Než jsem se nadál, ocitl jsem se na zemi. Vyrazil jsem si dech a bolestivě narazil žebra. Nedbal jsem bolesti a prudce jsem se, ještě ležící, otočil a v ruce se mi objevil světelný meč, kterým jsem zablokoval nebezpečný výpad, který mne mohl zabít. Kde je Anakin? Blesklo mi hlavou, ale tentokrát jsem neměl čas se tím nějak hlouběji zabývat.
Donutil jsem se vyskočit na nohy. Přetočil jsem se a vykryl úder vedený trochu záludně na bok. Sotva se naše meče do sebe bzučivě zasekly, zuřivě jsem se ohlédl na neznámého útočníka. Do tváře jsem mu bohužel neviděl – na hlavě měl totiž kápi svého temného pláště. Jakmile jsem se však lehce sklonil, abych na něj viděl, uštědřil mi silnou ránu, až jsem se zapotácel.
Neubránil jsem se výkřiku a pokusil jsem se ho pomocí Síly odhodit, ale k mému údivu jsem to byl já, kdo spadl na zem, smeten vesmírnou energií. Zakašlal jsem a ze rtů otřel krev. Cítil jsem, jak mnou pozvolna prostupuje vztek. Učinil jsem efektní salto přes hlavu neznámého útočníka a s otočkou nečekaně ťal zprava. Konečně zásah! Nepřítel se zapotácel a s usyknutím přitisknul snad instinktivně ruku na svou paži. V tu chvíli jsem si byl naprosto jistý, že na mně zpod své kápě upírá nenávistné oči. Lehce jsem poodstoupil a ohlédl se po svém Padawanovi.
Kde jen může být? Proč tu stále není? Co ho jen mohlo zdržet? Co když je tu Sithů víc a on teď sám čelí jejich záludnosti? vířily mi hlavou tyhle otázky, ale nenacházel jsem k nim kloudnou odpověď. Jako kdybych ho dnes ráno snad stokrát nenapomínal, ať si přichvátne! A on? Zdržoval dnes ještě více než kdy jindy. Jeho lenivé tempo mě přivádělo k šílenství.
„Anakine, no tak, pospěš si,“ připomínal jsem mu a on na mě pokaždé jen upřel své kalné, rozespalé oči a postěžoval si, že není přirozené dávat si schůzku tak nesmyslně brzy a že to považuje za zbytečné. Nezajímal mě jeho názor! Když jsem rozezlen vyšel ze dveří, abych se na čerstvém vzduchu uklidnil, naskytl se mi úžasný pohled na spící město. A Anakin? Seděl na zemi, zíval a zavazoval si tkaničky svých vysokých, terénních bot. Potřásl jsem hlavou a zavolal do tmy: „Anakine!“ – ale opět bez kýženého výsledku.
Zatracený kluk! Pozvedl jsem meč na svou obranu a ustoupil jsem. Jako kdyby můj soupeř chytal druhý dech. Buší do mně náhle větší silou i vyšší rychlostí a já se sotva stačím bránit. Nesoustředím se! Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uklidnit svou mysl. Musím uvažovat. Kdo je tenhle Sith? Netušil jsem, že jsou v galaxii ještě nějací Sithové, ale tohle byl jasný důkaz toho, jak moc jsem se mýlil. Myslel jsem si a přísahám, že jsem byl přesvědčený, že Kane byl poslední, ale … Kane je mrtev, tak kdo je tohle? Že by nějaký Kanův učedník? Proč by se mi o něm San nezmínila?
K zemi! Sklonil jsem se o zlomek vteřiny předtím, než mi nad hlavou zasvištěl jeho světelný meč, těsně následován kovovou trubkou. Pokusil jsem se jí přepůlit, ale kapitálně jsem minul. Téměř jsem se rozplácnul na zemi – asi jsem do úderu vložil příliš síly i Síly, tím to bude, a své klopýtnutí jsem maskoval přemetem. Ještě jsem ani stabilně nestál na zemi a už jsem musel vykrýt další z jeho výpadů. Tenhle mířil zezadu a nebýt mé intuice rytíře Jedi, už jsem asi na dvě shodné poloviny.
