Richard
Mlčky zírám na mrtvého Kuroa a je mi všelijak. Neskutečně mě mrzí, že jsme to s Tinetophe nestihli, nestihli jsme to jen o chviličku…, na druhou stranu mě těší, že se Kuro už netrápí. Tinetophe mi vyprávěla, že po zasažení tímhle jedem pociťovali zranění každé nadechnutí jako bodnutí dýky do plic, a že nakonec přímo vnímají, jak se jim zastavuje srdce. Strašná představa. Podepřu si bradu a prohlížím si ho. Uložil jsem ho v docela obstojné poloze – na hruď jsem mu složil ruce, pěkně překřížené, a Tinetophe mu učesala vlasy, takže už ani nevypadal tak neupraveně jako předtím. A on se při tom pořád tváří, jako by z toho měl děsnou legraci, nebo jako kdyby jenom na chviličku usnul a něco veselého se mu zdálo. Zatraceně. Umřít zrovna ve chvíli, kdy se už člověk raduje, že je zachráněný… ne, to není fér.
Awai proseděl u jeho těla skoro celý den, odmítal s námi komunikovat a pořád jenom brečel. Teď spí. Tinetophe ho uspala. Zase trochu začal hysterčit, musela ho nějak uklidnit. Chudák. Je mi ho hrozně líto. A přitom mi z něj šel skoro mráz po zádech, Awaiův záchvat nepříčetnosti mě hrozně vyděsil. A ta rána, kterou mi uštědřil, sakra bolela. Měl jsem pocit, že mi zlomil nos.
„Ukaž,“ zamumlám směrem k Tinetophe a ukážu na její zraněnou paži. „Měli bychom to převázat.“ Chvíli váhá, pak si ale přisedne a podá mi obvazy. Pomalu ji začnu ošetřovat. Vůbec si však neužívám, že se jí mohu dotýkat, jen je mi hrozně úzko. Tinetophe si toho patrně všimne, protože se na mne povzbudivě usměje. „Byli jsme pomalí,“ vzdychnu.
Dlouze na mne pohlédne. „Tys věděl, že narazíme na Shanea, že?“
Zavrtím hlavou. „Kdepak.“
„Jako náhoda to vyznívá příliš nepravděpodobně…“ namítne Tinetophe a do očí jí opět vyhrknou slzy. „Je to moje vina. Měla jsem ti věřit, že víš, co děláš. Neměla jsem tvůj plán znevažovat. Neměla jsem…“ Nechá větu nedokončenou a smutně potřese hlavou. „Věděla jsem, že to nezvládneme. Nebo spíš, namlouvala jsem si to. A právě proto to nevyšlo! Awai říkal, že… že s ním mluvil těsně předtím, než… Kdybych třeba udělala to pitomé kouzlo na odražení těch vidláků z té vesnice o zlomek okamžiku dřív, stihli bychom to! Určitě!“
„Nic si nevyčítej,“ prohlásím a natáhnu se, abych ji objal.
„Nesahej na mě,“ odsekne ale ta a rázně mě odstrčí.
Zaskočeně zamrkám. „Co se děje…?“
„Prostě na mě nesahej!“ opakuje Tinetophe důrazně.
„Ale…?“ namítnu, ale ona mne přeruší:
„Myslím to vážně! Prostě ne.“ Zírám na ni jako puk, zatímco ona vstane a založí ruce na hrudi. „Ten polibek… ten polibek byla blbost.“
„Proč to říkáš…?“ zalapám po dechu.
„Byla jsem ve stresu. Nepřemýšlela jsem, co dělám, a proto jsem tu pošetilost udělala,“ zavrčí Tinetophe a promne si čelo. „Ale už se to nesmí opakovat.“
„Já toho nelituju,“ procedím dotčeně. „Vždyť… to bylo… pěkný,“ dodám sklesle, zatímco ona pochoduje okolo.
„Pěkný! Richarde!“ zaúpí a prudce se na mě otočí. „Ty jseš ještě dítě. A navíc člověk! Já jsem Meni a na rozdíl od tebe jsem dospělá. Tohle by nefungovalo! Začni zase udržovat patřičný odstup, chlapečku. Já vedu tuhle skupinku, zatraceně, takže měj trochu úctu. Jsem tu jenom proto, aby tě někdo nezabil, jenom proto, aby se do naší Země vrátil mír, a nějaké oběti –“ pohodí rukou směrem ke Kuroovu mrtvému tělu ve vedlejší místnosti „– prostě musíme podstoupit. Tak proč mám pocit, že jsem zklamala?!“
„Cože…? O čem je vlastně řeč?“ přidá se i Richard. „O nás, nebo o Kuroovi…?“
Tinetophe zakloní hlavu a těžce si povzdechne. „To spolu přece souvisí.“
„Jak?“ žasnu.
„Pokaždé, když mám někoho ráda, něco se stane a já o něj přijdu… Svého partnera Jossiho jsem musela poslat zpátky do Evale, abych mu neublížila, Kura jsem měla také velmi ráda, přestože jsme si zprvu moc nerozuměli… ale sotva jsme k sobě našli cestu, zemřel. A zase mým zaviněním! A mí rodiče… a má sestra…!“ nedořekne, hlas jí znovu selže.
Nechápu ten výbuch emocí. „Co se stalo s tvými rodiči a sestrou…?“
Tinetophe si olízne rty, ale neodpoví. „Tebe mám taky ráda, Richarde. Ale ne tak, jak by sis asi představoval. A protože nechci, aby se ti taky něco stalo, nebudeme náš vztah dál rozšiřovat. Prostě ne. Já o to vlastně ani nijak nestojím. Jsme přátelé, ale to je všechno. Nic si nenamlouvej. Copak si skutečně myslíš, že bych s tebou chtěla něco mít?“
„Nech toho,“ vydechnu, celý bledý.
„Proč si myslíš, že jsem tě políbila? Ze sympatií? To určitě. Jen jsem ti chtěla dodat odvahu. Netušila jsem, že to budeš brát hned takhle,“ vysvětluje Tinetophe krutě a je jí asi naprosto jedno, jak vyjeveně na ni nejspíš hledím. Ale ne, asi si toho všimla, protože zaváhala a odvrátila se ode mě, jako kdyby se na mě nechtěla dál dívat. „Ta pusa! Proč jsi ji vzal tak vážně? Co může znamenat jeden jediný polibek?!“
Sklopím zrak. „Pro mě teda hodně.“
„Jsi doopravdy naivní děcko,“ odvětí ostře Tinetophe.
„Asi,“ vyplivnu to jedno jediné slovo jako nějakou nadávku.
Tinetophe se na okamžik zatváří, jako kdyby chtěla ještě něco poznamenat, ale nakonec jenom smutně zavrtí hlavou a posadí se na opačnou stranu té skalní místnosti. Promnu si obličej a zamířím zase zpátky ke Kuroovi. Awai u něj stále leží, spí přitulený k jeho paži a vypadá u toho málem roztomile – a to i když má na obličeji takovou hroznou modřinu. Celý je takový dojemně zbědovaný, s jizvou od mědvědlaka na tváři a boulí od Tinetophe… Opřu se zády o zeď a povzdechnu si.
Awai se zavrtí a hlesne: „Kuro…“
Povzdechnu si znova.
Awai
Vzbudím se. Hrozně mě bolí celé tělo a ještě víc má spodní čelist, do které mě Tinetophe udeřila. Nejspíš mi to vracela za Richarda, kterého jsem předtím praštil pro změnu já. Nechal jsem se unést vztekem a mrzí mě to, ale nehodlám se omlouvat, ani v nejmenším. Nemám důvod. On a Tinetophe se klidně někde muchlovali, zatímco ubohý Kuro umíral, tady, se mnou, sám. To jim prostě nedokážu a nechci odpustit!
„Awai… Jak ti je?“ zajímá se Tinetophe, jakmile si všimne, že jsem vzhůru. „Bolí…?“ zajímá se a letmo se dotkne prsty své brady. Zavrtím hlavou. „Promiň.“
„Hm,“ zavrčím a přejedu dlaní po Kuroovu rameni.
Tinetophe ten nenápadný pohyb neujde a zamračí se. „Měli bychom ho pohřbít.“
„Ne!“ vyjeknu. „To ani náhodou!“
Tinetophe překvapeně zamrká. „Cože…?“
„Pohřbívat ho nebudeme,“ procedím. „Je přece možnost ho oživit. Jako Nemrtvého.“
„Co to říkáš…?“ zalapá Tinetophe po dechu. „To nemůžeš myslet vážně!“
Potřesu hlavou. „Jistěže to myslím vážně. Najdu Shaneho. Richard se zmínil, že Shane býval učedníkem Sběratele. Takže to půjde. Chápeš? Půjde to! Jestli je skutečně tak silný, jak se pořád holedbá, dozajista bude umět také mrtvé oživovat!“
„Ale jako ghúly!“ odsekne Tinetophe a oči jí planou. „To ti nedovolím! To nemůžeš!“
„Nechci od tebe svolení,“ zavrčím. „Jen ti to oznamuju.“
„Awai…“ ozve se i Richard. Ani jsem si nevšiml, že je to taky. Zamračím se. Ten se tak do téhle debaty může zapojovat! Co je mu vlastně do nás, do našeho světa, do Kuroa?! Nic! Nic! „Tinetophe má asi pravdu. Tohle… tohle nejde. Tihle Nemrtví jsou jenom čisté zlo, přenašeči moru, nemyslící zombie –“
„Ale tohle je Kuro!“ namítnu rozčileně.
