Docela dobře jsem si popovídal s tím Ryanem. Svěřil jsem se mu se vším, co se stalo na Charline, on mi na oplátku líčil jejich život tady na Malastare a co chvíli jsme se smáli, protože jeho vyprávění bylo velice osobité a vtipné. Ale zjistil jsem takové věci jako že tu i přesto, že si to Rada nepřála, závodili, ten kluzák, co prodávali, sami zrekonstruovali a že dokonce několikrát ten závod i vyhráli. Nedokáži si představit, jak by to dopadlo, kdybych si do takového kluzáku sednul já a snažil se závodit! Právě já, se svým odporem k létání!
Zrovna jsme byli u toho, kterak probíhala rvačka v baru, když Ryan řekl o jednom ze šampionů, že podvádí. Začínalo to být poměrně napínavé, když tu jsme zaslechli Andrisino odkašlání. Nechápavě jsme se na ni otočili. Seděla u přijímače a divoce gestikulovala: „Mistře Obi-Wane, Ryane! Pojďte sem! Něco se děje a já nevím co! Vypadá to jako kdyby se sem valilo mnoho lidí, jako kdysi bývaly ty demonstrace na Coruscantu, jestli si pamatujete, nebo tak něco …“
Zděšeně jsem se nad ní sklonil a polohlasně zaklel. To snad ne! Zrovna ve chvíli, kdy ani já, ani její osobní strážci nemůžeme být s princeznou, následuje útok na palác! Rychle se snažím uvažovat, co budeme dělat. Andris podotkla, že nemůže přistát, ale naléhal jsem na ni, ať to přece jenom udělá.
„Jsou tam lidé, Obi-Wane,“ odvětila vztekle, ale k mému velkému potěšení začala vypočítávat dráhu přistání. „Já … nemůžu přece přistát na místě, kde jsou lidé!“ mumlala si pro sebe vzpurným hlasem a prstem ukázala na zjištěnou trajektorii. „Vidíte? Vychází to přesně sem! To je nesmysl!“
Zavrtěl jsem hlavou: „Prostě v klidu přistávej. Však oni se uhnou, věř mi. Musíme sjednat pořádek za každou cenu. Ke vzpouře nesmí dojít!“ Rychle jsem se odebral k jinému senzoru a zapnul okruh, kterým se obvykle scannují lodě. Jsou až v zahradách. To je zlé. A ještě k tomu jich je tolik! Ale … ale co když se už dostali až do sídla?! Princeznina bezpečnostní jednotka je přece tak oslabena!
„Jak myslíte,“ povzdechla si Andris.
Pocítil jsem, jak klesáme, a tak jsem křiknul na Ryana: „Hochu, ty a Andris se snažte potlačit to povstání, já musím … musím za princeznou Anjaiou. Mám tušení něčeho velice zneklidňujícího. Snad se jí ještě nic nestalo.“
„Oukej, Mistře,“ přikývl Ryan a ohlédl se na Andris, která poťouchle nadzvedla obočí a otevřela dveře, kterými jsem opatrně vyhlédl ven.
Všude okolo nás byl rozbouřený dav, mnoho z nich mělo v rukou blastery, ale i blasterové pušky a iontová děla. Nechtěl jsem si ani představit, kde k nim přišli, ale když jsem pohlédl na hlídací věž a všiml jsem si, že v nich hlídka není, bylo mi to hned jasné. Zatraceně! Kdo ví, zda vůbec stihli zkontaktovat palác!
Zraky všech se upíraly teď na mně, stojícího na rampě. Bez zaváhání na mně zamířili, i když jim zprvu nebylo tak jasné, kdo jsem. Bylo mi to nepříjemné, zvlášť, když mně vzápětí ti lidé, šílení vztekem, poznali. „To je přece ten Jedi Kenobi!“ vykřikl jeden z nich a všichni se přidali: „Obi-Wan Kenobi, no jasně, Obi-Wan!“
Kolem hlavy mi k mému údivu zasvištělo několik střel. Neuhnul jsem ani o centimetr a snažil jsem se je utišit, ale dlouho mne neposlouchali. „Snaží se nás zblbnout, tím svým uměním rytíře Jedi!“ zavřískl někdo a dav po něm ihned jeho slova opakoval: „Snaží se nás zblbnout uměním rytíře Jedi!“
Situace začínala být na pováženou. Střel na mně vypálených přibývalo a tak jsme byl nucen aktivovat světelný meč, kterým jsem většinu střel hbitě odrazil. Lidé se zarazili a nejistě na mně hleděli. Asi ani nestihli zpozorovat, co jsem udělal. Viděli jen bzučící zbraň v mé ruce a tak na chvíli strnuli.
