Kulhánkova Vyhlídka na věčnost

    Všimli jste si také, že všichni Kulhánkovští hrdinové jsou na jedno brdo? Všechno jsou to nabušení hláškující frajeři, co bez mrknutí oka zabíjí všemi možnými i nemožnými způsoby padouchy, protože celý (přirozený i nadpřirozený) svět je proti nim, a zvládají se u toho ještě starat o otravnou babu, otravné děcko - případně o oboje zároveň. Stejně jako Jan, hlavní hrdina Kulhánkovy poslední knihy Vyhlídky na věčnost, jejíž anotace vysloveně klame čtenáře :).

   Po dlouhém čekání na novinku Jiřího Kulhánka jsem však jako jeho dychtivý čtenář zažila nad dobrými pěti stovkami stránek mírné zklamání. Nebo možná trochu větší než mírné. Jako kdyby vám někdo chrstnul do obličeje kýbl studené vody. Nebo, co je u Kulhánka asi příhodnější, kýbl výkalů. Jeho Vyhlídka na věčnost je čtivá, akční (možná až příliš), plná wtf momentů, potěší i "cameo" postav z Nočního klubu a opět nenápadná zmínka o Kelly Family, na které má Kulhánek spadeno už dávno :)... ale už je to všechno kapku ohrané.
   Neříkám, že nemám Kulhánka ráda, naopak, je to můj oblíbený brakový autor. To není myšleno nijak zle, to je prostě fakt. Tenhle druh literatury je přiznaný brak v tom nejlepším slova smyslu a já mu to věřím od první kapitoly až po závěrečnou tiráž, nicméně tahle knížka prostě postrádá ten typický "drajv", chybí v ní spád, kdy se děj žene kupředu jako rozjetý vlak. Tohle se nějak nezvykle vleče, ačkoliv musím přiznat, že zhruba dvě stě stran je čtenář udržován v neustálém napětí a totálním zmatení, co se to sakra děje.
   Potom přijde zlom. Místo toho, aby se to už konečně nějak (jakkoliv!) rozjelo nebo alespoň vysvětlilo a vyřešilo, vám Kulhánek naservíruje na krví (a jinými tělními tekutinami) zamazaném stříbrném podnose velice špatně napsanou "romantiku". Víte, tenhle autor je skutečně skvělý, pokud jde o akci s umně namixovným humorem i násilím, již od první věty vás sympaticky vrhne doprostřed děje a vy se musíte k hlavnímu námětu sami postupně prokousat, ale romantické scény, a že jich tu je dost, mu vážně zoufale nejdou. (spojler warning) Nejde jenom o to, že si ve Vyhlídce na věčnost překrásná lesbická upírka Karolína v náručí tvrďáka (dvojsmysl included) Jana uvědomí svou heterosexualitu, ale co hůř, Jan ji sbalí prostě tak, že se s ní pošťuchuje ve spacáku (!!!). Doopravdy. A dialogy, které u toho vedou, by napsala lépe každá třináctiletá blogerka. Nevím, jak oddaní "Kulhánkovci", ale já trpěla.
   Příběh jako takový není nikterak složitý, ačkoliv se odkrývá postupně mnoha flashbacky a odkazuje dokonce i na slavnou Božskou komedii od Danta Alighieriho. Hlavní hrdina Jan Jánský se skrývá v Americe a jednoho dne, právě když se sprchuje, ho napadne zombík. A pak další a další. Záhy je zatčen agenty FBI, celou zemi ovládnou démoni a zombíci a jediný Jan jako kdyby věděl, proč - a hlavně, jak si s tím vším poradit. Posléze doputuje až do Prahy, po jeho boku se vystřídá několik krásných žen, ale pouze jedna z nich mu zůstane věrným ocáskem - otravná dívenka Fiona.
   Navíc od poloviny knihy, kdy se vám vlastně prozrazena hlavní zápletka, následuje velice, velice nudný zbytek, během něhož otráveně otáčíte ze stránky na stránky, přeskakujete "laškovné" dialogy Jana a Karolíny i všechnu tu vatu, která následuje poté, co hlavní hrdina ztratí paměť. Och, jak originální. Ona se mu sice za rok zase vrátí, ale mezitím se musíte prokousat náramně nezáživnými pasážemi líčící Janův pobyt v klášteře i na lodi s trojlístkem rozverných dívenek, které mu neustále lezou do postele, a "tatínkovským" kapitánem. Takže vy se po několika kapitolách o ničem, které děj skutečně nikam neposunují, už opravdu těšíte, až dojdete na konec a dozvíte se, jak to vlastně dopadne. A všechny ty samoúčelné brutální popisy bitek, mučení a vybuchujících lebek přestanou po chvíli bavit a co víc, stávají se skoro až únavnými a otřepanými stejně jako zombie Luftwaffe, se kterou se Jan, mimo jiné, musí potýkat. Ach jo.
   Myslím, že příště radši sáhnu po osvědčené klasice a zasměju se u Divokých a zlých a Krvavého Patejla. Ono je to vlastně dost podobné, ale ta nadsázka je tam mnohem větší. Tohle se na můj vkus bere příliš vážně...

   PS: K té anotaci se to má asi takhle - slibuje nám příběh pana Mluvčího. Jan Jánský skutečně býval Mluvčí, ale jeho práce, i když působí velice zajímavě a pro čtenáře je příslibem velice stylové akce (a když ne pro čtenáře, tak pro mě určitě! :) ), je jen letmo zmíněna v jedné z četných vzpomínek a dále se neřeší. Škoda. Kdyby se kniha týkala spíše tohoto tématu a nezdegenerovala v epické a čím dál epičtější bitky nadčlověka Jana se zlem, rozhodně by to nikomu neublížilo.