeme tudy,“ pro jistotu mi to názorně předvede na mapě. Sleduji jeho prst a zkouším si představit, kolik ještě hodin budu muset strávit v sedle té nepoddajné kobyly. „Jenže, aha, sakra… tady to musíme vzít oklikou,“ zauvažuje nahlas. „Kolem Malých hor to pak vezmeme přes Matynii. Ano?“ dodá a zpříma se mi zahledí do očí. Je mi to protivné, svůj pohled tedy radši sklopím k zemi.
Pokrčím rameny. „Vy to tady znáte, ne?“

* * *

Vlastně bych si místo deníku měla vést spíše cesťák. Tahle krajina je prostě… zvláštní. A každé místo i město má něco do sebe. Kdybych všechna ta místa zanesla do nějakého velikého notesu, byl by z toho tady v Zemi bestseller. V téhle době jsem byla sice teprve na počátku své cesty, ale když ke mně Ephemer cestou kolem Malých hor jen tak mimochodem pronesl, že v horách žijí draci, málem jsem spadla z koně. Celou dobu jsem upírala oči k vysoce se tyčícímu pohoří, ale nezaznamenala jsem sebemenší pohyb nějakých gigantických křídel na obloze.
„Já žádné nevidím,“ namítla jsem.
Ephemer se usmál: „Jistě že žádné nevidíš. Ti spí. Je pro ně nepříznivá doba, vždyť sotva skončila zima. A oni jsou ve své podstatě studenokrevná stvoření. Jsou zalezlí.“
Zklamaně jsem se ušklíbla. „Aha.“
Co se týče onoho města, v němž jsme se rozhodli povečeřet, tak to mne také zcela uchvátilo. Přesně v takovém tom středověkém stylu. Ačkoliv mne Ephemer neustále upozorňoval, abych se mu držela po boku, že tohle místo je nebezpečné, vydávala jsem se za každou maličkostí, která mne zaujala. Třeba ty trhy! V každém stánečku nabízeli ukřičení prodavači jiné zboží, od zvláštně vonícího koření přes sušené žáby až po štosy barevných látek. Nebo ta hladomorna! Z té koukalo cosi špinavého a zarostlého. Také mne zcela dostal pranýř. Těžko se to popisuje, ale všechny tyhle maličkosti dokonale tvořili onu kouzelnou atmosféru. Děti, co se tahaly o nazdobený kus perníku a jiné, pro mě neznámé sladkostmi, otrhaná žena hádající se s opilým mladíkem, zhrouceným pod kašnou, nějací vysocí, bledí muži slušivého, evidentně drahého oblečení, zkoušející tětivy luků, které si možná nakonec koupí… Neměla jsem slov.
„Tak, jak se ti tady líbí?“ zajímal se Ephemer, jakmile jsme usedli za stolek v jakési zaplivané špeluňce. Tohle to – jak říkal – to příjemné místečko? Nadšeně jsem odvětila, že moc. „Příliš si tady nezvykej. Nebudeme tu nijak dlouho. Jen se najíme, koupím ti něco normálního na sebe, přespíme tu a hned ráno budeme pokračovat v cestě.“
Jasně, převléct potřebuji rozhodně. Nevím proč, ale nějak sem nezapadají moje džíny a bílá (ehm, původně bílá) mikina s velkým nápisem Kenvelo. Navíc, docela mi vadilo, jak na mne každý velice nedůvěřivě hledí.
„Počkejte, myslíte to vážně? Hned ráno?“ žasla jsem. Copak není vůbec unavený? Nohy mne bolí tak, až se obávám, že druhý den se na koně ani posadit nedovedu. A pokud se mi to nějakým zázrakem podaří, docela jistě přes jeho hřbet přepadnu na druhou stranu.
