Proměny upírů - 1. část

   Na základě mé absolventské práce Proměny upírů ve filmu: Od hraběte Orloka po Edwarda Cullena jsem měla před několika týdny přednášku v Ústřední knihovně v Praze. Následně jsem byla z několika stran žádána, abych ten text zveřejnila, tedy jak od lidí, co se na mou prezentaci nemohli dostat, tak i od těch, co tam byli a zřejmě jim mé vražedné tempo vyprávění přišlo příliš rychlé. Kromě toho jsem ale také vzhledem k omezenému časovému rozpětí přednášky nemohla říct všechno, o co bych se chtěla se svými posluchači podělit, a proto jsem se skutečně rozhodla nahodit to na web. Je toho hodně, hodlám to tedy rozdělit na několik částí, které sem dodám v rozmezí několika dní. Snad vás nebudu příliš nudit.
   Začneme totiž, jak se říká, od Adama. Nebo spíše od Draculy :).

A NA POČÁTKU BYLY... TESÁKY.

   Těžko říct, čím nás upíři tak fascinují. Snad nás vzrušuje strach z neznámého, z nevysvětlitelného, to všechno přitažlivé, i když nebezpečné - což dokonale demonstrují nejen upíři, ale i hororový žánr jako takový. Jeho oblíbenost pravděpodobně souvisí s pradávnou potřebou mýtu, s jasně rozdělenými rolemi dobra a zla černobílého vnímání světa, či s pevně daným morálním poselstvím. Takovou mytologickou postavou je právě upír. Je nám blízký, protože na rozdíl od jiných bájných postav kdysi býval člověkem. Jeho podstata vychází z lidské přirozenosti..., i když se později stal nemrtvým.
   V romantické literatuře a ve filmu se upírem se stane člověk pouze tím, že ho kousne jiný upír, v novějších dílech se může jednat i o druh démonů bez duše (jak můžeme vidět například v seriálu Buffy, přemožitelka upírů), upírství se později stává dokonce „pouze“ nakažlivou nemocí, nemusí mít nutně nadpřirozený původ, může být genetickou mutací i vesmírným parazitem (Poslední upír), který spolu s krví vysává z člověka životní energii, může jít o nebezpečný virus, napadající ostatní buňky a přeměňující je (třeba akčňák Já, legenda či sci-fi Svítání). Nebo jsou to zkrátka jen prokletí lidé – jako ve filmu Dracula 2000.
   Mezi nejznámější "skutečné" upíry patřil valašský kníže Vlad Ţepeş (podle kterého spisovatel Bram Stoker stvořil slavného Draculu) či "krvavá" hraběnka Alžběta Báthoryová. Ač jsou tyto historické postavy všeobecně známé, stejně jako zkazky o jejich brutálních činech, díky kterým se vepsali do povědomí všech milovníků upírů, nedají se za ně považovat. Přestože první zmiňovaný proslul krutým mučení zajatců, spočívajícím v jejich nabodávání na dlouhé, ostré kůly, a druhá se dostala do Guinessovy knihy rekordů jako největší vražedkyně v historii lidstva, nikdy se nechovali jako typičtí upíři. Neexistují záznamy, že by pili krev svých obětí nebo byli spatřeni po své smrti. Nebýt však jich, přišli jsme o velkou upíří inspiraci.
   Upír zpočátku vyvolával děs a znechucení, ať už šlo o ohavného hraběte Orloka z Upíra Nosferatu (Nosferatu the Vampire, 1922) nebo klasického Drákulu (Dracula, 1931, 1958, 1992). Byly to bytosti, které stavěly člověka do role nižšího stupně potravinového řetězce, což pro něj bylo ještě děsivější vzhledem k omezeným prostředkům, kterými se smrtelník mohl upírovi bránit. Odpor těmto krvesajcům tedy můžeme přičíst jejich, z pohledu etiky, zločinnému jednání, a strach z "nákazy" upírstvím by se dal přirovnat k obavám z šíření epidemie, z nákazy virem HIV, smrtelnou chorobou přenášenou tělesnými tekutinami - právě krví. Popularita upírského filmu jako takového, této specifické odnože hororového filmu, v průběhu let postupně sílila a nyní je fenomén vampyrismu na svém vrcholu.
   Postupem času se totiž postava upíra začala měnit a změnilo se i vnímání těchto nejednoznačných postav v povědomí diváků. V upírských filmech dochází v průběhu posledních let k drastickým žánrovým změnám, a tohle tradiční monstrum se přesunulo z děsivých snímků do milostných příběhů a akčních blockbusterů, ve kterých se naplňují docela jiná divácká potěšení než v minulosti. Dříve se chtěli lidé u těchto knih a filmů bát, nyní si chtějí hlavního hrdinu se špičatými tesáky zamilovat. A filmaři jim právě v tomto hojně vycházejí vstříc - moderním trendem je totiž zobrazování upírů vysloveně kladně, proměnili se ze zcela záporných padouchů až po veskrze kladné sexsymboly fascinující svým věčným životem, uzavřeností, elitářstvím i fyzickou "závislostí" na krvi.

