Jako dospělá

S jasně rudou rtěnkou
si připadám jako dospělá
maluju se v koupelně
jako děcko, co ukradlo
šminky mamince

S mými krepatými vlasy
si připadám jako rocker
ten z osmdesátých let
ale detaily nesedí
holím si podpaždí

Když poslouchám zvuky odvedle
připadám si jako voyer
usmiřování v divokým rytmu
sousedi souštají, aby zapomněli
na ranní hádky

Zabývám se sama sebou
jako někdo, kdo neví, co chce
tu rtěnku si sice smeju
ale pořád si připadám
jako blbec

Čtyři dny v Brightonu

Sedím na vlnolamu, na rtech cítím slanou mořskou tříšť a po očku sleduji Eru, která pobíhá po pláži a sbírá kamínky a mušličky. Neubráním se pousmání. Nechybělo málo a málem jsme tu ani nebyly. Nejdříve problémy s vybráním vhodného termínu, přece jenom mám pořád velký závazek jménem Nera, který se nedá na týden jen tak někam odložit, poté jsme nemohly najít žádný hezký a zároveň ne až tak drahý hostel, musely jsme také řešit komplikace s dopravou, a to nejen do Anglie, ale i po Anglii...

IV. Lancz-con 2012

   S úsměvem se dívám kolem sebe a nechápu. Všechny tyhle holky by teď mohly být někde na romantickém víkendu se svým přítelem. Nebo na nějaké divoké chlastací akci s kamarády. Nebo se prostě flákat doma, učit na přijímačky nebo... nebo... co já vím, je tolik možností jak strávit víkend. Místo toho všechny dojely sem, na konec světa, neváhaly vynaložit značné úsilí na cestování, nemalý peníz na náklady, a to vše jenom proto, aby se viděly (nejen) se svou oblíbenou spisovatelkou Lenkou Lanczovou. Mou maminkou. Ta má teď besedu o svých knížkách a já se dmu pýchou, jsem na ni hrdá, když vidím, jak jí to všechny baští, hltají slovo za slovem a visí na ní očima - jako kdyby se v příští vteřině měla rozplynout jako kouřový obláček a ony se probudily doma s tím, že na conu ještě nejsou, že je to jenom sen. Po tom šíleném těšení, které jsem četla na Facebooku ("Už jen dva měsíce!" - "Už za 14 dní!" - "Holky, už taky stříháte metr??" aj.), by mne podobné sny u těchhle "Lanczovek", jak si příznivkyně mamčiných a kdo ví, možná i mých, familiárně říkají, snad ani nepřekvapily.

Expedice Ykínesej

Jak někteří ví díky sociálním sítím, trávím teď týden v Jeseníkách. Každý rok jezdím v zimě s rodiči na hory, a protože jsem zatím ještě stále nezaměstnaný zoufalec, co nemá nic na práci, neměla jsem letos skutečně důvod nejet. Uznejte sami, co bych dělala v Praze, v tom blátě, špíně a smogu, když mohu vyrazit do Petříkova a užívat si sněhu? Tím spíše, že letošní zima zatím stojí za to. V současné chvíli je tu 140 cm sněhu, jiskřivé slunečné dny i časté sněžení, díky kterému můžeme také další den čekat nádhernou nálož čerstvého prašanu. A já jsem spokojená, lyžování je totiž dost možná jediný sport, který mne skutečně baví. Takže jsem se rozhodla vám poslat pozdrav ze zasněžené červené sjezdovky a zároveň se s vámi podělit deníčkovou formou o pár praktických postřehů, které tu během pobytu sbírám (a kterými denně zásobuji svůj účet na Twitteru, kam se chodívám nejčastěji vykecat :) ).

III. Lancz-con 2010

Předem hlásím, že report se mi psát nechce. A protože jsem typ člověka, který to, co mu nejde, přes koleno neláme, donutit se k napsání nějakého článečku, který jasnou a zábavnou formou shrne všechno dění na historicky již třetího Lancz-conu, prostě nehodlám. Místo toho postavím svůj článek spíše na fotkách, kterých jsem pořídila požehnaně (přes osm stovek snímků za necelé dva dny, to je docela pěkná úroda, že?

Paintball

   Nevnímám bolest, jediný, co teď pociťuju, je nejistota, strach a adrenalin pumpující mi snad až ve spáncích. Se zbraní v ruce se krčím za jedním keříkem, a když se pokusím opatrně vyhlédnout a zhodnotit situaci, modlím se, aby mě soupeřova zbraň nezasáhla. Jakmile opatrně vystrčím hlavu zpoza listů, okamžitě se mým směrem spustí palba. Bleskově se zase odkulím do bezpečí, a jediný, co slyším, je kromě mého vlastního zrychleného dechu svištění a bubnování kulek všude okolo. Zakleju.

Stránky