Kuro
„Vypadáš směšně,“ podotkla Tinetophe. Ušklíbnu se, ale musím s ní souhlasit. Ale byl to její nápad, dát se do pucu, než se setkáme s králem Ranem, Wellarským panovníkem. Pro Tinetophe to bylo snadné, prostě si spletla své světlé vlasy do copu a hned vypadala poměrně dobře, ale já a Awai jsme se učesat odmítli. Jenže to jsme netušili, že nám Tinetophe nedává na vybranou, že od ní to bylo pouhé oznámení faktu.
Mě přeprala raz dva, ale zkrotit Awaiovy lehce kudrnaté vlasy se jí moc nepodařilo. Nakonec mu je jenom svázala, ale tak zase byla příliš patrná ta jeho napuchlá tvář. Nemůžu se na něj ani podívat. Cítím se hrozně. Kdybychom se nepohádali, nebojovali bychom s těmi medvědy každý sám a on by nepřišel k tomu zranění. Bude mít ošklivou jizvu. Vůbec mu nebude slušet. Awai na sobě asi vycítí můj pohled a otočí se na mě, ale to se už odvrátím. Ne. Jsme na sebe přece pořád naštvaní.
Princ Arathan nás opustil hned ráno. Ani se mu nedivím, že se mu s námi nechtělo do Corunu. Nejen, že toto hlavní město Wellaru není součástí koalice, ale také by mu zde hrozilo v případě odhalení také zatčení a možná i poprava, naše beinská rasa se s ničím nepáře. Rozloučil se s námi, popřál nám hodně štěstí a kamsi se v ranní mlze vytratil, ale mám takový pocit, že jsme se s ním neviděli naposledy. Nebo aspoň… ostatní. Já se toho taky nemusím dožít. Po zbytek dne jsme putovali sami. Až ke Corunu.
„A…“ ozve se zase Tinetophe. „Nebylo by moudré, aby Ran věděl, kdo je Richard.“
Awai přikývne. „Souhlasím. Nezmíníme se mu ani o našem poslání.“
Tinetophe přitaká. „Přesně tak. Ran je sice skutečně výjimečný bein, ale… v mnoha ohledech ho dost nechápu. Například co se týče jeho politických názorů. Kdyby zjistil, kdo je Richard a co chceme udělat, mohl by nás také dát zatknout a předhodit Vládkyni. Takové komplikace skutečně nepotřebujeme.“ Zatímco mluví, dojde až ke mně a ulízne mi vlasy nad čelem, na patku. Teď už si připadám hloupě rozhodně. „Prosím. Pokuste se nezabíhat na nějaká ožehavá témata. Prostě tady náhodou projíždíme, ano?“
Pokrčím rameny. „Jak si přeješ.“
Awai stiskne rty. „Jistě, ale… ale tohle schovávání a lhaní se mi nelíbí.“
Zlostně se na něj ohlédnu: „To bys mu radši hned řekl, kdo jsme a co děláme? Aby to oznámil Vládkyni? Klidně? Vlastně ne, promiň, já zapomněl… tys to už Vládkyni řekl sám!“ Awai vytřeští oči a střelí pohledem po Tinetophe. Zamračím se. „Ona to ví. Už od Pandelly. Byli jsme hloupí, Awai. Neměl jsi nikdy -“
„Zmlkni, ty zbabělče!“ sykne Awai nenávistně. „Ať už dělám, co dělám, všechno je to jenom pro mou sestru! Zatraceně, copak jsi tak sobecký?! Proč myslíš jen na sebe?!“
„Jen na sebe? Cože?!“ opakuji po něm vztekle. „To snad nemyslíš vážně!“
„Kuro!“ okřikne mě Tinetophe. „Awai!“ zavrčí i na mého parťáka. „Nechte toho, prosím. Na tohle fakt nemám náladu. Stačí, že mám plnou hlavu starostí kvůli Richardovi…“ S tím se letmo dotkne jeho hlavy. „Zrovna teď se nehádejte. Awai, já… já asi vím, o co jde. Ale tys přece neřekl nic, čím bys Richarda ohrozil. Toho si cením. A Kuro, ty…“ začne, pak si ovšem všimne, že se mi během jejího proslovu udělalo zle a že jsem málem spadnul (naštěstí se mi však podaří zachytit o sedlo mého koně, takže se tam nerozplácnu – za což jsem skutečně rád), a v mžiku je u mě. „Jsi v pořádku?“ otáže se Tinetophe nejistě.
Odstrčím ji, až se zapotácí. „Jistě. Nech mě.“
„Kuro -“ začne Awai, pak se však ode mě opět odkloní, jako by mu na mě nezáleželo. „Ale nic. Ty přece vždycky víš, co děláš. Na rozdíl ode mě, že.“ Hrozně to zabolí, ale mlčím.
Tinetophe si mě přeměřuje nerozhodným starostlivým pohledem. „Vážně si asi potřebujeme všichni odpočinout.“
„Tak jdeme?“ dožaduji se. Její pozornost je mi nepříjemná. Je od ní milé, že má obavy o můj zdravotní stav, ale stejně… nechci, aby kdokoliv cokoliv věděl. Zatím ještě není vhodný čas, aby si kvůli mně dělali starosti, už tak je toho na nás hodně. Tinetophe váhavě přikývne a vykročí směrem k bráně Corunu, následována Awaiem i mnou. Já jdu pomaleji než oni, ještě se celý chvěju a nohy mám jako z gumy, takže jsem fakt rád, že mě vůbec poslouchají. Zatraceně, doufám, že se mi tohle nebude stávat častěji! Málem jsem omdlel. Ještě že se tak nestalo, protože pak by si určitě všimli mého zraněného ramene, které jsem si notně chabě obvázal (lépe to nešlo – a navíc… neustále ta rána krvácí) nebo hůř, našli by tu zatracenou dýku a okamžitě by pochopili, jak se věci mají. Měl bych se jí zbavit co nejdříve.
Po zaplacení vstupního poplatku vejdeme do města. Corun je hrozné město. Nechápu, jak je možné, že se s tím stalo tohle – že jsou z něj jen ruiny, obývané unavenými, vyčerpanými beiny v roztrhaných hadrech, jejichž jedinou starostí je sehnat si dobrou zbraň a nechat se naverbovat do armády, protože tak si to jejich panovník přeje. Pamatuji si, že nám kdysi při základním výcviku vyprávěl jeden instruktor, že kdysi dávno býval Corun nádherným městem plným hudby a kultury. Děly se tu nejrůznější společenské akce, hrála se zde pouliční divadla, na každém rohu stála nějaká kapela, která zvesela vyhrávala, město žilo a bylo prý úchvatné – dokud se na trůn nedostal král Ran, který si jednoho dne prostě umanul, že dobude Dateen. Ten ovšem svým způsobem nakonec přece jenom získal, ve chvíli, kdy se jeho nejmladší syn Daran oženil s Dateenskou královnou Kyrou.
Zachytím Awaiův pohled. Rozhlíží se kolem sebe stejně bezradně jako já. Nadechnu se, abych k tomu něco trefného podotkl a vychutnal si pak jeho uznání ve formě jednoho jediného slova „boduješ!“, ale to už mi padne zrak na Corunský hrad. „Opravili věž,“ zamumlám. Nutno však podotknout, že přesto, že konečně byla věž spravena, zase se jim pro změnu rozpadla hradba, takže opět působí palác Wellarského panovníka notně… zoufale. Ale ta věž je úžasná. Dokud byla rozbořená, ani jsem si neuvědomoval, jak mohutná a monstrózní ve skutečnosti je. Tyčí se do nebes, jako by chtěla prorazit oblohu, a obytná část hradu pak vedle ní vypadá směšně maličká.
„Pane, nemáte stříbrňák?“ Otočím se. U mě stojí malé děcko, malý bein, s velkýma očima a šmouhou na nose. Vyjeveně na něj zírám. „Nejedli jsme už s bratrem několik dní,“ vysvětlí mi holčička (předpokládám, že to je holčička – ale je to tak hubené a špinavé, že je vážně těžké to uhodnout) a ukáže prstíkem na nedaleko postávajícího podobně zoufale vypadajícího chlapečka. „Prosím, pane. Nebo měďák. Nebo nějaké jiné drobné.“
Sáhnu do kapsy. „Ale jistě…“
Tinetophe se na mě ohlédne: „Kuro, no tak. Nevšímej si těch žebráků.“
Podívám se kolem sebe a až teď si uvědomím, že ulice vedoucí k hradu je obsypaná samými vyhublými postavičkami, toužebně natahující ruce ke všem, co chodí kolem nich. Zapotácím se. Je to hrozné! Většina z nich nemá nohu nebo ruku, choulí se do tenkých dek a nepochybně mrznou. Patrně ti, co přežili bitvy, ale teď už nejsou schopni se o sebe postarat. Nebo o svou drobotinu. Opět se zadívám na to dítě, které si tak drze přišlo až ke mně. Zatíná prstíky do mého kabátce a trpělivě vyčkává, zda se nad ní slituji nebo ne.
„Tady, vezmi si…“ podám jí rovnou několik zlaťáků. Děvčátko na mě nechápavě pohlédne. Takovou almužnu asi ještě v životě nedostala a teď asi nevěří, že jí hodlám tolik peněz prostě dát. „Kupte si něco k jídlu a boty,“ dostanu ze sebe pracně, když mi zrak padne na její nožičky, mizerně zabalené v jakési látce, ze které čouhají malé omrzlé prstíky. Dívka se na mě tázavě zadívá. „Vezmi si to!“ zopakuji.
„Díky, pane!“ rozzáří se holčička a odběhne.
Ve chvíli, kdy se snažím dohnat Tinetophe a Awaie, kteří za sebou vedou své koně (přes jednoho je Richard přehozen), mimoděk se ohlédnu. A strnu. Děvčátko leží ve sněhu a u jeho rozbité hlavičky se tvoří nehezká krvavá skvrna. Dlaň, do které jsem jí vložil penízky, je vypáčená a prstíky ční na všechny strany, nepochybně zlámané. Zalapám po dechu. Z toho pohledu se mi téměř zvedne žaludek. „Při bozích!“ Rázem tasím meč a Mocí srazím všechny žebráky, kteří se nad ní shýbali a dělili si její peníze, nedbaje nářku jejího bratříčka. Ani nevím, odkud se všechna ta Moc vzala, ani jsem nepotřeboval meč „nabít“. To bylo asi tím, jak hrozně jsem byl vytočený. „Parchanti,“ procedím. „Zatracení parchanti!“ Pomalu k nim dojdu, posbírám rozsypané zlaťáky a vložím je do ručičky jejímu bráškovi. „Rychle s tím odsud zmiz, kluku,“ doporučím mu a opět se soustředím na ty hnusné vrahy. „Jak jste mohli?! Bylo to jenom dítě! Sakra, jenom malé dítě!“ zařvu na ně.
„Taky máme hlad,“ odsekne jeden z těch hadrníků, který se mezitím vyhrabal na nohy.
„Jo! Neměl jste jí dávat tolik,“ přidá se i další, bez ruky. „Pane,“ dodá s opovržením.
Je mi z nich na vážně zvracení. Takže oni jí zabili, protože jsem jí dal moc peněz?! Takže je to moje vina?! „Parchanti,“ zopakuji nenávistně, přetočím meč v ruce a jen tak mimochodem v plynulém pohybu zápěstí čepelí meče useknu hlavu nejbližšímu žebrákovi, aniž by se ten měl možnost krýt. Zůstanu v bojové pozici, zatímco z mého meče stéká jeho krev a jeho tělo hlučně dopadlo na zem. „Bezcitný… hajzlové…“ zavrčím. Jeden z žebráků se na mě hodlá vrhnout, ale nečekám, než se mě pokusí zapíchnout tou parodií na dýku, kterou drží v jedné pracce, ladně uskočím stranou a zabodnu mu meč do břicha. Aniž bych se obtěžoval vytrhnout čepel z jeho těla, s použitím Moci meč zaseknu do zad dalšího, který se právě chystal utéct. Až teď oba chroptící umírající muže nechám sklouznout z meče do sněhu.
„Do háje, von je to Lovec!“ sykl jeden ze zaražených somráků.
Skloním hlavu. „O tři hladové krky méně,“ zašeptám. „Čtyři,“ opravím se, jakmile jsem nucen se bránit a zabiju dalšího. Nemám z toho ovšem nijakou radost, spíš je mi tak nějak… divně. To, že se třesu vztekem a bolestí, si uvědomuji jenom trošku, ačkoliv fakt, že mám obvaz prosáklý krví, která zatraceně studí, ignorovat nemůžu.
„Seru ti na to, že je to Lovec! Všichni na něj! Ať nemůže použít ten zatracenej silovej meč!“ rozhodl náhle jeden z těch hnusáků a než jsem se vzpamatoval, fakt se na mě vrhli. Pokusím se je ještě odrazit, ale je už pozdě, vyrazí mi meč z ruky a někdo z nich mi podrazí nohy. Spadnu na záda a pokouším se natáhnout pro dýku, abych se mohl bránit, nicméně je jich příliš mnoho. Než ji konečně stisknu v ruce, schytám několik pořádných ran a kopanců, které mi téměř vyrazí dech. Konečně! Uchopím dýku pořádně do dlaně a zabodnu ji do břicha nejbližšího žebráka, který se nade mnou sklání. Prudce s ní škubnu a podklouznu pod ním dříve, než se na mě mohou vysypat jeho vnitřnosti.
„Kuro!“ ozve se kdesi nade mnou Tinetophin hlas a během chvíle si uvědomím, že už na mě nikdo neútočí, ale naopak, že se mi někdo snaží pomoct vstát. Přestanu se tedy bránit. „Co se stalo?“ Posadím se a překvapeně rozhlédnu. Všude kolem mě jsou jenom mrtvoly, nad kterými se sklání Awai a zachmuřeně si je prohlíží. „Proč jsi s nimi bojoval, při bozích?“
Ošiju se. Nechce se mi jí nic vysvětlovat. Točí se mi hlava. „Vypadněme odsud.“
„Tak pojď,“ přikývne Tinetophe, šťouchne do Awaie, když kolem něj prochází, a zamíří rovnou k hradu. Vyhrabu se na nohy a i když je mi pořád hrozně slabo, snažím se s nimi srovnat krok a nedívat se napravo nalevo, abych neviděl ty hrozné chudáky, kteří jsou zároveň politováníhodní a zároveň doslova na zabití.
Přejdeme přes padací most a ocitneme se na obrovském nádvoří, které je kolem dokola ozdobené nádhernými sochami našeho beinského božstva. Awai mi během toho, co koukám kolem sebe, položí ruku na rameno. Usyknu. „Dali ti co proto, viď?“ zajímá se ledabyle, ale v jeho hlase je slyšet špatně zamaskovaný zájem. Potřesu hlavou, ale neodpovím. „Neměl ses chovat jako pitomec. Kdyby ses rozhlédl, zjistil bys, že jich je tam všude kolem hodně. Až moc. Že proti nim nebudeš mít šanci.“ Odmlčí se. „Budeš mít asi monokl.“
Stisknu rty. To bych bez něj asi necítil. „Hm.“
„Pojďte sem,“ zavolá na nás Tinetophe. Zamračím se a dojdu k ní. Zrovna se zuřivě dohaduje se strážným, který jí odmítá pustit dovnitř do hradu.
„Nějaký problém?“ zajímá se Awai.
„Ano! Ten idiot nechce jít oznámit Ranovi, že jsem jej přišla navštívit,“ zavrčí Tinetophe.
„Králi Ranovi,“ opraví ji zostra hlídač a druhý přikývne.
Tinetophe pění. „Mohl by alespoň jeden z vás Ranovi oznámit, že za ním přišla Allera?!“
„Králi Ranovi,“ papouškuje hlídač zachmuřeně.
„Vážně se mi tu s vámi nechce dohadovat,“ povzdechne si Tinetophe. „Asi musím prostě použít razantnější argumenty.“ Hlídač nechápavě nakrčí nos, ale to už ho do něj Tinetophe nekompromisně a tvrdě udeří. Muž se zapotácí a z nosu mu proudem vytryskne krev. „Takže, i když jsem to takhle nechtěla udělat, zeptám se vás znova. Mohl by alespoň jeden z vás jít hned králi oznámit, že za ním přišla Allera?“
„Do… dobře,“ zabublá ten a odběhne.
Awai se nakloní k rozzuřené Tinetophe. „Bylo to nutné?“
„Bylo!“ odsekne ta. „Jsem taky královské krve, zatraceně! Tuhle ignoraci nenávidím.“
„Allera… Máš pěkné jméno,“ pousměji se.
Tinetophe se zapýří. „Díky.“
Vzápětí se hlídač vrátí. V hlubokém předklonu. „Hrozně se omlouvám, paní Allero… já nevěděl… já se omlouvám… já jsem se nechtěl vás… nějak… dotknout… víte co…“ kaje se. Pobaveně ho pozoruju. To je hned jiná, když ví, že urazil králova hosta. Div, že se neplazí. Tinetophe se spokojeně zazubí a oznámí mu, že by měl Richarda zanést do nějaké z komnat. „Ano, ano, řekl jsem králi, že jeden z vás je zraněný, a jsem instruován jej uložit v modrém pokoji,“ hrkal ze sebe úslužně a kývne na druhého hlídače, který ochotně přiskočí a jemně sundá Richarda z koně. „Ještě jednou se vám moc omlouvám…“
Tinetophe mávne rukou. „To je jedno, stane se. Nemyslím si, že bys kvůli tomuhle měl ztratit zaměstnání. Vlastně se ti omlouvám,“ dodá a zlehka se dotkne svého nosu. „Přehnala jsem to. Ale postarej se dobře o naše koně, jsou vyčerpaní. A teď, můžeme už ke králi?“
„Jistě, pojďte za mnou…“ nabídne se hlídač ochotně.
„Ne,“ zavrtí Tinetophe hlavou. „Byla jsem u Rana snad stokrát. Trefím sama.“ Pokyne mně a Awaiovi, abychom ji následovali, a společně vkročíme do sídla krále Wellaru. Nutno podotknout, že zevnitř vypadá jeho palác podstatně honosněji než zvenčí – to spíš budí dojem ošoupané polorozpadlé tvrze, ale uvnitř je krásně vybaven mnoha tapiseriemi na zdech, obrazy, vyřezávanými svícny a podobnými okázalými blbinkami. „Nikam se nezaběhněte,“ mrkne na nás Tinetophe. „Je to tu takový malý labyrint.“ Poslušně za ní jdeme až do obrovského přijímacího sálu, kterému vévodí dva obrovské vyřezávané trůny, na nichž sedí panovníci Wellarského panství, král Ran a jeho manželka, královna Mamar. Netušil jsem, že je Mamar tak hrozně mladinká. Vedle toho starého seschlého beina vypadala snad ještě mladší. Schwebien. „Rane,“ zazubila se Tinetophe a poklekla. Já i Awai jsme udělali to samé. „Hrozně ráda vás zase vidím, můj pane. Vůbec jste se nezměnil. Jste stále štramák.“
Skoro jsem se lekl, že ho touto „lichotkou“ urazí, ale ne, Ran se zvesela zasmál a ve svém širokém úsměvu odhalil bezzubou dáseň. „Ach, Allero. Ty jsi pořád zlatíčko. Dá nám jedno malé ušaté Meni polibek?“
„Dá,“ souhlasila Tinetophe, přešla až k trůnu a oblízla tomu starci obě dvě vrásčité tváře. „Jak se pořád cítíte, můj pane?“
„Jsme zmožení vládnutím,“ postěžoval si Ran. Střelil jsem pohledem po Awaiovi. Právě významně protočil oči. Jeho názor na panovníky a Vládce jsem znal už dávno. Nesnášel je. Vždy mu přišlo směšné, jak se mocní lidé pořád litují. Jako by byli hrozní ubožáčci. Jen stěží jsem se ovládl a neusmál. „Zůstaneš tu s námi, nebo jenom projíždíš mým panstvím?“
„Rádi se u vás zdržíme, můj pane,“ odvětila Tinetophe a já si až teď uvědomil, že její hlas je nějaký… jiný. Něžný. S Ranem mluví docela jinak, jako s malým dítětem… Jistě, mluví s ním stejným tónem, jako když laškovala s tím děckem u paní Leowyll, s tím jejím vnukem. „Máme ale velký hlad,“ dodá a já si uvědomím, že má pravdu, vždyť jsme dneska ještě ani nestihli jíst. Tak nějak na to nepřišly myšlenky. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak jsme od doby, co nás opustil princ Arathan, téměř ani nemluvili – tedy, samozřejmě do doby, než Tinetophe napadlo, že bychom se měli před setkání s Wellarským králem upravit. „V kolik se bude podávat večeře?“
Ran se opět infantilně rozchichotal. „Ty jsi vážně pořád stejná, Allero. Nařídím, aby si s večeří pospíšili. Přece nenecháme své hosty hladovět.“ Lehce pootočí hlavu na stranu. „Kdo jsou tví společníci? Nelíbí se nám.“
Tinetophe se na nás ohlédne. „Jsou divní, ano, ale nedokážu si to bez nich představit.“
Její slova mě hrozně zahřejí u srdce, ale Ran se ušklíbne. „I tak se nám nelíbí.“
„Otče, právě jsem se to dozvěděl! Nemrtví překročili územní kameny Wellaru a -“ Do přijímacího sálu vběhne jakýsi bein a zarazí se, jakmile jeho pohled padne na nás. Princ Daroth, domyslím si okamžitě. „Otče?“ zaváhá. „Allero…? Jsi to ty? Jsi to ty! Při všech bozích! Jsi rozkošná! Čím dál hezčí! Ukaž se mi, ať si tě pořádně prohlédnu!“ zaraduje se a popadne Tinetophe do náruče. A Tinetophe vypískne! Vyjeveně na ni zírám. Tohle není Tinetophe! Někdo nám ji vyměnil! Kde se v ní bere ta… normálnost? Až doteď byla Tinetophe prostě studený čumák, Ochránkyně bez emocí… Je to děsný nezvyk.