Richard na mne dlouze pohlédne. „Ano, tohle je Kuro, to, co bys z něj udělal, to už by on nebyl.“ Donutí mě se nad tím zamyslet. Zní to rozumně… „Nebyl by to Kuro, jakého jsme znali, ale jenom jakési monstrum… Nebezpečné monstrum. A jsem si jistej, že bys měl velkej problém zabít ghúla s Kuroovým obličejem, kdyby se s námi pustil do křížku…“
Zaváhám. „Ale… ale… byl by naživu.“
Richard si povzdechne. „Ne, nebyl. Kuro je mrtvý. Je prostě pryč. Jeho duše je někde v tom vašem nebi a cpe se pečeným kolenem po boku tvých bohů. A určitě je děsně šťastnej. To, co bys oživil, by byla jenom… věc. Prázdná schránka.“
„Nemůžu ho prostě… nechat… odejít,“ zamumlám.
„Už jsi to udělal,“ odvětí Tinetophe.
Znovu vztáhnu ruku ke svým ústům. „Možná…“
„Takže bychom ho měli pohřbít,“ zopakuje Tinetophe pevným hlasem.
Skloním hlavu. „Beinsky…?“
Richard přikývne. „Jasně. Určitě by si to tak přál.“
„Neseženeme… suché dřevo,“ šeptnu.
„Uvidíme, co se dá dělat,“ míní Tinetophe a vstane. „Kdo jde se mnou?“ Čekám, že se Richard přihlásí, ale ten se místo toho odvrátí a na jeho tváři se objeví hrozně divný výraz. Udiveně jej sleduji, pak svůj zrak stočím k Tinetophe. Vypadá taky zaraženě, nakonec se ale ošklivým způsobem ušklíbne a zavrčí: „Tak fajn, půjdu sama.“
Vstanu tedy alespoň já. „Pomůžu ti.“
Richard
Před západem slunce postavíme před doly hranici, na kterou Kuroa uložíme, a Tinetophe ji kouzlem zapálí. Mlčky pak sledujeme, jak plameny lačně olizují tělo Kuroa, a nikdo nejsme schopný vypravit ze sebe ani slovo. Prostě tam jen tak stojíme, zíráme na tu hromadu dříví, na níž leží náš mrtvý přítel, polykáme slzy a nic. Já nemluvím s Tinetophe, ona nemluví se mnou – a Awai má zřejmě co dělat, aby se z toho nesesypal.
„Neměl by někdo… něco říct?“ nevydržím to. „Awai…?“
„Ne,“ odvětí Awai ostře.
„Prosím…“ šeptnu.
Awai se ušklíbne, pohled stále upřený do míst, kde ještě lze rozeznat Kuroovy obrysy. „Není co dodat, Richarde.“
Cítím, jak se celý chvěju. „Prosím!“
„Je to pryč, Richarde,“ míní klidně a bezbarvě Awai.
Do očí mi dere sůl. „Ale… Kuro…“
„I on je pryč,“ procedí Awai, zvedne ze země Kuroův meč a zamíří ke koním, jako by se nechtěl dál na ten pohřeb dívat. Tinetophe si povzdechne, protočí zápěstí a šedou vlnu Moci, která se jí mezi prsty zaleskne, mrští na hranici. Ta jakoby vybuchne, ačkoliv to neudělá žádnou ránu, a zbude po ní jenom hromádka popela. Roztřesu se ještě víc, tím spíš, když vidím, jak se Tinetophe zvedla a šla prohrabat ten popel, zda v něm přece jenom něco nezůstalo, co by mohlo z Kuroa udělat našeho nepřítele.
Rozvzlykám se. „Copak jsem jedinej, kdo –“
„Vstávej, Richarde.“
„– jedinej, kdo –“ zkusím to znovu.
„No tak, Richarde. Musím tě změřit.“
„Do prdele!“ syknu, zavřu oči – a když je otevřu, jsem v nemocnici.
„To jsou slova,“ mrkne na mě Adéla. „Tady máš teploměr.“
Odvrátím se od ní, to aby neviděla slzy, které mi vyhrkly do očí. „Jasně. Dík.“
Celý den je hrozně divnej. Pořád se třesu a hlavně, pořád musím myslet na Kuroa a každou chvíli mi je do breku. Jsem zmatený z chování Tinetophe, podrážděný z chování Awaie a zděšený ze smrti Kuroa. A já… já děsně potřebuju piko. Jen to mi dokáže zvednout náladu, zatraceně! Potřebuju si dát jednu, dvě lajny… prostě… potřebuju.
Nejhorší na tom všem je, že za mnou opět došel „kamarád psycholog“ a chtěl si se mnou povídat. Já vím, že jsem mu slíbil, že při příštím sezení (ehmm… v mém případě spíš ležení) k němu budu sdílnější, ale nemám na něj náladu. Na ten jeho nechutně usměvavej ksicht a přihloupý poznámky, kterýma se mě snaží dohnat k šílenství! Nejradši bych ho ignoroval, ale nejde to. Začínám být zoufalý. A hysterický.
„Tak? Něco nového?“ zajímá se, sotva usedne na židli vedle mé postele.
Povzdechnu si. „Co tím myslíte?“
„Jen se ptám. Abychom navázali hovor,“ pokrčí bezelstně rameny.
Nakrčím nos. „Hm.“
„Takže? Něco nového?“ nadzvedne obočí.
Zavrtím hlavou. „Ne.“
„Ty jsi plakal…?“ všimne si.
Je mi trapně. „Ne.“
„Za to se nemusíš stydět,“ ujistí mě s úsměvem.
Zamračím se. „Nebrečel jsem.“
Psycholog mi položí dlaň na paži. Je mi to nepříjemný, takže se rychlým pohybem jeho ruky zbavím. „Klidně mi řekni, co se stalo, Richarde.“
„Nechci,“ odseknu.
„Třeba se ti uleví, když mi to povíš,“ ujistí mě.
Zaváhám. „Hmmm… Tak dobře. Jeden můj… jeden můj kamarád včera zemřel.“
„Kamarád? Takže stejného věku? Spolužák?“ vyptává se.
Kousnu se do rtu. „Vlastně… jo.“
„Nehoda?“ otáže se nevinně. A já cítím, že za tou otázkou je mnohem víc.
Přikývnu. „Hm.“
Psycholog chvíli beze slova poťukává tužkou do notesu. „To se stává,“ ubezpečí mne poté. „Tobě se přece také stala nehoda. Měl jsi velké štěstí.“
Zašklebím se. „Jak se to vezme.“
Dlouhý, protivný pohled, kterým mne počastuje, mne donutí se červenat. A to je trapný taky. „Copak ty si myslíš, že by bylo lepší, kdybys umřel už tenkrát, když jsi měl tu havárku?“
„Mám si to myslet?“ prsknu popuzeně.
„Prosím?“ podiví se upřímně.
„Jakou odpověď chcete slyšet? Budete spokojenej, když řeknu ne? Budete spokojenej, když řeknu ano?“ vyštěknu. Ani nevím, proč můj hlas nabral takový vzteklý tón. Nejspíš mě rozčilovalo, že se mě tu snaží pořád nějak diagnostikovat. Už takhle stačí, že si o mně myslí, že jsem na kluky. Za chvíli dojde k názoru, že jsem magor!
„Takhle to nefunguje, Richarde,“ potřese hlavou.
Nevěřím mu. „Hm. A jak teda?“
„Jenom si povídáme,“ pokrčí rameny. „O nic nejde.“
Zašklebím se. „To nepochybně. O nic nejde. Je mi to jasný. Tak proč mi prostě neuděláte lobotomii a nenecháte mě už na pokoji?!“
Psycholog se rozesměje. „Jsi vtipný. Smysl pro humor značí vysokou inteligenci.“
„Ještě mi začněte lichotit,“ odfrknu. „Nemohl bych být, prosím, o samotě? Potřebuji se s tím vyrovnat sám. Opravdu se mi v tom nechce patlat.“ Odmlčím se. „S vámi rozhodně ne.“ Psycholog zaskočeně zamrká. Ach jo, to jsem asi fakticky neměl říkat… „Nemohl byste prosím přijít zítra? Já dnes skutečně nemám náladu na nějaký kloudný rozhovor.“
Psycholog chápavě přikývne. „Jak si přeješ. Ale obávám se, že zítra to nepůjde.“
„Fakt?“ zaraduji se.
„Čeká tě přece operace,“ oznámí mi.
Po zádech mi přejede mráz. „Fakt…?“
„Ale budu na tebe myslet,“ ujistí mě psycholog a já mám z toho všeho divnej pocit ještě dlouho poté, co odejde z mého pokoje. Operace. Je pravda, že mi o tom už lékaři říkali, jenže potom mě napadl mědvědlak a pak jsem se pokusil o sebevraždu a… a pořád se to odkládalo… a teď mám strach. Pravda, zase budu moct být v Zemi i přes den (tedy přes noc), ale tentokrát z toho nijak nadšený nejsem. Bojím se.
„Co je s tebou? Jsi nějaký zaražený,“ všimne si Adéla, když mi donese oběd, a sedne si na kraj mého lůžka. „Jez,“ pobídne mne, jelikož jí samozřejmě neujde, že nejsem ani schopen jíst. „No tak, budeš to mít studený. A studený to nebude k jídlu už vůbec.“
Poslušně se usměju. „Já vím.“
Adéla se natáhne a pohladí mě po vlasech. Jen tak, docela mimoděk, ale mne to hrozně zaskočí. Udiveně na ni pohlédnu. Adéla zaváhá. „Něco je v nepořádku…?“ podiví se.