„Jistě,“ zamračil se. „Nemůžeme tady zůstat.“
„Proč?“ nechápu. „Je to tady… úžasné.“
Ephemer si hlasitě povzdechnul. „Je vážně vidět, že nejsi odsud,“ podotknul. „Tohle město je už na území Ochránců. Kdyby se o tobě dozvěděli, jistě by nebyli nadšeni. Už tak nám stačí, že máme v patách Strážce. A to nepočítám všechny ty běsy, které za námi určitě poslala i Tiwanaineira.“
Otráveně protočím panenky. „A to je zase kdo?“ Jestli si předtím Ephemer vzdychnul nahlas, nyní už ho dozajista slyšel celý lokál. Připadá mi to poněkud nevhodné, ale beztak si myslím, že si ani jeden z těch několika štamgastů, opřených o stolky a vyspávajících kocovinu, nás nevšímá. Zachmuřím se. „No tak to nevím,“ zavrčím. „Ale byla bych vám vděčná, kdybyste mi to laskavě vysvětlil.“
„Dobře. Takže… jak to vysvětlit…“ odmlčel se. „Tiwanaineira byla milenkou Thaara. Po jeho zničení pak zaútočila se zbytkem jeho armády na různá panství naší Země. Některá místa po jeho vzoru vysloveně srovnala se zemí, třeba Cheinowské lesy. Kromě toho udělala dalších pár povedených kousků, kterými se zapsala do historie Země, třeba pozabíjela mágy…“ Než stihnu namítnout, že on, jakožto mág, je živý, pokračuje. „Ale celou dobu své nejisté vlády se snažila sem Thaara vrátit. Kdyby se jí to podařilo, určitě by jej dosadila na trůn celé Země jako Vládce, zabila by Orleetha – to je stávající Vládce Země, říkal jsem to už? – a naše Země by padla. To se skutečně nesmí stát. Naštěstí tím, že ses sem dostala ty, jsi jí docela udělala čáru přes rozpočet.“
„Já?“ Tak nyní už nerozumím vůbec ničemu.
„No, vlastně ani ne ty, ale spíš Vládce,“ ušklíbl se Ephemer. Než jsem mu mohla položit další otázky, už před nás macatá hostinská hodila dva plné talíře jakéhosi guláše s plackami, až načervenalá tekutina vystříkla vysoko do vzduchu. „Dobrou chuť,“ popřál mi ještě Ephemer.
Dobrou chuť… Jemu se to řekne, ale já si začínám připadat jako úplný pitomec. Buď ze mě dělá pitomce Ephemer, nebo ten Vládce. Každopádně se mi zatím vůbec nelíbila role, kterou jsem v téhle celé šarádě hrála.
„Nechápu, co proti mně všichni mají. Vždyť jsem naprosto neškodná,“ poznamenala jsem ještě a pak jsem se teprve hladově pustila do své placky.

* * *

Sedím na parapetu okna svého pokoje a zamyšleně hledím ven. Padla tma, domy a domky se zahalily do šera, jen občas se za okenní tabulkou zaleskl plamínek svíce. Všechny ty veselé zvuky utichly, stíny se zlověstně protáhly a najednou působily docela jinak. Všechno je náhle tak hrozně depresivní!
„Anno?“ nakoukne dovnitř Ephemer. Neohlédnu se. Slyším, jak dojde až ke mně. Natáhne ruku, asi aby se dotkl mého ramene, pak však zaváhá a paži zase spustí ke svému boku. Lituji toho, že to neudělal. Nyní tolik potřebuji něčí oporu! „Stýská se ti?“ zeptá se opatrně.
Zavrtím rádoby sebejistě hlavou. „Ne.“
„Stýská,“ oponuje mi. Nevyvracím mu to. Vlastně ani nevím, proč si hrát na drsnou holku. „Brzy budeme na veselejších místech než je tohle. Třeba Matynie, tam se ti bude líbit. I když za chvíli ti všichni ti šotci a elfové polezou na nervy,“ usměje se a posadí se naproti mně.
Zadívám se na něj. A mlčím.
„V Renterii se setkáme s Mayou. To byla má…“ zarazí se a střelí po mně nejistým pohledem. „To je jistá čarodějka. Pomůže nám…“ odmlčí se. „Pomůže mi,“ opraví se po chvíli přemýšlení. „Určitě,“ dodá, jako by ujišťoval sám sebe. Nekomentuji to. Nemá to cenu. Vážně už nevím, co si o tom všem mám myslet. Jenom na mě chrlí jedno neznámé jméno za druhým, naznačuje, že ode mě něco očekává…
„Jak ti to sedí?“ zajímá se.
