Potichu jsem přešla místnost a nenápadně se sklonila nad panelem. Obratně jsem se rozhlédla. Nikde nikdo. Jenom aby mne tu nikdo nenačapal! Myslím si, že tentokrát by mne Kane bez okolků zabil. Ne Kane. Je to můj Mistr. Měla bych si na to už zvyknout! Vždyť už jsme i s výcvikem začali! Temná strana Síly má vážně něco do sebe. A je navíc mnohem snadnější než normální, obyčejná Síla rytířů Jedi. Kdepak pracné soustředění! Všechno pramení z mých konkrétních pocitů. Proto se teď také prudce otáčím a hledím do té jak nenáviděné, tak obdivované tváře.
„Co tu děláš?“
„Ach, Kane,“ usmála jsem se na něj.
„Co tu děláš,“ opakoval Kane svůj dotaz. Jeho naléhavostí jsem pochopila, že na odpovědi trvá. Rychle! Aktivovat mozkové závity! Vymyslet kloudnou výmluvu! I když … proč lhát i teď? S klidem mu mohu říct pravdu.
„Chtěla jsem jen … jen zjistit, kdy a kde proběhne předání plánů Death Star,“ vysvětlila jsem rychle a stručně.
Kane přivřel oči. „Mohla ses mě zeptat.“
„No vidíš!“ zasmála jsem se jakoby pobaveně, ale i tak značně nervózně. „Skvělá připomínka. Takže, Mistře Kane, kde a kdy tedy proběhne převzetí těch plánů?“
„Ptáš se tedy vážně včas. Převzetí plánů proběhne zítra. Planeta Hoth,“ odvětil a prošel okolo mne, aby se podíval na monitor za mnou. Byl temný. Těsně, než se do téhle pozice dostal, jsem použila Sílu a vypnula jsem jej. Kane to určitě vycítil, protože se na mne příkře zadíval:
„Hoth …?“ zamumlala jsem a zapátrala v paměti. „Hoth! No jistě! Tu znám. To je přece soustava plná pašeráků …“ Zašklebila jsem se. Tam mě jistě budou znát.
„Přesně tak. Proto tam nebudeme nijak nápadní,“ zakřenil se Kane.
„Jasně,“ kývla jsem překotně. Pašeráků? Pašeráků! Toho by se dalo využít! Hlavou se mi mihlo jediné – Lykon – Dantooine – Tom Mani! Nejslavnější pašerák celé galaxie, neznámější a nejriskantnější …! Nevím, co mě to tak najednou napadlo, ale neubránila jsem se učarovanému úsměvu. Okamžitě jsme začala zosnovat krutý plán. Pohoříš, Mistře. Já ti v tom zatraceném převzetí plánů zabráním, Kane, to uvidíš! Chvíli bylo ticho. Odkašlala jsem si a tiše pronesla: „Smím s vámi?“ zeptala jsem se ho opatrně. „Smím se s vámi zúčastnit předání plánů, Mistře Kane?“
„Proč?“ podivil se bez úsměvu, bez úšklebku, bez jakékoliv reakce či zbarvení hlasu, podle kterého bych mohla poznat, na čem vlastně teď s ním jsem.
Zmátlo mne to, ale nedala jsem na sobě nic znát. „Zkrátka u tak významného činu jako je předání chci být,“ odsekla jsem, nedbaje tónu, která Kane nesnáší.
„Hmmmm,“ protáhl Mistr Kane dlouze a přelétl mne pohledem. „Proč ne. Ale vezmeš si na sebe něco jiného … v tomhle tam prostě nemůžeš jít. Zavedu tě do Anticiina pokoje, ta má šatů dost, divil bych se, kdyby sis tam něco na sebe nevybrala.“
„Dobře,“ souhlasila jsem a bránila se úsměvu. Tak já Kanovi připadám jako hastroš, když mi sám doporučil, abych se převlékla! Ale je pravda, že třeba Anticia se obléká jako panenka, do šatů a tak, což mně nikdy nesedlo.
Myslela jsem, že vyjdeme, a tak jsem učinila dva kroky ke dveřím, ale zarazil mne Kanův hlas: „Ještě něco,“ dodal. „A co Sunshine? Ta s námi nepoletí?“
„Já to nemohu vědět,“ odvětila jsem rychle. Zamračila jsem se. Má dobrá nálada byla pryč. Proč o ní mluví?!
„Pletete se mi. Rozhodl jsem se jí dát Sithské jméno Dark Arian,“ doplnil Kane a jako by byl spokojený sám se sebou.
Nejistě jsem se zamračila. Proč jí jen teď připomněl? Jak to myslí? „Dark Arian …“ opakovala jsem. Zní to pěkně. „Bude na to nové jméno vůbec Sunshine slyšet?“
„Zcela jistě,“ ušklíbl se Kane a potom mne už mlčky zavedl do Anticiina pokoje.