Těsně za mnou se objevili ti dva, Andris a Ryan. I oni bez prodlení zapnuli své meče a dav pouze mlčky ustoupil. To mi zvedlo náladu a skoro jsem se usmál. Aspoň že tady mají tu minimální úctu před rytíři Jedi! „Zvládnete to?“ zeptal jsem se toho Mistra s Padawanem přes rameno.
„Jasně,“ přikývla Andris a tak jsem, ujištěn, mohl s klidem proběhnout mezi lidmi, kteří mi ochotně udělali místo, a zamířit k paláci. Když jsem se však otočil, viděl jsem, že se mají ti dva co ohánět, aby se ubránili. To mi dělalo trochu starosti, ale umínil jsem si, že jakmile zjistím, jaká je situace v princeznině sídle, někoho jim pošlu na pomoc.
Tady to vypadalo celkem dobře, nikde nikdo, všude ticho … obešel jsem skoro celou residenci, ale na nic zvláštního jsem nenarazil. Okamžik mi trvalo, než mi došlo, že to je pravděpodobně známka toho, že se asi někde něco děje, když tu nejsou hlídky. Vlezl jsem tam tou nejvhodnější cestou – oknem – a ihned o cosi zakopnul. Pohlédl jsem na to a našel jsem tak některé vojáky, které jsem předtím v paláci marně hledal.
„Při Síle,“ usykl jsem a plížil se palácem. Nejhorší na tom bylo, že jsem neměl ani sebemenší tušení, kam by se mohla Anjaia v případě útoku ukrýt. Šel jsem se tedy podívat do jejího pokoje, ale ten byl prázdný. Tedy … skoro prázdný. U dveří seděla princeznina služebná Haimee a když jsem se k ní přiblížil, všiml jsem si, že je postřelená. Kleknul jsem si k ní: „Jste v pořádku?“
Vzhlédla ke mně a usoudil jsem, že mně náhle nemůže poznat, podle toho, jak na mně popleteně hledí. „Ach, Mistře Obi-Wane,“ usmála se nakonec a zakašlala. „Tak jste se tedy opravdu vrátil … začínali jsme o tom pochybovat …“
„Kde je princezna?“ naléhám na ni. Neušlo mi, že je kolem ní kaluž šarlatové krve. Zvedl se mi z toho trochu žaludek. „Kde je princezna?“ opakuji nervózně. Kdo ví, co se tady dělo, když jsem tu nebyl!
Haimee mlčí. Až po chvíli jsem si všiml, že cosi neslyšitelně přece jenom říká. Naklonil jsem se k ní, abych něco z jejích slov pochytil. „Stalo se … stalo se to hned, co jste odletěl … proč jste nás opustil? Nevěděli jsme, co máme dělat …“ mumlá a já si uvědomuji, že vlastně ani sama neví, co to říká. Vždyť umírá. Nemůžu po ní nic moc chtít. „To s tím vaším učedníkem … taková hrozná věc … já vám musím říct pravdu … ale předem se za ni moc omlouvám …“
Zpozorněl jsem. „Mluvte!“ vykřikl jsem a docela jsem zapomněl na to, že bych měl být radši potichu. Zmínka o Padawanovi mi vlila novou energii do žil. „Prosím vás, mluvte! Co máte s jeho zmizením společného?!“
„Nechtěla jsem … nechtěla …“ šeptá, ale potom je její tichý hlas přerušen záchvatem kašle. Ruce si tiskne na břicho, ze kterého se valí krev. Vyčerpaně se opře o zeď a přivře oči. „Jsem strašně unavená, Mistře … a ta zima …“
Je mi jasné, že už dlouho nevydrží, ale moje trpělivost začíná docházet. „Co jste nechtěla? Haimee, podívejte se na mně! Prosím vás, řekněte mi, co jste nechtěla?!“ Třesu s ní, i přesto, že už dávno zemřela. Něžně jsem ji přenesl na postel a s povzdechem jsem se na ni zahleděl. Takže jsem nezjistil nic, vůbec nic. Nevím, kde je princezna, nevím, co je s Anakinem … mám chuť řvát zoufalstvím.