Bojové umění tohohle Sitha mě však skutečně překvapovalo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že tento Sith podstoupil výcvik rytíře Jedi. Ale … to není možné … tomu nedokážu uvěřit. Nicméně ty úskoky … ty finty … používal triky, které mi vštěpoval Qui-Gon, a ty léčky, které jsem chtěl použít sám, přesně rozpoznal a zamezil mi je už v jejich počátcích, jako kdyby to znal a tušil, co chci dělat. Rozčilovalo mne to. Náš souboj byl prakticky vyrovnaný. Připomínalo mi to tolik cvičení s Mistrem, kdy už jsme oba znali moc dobře techniku toho druhého, ale přesto jsme se snažili překvapit jeden druhého. Jsem si už stoprocentně jist, že neznámý útočník je či snad byl rytíř Jedi. Ale kdo to je?!
Přiblížil jsem se k němu až na takovou vzdálenost, že jsem slyšel jeho zrychlený dech, a natáhnul jsem ruku, abych mu mohl strhnout kápi. Ještě jsem se však prsty ani nedotkl jeho kapuce a už mi podrazil nohy. Žuchl jsem na záda a meč mi vypadl z ruky. Kutálel se po zemi dál a dál … až k nohám Anakina Skywalkera. Oddechl jsem si. Útočník, hodlající mě příštím výpadem konečně zabít, se zarazil a zmateně poodstoupil. Byl zjevně vyveden z míry přítomností nového rytíře Jedi.
„Mistře …“ pronesl Anakin skoro káravým tónem a Sílou si podal můj světelný meč, který mi hodil. Nemusel to dělat. Nemusel použít Sílu. Nelíbí se mi, když Sílu použije v takovýchhle zbytečných chvílích, místo aby se pro ten meč prostě jen sehnul. A už vůbec se mi nelíbí, že mě v podstatě zachraňuje! „Vy nemáte moc vysoké ambice, že ne? Co takhle stanovit si aspoň tenhle cíl – přežít?“
Vtipná poznámka. Ušklíbl jsem se a vyškrábal na nohy. Aspoň že už je tady. Vím, že teď není vhodná doba na pokládání dotazů typu kde jsi byl a co jsi tam sakra dělal, že jsi tu nebyl, když jsem tě potřeboval, ale v duchu jsem si umínil, že mu za to někdy poději pořádně vyčiním. Tedy … pokud bude nějaké později, že. Vždyť mě ten Sith mohl zabít – a on si lítá kdo ví, kde! Anakin s povzdechem aktivoval svůj modrý světelný meč. Jeho čepel mu se zabzučením ožila v ruce. Sledoval jsem, jak jej přehodil z pravé ruky do levé a zase nazpět, a jak jej elegantně přetáčel v ruce, a najednou jsem si řekl, že bych mu neměl dovolit pouštět se do tohohle souboje se mnou. Vyrazil jsem kupředu a tvrdým výpadem jsem Sitha téměř srazil na zem, jenže ten se pouze zapotácel a úder mi neprodleně vrátil. Anakin se nedočkavě připojil. Oči mu zářily pro mě dosud nepoznaným světlem. Uvědomil jsem si, že Anakin ještě se žádným pořádným a tak nebezpečným soupeřem jako je Sith ještě nebojoval. Zatím čelil jen několika mutantům, barovým štamgastům a – och ano, také s Anticií, ale ta byla pouhým Padawanem, to nemohu počítat. I přesto, že Anakin je šikovný a dobrý učedník, co v boji vysloveně exceluje, rozhodl jsem se ho uvést mimo hru. Vedl jsem tedy na Sitha výpad obouruč a nejen, že jsem mu málem vyrazil meč z ruky, ale navíc jsem dle očekávání udeřil Anakina loktem do tváře. Kdyby do tváře! Podařilo se mi ho strefit rovnou do toho jeho bolavého nosu. Anakin zaúpěl a rukama přitisknutýma na obličeji se odpotácel. Spěšně a jen přes rameno jsem se mu