„Ha, já už to chápu!“ rozzáří se Shane, pohodlně rozvalený na gauči se zabavenou mísou cukroví, který mi mamka napekla speciálně pro tuhle příležitost. Řekl jsem jí, že strávím Štědrý den s přáteli. Začínám toho neuváženýho nápadu litovat. „Prostě se slaví narozeniny jednoho boha, který se narodil před mnoha a mnoha lety, ale neslaví se tak, že by mu donesli nějakou obětinu, ale že si všichni navzájem dají dárky. Je to tak?“ ohlédne se na mě a nacpe si do pusy další linecké kolečko. Celé.
Povzdechnu si. „No… vlastně ano.“
„Tak proč to budeme slavit my?“ nechápe Awai, který až doteď zkoumal televizi a pokaždé byl nadšený, když ji zapnul a v ní viděl „ty malý lidičky“. Netušil jsem, že je dokáže rozveselit něco pro mě tak běžného. Ostatně, vodovodní kohoutky měly rovněž úspěch a sprchu si vyzkoušeli taky všichni. Vlastně, Awai docela nechápal, že to, co je v televizi, není pravda, ve skutečnosti se domníval, že to všechno je doopravdy – a já neměl na to, abych mu vysvětloval, že ty vesmírný lodě, který právě na jednom sci-fi kanále křižovaly obrazovku, reálně neexistují. „Já toho boha neznám.“
„Vlastně to ani bůh nebyl…“ zamumlám. „Byl to syn boha.“
„Takže démon?“ podiví se Kuro a pokusí se Shaneovi uzmout jedno vosí hnízdo, ale pobouřený mág rozčileně mávne rukou a rázem se tato pochutina objeví v jeho dlani – a vzápětí také skončí v jeho žaludku. Hmm. Nechápu, jak může být Shane pořád tak hubený, když se tolik cpe! Jenom během toho jednoho dne, co jsou v mém světě, dokázal už vyjíst skoro půlku lednice, kterou jsem speciálně pro ně nakoupil. „Byl to démon, ne?“
Vykulím oči. „Proč démon?!“
Kuro se na Shanea zamračí. „Tak se udav.“
„Pokusím se,“ zakření se Shane.
„Proč démon?!“ dožaduju se rozladěně.
„No… Thaar byl synem boha Untora. A byl to démon,“ vysvětluje Kuro. „Taxan taky. Takhle to asi bude i s tím tvým božím synem, že ano?“ usměje se na mě bezelstně.
Zaúpím. „Ne. Nebyl to démon. Byl to obyčejný člověk.“
„To nedává smysl,“ oponuje mi Awai. „Jak je teda možný, že používal Moc?“
„On nepoužíval Moc, on dělal zázraky!“ odseknu a stisknu rty. Všichni na mě hledí nechápavě a zmateně a nikdo patrně ještě zcela nepobral, co se jim to snažím vysvětlit. „Prostě… prostě jsem jenom chtěl, abychom společně oslavili Vánoce. Vánoce jsou totiž svátky klidu a míru, všechno je takové hezčí a… jenom jsem chtěl…“
Tinetophe mě pohladí po rameni. V džínách a Anině oblíbené modré mikině jí to zatraceně sekne. „Já myslím, že je to milý nápad. Nebudeme ti to kazit.“
„Super,“ rozzářím se. „Koupili jste každý dárek někomu, na kom vám záleží?“
Awai, který se významně zadívá na svou hromadu balíčků, se zarazí. „Počkej… jak, na kom vám záleží? Já myslel, že musíme koupit dárek každému, kdo tu bude. Kdybych měl obdarovat jenom toho, na kom mi záleží, dostal by ode mě dárek jenom Kuro.“
„Boduješ!“ rozesměje se Kuro a Awai se k němu přidá, načež já pochopím, že jenom žertoval – a jsem děsně naštvanej.
„Moc vtipný…“ procedím vztekle.
Shane odloží prázdnou mísu a rozverně mě plácne po zádech: „Myslím, že to bereš moc vážně, Rucharde.“
Pokrčím rameny. „Já… já mám prostě Vánoce rád.“
Tinetophe vstane z křesla. „Dojdu ještě pro nějaké to svařené víno. Nechápu, že něco tak dobrého u nás v Zemi dosud neexistovalo. A přitom skořici i cukr normálně používáme…“ potřese hlavou a cestou do kuchyně se zastaví jenom na chviličku, a to když ji zarazí Awai, který jí podá svou prázdnou skleničku a poprosí ji, aby nalila svařák i jemu.
„Měli bychom ozdobit stromeček…“ zamumlám.
