15. prosince

   V jednom z minulých adventních kalendářů jsme se společně pozastavili nad tak trochu jiným vánočním filmem, který ocení spíše kluci (a divné holky jako jsem třeba já), tedy nad prvním dílem Die Hard. Ten snímek, co jsem vybrala dneska, je také vánoční, také trochu... zvláštní, ale zase je orientovaný spíše na holky. A navíc je to slaďák. Ne, nebojte se, řeč skutečně není o romantické Lásce nebeské, kterou bytostně nesnáším, ale o rozkošném Střihorukém Edwardovi, bizarní a typicky "burtonovské" pohádce nepohádce o nešťastném a osamělém mladíkovi, co má místo rukou nůžky, a i přes svou zoufalou snahu zapojit se do běžného života se musí kvůli svému vzhledu i bezelstné dětské duši potýkat s nepochopením, odporem a později i agresivitou amerických maloměšťáků v padesátých letech minulého století.
   Tento půvabný příběh nám navíc vysvětlí, odkud se bere sníh zrovna v Kalifornii, kde jsou pastelové domečky zalité sluncem i v prosinci.

   "Cink cink, je tady Avon!" S těmito slovy vkročí podomní prodavačka Peggy do chátrajícího zámku na konci města - a v něm objeví podivného mladíka Edwarda. Tento velice plachý a milý chlapec je ve skutečnosti strojem vytvořeným stařičkým vynálezcem, který však zemřel krátce předtím, než jej stihl dokončit. Edwardovi tak zůstala důmyslná sestava ostrých břitů a nůžek místo rukou, a jeho vzhled proto působí trochu děsivě. Peggy se ovšem Edward nebezpečný nezdá, vezme ho s sebou do města a ubytuje ho ve svém domě. I když se mladík není schopný ani najíst, aniž by se náhodou nepořezal o své nože, záhy odhalí svůj skrytý talent - umí stříhat. Nejen keře a pejsky, ale i ženské vlasy. Díky své naivitě je však využíván a zneužíván svým okolím, a jakmile se zakouká do Pegginy pohledné dcery Kim, má na problémy zaděláno. Ať už u Pegginy vilné kamarádky Joyce, která měla na Edwarda políčeno, či u Kimina bývalého přítele Jima. Pomíjivá popularita se záhy obrací proti němu (a nejen proti němu, ale i proti Peggy a její rodině) a ve své nevinnosti při konfrontaci s přízemními předsudky to s ním nemůže dobře dopadnout...

   Ještě že v roce 1989 natočil svérázný a originální režisér Tim Burton Batmana s Michaelem Keatonem v hlavní roli a s Jackem Nicholsonem jako Jokerem. Díky jeho neuvěřitelnému úspěchu totiž získal peníze na natočení tohoto filmu. Převedl na plátno svou úžasnou imaginaci tak, jak ji pak v mnoha filmech ještě mnohokrát zopakuje, jenže tady to bylo něco naprosto nového. Sáhl po osvědčeném a sympatickém narativním stylu - babička zkrátka vypráví své vnučce příběh. A zatímco jsou obrazy z jejího mládí, které jí přetrvávají v paměti, barevné a prosluněné, začátek a konec filmu (plus jedna z nejvíce emotivních scén v celém filmu, tedy tanec mezi sněhovými vločkami) jsou neskutečně zasněžené a velice vánoční. A v úžasné poetické pointě filmu, která ukazuje, že Edward svou Kim i přes to dlouhé odloučení stále miluje a stále pro ni tvoří ledové sochy, nezůstane jedno oko suché. A kdo říká, že se mu z toho ani trošku nesevře hrdlo, ten kecá. Anebo není ani trochu empatický ;).
   Hlavní roli Burton svěřil tehdy sedmadvacetiletému Johnnymu Deppovi - a ten se pak i v dalších Burtonových filmech stal jeho alter-egem. Jejich spolupráce čítá nyní už pěknou řádku titulů a doufejme, že jen tak neskončí. Známý fakt, že měl tuto roli původně hrát Tom Cruise, se nyní zdá naprosto nesmyslným (naštěstí však prý Cruise trval na šťastném konci a s tím zase zásadně nesouhlasil Burton, tudíž to nakonec neklaplo). Depp se totiž Edwardem doslova a do písmene stal a divák mu ho věří v každém jeho gestu, v každém jeho smutném pohledu. Herec navíc neváhal zhubnout kvůli roli přes dvanáct kilogramů a kromě toho se při natáčení zamiloval do své filmové partnerky Winony Ryderové. Není se čemu divit, je totiž v tomto filmu se svýma hlubokýma štěněcíma hnědýma očima patřičně krásná a kupodivu jí blond vlasy velice sluší - přestože je přírodní brunetka. Obsazení Střihorukého Edwarda bylo celkově hvězdné - kromě ústřední dvojice zde zářila i Dianne Wiest a hororová hvězda z éry černobílých filmů Vincent Price, jemuž byla role vynálezce napsána přímo na tělo. Stala se také jeho labutí písní, krátce po natočení v požehnaném věku osmdesáti dvou let zemřel.
   Film navíc dokonale podkresluje neuvěřitelně jímavá hudba Burtonova dvorního skladatele Dannyho Elfmana, a ten se sám nejednou vyjádřil, že právě ke Střihorukém Edwardovi v životě skládal hudbu nejraději. Není divu, soundtrack je to jak rozverný, tak i dojemný, snadno zapamatovatelný a rozeznatelný. To bylo ještě v době, kdy se Elfman tolik nevykrádal - na druhou stranu je tohle problém nejednoho skladatele filmové hudby a je to zcela pochopitelné, po x projektech podobného ražení je asi zatraceně složité vymyslet něco docela nového a ještě neoposlouchaného ;). Elfmanova tvorba však patří mezi ty lepší ve všech ohledech, a konkrétně tento soundtrack mám ve svém mp3 přehrávači připravený v pohotovosti neustále. Neoposlouchá se mi snad nikdy.
   Kromě sentimentálního děje s temným, depresivním závěrem, kvalitního obsazení, hravé režie a úchvatné hudby připočítejte ještě všechny ty téměř až lyrické scény, ve kterých hodně záleží na barvách a kompozicích, a suchý humor (poslat chlapce s nůžkami místo rukou spát na vodní postel? proč ne? :) ). A nezapomeňte ještě na satirický výsměch předsudkům, přetvářce a morální prohnilosti všech těch rádoby chápavých "lidiček" z předměstí, kteří Edwarda berou spíše jako atrakci a při první příležitosti ho neváhají pošpinit a zavrhnout. Jak smutné. Jak pravdivé... To všechno dohromady tvoří tenhle vynikající pětihvězdičkový film.

   P.S.: Mimochodem, věděli jste, že postava Edwarda v anglickém originále pronese za celý snímek pouhých 169 slov, a jeho účes byl inspirován rozcuchem Roberta Smithe z kapely The Cure? :)