Stála jsem opřená o okno a mračila jsem se. To bylo snad poprvé, co jsem s ním nesouhlasila. Mám ho ráda, ale to, co jsme si řekli před chvílí, nebylo pěkné. Důležitou roli v tom hrají hlavně emoce. Já jsem už dokonce tak vynervovaná, že si jen stěží dokážu dát před princeznou pozor na své myšlenky. Ohlédla jsem se na své o pár minut starší dvojčátko a ošila se.
„Tak co tedy navrhuješ?“ zeptal se náhle, jako by vycítil, kterým směrem se upínají mé myšlenkové pochody.
Potřásla jsem hlavou: „Nebudeš se mnou souhlasit.“ Je to tak. Nemá tedy smysl mu to vůbec říkat. I když po tom prahnu každičkým vláknem své bytosti … stačí, aby si on postavil hlavu a celý můj sen je zničený.
Krátce se na mne zahleděl, ale poté se už pohodlněji usadil na svém místě a zapnul malou databázi, na kterou upřel svůj pohled. Jako bych pro něj v tu chvíli okamžitě přestala existovat. „Zkus to,“ odpověděl zlehka.
„Měli bychom odsud zmizet, Daryane,“ řekla jsem mu tiše.
Neušlo mi, že ztuhnul. „Ale … co Anjaia?“ nadzvedl můj bratr nechápavě obočí. Snažila jsem se nedat na sobě svůj vztek, který jsem začínala při vyslovení jejího jména cítit. „Teď ji nemůžu opustit.“
V tom má pravdu. Skutečně je nyní ve velkém nebezpečí. Ale to my dva jsme taky. Otočila jsem se na něj a sykla: „Ty si asi vůbec neuvědomuješ, co nám hrozí. V patách máme nějaké dva nájemné žoldáky. Jeden z nich je na sto procent samotná Sunshine d´Ark, můj bratříčku, ta nás hledala dokonce i na Thelmanii. Jen těsně se mi podařilo zahladit stopy. A to včerejší vniknutí do zahrad je pouze přímým důkazem toho, že už o nás ví i tady, na Charline. Měli bychom odsud zmizet, dokud máme datadisk pevně v rukou,“ naléhala jsem na něj.
„Třeba ten druhý k Sunshine vůbec nepatří,“ navrhl. „Sunshine nemá sebemenší důvod nás tady hledat. Všechny naše důležité dokumenty jsem přece vymazal. Nemá nic, podle čeho by se měla řídit, nemá nic.“ S něhou jsem ho pozorovala. Oči mu spokojeně září a ta jeho pěkná tvář je ještě způvabněna milým úsměvem. Prý když se usmíváme, jsme si neuvěřitelně podobní. Věřím tomu. Když jsme byli ještě děti, bavili jsme se tím, že ani naše matka, dokud ještě žila, někdy nemohla poznat kdo je kdo, když k ní přiběhly dvě rozčepýřené blonďaté děti. Jak jsme rostli, oba jsme se měnili, ale každý, kdo nás vidí, nepochybuje o tom, že jsme sourozenci.
Nepřestávala jsem se zalíbením hledět na jeho obličej. „Ne, to nemá,“ přitakala jsem zamyšleně. „Ale co když … náhoda je zlá věc. Zkusme se na to podívat jinak – co když se to nějak přece jenom dozvěděla? Nejsme tu v bezpečí.“
Daryan se na mně po chvíli zahleděl, jako by vycítil můj pohled, a vypadal, jako by se těžce rozhodoval. Nervózně a roztržitě zvedl pohled od databáze a pohlédl k zavřeným dveřím, jako by čekal, že v nich bude stát někdo, kdo nás odposlouchává. „Já … nemohu princeznu opustit. Ne teď,“ zavrtěl hlavou a sevřel rty. Zdál se mi být najednou docela neoblomný. „Jde jí o život.“
„Ale to nám také! Zapomeňme na ni,“ nabádám ho zoufale. Ohlédl se po mně. Na okamžik dokonce přestal cosi hledat v jedné databázi, kterou dosud svírá v ruce. „Zapomeňme na Charline a začněme znovu docela jinde, jak jsme to udělali i před lety! Cožpak je to pro tebe tak složité?“
„To nejde,“ odsekl mi náhle ostře. Zarazila jsem se a váhala nad tím, co mám udělat. Začíná být naštvaný, to už za ta léta, co jsme spolu, dost dobře poznám, protože když takhle svraští obočí a stiskne ústa, jde do tuhého.
„Daryane … co se děje?“ znejistila jsem a udělala směrem k němu dva neobratné kroky. „Netvrď mi, že zničila to, co bylo mezi námi …“ přitulila jsem se k němu a políbila ho na ucho, tak, jak to měl rád, když jsme se spolu láskyplně mazlili.
