Kapitola osmá

Anna
Jsem hrozně rozčilená a mám co dělat, abych na Ephemera nezačala křičet. Místo toho se zhluboka nadechnu a vydechnu, ale nijak zvlášť se tím neuklidním. Takový vztek jsem už hodně dlouho neměla. „Proč jsi to udělal?!“ procedím zlostně a rozladěně sleduji jeho krásnou tvář v zrcadle. „Proč zrovna ve Wellaru? V Zemi nebylo loajálnější panství, zatraceně!“
„Lhali mi,“ odsekne Ephemer nevzrušeně.
„Stejně toho kluka nemáš!“ zařvu na něj.
Ephemer se zamračí. „Ne… ale byl jsem blízko. Zatraceně. Kromě toho, lhal ti i Saraad. Ten kluk se nejmenuje Ondřej, ale Richard.“
Zapotácím se. „Ri… Richard…?“ šeptnu šokovaně. Buď je to neuvěřitelná shoda náhod, nebo… nebo… nebo že by skutečně šlo o mého bratříčka…? Ne, v Zemi náhody neexistují. Je mi z toho najednou docela zle. Pro jistotu se posadím, aby to se mnou neseklo. Richard. Bastardi. Proč do toho zatahují zrovna mého malého bratříčka?! „To není možné… Saraadovi důvěřuji…“
„Třeba mu řekl on sám jiné jméno,“ polemizuje Ephemer zamyšleně a promne si vous.
„To by dávalo smysl…“ pípnu a přitisknu si dlaně na hlavu. Od toho pitomého kouzla, kterým jsem se jej snažila odstranit, se mi občas honí hlavou divné obrazy, divné myšlenky, které rozhodně nepatří mně. Nepochybně budou toho kluka. Jsme tedy propojeni nejen fyzicky, ale i psychicky – což je tedy notně alarmující. „Zakazuji ti toho kluka stíhat. Byli ve Wellaru. Zaručeně míří sem, za mnou. Toho hodlám využít.“
Epehemer nesouhlasně nakrčí čelo. „Proč se ohrožovat? Dokázal bych ho –“
„Ne!“ štěknu na něj. „Ani se ho nedotkneš, miláčku!“ Odmlčím se. „Navíc, ty musíš zůstat ve Wellaru. Někdo ho přece zatím vést musí, když jsi zabil krále Rana. Na Darotha se spoléhat nemůžeme. I kdyby se nás nepokusil zradit úmyslně, přece jenom mám jisté podezření, že i on patřil ke koalici. Jen mi to ještě nepotvrdili mí špehové. Kde teď vlastně Daroth je? A královna Mamar? Taky jsi je zabil?“
Ephemer zavrtí hlavou. „Ne, pokusili se uprchnout. Zatkli jsme je kousek za Corunem.“
„Výborně,“ přikývnu. „Aspoň, že jsou naživu. Potřebujeme je – i když jenom jako loutky. Lid je na ně zvyklý. Takhle se nám to jenom usnadní. A princezna Darina?“
„Ta zmizela,“ zavrčí Ephemer. „Měla být zavřená ve věži, jenže… tam nebyla. Zůstali tam jenom pozabíjení hlídači. Myslím, že jakmile jsem s družinou dojel do Corunu, někdo toho využil a zachránil ji. Vsadil bych se, že v tom má prsty Nack… Je to můj bývalý učedník, znám ho, on by určitě –“
Mávnu rukou. „Vím, že jsi ho učil, Ephemere.“
„Skutečně…?“ zaváhá Ephemer a zatváří se zmateně. „Aha… tak… asi ano.“
Povzdechnu si. „Ale Darina není nebezpečná. Ani Nack. Co vím, je těhotná. Myslím, že ji teď se bude hlavně zajímat o to, aby mohla někde v klidu porodit. Vsadím se, že nebude zrovna stát o to, aby se mohla účastnit znovuzískání Wellaru. A co vlastně Wellarští? Jak se ti staví k téhle nečekané změně?“
Ephemer se ušklíbne. „Většina obyvatel to ještě ani neví. A je jim to jedno, mají jiné starosti – skoro všechna města jsou totiž zasažena morem.“
Kousnu se do rtu. „Nemrtví?“
„Bohužel,“ přitaká Ephemer. „Nemrtví.“
Povzdechnu si. „Nevadí. Pošlu ti tam dvě jednotky, abyste mohli obsadit všechna wellarská města. Od dnešního dne je Wellar oficiálně mou provincií.“
„Dobrý nápad,“ souhlasí Ephemer. „Nicméně, Anno, prosím tě, zapřísahám tě, dej mi zelenou, ať můžu najít toho kluka. Teď už mi neunikne. Runy mě předtím nezklamaly, osvědčí se i tentokrát. Neboj se, mám s sebou úložné krystaly – takže i kdyby se cokoliv stalo, podaří se mi dopravit k tobě aspoň jeho duši. To ti přece k tomu kouzlu stačí.“
Zachvěji se. Jeho nasazení pro tuhle akci mě docela… děsí. „Ne. Žádné zabíjení. Žádné krystaly. Počkám, až za mnou přijde sám.“ Pak se zarazím. „Počkej, kde jsi vzal ty úložné krystaly? V celé Zemi by měly být tak maximálně tři, a z toho já mám dva –“
„Ve tvé pracovně,“ přeruší mě Ephemer nevzrušeně a já jdu opět málem do kolen. „Proč?“
„Jak sis to mohl vůbec dovolit?!“ vřísknu na něj.
Ephemer zaváhá. „Já… nenapadlo mě se zeptat. Netušil jsem, že… Copak nejsou prázdné?“
„Nejsou! Já jejich obsah potřebuju!“ zaúpím a mám chuť si nafackovat. Měla jsem ty krystaly schovat. Jenže já ani v nejmenším nepřemýšlela nad tím, že by Ephemer mohl bez mého svolení chtít nějaký z těch krystalů použít. Co když si vzal zrovna ten krystal, do kterého jsem uložila všechny jeho vzpomínky?! Nebo ten, do kterého jsem pro změnu uložila vzpomínky svoje?! Tak jako tak by se rázem dozvěděl všechno! Zatraceně! Jak jsem mohla být tak pitomá?! „Na ty krystaly ani nesáhneš a okamžitě přijedeš sem, za mnou. Potřebuju tě tady. A nechci, abys –“
Ephemer nadzvedne obočí. „Co je v těch krystalech?“
„Něco, co je pro mě důležité,“ zdůrazním. „Prosím.“
Ephemer žalostně vzdychne. „Jak si přeješ, miláčku. Vrátím se za tebou. Ačkoliv nejradši bych zase bojoval, to jistě chápeš. Já nejsem moc domácký typ…“ Pak se odmlčí a na obličeji se mu objeví téměř něžný úsměv. „My… my jsme tady v Corunu spolu byli, že je to tak? V modrém pokoji. Všechno se mi to vybavilo, když jsem do něj vešel. Jak jsme se tam milovali, po tom pohřbu prince Darana. Vzpomněl jsem si…“
Nevím, zda mám být ráda nebo ne. Ale vidím na něm, že očekává kladnou reakci, takže se také pousměji. „To je výborné. Vsadím se, že se ti brzy vrátí všechny vzpomínky,“ ujistím ho, ačkoliv si přeji přesný opak. Nebo si možná přeju jeho smrt. Uhodím se pěstí do čela. Nesnáším, když přemýšlím jako Tiwanaineira, tedy jako čubka, která se kdysi dávno na poslední chvíli rozhodla zradit dokonce i svého pána a milence Thaara. Já přece taková nejsem. Ani být nechci! „Přijeď, prosím.“
„Jak si přeješ,“ zopakuje Ephemer a já přeruším spojení mezi zrcadly. Hrozně mě z tohoto použití Moci rozbolí hlava, takže padnu do nejbližšího křesla a přitisknu si dlaně na oči. A jenom čekám, kdy se Tiwanaineira ozve. Vlastně jsem s ní nemluvila už několik dní. Kdyby mi nepřinesla tu zaručenou zprávu o tom, že Ephemer v Corunu řádí jako pominutý, nejspíš bych s ní nemluvila i nadále.
„Pořád ještě mohu zkontaktovat Aníu a požádat ji, aby tvého muže odstranila,“ oznámí mi Tiwanaineira dle očekávání.
Pevně stisknu víčka, nechci se na ni ani podívat. „Ne. Ostatně, já stejně nechápu, jak je možné, že ani ona ještě nezasáhla a tu lidskou bytost neodstranila,“ poznamenám zamyšleně. „Co ji mohlo zdržet?“
V Tiwanaineiřině hlase slyším ušklíbnutí. „Buď ráda, že tomu tak je. Tvůj bratříček by sice byl mrtvý, ale ty pravděpodobně taky.“
„Není to můj bratr,“ odseknu. „Nevěřím, že by souhlasil s něčím takovým…“
„Třeba ani neví, co po něm ve skutečnosti chtějí,“ navrhne Tiwanaineira. „Třeba –“
„Tiwanaineiro? Mlč,“ okřiknu ji a konečně se na ni zadívám. Bývalá Vládkyně sedí ve velkém zrcadle, opřená zády o rám, a zlomyslně na mě pohlíží. Dozajista ji baví mě provokovat. „Chci být sama. Není mi dobře a vážně se teď nechci zabývat zrovna těmahle chmurnýma představama. A jestli nedáš pokoj, zakryju všechna zrcadla ve svém sídle.“

Awai
Tinetophin vzlykot nešel přeslechnout. Nejprve jsem se tvářil, že spím a nevím o ničem, co se kolem mě děje, ale vzhledem k tomu, že ona nepřestávala brečet skoro celou noc, nemohl jsem to přejít bez jediného slova. Posadil jsem se a ohlédl se na ni. Hleděla na Kuroa, kolena přitáhnutá k bradě, a z očí se jí valily slzy.
„Jdi radši spát,“ zamumlal jsem a snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc klidně. „Takhle stejně nic nevyřešíš a ráno pak budeš mít napuchlý obličej. Navíc se tím příliš vyčerpáváš. Potřebujeme tvou bariéru, abychom nezmrzli.“
„Nejde jen o Kuroa,“ šeptne Tinetophe. „Ale o to všechno, co se stalo. Nikdy jsme se neměli v Corunu zdržovat. Kvůli mně zemřel Ran. A kdo ví, co se stalo s Darothem a Darinou. A Mamar. Třeba je Ephemer nechal všechny zabít. Nebo je umučili jeho lidé, co já vím. Zatraceně, je to moje vina. Nechápu, proč jsem si myslela, že bude Corun dobrá zastávka. Všechno se tím jen zkomplikovalo. A Kuro… Já vůbec nevím, co budeme dělat. Vůbec nevím, jak se rozhodnout. Já… já přece nechci, aby zemřel. Já nechci… ale zároveň vím, že… že když…“ rozpláče se nanovo.
Zaváhám, ale nakonec k ní dojdu a stisknu ji v náručí. „Ty za nic nemůžeš, Tinetophe.“
„Ale můžu… právě že můžu…“ naříká a chvěje se. „Awai… co budeme dělat?“
„Uklidníme se, hlavně,“ prohlásím pevným hlasem a sám jsem překvapený, jak děsivě chladnokrevný dokážu být – ačkoliv jde o mého nejlepšího a vlastně jediného přítele. Všimnu si, jak hrozně se chvěje, a rázem pochopím – má na sobě jenom jakési jednoduché šaty. Ani jsem si toho předtím nevšimnul… ale zase je fakt, že při našem kvapném odjezdu z Corunu jsem myslel na milion jiných věcí, ne zrovna na to, co má Tinetophe oblečené. „A potom… potom se musíme rozhodnout, zda obětujeme Kuroa nebo ne.“
„To je právě to,“ přizná Tinetophe sklesle. „Tohle rozhodnutí je příliš závažné.“
Nadzvednu obočí. „Co navrhuješ? Nechat to na Richardovi?“
„To radši ne. Je také třeba si uvědomit, že Kuro není schopen dalšího transportu. Takže si myslím, že nejlepší by bylo, kdybys ty tady zůstal s ním a založil tábor v nějakých nejbližších dolech. Tam budete moct vyčkat, až se já s Richardem vrátíme s lékem. V dolech přežijete, aniž byste bez mé bariéry umrzli nebo aniž by vás tam kdokoliv našel. Navíc, ještě nějaké zásoby nám přece zbyly. Ano, tak to uděláme,“ přikývne Tinetophe, setře si z tváří slzy a už je to zase ta chladná, vždy sebevědomá dívka, jakou jsem doteď znával. „My to stihneme. Určitě.“
Povzdechnu si. „Doufám…“
„Zatraceně, Awai! Kde je tvůj pověstný optimismus?!“ zavrčí na mě.