omluvil, ale málem jsem nepotlačil úsměv, který se mi zcela samovolně dral na tvář. Cítil jsem, jak mi cukají koutky rtů, ale Sith právě rychle pozměnil postavení rukou na meči a udeřil na mě, a tak jsem se zase zabral do souboje a na nějaký úsměv mi už nezbyl čas. V panice jsem se jej opět pokusil odstrčit Sílou – a opět jsem ho byl já, kdo poodletěl. Klečel jsem na čtyřech a najednou jsem nedokázal a nemohl vstát. Doléhala na mě nepředstavitelná únava a těžce se mi i dýchalo. Uvědomil jsem si, že jsem si asi v předchozím pádu zlomil nějaké to žebro. A Anakin mezitím využil situace, pochopil rychleji než já, že má vhodnou příležitost k útoku a bezhlavě se vrhnul na mou obranu. Zvednul jsem hlavu a s obdivem pozoroval ladnost jeho stylu bojování. Ten kluk má talent, ale neubrání mě dlouho. Z jeho drobných gest jsem už po chvíli poznal, že ztrácí sílu a energii. Učinil přemet vzad a před Sithem rychle mávnul rukou, dříve, než se ten k němu stihl přiblížit. Pocítil jsem bleskový tok Síly – a Anakinovi se to podařilo, opravdu, neznámý Sith skutečně poodletěl o dobré tři metry vzad, ale dlouho na zemi nesetrvával. Jen asi spočítal kosti a už se k nám hnal. Anakin měl mezitím dost času, aby ke mě došel a ustaraně se zeptal: „Tak co, dobrý?“ Mé odpovědi se už však nedočkal, protože náš soupeř opět zaútočil, a tak jsem Anakina hrubě odstrčil a musel jsem jak sebe, tak Anakina bránit čerstvě aktivovaným mečem. Zuřivě jsem se rozhlédl, uvažoval jsem, jak se z téhle nezávidění hodné situace a pozice dostat. Nicméně nikde jsem neviděl nic, čeho by se dalo využít v náš prospěch. A v ten okamžik, jak jsem jen tak hleděl okolo sebe, jsem opět na malou chvíli ztratil pracně nabyté soustředění. Tentokrát to však nebylo bez následků. Sithova čepel jasně červené barvy se mi zaryla do ramene. Jakmile jsem vykřiknul a meč mi skoro leknutím vypadnul z ruky, seknul mne Sith do stehna. Tentokrát jsem nezaječel, ale klesl jsem na kolena do prachu ulice. Pokusil jsem se vstát, ale bolest mně opět srazila.
„Mistře …“ vydechl Anakin a zuřivě seknul po Sithovi, který se jeho výpadu jen těsně vyhnul. Ztěžka jsem se nadechl a pevně uchopil meč do ruky. Nemám ve zvyku se vzdávat. A rozhodně s tím teď nezačnu. Navzdory bolesti jsem se zapojil do souboje, i přesto, že má pohyblivost byla nyní značně omezena. Sitha to lehce zmátlo a překvapilo. Začal ustupovat, ale tím pouze zvýšil Anakinovo sebevědomí. Okamžitě znatelně pozměnil taktiku, až jsem ho chtěl skoro napomenout. Bojoval nyní méně promyšleněji, ale o to více rychleji, veden čistě svým instinktem a ne rozumem. Snažil jsem se své tempo přizpůsobit jeho, ale ač jsem se snažil ze sebe vydat co nejvíc, stále jsem byl o chvilku pomalejší. Sith znejistil ještě více a začal ve strachu o svůj život používat Sílu. Sotva zjistil, že vrhání předmětů na nás nezabírá a stíháme je v pohodě odrážet, aniž bychom byli nějak znatelně vytrženi z boje, odhodil Anakina. Otočil jsem se za ním a Sith okamžitě využil mé nepřipravenosti na cokoliv. Odhodil tedy i mě. Uhodil jsem se do hlavy a poslední, co si pamatuji, než mně zahalila tma, byl zvuk deaktivování mého meče.