Shlédnu na svůj nový oděv. Ephemer mi totiž krátce po večeři s výrazem, jako že bůh ví jaký není čtverák, donesl hromádku šatstva s tím, že sice netuší, jestli mi to padne, ale že bych to mohla zkusit. Kožené kalhoty jsem si musela založit a vysoké boty mi jsou poněkud velké, ale ten béžový korzet, který v době své největší slávy byl určitě bílý, je bezchybný. Na něm mám už jen lehkou lněnou kytlici. Ephemer se mi sice ještě snažil vnutit drátěnou vestičku, a to s tím, že ji jistě budu potřebovat, ale tu jsem odmítla. Byla hrozně těžká. Nicméně jsem si ji sbalila do rance, který mi mimo jiné přinesl také, a slíbila mu, že budu-li v nebezpečí, jistě si ji obléknu.
„Jo, je to prima,“ přikývnu.
„Prima?“ nakrčí Ephemer čelo.
Zachytím jeho pohled. „Aha, ne, nevykládejte si to nějak… chápete… prima znamená, že je to vážně super ohoz, fakt.“ Zase špatně! „Eee, chci říct, že je to v pořádku, děkuji, Ephemere. Moc se mi to líbí. Určitě sem takhle zapadnu mnohem snáz než v té mikině.“
„Ještě se ti budu muset kouknout po nějakém plášti,“ oznámí mi věcně. „Kdyby začalo pršet…“
Zadívám se na nebe. Nemyslím si, že by mělo pršet. Je docela jasno. Obloha je posetá tisíci malými světelnými body, září a blýská se. I měsíc se mi tu zdá mnohem větší než doma. Slabě se pousměji. „Velký vůz!“ vyhrknu a ukážu směrem k nebi. „Ephemere, támhle je Velký vůz! Takže jsem… pořád na zemi?“ nechápu. Mé otázce nerozumí však ani Ephemer. „Myslela jsem si, že jsem docela na jiném místě… a já jsem přitom stále na zemi!“
„Jistě že jsme stále na Zemi,“ zamumlá Ephemer. „Ale to souhvězdí, na které ukazuješ, není Velký vůz či jak jsi to vlastně říkala, ale Wraith. Podívej, támhle má tělo a tohle je jeho ocas. Na Zemi mění svou barvu tak, aby splynul s okolím, takže dokonce i na nebi má barvu noci,“ vysvětlí mi. Navzdory své špatné náladě se usměji. Ovšem, ani jsem nemohla očekávat, že by se jejich hvězdná znamení mohla jmenovat stejně jako ty naše!
„Wraith,“ opakuji. „A támhle té nejzářivější hvězdě říkáte jak?“ kývnu směrem k Večernici.
„Fina,“ odvětí pohotově. „Podle jedné z prvních Vládkyní naší Země. Když zemřela, prý se tato hvězda rozzářila ještě o mnoho a mnoho více než předtím. Všichni věří, že Finina duše je právě tam a nikde jinde, spolu s našimi ostatními bohy, Anor a Untorem.“
„To je hezké…“ zamumlala jsem a podepřela si bradu rukou. Pozoruji pečlivě Ephemerovu tvář a musím uznat, že je hezký. Zatraceně hezký. Kdo ví, kolik mu asi je let. Kdo ví, jak plyne čas tady, u nich. Tipuji mu tak třicet, možná méně. Nejvíce se mi na jeho pohledné tváři líbí ten jeho nos. Má dokonalý tvar. Takový ten antický, ani zahnutý nahoru, ani zahnutý dolů, ani pršák, ani orlí nos, jen přesné linie dokonalého nosu.
Maminka mi vždycky říkala, že nos je na každém člověku to nejdůležitější. Má pravdu. Nos je to první, co zaujme každého na cizím obličeji. Nos ční dopředu, je tedy to první, co si každý uvědomí, než začne onu tvář zkoumat bedlivěji. Nos o člověku prý prozradí hodně. Maminčin nos je totiž, proč to neříct, pořádná skoba. Proto, když si vybírala partnera pro život, koukala se hlavně po nosu, to aby její děti neměly takovou pravděpodobnost zdědit ten samý frňák, jako má i ona. Přestože tatínek měl údajně krásný nos, ten můj je maličký, špičatý a protivný. Měla jsem smůlu. Na rozdíl od mého bratra, já jsem se jim nějak nevyvedla. Možná proto, že jsem byla hned na první pokus, zatímco o bratra se snažili dva roky, ha ha.