Awai nadzvedne obočí. „Ozdobit?“
„To je nápad!“ ušklíbne se Kuro ironicky. „Ozdobit stromeček! Poslyš, Richarde, vy lidi máte teda pěkně divný zvyky…“ konstatuje. „Že oslavujete den narození jakéhosi boha, to bych ještě pochopil. Ale jakou souvislost to má s tím stromkem, který jsme ti pomohli dotáhnout až sem do místnosti?“
Protočím oči. Proč se musí na všechno vyptávat?! „To neřeš,“ setřu ho. Stromek jsem koupil tajně a schoval jsem ho na zahradě, protože mamka nesnáší živé stromy – přijde jí hrozně líto, že se takové krásné stromy musí pokácet jenom kvůli pár dnům a pak se prostě vyhodí. Jenže kdybych si vzal náš normální umělý stromek, zase by byly kecy od téhle povedené partičky. „K Vánocům prostě stromeček patří. Pod něj se dají dárečky.“
Awai nad tím chvíli přemýšlí, pak bezradně rozhodí rukama: „Já tomu nerozumím. Proč se dají pod stromeček? Vždyť stejně všichni ví, že tyhle modré balíčky se žlutou stuhou jsou ode mě… Nemůžu jim to prostě dát hned?“
„Ne,“ zavrtím hlavou. „To až po štědrovečerní večeři.“
„Já to taky nechápu,“ přidá se Kuro.
Zamračím se na něj. „Nemusíš to chápat, prostě spolupracuj. A vůbec, vy dva, rozmotali jste ty vánoční světýlka, jak jsem po vás chtěl ráno?“ dožaduji se. Kuro lehce zrudne, pak ale s jistým zaváháním sáhne za gauč a podá mi hromadu zašmodrchaných elektrických svíčiček. „Vy jste je vůbec nerozmotali!“ zanaříkám.
„Shane na to šlápl,“ žaluje Kuro – asi mu vrací tu nespravedlnost s cukrovím.
„Rozbil to?“ zajímá se Awai zvědavě.
Přikývnu. „Jo, je to v hajzlu.“
„Máš problééém, chlapče,“ křikne Kuro rozveseleně na Shanea, ten mu však odpoví podivným gestem, při kterém nejdříve překříží palce a potom ukazováčky – no, a soudě dle Kuroova výrazu, bylo to asi podobného významu jako když u nás někdo na někoho ukáže vztyčený prostředníček. Heh, tohle si musím zapamatovat, budu to moct ukazovat na své nepřátele a ti ani nebudou vědět, že jsem na ně sprostý.
„Kde že je to je?“ podiví se Awai.
„V hajzlu,“ zopakuju.
Awai stále netuší, takže ho Kuro musí poučit: „Na záchodě přece, ne?“
„Fakt?“ zaraduje se Awai a vyrazí ke dveřím, aby se přesvědčil na vlastní oči, ale zachytím ho za ruku a zastavím ho dřív, než skutečně stihne doběhnout až na toaletu.
„To se jen tak říká.“
Kuro pokyne rukou ke světýlkům: „Na co to vlastně bylo dobré?“
„To… to mělo svítit,“ odvětím. „Dá se to na stromeček.“
Awai pokrčí rameny. „To je smutný. Asi jsme to neměli rozmotávat na zemi…“
„Proč by měl ale strom svítit?“ podiví se Kuro zmateně.
Zoufale rozmáchnu rukama. „Prostě proto. Je to tak prostě hezčí.“
„Mně se ale ten strom líbí takhle,“ protestuje Awai.
„No jasně, mě taky. Když chceš, aby svítil, vždycky ho můžeme zapálit, vypadalo by to rozhodně přirozenějc,“ míní Kuro rozvážně.
Awai se rozřehtá. „Boduješ, Kuro!“
„Díky, Awaii,“ uculuje se červenovlasý a já mám chuť je oba zavraždit.
„Nezlobte pořád,“ okřikne je Tinetophe a vtiskne mi do dlaní hrnek s nádherně vonícím svařákem. Když si ho od ní beru, neodpustím si, abych svými prsty pohladil ty její. „Slíbili jsme mu, že s ním uděláme Vánoce, tak prosím žádné námitky.“
Shane se ušklíbne a uchopí Tinetophe kolem pasu. A zakloní ji, jako by spolu tančili nějaké divoké tango či co. Tinetophe jenom zaraženě hekne a ani se nestihne nějak bránit. „Vám bych ale slíbil všechno na světě, má sladká paní…“
„Hej…!“ vzpamatuju se a Tinetophe mu vytrhnu. „Zklidni se, jo?!“
Shane se zlomyslně usměje. „Jak si přeješ. A vůbec, když chceš, aby strom svítil, mohl jsi rovnou říct mně –“
„Ne…!“ začnu zděšeně, ale Shane neváhá, kolem jeho prstů opět probleskne Moc a ačkoliv se bojím nejhoršího, najednou to kouzlo nádherně rozzáří celý strom, aniž by na něm bylo jediné světýlko. Vlastně to vypadá jako malé hvězdy, jasné a třpytivé, až skoro bolí oči. Uznale hvízdnu. „Je… je úžasný…“
Shane se skromně zaculí. „Tak díky. Já to o sobě vím.“
Zašklebím se. „Nemluvil jsem o tobě, pitomče.“
„To si jenom snažíš namluvit,“ ujistí mě Shane.