Je nějaký odtažitý. Nemám z toho dobrý pocit. Jsem zvyklá, že mé něžnosti vždy opětuje, ale tentokrát se tak nestalo. Jeho chladnost se projevila vzápětí, když promluvil: „Chovej se trochu profesionálně.“
„Jak to myslíš? To je přece normální,“ ujistila jsem ho, i když byla pravda, že profesionální královnina zástupkyně by se asi sotva takhle plazila před bezpečnostním vojákem. „Tak dlouho jsme přece náš vztah budovali … starali o to, aby byl neposkvrněný a čistý, nikoho jiného jsme mezi sebe nepustili … byli jsme jen my dva, já a ty, nikdo další … proč se snažíš mi namluvit, že se jí to nakonec opravdu podařilo, i když jsem se tomu snažila ze všech sil zabránit, a ona ti je přednější než já?“
Daryan se zachmuřil: „Miláčku můj … to jsem přece neřekl.“ Dotkl se mé ruky, pak náhle pevně stiskl mé zápěstí a přitáhl si mně k sobě. V prvním okamžiku jsem vyjekla, ale pak už jsem se opřela dlaněmi o jeho mužná ramena.
„Takže se nic nezměnilo …?“ zjišťovala jsem opatrně a doufala jsem v jediné – že mně ujistí, že je mezi námi všechno v pořádku, že stále cítí totéž, co před lety na Thelmanii, kdy jsme se jedné horké noci zcela oddali jeden druhému.
Ušklíbl se. Takovou reakci jsem tedy nečekala! Po zádech mi přejel mráz. „To nemohu říct. Změnilo se toho totiž hodně. A to i mezi námi.“
„Copak ty už mně nemiluješ?“ zašeptala jsem překvapeně. K mé obrovské úlevě přisvědčil. Hlasitě jsem si oddechla. „Tak mi na jedno odpověz. Proč tedy spolu neutečeme? Co tě poutá k princezně, když ne láska?“
Zamyslel se. „Co? Na to je prostá odpověď – povinnost. Jsem její hlavní bezpečnostní důstojník, nemohu ji opustit, mám obrovskou odpovědnost … copak ty to nechápeš? Vždyť i tebe, Rheio, si velice oblíbila, učinila tě dokonce svou zástupkyní … a ty bys jí tu bez výčitek svědomí nechala?“
„Svědomí?“ nadzvedla jsem obočí. „Daryane, my jsme lidé z podsvětí vesmíru a jako takoví nemáme přece žádné svědomí. Kdybychom ho totiž měli a trápily nás nějaké výčitky, asi sotva by jsme mohli být tak úspěšnými žoldáky.“
„Byli jsme úspěšní žoldáci,“ opravil mne. „Už dávno jimi nejsme. Ta doba je dávno pryč a naše sláva se už nevrátí. Vzpamatuj se! Teď žijeme tady a naše práce není zabíjení lidí na objednávku, ale starání se o jednu princeznu.“
Hledím na něho a celou mou bytost otřásá vztek. Nemám daleko k výbuchu. Znovu mi nadhazuje Anjaiu! Jak já ji nenávidím! „Kdepak. Naše práce je zametání všech stupidních činů, kterých se to rozmazlené dítě nevědomky dopustí, bráško,“ zavrčela jsem a objala Daryana okolo ramen. Něžně jsem mu přejela tvář dlaní. Nejprve ucukl, ale pak se podvolil a nechal se laskat. „Princezna je jako špatně načasovaná bomba. Brzy se svými schopnostmi sama zničí.“
„S tím naprosto souhlasím! A proto bychom také měli zůstat s ní,“ mínil. Rozčílilo mne, jak se chytl za má slova. Docela je překroutil ve vlastní prospěch, i když já jsem to myslela poněkud jinak …! „Je opravdu značně sebedestruktivní, tak bychom měli její vlastní zkáze zabránit …“
„No … dobře,“ prohlásila jsem rychle a doufala, že tohle téma už konečně opustí. Posadila jsem se na něj a nepřestávala hladit jeho líce. Už poměrně dlouho se neholil, cítím, jak mne škrábe jeho několikadenní strniště, ale nijak mi to nevadí, naopak.
