Pohádka nepohádka

Upozornění: tahle povídka je velmi netypická mému obvyklému stylu. Je hodně vulgární a brutální. Mějte to na paměti, než začnete číst.
Rating 18+

   Zamračeně hmátnu do kapsy pro krabičku cigaret, jednu vyklepnu a strčím si ji do úst, zatímco druhou rukou šmátrám po kapsách. Nesnáším tuhle čtvrť. Nesnáším tahle temná zákoutí, na každým rohu kurva, nabízející svý tělo, elfskej houmles, hrabající v popelnici, a v kdejaký uličce ležící mrtvola, nějakej nebožák zabitej pro pár korun, který měl zrovna po kapsách, zabitej orky jenom proto, že si spletl nějakou tu odbočku a – doslova – skončil tady. Do královskýho města chodím čistě jen za prací. Vždycky se tu najde někdo, koho stojí za to zabít. A někdo, kdo mi pak za to velmi slušně zaplatí. Ale kde mám zatraceně ten zapalovač?!
„Nechcete oheň?“ ozve se vedle mně dívčí hlásek. Ohlédnu se po jeho zvuku a snažím se nemyslet na to, že to mělo patrně znít svůdně. Vedle mě stojí malá, špinavá holka v krátkých šatičkách – sotva odrostla panenkám, na rtech ještě pel dětské nevinnosti – a zírá na mě velikýma důvěřivýma očima. Trochu vypadá jako víla, možná má nějakou v rodokmenu, ty coury daly taky každýmu. Jen ze všech sil se bráním úšklebku. V drobné dlani se skutečně leskne masivní benzínový zapalovač, až se skoro bojím, že holce svou vahou zlomí útlé zápěstí. Když nevyvíjím žádnou snahu si cigaretu zapálit, děvčátko ruku skloní a pousměje se v domnění, že konečně aspoň přišla na to, o co mi vlastně jde. „Nechcete si teda aspoň zašukat?“ nabídne mi bez obalu.
Zasměju se. Ta přímost je rozkošná. „Kolik ti je?“ zajímám se.
Holka bojovně trhne hlavičkou. „Jsem už plnoletá,“ zalže bez uzardění.
„Jsi sladká, ale díky, nemám zájem,“ odstrčím ji a pokračuju v cestě, ale děvče mě následuje a popobíhá za mnou v marné snaze srovnat se mnou krok.
„Jenom za pár zlaťáků,“ slibuje. „Prosím. Potřebuju to. Prosím,“ žadoní a zachytí mě za paži. Vytrhnu se jí, ale malé kurvičce to stačí, zůstane stát na místě, ohromeně zírá střídavě na mě a na svou pravičku, kterou mne stiskla, a lapá po dechu. Poznala mě. Občas mě lidi poznaj. Ne často, jenom tu a tam k tomu dojde, každopádně i tak je to na můj vkus nebezpečně často. Zastavím se a vrhnu na ni nepřátelský pohled. „Vy jste… vy jste jeden z…“ Zajíkne se. Jestli začne panikařit, praštím ji. Já vím, že se ženy a děti nebijou, ale nechci na sebe zbytečně strhávat pozornost, ne teď, ne tady. „No to je boží!“ zajásá děvčátko nečekaně. Trhnu sebou, s takovou reakcí jsem rozhodně nepočítal. „Poznala bych to, i kdybych na vás nesáhla. Máte kolem sebe takovou jemně zářivou auru,“ naznačí oběma rukama téměř komické gesto.
„Auru? Jseš zfetovaná?“ odtuším.
„Ne, ale ráda bych byla,“ odsekne. „Jenže nemám prachy.“
Přeměřím si ji pohledem. „V čem jedeš?“
„Zlatej prach. Ale střelnej by stačil taky. Vystřelila bych si mozek z hlavy,“ zavrčí.
Znovu se uchichtnu. „Líbíš se mi.“
„Takže si vrznem?“ zadoufá.
Zavrtím hlavou. „Radši ti ty prachy dám jen tak.“
„To ne. Chci si je vydělat. Víte…, slyšela jsem, že kdo nikdy nešoustal s takovým, jako jste vy, neví, o čem je sex,“ rozzáří se. „Podívejte, mám volný kvartýr –“
„Nemám zájem,“ zopakuji pevně. „Musím si tu něco zařídit a –“
„Tudíž je to pravda. Tvorové vaší krve jsou impotentní,“ konstatuje příkře.
„Nejsme impotentní,“ oponuju jí. „Kdybychom byli, těžko bychom se množili.“
„Prej jste hermafroditi a souložit nepotřebujete,“ kontruje mi vítězně.
Otráveně protočím oči. „Tos četla kde, v pohádkách bratří Grimmů? Nebuď směšná. Zopakuj si radši základní školu a neotravuj.“
„Prosím,“ žadoní. „Uvidíte, že se mnou to nebudou vyhozený peníze. Umím to,“ holedbá se a její drobná ručka mi sjede po břiše, přes opasek na kalhotách až do rozkroku. Během chvilky zkušeně najde to, co hledala, já zalapám po dechu a v rychlosti ji odstrčím. Sakra. Sakra. „Můžete mi ho strčit, kam chcete,“ dodá pohotově.
Taková nabídka mne zaujme. Krátký pohled na hodinky. Mám spoustu času. Zakázku musím vyřídit až zítra – dnes jsem sice měl v plánu obhlédnout situaci, ale tohle povyražení by nemuselo být špatný. Kapituluju. „Chceš zaplatit předem?“

   Sjetá je ještě roztomilejší. Dala si zlatej prach hned, jakmile ho koupila od pochybnýho pouličního dealera, nedočkavá a absťákem rozechvělá jako dítě, který rozbaluje narozeninovej dáreček. „Asi bych vám měla říct…, že jsem princezna…“ zabrouká, duchem daleko, daleko odsud, s jednou rukou obtočenou kolem mýho těla, přitisklá na mě v malým zaplivaným výtahu, kterej sdílíme spolu s několika houmlesáky a jejíma kolegyněma kurvama. Některý vystoupí v dolních patrech, zatímco my dva pokračujeme v jízdě nahoru, jen my dva a ještě dvojice hodně vyžilých sexuálních nádenic. „Jsem zakletá princezna… Osvobodíte mě?“ pokračuje zasněně.
Ušklíbnu se. „Za ty dvě kopy stříbrňáků to spíš očekávám já od tebe.“
„To je pravda,“ přikývne děvče, a aniž by se ostýchalo a vzdor všem divákům se její rtíky přisajou k mý kůži, je jako pijavice s měkounkou pusinkou a hbitými prstíčky. Nahnu se k ní a pokusím se jí něžnosti opětovat, ale ucukne. „Žádný polibky,“ určuje si pravidla. Malej despota, imperátor, co váží čtyřicet kilo i s lodním kufrem. „Ne na rty. Jinak si se mnou dělejte, co chcete, co uznáte za vhodný. Klidně mě i bijte. Nevadí mi to,“ pokračuje. Jakmile cinknou dveře výtahu a ona mi pokyne, že tady v tomhle patře vystupujeme, pustí se už za chůze do svlékání svých umolousaných šatiček. Soudě dle modřin na jejích vystouplých žebrech právě to násilí její kunšafty obvykle rajcuje. V kabelce lehce roztřeseně hledá klíče. Zatímco šátrá v tom umaštěným pytlíčku, seberu ten kus hadru ze země, přistoupím k ní a zezadu ji políbím na krk. Když jí sjedu dlaní mezi lopatkami, jen tak zlehka, trhne sebou a vrhne na mne pohled vyděšenýho zvířátka zahnanýho do rohu, naprosto nezvyklýho na jemný dotyky.