Upíři dříve...
   U
pír byl v minulosti poměrně snadno identifikovatelný. Lišil se od smrtelníků mnoha typickými rysy - jak uvádí (pro četnost skutečně vtipných hlášek má oblíbená) kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. "Upír bývá nápadně bledý, jeho oči červeně planou, má obrovskou tělesnou sílu, nehty na rukou dlouhé a ostré, chloupky mu rostou i na dlaních. Obočí je husté, nad nosem srostlé. Uši jsou zašpičatělé. Ostré, oslnivě bílé zuby jsou hrotité a přečnívají nachové rty. Upír vůbec nejí. Také nic nepije, kromě teplé krve přímo z živého těla. Je však jedna vlastnost, po které lze mezi lidmi chodícího upíra neklamně poznat: nevrhá stín a neodráží se v zrcadle." (1) Někteří upíři dokonce vyli na měsíc, dokázali se měnit ve vlka či netopýra, uměli poroučet nočním zvířatům i hmyzu, a také mohli vyčarovat mlhu nebo vyvolat bouři a hromobití. Obětem, kterým již krev sáli, pak zvládli i číst na dálku myšlenky a ovlivňovat jejich chování.
   Byli to zkrátka takoví malí supermanové - samozřejmě až na to, že jejich moc končila s ránem, s prvními slunečními paprsky, a ty je mohly nemilosrdně zabít. Kromě toho na ně také spolehlivě platil česnek a zaražení špičatého osikového, hlohového nebo lipového kůlu přímo do srdce. Aby se rovnou předešlo přeměně mrtvého v upíra, doporučovalo se nejen zatížit podezřelému nebožtíkovi hrob, ale pro jistotu mu rovnou do úst nacpat česnek, useknout hlavu a pohřbít ji v nohách rakve. Případně mrtvolu rovnou spálit. A pokud jste si stále nebyli jisti, že jste před těmito nočními přízraky v bezpečí, mohli jste se před jejich útoky chránit - od klasických křížů na krku až po ověšení se květy plané růže a jeřabin.
   Aby se předešlo přeměně mrtvého v upíra, doporučovalo se nejen zatížit hrob kamennými kvádry, uložit jej hlavou dolů a vybavit na cestu na onen svět proprietami typu hrách či drobné mince (upír je jimi zaměstnán, počítá je, tudíž nemá čas škodit). "V pozdějších dobách po nástupu křesťanství se zesnulým vkládala do úst hlína nebo kámen, případně se jim připevnilo pod bradu prkno, takže už nemohli otevřít ústa, a tedy ani mlaskavě pojídat své oblečení." (2)