Jenže jemu o ní evidentně dělá dobře mluvit! „Nechtěl bych, aby se jí něco stalo. To bych si jako bezpečnostník asi nikdy neodpustil. A povstání na planetě přibývá. Lid by mezi sebou alespoň někdy, třeba na významná výročí země, rád viděl princeznu, ale ta se do davu vydat nemůže …“
Zaklonila jsem hlavu a zhluboka se nadechla. „Zatraceně, přestaň už o ní takhle mluvit,“ doporučila jsem mu zlostně. „Nebo si opravdu na ni jednou počkám v zahradách a při její pravidelné procházce jí zastřelím!“
„Proč ji tak nenávidíš?“ vydechl Daryan nechápavě a stiskl mne v pase. Přes tričko jsem cítila jeho horké dlaně, které jako by se vpalovaly do mé kůže. Měla jsem chuť se mu vyškubnout. „Copak ty na ni žárlíš?“ došlo mu a skoro se rozesmál, když jsem zarytě mlčela. „Tak to můžeš být v klidu. Není sebemenší důvod, abys na ni žárlila.“
„Nejsme přece nuceni jí sloužit,“ pokračovala jsem, pevně rozhodnuta nenechat se vyvést z míry jeho poznámkami, které mne tolik trýznily a hromadily se mi v mysli. „No tak … odleťme odsud daleko … někde výhodně prodáme ten datadisk a po zbytek života si potom budeme žít jako páni … jak jsme si vždycky snili … spolu …“ s tím jsem se sklonila až k němu a začala ho líbat. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů a tou druhou jsem si lehce přidržovala jeho hlavu. Vím, že po … tom mi nedokáže nic odmítnout, nicméně když už jsem sahala po zipu jeho uniformy, abych jej mohla svléknout, najednou mne odstrčil. Než jsem se nadála, ztratila jsem rovnováhu a ocitla jsem se na zemi. Zuřivě jsem na něj pohlédla: „Co se zase děje?!“
„Sestro má nejsladší, nech toho, prosím. Já … já nemůžu,“ povzdechl si a pohledem ucukl stranou, když jsem se mu zpříma zahleděla do očí, sotva jsem se vyhrabala na nohy a oprášila si trošku ušpiněný oděv. Odložil stranou tu databázi, kterou měl v ruce, a nejistě se zamračil. „Prostě … prostě to nejde.“
„Prosím?“ podivila jsem se.
„Tohle … to není přirozené,“ zaúpěl tiše, jako by mu samotná ta slova činila bolest. Odvrátil se. „Nechme toho … nemá to smysl.“
Třesu se. Ani si to tak docela neuvědomuji, ale vím, že se mi v rozrušení chvějí ruce a teď rozrušená dozajista jsem. „Co? Proč?!“ nechápu.
Jeho vysvětlení je prosté a jednoduché. „Jsme sourozenci.“
„A co se tím mění? Vůbec nic. Nežijeme přece v době, kdy je tohle zakázané, či snad ano? Mé city k tobě jsou stále stejné. Já tě miluji, bratříčku, copak to nechápeš?“ zašeptala jsem a obtočila ruce okolo jeho šíje. „Co se to jen stalo? Proč spolu z téhle zatracené planety nemůžeme odletět?“
„Miluji tě stále, sestřičko, více než cokoliv, to přece víš, a dal bych pro tebe vlastní život, to ti můžu kdykoliv dokázat, ale odsud jen tak neodletím,“ oznámil mi tichým hlasem. „Možná bychom měli ukončit i celý náš vztah. Ukončíme to.“
Ztuhla jsem a zalapala po dechu. Co to říká?! V očích jsem cítila pálit slzy. On se chce se mnou rozejít! Copak nechápe, jak jsem na jeho lásce závislá?! Copak neví, co k němu cítím já?! Nemůže mne přece jen tak nechat, tak … odkopnout! Sklonila jsem hlavu a přemýšlela. Potřebuji vymyslet něco, čím bych mu i já vyrazila dech. No tak … to je ono! „Oukej. Tak si tu zůstaň. Ale dej mi ten datadisk. Kde je? Máš ho u sebe v pokoji, že je to tak? Chci, abys mi ho dal. Část z něj je přece moje.“
„Co …? Cože?!“ vykřikl, ale to už jsem vypálila z místnosti a zamířila do jeho pokoje. Cestou jsem potkala Anakina. Zdálo se mi, že mi chce něco říct, ale zdvihla jsem prst a ještě v chůzi jsem mu řekla:
„Teď ne!“
Překvapeně se po mně otočil a cosi namítnul, ale už jsem se tím více nezabývala, už mně to nezajímalo a pokládala jsem to za uzavřené. V tu dobu jsem samozřejmě ještě nevěděla, že půjde za mnou a bude nechápavě přihlížet mé a Daryanově pokračující hádce. Rozrazila jsem dveře bratrovy pracovny a začala se ve všech skříních divoce přehrabovat. Najednou byl u mně a držel mne za ruku. Pohlédla jsem na něj. Zdál se mi být velmi rozzuřený, ale to jsem byla já také.
„Je i můj, Daryane,“ sdělila jsem mu a vytrhla mu své zápěstí. „A já chci odsud zmizet se svým podílem. Buď mi dáš velmi tučné odstupné, nebo celý datadisk!“ vřískla jsem. Jeho připomenutí, abych nebyla moc hlučná, že tu nejsme sami a nemusím na nás zbytečně upozorňovat. Ignorovala jsem to. „Zatraceně, bratříčku, vytrpěli jsme si pro něj tolik! Co nám dalo práce ho najít a získat! Podílela jsem se na tom a tak od tebe žádám, abys mi jen dal to, co mi patří. Tak?“
„S tím nepočítej,“ odvětil Daryan. „Datadisk zůstane tady.“
Pohledem jsem přejela skromně vybavenou místnost. Kam ho mohl jen ukrýt? Je chytrý, ale zapomíná na to, že uvažujeme oba prakticky stejně. Najdu ho, tím si jsem naprosto jistá. „Vezmu si ho já. Ty budeš mít aspoň Anjaiu, kdežto já vůbec nic!“
„Zatraceně, mlč!“ zařval na mne. „Co když sem svým afektovaným hlasem přilákáš nějaké zvědavce?! To nemůžeme potřebovat!“ Poté se na chvíli odmlčel a když promluvil znovu, měl docela normální, obvyklý hlas. „Tak se pokusme nějak domluvit.“
Pozoroval jsem je a ze všech sil jsem se musel bránit stále vzrůstající touze zapojit se do jejich dialogu zapojit. Mluvili o datadisku a nebylo sebemenších pochyb, že je to ten, na němž jsou plány Death Star! Jak se k němu jenom dostali? Co vím, má ho u sebe můj přítel Joam Motti. Opřel jsem se zády o zeď a zhluboka dýchal. Museli ho zabít, dobrovolně by jim ho určitě nevydal. Znám ho. Plně si vždy uvědomoval, co se může stát, kdyby se datadisk dostal do těch nepravých rukou! To snad ne … snad se mu nic vážného neznalo. Snažil jsem se zaplašit tu zlou myšlenkou. Co to ovšem znamená? Proč o něj ale projevili zájem právě princeznini osobní strážci? Ví o tom vůbec Anjaia?
