Pochopit lež – kapitola 3

Jsem na Malastare teprve pět minut a už to tady nesnáším. Jen cestou od lodi do města mi bylo nabídnuto asi osm oplzlých návrhů. A mého skvělého Mistra Ryana to jen pobavilo! Smál se tomu tak dlouho, než ho rozbolelo břicho. Potom navrhl, že bychom měli zapadnout někam do baru a poptat se. Opravdu mě zajímá, jaké chce těm štamgastům pokládat dotazy, ale proč ne? Je na řadě, teď se budu bavit já. Nejistě ho následuji do pochybného podniku. Zarazila jsem se na prahu a polkla. Nikdy jsem neviděla tolik mimozemšťanů na jednom místě! Tvorové různých ras se tu nalévají alkoholickými moky a občas se tu ozve výstřel, výkřik nebo divoké hádky. Ohlédla jsem se na Ryana:
„Myslíš si, že tohle je ten nejlepší nápad …?“
„Důvěřuj mi,“ usmál se na mě odzbrojujícím způsobem. „Mám plán, vymakaný a dobře vymyšlený do toho posledního detailu.“
„Oukej,“ pokrčila jsem rameny a následovala ho dovnitř. Ryan si sedl hned k barovému pultu a poručil nám nějaké pití. Pokynul mi, ať si přisednu, a já tak nedobrovolně učinila. Opatrně jsem se rozhlédla. „Radši bychom měli jít jinam.“
„Slečinko,“ řekl mi vedle sedící zelený mužíček s protáhlým čumákem. „Na celým Malastare neseženete lepší bliel!“
Zmateně jsem na něj hleděla. Bliel? Co to je? Když jsem se na to zeptala Ryana, vysvětlil mi, že je to sladká lepkavá tekutina, která má v sobě určité množství alkoholu podle názvu. Líbilo se mi to a tak jsem si bliel poručila. Když přede mnou stála sklenice s brčkem a příjemnou vůní, vzhlédla jsem a řekla Ryanovi: „A jaký je ten tvůj fantastický plán?“
„To nech na mě,“ odsekl mi a zeptal se barmana: „Poslyšte, promiňte, že otravuji, ale je tu někdo, kdo prodává kluzáky?“
„Kluzáky …? Vy nejste zdejší, je to tak? Aha, vy jste Stone, že ano?“ zaradoval se barman a zavolal do hlubin baru: „L´Agro, máš tu toho pilota!“ Otočil se na nás a zazubil se. „L´Agro na vás už čekal, pane Stone … závod začne brzy a vy jste se tu pořád neobjevoval … i když musím přiznat, že jsem si nemyslel, že jste až tak mladý … vaše pověst je tak velká …“
Pobavilo mne to a tlumeně jsem se zasmála. Ryan zíral na barmana a zrovna se chystal vyvést barmana z jeho trapného omylu, když tu se k nám přihnal maličký mužík s holou lebkou a v síťovaném tričku. „Mistře Stone! Už jsem se začal bát, že snad ani nepřiletíte! Tohle je vaše přítelkyně?“ ukázal baculatým prstíkem na mě.
Nadechla jsem se a chystala mu něco pořádně ostrého odseknout, nicméně Ryan položil majetnicky ruku na má ramena a přikývl: „Ano, moje … snoubenka.“
„Výborně. V tom případě to zdržení chápu,“ mrkl na něj. „Jaká byla cesta? Následujte mě, prosím …“ Mluvil k němu tak uctivě, že se Ryan nechal přemluvit a skutečně za ním šel.
„Andris, pojď,“ sykl na mě. „Dostal jsem skvělej nápad.“
„Myslela jsem, že jsi už nějaký ten plán měl!“ odvětila jsem ostře, ale poslušně jsem za nimi capkala.