Prohrabávaje se oblečením patřící Anticii jsem se rozhlížela její skvěle zařízenou kajutou, i když nyní v ní byl mírně řečeno slušný nepořádek. Na jednom obrázku jsem tu uviděla – snad ji – takovou vysokou štíhlou dívku s temným zamračením. Vůbec se neusmívala. Zdvihla jsem jedny šaty před sebe. Byly krásné, ale příliš dlouhé a úzké. Naše postavy se skutečně velmi lišily. Další „roury“. Nemám šanci se do toho se svou malou, nesouměrnou postavou do toho narvat. Zato jiné, o něco kratší a volnějšího střihu mne velmi zaujaly. Zajímavá kombinace černé a červené barvy. Ty by šly! Vyzkoušela jsem si i lesklou, černou tuniku s obrovským výstřihem. Docela mi slušela. Mohla bych si to také přivlastnit! Svlékla jsem si své letecké kalhoty světle hnědé barvy a okrovou bundu bez rukávů a oblékla jsem si Anticiinu tuniku a černou sukni z téhož lesklého materiálu. Pohled mi padl na cosi matného a kovového na jejím stolku. Neodolala jsem tomu, zvedla jsem to a začala zkoumat. Hele! Tlačítko! Přede mnou se objevila sama Anticia. Uskočila jsem, než mi došlo, že je to pouze hologram.
„Kane, prosím tě, odpověz. Omlouvám se. Tohle je naposledy, co tě žádám o pomoc, ale já se odsud živá sama nedostanu! Za patami mám neustále ty dva Padawany, jak jsem je chtěla zabít, a ti mne dokonce postřelili,“ hovořila bolestným šepotem. „Prosím tě, naposledy, vyslyš mou žádost o pomoc!“
Zmateně jsem položila přehrávač hologramů na stůl zpět a skousla jsem už takhle dost rozkousaný ret. Přehrávač hologramů! Hlavou mi blesklo jediné – mohu tak zkontaktovat koho chci! No jasně! Pošlu zprávu do Passattery, ale hlavně také …
„Sheele,“ oslovila jsem ji mírně.
Překvapený výraz Sheelina obličeje se změnil rychle v nadšený: „No ne, San! Měla jsem o tebe hrozný strach! Kde jsi, prosím tě, celou dobu byla? Děsně dlouho ses vůbec neozvala! Myslela jsem, že letíš jen na Coruscant! Hledala jsem tě tam, ale nikdo tam o tobě nevěděl. Do Rady jsem se bála jít zeptat a tak jsem se o tebe jen mohla bát … no tak už konečně mluv, San, nenapínej mě!“
„Pokud mě pustíš ke slovu tak proč ne? Díky,“ zasmála jsem se, sotva se mi ji podařilo přehlušit. Sheele je pořád stejně upovídaná. „Jsem v Kolonizátorské lodi a nemohu moc mluvit. Potřebuji po tobě tohle – zkontaktuj Toma Maniho -“
„Toma Maniho? Toho slavnýho pašeráka?“ vydechla obdivně. „Zbláznila ses?!“
„Asi ano. Je na planetě Dantooine, vím to. Tam ho prosím tě vyhledej a řekni mu, že tě posílá San d´Ark, a že jestli má zájem o plány Death Star, ať je zítra na planetě jménem Hoth, kde má proběhnout převzetí plánů Kolonií od jejich speciální spojky,“ mluvila jsem rychle, ale Sheele nechápala.
„Jaké plány? Jaká Death Star? O co jde?“ zeptala se překvapeně. „Já ti nerozumím …!“
„Jen mne poslouchej a přesně tohle zopakuj, není důležité, jestli tomu rozumíš nebo ne. Hoth, spojka, plány. Je to důležité. Zítra. Ať tam jsou co nejdříve, protože bohužel nevím, kdy přesně převzetí plánů proběhne. A ať je jich více než mnoho. Slyšela jsi mne jasně?“ zamračila jsem se na ni a ona nejistě, pomalu přikývla:
„Bez obav, San. Udělám to přesně, jak budeš chtít. Dantooine, říkáš, že jo? Dobře,“ ujistila mne.
Rychle jsem přerušila spojení a zhruba to samé jsem odvysílala ještě do dvou zpráv, které jsem poslala jednu na svou Passatteru, ke které třeba někdy dorazí Andris s Anakinem, a jednu do Jedi Councilu. Proč ne? O útoku už ví, teď ještě tohle. Třeba to vyslyší Obi-Wan a pomůže mi! Promítač jsem schovala pod hromadu Anticiiných šatů a pro sebe jsem se zazubila. A je to. Teď uvidíš, Kane, kde se vlastně bude smát naposledy! Uvidíš. Zdvihla jsem svou malou, ale ostrou dýku, kterou jsem asi během převlékání vyndala ze svého prozatímního úkrytu pod opaskem. Opatrně jsem ji zasunula pod oblečení a znovu se neubránila ušklíbnutí.
– – – – –
„Mám pocit, že se pořád motáme na tom samým místě,“ prohlásila znechuceně Andris.
Spražil jsem ji pohledem. „Moc dobře vím, kam jdeme!“ odsekl jsem jí. „Tvé pocity jsou docela podřadné!“
„Aha,“ ušklíbla se.