„Já nevím… Asi jsem ho už všechen vyplýtval…“ zaúpím. „Víš, vždycky jsem byl zvyklý na to, že to byl Kuro, ten silný. Ještě nikdy nebyl tak moc v nepořádku… ano, byl už několikrát vážně zraněný, ale tohle… tohle je něco jiného. Vždyť jeho stav je tak zoufalý, zatraceně! Děsí mě to… Mám hrozný strach, že doopravdy zemře a… a to bych nezvládl…“
Dlouze mi pohlédne do očí. „Hodně ti na něm záleží, že ano…?“
„Já… ano… samozřejmě…“ podaří se mi vykoktat a cítím, jak rudnu. „Jenom se bojím –“
„Můžete s tím… laskavě… přestat? Ještě nejsem… mrtvej,“ ozve se vedle nás tichým, ale důrazným hlasem, a jak já, tak Tinetophe sebou škubneme. Kuro. Konečně se probral! Chvíli na něj láskyplně hledím, celý šťastný, pak však celým mým tělem projede vlna zuřivé beznaděje a totálního zklamání.
„Ty parchante!“ zařvu na něj, zrovna když se snaží posadit a sundat ze sebe můj kabátec, kterým byl překrytý. Jakmile na něj zvýším hlas, ztuhne a zaraženě na mě pohlédne. „Ty zatracenej parchante, nezapomněl jsi mi ještě něco říct…?!“ procedím a hodím mu k nohám tu dýku z Gaidoku. Kuro na ni mlčky pohlédne a stiskne rty. A dle očekávání neodpoví. „Dokážeš mi aspoň vysvětlit, proč jsi –“
Kuro potřese hlavou. „Právě proto, Awai. Právě proto.“
„Tady přece nejde o mě, ale o tebe!“ vyjeknu dotčeně. „Co když zemřeš?!“
Kuro si smete můj kabát z ramen. „Tak zemřu.“
„To s tím nehodláš nic dělat?!“ přidá se i Tinetophe.
Kuro po ní střelí pohledem. „Nedá se přece nic dělat.“
„A co Rudeef?“ nadhodím.
Kuro se ošije. „To mě nenapadlo… ale je to daleko. To je zdržení. To nemohu připustit.“
„Kdybys nám to řekl dřív, mohli jsme už ty pitomý kameny mít dávno,“ odtuším. „Ve Wellaru jsme byli dost dlouho. Za tu dobu bychom to stihli do Fooronu a zase zpátky do Corunu třikrát. Jenže tys byl takový idiot a schválně jsi –“
Kuro si přitiskne ruku na čelo. „Nekřič, prosím…“ požádá mě tichým hlasem.
„– a schválně jsi mi lhal!“ dokončím větu.
„Musel jsem. Věděl jsem, že budeš vyšilovat,“ odsekne Kuro. „Nechci, abyste se kvůli mně jakkoliv vychýlili z původní trasy. Nechte mě tady. Třeba… třeba vám ještě nakonec budu zezadu bránit záda –“
Zamračím se ještě víc. „Vždyť neudržíš ani meč, ty hrdino.“
Kuro vstane. „Přeháníš. Víte co? Když mě tu nechcete nechat, budeme prostě pokračovat dál v cestě. A až umřu, hodíte mě jednoduše do nejbližší rokliny a bude to, nemusíte se zatěžovat s pohřbem nebo tak něco.“
„Hlupáku!“ sykne Tinetophe a v očích se jí zalesknou slzy. „Jak můžeš takhle mluvit?!“
„Boduju…?“ navrhne Kuro smířlivě.
Rozladěně potřesu hlavou. „Ne, neboduješ. Vlastně, my se tě na tvůj názor neptáme. Uděláme pro tebe maximum, ať už se ti to líbí nebo ne.“

Kuro
Na jednu stranu jsem hrozně dojatý, jak se o mě všichni starají, ale na druhou stranu nechci, aby kvůli mému zbytečnému životu došlo k nějakému… prodlení, tedy, co se té záležitosti kolem Vládkyně týče. Jediné, co mě trochu překvapuje, je skutečnost, že se vůbec nebojím smrti. Jsem s ní naprosto smířený. Vlastně si myslím, že po té bolesti, kterou prožívám nyní, to bude docela úleva. Ten jed mě stále více trýzní a já bych udělal cokoliv, aby to prostě přešlo. Třeba i zemřel. Dokonce jsem přemýšlel i o sebevraždě, jenom abych tu agónii necítil, ale pak jsem si uvědomil, že se k zabití sebe samotného dopouští pouze zbabělci, ne muži hodni cti, a tak jsem od tohoto nápadu upustil.
Možná přece jenom také trochu doufám, že… že to pro mě dobře dopadne. Nejspíš jsem naivní, ale je fakt, že jsem si nevzpomněl na zázračné účinky hory Rudeef. A že by to nejspíš mohlo skutečně fungovat. Takže… mám naději.

Tinetophe
K ránu se konečně Richard probudí. „O něco jsem přišel?“ zajímá se hned a protahuje se, celý zmuchlaný a rozcuchaný.
Zavrtím hlavou. „Ne, ani ne. Jsi tu nějak brzy…“
„To víš, šel jsem spát hned po Večerníčku,“ odvětí Richard s úšklebkem.
Pokrčím rameny. „Aha. Pojď sem, prosím,“ mávnu na něj a vezmu ho kousek stranou. Jakmile stojí těsně u mě, neodolám a prsty mu lehce učísnu vlasy. Tenhle člověk je neustále hrozně rozvrkočený. V jeho světě dozajista ještě nikdo nevynalezl hřeben. „Přemýšleli jsme, co si s Kuroem počneme. Nechci o tom mluvit před ním. Nebo před Awaiem. Jemu jsem řekla, že se pokusíme pro ty kameny dojet, ale na rovinu, to nemůžeme stihnout.“
„Eh?“ podiví se Richard.
Pokrčím rameny. „Prostě nemáme šanci. Navrhuji, abychom Awaie s Kuroem nechali –“
„Cože?!“ přeruší mě Richard ohromeně. „Ani se neopovažuj dokončit větu!“
Zamračím se. „Nedívej se na mě, jako by mi na něm nezáleželo. Já jsem o tom hodně přemýšlela. My už mu nemůžeme pomoct.“
„Musíme,“ zavrčí Richard. „Prostě pro ty kameny pojedeme a hotovo.“
„Nech mě domluvit, prosím. My to zkrátka nemůžeme zvládnout. Rudeef je příliš daleko. Kromě toho, nezapomínej na to, co ti řekla Mystery…“ připomenu mu chladně. „Pamatuješ? Tu tvou podivnou věštbu. Ne všechna tvá rozhodnutí budou správná, i když se budeš rozhodovat podle svého nejčistšího svědomí.“
Richard se zachvěje. „Ano… to říkala… Ale tohle je něco jinýho. Tady jde o Kuroa.“
Povzdechnu si. „Ty mě neposloucháš.“
„Ani nemusím!“ odsekne Richard. „Tohle… to by byla normální zrada!“
„Nebyla by to zrada,“ oponuji mu. „Jenom… akt milosrdenství.“
„Já nevěřím vlastním uším! Jak ho můžeš chtít nechat jen tak umřít?!“ zařve Richard a jak Awai, tak Kuro, sedící o pár metrů dál, sebou trhnou a nechápavě na nás pohlédnou. Kousnu se do rtu a sklopím zrak. Tak. A teď to slyšeli. Richard potřese hlavou. „Je mi to vlastně jedno. Já pro ty zatracený šutry pojedu. A je mi jedno, jestli sám nebo s tebou, Tinetophe.“
Stisknu rty. „Sám? Hned za prvním stromem by tě někdo zabil.“

Richard
Mám hroznou zlost. Tinetophina reakce mě strašně zaskočila a já nevím, co si o tom myslet. Nikdy bych nečekal, že bude chtít něco takového… nebo že v sobě najde tu drzost to přede mnou jen tak vyslovit! Ubohý Kuro… on je kvůli mně zraněný a ona by ho klidně jen tak opustila, nechala ho umřít, stranou, jako by byl jenom nějaká odložená nepotřebná hračka, kterou už nikdo nechce…
Třeba je to osud. Někdo občas musí zemřít.
V první chvilce se leknu, když mi hlavou zazní ten cizí hlas, pak si ovšem uvědomím, komu patří, a ušklíbnu se. Selbo… Já na osud nevěřím.
Tak jak si chceš vysvětlit to všechno, co se stalo? Že se sem dostala tvá sestra? Že ses sem dostal i ty samotný? Všechno je to osud. Všechno je předem dané. A stejně tak byla už dávno napsána kniha Kuroova života. S tím nemůžeš bojovat.
To mi připomíná, co o osudu říkala Mystery,
vzpomenu si. A stejně na to nevěřím.
Jen se ti snažím vysvětlit, že má možná Tinetophe pravdu.
Že to nemůžeme do Fooronu stihnout?
Ano.
Ale Kuro ty kameny potřebuje! Copak se nedají sehnat jinak? Prosím, poraď mi!
No, možná byste mohli zkusit navštívit nějaká města…
Jako… že bychom je tam mohli… koupit?
Třeba. Zapoj fantazii.
Super. Díky!
zaraduji se. Kromě toho… já to udělat přece musím. Řekl jsem to i tomu svému protivnému odrazu v Carminském zrcadle. Ten druhej floutek mi nevěřil, že bych byl ochotnej pro někoho něco udělat. Měl bych mu dokázat, že nejsem tak sobeckej, jak si myslel. Nebo… jak si myslím? Ne, to je nesmysl…
„Teče… teče ti krev z nosu,“ upozorní mě Tinetophe a když na ni zmateně hledím, povzdechne si, přistoupí ke mně a osobně mi ji setře. „Tak, už je to lepší…“ Je najednou hrozně blízko a já mám vážně hroznou chuť ji políbit. Tinetophe mi zblízka pohlédne do očí a přes tvář jí přelétne stín. „Copak? Ještě se zlobíš?“
Zavrtím hlavou. „Jasně že ne. Je to tvůj názor, já to respektuju.“
Tinetophe se usměje. Mezi rty se zalesknou bílé zoubky. „Takže se zlobíš.“
„Ale nezlobím,“ zavrčím a samotného mě překvapí, jak rozčileně můj hlas najednou zní. „A vůbec, dost zdržování. Měli bychom vyrazit.“ Krátce po svítání jsme Kuroa a Awaie doprovodili k nejbližším skrytým dolům, které vypadaly poměrně opuštěně, dali jim sbohem a nyní se chystáme na cestu. Krátce se na Tinetophe zamračím. „S Kuroem ses ale loučila nějak… divně. Proč?“
Tinetophe se ušklíbne. „Divně? Co tím myslíš?“
Vyškrábu se do sedla svého nového koně, kterého jsem si poctivě ukradl ve Wellaru (a jak mi Tinetophe později řekla, podle všeho jsem sebral koně přímo samotnému Ephemerovi, což mi přijde přinejmenším komické). „Tak nějak… jako kdyby ses s ním loučila definitivně. Jako bys nedoufala, že –“
Tinetophe se více zachmuří. „Naopak… Slíbila jsem mu, že ho nenechám umřít.“
Pousměji se a pobídnu svého koně. „Tak se do toho dejme.“
Tinetophe si přitiskne ruku na čelo. „Jistě. Máš nějaký… plán?“
„Jasně,“ zazubím se. „Selbo mi poradil, že bychom měli –“
Tinetophe, napůl v sedle, doslova zamrzne. „Kdo že ti to poradil…?“
Zaváhám. „Na tom nezáleží. Prostě mi věř. Je to tak těžký? Je to prostě na mně.“
„Toho jsem se právě obávala…“ podotkne Tinetophe ironicky. „Tak jaké jsou tvé záměry?“
Tvářím se, že jsem její první poznámku neslyšel. „Navštívíme pár měst.“
Tinetophe na mě podezřívavě pohlédne. „Měst…? Proč se chceš zdržovat návštěvami nějakých namátkou vybraných měst? Navíc, uvědom si, většina wellarských měst je zasažena morem. Víš vůbec, co je to za strašnou nemoc? Příliš bychom riskovali, mohli bychom se třeba nakazit nebo –“
„Ne,“ přeruším ji. „Mám to promyšlený.“
Tinetophe se zašklebí. „Čím dál lepší…“
Pevně stisknu otěže v ruce. „Víš co? Taky bych mohl jet sám. Já se o nic neprosil.“
Tinetophe kopne svého koně do slabin, ten lehce přidá do kroku a srovná krok s tím mým. „Richarde… Nemohl bys jet dočista sám. Bylo by to příliš nebezpečné. Uvědom si, prosím, jak hrozně důležitý pro nás jsi –“
Mrknu na ni. „Pro vás… nebo pro tebe?“
Tinetophe nechápavě nadzvedne obočí. „Pro mě…?“
Natáhnu se a stisknu její ruku ve své. „Přiznej si, že –“
„Och…“ sykne Tinetophe a svou dlaň z mého sevření vyškubne. „Tohle už nedělej…“
V první chvíli se mě to hrozně dotkne a samozřejmě mě to i naštve, pak si ovšem uvědomím, že jsem ji neomaleně chytil zrovna za tu její bolavou levačku, a hned je mi to rázem jasný. Tohle jsem vážně nechtěl… „Promiň,“ povzdechnu si. „Vlastně se ti musím omluvit i za to, že se ti to stalo. To bylo tím, že jsi udělala to kouzlo, které mě sem dostalo, že jo? Přiznej to. Nemusíš mi lhát.“
Na Tinetophe je vidět, že se jí k tomu nechce moc vyjadřovat, pak ovšem skloní hlavu a zamumlá: „Klidně to přiznám. Já… já nejsem dobrá Ochránkyně. A ten zatracený trik jsem notně podcenila. Magie nikdy nepatřila k mým přednostem.“
Zachichotám se. „Máš ale jiné, mnohem zajímavější přednosti, Tinetophe…“
Tinetophe po mně šlehne vražedným pohledem. „Nepovídej.“
„Ale jo,“ culím se potutelně. „Takový ty zjevný na první pohled. Ty stojí za to.“
„Například?!“ procedí Tinetophe rozladěně.