„Tahle šance je mnohem lepší,“ mínil Ryan pevně a zapředl hovor s L´Agrem o tom, že létat vesmírem je teď čím dál více luxusnější, jaké typy lodí jsou nejvýhodnější a kdesi cosi … musím přiznat, že mě skutečně překvapoval. Netušila jsem, že má takové znalosti a tak slušný přehled, a tak jsem jen nevěřícně sledovala jejich rozhovor. Uprostřed naší cesty L´Agro kamsi odběhl a nechal nás stát uprostřed silnice, že si jen potřebuje něco zařídit a hned je zpátky, když tu zmizel i Ryan. To nechápu! Před malou chvílí tady stál, tady, u stánku s jakýmsi ovocem, ale choval se náhle nějak roztržitě a neklidně … a v druhém okamžiku tady už není. Zmateně jsem se rozhlížela. Kam se mohl vypařit? Zahlédla jsem jakousi malou, temnou uličku. Že by byl tam? Nakoukla jsem do ní a zavolala:
„Ryane? Ryane, jsi tady?“
Ryan se z ní opravdu vypotácel a byl nepřirozeně bledý. Zeptala jsem se ho, zda je v pořádku, ale najednou jsem cosi pocítila. Byl to jen pocit, ale velice intenzivní … cosi mi připomněl … cosi starého … dávno zapomenutého … než jsem se tím začala zabývat podrobněji, byl L´Agro zpět a opět jsme pokračovali v cestě. Ryan už ovšem nemluvil. Došli jsme až do malého hangáru, ve kterém stál mohutný kluzák, který byl Ryanovi L´Agrem hrdě předveden:
„Tak to je on, Mistře Stone. Je krásný, že? Má mnohem větší motory než ostatní kluzáky. A mnohem vyšší výkon.“
„Všiml jsem si,“ zamumlal Ryan a prohlédl si ho ze všech stran. Uznale pokýval hlavou. „Nicméně ještě jsem nikdy …“
„Chápu, že je to pod vaši úroveň, ale opravdu vaši pomoc potřebujeme, abychom zachránili výhrou náš podnik. Svou část dostanete samozřejmě taky …“ vyhrkl mužíček a otřel si pleš, na které se objevily kapičky potu. „Prosím vás, Mistře. Teď už nemůžete odmítnout!“
„L´Agro, já …“ začal Ryan, ale L´Agro už povolal droidy, kteří kluzák táhli pryč.
„Za chvíli závod startuje,“ řekl mu ještě přes rameno. „Oblečte si tu kombinézu s naším logem!“ ukázal palcem na hromádku šatstva a vyrazil za kluzákem.
Stáli jsme tam s Ryanem a mlčky na sebe hleděli. „Mám?“ zeptal se mě tlumeným hlasem.
„Když řeknu ne, tak stejně budeš závodit,“ mínila jsem. Váhavě přikývl. „Tak se obleč.“
K mému údivu se Ryan nezabýval studem, strhl ze sebe tuniku a kalhoty i přede mnou a rychle se vsoukal do tmavé kombinézy. Pohled na něj mě překvapil. Dalo se říct, že mu to sluší víc než běžné odění rytířů Jedi. Nemohla jsem mu říct, že vypadá dobře. Podotkla jsem proto, že vypadá směšně. „Tomu vy ženské nerozumíte,“ mávl rukou a na oči si připevnil obrovské, špinavé brýle.

– – – – –

Sedím v kluzáku a snažím se uklidnit sám sebe. Ještě nikdy jsem neřídil kluzák a když se tady podívám po něčem, co má zřejmě plnit účel palubní desky, musím přiznat, že mě děsí množství čudlíků a senzorů, u kterých naprosto netuším jejich funkce. Přejedu po nich prsty. Ale přiznávám, že v podbřišku cítím příjemné mrazení. Těším se. Ale jedna věc mne silně zneklidňuje – přes ty skvělé brýle, zřejmě ochrana očí proti písku a tak, nic nevidím. Nechci zklamat L´Agra a tak mu to nehodlám říct. Když mne prosil, abych zachránil jejich podnik, cosi se ve mě zlomilo. Musel jsem mu pomoct. Musel jsem. Andris to nepochopí, to vím. Taky asi nepochopila to, jak jsem se ztratil z ulice. Setkal jsem se s Mistrem, sice na pár minut … ale bylo to pro mně děsivé … bojím se Kana, a to, že se tady z čista jasna objevil, mne šokovalo a překvapilo. Jestli se spolu ještě někdy shledáme, zabije mě. Vyhlédl jsem z kokpitu kluzáku. Andris sedí hned u trati a hned vedle L´Agra. Velice mně pobavil L´Agrův názor – že přítelkyně Mistra Stonea přece nebude sedět někde mezi normálním publikem. „Půjdete si sednout ke mě do lóže,“ zazubil se na ni. A ona se teď mračí. Líbí se mi tenhle její trucovitý výraz. Rozhlížím se kolem sebe. Ostatní piloti kluzáků připravují své stroje na závod a vítají se s publikem. Není tu moc přihlížejících, slyšel jsem, že třeba Boonta Eve na Tatooine berou tamější obyvatelé jako svátek, ale tady jsou závody tak časté, že to už nikoho příliš nevzrušuje.