„Promiňte…“ pípne. „Jsem trochu nervózní.“
„Neboj se,“ uklidňuju jí.
„Nebojím se vás,“ odvětí a zní to všelijak. Konečně odemkne. Proklouzne mi mezi prsty, jako by tušila, že jsem ji hodlal popadnout kolem pasu, prosmýkne se do bytu jako hebký had. Děvka se zlatými vlásky, které jí skoro až cudně zakrývají malé, růžovoučké bradavky, anděl, kterej ztratil svou bezelstnost po pár prošukaných nocích a několika šlehách zlatýho prachu. Přitáhnu si ji blíž, sehnu se nad ní a znovu se jí pokusím políbit. Opět mi uhne hlavou. „Ne, ne na rty,“ zopakuje nekompromisně. Neodpovím, místo toho jí znovu přitisknu ústa na šíji, na klíční kost. „Tady ne,“ brblá nespokojeně, když jí dojde, že bych ji ojel klidně tady na chodbě u botníku. „Tady ne.“ Za ruku mne vtáhne do jedněch dveří a povalí na postel. „Tady mi to udělejte,“ oznámí mi a její velké oči se na mne upřou s divokou dychtivostí. Přehoupne se nade mnou jako ladná, mladá srnka, prohnutá a poddajná mé ruce, reagujíc na každý můj pohyb, ochotná hračka v náručí každého, kdo je svolnej zaplatit pár drobných, suma tak směšná, tak bizarní. Jako by bylo možné kupovat si něčí tělo, i když jen na pár minut.
Převalím se nad ní a jednou rukou si sundávám košili, zatímco ona mi zručně uvolňuje kalhoty, najednou tak zatraceně těsný. Ve vteřině si poradí s poklopcem a nahmátne, po čem se celou dobu tak sápala. Spokojeně vzdechne a vtiskne mi pár vlhkých pusinek na ucho.
„Takže… je to pravda…“ zasténá šťastně. „Je o co stát. Už chápu proč,“ dodá, sklouzne k mému klínu a její rtíky, sametově pevné, obemknou můj úd. Je to příjemné, v něčem téměř až povědomé, v něčem docela neznámé – obojí mne tak trochu překvapí. Vždycky jsem měl za to, že všechny ženy kouří stejně, napadne mne, a div, že se tomu nezasměju. Ta sladká, sjetá princeznička si mne vychutnává, snad trochu laškovně, snad jako kdyby to, co dělá, vlastně ani nemyslela vážně, jako kdyby si se mnou jenom hrála, jenom se bavila. A vždycky, když už se mi to vážně začíná líbit, zase zpomalí, skoro přestane, jako kdyby mi zcela úmyslně nechtěla dopřát slastné vyvrcholení. Sotva usoudí, že už mne dále nebude trápit, aniž by se více zdržovala milostnou předehrou, obkročmo se na mne posadí. Nezabývá se ochranou – buď je jí jedno, zda otěhotní, nebo to má pojištěný antikoncepcí. Překvapí mne ale, že se nesnaží nijak bránit pohlavním nemocím. To ta dětská důvěřivost, ani nepředpokládá, že by s ní šel někdo nakaženej. Je tak hloupoučká, tak naivní! Anebo je už sama nakažená…?
Přestane mne líbat na ucho i pomalu se pohybovat nahoru a dolů, jako kdyby snad vycítila mé zaváhání. Rukama se zapře o můj hrudník. „Je… je něco v nepořádku?“ podiví se nejistým, udýchaným hlasem, kterej mi v ten moment zní ale kupodivu děsně sexy. Možná ty její dětský kukadla, který se na mne rozechvěle upřou, mi přijdou tak vzrušující, možná ty úzký boky, které třímám v dlaních, tak úzký, téměř klučičí, tak hebký. Hloupoučká Karkulka, která si nedává pozor na velkýho zlýho vlka.
„Ale ne, nepřestávej,“ zavrtím hlavou, rázně se nad ní překulím a převezmu iniciativu. Bylo opravdu milé, když se snažila, ale obávám se, že tímhle tempem bychom se k nějakému tomu orgasmu jen tak nedobrali. I když je zprvu trochu zaskočená, okamžitě se mi přizpůsobí. A na těch pár následujících minut je jen moje, sladce vzdychající, zalykající se pláčem. Než konečně dosáhnu vrcholu, udělá se několikrát.
Padnu vedle ní a vydýchávám se, zatímco ona stále tichounce naříká, z očí se jí valí slzy a celá se třese. „Bylo… bylo to… dokonalý…“ podaří se jí ze sebe vypravit, jakmile se aspoň trochu vzpamatuje, a maličko se ke mně přitulí. Vím, že bych ji měl asi obejmout, utěšit jí, vím, že to potřebuje, ale… nechci. Je to jen malá, rozkošná, ubrečená kurvička, nic víc.
Znaveně si povzdechnu a lehce ji odstrčím. „Měl bych se jít osprchovat,“ odtuším.
„Ne,“ přitáhne se zase blíž. Její pleť teď přímo žhne, je jako rozpálená kamna. Překvapí mne to, když se jí dotknu, a prudce rukou zase ucuknu. „Zůstaňte tu. Ano? Umyjete se ráno,“ rozhodne za mě, přehodí si mou paži kolem boků a pevně přitisknutá k mému zpocenému tělu po pár minutách tlumeného vzlykotu spokojeně usne. Zamračím se. Dal bych si cigáro, ale krabičku mám příliš daleko. Najednou je mi líto ji budit.

   Protivný sluneční paprsky mne donutí procitnout ze spaní. Rozmrzele se překulím na bok. Děvče leží zády ke mně, a její ramínka jsou jako z mramoru, sošně nádherná a oblá. Jemně ji pohladím. Nevzbudím ji, ale otočí se ke mně a cosi nesrozumitelně zabrouká. Pousměju se. Na denním světle vypadá ještě mladší než večer, kdy jsem jí tipoval tak šestnáct, sedmnáct, zatímco nyní mi přijde, že jí víc jak patnáct rozhodně nebude. Linky a řasenka se jí během spánku rozmazaly a rtěnku má snad po celém obličeji, jenom ne na rtech.
Musím se umýt, uvědomím si, určitě jsem i já od jejího make-upu zatraceně zašpiněný. Posadím se a rozhlédnu pokojem. Je malý a velice nepořádný, stěny se strženýma tapetama, podlaha dřevěná a zablácená, a jako prudký kontrast tomu nepořádku stojí v rohu malý stolek s velkým zrcadlem, na němž jsou pečlivě vyrovnány všechny její šminky a voňavky. Ženská, ušklíbnu se. Sice nezletilá, ale pořád ženská. Vstanu, a aniž bych se obtěžoval s oblékáním, zamířím do chodby najít koupelnu. Netuším, kde ji hledat, takže logicky zkusím první dveře, které mi přijdou pod ruku.