„Zařiď hostinu,“ zavrčí na něj král Ran. Daroth překvapeně vzhlédne a přestane Tinetophe mordovat. „Chceme se bavit. Možná obstarej nějaké kejklíře.“
Daroth se zamračí. „Otče, to počká. Poslouchej mě. Nemrtví -“
„Dal bych si spíše vepřové,“ usoudí Ran chladně.
„Otče! Jen se vám snažím říct, že -“ pokusí se Daroth znovu, ale Ran jej opět přeruší:
„A hodně vína. A teď odejdi. Nechceme tě do večeře vidět.“
„Já jen -“ zkusí to Daroth potřetí, ale v tu chvíli se královna Mamar natáhne a vezme ho za ruku. Nenápadně, skoro bych si toho ani nevšimnul, nicméně jakmile tak učiní, Daroth na ni sklesle pohlédne, přikývne a procedí: „Tak dobře. Jak myslíte, otče.“ A odejde.
Ran se zamračí. „Děti. S dětmi máme jenom samé problémy.“
Tinetophe vezme jednu jeho ruku do dlaní a políbí ji. „Nebuďte takový. Kde je Darina?“
Ran prudce vzhlédne. „Darina?!“
„Někde poblíž?“ zajímá se Tinetophe nevzrušeně.
Ran vstane a zamává rukama. „Na tom nezáleží. Jsme unavení a chceme být teď sami.“
Královna Mamar mlčky sleduje, jak její choť odchází, pak se na nás zase ohlédne. „To jsi neměla říkat, Allero. Mají teď s Darinou jistou… roztržku. Kvůli tomu drakovi.“ Tinetophe nadzvedne obočí. „Neslyšela jsi o tom? Je to pár měsíců, co sem přiletěl drak. Rana nenapadlo nic jiného, než mu poslat nějakou pannu. Ne že by prostě najal nějakého šlechtice, aby ho zabil, kdepak. Poslal mu Darinu, měl na ni zlost už od doby, co utekla z Corunu. Jenže tak se… ehm, zjistilo, že ta už panna není.“
Tinetophe se zasměje. „Povedené.“
„Problém je v tom, že nejen, že není panna, ale… že navíc čeká dítě,“ pokračuje královna. „Ran ji chce vydědit. Ale doufám, že se to ještě nějak vyvrbí. Že si dá Ran říct. Nebo Darina.“ Zatímco královna mluví, opřu se dlaněma o kolena a vydýchávám se. Awai si toho všimne a polohlasem se zajímá, zda jsem v pořádku. Přikývnu. Mamar ovšem nepřeslechne Awaiův hlas a zaměří svou pozornost k nám: „Ach, vy… Jste jistě také unavení, že?“ Kývne na služku, co stála stranou, a ta ochotně přihopsá až k nám. „Přiděl jim nějaké volné komnaty. A zařiď jim lázeň. A dej jim pak vědět, až bude čas večeře.“
Awai
Po tolika dnech namáhavého putování se naložit do horké vany bylo naprosto úžasné. Vážně jsem si to vychutnal. Ráchal jsem se tak dlouho, než se mi na prstech udělaly varhánky, a vůbec mi to nevadilo. Voda byla teplá, plná bublinek, a já si poté, co jsem vylezl z lázně, připadal zase jako bein, ne jako zvíře. Po určitém boji se mi podařilo rozčesat mokré vlasy a bedlivě jsem si pak prohlédl svou tvář v zrcadle. Vypadám hrozně. Ty šrámy na tváři jsou opravdu ošklivé. No, alespoň to nehnisá nebo nebolí. Vlastně si připadám docela mužně. Vždyť jak to říkával můj otec? Jizvy jsou znamením vyhraných bojů. Čím více bitev, tím více jizev. Podle jizev poznáš bojovníka. Co na tom, že tenhle škrábanec mám od medvěda.
Navléknu se do čistých šatů, které mi tu před koupelí služka nachystala. Jsou mi trochu velké, rukávy si musím založit, a nejistě opět prozkoumávám svůj odraz. Skutečně by si mě teď mohl někdo splést s nějakým bohatým šlechticem, v těch drahých hadrech vypadám doopravdy dobře. Mám na sobě jakousi světlou blůzu se zajímavým zeleně vyšívaným motivem a kožené kalhoty. A sympaticky dlouhou vestu, až ke kotníkům. Jediné, co mi vadí, je fakt, že si nemám s sebou jak vzít meč – ale ne, nebojím se, že bych byl tady nucen bojovat. Kromě toho, jakožto Lovec umím zabít i příborovým nožem nebo lžící. Stačí, že si vezmu nárameníky a nátepníky. Spokojeně pokývám hlavou. To by šlo, aspoň trochu mám pocit bezpečí. Pak už jen vyseknu před zrcadlem ukázkové pukrle.
„Sluší ti to.“
Trhnu sebou. Hladká plocha zrcadla se lehce zavlní a v něm se objeví Tiwanaineira. Překrásná jako obvykle, v dlouhých bílých šatech, ve kterých působila hrozně nevinným dojmem. „Tohle opravdu nesnáším,“ brouknu nevrle. „Aspoň mi dejte předem vědět, že se hodláte objevit, paní. Vždycky se děsně leknu.“
„Už dlouho ses neozval,“ prohlásí vyčítavě.
Zachvěji se. „Já vím. Ale nebyl čas.“
Zamračí se. „Ano, nebyl čas… třeba když jste zachraňovali Ondřeje z Tronne, že.“
„Prosím?“ podivím se. Jaký Ondřej? O kom to mluví?
Zachmuří se ještě víc. „Nedělej hlupáka.“
Kousnu se do rtu. „Nemůžu se prozradit. Zabijí mě až zjistí, že vám dávám informace.“
Tiwanaineira se opovržlivě usměje. „Ale trošku sabotovat to přece můžeš.“
Skloním hlavu. „Ano… ano,“ zahučím. Můžu naše putování sabotovat – ale ani mě nehne to doopravdy udělat. Nejsem zrádce, ačkoliv si to o sobě nejspíš myslím. Nebo namlouvám. S tím se lehce dotknu svých dvou kamenných prstů. Už z nich moc nezbylo, tahle hornina, ať už je jakákoliv, se velice snadno ničí.
„Je tam teď ten člověk s vámi?“ zajímá se bývalá Vládkyně, které patrně přišlo nudné, že tak dlouho mlčím a jen podmračeně pozoruji jednu svou ruku.
„No… ano i ne, jestli mi rozumíte, paní,“ zamumlám. Tiwanaineira na mě vrhne otrávený pohled, kterým se dožadovala, abych jí to vysvětlil. Povzdechnu si. „Před několika dny ta lidská bytost prostě usnula a od té doby se patrně nedokáže probudit. Vládkyně udělala nějaké kouzlo, aby ho dostala pryč ze Země, že ano? Aby se sem už nemohl vrátit?“
Tiwanaineira se ušklíbne. „Samozřejmě.“
„Tak proč ho nezabila?“ nechápu. „Myslím… tady, v Zemi. Mohla by přece.“
Tiwanaineira pokrčí rameny. „Chtěla. Ale to kouzlo se tak docela nepodařilo.“
„V tom případě ale můj úkol skončil a Vládkyně pustí mou sestru -“ vyhrknu s nadějí. Bohužel až příliš partnou.
„Ne,“ přeruší mě bývalá Vládkyně a v zelených očích se jí mihne něco velmi krutého. „Pořád chce toho kluka. Potřebuje jeho tělo, aby mohla dokončit kouzlo.“
Pokrčím rameny. „Přijde k ní sám, jestli o to tolik stojí. A… jestli se probudí.“
„Hmmm,“ protáhne. „Kde teď vlastně jste? Můžeme tam poslat vojsko, aby vás dovedlo.“
„Všem ale bude jasné, že jsem je prozradil já! To nejde!“ vyjeknu poplašeně.
Tiwanaineiřin výraz znatelně potemní. „My rozhodujeme, co jde a co nejde!“
„A co moje sestra?“ dožaduji se.
Tiwanaineira nakrčí nos. „Twyla? Zatím je v pořádku.“
Hrozně se mi uleví, jakmile to slyším. „To je dobře. Chci ji vidět. Chci s ní mluvit.“
Tiwanaineira přikývne. „Řekni nám, kde jste, a umožním ti to.“
Zaváhám. „…ne.“
„Jak si přeješ,“ zavrčí Tiwanaineira, zrcadlo se opět lehce zavlní a ona zmizí. Posadím se do jednoho z křesel, co mám v pokoji, a snažím se z toho rozhovoru vzpamatovat. Pokaždé, když s touhle bývalou Vládkyní mluvím, mám hrozný pocit, že do mě vidí. Že ať řeknu co chci, ona stejně ví víc. Hnusné. Zavrtím hlavou, vstanu a vyrazím za Kuroem. Musím mu říct, to mi právě ex-Vládkyně Tiwanaineira pověděla. Musím mu říct, že ani neví, kdo ve skutečnosti Richard je. Musím mu říct, že máme naději. Že máme zatraceně velkou naději!
Zabuším na jeho dveře. Neodpoví. „Kuro, je všechno v pořádku?“ zajímám se. V posledních dnech je vážně nějaký divný. Jo, chápu, že se na mě ještě asi pořád zlobí kvůli tomu, že jsem ho opakovaně nazval zbabělcem (za což se mu pak ještě někdy výhledově musím omluvit… ale nemyslel jsem to tak, jenom jsem chtěl říct něco, co mu ublíží…), jenže přesto, na jeho chování je něco zvláštního. Třeba je nemocný. Proč mi to v tom případě však neřekl? „Kuro?“ opakuji neklidně a vejdu do místnosti.
Kuro, stejně jako já ustrojený do nového ošacení, leží napodél na posteli, jak široký, tak dlouhý, a spí. Zarazím se na prahu a neubráním se úsměvu. Nechci ho budit, vypadá hrozně roztomile, když spí – skoro jako Richard. S pootevřenými ústy a rozhozenýma rukama. Ramenem se opřu o rám dveří a založím ruce na hrudi. Chudák Kuro, asi byl vážně hrozně unavený. Viděl jsem na něm už dřív, že není ve své kůži, a stejně jsem trval na tom, aby měl například v noci hlídky stejně jako já nebo Tinetophe. Nejspíš jsem mu to podvědomě dělal naschvál. Jenže on neprotestoval! Proč neprotestoval?!
„Podává se večeře, pane,“ ozvalo se těsně vedle mě a já doslova poskočil. Co to zase…?! Aha, to je jen ta malá služka, která mi předtím připravovala koupel, a která se děsně červenala, když mi nesla osušky – v té době jsem už totiž byl samozřejmě v kádi a užíval si koupele. Odolám touze ji seřvat za to, že mě děsí (nicméně neudělám to, přece jenom, tohle děvče neví, že mám teď z rozhovoru s ex-Vládkyní nervy nadranc), a jenom mlčky přikývnu. „Řeknete to svému příteli, pane? Bude lepší, když ho probudíte vy, nemyslíte?“ nadhodí a odcupitá.
„Jo, asi jo…“ zašklebím se a přejdu ke Kuroově posteli. „Kuro… vstávej,“ dloubnu do něj palcem. „Jde se jíst.“ Kuro cosi nesrozumitelně zamumlá a přetočí se na bok. Cítím, že se opět mimoděk culím. „No tak. Vstávej.“
„Awai… kde to jsme?“ vydechne Kuro a přitulí se k mé ruce, aniž by otevřel oči.
Protočím panenky. Zbožňuju, když je krátce po probuzení dezorientovaný. „Kde asi, hňupe, u krále Rana. A vůbec, nedělej efekty. Mám hlad, jdeme se konečně pořádně najíst. A opít. Po té hnusné pálence od prince Arathana mám hroznou chuť na nějaké dobré víno, pořádné víno, ne ty blafy, co prodávají v kdejakých putykách. Ty snad hlad nemáš?“
„Ne… asi radši zůstanu v posteli,“ odvětí Kuro pomalu a upře na mě svůj pohled.
Zaváhám. „Vážně…? Jsi nemocný, že ano?“
Kuro odvrátí zrak, přestane svírat mé zápěstí a prudce se napřímí. „Ne,“ povzdechne si. „Nic mi není. Vlastně je to s tím jídlem docela dobrý nápad.“
„Nesnáším, když lžeš,“ procedím.
„A já nesnáším, když se pleteš do věcí, do kterých nemáš,“ odsekne a vstane. Pak si mě dlouze prohlédne. „Ale sluší ti to.“
Zamračím se. „Jo, to už jsem už slyšel.“
Kuro se zasměje. „Ale, ale, že by s tebou laškovala ta malá služtička? Netušil jsem, že jsi na dětičky… Nicméně ti to schvaluju. Příležitostný sex je přece příjemnej vždycky.“
„Pitomče,“ zavrčím.
„Boduju,“ pokrčí Kuro rameny.
Do Kuroova pokoje vpadne Tinetophe. „Tady jste! Prý se čeká jenom na nás! Taková ostuda -“ začne, pak se ale zarazí, jakmile se na nás dva soustředí pořádně. „Och, no tedy… Vypadáte dobře. Hlavně tobě to sluší, Awai.“
Cítím, jak rudnu. „Co s tím všichni máte, zatraceně?!“ Pak si teprve uvědomím, že i Tinetophe teď vypadá docela jinak, má na sobě totiž dlouhé světle modré šaty s hlubokým dekoltem a jakousi podivnou šněrovačkou zlaté barvy, které jí dokonale ladí s vlasy vyčesanými do složitého účesu. A vzhledem k tomu, že král Ran patrně ví, že je Meni, tentokrát ani nijak neskrývá svá ouška. Vyjeveně na ni zírám. Jako by to byla docela jiná bytost, napadne mě. Vlastně je docela hezká…
„Co na mě tak divně koukáš…?“ znejistí Tinetophe a stáhne uši dozadu.
„To je jedno,“ zamumlám a odvrátím se od ní. Skoro jsem asi zapomněl, že je to ženská.
Dojdeme do obrovské jídelny, kde už sedí král Ran, královna Mamar, princ Daroth a několik mužů, zřejmě královi poradci, z nichž nejzvláštněji vypadal jeden mladý aytar s tmavými vlasy, zamračeně sedící skoro stranou od nich s rukou pod bradou. „No konečně, už jsme chtěli začít bez vás!“ zvolá Ran, jakmile nás zahlédne.
Usedneme ke stolu. S jistými rozpaky vezmu do ruky příbor. Nejsem vůbec zvyklý tímhle jíst. Během výcviku jsme jedli spíš jenom lžícemi a nůž používali maximálně na krájení. Ohlédnu se na Kuroa. Zachytí můj pohled a pousměje se. Zatraceně, pomyslím si. Nechci se před králem Ranem zesměšnit! Bezradně se rozhlédnu. Všichni na nás hledí a evidentně na něco čekají. „Ehmmm… tak tedy dobrou chuť,“ zahučím tedy a hodlám se vrhnout na tu lákavou mísu bramborové kaše, která byla nejblíže.
„A co modlitba?“ podiví se Ran.
„A co Vládkynin zákaz?“ opáčím obratem.
„V tomhle s Vládkyní nesouhlasíme,“ odvětí Ran klidně. „Víru nám brát nesmí. Ale jinak se nám moc líbí, jak vládne. Ze všech posledních Vládců, co jsem zažil, je rozhodně nejzajímavější. Její praktiky jsou mnohem údernější a účinnější než toho slabocha Orleetha. Prý polodémon. Thaarův bastard.“
Kuro ohromeně vzhlédne. „Já snad špatně slyším.“
„Prosím,“ vyhrkne Tinetophe. „O politice se nebavme -“
„Ano, také bych radši řešil jiné důležitější otázky,“ souhlasí princ Daroth. „Nacku…?“
Znuděný mladík na konci stolu se k nám ledabyle otočí: „Jistě, Darothe. Možná byste, Vaše výsosti, mohl konečně vzít na vědomí, že na naše území vstoupili Nemrtví. Poslali jsme tam jednotku, ale ještě nemáme žádné zprávy o tom, jak to dopadlo. Problém je ale hlavně v tom, že brzy nastane noc a my stoprocentně prohrajeme, jelikož si neuvidíme ani na špičku nosu. Vypadá to, že někoho pronásledují, a nyní postupují ke Corunu. Obávám se, můj pane, že zde hledají tu lidskou bytost.“
Málem se utopím v poháru vína, ze kterého právě piju. „Cože…?“
„Ten zrádce je v naší zemi?“ zamračí se Ran. „Možná dokonce přímo v našem Corunu?!“
Neudržím se. „Proč zrádce, pane?!“ prsknu. „Copak vy nechápete, že je třeba Vládkyni sesadit?! Je to jenom hloupá malá holka, která se dostala k obrovské moci a neumí si s ní poradit. Zrušila Lovce, Strážce, Ochránce i Stopaře, vyvíjí ničivé zbraně, nutí trpaslíky, aby pro ni dolovali zlato a eiron, buduje armádu démonů a skřetů, zakázala víru i magii -“
„Nemáme mágy rádi. Takže tohle nás nepálí,“ míní téměř pobaveně Ran. „Tak a teď se už konečně pomodlíme. Pane Lee, povedete modlitbu vy?“
Rozčileně skloním hlavu a chvěju se vztekem. Netušil jsem, že je Wellarský panovník takový ignorant! Během modlitby se ke mně Tinetophe přes stůl nakloní a pevně stiskne mé zápěstí. Zabolí to. „Varovala jsem tě. Musel ses s ním začít přít?!“ sykne. „Měli bychom být rádi, že nás tu vůbec nechá, než se Richard probudí, ne ještě provokovat!“
„Já neprovokuju,“ namítnu. „Jen nesnáším, když -“
„Buď prostě zticha,“ doporučí mi Tinetophe rozladěně.
Ohlédnu se na Kuroa, sedícího vedle mě. „Zastaň se mě aspoň ty, když -“ začnu, ale zarazím se a nechám větu nedokončenou. „Kuro…?“ zaváhám. Můj přítel je tak hrozně bledý, až mě to skoro vyděsí. Ten sice zavrtí hlavou, jakože se vůbec nic mimořádného neděje, ale já mu nevěřím. Natáhnu se a dotknu se jeho ruky. Je docela studená. „Nepotřebuješ -“
„Ne, je mi jen zima,“ zavrčí Kuro a vyškubne se mi.
„Zima?!“ nevěřím mu – sedíme totiž hned u krbu. „Aspoň si vymysli lepší lež!“
„Boduješ,“ usměje se Kuro.
Zachmuřím se. „Nemyslel jsem to žertem. Spíš chci vědět -“ Přeruší mě služka, která mě požádá, abych dal ruce ze stolu, aby mi mohla naložit nějaké pečené maso nebo co to bylo. Povzdechnu si. Přetrhla mi niť. Nicméně to jídlo vypadá vážně lákavě. „Teď už vám mohu konečně popřát dobré chutnání?“ zajímám se.
„Ano,“ přitaká Ran a vrhne se na pečené prasátko, které před něj položil kuchař.
„Proč tu není Darina?“ zeptá se Tinetophe. „Doufala jsem, že ji uvidím aspoň při večeři.“
Královna Mamar, uzobávající hroznové víno, potřese hlavou. „Darinu nechal můj choť zavřít do věže. Asi si myslí, že ji tak přivede k rozumu. Nesmysl.“ Odmlčí se. „Což mi připomíná… Nacku, zaneseš jí po hostině něco k jídlu? V tomhle stavu by měla jíst za dva.“ Tmavovlasý mladík výrazně pookřeje a přikývne.