...a upíři dnes?
   N
e vždy je však upír vykreslen jako odporná zrůda a strašidelný stín v rohu hřbitova, Kniha Nosferatu zmiňuje, že ani ona "smrtelná bledost, která se upírům často připisuje, nebývá podmínkou", a popisuje je jako bytosti, které se "projevují krásou a kypící zdravím. Sáním krve si upír prodlužuje svou existenci a přitom intervaly mezi nasycením mohou být i několik let. Upír se umí skrývat, žije na krvi zvířat, a celé desítky let nemusí mít lidskou krev. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít." Podle tohoto díla to jsou romantická stvoření, která jen "touží po sympatii a lásce, neboť teprve v lásce naleznou skutečnou rozkoš. Upíři jsou zkrátka démoni sexu a zvrácené erotiky s jemnou příchutí sadismu. V dějinách se stali dokonalým zosobněním něčeho neuchopitelného, nepoznatelného a záhadného." (3)
   Tato charakteristika, vzdálená původnímu popisu monstra s chlupatýma rukama, nejlépe vystihuje upíry v současné kinematografii. Došlo k posunu od zvířecího monstra k monstru lidskému, proto tihle upíři "pomáhají utiskovaným v nouzi, zachraňují životy, a mají nadpřirozené síly a schopnosti. Jsou tedy tím, po čem v podstatě každý občas zatouží. Je proto pochopitelné, že upíři vypadají vždy pěkně, jsou dokonce velmi přitažliví." (4) Bývají líčeni jako vysoké, nadlidsky krásné a dokonalé bytosti, a "nikdy nejsou malí a tlustí." (5) I jejich chování, které by bylo u obyčejných lidí považované za podivínské, je přitažlivé. Nikdy nejsou představováni jako směšné či komické charaktery, vždy si zachovávají svou eleganci, šarm a charisma. I v případě, že jde o komedii, vzpomeňte na Drákuloviny (Dracula: Dead and Loving It, 1995) - i když je Leslie Nielsen komik, jeho hrabě Dracula je vážný, sebevědomý, úctyhodný šlechtic.

Upíři v hollywoodské kinematografii - Dracula letem světem
   P
ostava hraběte Draculy takového, jak ho popsal v roce 1897 ve svém stejnojmenném románu Bram Stoker, se měnila v každém snímku, ve kterém se objevila (server IMDB dokonce registruje celkem 527 filmů, v nichž figuruje jméno transylvánského šlechtice). Ačkoli si postava Draculy vybudovala jistý soubor pravidel, kterými se řídila (domov v Transylvánii, upíří harém, přeměna starce v mladého muže prostřednictvím krve mladých žen, strach z náboženských symbolů atd.), jeho vzhled i chování bylo přetvářeno v každém filmu - čímž se ze strašidla žijícího v osamění na svém zpustlém hradě a vedeného jenom touhou po krvi, stal postupem času uhlazený aristokrat, toužící své oběti nejdříve svést.

   Prvním Draculou na plátnech kin byl paradoxně upír, který se Dracula nejmenuje - hrabě Orlok. Tvůrcům filmu se totiž nepodařilo zakoupit všechna potřebná práva a příběh si poupravili tak, aby dějově nebyl zcela stejný. Změny jsou to však natolik minimální, že když se vdova po slavném spisovateli s filmovým studiem Prana Film soudila, podařilo se jí celý proces vyhrát. Vymohla si sice zničení všech pětadvaceti kopií snímku, některé z nich naštěstí tuto čistku, která přivedla Prana Film k bankrotu, přežily.
   Jde o expresionistický snímek Upír Nosferatu (Nosferatu the Vampire, 1922), kterému byl punc děsivého upírského příběhu vtisknut hlavně představitelem hlavní postavy, německým hercem Maxem Schreckem. Přestože byl jeho Orlok k vidění pouhých devět minut ze čtyřiadevadesáti minut stopáže, ihned se herec, jehož jméno znamená v češtině "strach" či "hrůza", pro svůj neobvyklý herecký projev nesmazatelně vryl do mysli všech diváků - například během celého snímku jenom jednou mrkne. V tomto snímku je "zobrazené zlo, nezadržitelně postupující světem, které odráželo dobové obavy ze společenských otřesů, které se o necelých dvacet let později v podobě války naplnily. Film je na svou dobu velmi zdařilý, rychlé střídání scén poskytuje potřebné napětí a některé záběry s krvežíznivým, toporně se pohybujícím hrabětem mohou být zdrojem skutečné hrůzy." (6)
   Film je navíc překvapující i různorodostí lokalit (oproti klasickému natáčení v ateliérech) a také tím, že zde režisér Friedrich W. Murnau "vytváří podivně zneklidňující atmosféru nejen blízkostí reálného s ireálným, ale i střihem, v němž na sebe obrazy nenavazují v očekávané logice. (...) Aniž by pozměnil samotný příběh o napadení a vykoupení skrze oběť /novomanželky/, rozehrává Murnau pouhou stylistikou jemné předivo dvojznačností, které je možné opomenout, nebo bez konce interpretovat." (7) Díky tomu tento film vyvolává mrazení v zádech i po více než devadesáti letech.