„O ničem se spolu domlouvat nebude. Buď všechno nebo nic,“ odsekla.
Rheia přešla rychlými kroky pokoj a prudce otevřela jednu ze skříní. Pak jedním mocným kopnutím vyrazila zadní desku a zašátrala v ní. Dlouho v ní nehledala, protože za chvíli se už otočila na Daryana, který je beze slova pozoroval, a v rukou, na které upírala zářící oči, cosi vítězně svírala.
„Musím to udělat,“ oznámila mu a já jsem na malý okamžik skutečně spatřil ten datadisk. Zajíkl jsem se. Jako vždycky mne jeho tvar uchvátil a naplnil posvátnou úctou a obdivem. Na Rheiu působil zrovna tak. „Je krásný … tak krásný! Musím, ať chceš nebo ne, bratříčku. Prodám ho. Ještě stále rozruch okolo něj neutichl a jakmile se o něm jen zmíním, nabídky se jen pohrnou. Nezabráníš mi v tom.“
„Tak to asi ne,“ uznal a varovně k ní pokročil. „Vrať mi ho, Rheio. Nezahrávej si se mnou. Nechci ti nijak ublížit.“
Dívka ucouvla. Už se neusmívá, už zřejmě pochopila, že její bratr nežertuje. Jak tam naproti sobě stojí, vypadá to velice zajímavě. Jeden jako druhý a oba je svazuje touha po datadisku. Ukryla datadisk za záda a laškovně ho vybídla: „Tak si pro něj pojď.“
Kousal jsem se do rtu. Musím přece zasáhnout … i když nevím, na čí stranu bych se měl vlastně obrátit. Než jsem vyřešil tyhle otázky, došel Daryan k Rheie a znovu jí požádal o datadisk. I tentokrát mu ho odmítla vydat a tak se spolu začali o tak cennou věc dětinsky přetahovat. Daryanovi se podařilo vyškubnout ho o něco slabší sestřičce z ruky a ta spadla na zem. Chvíli tam jen tak ležela a opírala se o lokty, jako by váhala nad tím, co má dělat dál, ale nakonec vyrazila kupředu a srazila bratra na zem. Daryanovi vypadl datadisk z ruky, ale Rheia jako by na tu najednou tak podřadnou věc zapomněla. Udeřila ho do tváře a když se napřahovala, aby mu mohla uštědřit další ránu, zachytil Daryan její ruku a překulili se, takže teď byl nahoře on a ona pod ním. Sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit, ale než tak stihl učinit, nakopla ho a sotva se odkulila, byla zase svobodná. Vyšvihla se na nohy a během toho stihla zdvihnout ze země datadisk. Poodstoupila a prohlížela si ho, zcela okouzlena.
„Je neuvěřitelné, co všechno se v něm skrývá,“ zamumlala. „Je to skoro děsivé, jakou cenu a moc má taková malá kovová věc …“ Když se Daryan zdvihl, prudce se otočila a najednou se v její ruce objevil blaster: „Stůj. Už ani krok. Nedám ti ho a pokud se mi pokusíš ho vzít, vystřelím.“
Daryan na ni zírá a nenachází slov. „Rheio …“ vydechl udiveně a zavrtěl hlavou. „Uklidni se. Co se to s tebou …?“ během řeči k ní udělal snad nevědomky jeden malý krok. Vzápětí třesk výstřel a hlavní bezpečností důstojník se zhroutil na zem.
Potlačil jsem výkřik deroucí se mi z hrdla, ale Rheia zavřískla pronikavým hlasem nahlas. Odhodila blaster a sklonila se k němu. „To snad ne … Daryane … moc mě to mrzí … nechtěla jsem … ach, Daryane …“ vzlykala a třásla nehybným bratrem. Potom k mému překvapení nešla vyhledat nějakou pomoc, ale zastrčila datadisk za opasek své uniformy, otřela si oči a vyšla k místnosti. Prošla těsně kolem mně – v panice jsem se snažil ukrýt za dveřní panel, který má minimální velikost – ale ani si mně nevšimla. Zdála se mi být velice rozrušená.