K večeru se konečně ozve zvonek. Všichni poskočí, s něčím takovým se dosud nesetkali, takže není divu, že je ten nezvyklý zvuk natolik vyděsil. Pobaví mě, že Awai i Kuro se okamžitě snaží tasit zbraně – ačkoliv nyní u sebe samozřejmě žádné nemají (trval jsem na tom, aby je nechali v Zemi, vážně totiž nechci, aby se mi tu pohádali a pobili).
„To je v pohodě,“ ujistím je. „To jsou jenom poslední hosti.“
„Hosti?“ podiví se Tinetophe, sedící na gauči vedle Shanea. „Koho jsi ještě pozval?“
„To je překvapení,“ mrknu na ni a pospíchám ke dveřím. Jakmile je ale otevřu, strnu. „Jéžiš… jak to vypadáte?“ vykulím oči. Anna v jakémsi zeleno-červeném kompletku vypadá docela roztomile, ale Ephemer v Santa Clausovském kostýmu působí směšně. „Ségra, copak si už nepamatuješ, jak nesnáším Santu?!“
„Já vím… ale když on je v té červené tak sexy…“ vzdychne Anna, zavěšená do rámě svého manžela. „Můžeme dál?“
„Jasně…“ připustím neochotně a střelím pohledem do obýváku. „Ne, Shane, ne!“ vyjeknu a vyrazím za ním dříve, než ten stihne udělat nějakou nepřístojnost. A jak tak uháním chodbou, velice lituji toho, že jsem zrovna jemu vysvětloval, co se dělá pod jmelím. Do obývacího pokoje dorazím takřka bez dechu, ale Tinetophe se mi od něj naštěstí odstrčit podaří. Bohužel to však již neubrzdím, takže polibek místo ní schytám já.
Shane se ode mě odtáhne a nespokojeně nakrčí nos. „Já samozřejmě chápu, že se ti líbím, Rucharde – ostatně, se svou vizáží jsem zvyklý na to, že po mně jede každý, kdo má oči, ale jestli jsi tolik stál o tu pusu, mohls o ní normálně požádat, ne mě takhle přepadávat. To se nedělá.“ Nadechnu se, abych mohl začít protestovat, ale Shane si mě nekompromisně přitáhne blíž a políbí mě znovu. Dokonce do té obyčejné pusy, kterou mi vtiskne na rty, zapojí i jazyk, přestože já se vehementně bráním, a já pocítím skutečnou úlevu, když mě po té nekonečně dlouhé době pustí a zamračeně pohlédne ke dveřím: „Vládkyně…?“
„Anna,“ opravím ho, pohybem ruky si znechuceně otřu ústa a vyškubnu se mu. „A ty tohle už nikdy nedělej!“
„Veselé Vánoce, lidi,“ zubí se má sestřička, zatímco Ephemer přejde ke stromečku a začne pod něj rovnat dárečky. Heh, zřejmě si ho Anna již na Vánoce „vycvičila“. „Veselé Vánoce, Ríšo,“ otočí se na mě a než se stihnu vzpamatovat z toho vášnivého Shaneova políbení, obejme mě, div že ze mě nevymačká duši.
Awai s Kuroem vyprsknou smíchy. „Ríšo?!“
„Kušujte,“ zavrčím na ně.
Tinetophe se usadí na gauči a přehodí nohu přes nohu. „Měl jsi nám říct, že jsi pozval i ji.“
Povzdechnu si. „Bál jsem se, že byste nesouhlasili.“
„Nesouhlasili,“ souhlasí Shane zamračeně a stiskne Tinetophiny ruce ve svých dlaních: „Ale nic si z toho nedělejte, má paní, jsem tu s vámi a společně to dozajista zvládneme. Já vás ochráním i před Vládkyní, to vám přísahám.“
Zamračím se a do rukou mu pro jistotu vrazím radši mísu cukroví. „Jez a nebreptej, prosím tě. O Tinetophe se bát nemusíš, její rytíř na bílým koni jsem já. A Anna je moje sestra. A já chci být na Ježíška i s ní, aby bylo jasno. Takže žádný protesty. Kuro, Awai, jestli byste byli tak laskavi, pojďte mi pomoct s těmi prskavkami…“ požádám je, to abych odvedl jejich myšlenky jiným směrem, protože z těch temných pohledů, které si vyměňovali s Ephemerem, jsem byl pěkně neklidnej.
„Jasně,“ zvednou se z křesel. „Jak to funguje?“ zajímají se.
„Zapálíš a necháš prskat,“ vysvětlím.
„Malej ohýnek v krabičce!“ rozzáří se Kuro a vytrhne mi zapalovač z ruky. „Koukej, Awai, v té krabičce je oheň! To je jako nějaké malé kouzlo!“ A rozveseleně začne škrtat. Potěšen tím, že se konečně nějakým způsobem zabavili, se otočím zase k Anně a Ephemerovi.
„Jestli nejsme vítáni, klidně odejdeme,“ poznamená Ephemer významně.