Byl jsem na ni dost naštvaný. Pravda je, že jsme se asi ztratili. Já jsem nás ztratil. A poslouchat neustálé Andrisino osudové kibicování mně dohánělo k šílenství. Neustále mi nadává, že jsme se ztratili jenom díky mě a mému zdlouhavému čekání na Mistra. Což mně štve ještě víc. Ale aspoň už nejsou naše hádky tak časté, od doby, co zdrhla ta Sithská dívka. Více a radši si místo našich hádek představuji, jak ji pomalu, velmi pomalinku probodávám světelným mečem, tak, aby bolest byla co nejdelší. Je sladká, ale chvílemi bych ji vážně nejradši zabil. Unaveně se posadila na zem a vydechla:
„Anakine, jsem unavená. Mám toho pro dnešek dost. Další nudná a hrozná noc v téhle šílené džungli.“
Sedl jsem si k ní a povzbudivě ji objal okolo ramen: „Promiň, Andris. Já tě chápu, ale teď musíme vytrvat. Myslím, že bychom měli pochodovat i přes noc. Naše loď není daleko.“
„To už tvrdíš celý den! Co jeden, ale už několikátý den! Už ne!“ vztekala se.
„Oukej,“ pokusil jsem se o smířlivější tón hlasu. „Rozdělíme se. Ano, rozdělíme, bude to nejlepší, co teď můžeme udělat,“ rozhodl jsem. A navíc se nebudu muset dívat na její vyčítavou tvářičku a unavené oči. Sáhl jsme za opasek. „Tady, tohle jsme vždycky používali s Mistrem při různých cvičeních. Naváděcí majáček. Vezmi si ho. Bohužel nemám žádnou vysílačku, ale podle toho majáčku tě vždycky najdu, ano? Jeden dám potom do té naší lodi a dojdu si pro tebe, ať jsi kdekoliv. Spi, hledej loď nebo dělej cokoliv, co tě napadne, ale já naši loď najdu.“
Přikývla. „To jde.“ Nejistě ode mne převzala majáček a připevnila si ho na ruku. Vzhlédla: „Dobrý nápad, Anakine. Dobrý nápad.“
Usmál jsem se. „Takže se ještě uvidíme.“
Přikývla – a někam šla. Zaraženě jsem ji sledoval. Očekával jsem, že si lehne a bude spát, ale ona klidně vyrazila opačným směrem, než kam jsem chtěl jít já. Překonával jsem chuť na ní zavolat a dohonit ji, ale nakonec jsem si to radši rozmyslel. Nemělo by to smysl. Je dost naštvaná takhle. Dupnul jsem a vyrazil na druhou stranu, přesně v rovině směru, kterým vyrazila ona. Však já tu zatracenou loď najdu a pusinka Anadris uvidí, že jsem se nemýlil!
Unaven dlouhým pochodem jsem si sedl na pařez a odfrkl. Oukej, připusťme, že jsem se možná přece jenom zmýlil. A ta loď je opačným směrem. Ne tím, kterým šla Andris. Možná napravo. Nebo nalevo. Prostě úplně jinde. Kopl jsem do jiného pařezu a vztek mi bušil ve spáncích.
„Tak jsem se spletl, jseš spokojená?!“ zařval jsem do ticha. Odpovědí mi byla pouze ozvěna vlastního hlasu a možná ještě nějaké děsivé zvuky z okolí. Ztuhl jsem a poplašeně se rozhlédl. Ruka mi víceméně samovolně sjela k boku, ke světelnému meči. „Mistře!“
Musel jsem se ušklíbnout vlastní ustrašenosti. Absurdní. Volat Mistra, když vím, že tady rozhodně není. Tohle kolem je džungle. A je pochopitelné, Skywalkere, že je tu spousta nějakých živočichů, kteří budou vydávat nějaké zvuky, ne?! Meč jsem ale pro jistotu vytáhnul zpoza opasku a pohodil ho v ruce, jako bych ho chtěl pouze potěžkat. A znovu jsem se zašklebil.
Prask! Prask!
Zdvihl jsem hlavu. Co to bylo? V hlavě mi víří všechny možné nápady, co to asi mohlo být. Jisté je teď jedno – tohle bylo jasné zakřupání větvičky pod čísi nohou!
„Andris …?“ zkusil jsem to. „Andris, já tě zabiju!“
Spěšně jsem vytáhl detektor a zapnul jej. Andrisin majáček byl však mimo pole detektoru. Rozšířil jsem úhel hledání. Je zatraceně daleko. Co to tedy bylo? Co to jen může být?! Napřímil jsem se a v ruce jsem nervózně třímal meč, prst mi poklepával na spouštěcí čudlík, připraven okamžitě aktivovat jeho čepel. Pocítil jsem cosi děsivého, nepřirozeně blízko, a rychle jsem se otočil společně s aktivovaným mečem.
Do tváře mi také mířil světelný meč jasně oranžové barvy.
„To jseš ty …?“ Mé rty docela samy vytvořily tu otázku. Poznal jsem ji. Ta krásná tvářička, ty plné rtíky a pocuchané tmavé, lehce vlnité vlasy. Její sršící oči mne horečně pozorovaly a na rtících se jí objevil ten nejsladší úsměv, co jsem kdy viděl.