„Ouška,“ pokrčím rameny. „Například.“
Tinetophe to ovšem patrně nestačí, takže se mnou následující hodinu nepromluví ani slovo. Zprvu mi to vadilo, pak jsme ale navštívili první město, které se nám, jak se říká, postavilo do cesty – a potom jsem nebyl slova schopen zase já.
Vlastně to byla jenom taková větší vesnička, obehnaná silnou hradbou (a aby nebyla, vzhledem k tomu, že byla postavená téměř na pomezí Wellaru a Dateenu, tedy země, která s Wellarem neustále válčí – nebo je to snad naopak…?). Jakmile jsme projeli branou, hned jsem věděl, že je něco špatně. A nebylo to jenom tím divným zápachem, který se nesl vzduchem. Koně jsme přivázali k nejbližšímu sloupu a rozdělili se, abychom našli někoho, kdo by nám mohl nabídnout Rudeefské kameny. Neměli jsme to dělat.
Jak jsem se totiž tak potloukal ulicemi, najednou jsem došel někam, kam obvyklí „turisté“ zřejmě nikdy nechodí. Zarazil jsem se a částečně fascinován, částečně ovládnut děsem a hrůzou jsem hleděl dolů, do jámy. Byla hluboká a plná mrtvol. Hromadný hrob. Těla mužů, žen, dětí, mladých, starých, již tlející, ještě čerstvá. Jejich mrtvé schránky prolézali i na tu dálku jasně patrní červi – přímo se to tam jimi hemžilo. Otřásl jsem se odporem a vyjeveně sledoval, kterak se na čele jakéhosi anonymního dítěte usadil obrovský černý havran a vytrvale se mu snažil vyklovnout oko. Děsně dlouho trvalo, než se mu to s nechutným zvukem, s takovým tím čvachtavým lupnutím, které skoro znělo jako nějaké -blop-, podařilo. Pak spokojeně roztáhnul křídla a odletěl. Sledoval jsem ho a cítil, jak se mi z toho pohledu zvedl žaludek. Naslepo jsem ustoupil nazad a přitiskl si ruku na ústa.
A do někoho jsem vrazil.
„Co tady děláte, pane? Tady nemáte co dělat,“ obořil se na mě hrobník, statný muž s unavenou tváří. Jakmile viděl, že jsem z toho pohledu celý zaražený, jeho výraz se trochu změnil. „Jste v pořádku, pane…? Tohle jste vážně neměl vidět. Většina obyvatel našeho městečka tady vzadu nikdy nebyla. A zřejmě sem ani nikdy během svého života nezamíří. Kdo by o tohle stál, že jo. Stejně sem přijdou i oni, tak jako tak…“
„Co… to…?“ vykoktal jsem roztřeseně.
„Umírají příliš rychle,“ pokrčil hrobník rameny. „Nejde pro každého vykopat zvlášť hrob.“
Budu doopravdy zvracet, bleskne mi hlavou, tím spíš, když vidím, jak se havran vrací. V mysli mi opět vyvstane to -blop- a můj žaludek opět provokativně poskočí. „Nemůžou s tím ti lidé něco… dělat…?“ dostanu ze sebe pracně.
Hrobník se zasměje. „Jistě. Odjet odsud dřív, než morem onemocní. Taky byste to měl tak udělat, mladý pane.“
„Dobrý nápad,“ souhlasím a odpotácím se nazpět ke koním.

Twyla
Do Galatei jsme s Darienem dorazili hodně časně ráno. Sotva si mé oči přivykly šeru těsně před svítáním, zjistila jsem, že s hlavním městem Evale není něco v pořádku. Například mi přišlo docela divné, že v místech, kde měl být Jinův palác, jaksi… byla jenom naprosto děsivá ruina. Viděli jsme kouř, když jsme přijížděli zrovna do téhle části Evale, ale ani v nejmenším mě nenapadlo, že by mohl pocházet právě z Jinova sídla. A ano, při projíždění brány města jsem si nemohla nevšimnout, že všude kolem byli Aniny vojáci, ale opět mi nedošlo, že je to proto, že její lidé Galateu obsadili. Je mi z toho divně po těle.
Copak tys to nevěděla? Vládkyně převzala moc nad Evale. A nechala popravit Jina. To jsem se ti ale snažil vysvětlit už dávno. Nechápu, proč jsi mi nevěřila, podotkne pan Medi v mé mysli a já se docela mimoděk zachvěji.
No… slyšela jsem o tom… tedy, věděla jsem to… ale doufala jsem, že to není pravda.
Ohlédnu se na Dariena. I on zaraženě zírá na zbytky Galateijského hradu. Když ale navrhnu, že se půjdeme podívat blíž, zběsile zavrtí hlavou. „Ne. Ani náhodou. Tohle… to bohatě stačí.“ Odmlčí se a chvíli se kolem sebe bezradně rozhlíží. Pak tlumeně zavrčí. „Ten parchant…! Ten zatracený parchant!“ vřískne tak náhle, až sebou v úleku trhnu, a vycení zuby ve zlostné grimase. Teď už ty své tesáky rozhodně neskývá a já si jsem najednou zatraceně jistá, že není ani aytar, ani bein. Ale co je sakra zač?! „Jak mi mohl tak lhát?! Jak mne mohl tak strašně obelhat?! Já – já mu věřil! A on mi lhal!“
Cítím, jak mi mizí krev z obličeje. „Kdo…?“
„Ephemer!“ odsekne Darien. Pak zaváhá, chvíli přemýšlí, pak se ale ušklíbne a pokračuje: „Možná už je na čase ti říct, jak to skutečně bylo. Ano, na tvou záchranu mě najal tvůj bratr, ale tak trochu nepřímo. Hlavní osobou, která stála o tvé osvobození, byl Ephemer.“
„Proššš zsssrovna on…?“ nechápu.
Darien potřese hlavou s nakrátko oškubanými vlasy. „Kvůli Jinovi. A přitom musel vědět, že – že -“ Zakoktá se rozrušením. „Nerozumím tomu. Proč by chtěl, aby Awai…?“ Zarazí se a stiskne rty. „Samozřejmě. Awai. Awai! On nejspíš vůbec netuší, že jsi na svobodě, a přitom dál sděluje Vládkyni všechny informace, o které ho ta požádá. Co na mě tak koukáš? Copak tys to nevěděla? To tvůj bratr prozradil Vládkyni, co Jin chystá. Jenom kvůli tobě se tohle všechno stalo,“ učiní rozmáchlé gesto, kterým se patrně snaží zahrnout Galateu. Nebo rovnou celé Evale, co já vím. Odmlčí se, zatímco já ohromeně lapám po dechu a zdráhám se uvěřit tomu, co se mi tu Darien snaží namluvit. „Uvědomuješ si to vůbec, Twylo? Uvědomuješ si, co vlastně udělal?!“
„Já ti nevěřím,“ zašeptám. „Awai by nezsssradil –“
Darien se ušklíbne. „Kdo mluví o zradě? Tvůj bratr se zachoval velmi loajálně. Ovšem, jen vůči tobě.“
„A ssso vůššši Jinovi?!“ vyjeknu zoufale. „Já – já tomu prossstě nevěřím!“ Zatočí se mi z toho hlava. Klesnu na zem, na kolena, do sněhu, rozladěná, zděšená a zhnusená zároveň. „Sssso… sssso budeme dělat?“ šeptnu. „Myssslela jsssem, žššše ssse tady sssetkám sss bratrem… nebo alessspoň sss Jinem, ale… sssso teď?“
Darien se zamračí. „Nevím. Já se asi vrátím do Mai.“
Zaskočeně zamrkám. „Sssssožššše? Proššš?“
„Promluvit si s Ephemerem,“ prohlásí Darien klidně.
Potřesu hlavou. „Netušššila jssssem, žššše jsssi takový sssebevrah.“
Darien se odvrátí. „Ty to nechápeš, Twylo. Ten bastard mě hrozně podvedl, naprosto příšerným způsobem. Já obětoval tolik, ztratil jsem – udělal jsem -“ Nečekaně zmlkne. Ohlédnu se směrem, kam nehnutě zírá i on. Přichází k nám skupinka vojáků v barvách Aniny gardy. Darienova ruka sjede k jílci meče.
„Ne,“ zarazím jeho dlaň dříve, než stihne tasit zbraň. „Ne, prosssím.“
„Město je uzavřeno,“ hlásí jeden z gardy už z dálky. „Bez výslovného povolení naší milované Vládkyně sem mají zakázaný přístup všichni cizinci. Jak jste se sem dostali, vlastně? Zřejmě zrovna v pauze při střídání stráží? Taková nedbalost, za to někdo vyletí. Nicméně, musím vás požádat, abyste odsud odjeli.“ To už stojí přímo u nás. Ten, který je vede, střelí pohledem po mně, stále klečící v té špíně. „Jste v pořádku, slečno?“ podiví se a v hlase mu zazní skoro účast.
„Je,“ procedí Darien a zvedne mě, naprosto nekompromisně a skoro i bolestivě.
„Máte u sebe nějakou legitimaci?“ zajímá se velitel.
Legitimace. Další nesmysl, který Vládkyně zavedla. Každá myslící bytost je povinna u sebe nosit listinu, kde je zaznamenáno její jméno, rasa, někdy i povolání nebo rodokmen. Je to možná praktické při sčítání hlav v městečkách, ne však pro Lovce, Strážce nebo Ochránce, kteří jsou pořád v pohybu a ne vždy mají čas myslet na to, zda u sebe mají ten zbytečný cár pergamenu. Když pak dotyčný zemře, listina s jeho jménem a ostatními údaji je uložená na nejbližší matrice. Nechápu, na co to je, přijde mi to na hlavu padlé. A hlavně… já svou legitimaci u sebe nemám, má ji Vládkyně.
„Tu legitimaci, prosím,“ zdůrazní voják. Jenom vojáci, přímo sloužící Vládkyni, mají pravomoc tuhle listinu požadovat od kohokoliv. A při odmítnutí, nespolupráci nebo v případě, že údaje v listině nesouhlasí, mohou dokonce onu osobu bez prodlení popravit.
Zaváhám. „Já…“
„V pořádku, miláčku,“ usměje se Darien. „Mám obě legitimace u sebe.“ A skutečně, z brašny na sedle svého koně vytáhne ty dva dokumenty s pečetí úředníků naší Vládkyně a podá je veliteli. Ten je začne zkoumat. Neklidně se ošiju a ohlédnu na Dariena, ten se ale zašklebí a přitáhne si mě blíž. A políbí mě. Sice jen tak naoko, ale polibek to je.
