5. prosince

   Dnes, pátého prosince, byla volba adventního okénka jasná - sáhla jsem totiž do svého oblíbeného filmového archivu filmů s vánoční atmosférou a vylovila z něj kouzelný snímek Městem chodí Mikuláš uznávaného režiséra Karla Kachyni z roku 1992. Není to příliš známý film, ale rozhodně by byla škoda, kdyby zapadl. Kachyňa totiž za svou širokou režisérskou kariéru natočil i jiné snímky než-li populární Sestřičky ;).

   Děj tohoto velice komorního filmu, natočeného na motivy povídky Jana Procházky v pražské bohnické nemocnici, se odehrává v předvečer svátku tohoto světce, tedy v době, kdy "městem chodí Mikuláš" společně s čertem a andělem, hodným dětem rozdávají dobroty a těm darebným uhlí. Tento večer dramaticky vygradují vztahy mezi čtyřmi ústředními postavami - alkoholem zlomeným bývalým Don Juanovským doktorem Koníčkem, upjatou a škrobenou vrchní sestrou, zbavenou po mnoha životních eskapádách všech ideálů a iluzí, které se přezdívá Stará koza, mladou a naivní zdravotní sestřičkou Alenou, kterou děti za jejími zády nazývají Pipkou, a malým uličníkem Rudolfem. Právě Ruda, jemuž se posměšně říká Lže a krade, je v podstatě hlavním (anti)hrdinou - je těsně před propuštěním z dlouhého pobytu v nemocnici, platí na oddělení za velké kápo, všechno zná, všechno ví, všude byl, a když na to dojde, neváhá zcizovat cigarety z kapes zdravotnického personálu, jen aby si je pak mohl vykouřit tajně na záchodě.
   Právě on pak v záchvatu velkodušnosti slíbí jedné své ufňukané spolupacientce po operaci mandlí, že jí do nemocničního pokoje vzdor všem zákazům i ostražitým dospělákům, kteří si v ten den (alespoň někteří, ale o to bolestivěji) sáhnou až na samotné dno, přivede Mikuláše. Jenže právě tohle se nakonec zdá být úkolem naprosto nesplnitelným... nebýt malých lidských zázraků, které v dnešní době nejspíš ještě stále existují - říká se jim smíření, soucit a pochopení, a tu tam se vkradou i do srdce, které se na první pohled jevilo jako z ledu.
   Rozhodně nejde o snímek pro děti, přestože se v něm děti vyskytují. Je to stejně poetické jako posmutnělé a melancholické, jako když kreslíte prstem na zmrzlé okno, a všechno, co vytvoříte, vám pod prsty okamžitě taje, a navíc to vše doprovází nenápadná, leč jímavá hudba nedávno zemřelého Petra Hapky. Celé tohle drama potom vykreslují dokonale zahrané postavy, v čele s Josefem Abrhámem a Eliškou Balzerovou - ovšem i třináctiletý Daniel Douda za nimi nijak nezaostává a naopak v tomhle hvězdném obsazení exceluje. Ani jeden z hrdinů se nenachází zrovna v nejšťastnějším životním období, řeší vážná témata jako nefungující rodiny, rozpadlá manželství, alkoholismus či neopětovanou lásku, a než dojdou k závěrečnému rozhřešení, které se rozhodně nedá považovat za happy end, čeká je nejedna perná chvilka a nejedna krutost, ať už vyslovená neúmyslně či za účelem ublížit. Přirovnala bych to hořkosladkému úsměvu a povzdechnutí, aniž by došlo k citovému vydírání či přebytečné plačtivosti, co by v divákovi měla vyvolat emoce. Tady to funguje samo o sobě.
   Na dnešní večer se tenhle film hodí dokonale. A já si ho tedy pustit jdu :).