„A jako poslední se zde představuje náš oblíbený vzor Nathan Stone, proslulý pilot z okruhu Kessel!“ vyvolává nadšeně komentátor, čili drobný, hmyzovitý tvor. Sevřel se mi žaludek. Oblíbený vzor. Proslulý pilot. Nesmím to zkazit. Musím vyhrát! Napřímil jsem se a zamával. K mému údivu se ozvala v publiku spokojená odezva.
„Všichni se připravují na start …“
Skousl jsem ret a prsty se znovu dotýkám všech tlačítek. Nastartoval jsem motory, ani nevím jak se mi to podařilo. Energodržáky se téměř současně zapnuly a spojily oba radon-ulzery jediným tenkým, ale přesto však silným elektromagnetickým proudem. Zhluboka jsem se nadechnul. Hlavně klid. Nesmím přetížit radon-ulzery, to by bylo zlé. Možná bych tím zničil celý kluzák a to nechci, není můj. Přidal jsem lehce energii.
„… 3 …“
Motory řvaly. Lidé a droidi vyklízeli startovní čáru. Byl jsem naprosto soustředěný. Vrhl jsem rychlý pohled na Andris. Nejistě vyhledala očima můj kluzák a její tvář teď vypadala neklidně. Drž mi palce, Padawane.
„… 2 …“
Na startovní čáře už kromě kluzáků nikdo nebyl. Rozhodl jsem si zapnout bezpečností pásy. Zasekly se a já prudce trnul přezkou. Zatraceně! Nehýbe se. Vší silou jsem za něj zabral. Povol, sakra! Viděl jsem, jak Andris zmateně sleduje mé divoké počínání. Nadsedla a váhá nad tím, zda mi má jít pomoct či ne.
„… 1 …“
Ne! Pásy drží pod jakousi kovovou západkou, kam evidentně nepatří, a já s nimi nedokážu hnout. Ve vteřině jsem si však řekl, že na ně kašlu a že prostě pojedu bez nich. Uvědomuji si, jak tím ohrožuji vlastní život, ale je to má volba a už jsem se rozhodl. Rychle jsem hmátnul po rychlostní páce.
„… start!“
Kluzáky prudce vyrazily vpřed a tak jsem následoval jejich příkladu. Vyjel jsem o vteřinu později než ostatní, ale nikdo si mého zaváhání nestačil všimnout, ani Andris, ani L´Agro, ani nikdo ze řvoucího a jásajícího publika. Nalétl jsem do zatáčky. Přidal jsem motorům více energie, tak, abych více přidal šťávu do levé trysky, ze které vyšlehl oheň znatelně ostřeji než z pravé. Kluzák prudce zahnul na pravou stranu. Cítím, že jsem skoro vypadl z kokpitu a už teď lituji, že jsem se nepřipoutal. Sice bych kvůli tomu vystartoval o mnoho déle, ale zase bych neměl strach, že vyletím z kluzáku. Ale takhle mám zase zhruba čtvrté místo! Dopředu se proderu rychle.
Přitáhl jsem si rychlostní páky k sobě, abych měl možnost manévrování. Tenhle závod má jen dvě kola. Musím ho vyhrát. Stiskl jsem zuby a přilepil se na záda kluzáku těsně před sebou. Poznal jsem, že ten pilot lehce zneklidněl. Chystal jsem se ho už předjet, když tu se před námi nečekaně objevila další zatáčka. Málem se mi jí ani nepodařilo vybrat. Jakmile mnou smýklo zrychlení dozadu, zalapal jsem po dechu. Tak teď jsem měl neuvěřitelné štěstí! Možná větší roli než štěstí u mě hrála roli Síla, ale co na tom, hlavně že jsem se v plné rychlosti nerozmázl o skálu. Znovu jsem se chystal kluzák před sebou předhonit. Vjeli jsme z mírně zamrzlé krajiny do města. Rychle jsem se rozhlížel novým terénem. Město vypadá krásně, plné barevných, i když už z části odřených a ošuntělých domů, ze kterých vykukovali zvědaví lidé a na můstcích nad silnicích, po kterých jsme jeli, stáli ti nejzvídavější a s povzbuzováním sledovali závod. Ozvalo se něco, co bych mohl přirovnat k výstřelu – a jeden z motorů kluzáku, jedoucího kousek za mnou, explodoval v ohnivé výhni. Stroj se stal rázem nezvladatelným. Druhý radon-ulzer s připevněným kokpitem kluzákem začal divoce rotovat a poté narazil do mantinelů, chránících domy, kde se definitivně roztříštil. Ohlédl jsem se zpět a lapal po dechu. Takhle dopadnu i já, pokud si nedám pozor.