– – – – –
Se zíváním jsem zírala do tmy vesmíru, kterou jen občas jako šlehnutí neviditelného biče narušovaly bílé čmouhy hvězd. Taková nuda. A na Malastare je to ještě tak daleko! Možná by mi ani ta dálka nevadila, kdyby se mnou letěl někdo jiný než můj nový Mistr. V řádu Jedi je mnoho Mistrů. Z nich bych si mohla vybrat. A sestavit pořadí. Tenhle kluk by se nepochybně nacházel až na konci žebříčku. Nenávidím ho! Vím, že tohle jsou emoce nehodné rytíře Jedi, ale je to tak. Není otravnějšího člověka v galaxii! Jak se jmenuje? Ryan. Už to jméno, slyšíte to v něm? Ryan. A ani není normální. Teď mu bude dvacet šest, nicméně výcvik dokončil už před třemi lety. Nikdo neví, co dělal ty tři roky po ukončení výcviku, až najednou se objevil u Rady a žádal o Padawana. Rada mu vyhověla. Abych byla zcela upřímná, fakt bych chtěla vědět, kde se ty tři roky potloukal. A proč? Abych to mohla použít proti němu. Pak by konečně Rada uznala, že pro mě není vhodným Mistrem a já bych konečně dostala jiného mistra … jakéhokoliv … hlavně že ne už jeho. Cítím jeho přítomnost, asi mně hodlá navštívit. A rozčílit, jako vždycky. Už abychom byli na Malastare! Proč tam letíme? Tak, Rada nás poslala prošetřit častá úmrtí pilotů kluzáků, jejichž závody se na Malastare konají. Nevíte, co to závody podracerů jsou? Řeknu vám k tomu jen, že to je neuvěřitelně rychlá a nebezpečná zábava. Viděla jsem dosud jen jeden závod, to ještě když jsme měla Mistra … svého Mistra … a div mi nevypadly oči z důlků … bylo to úžasné … a stejně překvapená jsem byla, když se mi Anakin Skywalker kdysi svěřil, že když mu bylo devět let, závodil jako pilot podraceru – a vyhrál. Ale stejně si myslím, že nás sem Rada poslala jenom proto, abychom si my dva na sebe zvykli. Klidně mohu prohlásit, že si na toho debila nezvyknu snad nikdy. Stačí mi ho jen vidět a už mi vře krev.
„Tak co děláš, Padawánku?!“
Nebo mi stačí ho jen slyšet! Zuřivě se otáčím. Stojí ve dveřích a široce se usmívá. Možná se o něm dá i říct, že je pěkný. Má modré oči, hezky tvarované rty a výraz naprostého neviňátka. Není ani příliš vysoký, což mi vcelku vyhovuje, protože já sama mám sotva sto šedesát centimetrů. Když má na sobě plášť, dá se konstatovat, že mu to sluší. Ale mě se nelíbí. Ani zdaleka ne. „Co můžu asi tady dělat?“ odsekla jsem mu.