„…ano?“ Zamrkám a snažím se vzpomenout, o čem to vlastně Ephemer mluvil, ale nic jiného než tváře maminky a mého bratříčka si vybavit nedokážu. „Anno, ty mne asi neposloucháš, že? To nevadí… jen jsem ti říkal, že půjdu spát. A ty bys měla také, aby sis pořádně odpočinula a abychom mohli co nejdříve opět vyrazit na cestu,“ prohlásí Ephemer, položí mi zlehka ruku na paži a než mu stihnu popřát dobrou noc, otočí se ještě ve dveřích, pronese něco v tom smyslu, že mi přeje pěkné sny, a odejde.
„Když myslíte…“ povzdechnu si a přejedu si jazykem po zubech. Cokoliv bych nyní dala za kartáček na zuby a pastu! Nikdy jsem sice na ústní hygienu moc nedbala, ale vzhledem k tomu, že dnes už je to druhý den, co jsem si nečistila chrup, mám z toho špatný pocit. O pořádné bublinkové vaně s horkou vodou radši ani nemluvím, jinak bych se také mohla rozbrečet. Tahle země Země je příšerná.
Padla jsem na postel (zdá se mi to, nebo je ta matrace vycpaná tvrdou slámou?) a přetáhla si tenkou, smradlavou deku přes hlavu. Prý pěkné sny! To snad ani nejde…

* * *

Prudce jsem se posadila a rozhlédla se. Co to bylo? Ten divný zvuk! Zaposlouchám se do ticha a doufám, že se to bude opakovat, ale nic neslyším, ač napínám sluch sebevíc. Nejspíše se mi to jenom zdálo… ne, nyní jsem to zaslechla ještě jednou. Jako by na zem spadlo něco těžkého…
Dveře mého pokoje se rozlétly. To mne poněkud zaskočí, přece jsem je zajistila petlicí! Ale zareagovala jsem pohotově – bleskově jsem se skulila z lůžka a vklouzla pod postel. Jsem si jista, že si mne nevšimnul, ať už do místnosti vkročil kdokoliv. Opatrně jsem se snažila natáhnout se na noční stolek pro skřetí dýku. Před spaním jsem si svlékla opasek a dýku položila vedle toho svícnu… jsem si tím zcela jista…
Ne, nedosáhnu tam. Jen bych na sebe zbytečně upozornila. Skloním se těsně k podlaze a pokusím se zjistit, kam se ten člověk přesunul. Ke svému údivu však zjistím, že po mém pokoji nikdo nechodí, nevidím žádné nohy. To je mi divné… ale ne, vždyť jsem slyšela, jak kousek vedle mne zapraskala okenice, jako by do ní někdo strčil..!
Slyším, jak chodbou k mému pokoji zamíří něčí kroky. Nějaký člověk, asi muž. Našlapuje obezřetně, jako by si nebyl jistý, jestli je na správném místě. Ve dveřích se zastaví. „Je tady?“ zeptá se výrazným, ale hezkým a melodickým hlasem. Nikdo mu neodpoví. „Divné. Měla by tu být. Jseš si jistý?“ Opět ticho. Ne, počkat, něco zvláštního slyším. Něco jen špatně rozpoznatelného, hlubokého, temného. Ježí se mi z toho chloupky na krku. Nevím, co to je, ale děsí mne to… „Dobře.“
Kroky se vzdalují. Srdce mi ještě pořád buší jako splašené. Ještě nikdy jsem se tolik nebála! Doufám, že tlukot mého vyděšeného srdce neuslyší ten tvor či co to vlastně v tomhle pokoji bylo! Dobrá, pokusím se uklidnit, zhluboka se nadechnu, zhluboka vydechnu a znovu lehce vyhlédnu ven. Nic nevidím. Nejspíše je pryč. Odešlo to. Nebo to byl jen výplod mého ustrašeného mozku… rozhodně, jsem strašpytel… Nic tu přece není.
Vykulím se zpod postele a zvednu se. Zmýlila jsem se. Nejsem v místnosti sama. Vůbec ne. Naopak. Stojím tváří v tvář čemusi ne nepodobného kostlivé mrtvole v černém hábitu. Vydá to ten děsivý zvuk, který se mi zaryje pod kůži, a než se naději, sekne to po mně drápy. Pohotově uskočím a vrazím do nočního stolku. Kousek od nohy se mi zabodne skřetí dýka. V tu chvíli si však ani neuvědomím, jaké jsem měla štěstí – nebýt dvou centimetrů, mohla jsem být bez malíčku.