Musím se dostat na lepší pozici. Zakličkoval jsem, nejdříve doprava a pak doleva, a ocitl jsem se na úrovni kluzáku, který byl předtím přede mnou. Jeho pilot, zvláštní tvor s plazovitým tělem, se na mě zlostně zahleděl. „Bantha poodoo!“ otituloval mne v upřímné nenávisti. Nevěnoval jsem mu ani okamžik a trhnutím rychlostní páky jsem se dostal před něj. A zajásal jsem. Jsem třetí!
Město nečekaně skončilo a opět jsme se ocitli ve volném terénu. Přidám energii, až mé motory divoce řvou, ale druhý kluzák je příliš vzdálený. Zamračím se a plně se teď soustředím na to, abych ho dohnal, že jsem si téměř nevšimnul varovného blikání na jednom ze senzorů. Červené políčko. Co to znamená, když vidím svítit kulaté, červené políčko? Ubírám energii a v panice se rozhlížím po kluzáku. Vypadá v pořádku, tak co je za problém, zatraceně?! Ta ještěrka, kterou jsem předtím efektně předjel, mne začala opět dohánět. Rychle studuju senzor. Je na něm nějaký obrázek, který je z části smazaný. Připomíná mi radon-ulzerové motory. Je sice skvělé, že už vím, co to je, ale co s tím mám dělat? Zuřivě jsem začal mačkat tlačítka. Většinou se nic nestalo, ale teď koukám, že elektromagnetická vlna mezi mými motory začíná býti nestabilní. Hm, buď jsem to způsobil tím, jak jsem stiskl většinu čudlíků, nebo to bylo tou chybou. Zděšeně jsem ubral energii ještě o něco a všechna tlačítka okolo podivného, rudě žhnoucího senzoru. Naštěstí úspěch. Elektromagnetická vlna se stabilizovala a já, s pocitem, že teď dokážu zvládnout všechny nesnáze, jsem vyrazil kupředu.
Přede mnou se objevila skála. Chvíli jsem si myslel, že jsou ostatní tak trochu sebevrazi, protože všechny kluzáky se s řevem hnaly přímo na skalní masiv, ale když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že v hoře jsou tunely. Byly celkem čtyři. Zamýšlel jsem se nad tím, který z tunelů si mám vybrat. Je mi jasné, že každý z nich má různě dlouhou trasu. Nechal jsem se vést Sílou a vybral jsem si ten druhý zleva.

– – – – –

Zachmuřeně jsem sledovala dění na malé obrazovce. Ryan si vedl více než dobře. Teď se ocitl na třetím místě a to ještě není ani na počátku druhého kola. Teď vjel do nějakého tunelu. Zatracený kluk. Nejradši bych byla, kdyby se vůbec tohohle závodu neúčastnil, ale bylo mi předem jasné, že když si to umanul, já bych mu to nevymluvila. Další kamera je až před výjezdem z tunelu. První kluzák, druhý … kde je Ryan?! Dlouho nic nejede. Neklidně nadsedám.
„Bojíte se o něj, že?“ ptá se mě L´Agro.
„Tak trochu,“ odsekla jsem. Nemám sebemenší náladu se o tom bavit s tímhle nechutným človíčkem, který si už asi po šesté utírá svou zpocenou pleš. Jsem jím pěkně znechucená, ale on pořád naléhal, ať si sednu s ním, na lóže, ostatně, kam jinam by patřila přítelkyně tak výjimečného pilota jako je Stone? Ryan mě naštval už tím, že mě v klidu svou milenkou nazval. Mistr. Konečně vyjel z tunelu! Přiblížila jsem si ten jeho záběr. Mračí se, ale tváří se velice soustředěně. Jede neskutečně rychle. Ani jsem nedoufala, že to tak zvládne. Je na slušném třetím místě a prodírá se kupředu kličkováním mezi skalisky. Vzhlédla jsem. První kluzák projel cílovou rovinku a začínal své druhé kolo, za ním druhý a těsně u něj i Ryan. Potěšeně jsem se neubránila úsměvu. „Skvěle, Ryane,“ šeptám.
„Co jste to říkala?“ zpozorní L´Agro.
„A-ah … jen jsem ho chválila … svou mateřštinou,“ zamumlala jsem rychle. Žádná jiná výmluva mne nenapadla.
