Léto 2012 jsem strávila na hostelu O na recepci. Bylo to pro mě vlastně poprvé, kdy jsem skutečně brigádničila (praxi v České televizi bych do brigád nepočítala – ano, pracovala jsem tam celý měsíc a hodně jsem se snažila, ale nedostala jsem za to ani korunu…, a skriptování, kterému jsem se věnovala poté, také v České televizi, bylo rovněž něco docela jiného) a věřte mi, že to pro mne byl zatracený nezvyk. Je sice smutné, že jsem k tomuto zjištění došla až v šestadvaceti letech (fakt jsem už tak strašně stará?!), ale dříve pro všechnu tu zábavu a občas i nějaké to studium prostě nebyl čas :). Do pracovního procesu jsem byla vržena v podstatě ze dne na den… a byl to boj. Občas jsem to tam milovala, občas jsem byla docela na dně. Občas jsem se královsky bavila… a občas jsem si nudou okousávala nehty.
Podělím se s vámi však o pár postřehů, které jsem na této ubytovně pro mladé výletníky ze zahraničí během těch dvou měsíců postupně nasbírala.
1) Hostel je plný národnostních stereotypů. Vzpomeňte si na jakýkoliv stereotyp a já vám potvrdím, že platí (ale pochopitelně, berte mě s nadsázkou 🙂 ). Tady jich máte alespoň několik, těch nejtypičtějších:
– Irové nejvíc chlastají a jsou to také největší čuňata – nejen kluci, ale i holky.
– Dáni se s alkoholem také nežinýrují, takže nyní už naprosto chápu rčení „opilý jako Dán“.
– Japonci a Japonky jsou úslužní a milí, pořád se klaní a za všechno vám stokrát poděkují.
– Španělé jsou vždy tmavovlasí, snědí, velice temperamentní, hluční a je s nimi těžká domluva. Ne nadarmo jim kolegyně recepční Libuška přezdívala „Tataři“ :).
– Švédi (a vlastně většina seveřanů, tedy Dáni a Norové) jsou blonďatí. Všichni. Bez výjimek.
– Arabové sice zpravidla neumí ani slovo anglicky, ale pořád si na něco stěžují a jsou stále nespokojení.
– Britové sice oproti nim mluví krásně čistou angličtinou, ale zato bývají povětšinou poměrně oškliví a zrzaví. Nebo alespoň pihovatí.
– Italové a Francouzi jsou těžcí svůdníci. Mám to ověřeno vlastní zkušeností – jistý Francouz mne třeba jeden večer asi dvě hodiny přemlouval, ať s ním odjedu do Vídně, že se do mě hrozně zamiloval a beze mě hostel neopustí (a stejně ho opustil, zrádce! 🙂 ), další noc jsem strávila po boku sympatického Itala, který se mne u vodní dýmky celou dobu snažil balit – nejprve nenápadně, potom trochu nápadně a nakonec mi navrhl, že si zalezeme do kanceláře a rozdáme si to XD.
– Amíky poznáte na první pohled. Nevím, čím to je, ale je to tak. Mí favoriti byli dva, oba jsem si dokonce nakreslila (na požádání nascannuji 🙂 ) – jeden byl děsně gangsta, nosil kšiltovku kšiltem dozadu a kalhoty s rozkrokem až někde u kolen, což je móda, která podle mého názoru přestala být in tak před pěti lety a ani tehdy to nebyla žádná pecka…, druhý měl nadváhu a nosil čepičku s vrtulkou, což bylo sice děsně cheezy, ale je fakt, že vždycky, když jsem ho zahlédla, zvedlo mi to náladu.
2) Na hostelu se mluvilo jenom anglicky a mně to zprvu dělalo problémy. Ani ne tak proto, že bych turistům nerozuměla nebo jim neuměla odpovědět, ale spíše proto, že jsem se styděla. Brzy jsem se však uvolnila, přestala se trápit tím, co na můj srandovní přízvuk (který jsem pak většinou zcela úmyslně přeháněla, takže byl ještě bizarnější) řeknou rodilí Angličané, a komunikovala jsem s cizinci jako nic. Co nevidět jsem se také dočkala pozitivních reakcí nejen ze strany vedení, ale i od baťůžkářů, kteří se u nás chtěli ubytovat.
Nejkouzelnější dialog jsem pak vedla s jedním Němcem.
„I like you accent.“
„Really?“
„Yeah. When you say ‚thirty‘, it sounds like ‚dirty‘. Like in Black Books, you know, one guy said the word ‚dirty‘ with his funny voice. Dirty. Dirty.“
„You flirt!“
3) Spousta mladých lidí nosí geekovská trička, mezi zahraniční omladinou hlavně frčí ta comicsová a filmová :). Kromě práce na recepci, kde jsem se po pár dnech již neostýchala oslovit naprosto cizího člověka a pochválit mu vhodně vybraný outfit, jsem totiž obstarávala i pračku, takže jsem pak při rovnání vypraného prádla většinou viděla, co kdo nosí.