Ale možná přece jenom něco vím, a to kde Anjaiu najdu. Když nebyla tady, může být už leda v trůnním sále nebo v jídelně. Rozhodl jsem se jít podívat jako první do jídelny, protože se mi zdá, že je ten pravý čas na večeři. A tady vždycky bývá jídlo v tu samou dobu. Přesunoval jsem se palácem a snažil jsem se splynout se Sílou, ale opět jsem cítil, jak ztrácím soustředění a Sílu velice slabě cítím. Nerozumím tomu.
Vpadnul jsem do přípravné místnosti a zmateně se rozhlédl. Tady už to vypadá jako po boji. Je zde mnoho mrtvých vojáků, ale stále mi uniká, kdo by to tak zvládl, tak beze ztrát na vlastní straně. Nikde nevidím nikoho jiného než princezninu ostrahu, všichni jsou oblečeni stejně. Poklekl jsem u jednoho vojáka a strnul. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Byl sice zastřelen, ale zároveň měl uťatou ruku v lokti světelným mečem. Zřejmě ho někdo potřeboval zbavit zbraně. Zalapal jsem po dechu a jen stěží se bránil výkřiku. Kdo to jen mohl udělat?!
A pak najednou jsem přestal tápat. Je to jasné. Mohl by to být leda ten Sith, se kterým jsem se utkal ještě na Coruscantu a se kterým jsem ten souboj tak potupně prohrál. Takže mně vystopoval až sem. Předtím byl nucen čelit pouze Anakinovi – a ten zmizel. Všechno to do sebe tak najednou zapadá. Proč mně to nenapadlo dřív? Byl jsem tak zaslepený … a díky tomu se může stát i to nejhorší!
Přeběhl jsem místnost s novým elánem a nakouknul zvědavě do jídelny. Na stole ještě bylo jídlo. Kromě několika mrtvol opět nic, co by stálo za bližší prozkoumání. Dvě mrtvá těla dokonce patřila dalším dvěma Anjainým služebným, ještě docela mladým děvčatům, z čehož jsem usoudil, že tudy musela princezna prchat, ale ten Sith je dostihl. To snad ne! Nicméně vypadá to, že Anjaia unikla. Kde tedy bude?
V trůnním sále. Když nebude tam, tak už nevím. Musím to zkusit. Problém bude možná v tom, že si nejsem jist, zda to najdu, byl jsem tam zatím jen párkrát, takže se musím nechat vést svým instinktem, to snad bude to nejjednodušší, i když chvílemi už Sílu vůbec necítím. Došel jsem až do míst, kde jsem zhruba tušil trůnní sál, a nejistě se zarazil. Je to ono nebo ne? Mám se podívat dovnitř …? Mé váhání však vzápětí za mně kdosi neznámý vyřešil. Zaslechl jsem totiž několik výstřelů a princeznin výkřik.
Vběhnul jsem dovnitř, v ruce nově aktivovaný světelný meč. A ten pohled, co se mi naskytl, byl šokující. Kousek od trůnu stál jakýsi mladý muž, kterého jsem okamžitě poznal z toho záznamu, co pořídil tehdy Daryan po té přestřelce v sadu, a u jeho nohou ležela Anjaia, naštěstí stále živá, i když zoufalá, na kterou on mířil blasterem. Jinak všude okolo leželo několik mrtvých mužů.
Oba na mně pohlédli, princezna s nadějí, on s radostí. Nebyl jsem schopen ničeho jiného než tam stát a zírat na ně. Potom ji však ten muž drsně chytil za jedno útlé zápěstí a donutil vstát, aby jí mohl k hlavě přiložit snáz hlaveň blasteru. Popošel jsem k němu, ale to už se mladík zazubil:
„Fantastické! Sám Mistr Obi-Wan Kenobi! Je to pro mě čest, zase se s vámi setkat!“
Zarazil jsem se. On mně zná?! Jak je to možné? A co myslel tím, že se setkává se mnou zase? Vůbec to nechápu. Ale … řekl bych, že je mi ta jeho tvář přece jenom povědomá … nevím, nedokáži si vzpomenout, kde jsem se s ním setkal … sklonil jsem meč a překvapeně na něj pohlížel.