„Ephemere!“ vyjeknu. Nic jiného mne nenapadlo. Ale přiznejme si to, on je ten jediný, který mi nyní může pomoct! Rychle jsem se sklonila a hmátla po dýce. Znovu se to po mně ohnalo. „Ephemere!!“ opakuji a zkusím po tom seknout, ale pokud mne nešálil zrak, ostří tím jen volně projelo, aniž by tomu jakkoliv ublížilo. „Ephemere!!!“
Místo toho, aby do pokoje konečně dorazil můj milý společník, objevilo se tu další a další to stvoření. To, které mi bylo nejblíže, se mne pokusilo popadnout, drápy prosekly vzduch jen na kousíček od mé tváře, ale znovu jsem se vrhla pod postel a proklouzla pod ní na druhou stranu. Na okamžik jsem všechny tři tvory zmátla, několik vteřin nechápali, co se vlastně stalo, takže vyběhnout z pokoje pro mne pak bylo jen dílem okamžiku. Zde jsem se srazila s Ephemerem (a to doslova). Div nespadnu na zem – vrazím do něj totiž plnou rychlostí a zavrávorám. Má hlava při tom nepěkně křísla o jeho bradu a jsem si jista, že z toho bude zítra pořádná boule.
„Anno! Jsi v pořádku?“ vyhrkl ten, uchopil mou tvář do dlaní a pohlédl mi do obličeje, jako by snad tak poznal, jestli nejsem zraněná, pak však jeho zrak padl na něco za mnou, s omluvou mne odstrčil a plynulým seknutím uťal hlavu jedné z těch věcí, které se za mnou hnaly (hnaly? jak? vždyť neměly nohy!) z pokoje.
„Co to je?!“ vydechla jsem.
„Potom,“ odsekl Ephemer. „Musíme se dostat do stáje!“ Přikývnu, nemám potřebu se s ním o tom přít. „Máš všechno? Nic jsi tam nenechala? Nic, co bys mohla postrádat?“ chrlí na mne a já jen stěží dokáži chápat význam jeho slov. Pokrčím rameny. „Tak rychle!“
Přeběhnu chodbu, avšak před schody se zarazím a tázavě se ohlédnu na Ephemera. Má co dělat s odrážením zuřivých výpadů těch tvorů, takže si ten pohled nevychutná tak jako já. Ve výčepu je totiž těch stvoření asi dvacet, sklánějí se nad tělem hospodské, dlouhé drápy zbarvené krví, evidentně spokojení…
Rozhlédnu se místem, kde jsem ještě před pár hodinami seděla a jedla ten výborný guláš, a zalapám po dechu.
Jatka. Nevím, jaké jiné slovo by mohlo vystihnout to, co jsem spatřila, když ne jatka. Stěny, výčepní pultík i okna, všechno zastříkané krví, židle a stoly rozbité a mezi nimi polámaná a mrtvá těla jiných zákazníků této putyky. Někteří byli docela rozsápáni, jiní měli jen rozseklá hrdla a cukali se ještě v poslední smrtelné křeči. Přesto, že jsem už během praxe v nemocnici zažila leccos, cítím, jak mi žaludek vystřelí až do krku a téměř se povracím. Kam se na to hrabe ta uťatá ruka, ze které se mi zvedl žaludek v doupěti Panthiny bandy! Tohle… tohle je mnohem děsivější. Zabili dokonce i toho malého klučinu, který pomáhal hostinské s roznášením piva. Leží kousek od schodů a připomíná mi loutku, které někdo odseknul vodící provázky. Polknu a odvrátím oči.
Ephemer finálním máchnutím meče usekne hlavu dvěma stínům najednou a oni se změní před mýma očima v prach. Pak se ohlédne na mě a nakonec shlédne i dolů. „Ale ne.“ Nic víc neřekne, jen tahle dvě slova. Těžko říct, zda tak komentoval to, co se dole stalo, nebo to, s kolika „bubáky“ si to ještě budeme muset rozdat. „Anno, tohle jsou… démoni.“
„Démoni,“ opakuji.