„Takže novomanželé…“ protáhne velitel.
„Přesně tak,“ přikývne Darien šťastně a obejme mě tak, že jeho dlaně spočinou na mém břiše. „Jsme v očekávání. Máme z toho obrovskou radost.“
„Stejně to bude mutant…“ uchichtne se ze skupinky jeden voják a ostatní se rozesmějí s ním. Cítím se skoro dotčeně, i když samozřejmě žádné dítě nečekám. Mutant. To, že já jsem bein a Darien je aytar, to přece neznamená, že se nám narodí míšenec. A i kdyby, není přece důvod kvůli tomu mít ten opovržlivý tón! Mám co dělat, abych na to nijak nereagovala.
Velitel naše listiny zase sroluje. „Gratuluji. Co pohledáváte v Galatee?“
„Jsme na cestě do Fooronu. Jenom jsme chtěli doplnit zásoby,“ odpoví Darien zcela přirozeně a já nevědět, že lže, nemám sebemenší podezření, že to, co říká, nemyslí upřímně. „Byli jsme teď trochu mimo civilizaci, na venkově u rodiny mé milované, takže jsme netušili tyhle novinky,“ pokrčí rameny. „Ale myslím, že už bylo na čase.“
Velitel se pousměje. „To si myslím taky.“
„Opravdu by nešlo, abychom tady ve městě přenocovali?“ vyzvídá Darien. „Jsme unavení.“
Velitel zaváhá, pak se ale zadívá na mě a znejistí. „Nemělo by to jít, ale když je tady mladá paní těhotná… možná bychom mohli přimhouřit očko… Co, chlapi?“ ohlédne se na své muže. Ti pokrčí rameny, je jim zjevně jedno, co s námi bude. Ohromeně na něj zírám. Zatím jsem se ještě nesetkala s vojákem naší Vládkyně, který by byl takhle… chápavý! „No tak dobře, jenom na jednu noc,“ svolí nakonec a mávne rukou k nejbližšímu domu. „Támhle ta strážnice je teď prázdná. Tak jestli vám to bude stačit…“
Darien se zazubí a já se opět bedlivě zaměřím na jeho tesáky. „Bohatě. Díky, pane.“
Neujde mi, jak si nás ta jednotka prohlíží. Myslím, že tihle nebudou tak pozorní jako jejich velitel. Dozajista jim neušlo, že cestujeme nalehko, jenom bytelně ozbrojeni. Mlčky se necháme uvést do velké místnosti. Zřejmě to byla také kasárna, bleskne mi hlavou, protože v tom pokoji jsou jenom dvě řady postelí a jinak nic. Jakmile pak osamíme, posadím se na jednu z mnoha postelí a podložím si rukama bradu:
„A sssso teď?“
Darien si povzdechne. „Blíží se bouřka, stejně by se nám cestovalo špatně. Zůstaneme tu, přespíme a ráno se naše cesty rozdělí. Já vyrazím do Mai, ty… ty můžeš jít, kam chceš, jseš přece svobodná.“
„Nechsssi nikam. Chsssi tebe,“ odseknu, vyskočím na nohy, přitáhnu si ho blíž a políbím ho. Pořádně. Skutečně. A než se vzpamatuji, on mnou najednou mrští na postel, div mi nevyrazí dech, a já si uvědomím, že se nade mnou sklání a jeho vlasy mě šimrají na tváři. „I kdyby jen na jednu nosss –“ začnu, ale Darien mi zacpe pusu svými ústy. Cítím, jak mě při tom jedna jeho ruka jemně a skoro nenápadně hladí po stehně. Nasucho polknu. Jak jsem spadla na postel, kabátec se mi vyhrnul nebezpečně vysoko, a jeho pátravá dlaň pod něj neomylně zamíří.
„Chci, abys byla volná,“ zavrní a začne mě líbat na krku, kdežto jeho prsty zatím mapují každý kousíček mé náhle rozpálené pokožky. „Ne v zajetí Vládkyně. Když… když odejdeš se mnou, může se stát… no, že tě zase zajme… nebo zabije…“
„To je mi užšš jedno,“ ušklíbnu se, zatímco on mi začne ožužlávat klíční kost. A potom lehce skousne, což mě sice zaskočí, ale i příjemně vzruší. Nechám jeho rty, aby jemně laskaly kůži, po které stéká má krev, a uvědomím si, že bych se měla taky zapojit, ať tu neležím jako dřevo. Nadzvednu se tedy a spojím své rty s jeho, ale polibek je to krátký, protože Darien mě odstrčí a zavrtí hlavou.
„Neměla bys…“ nesouhlasí a napřímí se. „Já… mám talent dostávat se do nebezpečí. Nechci, aby se ti něco stalo.“
Ušklíbnu se. „Dariene, jssssem velká holka. Můžšššu sssse rozssshodovat sssama.“ S tím se nad něj překulím, až trochu zaskočeně hekne, a dlouze na něj pohlédnu. S těmi modrými vlasy a jasně modrýma očima je tak nádherný… a je tu jenom pro mě. Skoro mě to děsí. „A proto sssse teď chsssi sss tebou pomilovat,“ oznámím mu, kdyby mu to náhodou nedošlo, a v rychlosti ho zbavuji svršků.
Darien slízne krev, která mi zatéká pod svetr, a zčistajasna se usměje. „Jak tedy myslíš…“
Zazubení mu vrátím a pokračuji v jeho svlékání. Jakmile mu ale sundám kytlici, zarazím se a rychle rukou ucuknu. Byl to jen letmý dotek, ale zdá se mi, že s jeho zády není něco v pořádku… „Sssso to zsssatrassseně…?“ vydechnu a přesunu se za něj. „Při bozsssích!“ Rukou si zakryju ústa, abych nevykřikla. Pohled na jeho zmrzačená záda je děsivý. Darien se zamračí a kytlici si zase rychle stáhne. Rázem pochopím, proto ty zuby, proto ta krvelačnost! „Ty jssssi ssssantorie?!“
Byl jsem,“ zavrčí.
„Tím, žšše sssi usssekneš křídla, sssantorií být nepřessstaneššš,“ namítnu.
Otráveně protočí oči, uchopí má zápěstí v téměř bolestivém železném stisku a převalí se nade mě. „Ty ničemu nerozumíš,“ procedí a kousne mne znovu, tentokrát do ušního lalůčku. I ten mi prokousne. Jen to tak štípne, ale tak nějak… hezky. Prohnu se v zádech, bolestí i vzrušením. „Tak chceš si to teda rozdat, nebo ne?“ zajímá se Darien a vyzní to hrubě…, a přitom smyslně.
„Mysssslím, žššše to musssíme udělat, Dariene. Jsssme přessse novomanžššelé…“ pousměju se.

Richard
Poznám ho podle hlasu. Naprosto bezpečně.
Usedneme s Tinetophe v hospodě a poručíme si žejdlík horké medoviny, celí zkřehlí a unavení. „Richarde, nemůžeme se zastavovat v každém větším městě a ptát se kdejakého šarlatána na ty kameny,“ kárala mě právě Tinetophe, které jenom v těch modrých šatech a Awaiově kabátě musela být příšerná zima. „Navíc… za tohle zboží bychom museli zaplatit neskutečnou sumu zlata. To nemáme.“
„Ne, ale můžeme si ho obstarat,“ oponuji jí, ještě celý otřesený z těch všech wellarských měst. Mor se dostal snad naprosto všude. Viděli jsme nejen mrtvoly, ale i nemocné, umírající a trpící… bylo to hrozný. Nějak se nemůžu těch děsivých obrazů, které mi stále vyvstávají před očima, zbavit. „Tím obstarat myslím samozřejmě někoho zabít a okrást, třeba.“
„Nech toho,“ okřikne mě Tinetophe. „Takhle ani nepřemýšlej. Stejně si myslím, že tímhle jenom ztrácíme čas. Čas, který stejně nemáme. To musíš uznat sám. Nechápu, jak mi můžeš dávat přednášku o tom, jak strašně jsem se chtěla zachovat, a přitom sám zdržuješ. Kdybychom jeli rovnou tam, tak -“
„- tak to stejně nestihneme,“ přeruším ji rozladěně. „Viděla jsi Kuroa. On… Každá minuta je drahá. Možná –“
A pak ho zaslechnu. Ten výrazný, nepřeslechnutelně zvonivý hlas. „… a když si uvědomím, že právě po mně, kotě, toužila Vládkyně… huh, jsem z toho docela vzrušenej. Ne, vážně. Chtěla mě zabít. Mě. Prostě mě chtěla,“ zdůrazňuje ten muž téměř pyšně. Otočím se a pohledem pátrám v davu. „Téměř mě fascinuje, jak důležitý pro ni jsem… Uvědomuješ si vůbec, krásko, co to znamená? Zítra mohu být mrtvý. Děsivé. Myslím, že my aytarové si nevážíme života tolik, jak bychom měli. Život je přece krásný. A také pomíjivý. A já zastávám názor, že je třeba vychutnat si každou chviličku –“
Konečně ho zahlédnu. Na klíně mu sedí jakési děvče, druhé hltá každé jeho slovo zleva, třetí zprava. A on je zase tím svým otřesně odporným způsobem hezký. A když si uvědomím, jak musím vypadat já… „Shane!“ zahřímám na celou putyku. „Jseš to ty?!“
Jmenovaný se ohlédne, zastrčí si zrzavé vlasy za ucho a chvíli na mě nechápavě hledí. Pak se rozzáří. „Rucharde!“ pozná mě a shodí ze sebe dotírající nadržené slečny. „S dovolením…“ usměje se na ně tím svým oslňujícím úsměvem a dojde až k našemu stolu. „Rucharde… Věděl jsem, že se spolu ještě setkáme, ale netušil jsem, že zrovna teď, zrovna… tady. Vlastně jsem to čekal až o pár dní později. Není to divné? Změnili jste trasu, že ano?“ Odmlčí se, nevyčká ani na mou odpověď, a plně soustředí svou pozornost na Tinetophe. „Ach… to jste vy. Ani nevíte, jak rád vidím něco tak nádherného,“ vysekne před ní ukázkové pukrle. „Já se jmenuji Shane a jsem plně oddán k vašim službám, má paní –“
Odkašlu si. „Hej, borče, dáma je tu se mnou, aby bylo jasno…“
„Shane? Ten Shane? Od Mystery?“ podiví se Tinetophe. „Co tady děláš?“
Shane se zatváří jako uličník. „No… řekl bych, že piju, ale mé Mistryni to neříkejte, ta si totiž myslí, že jsem na alkohol ještě příliš mladý. Co zrovna ta může vědět, že?“ zasměje se a přisedne si k nám, aniž by se dovolil. „Vlastně, Rucharde…“ otočí se na mě a stiskne mé dlaně ve svých. Je mi to nepříjemné, takže se mu vytrhnu. „Omlouvám se ti. Nechtěl jsem tě nechat v té kobce v Tronne. Jenže… já nevěděl, kdo jsi. Došlo mi to až poté, co jsem opustil město… a pak už jsem se pro tebe vrátit nemohl. Mrzí mě to. Odpustíš mi to? S potěšením bych ti to nějak vynahradil, jestli –“
„Bezva, tohle slyším doopravdy rád,“ chytím ho za slovo. „Vynahradit mi to totiž můžeš hned. Při útěku z Tronne byl jeden můj přítel, Kuro, zraněn jedem Venenum. Potřebujeme sehnat životně nutně kameny z hory Rudeef.“
Shane zamrká. „Kameny? Z Rudeefu? Ale ty já u sebe samozřejmě nemám –“
Ušklíbnu se. „To mi je jasný. Ale umíš se přece teleportovat. Takže se prostě a jednoduše teleportni do Fooronu a ty kameny mi dones.“ Shane na mě nevěřícně zírá, ústa pootevřená, jako by nedokázal uvěřit tomu, co po něm chci. Obdivuji na něm, že při téhle grimase nevypadá jako naprostý idiot, kterému chybí jenom slina kanoucí z koutku, protože takhle to u většiny smrtelníků většinou dopadá. Ne, Shane opět působí dojmem překrásnýho modela. Hnus. Začínám z něj mít komplexy. Kdyby na něj alespoň Tinetophe tak nekoukala! Myslím, že… že žárlím. Zatracenej kluk. Oslovil jsem ho jenom proto, že nám může pomoct, ne aby sváděl Tinetophe. Mou Tinetophe! „Co je? Máš s tím snad nějakej problém?!“ zavrčím.