   Film Dracula z roku 1931 je sice Stokerovu románu bližší, nijak přesně se ho však nedrží - vzhledem ke krachu na newyorské burze, jenž ve třicátých letech otřásl americkou ekonomikou a uvrhl ji do vleklé krize, zvolilo studio Universal k realizaci levnější adaptaci divadelní hry Hamiltona Deana. Přestože je film v mnoha pasážích staticky rozvláčný (ačkoli má pouhých 75 minut), díky vyhrocenému herectví Maďara Bely Lugosiho, který místy působí skutečně jako kdyby přehrával na jevišti (v roli Draculy se ostatně s velkým úspěchem objevil na Brodwayi v roce 1927 v celkem 261 představeních), je tento přepis považován filmovými fanoušky za jeden ze zdařilejších.
   Pod sloganem "nejpodivnější milostná historie, jakou jsme kdy poznali", nabízí film okleštěnou verzi Stokerova příběhu s Draculou, který se od Schreckova Orloka podstatně liší. Není pouze neurčitým shrbeným stínem hnaným primitivními pudy, ale tajemným svůdníkem s exotickým přízvukem (ačkoliv není pravdivá rozšířená fáma, že měl tento zahraniční herec problém s angličtinou a veškeré texty se učil nazpaměť foneticky). Místo bytosti s drápy na konci dlouhých kostnatých prstů, se špičatýma ušima, dravým pohledem a dlouhými tesáky, se nám o necelých deset let později představuje upír - elegán, v přesně střiženém fraku a s úlisným úsměvem, lidský, vnímavý, ne animální - a své zuby na kameru ani jednou neukáže. Nosferatu žije izolován, skoro až uvězněn ve svém polorozpadlém sídle, pro svou upíří podstatu předem vydělen ze společnosti; Lugosiho Dracula vykazuje známky sociálního zařazení. Na svém hradě bydlí společně se svými nevěstami, manželkami (i když touto bigamií porušuje koncept klasické rodiny), je přátelský a společenský. A především oplývá obrovským charismatem.
   Lugosimu se tato role upíra stala osudnou, byla "jeho životní posedlostí. Bydlel v osamělém domě jako vystřiženém z hororových filmů, chodil i doma oblečen v černé Draculovské peleríně a přál si v ní být i pohřben.“ (8) Ačkoli tento morbidní oděv Lugosi na sobě v rakvi doopravdy má, ve skutečnosti o nic takového nikdy nežádal, jak alespoň tvrdil Lugosiho syn Bela Jr. - šlo pouze o prohloubení Lugosiho upírské image, kterou se herec prezentoval před veřejností. Kolem tohoto Maďara se to záhadami jenom točilo. V době, kdy hrál Draculu na brodwayských prknech, bylo běžné, že během představení omdlévali diváci hrůzou; jeho osudová láska Bridget Brightonová byla nalezena mrtvá s rozdrásaným hrdlem (dosud se neví, kdo ji zavraždil), a jeho milenka Clara Bowová s ním zrušila zasnoubení, když po společném víkendu zjistila, že její vyvolený má sadistické choutky a dělá mu dobře, když jí může působit bolest - kousáním. Po rozchodu Clara nešetřila detaily z jejich intimního soužití a prohlašovala, že jeho vznešené a aristokratické vystupování na veřejnosti bylo pouze zástěrkou hrubého chování v soukromí. Neméně pozoruhodná je i skutečnost, že jeho nejlepším (a také jediným) přítelem byl Boris Karloff, další hollywoodský představitel nejtemnějších příšer, jenž se proslavil rolí Frankensteinova monstra.