„Ne, naopak,“ ušklíbnu se. Jen nejsem zvyklý, aby na mě nějaká holka byla jen tak milá.
„Já to asi odnesu, ne?“ kývne Adéla směrem k tácu se sekanou a podivnou mazlavou kaší.
Přikývnu. „Nějak nemám hlad. Jo a…“ houknu za ní, když už je ve dveřích. Adéla se vyčkávavě otočí. „Kdyby přišla má matka, tak… tak jí řekni, že třeba spím nebo tak něco, jo? Myslím, že zrovna dneska bych setkání s ní asi nezvládl.“
Adéla zaraženě pokrčí rameny. „No… jak si přeješ.“
„A… přijdeš pak za mnou?“ šeptnu.
„Jestli třeba nebudeš spát nebo tak něco,“ odvětí Adéla záludně a odcupitá.
A já zase osamím v prázdně bezútěšném pokoji, ponořen jenom do svých vzpomínek. Ach jo. Lepší by bylo prostě usnout… a spát… Místo toho, abych pobíhal po Zemi, bych se skutečně rád zkrátka jenom vyspal. Tohle je příliš vyčerpávající. A proč nechci vidět svou matku? To je snadné. Při setkání s ní jsem to přece já, kdo je ten silný. A to bych tentokrát opravdu nedokázal.
Twyla
Vzbudí mne zima, hrozná zima. Více se zachumlám do deky, kterou se částečně pokusím zakrýt svou nahotu, a když zjistím, že se nemám ke komu přitulit, rozhlédnu se. Zoufale moc toužím po jeho objetí! Během večera a noci jsme se milovali třikrát, divoce, intenzivně, a vždycky to bylo krásné… i kdyby mne u toho mohl méně kousat, připadala jsem si jako kost, na kterou se vrhnul zuřivý pes… ale smyslný a vášnivý… Takže se mi vlastně to kousání i líbilo.
Když se konečně rozkoukám, zjistím, že Darien, už oblečený, stojí u nedalekého okna, a mlčky a zamračeně hledí ven. „Dariene…? Děje ssse něssso?“ zeptám se váhavě. Darien mi rukou pokyne, abych mlčela. „Dariene…?“ Neklidně se posadím.
„Obleč se,“ sykne Darien. „Rychle.“
Zmateně se začnu soukat do svých šatů a ignoruji při tom všechny ty podlitiny na své obvykle tak bledé kůži, které jsem získala během milostných her. „Nechceššš mi říssst, ssso…?“
„Nejdřív se obleč,“ nedá se Darien. „Co tvé prsty? Můžeš už bojovat? Zvládla bys…?“
Znejistím. „Já… já nevím… těžšško říct.“
No dovol? Odvedl jsem dobrou práci, odsekne Medi v mé mysli.
Zkusmo pokrčím ukazováček a prostředníček. Zabolí to, ale jde to. Rozhodně je to oproti včerejšku pokrok, kdo ví, jakou léčivou magii ten starý slizoun – jakže prosím?! – použil. „No… možšššná to nebude tak zssslé… ale proššš? Ten důssstojník násss přessse ubezpešššil, žššše –“
„Ten důstojník tam ale teď dole není,“ odvětí Darien a já si až nyní všimnu, že v ruce třímá meč. Vyskočím na nohy a bleskově si začnu šněrovat boty. „Sleduji je už snad hodinu. Jsou skutečně dobří, tiší, jako skuteční profesionálové. Vydrancovali už polovinu ulice. A ty, co se vzpírali, prostě zabili. Musíme odsud zmizet dřív, než se to zítra pokusí hodit na nás.“
Zarazím se. „A… ssso chssseššš dělat? Ty sssi půjdešš sssvou sssessstou, já sssvou…? To ne!“
„Twylo…“ povzdechne si Darien a dlouze na mne pohlédne. „Bude to tak vážně nejlepší.“
„Myssslela jssem sssi, žšše v tom užšš máme jasssno!“ procedím. „Dariene… nenech mě jít.“
Darien se pousměje. „To znělo skoro jako výhrůžka.“
„Chssi být ss tebou, i kdybby to mělo zssnamenat jít sss tebou zssspátky do Mai,“ trvám na svém.
Darien potřese hlavou. „Tak dobře. Ale poslouchej mě dobře, Twylo. Venku je ještě stále noc, a ty… ty jsi bein. To je špatné. Drž se těsně za mnou, ano? Ať se děje cokoliv. Pokusíme se kolem nich proklouznout, ale bude to asi dost nebezpečné. Hlavně se mi tam neztrať, ano?“
Zamrkám. „Tobě…?“
„Mně,“ souhlasí Darien, přitáhne si mne blíž a políbí mne. Krátce a věcně, ale mně to stačí – vím tak alespoň, že Dariena tahle noc rozhodně nermoutí. Jestli to přežijeme, mohli bychom si to třeba zase zopakovat. Na žádný vztah to rozhodně nevidím, nemám na to ani čas, ani náladu, navíc vzhledem k situaci v Zemi není rozumné zakládat rodinu, ale… nějaké povyražení, proč ne. „Tak jdeme,“ dodá, když vidí, že jsem již v plné polní, a vtiskne mi do ruky jak svůj meč, tak taito.
„Ššším ssse budešš bránit ty?“ nechápu.
Darien se široce zakření. „Mám svý metody.“ Jen se mlčky otřesu, když si vybavím, jak zakousl Mediho…
Společně se krademe po schodech dolů, až do zbrojnice, a tam Darien rychle obhlíží situaci – zatímco mě zaujme luk, pověšený na stěně. Znovu opatrně zahýbám prsty. Zvládla bych to…? A jestli ne, mohla bych si ho přece vypůjčit, takový luk se hodí vždycky… a použít ho až v době, kdy budou mé ruce naprosto v pořádku, no ne? A vida, dokonce nedaleko od něj leží toulec plný šípů. Tichá smrt pro každého našeho nepřítele.
„Zatraceně. Dva vojáci hlídají naše koně,“ hlásí Darien nespokojeně. „Možná kdybych se tam proplížil a –“
Usměju se. „To je příliššš komplikované a můžššše to být i příliššš hlušššné. Nech to na mě,“ ujistím ho, chopím se luku a vytáhnu z toulce dva šípy najednou. Darien na mě nejistě hledí a tiše se otáže, zda vím, co dělám. Mám chuť protočit oči. To je mi důvěra! „Naprosssto,“ ubezpečím ho znovu a odstrčím ho, abych se mohla protáhnout škvírkou ve dveřích. „Je tam sssvětla dossst. Ty louššše, sso je ozssařují, mi ssstašší. Nejsssem tak sssslepá,“ dodám a napnu tětivu. Zabolí to, ale cítím, jak mi v prstech pulzuje Moc. Usyknu bolestí.
„Twylo…“ namítne Darien, ale to už na nic nečekám a tětivu pustím. Ta rozkošně zadrnčí (miluju tenhle zvuk!), vzduchem se ozve tichounké svistnutí a oba šípy se přesně strefily do hrudí obou mužů. Aniž by vydali jakoukoliv hlásku, sesunou se k zemi, mrtví snad ještě dříve, než si stihli uvědomit, co se stalo. „Výborně!“ pochválí mne Darien mírně překvapeným hlasem (což se mne tedy trochu dotkne – copak si vážně myslel, že to nezvládnu?!).
Jenže jakmile vyklouzneme ze dveří, vojáci vyjdou z jednoho z domů, kde rabovali nyní, brblající, že uvnitř nebyli žádné klenoty – a rázem si nás všimnou. „Hej! Ať nám neutečou!“ zařve jeden z nich. Nevidím ho, ale pohotově po něm vystřelím – a zasáhnu cíl, neboť slyším jenom jeho překvapené heknutí a tupé žuchnutí, kdy jeho tělo dopadne do sněhu. Spokojeně se zašklebím. Lukostřelba, to byla jediná bojová technika, která mi skutečně šla. „Zastavte je!“ přidá se i další. Hmátnu po dalším šípu, ale toulec mi vypadne z rukou a já se pro něj musím sehnout, v duchu si nadávající za svou nemotornost – ironie ovšem je, že v tom momentě, kdy se pro něj skloním, nad hlavou mi prolétne dýka a zabodne se do dřevěné stěny domu přesně v místech, kde jsem měla krk. Skoro mne z toho poleje pot.
„Vyskoč na koně a jeď, budu hned za tebou,“ křikne na mne Darien a rázem mi zmizí ze zorného pole. Zakleju. Slyším, jak útočí na vojáky, slyším, jak bojují, slyším cinkání jejich zbraní, ale nevidím vůbec nic, zatraceně. Bezradně pátrám v té tmě, která se pro mne rozprostírá na druhé straně ulice. Vím, že bych se měla vyšvihnout do sedla a jet pryč, dokud nejsem například obklíčená, ale… nemůžu ho tu nechat, chci mu pomoct. Jenže nevím jak!