„No, vlastně… ano,“ přizná Shane neklidně. „Umím se přemisťovat, ale jenom na místa, která znám, kde jsem byl, která jsem viděl. Tady jsem ale ještě nikdy v životě nebyl. Mohlo by se stát, že bych se ocitl někde dvacet stop pod zemí nebo kdesi ve vzduchu a při dopadu bych si zlámal všechny kosti v těle, takže bych vám ty kameny stejně nemohl dodat…“
„Jsem ochotnej to riskovat,“ ušklíbnu se.
„Ty možná,“ brblá Shane. „Ale mysli na mě… Polámaný končetiny by mi neslušely.“
Zaváhám. „Tak… tak co kdybys s sebou někoho vzal? Třeba mě? Nebo Tinetophe?“
Shane se kousne do rtu. „Já nevím, Rucharde… Jinou osobu jsem ještě nikdy nepřemisťoval. Jenom sebe. Mohlo by to být nebezpečné. A já… já nevím, jestli na to mám.“
„Říkal jsi mi přece, že jsi nejmocnější mág,“ připomenu mu rozladěně.
Shane pokývá hlavou. „To jsem. Silnější než Mystery. Silnější než Wynewer.“
Tinetophe se zašklebí. „Silnější než Wynewer…?“
Shane na ni zcela vážně pohlédne. „Ano, silnější než Wynewer. Já se na rozdíl od ní dokázal dostat z vězení. Z vězení, které bylo obehnané kolem dokola magickou zábranou. Tak kdo je lepší čaroděj…? Ne, nemusíte odpovídat. Já vím, že jsem lepší než ona. Navíc, já ovládl hmotu. Pátý živel. Jsem na nejvyšší možné magické úrovni. Vlastně ještě kousek za ní.“
„V tom případě… se ti to kouzlo povede,“ ozvu se znovu. „Prosím. On… on zemře, když mu ty kameny nedodáme co nejrychleji. A to prostě nedovolím.“
Shane si povzdechne. „No… zkusit to můžu. Třeba si ty kosti zláme ten, kdo se bude se mnou přemisťovat, a já se mu pak budu moct vysmívat,“ zazubí se poťouchle a vstane. „Tak dobře. Udělám to. Ačkoliv si nejsem si nejsem moc jist, zda v sobě budu mít dostatek Moci i na cestu zpátky. Nicméně… koho z vás mám vzít s sebou? Který z vás mi přijde přitažlivější…? No, je to těžké rozhodování, ale myslím, že to bude nepochybně tady sleč –“
„Vezmeš mě,“ přeruším ho rychle. „Bez debat.“
Shane s úsměvem přikývne. „Jak myslíš, Rucharde. Pokusíme se o to ve stájích. Tady je příliš mnoho zvědavých očí a lidí ochotných nás zabít nebo udat jenom proto, že se dopustíme nějakého magického kousku,“ uchichtne se, hodí na sebe svůj kabátec a zamíří ke dveřím. Já i Tinetophe ho následujeme do konírny, zatímco Shane mě vezme za paži a oznámí mi: „Než se do toho ale dáme, musím tě varovat. Přemisťování je poměrně… fyzicky náročné. Doufám, že jsi toho dnes moc nesnědl a nevypil, protože ti mohu zaručit, že to půjde dozajista ven. Věř že vím o čem mluvím – než jsem si na to zvykl, hodil jsem šavli vždycky.“
„To přežiju,“ mávnu rukou. „Tinetophe…“ ohlédnu se na ni. „Jestli se do hodiny nevrátíme, znamená to, že jsme buď mrtví, nebo že se nemůžeme dostat zpátky. Každopádně, moc tě prosím, v obou případech vezmi koně a jeď tam pro nás.“
„Jistě. Jak dlouho je hodina…?“ zajímá se Tinetophe.
Znejistím. „No to nevím, jak se čas počítá u vás… ale dejme tomu, do soumraku.“
Tinetophe přikývne. „Tak dobře. A… Richarde… buď opatrný. Víš přece, jak jsi důležitý. Dávej na sebe pozor. Aspoň jednou, ano?“ Než ji stihnu ubezpečit, že jsem opatrnost sama, zničehonic mě obejme – a políbí. Jsem rád, že jsem neplácl tu přihlouplou hlášku dřív, než mě začala objímat, jinak by se určitě se mnou začala hádat a bylo by po romantice. Takhle, jakmile nadzvedla hlavu a zlehka mě líbla na rty, jsem konečně zareagoval včas a správně – v rychlosti jsem zvedl ruce, jednu jí položil kolem boků, druhou jsem si přitáhl blíž její hlavu, tak, aby mi nemohla utéct, a políbil jsem ji pořádně. Tedy, byl to zajímavý nezvyk, když se nebránila, ale líbala tedy perfektně, hrozně dravě. Bylo podivný, že převzala iniciativu sama, když jsme se kousli, ale i to se mi líbilo. Vychutnával bych si její rty i hbitý jazýček daleko víc a mnohem déle, ale Shane, stojící vedle nás, významně poznamenal:
„Já myslel, že spěcháte…“
Přestaneme se s Tinetophe líbat a poodstoupíme od sebe. „No… jo… spěcháme,“ vykoktám ze sebe a cítím, že jsem celý červený – a při tom se modlím, aby na mně nebylo mé vzrušení moc vidět, protože kdyby se mi teď postavil, bylo by to trapný naprosto maximálně. „Takže… ehmmm… jdeme na to…?“ ohlédnu se na Shanea.
„Jo,“ souhlasí ten.
Tinetophe mě chytne za ruku. „Počkej… pro jistotu si vezmi s sebou zbraň.“
„Mám tu tvou dýku,“ namítnu.
„Ne, mám na mysli… pořádnou zbraň,“ vyvede mne Tinetophe z omylu a vtiskne mi do ruky svůj meč. Ohromeně na ni pohlédnu:
„Cože…? Měl jsem za to, že jsi říkala, že nejsem –“
Tinetophe nakrčí nos. „Taky že nejsi, ale pro tentokrát.“
„A co budeš mít ty?“ žasnu.
Tinetophe se usměje. „Nemyslím si, že by mi hrozilo nebezpečí. A v každém případě mohu zbraň někomu sebrat. Neboj se o mě, Richarde. Jsem velká holka. Umím se o sebe postarat.“
„Věděl jsem to,“ zazubím se, připevním meč za opasek a dojdu ke Shaneovi. „A co teď?“
Shane se ošije. „Nejsem si jistej. Prostě se mě nějak pevně chyť a uvidíme.“ Zapřu mu tedy ruce o opasek, tak, abych ho někde cestou „neztratil“, a na jeho výzvu, abych zavřel oči, tak učiním. „A snaž se být v klidu,“ dodá Shane významně. Takže já oči zase otevřu a hodlám se zajímat, proč zrovna v klidu, ale to už Shane překříží ruce před očima, skloní hlavu a všude kolem něj a posléze i kolem mě se rozzáří jasné oranžové světlo. Je natolik oslepující, že jsem nucen se od něj odvrátit a přece jenom ty oči zavřít, ale ne ze strachu, abych se, jak mě Shane varoval, nepozvracel, ale abych o ně nepřišel.
A potom mám hrozně divnej pocit. Je mi skoro jako bych byl v letadle a prudce stoupal (nebo klesal?), zároveň cítím, že nemám pevnou půdu pod nohama, a i když to musí trvat sotva vteřinku, přísahal bych, že mi před očima proběhl celej můj život. Načež mi Shane vyklouzl, pak jsem zaslechl jeho výkřik, z čehož jsem usoudil, že jsme už konečně na místě, a začal jsem nekontrolovatelně zvracet.
Jakmile jsem získal dojem, že jsem ze sebe vyvrhl i to, co jsem nikdy nejedl, jsem se teprve nyní odvážil otevřít oči. A zjistil, že visím v jakémsi stromě, zaklesnutý do větví, hrozně vysoko. Zemi jsem viděl kdesi hluboko pod sebou a docela mimoděk se mi vybavila Shaneho slova o těch zlámaných kostech. Takže jsem se poblinkal znovu a skutečně jsem přitom litoval, že jsem se na tuhle misi dobrovolně přihlásil. Představa, že tohle budu muset absolvovat ještě jednou, je mi už teď velmi nepříjemná.
„Shane…?“ pípnu. „Kde jseš? Žiješ?“
„Jo, ale propadl jsem až sem,“ zavrčí Shane o několik řad větvoví níž.
S úlevou se usměju. „Jseš v pořádku?“
„Nejsem! Poblil jsi mi boty,“ odsekne Shane.
Rozesměju se. „Promiň… Jak ti je?“
„Jsem hrozně unavenej…“ zamumlá Shane. „Musel jsem použít otřesný množství Moci…“
„A… dostaneš nás zpátky?“ zaváhám.
Shane na mě rozladěně pohlédne. „Jsem snad myší vocas?!“
„Já nevím… Jseš?“ nechápu.
„Nejsem! A proto to zvládnu,“ setře mě Shane a ladně se přetočí na větvi. „Jdeme dolů.“
Bleskne mi hlavou, že před takovým artistickým číslem jsem se měl sjet, aby mi to šlo tak snadno, jako když jsem byl odhodlaný vyšplhat do věže jenom po copu u princezny Dariny, ale bohužel, můj perník zůstal v sedle mého koně, takže všechny mé naděje na rauš jsou beznadějně pryč. Zaúpím tedy a opatrně slézám za Shaneem. Zmínil jsem se někdy o tom, jakou mám příšernou hrůzu z výšek…?
Sotvaže se konečně dotknu nohama pevné země, hlasitě vydechnu a klesnu na kolena.
„Dobrý?“ ohlédne se na mě Shane a spokojeně potřese hlavou. „Výšku jsem moc nevychytal, ale jinak… jsme tady. Uprostřed hory. Musíme se dostat až nahoru, tam, jak je ta bývalá tvrz. Ta je jenom kousíček od jícnu, kde jsou ty zázračné kameny. Ale… nechci, Rucharde, aby sis od nich sliboval něco víc, než co jsou… jsou sice protilékem na všechny jedy celé Země, ale musí být ještě šance –“
„Tak nemluvme a pojďme,“ procedím a sám mu jdu příkladem. Když se tak drápeme do toho kopce, poznamenám: „Nechápu, jakého tvora napadlo udělat přímo na jícnu sopky tvrz… To je přece blbost, ne?“
„Ta tvrz tam nebyla vždycky,“ oponuje mi Shane. „Tu tam nechal postavit wellarský král Tal II., před mnoha a mnoha lety. Tehdy to byla obyčejná hora, ne sopka. Ale Tal patřil k těm málo beinům nadaným předvídavostí, takže věděl, že jednoho dne bude ta hora chrlit lávu – a právě ten den měla být poražena dcera Thaara, Lia. Proto tam nechal Tal postavit tvrz.“
Zastavím se, abych se vydýchal (zatraceně, asi bych neměl tolik kouřit, začínám to na plicích nepěkně cítit). „Lia? To je zase kdo?“
„O Thaarovi jsi slyšel, ne? Démon, který vládl Zemi – a jehož vtělením je údajně tvá sestra. Lia byla jeho dcera. Vlastně by se dalo říct, že to byla nevlastní sestra Vládce Orleetha, ale to bylo v době, kdy byl Orleeth ještě na švestkách,“ vysvětluje mi Shane trpělivě. „Údajně to byla velmi mocná, ale také velmi arogantní polodémonka, která vynalezla Nemrtvé a zničila první primitivní panství, jen aby udělala dojem na svého otce. Jenže netušila, že se jí obával i sám Thaar, takže ten ji zradil a spolčil se tajně s králem Talem. A ten souhlasil, protože věděl, že to je jeho osud. Prý se s Liou utkali právě tady, na Rudeefu. Tal v boji sice přišel o ruku, ale Lia o život – spadla do chřtánu sopky, sotva ta začala chrlit lávu. Právě proto jsou zde ty kameny tak… podivuhodné. Lia měla totiž dar oživovat i mrtvé… nebo co.“
„Žjóva,“ protáhnu uznale. Doklopýtali jsme až k pootevřené ztrouchnivělé bráně. „Tak, jsme tady. Tohle by neměl být problém, ne…? Bylo to přece před dávnými lety –“ prohlásím a otevřu bránu dokořán. V ten okamžik mě Shane srazí na zem a já, ve chvíli, kdy se zabořím do sněhu, si uvědomím, že v místech, kde jsem měl ještě před chvílí hlavu, se do dřeva zabořila sekyrka. „Do prdele!“ vyjeknu a hned se hrabu na nohy – a hlavně, tasit Tinetophin meč (a v duchu jí gratuluju, že ji vůbec napadlo mi s sebou tuhle zbraň dát).