„Vyděsil jsi mě, Anakine,“ řekla mi s lehkou úzkostí v hlase, mířit na mne mečem ovšem nepřestávala.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem a sklonil ostří meče od jejího hrdla. Reagovala stejně. Rázem jsme byli jen jako nepřátelé, beze zbraní, bez výhod, jako skoro dva normální lidé. Posadila se vedle mne, ale meč na rozdíl ode mě stále ještě nedeaktivovala. Vypadala ještě vyčerpaněji než Andris a její tváře byly zvláštně bledé. Plně jsem se na ni podíval. Jasně. Byla postřelená. Zalapal jsem po dechu. Je jasné, kdo ji strefil. Když si všimla, že na ni s němým údivem zírám, zamračila se a letmo se dotkla ramene:
„Tvá práce,“ podotkla jakoby mimochodem a úžasně nenuceně.
Cítil jsem se trapně. Nevěděl jsem, co mám říct. „Promiň,“ dostal jsem ze sebe a sám jsem se divil tomu, jak nepřirozeně můj hlas zněl. Polkl jsem. „Je mi to líto, vážně.“
„Promiň? Je ti to líto?! A jak je asi mě? Radši než cokoliv bys mne předal Radě Jediů na Coruscantu,“ procedila skrz zuby a ztěžka se nadechla.
„Nemyslel jsem to tak,“ zamumlal jsem se skloněnou hlavou.
Zdálo se mi, jako by se uvolnila. Meč konečně deaktivovala a zasunula za opasek. Lehce usykla, když ho tam dávala. „Vím, jak jsi to myslel,“ ujistila mne.
Pozoroval jsem ji a zavrtěl hlavou. „Ne, nevíš,“ ušklíbl jsem se. Neví nic o tom, jak mne trápí svědomí, co jsem jí udělal. Neví nic o tom, že svou lítost myslím upřímně.
„Kde bereš tu jistotu?“ pohlédla na mne přímo a po zádech mi přejel mráz.
„A kde ty?“ pokusil jsem se o bezstarostný tón.
„Vím víc, než si myslíš, že víš,“ odvětila chladně.
Zmateně jsem zamrkal a opět pocítil ono známé zamrazení v zátylku, které jsem měl vždycky, když jsem s ní mluvil. „Co tím chceš říct?“
„Nic … nic,“ pokrčila rameny a se sykotem se chytila za rameno. Po chvilce mi položila ruku na paži: „Jsme rovnocenní soupeři, Anakine. Přesto máš teď možnost mne zajmout a předat Radě. Proč to neuděláš? Chceš to udělat?“
Skousl jsem spodní ret. Ani ne. Vlastně … vůbec ne. Sílí ve mně přesvědčení, že to už udělat vůbec nechci. Nevím proč, ale najednou to vím absolutně jasně. Nechci to udělat. Bylo by to pro ni hrozné a nesnesitelné, kdyby měla být předhozena Radě jako zvíře na porážku. Co by s ní nakonec Rada vlastně udělala? Zabili by ji. A to nechci. Podíval jsem se na ni. Potěšeně se zubila, ještě ani nevěděla, co chci říct. „Ne, nechci. Jak se vlastně jmenuješ?“
Zaváhala. Potom zastrčila za ucho vlasy visící jí do tváře a tiše řekla: „Anticia Share Piraler Inel Tate.“
„Jasně,“ přikývl jsem rychle. Už jsem stihl zapomenout poslední tři jména. Takové šílené, nezapamatovatelné jméno! „Prostě Anticia Share Piráten …“
„Piraler,“ opravila mne, ale mávla rukou. „Na jménech přece tak nezáleží. Ostatně, měla jsem za to, že mne Kane představoval.“
Samozřejmě, že ji Kane představoval, ale kdo by si to pamatoval? „Ehm, to je možné, ale jde o velmi složité jméno …“ ošil jsem se. „Anakin Skywalker.“
„Vím, jak se jmenuješ. Tvé jméno jsem nezapomněla,“ zašklebila se. „Jsme tedy teď něco jako přátelé, ne? Takoví ti z nouze, však víš, jak to myslím. A ti si pomáhají, že jo? Hledáš vaši loď. Je kousek odsud. Támhle,“ ukázala prstem. „Celou dobu jsi šel správným směrem, jen jsi trošku neodhadl vzdálenost.“
„Děkuji,“ přikývl jsem překvapeně. Nečekal jsem, že mi řekne zrovna tohle, ale zase to bylo příjemné překvapení. Mnohem lepší než nějaký další šok. Horečně jsem zauvažoval. A jak pomůžu já jí? Mé ruce se dotkly opasku a přejely po něm. No jasně, ta malá lékárnička, kterou u sebe mívá každý rytíř Jedi! Odepjal jsem si ji a vložil ji Anticii do dlaně. Prohlédla si tu malou věc a nejistě na mně pohlédla:
„Co je to?“ zeptala se. „Tepelný detonátor?“ zvolala, když tam našla jeden malý blikající bod.
„Ne, to opravdu ne,“ zavrtěl jsem hlavou spěšně. „To je taková malá lékárnička. Může ti být … prospěšná …“
„Jasně že,“ usmála se. Konečně se za celou dobu, co s ní mluvím, mile usmála. Ale její ledové modré oči ještě stále neroztály a to mě trošku zarazilo.
