cestování

22. prosince

   Ani jeden rok, co jsem v Praze, jsem nikdy nevynechala návštěvu nádherně nazdobeného vánočního Staroměstského náměstí. Obvykle se sice centru vyhýbám, nicméně tohle už tak nějak patří mezi mé předvánoční tradice, vždycky sem jdu s někým, kdo je mi blízký, a nikdy nevynechám slaďoučký svařák či horkou medovinu. Je to zvláštní, ale i v tom davu mám pocit, že k sobě máme blíž, že je to romantické.

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren - part 2

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren ...A CO SE DĚLO V BUKUREŠTI

    „To se tam nevejde! Do háje! Do háje!“ stála jsem bezradně nad kufrem, do kterého jsem se vpředvečer odletu do Rumunska pokoušela za Bossiiny asistence nacpat Sabininu mandalorianskou přilbu. Veškerá má volání o pomoc na všechny strany však zůstala nevyslyšena, jediná osoba, co bydlela poblíž a mohla mi půjčit větší zavazadlo, mi telefon nezvedala, a na letišti mi nebyli schopni odpovědět, zda je možné vzít si na palubu letadla helmu.
   Což o to, do kufru by se ta zatracená věc vešla, ale jen tak tak, musela tam být doslova našlapána a zmáčknuta, čímž na ni byl vyvíjen takový tlak, že při pouhém zkoušení, zda to vydrží, povolilo plexisklo. Pro sprosté slovo jsem v tu chvíli neměla daleko a nadávala jsem tedy jako špaček. Hodiny ukazovaly půlnoc, na šestou jsme měly zajištěný odvoz na letiště, a my teprve balily. Doufala jsem proto, že se mi snad už konečně přestane lepit smůla na paty, že jsem si to nepříjemné vybrala hned na začátku.

Čtyři dny v Brightonu

Sedím na vlnolamu, na rtech cítím slanou mořskou tříšť a po očku sleduji Eru, která pobíhá po pláži a sbírá kamínky a mušličky. Neubráním se pousmání. Nechybělo málo a málem jsme tu ani nebyly. Nejdříve problémy s vybráním vhodného termínu, přece jenom mám pořád velký závazek jménem Nera, který se nedá na týden jen tak někam odložit, poté jsme nemohly najít žádný hezký a zároveň ne až tak drahý hostel, musely jsme také řešit komplikace s dopravou, a to nejen do Anglie, ale i po Anglii...

Expedice Ykínesej

Jak někteří ví díky sociálním sítím, trávím teď týden v Jeseníkách. Každý rok jezdím v zimě s rodiči na hory, a protože jsem zatím ještě stále nezaměstnaný zoufalec, co nemá nic na práci, neměla jsem letos skutečně důvod nejet. Uznejte sami, co bych dělala v Praze, v tom blátě, špíně a smogu, když mohu vyrazit do Petříkova a užívat si sněhu? Tím spíše, že letošní zima zatím stojí za to. V současné chvíli je tu 140 cm sněhu, jiskřivé slunečné dny i časté sněžení, díky kterému můžeme také další den čekat nádhernou nálož čerstvého prašanu. A já jsem spokojená, lyžování je totiž dost možná jediný sport, který mne skutečně baví. Takže jsem se rozhodla vám poslat pozdrav ze zasněžené červené sjezdovky a zároveň se s vámi podělit deníčkovou formou o pár praktických postřehů, které tu během pobytu sbírám (a kterými denně zásobuji svůj účet na Twitteru, kam se chodívám nejčastěji vykecat :) ).