Na nic jsem už nečekal. Ani já jsem nešel zavolat lékaře, jen jsem do Daryanova pokoje zavolal služebnictvo a dříve, než vůbec někdo dorazil, jsem vyrazil za Rheiou. Šla totiž přímo k hangárům. Rozhodl jsem se, že nesmí opustit tuhle planetu, dokud mi řádně nevysvětlí, jak k datadisku přišli.
– – – – –
Zatracená residence, mumlám si pro sebe a ještě nyní si oprašuji své šatstvo. V pokusu nespustit alarm jsem udělala salto a jaksi se mi nepodařilo odhadnout výšku zdi. Pěkně jsem se tam dole rozplácla, ale s kýženým výsledkem – zatím se o mně neví. To mi je jasné, protože jinak by tu už nějací vojáci dávno byli a snažili by se mně, nevítaného hosta a vetřelce, co nejrychleji sprovodit ze světa.
Nevím ovšem, proč byl Kane pořád proti tomu, abych se sem vydala. Je to tu v pohodě, i když něco lehce postavené na hlavu. Lid se bouří proti mladičké princezně, která se chopila moci teprve před rokem a již stihla udělat nejeden karambol a zařídit nejeden úspěch, a přesto poddaní pořádají na její sídlo časté útoky. Proto je také její palác tak dobře zabezpečen. Často bývá charakterizován jako pevnost. Výborně. Kde jinde bych taky našla ty dva žoldáky když ne tady? Je to skvělé místo na výhodné pozici. Přistála jsem tady kousek, aby mně nemohly zachytit senzory v paláci. Passatteru jen tak neobjeví, má dokonalé maskovací zařízení, které jsem nedávno zakoupila a instalovala do své lodi.
Tohle je ten palác? Vypadá docela pěkně. Honosně. Ale kde je mám hledat? Měla bych být nenápadná a všechno si to nejdřív nenápadně prohlédnout nebo naopak mám zburcovat hlídky, abych si byla naprosto jistá, že tady někde opravdu pracují? Oba nápady jsou slibné, vzrušující a značně sebevražedné. Rozhodla jsem se nakonec pro tu první, méně hlučnou variantu. Kudy se tam dostanu? Hlavní vchod bude střežen. Obešla jsem celé sídlo a uvažovala. Možná nejlepší by bylo dostat se tam hangáry. To není špatný nálad. Nemusejí o mně dost dlouho vědět. Nějaké hlídky tam dozajista budou, ale ty mi nedělají sebemenší starosti. Můj blaster je neomylný. Při střílení si jsem více jista sama sebou než při bojování se světelnými meči. Nikdo se mi nevyrovná.
Po rychlém shlédnutí stavu v hangáru jsem se zamračila. To je zlé. Hangár je obrovský, plný lodí a o něco menších modulů, ale vojáků je tam pět. Ne, to se mi nepovede. V ruce se mi docela bezděčně objevily blastery. V každé dlani cítím jejich rukojeti. I kdybych dokázala několik z nich rychle zabít, pořád zbude aspoň jeden naživu, který bude schopen spustit alarm či na mně nějak jinak upozornit a přivolat posily. Musím vymyslet nějaký plán. Prvními střelami zabiju dva z nich, další budu mířit na komunikátor a budu doufat, že u sebe nemají vysílačky. Potom zabít ty zbylé pro mě bude jenom otázka chvíle.
Dobře, jdu na to. Tři, dva, jedna … teď! Saltem jsem se pootevřenými dveřmi dostala přímo před ně. Kdyby se mi tento kousek povedl, výsledek této akce by byl trochu jiný, ale protože mi podklouzla noha a já se instinktivně zachytila nedaleké poličky, ze které s rachotem popadaly všechny předměty, které na ní byly, dopadlo to zcela odlišně. Vojáci se překvapeně otočili mým směrem, přilákáni hlukem – a strnuli. V zoufalství jsem je přelétla pohledem. Bylo jich sedm. Sedm! Ty dva vzadu jsem nějak přehlédla. Rozrušeně jsem se rozhodla přehodit pořadí připravovaných činností a zacílila jsem na komunikátor. Vzápětí se to ukázalo jako dobrý nápad, protože se k němu právě jeden z vojáků hnal ve snaze přivolat posily. Takhle byl odhozen malým výbuchem a na chvíli tak byl vyřazen ze hry, jak se vzpamatovával ze šoku na zemi. Druhou střelu jsem poslala přímo na panel dveří. Nedostanou se odsud, tedy … pokud tu není někde nějaký jiný východ. V čirém zoufalství jsem se vrhla pod jednu z lodí a ukryta jsem se tam vzteky třásla.