Nejvíc k mé radosti letěly mé milované Hvězdné války. Naprosto mne dostala krásná Brazilka ve svetru Empire Strikes Back – jenže když jsem na ni přes okýnko na baru zařvala, že má super svetr, tvářila se spíš vyděšeně. To sympatický Brit v tričku s DJ Yodou si se mnou už o Star Wars i popovídal, a o pár dní později se mi také podařilo přivést do rozpaků mladičkého Dána s Padawanským copánkem. Když si přišel na recepci koupit chipsy, na rovinu jsem se ho zeptala, zda má tenhle účes podle mladých rytířů Jedi. Chlapec okamžitě zrudnul a začal mi vysvětlovat, že sice ano, ale že už dávno nemá Hvězdné války rád a kdesi cosi. Nevěřila jsem mu – předchozí večer jsem ho totiž moc dobře viděla opilého pobíhat s rozpraženýma rukama po schodech a slyšela ho u toho ječet na celý hostel „I’m X-Wiiiiing!“ Nechápu, proč se za to styděl.
Ačkoliv… asi ano, chápu :)).
4) Spousta mladých lidí nosí Star Wars trička, ale ne vždy si toho jsou vědomi a ne vždy to jsou fanoušci. Což je dost divné… Celkem mě třeba zklamal jeden mladík, jehož národnost si už bohužel nepamatuji (nezapsala jsem si ji totiž, tak jako u těch ostatních 🙂 ), který měl na tričku Darta Vadera. Když jsem mu ho pochválila, setřel mne větou: „Well, I don’t actually like Star Wars, but this t-shirt was cheap.“ A podobným rozčarováním byla i debata s hipsterským Švédem, co nechápal, proč s ním vůbec mluvím o Hvězdných válkách, když on má na sobě mikinu Adidas. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to sice je značka Adidas, ale mikina pochází z kolekce Star Wars a na tom obrázku na hrudi má stormtroopera, ale buď mi nerozuměl, nebo neměl potuchy, co to Hvězdné války vůbec jsou. Těžko říct. Co jsem od něj ale také mohla čekat, byl jako každý správný seveřan blondýn ;).
5) Zjistila jsem, že mám velký problém s takzvaným „don’t stare“ faktorem. Dám příklad. Jednoho dne koncem července se u nás ubytovala dvojice z Nizozemí, holka a kluk zhruba mého věku – a oba vypadali jako chodící železářství, jak by řekl Vincent Vega z populární černé komedie Pulp Fiction, měli „bordel po ksichtě“ (terminus technicus, zkuste si ho vygooglit :)) ), tedy jeden piercing vedle druhého. Fascinovalo mne to a nedokázala jsem na jejich tváře přestat zírat. Prostě to nešlo. I když jsem se během úvodního ubytovacího proslovu snažila navázat oční kontakt, za pár vteřin jsem se opět přistihla, jak kloužu pohledem z jednoho cvočku na druhý a s autistickou pečlivostí zkoumám každý kroužek. Stává se vám to taky někdy? Pokud ano, máte nějaký rady, co s tím? Muselo to ode mě být sakra nevhodné. Přitom s tím ani nemám žádný problém, nevadí mi to, neodsuzuji je kvůli tomu, jenom… hloupě civím :).
6) Zjistila jsem, že ještě větší problém než nejapné koulení očima na divné lidi mám s permanentním úsměvem. Po dlouhé dvanáctihodinové šichtě jsem už toho všeho měla vždycky plné brejle a jen stěží jsem se nutila k úsměvu od ucha k uchu, rozzářenému výrazu, příjemnému vystupování a ochotě. Také jsem došla k závěru, že nenávidím lidi. Ne snad nikoho konkrétního, spíše tak nějak globálně… ale zato zatraceně intenzivně. Alespoň nyní vím, že do budoucna potřebuji job, který nezahrnuje kontakt se zákazníky, jinak bych si po několika pracovních dnech donesla na směnu zbraň a špatně by to dopadlo. Nechtějte totiž ani vědět, jaké myšlenky se mi honily hlavou vždy ke konci služby na recepci, kdy jsem si s pohledem upřeným na hodiny přála uspíšit tak neskutečně pomalou vteřinovou ručičku.
Nu, alespoň teď vím, že až budu odepisovat na nějaký inzerát týkající se zajímavého zaměstnání, tolik vyžadovaná „odolnost vůči stresu“ rozhodně nepatří mezi mé silné vlastnosti. Vlastně ji asi přímo postrádám :).
7) A jedna rada na závěr – každá práce se dá zvládnout / vydržet / přežít s přáteli po boku. Mít kamarády, o které se můžete opřít, kteří vás povzbudí, když se cítíte být na dně, kteří vždy umí říct to, co v danou chvíli potřebujete slyšet, aniž byste o to museli požádat…, takoví kamarádi jsou velké a zlatem nevyvažitelné bohatství. A já jsem moc a moc šťastná, že právě tohohle bohatství se mi dostává plnými doušky. Veřejně tak chci vyjádřit své velké poděkování Míše, Pepovi, Peťovi a vlastně celému „týmu“ lidí, se kterými jsem trávila léto. Děkuji vám všem. Určitě víte za co :).