„Jestli chceš pomoct to ošetřit …?“ začal jsem a natáhl k ní ruku.
Udeřila mne tvrdě do ruky, málem mi ji zlomila. „Opovaž se na mně jen sáhnout!“ zavrčela zlostně. Potlačil jsem tedy z obavy nutkání jí poskytnout pomoc a pomalu jsem vstal. Vzhlédla a tlumeným hlasem se zeptala: „Jdeš tedy už k tvé své lodi, Anakine?“
„Asi ano. Musím … musím se vrátit … domů. Na Coruscant,“ vysvětlil jsem nervózně a rukou si přejel po krku.
Usmála se a políbila mne na tvář, hebce jako samet: „Sbohem, můj úhlavní nepříteli. Vidíme se dnes naposledy.“
„Bohužel asi ano,“ vzdychl jsem. Dost mne to mrzelo. Vždyť Anticia jenom stojí na špatné straně barikády. Její polibek mne potěšil také, oslovení „můj úhlavní nepříteli“ mé nadšení trošku oslabilo. V jejích očích to náhle docela jiskřilo, už nebyly tak studené a nevlídné. Znovu se zazubila:
„Ne asi, ale určitě. Síla s tebou.“
„I s tebou,“ opětoval jsem pozdrav. Usilovně jsem si přál, abych se s touhle zvláštní, praštěnou Sithkou ještě někdy setkal, ale v hloubi duše jsem si byl jist, že to nyní bylo naposledy. Naposledy, co jsem spatřil její hezkou tvář. A když už jsme u těch hezkých tváří, kde je vlastně Andris?
– – – – –
Přestože jsem byla unavená a vystrašená, zůstávala jsem maximálně soustředěná. Ruku jsem měla stále na meči a své ostražitosti jsem se musela smát. Jenže mě do smíchu moc nebylo, ač se jinak směji neustále. S každým zašustěním keře se mi divoce rozbušilo srdce a jedině představa Coruscantského komfortu mne hnala kupředu. Jen koupelna by mi přece stačila! S obrovskou vanou!
Skoro padám únavou, ale dalším poháněcím prostředkem mi je vztek na Anakina a tu jeho větu „Myslím si, že jsme se asi ztratili.“ Dohánělo mne to k šílenství! Zastavila jsem se a sáhla k opasku. Poslední výživná kapsle. Mám? Nemám? Při Síle, vždyť já jsem schopná usnout i v chůzi! Potřebuji to. Do úst jsem si tedy tu kapsli hodila a drtila ji zuby. Její pachuť byla odporná, ale efekt to snad mít opět bude. Znovu jsem pokračovala v pochodu.
Tady to znám, blesklo mi hlavou. Zarazila jsem se a rozhlížela. Ty stromy … mihly se mi v paměti. Náhle jsem se rozeběhla. To není možné! To není možné! No jasně. Jsem tady zpátky, na počátku svého trápení! Přede mnou se rozprostírá jezero, ze kterého ční Passattera 2, Sanina úžasná loď! Málem jsem se rozplakala zoufalstvím. Jsem tam, kam jsem se chtěla dostat. Ale mohu zkontrolovat, jak moc je Passattera poškozená!
Po krátké chvíli intenzivního přemýšlení jsem se svlékla, jenom abych zůstala v prádle, hromádku oblečení a světelný meč jsem ukryla pod keřem a vlezla do ledové vody. Brr, a v téhle zatraceně studené vodě se díky mé neobratnosti koupala i San! Teprve teď ji lituji, předtím jsem se totiž zalykala smíchy.
Zuby mi drkotaly, ale po pár tempech jsem se vcelku i zahřála. Páni, když jsem si teď vzpomněla na to obrovité zvíře, co šlo po San, zděsila jsem se a málem se v horečném pudlení utopila. Ale cestu jsem naštěstí tedy přežila v pořádku. Pracně jsem se vyškrábala na povrch lodi a vzdychla. Skvěle.
Prohlížela jsem všechny senzory. Loď není nijak hrozně poškozená, jen špatně umístěná, uvědomila jsem si a zasmála se sama sobě. „Hej, co to tu bliká?“ mumlala jsem si pro sebe. Mám ve zvyku povídat si sama se sebou, když na to přijde a já nemám komu sdělovat své postřehy. Někomu to možná může lézt na nervy, ale mě to vyhovuje. MESSAGE, hlásil monitor.
„Message, co to …? Aha, zpráva. Ten starý jazyk je tak hloupý … přehrát zprávu, no tak, vždyť ty přece víš, jak se tohle spouští …“ Šachovala jsem s monitorem a klávesnicí dost dlouho, ale ovoce jsem za to nakonec sklidila. Senzory zablikaly a přede mnou se objevil hologram San. Vlasy měla volně rozpuštěné a na sobě sukni a tuniku. Zamračila jsem se, ale to už San promluvila:
„Andris, Anakine, kdokoliv. Jsem teď na kolonizátorské lodi a příliš nemohu mluvit, takže jen v krátkosti. Zítra, no prostě zítra, rozumíte, proběhne na planetě Hoth předání plánů. Musíte tomu zabránit! Zkontaktovala jsem už pašeráky a jednu zprávu tohoto druhu jsem poslala i na Coruscant, ale musím sehnat lidi, kteří jsou ochotni to zastavit! Prosím, potřebuji vaši pomoc! Předem moc děkuji!“
„Zítra! Jenže kdy byla odeslána ta zpráva …? No ta zpráva přece … ano, zpráva byla odeslána dnes. Bezva!“ zazubila jsem se a vylezla z lodi. Zaostřila jsem na břeh a dech se mi zastavil. Anakin. A já jsem jen ve spodním prádle! Zrudla jsem a okamžitě skočila do vody, aby mi koukala jenom hlava. Doplavala jsem téměř až na břeh.