Rozhlédnu se, popadnu nejbližší louči a mrštím ji jejich směrem. Strefím se, možná až příliš, protože oheň dopadne přímo na balík sena a rázem je všude kolem tolik světla, jako by byl den. A zatímco se nenasytné plameny začnou šplhat po dřevěném ochozu domu, popadnu do ruky meč a ve chvíli, kdy Darienovi přiskočím na pomoc, zjistím, že jich je tam tak trochu o dost víc, než jsem se původně domnívala. Nenechám se tím ale zastrašit, zhluboka se nadechnu a odrazím nejbližšího vojáka, který se snažil zasáhnout mého Dariena z boku. Ten rázem soustředí svou pozornost na mě a napřáhne se, aby mne mohl napadnout, ale Darien se o něm ožene malou dýkou, zasáhne jej do ruky a donutí upustit zbraň. Toho bez sebemenšího zaváhání využiju já a vojáka bez milosti probodnu. Přetočím se kolem jeho hroutícího se těla, sehnu se nad čepelí meče útočníka dalšího a ještě v otočce mu zarazím do břicha meč. Prsty brní, ale poslouchají. Uskočím před novým dotírajícím soupeřem a rychle hodnotím situaci. Žár ohně je už poměrně nepříjemný, naše koně naproti přes ulici se začínají vzpínat a plašit. Ohlédnu se na Dariena. Obratně se prosmekává mezi nepřáteli, tak obratný, že není skoro ani vidět, a vzduchem se tu a tam míhají jenom čepele dýk a občas zahlédnu i jeho blyštící se tesáky, následované výtrysky krve. Fascinující.
„Co se to tu děje…?“ ozve se kousek za námi. Všichni se zarazí a ohlédnou. Důstojník.
„Oni… oni chtěli utéct,“ vyhrkne jeden voják.
Jejich velitel, ve směšně velké noční košili, na ně nevěřícně hledí. „Utéct? Copak je tu někdo drží? Mohou odjet kdykoliv, kdy si budou přát. A vůbec, co tu děláte všichni? A ozbrojení? V noci mají hlídku vždycky jenom dva a ti jsou střídáni po –“ Ani nedokončí větu, v příští chvíli k němu další voják pohotově přiskočí – a dříve, než stihnu vykřiknout, abych jej varovala, podřízne mu hrdlo. Důstojník jenom překvapeně zamrká a vzápětí je po něm.
„Při bozsssích!“ zajíknu se.
Vojáci si vymění potměšilé pohledy. „Rouhání. I to se trestá smrtí,“ shodnou se a znovu na mne udeří. Nutno dodat, že kdyby po tom nejbližším neskočil Darien a neutnul mu ruku v zápěstí, asi by už bylo po mně, protože jsem sotva stihla pozvednout zbraň na svou obranu.
Rázem se ti parchanti dovtípili, že je třeba zbavit se Dariena, že já oproti němu vůbec nejsem nebezpečná, a zatím, co mne jeden z nich pevně chňapnul a s pobaveným prohlášením „tohle už nebudeš potřebovat, krasotinko“ mne odzbrojil, šli po něm. Bylo jich tolik! Jeden na něj udeřil, až donutil Dariena ustoupit, druhý po něm ťal mečem, tomu se Darien vyhnul a ještě mu zasekl zbraň do nohy a rozetnul mu stehno, třetí mu šel po krku, kolem toho se Darien jen protočil, sehnul se a zezadu mu seknul pod kolena. Na pohled to vypadalo skoro jako nějaký tanec, ve kterém měl Darien zatraceně navrch – alespoň dokud se neozval výstřel. A ten, kdo střílel, se s vražednou přesností strefil Darienovi do zad. Jako pokaždé, i tentokrát mi vzalo dech, jak taková malá věc, co vypadá skoro jako hračka, která ze sebe plive takové malé kuličky, dokáže prorazit i natolik masivní kožené brnění, co měl Darien na sobě.
„Ne, to ne!“ zavřískla jsem hystericky, když se Darien překvapeně zapotácel, meč mu vypadl z ruky a zvonivě zacinkal o dlažbu. Zpod brnění se začala valit krev. Zajíkla jsem se. „Dariene! Ach, Dariene -“
„Ale? Tak on se jmenuje Darien? V tom případě ty budeš ona slavná Twyla,“ zasmál se voják, který zrovna skláněl tu hrozivou pistoli, zatímco Darien se pomalu sesul na zem. Rozechvěla jsem se vzteky a zoufalstvím. To snad ne, snad není mrtvý! Co si bez něj počnu?! Cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Dlužíte mi zlaťáky, hoši. Říkal jsem vám, že tohle jsou ti dva milenci, které hledá Vládkyně, a vy jste mi nevěřili. Nemáte se vsázet, když nemáte čuch na bytosti, heh.“
Voják s jizvou přes tvář si mne mlsně prohlížel. „V našem vězení se ti bude líbit, kočičko, uvidíš.“
„Vládkyně nás všechny povýší!“ zajásal další, docela mladinký voják. „Dostaneme odměnu –“ Větu nedokončil, ozvalo se totiž povědomé zadrnčení a zasvištění, které jsem tolik znala, uchu skoro až lahodící, a voják bolestně heknul a vzápětí spadl obličejem do sněhu. Ze zad mu trčel šíp. Prostě jen tak. Následovalo další zadrnčení a zasvištění. A další pád mrtvého těla. Sehnula jsem se a překryla si hlavu, docela instinktivně, zatímco vojáci se zmateně začali stavět do obranných pozic, aniž by tušili, z jaké strany jim hrozí nebezpečí.
„Do háje, co to je?! Kdo na nás útočí?! Odkud?!“ děsili se.
Šípem byl nyní zasažen ten bastard s pistolí. Zachroptěl a svalil se do sněhu. Pohotově jsem k němu přiskočila, vyrvala mu zbraň z ruky, bez sebemenšího zaváhání jsem ji přiložila k hlavě a stiskla spoušť. Nic se nestalo. Zatraceně. Zatraceně! To jsem si myslela, že se ta věc ovládá mnohem jednodušeji… Chlapík však ještě stále vydává sípavé zvuky, a tak otočím si pistoli v dlani a začnu ho bít rukojetí do obličeje. Jednou, dvakrát, třikrát, abych se mu pomstila za Dariena, abych mu to vrátila i s úroky. Cítím, jak pod mými údery praskne jeho nos, možná jsem mu vyrazila oko z důlku, nevím, všude byla jen krev a kousky čehosi… prostě čehosi, mlátila jsem ho jako šílená znovu a znovu, dokud jsem si nebyla jistá, že je po něm. Pak teprve vzhlédnu. Poslední dva zbylí vojáci byli zastřeleni při útěku, takže jsem tam zůstala mezi hromadou mrtvol sama.
„Dariene!“ vzpomenu si na něj a rychle se k němu vrhnu. Bez pohybu ležel na boku na sněhu a pod ním se nepěkně zvětšovala krvavá skvrna. Hrozivý pohled, úplně se mi sevřelo hrdlo. Přetočila jsem ho na záda a rychle zkoušela, zda ještě vůbec dýchá. Položila jsem mu i hlavu na hruď, abych slyšela tlukot jeho srdce, ale přes to brnění jsem slyšela tak maximálně své rozrušené vzlykání. Při bozích, při bozích…!
„Žádný strach, přežije to,“ zarazí mě klidný ženský hlas.
„Jak to ssssakra můžšššete vědět?“ nechápu a až nyní se po ní otočím. A hlas mi selže v hrdle. „Sssso zssssrovna vy tady…?“ vydechnu zaskočeně.
Anna
Rozverně načnu druhou láhev vína a upřu svůj mírně rozmazaný zrak na Ephemera. „Neměla bys pít,“ zavrčí na mě ten otráveně. Pokrčím rameny a dopřeji si pořádnou míru do poháru. Jo, asi bych neměla pít, cítím už teď docela slušnou špičku, ale je mi to jedno. Chci se opít. Nic mi nevychází. Po mé Zemi si pobíhá můj bratr, přehrabuje se mi v mysli, jak občas cítím, chce mě zničit – a já nevím, jak ho zastavit. Ano, chci se opít. Mám důvod. „Kde jsem to skončil… ach, ano. Podle posledních zpráv byli viděni u Rudeefu. Utkali se tam s mým přítelem Sběratelem, ale podle všeho s nimi byl i Shane –“
„Shane!“ prsknu zlostně. „Ten fracek ještě nebyl eliminován?!“
„Je nebezpečný? Jak to? Je to ještě dítě a navíc přece ani nemůže rozvíjet své schopnosti,“ připomene mi Ephemer. „Proč tedy…?“
Kousnu se do rtu. „Je mocný i tak. Měla bych ho odstranit z cesty osobně. Po vzoru Tiwanaineiry, ta uměla s mágy naložit, jak si zasloužili…“
Jmenovaná se mihne zrcadlem. „Skvělý nápad!“
Ephemer se zachmuří. „Poslyš, lásko… nebyl já taky čaroděj…?“
„Ne,“ odseknu.