„Dá se toho dělat hodně … třeba si povídat se svým Mistrem,“ zdůraznil pobaveně poslední slovo. On se v tom snad vyžívá, to je jasný! Co si o sobě vůbec myslí?! Když mi Yoda oznámil, že má být Ryan mým Mistrem, vysmála jsem se mu. Bizarní! Všichni v řádu ví, že ho nesnáším. A tak jsem to brala jako dobrý vtip. Když jsem se přestala smát, zeptala jsem se Yody znova, kdo mne tedy vycvičí. Yoda však reagoval trošku podrážděně. „Tvým Mistrem Ryan je, Andris, nechápeš to ty snad?“ Ztuhla jsem. Polil mne ledový pot. To nemůže myslet vážně … ale vše nasvědčuje o opaku. Krve by se ve mě nedořezal. Nechápavě a zmateně jsem pozorovala všechny členy Rady a pohledem jsem je žádala, aby mi aspoň oni řekli, zda je to nějaký vtip či zda jde o pravdu, ať se mě zastanou … zašeptala jsem něco v tom smyslu, že to není možné, a že si nepřeji mít za Mistra zrovna Ryana, když tu se otevřely dveře a on skutečně vpadl dovnitř. V první chvíli mě napadlo, že Rada chce svůj nelibý žert dotáhnout až do konce, ale na mne můj budoucí Mistr radostně zamával a ve mně zemřela i ta poslední naděje. Vzhlédla jsem. Ryan se stále usmívá, opírá se o dveře a čeká na mou odpověď. Cítím, že zase vybuchnu v návalu vzteku … i když si v duchu říkám, že bych to neměla dělat, že on za to rozčilování nestojí. Jsem jako dynamitová nálož.
„S tebou si povídat nebudu!“ vykřikla jsem.
Chvíli mne pobaveně sleduje a potom prohlásí: „Oukej, ale co úcta k Mistrovi? Kdyby něco, měla jsi říct ‚s vámi si povídat nebudu‘, ale ne s tebou. Mistrovi se netyká.“
Neudržela jsem se a zavřískla: „Ryane! Tobě nikdy nebudu vykat, natož abych k tobě měla nějakou úctu! Nikdy pro mě nebudeš Mistrem!“ ujišťovala jsem ho horečnatě a přesto, že jsem se cítila pobouřená a rozčilená, chtělo se mi skoro plakat. Ruka mi zcela samovolně sjela k boku, kde jsem pevně sevřela jílec meče. Vím, nesmím se nechat ovládnout svým hněvem, protože to je špatné. K mému údivu mi na tu ruku, držící rukojeť meče, položil Ryan dlaň. Takové intimní gesto! Rozzuřeně jsem se mu zahleděla do očí a on pohled opětoval.
„Nechceš to přece udělat,“ řekl mi. „Nechceš.“
Zlostně jsem odstrčila jeho ruku a tasila světelný meč. Když nad tím tak přemýšlím … tak to skutečně ani udělat nechci … co mě to napadá?! Samozřejmě, že to udělat chci! Ryanovu tvář přelétlo zachmuření a to mi dodalo. Ujistila jsem sama sebe, že se mě bojí a toho bych měla využít. Teď, nebo už nikdy podobnou příležitost mít nebudu. Ryan posléze také aktivoval čepel svého meče a lehce poodstoupil. Oběma rukama jsem sevřela rukojeť. Zaútočil první. Vykryla jsem jeho výpad a zatočila jsem se kolem své osy, abych mohla vzápětí udeřit já. Naše meče od sebe se zaskřípěním odskočily. Znovu jsem pozvedla meč a vedla výpad, když tu mě Ryan srazil na zem a jakmile jsem se ocitla na zemi, jednou rukou mi sevřel obě zápěstí a zakřenil se:
„Tak už dost, Drisinko, dost legrace, nechci ti omylem ublížit. Nechme toho.“
To, jak držel mé ruce, mě neuvěřitelně rozčilovalo. Nesnesu, aby se mě takhle dotýkal! Uvolnila jsem levačku a tou jsem ho tvrdě udeřila do tváře zaťatou pěstí. Zapotácel se a mé pravé zápěstí okamžitě pustil. Zvedla jsem se, udělala salto vzad a nakopla ho. Vím, že mi ty rány neoplatí, není to ten typ. Znovu jsem vyskočila a tentokrát ho nakopla i s otočkou. Na to už zareagoval – bleskově mi podrazil nohy podruhé. Sotva jsem dopadla na záda na podlahu, sklonil se nade mnou a zasyčel:
„Řekl jsem už dost!“
„Omlouvám se, Mistře,“ zazubila jsem se. „Ale nějak jsem se nechala unést.“
Chvíli mne bez mrknutí oka pozoroval, jako kdyby přemýšlel nad tím, jak moc ironicky jsem svou poznámku myslela, poté se však narovnal a natáhnul ke mě ruku, opěrný bod, nabízející mi pomoc. Ušklíbla jsem se. To tak. Nepotřebuju pomoc, natož pak od někoho jako je on! Vyškrábala jsem se na nohy sama a věnovala mu značně potměšilý pohled, aby viděl, že to zvládnu sama. A cítila jsem se o mnoho lépe. Dala jsem mu co proto! Sedla jsem si do křesla a měla jsem co dělat, abych se ubránila potěšenému úsměvu. Otočila jsem se na Ryana. Setřel si z rozbitého rtu krev a tvářil se zamyšleně.