Vezmu za kliku, vejdu a strnu. Ocitnu se totiž v malé místnůstce, která je na rozdíl od zbytku sice poměrně uklizená, jenže na posteli tu leží něco, co možná kdysi bylo lidskou bytostí, ovšem nyní z toho zbyla jenom mumifikovaná… věc, se seschlou kůží, pokroucená a odpudivá.
„To je kamarádka,“ ozve se za mnou. Prudce se otočím. Ta holka stojí na krok ode mě a s podivným, něžným světlem v očích hledí na mrtvolu. Nechápu, jak se sem dostala tak rychle, přísahal bych, že jsem ji svým odchodem z postele nevzbudil. „Před nějakým časem usnula, ale ještě se nenašel nikdo, kdo by ji probudil.“
Ohromeně si to tělíčko prohlížím. Drobounké ruce s pěstěnými, umělými nehtíky – září na té mumii vysloveně bizarně, všechny ty kytičky na nich působí jako výsměch jejímu kratičkému životu, jako poslední důkaz, že si to stvoření opravdu dávalo záležet na tom, jak vypadalo. Všimnu si, že v prstíčkách ještě stále třímá malou lahvičku od zlatýho prachu. „Nechci ti brát iluze, děvče, ale ta se už nevzbudí.“
„Nemáte pravdu,“ oponuje mi. „Jen čeká na toho pravýho a polibek z pravý lásky…“
„Jseš zase nadraná,“ všimnu si otráveně a teď už opravdu nechápu, kdy to všechno sakra stihla.
„Mmmhm,“ přikývne, přitiskne se ke mně a její neposedná packa zajede k mému holému stehnu. Je to romantika jako zátiší z vyvrženýho jezevce – a upřímně řečeno, v tom prťavém pokojíku se vznáší odér dosti tomu podobný. Odstrčím ji. Pokrčí nad mým podivným chováním rameny, přeťapá pokoj, přilehne si k mrtvole a obejme ji kolem pasu. „Jestli chcete, můžeme si zasouložit všichni tři. Někdy se to mým zákazníkům líbí. A má milovaná, ospalá Růženka si taky nestěžuje. Je hodná. Nikdy si nestěžuje.“
„Chce se mi zvracet,“ odtuším suše.
„Záchod je na konci chodby,“ doporučí mi a přejede dlaní po papírově tenoučké kůži bezvládného těla své kamarádky. Vydá to podivný, šustivý zvuk, ze kterýho mi téměř přejede mráz po zádech. Ale jenom téměř. Za ta léta, co dělám svou práci, kterou tak miluju, jsem už viděl horší věci, které se mohou stát s mrtvými těly. Fakt ovšem je, že většinou jde o dost starší bytosti. „To snadno najdete.“
„Chce se mi zvracet z tebe,“ vysvětlím jí. Zmateně se na mě ohlédne. „Copak ty nevidíš, že je něco špatně? Copak ty si to neuvědomuješ?“
„Co je špatně?“ podiví se naprosto upřímně. „Máme se rády. Zůstaňte tu s námi. Budeme jedna velká šťastná rodina.“
„Měl bych jít,“ procedím znechuceně.
Rázem se vymrští na nohy, skokem je u mě a vrhne se mi kolem krku. „Ještě mě neopouštějte!“
„Promiň,“ omluvím se jí – a jemně jí políbím na nabízené rtíky.
To, že mi nejspíš nebyly nabízené, si uvědomím v okamžiku, kdy se místo jejího sladkýho obličejíku dívám na žábu. Na ohavnou, zelenou žábu, s nechutnou slizkou kůží posetou malýma vřídkama, se směšně hubenejma nožičkama s blánama mezi pařátky, a s vykulenýma bulvama. Zírám na ni a okamžik mám pocit, že halucinuju, že mám zase jeden z těch svejch divnejch stavů. Pak ale vzduchem proletí s tichounkým zabzučením moucha, dlouhej růžovej jazyk se vymrští těsně kolem mýho ucha, a v momentě, kdy se s nechutným mlasknutím vrátí do její tlamy a žába spokojeně přežvýkne, se ze své strnulosti proberu.
„Co to kurva –“ zalapám po dechu a zapotácím se. V hlavě mi scvaknou kolečka a já se divím, že mi to nedošlo už dřív. „Ty jseš skutečná princezna…!“ Ropucha na mne kulí oči a pochopitelně mlčí. „Tak teď budu zvracet doopravdy!“ vyhrožuju jí, ale jedinou odezvou je mi skřehotavé zakvákání. Nervózně si projedu rukou vlasy. Znovu vydá ten směšnej zvuk. Polknu a zavrtím hlavou. „Ne. Tohle už ne. To stačí. Na tohle seru,“ oznámím jí, v rychlosti se vrátím do jejího pokojíčku a začnu se spěšně oblékat. „Na tohle nemám nervy. Zatracený kletby. Zatracený království!“ brblám. „Tohle nemám v popisu práce. Neměl jsem sem vůbec lézt! Co mě to jenom napadlo?! Příště už takovou chybu neudělám!“
Žába za mnou přiskákala a vyčítavě kvákla. Ohlédnu se přes rameno. Sedí u dveří a vypadá… zkroušeně. Počkat, jak sakra může žába nějak vypadat?! Rozzuřeně si ji prohlížím a snažím se i přes své naprosté vyvedení z míry uvažovat alespoň trochu racionálně. Krucinál, vždyť má pravdu. To já ji změnil. Je to jenom a pouze má vina.
„Promiň,“ zopakuju, když si zapínám knoflíky na košili. „Neměl jsem… neměl jsem. Vím, žes mě žádala, abych tě nelíbal. Varovalas mě. Ale neuvědomil jsem si to.“
S naprostým sebezapřením se k ní vrátím, nahnu se nad ní a svými ústy se dotknu její tlamy, tý odporný tlamy, která si před chvilkou pochutnávala na hmyzu. Během mžiknutí oka přede mnou zase stojí ta blondýnka, stejně nahá jako před chvílí, stejně půvabná i přes tu špínu a rozteklej make-up, se stejně rozpačitým úsměvem a stejně vyzáblýma nohama jako ta ropucha.