Ephemer se skoro ostýchavě pousměje. „Nezlob se. Já věděl, že je to hloupý nápad, jen mi to blesklo hlavou a… a musel jsem se zeptat. No nic. Co s těmi rebely? Co navrhuješ?“ nadhodí a promne si vous. „Dovol mi –“
Zavrtím hlavou a víno ve své číši dopiji. „Ne. Nechci, aby se mému bratříčkovi něco stalo, byť třeba náhodou. Pošlu pro něj draka.“
Ephemer se ušklíbne. „Draka. Jasně. Ten mu neublíží.“
Zamračím se. Ten tón v jeho hlase se mi vůbec nelíbil. „Ne, Ephemere, neublíží. Nezapomínej, že mí dračí lidé je silou vůle ovládají, jsou k tomu cvičení. Prostě ho donesou, bez problémů.“
Ephemer rozladěně potřese hlavou. „To chci vidět. Drak ho slupne jako malinu!“
Hlasitě odfrknu a přihnu si přímo z flašky. „Pak… pak bude alespoň o starost méně.“
Tiwanaineira se zaškaredí. „Jo, to sice jo, ale jestli umřeš, já zůstanu navždy v zrcadle.“
„Žádná škoda,“ zazubím se na ni. „Ale nebála bych se toho. Dračí lidé jsou mi oddaní.“
„Nesnáším je,“ procedí Ephemer. „Přijdou mi… divní.“
Ušklíbnu se. Dračí lidi jsem vytvořila sama. To mě ještě má Moc poslouchala. Draci mi vždycky přišli jako úžasná stvoření, ale nedala se nijak zkrotit. Až mne jednoho dne napadlo vypěstovat si dračí lidi. Pokaždé, kdy se mým dráčkům vylíhlo mládě s více jak jednou hlavou, jedna hlavička se oddělila a vytvořila se z ní bytost – telepaticky spojená s drakem, ale na vysoké inteligenční úrovni. Během jediného roku se mi podařilo se v tom skutečně vypracovat a současní dračí lidé vypadají spíše jako beinové nežli jako ty divné, ještěrčí věci na počátku celého pokusu. Ephemerovi se to od počátku hnusilo. Říkal mi, že nesnáší, když si hraji na bohyni, a že to, co dělám, je proti přírodě. Možná měl pravdu. Fakt ale je, že mí dračí lidé jsou… unikátní. A jsou mi absolutně věrní. A já tolik potřebuji poslušné služebníky!
„Zvládnou to,“ ujistím Ephemera. Měkce se na něj zadívám. „Miluju tě. Víš to vůbec?“
„Moc jsi toho vypila,“ procedí Ephemer a vzdálí se od svého zrcadla.
Povzdechnu si a opět naplním vínem svůj pohár. „Asi.“
Tiwanaineira se posadí, opře se zády o rám a prsty přejede po zrcadle. „Drak. V zimě draci spí, ale když kvůli tomuhle úkolu nějakého ještěra vzbudíš, bude krásně nabroušený a nádherně krvelačný,“ pochválí mne. „Překvapila jsi mě, Anno. Máš… fantazii.“
Usměji se na ni, nakloním se a políbím chladnou plochu zrcadla v místech, kde má ex-Vládkyně mé Země ústa. „Nepřeháněj. Máme fantazii.“ Tiwanaineira přitiskne svou tvář tam, kde mám ruku, jako kdyby toužila po pohlazení. Zasměju se a prsty nechám proniknout sklem hlouběji do zrcadla, k Tiwanaineiře. „Nevím, co bych si bez tebe počala,“ přiznám a probírám se při tom jejími dlouhými, zlatými kadeřemi. „Pomůžeš mi zabít Shanea, miláčku? Je silný. Je velice silný.“
„S radostí,“ ubezpečí mě Tiwanaineira a její horké rty se přitisknou k mé pokožce. Nechám ji, aby líbala mé prsty, jeden po druhém, celou nadšenou ze skutečnosti, že se může po tak neskutečně dlouhé době někoho dotýkat – a on se může dotýkat jí. Něžně jí sjedu svými nehty přes bradu a krk až k výstřihu. Chvíli si jen tak pohrávám s lemem jejích šatů. Tiwanaineira na mne dlouze pohlédne, jako kdyby mi chtěla něco říct, pak se ale její výraz změní, její oči se nádherně rozzáří a ona mne zachytí za ruku: „Cítím to…! Ten spratek právě čaruje! Můžeme ho zničit teď!“
Potěšeně se zakřením. „Také to cítím. Tolik Moci… A samá obranná kouzla… Zajímavé. Ale řeknu ti, má drahá, že tohle fakticky nechápu. Všichni mágové vědí, že nesmí používat Moc, protože je tím dokážu vypátrat – a tenhle sebevědomý parchant si klidně čaruje!“
Tiwanaineira nakloní hlavu na stranu. „Svým způsobem je to až hrdinský kousek.“
Ušklíbnu se. „To dozajista. Pojďme mu ukázat, že i za hrdinské skutky se platí.“
Richard
Po otravném dni v našem světě nakonec Zemi docela přivítám. Jenomže něco je jinak. Probudím se (tedy usnu), když jsme zrovna na cestě do Mai. Po pohřbu Kuroa nás to už nijak nedrželo ve Wellaru a Tinetophe rozkázala, že budeme pokračovat v naší misi. Nutno ovšem podotknout, že nálada tu panuje dost pochmurná. Nikdo nemluví. Já jsem ještě stále naštvaný na Tinetophe, ona mlčí a Awai… na Awaie se zřejmě bojíme promluvit oba. Ale to není všechno, co mě trápí. Po chvíli, co jedeme, se totiž cítím hrozně divně, točí se mi hlava a jsem podivně rozjařený. Jako kdybych byl snad opilý nebo co, ale to je samozřejmě nesmysl, vždyť jsem neměl ani kapičku alkoholu od té doby, co jsme v té putyce narazili na Shanea. Doufám, že to brzy přejde, protože vidět dvojmo mě moc nebaví a už jsem také díky tomu spadl i z koně.
„Co to děláš?!“ okřikne mne Tinetophe. „To jsi tak unavený nebo co?!“
„Ne… Mně je náhodou děsně fajn,“ rozesměju se, pohodlně usazený ve sněhu.
Awai i Tinetophe zarazí své koně a ohlédnou se na mě. „Cože…?“
„Udělám andělíčka!“ oznámím jim pobaveně a hned tak učiním.
„Jestli se mě snažíš rozveselit, tak ti musím oznámit, že to moc nefunguje,“ zavrčí Awai.
Zvednu se a našpulím rty. „Nechápu proč!“ škytnu. „Ten andělíček se mi… povedl!“
„Nech toho, Richarde, je to otravný,“ přidá se i Tinetophe.
Pokusím se chytit svého koně za uzdu, ale minu a znovu spadnu na zem. „Uh…“
„Proč to dělá?!“ procedí Awai.
„Vstaň, pitomče,“ zavrčí na mě Tinetophe. „A nechtěj, abych ti šla pomoct.“
Nezní to moc jako výhružka. Uchichtnu se a vstanu. „Já bych ale docela chtěl –“ Tinetophe popojede až ke mně a vrazí mi facku. Docela to zabolí, mám totiž zmrzlé tváře, ale je fakt, že to docela zabere, rázem jsem schopnej se alespoň orientovat v prostoru. Znovu zkusím popadnout opratě svého koně. Tentokrát se mi to však povede a po několika minutách namáhavého boje se mu dokonce i vyškrábu do sedla – i když se usadím poněkud našišato. „Proč jste tak nakřivo…?“ nechápu, když hledím na své společníky.
„Nemohl bys s tím už laskavě přestat?!“ zařve na mě Awai nečekaně.
Pokrčím rameny. „Já ale nevím, co ti vadí –“
„Mlč!“ přeruší mne Tinetophe. „Poslouchejte! Slyšíte? Slyšíte…?“ Awai se zarazí, já se pro jistotu chytím za ústa, abych nevydal ani hlásku, ale ač naslouchám okolnímu tichu sebevíc, nic divného neslyším. Jenom tu a tam zakvoká nějaký pták, jenže to je všechno, všude kolem jsou jenom skály a sníh – a ani jedno z toho není nijak podezřelé. Ale Tinetophe se tváří notně zneklidněle. „Zní to jako… křídla. Něco sem letí.“
„Letí…?“ vykulí Awai oči.
„Letadlo!“ zajásám.
Awai nadzvedne obočí. „Nepleteš se?“
„Jistě že se nepletu,“ odsekne Tinetophe. „Drak. Je to drak!“
„Musíme se někde schovat,“ navrhne Awai. „V támhle těch skalách, co vy na to?“
Tinetophe přikývne a svého koně švihne opratěmi. „Ale rychle!“
Snažím se s nimi držet krok, ale je to náročnější než jsem si myslel. Celý svět se houpe a já se musím skutečně křečovitě držet svého sedla, abych se v něm udržel. Ale Tinetophin sluch se nemýlil, drak se skutečně objevil vysoko nad námi a pak se naprosto nadpřirozenou rychlostí přibližoval. Rázem už nebyl jenom pouhou šmouhou kdesi na horizontu, ale docela blízkým a docela reálným nebezpečím hned za našimi zády. A bylo jasný, že nás co nevidět dostihne. Ale ke skalám to byl už jen takový kousíček…! Pobídl jsem koně, stále ještě tak podivně mimo, a vzápětí jsem si uvědomil, že už nesedím v sedle, ale že letím vzduchem, po hlavě přímo do sněhu. Zase.
„Co to…?“ začal jsem zmateně, ale vzápětí jsem zjistil, že se nade mnou sklání Shane a jeho dlouhé rusé kadeře mě šimrají na nose. „Jé, Shane, kamaráde, co ty tady děláš?“ zajásám nadšeně, zatímco nad našimi hlavami udělá drak druhé kolečko a opět se nás pokusí usmažit. Shane obratně vyskočí na nohy, opět máchne rukou a vzduch nad námi se jenom pod smrtícími plameny zachvěje, bariéra nás však uchrání.
„Zachraňuju ti krk, Rucharde, co asi,“ zazubí se na mě Shane rozverně, pomůže mi vstát a společně doběhneme mezi skaliska, kam bude mít drak notně ztížený přístup, protože je do nich tak úzký průchod, že i Tinetophe a Awai museli seskočit ze svých koní a pokračovat pěšky – a nyní se krčí za kameny. Připojíme se k nim. Shane, který se snaží smést špínu ze svého fešáckého kabátku a nespokojeně se u toho šklebí, kývne na Tinetophe a Awaie. „Rád vás zase vidím,“ oznámí mým společníkům. „Awai, Tinetophe… vás obzvlášť, má paní.“
„Co tu děláš?“ zajímá se Tinetophe.