„V tomhle stavu…“ zabrblá nesouhlasně Ran. „Nejradši bych ji za to nechal popravit.“
„Takhle nemluvte, otče,“ procedí princ Daroth. „Už jsme vám zbyli jen my dva. Roth i Daran jsou mrtví. Nemůžete přece chtít -“
Ran odloží příbor. „My můžeme všechno, my jsme král.“ Otočí se na Tinetophe: „Vládkyně nám slíbila za příslib věrnosti Dateen,“ oznámí jí téměř pyšně. „Konečně by byl Dateen náš.“ Nakrčí čelo. „Já tuhle zemi prostě chci. Za každou cenu.“
„Dateen by byl váš, pane, kdyby Daran nezemřel,“ připomene mu jeden z rádců.
Ran stiskne rty. „Ano.“
Tinetophe skloní hlavu. „Mrzí mě, že jsem se nemohla dostavit na jeho pohřeb.“
„To je v pořádku, Allero. Nic ti nevyčítáme. Navíc… tehdy tu byla dokonce sama Vládkyně!“ zdůrazní Ran hrdě. „Vyjádřit nám upřímnou soustrast nad Daranovým předčasným skonem. Bylo to od ní hrozně milé. Ubytovali jsme ji v modrém pokoji.“ Jen stěží se bráním úšklebku. To je povedené, bydlela v tom samém pokoji, ve kterém je teď Richard! Zvláštní shoda náhod. „Nechápu, kde berou ti zrádci tu drzost, aby někoho tak úžasného jako je naše Vládkyně, mohli chtít sesadit!“
„Už je to tu znova,“ zaúpím. „Nenazývejte je zrádci, Výsosti.“
Ran si mě bedlivě prohlédne. „Proč se za ty renegáty tak biješ, mladý muži?“ Znejistím. „Kdybych byl podezřívavý, myslím si, že jste to vy, ti podlí hadi. Docela by to odpovídalo. Nebo je to všechno jenom jedna velká náhoda? Ve stejný den, co překročíte hranice mé země, objeví se zde Nemrtví, kteří je hledají? A ještě jsou tvé názory tak zvrácené!“
Pohlédnu mu tvrdě do očí. „Třeba to jsme my.“
Ran zamrká. „Allero?!“
Tinetophe lehce zrudne. „To je v pořádku, můj pane. Awai to nemyslí vážně.“
Další poradce, oděn v dlouhý kabát, se zamyslí. „Co je poslat před Carminské zrcadlo?“
Král si promne vousatou bradu. „Zajímavý nápad,“ souhlasí. „A do města vyšlete zvědy. Chci ty zrádce najít a osobně je předat Vládkyni. Nebo popravit. Ano, popravit,“ zaraduje se dětinsky. „Z každého vězení se dá utéct. Zavšivení mágové to tak dělají… a v Corunu nemáme jedinou magickou bariéru.“
„Otče…“ přeruší ho Daroth. „Neměli bychom se do toho plést vůbec.“
„Slíbili jsme to Vládkyni!“ okřikne ho Ran. „My chceme Dateen! Wellar by byl tak velký, kdybychom spojili obě země! Nepřemožitelný! A naše armáda by byla nepřekonatelná!“
Mamar poplašeně vzhlédne ke svému manželovi. „Vy chcete už zase válčit…?“
Ran se usměje. „Ano! Podrobit si všechny země, které se Vládkyni chtějí postavit!“
„Aby se ty země nespojily a nepodrobily si Wellar,“ neodpustím si rýpanec. Tinetophe mě pod stolem kopne, ale já se tvářím, že jsem nic necítil, to abych ji rozzlobil ještě o něco víc. Zatraceně, přece nebudu poslouchat tyhle hrozné řeči a mlčet! To nedokážu!
„Ach, mluvíš o koalici, chlapče?“ zašklebí se Ran. „Ta bude brzy minulostí.“
Zuřivě zatnu pěsti. „Příliš Vládkyni fandíte.“
„Tahle debata nikam nevede! Nechápu, proč o tom pořád mluvíte!“ procedí Kuro a vstane od stolu. Svého talíře se ani nedotkl. „Děkuji za večeři, ale já raději -“ Nedořekne, náhle se pod ním totiž podlomí kolena a sesune se k zemi. Přiskočím k němu, až spadne má židle, a zachytím ho dřív, než se stihne hlavou udeřit do stolu. Překvapí mě, že není ani moc těžký.
„Kuro!“ vyjeknu.
Ten ke mně omámeně vzhlédne. „Co se stalo…?“
Král Ran potřese hlavou. „To se nám nelíbí. Chceme se bavit. Kdy budou ti kejklíři…?“
Královna Mamar se na svého manžela znechuceně ohlédne, princ Daroth se přihlouple uchichtne (to asi bude tím vínem, které do sebe během večeře naléval) a Tinetophe, která, stejně jako já taky vyskočila na nohy, znepokojeně nakrčí nos: „Kuro, jsi v pořádku…?“
Kuro se mi vytrhne. „Jistěže jsem. Pusť mě -“
„Jak si přeješ.“ Zamračeně poodstoupím, zatímco on se opět zapotácí a tentokrát se už o hranu stolu praští. Přikleknu k němu. Na čele se mu objeví ošklivá rudá podlitina. Hlavně aby z toho neměl otřes mozku, bleskne mi hlavou. „Pitomče,“ zamumlám, jakmile k sobě opět začne přicházet. „Co to zase vyvádíš…?“ Pomůžu mu vstát.
„Potřebuju jen… popadnout dech…“ zamumlá.
„Dovedu tě na pokoj,“ oznámím mu.
Zavrtí hlavou. „Trefím sám.“
„O tom bych byl s tebou ochotný polemizovat,“ odseknu, podepřu jej a pomalu, krok po kroku zamíříme do jeho komnat. Ve dveřích se ještě ohlédnu na Tinetophe: „Já… jen ho uložím a vrátím se. Nenechám tě tu samotnou.“
Tinetophe se zamračí. „To taky nemusíš. Už půjdu radši spát.“
„Dobrá tedy,“ přikývnu a společně s Kuroem se odebereme na chodbu. Zde se mi opět pokusí vymanit. „Nestarej se pořád o mě, Awai,“ zavrčí. „Prosím.“ Odmlčí se. „Jen se musím vydýchat, to je všechno. A bude to zase v pořádku, věř mi. V té jídelně bylo prostě hrozně zakouřeno…“ vysvětlí mi a pozvolna, váhavě se odebere ke zdi, o kterou se opře a sjede po ní zase k zemi. Že prý zakouřeno! V té místnosti hořely maximálně svíce a krb, ale žádný kouř nebyl cítit. Ani v nejmenším. Proč mi lže?
Přikleknu k němu a narovnám ho. „Kuro, vzpamatuj se.“
„Ne… neříkej mi, co mám dělat,“ protestuje.
„Kuro!“ zalapám po dechu. Kuro je ještě bledší než předtím a na rtech se mu teď dokonce objevila krev, když zakašlal. Zatraceně, jak je to ale možné?! Vždyť není zraněný! Nebo spíš… neměl by být! Já o ničem nevím! Kdy by se to stalo? Při boji s medvědlaky? Nesmysl. Ačkoliv je pravda, že je takový divný už od Tronne. Cítím, jak mě polévá ledový pot. Tehdy snad došlo k nějaké nehodě? Bojoval přece se Sběratelem. Proč mi ale nic neřekl? Je mi hrozně. Byl jsem na něj tak hnusný! Ach, kéž bych to jen věděl! Neřekl bych mu tolik ošklivých věcí… „Vstaň, prosím tě. Fakticky si potřebuješ lehnout.“
Kurovi se v očích objeví něco hrozně divného. „A myslíš si snad, že mi to pomůže?“
„Co to říkáš…?“ nechápu. „Co je s tebou?“
Odvrátí se. „Nic. Nech mě na pokoji.“
Ušklíbnu se. „Přesně tam se tě taky snažím odvést.“
„Tak jsem to nemyslel. Víš… já jsem zbabělec. Měl jsi pravdu. Samozřejmě že jsi měl pravdu. Zbabělec. Nech mě být,“ pokusí se mě odstrčit v náznaku chvilkové vzpoury, ale je hrozně slabý, jeho ruce jen tak neškodně sklouznou po mé hrudi.
Vzdychnu. „Hlupáku.“
„Tím spíš se o mě nestarej, zatraceně,“ vzteká se.
Začínám toho mít plné zuby. „Sakra, přestaň s tím! A spolupracuj!“ dodám.
Kuro na mě dlouze pohlédne. „Nemůžu…“
Jemně uchopím jeho hlavu do dlaní. „Kuro…“
Odvrátí zrak. „Jsem jenom vyčerpaný.“
Ironicky se zasměji. „Jenom…? Tohle není jenom -“
„Prosím. Na nic se neptej,“ nenechá mě domluvit.
Svraštím obočí. „Kuro… Tak dobře. Pojď,“ popadnu ho kolem pasu a donutím ho vstát. Pak ho dovleču až do pokoje, hodím ho na postel, sundám mu boty a zachumlám ho do peřiny. A on se vůbec nebrání, prostě jen tak leží a upírá na mě děsně smutný pohled. Jak mu tak přitahuji deku až k bradě, uvědomím si, že se mi třesou ruce. V tu chvíli mi dojde, jak hrozně mi na něm záleží a jak děsně se o něj bojím. Prudce se napřímím. „Tak dobře,“ zopakuji nervózně. „Odpočiň si. Já půjdu.“
Ale Kuro mě zachytil za paži a zašeptal: „Zůstaň tu se mnou, Awai.“
Anna
Zuřím. „Musím se začít chovat jako Vládkyně!“ rozhodnu se.
Tiwanaineira se ušklíbne. „Děsíš mě.“
„Musím se projevit důrazněji. Lid ve mně nevěří,“ odseknu jí.
Tiwanaineira nadzvedne obočí. „Divíš se?“
„Jistěže se divím! Jsem lien! Byla jsem ke všem těm lidem příliš mírná.“ Odmlčím se. „Ale vím přesně, co udělám,“ potřesu hlavou. „Ta směšná koalice!“ prsknu. „Drze si budou klást požadavky! Jak si to vůbec mohli dovolit?! Požadavky!“
Tiwanaineira se zasměje. „Líbilo se mi, jak jsi zabila toho poslíčka.“
Nepřijde mi to moc vtipné. „Byla jsem naštvaná. Chudák kluk. Já vím, že za to nemohl, jenže byl po ruce. Ale to je jedno, dokážu si s tou pitomou koalicí poradit. Budu tvrdá a nekompromisní. Povolám si všechny panovníky všech panství v Zemi a donutím je složit magickou přísahu. Neporušitelnou. Ti, kteří se vzepřou, nemají šanci, prostě je nechám popravit. A nasadím tam své přívržence. Jako v Jinově Evale.“
„Na Evale ale nemáš nárok,“ připomene mi Tiwanaineira pomalu a rozladěně. „Co nástupkyně trůnu Deba?“
„Mí lidé jí zatlačili i s družinou kamsi do Wellaru,“ mávnu nad tím rukou.
Tiwanaineiře však tato odpověď nestačí. „Na tvém místě bych nebyla tak bezstarostná. Nenechá se o Evale připravit, s tím počítej. Mělas ji rovnou nechat zabít.“
Zamračím se. „Neříkej mi, co jsem měla udělat!“
Tiwanaineira se usměje. „Jen ti dobře radím.“
Povzdechnu si. „Ach jo. Já vím. A jsem ti za to vděčná. Promiň mi, že jsem na tebe taková.“ Zase mě bolí hlava. Přitisknu si ruce na spánky a zamyslím se. „Jenže než sem všichni panovníci dorazí, uplyne spousta času. Já čas nemám. Zatraceně. Tiw, zlato, myslíš, že bys mě mohla pomocí zrcadel se všemi spojit?“
„Asi ano…“ přikývne Tiwanaineira váhavě. „Bude to asi hodně náročné, ale zvládnu to. Pořád to bude rozhodně lepší, než jim říct, aby sem dojeli. Vždyť bychom tak jenom všem oznámili, kde se skrýváme. A to by se nám mohlo vymstít.“
„Nechci se pořád skrývat,“ namítnu.
Tiwananineira na mě nesouhlasně pohlédne. „Musíš. Neopakuj mé chyby.“
Povzdechnu si. „Jasně.“ Posadím se do křesla a přehodím nohy přes opěradlo. „Kdyby aspoň nenapadli mé zásobovací jednotky! Takhle nikdy nevyvineme pořádné zbraně!“ zaúpím. „Poslední typ jsem dala s sebou Aníe, ale tohle ještě pořád není ono. Jsou příliš těžké, příliš složité, příliš těžkopádné…“
„Mně přijdou fascinující,“ přizná Tiwanaineira. „Doteď byla vrcholem technického rozvoje maximálně kuše. Tohle… tohle je daleko víc smrtící.“ Odmlčí se. „Udělalo to na mě skutečný dojem. Netušila jsem, že váš svět je tak pokročilý. Hrozně bych ho chtěla poznat. V něm musí být úžasné vést války!“
Zamračím se. „Ne. Není to úžasné. Můj svět není úžasný.“
Tiwanaineira na mě hledí rozzářeným pohledem. „Tomu nevěřím. Chtěla bych tam.“
Najednou se cítím být hrozně rozzuřená. „Kdybych mohla, tak ten svět zničím!“
Tiwanaineira se usměje. „Co ti brání?“ Zaváhám. Ani nevím, proč jsem to řekla. Je mi kvůli tomu hrozně. To je to samé, jako když jsem si přála, aby Ephemer zemřel. Ne že bych to chtěla doopravdy, prostě mi to jen tak blesklo hlavou a mě to pak mrzelo. Ale přesto se bojím, že uspěje a najde tu lidskou bytost, aby ji mohl zabít – takže jsem trochu poupravila Aníinu misi. Ona ho zastavit dokáže. Vzhlédnu k zrcadlu. Mám Tiwanaineiry plné zuby. Mám pocit, že mě hlava bolí jenom, když se bavím s ní. Vstanu a natáhnu se pro hadr, abych ho mohla přes zrcadlo přehodit. „Ne, prosím…“ vydechne Tiwanaineira, když pochopí, co chci udělat. Její hlas zní najednou nejistě a trochu vyděšeně. „Nezakrývej mě. Chci se na tebe dívat.“
Nakloním se a políbím chladné zrcadlo v místech, kde jsou její rty. „Ale já nechci.“ A stejně to pitomé zrcadlo zakryju.
Tinetophe
Rozmrzele se probudím. Spát na křesle není zrovna pohodlné, připadám si jako přejetá povozem. Usnula jsem tu, když jsem se šla po večeři podívat na Richarda. Vlastně mě ho bavilo pozorovat, takže jsem si přitáhla křeslo až k jeho posteli a mlčky jsem ho pozorovala tak dlouho, než i na mě přišel spánek. To je tedy ironie. Celou dobu jsem se těšila, že se u Rana konečně vyspím v posteli… a když mám možnost, stejně ji nevyužiju.
Natáhnu se a pohladím Richarda po ruce. Je chladná.
„Pořád se nevzbudil?“ Polekaně sebou trhnu a otočím se. Ani jsem neslyšela, že Awai otevřel dveře a došel až k mému křeslu. Beze slova zavrtím hlavou. „Ach jo. Vůbec se mi tady nelíbí, Tinetophe. Už abychom byli pryč. Nejradši bych krále Rana za ty jeho názory zaškrtil. Zrádci. Renegáti. Při bozích, jak může být někdo tak vysoce postavený tak hloupý?!“
Pokrčím rameny. „Prostě s námi nesympatizuje, Awai, to je vše.“
„No, to je tedy vše,“ zamračí se. „Kdyby věděl, že jsme to my, zabije nás.“
S tím nemohu souhlasit. „Nezabil by nás. Určitě ne.“ Odmlčím se. „Jak je Kuroovi?“
Awai se posadí na Richardovu postel. „Teď je u něj felčar.“
Vytřeštím na něj oči. „Cože?! Doopravdy…?“
„Ano. Milý Kuro nám jaksi zatajil, že je zraněný,“ prohlásí Awai s podivnou lhostejností v hlase. Mám dojem, že je to od něj jenom póza, abych si nemyslela, že je na něm svým způsobem závislý. Směšné. Ti muži. Všichni jsou stejní. Nechápu, proč mají pořád tendence hrát si na bůhví jaké tvrďáky! „Ta rána se navíc vůbec nehojí. Je to hrozně divné. Doufám, že ho ten mastičkář brzy postaví na nohy.“
Podepřu si bradu rukou. „Dává to smysl. Už dávno jsem si všimla, že není ve své kůži.“
„Nechápu, proč nám to neřekl,“ povzdechne si Awai.
„Nechtěl nám přidělávat starosti,“ dovtípím se.
Awai vztekle vstane. „Starosti!“ opakuje rozčileně. „Byla to od něj pěkná pitomost!“
„Naopak, myslel to dobře,“ odvětím a také se napřímím. „Zajdu za ním. Jdeš taky?“
Awai se ošije. „Ne, nejdu. Zůstanu tady chvilku s Richardem.“
„Jak myslíš,“ přikývnu a přejdu do Kuroova pokoje. Hned ve dveřích se srazím s ošetřovatelem a vyrazím mu z rukou brašnu s pomůckami. „Promiňte, to jsem nechtěla,“ vyhrknu kajícně, když se shýbám pro ten pytel a s uzarděním mu ho podávám. „Neviděla jsem vás. Přemýšlela jsem nad něčím úplně jiným…“
„Nad svým přítelem?“ nadzvedne felčar obočí a pohodí hlavou směrem ke Kuroovi. Ohlédnu se i já. Kuro leží na posteli, s obvázaným ramenem. Přesto, že jej tenhle chlapík nepochybně bandážoval před chviličkou, obvaz je už nyní prosáklý krví. Na té velké posteli vypadá docela ztracený, skoro jako Richard, akorát že Kuro je nyní mnohem bledší a působí hrozně žalostným dojmem. Sklesle se zajímám, jak na tom je. „Vlastně ani nevím. Neustále ztrácí hodně krve a rána, přestože je čistá, nehnisá a měla by se uzdravovat, tak se neuzdravuje. Nedává to smysl. Ale použil jsem některé bylinky a mazadla a věřím, že to zabere. Zítra se na něj zase přijdu podívat, abych věděl, jak se to vyvíjí.“
Stisknu rty. „Zemře?“
„Neviděl bych to tak černě, paní,“ uklidní mě felčar a poplácá mě konejšivě po zádech.
„Spí?“ zajímám se.
„Ano, teď ano. Pustil jsem mu totiž žilou,“ vysvětlí mastičkář, popřeje mi ještě pevné nervy a odejde.
Dojdu ke Kuroově lůžku. Bodejť by nespal, chudák. Pořád krvácí a teď mu tenhle idiot navíc ještě nějakou krev odpustí, aby jí měl ještě méně. Na malém stolečku vedle postele leží miska, do které ten lazebník Kuroovu krev zachytil. Docela mimoděk se olíznu a ze všech sil se bráním touze tu krev vypít. Udeřím se do čela, až to zabolí. Ne, okřiknu se v duchu. Neuvažuj jako Meni. Vzpamatuj se.
„Netvař se, jako bychom byli na pohřbu,“ usměje se nečekaně Kuro.
Zasměji se. „Promiň. Ty nespíš?“
Kuro zavrtí hlavou. „Vzbudil mě váš rozhovor.“
Posadím se k němu a jemně mu odhrnu vlasy z čela. „Bolí tě něco?“
„Ne,“ ujistí mě. „Jsem v pořádku. Klidně hned vstanu a dokážu ti, že jsem -“
Zachytím ho za ramena a donutím ho zase si lehnout. „Nic mi dokazovat nemusíš.“
„Jenom dobře,“ přikývne Kuro. „Nikomu to neříkej, ale myslím si, že tenhle felčar je maskovaný santorie. Pokusil se ze mě vyždímat veškerou zbylou krev.“
Zašklebím se. „Neboj, to bych mu nedovolila.“
Kuro chvilku mlčí. „Proč ses ptala, jestli zemřu?“
„Mám o tebe strach,“ odseknu. „Divíš se tomu snad?“
Kuro zaváhá. „No… vlastně ano…“
„Ale ty neumřeš,“ zavrčím. „To ti slibuju.“
Kuro se rozesměje. Tak nějak divně. „Aha. A Richard se neprobudil?“ zajímá se.
„Bohužel,“ povzdechnu si.
Kuro se mi pevně zadívá do očí. „Zkontaktuj ho. Jsi Ochránkyně. Udělej to.“
Cítím, jak rudnu. „Já… já nemůžu…“
Kuro se zamračí. „Musíš, zatraceně.“
Odvrátím od něj zrak. „Ne.“
„Cože?!“ žasne Kuro. „Tohle neříkej ani žertem! Prosím -“
„Já to neumím!“ vykřiknu. Vzápětí si uvědomím, co jsem to vlastně řekla, a přitisknu si ruku na ústa. Kuro na mě vyjeveně a beze slova zírá. Polknu. „Nikdy jsem to kouzlo nedělala sama. Nikdy,“ zamumlám a odejdu z jeho pokoje, přestože vím, že on teď rozhodně chce, abych mu to vysvětlila. Ale já nemůžu, na to se příliš stydím. A je mi hrozně, protože on to teď ví.