„Chceš ještě něco, Ryane, nebo mi dáš už konečně pokoj?“ zeptala jsem se ho čistě provokativně.
„Chtěl jsem s tebou mluvit, tak jak to Padawan s Mistrem občas dělají,“ řekl mi krátce a bez dovolení se posadil naproti mě.
„To je ovšem škoda, protože já Mistra nemám,“ zavrčela jsem.
„To je ovšem tvoje škoda, protože ty Mistra už zase máš a bohužel jsem tím Mistrem já,“ odpověděl mi tím svým pomalým a nechutně sebejistým hlasem. Vzdychla jsem, ale dříve, než jsem na to stihla něco urážlivého odpovědět, dodal: „Chci s tebou mluvit o naší misi na Malastare.“
„Já ne,“ mínila jsem klidně.
„Poslouchej mě -“ začal, ale to už jsem mu drze vskočila do řeči:
„Ne, ty poslouchej mě! Nemluv se mnou tímhle tónem, jako kdyby jsi byl můj Mistr, nebo snad jako můj otec, ale to ty rozhodně nejseš, ani jedno, ani druhé!“ Zaváhala jsem. To, že se zmínil o otci mě píchlo u srdce a najednou mi bylo zase skoro do breku. Možná je to tím, že já svého otce vlastně ani neznám … a možná, že je to dobře. Vím, že hluboko v mé mysli je ukryta pravda o mém otci, jsem o tom přesvědčena, ale ji teď nehodlám vytahovat na povrch, ani teď, ani nikdy jindy. Ryanovi mé zamyšlení pochopitelně neušlo a hned se chopil slova:
„Kde se v tobě bere tolik zloby, Andris? Nechápu to.“
„S tímhle na mě nechoď, ta tvá rádoby psychologie,“ odfrkla jsem pohrdavě. Nadsedl, vidím na něm, jak moc mi na tohle chce odpovědět, ale nedám mu na to příležitost. Jasně že ne. „Až se vrátíme na Coruscant, požádám Radu o jiného Mistra!“ Vyrazila jsem mu dech. Zírá na mě, najednou nedokáže najít patřičná slova. Potom vykoktá něco v tom smyslu, že mi přece musí být jasné, že mi v tom Rada nevyhoví. To mi sice jasné je, ale s tím se já nehodlám smířit. „Udělám pro to cokoliv!“ ujistila jsem ho temně a opustila jsem kajutu. V kokpitu jsem zkontrolovala kurs (nevěřila jsem, že by Ryan zadal kurs správně, ale podle všeho se mu to přece jenom podařilo) a lehla jsem si na palubní desku. „Nepřehnala jsem to?“ ptám se sama sebe, jak to mívám ve zvyku. Líbí se mi, jak se můj hlas rozléhá prázdným kokpitem. Odpovědí mi je však jen ticho. Prstem jsem přejela přes všechny čudlíky. „Nepřehnala, aspoň pochopil, na čem se mnou je a že nesnáším to jeho jednání se mnou!“ rozhodla jsem – a povzdechla si. Kde se ve mě bere ta nenávist? Sama nevím. Možná to je tím, že mě rozčiluje to, jak se mi plete proti mé vůli do života. Ale jako Mistr na to má právo, takže … „Přehnala jsem to,“ zašeptala jsem a víceméně omylem jsem stiskla červené tlačítko uprostřed jednoho z monitorů. K mému překvapení začalo scannování okolí. A já jsem tak aspoň zjistila, že těsně za námi je nějaká loď! Hrklo ve mě a srdce se mi rozbušilo. To není možné! To snad ne! Vyrazila jsem za Ryanem. Toho jsem nalezla v té samé kajutě, ve které jsem ho opustila, zavazujícího si levou paži. Zarazila jsem se: „Co se ti stalo, zase?“
„Nakopla jsi mě trošku víc, než jsem očekával,“ odvětil lehce, ale pohled od rozdělané činnosti nezvedl. „Co se děje tak důležitého, že ses sem tak přiřítila?“
„Něco nás sleduje!“ vyhrkla jsem.