„Vy už si na mně nepamatujete?“ podivil se a zavrtěl hlavou, jako by tím byl znechucen. Vypadal však poměrně pobaveně. „Jak krátkou máte paměť. Myslel jsem, že mě také rád uvidíte. Že si zopakujeme celou naši trasu na Dantooine.“
Byl jsem tak dokonale vyveden z míry, že jsem nemohl ani promluvit. Ten mladý Sith je nepochybně můj dávný přítel Kieth! Nedokáži tomu uvěřit! Vždyť jsem si myslel, že je mrtvý, on přece musel být mrtvý …! Ale nikdo jiný by kromě mého a jeho Mistra nevěděl, co se stalo na Dantooine, kdy jsme my dva, ještě arogantní, sebevědomí Padawani tajně utekli z příšerně nudné mise a … potřásl jsem hlavou. Je to on. Ty velké hnědé oči, ten nevinný výraz a odstávající uši, kvůli kterým jsem se mu často posmíval … nikdo jiný to být ani nemůže. ,„Co tady děláš, Kiethe?“ zeptal jsem se ho. Snažil jsem se mluvit docela normálně, ale přesto se mi trochu zatřásl hlas. Doufal jsem, že si toho nevšiml.
„Jakmile jsem se dozvěděl, že se vydáváte sem na Charline, následoval jsem vás,“ pokrčil rameny a přes rty se mu mihl úsměv, který mně definitivně rozzuřil. „Víte, po tom souboji na Coruscantě jsem si řekl, že by nebylo špatné změřit naše síly ještě jednou – ale bez toho vašeho Padawana.“
Cítil jsem, jak mi vře krev v žilách, ale ze všech sil jsem se držel. Kdybych na něj zaútočil nyní, mohl by zabít princeznu a to je to poslední, co si přeji. „Co jsi mu udělal?!“ zeptal jsem se ho ostře.
„Zatím nic,“ zasmál se a lehce ustoupil k trůnu. Vím, že za ním je tajný vchod, ale jak to, že o něm ví i on?! Trhnul princeznou a ta spadla na zem. „Ale Výsosti,“ pronesl káravě. „Vy mi to vůbec neusnadňujete. Připadám si pak jako surovec.“
Hodlal jsem využít jeho ztráty soustředění na mně a chtěl jsem ho Sílou odhodit, ale k mému velkému překvapení se nic nestalo. Prostě jsem tam před ním jenom mávl rukou. Přesto Kieth cosi vycítil a pohlédl na mně: „Vydržte, jen tady něco dodělám,“ oznámil mi jen tak mimochodem a Anjaiu za ruku připoutal k trůnu. Potom se otočil na mně a zapnul světelný meč.
Reagoval jsem na to stejně a chvíli jsme jen tak stáli, hleděli na sebe a čekali, kdo první zaútočí. Jako prvního přestalo vyčkávání bavit Kietha a jeho výpad mne překvapil tím, jak byl tvrdý a přesně mířený. Kdybych ho nějakým způsobem nedokázal vykrýt, nepochybně by mi usekl hlavu. Sklonil jsem se, přemetem se dostal na druhou stranu a udeřil na něj z boku. Ladně se otočil, zablokoval můj výpad a plynule mne nakopl. Zapotácel jsem se a měl jsem co dělat, abych nespadl na zem, ale to už zaútočil znovu. Opět jsem si při našem souboji vzpomněl na cvičné boje s Mistrem. V jeho stylu se příliš odrážel výcvik rytíře Jedi a to byla jeho slabina, které jsem hodlal využít.
Hlavou se mi mihla ta věc, která se stala před tolika lety, kdy jsme sledovali, jak nám dvěma, samozřejmě se bez dozoru dostali do problémů a později i do zajetí, šli naši Mistrové osvobodit. Ani nevím, proč jsem si na to právě teď vzpomněl.
Udeřil teď na mně tak silně, až mi nezbývalo nic jiného než ustupovat. Bojuje nečekaně rychle, jako by tušil, že jakmile poleví a já se přestanu bránit, zaútočím a smetu ho. Bohužel mi k tomu nedává příležitost. Couval jsem tak dlouho, až jsem zakopl o schody vedoucí k trůnu. Zmateně jsem se otočil, abych zjistil, co se to dělo, ale to už mi kolem hlavy zasvištěl jeho meč.