   V šedesátých letech se na plátnech kin objevuje další Dracula (The Horror of Dracula, 1958), kde hlavní roli ztvárnil Angličan Christopher Lee. Režie se chopil Terence Fisher a scénář napsal Jimmy Sangster, který pojal Draculovskou legendu zcela jinak a opatřil ji mnoha inovacemi - například Jonathan Harker v tomto filmu není obyčejným úředníkem, ale tajným agentem Abrahama van Helsinga.
   Studio Hammer se díky tomuto snímku stalo prominentem hororových snímků, není proto divu, že s Christopherem Lee v hlavní roli noblesního Draculy vzniklo mnoho dalších filmů, například Dracula: Prince of Darkness (1966), Dracula Has Risen From The Grave (1968), Taste the Blood of Dracula (1969), Dracula A.D. 1972 (1972), či The Satanic Rites of Dracula (1973) (mimochodem, pokud se chcete zasmát, doporučím vám projet youTube a najít si trailery na tyhle hitovky ;) ).

   Na vlně popularity upírských hororů se pak "svezl" na počátku sedmdesátých let extravagantní Blacula (1972). Název a jméno hlavního hrdiny je spojením slov "black", což v angličtině znamená "černý", a "Dracula". Film se týká černošského upíra, postava Draculy se v tomto případě změní dokonce rasově. Což bylo pikantní vzhledem k době, kdy byl tento snímek natočen.
   "V období násilného společenského hnutí s rasovou motivací natočil Hollywood sérii filmů, které měly pacifikovat společenské náklady. Problémy černošského obyvatelstva v nich byly zobrazeny způsobem odlišným od dosavadních stereotypů, hlavní role hráli černošští herci. (…) Blacula přináší na plátno celou 'štafáž' gotické fantastiky, promísené s reáliemi americké současnosti. Jedním dechem se zde mluví o antivampyrickém účinku česneku a o Černých panterech." (9) Vzhledem k obavám z toho, jak film o černošském upírovi přijme rasistické obecenstvo, zde už není upír ztělesněním absolutního zla a všeho špatného, je spíše politováníhodný, nutí diváka s ním sympatizovat, chápat ho, fandit mu. "Schéma akce se tedy postupně přetváří v příběh 'šílené lásky', silnější než smrt." (10)
   Všem dobře známý tradiční příběh je v tomto případě upraven do černošské podoby, upírská legenda je použita pouze jako jistý ozvláštňující prvek či výchozí základní rámec. Film s rozpočtem 500 000 dolarů sice nebyl neúspěšný, ale jen o rok později vzniklo pokračování nazvané Scream, Blacula, Scream!. Ani jeden ze snímků se však do myslí fanoušků filmů výrazněji nezapsal a dnes je Blacula známý spíše jenom pro své časté parodování (například velmi kouzelně v kresleném seriálu Simpsonovi).