Konečně vzhlédl. Na tváři měl nevěřícný úsměv. „To není možný … při naší rychlosti …“ a zase sklopil zrak ke své ruce a obvazům. Ten jeho klid mě naštval a rozrušil ještě o něco víc.
„No, je to docela možné, protože nás skutečně nějaká loď sleduje, odhalil jí náš scanner. Asi nás pronásleduje už od Coruscantu,“ mínila jsem pevně.
Přezíravě se na mě zahleděl, udělal na gáze uzel a s povzdechem mě následoval na „můstek“ naší lodě. Vzpomněla jsem si na můstek Passattery 2, lodi patřící jedné pašeračce jménem San, kterou jsem považovala a budu vždy považovat za ztracenou existenci. Tam byl můstek velký a prostorný. Ryan se sklonil nad přijímačem a scannerem projel vesmír, rozprostírající se všude kolem naší lodi. Neušlo mi, že lehce zneklidněl a znovu oscannoval okolí. Úsměv mu zmizel z tváře. Vítězně jsem poznamenala:
„Tak vidíš sám. Nějaká loď se nám přilepila na zadek a letí s námi kdo ví, jak dlouho a kdo ví, za jakým účelem. Skvělý, že jo?“
„Vyrovnává to rychlost …“ zamumlal Ryan a rychle se na mě podíval. „To není žádná loď, Andris.“ Znovu lehce přidal energii a na čele se mu objevila jedna jediná jemná vráska. Vypadalo to, že mu to dělá vážné starosti. „To není vůbec žádná loď!“ zopakoval.
„Co to tedy je, když ne loď?“ ušklíbla jsem se. „Gungan na banthovi? Sonda Senátu? Podívej se na to, nejsem hloupá, tenhle tvar patří -“
„Ten tvar možná, protože to jako loď vypadat má, ale přesto tam jsou drobné odchylky, které jsou hlavním důkazem toho, že je to mnohem horší, než kdyby nás jen stopovala nějaká loď,“ mínil tichým hlasem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Co se týče dramatičnosti, Ryan se do toho umí fakt vložit. Skoro abych se začala bát, ne? Na můj dotaz „Tak co to teda je?“ posléze odpověděl: „Samonavádějící se výbušná mina. Tyhle miny bývaly prioritou Kolonie, vyráběli je pouze oni, omezenou zkušební sérii. Mina je celou dobu za lodí a jakmile ta zpomalí, mina narazí a exploduje. Většinou je v tom takové množství výbušniny, že by to roztrhalo celou flotilu. Jsou to skutečně chytré věcičky, většina scannerů je neodhalí do doby -“
„- než budou přistávat,“ doplnila jsem místo něj a on správnost mého odhadu pouze potvrdil kývnutím. „Což znamená, že jsme v pořádným problému, protože za chvíli máme jít na přistání!“ Nutila jsem se rychle uvažovat. „Můžeme ji setřást tím, že poletíme jinam …?“
„Nemáme dostatek energie,“ zavrhl mou myšlenku Ryan.