„To nebylo dobrý,“ usoudila jsem a pěstí udeřila do země. Jsem ráda, když mi všechno vychází podle mých plánů, podle přesně nalinkovaného schématu, a když se něco vymkne mé kontrole, jsem z toho nervózní. Nesnáším improvizování, ale budu se k němu muset uchýlit, abych si zachránila kůži. Opatrně jsem vykoukla zpoza své schovky. V tu ránu mi kolem hlavy začaly létat střely. Gratulovala jsem si, že nemají moc přesnou mušku, a několika přesnými výstřely jsem zabila dva vojáky. Zase jsem zapadla na své místo zhluboka vydechla. Tak to by bylo. Už je jich jen pět, čili mně vyhovující počet.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nahnala jsem se sama do pěkné pasti. Co teď budu dělat? Jasně, tamhle ten modul bude místem, kde se ukryji vzápětí. Ale jak se tam jen živá dostanu? Jasně! Zničehonic jsem se překulila po zemi. Vojáci byli tak vyvedení z míry, že jen stáli a zírali. Tomu se říká moment překvapení. Pro sebe jsem se ušklíbla a ještě během plynulého pohybu další dva zastřelila. Teprve v tu chvíli se zbylí tři vzpamatovali a začali po mně střílet, ale to už jsem byla v bezpečí, kryta modulem.
Všimla jsem si, že to jsou docela mladí kluci, tak maximálně dvacet let. Byli docela bezradní. Asi se ještě nikdy nesetkali s někým jako jsem já. Těšilo mně to, samozřejmě. A já budu také poslední, koho kdy ve svém životě uvidí. Jeden z nich se vrhl ke dveřím a začal s nimi manipulovat. Panel byl docela roztavený, ale některé drátky a obvody z něj čouhaly a nevypadaly být tak docela zničené. Jeden se mi pokusil po dohodě se svým druhem nadběhnout, ale vycítila jsem jeho přítomnost těsně před tím, než mohl cokoliv udělat. Udeřila jsem ho a Sílou jsem mu zlomila vaz. Byl to velice příjemný zvuk. Kane by měl radost, co že mně to všechno naučil!
Skvěle, už zbývají jenom dva. Začínám se do toho dostávat. Ten jeden je stále u panelu a cosi na něm kutí, zatímco ten druhý očekává nejistě příchod toho svého kamaráda, který mně měl zřejmě zabít ze zálohy. Pomalu jsem se přesouvala za modulem a cítila jsem se ohromně sebejistě. Tak, jako že dokážu všechno, což už jsem si ujistila když se mi podařilo porazit Kana. Kterého zabiju dřív? Mám na výběr … Vyšla jsem zpoza druhé strany modulu, namířila na zmateného vojáčka a beze slova jsem mu chladně zkrátila život. Ten druhý byl však pro mně větší hrozbou – a já hloupá jsem si to neuvědomila dřív! Najednou se mu totiž podařilo otevřít dveře a vypálil ven. Zatraceně! Vyběhla jsem za ním a střelila ho do zad. Byl mrtvý dřív, než si vůbec uvědomil, že jsem ho zasáhla.
Stála jsem tam s blastery v rukou a hleděla na sedm mrtvých mladíků, které jsem zabila. Najednou jsem pocítila hluboký smutek, ale nezabývala jsem se jím. Odtahala jsem mrtvá těla do nejbližší lodě a bavila jsem se tím, že jsem si představovala, jak se asi princeznina stráž zatváří, až je tam jednoho dne najdou.
Ještě jsem se ani nevydýchala po tak náročné činnosti a už jsem slyšela, jak chodbou někdo kráčí. Byly to rychlé, chvatné kroky, ale dalo se poznat, že jsou ženské v tom, jak byly drobné. Zapadla jsem za tu loď a přitiskla se na ni. Zatraceně, to by mi teď scházelo, aby mně odhalili! Opatrně jsem vyhlédla ven. Do hangáru vstoupila jakási blondýnka. Měla štíhlou postavu a pěknou tvář, která vypadala velice mladě a rozčileně. Rozhlédla se okolo sebe a vyrazila přímo k tomu modulu, kde jsem byla já. V ten okamžik mi to konečně došlo – ta dívka je přece Rheia Didienová! Proč mi to nedošlo dřív? Vytírá si z očí slzy a za opaskem má datadisk. Chtěla se dotknout panelu, aby mohla otevřít dveře, ale místo něj nahmatala mou ruku. Nebyla jsem údivem schopná se ani hnout, ale najednou jsem prudce ucukla, stejně jako ona. Odskočila ode mně a vyhrkla:
„Omlouvám se v …“ zarazila se a vykulila oči. „To snad ne! Vy jste … Sunshine d´Ark!“ Není pochyb o tom, že mně poznala, tak jako já ji. Náhle se její výraz změnil na hrdý a sebevědomý. „Tak jste nás nakonec našla. Jdete si pro datadisk, je to tak?“ nadhodila a najednou vidím, jak se přede mnou staví do bojové pozice a mračí se. „Nikdy vám ho nedám!“ zasyčí zlostně.
„…nedám … edám … dám … ám …“ opakuje ozvěna.