Shane se usměje. „Pomáhávám vám.“
„Ne, co děláš právě tady,“ nenechá se Tinetophe odbýt, zatímco já škytnu a zaujatě sleduji draka, který se mezitím snesl k zemi, usedl do sněhu a stáhl křídla. Nádherné stvoření, pomyslím si a hlava se mi snad v odpověď zatočí tak zběsile, že se zapotácím.
„Jsem na cestě do Dateenu, za paní Kyrou. Ale věděl jsem, že se dostanete do maléru, takže jsem si udělal trochu zajížďku –“ začne, pak ale přiskočí a zachytí mě, dříve, než mohu spadnout, a nechápavě se ohlédne na Tinetophe. „Co je to s ním?“
Tinetophe pokrčí rameny. „Netuším, ale chová se tak už příliš dlouho na to, aby šlo o žert.“
„Všechno popřu!“ zabublám. „Jenom… chudáci koně…“
„Koně…? Můj kůň…? Meč! Kuro!“ zavyje Awai zoufale a vyrazí ze skal zase zpátky z drakovi, který se právě pustil do požírání jednoho z našich zabitých koní, kteří mu, patrně zakousnutí, leželi u pacek (což je teda fajn, dál budeme muset nejspíš pokračovat pěšky nebo co).
„Awai!“ vyjekne Tinetophe, ale neodváží se za ním vyběhnout.
„Piko!“ uvědomím si i já a následuji Awaie.
„Pitomci!“ zaslechnu výkřik i Shaneho a když se otočím, všimnu si, že také on za námi upaluje. „Můžu vám sem cokoliv přenést svou Mocí, když vím co a odkud!“ volá na nás, ale Awai ho buď neslyší, nebo nechce slyšet, protože umně prokličkuje pod dračíma tlapama, těsně se vyhne cvakající tlamě, a už začne dolovat cosi zpod jednoho zabitého koně. „Idiot,“ sykne Shane, oranžově zazáří a v příští vteřině už stojí u Awaie. Drak vyplivne sedlo mého koně, to doletí až ke mně (takže já mám dost času najít svůj drahocenný pervitin), a plně soustředí svou pozornost na Shanea a Awaie. Plamenem se mu je sežehnout nepodaří, Shane opět zareagoval včas a stihl vyčarovat magickou ochranu, ale vzápětí je drak prackou odmrští stranou a pokusí se je rozšlápnout. Shane je v mžiku na nohou, ale Awai otálí. Nemohu se zbavit dojmu, že snad chtěl, aby ho drak rozdrtil, ale Shane se jej pokusí duchapřítomně odstrčit – a sám na to doplatí. Vzduchem se mihnou obrovské ostré drápy, ozve se přidušené heknutí a vzápětí se již sníh všude kolem barví doruda krví toho mlaďounkého mága. Ten s povzdechem pohlédne na svůj oděv. „Zatraceně. Mé nejlepší šaty. Teď jsou zničené,“ konstatuje otráveně, překříží ruce, vykřikne nějaké kouzlo a mrští ho po drakovi, takže ten po nich přestane chňapat a jak on, tak Awai vyrazí nazpět do skalisek. Samozřejmě ani jí na nic nečekám a klušu za nimi, jenže ještěr se brzy vzpamatuje a vydá se za námi, rozzuřený a patrně stále při chuti.
Shane se opře zády o skálu a hlasitě se vydýchává, zatímco Tinetophe zařve na Awaie: „Co to mělo, zatraceně, znamenat?!“
„Nemohl jsem…“ zamumlá Awai váhavě chvějícím se hlasem. „Nemohl jsem…! Shane, jsi v pořádku? Já… je mi to líto.“
Zrzavý čaroděj přikývne. „Nikdy mi nebylo líp.“ Napřímí se a rozhlédne. „Zajímavé místo. Musíme se dostat co nejdál do skal, tam bych mohl tu ještěrku zdržet.“
„Hodit na ni šutr?“ uchichtnu se.
Shane na mě překvapeně pohlédne. „To není špatný nápad, Rucharde.“
„Ale… jsi zraněný,“ namítne Tinetophe.
Shane se ušklíbne. „Není to nic vážného, má paní,“ zopakuje pevným hlasem, ale krev, stékající mu po hrudi a kapající do sněhu u jeho nohou, ta vypadá děsivě dost. Shane si všimne mého pátravého pohledu a usměje se. „Doopravdy, Rucharde. Jak jsem říkal, jsem velice slušnej mág. Až tohle vyřídíme, dokážu se sám vyléčit –“ V ten moment se drak pokusí prosmýknout mezi kameny, za nimiž se ukrýváme, a jeho tlama sklapne čelisti jenom kousíček od Tinetophe. Ani se nestihnu pořádně leknout, ale Shane už drží Tinetophe v náručí a dlouze jí hledí do očí: „Měla byste být opatrnější, má paní… byla by vás velká škoda.“
„Pusť ji!“ vzpamatuju se, ale než je od sebe mohu odtrhnout, drak se opět zkusí procpat do skalisek a tentokrát se mu to podaří, takže my jsme nuceni se rozdělit, prý abychom draka zmátli. Awai a Tinetophe prchají napravo, já a Shane nalevo. A drak, nevím proč, za Tinetophe a Awaiem prskne síru, ale následuje mě a Shaneho.
„Asi se mu líbíme,“ konstatuje Shane pobaveně. „Nic, na co bych nebyl zvyklej,“ dodá, a otočí se. „Ale nebaví mě utíkat. Pojďme bojovat!“ navrhne mi, pohybem levé ruky vytvoří bariéru, zatímco v pravačce se mu objeví plamenná koule. Napadne mne, že je divné, že si nepopálí prsty, ale neřeším to. „Máš rád oheň, dráčku?“ usměje se Shane tím svým odporně okouzlujícím způsobem a mrskne na něj plameny. „Rucharde, schovej se,“ doporučí mi. Poslušně zapadnu za nejbližší kámen a je mi nějak divně – asi budu zvracet.
Překonám bouři v žaludku a křiknu na něj: „Teleportuj nás! Někam daleko!“
Shane zavrtí hlavou. „To bych nezvládl, už jsem vyplýtval příliš mnoho Moci –“
„Aha,“ povzdechnu si a napadne mne, že by se měl v tom případě spíš šetřit, nicméně jak tak koukám, Shane se skvěle baví, i když pro něj musí být notně náročný jednou rukou držet bariéru a druhou na draka metat jedno kouzlo za druhým. A funguje to, protože drak se k nám i přes svou úpornou snahu prostě nemůže dostat. Zrovna se mu za tento husarský kousek chystám vyslovit poklonu, když v tu chvíli se Shane zapotácí a přitiskne si ruku na čelo.
„Och…!“ vzdychne bolestivě. Bariéra se zachvěje, ale drží.
„Shane!“ vykřiknu a přiskočím k němu. „Co se děje…?“
„To… to nic…“ odvětí Shane. „Pokus se odsud dostat, já toho draka zastavím a –“
Ušklíbnu se. „Jo, o tom nepochybuju. Awai! Tinetophe! Kdokoliv! Shane potřebuje pomoc!“
„Nepotřebuju pomoc!“ odsekne Shane a napřímí se. „Jsem nejlepší čaro – uh!“ Oběma dlaněma se chytí za hlavu. Bariéra se opět zavlní, ale ani tentokrát nezklame. „Co to je…? Hrozně to… bolí! Jako kdyby někdo… chtěl… použít mou Moc… proti mně! Ale to přece není… možné!“
„Shane…!“ zalapám po dechu. „Co se děje? Můžu ti nějak pomoct?“
Shane tichounce zaúpí. „Ne… ne…“ zašeptá a z nosu se mu spustí krev.
Mám co dělat, abych nezačal panikařit. „Shane!“
„Uklidni se,“ doporučí mi Shane a v jeho hlase zazní něco hrozně zvláštního. „Nejspíš mě prostě tvá sestra konečně… našla. Jsem hlupák… čaruji, i když… vím…“
Kousnu se do rtu. „Takže Anna… ne! To snad ne! Co můžu dělat?!“
„Prostě se seber… a zmiz odsud. Za těmihle skalisky mám koně,“ sykne na mě, setře krev z obličeje prudkým pohybem ruky, kterému pojednou chybí ona jeho typická elegance, udělá klopýtavý krok nazad, vzduch kolem nás se výrazně ochladí a já pochopím, že naše magická ochrana právě padla. „Ty jsi tu ten… důležitý. Začni se… podle toho… chovat.“
„Neopustím tě!“ protestuji.
„Jsi vážně… hloupý,“ odsekne Shane, překříží ruce a pokusí se na draka hodit jeden z mnoha obrovských šutrů, kterých kolem nás a také nad námi byla spousta. Kámen nad dračí hlavou se zavrtěl, ale nespadnul. Shane cosi zavrčel, ale jakýmsi cizím jazykem, kterému jsem nerozuměl (ale znělo to jako nadávka), a snažil se udělat jakési kouzlo, kterým by ten balvan donutil konečně na draka padnout, ale nepodaří se mu ho už nikam mrštit, protože znovu vykřikne bolestí – a klesne k zemi. Nevyužitá Moc se kolem něj nenápadně vytrácí. Zakleju a bleskově se odkulím stranou, zatímco náhle volný drak tlapou Shanea odkopne, takže ten mlaďounký zrzavý mág prolétne vysoko nad mou hlavou a rozplácne se kdesi za mnou. Ohlédnu se po něm a vidím, jak se marně snaží vstát, ale vždy znovu a znovu klesne do sněhu.