   Fascinace Murnauovým Upírem Nosferatu více než padesát let po jeho vzniku dosáhla takové hranice, že režisér Werner Herzog natočil pod názvem Nosferatu, fantom noci (Nosferatu the Vampyre, 1979) jeho remake. Jde o přepis v mnoha ohledech tak doslovný, že se natáčelo ve stejných lokacích jako u původního snímku (například na Oravském zámku), přesto byl tento příběh obohacen o mnohé změny. Jde o poselství, které se tentokrát snaží divákovi ukázat tragičnost upírovy postavy a jeho údělu - tedy nesmrtelnosti.
   Oproti Orlokovi, který byl synonymem zkázy a smrti, je tento Dracula smutným hrdinou motivovaným nejenom touhou po lásce, ale i snahou začlenit se do společnosti, nebýt tak osamělý, vymanit se ze všední monotónnosti. Sám se k tomu mrazivě vyjadřuje zhruba ve čtyřicáté minutě celého snímku: "Čas je propast hluboká jak tisíc nocí. Nemoci zestárnout je strašné. Smrt ale není to nejstrašnější, jsou hroznější věci. Umíte si představit, že po celá staletí zažíváte stále stejnou marnost den co den?" Z toho jasně vyplývá, že Herzogův upír není ničím jiným než "smutkem a zoufalstvím prostoupená živá mrtvola." (11)
   Dějově je to kus podobný jakémukoli Draculovskému příběhu, ale bez očekávatelného šťastného konce se zničením zla a také s podstatně depresivnějším vyzněním. Celý film navíc provází symbolické záběry na šedé krysy znázorňující morovou pohromu, kterou s sebou upír nese.

   Stokerovy předlohy se chopil v devadesátých letech i oscarový režisér Francis Ford Coppola, a ten svého Draculu (1992) pojal čistě romanticky. Obsadil ho také nejzářivějšími hollywoodskými hvězdami: ústřední part svěřil Garymu Oldmanovi, dále se ve snímku objevili Winona Ryderová a Anthony Hopkins. Původně chtěl režisér snímek pojmenovat pouze D, aby jej odlišil od všech ostatních verzí Draculovského příběhu, nakonec údajně na radu herečky Winony Ryderové zvolil klasický název zahrnující jenom jméno hlavní postavy (ačkoli na plakátech bývá uvedeno Bram Stoker's Dracula).
   "Francis F. Coppola odmítl možnost natočit gotický horor; zvolil pro tradiční látku netradiční zpracování, plné provokující krvavé erotiky, upíří lásky a romantiky, surového šílenství i skutečné lidské něhy a náklonnosti. Vizuální fascinace Coppolova filmového vidění Stockerovým námětem se projevila někdy snad až příliš velkorysým výtvarným pojetím, na druhé straně však také velkým množstvím novátorských formálních prvků. Doposud nejodvážnější pojetí Draculových osudů (neboť je to sám upíří kníže, kdo stojí v centru vyprávění) diváka nevystraší, ani mu nezavdá sebemenší příležitost ke smíchu, spíše v něm probudí pocity bytostného odporu ke krvelačnému způsobu upířího života." (12)
   Dracula je zde opět představován jako svůdce – tajemný a elegantní. Žádný zubatý stín v černé peleríně, nýbrž štíhlý gentleman v perfektně střiženém obleku a s moderním kloboukem. Bez problémů se pohybuje za dne po ulici, sluneční svit mu neubližuje, pouze ubírá jeho nadpřirozené síly. Dal by se přirovnat k rozervanému romantickému hrdinovi, kterému se chvěje hlas, když se slzami v očích vypráví Míně o své zemřelé manželce: "Měl jsem kdysi princeznu, Elizabethu, a byla to široko daleko ta nejkrásnější žena. Oloupila mě o ni lidská proradnost. Skočila do řeky a zahynula." A Mina je v ten moment stejně dojatá jako hrabě sám.
   Oproti původnímu textu se mění tentokráte hlavně Mina, podléhá Draculovi a chce se sama o své vůli stát jeho nevěstou, Dracula totiž reprezentuje čirou sexualitu, je citlivý a přitažlivý. Svou oběť musí vždy patřičně svést, a když dojde ke kousnutí do krku, lze tento čin přirovnat k polibkům. Sání krve metaforou pohlavního styku, kdy dochází k výměně tělních tekutin.