Usmála jsem se. Poprvé za dobu, co tady na téhle podivné planetě jsem, jsem byla snad skutečně pobavena. Ona se mně bojí. Ona mně. Rheia Didienová, která byla úspěšným žoldákem v dobách, kdy jsem já ještě byla nic netušícím nevinným Padawanem! Dělí nás tak maximálně pět let. A přitom, místo aby to s tou obavou bylo naopak … i já jsem dle svého postoje očekávala její úder a celá jsem se třásla vzrušením. Když si představím, že budu bojovat s opravdovým žoldákem, silným a úspěšným … to je prostě skvělé. Opět si mohu dokázat, že jsem neporazitelná.
„Dejte mi ho, prosím, Rheio,“ požádala jsem ji co nejslušněji. Cítila jsem k ní úctu a zároveň jsem jí hluboce pohrdala. Byla jsem z té směsice tolika protichůdných pocitů velice zmatená. „Potřebuji ho.“
Neváhala s odpovědí. „Rozhodně ne více jak já,“ ušklíbla se smutně a její pohled, dosud upřený na mně, byl náhle na hony vzdálený. Jako kdyby nebyla duchem přítomná. „Už jsem si pro něj vytrpěla dost.“
„To Joam Motti také,“ neopomněla jsem dodat a bavila jsem se jejími rozpaky. Zrudla a ruce jí vylétly k tváři, aby mohla z očí odhodit zlostným gestem prameny nepříliš dlouhých světlých vlasů.
„Co vy víte,“ procedila skrz zuby a než jsem si uvědomila, co vlastně dělá, mne udeřila zaťatou pěstí do obličeje. Zapotácela jsem se a překvapeně se dotkla svého rtu, ve kterém mi to zvláštním způsobem pulsovalo. Na prstech, které jsem opatrně přiložila na svá ústa, byla má krev. Rozzuřeně jsem na ni pohlédla. Potěšně se usmívala, ale vyčkávala. Vrazila jsem jí tedy také jednu ránu a potom jsme se už přestaly jen tak pošťuchovat.
S otočkou mne hodlala zasáhnout nohou, ale já jsem včas ustoupila, protože jsem to čekala. Zároveň jsem si udělala prostor pro další boj. Rozhodla jsem se nepoužívat Sílu, ale vzápětí jsem toho litovala, protože Rheia Didienová měla velkou fyzickou sílu. Pokusila se mi podrazit nohy, ale ani na tohle jsem jí nenaletěla. Místo toho jsem se napřáhla a uhodila ji, až prudce vydechla, spadla na zem a chvíli musela přicházet k sobě. Bohužel v tom okamžiku, kdy jsem ji chtěla definitivně dorazit, se překulila a nakopla mne tak nečekaně, že jsem musela držet notnou dobu rovnováhu, abych se nerozplácla na zemi i já. Ale to už Rheia stála vedle mně a profesionálním pohybem mi málem zlomila ruku, jak mnou švihla o zem. Lapala jsem po dechu a než jsem se nadála, vystřelila po mně blasterem. Tak to bylo podlé! Díky Síle, že jsem nebezpečí těsně předtím vycítila a stihla ucuknout stranou, jinak by se mi strefila přímo do hlavy.
„Jste dobrá,“ podotkla. „Na to, jak jste mladá …“
To mne trochu udivilo. Mám to snad brát jako urážku? Co tím naznačovala? Rozhodla jsem se tím nijak nezabývat a přesunula jsem se ke straně, kde jsem se opět postavila na vlastní nohy, zatímco ona po mně opět vystřelila. Zatraceně! Musím jí zbavit zbraně! Vykopla jsem vpřed ve snaze jí blaster vykopnout, a nedopadlo by to snad ani tak špatně, kdyby ona mou nohu nezachytila a donutila mne bolestí skoro klesnout k zemi. Když už jsem byla téměř u země a ona na mne bezcitně takhle zblízka namířila, vyškubla jsem se jí. Několikrát jsem jí udeřila pěstí. Sotva se vzpamatovala, uhodila mne tak silně, až se mi udělaly mžitky před očima a téměř mi tím úderem vyrazila dech. Před pádem na zem mne zachránila pouze zeď za mnou, do které jsem silně narazila. Přestala jsem se ovládat definitivně. Praštila jsem ji a když se snažila bránit, zablokovala jsem jí ruku, potom i tu druhou. Několikrát vystřelila do vzduchu. Otočit hlaveň blasteru ke mně se jí však už nepodařilo. Držela jsem obě její útlá zápěstí pevně. Uvědomila si, že je v pasti.
„To nebylo špatné,“ usmála se chladně. „Na chvíli jsem se začala snad i bát.“ Náhle úsměv zmizel. Bohužel, náhoda tomu chtěla, abych mě v tom okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že se na něco chystá, udeřila mne svou hlavou do tváře. Byla to tak nečekaně tvrdá rána, až se mi zatočila hlava a před očima mi začaly kroužit bizarní hvězdičky. Okamžitě jsem její ruce pustila a padla bolestí na kolena. Měla jsem velice zvláštní pocit, který jsem najednou nedokázala definovat. Přestala jsem tisknout ruce na svůj nos, ze kterého k mému údivu sice nezačala téct krev, ale o to více mne bolel. Zcela ovládnuta nenávistí k ní jsem vytáhla blaster. Stála kousek ode mně a couvala. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stiskla spoušť a trefila ji. Udělala dva kroky dozadu a překvapeně potřásla hlavou. „To sice nebylo čestný, ale účinný,“ uznala polohlasem. Pak se skácela k zemi.