Twyla
Pořád jsem si ještě nezvykla na přítomnost někoho jiného ve své hlavě. Je to hrozně divný pocit. Ale je úžasné mít k dispozici cizí vědomosti… Darien mi to sice vyčítá seč může, ale na něj mám pifku taky – když jsem poté, co jsem do sebe absorbovala Mediho mysl a omdlela, když jsem se probrala, ležela jsem v posteli pana Mediho a jeho mrtvolu Darien vtipně uložil vedle mě. Děsně jsem se lekla, když jsem zjistila, že se tam tulím k mírně již zapáchající mrtvole, zatímco Darien na tom neviděl vůbec nic divného. Zabít málo.
Navíc když jsem vstala a začala ho hledat, zjistila jsem, že mě tam Darien nechal docela samotnou a byl zatím dohodnout u brány, abychom mohli zůstat ve městě přes noc, aniž by to ovšem bylo zaneseno do té knihy. Nevěřila jsem Darienovi, že se mu to podařilo s tím nepříjemným tvorem jen tak dohodnout, ale Darien s pokrčením ramen odvětil, že mu zaplatil opravdu hodně peněz a že by ten hlídač byl sám proti sobě, kdyby nás nahlásil a riskoval, že si ho Darien najde a jaksepatří zpracuje.
Teď vytáhne mapu a zamyšleně do ní chvíli zírá. „Corunu se asi velkým obloukem vyhneme, co?“ Přikývnu. „Navrhuji tedy jít pořád podél řeky Otiuma až do Evale,“ dodá Darien zamyšleně. „Nebudeme alespoň riskovat, že se ztratíme nebo že narazíme na nějaké město mimo koalici. Vlastně, jak tak koukám, nenarazíme na vůbec žádné město…“
„Taky dobře,“ souhlasím. „Nechssi rissskovat, žšše by zsssassse došššlo k nějakému takovému insssidentu jako v Breenu. Bojím sssse.“
Darien překvapeně vzhlédne. „Se mnou se přece nemusíš bát ničeho.“
Povzdechnu si. „Možššššná.“ Odmlčím se. „Aššškoliv trochu se bojím i tebe.“
Povytáhne modré obočí. „Mě? Proč?“
Nenechám se odradit jeho nevinným kukučem. „Sssso jsssi zaššš? Kdo tě vlassstně possslal? A kdo ti platí?!“
„To je mi otázek. Poslal mě sem král Jin,“ usměje se Darien. „A jeho zase požádal o tvou ochranu Awai. Je to prosté,“ mávne rukou a znovu se nakloní nad mapu.
„Aha,“ zamumlám. „Je to prossssté…“
Darienovi neunikne zaváhání v mém hlase a zase se po mně ohlédne. „Ale Twylo, prosím… Je to prostě složitější. Nedělám to kvůli penězům.“
Zašklebím se. „Jak bysss taky mohl, žšše. To kvůli mým krásssným ošším.“
„Ne. Kvůli Zemi,“ odsekne Darien. „Chtěl bych, aby se všechno vrátilo zase do starých kolejí. Před Vládkyní Annou. Aby byl Orleeth zase Vládce.“
Zaváhám. „Třeba… třeba nechssse vládnout,“ vzpomenu si na Anina slova.
„Třeba,“ opakuje po mně temně Darien. „Ale stejně mi to vyhovovalo víc, když byl Vládcem on, ne Anna nebo Tiwananineira. Všechno bylo jednodušší. Úplně všechno. Neplatily se takové daně, města byla bezpečnější, nebyli Nemrtví, nebyl mor, nikdo neumíral, zbytečně…“ Kousne se do rtu a nedopoví, nechá zbytek věty viset ve vzduchu nedokončený.
Zaujatě na něj pohlédnu. Selhání jeho hlasu bylo zvláštní. „Kdo umřel?“ zajímám se netaktně. Darien zavrtí hlavou, nechce se mu o tom patrně mluvit. Byla jsem na jednu stranu hrozně zvědavá, ale na druhou jsem chápala, že se nemá náladu patlat se ve starých křivdách. „Zssstratit někoho je těžšššké. Před pár dny mi zsssemřel otess, takžšše vím -“
„Nemluv o tom,“ zavrčí Darien. „Prosím.“
Pokrčím rameny. „Jen chsssi, abysss věděl, žšše -“
„A já chci, abys věděla, proč tě s otcem Vládkyně zajala,“ odsekne Darien. „Někdo Lovce a Strážce zradil. Jeden Lovec.“ Vyrazí mi tím dech a zůstanu na něj ohromeně zírat. „Řekl Vládkyni, kde se schováváte. Řekl jí, kdy na vás zaútočit a kolik mužů poslat, aby rozdrtili vaši obranu. Řekl jí všechno.“
„Zssrádcssse?!“ prsknu nenávistně. „Jak mohl?!“
Darien se odvrátí. „Co já vím. Možná musel.“
„Musssel!“ běsním. „Takhle ssse přessse nechová Lovesss! Radššši by položšššil sssvůj žšššivot, nežšš aby zsssradil sssvé lidi!“
Darien se mi zahledí do očí. „Nepovídej. Tys také mluvila, když tě Vládkyně mučila. Také jsi nechtěla zemřít.“
Zaváhám. Je to rána pod pás. „To bylo něsssso jiného.“
Darien se ušklíbne. „Ne, nebylo. Třeba byl v podobné situaci. Třeba vážně musel.“
„Třeba mu Vládkyně prosssstě zsssaplatila,“ procedím rozladěně.
„Třeba nevěří v koalici,“ pokračuje Darien. „Třeba jen chce, aby byl v Zemi konečně klid.“
Hořce se pousměju. „Jo, třeba tím, že pomůžšše odssstranit všššechny, ssso jí překážšší.“
„Třeba,“ přitaká Darien a přitiskne si dlaň na čelo. „Není mi dobře. Odpočineme si…?“
Nadzvednu obočí. „Prošš? Není to přessse tak dávno, ssso jsssme opussstili Breen -“
„Vážně jsem unavený,“ stojí si Darien na svém. „Opravdu potřebuju pauzu.“
Rozhlédnu se. „Tady…?“
Darien se také podívá kolem sebe. „Nehostinná krajina, jen co je pravda. Stáhneme se do támhle těch skal, nebude tam tolik sněhu a půjde tam snáze udělat kouzlo, které nás udrží v teple, protože to bude menší prostor. Jen se na chvíli prospím, pak budeme zase pokračovat.“
Zachmuřím se. „Měl jsssi sssspát v nosssi.“
„V noci jsem hlídal,“ procedí Darien a jeho hlas zní z nějakého důvodu hrozně naštvaně.
„Nemusssel jsssi hlídat, vžššdyť jsssi přessse dohodl, abychom mohli ve měssstě v klidu přessspat,“ namítnu, ale Darien mi vysvětlí, že musel mít jistotu, že nás ten chlapík nepodrazí – a na to už nemám co říct.
Ubytujeme se mezi skalami, Darien zajistí naše koně a vyčaruje menší magickou bariéru, která nás určitou dobu udrží naživu, která zabrání našemu případnému umrznutí nebo vyslání nějakého zlého kouzla, aniž bychom o tom věděli. Poté, co Darien rozdělá oheň, nahlédnu do jednoho z vaků, co byl připevněn k sedlům našich koní, a zjišťuji, co že to vlastně Darien v Breenu nakoupil za proviant. Nějaké klobásy, placky, sýr a chléb. Ten bychom měli sníst nejdříve, aby nezplesnivěl, bleskne mi hlavou, když se však otočím a hodlám to oznámit Darienovi, zjistím, že ten mezitím stihl usnout. Ušklíbnu se tedy, alespoň neubude, a chlebem si posloužím sama.
Při tom ke svému uspokojení zjistím, že felčar na mých prstech odvedl skutečně dobrou práci, neboť jak tak koukám, mohu s nimi již docela slušně hýbat a ani mě už tolik nebolí.
Nikdá bych ošetřování jen tak nezfušoval, kočičko.
Trhnu sebou, na Mediho přítomnost ve své hlavě si prostě nemohu zvyknout.
Koukej se zadaptovat, zlato. Pokud tě nikdo nečekaně nezabije, strávíme spolu asi ještě hodně společnýho času.
Vtipná představa – ačkoliv si nemyslím, že bych tu nějak dlouho přežila. Země je příliš nebezpečná pro nevyučeného Strážce jako jsem já!
Zapomínáš snad na toho svýho slavnýho tělesnýho ochránce?
Darien se mnou nebude pořád. Až dorazíme do Evale, Jin mu zaplatí a on odejde, tečka.
Jak by mu mohl král Jin zaplatit, když je mrtvý?
Takže je to pravda…? Skutečně Vládkyně nechala krále Jina zabít?
Alespoň se o tom mluví. Údajně teď Evale oficiálně patří jí.
Asi bych to měla říct Darienovi.
Tomu tvému přítelíčkovi bych na tvém místě tolik nedůvěřoval.
Ty ovšem nejsi na mém místě.
Ne, já jsem ke svému štěstí mrtvý.
Zamračím se. Jo, ke svému štěstí. Možná tak dopadneme všichni, všichni umřeme. Ať žije Vládkyně. Zamyslím se. Když to řeknu Darienovi, nebude tam chtít jet už vůbec. Ale já musím, přece jenom, někde by se tam měl nalézat i můj bratr, ne? Můj úžasný bratříček a ten jeho děsně pěkný kamarád Kuro, který mě ovšem vždycky pokládal za malou holku a nikdy se nechtěl se mnou přátelit nebo si se mnou hrát. Takže dobře, Darienovi nic neřeknu. Ostatně, kdo ví, jak to v Evale vůbec bylo doopravdy. Třeba je Jin v pořádku.
Tinetophe
Potloukat se Ranovým palácem je notně depresivní. Richard pořád spí, ani náznak toho, že by se mohl někdy také probudit, a já pomalu začínám ztrácet den po dni naději. Navíc, na každém kroku potkávám jen bytosti, co znám – Ran je na svůj věk notně paranoidní a proto nevěří těm, kteří se kolem něj shlukují, takže v jeho sídle je možnost setkat se maximálně tak s trojicí služebných, kuchařem, dvěma nebo třemi vojáky, které krále střeží na každém kroku, pěticí rádců… a samozřejmě s ním, jeho manželkou, jeho synem a Nackem z Lutanu, což je pravděpodobně Darothův zástupce, jak jsem již stihla pochopit.
Když ovšem při jednom svém bezcílném bloumání zamířím do sklepení, zjistím, že je zde ještě jedna místnost, o které jsem předtím neměla tušení. Tréninková místnost. Zaraženě se zastavím mezi dveřmi a udiveně sleduji, jak uvnitř trénují Ranovi muži boj zblízka, někteří posilují, jiní si povídají… V ten okamžik si uvědomím, že spokojeně vrním. Samotnou mě to zaskočí. V poslední době se chovám jako Meni čím dál víc… Ale vůbec nechápu proč. V rohu šermuje princ Daroth s jakýmsi postarším chlapíkem bez oka a kousek od nich jen tak cvičí Awai. Mám co dělat, abych nezačala slintat. Awai vypadá skvěle, figuru má naprosto perfektní. Skoro jsem asi zapomněla, že je to chlap…
„No ne, podívejte, nějaká pěkná holka!“ všiml si mě nejblíže stojící mládenec.
„Co to je?“ podiví se další. „Je to ušatý! Já na to zkusím sáhnout -“
Ucouvnu a bezděky zavrčím. Mladíci se rozesmějí a rázem se jejich pozornost soustředí jenom na mě. „Slyšeli jste to? Vrčí to!“ Jeden z nich drze dojde až ke mně a neomaleně mě uchopí kolem pasu: „Nechceš se nám trochu věnovat, kočičko…?“
Bez sebemenšího zaváhání jej udeřím do obličeje zatnutou pěstí a ve chvíli, kdy ustoupí, podrazím mu nohy a než se stihne vzpamatovat, přikleknu mu krk. Kluk zachroptí a nechápavě na mě valí oči. Zrudnu. Ta reakce byla notně nepřiměřená, to mi ovšem došlo až teď. Nechápu, proč jsem to udělala. Vstanu z něj. „Nesahej na mě,“ zamumlám.
„Tinetophe!“ houkne na mě Awai a pro jistotu dojde až ke mně. Rozhlédnu se a zjistím, že na mě všichni ti vojáci rozzuřeně hledí. „To je v pořádku,“ zdůrazní.
„Nechceš chvilku trénovat s námi, Allero?“ navrhne mi princ Daroth.
Pokrčím rameny. „Radši asi ne.“
„Uzemnila jste tady Sheereho velmi efektně,“ pochválí mě ten s páskou přes pravé oko, která jeho tváři dodává zvláštně drsný výraz. „Ten způsob je mi povědomý. Lovkyně?“
„Ochránkyně,“ upřesní Awai.
Muž potřese hlavou. „Ano, kvalitní výcvik se pozná. Vládkyně neměla tyhle cechy rušit.“
Awai se ušklíbne. „Konečně někdo, kdo se mnou aspoň v tomhle souhlasí.“
„Nedáš si se mnou pár výpadů, Allero?“ nabídne mi znovu Daroth a než se naději, už mi jeden cvičný meč podává do ruky. Zaváhám, ale pořád je to lepší než hrozící hádka s Awaiem. „Prosím. Už děsně dlouho jsme jen tak nebojovali. Pro radost. Pamatuješ? Hrávali jsme si s dřevěnými mečíky, zatímco naši otcové se věnovali šíleně nudné politice…“
Usměji se. „To bylo už dávno.“
„Jo… a tys byla vždy lepší než já,“ připomene mi Daroth pobaveně. „Nesnášel jsem to.“
Neovládnu se a zašklebím se. „Kolik je to let? Čtyři roky?“
Daroth nakrčí nos. „Neříkej to takhle, podle aytarského kalendáře. Naše životy pak vypadají tak hrozně… krátké.“
„Naše životy jsou krátké,“ odvětím se zamračením.
„Ne podle beinského počítání času,“ míní klidně Daroth a znovu do mě lehce šťouchne. „Tak co, zkusíme to?“
Povzdechnu si. „Jsi nepoučitelný, Darothe. Zase ti natluču a ty pak budeš brečet.“
„Tsss, na to zapomeň,“ provokuje Daroth. Znovu vzdychnu, pohodím si mečík v ruce a zkusím jej přetočit. Je o dost lehčí než obyčejná zbraň. Vážně jsme si s něčím takovým vystačili…? Nenápadně se kolem sebe podívám. Všichni mladí vojáci kolem nás učinili kolečko a zvědavě vyčkávají, zda si skutečně dáme duel. Pousměji se. Měla bych se předvést, že…? Daroth ale už samozřejmě na nic nečeká a v příští chvíli na mě udeří, pochopitelně aniž by počkal, než zaujmu alespoň řádný bojový postoj nebo budu jinak připravena mu čelit. Nenechám se zaskočit, vlastně jsem to od něj tak trochu čekala, takže jeho úder ladně odrazím – ačkoliv jsem tak nucena se stáhnout a pořádně se chopit toho cvičného meče. Daroth toho hodlá využít a opět na mě zaútočí, ale ani tentokrát mě neoklame, srazím dřevěnou čepel jeho meče stranou a když se naše tváře přiblíží, syknu:
„Já tě viděla, Darothe. Včera.“ Daroth znejistí, ale bojovat nepřestane, pokusí se mi jít mečem po nohách (prasárna!), ale nadskočím, těsně se mu vyhnu, přetočím se kolem něj, pro jistotu mu podkopnu kolena, takže je nucen klesnout na zem, a dříve, než stihne jakkoliv zareagovat, přiložím mu zezadu meč k hrdlu. Vojáci se rozjásají a ten jednooký mistr uznale pokývá hlavou. Sehnu se k jeho uchu. „Viděla jsem tě, jak jsi šel za královnou Mamar.“
„Je to má matka,“ odsekne Daroth a v jeho hlase zní náhle jakási divná výbojnost. „Co je na tom špatného?!“
„Byla hluboká noc,“ odpovím šeptem. „To je na tom trochu divné.“
Daroth mě uhodí loktem do břicha, tvrdě a překvapivě, čímž mě donutí udělat krok nazad, rychle vstane, otočí se a znovu na mě napadne. Teď už se musím bránit pořádně, Daroth na mě jde totiž podstatně razantněji a zákeřněji než předtím a řekla bych, že i o dost rychleji. Klopýtnu. Daroth přiskočí a chytne mě do náruče, asi abych nespadla, ale vyškubnu se mu a praštím jej do obličeje pěstí, naprosto instinktivně, bez přemýšlení. A zlomím mu nos. Darothovi z toho jeho vznešeného rypáčku vytryskne krev.
„Promiň!“ vyjeknu. „To jsem nechtěla -“
„Opovaž se komukoliv cokoliv říct,“ procedí Daroth sotva slyšitelně a opět se mnou zkříží svůj meč. Nakrčím nos, tohle se mi už přestává líbit. Lehce znepokojeně ustoupím, ale vykrýt jeho poslední dva bleskově vedené údery se mi nepodaří, dřevo mě zasáhne nejdříve do nadloktí, poté do nohy. Heknu a jak jsem rozčilená, prudce máchnu svou levačkou, zas bez rozmyslu, jako by to bylo naprosto přirozené. A mám pocit, jako by mi celá ruka explodovala. Vřísknu a pevně přitisknu svou dlaň k tělu. Bolí to tedy naprosto příšerně, cítím, jak mi zpod rukavice teče krev, ale neřeším to, spíš jen ohromeně zjišťuji, co se děje – Daroth je vymrštěn do vzduchu, několikrát se přetočí a až poté z výšky dopadne na zem, kde zůstane ležet. Vzhlédnu od něj. A cítím, jak blednu. Pohledy všech okolo jsou teď daleko zaraženější a daleko rozčarovanější než když jsem poslala toho hejska k zemi.
„Já… já se omlouvám,“ zamumlám.
„Asi jste si měli stanovit předem nějaká pravidla… například, nepoužívat Moc,“ podotkne ten jednooký chlapík kousavě a mně je vážně trapně. Vážně jsem nechtěla Darotha odhodit přes celou místnost! „Netušil jsem, že Ochránci v sobě mají tolik Moci,“ pokračuje mistr. Nedokážu se na něj ani podívat. Má totiž pravdu – jako Ochránce bych neměla dokázat tak silné kouzlo! „Nebylo to od vás zrovna čestné -“
Přeruší ho až Awai. „Neudělala to úmyslně. Že ne, Tinetophe?“
„Ne,“ pípnu. „Je Daroth… v pořádku?“
„Až se probere, můžeš se ho zeptat sama,“ ušklíbne se ten jednooký.
„Co to bylo za druh magie…?“ otočím se na Awaie, zatímco mistr rozežene přihlížející dav s tím, že by se zase měli věnovat výcviku, a já vyrazím za princem Darothem. Celá se chvěji. Ano, jako Meni dokážu lehce čarovat, ale jsou to spíše jen takové ty klasické triky, posunovat předměty nebo zapalovat oheň. Jako Ochránce mám zase schopnosti trochu jiné, ale bezvýhradně založené na ochraně sebe samé nebo bytostí v mém okolí. Jasně že můžu odrazit kdoví kolik bytostí najednou, to ano, ale nikdy nejde o útok, má Moc je založena na obraně. Zjednodušeně řečeno, nemůžu kouzlit, když nejsem v nebezpečí života. Tak to prostě nefunguje, to mohou jenom mágové, ne Ochránci nebo Meni. Tohle… tohle byl naprosto normální útok. A ke všemu tak hrozně agresivní! „Jaká barva…?“ zajímám se.
Awai zaváhá. „Těžko říct. Taková… neurčitá. Šedá.“
Udiveně zamrkám. „Taková Moc přece neexistuje…“ šeptnu a pak se skloním u Darotha, který se právě snaží vzpamatovat. Potřásá hlavou, jako by doufal, že se mu v ní tak aspoň zase rozední, a s tím svým rozbitým čumáčkem působí opravdu žalostným dojmem. „Mrzí mě to, co se stalo, Darothe -“
„To je v pohodě, Allero, v pohodě…“ odvětí Daroth klidně, ale jeho hlas zní stále poněkud zastřeně. „Vidím, že ses od dob, co jsme spolu takhle vždycky šermovali jako malé děti, naučila nějaké nové fígle… Co se vlastně stalo?“
Pousměji se. „Zase jsem ti natloukla, Darothe,“ oznámím mu pobaveně.