Rychle zavrtím hlavou. „Ne, to ne. Prosím. Chci, abyste tu zůstali. Bude to v pohodě.“
„Ale nebudeme řešit žádnou politiku, ano?“ dožaduje se Anna.
Nakrčím nos. „To ti můžu slíbit. Spíš by mě zajímalo, jak –“
„Jak třeba uhasíme ten oheň…?“ nadhodí Ephemer.
Zmateně se ohlédnu. „Jaký oheň? Ale ne, Kuro!“ Netuším, jak se to tomu agentovi povedlo, ale záclony plály jasným plamenem. Přiskočím. Detektor kouře na stropě nevydal ani pípnutí. To je teda super, nejspíš ten krám vůbec nefunguje, pomyslím si a pohledem pátrám po místnosti. Žádný minimax tu asi nemáme, ale v kuchyni je kohoutek s tekoucí vodou. „Jasně! Voda! Voda!“
„Země,“ odvětí poněkud nesmyslně Ephemer (až dodatečně mi pak samozřejmě došlo, že mi tak pouze odpovídal, že Moc, kterou vládne on, je element země, tudíž mi nijak nemůže pomoct, ale v té chvíli mi připadal jako naprostý idiot).
„Amatéři,“ prohlásí znuděně Shane a máchne rukou směrem k nám.
„Fakt mě to mrzí,“ zamumlám a podám Ephemerovi ručník. „Shane to neudělal schválně.“ Ephemer na mě vrhne ledový pohled, zatímco si suší vlasy. „Určitě ne.“ Ale zase, když to budeme brát z té lepší stránky, Ephemer byl nucen svléknout si ten příšernej kostým. Ačkoliv stále vypadá trochu divně, moje tričko mu je totiž docela těsné a má ho krátké. Vypadá skoro jako takoví ti namachrovaní kulturisti, kteří si oblékají elastická trička, aby zdůraznili svou muskulaturu. „Jestli ti bude zima, půjčím ti ještě svetr.“
Ephemer se ušklíbne. „Jestli bude podobně malinký jako tahle tunika, tak se obávám, že mě stejně nijak nezahřeje.“
Ošiju se. „Tak promiň.“
Ephemer se zasměje. „To nic. Při nejhorším požádám toho Kuroa, aby zase udělal požár. Teplo bude, žádný strach.“
„Další ohýnky už ne, prosím,“ zaúpím. „Matka mě za ten závěs zabije. Byl její oblíbenej. Sváteční.“ Společně se vrátíme do obýváku, ve kterém panuje pohřební nálada. Zatímco Anna přepíná z programu na program, evidentně velmi nadšená z toho, že po tak dlouhé době zase vidí televizi, ostatní mlčí a mračí se. „No tak, slavíme,“ snažím se je rozptýlit. „Co takhle zkusit nějaký pěkný vánoční zvyk? Půjdeme krájet jablíčka!“
„Proč?“ podiví se Kuro.
„To se dělá, abychom viděli, zda budeme mít hvězdičku nebo křížek, a abychom mohli spočítat jadýrka. Je to takové malé věštění,“ odvětím a docela se na tu myšlenku upnu. „Jo, to je dobrej nápad. Půjdeme krájet jablíčka,“ drmolím bezradně.
Shane opatrně pozvedne ruku: „Mohu poznámku, kapitáne?“
„Poznámku…?“ děsím se předem.
„Spíš jenom… upozornění,“ opraví se Shane. „Já asi ty jablka snědl.“
„Jak jsi je mohl sníst? Schoval jsem je nahoru na skříň!“ zalapám po dechu.
Shane rozhodí rukama. „Měl jsem prostě hlad!“
„Ty jseš nemožnej!“ zasyčím.
„Nejsem nemožnej, jsem hladovej,“ míní Shane klidně. To mě dorazí docela. Já mu dám hlad, až mu bude špatně! Sehnu se, zuji si pantofel a mrštím ho po něm. Shane pohotově vyvolá nad svou hlavou ochrannou bariéru, takže má přezůvka hlučně přistane na konferenčním stolku před ním, aniž by jej jakkoliv zranila. Bohužel.
„To je taky vánoční zvyk,“ ušklíbne se Anna. „Házení papučí.“
Awai nadzvedne obočí: „Fakt? A cos vyvěštil, Ríšo?“
„Že letos zůstanu doma a odpustím si veškerá dobrodružství s kýmkoliv z vás, parto. A víte co? Vůbec mi nevadí, že mi zrovna tohle vyšlo,“ odseknu, neboť skutečně špička pantofle míří zpátky ke mně. „Kde je Tinetophe…?“ podivím se, jakmile si uvědomím, že je místo vedle Shanea prázdné. Rozhlédnu se. V obýváku není a v kuchyni, kde jsem před chviličkou dával kapří řízky do fritovacího hrnce, jsem ji taky neviděl. Že by byla v mém pokojíku…? Opatrně do něj nahlédnu. Skutečně, Tinetophe leží na mé posteli a spí, jako malý opilý andílek. Celý den do sebe lila svařák, není divu, že odpadla. Dojdu až k ní, sehnu se nad ní a letmo ji políbím, tak, abych ji nevzbudil. Vrátím se do obýváku.