„Andris, našel jsem naši loď!“ volal už z dáli vesele Skywalker a bylo mu docela jedno, že za mnou trčí z vody také loď velká jako panelový dům na Coruscantu.
Nejistě jsem sledovala, jak se zastavil na břehu. „Otoč se,“ vyzvala jsem ho nervózně.
„Dostaneme se odsud! Říkal jsem, že jdeme správným směrem!“ pokračoval Anakin bezelstně a jako kdyby vůbec nic nechápal. Ten je tak nedovtipný!
A dost! Už toho mám po krk! Nemusím si nechat taky všechno líbit. „Otoč se, Anakine, prosím,“ zařvala jsem na něj.
„Cože?“ konečně zaregistroval Anakin, že na něj mluvím.
V duchu jsem ho otitulovala snad tisíci nelichotivými jmény. „Mohl by ses už konečně otočit?!“ dožadovala jsem se vztekle.
„Jasně, promiň,“ zčervenal Anakin a rychle se odvrátil.
Vylezla jsem na břeh a oblékla jsem se tak rychle, že se to dalo počítat ne na minuty, ale na holé vteřiny. „Víš, Anakine, Passattera – to je ta Sanina loď – není nijak vážně poškozena. Musíme rychle na Coruscant, navrhuji použít tuhle skvělou loď, San by na byla myslím ráda, že se odsud z bahna dostane.“
„Ale naše je zcela v pořádku!“ ohradil se Anakin. „A navíc jsem na ni zvyklý …“
Sevřela jsem rty. Copak to nechápe? „To je jedno, Anakine. Je to jenom další zdržování. Teď ale musíme chvátat,“ naléhala jsem.
Tvářil se překvapeně. „Chvátat? Proč?“
„No, jde o vzkaz od San,“ pokrčila jsem rameny a vylíčila mu vše, co se týkalo vzkazu od San. Anakin mne celou dobu napjatě poslouchal a potom odtušil:
„Tak to abychom si ale vážně pospíšili.“
Aspoň že to vzal takhle! Byla jsem mu za to vděčná. Ještě z nás voda ani neodkapala a on už si pouštěl Saninu hologramovou zprávu a přesně určil místo, odkud bylo vysíláno. Ošil se. „Vysílá skutečně přímo z kolonizátorského křižníku,“ zamumlal šokovaně a vrhl na mne váhavý pohled: „To ale znamená, že je zajali. Ale o Obi-Wanovi se nezmiňovala ani slůvkem. Jak mohla ale San jen tak vysílat? Ty tomu rozumíš?“
„Ani náhodou,“ ušklíbla jsem se (Cože?! Já a rozumět San?!) a otřepala se jako mokré zvíře. „Ale asi neznáme San tak dobře, ta se dostane všude.“
„Nevěděl jsem, že ji neznáš dobře,“ odvětil a já jsem se zamračeně připásala do křesla.
Anakin zavrávoral jako opilý a pracně nabyl ztracenou rovnováhu. „Jak se vám podařilo přistát v jezeře takhle čumákem, to nepochopím!“ poznamenal a zachytil se mého křesla. Lehce jsem se k němu natáhla, abych ho zachytila, když tu Anakin zase spadl. Se smíchem vstával a já se zabořila zpět do křesla kopilota.
Posadil se na místo pilota a prsty přejel palubní desku. „Nevypadá to tak složitě.“ Potom se jeho prsty bleskově rozjely po palubní desce. Vše završil vítězným kliknutím. A vše ztichlo. Vyměnili jsme si zmatené i zoufalé pohledy. „To snad ne!“ Anakin zaklonil hlavu a vřísknul: „Nesnáším už všechno, co se jen okrajově týká San!!!“ Zalezl pod palubní desku. Cosi tam kutil. Roztřásla jsem se zimou. „Pojď sem, Andris. Vidíš tenhle rozvod? No tak, ano, tímhle tím restartujeme počítač celé lodi.“
Svraštila jsem obočí v hlubokém zamyšlení. To přece nemůže myslet vážně. „Víš, co chceš provést?!“
„Jo,“ kývl sebejistě.
Jeho tónu se nedalo nic upřít, jenže stále ve mně byl ten červík pochybnosti. „Jseš si plně vědom, že tím můžeš zkratovat celý počítač?“ dožadovala jsem se dál.