Jen těsně jsem se odkulil stranou a zhluboka dýchal, když jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl v té chvíli smrti. Ještě jsem se ani nezdvihl na nohy a už do mně bušil znovu. Zachytil jsem jeho ruku a vrazil mu pořádnou ránu pěstí, až klesl k zemi. Zřejmě s tím vůbec nepočítal.
Využil jsem té chvíle, kdy se vzpamatovával a překonával bolest, kterou jsem mu způsobil, a přiskočil jsem k princezně. „Jste v pořádku?“ zeptal jsem se jí se starostlivostí. Ne, nevypadala naštěstí nijak zraněna kromě toho, že byla silně otřesena.
„Nic mi není,“ vzlykla. „Ale Haimee … a Thue … bylo to strašné,“ zavrtěla hlavou a otřela si rukou slzy. „Pomozte mi, prosím,“ ukázala na pouta, kterými byla pevně spojena s trůnem. Pozvedl jsem meč, kterým jsem je hodlal přetnout, ale vzápětí jsem se ocitl na zemi, kam mně Kieth zlostně srazil.
Vyrazil jsem si tím dech a meč mi vyletěl z ruky. Zoufale jsem se rozhlédl, ale nikde jsem ho neviděl. Kam se jen mohl zakutálet?! Kieth po mně švihl mečem a já jsem se jen těsně pod ním překulil. Vyskočil jsem na nohy a s otočkou ho kopl ve snaze vyrazit mu zbraň z ruky, ale nepodařilo se.
Udeřil jsem ho tedy ještě jednou a pokusil jsem se mu podrazit nohy. Zabalancoval, ale než jsem se nadál, udělal salto a zasáhl mne do ruky. Bolestí jsem klopýtl a klesl na kolena. Byla to pěkně hluboká rána a v prstech jsem skoro ztrácel cit.
„Obi-Wane!“ vykřikla Anjaia. „Pozor!“
Rychle jsem vzhlédl a zjistil, že se mně Kieth chystá dalším úderem zabít, a byl jsem moc rád, že jsem v sobě ještě dokázal najít sílu uhnout stranou. Bleskově jsem zauvažoval, co budu dělat, když tu jsem konečně zahlédl svůj meč. Byl zapadlý pod oknem. Rozeběhl jsem se, jen o chlup se vyhnul Kiethovi, udělal kotrmelec a když jsem se už ocitl na nohou a prudce se otočil ke svému soupeři, už jsem měl meč v ruce.
Kieth znejistěl, ale neváhal a pustil se do nového souboje. Šlo mi to těžko, tím spíš, že jsem nemohl používat druhou ruku a Kieth byl ještě plný síly. Opět jsem se ho pokusil odhodit Sílou, ale opět jsem z toho vyšel zklamaný. Nejde to. Nejde to! Ohlédl jsem se na princeznu. S obavou na mne hleděla. Nemohu ji zklamat, ne teď.
Další výpad vedl Kieth kamsi stranou. Těsně předtím, než jeho meč dopadl, jsem si uvědomil, že byl veden na Anjaiu, a stihl jsem ho zablokovat. Udělal jsem přes Kiethovu hlavou přemet a kryl princeznu vlastním tělem. Proč se ji snaží zabít až nyní? Nerozumím jeho chování. Kdyby chtěl, zabil by ji už dávno!
Vzápětí jsem si počkal, až se přiblíží, a jakmile na mne udeřil a pokusil se přese mně dostat k Anjaie, podařilo se mu sice rozpůlit onen masivní trůn, ale zároveň se sám nabodl na můj meč. Princezna skoro hystericky zavřískla a snažila se skrýt za mými zády, ale Kieth už pro ni nebyl nebezpečím. Lehce se vzdálil a padl na kolena na zem. Překvapeně se na mně zadíval:
„Kdo by to byl řekl …?“
V tu chvíli dosud zavřené dveře povolily a dovnitř vpadlo asi dvacet vojáků a v jejich čele Andris s Ryanem. Všichni se hnali k Anjaie, která, jakmile jsem ji osvobodil, jenom zoufale ustupovala, rukama si kryla hlavu a ucpávala uši. „Běžte pryč, prosím,“ zašeptala bolestným hlasem. „Běžte všichni okamžitě pryč!“
Otočil jsem se na ni a poznamenal: „Už je to dobré, princezno. Už vám nic nehrozí.“
Princezna však můj optimismus nesdílela a omdlela jako špalek. Málem se mi ji ani nepodařilo zachytit do náruče. Přenesl jsem ji do toho jejího pokoje na odvrácené straně sídla a vrátil jsem se, abych se podíval, co se stalo s Kiethem.
