6. prosince

   Pátého prosince obchází domácnosti s malými dětmi povedená skupinka ve složení Mikuláš, anděl a čert, a přestože jsem si na iDnesu včera přečetla, že není vhodné tuto tradici se svými dětmi dodržovat, jelikož čerti dnešní děti traumatizují (změkčilci, určitě za to může Disney! :P ), já je jako malý prcek milovala. Samozřejmě jsem se zároveň i hrozně bála, že mě čerti pro mé darebáctví přece jenom odnesou do pekla, stačilo, když se děda někde schoval, zachřestil řetězem a zahudral - a už jsem strachy lezla pod židli. Doslova. Inu jak říká Arnold J. Rimmer v mém oblíbeném seriálu Red Dwarf: "Mě nemůžete vyděsit, jsem zbabělec, mám strach pořád!" Ne že bych si nějaké ty výhrůžky metlou nezasloužila, když došlo na lámání chleba, neváhala jsem Mikuláši lhát do očí, jaká jsem nepostradatelná a pilná dceruška, co doma pomáhá, myje nádobí, vynáší odpadky, vysává, leští okna, venčí sousedům králíky, chodí předčítat starým lidem do domova důchodců... až se naši vždycky museli smát. Naštěstí jsem ale pokaždé uměla nějakou pěknou básničku nebo říkačku, kterou jsem si to vzápětí "vyžehlila", a všechno do nakonec dobře dopadlo.
   Tahle je moje nejoblíbenější. Je to písnička, někdy mi řekněte, zabroukám vám ji ;)).

Mik miku, mik miku, Mikuláš,
přišel s čertem na guláš.
Mik miku, mik miku, Mikuláš,
přinesl nám zimní čas.

Když Mikuláš naděluje,
čertík kolem poskakuje.
Mik miku, mik miku, Mikuláš
přinesl nám zimní čas.

   Ačkoliv jsem se tedy já rok co rok poctivě učila novou básničku nebo písničku, kterou jsem pak téhle strašidelné návštěvě odříkala, můj starší bratr volil podstatně nihilističtější přístup. Celé dětství si vystačil s jednou jedinou básničkou od Pavla Šruta a byl spokojený. Takže tady je. Pokud vás dnes přepadne Mikuláš s okolo skákajícími čertíky, zkuste na něj tuhle zaručenou odrhovačku vybalit. Určitě se vás pak nepokusí nacpat do pytle ;).

Mráz

Co dělají rybky,
když zlé mrazy padnou?
Chroupou z ledu střípky -
ale nenachladnou.

Na zádech i na břiše
pod ledem si plavou,
rybář sedí v kožiše,
kroutí nad tím hlavou.

   Jako ilustrace - několik fotek z mého šťastného dětství. Ta docela nalevo je z roku 1989 (zde mi byly pouhé tři roky), ta vedle z roku 1990 (to jsem byla čtyřletá). Povšimněte si, jak jsem na všech snímcích vyvalená, zaražená a stydím se, což u mě tehdy opravdu nebylo zvykem - údajně jsem neustále mluvila otravným vysokým hláskem :).
 

   V roce 1996 jsem se jakožto člen dramatického kroužku účastnila vánočního divadla. Pátého prosince jsme hráli prapodivnou napůl stínovou hru o zrození Ježíška (pokud si to dobře pamatuji, figurky na stínové divadlo vznikaly podle mých návrhů, já holt byla aktivní dítě ;) ) a já v ní představovala jednoho z party čertíků, kteří chtěli zabránit Josefovi a Marii v jejich cestě do Betléma. Naprosto si nevybavuji, jak jsme toho vlastně chtěli docílit, ale vím, že jsme pak nějak usnuli, zaspali a propásli narození Ježíška, z čehož jsme pak byli velmi mrzutí a možná jsme i tančili :). Tehdy mi bylo deset a byla jsem ještě relativně roztomilá :)).
  

   V letech 1997 a 1998 jsem společně s přáteli obrážela v maskách slavonické domy hlavně v okolí sídliště, a domy známých a příbuzných, kteří si nás přímo "objednali". Dostávali jsme za to drobné peníze a sladkosti a hrozně nás to bavilo :). Já byla vždy Mikuláš a Bossi byla čert, anděla nám dělala Monika, co bydlela o ulici vedle, jediná pravá blondýnka, kterou jsem znala :), a role druhého čerta se obměňovala - jeden rok jím byla spolužačka Iva, rok poté Bossiin mladší bráška Tom-Mie. Byla zima, my se báli větších čertů i petard, které na okostýmované strašáky házali někteří smradi, ale i tak jsme si to vždycky děsně užili. Ach jo, to je tak dávno, že to už ani pravda není...