„Jo,“ usmál se znovu a šťouchnul do mě – skoro laškovně, zdálo se mi. Zlehka potřásl hlavou: „No tak, věř mi, Andris.“
Oddychla jsem si. „Jasně, ráda bych. Takže ty jsi to už zkoušel, viď? Proč jsi to jenom neřekl dřív?!“ zakřenila jsem se spokojeně. Trochu se mi ulevilo, že je vlastně Sanina fantastická Passattera zachráněna!
„To nemyslíš vážně! Víš, kolik by stála oprava?!“ zasmál se Anakin.
Přestala jsem se zubit a udiveně jsem na něj zírala. Nedokázala jsem najít slova, kterými bych byla schopna mu vynadat. Byla jsem v šoku. Konečně jsem se vzchopila k nějaké, jakékoliv reakci: „Cože?!“
„Víš, Andris, ty tomu – teď mám na mysli techniku – asi moc nerozumíš, že ne? Celý by to mohlo vyhořet a co potom? Musel by se koupit celý nový … jak bych to řekl … software …“ začal vypočítávat. „Nový drátky, obvody … a podobně … a zapoj to pak! Na čem bych to zkoušel? Hele, Andris, nemáme tu žádné jiné možnosti. Proto si teď myslím … co ti je? Nějak jsi celá zbledla!“
„Jen jsem si představila ty možný následky,“ odsekla jsem. „Anakine, uvědomuješ si, jaký to může mít dopad na celou tuhle loď?!“ skoro jsem na něj křičela. „San by tě zabila, kdyby jsi něco udělal její lodi – a mě taky!“
„Andris!“ protočil Anakin oči znechucením a zlostně mne přelétl pohledem. „Uvědomuji si to! Tahle loď je beztak vrak, je skoro nepojízdná! Uklidni se a poslouchej mě: restartem téhle bedně šrotu jenom vážně pomůžeme …“ začal, ale já jsem ho přerušila:
„Pomůžeme?! Vždyť ten restart, co vím, ji buď zcela zkratuje, ale také může smazat celý harddisk … nebo software … nevím, jak se to jmenuje,“ odpověděla jsem mu roztržitě. Prohrábl si kratičké vlasy a rozpačitě se usmál.
„Ale Andris,“ mávl rukou. „Tahle loď je vrak. Chci jen zkusit, zda tomu restartem nějak nepomůžeme. Nic zkazit snad ani nemůžeme. Věř mi!“
Tvář jsem skryla odevzdaně v dlaních a zavrtěla hlavou. „Jak můžu?“ zaječela jsem. „Ještě jsi to nezkoušel,“ zdůraznila jsem poslední slovo.
„Detail,“ zakřenil se.
„Detail?“ vykřikla jsem pobouřeně. Udělalo se mi z té představy skoro špatně od žaludku. Nemůže být při smyslech, když říká takové věci! „To nejde -“
„Andris. Neřvi,“ napomenul mne.
To mne naštvalo ještě o něco víc. „Já neřvu!“ zařvala jsem na něj. „Já tak mluvím normálně,“ dodala jsem už celkem normálním hlasem. Snažila jsem se nalézt vnitřní rovnováhu.
„Žádný strach.“ Bezelstný úsměv. „Takže, vidíš tenhle drát? Oukej. Až řeknu, tak ho rozpojíš. Není to tak složité, i pro technického antitalenta.“
Proč mi to jenom připomíná? Neumím sice nijak zvlášť ovládat techniku, ale něco málo zvládnu! „To jsi mohl vynechat,“ poznamenala jsem.
„Omlouvám se. Prostě s tím jen takhle trhneš. A až ti řeknu znovu, zase ho spojíš s tou urvanou částí,“ nabádal mne svými přesnými instrukcemi, jako by mou poznámku ani nezaregistroval. „Rozumíš?“
V rozčilení jsem si ani dost dlouho neuvědomila, že si opět žužlám konec jednoho z copánků. Trhla jsem hlavou a začala si ho raději namotávat na prst. Musela jsem něco dělat. „Víš, já ještě nejsem -“
„Jseš,“ ujistil mne rozjařeně. „Tak, Andris, teď.“
Zhluboka jsem se nadechla a trhla drátem, přesně tak, jak řekl. Okamžitě v celé Passatteře nastala tma tmoucí. Byla taková, že jsem neviděla ani ruku před svým obličejem. „Nemám ráda tmu …“ stěžovala jsem si polohlasem.
Zaslechla jsem, jak se mému brblání uchichtl. „Buď v klidu, Andris. Rozsvítíme, neboj, hned jak dokončím tady ten výpočet …“ ozvalo se po chvilce zhruba z místa, kde jsem tušila Anakinovu přítomnost.
„Výpočet?“ zpozorněla jsem. Netušila jsem, že je třeba nějakého výpočtu. Že by si Anakin nakonec skutečně uvědomoval, co dělá?
„Ach Andris. Automaticky se spustil záložní počítač. To je stejné pro všechny typy lodí. Tím si teď projedu chyby hlavního počítače a pokusím se je pokud možno opravit,“ vysvětloval Anakin. „Dá-li Síla, ovšem.“
„Jak – opravit?“ dožadovala jsem se. Začalo se ve mně obnovovat podezření, které napětím před chvílí na okamžik pohaslo.