„Ale brečet nebudu, na to jsem už moc velký,“ zasměje se Daroth a prohrábne si své delší světle hnědé vlasy. „Zatraceně. Ale udělala se mi boule.“ Odmlčí se. „No… nedala by sis žejdlík medoviny, Allero? Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.“
Přikývnu. „Jasně. Awai…?“
Ten chápavě potřese hlavou. „Samozřejmě. Stejně jsem chtěl ještě trénovat.“
Vzdálíme se s Darothem do jeho pokoje, kam nechá princ přinést několik lahví medoviny, a poté, co beze slova vyprázdní dobré tři žejdlíky, teprve se na mě otočí a promluví. „Takže… takže tys mě v noci skutečně viděla, jak jsem šel za Mamar…?“ zeptá se poté, co se to ticho zdá být takřka neúnosné a já si začínám připadat notně nepatřičně.
„Ano,“ přitakám. „Viděla. Trávím totiž hodně času u Richarda. To je ten zraněný, v modrém pokoji. Vracela jsem se vyspat do svého pokoje a zahlédla jsem tě, jak…“ Kousnu se do rtu. „Uvědomuješ si vůbec, co to děláš? Je to manželka tvého otce, je to tvá matka!“
„Nevlastní,“ odsekne Daroth a v hlase má zase tu popudlivost.
Povzdechnu si. „Ano, já vím… Ale pochop, prosím, jaká je to bláznivina. Tvůj otec vás dá oba popravit, až to zjistí. Víš přece, jak je vznětlivý.“
Daroth zaúpí. „Já vím, ale… miluju ji.“ Znovu se napije medoviny a pak si začne nervózně pohrávat s prázdným pohárem. „Někdy… někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby můj otec zemřel. Víš, není to s ním snadné… on… je posedlý touhou získat Dateen. Od Daranovy smrti s ním už není vůbec řeč. Pořád intrikuje, něco vymýšlí, snaží se spojit s jinými zeměmi, chce…“ Zavrtí hlavou. „Bylo by lepší, kdyby zemřel.“
„Co to říkáš?!“ nechápu. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?!“
„Nekřič,“ pokárá mě Daroth tiše. „Já jsem voják, Allero, ne diplomat. Má řešení jsou rychlá a jasná.“ Pokrčí rameny. „Víš, ani já s ním nesouhlasím, co se týče koalice. Ale on mě neposlouchá, on Vládkyni zbožňuje. Při bozích, byly doby, kdy jsem dělal všechno, o co mě požádal. Kvůli němu jsem jel do Prare pro Mamar. Dneska si to vyčítám. Neměl jsem ji sem vůbec kdy přivézt.“
„Jak dlouho spolu vy dva…?“ zajímám se.
Daroth se zasněně usměje. „Už od doby, co jsem se s ní setkal poprvé… Okamžitě to mezi náma zajiskřilo. A já hned věděl, že jsem našel tu pravou.“
Přitisknu si dlaň na čelo. „Jste hlupáci oba. Co kdyby třeba otěhotněla? To by mu bylo poněkud podezřelé, nemyslíš? Protože vážně pochybuji, že s tvým otcem žije… no, takhle fyzicky.“
„To ne… můj otec je už přece jenom na některé věci příliš starý… ale neboj, dáváme si pozor,“ oznámí mi.
Protočím oči. „Zamilovaní lidé si nikdy nedávají pozor. Viděla jsem vás, na to nezapomínej.“
„Ano… ty ano…“ připustí Daroth. „Ale jinak to už mám vychytané. Vím, kdo kdy chodí spát, vím, kudy smím jít, kdy přechází po chodbách stráže, kdy můj otec vstává… Jsme opatrní. Zatraceně, kdybych neměl ke svému otci takovou úctu, už dávno bych mu posloužil jedem a stal se sám Wellarským panovníkem. Přidal bych Wellar do měst kolice a zasloužil se o svržení Vládkyně, ale takhle… takhle to nejde. Já vůbec nevím, co mám dělat. Allero… pomoz mi. Pomoz mi aspoň ty.“
„Jasně,“ ušklíbnu se. „Zabiju Rana a pak ti půjdu za svědka při svatbě s Mamar.“
Daroth s nadějí vzhlédne. „Fakticky?“
„Ne!“ převezu ho a světélka v Darothových očích zase pohasnou. Je mi ho skoro líto. „Vzpamatuj se, Darothe. Jsi princ. Chceš snad dopadnout jako Arathan?“ Daroth na mě zmateně pohlédne. „I ten byl obviněn z vraždy a teď je z něj štvanec, ne nástupce trůnu. A přitom je nevinný. Ty bys nevinný nebyl. Navíc bys byl hlavní podezřelý.“
Daroth vztekle vstane. „Zatraceně, to mám čekat? Třeba až se rozhodne zabít Darinu?!“
Zaváhám. „Myslíš, že by to skutečně udělal…?“
„O tom nepochybuji,“ zavrčí Daroth. „Nebýt Mamar, která ho od toho neustále odrazuje, už ji nechal popravit dávno. Vlastně o tom mluví už od doby, co se stal ten incident s drakem. Upřímně – ostuda to byla hrozná, to ano, ale jak by to vypadalo, kdyby otec nechal setnout vlastní dceru?!“
„Něco vymyslím,“ slíbím mu.
„Děkuju,“ vydechne Daroth a obejme mě. A já se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že… že tuhle situaci lze vyřešit skutečně jenom tím, že se král Ran nechá odstranit…
Twyla
Darien nakonec vydrží spát celý den a v noci se bojím putovat po Zemi zase já, neboť jsem slepá jako krtek, takže v těch strašidelných skalách zůstaneme nadále. Darien se na mě potměšile usměje, když mu oznámím, že skoro nic nevidím, že mám strach pokračovat v cestě do Evale, a já se kvůli tomu cítím jeho vinou skutečně trapně. Ale copak mohu za to, že jsou beinské oči tak děsně omezené? Ačkoliv oheň, který Darien rozdělal už při příchodu a pro který jsem byla nasbírat během doby, co spal, nějaké další dřevo na podpal, nyní divoce plápolá, sotva ho vidím, spíš jen takovou rozmazanou zářící šmouhu před sebou. Rozechvěji se. V noci jsou beinové hrozně zranitelní.
Darien si všimne, jak se třesu, a nadzvedne obočí: „Je ti zima?“ Zavrtím hlavou, ale Dariena tím nijak nepřesvědčím. Vlastně ani nemusím, je mu jasné, o co jde. „Ukaž… zahřeju tě,“ nabídne mi a než se naděju, přisedne si ke mně a obejme mě kolem ramen. Ten nečekaně intimní dotek mě naprosto zaskočí a já se nyní chvěji ještě víc než předtím. „Klidně spi,“ doporučí mi mírným hlasem. „Já se vyspal dost, budu zase držet přes noc hlídku.“
„Zsssítra budeššš zssassse vyšššerpaný,“ připomenu mu.
„Ne, nebudu,“ usměje se na mě a podá mi víno. Přihnu si pořádně, div se nezakuckám. „Už jsem si odpočinul.“
„Jo, tak to je dobře. Assspoň někdo je tady v pohodě,“ zamumlám a hlas mne zradí. Chce se mi brečet, zoufalstvím, obavami, vším. „Promiň… promiň. Chovám sssse jako malé, hloupé dítě, viď? Já jen… žššše prosssstě nechápu, ssso se to kolem mě děje. To vězsssení… to, co sssse ssstalo sss otssem… kdo ví, ssso je s mým bratrem… jsem… tak sssama… tak ssssama,“ vzlyknu.
Dariena to překvapí, přitiskne se ke mně ještě o něco víc a začne mne hladit po vlasech. „Nejsi sama.“
„A to je ješššště divnějšššší! Pročšš jsi na mě tak hodný?!“ obořím se na něj.
Darien se rozesměje. „Co je to za otázku?“
„Nevěřím, žššše ti Jin platí tolik, aby sssstálo zssa to rissskovat kvůli jedné jediné, pro Zsssemi naprossssto nedůležšššité beince,“ vysvětlím mu.
„Řekl jsem ti přece, že mám své důvody,“ připomene mi Darien a v jeho hlase zazní něco… ostrého. „Nechci tě zatěžovat svými trudnými historkami.“
Zamračím se. „Trudnými hissstorkami? Zsssatrassseně, nisss o tobě nevím! Nissss. Ani sssso jsssi sssakra zsssa rasssu,“ zahučím a znovu se napiju. Darien sleduje víno v mé ruce, pak se natáhne, vezme mi ho – a také se napije. Povzdechnu si. „Jen mám prosssstě… sssstrach.“
„Ze mě?“ nadzvedne obočí.
„Zssse všššeho. Ty… ty nevíššš, čššším jsssem sssi prošššla…“ zavrtím hlavou.
Darien pevně stiskne měch. V tom přítmí se na něj snažím zaostřit, vidím jen jeho hezký profil, pěkný rovný nos, velké oči, rozježené modré vlasy… v tu chvíli je přímo nadpřirozeně krásný. Ale spíše to asi bude tím, že na něj pořádně nedohlédnu. Svraští obočí. „Nevím. A ani nechci vědět, Twylo. Každý vidíme jen to své. Své zážitky, své zkušenosti, své viny a činy, své bolesti,“ pronese pomalu a zlověstně. „Dokáže jeden dobrý skutek napravit ten špatný?“
„Teď mluvíšššš o Vládkyni?“ tápu.
„Ne,“ odpoví stručně a jakmile se nadechnu, abych dál pátrala v jeho myšlenkových pochodech, položí mi prst na rty. „Prosím. Už dost -“ Nevím, proč jsem to udělala, ale udělala jsem to – na ten ukazováček jsem mu dala pusu. Darien se zatvářil velice rozpačitě. „Twylo -“
„Jednou mi povíššš, o sssso jde, žšše ano?“ šeptla jsem, položila mu ruce na ramena, donutila ho se na mě otočit, a když tak lehce zaraženě učinil, vtiskla jsem mu polibek rovnou na rty. Krátce a něžně, jen tak letmo, jakoby mimochodem. „Jednou -“ začnu nejistě, ale to už mě Darien chytne kolem pasu, přisune si mě blíž a políbí mě sám, pořádně a tvrdě. Bleskne mi hlavou, že to beztak udělal jenom proto, aby mne konečně umlčel, ale to už mě donutí pootevřít ústa a jeho jazyk cítím snad všude ve své puse. Nebráním se, je to zatraceně příjemné.
Jen kdyby mi u toho nerozkousl spodní ret. To totiž překvapivě zabolí.
Richard
Začínám být pěkně nervózní. Já chci spát, zatraceně! Celý se chvěju. Nejsem schopný usnout a ty pitomé sestřičky mi prostě odmítají dát prášky na spaní. Zatraceně. Jsem už úplně vyčerpaný. Tolik dní! Vždyť jsem byl mimo vlastně jenom během doby, co mi lékař zašíval zraněný krk, jinak jsem pořád při vědomí. Zasloužím si přece spánek! Aspoň trošku!
„Máš zvýšenou teplotu,“ oznámila mi sestra při večerním měření. Ušklíbnu se. No ne, vážně? To bych nečekal. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava, a ona mi v klidu řekne, že mám zvýšenou teplotu…?! Je to jako nějakej hodně špatnej vtip. Přitisknu si dlaně na oči a zaúpím. „Bolí tě něco?“ podiví se.
„Nic mě nebolí, ale štve mě moje nespavost,“ zavrčím.
Sestra se sadisticky usměje. „Donesu ti teplé mléko.“
„Mléko! Já nechci mléko! Já chci nějaký prášky!“ prsknu zlostně.
Sestra si mě přísně přeměří. „Ano… Tvá matka se nám zmínila o tvé závislosti na jistých látkách…“ Cítím, jak blednu. Matka to věděla…? „Pokud máš ale opravdu problémy se spánkem, zkusím to prokonzultovat s lékařem.“
Zuřivě zatnu ruce v pěst. „To jste mi říkala už předevčírem!“ prsknu. Jo, mám nervy nadranc. Kvůli mému záhadnému zranění museli posunout plánovanou operaci, takže jsem byl nucen absolvovat všechna ta vyšetření znovu, potom jim tam zase něco vadilo, takže se to opět posouvalo a aby toho nebylo málo, ještě jsem nucen přetrpět každý den hodinu návštěvu psychologa, který se mnou leccos probírá, například chce zjistit, zda jsem se taky náhodou nepokusil o sebevraždu. Dny se vlečou, jako by byly nekonečné, a noci mi připadají ještě delší – ve dne si mohu aspoň číst, ale v noci mít rozsvíceno nesmím. K zbláznění. Čím déle tady trpím, tím více si uvědomuji, že v Zemi mi bylo líp. „Prosím!“ vzlyknu. „Aspoň rohypnol… nebo něco takovýho… prosím!“
„Ale no tak, Richarde…“ poplácá mě sestra po hlavě jako malého fracka a odejde.
Vztekle za ní hledím a rázem se rozhodnu. Seru jí na teplý mlíko! Natáhnu se na noční stolek a popadnu kosmetickou tašku, kterou mi matka donesla. Mám v ní mýdlo, pěnu na holení a holící strojek. Klasický, ne elektrický. Ten vyndám a chvíli ho zkoumám. Žiletka je v něm napevno, ale nezaváhám, strojek rozlomím a žiletku z něj vyoperuji. Pak se dlouze zahledím na svá zápěstí. Chci to udělat…?
Zatraceně, to je jasný že chci!
Zhluboka se nadechnu a pak jedním rázným tahem přejedu přes své zápěstí. Zaštípá to, ale nijak výrazně to nebolí. Fajn, teď ještě napodél… Nyní už to bolí. Zamyšleně sleduji krev, valící se z mé paže, a je mi tak nějak hrozně divně. Položím ruku vedle sebe, do peřin, a skoro pobaveně se dívám na to, jak se krev zapíjí do bílého povlečení. Heh, chci vidět, jak se jim to pak podaří vyprat, bleskne mi hlavou. Na to jim nepomůže ani Ariel. Nebo nějaký jiný super přípravek na praní, jak jsou vždycky v reklamách v televizi. Takový nesmysl…
Najednou cítím, že nejen, že se mi chce spát, ale také… že usínám. Toto zjištění mnou otřese a naprosto mě nadchne. Napadne mě, že jsem si měl podřezat ještě druhé zápěstí, ale nějak se mi už nepodaří zvednout ruku. A v ten okamžik si to konečně uvědomím. Maminka! Zatraceně, moje maminka… Je mi to líto. Měl jsem aspoň napsat dopis na rozloučenou nebo tak něco. Abych jí to vysvětlil. Abych se omluvil…
„Tady ti nesu to mléko,“ zazní ke mně z velké dálky ten nesympatický hlas.
„Nechci…“ zamumlám a pokusím se mávnout rukou, ale nejde to. Vlastně, ve chvíli, kdy sestra vešla do mého pokoje, došlo mi, že bych se měl pokusit nějak své nově nabyté zranění ukrýt, ale ani to se mi už nepodaří. Slyším, jak vykřikne a přiskočí ke mně. A vrazí mi facku. Něco mi říká, ale já jí nerozumím. Odvrátím se od ní. Svět kolem mě se rozplývá a šedne a já už ani necítím její doteky. Třese se mnou, až mi hlava poletuje ze strany na stranu, ale je mi to úplně jedno. Stejně jako její protivně zvýšený hlas. Smysl jejích slov už stejně nedokážu pochopit – natož vnímat. Zavřu oči. Chci zpátky do Země. Nebo umřít. To je přece taky věčnej spánek… Usměji se.
Najednou si uvědomím, že už neslyším její hlas, a že je mi zima. Zima? Otevřu jedno oko, po chvíli to druhé a překvapeně se kolem sebe rozhlédnu. Kde to jsem?! Pohlédnu na své zápěstí. Je v pořádku. Zrak mi padne na mou pravačku. Mezi prsty třímám žiletku. Je zkrvavená. Vyděšeně sebou trhnu, ale když znovu bedlivěji přezkoumávám své levé předloktí, opět s úlevou zjišťuji, že je v pohodě. Hlasitě si oddechnu. Jsem tady. Jsem v Zemi.
Cos to udělal, ty kluku pitomá?!
Posadím se a znovu se kolem sebe podívám. Jsem v nějakém překrásném pokoji. Na stěnách visí složité, zajímavé tapisérie, na protější stěně je krb a nad ním visí jakýsi obraz. A na stěnách plápolají pochodně, ačkoliv za oknem se již probouzí Země k novému dni. Jistě, pomyslím si. Je to tady posunuté. Zatímco v Zemi je noc, v lidském světě je den. A naopak – když je u mě noc, v Zemi je den. Dává to smysl.
Nevzdávej to, Richarde!
Přitisknu si prsty na spánky. Co je to za hlas?! „Já přece nic nevzdávám!“ procedím. „Naopak!“
Spustím nohy z postele, na které jsem ležel. Zdá se, že mě mé končetiny poslouchají, jako by se nic nestalo. Jsem fakt rád, že jsem tady zpátky. Kéž bych se už nikdy nemusel vracet! Tam na mě vůbec nic příjemného nečeká. Operace? Mizivá šance, že někdy v budoucnu se budu možná šourat o berlích z jedné strany pokoje na druhou? Hysterická matka, protivný sestřičky, kamarád doktor a ten děsně vlezlej psycholog? Leda prd. Tady mi je vážně líp. I přes všechna nebezpečí, co mi tady hrozí…
Co to ten bláznivej kluk zase udělal…
Pokusím se vstát, ale nohy mi náhle zcela vypoví poslušnost a já ztěžka dopadnu na zem. Narazím si přitom dlaně a intenzivně mne ovládne zoufalství. „Ne!“ vyjeknu v hrůze. „Ne! Tady ne! Tady přece ne!“
Do mého pokoje nejistě nahlédne Tinetophe. Jakmile zjistí, že jsem se probral, rozzáří se a skokem je u mě. Neřeší, proč se tam válím na zemi, přiklekne ke mně a hned mě obejme. Tohle milé chování mě u ní skutečně zaskočí, ale nevadí mi to, mohu tak aspoň plnými doušky vdechovat její něžně jemnou vůni. Je tak hrozně omamná… „Při bozích, Richarde! Konečně! Už jsem vlastně ani nedoufala…!“ dodá a než se vzpamatuju, dotknou se její rty těch mých. Dříve, než ale stihnu zareagovat (například toho využít a políbit ji), zase se ode mě odtáhne a znovu mě hladí po vlasech. „Bez tebe to bylo tak hrozně dlouhé…“ vzdychne a opět se ke mně přitulí. „Awai, Awai!“ zavolá pak, když už se zřejmě dostatečně nabaží mého objetí. „Pojď sem, prosím! Richard se probudil!“
Awai se přišourá do dveří. Usměje se, když mě zahlédne, a potřese hlavou. „To je fajn. Aspoň někdo.“
„Cože?“ podivím se.
Tinetophe zalapá po dechu. „Kuro snad…?“
Awai pokrčí rameny. „Ne, ale… myslím, že je na tom pořád hůř a hůř.“
„Kuro?!“ nechápu. „Co se stalo?“
Tinetophe
Zamyšleně se šourám do Richardova pokoje. Nemůžu spát. Vím, že je ještě příliš brzy, že sotva svítá, ale stejně už nejsem schopna usnout. Hlavou mi víří tisíce nepěkných představ, které mě budí ze snu. Že se Richard už neprobudí. Že Kuro umře. Že Ran nechá popravit Darinu i Darotha. Že ho potom já sama zabiju. Jedna vize je zábavnější než druhá a ze všech mi je zatraceně úzko.
Aspoň že když jsem s Richardem, tak mě tyhle noční můry netrápí. Všechno mu vyprávím, ačkoliv moc dobře vím, že mě neslyší. Povídám si s ním, on tam vedle mě tiše leží a já mám pocit, že když se mu s tím svěřím, zase je na chvilku všechno zase v pořádku.
Chtěla bych si o tom všem pomluvit i s Awaiem a Kuroem, ale nechci je tím nijak zatěžovat. Tohle není jejich věc a navíc si nejsem jista, jak by se potom zachovali, hlavně tedy Awai. Ten je na tom chudák dost podobně jako já, akorát že on si ještě navíc dělá starosti o Kuroa. Když jsem předtím šla do kuchyně do spíže pro něco k snědku, potkala jsem tam Awaie. Vypadal hrozně, nevyspaný a zachmuřený, a zrovna si tam nabíral bohaté zásoby pálenky. Znejistěla jsem, když jsem ho tak viděla, ale na ústup už bylo pozdě.
Awai se mimoděk ohlédl, všiml si mě, a jeho výraz ještě víc potemněl. „Už jsi vzhůru?“
„Ty koukám taky,“ přikývnu.