„Nechtěla jsem, abyste to dozvěděl. Nebo aspoň ne takhle,“ šeptne. Ještě pořád si otírám pusu, ta žabí kůže byla tak… hnusná! Pořád cejtím její chuť. Někde jsem slyšel, že když člověk políbí ropuchu, vyskáčou mu bradavice. Nejsem člověk, nicméně i tak se mi ta představa zrovna nezamlouvá. „Ale asi jsem doufala, že jste ten pravej. Jenom ten pravej mě totiž dokáže políbit tak, že se už nikdy víc neproměním.“
Nechápavě si ji přeměřím. „Protos utekla z královskýho paláce? Proto šlapeš?!“
„Jak jinak mám najít svýho prince na bílým koni? Čekáním? Mám strávit celej život v nějaký pitomý věži, nechat si růst cop a doufat, že až se někdo objeví a vyšplhá tam za mnou, bude to fakt on?“ odfrkne pohrdavě. „Na to nevěřím. Kdyby mě po tom dlouhým vyčkávání a naprostý nudě políbil ten nepravej, jistě by vzal nohy na ramena a znechuceně utekl. A já bych zůstala žábou nadosmrti. Nesmysl. Na ulici potkávám denně spousty lidí. I šlechticů. Jednou přece musím mít to štěstí, no ne?“
„Jseš… divná. Tohle už nechci nikdy zažít,“ odplivnu si.
Potřese hlavou a natáhne se pro župan. Růžovej a s volánkama. Vzdor celý situaci se mi skoro chce se rozesmát. Ropucha v růžovým županu! No to mě poser na holý záda! „Nedáte si třeba… panáka?“ nabídne mi rozpačitě.
Posadím se na postel. Něco ostřejšího by bodlo. „Co tu máš?“
Dívenka zaboří hlavu do jedné ze skříní. „Whisky,“ hlásí po notné době hrabání uvnitř a četných tlumených nadávek.
Pousměju se. Příjemný překvapení. Čekal jsem něco trochu víc… holčičího. „Dám si dvojitou, jestli můžeš,“ požádám ji.
Nalije mi a posadí se vedle mě. Mlčí, když do sebe kopnu jedno řádný štamprle, dokonce mlčí, i když mi dolévá druhý a třetí. A já taky nic neříkám. Nevím, co bych k tomu dodal.
„Osvoboďte mě,“ zamumlá zničehonic. Střelím po ní pohledem. Tvář má lehce odvrácenou, upřeně sleduje svý sepnutý dlouhý prstíky, jako by nic na světě nebylo v tuhle chvíli důležitějšího, a kouše se do rtu. Je vlastně docela hezká. Až dosáhne plnoletosti, budou jí zákazníci platit neskonale víc než těch pár drobných, o který si říká teď. „Máte přece tu vaši moc. Vím, že ji máte. Pomozte mi.“
Ošiju se. „Já… já nevím jak,“ přiznám váhavě. „Doopravdy. A věř mi, nejsem zrovna zachraňovací typ. Spíš naopak,“ dodám spíše pro sebe a vstanu. „No… bylo zajímavé se s tebou poznat, princezno, ale myslím, že bude lepší, když půjdu.“
Vymrští se na nohy s rychlostí až nečekanou. „Ne, prosím!“
„Říkal jsem ti, že tu mám nějakou práci,“ odbudu jí.
„Jakou?“ zeptá se.
Ušklíbnu se. „To snad není tvoje věc.“
Pokrčí rameny. „Myslím, že teď už před sebou nemáme žádný tajemství.“
Musím uznat, že na tomhle argumentu něco bylo. „Hm. To asi ne,“ souhlasím, když si šněruju svý vysoký pevný boty, a ona neklidně postává po mým boku. „Jdu za Mudrcem.“
Zarazí se. „Za tím, co ví všechno? Za tím… kanibalem…?“ nadhodí opatrně a zachvěje se, snad mimoděk, snad proto, aby mi vyjádřila nějaký sympatie. Přikývnu, i když na rozdíl od ní mne ten věštec nijak neděsí. Nevěřím v jeho kouzelný síly. Není jedním z nás. „Co od něj chcete?“ zajímá se dívka dál.
„Tři zlaté vlasy,“ zacituju a snažím se, aby to neznělo tak šíleně, jak to připadá mně.
Vykulí na mě oči. „Tak blízko se k němu ale nikdo nedostane.“
Usměju se. „No právě. O to jde. Je to důkaz, že jsem ho zabil.“
Zaváhá. „Dokážete to?“
„Určitě,“ ujistím ji a hodím přes sebe kabát.
„A… až ho sejmete, vrátíte se pak zase ke mně?“ vyhrkne, když vidí, že se blížím chodbou ke dveřím. Překvapeně se na ni otočím. „Vrátíte se ke mně…, prosím?“
Zazubím se. „Vrátím.“
„Lžete mi,“ povzdechne si.
„Ano,“ odvětím klidně, a vyjdu z bytu.
„Ale ne, vrátíte se,“ slyším za sebou ještě její vzdorovité odseknutí.

   „Jsem očekávaný,“ oznámím vyčouhlýmu chlápkovi v elegantním kvádru. Prohlédne si mne a zatváří se velmi povýšeně. Uráží mne to, ale mlčím, snažím se na sobě nedat najevo svý rozhořčení. „Rád bych viděl Mudrce a –“
„Samozřejmě. Každý je očekáván,“ přeruší mě neomaleně. „On ví, co se stane. I kdo a kdy ho přijde navštívit.“
„Rozkošný,“ zavrčím. „Tak smím –“
„Odevzdejte zbraně,“ skočí mi znovu do řeči.
Zamračím se. „Jistě, ale rád bych –“
Ani tentokrát mne nenechá dokončit myšlenku. „Ty zbraně.“
Stisknu rty. „Ještě jednou tohle uděláš a přísahám, že –“
Zašklebí se, moc dobře si vědomej mý výhrůžky. „Odevzdejte –“ začne, ale větu nedořekne, bleskově ho udeřím spodní hranou dlaně do nosu, až slyším zapraskat nosní přepážku. Muž se zaskočeně zapotácí nazad, vydá velice udivené „uh“, a v příští vteřině se mu z nosu vyvalí proud tmavé krve. Naprosto zbytečně se jednou rukou snaží zastavit ten příval životodárné tekutiny, tryskající z jeho čenichu, a tou druhou se neobratně pokouší vytáhnout pistoli z pouzdra u pasu.
„To nemusíš, zvládnu to sám,“ ujistím ho mírně a zachytím jeho ruku.
Vyškubne se mi. „Bastarde!“ zachroptí. U nosu se mu udělá krvavá bublina. „Okamžitě odevzdej všechny zbraně, který máš u sebe!“ nařídí mi, ale moc výhrůžně to vzhledem k tomu, že mluví trochu jako kačer, nezní. Připojí se k nám další dva hlídači, tak děsivě stejní jako tenhle – oba v saku, s kravatou, s černýma brejlema. Kloni. Mutanti. Geneticky upravený zrůdy. Jeden z nich na mě zamíří svou pistolí, zatímco ten další se nekompromisně postaví mezi mne a jakési dveře, patrně od Mudrcovy pracovny.
„Tohle opravdu není nutné,“ zopakuji a nechám se jak prošacovat, tak i zbavit všech zbraní, které jsem měl u sebe – tři pistole, z toho jedna s tlumičem, dvě dýky, kovovej boxer, a jeden malej švýcarskej nožík, kterej se jim patrně zdál nebezpečnej taky.
„Máš u sebe ještě něco?!“ procedí ten, co mě má po celou dobu na mušce.
Pousměju se. „To vám ten váš vševěd neřekl?“
„Nebuď drzej!“ okřikne mne příkře.