   Další návrat ke hraběti Orlokovi nabídl pozoruhodný a svým zpracováním velmi netradiční snímek Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire, 2000), film o natáčení filmu Upír Nosferatu. Jde samozřejmě o fikci, neboť je zde na základě reálné fámy, že byl Max Schreck opravdový upír, proto ztvárnil svou roli tak uvěřitelně, divákovi předkládáno, že režisér Murnau byl vlastně pouze šílenec, co neváhal pro natočení dokonalého filmu obětovat většinu štábu včetně hlavní hvězdy Grety Schröderové.
   Tento snímek zaujme jak po obsahové stránce, tak i vizuální - obraz se mění z barevného v černobílý s kulatou clonou, aby se odlišily scény, které se právě natáčí, a ve většině případů jde o velmi podobné záběry jako v Upírovi Nosferatu. Do myslí diváků se rovněž zapíše i mrazivý herecký výkon Willema Dafoa, který je namaskován takovým způsobem, že vypadá jako Schreckův dvojník. Role mu byla napsána scénáristou Stevenem Katzem přímo na tělo, a jeho upír je bytostí notně rozpolcenou. Na jednu stranu si plně uvědomuje závazky smlouvy, kterou s režisérem uzavřel, na stranu druhou touží po krvi (nejen) krásné Grety, kterou mu Murnau přislíbil. Rovněž se přiznává, že se stal upírem "kvůli jedné ženě. Jednou jsme byli v noci spolu - a potom mě opustila. Zpočátku jsem měl její portrét na dřevě, poté její krásný reliéf z mramoru, a pak jsem nosil její obraz tady, ve své mysli. Ale nyní už nemám ani ten," vysvětluje filmařům, kteří se domnívají, že debatují se zapáleným hercem. V závěru prokáže abnormální sílu, když přemůže celou skupinku mužů, před ničivými paprsky právě vycházejícího slunce však neunikne.

   Modernizaci draculovského příběhu nabídl v tom samém roce film Dracula 2000 (2000), podobnost s knihou lze nalézt ale pouze ve jménech hlavních postav. Nešlo o adaptaci Stokerovy knihy zasazené do současnosti, spíš o volnou inspiraci původním textem, a celý snímek působí jako nechtěná parodie na sebe sama. Sice se pokouší odkazovat na jiné upírské snímky (Gerard Butler v hlavní roli Draculy například často parafrázuje nejrůznější citace jiných filmových Draculů), ale jinak nabízí nové, absurdní vysvětlení upírství: Dracula je ve skutečnosti Jidášem, apoštolem, který zradil Ježíše Krista, a byl za tento čin proklet. Kříže se bojí, protože Ježíš byl kvůli němu ukřižován, a alergii na stříbro získal proto, že jako odměnu za prozrazení Ježíšovy lokace v zahradách Getsemanských obdržel třicet stříbrných.
   Rozpočet 28 milionů dolarů se vzdor pochybné látce však tvůrcům během několika týdnů vrátil, tak režisér Patrik Lussier natočil ještě dvě pokračování, Dracula II: Vzkříšení (Dracula II: Ascension, 2003) a Dracula III: Odkaz (Dracula III: Legacy, 2005), u nás byly tyto tituly distribuovány pouze jako video filmy a nikdy nepřišly do kin.

   Ani pokus znovu předvést divákům klasického Draculu ve Van Helsingovi (2004) příliš nezafungoval, režisér a scénárista Stephen Sommers totiž pojal celý snímek jako dobrodružnou fantasy pro celou rodinu, ne jako horor. Van Helsing v podání Hugha Jackmana zde není vzdělaným vědcem, ale mladým lovcem démonů a přízraků Gabrielem, pracujícím jako tajný agent pro Vatikán. Dracula, ztvárněný australským hercem Richardem Roxburghem, je tu postavou až směšnou svým rozporuplným chováním - na jednu stranu například oplakává zabité nevěsty, na stranu druhou tvrdí, že se jej emoce nikterak nedotýkají. "Ne, nemám srdce," prohlašuje afektovaně. "Necítím lásku. Ani strach, ani radost, ani smutek. Jsem přízrak - a budu žít věčně," dodává sklesle, čímž zcela popírá to, co předtím řekl. Neobvyklý je u něj i fakt, že se při útoku mění v obřího netopýra (na rozdíl od jeho nevěst, které umí i pouze "vysunout" tesáky).
   Navíc je zde vyslovena odvážná myšlenka upíří reprodukce. Draculovy nevěsty jsou sice schopné porodit mladé, ty jsou ale stejně (ne)mrtvé jako jejich rodiče, a proto je třeba je nejdříve přivést k životu. Film, který mě být původně pokračováním Coppolova Draculy, si přes všechna záporná hodnocení získal početnou základnu fanoušků - v ČR hlavně proto, že byl natáčen v Praze (filmová Budapešť) a na Pernštejně (Draculův zimní hrad), v mnoha menších rolích se objevili čeští herci.