„…a celý to náboženství je postavený na nějakým Bohovi, kterého nikdo nikdy neviděl a který zjevně pro tyhle lidi nikdy nic očividnýho neudělal,“ rozvíjí Shane svou teorii. Zamyšleně se zastavím na prahu dveří a založím ruce na hrudi. „Takže chápete, co tím chci říct? Tady se věří v Boha, jehož existence je notně pochybná, zatímco u nás se nesmí uctívat naše božstvo, které stoprocentně existuje a –“
„Ty to evidentně nechápeš,“ povzdechne si Anna. „Právě proto jsem u nás zakázala víru. Tím, že věříte ve vaše bohy, jenom vyvoláváte další a další konflikty mezi rasami. Už takhle se beinové a aytarové nemají moc v lásce. Tím spíše, že každý ctíte jiné náboženství! V tomhle světě to bylo stejné. Křesťané válčili s nevěřícími muslimy, například. Zemřela při tom spousta nevinných lidí. Nechtěla jsem, aby k takovým masakrům došlo i v mé Zemi. Takhle jsem tomu jenom zabránila.“
Awai zavrtí hlavou: „Ale věřit je naše výsostné právo!“
„Už ne,“ odvětí Anna chladně.
Kuro rozčileně vstane: „Jak můžete vědět, Vládkyně, že bychom dopadli stejně jako vy? Jsme jiní než lidé!“
„Posaď se, Kuro,“ zazubí se Shane a položí rozezlenému příteli ruku na rameno. „Vládkyně to neví. Vládkyně to ani nemůže vědět. Je v naší Zemi sotva pár let a už si hraje skoro na samotnou bohyni. Myslíš, že by se moc divila, kdybych jí řekl, že i přes její zákaz naše církev funguje? Že se dějí tajné obřady a obětiny?“
Olíznu si rty. „Shane, nech toho. Anno, prosím, ty taky. Nezahrajeme si nějakou hru…?“
Ale ani Shane, ani Anna patrně nemá myšlenky na hry. Ačkoliv kdo ví, soudě dle Shaneho výrazu to pořád jistým způsobem asi hra je. Pro něj. „Víš, Kuro, naše Vládkyně si vůbec neuvědomuje, že nejde jen tak někomu vzít víru. Vždyť je to absurdní. Budeme si věřit, v co budeme chtít. Může nám vzít život, ale ne víru. I hlupák by tohle pochopil. Ale naše Vládkyně ne. Takže asi –“
Ephemer výhružně vstane. „Nesnažíš se tady nic naznačit, že ne, chlapečku?“
Shane si položí prst na rty. „Já vám ani nevím… snažím? Jo, asi jo…“
„Nebylo by lepší přestat naznačovat a začít mluvit jasně?“ pousměje se Ephemer.
Shane jeho úsměv bezstarostně a naprosto vyzývavě opětuje. „Jak si přejete, Ephemere. Snažil jsem se naznačit, že je Vládkyně hloupá, ale patrně jste to nepochopil ani vy, takže se obávám, že musím své mínění rozšířit i o vaší maličkost –“
Ephemer na nic nečeká, rázem je odhodlán toho drzého floutka udeřit. Vzduchem se mihne jeho pěst. Pokusím se Shanea odstrčit, neboť ten tentokrát ani nestihl vyčarovat magický štít, a ránu místo něj schytám já. Bomba je to teda slušná. Mám pocit, jako kdyby mi v hlavě explodoval granát, a před očima se mi roztančí ony pověstné hvězdičky. Jakmile jsem schopnej zase vnímat, uvědomím si, že ležím na zemi, z nosu mi teče nejspíš krev (v ústech cítím její nechutnou olovnatou pachuť) a že se nade mnou všichni děsně ustaraně sklánějí.
„Byl bych vám moc vděčnej, kdyby už teď všechno probíhalo normálně,“ procedím u večeře. Kapří řízky jsem spálil, neboť místo toho, abych je vyndával z fritovacího hrnce, válel jsem se na zemi v bezvědomí, ale co, je mi to jedno, naservíroval jsem je k bramborovému salátu i se spálenou strouhankou, celé černé. „Nikdo se nebude s nikým prát, nikdo se nebude nikomu vysmívat, nikdo nezvýší hlas, nikdo nebude drzý. Jasný?“
„Samozřejmě,“ kření se na mě Shane bezelstně.
„Mluvím na tebe, Shane,“ zdůrazním.
„Já vím,“ přikývne Shane. „Můžeme už začít jíst?“
„Jo,“ povzdechnu si.
Shane se na mě nevinně zadívá. „Dobře, ale co modlitba…?“
Ephemer prudce vzhlédne, Awai a Kuro vyprsknou smíchy. „Boduješ!“ ohodnotí ho.