Hrkne ve mně. „Shane!“ zašeptám zděšeně a sleduju, jak drak za Shaneem popojde a nakloní se nad něj. Obří hlava se k němu hrozivě přiblíží, a když Shane zkusí máchnout mečem po jeho čumáku, drak zařve, dupne na něj – a ještě po něm plivne trochu ohně. Pak už se zrzavý čaroděj bránit nepokouší, zůstane bez hnutí ležet. „Ne…!“ vyjeknu vyděšeně a rázem toho lituji, neboť drak se otočí na mě a zjevně usoudí, že já jsem mnohem zajímavější objekt než polomrtvý Shane, protože ke mně vyrazí. „Awai! Tinetophe! Pomoc! Pomoc!“ rozječím se hystericky.
A v tu chvíli ten šutr konečně spadne. Přímo na draka.
Bylo to skoro jako ve zpomaleným filmu, i když se to muselo stát hrozně rychle. Jakmile se drak přiblížil, viděl jsem, jak se chystá chrlit oheň. Přeskočil jsem nejbližší větší kámen, za kterým bych se mohl ukrýt, podklouzly mi nohy (no aby ne – oheň plus sníh se většinou rovná voda, a vzhledem k tomu mrazu jsem se nemohl divit, že celá skalní průrva působila dojmem slušné ledové dráhy… no a kromě toho jsem si ještě pořád připadal poněkud přiopilý), žuchnul jsem na zem, což mi paradoxně zachránilo život, protože jakmile se uvolnil ten balvan nad našimi hlavami, zřítil se na draka a rozrazil mu lebku. A dračí hlava dopadla přímo na ten můj kamenný úkryt. Kdybych neuklouzl, rozdrtil by drak i mě.
Hlasitě si oddechnu, doběhnu ke Shaneovi a skloním se nad ním. Vypadá hrozně, tak hrozně, že mi v mysli vyvstane obraz mrtvého Kuroa… a jeho pohřbu. Roztřesu se, ale pak napočítám do pěti, ovládnu se, a pak se teprve – zcela klidně – ke Shaneovi sehnu a zkoumám, zda žije. Probůh, vždyť mi zachránil život! Už podruhý!
Rád bych se pokusil najít puls, jenže když hmátnu po jeho útlém zápěstí (vážně je tak hubený? nikdy jsem si toho ani nevšimnul, bleskne mi hlavou), vyjeknu bolestí a musím ho zase pustit. Opět ho chrání ta jeho podivná bariéra, napadne mne. Takže musí být naživu, jinak by to nefungovalo, nebo ne? Sám nevím. Bedlivě ho pozoruju. Část obličeje a vlastně celou levou polovinu těla má ošklivě sežehnutou. Skoro se musím ušklíbnout. Proč i takhle nechutně seškvařený pořád vypadá dobře?! Dýchá – nebo se o to alespoň snaží, chrčivé zalapání po dechu zní notně depresivně. Tohle nemůže přežít, bleskne mi hlavou. Umře, stejně jako Kuro, a zase to bude moje vina. Kdyby se mi nevrhnul na pomoc, sice by už dávno bylo po mně, ale Shane by byl v pořádku! Já že jsem prej důležitej! Nechápu, proč bych měl být důležitější než třeba on nebo Kuro!
„Ty parrrchante!“
Trhnu sebou a ohlédnu se. „Kdo to do háje…?“ zaúpím. Rázem jsem naprosto střízlivej. Zpod mohutného dračího těla totiž vystoupí jakýsi muž. Nevypadá moc staře, vlastně asi nebude o nic starší než třeba Awai nebo Kuro. Vlastně… jenom Awai. Je oblečenej v nějaký divný zbroji. Když přijde blíž, s hrůzou si uvědomím, že to není brnění, ale… šupiny. Podobné jako ty dračí. Bezděky ustoupím, celý vyděšený, a málem šlápnu na Shanea.
„Za toho drrraka mi zaplatíš!“ procedí ten tvor. Vypadá skoro lidsky, jenže je nějakej zmutovanej. Jde mi z něj mráz po zádech, tím spíš, že vidím, jak se v jeho ruce zaleskne dlouhá čepel meče, zatímco já mám u sebe jenom Tinetophinu dýku, ten meč jsem jí už musel vrátit. Střelím pohledem po Shaneovi. Vida, má u sebe meč! Při nejhorším si ho od něj půjčím.
„Vy jste chtěli zabít nás!“ vyjeknu.
„Kdepak, tebe by se můj drrrak ani nedotknul,“ odsekl dračí mladík.
Zarazím se. „Cože…? Takže… takže i vás poslala Anna, je to tak?“ odhadnu.
Dračí muž přimhouří oči a začne kolem mě pomalu obcházet. Přijde mi to divné, takže zůstávám ve střehu. „Ano, poslala mne za tebou Vládkyně, Rrricharrrde. Ale tys zabil mého jediného přřřítele. Myslím, že její nařřřízení porruším.“
„Můžeme se přece nějak domluvit…“ navrhnu rychle. „Vždyť to byla nehoda –“
„Nehoda…? Nehoda,“ opakuje po mně zamyšleně. „To zní pěkně. Takhle to nejspíš vysvětlím Vládkyni, až jí přřřinesu tvé mrrrtvé tělo.“ A bez dalšího varování se na mne vrhne. Uskočím a čepel jeho meče protne vzduch jenom kousíček od mého hrdla. Sehnu se ke Shaneovi a vypůjčím si jeho meč, co ležel nepotřebný vedle něj. Dračí mládenec na nic ale nečeká a nakopne mne svýma masivníma botama do žeber, takže já poodlétnu stranou a ošklivě narazím na jednu ze skal – a dost se přitom modlím, abych neměl žádnou kost zlomenou. Jist si tím ale nejsem, protože každý nádech neskutečně bolí a mám co dělat, abych se vůbec donutil vstát. Jenže můj nepřítel mi k tomu, abych se sebral, dá dost času – dojde totiž až ke Shaneovi, nakloní se nad ním, a když zjistí, že je zatím stále naživu, pokusí se mu zarazit mu do těla meč, asi aby ho dorazil. Vzduch kolem ležícího mladíka se ale zachvěje a čepel dračího kluka odskočí, aniž by ho zranila. „Co to?!“ podiví se ten tvor.
„Ty hajzle!“ zaječím rozčileně, přičemž mě to v hrudníku opět píchne, a udeřím na něj.
Nutno podotknout, že boj s ním je opět naprosto o něčem jiným, než jsem kdy dosud s kýmkoliv bojoval. Nebyl zrovna nejlepší šermíř, ale pořád byl o dost lepší než já, protože na mne neustále zdařile útočil a já co měl dělat, abych se zvládl ubránit a odrážet každou jeho ránu, aniž bych došel k úhoně. Nutno ovšem také podotknout, že jsem měl co dělat, abych to zvládl, neboť se mi motala hlava ještě víc než předtím, a špatně se mi dýchalo.
Nakonec jsem si ovšem řekl, že měl Shane pravdu. Proč ustupovat, když mohu bojovat? Když mi pak dá pár vteřin na vydýchání, snad ze soucitu, bastard, zhluboka se nadechnu, i když to bolí, a pevněji sevřu rukojeť meče v ruce. Když potom na mne opět udeří, přetočím se kolem něj a tnu mu po zádech. A zasáhnu jej. Mladík vykřikne bolestí a na sníh steče několik kapek zelené krve. Mám chuť skoro zajásat, ale nenechám se ukolébat prvním úspěchem, a pokračuji v předem připraveném útoku – čímž se ladně dostanu vedle něj a zuřivě ho seknu po boku. A opět mám úspěch, rána, notně zdařilá, jej zasáhne hluboko do těla a donutí klesnout do sněhu. Tvoří se pod ním dost slušná kaluž krve. Skoro mne to donutí zaváhat a je mi ho líto, pak si ale vzpomenu, jak se bezcitně snažil ublížit zraněnému Shaneovi, neschopného se jakkoliv bránit, a v příští chvíli mu plynulým pohybem useknu hlavu. Jeho tělo se zhroutí na zem a já cítím tu zelenou kapalinu i na svém obličeji. Rychlým gestem ji setřu a zaskočeně se na ni zadívám.
Až nyní se zarazím a jsem schopnej přepnout z agresivního módu do normálního, kdy již dokážu používat mozek. V ten okamžik to pochopím. Já… já ho zabil! Opravdu jsem to udělal! Teď už se pocitu, že vrhnu, nijak nebráním – prostě padnu na kolena a začnu zběsile zvracet. A pokaždé, když můj zrak sklouzne na to nehybné tělo a o kus dál oddělenou hlavu, mými vnitřnostmi opět projede vlna odporu a já dávím a dávím, a snad i to, co jsem nikdy nejedl.