„A co tedy budeme dělat?“ dotazovala jsem se ho nervózně. „Co navrhuješ?“
Ryan zaváhal. „Sestřelit. Leda sestřelit.“
„To ale nemyslíš vážně, že ne?“ podivila jsem se nad tím, že ho něco takového vůbec napadlo. Ani jsem se nesnažila zakrýt ironii ve svém hlase. „Ryane, jak na to chceš střílet, copak nevidíš, jak ji máme blízko? To je šílené, ten následný výbuch nás může zničit … a zničí, to si piš.“
„To se stane tak jak tak, Driso, protože dřív nebo později budeme muset beztak zpomalit, ať chceme nebo ne. Uvažuj se mnou. Tohle je jediná možná varianta.“ Zamyslela jsem se nad jeho slovy. Možná má pravdu. I když se mi to neříká nijak lehce, má pravdu, samozřejmě. Musíme to udělat, pokud tedy nechceme rovnou čekat s rukama v klíně, až to do nás při přistání napálí. „Zapni autopilota, ať máme stále konstantní rychlost,“ nařídil mi. „Já to jdu zrušit.“
„Tak to teda ne, Ryane,“ prohlásila jsem. „Sejmout to půjdu já, aby bylo jasno. Kdyby to touž nevyšlo, chci umírat s pocitem, že to já jsem se to pokusila zničit, ne s pocitem, že to je vina tvé blbosti,“ objasnila jsem mu stručně svou situaci a široce jsem se zazubila: „Tak to prostě je, nic ve zlým. Nastav toho autopilota, ať máme tu konstantní rychlost.“
Ryan znechuceně zavrtěl hlavou a já jsem už pospíchala k panelu, kterým jsem aktivovala zbraňové systémy. Zamířila jsem na minu a hlavou mi blesklo, jak je možné, že toho Ryan věděl tolik o minách Kolonie. To budu ještě muset propátrat. V hledáčku se mi objevila mina. Má tvar skoro jako malá loď, ale pravda, chybí tam některé části … pěkná hračka, to musím uznat. Je nádherná, lesklá, stříbrno-černá … Zhluboka jsem se nadechla a vystřelila. A minula jsem. Zírala jsem na to překvapená a paralyzovaná šokem. Jak je to možné? Vypadá to skoro, jako by se mé střele vyhnula! Znovu jsem zacílila a vyslala na minu salvu střel, ale tentokrát jsem nepřivřela oči v očekávání velkého výbuchu. Opět bez výsledku, mina jen změnila svou pozici a pak se vrátila zpátky na své místo. Zamračila jsem se.
„Tak to ne,“ zamumlala jsem a vypálila jsem dvě střely těsně za sebou, z nichž jednu jsem mířila něco nad místo, kde se mina nacházela. Mina se pokusila uniknout a – zásah! Všechno se okamžitě otřáslo silným výbuchem a já jsem se ocitla na zemi, rukama si kryjíc hlavu. Otřesy ustaly. Opatrně jsem vykoukla zpod senzoru, za nímž jsem se ukrývala, když tu ke mě už dolehl Ryanův uznalý výkřik:
„Skvělá trefa, Padawane!“
V tu chvíli mi ani v nejmenším nevadilo, že mě nazval Padawanem. Rozesmála jsem se úlevou a odpověděla mu: „Děkuju, Mistře! Jdete už na přistání?“ Po jeho kladné odpovědi jsem se neubránila úšklebku. „Skvěle. Hned tam budu.“ A cítila jsem se fakt dobře a byla jsem na sebe hrdá, že se mi podařilo zvládnout situaci. Kéž by takhle dopadly všechny problémy, do nichž se dostaneme!