Vstříc mi vyjde jakýsi muž, několik Nemrtvých těsně za sebou. Poznám ho okamžitě: Sběratel. Ačkoliv nyní má místo nosu pahýl, kus hlavy taky někde potratil, a ta ruka, kterou drží meč, rozhodně ještě minule nebyla jeho, pořád ho dokáži naprosto bezpečně identifikovat. „Věděli jsme, že sem přijdeš, poutníče,“ osloví mě Sběratel bezbarvým, i když bych řekl, že přece jenom trochu pobaveným hlasem. „Ten drzý bein, kterého jsme škrábli svým jedem, ještě nezemřel, je to tak? Jaká škoda… Ale buď ujištěn, že bez zdejších kamenů nevydrží ani do rána. Nedáme vám příležitost mu je včas doručit.“
„Ty parchante!“ syknu.
„Rucharde, ne…!“ vyjekne Shane, jakmile se vrhnu kupředu, ale já ho neposlouchám (ačkoliv nyní zpětně si uvědomuji, že jsem se zachoval jako pitomec – spíš jsem ho měl nechat, aby kouzlil, místo abych se sebejistě hnal do předem prohraného souboje), pohodím si meč v ruce a zaútočím na Sběratele. Nejspíš to bylo tím, že po těch dnech, co jsem strávil imobilní na lůžku v nemocnici a přemýšlel nad vším možným i nemožným, potřeboval jsem se nějak vybít. Doslova a do písmene. Takže udeřím na Sběratele – a ten můj úder bez problémů vykryje, podrazí mi nohy, takže já se rozplácnu na zemi, a zasměje se:
„Netušili jsme, že to s tebou bude tak legrační. Vy,“ otočí se na Nemrtvé za sebou. „Vezměte si na starost toho zrzavého.“
Shane se ušklíbne. „Teď jste mi ale udělal radost, Mistře. Trocha tréninku nikdy neuškodí.“
Vyskočím, protočím meč a tnu po Sběrateli. Toho konečně donutím tasit jeho zbraň, vzápětí toho ovšem lituji, neboť jeho meč je… no, poněkud neobvyklý. Děsně rychle se pohybuje. Vypadá skoro jako nějaký hodně zdobený meč zakončený ostrým hákem, ale dokáže se téměř rozložit a poté bez přehánění působí dojmem, jako by měl čepelí daleko víc než jen jednu. Mám co dělat, abych jej odrazil, když se po mně ožene, neboť ty nebezpečně ostré hroty jsou najednou všude kolem mě a já jsem nucen ucouvnout. Mimoděk se ohlédnu. Shane čaruje, seč mu Moc stačí, ale vypadá to, že se skvěle baví, jak ty Nemrtvé porcuje. Dokonce bych byl schopnej i přísahat, že jsem zaslechl, jak se uchechtl. Meč se mi opět mihne před hrudí a tentokrát mě zasáhne, letmo mě škrábne do paže, kousek pod náramenním chráničem. Překvapeně vyjeknu.
„Soustřeď se,“ pokárá mě Sběratel. „Nechceme tě zabít tak snadno.“
„Proč mě vlastně chcete zabít?!“ vydechnu, ale není mi dopřána žádná odpověď, protože na mě Sběratel zaútočí znovu. Meč jakoby explodoval, několik čepelí se rozletí na všechny strany a já jsem nucen vrhnout se na zem a překulit se pod nimi, aby mi neublížily. Tak se ovšem dostanu za Sběratele a hodlám toho využít, ale Sběratel není hlupák a aniž by mi dal chviličku, během které bych mu mohl třeba useknout hlavu, přetočí svůj meč nad hlavou a ačkoliv stojím dost daleko, opět mě škrábne. Do ucha. Vřísknu a cítím, jak mi po krku stéká horká krev. „Hej, já ty uši potřebuju!“
„Ale jak dlouho ještě? Nám se taky líbí, chceme je,“ posmívá se mi Sběratel, stále ještě ke mně otočený zády.
Dotčeně se zamračím a tnu po něm, ale dle očekávání se mi podaří jej jenom lehce štrejchnout na rameni. Sběratel lehce ustoupí a ožene se po mně mečem, evidentně zaskočený z toho, že jsem se k němu dostal tak blízko. Jednu čepel odrazím snadno, druhé se vyhnu, před třetí musím zdrhat, takže udělám krok nazad, zapotácím se a posadím se přímo do sněhu, což sice vypadá blbě, ale paradoxně mi to zachrání život, protože kdybych nespadl, nejspíš by mě čtvrtá čepel podřízla.
„Bastarde,“ procedím a prudce vyrazím kupředu. Vlastně ani nevím, co mě to napadlo, nespíš jsem si najednou vzpomněl na fotbal – a rozhodl se ho zfaulovat. V první chvíli mě napadlo mu dát jesličky, ale potom jsem si řekl, že by mi to nemuselo vyjít, a prostě jsem se na něj vrhnul. Vlastně ani nevím, čeho jsem hodlal dosáhnout. Nejspíš jsem se snažil mu vyrazit tu zatracenou zbraň z ruky. Jenže jakmile jsem se mu pověsil na paži, ta povolila a já spadl na zem i s jeho horní končetinou ve svých dlaních. „Fuuuj!“ vykviknu a pustím to. Vzápětí si ovšem uvědomím, že ta ruka upadla i s mečem, takže jsem po té pitomé zbrani skočil. Nechápu proč, ale když jsem se s ní pokusil ohnat, vůbec to neudělalo požadovaný efekt, najednou jako by to byl naprosto obyčejnej zahnutej meč. „No jasně… silová zbraň,“ zabručím spíš pro sebe. „Neumím ovládat Moc…“
„Drzá příšero… jak se opovažuješ sahat na náš meč?!“ zavrčí Sběratel (od něj teda fakt sedlo oslovení „příšero“, tsss!). Napřáhnu se a zabodnu mu meč do těla, ale kupodivu to na něj žádný dojem neudělá, jenom se ušklíbne a přestože mu ční čepel jeho vlastního meče ze žaludku, dojde až ke mně, naprosto nevzrušeně, a vrazí mi ránu do obličeje tak silnou, že si překousnu ret a před očima se mi roztančí hvězdičky.
V ten moment by mě mohl zabít. Klidně. Já tam totiž sedím na zemi, točí se mi hlava a vůbec nevím, čím jsem, on se nade mnou tyčí… a já nejsem ani v nejmenším schopnej se bránit. Jenže v tu chvíli konečně přiskočí Shane a Sběratele svou jasně oranžovou Mocí srazí stranou. „Rucharde! Dobrý?“ štěkne na mě.
Omámeně přikývnu. „Jo… asi… jo.“
„Aspoň že tak.“ Shane se postaví přede mě, aby Sběrateli dal jasně najevo, že mě hodlá bránit, a opět zkříží paže. „Ruchard do vaší sbírky patřit nebude!“ křikne na něj. „To si to budete muset nejdřív rozdat se mnou – a porazit mě. A na to nemáte, můj Mistře…!“
Sběratel se ušklíbne. „Ach, zase tohle sebejisté děcko…“ konstatuje téměř otráveně.
„Bojíte se jít se mnou na duel?“ Ve Shaneově hlase zazní pousmání.
„Nebojíme se. Ale nechceme s tebou ztrácet čas,“ odsekne Sběratel.
„A proto napadáte slabšího? Styďte se,“ baví se Shane.
Sběratel se na něj zamračí, pak vrhne krátký, zachmuřený pohled na mě, krčícího se jako zbabělec za Shaneem, a v příští chvíli prostě… zmizí. Najednou tam už prostě nestojí, jako kdyby tam nebyl nikdy, jako by byl jenom nějakej hodně divnej přelud. Promnu si čelo. Třeba jenom odběhl. To je určitě tím, jak hodně mě praštil. Ještě asi nejsem schopnej zcela vnímat.
Shane ke mně přiklekne. „Rucharde? V pohodě?“ zajímá se starostlivě.
„Jo,“ přitakám. „Ale pořád jsem trochu… mimo.“
Shane se uchichtne. „To vidím. A taky vidím, že nemáš kus ucha.“
„Jéžiš, jsem zrůda…“ vzdychnu.
Shane si mne dlouze prohlédne. „Takže stejnej jako předtím.“
Potřesu hlavou, ale k úsměvu se nějak donutit nemůžu. „Nejspíš…“ Napřímím se. „Počkej…“ vzpomenu si. „Tys Sběratele oslovil jako… Mistra? Je to možný…?“
Shane klidně přisvědčí. „Ano. Mystery nebyla jediná má Mistryně – ačkoliv u té jsem strávil nejvíce času. Říkal jsem ti, že jsem nejmocnější. Každý Mistr mě měl naučit tomu, co on uměl nejlépe. U Sběratele, dříve Koorekutha, jsem se učil vodní magii. A nekromancii. Ale velice snadno jsem se brzy stal lepším než on. Není to ironie? Mohl by mi být dědečkem.“
Zašklebím se. „Takovéhohle dědečka bych fakticky nechtěl.“
Shane se zasměje. „To mi povídej. Málem jsme se povraždili, když mě učil. Pak se ale přidal k Tiwanaineiře. A já ho zabil doopravdy. Kdo mohl tušit, že to má ten hajzl pojištěný? Nemohl jsem ho zabít… no, definitivně. Mělo mě ale napadnout, že člověk, který je nepřekonatelný nekromant, jen horko těžko bude pouze smrtelný… Kdybych ho zabil jako každého normálního Nemrtvého, byl by klid a on by tu pořád nestrašil.“
Povzdechnu si a vstanu. Mám pocit, že mě bolí snad celé tělo. „Dobře, dobře… Dost už přednášek. Kde jsou ty kameny?“

Tinetophe
„Zatracenej Shane,“ ulevím si, jakmile jsem schopna se nadechnout v přestávce mezi mnoha výpady svého soupeře. Jeden z otců těch nepochybně nezletilých dívek, které ten mladý mág ukecával v hospodě, za námi pochopitelně vyšel, jakmile jsme se zvedli od stolu a zamířili do stáje. Měla jsem být mnohem pozornější a všimnout si ho, že nás pozoruje. A když ne při tom, tak mi alespoň nemělo ujít, že se nenápadně zase vytratil, to když Shane použil kouzlo, a došel si pro posily. Jasně, byli to vidláci, ale bylo jich hodně. Musela jsem aktivovat pomocné Ochránce. Už podruhé od doby, co jsem na téhle šílené výpravě. Jenže teď mi to šlo podivně snadno.
Nelhala jsem Richardovi. Neumím používat Moc, nejsem jí nadaná. Dokonce ani jakožto Ochránkyně. Vlastně jsem dost podprůměrná, co se tohohle týče. Jenže umím vyvolat hodně Ochránců a v boji jsem také dobrá. Když mám dobrý den, povede se mi aktivovat pomocníků pět. Vlastně, abych byla přesná, tak šest, ale toho hlavního se aktivovat neopovážím. Je to moc nebezpečné. Když zemřou ti běžní pomocní Ochránci, nic se mi nestane. Jde jen o mé stínové kopie, nic víc, nic míň. Kdyby byl ale zabitý můj hlavní stín, zemřu i já. Žádná bytost přece nemůže žít bez svého stínu.
A teď jsem jich musela aktivovat pět. A přitom mě to vůbec nevysílilo. Báječné. Nejspíš si na to začínám zvykat – ačkoliv tři stíny jsem už ztratila. Kromě toho mě tenhle boj prostě baví, protože mohu čarovat… svým způsobem. Ta podivná Moc, kterou vládnu, je totiž úžasná. A silná. Už jsem zbořila polovinu stáje. Mé stíny kouzlit neumí, ale já ano. Skoro to nebolí. Vlastně kdybych neviděla tu krev, která mi barví rukáv, ani bych nevěděla, že mi to nějakou bolest působí. Přece… musí, ne?