„Richarde! Richarde, jsi v pořádku?!“ Jasně slyším Tinetophin hlas, ale nedokážu jí odpovědět, jenom se opírám rukama o sníh, a je mi docela jedno, že mi mrznou prsty, a že se mi od úst nechutně táhne slina až na zem. Udiveně hledím na to, co jsem ze sebe vyblil. Krev? Je moje…? „Nemohli jsme vás najít, tyhle skály jsou hotové bludiště a… Nic ti není?“ Tinetophe doběhne až ke mně a vezme mne kolem ramen. „Richarde, tolik jsem se o tebe bála!“
Otřu si pusu a vytrhnu se jí. „Shane,“ podaří se mi ze sebe vyslovit. „Je…?“ otážu se opatrně Awaie, který se zastavil nad tělem toho mladého čaroděje a vyjeveně na něj zůstal zírat. „Je mrtvý?“ dožaduji se, ale Awai vypadá jako paralyzovaný, celý bledý, a neodpovídá. „Awai!“ zařvu na něj, i když to zabolí. Awai až teď zamrká a zdvihne hlavu, ale jeho pohled je stále ještě poněkud nepřítomný. „Na něco jsem se tě ptal! Je mrtvej nebo ne?!“
„Já… já nevím…“ zašeptá Awai.
„Tak to zjisti!“ poručím mu, odstrčím Tinetophe a dojdu až k nim. U nich se mi zase podlomí kolena a já se chtíc nechtíc musím posadit. „Tak co?“
„Je naživu,“ zamumlá Awai. „Ale vzhledem k těm popáleninám asi –“
„Asi co?!“ přeruším ho zlostně. „Nemůžu ho… taky… nechat umřít,“ zasyčím. „Prostě nemůžu. Nezvládl bych to! Už ne! Přece se něco musí… dát udělat!“
Taky že dá.
Selbo! Co mám dělat?
Ty nejsi moc chytrý, že?
Zamračím se. Chytrý? Proč…?
Kdybys byl chytrý, vzpomněl by sis na jeden dárek od jedné mocné dámy…
„No jasně! Lahvička od paní Leowyll!“ zaraduji se nahlas, přestože na mě Awai i Tinetophe nechápavě hledí. Musím se vrátit pro sedlo. Ve vaku na něm bych tu lahvičku měl mít. Už mi zbyly sice jenom dvě kapky zázračného lektvaru, ovšem nepotřebuji se rozmýšlet, zda jednu z nich „vyplýtvám“ na Shaneho, dlužím mu to. Pokusím se vstát, ale nejde to, hrozně mě bolí celé tělo. Zalapám po dechu a rozkašlu se. A opět vychrchlám krev.
„Richarde…!“ zděsí se Tinetophe. „Co je s tebou? A o čem to mluvíš?“
„Nic mi není, jen… jen mám pravděpodobně zlomená nějaká žebra,“ odseknu. „To je jedno. Shane je přednější. Prosím tě, mohla bys dojít k mému sedlu a donést mi takovou krásnou malou skleničku, kterou v ní najdeš…? Je to důležité.“
Tinetophe přikývne a odběhne, ale během chvilky je zase zpátky. I s tou flaštičkou. „Žádný z našich koní bohužel nepřežil,“ hlásí sklesle.
„Shane koně má,“ oznámím jí, skloním se nad ním a pokusím se ho nadzvednout. Nečekaná vlna Moci mne donutí rychle stáhnout ruku, v prstech zabrní. Zase ten jeho ochranný… štít, jako ve Star Treku. Znovu se ho zkusím dotknout, ale i tentokrát bolestí ucuknu. „Sakra, Shane! Už ti nic nehrozí, slyšíš?! Snažím se ti pomoct!“ syknu. Lehce to zabzučí, sotva slyšitelně, a až nyní jsem mu schopný nadzvednu hlavu. Nijak se nad tou působivou magií nerozplývám a do pootevřených úst mu nechám stéct jednu jedinou zářivou kapičku té magické tinktury. Rázem vidím, jak se před mýma očima jeho spálená kůže bleskově léčí, a ve vteřince vypadá docela zdravě (a možná je ještě pohlednější než předtím, bastard). Vlastně, kdybych mrknul, přišel bych o to kouzlo docela. Jenom sežehnuté vlasy a oblečení zůstalo nezměněné, to dá rozum. Spokojeně se pousměju. Hlavně, že to fungovalo…
„Co to je za čáry?“ podiví se Tinetophe. „Kdy ti paní Leowyll dala takovýhle dar?“
Kousnu se do rtu. „Už… dřív,“ odpovím neochotně a prozkoumávám Shaneův stav. Možná je to zvláštní, ale řekl bych, že to zranění od dračích drápů už nevypadá tak hrozivě jako předtím… nebo to skutečně bylo jenom takové škrábnutí…? „Nemáme nějaký obvazy…?“
„Měl jsem v sedle… pro Kuroa…“ dostane ze sebe Awai, jeho hlas se zachvěje a on se odvrátí.
„Aha,“ povzdechnu si. „Musíme to vyřešit… jinak. Naštěstí moc nekrvácí.“
Tinetophe se nad Shaneem sehne. „To je divné…“
„To je dobře,“ opravím ji a těžce se nadechnu. Moc to nejde. Najednou dostanu strach. „Já… já asi taky potřebuju pomoc… odbornou pomoc. Radši se probudím… ve svém světě,“ oznámím jim rozechvěle, neboť v ústech zase cítím krev.
„Počkej,“ zarazí mne Tinetophe. „Co máme dělat my?“
Zamyslím se. „Jeďte do Dateenu. Za skalami by měl být Shaneův kůň. To nám musí stačit, než… než dojedeme do nejbližší vesnice. Tam můžete koupit další koně. Nebo kárku, co já vím…“
Konečně se vzpamatuje i Awai. „Cože…? Proč do Dateenu…? My přece –“
„Ach, jistě… Shane chtěl do Dateenu,“ vzpomene si Tinetophe. „Ale nemůžeme –“
„Nemůžeme, musíme,“ souhlasím a jemně se dotknu Shaneovy tváře. Ani nevím, co mě to napadlo, nejspíš jsem mu chtěl odhrnout ohořelé vlasy z obličeje, ale bohužel, v ten moment pocítím vizi. Přijde naprosto nečekaně. Už hrozně dlouho jsem žádné takové pořádné vidění neměl, proto mne to nyní tolik zarazí a donutí opět vyjeknout bolestí.
A když se kolem sebe rozhlédnu, zjistím, že jsem v jakémsi nádherném obrovském sále a klečím vedle Shanea, který, stojící vedle mě, se snaží ze všech sil udržet bariéru. Ale celý se chvěje a krvácí a upřeně zírá před sebe. Také se ohlédnu. A dech mi uvízne v hrdle. „Anno!“ vyjeknu. Je to skutečně má sestra…? Je tak krásná! Má na sobě přenádherné šaty, vlasy vyčesané do složitého účesu, a přestože není namalovaná, vypadá… jako bohyně. „Anno…“ vydechnu šokovaně. Pohlíží na Shanea velmi chladně a na rtech jí pohrává zvláštní, krutý úsměv. Tohle není minulost, tohle je budoucnost! Neujde mi, že Shane jednou rukou drží magickou ochranu, ale v druhé ruce hromadí Moc, aby mohl mou sestru napadnout. „Ne! Shane, prosím, ne!“ zařvu, i když mi je jasné, že mě neslyší. Ale… ale možná… nevím. Shane se totiž zarazí, pohlédne mým směrem, jako kdyby tušil, že tam jsem, a ruce mu klesly. A má sestřička, Vládkyně Země, k němu přiskočila, náhle totiž mohla, Moc, která ji udržovala od Shanea, totiž zmizela – a v momentě se změnila v démona. A zakousla se mu do krku. Stalo se to tak děsně rychle, že jsem sotva stihl pochopit, co se to vlastně stalo. Zavřísknu, zcela v šoku. „Anno!“
Shane klopýtne, zatímco Anna trhne hlavou, docela dravčím způsobem, a v příští chvíli se zase změní na lidskou bytost. Je stále krásná, i když jí po bradě stéká Shaneova krev a ona ji labužnicky olizuje ze svých dlouhých prstů. Shane klesne na zem a snaží se oběma rukama zastavit krvácení ze svého krku. „Na tohle ani tvá Moc nestačí. Tohle už nepřežiješ, ty nechutnej míšenče,“ ujistí ho Anna hlasem, který neznám. Tohle není má sestra, uvědomím si. Vypadá jako ona, to jo, ale to chování… to chování k ní nepatří. Nicméně má nejspíš pravdu, Shaneův krk je roztržený naprosto nechutným způsobem a krev mu tryská po pažích hrozným proudem. Do několika málo minut bude po něm, to je jasný.
Ale Shane se mi nezdá být vyhlídkou blízké smrti nějak zděšený. Naopak. Pozvedl k Anně oči a pousmál se. „Tady přece nejde o mě… Jenom… jenom jsem získal potřebnej… čas. A co, že… že zemřu…? O ostatní se přece… postará Richard…“
„Já…?“ zašeptám ohromeně. „Jak, já…? Ne! Prosím! Ne! Shane!“
„Richarde?!“
„Shane!“ zavolám nešťastně a probudím se. Je noc. Na chodbě svítí světlo a slyším, jak po ní někdo přechází. A já pořád nemohu dýchat, hruď mám jako v kleštích. Zoufale se rozhlédnu. Musím jednat, přestože jsem stále příliš rozechvělý z té děsivé předtuchy budoucnosti. Musím jednat, připomenu si a znovu se pokusím pořádně nadechnout. Ležením na posteli si těžko člověk zlomí žebra, to je jasný, takže musím vymyslet něco… reálnějšího. Rozhlédnu se ještě jednou. Jistě, Adéla mi před večeří donesla hrnek s čajem, ale nechala ho postavený na umyvadélku naproti mé posteli. Není to tak daleko, ale pro kripla, jako jsem já, je to vzdálenost naprosto nepřekonatelná. Jistě. Udělám, že jsem spadl z postele, když jsem se natahoval pro pití, a přitom jsem se poranil pádem na umyvadlo.