Nemožné se stalo možným!

   Sama se tomu zdráhám uvěřit, ale ano - povedlo se mi po dlouhém a namáhavém boji konečně zprovoznit galerie obrázků. Prošla jsem přitom své nahromaděné čmáranice ve všech složkách, co mám, a přišlo mi víceméně úsměvné, že si nechávám všechny své skici, i ty staré patnáct (a více) let, přestože jejich kvalita je dnes už notně... nedostačující. Je sice úsměvné sledovat, jak moc se za ta léta proměnil můj styl, od velmi hrubých rádoby manga panenek po ty moje jakože komiksové pózující modelky a roztomilé buclaté chibíky, co zaplňují mé skicáky teď, ovšem veřejně se s tím prezentovat opravdu nedá. Z tohoto důvodu jsem se také rozhodla zrušit své účty na DeviantArtu a nahradit ho jediným, s novými kresbičkami. A také překreslit některé starší kousky - i přes zoufalé provedení, u mnohých se mi stále líbí myšlenka nebo vtip v nich obsažený :).

Veselé Vánoce, přátelé!

  Mí nejbližší přátelé, milí kamarádi a kamarádky, příbuzní a známí, náhodní návštěvníci mých webových stránek, co jste sem třeba dnes docela omylem poprvé v životě zaboudili, drazí čtenáři a čtenářky, milenci a milenky bývalí i současní, prostě všichni, kteří teď tohle čtete - ano, už je to zase tady, opět tu máme to nejkrásnější období v roce.
   A já a moje sladká psí holčička Neruška vám všem do jednoho přejeme poklidné prožití vánočních svátků se vším, co k tomu patří, se spoustou upřímných širokých úsměvů, vánočních přáníček a vyplněných snů, se spoustou dárků pod větvičkami rozzářeného stromečku, se spoustou polibků pod jmelím, se spoustou bramborového salátu s kapřími řízečky, se spoustou dobroučkého cukroví, s pohodičkou v kruhu rodinném u pohádek v televizi a při půlnoční mši v kostele. A do nového roku 2017 jen a jen to nejlepší, ať je ta hranatá sedmička na konci šťastnější než ta pitomá kulatá šestka, a kéž se vám (nám) splní všechna, i ta nejtajnější přáníčka.

Smutný prosincový folklór

   Myslím, že se z toho začíná stávat má každoroční tradice. Těsně před Vánoci, nebo spíše před prosincem, tak, abych nemohla uvést v chod svůj kdysi legendární "adventní kalendář" (který jsem si letos důkladně připravila již v říjnu a listopadu a těšila se na něj), zasáhne vyšší síla a všechno se pokazí. V tomto případě se pokazily stránky. Zatracený Drupal. Nejspíš s ním budu bojovat pořád - nebo do chvíle, kdy objevím nějaký jiný jednoduchý redakční systém, který by mi vyhovoval.

Ohlédnutí za rokem 2015

Minulý rok mi utekl jako voda, když se tak ohlížím nazpět, a já jsem zase o pár dní blíže smrti, což je depresivní. Život je přece jen výplň před smrtí, tak se to říká, že? :) Nemohu však říct, že bych si ten rok neužila a že by se leccos nedělo, díky fotkám, co jsem nastřádala, jsem ke svému údivu zjistila, že jsem se vlastně málem ani nezastavila a pořád jsem něco s někým podnikala. A jelikož jsem neměla v provozu ani webové stránky s foto-deníčkem, ani jsem nedávala fotky na Facebook, musím to sfouknout takhle, udělám velké suma sumárum a sebestředně sem dám jenom ty snímky, na kterých se vyskytuji já, já, já, jenom já (a to jsem člověk, který se nerad fotí! :) ), a tu a tam i nějaký můj kamarád. Nebo děťátko. Nebo pejsek. Prostě tak.

Vánoce 2015

Vždycky bývalo mým dobrým zvykem během ledna sepsat nějaké to shrnutí z Vánoc, pochlubit se fotkami cukroví, stromečku a dárků, které mi Ježíšek přinesl, a "zrecenzovat" nové pohádky. Nerada od starých zvyků upouštím - a tak jsem něco málo sesmolila i letos. Pravda, je to poněkud delší čtení, na stará kolena jsem se nějak rozepsala (a jde to! jde to!!!), a také jej nepublikuji v lednu, ale prvního března, nicméně zastávám názor, že je lepší pozdě nežli později... anebo vůbec :). Takže enjoy.

Vánoce byly letos jiné. Jediné, co u nich zůstalo neměnné, bylo to, že strašně rychle utekly. Nebo mi to tak snad jenom připadá? Těžko říct. Jiné byly každopádně v tom, že jsem až do 23. prosince musela být v práci. Předchozí roky jsem alespoň těch pár dní před svátky uhájila a pomáhala doma se vším, co bylo třeba, abychom se pak těch pár dní mohli všichni "hezky válet", jak nádherně zazní v pohádce Tři veteráni. Letos jsem neasistovala u pořízení a porcování kapra, nezdobila jsem s maminkou vánoční stromeček, nepomáhala jsem u pečení vánočky, nedělala jsem štědrovečerní bramborový salát, což je činnost, na kterou se z nějakého záhadného důvodu vážně každý rok těším. Přijela jsem už k hotovému a v předvečer Štědrého dne, díky čemuž jsem ke svému velkému smutku přišla i o slavonickými skauty přinesené Betlémské světlo (další půvabná tradice, kterou jsem tento rok po x letech poprvé vynechala), a prakticky než jsem se rozkoukala, už jsem seděla pod naší nádherně voňavou kavkazskou jedlí u vybalených dárečků (pročež největší radost z vybalování měli jako obvykle naši pejsci, kteří se do zabalených balíčků pustili již během večeře) a překvapeně žasla, kam mi ten čtyřiadvacátý prosinec vlastně zmizel.

