Jako dospělá

S jasně rudou rtěnkou
si připadám jako dospělá
maluju se v koupelně
jako děcko, co ukradlo
šminky mamince

S mými krepatými vlasy
si připadám jako rocker
ten z osmdesátých let
ale detaily nesedí
holím si podpaždí

Když poslouchám zvuky odvedle
připadám si jako voyer
usmiřování v divokým rytmu
sousedi souštají, aby zapomněli
na ranní hádky

Zabývám se sama sebou
jako někdo, kdo neví, co chce
tu rtěnku si sice smeju
ale pořád si připadám
jako blbec

...a tak jsem si zničila (společenský) život.

Adoptovala jsem totiž štěňátko z Občanského sdružení na ochranu zvířat s poetickým názvem Toulavé Tlapky. Jsem děsně impulzivní člověk a z minuty na minutu se tak můj život obrátil o sto osmdesát stupňů. Anebo možná o víc :).
Pravda, už dlouho jsem koketovala s myšlenkou pořídit si v Praze čtyřnohého kamaráda, hrozně mi tu chybí mí psí bráškové a občasné výlety do domácích končin mi usínání s prsty zabořenými do hebké srsti vážně nenahradí, jenže znáte to, to je vždycky takové to "kdybych já měla pejska...", to nic neznamená. Až od doby, co jsem začala na Facebooku sledovat stránku Toulavých tlapek, jsem to začala myslet skutečně vážně. Mohly za to všechny ty fotky opuštěných pejsků, které nikdo nechtěl, které někdo trápil nebo někdo jen tak opustil. Měla jsem z toho sice deprese, ale o to více se utužoval můj názor, že vzít si takového hafíka je rozhodně dobrý skutek. Vždyť i náš Fidoušek je útulkový a jaké je to zlatíčko.

Čtyři dny v Brightonu

Sedím na vlnolamu, na rtech cítím slanou mořskou tříšť a po očku sleduji Eru, která pobíhá po pláži a sbírá kamínky a mušličky. Neubráním se pousmání. Nechybělo málo a málem jsme tu ani nebyly. Nejdříve problémy s vybráním vhodného termínu, přece jenom mám pořád velký závazek jménem Nera, který se nedá na týden jen tak někam odložit, poté jsme nemohly najít žádný hezký a zároveň ne až tak drahý hostel, musely jsme také řešit komplikace s dopravou, a to nejen do Anglie, ale i po Anglii...

San versus hostel

    Léto 2012 jsem strávila na hostelu O na recepci. Bylo to pro mě vlastně poprvé, kdy jsem skutečně brigádničila (praxi v České televizi bych do brigád nepočítala - ano, pracovala jsem tam celý měsíc a hodně jsem se snažila, ale nedostala jsem za to ani korunu..., a skriptování, kterému jsem se věnovala poté, také v České televizi, bylo rovněž něco docela jiného) a věřte mi, že to pro mne byl zatracený nezvyk. Je sice smutné, že jsem k tomuto zjištění došla až v šestadvaceti letech (fakt jsem už tak strašně stará?!), ale dříve pro všechnu tu zábavu a občas i nějaké to studium prostě nebyl čas :). Do pracovního procesu jsem byla vržena v podstatě ze dne na den... a byl to boj. Občas jsem to tam milovala, občas jsem byla docela na dně. Občas jsem se královsky bavila... a občas jsem si nudou okousávala nehty.
   Podělím se s vámi však o pár postřehů, které jsem na této ubytovně pro mladé výletníky ze zahraničí během těch dvou měsíců postupně nasbírala.

IV. Lancz-con 2012

   S úsměvem se dívám kolem sebe a nechápu. Všechny tyhle holky by teď mohly být někde na romantickém víkendu se svým přítelem. Nebo na nějaké divoké chlastací akci s kamarády. Nebo se prostě flákat doma, učit na přijímačky nebo... nebo... co já vím, je tolik možností jak strávit víkend. Místo toho všechny dojely sem, na konec světa, neváhaly vynaložit značné úsilí na cestování, nemalý peníz na náklady, a to vše jenom proto, aby se viděly (nejen) se svou oblíbenou spisovatelkou Lenkou Lanczovou. Mou maminkou. Ta má teď besedu o svých knížkách a já se dmu pýchou, jsem na ni hrdá, když vidím, jak jí to všechny baští, hltají slovo za slovem a visí na ní očima - jako kdyby se v příští vteřině měla rozplynout jako kouřový obláček a ony se probudily doma s tím, že na conu ještě nejsou, že je to jenom sen. Po tom šíleném těšení, které jsem četla na Facebooku ("Už jen dva měsíce!" - "Už za 14 dní!" - "Holky, už taky stříháte metr??" aj.), by mne podobné sny u těchhle "Lanczovek", jak si příznivkyně mamčiných a kdo ví, možná i mých, familiárně říkají, snad ani nepřekvapily.

Expedice Ykínesej

Jak někteří ví díky sociálním sítím, trávím teď týden v Jeseníkách. Každý rok jezdím v zimě s rodiči na hory, a protože jsem zatím ještě stále nezaměstnaný zoufalec, co nemá nic na práci, neměla jsem letos skutečně důvod nejet. Uznejte sami, co bych dělala v Praze, v tom blátě, špíně a smogu, když mohu vyrazit do Petříkova a užívat si sněhu? Tím spíše, že letošní zima zatím stojí za to. V současné chvíli je tu 140 cm sněhu, jiskřivé slunečné dny i časté sněžení, díky kterému můžeme také další den čekat nádhernou nálož čerstvého prašanu. A já jsem spokojená, lyžování je totiž dost možná jediný sport, který mne skutečně baví. Takže jsem se rozhodla vám poslat pozdrav ze zasněžené červené sjezdovky a zároveň se s vámi podělit deníčkovou formou o pár praktických postřehů, které tu během pobytu sbírám (a kterými denně zásobuji svůj účet na Twitteru, kam se chodívám nejčastěji vykecat :) ).

Stránky