Stále jsem klečela na zemi, otupělá bolestí, a z ruky mi vypadl blaster. Měla jsem co dělat, abych se ubránila slzám, deroucím se mi do očí. Zatracené děvče! Sotva jsem si dostatečně odpočinula, natáhla jsem se k ní. Zjistila jsem, že jsem ji pouze zasáhla do ramene. Chvíli jsem přemítala nad tím, zda ji zastřelím, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Jsem tu, abych konečně získala datadisk, ale nejsem tu proto, abych zabíjela. Zvlášť nemohu zabít bezbrannou obět. To se nesluší ani nájemnému žoldákovi, jako jsem já. Zpoza jejího opasku jsem ten důležitý kus kovu vyňala a sevřela v dlani. Zhluboka jsem se nadechla a unaveně zamumlala: „Neuvěřitelný! Já mám … opravdu mám ten datadisk. Plány Death Star. To je fakticky úžasný …“
Zaslechla jsem náhle výkřik a prudce jsem se otočila. Do hangáru vlétl jakýsi kluk. Neviděla jsem mu do tváře, ale nemohl to být Daryan, zdál se mi být na něj příliš mladý. Až když se přiřítil blíž, okamžitě jsem ho poznala. Anakin Skywalker! Než jsem se nadála, vyskočila jsem na nohy a poodstoupila. Zlý sen! Co tady dělá?! Jen ať mě nepozná! Když je tady totiž on, jeho Mistr, můj milovaný Obi-Wan, nebude daleko!
Anakin se u Rheii jen lehce sklonil a už tasil meč, kterým mne nečekaně napadl. Jen o setinku dřív, než mne mohla jeho čepel zasáhnout, jsem aktivovala i já svůj meč a gratulovala jsem si, že jsem si tentokrát nevzala na tuhle „akci“ zbraň Anticie, kterou by nepochybně poznal, tak jako před rokem, či jak dlouho už to je, co jsem se s ním setkala na Almanii jednoho dusného odpoledne. Jenom pro tuhle příležitost jsem si vybrala meč rytíře a Mistra Jedi jménem Tan-Riin, se kterým jsem měla tu čest utkat se docela nedávno.
Zablokovala jsem jeho výpad a v panice se rozhlédla. Jak se odsud jenom dostanu? Mohla bych zabavit jeden z těch modulů, jak tady jsou, a s ním letět až na místo, kde mám Passatteru … a potom už by mi nic nebránilo v tom vydat se na bývalou pašeráckou základnu nad Hothem a vítězně Kanovi předat svůj úlovek. Skvěle vymyšlený plán! Teď ho jen zrealizovat … a abych byla upřímná, nemyslím si, že mám nyní, po boji s vojáky a Rheiou, ještě tolik sil, abych odolala i Anakinovi … ten mne mezitím nechal ustupovat až na pro mně vcelku výhodnou pozici, ale než jsem se mohla dostat do nejbližšího modulu, zastavil mne jeho meč. Zřejmě pochopil, o co mi šlo. Nejistě jsem se zastavila a ustoupila. Nutila jsem se uvažovat a ve své zoufalé pozici vymyslet něco, čím bych si zachránila svůj ubohý krk, zatímco jsem se musela bránit Anakinovým divokým výpadům. Jeho styl boje byl čistě instinktivní, ale o to více rychlejší a já jsem měla co dělat, abych nějakou ránu neschytala.
A pak jsem to najednou pocítila. Obi-Wan! Cítím přítomnost Obi-Wana! Na okamžik jsem ztratila soustředění a ten nevyzrálý Padawan toho bez prodlení využil. Zaryl mi meč do ruky. Vykřikla jsem a upustila datadisk ze svého sevření. Zatraceně! To snad ne! Chtěla jsem se pro něj sklonit a zvednout ho, jenže Anakin mne udeřil loktem a já … přiznám se – utekla jsem. Zachovala jsem se přesně jako zbabělec, já vím, jenže … nebudu chodit okolo horké kaše. Prostě najednou jsem to viděla jako jedinou šanci jak se vyhnout setkání s Obi-Wanem a přežití v tomhle souboji. Vběhla jsem do modulu tou nejvyšší rychlostí a než se stačil Anakin vzpamatovat, několika přesně mířenými výstřely jsem si „otevřela“ dveře hangáru a vylétla ven.
Vztek. Necítím nic jiného než vztek k sobě samé. Jsem tak hloupá! Už jsem ho držela v ruce, ano, mé prsty laskaly jeho povrch a ten datadisk … byl jenom můj, jako dárek pro Kana, který by mi aspoň odpustil mou drzost a … kdyby se tam neobjevil ten Padawan Skywalker, šlo by všechno hladce. Takhle jdu zase s prázdnou. A to jsem ho teď měla nejblíže za celou dobu. Oh, shit …