„Byl jsem celou noc u Kuroa,“ přizná Awai sklesle. „Teď je u něj zase ten mastičkář. Nechal jsem ho tam s ním o samotě, ať dělá, co umí.“ Odmlčí se. „Tinetophe… mám strach. Od té doby, co víme o jeho zranění, se mi zdá, že je jeho zdravotní stav jenom horší. Jak je to možný?!“
Pokrčím rameny. „Nevím… ale nemyslím, že by bylo tak zle.“
Awai se ušklíbne. „Snad ne. No nic, jdu zase za ním.“
„A já za Richardem,“ souhlasím.
Awai se zasmál. „Každý máme svoje, co?“
Cítím se hloupě. „No… ano. Já o Kuroově uzdravení nepochybuju.“
„Chtěl bych mít tvou jistotu,“ zamumlá Awai, pořádně popadne všechny ty flašky a odejde.
Vzala jsem si jenom nějaké suché placky, to mi do snídaně postačí, a opět jsem vyrazila do Richardova modrého pokoje. Když už ale beru za kliku, ozve se uvnitř podivná rána, jako když někdo upustí pytel plný brambor na podlahu. Zaskočeně se zarazím a zaváhám. „Ne!“ zaslechnu uvnitř Richardův podivně hysterický hlas. „Ne! Tady ne! Tady přece ne!“
Nejistě otevřu dveře a nahlédnu do pokoje. Vlastně ani nevím, co jsem čekala – asi jsem si naplno nechtěla přiznat, že by se Richard jen tak sám od sebe probudil. Ale ne, jakmile se zadívám dovnitř, zjistím, že se nemýlím, Richard je při vědomí a z nějakého záhadného důvodu se válí po zemi. Nikterak se nad tím nepozastavuji, naopak k němu přiskočím a obejmu ho. „Při bozích, Richarde! Konečně! Už jsem vlastně ani nedoufala…!“ zajásám upřímně, letmo ho políbím a pohladím po vlasech. „Bez tebe to bylo tak hrozně dlouhé…“ přiznám a opět se k němu přitulím. „Awai, Awai!“ vzpomenu si na něj. Kuroův pokoj je hned vedle, takže ačkoliv tu jsou masivní stěny, mohl by mě Awai slyšet. „Pojď sem, prosím! Richard se probudil!“
Awai nevěřícně nakoukne do místnosti. Usměje se, když zahlédne Richarda, jak ho právě morduji a tisknu ve svém objetí, a potřese hlavou. „To je fajn. Aspoň někdo,“ zamumlá sklesle.
„Cože?“ podiví se Richard.
Zalapám po dechu. „Kuro snad…?“
Awai pokrčí rameny. „Ne, ale… myslím, že je na tom pořád hůř a hůř.“
„Kuro?!“ nechápe Richard. „Co se stalo?“
Awai se ošije. „To… to by bylo na dlouhé vysvětlování…“
„Možná, ale já vím, čím to je!“ vykřiknu a vyskočím na nohy. „Je tam ještě?!“ houknu na Awaie, když kolem něj probíhám. Awai samozřejmě nechápe, na co se ptám, ale to neřeším, už bych stejně asi jeho odpověď neslyšela. Než doběhnu do Kuroova pokoje, stihnu tasit dýku, kterou jsem měla pevně připevněnou na předloktí (a maskovanou před zvědavýma očima rukávem svých šatů), takže sotva dorazím do místnosti, jsem již plně připravena k boji. Prudce rozrazím dveře.
„Ticho, pacient potřebuje klid,“ okřikne mě felčar.
Zamračím se. „Proč?“
„Pustil jsem mu žilou,“ vysvětlí felčar tlumeným hlasem. „Teď se musí hlavně vyspat.“
Zachvěji se zlostí. „Kolikrát mu ještě budete pouštět žilou?!“
Mastičkář se na mě zcela vážně otočí a odvětí: „To nevím, asi tolikrát, tolik bude potřeba. Vy mé práci asi příliš nedůvěřujete, je to tak? Pravda je taková, že jeho krev je špatná. Je na ní něco, co není v pořádku. Všechnu tuhle podivnou krev musím odpustit, až všechna odteče, pak teprve má šanci se uzdravit.“
„To ale zemře,“ procedím.
„Toho bych se na všem místě nebál, vím, co dělám. Měla byste radši -“ Nepočkám ani, až dokončí větu, vrhnu se k němu, podrazím mu nohy a povalím ho na Kurovu postel. A přitisknu mu dýku pevně k hrdlu. „Paní, tohle už přeháníte!“ vyjekne ten mastičkář vyděšeně. „Jen se snažím pomoct vašemu příteli a vy se mnou jednáte, jako bych byl –“
„Pro koho pracujete?!“ štěknu na něj.
Chlapík se zavrtí. „Cože?! Já vás nechápu –“
Lehce na dýku přitlačím a po její čepeli steče kapka felčarovy krve. „Ale chápete. Mluvte! Pro koho pracujete, vy parchante?“
„Pro krále Rana!“ vřískl chlapík poplašeně. „Přísahám! Přísahám!“
„A za co přesně vám zaplatil? Mluvte!“ dožaduji se vztekle.
Mastičkář na mě nechápavě valí oči. „Prosím?! Prostě ho ošetřuji jak nejlépe umím!“
„To si nemyslím. Chcete ho zabít. Ale to vám nedovolím,“ zavrčím a hodlám jej dorazit, ale to už do pokoje dojde Awai, vřískne „Tinetophe, ne!“, a než stihnu dokončit, co jsem měla v plánu, povalí mě na zem. Jsem nucena toho bastarda pustit. „Nech toho, sakra!“ vyjeknu. „Chce ho zabít, zatraceně! Copak ty to nechápeš?!“ Skopnu Awaie ze sebe a ve chvíli, kdy ten chlapík vystrašeně couvá směrem ke dveřím a hodlá vzít roha, máchnu bez přemýšlení svou levačkou a exploze bolesti nyní není tak děsivá – ne v porovnání s tím, co se stane felčarovi. Na toho totiž vlna mé Moci zaútočí, donutí jej vznést se do vzduchu a pak mu s nechutným lupnutím zlomí vaz – a všechno se to odehraje tak rychle, že tomu ani nedokážu zabránit. Na zem ten ubohý chlapík dopadne jako loutka, které někdo přestřihl šňůrky. „Au…“ syknu a přitisknu si chvějící se ruku pevněji k tělu. Opět cítím, jak mi pod rukavicí pulzuje krev.
„Cos to udělala?!“ zařve na mě Awai a vrazí mi facku, asi abych se vzpamatovala.
Bez přemýšlení mu ji vrátím, ale patrně o dost razantněji, protože se Awai zapotácí a má co dělat, aby to ustál. „Zachraňuju Kuroovi krk!“ odseknu. Natáhnu se a vysypu obsah felčarova pytle. Kromě obvazů a podivných mazadel je v něm také například několik krátkých mečíků nebo provaz, což jsou předměty, které mi k ošetřovateli nějak nesedí. „Už tehdy se mi zdálo, že je to jeho žebradlo příliš těžké… když jsem mu ho omylem vyrazila z ruky… a…“ vysvětluji, ale najednou si jeho vinou už najednou nejsem tak jista. „Neudělala jsem to schválně.“ Nebo ano…?
„Jseš cvok, Tinetophe,“ oznámí mi Awai chladně. „Kdy ti na nás začalo záležet?!“
Překvapeně zamrkám. „Cože…? Já… já jen chtěla…“
„A kde se v tobě vlastně bere ta Moc?!“ zajímá se Awai, přisedne ke Kuroovi a zlehka se dotkne jeho čela. Kuro spí, docela bledý. Zachmuřím se. Ne, nelituji toho, že jsem toho chlapíka zabila. Pouštění žilou by mu rozhodně nepomohlo, to ať mi nikdo netvrdí. „Vůbec to nechápu. Ty přece nejsi nadaná Mocí…“ pokračuje Awai, aniž by se na mě otočil, ale to už se potichu vykradu z místnosti, abych mu nemusela nic vysvětlovat, přičemž se pečlivě vyhýbám felčarově mrtvole, a vrátím se do Richardova pokoje.
Richard pořád sedí na zemi a tváří se bezradně. Když vidí, že jsem se do místnosti vrátila, rozzáří se. „Jseš zpátky,“ usměje se. „Už jsem se bál, že mě tu necháte samotnýho. Kde to vlastně jsem? Jak jsem se sem dostal? A co se stalo během doby, co jsem byl mimo?“ vyptává se tím svým typicky zrychleným způsobem.
Posadím se k němu, na parkety. „Co je s tebou? Jsi unavený?“
Richard zamává rukama: „Ne, jen to ne. Myslím, že jsem tady spal dost dlouho.“
„A u tebe, ve tvém světě?“ zeptám se.
Richard se ušklíbne. „Tam jsem byl zase pořád vzhůru. Taky dost deprimující.“
„Takže… nechceš se ještě vyspat?“ nadzvednu obočí.
Richard zavrtí hlavou. „Ne, nechci. I když je to divný, jsem… naprosto odpočatý.“
Dlouze na něj pohlédnu. „Jak ses sem vlastně dostal?“
Richard střelí očima ke své levé ruce, pak se zašklebí. „To je jedno. Tak kde jsem?“
„Jsme na hradě krále Rana,“ vysvětlím. „V Corunu, hlavním městě Wellaru. Od doby, co jsi usnul, se nic zajímavého nestalo… když nad tím tak přemýšlím… Vlastně… ne.“ Kousnu se do rtu. Setkání s princem Arathanem? Medvědlaci? Má nevysvětlitelná Moc? Kuroovo zranění? Nic, co by stálo za zmínku. Nic, s čím bych měla (nebo chtěla) zatěžovat jeho pěknou hlavinku.
Richard se kulišácky zazubí. „Chyběl jsem ti.“
Zašklebím se a vstanu. „O tom nepochybuj. Máš jistě hlad, že? Pojďme si dát něco k snědku.“
„Já… já…“ Richard zaváhá. „Já nemůžu…“
„Ale můžeš, pojď,“ natáhnu se k němu.
„Tinetophe!“ vyjekne Richard a stáhne mě zase dolů. „Proboha, co to máš s rukou…?“ zalapá po dechu. Až teď překvapeně shlédnu na své předloktí. Zpod černé rukavice, kterou skrývám před zraky všech své podivné zranění, ke kterému jsem přišla svou vinou během kouzla, které do Země dostalo Richarda, vytéká krev. „Sundej si to -“ začne Richard.
„Ne!“ namítnu, ale to už Richard na nic nečeká a rukavici mi stáhne.
Jakmile zahlédnu své znetvořené předloktí, sama se trochu leknu. Vlastně to téměř vypadá jako nějaké podivné paznaky. Nebo nějaký morbidní ornament. Skoro se mi to až líbí. Jsem asi vážně divná. „Ježiši… Nebolí to?“ vydechne Richard a něžně mi přejede prsty po zápěstí.
„Ne…“ ujistím ho a samotnou mě to zaskočí. Vážně to nebolí… Zrovna když nad tím začnu konečně přemýšlet a zkusmo zahýbám prsty, abych konečně nějakou bolest pocítila, Richard vyjekne a přitiskne si prsty na čelo. „Co se děje?“ vyděsím se a rázem na svou poškozenou paži zapomenu. Položím mu ruku na nohu. „Vize nebo něco podobného…?“
„Ne! Ne! Tohle je jiný!“ vykřikne Richard a jeho hlas zní hrozně zvláštně. „Anna se rozhodla donutit všechny panovníky k nějaký… přísaze. Neporušitelný. Nebo… tak nějak…“
Vyjeveně na něj zírám. „Jak to víš…?“
Richard si povzdechne. „Právě na to myslí…“
„Cože?!“ vydechnu. „Jak to víš?!“
„Já nevím…“ odsekne Richard. „Prostě mi to blesklo hlavou. Ale mám pocit, že jakmile budu na něco myslet já, bude to vědět i ona.“
Konsternovaně zamrkám. „Já ti vůbec nerozumím…“
Richard na mě zlostně pohlédne. „Jestli si myslíš, že jsem si to vymyslel –“
„Ne, to rozhodně ne,“ ujistím ho a až teď si uvědomím, že mám stále dlaň na jeho stehně. Překvapí mě ale, že k tomu Richard nemá žádné přihlouplé poznámky nebo připomínky. Ještě že tak! Nebo to snad není dobře…? Rychle dám svou ruku stranou, ale ani toho si Richard nijak nevšimne, stále tam sedí se zavřenýma očima a tváří se hrozně bolestínsky. „Možná… možná ses sem vrátil příliš brzy…“ šeptnu. „Třeba ještě nejsi připravený –“
Richard se ušklíbne. „Připravený na co? Zabít Annu?“
„Cože?! O žádném zabíjení nikdo nic neříkal! A vůbec, nemysli na to!“ okřiknu ho. Pak se kousnu do rtu. „Ale jestli skutečně hodlá donutit panovníky k přísaze…“ Zachytím jeho pohled. „Jo, dobře, hodlá. To jsou další komplikace. Neporušitelnou přísahu nejde… porušit. Většinou to mívá dost neblahé následky. A jestli bude Vládkyně trvat na tom, aby odpřisáhli, že nás nechají popravit, jakmile překročíme územní kameny jejich země, nikdy nás vědomě nechají uniknout. Budou se nás snažit lapit za každou cenu. Ještěže je tu stále koalice…“
„Koalice…?“ podiví se Richard.
„Spolčení zemí sympatizující s Jinem. Těch, co souhlasí s Anniným sesazením,“ vysvětlím. Pak se rozhlédnu. Pořád sedíme na zemi. „Ještě tě bolí hlava?“ zajímám se tiše. Richard zavrtí hlavou a zamumlá, že to už přešlo. Znovu vstanu. „Aspoň že tak. Pojďme do té jídelny. Potřebuju se okamžitě něčeho napít –“
„Vína?“ povzdechne si Richard.
Nechápavě se na něj ohlédnu. „Vína? Proč zrovna vína?“
Richard se pousměje. „Když král Jin přišel o oči, tak přece pil víno pořád…“
Po zádech mi přejede mráz. „Jak… jak to víš? Tohle je jeho oblíbená hláška. Ale nějak si nevybavuju, že by ji někdy říkal před tebou…“
„Neříkal. Ale před Annou ano,“ pokrčí Richard rameny.
Po zádech mi přejede mráz. „Nechci nic říkat, ale… trochu z tebe mám strach.“
Richard potřese hlavou. „Jo… to já taky.“ Pak se pokusí vstát, ale nohy ho z nějakého záhadného důvodu neposlouchají a on zase spadne na zem. „No jasně… to dává smysl…“ zabrouká spíš jen tak pro sebe. „Jestli jsem umřel, tak jsem ochrnutej i tady. A jestli jsem neumřel, tak ne… A protože nemůžu chodit, jsem asi mrtvej…“
„Mrtvej…?“ opakuji po něm. „Tys udělal nějakou… hloupost, že ano?“
„Hloupost? Samozřejmě že ne,“ odpoví mi ostře. „Nezabil jsem se. Takový štěstí já mít nebudu. Jsem prostě na nic. Ani se neumím efektivně zasebevraždit. Takže vlastně… můžu chodit. Já vím, že můžu,“ zavrčí a znovu se zkusí postavit. Přiskočím k němu a zachytím ho, aby opět nespadl, ale tentokrát už se Richardovi podaří normálně stát. Zkusmo udělá pár kroků. A ty se mu podaří. Pak na sebe teprve shlédne. A zrudne. „Kde mám kalhoty?!“
Uchichtnu se. „Tady,“ podám mu je. „Máš tu dokonce celou novou garderobu.“
Richard se opět zapýří. „Mohla by ses prosím otočit…?“
Zachichotám se. „Myslíš si, že nevím, jak vypadáš svlečený?“
„Cože?“ vydechne Richard šokovaně. „To je ujetý!“
„Nemáš nic, co jsem ještě neviděla,“ upozorním ho pobaveně.
Richard nakrčí nos. „Tak o tom bych s tebou byl ochotnej polemizovat. Já jsem totiž unikát.“
Myslím, že na sobě dávám příliš znát své nadšení z Richardova návratu. Jenže si nemůžu pomoct. Po tak dlouhé době, kdy jsem s napětím vyčkávala, kdy se konečně probudí, se prostě jeho přítomnosti nemůžu nabažit. Pravda, je teď trochu problém co se týče Rana, který si nepochybně dříve či později všimne, že je Richard člověk, ale bohužel, na to, abychom prostě odjeli z Corunu, není Kuro dost silný.
„Víš, jak se sem ten pitomec vrátil?“ nadhodím, když jsme pak s Awaiem sami a Richard vyrazil za Kuroem, aby mu prý, jak sám řekl, udělal radost svou návštěvou. Awai beze slova zavrtí hlavou. „Podřezal si žíly. Když mi to vítězoslavně oznámil, měla jsem fakticky chuť mu nafackovat. Vůbec nechápu, jak ho takový nesmysl mohl napadnout.“ Odmlčím se. „Ale… tys nevypadal, že bys byl z jeho návratu nějak nadšený…“
„Myslel jsem na Kuroa –“ začne Awai pozvolna.
„Ne, tím to není,“ nesouhlasím s ním.
Awai si povzdechne. „Máš pravdu, Tinetophe. Uvědomil jsem si totiž jednu nepříjemnou věc. Že teď jsme v háji už definitivně. Vládkyně sice ještě neví, že jsme tady, ale určitě to brzy zjistí. Nemrtví jsou před branami Corunu. Měli bychom odsud vypadnout… jenže si nemyslím, že by byl Kuro už schopen transportu – což přece víš sama. Ovšem sotva Richard použije Moc, máme problém. A on to neovlivňuje. Já… já nevím jak, ale nějakým způsobem je spojen s Vládkyní. Ona ho potřebuje, aby se zachránila, a on… Co když ho za ní dopravíme a ona ho zase šmahem pošle do lidského světa, aniž by se cokoliv změnilo?“
Natáhnu se a stisknu jeho dlaň. „To se nestane.“
„Ale co když ano?“ dožaduje se smutně. Tenhle pesimismus mi k němu ani trošku nesedí. Kde je ten kluk, co pořád boduje? „Co když ho Vládkyně přesvědčí, aby tu z ní zůstal a vládl s ní, bok po boku? Přece jenom, je to jeho sestra. Co kdyby –“
„Ne,“ přeruším ho. „Richard takový není.“
Awai se zasměje. „Všimla sis? Obrátilo se to. Dřív jsi o něm pochybovala ty.“
Zamyšleně na něj pohlédnu. Tak vtipné se mi to nezdá. Má totiž pravdu. „Nemysli si, že jsem změnila svůj názor, že je to jenom neužitečné dítě,“ zdůrazním proto rychle. „To totiž pořád je. A když spal, tak nám byl na nic docela. Teď už je vzhůru. Teď už máme šanci, že se něco změní. Že budeme pokračovat v naší misi a že to konečně přinese kýžený výsledek. Ale věřím, že chápe situaci. Že ví, jaká strana je ta správná.“
„To je právě to,“ zaúpí Awai. „Copak je všechno černobílé…?“
Zašklebím se. „Ne, není. Kdyby bylo, tak bych tě už dávno zabila jakožto zrádce.“
Awai se zamračí. „Jsi milá.“
Pokrčím rameny. „Jsem upřímná. Jenže tahle situace se nedá řešit černobíle. Proto ti věřím.“
Awai si podepře rukou hlavu. „Ach tak. V tom případě děkuju.“
Vstanu od stolu a odložím pohár, ze kterého jsem pila víno. Střelím pohledem po Awaiovi. Jeho výraz je hrozně zvláštní. Vážně by mě zajímalo, na co zrovna teď myslí! „Zajdu za Richardem,“ oznámím mu polohlasem. „Měl by být u Kuroa, pokud se nepletu. Nebo pokud se oproti mému výslovnému zákazu nerozhodl přece jenom prozkoumávat Ranův hrad.“
Awai se usměje. „To by mě u něj vlastně ani nepřekvapilo.“
Přikývnu. „Právě. Mě taky ne.“
„Ostatně, všiml jsem si, jak jsi na něj koukala u snídaně,“ pokračuje Awai. „Tak… zaujatě.“
Cítím, že rudnu. „Co tím naznačuješ…?!“ otáži se ostře.
Awai se ušklíbne. „Vůbec nic.“ Odmlčí se. „Cos udělala s mrtvolou toho ošetřovatele?“
Povzdechnu si. „Schovala jsem ji. Ale Ran se už začíná vyptávat, kde ten chlap vězí, podle všeho ho chodil každé ráno prohlídnout či co. Z toho budou ještě problémy,“ prorokuji zachmuřeně. Vstanu. „Kde budeš?“
„Asi zajdu do knihovny. Objevil jsem tam velkou sbírku bardských písní, chci si nějaké přečíst,“ odvětí Awai zamyšleně a dopije své víno.