„Já bych ještě radši –“ spustí ten u dveří váhavě, ale v ten moment se rozezní jeho vysílačka. „K-08, příjem,“ ohlásí se do ní neochotně.
„Už to neprotahujte a pusťte ho dovnitř,“ zaslechnu příjemný, melodický hlas. „Chci to už mít za sebou a jít na oběd, mám na jedenáctou zamluvený stůl.“
„Slyšeli jste Mudrce? Zaveďte ho za ním,“ vyštěkne ten s tím rozbitým nosem. Trochu připomíná sněhuláka, to asi ta rudá barva, hned se mi vybaví mrkev uprostřed sněhové koule. Musím se na toho frajera zazubit, když kolem něj spolu s K-08 procházím. Obdaří mne pohledem vysloveně nenávistným. Nechápu proč, potřeboval, aby mu někdo ukázal mantinely.
„Nic ve zlým, kámo,“ pronesu směrem k němu srdečně.
Ledově si mě přeměří. „Jedinej divnej zvuk u Mudrce a je po tobě.“
„Tak to buď připravenej,“ potřesu pobaveně hlavou, a nechám se dlouhou chodbou zavést kamsi do sklepení, kde za dalšími dveřmi teprve konečně vejdu do místnosti, ve které sedí Mudrc – samozřejmě až poté, co ještě pro jistotu projdu pod detektorem kovu. Nezapípá. Nic kovovýho u sebe přece už nemám. Hned mezi futry pocítím magickou bariéru, donutí mne na prahu škobrtnout. Chrání se, cítím to, má to jako neviditelnej štít. Tahle čarodějná záštita je sice vyvedena velmi amatérsky, ovšem většina bytostí by možná mohla být jejím působením slepá, odzbrojená a bezbranná. Většina, ne však já. Rychle hodnotím situaci. Jsou tu jen dvě kamery, nenápadně schovaný, rafinovanou součástí interiéru, a všechno okolo působí děsně sterilně, děsně minimalisticky.
Zatímco K-08 zamíří za věštcem, skloní se k němu a šeptem mu cosi oznamuje, já zůstanu překvapeně stát u vchodu a nechápavě Mudrce sleduji. Tak tohle je on? U stolu uprostřed haly totiž sedí mladý, poměrně sympatický muž, s delšími, lehce vlnitými světlými vlasy, které se v tom matném osvětlení lamp na stole, jediným zdroji světla v tomhle podzemí, skutečně trochu lesknou jako zlato. Vůbec není takový, jak jsem si ho představoval.
Jakmile za K-08, kterého on poslal pohybem ruky pryč, zaklapnou dveře, Mudrc vstane a usměje se. Mezi rty se mu zablesknou rovné bílé zuby, takže mám na vteřinu pocit, že jsem se ocitl uprostřed nějaký nechutně vlezlý reklamy na zubní pastu. Devět z deseti dentistů doporučují rozmlátit tomuhle vševědovi úsměv kladivem, bleskne mi hlavou.
„Takže… vy prý víte všechno,“ začnu radši bez obalu a bez pozdravu.
Přikývne, stále zářící. „Ano.“
„Pak taky víte, kdo jsem já, a proč jsem přišel,“ pokračuji.
„To vím,“ souhlasí i tentokrát.
„Víte?“ podivím se. Ten jeho klid mi začíná lézt na nervy. „I to, že vás zabiju?“
Mudrc se zazubí. „Že se o to pokusíš,“ poopraví mne.
Trhnu hlavou. „V tom případě nejste vševěd.“
„Nebuď tak zklamaný. Vyzkoušej mě,“ pobídne mě.
„Dobře,“ zašklebím se. Říkáš si o to sám, frajere. „Dám vám tři otázky. Pokud na jednu jedinou odpovíte špatně, bez milosti vás sejmu.“
„Nejsem proti,“ pokrčí rameny, a asi by mi dal najevo svůj nezájem ještě víc, strčí si do úst cigaretu a zapálí si ji. Závistivě ji sleduju. Po cestě sem jsem zjistil, že jsem zapomněl krabičku svých Malborek u princezny. Anebo mi je ukradla ona, těžko říct, fakt je, že mě to v ten moment vážně rozčílilo. Potřebuju svou denní dávku nikotinu. Až zabiju Mudrce, posloužím si těma jeho značkovejma. „Ptej se.“
Posadím se na roh stolu. „Předpokládám, že vy víte všechno i o mně?“ prohodím.
„Samozřejmě,“ odvětí a labužnicky ze své cigarety popotáhne.
Odvrátím od ní zrak. Je mi trochu blbý ho tak nevraživě sledovat. „Jak se tedy jmenuji?“ začnu tou nejjednodušší otázkou.
„Bastian Atra de Solus,“ odpoví nevzrušeně, a bezstarostně odklepne popel na podlahu.
„Kolik mi je let?“ pokračuji.
„Narodil ses šestadvacátého září před čtyřiadvaceti lety,“ zahrne mne přesnými čísly.
„Fascinující,“ připustím. „A kdo byli mí rodiče?“
„Otec Erratum byl pobočník našeho krále, byl zabit před pár lety při pokusu potlačit povstání. Matka Plumbeus zemřela při porodu,“ odříkává jako nějakou básničku.
„Musím uznat, že vaše schopnosti jsou dechberoucí,“ připustím. „Ale dovolte mi ještě jednu otázku mimo hru, prosím,“ požádám jej a snažím se znít pokorně. Blahosklonně mi pokyne, abych s dotazy nepřestával. „Co víte o mé levé kapse?“
Mudrc si pateticky povzdechne a típne zbytek cigarety v popelníku, ve vzduchu se ale dál vznáší ta jemná vůně tabáku. „Ach. Ta kapsa. Měl jsi v ní pistoli ráže devět milimetrů s malým znakem draka na rukojeti. Zabavil ti ji můj hlídač, když jsi sem přišel. Tedy, potom, co jsi mu zlomil nos, což opravdu nebylo nutné. Občas je sice přehnaně horlivý, ale snaží se pouze dělat svou práci,“ zasměje se. Pokývám hlavou, což si on vyloží jako souhlas, zatváří se naprosto suverénně, a zhoupne se na židli jako rozverné děcko. „Nuže jak? Odpověděl jsem správně?“
„Ne,“ vychutnávám si ten nevěřícný úžas, který se mu objeví ve tváři, v tý sladký, dětský tvářičce. Aniž bych se pohnul z místa, vyřadím z provozu obě kamery. Šokovaný mladík to ani nepostřehne, a ani jedna z jeho rádoby ochranných bariér se ani nezachvěje. Doufám jen, že to stejně tak unikne i jeho bodyguardům, nerad bych byl rušen uprostřed práce. „Ani jedna otázka nebyla zodpovězena podle pravdy.“
Mudrc na mě tupě zírá. „Huh?“ vzmůže se pak na velmi nechápavý citoslovce.