Natáhnu se a zabodnu mu vidličku mezi prsty levé ruky, jen ten pitomej mladej čaroděj poskočí úlekem. Pak se ale na jeho obličeji objeví zase tak typický lehkovážný úsměv a on vyjekne: „To bylo bezvadný, Rucharde! Skoro to vypadalo, jako kdybys mě chtěl píchnout!“
„Chtěl jsem tě píchnout,“ odtuším. „A příště to taky udělám.“
„Ale no tak…“ pronese Tinetophe konejšivě a já pocítím, že mi položila ruku na stehno. Rázem nejsem schopen jakékoliv další argumentace, jenom tam tak vyjeveně sedím a hledím na ni, zcela ohromen jejím chováním. Že by byla ještě trochu opilá…? Ne, její pohled je docela jasný, vlastně skoro pobavený. Nenápadně nechám i svou ruku sklouznout pod stůl a pevně sevřu její prsty ve své dlani. Jemně se mi vymaní, jako by nechtěla, abych se jí dotýkal, ale jakmile se opět chopím nože, vstane, když ji Anna požádá o podání mísy salátu, a snad mimoděk mě pohladí po hlavě. Jsem tím skoro dojatej.
Jsem z toho vlastně tak mimo, že v první chvíli ani nevím, že se Awai začal dusit. Ať už mu zaskočila rybí kůstka nebo se příliš cpal salátem, najednou prostě nemohl dýchat a zoufale se snažil popadnout dech. Rychle jsem se vzpamatoval. Zatraceně, jak je ten Heimlichův zákrok…? Vyskočím na nohy, abych mu mohl nějak pomoct, ale Ephemer, sedící hned vedle něj, zareaguje daleko rychleji než já. Zatímco ho Kuro bezradně mlátí do zad, Ephemer se zašklebí, poznamená, že to dělá docela špatně, a vrazí ubohému Awaiovi ránu pěstí do břicha. Awai se překloní, hekne – a rázem je „vyléčený“.
„Dí… díky…“ vydechne Awai, ale moc spokojeně se u toho netváří.
Ephemer se pousměje. „Věř mi, kamaráde, není vůbec zač.“
„Věřím ti,“ ujistí ho Awai podmračeně.
Anna si odkašle. „No… nepůjdeme si radši dát dárečky…?“
„Skvělá myšlenka,“ souhlasím. „Tohle můžeme dojíst později. Stejně je to hnusný.“
Kuro zmateně vzhlédne od svého prázdného talíře. „Hnusný…?“
Přejdeme zase zpátky do obýváku, každý si najdeme nějaké místečko, a Shane, jakožto nejmladší, se chopí té cti rozdávat balíčky. Pravda, původně jsem je chtěl naučit nějaké koledy, že bychom si potom mohli u stromečku zazpívat, což by bylo rozhodně příjemné, ale vzdal jsem to ve chvíli, kdy Kuro s Awaiem začali detailně rozebírat text písničky „Nesem vám noviny“ a „Pásli ovce valaši“. Magoři.
Zpočátku to jde s dárečky dobře. Nejprve rozbaluje dárek Anna. Dostala ode mě krásný kosmetický balíček, což velice ocenila, neboť v Zemi jí prý velice chybí klasická sprchová mýdla. To bylo pěkné. Potom obdržel dáreček Shane. Koupil jsem mu dětskou sadičku na kouzlení a z krabičky s dvojitým dnem byl ten mág naprosto unešenej. To bylo ještě taky milé. Jenže potom se Shane dostal k dárečkům od Anny a Ephemera a ukázalo se, že tihle dva mají dost morbidní vkus, co se týče dárků. Tinetophe dali sice nádherně zabalené tři lahvičky tří rozličných barev, což na první pohled vypadalo úžasně, když se ale obdarovaná podivovala, co je to za tajemné lektvary, a chtěla jeden z nich ochutnat, Anna ji zarazila:
„To bych na tvém místě nedělala, zlato. Jsou to jedy. Nejsilnější v celé Zemi.“
„Ale klidně je hned vyzkoušej,“ pobídl ji Ephemer. „Rebelů je tady dost.“
Kuro se ušklíbnul. „Vyzkoušet! No jasně, proč ne? Jestli mi někdo dáte k Ježíškovi dýku, asi ji taky ihned vyzkouším. Samozvaných Vládců je tady taky dost.“
„Boduješ,“ upozornil ho Awai s potutelným úsměvem.
„Nechte toho,“ zavrčel jsem. „Všichni.“
Ephemer pokrčil rameny a já byl rád, že se neschyluje k další diskuzi. „Výborně. Díky moc. Tak, pro koho je další dáreček, Shane?“
„Pro Kuroa,“ přečetl Shane z balicího papíru.
„Páni! Můj první vánoční dárek!“ zaradoval se nic netušící Kuro a jal se rozbalovat. Jakmile ale vybalil jakousi podivnou, leč překrásně zdobenou krabičku, několikrát ji nechápavě přetočil v prstech a pak do ní zkusil nakouknout. „Popel…? Co to má znamenat? Proč popel?“ ohlédl se zmateně na Annu a Ephemera.