„Dají se zabít jedině tak, že jim usekneš hlavu,“ doplní. Povzdechnu si. Tak proto! „Jiná cesta do stájí nevede. Uděláme to takhle – jakmile seběhneme dolů, rozbiji okno, prolezeme tím na dvůr, popadneme koně a rychle pryč, souhlasíš?“ Nemám důvod mu odporovat. „Jdeme na to?“
„Jasně,“ pohodím hlavou a srdce mi buší tak rychle a tak intenzivně, že jsem přesvědčená, že to Ephemer ( nejspíš i ti démoni) musejí slyšet. Věci naberou rychlý spád, ale dějí se naštěstí přesně tak, jak Ephemer plánoval. Rozbití okna, odražení útoku démonů i kvapný odchod k hostince. „Nezaplatili jsme jim,“ podotknu, jakmile jsme už v dostatečné vzdálenosti od onoho místa a můžeme konečně zvolnit tempo našich koní (to mi vcelku vyhovuje, jelikož jedeme-li krokem, mám menší strach, že mne to praštěné zvíře shodí, než když klušeme).
„Nebylo komu,“ odvětí Ephemer stručně.
„Takže démoni,“ připomenu si a pokusím se o úsměv. Najednou mám chuť celou situaci poněkud nadlehčovat. Možná je to tou euforií, že jsem unikla z dalšího ohrožení života. „Dobře. Jsem zase o něco chytřejší. A kdo byl ten muž? Byl tam s nimi přece ještě nějaký muž.“ Ephemer se na mne rychle otočí a na čele se mu objeví mělká vráska. „Neviděla jsem ho, jen slyšela. Všichni ti démoni ho poslouchali, dokonce si s nimi povídal. A něco tam hledali, protože -“
„Někoho?“ přeruší mne Ephemer. „Tebe.“
Zamračím se. A je po náladě. „Mě? Ne, mě tu už vážně nic nepřekvapí. Jasně že hledal mě. Také koho jiného, že? Mám ovšem takový nepříjemný pocit, že jsem asi ta nejdůležitější osoba v celé Zemi… nebo se snad mýlím?“ ušklíbnu se.
„Ne, Anno, nemýlíš se,“ souhlasí Ephemer. Protočím panenky. Vždycky jsem byla ráda ve středu pozornosti, ale nic se přece nemusí přehánět! Tím spíše, že mi jde s nově nabytou popularitou o krk..! „To musel být Bon.“ Nadzvednu obočí. „Bon le Doute, Tiwanaineiřin poskok. Takový parchant, který, aby dokázal té proklaté čarodějnici svou oddanost, neváhal vyplenit své rodné město. Tiwanaineira tě chce dostat za každou cenu, když neváhá vyslat na takovouhle celkem jednoduchou akci svého oblíbeného patolízala!“
„Možná jednoduchou, každopádně se mu však nezdařila,“ zazubím se, avšak po pár vteřinách mi dojde význam jeho slov a zvážním. „A… proč mě vlastně potřebují?“
Ephemer vzdychne. Patrně ho už nebaví mi pořád něco vysvětlovat, nicméně mne to najednou namíchne. Copak je to má vina, že jsem tady? Copak já jsem někdy chtěla poslouchat nějaké naprosto pitomé a bezvýznamné kecy o nějakém Bonbonovi, Thaarovi a Tinawai… Tiwane… sakra, prostě o té zatracené čarodějnici s totálně debilním jménem?! Nechtěla! Mohla jsem být spokojeně doma, starat se o svý problémy a nemít sebemenší ponětí o tomhle světě! Zatraceně, nechtěla jsem to! Měl by tudíž projevit trochu ochoty i on!
Ephemer po mně střelí pohledem. Nevím, jestli jsou mé divoké emoce vidět i v mé tváři, ale obávám se, že poznal dokonale, na co myslím, protože náhle smířlivě prohlásil: „Můžeš se uklidnit, Anno. Jsi tu prostě jen místo Thaara. A pouze ty ho sem můžeš zase vrátit.“
„Ale jak?“ žasnu.