„Víte, věděl jsem to, pochopil jsem to už dávno. Vy nejste ani moudrý, ani nadán věšteckými schopnostmi. Máte jen sakra dobré informace a sakra dobrou pověst,“ vysvětlím mu. „A přitom naprosto bezdůvodně. To, co jste mi řekl, co jste se domníval, že je pravda, jsou jen údaje, které uvádím, abych zmátl svý nepřátele… a chránil se před nimi. Nejsem de Solus.“ Mudrc ohromeně polkne. „A zkuste zapojit mozek,“ popichuju ho dál. „Co takhle si přeložit jména mých domnělých rodičů do obecného jazyka?“
Vykulí oči. „Uh? Erratum… Plumbeus… Chyba… pitomče…?“
Zazubím se. „Chyba, pitomče.“
„A tvá…“ zajíkne se nefalšovaným děsem. Hlas mu pubertálně selže v půli věty, a celkově to působí tak bezradně, že mi ho je skoro až líto. „Tvá levá kapsa…?!“ Pobaveně potřesu hlavou, hmátnu do kapsy a položím před něj malý tepelný detonátor. Kov příjemně cinkne o dřevěnou desku stolu. Nebylo těžký zablokovat ten směšnej detektor. Mudrc zbledne ještě o něco víc a zcela instinktivně se od bomby odsune, ale jemně ho zase přistrčím blíž. „Kdo… kdo sakra jsi?!“ vyhrkne zděšeně, sotva se mu podaří aspoň trochu vzpamatovat.
Strhnu si chrániče z předloktí a ukážu mu, co zdobí mé paže. Strne. Udělá to dojem. Vždycky to udělá dojem. „Ten, kdo splní svůj úkol,“ odseknu, přejdu za něj a položím mu téměř přátelským gestem ruku na rameno. Trhne sebou. „Tím si buďte jistý.“
Prudkým pohybem mou ruku ze svých beder shodí a vyskočí na nohy. „Ne! Nemusíš to dělat! Zaplatím ti víc! Mám –“
Zavrtím hlavou a znovu ho vtlačím na židli. „Nejsem tenhle typ žoldáka, příteli, a docela mne uráží, že pochybujete o mé loajalitě.“
Mladík na mě upírá své zmatené oči. „Tak kdo tě poslal?!“
„Ten, komu se nelíbí, co si tu ve vašem malým podsvětí plánujete,“ učiním rozmáchlý gesto. „Snad jste ani nemohl čekat, že vám to jen tak projde.“
Oči se mu rozšíří, nejdříve pochopením, pak se v nich zaleskne zlost. „Cože…?! To snad nemyslíš vážně! To je směšné!“ rozčílí se. „Mám přece nárok na –“ stiskne rty. „Ale s tebou se o tom dohadovat nehodlám, s takovými, jako jsi ty, se mi odporné byť jen mluvit. A varuji tě, jestli se mě jenom dotkneš, mí lidé –“
„Vaši lidé nemohou přijít včas,“ ujistím ho.
„Čekají jistě na chodbě… a určitě nás sledují! A ty… vždyť ty nemáš zbraň,“ namítne zoufale.
Přikývnu. „Však vy taky ne. Jenže na rozdíl od vás, já ji nepotřebuju. Ovšem věřte mi, že mi není zrovna příjemné zabít bezbranného člověka.“ Odmlčím se a měkce se na něj zahledím. „Povinnost je ale povinnost. Máte nějaký poslední přání?“
„Parchante!“ sykne, vmžiku kolem mě proklouzne, vrhne se k nedaleké knihovně a sotva se po něm ohlédnu, sám zaskočen svým neobvykle pomalým postřehem, praští mě a zmáčkne tlačítko alarmu. Místnost okamžitě zaplní vysoký, protivný zvuk, zatímco on bleskově uhne před ránou, kterou jsem mu za to hodlal rozezleně uštědřit, hmátne za knihy a vytáhne pistoli.
„Blbej nápad!“ upozorním ho. Stojím dost blízko, takže před prvním výstřelem dokážu uhnout, při druhým mu vyrazím zbraň z ruky, a na třetí nedojde také proto, že se konečně přesunu za něj a jediným pohybem mu zlomím vaz. S nechutným křupnutím mi jeho hlava klesne do náruče. Nejspíš si ani nestihl všimnout, co se děje, lidské reflexy jsou směšně chabé. Něžně ho položím na podlahu a ucouvnu směrem ke zdi, abych měl aspoň část těla chráněnou. Nic víc nestihnu, protože v příštím momentě už do místnosti vběhnou ti tři, se kterými jsem měl tu čest už při příchodu, a ještě několik dalších mužů.
„Zabil Mudrce!“ zděsí se Sněhulák. Všichni se zarazí a ohromeně zírají na mrtvé tělo jejich zaměstnavatele, ležícího u mých nohou. Jejich šok je skoro až komický, jako kdyby se zdráhali uvěřit tomu, co vidí. Jako kdyby si fakticky mysleli, že jejich šéf byl skutečně věštec, že měl vědět, že se mu pokusím usilovat o život, že ho zabiju. Anebo si to doopravdy mysleli…? Najednou zalituju, že jsem zrovna já odpovědnej za jejich deziluzi. „To není možný…!“
Olíznu si rty. „Neprotahujme to.“
„Zmrde!“ zaječí jeden z nich, těžko říct kterej, jsou si tak podobní, všichni v kvádrech a se slunečníma brejlema čistě pro efekt, protože tady v podzemí se opravdu nemusí bát toho, že by jim svítilo slunce do očí. Zalituju, že jsem Mudrcovu pistoli nechal odletět tak daleko, ale přemýšlet nad tím dál už nemůžu, musím se bránit. Stihnu si jen vyhrnout rukávy, abych se celý neumazal. Ztraceně, tenhle ohoz mne stál tolik peněz, a teď v něm musím bojovat!
„Vytahuje zbraň!“ domyslí si Sněhulák, když vidí, jak kasám košili. „Sejměte ho!“
„Zkuste to,“ pobídnu je.
Dle očekávání zaútočí, proto se rychle soustředím na jejich odzbrojení. Během vteřiny se zbavím jejich pistolí, některé z nich svým majitelům dokonce vybuchnou v ruce, a všude se rozstříkne jejich krev a kusy prstů. Otráveně si smetu zbytky palců z drahého obleku a pobaveně si všimnu, že na mý bílý košili vytvořily zajímavej abstraktní obraz, něco na způsob neobvyklýho Rorschachova testu, takovýho toho naprosto zbytečnýho, nad kterým ti idioti dokážou hodiny hloubat a ještě v tom hledat vyšší smysl. Uchichtnu se tomu, i když si uvědomuju, že kromě mě by nikdo jinej v týhle místnosti asi nebyl schopnej ocenit tak kvalitní vtip, a v odpověď jekotu zraněných klonů se snažím jejich trápení ukončit pokud možno co nejrychleji.
Nejrychleji, ne nejhumánněji.