„Aha,“ přikývl odporný mužíček a nadsedl. „Dívejte se! Viděla jste to? Jak dokonale proklouzl před Hoozee?! Je na druhém místě! Stone je vskutku umělec!“
Musím ale přiznat, že i na mě způsob, kterým Ryan předhonil Hoozee, zapůsobil. Bylo to elegantní, ale Hoozee si nechtěl nechat utéct slušnou pozici a přilepil se na kluzák Ryana. Co to dělá?! Mrská svou pilotní kabinou ze strany na stanu, aby mu zabránil dostat se před něj. Dav řval a jásal. L´Agro zavřískl a radostně do mě strčil:
„Vidíte to?! Za chvíli ho sejme, uvidíte!“
Nechápala jsem, co tím vlastně myslí, ale vzápětí mi to bylo vysvětleno samotným Ryanem. Ten totiž naprosto originálním způsobem dokázal zamezit každý pokus Hoozee předjet jej a jakmile náhle cuknul svým kluzákem napravo, Hoozee, který se k němu dostal nebezpečně brzo, byl udeřen Ryanovým kokpitem do jednoho z radon-ulzerů. Energetické spoje jeho kluzáku nevydržely, zhroutily se, spojovací kabely popraskaly a motory spolu s nezvladatelnou pilotní kabinou se rozprskly do dvou směrů. Jeden z nich spadl těsně před Ryana. Zajíkla jsem se, ale to už Ryan dokázal bleskovým manévrem ucuknout jinam a tak se nebezpečí včas vyhnul. Oddechla jsem si. Ale skutečně mne zneklidnilo to, že měl L´Agro pravdu – Ryan Hoozee sejmul. Snad tak učinil omylem, snad to ani neměl v úmyslu, ale faktem zůstává to, že Ryan Hoozee zabil a už se to nevrátí. L´Agro se spokojeně zasmál a mnul si ruce.
„Stone je teď tedy druhý, to znamená, že má před sebou už jen jeden kluzák. Řekl bych, slečinko, že výhra je skoro naše!“ poznamenal a oči se mu leskly dychtivostí.
„Skoro,“ zopakovala jsem jeho slova a přepnula kamery, aby snímaly jeho kluzák. Hnal se k číslu jedna a vypadalo to, jako by všichni fandili Ryanovi. Z publika se ozývali aplausy a mně zmátlo hlavně to, jakou salvu veselí zničení kluzáku a smrt Hoozee vyvolalo. L´Agro na mě váhavě hleděl. „Je nejlepší, to ‚skoro‘ tam snad ani být nemuselo,“ vydechla jsem, aby se mě tak nedíval, protože mně to značně znervózňuje.
„Taky si myslím,“ zazubil se můj nynější společník a ve svém širokém úsměvu tak odhalil odporně nepěstěný a neúplný chrup, a mě se při tom pohledu skoro zvedl žaludek. Lehce jsem se odsunula a sklopila zrak na monitor ve svých rukou, které se mi potily strachem o Ryana, svého Mistra. Ten si vedl slušně, řítil se městem a byl nebezpečně blízko prvnímu kluzáku. Usmála jsem se. I když je to blbec, má některé své klady.

– – – – –

Jsem druhý. Skvělá pozice. První místo mám na dosah, jenom musím obelstít toho, kdo je přede mnou. To bude poměrně složité. Je to zřejmě zkušený veterán a já tenhle kluzák neznám natolik, abych věděl, co z něj ještě můžu vymáčknout. Ošil jsem se. Na jednom ze senzorů se mi podařil vyvolat obraz kluzáku svého soupeře. Zjistil jsem tak, že má obrovité radon-ulzery a určitě i slušnou kapacitu motorů. A že jeho pilotem je velký mimozemšťan světle modré kůže, shrbený nad řízením s několika výčnělky podobnými rohům na čele a na nose a k tomu všemu má tři oči a čtyři ruce. Mám odpor k tvorům, kteří nejsou lidského původu, a tak jsem k němu okamžitě pocítil nenávist. Zvládnu ho porazit. V pohodě. Z toho pocitu pramenilo krásné vzrušení. Jsem si jist sám sebou, ale chápu, že jakmile učiním krok stranou, může mě to stát život. Posunul jsem páku na ovládání motorů, nakrmil je čerstvou energií a vyrazil jsem kupředu o něco rychleji. Jsem tak blízko. Tak blízko … vzdálenost se mezi námi stále zmenšuje. Tvor otočil zčista jasna hlavu o sto osmdesát stupňů a cosi zasyčel. Nejsem si zcela jist, co říkal, ale myslím si, že to bylo něco podobného jako: „Chubba!“ A já jsem si opět uvědomil, jak moc se v naší galaxii rozmáhá huttština. Potom svou hlavu otočil zpět směrem k trati a já slyšel, jak si stále něco mumlal. Uvědomil jsem si náhle, že bych dokázal pilotovat i se zavřenýma očima. Už pro ten pocit svobody …