Ke svému údivu jsem ho v trůnním sále už nenašel. Vyptával jsem se na něj všech, ale nikdo, dokonce ani Ryan a Andris mi nedokázali říct, kam se poděl. Věděli jedno – když vběhli dovnitř, ještě tam byl, ale než se kdokoliv vzpamatoval, zmizel beze stopy. Všem jsem pořádně vynadal, že ho nezajistili, dokud byl čas, ale bylo mi jasné, že hlavní vinu na tom nesu já. Měl jsem ho dorazit, když jsem měl tu příležitost.
Přesunul jsem se k princezně, která se mezitím v opatrovnictví několika svých služebných probrala. Jakmile mne zahlédla, unaveně se pokusila o úsměv: „Musím vám poděkovat, Mistře Obi-Wane. Zachránil jste mi život. Ani nevíte, jak moc si toho vážím.“ Potom poslala všechny služebné pryč.
Potřásl jsem hlavou: „Jsem přece Jedi, není-li tomu tak? Od toho se takovéhle ty klasické hrdinské kousky očekávají.“ Ohlédl jsem se ke dveřím: „Chtěl bych vás seznámit s Mistrem Jedi Ryanem Dethem a jeho Padawanem Andris … tedy Inlandris Mac,“ mávl jsem rukou k těm dvoum, kteří ke mně mezitím došli a poklonili se před princeznou, která se posadila a podala jim ruku:
„Síla s vámi.“
„Měli velký podíl na potlačení té vzpoury, která probíhala současně s tím … s tím tady uvnitř, víte?“ nezapomněl jsem podotknout a spiklenecky na ně zamrkal. Výslovně si totiž přáli, abych se o tom před ní nijak zvlášť nezmiňoval. Ryan byl při tom dokonce postřelen a následně ošetřen a stejně nechtěl, abych se o jeho zásluhách nějak rozšiřoval. Mohlo jim snad být předem jasné, že jí o tom řeknu! Princezna přikývla a potom mně požádala, zda bychom nemohli odejít.
„Mohu teď být chvíli o samotě? Musím … musím se z toho, co se dnes stalo, ještě pořádně vzpamatovat,“ vzdychla a upřela na mně své oči. „Prosím.“ Vrhla krátký pohled i na Andris a Ryana a slabě se usmála: „Ráda jsem vás poznala.“
Opustili jsme její pokoj a když jsme tak potichu šli směrem k trůnnímu sálu, já jsem jen tak pro sebe podotkl: „Když tady Kieth nikde není, je jasné, že se vrátí a pokusí se na princeznu ještě jednou zaútočit.“
Pocítil jsem na sobě Andrisin pohled: „Nechcete snad princezny využít jako živé návnady, že ne, Obi-Wane?“ zeptala se a když jsem souhlasně mlčel, pobouřeně vykřikla: „Vy jste se snad úplně zbláznil!“
„Naopak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musíme mít jistotu, že se vrátí, protože … protože někde vězní Anakina a … jenom chci vědět na sto procent, zda mu jde tak o princeznu nebo o mně,“ vysvětluji jim, ale stejně vím, že mně stejně moc neposlouchají a domýšlejí si všechny možné katastrofické následky mého jednání. „V žádném případě bych její život neohrozil,“ dodal jsem rychle.
„To prostě nemůžeme připustit,“ rozhodla Andris a já jsem se snažil, abych na sobě nedal moc najevo své zklamání. Jsem zoufalý a vůbec netuším, jak nebo kde bych mohl svého Padawana najít.
Nastalo ticho a my beze slova kráčeli dál. Za okamžik se slova chopil Ryan: „Jedné věci tu ale nerozumím. U koho je tedy ten datadisk? Berme v úvahu, že se pro něj ten … Kieth jste říkal? Že se pro něj vrátil. V tom případě ho ale nemá ta osoba, která ho má podle Anakina. Je možné, že Kieth a ten člověk z hangáru je jedna a ta samá postava a tehdy ten datadisk vůbec nezískal?“
Zarazil jsem se. „To mně nenapadlo …“ vyhrkl jsem a rychle jsem pohlédl směrem k princezniným pokojům. Leda že by ho měla u sebe ona! Zastavil jsem se a pocítil na sobě jejich zmatené pohledy. „To mně vůbec nenapadlo!“ zopakoval jsem.