Chvíli se jen tak bavím. Nejbližšímu rozetnu břicho jediným máchnutím, rána čistá a hladká jako od skalpelu, uskočím, aby na mě nevypadly jeho slizký vnitřnosti, s druhým se už tak nemažu, hlavně proto, že se musím krýt před úderem zprava, odrážet jejich dotírání, blokovat jejich rány. Pohybuju se mezi nima s nečekanou lehkostí, i oni jsou jenom lidi. Čekal jsem od Mudrcovy ochranky víc, napadne mne, i se třemi medvědy by bylo více zábavy. Jeden z mužů pistoli vzdor mýmu kouzlu udržel. Tak jsem mu ji zase zabavil, i s jeho vlastním prstem zaseknutým na spoušti, a jakmile se mi podařilo tý malý růžový zbytečnosti se zbavit, aniž bych se tím nechal vyvést z konceptu a třeba přestal půlit dotírající klony, jejichž kusy těl i orgánů mi mlaskavě padaly k nohám, ustřelil jsem mu hlavu.
Koutkem oka ale zaznamenám něco dlouhýho a lesklýho, neobvykle rychle mi prosvištivšího kolem ucha.
Sakra, zakleju si jen tak pro sebe, postaral jsem se o pistole, ale ne o meče! Nenapadlo mě, že je u sebe ještě nosí, takovej přežitek, takovej primitivní nástroj! Konec srandy. Nesmí mě zasáhnout jediný jejich ostří, uvědomím si, znovu se vyhnu nebezpečně se přibližujícím čepelím, a rozervu hrudník K-08, ležícímu na zemi. Zklame mne, že vzhledem k masivnímu krvácení ze zbytků pravého zápěstí už v něm moc krve nezůstalo, takže přestanu dobíjet zraněný a zaměřím na ty hajzly s meči, ti jsou živí až až. Promnu si prsty, ulepené červeným sirupem, jeden meč odrazím, před druhým těsně uskočím a třetím se nezabývám, pokusím se jeho majiteli urvat hlavu. Minu, podaří se mi jenom roztrhnout mu krk, a ve chvíli, kdy překousnu jeho páteř, jdu bez varování drápama do toho nalevo. Meč mu vyletí z rukou a na podlaze se spolu s jeho urvanou čelistí rozsypou zuby, malý, směšně malý, cinkají jako korálky. Kdybych byl morbidní, začnu je sbírat jako suvenýry, ale i když nad tím na zlomek chvíle uvažuju, musím si věnovat boji. Meč totiž mají ještě dva, to si uvědomím v momentě, kdy mi hrot jednoho probodne kapsu – kdybych se zrovna nepřetáčel kolem svý osy, asi by se mu podařilo mě škrábnout. Kromě toho, kostěný náhrdelníky, stejně jako ty ze zubů, už moc neletí. Mladý muž vítězně zajásá, asi se domníval, že mne zasáhl. Nedám mu moc času na to, aby si mohl užít chvilkovej pocit radosti. Vrhnu se na něj, zabořím mu prsty až do žaludku, než však mohu škubnout rukou nazpět a udělat mu do pupku pěknou díru, nečekaně klopýtnu. Co to sakra…? Ohlédnu se. Kravaťák bez půlky obličeje mi podrazil nohy. Rozladěně mu rozkopnu zbytek toho, čemu on nejspíš kdysi říkal tvář, a znovu se jen těsně vyhnu meči toho šilhavýho.
„Tak se tref!“ povzbudím ho, protože i nyní byl zatraceně blízko.
Věnuje mi lehce nechápavý pohled, poodstoupí. Vidím na něm, že si mezi mrtvolami a krvácejícími kolegy potřebuje udělat trochu prostoru na pořádné rozmáchnutí, a přitom se chvěje, rána v břiše ho musí zatraceně bolet a vyčerpávat. „Děláš si ze mě prdel?!“ snaží se získat čas.
„Samozřejmě. Hrajeme si! Je to jen hra!“ povykuju. To všechno zabíjení mi nějak zlepšilo náladu. „Uhodni mý jméno!“ Jsem příliš od krve na to, abych mu mohl dát nápovědu, má předloktí jsou umazaná, jako kdybych namočil obě ruce až po lokty do rudý barvy. Zklamaně nakrčím nos, zatímco on zaječí, že jsem magor, přetočí meč v rukou, naznačí úder nalevo, a nečekaně mi tne po holeních. Nadskočím. Znovu po mně sekne. Opět se vyhnu. Po dalších útocích mne už přestane to poskakování bavit, svedu čepel jeho zbraně stranou, a uhodím ho dlaní do hrudníku. Odmrští ho to až na nedalekou zeď, o kterou se konečně zastaví a snaží se popadnout dech. Nedopřeju mu to, než si uvědomí, co se vůbec děje, už stojím u něj a druhou ránou ho dorazím.
Pak se rozhlédnu. Ještě tu měl být jeden frajer s mečem. Kam se mohl vytratit…? Sotva si ho všimnu, zazubím se. Zbaběle se schoval pod stůl. A pak že to není hra! Vyhoupnu se na mahagonovou desku, shodím dolů všechny naprosto zbytečný Mudrcovy poznámky, který mu stejně život nespasily, a rozverně na ni zabuším. „Boudo, budko, kdo se v tobě ukrývá?“ nadhodím zvesela. Znovu zabouchám, ale tentokrát jeho naleštěnou tabuli prorazím. Sněhulák! „Říkal jsem si, kam ses poděl, kámo,“ vytáhnu ho ven. Okamžitě se po mně ožene, takže já ruku zase rychle stáhnu a jediný, co se Sněhulákovi podaří, je proseknout mi rukáv. Počkat, to nebyl meč, ten má v druhé ruce. Zamračím se. Ten bastard mi sebral švýcarák! Naštěstí neumí bojovat se dvěma zbraněma současně, takže se sice rozpřáhnul k úderu, ovšem já, konečně na dosah svý oblíbený zbraně, jsem mu obratem zlomil levačku, tak snadno, jako když se zlomí párátko, on zaječel a meč upustil – čímž mi dal nádhernou příležitost, abych mu svůj milovaný nožík vytrhl z ruky. Chňapl po něm, působilo to skoro směšně, jak se ho ještě snažil zachytit, a jak měl tak nataženou paži, jako dítě, kterýmu někdo sebral plyšovýho medvěda, ukousl jsem mu ji.
Nohy mi podklouzly v kaluži krve, ale ustál jsem to bez ztráty rovnováhy a možná i důstojnosti. Pitomej Mudrc, taky si nemohl dát do kanceláře koberec místo plovoucí podlahy? V hlavě mi přestal pípat varovnej signál, ačkoliv alarm Mudrce pořád vřeští. Zamrkám. Je na čase se vzpamatovat, vypnout bojovej mód. Zhluboka se nadechnu a překvapeně pohlédnu na ruku, kterou třímám ve svých dlaních. Čí sakra je? Velký hodinky, značkový, prsty pořád ještě svírají můj švýcarák se speciálně ztuženým ostřím. Mírně zmateně se rozhlédnu. Sněhulák leží pode mnou, nadává, slintá a řve, a tiskne si pahýl pravičky. Pousměju se. Aha, vybavuju si, co se stalo. Jemně mu vymaním svou rybičku z pevně zatnutých prstů, a urvané předloktí mu hodím.
„Zkurvysyne!“ poděkuje mi hystericky.
Už mě nezajímá, nevěnuju mu ani pohled. „Je vás tu víc?“ otážu se mírně.