Musím se dostat na první místo. Chystal jsem se už na manévr, kterým bych se mohl dostat před toho roháčka, ale náhle jsem se rozhodl, že bude lepší vyčkat, až prolétneme skalním masivem, protože se potom před námi otevře volná krajina, jako stvořená na předjíždění. Můj kluzák je velice výkonný, a když to rozbalím později, uvidí mí soupeři ze mě jen záda. Vjel jsem do hory, ale tentokrát jsem zamířil do třetí díry, do které při předchozím kole jel ten tvor přede mnou. Tentokrát tam nejel, protože jsem mu zablokoval cestu a on si náhle musel vybrat jiný tunel. Rozhodl se do jet do toho, ve kterém jsem minule ztratil čas já. Jak jsem si všiml, byl plný zbytečných zatáček. Tímhle tunelem jsem projel přímo, rovně a bez zatáček skálou. Na okamžik jsem se ocitl ve vedení. S pocitem, že mě nic neporazí, jsem se řítil směrem k cíli. Ten odporný mimozemšťan však vyrovnal mou rychlost a zlostně se na mě zahleděl. „Chess ko, Stone, chess ko!“ vykřikl rozezleně a v tlamě se mu zaleskly ostré, špičaté zuby. Chtěl jsem mu něco odseknout, cokoliv, protože huttštinu jsem se kdysi na přání Kana učil, ale nakonec jsem si to nechal pro sebe. Podlý tvor náhle učinil hnusný podvod – zpomalil natolik, aby měl své trysky u mých, a přidal tolik energie, aby na mé radon-ulzery vytryskl plamen. Vykřikl jsem a prudce trhnul kormidlem. To mělo za následek, že jsem na okamžik ztratil vládu nad svým kluzákem a ten se rychle zatočil dokola. V tu chvíli jsem děkoval odstředivé síle, že jsem nevypadl z kokpitu, i když jsem k tomu neměl nijak daleko. Rozezlen jsem stočil svou kabinu vedle jeho a narazil do něj, jednou, dvakrát, třikrát … a potom už narazil do jedné ze skal a mně skoro oslepila následná exploze. Proletěl jsem nad tím, co z něj a jeho kluzáku zbylo a radostně jsem proťal pomyslnou cílovou čáru. Zpomalil jsem kluzák. Docela se zastavil. Rychle oddechuji, lapám po kyslíku, ale cítím se šťastný.
„Dle očekávání zvítězil miláček davu, náš Nathan Stone …“ vyvolával komentátor a já se dmul pýchou. S vítězným pokřikem jsem vylezl z kluzáku a seskočil na zem. Andris ke mě přiběhla a zlostně procedila skrz zuby:
„Máte štěstí, Nathane Stone, že jste vyhrál!“
Zmateně jsem se na ni zahleděl, ale to už se mi vrhla kolem krku a objala mne. Jakmile jsme se přestali objímat a ona si zřejmě uvědomila, co že to vlastně dělá, ohlédli jsme se k davu. Kolem nás byl hlouček tiše přihlížejících diváků. Nemohl jsem je zklamat. Trochu proti vůli Andris jsem ji uchopil v pase, lehce zaklonil a plně políbil.

– – – – –

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Sluší ti to, Sunshine. Tak dlouho jsem se s Kanem neviděla, že se mi po něm začalo skoro stýskat. Zasmála jsem se tomu a uhladila si tuniku. Bude mít radost? Určitě. S váháním jsem vešla do místnosti a rychlým pohledem jsem se ujistila, zda se v místnosti nenachází má sestra San, která by mohla vše jen zkomplikovat. Skvěle, není tady. Usmívám se a klaním se před Kanem.
„Mistře,“ zamumlala jsem. „Tak ráda vás vidím.“ Nevím, zda se mi hlase podařilo potlačit nadšení, které jsem z našeho setkání cítila. Nejsem jakožto Sith zvyklá projevovat své emoce, a když už se tomu tak stane, jsem na rozpacích. Doufám, že před ním nevypadám hloupě. Opatrně jsem vzhlédla. Tváří se potěšeně.