Anna se přesladce usmála. „Doslechla jsem se, že jsi býval zamilován do Mayi.“
Kuro se lehce zachvěl. „No… ano… to jsem býval. Ale co je tohle…?“
„Maya,“ odpověděla Anna nevinně.
Kuroovi vypadne krabička z prstů a popel mi zasviní koberec. „Cože?!“
„Copak tys to nevěděl? Před třemi lety byla upálena…“ oznámí mu Shane tiše.
„Přesně tak. Sama jsem se o to zasadila. Žádný jiný konec si ostatně nezasloužila, čarodějnice podprůměrná. Hranice pro ni byla ještě příliš dobrá. Ale no tak, nevidíš, co děláš? Teď je tvá bývalá přítelkyně všude mezi námi. To je nechutné. Jako bys nevěděl, že prach jde hrozně špatně čistit,“ pokárá ho Anna jako malé dítě a oprašuje si podkolenky.
„Maya… ona… vy… při bozích…!“ Kuro ucouvl a přitiskl si obě dlaně na ústa.
Ephemer se ušklíbl. „Přece by ses kvůli ní nerouhal, Lovče.“
Awai se zamračil. „Tohle jste přehnali. Tenhle dárek je naprostou provokací.“
Ephemer pohodil hlavou. „Nepovídej…? Já bych spíš řekl, že je to dobrý vtip.“
Napřímím se. Z toho budou nepříjemnosti. „Ephemere, Anno… prosím vás…“
Ephemer se na mě dlouze zadívá. „Nečekej ode mě, že se mu za to snad omluvím, Richarde. Naopak. Uznej sám, měl by nám být vlastně vděčný, že jsme mu umožnili po tolika letech zase milé setkání s jeho ex-přítelkyní –“
„Ty bezcitnej parchante!“ zařve Awai a napřáhne se, aby jej udeřil.
„Ne…!“ snažím se je zarazit. Vzduchem se mihne jeho pěst. Pokusím se Ephemera odstrčit, aby nedošlo k nějakému většímu konfliktu, a ránu místo něj schytám já. Zase. Úder je to teda slušnej. Mám pocit, jako kdyby mi v hlavě explodoval granát. Zase. Před očima se mi roztančí ony pověstné hvězdičky. Zase. Jakmile jsem schopnej znovu vnímat, uvědomím si, že opět ležím na zemi, z nosu mi teče krev (v ústech stoprocentně cítím její nechutnou olovnatou pachuť) a že se nade mnou všichni děsně ustaraně sklánějí.
„S těmi Vánocemi to byl prostě špatnej nápad,“ prohlásí Awai zamyšleně. Na sobě má nového kulicha, který se mu bude v Zemi rozhodně hodit, a nové rukavice, bílé s modrými vločkami. Vedle něj sedí Kuro. V novém kulichu a v nových rukavicích, barevně inverzní k Awaiově kompletku. „My něco takovýho prostě neumíme.“
Prsty se dotknu svých rozbitých rtů. Shane mi nabízel, že mě kouzlem zase dá do pořádku, ale odmítl jsem – zase tolik mu nevěřím. „Asi ne.“
Zamračím se. To, že ostatní Vánoce nepochopí, s tím jsem mohl počítat. Ale od Anny jsem čekal naprosto jiný přístup. Každému dala nějaký podivný dárek, jako by se nás tím jenom snažila rozčílit. Kuro dostal Mayu, Tinetophe jedy, Awai dýku svého otce, kterou spáchal v Anině vězení sebevraždu (načež jsem se opět musel hodně snažit, aby se mi tu neporvali – naštěstí jsem ale tentokrát žádnou ránu neobdržel), Shane šál čarodějnice Wynewer (což Ephemer glosoval slovy, že se tak třeba konečně naučí kontrolovat svou Moc, a Shane jej za tu drzost jen tak mimochodem kouzlem shodil ze židle), a já, já jsem od své sestřičky a jejího manžela dostal velký zářivý krystal.
„Na co to je?“ zajímal jsem se a prohlížel si ten dáreček. „Je to krásný.“
„To je úložný krystal,“ odpověděla Anna nevinně. „Nos ho pořád s sebou.“
Bezelstně jsem se usmál. „Přinese mi štěstí?“
„Ne, ale když zemřeš, tvá duše v něm bude uzamčena a my tě konečně vyexpedujeme pryč ze Země,“ vysvětlil mi Ephemer bez obalu a s tak drzým úsměvem, že se mi roztřásly ruce, kterými jsem ten krystal svíral. Vlastně ani nevím proč – jestli to bylo zlostí, nebo spíš lítostí. Ephemerovi to ale samozřejmě neušlo. „Něco v nepořádku, švagříčku?“
Zdvihnul jsem hlavu a pokusil se o úsměv. „Naopak, švagříčku. Tohle jsem si vždycky přál, to mi věř,“ ujistil jsem ho obratem a pohybem ruky zarazil Awaie, který se už vztekle chápal své dýky a patrně hodlal její ostrost ověřit na Ephemerovi.