„To já nevím,“ přizná Ephemer a v zamyšlení podrbe svého koně mezi ušima. „Třeba se něco dozvíme od Mayi.“
Vzhlédnu k němu. „Něco mi vysvětlete. Když i vy jste čaroděj, jak to, že jsem vás ještě neviděla udělat jediné kouzlo? Proč vůbec nepoužíváte svou moc? Proč jste nic neudělal ani v tom hostinci? A nesnažte se mi tvrdit, že to mohlo být nebezpečné! Kdysi dávno jsem četla nějakou fantasy knížku a tam všichni mágové metali firebally, aniž by se komukoliv cokoliv stalo!“ rozohním se.
Firebally?“ usměje se Ephemer. „A co to je? Kouzla jsem nepoužil jen proto, že nebyl důvod. Nač zbytečně plýtvat Mocí, když jsme se z toho místa dostali i bez použití těch tvých… jak jsi to říkala, fireballů? Navíc si ani nejsem jistý, zda by má moc na zabití démonů stačila…“
Nenechám ho domluvit a neomaleně mu skočím do řeči: „A kromě toho, neříkal jste mi snad, že všechny mágy zabila Tiwanei… no prostě ta zlá čarodějnice?“ Namířím na něj usvědčujícím gestem prst: „Tak se prosím přiznejte – vy prostě neumíte čarovat, že ne?“
„Umím.“ Ephemerův úsměv z jeho pohledné tváře docela zmizí. Lehce mne to zarazí. Nejspíš jsem střelila vedle. Snad se na mne nenaštve… to by bylo vážně to poslední, co bych nyní potřebovala. Skutečně nechci přijít o jediného člověka (či co je vlastně za rasu), který mne nechce, tak jako ostatní, zabít jenom proto, že jsem tím, kdo jsem.
„A… jak tedy zabila ty ostatní?“ vyzvídám opatrně.
Ephemer pohodí hlavou. „Nechci se o tom bavit, Anno.“
„Dobře,“ pokrčím rameny. „Jak myslíte.“
Stejně mi to ale začne vrtat hlavou. Kdo ví, co vlastně tenhle Ephemer skrývá. Vždyť já o něm vůbec nic nevím! Nechce mi o sobě nic říct… těžko říct, co je jeho velkým tajemstvím. Ale já ho odhalím. Musím. Musím – už kvůli sobě. No vážně – co kdyby to nakonec byl nějaký podlý zrádce? A čím déle nad tím přemýšlím, tím mrazivěji si uvědomuji, že se mi to už dávno nezdá tak vtipné jako na počátku, kdy jsem to vymyslela… Protože co kdyby to, co říkám jako žert, byla přece jenom pravda…?

* * *

„Už nemůžu!“ zahlaholím a setřu pot z čela. Ephemer mne vůbec nešetří, je mu jedno, že na koni vlastně ani pořádně jezdit neumím, a hlavně – že mě z něj úplně všechno bolí. „Zastavme se! Prosím, Ephemere! Je hrozné vedro, mám hlad, potřebuju trochu čurat a chci se napít… A támhle ta říčka vypadá naprosto ideálně, jako perfektní místo, kde se svlažit a odpočinout. No tak, jen na pár minut…“ žadoním.
„Prý říčka!“ usměje se Ephemer. „Ale no tak! To by ti Matynieští obyvatelé dali, kdyby slyšeli, jak jejich slavné Bílé řece říkáš říčka!“ Zakřením se na něj, trhnu opratěmi a nasměruji svého koníčka k té říčce… pardon, k velké a slavné Bílé řece. Když z něj seskočím, kůň slastně zafrká a zaboří čumák do vody, kterou začne hltavě polykat.
„Vidíte? I on má žízeň,“ dodám vyčítavě, svléknu si boty a ponořím nohy až po kotníky do vody. Je studená, zatraceně studená, ale v danou chvíli mi to přijde velice osvěžující. Opláchnu si dokonce i obličej a promnu si vydatně oči. Pocit, že se na tom sluníčku upeču, je konečně pryč. „Takže jsme nyní v té Matynii? Měl jste pravdu, líbí se mi tady víc než na tom Temném území.“
Temné území bylo skutečně „temnější“ než okolní krajina. Matynie byla její přesný opak. Husté, ne však děsivé lesy, příjemně košaté, ne děsivě rozvětvené, všude zpívají ptáci, létají motýlci, žádné hrůzostrašné vrčící stíny, všude spousta světla, spousta vůní… Připadá mi, jako bych byla v docela jiném světě. A třeba i jsem.