Naprosto nevánočně špatná zpráva

   Mé nejhorší obavy se naplnily - externí disk odešel do křemíkového nebe a s ním nejen připravená okénka Adventního kalendáře, který jsem plánovala dávat na stránky, ale i veškerý obsah mých webových stránek. Veškerý. Přišla jsem i o všechny své rozepsané povídky a knížky a rozkreslené obrázky, jelikož poslední zálohu na druhý disk, který jsem si pro případ nouze pořídila, jsem dělala zhruba... no, velice inteligentně před rokem. Možná v lednu. Nebo únoru. A že tam toho bylo nemálo!

Co je nového? Nový je web!

Přesně tak, nejnovější novinkou jsou konečně fungující stránky! :)

Nemožné se stalo realitou a po zhruba půl roce (anebo to bylo ještě déle?) jsem se dokopala ke zveřejnitelné podobě svého nového webíku. Leccos sice ještě musím doplnit a doladit, zcela například chybí jak galerie mých obrázků, tak foto-deníčky, ale není to náhoda - hodlám totiž od prvního ledna začít s čistým štítem, alespoň tedy co se foto-deníčků týče. Pravda, fotky si denodenně sama pro sebe schraňuji i tak, s tím jsem nikdy nepřestala (je to vlastně už taková moje malá úchylka..., přece jenom se tu a tam hodí vědět, co jsem kde a s kým v daný den dělala, jelikož já si to se svou sklerózou prostě nepamatuji), ale na webík to všechno veřejně začnu opět sázet až zase od roku 2016. Snad mi ta šestka na konci přinese konečně něco hezkého...

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren - part 3

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren ...A JAK TO PROBÍHALO V PRAZE

    "Tak co?!" přivítali mě a Bossi Blair s Marghem hned, jakmile před Marghovým domem zastavilo taxi s "naším" řidičem pro tento den. Ještě jsme byly celé rozlámané z dvouhodinového letu z Rumunska do Česka, uondané nedostatkem spánku, a oni už po nás očekávali podrobný popis našeho bukurešťského dobrodružství? "Jaké to bylo? Povídejte, přehánějte!"
   "Únavný," brblala jsem s rozjíždějící se migrénou.
   "Ale boží," dodala jedním dechem Bossi. A tím bylo řečeno vše.
   Copak kluci, ti byli plní elánu, ze svého výletu do Maďarska se měli čas jaksepatří vzpamatovat a Margh dokonce v tomto mezičase stihl vytvořit zuby pro svůj kostým Zeba – a rázem ta maska vypadala o mnoho líp (a to už předtím byla více než skvělá, tenhle (ex-)Trekkie je prostě umělec). Líčili nám své zážitky a my se s nimi na střídačku dělily o své, pročež nám kluci záviděli, neboť my jsme byly v porovnání s nimi doopravdické Disney princezny ;).

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren - part 2

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren ...A CO SE DĚLO V BUKUREŠTI

    „To se tam nevejde! Do háje! Do háje!“ stála jsem bezradně nad kufrem, do kterého jsem se vpředvečer odletu do Rumunska pokoušela za Bossiiny asistence nacpat Sabininu mandalorianskou přilbu. Veškerá má volání o pomoc na všechny strany však zůstala nevyslyšena, jediná osoba, co bydlela poblíž a mohla mi půjčit větší zavazadlo, mi telefon nezvedala, a na letišti mi nebyli schopni odpovědět, zda je možné vzít si na palubu letadla helmu.
   Což o to, do kufru by se ta zatracená věc vešla, ale jen tak tak, musela tam být doslova našlapána a zmáčknuta, čímž na ni byl vyvíjen takový tlak, že při pouhém zkoušení, zda to vydrží, povolilo plexisklo. Pro sprosté slovo jsem v tu chvíli neměla daleko a nadávala jsem tedy jako špaček. Hodiny ukazovaly půlnoc, na šestou jsme měly zajištěný odvoz na letiště, a my teprve balily. Doufala jsem proto, že se mi snad už konečně přestane lepit smůla na paty, že jsem si to nepříjemné vybrala hned na začátku.

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren - part 1

Kterak jsem se na dva dny stala Sabinou Wren ... A CO VŠECHNO TOMU PŘEDCHÁZELO

Vlastně jsem měla jasno už od prvního traileru na chystaný nový seriál na Disney Channelu s názvem Povstalci. Nejen, že se mi zamlouvala myšlenka seriálu, ale i ty postavy - a hlavně mladá mandalorianka Sabina, anarchistka, specialistka na výbušniny, umělkyně a sprejerka. I když se pod trailerem rozjela divoká debata mezi geeky, kteří seriál odsoudili spoustu měsíců předtím, než ho vůbec mohli vidět, nestyděla jsem se přidat svůj pozitivní názor (vždyť zatraceně, proč by to mělo být špatné jenom proto, že je to od Disneye? Avengers jsou taky od Disneye a nikomu to nevadí…) a navíc jsem vyslovila i neskromné přání si Sabinin kostým výhledově pořídit. Nebyla jsem jediná, posádka vesmírné lodi Ghost čítající dva lidi, jednu Twi'lečku, jednoho Lasata a jednoho astrodroida se zamlouvala i jiným cosplayerům, jak jsem alespoň věděla z fóra Rebel Legion, a tak nějak jsme si všichni ty ústřední postavy rozebrali. Jenže pořád u mě bylo to důležité slovíčko "výhledově".

Stránky