– – – – –
Třásl jsem se zimou a i když jsem se ze všech sil snažil zahřát, zuby mi hlasitě drkotaly. Chvěl jsem se po celém těle a zoufale čekal na příchod někoho, kdo by mi nějak pomohl, aspoň minimálně. Všude kolem mně je tma. Vůbec nic nevidím. Ani nemohu použít Sílu, protože ji stále necítím. Mám strach. Nevím, co mně čeká. Kručí mi v břiše a musím na záchod. Snažil jsem se volat o pomoc, ale nikdo, kdo by mně slyšel, tady není. Když jsem měl docela otupělé hlasivky, přestal jsem křičet a schoulil se v rohu svého vězení, zda se tím dá tahle klec jako pro zvíře nazývat.
Zahlédl jsem blikající se světlo. Slyším kroky. Jsou čím dál blíž. Stáhl jsem se. Někdo došel až skoro k mé kleci a postavil ono světlo na zem. Snažím se zaostřit na toho člověka, který mne poctil svou návštěvou, ale stojí ve špatném úhlu, nevidím mu do tváře. Možná to je úmyslné. Cosi mi dovnitř hodil. Vypadá to jako kousek chleba. Nejistě jsem to zvedl a modlil se, aby to bylo hlavně poživatelné.
„Napadlo mně, že bys mohl mít třeba hlad. Jsi tu už skoro druhý den,“ poznamenal ten člověk. Dobře, už aspoň vím, že je to muž. Má takový příjemný, sympatický hlas, nijak zvlášť hluboký, z čehož usuzuji, že nebude moc starý, je také hodně vysoký, má široká ramena a krátce ostříhané vlasy.
Pomyslel jsem si, že bych se od něj mohl něco dozvědět. Zhluboka jsem se nadechl: „Kdo jste?“ zeptal jsem se ho. Můj hlas zněl nějak nepřirozeně. Olízl jsem si rty a zkusil jsem to znova. „Co chcete? Co ode mně chcete?“
Chvíli mlčí, jako by přemýšlel, co vlastně chce. Promluví až po jaké době. „Datadisk. Ty víš co to je, taková malá, zbytečná kovová hračka, kterou ty jistě na nic nepotřebuješ. Určitě ho máš u sebe ty. Řekni mi, kde ho najdu, a třeba tě propustím,“ pronesl mírně a v jeho hlase slyším pousmání. „Jsi přece rozumný Padawan. Řekni mi, kde je, a já nic tvému Mistrovi neudělám.“
„Jste to vy, Daryane?“ zkusil jsem to, i když jsem si byl v hloubi duše jistý, že to on není. Daryan je spíše drobnější a má delší vlasy. Ale šlo mi jen o ten pocit, abych aspoň věděl, kdo mě tu uvěznil.
„Ne.“ Jeho hlas je náhle o mnoho ostřejší. Přistoupil blíž ke kleci a já konečně vidím do jeho obličeje. Netuším, kdo by to mohl být. Počkat, řekl bych, že jsem ho už někde viděl … ano, tehdy u Daryana, když nám ukazoval ten pořízený obrázek útočníka v tom sadu! „Nechme toho hraní. Kde je ten datadisk?“
Zaúpěl jsem a skryl tvář v dlaních. Nikdy mu to neřeknu. Kdyby se datadisk dostal do nepovolaných rukou, může sestrojit Death Star a zničit vesmír! To nedopustím. „Já nevím … opravdu nevím … já ho nemám.“
Usmál se a přisunul si židli, na které se pohodlně usadil. Zděšeně ho pozoruji a pomalu mi dochází význam toho, co dělá. Bude tady se mnou a bude mne trýznit svými dotazy, na které já odpovědět nemohu. Přesunul jsem se ve své kleci co nejdál od něj. „Dobře, jak myslíš. Času já mám dost – a ty ostatně taky,“ sdělil mi a v jeho ruce se objevil blaster. „Ale jen do doby, než mi dojde trpělivost.“
Strnul jsem a potlačil výkřik, deroucí se mi do hrdla. Mistře!!!
Konec druhého dílu.
Kapitola 11 x Třetí díl trilogie, Potrestat chybující, kapitola 1 – – – >