„Matynie patří k jedné z nejhezčích míst na Zemi,“ souhlasí Ephemer, sleze z koně a skloní se u řeky, aby se z ní asi mohl napít. „Dříve bylo součástí Prare, všechno se to jmenovalo Nampass, a nikdo, ani Thaar, si na tuhle mocnost nedovolil. Vlastně ano, jen jednou… to se ještě Lia, Thaarova dcera, snažila udělat na tatíčka dojem. Jenže její útok na Nampass nevyšel – a ještě z jejího vojska schwebienové před celou Zemí udělali hlupáky. Zmátli skřety a Nemrtvé, velkou Liinou páku, klamným ústupem, ti je bezhlavě pronásledovali až do jeskyně Tiwa – a tam navždy zmizeli. Skřeti se prý utopili a Nemrtví zmizeli kdesi v hlubinách podzemních chodeb. Od té doby si všichni vždycky moc dobře rozmysleli útoky na Nampass. Pak si schwebienové z radosti postavili město Pandella a o tom kolují pověsti, že do něj nemůže vstoupit nikdo se zlými úmysly. Ten, kdo je prý veden špatností, údajně ve vstupní bráně zkamení.“
„Je to pravda?“ ohlédnu se na něj.
„To nevím. Nikdy jsem v Pandelle nebyl,“ odvětí pohotově.
Tato myšlenka mne však až nečekaně zaujme. „Nebyl? Nebo jste spíše nechtěl? Řekněte mi pravdu, bál byste se?“ vyzvídám.
Zamyslí se. „Asi ano.“ Zpozorním. Všimne si toho a dodá: „Ne však proto, že bych chtěl konat něco špatného, jen se bojím… nevím, bál bych se, že myslím nebo že jsem udělal něco, co oni považují za zlé. Kdo ví, kde oni mají tu onu pomyslnou hranici.“
„Zajímavý,“ zamumlám. „Zajímavý.“

* * *

U Bílé řeky se nakonec zdržíme déle, než bylo původně v plánu. Než se koně pořádně napojili a já si dostatečně odpočinula, byl už pomalu čas na oběd. Bylo mi hloupé Ephemerovi znovu připomínat, že bych něco málo pojedla, tím spíše, že on u sebe rozhodně žádný zázračný chléb, z něhož se oba nasytíme, nemá.
„Měli bychom pokračovat v cestě,“ prohlásil nakonec Ephemer a podíval se směrem ke slunci. „Bude asi kolem páté. Neměli bychom se pořád tak zdržovat. Jestli Bonovi démoni umí aspoň trochu sledovat naše stopy, budeme je mít v zádech do večera.“
„Počkejte, říkal jste, že je kolem páté?“ podivím se. Hm, ani jsem nemohla čekat, že by tady mohlo být stejné počítání času jako u nás. „Aha. Máte pravdu. Omlouvám se.“ Ephemer vytáhnul z brašny mapu a prohlížel si ji. Nakoukla jsem mu přes rameno. „Kde je vlastně ta… Maya?“
„V Renterii,“ odpoví Ephemer.
„To je tady. Tak proč to nevezmeme přes tady tuhle zemi, tu žlutou?“ nechápu. „Hrozně bychom si zkrátili cestu. Jak se to jmenuje… Evale.“
Ephemer se ušklíbne. „Jistě, šlo by to, jenže Evale už není žádnou zemí, kudy bychom mohli jen tak putovat. Radši se tomu místo vyhneme, ano?“
„To je ale děsná zacházka!“ protestuji. „Nebylo by to snad efektivnější?“
„Nebylo,“ zamračí se Ephemer. „Věř mi. Prostě půjdeme tudy a už o tom nebudeme diskutovat, ano? Je to pořádný kus cesty. Neměli bychom dělat ty přestávky tak často. Vím, že toho už máš asi dost, ale čím dříve se k ní dostaneme, tím spíše je tu možnost, že se budeš moct vrátit zpátky… no však víš, tam,“ pohodí s despektem hlavou, a já se mohu jen domýšlet, co si asi o našem světě myslí.
Pokrčím rameny. „Jak chcete.“

. . .
Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->