Nakonec jsme si dali punč a Anna a Ephemer se radši vzdálili, dříve, než mohlo dojít k nějakému závažnějšímu konfliktu, při kterém by třeba přišly ke slovu ty jedy, se kterými si neustále pohrávala Tinetophe. Rozloučil jsem se s nimi, Anna mi ještě jednou popřála veselých Vánoc a ve výborném rozpoložení s Ephemerem po boku zmizela v ledové noci.
Vrátil jsem se do obýváku, kde už ostatní dorozbalovali své dárky, a udiveně jsem je pozoroval. S odchodem Vládkyně a jejího manžela se nálada podstatně zlepšila – Kuro se, celý rozesmátý, pokoušel nacpat Awaiovi hlavu do té dvojité čarovné krabičky, Shane se zase cpal cukrovím a hlučně komentoval Kuroovo snažení, a Tinetophe se opět chopila pohárku se svařeným vínem. Všichni jako kdyby rázem zapomněli na to všechno nepříjemné a znovu se bavili, ale to jsem já prostě nemohl.
„Tak teda díky, že jste se snažili to s nimi přetrpět,“ poznamenám ironicky.
Shane se na mě zazubil: „Nemáš vůbec zač, Rucharde.“
„To teda nemám,“ souhlasím s ním a kecnu si na křeslo. „Byla to katastrofa.“
Tinetophe se nade mnou skloní: „Mohlo to být horší. Přežili jsme. Dáš si rohlíček?“ zajímá se tlumeně a její vlasy mě šimrají na obličeji. A voní. Zatraceně pěkně voní.
Zlostně ji odstrčím. „Nedám.“
„Netrucuj,“ povzdechne si Tinetophe.
„Co takhle jít postavit ven sněhuláka?“ napadne náhle Awaie.
Zavrtím hlavou. „Je tam tma –“
„Tím větší zábava to bude,“ oponuje mi Kuro.
„Vždyť jste beinové! Neuvidíte ani velký kulový!“ namítám zmateně.
„No právě!“ uchichtne se Awai a následován Kuroem a Shaneem vyrazí do chodby se převléct a vzápětí už dupou po schodech, hluční a rozverní. Vyhlédnu z okna. Venku je skutečně tma jako v ranci, takže vidím jenom siluety. Jeden z nich se přerazil hned na schodech, druhý zakopl o něj a třetí se rozplácl až na cestičce. Rozesmál jsem se. Pitomci. Možná bych se k nim měl připojit, pomyslím si a otočím se.
„Richarde?“ ozve se za mnou.
Váhavě se ohlédnu. Tinetophe. Skoro jsem na ni zapomněl! Usměji se. „Tys nešla s nimi?“
„Půjdu,“ ujistí mě a ukáže prstem kamsi nad mou hlavou: „Víš ale, kde stojíš?“
Vzhlédnu. A zajíknu se. „Pod… pod jmelím…“
„Správně,“ přikývne Tinetophe a postoupí směrem ke mně. „Je skutečně pravda, že se lidé stojící pod jmelím musí políbit, nebo sis to jenom vymyslel?“
„Je to pravda!“ dušuji se.
„Tak zavři oči,“ vyzve mě stydlivě. Poslušně stisknu víčka a celý rozechvělý vyčkávám, co se stane. Dlouho se neděje vůbec nic, pak ale pocítím, jak se její hebké rty dotkly těch mých, a jak jemně a něžně obtočila paže kolem mých ramen. Na nic nečekám, popadnu ji kolem pasu, přisunu si ji blíž a proniknu jazykem do jejích úst. Nebrání se, což mě velice překvapí i potěší, a líbám ji dál, jako kdyby nic jiného na světě neexistovalo, jenom já a ona, má krásná princezna Meni se sametovými oušky.
„Tohle byl ten naprosto nejlepší vánoční polibek!“ ujistím ji, jakmile se naše rty na chviličku odtrhnou, to abychom se mohli nadechnout, a ona mi dlouze a měkce pohlédne do očí. Pak si ale vzpomenu na Shanea a jeho vášnivé políbení, kterým mě zcela proti mé vůli odpoledne počastoval, a zarazím se. „Nebo ne…?“
Vzduchem se mihne Tinetophina pěst. Když nad tím tak přemýšlím, uznávám, že to byla hodně hloupá poznámka. Myslel jsem to tak trochu žertem, ale v tu chvíli jsem skutečně nic blbějšího říct ani nemohl. Konečně jsem měl Tinetophe tak blízko – a já to pokazil tím nejhorším možným způsobem. Jenže je ovšem nutno poznamenat, že i její reakce byla notně nepřiměřená. Úder je to totiž taky docela slušnej – přestože je Tinetophe na první pohled křehkou osůbkou, ránu má podobně knock outovou jako Ephemer nebo Awai. Mám pocit, jako kdyby mi v hlavě explodoval nějakej zatraceně ničivej granát, zase, a před očima se mi potřetí roztančí ony pověstné hvězdičky.
Konec