Uvědomím si, že na něj překvapeně zírám. „Prosím…? Do knihovny?“
Awai se nechápavě ohlédne. „Je na tom snad něco divného?“
Mám co dělat, abych se nerozesmála. „Promiň, promiň. Jistěže ne. Spíš bych čekala, že tě najdu v té tréninkové místnosti nežli v čítárně. Nezlob se na mě, ale ty moc jako vášnivý čtenář unylých songů rozervaných pěvců moc nevypadáš…“ přiznám.
Awai potřese hlavou. „Jo, to mi říkává Kuro taky. Že jsem jediný Lovec, který holduje umění. Je to směšné, že?“
„Naopak, myslím, že je to úžasné,“ přiznám. „Potom tam za tebou zajdu. Něco mi zazpíváš.“
Awai se usměje. „Dobře, ale na loutnu hrát nehodlám. To mi totiž fakticky nejde.“
Mlčky se šourám do Kurova pokoje a celou dobu se bezděky culím. Když už si začínám myslet, že Awaie a Kuroa dostatečně znám, přijde něco takhle překvapivého a já si opět připadám absolutně zaskočená. Awai a bardské songy! Ne, jeho si doopravdy nedokážu představit, kterak s loutnou v ruce zpívá pro svou vyvolenou! A jak tak zadumaně kráčím po chodbě, ani si neuvědomím, že proti mně jde Nack, ten věčně zachmuřený Darothův zástupce, a tak dlouho se mu neúmyslně pletu pod nohy, dokud do sebe nevrazíme.
„Promiň, moje vina,“ zamumlám. Pak se na něj zadívám pořádně. „Jdeš za Darinou…? No vidíš, mohl bys mi vlastně ukázat, kde ji Ran drží. Vážně bych si s ní hrozně ráda popovídala.“
Nack vyjeveně zamrká a ustoupí. „Allero, vy… Ne, to nejde. Darina má zakázané všechny návštěvy. Vlastně, kdybych jí nenosil pravidelnou stravu, jsem si jist, že by mě k ní král nepustil ani na chvíli… Takhle mám aspoň záminku ji vidět.“
Mám pocit, že mi celou dobu něco unikalo. Udeřím se dlaní do čela. „To je tvoje dítě, viď?“
„Tiše,“ okřikne mě Nack polohlasem. „Král Ran… on… on to neví.“
Zašklebím se. Má všímavost! Nechápu, že mi to nedošlo už dřív. „Tak si ji vezmi za ženu a bude po problémech,“ navrhnu mu.
Nack se hořce zasměje. „Kéž by to bylo tak snadné! Myslím, že by mě za to dal Ran zabít.“
Potřesu hlavou. „Určitě by bylo tak zle. Byl bys otec jeho jediného vnuka, dědice –“
„Allero, vy… vy asi Rana doopravdy neznáte,“ povzdechne si Nack. „Královnu Kyru se taky pokusil odstranit, když se vdala za Darana. Je to zatracenej starej bastard,“ sníží hlas, asi aby jej nikdo neslyšel. „Hlavně vůbec nehodlá řešit ty Nemrtvé. Ve většině měst, kde se ukázali, podle posledních zpráv vypukl mor. Ale není to normální mor, tenhle probíhá daleko rychleji. Jeho poddaní umírají po desítkách a on s tím nehodlá nic dělat. Prosil jsem Darotha, aby mě podpořil, ale on nesmí tak razantně zakročit bez Ranova souhlasu. Wellar padne.“ Odmlčí se. „Ach, pan Pravus. Zrovna jsem za vámi šel,“ osloví spěchajícího rádce, který se kolem nás snažil chodbou nenápadně prosmýknout. Nack jej nekompromisně zachytí za zápěstí, aby mu neutekl. „Už jste s Ranem mluvil o té morové pohromě? Slíbil jste mi to! Je to přece tak důležité!“
Rádce Pravus se ošije. „Nacku… Nechci něčím tak banálním zatěžovat Výsost –“
„Banálním?!“ opakuje Nack rozčileně. „Kdy to bude závažné? Až nemoc dojde ke Corunu?!“
Pravus se ušklíbne. „Aspoň by ubylo té žebroty. Pusť mě.“ Nack neochotně poslechne. „Jsi drzý. Tímhle tónem se mnou už nikdy nemluv. A vůbec, važ si toho, že jsme tě znovu přijali ke dvoru, že tě Ran opět ustanovil do pozice, kterou jsi opanoval, než jsi opustil Corun s královskou dcerou. Projev vděčnost a chovej se jako –“
„Nebudu se plazit jako vy všichni. Nikdy,“ odsekne Nack a zlostně odejde. Když ovšem kolem mě prochází, na malý okamžik se u mě zastaví, jenom na zlomek chvilky, jen aby mi do ucha zašeptal: „Ať se všichni klidně zblázní. Darina je ve věži. Docela nahoře.“
Rádce Pravus za Nackem rozladěně hledí a pak usykne: „Nesnáším toho fracka.“
Pousměji se. „To byste neměl říkat. Je to šlechtic.“
„Pouze nižší zeman,“ vyvede mne Pravus z omylu, jako kdyby na tom nějak záleželo. Pak přestane nasupeně zírat směrem, kterým Nack odešel, a otočí se na mě. „Ale vy se mnou souhlasíte, že ano, paní Allero? Jsou informace, kterými se nemusí vznešené ucho našeho panovníka zatěžovat. Tahle je jednou z nich. Ran toho má moc. A královna Mamar za něj rozhodovat nebude, to ani náhodou. Ať už je to jeho manželka či ne, já neodvolím, aby Wellaru vládla žena… jako třeba v Dateenu! Nechutné!“
„Když to říkáte…“ pokrčím rameny. „Mně se náhodou představa, že vládne žena, docela líbí.“
„Jistě, je ale rozdíl mezi Vládkyní nebo nějakou Prarskou běhnou!“ rozohní se Pravus.
Zamračím se. „Takhle byste o královně Mamar neměl mluvit.“
„Má královna to není a ani nikdy nebude,“ prohlásí chladně Pravus a také se vzdálí.
Povzdechnu si a zachmuřeně dojdu až ke Kuroovi. Ve dveřích se zarazím a rázem je po zamračeném výrazu, musím se totiž uchichtnout. Kuro totiž sedí na posteli a naklání se k té mladičké služtičce, která mu právě převazuje poraněné rameno. V tvářičkách jí při tom nelze přehlédnout krvavý ruměnec, kdo ví, co jí Kuro vlastně šušká, a nervózně a rozpačitě se hihňá. Bodejť by se dívenka nečervenala – jak tak koukám, Kuro pod všemi vrstvami svého oblečení skrývá pěkně vytvarovanou figuru, podobně jako Awai. Důležité ovšem je, že náš milý pacient už konečně nevypadá jako živá mrtvola, už ani není tak hrozně bledý. Možná zabití toho felčara nebyl tak špatný nápad, pomyslím si.
„No ne, vidím, že ti je už lépe, Kuro,“ oslovím jej. Dívka poplašeně vykvikne, vyskočí na nohy, posbírá svých pár švestek a vyběhne z pokoje. Kuro za ní pobaveně kouká. „A promiň, že jsem ti překazila tohle dostaveníčko. To jsem opravdu nechtěla,“ dodám ironicky.
„To nic nebylo,“ ujistí mě Kuro. „Jenom malý… pokojový… servis.“
„Jistě,“ nakrčím nos a dojdu až k němu. „Jak ti je?“
Kuro přikývne. „Cítím se dobře. Od toho ranního pouštění žilou tu ten santorie nebyl ani jednou, takže si myslím, že už od tohoto druhu léčby upustil. Nebo že mi to pomohlo. A… a asi skutečně pomohlo, protože mi je doopravdy lépe. Tedy, ještě bych pravděpodobně nedal boj s mědvedlaky, ale pár Nemrtvých byl klidně zkosil.“
Pohladím jej. „To slyším ráda. Ty se uzdravíš, Richard je zase s námi… teď už bude dobře.“
Kuro se usměje, ale tak nějak… divně, neupřímně. „Jo… určitě.“
„Byl tady?“ zajímám se a k tomu jeho podivně smutnému obličeji se radši nijak nevyjadřuji.
„Byl,“ přikývne Kuro. „Vyptával se na Corun, Rana, Darinu, Darotha a tak podobně. Nejvíc ho zaujalo to s Darinou. Jeho reakce byla skutečně kouzelná. Vyskočil na nohy a začal mumlat něco o tom, že musí zachránit pannu z věže, že tohle se s princeznami nedělá a – Tinetophe, kam běžíš?“ volá za mnou, ale já se už nezatěžuji s odpovědí a uháním k věži, abych zarazila Richarda dříve, než udělá nějakou hloupost.
Richard
„Zatraceně, spolupracuj, Rapunzel!“ zařvu na ni. „Spusť mi cop!“
„A ty mi ho urveš, ani náhodou,“ odsekne princezna.
„Neurvu, jenom na něm vyšplhám –“ začnu.
„No vždyť o tom mluvím!“ přeruší mě princezna. „Co to je vlastně za šílený nápad?!“
Zamračím se, vrávorajíc na římse. „To je… to je ozkoušený, Rapunzel. Věř mi.“
„Neříkej mi Rapunzel, jmenuji se Darina,“ upozorní mě lehce otráveně.
Protočím panenky očí a dál křečovitě zatínám prsty do spárů mezi mohutnými kameny. „Promiň. Poslyš, co jseš to za princeznu uvězněnou ve věži? Ty nechceš být zachráněná?“
„Ehmmm… chci. Ale ne od tebe. Ne takhle. A nekřič, není přece nutné zvyšovat hlas. A navíc, vzbudíš pozornost vojáků, kteří střeží mé dveře,“ pokárá mě a já si v ten okamžik připadám fakt směšně. Stojím tam v té šílené výšce na římse, hrozně se bojím, že spadnu, protože se tady nemám moc čeho zachytit, celý dychtivý zachránit krásnou pannu z věže, kde ji drží její despotický tatík – a ona mi tu vytkne, že křičím. No ještě bych nekřičel, chci, aby mě slyšela. Vyrazil jsem od Kuroa přímo do věže, ale jakmile jsem začal zdolávat schody, zaslechl jsem, jak se tam nahoře vybavují dva mužské hlasy. Okamžitě mi došlo, že půjde o nějakou hlídku, takže jsem vylezl, kam až to šlo, aby mě neviděli, a protáhl se střílnou na ochoz věže, což je jenom kousek od princeznina okna. Upozornil jsem na sebe raz dva, ale nyní nastal vážný problém, jak se k ní sakra dostat – případně jak se udržet na děsivě namrzlé římse a nerozplácnout se dole. Nechápu, proč mi tedy odmítá spustit z okna své zlaté kadeře, po kterých bych mohl vylézt! Ačkoliv je fakt, že takhle Rapunzel se vůbec nejmenuje Rapunzel a ani náhodou nemá blond vlasy – které by mít samozřejmě měla.
„Podám ti nějak dýku a ty se s ní –“ snažím se, ale ta drzá holka mi opět skočí do řeči:
„To je mi nedůstojné!“
„Tak fajn, jestli radši –“ rozohním se, ale v tu chvíli pocítím, kterak ztrácím pevnou půdu pod nohama a první, co mi bleskne hlavou, je pochopitelně to, že padám. Vyjeknu tedy a pevně zavřu oči, ovšem dopad přijde nějak podivně brzy a je nějak podivně v pohodě. Otevřu oči a zjistím, že mě Tinetophe nekompromisně vtáhla zpátky dovnitř, a hlasitě si oddechnu. „Díky.“
Tinetophe na mě zlostně hledí. „Co to sakra děláš?!“
„Zachraňuju princeznu,“ přiznám.
„Proč?!“ nechápe.
Lehce zrudnu. „Vždycky jsem chtěl zachránit nějakou princeznu.“
Tinetophe na mě vytřeští oči. „Prosím…?“
„Co je na tom?“ zamračím se. „Prostě jsem po tom toužil. Už jako malej kluk. Ale povím ti tedy jedno, milá Tinetophe – naše pohádky lžou hned v několika věcech. Za prvé, krásná panna uvězněná ve věži by měla být logicky krásná. To zrovna není. Za druhé, měla by to být panna. To není ani náhodou! Panny nebývají v kdoví kolikátém měsíci těhotenství! Viděla jsi to? Měla takovýhle bříško!“ naznačím před sebou jakýsi obří bachor.
„Jsi moc zklamaný?“ usměje se Tinetophe.
Přikývnu. „Jo, docela jo.“
„Pohádky jsou něco jiného,“ ubezpečí mě. „Země pohádková rozhodně není.“
„To jsem si už všimnul taky,“ souhlasím. „Ačkoliv… některé bytosti tu jako z pohádky vypadají,“ dodám a jemně se dotknu Tinetophiných vlasů. Tinetophe na mě hledí, ale nijak se mi nesnaží ublížit, což mě docela naspeeduje – a zlehka se dotknu prsty její tváře. Tinetophe se zamračí, ale dříve, než může začít protestovat, ozvou se na schodech kroky těch hlídačů a jejich hlasy. Nepochybně nějaké střídání stráží, napadne me. „Sem… sem se asi nesmí, že jo?“ zeptám se Tinetophe a když ta němě přikývne, poťouchle se zazubím. „Aha. V tom případě honem, musíme být rozhodně nenápadní!“ syknu a než mě stihne Tinetophe zarazit, začnu ji divoce líbat.
„Ehm… co tady děláte…?“ ozve se za námi rozpačitě.
Otočím se na toho chlapíka a pousměji se. „Víte, chtěli jsme trochu… soukromí…“
„Tady nemáte co dělat,“ přidá se i druhý strážný, na obličeji ale chápavý úsměv.
„Omlouvám se,“ zakřením se, popadnu Tinetophe za ruku a táhnu ji za sebou po schodech, chudinku, přestože ta se mi zuřivě pokouší vyškubnout. Jakmile jsme už z doslechu, Tinetophe se mi konečně vymaní a vrazí mi facku. „Ničeho nelituju!“ vyhrknu a schytám za to políček druhý, při kterém si dokonce prokousnu ret.
„Hňupe!“ otituluje mě Tinetophe znechuceně. „Že se nestydíš tahle sprostě zneužít situaci!“
„Nestydím,“ ujistím ji, setřu si krev z úst a rozhlédnu se kolem sebe. Vyběhli jsme až na nádvoří. Všude je rozťapaný sníh a kolem dokola jsou jakési obrovské sochy, které vypadají skoro egyptsky. Otřesu se zimou, pak si ale uvědomím, že jsem venku, což po těch dnech, které jsem strávil neskutečně se nudící vleže na posteli naprosto neschopen s tím cokoliv udělat, je docela příjemná změna. Skloním se k zemi, vezmu do dlaní sníh a uhnětu kouli. Chvilku si s ní pohazuji v ruce, bavím se tím, že to studí a že mi mrznou prsty, a pak se prostě napřáhnu a napálím ji nejbližší soše rovnou do čumáku.
Tinetophe poplašeně vyjekne. „Přestaň s tím! To je rouhání!“
„Mí bohové to nejsou,“ pokrčím rameny a strefím se do další.
„Nech toho!“ okřikne mě Tinetophe naštvaně.
Provokativně se na ni usměju. „A když ne?“
„Okamžitě toho nech, Richarde,“ zavrčí a než se vzpamatuju, podrazí mi nohy a já se rozplácnu ve sněhu. Přestože cítím, jak se mi chlad zarývá do celého těla, natáhnu se a srazím na oplátku Tinetophe. Ta dopadne do sněhu vedle mě a tlumeně hekne, jak si málem vyrazila dech. „Co blázníš, zatraceně…?“
„Užívám si,“ odvětím a vyrobím ve sněhu andělíčka. „Víš, pamatuješ si, jak jsi mě sem dostala? Při té nehodě? Když jsem se předtím ve svém světě probudil, zjistil jsem, že… že nemůžu chodit,“ přiznám se. „Ale tady jo. Chápeš? Víš, jak hrozně úžasný to je?“ Zavrtím hlavou, napřímím se a andělíčka vytlačeného do kyprého sněhu zkontroluji. Povedl se mi. Uchichtnu se. Copak sníh. Sotva odpoledne Tinetophe kamsi odešla s Awaiem, hned jsem zahrabal ve svých věcech a dopřál si dvě pořádný lajny bílého životabudiče. Vážně se mi po piku už stýskalo. A s kýženým výsledkem – sotva jsem chvíli seděl u Kuroa a povídal jsem si s ním, najednou jsem cítil, že to na mě přichází. Nemohl jsem tam jen tak v klidu zůstat, najednou jsem měl šílenou chuť něco podnikat. Třeba zachránit tu princeznu. Ve „střízlivém“ stavu by mě nic takového samozřejmě nenapadlo, to je jasný. Na něco tak pitomého jsem prostě musel být sjetej. Proto si to teď tak vychutnávám. „Víš, nejradši bych tady zůstal napořád. Jako Anna.“
Tinetophe se nadzvedne na loktech. „To by nebylo řešení, Richarde.“
„Já vím, že ne,“ souhlasím s ní. Navíc i proto, že… že skutečně asi někdy chodit budu. Za těch pár dní, co jsem byl neustále vzhůru, jsem se občas zuřivě pokoušel pohnout nohama, ne jen při jakýchsi podivných ortopedických cvičeních, které spočívaly v tom, že jsem byl prohlédnut lékařem, který ke mně mluvil protivnýma zdrobnělinama a neustále se mě snažil konejšit (což by mi nevadilo, ale spíš mě vytáčelo, že mě u toho hladil po hlavě a po rameni), a poté mi sestra rozcvičovala mé nechutně imobilní končetiny. A někdy se mi fakt podařilo pohnout prsty. Pravda, musel jsem se děsně moc soustředit a hrozně to bolelo, ale pokrok to byl. Po té operaci možná budu mít doopravdy šanci… „Ale udělal bych cokoliv, abych tuhle Zemi zachránil.“
Tinetophe na mě dlouze pohlédne. „Myslíš to vážně?“
„Samozřejmě,“ přikývnu. „Nedovolím Anně, aby ji zničila. Země je v podstatě… úžasná.“ Odmlčím se, přetočím se na břicho a zkřehlým prstem kreslím do sněhu písmenka. „A navíc… jsi tu ty. Pořád jsem na tebe musel myslet. Pořád. Přemýšlel jsem nad tím, co zrovna děláš…“ Zachytím její pohled. Slabě se mračí. Ušklíbnu se. Tinetophe asi nebude zrovna romantický typ. „…a proč jsi nezabránila tomuhle,“ dodám proto důrazně a rukou se dotknu svého krku.
Tinetophe trhne rameny. „To udělal jeden velmi dotěrný medvědlak, za to já nemůžu.“
Zarazím se. „Kdo že to udělal…?“
„Medvědlak,“ zopakuje Tinetophe a posadí se. A z vlasů si vytřepe vločky sněhu.
„Co to je…?“ žasnu. „Něco jako vlkodlak…?“
Tinetophe přikývne. „Dalo by se to tak říct.“ Přes nádvoří přeběhne několik služebníků krále Rana a evidentně mají plné ruce práce, takže se ani nijak nepozastavují nad tím, že se tu válíme s Tinetophe na zemi. Tinetophe je zaujatě sleduje a pak zabručí: „Zatraceně… něco se chystá…? Ran se nezmiňoval nic o tom, že by očekával návštěvu…“ Kousne se do rtu. „Ten posel! Ráno přece přijel posel a…“ V mžiku vyskočí na nohy a kamsi odběhne. Nezaváhám a následuji ji, ať už běží kamkoliv. Naštěstí to nebylo daleko, jenom do jakýchsi obrovských stájí. Prozkoumává jednu kóji s koňmi po druhé, jako by něco hledala.
„Co se děje…?“ nechápu.
Tinetophe neodpoví, dál studuje sedla všech koní, dokud se nezarazí u jednoho z nich, u statného černého koně s překrásně zdobeným sedlem s mnoha prapodivnými ornamenty, a nevytřeští oči. „Ale ne… tohle ne… Máme problém. Máme velký problém, Richarde…“
Jsem čím dál zmatenější. „Jaký?!“
„Král Ran čeká na Ephemera,“ oznámí mi Tinetophe věcně.
„To je ten Anin… manžel… viď?“ zašeptám. „Jestli mě pozná, jsem mrtvej!“
Tinetophe na mě dlouze pohlédne. „Ano, předpokládám, že ano.“
„Jsem mrtvej!“ zavyju zoufale. „Co budeme dělat? Odjedeme odsud?“
Tinetophe zaváhá. „Nevím… Kuro ještě není… dost ve formě, aby to zvládl.“
„Jsem mrtvej!“ zopakuju.
„Uklidni se. Prostě zůstaneš po celou dobu, co tu Ephemer bude, někde zalezlý,“ rozhodne Tinetophe, ale na jejím hlase bylo poznat, že je stejně nejistá jako já.