„Ehm, restartem záložního počítače,“ zakřenil se ten údajně skvělý pilot Anakin Skywalker a mně polil ledový pot.
„Ne!“ zaúpěla jsem do tmy. „To nemyslíš vážně!“
„Andris, zvykni si, že já myslím vždycky všechno zcela a naprosto vážně,“ ozval se odměřený Anakinův hlas a možná jsem v jeho tónu cítila cosi temného a zvláštního. Mluvil pomalu a s děsivým důrazem. Skoro jsem se toho začala obávat, ale Annie pokračoval klidným tónem, jako by se nic nestalo: „Pomůže to vyřešit nás současný problém. Restartem obou počítačů se vše obnoví.“
Zauvažovala jsem nad tím. Možná má pravdu. „Zní to rozumně,“ zamumlala jsem, abych ho aspoň trochu povzbudila.
„To je rozumné,“ odsekl Anakin. „Shit! Musím to teď počítat znova!“
Zavrtěla jsem hlavou. Proč je jenom tak výbušný? „Promiň,“ zašeptala jsem. Nikdy nedokážu přesně odhadnout, co je vhodné říct a co už ho pobouří.
„Nic se nestalo, já tohle počítat umím, dělám to dnes a denně … ale nerad dělám věci na vícekrát. Oukej, posloucháš mě? Tak zase spoj ty dráty, připrav se na to … a opatrně, ať ti to nedá prdu. Andris, připrav se na to … Andris!“ zařval na mne. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ho vůbec nevnímala. Zamrkala jsem.
„Ech … jo,“ kývla jsem, dráty uchopíc do ruky. Nevím proč, ale zase jsem začala cítit, že mám z Anakina strach, který mne ochromoval. Roztřásla jsem se a soustředila se na zakrytí svých myšlenek. „Připravena.“
„Tak je spoj,“ vyzval mne rychle. „Teď – nebo nikdy.“
Spojila jsem je. Světla probleskla – a zase zhasla. Naprosto. Ztuhla jsem a zmateně se zašklebila: „No, tak si myslím, že se nám to nepovedlo, co …?“ Představila jsem si Saninu naštvanou tvář a zničehonic jsem se rozesmála.
„No … nepovedlo … co je na tom k smíchu?! Skvěle. Tohle neopraví už ani R2-D2. Zatraceně!“ vykřikl Anakin a zlostně udeřil do palubní desky, jen to zařinčelo. V tu chvíli se světla opět rozsvítila. Rozřehtala jsem se už naplno:
„Teda Annie ..?!“
Vítězně pokrčil rameny. „Říkám ti, že jsem dobrej …“
Pohodila jsem hlavou a zabořila se do křesla, prsty hledající záchranný pás. Ohlédla jsem se na něj. Čekala jsem, že si Anakin také sedne, ale ten ještě nějak upevňoval urvané dráty. Vzdychla jsem a zaryla zuby do hřbetu ruky. Ignoruj to, co se stalo, Andris. San se přece nemusí dozvědět, co se s její lodí dělo, ne?
Konečně se Anakin dostal do křesla a pracně se připoutal: „Oukej, tak letíme.“
Plaše jsem se na něj usmála a souhlasně přikývla. „Jasně.“ Díky Síle, že je Anakin tak výtečný pilot! San měla pravdu, tenhle mladý Padawan má skutečně talent. Nakonec se mu podařilo vzlétnout. Fantastické! Docela tím na mne udělal dojem. Musela jsem se proti své vůli zazubit a strčit do něj: „Zatraceně, Skywalkere, ty jseš fakt dobrej pilot!“
Pokrčil rameny a úsměv opětoval: „To jsem už od malička. Už jako malej kluk jsem lítal závody kluzáků.“
„Těch kluzáků?“ žasla jsem. Horečně jsem zauvažovala. Má na mysli ty úžasně rychlé stroje a ty nebezpečné závody například z Malastare, s vybuchujícím radon-ulzerovým pohonem a neuvěřitelným množstvím mrtvých pilotů?! O tohle tedy mluví? Při Síle … „Kolik ti bylo let?“
„Devět,“ oznámil mi. Prudce jsem vydechla:
„Devět?! Jenom devět let?!“
„Jasně. Byl jsem malej otrok (otrok?!) na Tatooine (ta písčitá planeta, na které před lety uvízla královna Amidala, vládkyně té malinké planetky Naboo?) a závody v kluzácích mě děsně bavily. Nikdy jsem nedojel (a divíš se?!), až jednou. Zachránil jsem tak Amidalu – a dostal se z toho zapadákova,“ dokončil svou řeč a zamyšleně skousl ret. „Od té doby jsem vlastně maminku neviděl. Stýská se mi po ní. Zatraceně se mi po ní stýská!“
Dotkla jsem se jeho ramene: „Přijde den a ty se s ní zase sekáš.“
„To si jsem jist,“ odsekl, jako by mu můj soucit a pochopení vadilo a bylo mu nepříjemné. Lehce se natočil a skousl rty. Bylo mi ho docela líto, ale ruku jsem z jeho ramene okamžitě sejmula a zamračila jsem se.
„No tak promiň,“ zavrčela jsem vztekle. Ani nevzhlédl, což se mne vážně dotklo.