„Sunshine!“ zvolal překvapeně. „Tak dlouho ses neozvala … začínal jsem se o tebe bát … a mluvil jsem o tobě se sestrou, ale ta žije v domnění, že nejsi skutečná … ale aspoň, že jsi tady. Co si stále dělala, povídej!“
Napřímila jsem se a padla do křesla naproti němu. Sedla jsem si tak, jak to mám ve zvyku, čili nohy jsem přehodila přes opěradlo a sklouzla jsem co nejníž, protože jen takhle se mi sedí pohodlně. Kane dřív tento můj posed nenáviděl, ale časem si na něj zvyknul. Ale to bylo ještě v době největšího rozmachu Kolonie. Zahleděla jsem se na něj. Snažila jsem se nedávat moc najevo nostalgii, kterou jsem svým vzpomínáním cítila. Soustředila jsem se na to, aby byl můj tón, když jsem vzápětí promluvila, co nejklidnější a bezstarostnější. „Nedělala jsem tak nějak nic, Mistře, svůj čas jsem věnovala meditacím … ale zase jsem se zdokonalila v temné straně Síly.“
„Výborně,“ pochválil mne Kane a natáhl ruku, aby se mne dotkl, ale zamračila jsem se a lehce se odsunula. Svou ruku, kterou mne snad chtěl pohladit či zatahat za vlasy zase rychle stáhnul. „V tomhle jste se sestrou naprosto stejné,“ poznamenal s mírným povzdechem.
„Copak je špatné, že si jsme tak podobné?“ nadzvedla jsem obočí. „Je to má sestra, Kane.“
„Jste si tak podobné a přesto se mi zdá, že jste každá docela jiná,“ řekl zamyšleně a zarazil se. „Kdybych nevěděl, kdy která jste …“
„Kane, unavuje mně o ní mluvit,“ odvětila jsem prudce a učinila divoké gesto rukou.
„Proč jsi za mnou vlastně přišla, Sunshine?“ zeptal se náhle, po chvilce trapného mlčení. Vzhlédla jsem a zamyslela se. Protože jsem ho už dlouho neviděla. Stýskalo se mi po něm. Chtěla jsem s ním mluvit. Cítit jeho přítomnost. Nedokážu mu to říct takhle, tak, jak to cítím, to ne, tohle by dobrý Sith nikdy nemohl vyslovit a myslet to vážně …
„Nudím se. To nechci, to je to poslední, co bych kdy chtěla dělat. Prosím vás o jediné – pošlete mě někam do akce … to proto jsem vás poctila svou návštěvou, já si potřebuju osvojit temnou Sílu v praxi … nic jiného po vás nežádám …“ mínila jsem pevně a odhodlaně jsem se mu podívala do očí. Nedokážu se dívat do očí skoro nikomu, jen pár lidem … Kane mezi ně patří, ale nedokáži to dlouho. Ucukla jsem pohledem a nejistě se usmála.
„Ty chceš někam do akce? Tušil jsem to. Nikdy jsi nedokázala být dlouho na jednom místě. Možná by se pro tebe něco našlo, má nejdražší. Pamatuješ si na ty plány, o které jsem vinou San a tím, že se v ní na malý okamžik probudila duše Jedie, přišel? Tohle jí odpusťme, ale skončily v rukou Anakina Skywalkera a později jeho přítele Joama Mottiho, tohle vím od San, která tomu byla svědkem. Nyní je má tedy ten Motti a já po tobě chci jediné – přivez mi ty plány. Jsou moje a já o ně stále stojím,“ řekl mi Kane. Chvíli jsem na něj beze slova zírala.
„Vy chcete ty plány, ano?“ zopakovala jsem si pro jistotu.
„Ano,“ přikývl. Na chvíli se mu v očích objevila zvláštní dychtivost. „Chci je.“
„Takže je budu muset ukrást, Mistře?“ zamračila jsem se. Nejsem zloděj. Nikdy jsem se jako zloděj necítila. Žoldák, ano. Pašerák, ano. Ale nemyslím si, že jsem zlodějem, nechci se plazit ve stínu v odění barvy noci a krást.
„Nejde o loupež, Sunshine, ty plány jsou vlastně moje, až na to, že mi je na poslední chvíli někdo vyfoukl. Jsou mým majetkem, zaplatil jsem za ně až moc, takže jde jen o to, že mi ty přineseš to, co náleží mě,“ vysvětlil mi Kane a potom se zahleděl na svou dlaň, na které byla široká jizva. „Jsou to mé plány. Měl jsem je na dosah ruky …“ Naznačil zmrzačenou rukou pohyb, kterým si jakoby bral plány, ale ne všechny prsty se pohnuly. San vedla ránu dobře. „… ale nějak se mi dostaly z dosahu.“
„Získám pro vás vaše plány, Mistře,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Dostanete to, co vám po právu náleží.“
„Dokážeš si poradit?“ zeptal se mě Kane a položil mi ruku na paži. Nebylo mi to příjemné, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. „Kdyby jsi potřebovala pomoc, radu …“
„Zvládnu to,“ ujistila jsem ho.