   Sečteno a podtrženo, Dracula patří mezi nejoblíbenější a nejčastější ztvárnění upíra, a jeho typická podoba aristokratického elegána se téměř každému vybaví pod slovem "upír". Podobně je to i s jeho vlastnostmi, které se od té doby přisuzují většině upírů - alespoň do chvíle, než se objeví další upírský snímek, který se pokusí tento kánon zvrátit. Klasický Dracula nestárne, naopak dokáže omládnout díky krvi, kterou vypije - čím více jí pozře, tím mladším a zdravějším dojmem působí. Je závislý na rodné hlíně, proto ji s sebou většinou převáží v těžkých bednách, v nichž pak přes den spí a čerpá síly. Dokáže poroučet nočním tvorům, změnit se v mlhu a v případě nutnosti umí dokonce ochromit či ovládat člověka. Pohybuje se po kolmých stěnách a má nadlidskou sílu. Neodráží se v zrcadle, štítí se česneku, bojí se kříže a jiných náboženských předmětů, například hostie, a ten, kdo zemře jeho kousnutím, se vrací z hrobu jako nemrtvý a páchá zlo spolu se svým pánem, přičemž nyní má i on ty samé schopnosti.
   Bohužel se však ve většině Draculovských snímků (s výjimkou výše zmiňovaného Draculy 2000) nikdy nedozvíme nic o jeho původu.

- - - - - - - - - - -

V dalších částech mého "upířího speciálu" vás, milí vytrvalí čtenáři, seznámím s dalšími upírskými proměnami - se změnami v jejich sexualitě, vzhledu a se změnami upírství jako takového. A pak se (chronologicky) samozřejmě dostaneme až k tomu Stmívání, takže jak se říká... stay tuned! :))

Použitá (a citovaná) literatura:
(1) VONDRÁČEK Vladimír, HOLUB František (1993): Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. 3. vydání. Bratislava: Columbus, s. 198.
(2) BANDINI Ditte a Giovanni (2009): Kniha upírů. 1. vydání. Praha: Euromedia Group, s. 126.
(3) ŠTĚPÁN Petr (2003): Kniha Nosferatu: Vampýrská bible. 2. vydání. Praha: Adonai, s. 19.
(4) BANDINI Ditte a Giovanni (2009): Kniha upírů. 1. vydání. Praha: Euromedia Group, s. 146.
(5) Tamtéž, s. 147.
(6) ADAMOVIČ Ivan a kolektiv (1994): Encyklopedie fantastického filmu. 1. vydání. Praha: CINEMA, s. 106.
(7) HOLÝ Zdeněk, KORANDOVÁ Kateřina, PROKOPOVÁ Alena, SPĚŠNÝ Karel (1999): Upírský film. Cinepur, č. 12, str. 35.
(8) ADAMOVIČ Ivan a kolektiv (1994): Encyklopedie fantastického filmu. 1. vydání. Praha: CINEMA, s. 50.
(9) KOLODYŇSKI Andrzej (1990): Schůzky s upírem: od grotesky po sci-fi. 1. vydání. Praha: Český filmový ústav, s. 147.
(10) Tamtéž, s. 147.
(11) ADAMOVIČ Ivan a kolektiv (1994): Encyklopedie fantastického filmu. 1. vydání. Praha: CINEMA, s. 113.
(12) ŠTĚPÁN Petr (2003): Kniha Nosferatu: Vampýrská bible. 2. vydání. Praha: Adonai. s. 56.