Odrazím úder vedený na hlavu a pokusím se seknout nejbližšímu sedlákovi po nechráněném krku. Vesničan není hloupý, včas uskočí. Wellarští lidé jsou sice tak trochu venkovani, ale všichni umí bojovat zatraceně dobře. Většina z nich byla ve válce. Nebo byla jenom cvičena, aby se mohla do války s Dateenem zapojit – a poté, co bylo uzavřeno „příměří“, se zase vrátila do svých domovů. Další z mých stínů se rozplynul, probodnut vidlemi. Lehce se zapotácím. Parchanti. Jsou obratnější, než vypadají. Takoví tuctoví pupkatí idioti! Kdo by do nich řekl, že jsou tak dobří?!
Zamračeně se přetočím kolem jednoho z mužů a přeseknu mu šlachy. Chlapík zaječí a jde k zemi – a rázem je o hlavu kratší. Spokojeně se ušklíbnu, ale není mi dopřáno se radovat z jeho smrti, v mžiku musím čelit dalšímu útoku. Bohužel mi ale podklouznou nohy v kaluži krve, která zaneřádila zem, a já se tak náhle ocitnu na zádech. Tolik mě to zarazí, že několik okamžiků jen udiveně zírám do stropu a přemítám o tom, zda budu mít na hlavě bouli nebo ne. Vzpamatuji se až ke chvíli, kdy k mému hrdlu neomylně zamíří čepel jakési sekyry.
„Ne…!“ vyhrknu a učiním rychlé gesto rukama, kterýma si hodlám chránit hlavu, ukáže se však, že to vůbec není třeba, neboť má Moc se šedě zableskne a sekyra neškodně dopadne na zem vedle mě – společně i s rukama útočníka, jehož jekot se v následujícím momentě rozezní stájí. Vlastně je mi ho líto, takže vyskočím na nohy, skopnu ho ke stěně a rázem mu trápení ukrátím jedním jediným seknutím.
Rychlý pohled na mou levačku. Září. Kolem prstů rukavice se obtáčí Moc, kumuluje se v dlani. Zaskočeně na to hledím. Fascinující. Měla bych tu Moc nějak použít… ale jak? Zrovna teď na mě nikdo neútočí… Rozhlédnu se. Můj poslední zbývající stín je zatlačen do rohu. Bez zaváhání tam tu Moc mrštím. Rázem stěny stáje, neklidně frkající koně, i mě samotnou pokropí krev a drobounké kousky těl všech mužů, které nahnaly můj stín do pasti. Už zbyli jenom dva. Jeden zaváhá, pak se otočí a dá se na útěk.
Usměji se. Kam ten spěch…? Mávnu rukou a proměním ho v hořící živoucí pochodeň. Ten vřískot mě skoro pobaví. Uvědomím si, že se chichotám, a samotnou mě to překvapí – a zhnusí zároveň. Jak se můžu něčemu tak hroznému smát?! Muž, neschopen už dále běžet, padne do jedné z prázdných stájí. Sláma okamžitě vzplane. Plameny ohně se rázem začnou šplhat po trámech. Zatraceně. Měla bych pustit všechny koně, nechci, aby uhořeli, bleskne mi hlavou. Navíc… sem se přece musí vrátit Shane a Richard. Jak by mohli, když to tu shoří?!
V ten okamžik na mě udeří poslední mužský. Bein, docela mladý. A poměrně hezký. Typově podobný Richardovi. Donutí mě ucouvnout. Šermuje velice dobře, nutí mě ustupovat, z čehož usoudím, že má nepochybně nějaký velmi kvalitní výcvik, ne ten běžný, vojenský.
„Nechceš mi radši pomoct… to tu uhasit?!“ štěknu na něj, zrovna když se mi nesnaží useknout hlavu. „Ocenila bych, kdybys –“ Sehnu se pod jeho dotírajícím mečem. „– aspoň projevil soustrast nad těmi zvířaty!“
„Jak můžeš pobít všechny tyhle muže a pak mluvit o soucitu?!“ odsekne, celý brunátný.
Ušklíbnu se. „Oni chtěli zabít mě! Zaútočili na mě jako první! Já se jen bránila!“
„V Zemi nebude nikdo používat magii!“ štěkne ten kluk a mocným máchnutím mi vyrazí meč z ruky. Uvědomím si, že jsem bezbranná. Zkřížím paže.
„Nenuť mě tedy magii použít znovu,“ varuji ho tiše. „Nechci zabít i tebe.“ Mladík se zarazí, zaskočen mými slovy, a udělá jediný krok vzad. To zaváhání mi bohatě stačí, vyrazím kupředu a srazím ho na zem. Spadnu přímo na něj, vyrazím mu dech (to jsem tak těžká…?) a snažím se mu vyškubnout jeho meč. Samozřejmě se jen tak nenechá o svou jedinou zbraň připravit, takže se přetahuje, nakonec se mi však podaří jej pevně uchopit za čepel a přestože cítím, jak ji jeho ostré hrany proťaly dlaně, přitisknu mu jeho vlastní meč ke krku. Stačí už jen kousíček a mohla bych ho zabít. Bylo by to tak snadné… „Ne,“ zamumlám. Nechci ho přece usmrtit… Bein zamrká, překvapen mým náhlým nezájmem při usilování o jeho život. „Ne,“ zopakuji. „Opravdu tě nechci zabít.“
„Je to jasný,“ zavrčí. „Počkáš, až všechny zabije armáda Vládkyně, že? Nebo mor. To je snazší.“
Usměju se. „Neušetřila jsem tvůj život proto, že to nemůžu udělat. Ale proto, že nemusím.“
„Cože?“ nechápe kluk. Vstanu z něj, ale nepřestávám být ve střehu. Chlapec se nadzvedne na loktech a zmateně na mě pohlíží. „Copak… copak ty nejsi špeh Vládkyně?“
„Špeh?!“ rozesměji se. „Co je to za nesmysl?!“
Mladík se zamračí. „Jenom tvorové sloužící Vládkyni mohou beztrestně čarovat.“
„Hlupáku. Měl bys nejdříve pokládat otázky, až potom bojovat,“ procedím, hodím mu jeho meč k nohám a uvolním západku na první stáji, kterou mám nejblíže. Kůň, vyděšený ohněm, proběhne kolem mě i vyjeveného mladého muže jako šílený. Kluk ještě chvíli váhá, pak se však ke mně připojí a začne otevírat jeden box za druhým, stejně jako já. Rázem si uvědomím, že před stájí pobíhá několik mužů, křičí a zřejmě se snaží zorganizovat hašení. Bleskne mi hlavou, že by si měli pospíšit, plameny už skoro pohltily celý vchod a stáje se začínají plnit dusivým dýmem.
V ten okamžik se stáj rozzáří ještě víc, ovšem ne ohněm, ale povědomým oranžovým světlem, a kousek vedle mě se objeví Richard a Shane.
„Co se tu stalo?!“ vydechne Richard a rozkašle se. „Hoří tu…!“
„Já jsem si všimla!“ odtuším.
Shane se lehce zapotácí, pak se ale napřímí, srazí ruce k sobě a ve stájích rázem propukne lijavec. Kapky vody dopadají na hořící dřevo a nekompromisně hasí všechny plameny. Koně, které jsme nestihli pustit, jsou naprosto nepříčetní, řehtají, pobíhají po boxech sem a tam a kopají nohama. Ale jsou živí. To je hlavní. Hlasitě si oddychnu. Shane si přitiskne dlaň na čelo a znovu zavrávorá.
Richard k němu přiskočí: „Jseš v pohodě…?“
„Jo,“ odpoví ten mág pevným hlasem. „Měli byste jet dřív, než se ti burani rozkoukají.“
Richard znejistí. „A co ty?“
„O mě se neboj,“ pousměje se Shane a kývne na mě: „Dokážete je odrazit, krasavice?“
Vykulím na něj oči: „Já?!“
„Zlato, v téhle stáji je tolik spotřebované Moci, kolik většina mágů v životě nikdy ani nepoužila. A jsem si jistej, že zdejší obyvatelé jí zrovna neovládají,“ vysvětlí mi. „Budete si je ale muset odstranit z cesty. Já… já jsem příliš unavený.“
Richard zavrtí hlavou: „V tom případě tě tady nenecháme –“
Shane se zazubí. „Rucharde, jsem přece nejlepší, ne? Pospěšte si. A… hodně štěstí.“
Přikývneme, vybereme si nejméně hysterické koně, vyšvihneme se do sedel (ačkoliv Richard s tím má trochu problémy – a já vlastně taky, sedět obkročno v sedle v šatech mi dává zabrat) a zamíříme k východu ze stájí. Shane měl pravdu, vesničanů tam stálo tolik, že bych asi neměla nervy na to do nich vjet. Mnozí byli ozbrojeni vidlemi. Kdepak, ti hasit nechtěli, pomyslím si. Ne, okřiknu se v duchu. Musím se soustředit. Poslední použití Moci.
Tentokrát to kouzlo ale bolí. Vlastně ani nevím proč. Mám teorii, že to bylo z toho důvodu, že předtím jsem byla rozzlobená a v akčním módu, tudíž jsem bolest nějak nevnímala nebo spíš vytěsnila z mysli, zatímco nyní jsem nejistá a trochu mám i strach. Takže vlnu Moci, která nám pomohla odstranit z cesty všechny dotírající chlápky, tu se mi vyvolat podařilo, ale zároveň jsem přitom málem omdlela, náhle absolutně vysílená. Pevněji jsem se zachytila sedla koně, neklidně se vzpínajícího, to abych nespadla, a pobídla jej mírným kopnutím. Vyjevené zvíře vyrazilo okamžitě zběsile kupředu a Richard mě následoval.
„Neměli jsme tam Shaneho tak nechat…“ poznamená Richard potom, jakmile jsme již dostatečně daleko od té zatracené vesnice a jsme si jisti, že nás ti sedláci nepronásledují – takže můžeme lehce zvolnit tempo a poskytnout koním chvilku, aby se vzpamatovali z toho prudkého klusu. Ve sněhu, ke všemu! „Po tolika kouzlech byl úplně grogy, chudák. Ostatně, ty, Tinetophe, jsi mě taky překvapila. Jak to, že jsi taková kouzelnice? Netušil jsem, že –“
„Máš ty kameny?“ přeruším ho.
Richard přikývne. „Ano. A mám jich dost. Shane říkal, že by vystačily na vykurýrování celé Aniny armády. Ten kluk je fakt borec…“ Odmlčí se a rozhlédne. „Blíží se noc… V mém světě bude den. Zase mě donutí být vzhůru. Zvládneš jet do těch dolů i bez mé pomoci?“ strachuje se. Přikývnu. „Ale stejně předpokládám, že i kdybychom jeli celou noc, ta cesta bude trvat déle. Nemůžeme ty koně přece uštvat. To by bylo –“
„Jde o Kuroa,“ připomenu mu. „Klidně ty koně uštveme. Copak ty to nevidíš? Dokázali jsme to. Stihli jsme to, neskutečně brzy. Mám… mám obrovskou radost…“ Zatočí se mi hlava. Opět pevně zaryji nehty do otěží a zavřu oči. Chvíli jen tak lapám po dechu. Hlavně se uklidnit. Jsem jenom unavená, to je vše. Už žádné zdržování. „Když si trochu přichvátneme, budeme u nich ještě před snídaní. Víš, jak budou rádi…?“
„To je fakt. Tak do toho,“ souhlasí rozzářeně Richard.

Awai
Čekání na Richarda a Tinetophe je notně depresivní. Navíc mám nepříjemný pocit, že Kuro už jen čeká, až konečně zemře. Je mi z toho hrozně divně a mám co dělat, abych to zvládl. Nejsem ani schopný přemýšlet nad čímkoliv jiným, když ho vidím, jak tu jen pořád polehává, třese se zimou, ačkoliv tady zima vůbec není, jíst nechce, pít nechce… Zprvu jsme se tady procházeli a zkoumali doly, ale poté byl Kuro tak unavený, že nebyl schopný ani stát, takže jsem ho uložil v jedné menší místnůstce, kde bylo největší teplo, a snažím se být v klidu. Jenže to je tak obtížné! Já před ním ale nedokážu dělat, jak strašně jsem silný! On mě zná, on ví, že předstírám… A z toho je mi ještě hůř.
Navíc, jeho stav se výrazně zhoršil, teď už sotva dýchá. Celou noc jsem byl jako na jehlách, seděl jsem vedle něj, zaposlouchán do jeho namáhavého sípání, a čím delší byly prodlevy mezi každým jeho nádechem a výdechem, tím nervóznější jsem byl. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkal, že by bylo lepší, kdybych ho vzbudil… ale neudělal jsem to. Potřebuje si odpočinout, potřebuje nabrat síly, ten jed mu dává co proto.