„Motti bydlí myslím na Coruscantu,“ poradil mi Mistr. Tvrdě jsem na něj pohlédla:
„Vím, kde bydlí. Nebojte se. Dokážu to, můžete mi věřit. Ale … ještě něco. Smím si vzít loď San, naši Passatteru? Je společným majetkem nás obou, ale ona mi ji teď už asi nebude chtít vrátit. Chci svou loď, patří mě stejně jako jí,“ svěřila jsem se mu zlostně.
„Jestli ji chceš, vezmi si ji. Je v doku F4,“ poradil mi Kane a přes rty se mu mihl slabý úsměv.
„Oukej,“ souhlasila jsem a v hlavě jsem si představovala celou tuhle stanici, abych lépe věděla, kde ten dok F4 najdu. Na rozdíl od San mám výborný orientační smysl. Jo, už asi vím, kudy se tam dostanu. Neviděla jsem Passatteru už hodně dlouho, už asi rok, možná déle … Napřímila jsem se a pohlédla ke dveřím. „Nuže, já půjdu.“
„Dávej pozor,“ poznamenal ještě Kane. Ohlédla jsem se na něj a překvapeně jsem nadzvedla obočí. On se bojí o mně? Zvláštní novinka.
„Pozor ať si dává Joam Motti,“ odvětila jsem s úšklebkem a vykročila do temných chodeb.

– – – – –

Po nepříliš zdařilé meditaci jsem se zhroutila na lůžko za účelem pěkně se z toho vyspat. Usnula jsem dříve, než jsem čekala. V hlavě mi však stále vířily obrazy z mé meditace. Využila jsem svého strachu z minulosti a obavy z přítomnosti pro pohled do budoucnosti. Ve spánku teď spatřím všechno to, co jsem viděla předtím. Nedává to smysl. Jako první je tu Kane, je vzteky bez sebe a uhodil mne. Horečnatě šmátrám po svém světelném meči, ale nedokáži ho najít. Cítím své zoufalství. Zabije mě! Vzápětí se však obraz změní. Vidím Obi-Wana, jak vbíhá jakousi postranní chodbou do mého pokoje tady na stanici a náhle se zarazil, otočil a k něčemu se sklání. Jeho tvář je živým spodobněním překvapení a šoku. Klesl na kolena. Cosi nezřetelně mumlá. V očích se mu zalesknou slzy. Vše se zamlží a já mám možnost shlédnout na jakousi blondýnku, jenž se přede mnou staví do bojové pozice a mračí se. Za opaskem má datadisk. „Nikdy ti ho nedám!“ zasyčí zlostně. „…nedám … edám … dám … ám …“ opakuje ozvěna. Usuzuji z toho, že se teď nacházíme někde v jakémsi skladišti či snad v hangáru. Vykročím směrem k ní. Jako poslední obraz je Sunshine. Pereme se. Ona drží v ruce blaster. Chce ho namířit na mě. Chce mě zabít! Úzkost ovládne mé smysly. Přetlačujeme se o zbraň. Výstřel.
Zděšeně jsem se posadila na posteli. Rychle oddechuji a čelo mi pokrývá pot. Nemám ráda zlé sny. Straší mně i ve dne. Spustím nohy z postele a lapám po dechu. Mám nožičky moc krátké na to, abych jimi dosáhla na zem, ale to mi v danou chvíli vůbec nevadí. Rozesmála jsem se úlevou. Jak mně může zabít má sestra, když neexistuje? Směšné!
A v ten okamžik jsem ji zahlédla. Prošla kolem otevřených dveří do mého pokoje a na malý zlomek vteřiny se naše oči setkaly. Přes rty se jí mihl úsměv. A pak zase zmizela. Sedím teď zmateně na lůžku a váhavě pohlížím na dveře. Neopovažuji se pohnout. Sunshine tam již dávno není, ale já si jsem naprosto jistá, že to byla ona, má sestra, dokonce jsem pocítila její přítomnost! Vyděšeně ujišťuji sama sebe, že jsem se nechala marně svým okolím přesvědčit, že jsem cvok, protože má sestra žije. Mám důkaz! Po chvíli přemýšlení jsem si obula své terénní botky a vyrazila jsem za Mistrem.
„Kane!“ vykřikla jsem a padla mu k nohám. „Viděla jsem Sunshine! Jak je to možné?!“
„Tvá sestra se vrátila,“ usměje se Kane a upře na mně pohled plný vnitřní sebedůvěry a klidu. „Vrátila se.“

Kapitola 2 x Kapitola 4 – – – >