„Cože?!“ zaskočím ho.
Prstem ve vzduchu opíšu kolečko. „V tomhle objektu. Jen chci vědět, kolik s váma budu mít ještě práce.“
Sněhulák jako kdyby nevěřil vlastním uším. „Mám ti to snad usnadnit?!“
„Mohl bys,“ přikývnu zcela vážně. „Já bych ti za to usnadnil odchod na onen svět, kámo. Ale jak je vidět, nedáváš mi jinou možnost.“
Mučení sice nepatří mezi mý koníčky, ale když na to přijde… dokážu si ho užít.

   Stisknu malý tlačítko. Za mnou se ozve tlumený výbuch, následovaný sérií dalších a dalších. Díky Sněhulákovi jsem si našel kompletní plány Mudrcova sídla, a všechno pečlivě podminoval, aniž by si mne kdokoliv všimnul. Tajný chodby jsou dobrej vynález, jenom díky nim jsem se vyhnul dalšímu zbytečnýmu boji. Nebylo třeba, abych si s nima dál hrál, misi jsem už dávno splnil. Mudrc je mrtvej a mě v kapse hřejou jeho tři zlatý vlasy. Nebo spíš celej jeho skalp – nechtělo se mi odpočítávat jednotlivý vlasy, a navíc, co kdybych cestou nějakej ztratil?, a tak jsem mu svým speciálním švýcarákem odřízl většinu vlasovýho porostu. To bude jako důkaz stačit rozhodně, můj zaměstnavatel uvidí, že jsem vyplnil jeho přání, ještě předtím, než se v podsvětí rozkřikne, že je věštec mrtvý – a spolu s ním i většina jeho bodyguardů a nejvěrnějších fanatických příznivců, kteří s ním byli v tom podivným podzemním komplexu. Jejich krev jsem prolévat osobně nemusel, to za mě vyřešily bomby. Detonací si snad nikdo ani nevšimnul.
Přesto mám však pocit, že něco není v pořádku. Cítil jsem to už u Mudrce, kdy jsem si všimnul, že je mé vnímání neobvykle rozostřené, ale… nějak nejsem ve formě. Něco není v pořádku, vím to. A zatímco se za mnou hroutí věštcův tak chabě chráněnej bunkr, aniž by se o to kdokoliv zajímal, promnu si čelo a do úst strčím jednu Mudrcovu Davidoffku. Tolik vytouženej nikotin mne nijak nepovzbudí, naopak, začne se mi točit hlava, a když se pokusím co nejrychleji z tohohle prokletýho místa vzdálit, mám skoro pocit, jako bych byl opilej, v chůzi se motám jako notorik vracející se z týdenního tahu. Sakra, vždyť to nedává smysl, z těch pár whisek od princezny jsem se těžko mohl dostat do stavu mírný podnapilosti, a navíc, je to už docela dlouho, co jsem si je dal, to by účinek alkoholu přece už dávno vyprchal –
Klesnu na kolena a cigareta mi vypadne z pusy. Ve zbytečným tichu denní mlhy a smogu si pak chvíli užívám poetiku zvracení do kanalizace. Všude kolem je prázdno, napjatej klid, v době, kdy na okamžik přebírá moc ta mrcha Polednice, opravdu není radno vycházet na ulici, jsem tu jen já, pavouk v rohu týhle zaplivaný pasáže, a obsah mýho žaludku na silnici, na mých kalhotech i na tom pitomým na míru střiženým saku zacákaným krví. A to jsem se včera večer pokoušel vypadat kvůli týhle zakázce dobře. Snaha se cení, to je možný, ale nejspíš pouze v alternativním světě, ve kterým všichni jezdí na růžových ponících a pijou horkou čokoládu zakroucenýma brčkama, který jenom efektně vypadají, ale jinak jsou úplně na hovno. Těšil jsem se na to zabíjení jako na vejplatu, kdy ke konci měsíce hladovím a škudlím poslední drobný, odháním somráky na nádraží a přitom sám přemítám, jestli se k nim při čekání na další práci přece jenom nemám přidat, a přitom… krucinál.
Vrávoravě se postavím a zapadnu do jedný postranní uličky. Jsem stále příliš blízko ruinám Mudrcova velitelskýho stanu, ale už dost daleko na to, aby mě s tím, co se tam stalo, nikdo na první pohled nespojoval. Na druhej si sice každej rozhodně všimne, že mý hadry nejsou červeně batikovaný, ale na to teď sere pes. Ke kouřícím troskám se sbíhají první zvědavci, novináři a kameramani, překřikujou se, snažej se zjistit, co se tu děje, vysíláme naživo, je třeba zjistit jen kdo je mrtvej, hlavně, kdo je mrtvej, to diváci žerou, tragédie zajímá každýho. Nebydlel tu náhodou Mudrc? Nebyl zapletenej s mafií? Honem, nějaký očitý svědky. Copak to nikdo neviděl? Tenhle týpek vypadá důvěryhodně, něco si vymyslí, sestříháme to, bude to super, v osm se dívejte na zprávy, tady máte tričko s logem naší stanice, díky za spolupráci, plaťte koncesionářský poplatky, mějte se krásně a hlavně mějte pravidelnou stolici, protože dobrý zažívání je to jediný, co by vás mělo zajímat, jinak držte hubu a krok, to my vám řekneme, co máte dělat a co si myslet. Znechuceně si odplivnu. Nechápu, proč mě nikdy nikdo nenajme na zabíjení reportérů. Taková práce by mě snad i bavila.
Vzápětí mým tělem projede další vlna bolesti, která mě opět donutí zlomit se v pase a dávit a dávit ze sebe i to, co jsem snad nikdy nejedl. Rukama se zapřu o asfalt, lapám po dechu. Proč je mi tak špatně?! Neudělal jsem přece žádnou chybu! Byl jsem tak opatrný, tak obezřetný! Zbraně těch klonů se slunečníma brejlema se mě ani nedotkly, ani mě neškrábly! Proč mám teda pocit, že v mých žilách koluje nějakej jed…?
Pochopím. Ta čubka si mě těmi panáky pojistila. Byl jsem tak vyvedenej z míry tou záležitostí se žábou, že jsem zcela ztratil ostražitost a nechal se nachytat na ten nejprostší trik! I když nechci, budu se k princezničce muset vrátit.
A doufat, že mi dá protilátku.
Nesnáším tuhle čtvrť. Nesnáším tahle temná zákoutí, kdy je na každým rohu kurva, nabízející svý tělo, elfskej houmles, hrabající v popelnici, a v kdejaký uličce ležící mrtvola, nějakej nebožák zabitej pro pár korun, který měl zrovna po kapsách, zabitej orky jenom proto, že si spletl nějakou tu odbočku a – doslova – skončil tady. Do královskýho města chodím čistě jen za prací. Vždycky se tu najde někdo, koho stojí za to zabít. A někdo, kdo mi pak za to velmi slušně zaplatí. To se přece nikdy nezmění, zatraceně, to je to jediný, na co se dá v tomhle pohádkovým světě spolehnout.
Nesnáším pohádky.
Ačkoliv v nich se alespoň hraje na happy endy.