Možná měl ten felčar pravdu. I když to zní notně ujetě, na té jeho teorii něco bylo – jed je přece v jeho krvi. Tím, že mu pouštěl žilou, tu krev vypouštěl ven z jeho těla spolu s jedem, takže proto se v Corunu můj drahý Kuro cítil lépe. Pravda, ten chlap to hnal do krajností, ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že zatraceně dobře věděl, co dělá.
„Nechci být pořád zalezlý,“ namítne Kuro, sotva se konečně vzbudí (a já si oddechnu, protože je to další noc, kterou přežil, což je optimistické). „Chtěl bych vidět svítání…“
Úzkost mi sevře hrdlo. „Takových svítání ještě uvidíš spoustu.“
„Ale já chci vidět… to dnešní… prosím…“ žádá mě naléhavě.
Povzdechnu si. „Nevzdávej to.“
„Já nic nevzdávám. Ale co kdyby –“ začne.
„Žádné kdyby,“ přeruším ho příkře a pomůžu mu se posadit.
Kurovi se na obličeji objeví náznak úsměvu. „A to jsem tě chtěl poprosit… abys mě zabil.“
Zalapám po dechu. „Cože?!“
Kuro skloní hlavu. „Hrozně to bolí, Awai… Hrozně moc…“
„Nemohl bych něco takovýho udělat, ty idiote!“ zařvu na něj.
„Já už na to nemám…“ šeptne. „Nebylo by lepší, kdyby…?“
„Nebylo! Rozhodně nebylo!“ ujistím ho, sehnu se k němu a obejmu ho. Kuro mi zaboří hlavu do hrudi a povzdechne si, krátce a děsně žalostně. Zaváhám, ale nakonec tomu stejně neodolám – pohladím ho po vlasech. Ale Kuro nic nenamítá, takže se tam k sobě tulíme docela potichu. Nakonec mlčení prolomí on.
„Awai, jestli… jestli to Tinetophe nestihne a já… já zemřu, chci, aby si Richard nechal můj meč… Prosím, zařiď to nějak…“ poprosí mě totiž náhle.
Opět ve mně hrkne. „Proč to říkáš, Kuro? Tinetophe to slíbila. A co slíbí, to splní. Musí.“
„Ale no tak… Já být na jejím místě, na někoho takovýho, jako jsem já, se vykašlu,“ odvětí Kuro chladně. „Richarda má, tak co jí brání jet za Vládkyní a konečně to všechno ukončit? Já bych se nechal umřít. Jsem jenom podřadnej voják… nic víc, nic míň.“
„Takhle nemluv,“ okřiknu ho.
„Awai…“ zavrtí hlavou. „Je to pravda. Já bych se tak zachoval. A ty?“
„Já bych tě neopustil,“ vyhrkl jsem v očích jsem pocítil slzy. Ztěžka jsem polknul. „Kuro! Vždyť… vždyť ty jsi něco jako můj bratr. Tolik toho pro mě znamenáš! Nechci, abys umřel, slyšíš?! Tinetophe ti donese ten lék a uvidíš, že se uzdravíš!“
„Jseš milej, Awai.“ V jeho hlase zazní pousmání.
„Já… já tě mám rád…“ zašeptám skoro neslyšitelně. Vždycky jsem se tohohle bál, pokaždé jsem měl strach, že jen tak mu říct, co k němu cítím, nedokážu. Zatraceně, měl jsem to udělat dřív, mnohem dřív! „Mám tě rád hrozně moc. Proto nechci, abys zemřel, víš? Bez tebe bych byl docela ztracenej.“
„Co to říkáš?“ podiví se, ale ten tón… Ještě nechápe, neví, co mám na mysli.
Pokrčím tedy rameny. „Pravdu, Kuro. Mám tě rád. Co je na tom tak těžkého k pochopení?“ Skloním se k němu, nadzvednu mu hlavu a políbím ho na rty. Kuro na mě upře notně překvapený pohled. „Kromě mé sestry jsi jediná bytost v celé Zemi, ke které něco takového cítím. Potřebuju tě. Můj život by ztratil smysl, kdybys to vzdal a nechal mě tady samotného. Dokážeš to. Vím, že to dokážeš,“ ujistím ho a znovu ho políbím. Tentokrát se nebrání, jakmile se jemně dotknu svými ústy jeho spodního rtu, a dokonce mě nechá, abych jazykem pronikl do jeho úst. Jeho polibek je však vlažný, jako by už neměl moc sil. Přestanu ho líbat a přivinu se k němu, zatímco on ztěžka lapá po dechu. „Slib mi, že mě neopustíš, Kuro… Teď už nesmíš,“ zašeptám. Uvědomím si, že vzlykám. Něžně vezmu jeho tvář do dlaní. „Nedovolím ti umřít, zatraceně. Co nevidět máš přece narozeniny. Uvědomuješ si to? Oslavíme je spolu. Oslavíme je, my dva, jako za starejch časů. Nekoukej na mě takhle, jako bys tomu nevěřil. Oslavíme je, zatraceně. Je to jen pár dní. Vydržel jsi doteď. Nyní to nesmíš vzdát, ještě ne.“
„Víš… vždycky jsem doufal, že umřu v boji… jako hrdina… ne takhle…“ vzdychne Kuro. „Jako zbabělec…“
„Cože?! Ty nejsi zbabělec! Udělal jsi toho pro Richarda tolik… nejsi zbabělec!“ vyhrknu.
„Tím spíš…“ zaúpí. „Umírat takhle je notně… ponižující.“
„Neumřeš, zatraceně!“ zavrčím.
Zasměje se. „To by bylo sobecký, že jo…?“
„No to si piš!“ ujistím ho. „Kuro… prosím… nevzdávej se.“
Kuro se letmo dotkne prsty mé tváře. „Nevzdávám se,… Awai…“ A tak tam zůstaneme vedle sebe ležet, prsty propletené, má hlava na jeho hrudi – jednak proto, že mě teplo jeho těla uklidňuje, a jednak proto, že chci slyšet jeho srdce bít, abych měl jistotu, že žije, že je tu se mnou. Jinak mlčíme, vychutnáváme si oba blízkost toho druhého. Není co dodat. Já své karty již vyložil. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, ale nesetřu si je – to bych totiž musel pustit Kuroa. A to prostě nechci. „Awai… slyšíš? Koně…“ všimne si najednou Kuro, pevně svírající mou dlaň ve své. „Vrátili se…“
„Já ti to říkal!“ zaraduji se a vyskočím na nohy. Kuro se nemýlí, opravdu k nám doléhá dusot koňských kopyt. „Dojdu pro to!“
Kuro se usmál. „Nezapomněli -“
„Já ti to říkal!“ zopakuju šťastně a vyrazím k žebříkům, abych mohl jít Tinetophe a Richardovi vstříc. Jakmile se vysoukám z těch šachet, konečně jim stanu tváří v tvář. Oba vypadali unaveně, byli špinaví, odrbaní a Richard měl dokonce ošklivě rozbitý ret, ale ve svých dlaních svíral několik lávových kamenů. Zachvěl jsem se nadšením.
„To musí stačit,“ prohlásila nezvykle bledá Tinetophe. „Je to přece jenom malá rána. Mělo by to vysát všechen… všechen jed…“
„Při bozích, mě se tak ulevilo…!“ oddechnu si. „Už jsme skoro nedoufali…“
„Ale zvládli jsme to,“ zazubil se Richard a následoval mě do dolů. Společně jsme doklopýtali všemi těmi šachtami za Kuroem, kterého jsem předtím uložil na zem. Richard k němu poklekl. „Kámo? Spíš…?“ Jemně jej k sobě otočí. Ach, při bozích, Kuro skutečně usnul, asi byl vyčerpaný. Ten jed jej zmáhá mnohem víc, než jsem si myslel. Ale teď už je to v pořádku… Láskyplně si prohlédnu Kuroovu tvář, zatímco s ním Richard téměř něžně zatřese. Vypadá tak vyrovnaně… dokonce mu na rtech pohrává mírný úsměv… jenom v koutku rtů se mu leskne čerstvá krůpěj krve.
„Kuro, probuď se, jsme konečně tady a –“ začne Richard a snad mimoděk se dotkne jeho zápěstí. A ucukne. „Kuro…?“ hlesne bezbarvě.
V ten okamžik se mi skoro zastaví srdce. „Ne!“ vydechnu. Richard upustí kameny do prachu a zděšeně se napřímí. Pak naslepo udělá několik kroků nazad. Zapotácím se. Kuro je… Kuro nemůže být… to snad… „Ne!!!“ vyjeknu zoufale a padnu k němu na kolena. „Ne, Kuro, ne! Prosím, tohle ne!“ Vezmu jeho ruku a pokusím se nahmatat puls. Nic. Roztřeseně se pokusím najít známky tepu ještě na krční tepně. Nic… Zatmí se mi před očima. Vždyť je to jenom chvilinka, co jsme spolu mluvili naposledy, jenom chvilinka! „Ne! Ne, prosím tě, ne! Neopouštěj mě! Slíbil jsi mi to! Slíbil…! Prosím tě, tohle mi nedělej! Prosím -“ Hlas se mi zlomí a rozvzlykám se. „Kde jsou ty pitomý kameny… kde jsou…?! Třeba je ještě šance, určitě je ještě šance, určitě…!“ rozhlédnu se.
„Awai, Kuro… je mrtvý,“ pronese tiše Richard a sevře mé rameno. „Nestihli jsme to…“
„Je to moje vina…“ vydechne Tinetophe zdrceně.
„Ne… moje. Je mi to líto…“ pípne Richard.
„Kuro!“ vzlyknu zoufale a zabořím mu hlavu do kabátce. „Kuro, ty parchante…“ Ohlédnu se na Richarda a zařvu na něj: „Richarde, udělej to, cos udělal tehdy ve Fooronu, když se Tinetophe málem utopila!“ vzpomenu si. „To taky vypadala jako mrtvá a tys ji stejně dokázal probudit! Udělej to zase!“
Richard zaraženě zamrká. „To bylo ale něco naprosto jinýho –“
„Udělej to!“ zařvu na něj.
„To nezabere, věř mi…“ ujistí mě, stáhne mě k sobě na podlahu a obejme mě. Zcela nečekaně. Pokusím se mu zuřivě vytrhnout, ale pak pochopím, že se mě jen snaží uklidnit, proto se přestanu bránit a rozbrečím se nanovo, opřený o jeho rameno. Tinetophe mě obejme z druhé strany, cítím její ruce kolem svých boků a hlavu položenou na má záda. „Moc mě to mrzí, Awai… Dělali jsme, co jsme mohli… Opravdu jsme se to pokoušeli stihnout…“ prohlásí Richard a na jeho hlase je znát, že pláče taky.
Skoro ani nejsem schopný mluvit. „Měli… měli jste se pokoušet… víc…!“
„Snažili jsme se,“ přidá se i Tinetophe.
„Já… ne… nedokážu uvěřit tomu, že je mrtvý… Nemůže být… Jste si jistí, že…?“ šeptnu.
Tinetophe potřese hlavou. „Ano… bohužel. I když bych si moc přála, aby to tak nebylo…“
„Já tomu nevěřím!“ vřísknu, vyškubnu se jim a znovu se skloním nad Kuroem. Odhrnu mu vlasy z obličeje. Ten jeho úsměv! Proč se tak usmívá?! Jako by se mi vysmíval, jako by se bavil mým zoufalstvím! Jako by měl každou chvíli otevřít oči a rozesmát se. Já bych mu na to řekl, že boduje, ale stejně bych byl na něj za ten krutej žert naštvanej. Při bozích… „Kuro… ne… slíbil jsi mi, že ještě ne…“ zamumlám. Skloním hlavu. Ne, Kuro nežertuje. Už nikdy žertovat nebude. Zhluboka se nadechnu. „Máte pravdu, oba dva. Je to vaše vina,“ zavrčím na Tinetophe a Richarda. „Je to vaše vina. Nebyli jste dost rychlí.“ A pak si toho všimnu. Tinetophe se mezitím přitulila k Richardovi a právě teď ho konejšivě pohladila po hlavě. Nebylo to zrovna přátelské. Naopak. Rázem pochopím. A naplní mě to hrozným, zoufalým vztekem. „Tak proto jste to nestihli! Proto!“ zařvu a vrazím Richardovi ránu pěstí.

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->