Awai
Tinetophe se nemýlila, k večeru dorazil do Corunu Ephemer s celou svou družinou a král Ran se mohl div ne přetrhnout, aby veleváženým hostům splnil každé jejich přání. Nejhorší na tom bylo, že Ran trval na tom, abychom s tak úžasným aytarům, jako je Ephemer, všichni povečeřeli – a jen horko těžko se nám z toho vykrucovalo. Shodou okolností jsme měli štěstí v neštěstí, mohu-li to tak nazvat, protože jakmile se Richard odpoledne oficiálně představoval Ranovi a podal mu ruku, okamžitě měl nějakou tu svou vizi a omdlel, takže jsme mohli tvrdit, že se na večeři necítí dost ve své kůži a že zůstane radši celý večer v posteli.
Nikdy jsem se dosud s Ephemerem osobně nesetkal. Slyšel jsem o něm leccos, ale osobní setkání bylo o něčem naprosto jiném. Nečekal jsem, že bude vyzařovat takové charisma. Když nám s Tinetophe podával ruku, uvědomil jsem si, jak hrozně je vysoký. Nejsem zrovna malý – a stejně jsem se na něj musel dívat z podhledu. Nevypadal zrovna jako Vládce a dokonce se ani nijak povýšeně nechoval, naopak, byl takový nečekaně mlčenlivý a zachmuřený, jako by neustále nad něčím nehezkým přemýšlel. Během večeře skoro ani nepromluvil, dokud se tedy král Ran nechopil číše vína a nehodlal pronést přípitek.
„Navrhujeme napít se na našeho vzácného návštěvníka –“ začal Ran, který tentokrát neváhal započít večeři, aniž by byli u stolu všichni (chyběl například Nack nebo Ranovi rádci), ale Ephemer jej tichým, ale důrazným hlasem přerušil:
„Byl bych radši, kdybyste mi místo toho pochlebování řekl, kde se skrývají ti zrádci.“ Tinetophe stáhla uši dozadu, mně se zachvěla ruka s pohárem. Radši jsem ho zase položil na stůl a snažil se na sobě nedat znát svůj neklid. „Runy ukázaly, že jsou tady, v Corunu. Pochybuji, že byste o nich nevěděl, Rane.“
„Kdybychom o nich věděli, už dávno by jejich hlavy ležely před vámi. Jsme loajální,“ odsekne Ran.
„Nevím, zda vám věřit,“ prohlásil zadumaně Ephemer.
„Wellar přece slouží Vládkyni dobře,“ připomněl nervózně Daroth.
„Jistě,“ přikývl Ran. „Pan Pravus vám přece –“ Bezradně se rozhlédne. „Kde vlastně je…?“
Ephemer se chladně pousměje. „Obávám se, že nedojde. Myslím, že ho mí muži právě vyslýchají. Stejně jako ostatní. Někdo přece spolupracovat musí. Někdo mi to přece říct musí.“ Odmlčí se, zatímco já si vyměním tázavý pohled s Tinetophe. Ta se tváří notně rozrušeně. I já jsem se necítil nejlépe. Navíc mi vadilo, že jsem byl zcela neozbrojený. Kdyby se cokoliv stalo, nemám se jak bránit, pokud by nedošlo na boj muže proti muže. Ačkoliv, mám tu příbor. Pro jistotu vezmu do ruky nepříliš dlouhý nůž a pevně jej stisknu v dlani. Při nejhorším bych ho mohl použít jako útočnou zbraň… „Věřte mi. Já vím, že jsou tady.“ Otočí se na mě a Tinetophe a zamračí se. „Kdo jsou tihle dva?“
„Tohle… tohle je Allera, dcera našeho dávného přítele Daifua, a její kamarád,“ hlesne Ran.
„Allera? Princezna? Meni?“ podiví se Ephemer a až nyní se na ni zadívá pořádně. „Skutečně! Ale Meni, pokud se nepletu, patřili k Ochráncům. Ochránci používají Moc. Ochránci mají zakázané používat Moc.“ Nakloní se k ní přes stůl, natáhne k ní dlaň, jako by ji chtěl pohladit či co, takže Tinetophe instinktivně ucukne, ale jemu to patrně stačí, protože se spokojeně zašklebí a konstatuje: „A jak vidím, ty jsi Moc používala… Čarovala jsi ochranné bariéry…“
Ran zavrtí hlavou. „Alleřin otec byl naším blízkým přítelem.“
„Tím spíš ji budete krýt,“ zavrčí Ephemer.
„Jsme loajální,“ zopakuje Ran příkře. „Nechápu, proč o nás náhle Vládkyně pochybuje.“
Nadsednu. Začíná se nám to tu podivně přiostřovat. Krátce pohlédnu ke dveřím. Stojí v nich dva z Ephemerových mužů. Opět se ošiju. Zatraceně. Dostat se z téhle místnosti by mohl být oříšek, ale myslím, že bych s tím poradil. Jenže… jenže Ephemer je mág, pokud se nepletu. Jakmile by použil Moc, byl bych nahraný. Který živel on má vlastně ovládat? Zemi?
Ephemer skloní hlavu a skoro smutně prohlásí: „Nechápu, proč mi lžete, Rane. Byla by snad s vámi spolupráce snazší, kdybych zabil vaši krásnou ženu…?“ Během řeči nezvýší hlas, takže to, co řekl, mi dojde až ve chvíli, kdy se vzduchem mihne jakési lesklé ostří a u hrdla královny Mamar se objeví dýka. Těsně předtím, než ji může ovšem zranit, se v pohybu zarazí. Královna se skoro ani nestihne vyděsit.
„Ne,“ vyhrkne princ Daroth a vyskočí na nohy. Pak se zarazí a zrudne, hlavně když na sobě patrně vycítí pátravě dotčený pohled svého otce. Mám co dělat, abych se neusmál. Že by mezi ním a královnou Mamar skutečně něco bylo…? No… jistě… Dává to smysl. Připomenu si ten nenápadný dotyk, který si vyměnili tehdy při našem příjezdu, a kterým královna svého nevlastního syna uklidnila. „Ne,“ opakuje Daroth o stupeň klidnějším hlasem. Vedle něj se objeví jeden z Ephemerových mužů a donutí jej, aby se zase posadil. Rozhlédnu se. Kolik jich tu ještě je? Jídelna je obrovská místnost, kdo ví, kolik jich tu vlastně hlídá, aby vše probíhalo podle Ephemerova plánu. Najednou dostanu děsný strach. O Kuroa. A o Richarda. „Nedělejte to, prosím,“ hlesne Daroth. „My skutečně nic nevíme…“
Ephemer se zašklebí. „Nevěřím vám. Kde je ten člověk?“
„Ten jeden z nich!“ napadne Rana a ukáže na nás prstem. „Ten nám byl podezřelý!“
Tinetophe se zasměje. „To je směšné. Richard byl jenom zraněný –“
„Richard…“ opakuje Ephemer s uspokojením. „To nezní zrovna jako typické jméno v Zemi.“
„Bein to nebyl a aytar také ne,“ vzpomene si Ran. „Ano, to je určitě on, vsadíme se, že ano!“
Ephemer pokývá hlavou. „Výborně. Kde je?“
„Nevím…“ pokrčí Ran rameny. „Měl by být v modrém pokoji –“
Ephemer si povzdechne. „Nepovídejte? V modrém pokoji jsem byl před večeří. Nikdo tam nebyl. Lžete mi. A to nesnáším. Je mi líto, můj pane,“ konstatuje otráveně a bez sebemenšího varování mu vrazí dýku do hrdla. Král Ran nechápavě a překvapeně zachroptí, ale Ephemer o něj již dávno ztratil zájem a otočil se na své muže, na ty dva, co stáli ve dveřích. „Prohledejte hrad a přiveďte mi ho. Hned. A pamatujte, chci ho živého – tedy, prozatím.“ Oba vojáci poslušně odběhnou a jejich místo nahradí další dva. „A co se vás týče,“ soustředí se Ephemer opět na mě a Tinetophe, „vás dva nehodlám ušetřit. Jak jste mohli takhle –“
V ten okamžik, aniž bychom se s Tinetophe jakkoliv domlouvali, se oba vymrštíme na nohy a vyrazíme ke dveřím, abychom vojáky zastavili dřív, než jim Richard padne do spárů. V tu chvíli nastane naprostý zmatek. Tuším, že jsme tím nečekaným výskokem Ephemera notně zaskočili, takže ten se ani nezmohl na to, aby nás zastavil. Vlastně jsem mohl jen doufat, že to Ephemera nerozzlobí natolik, aby zabil ještě královnu Mamar nebo prince Darotha, ale mám dojem, že jsem koutkem oka zahlédl, že Daroth využil chaosu, který jsme rozpoutali, a kamsi se s Mamar vytratil – nejspíš použil nějakou z tajných chodeb v jídelně.
V momentě, kdy jsem vší silou vrazil příborový nůž do oka nejbližšího vojáka, který mi stoupl do cesty, Tinetophe aktivovala své Ochránce. Ještě nikdy jsem neviděl Ochránce v akci, ale tohle bylo naprosto bezchybné. Zastavila se jenom na chviličku, vzduch kolem ní jako by se zatetelil a rázem se vedle ní objevily její stínové kopie. Dvě. Takže jsme rázem byli čtyři. A to už jistá šance byla! Byl jsem tím ohromen, takže jsem se zarazil a hodlal sledovat, jak se budou ty oživlé stíny činit v boji, protože stejně jako Tinetophe i oni měli v ruce jenom stínovou vidličku, ale bohužel, nebylo mi dopřáno je pozorovat, neboť jsem se musel bránit.
„Chyťte je!“ zařval Ephemer a sám se jal pronásledovat nejspíš prince Darotha a Mamar, nicméně na mě a Tinetophe se jich sesypalo aspoň dvacet. Tinetophe, aniž by v běhu zpomalila, se kolem sebe oháněla vidličkou s takovou zručností, že jsem si začínal skoro myslet, že se Ochránci skutečně učí bojovat, stejně jako Lovci, všemi možnými i nemožnými prostředky – a stejně jako ona, i její stíny bojovaly naprosto bezchybně, jako by měly svůj vlastní rozum, každý jinak, ale ten styl byl stále stejný, Tinetophin. Vážně jsem litoval, že se na ně nemůžu jenom dívat, protože ten pohled stál vážně za to.
Bleskově jsem se přetočil kolem dalšího vojáka a zarazil mu nůž do mezery mezi předním a zadním dílem brnění, do žeber. Kluk jen tiše heknul a přestal na mě útočit, takže já měl rázem volné ruce a mohl odrazit dalšího. „Kam vlastně běžíme?!“ křiknul jsem na Tinetophe a okamžitě jsem byl za tu ztrátu soustředění odměněn bolestivým seknutím meče do paže. Vyjeknul jsem bolestí a upustil nůž.
„Pro Kuroa a ke koním!“ odvětila Tinetophe, zatímco jedna její stínová kopie srazila stranou toho parchanta, co mi tak nepěkně prosekl nátepník.
„A co Richard?“ zajímal jsem se, sklonil se pro meč, který vypadl z ruky jednoho z mrtvých vojáků, a rázem jsem na ně mohl útočit na úrovni.
„Ten už snad bude u koní,“ ujistila mě Tinetophe. Jedna její stínová kopie byla zabita. Tinetophe se zapotácela a bolestivě usykla, ale dál pokračovala v boji.
Znejistěl jsem. „Hej! V pořádku?“
„Ano… byl to jenom stín,“ uklidnila mě Tinetophe, zarazila vidličku do nosu poslednímu vojákovi, který na ni dotíral, a pokračovala ve sprintu směrem ke Kuroovu pokoji, následovaná ještě jednou stínovou Ochránkyní. Povzdechnu si, vojákovi napravo useknu hlavu a hodlám utíkat za ní, ale zdá se, že jsem se přepočítal, zbyl tu ještě jeden, takže jakmile vyběhnu, voják mi podrazí nohy a já z výšky dopadnu na zem. Rukama se přitom snažím vykrýt pád – a jak tam sebou tak žuchnu, odlomí se mi poslední články mých kamenných prstů. Zlostně zakleji, přetočím se na záda a vojáka nakopnu, čímž jej srazím na zem, prudce se napřímím a nekompromisně jej mečem rozetnu v půli. Parchant zatracenej.
Richard
Je mi divně. Po tak dlouhé době jsem měl zase vizi a ta mě dostala doslova a do písmene na kolena. Tahle vize byla jiná. Obvykle šlo přece jenom o jeden zážitek, o jednu vzpomínku, zato teď mi hlavou blesklo tolik obrazů, že jsem to prostě nezvládl. Nejhorší na tom bylo, že jsem se pak probudil v nemocnici. Celé mé levé předloktí bylo pečlivě zabandážované, přesto však přes něj slabě prosakovala krev. Ušklíbnul jsem se. Měl jsem pravdu, ani se neumím pořádně zabít. Všude kolem mě byly samé ošklivé kapačky a ze všeho mi bylo tak zatraceně úzko, že jsem fakt ocenil, že jsem za chvíli zase usnul. A rázem jsem byl zase zpátky v Zemi, ve „svém“ modrém pokoji. A kromě příšerné migrény a pocitu, že tu nejsem sám, jsem se cítil zase docela dobře. I když možná to bylo i tou lajnou, kterou jsem si pro zlepšení nálady dopřál.
Máš pravdu, fakticky tu nejsi sám.
Škubnul jsem sebou a prudce se rozhlédl. „Kdo je tu?“
Hmmm. Řekněme, že známý tvé sestry.
Zachvěji se. Jsem v háji… Ten mužský hlas může patřit přece tomu… Ephemerovi.
Nepanikař, tak zlý to není. Kdybych byl on, těžko by mě nechala tady.
Zarazím se. On… on mi čte myšlenky?
Ano. A prosím tě… mohl bys mě vyndat…? Jsem pod postelí.
Váhavě se nakloním a nahlédnu pod postel. Kdo by se tam mohl skrývat? Nějaký asasín? Nebo nějaký trpaslíček…? Ne, pod postelí nic takového není. Jenom prach, jakýsi zapomenutý brk na psaní a… a co je to támhle? Míč?
Ermmmm, to jsem já. Byl bys tak laskav…?
Opatrně si to přitáhnu blíž, vykoulím to až na světlo a pak se poplašeně stáhnu. Není to totiž míč, jak jsem se domníval, ale… hlava. Okamžitě se mi zvedne žaludek. Je to prostě jen hlava, s kouskem krku, něhož trčí jakási tepna a nějaký ten obratel páteře. Prostě jen… jen hlava. Vykutálí se ven a jakmile se zastaví, otevře oči a dlouze se na mne zahledí: „Ani nevíš, jak nudný to tam bylo.“ Vyjeveně si ho prohlížím. Je to mužská hlava. Velké oči, rozpláclý nos, krátké, černé vlasy. „Anna mě tu zapomněla, když přijela na pohřeb prince Darana.“
Přitisknu si ruku na čelo. „Ach… já vím.“ Jedna ze vzpomínek krále Rana, která mi stále víří hlavou. Krabice s jednou jedinou lahví vína. Pohřeb. Zpráva o smrti nejstaršího syna, prince Rotha. Krabice s jednou jedinou lahví vína. Dateen. Pohřeb prince Darana. Krabice s jednou jedinou lahví vína… Hrozně to bolí. „On byl… otrávený, že ano? Nebo… nebo se pletu…?“
„Nepleteš. Zvedl bys mě, prosím? Tady na zemi je docela chladno,“ oznámí mi hlava.
S vrcholným odporem to zvednu, položím na stoleček vedle postele a otřu si dlaně do kalhot. „Já jsem se asi zbláznil…“ rozesměji se. „Já si tu povídám… s hlavou!“
„Jmenuju se Selbo,“ zavrčí hlava dotčeně.
„Jasně, v pohodě, já jsem Richard,“ přikývnu a rozesměju se. Najednou mi to připadá docela vtipné. „No jasně, já vím, čím to je – asi jsem to trochu přehnal s tím peřím,“ usoudím a zlehka se dotknu svého nosu. Ještě teď mě v něm pervitin lehce štípe. „Asi bych si neměl dělat takový pořádný čáry… Kdybych to přehnal, mohlo se mi to vymstít ještě víc… Jo, jsem blbej…“
„Jsi skutečně pitomec,“ souhlasí Selbo a vyčítavě na mě hledí. „Ale hlavně teď prosím odejdi z téhle místnosti.“
Zavrtím hlavou. „Ani mě nehne. Musím zůstat tady, Tinetophe mi to nařídila.“
„Za pár minut do tohoto pokoje vejde Ephemer,“ zdůrazní Selbo.
Ušklíbnu se. „Tím spíš! Ještě bych se s ním na chodbě potkal!“
„Existují tu přece tajné chodby,“ procedí Selbo otráveně.
Nakrčím nos. „Jo, možná, ale v nich se já nevyznám.“
„Povedu tě. Jenom odsud, prosím, už konečně vypadni!“ štěkne na mě Selbo. Zaraženě si jeho slova ještě rozmýšlím, pak jej však popadnu do náruče, když na mě zařve „hned!“, a naviguje mě z nejbližšímu obrazu. „Stiskni levý horní roh,“ poradí mi a když tak učiním, obraz se s tichým zaskřípěním odklopí. Jakmile vklouznu dovnitř, zhluboka se nadechnu zatuchlého vzduchu a zaklapnu za sebou ta tajná dvířka, slyším, jak kdosi otevřel dveře mého pokoje, aniž by zaťukal, a vešel dovnitř. Rázným krokem. Z čehož usoudím, že o Tinetophe se rozhodně nejedná.
Ne, tohle je doopravdy Ephemer.
„Proč… proč mi pomáháš? Vždyť jsi přítelem Anny… sám jsi to řekl…“ podivím se šeptem.
Byl jsem přítelem Anny. Než se z ní stala Vládkyně. Pak mě přestala poslouchat.
„Co tu Ephemer chce? Proč přišel do mého pokoje?“ zajímám se tlumeně.
Nemusíš šeptat, stačí, když na to budeš jen myslet, upozorní mě Selbo. Přišel sem hledat své vzpomínky. Řekněme, že má teď tak trochu amnézii a tady se rozpomněl, že tu kdysi s Annou byl. Král Ran ho ubytoval přesně v tomhle pokoji.
Děsivý, pomyslím si.
Nevím proč. Nicméně, pokračuj, tady zůstat nemůžeme. Za chvíli bude večeře a při ní dojde k mírné roztržce. My se mezitím musíme dostat ke koním, kam tví společníci co nevidět dorazí také. My si musíme pospíšit.
My?
No jistě. Myslíš, že mě baví být pořád někde odložený? Chci po dlouhé době zase na výpravu.
Jo. Se mnou. Jen abys nelitoval, zašklebím se. A vůbec, jak víš, že dojde k roztržce?
Prostě to vím. Nevyptávej se a pojď. Rovně asi padesát metrů, pak doleva a pak doleva, až do slepé uličky a tam zatlačíš na tu vystouplou cihlu, kterou budeš mít na úrovni očí.
Jasně, ale já vidím velký –
Richarde! okřikne mě Selbo nekompromisně.
Polohlasně zaúpím, ale rozhodnu se už dál neprotestovat a pomaloučku se sunu tou nechutně vlhkou chodbou krůček po krůčku kupředu, pod jednou paží Selba, druhou rukou přitom ohmatávám odporně oslizlé zdi kolem sebe, abych věděl, zda jdu stále rovně, neboť je tady vážně taková tma, že si nevidím ani na špičku nosu. No, možná je to dobře, protože zápach, který tu panuje, je notně podezřelý – smrdí to skoro jako krysy nebo tak něco, prostě hnus. Nakonec se mi podaří doklopýtat až k té slepé uličce, nahmatám velkou vystouplou cihlu a vší silou na ni zatlačím. A světe div se, přede mnou se odklopí malá dvířka, kterými po čtyřech vylezu do jakéhosi ne moc velkého sálu, kde není vůbec nic – kromě obrovského zrcadla.
Dojdu k tomu zrcadlu. Je překrásné, je totiž obklopeno dvěma sochami, které vypadají jako dvě postavy v pláštích, tváře překryté kápěmi, a rukama přidržují velké zrcadlo. Zaváhám. Něco mě k němu táhne. Vykročím k němu, takže stojím najednou docela blízko, a zvědavě se zadívám na jeho hladkou plochu. Neukazuje žádný odraz, jako by snad ani nezobrazovalo, co v místnosti je. „Divné…“ zamumlám a udělám ještě jeden krok. V ten okamžik se v zrcadle objevím já. Dost mne totiž překvapí, jak vypadám. A fakt se nepoznávám.
Jo, jsem to já. Ale taky nejsem. V rychlosti shlédnu na své oblečení. Mám na sobě normálně kožené kalhoty, kytlici s nějakým ornamentem, pásek, na kterém je zavěšená dýka, a přes ramena přehozený kabát. Ale ten kluk v zrcadle je oblečený v džíny a mikinu a na rozdíl ode mě je učesaný, umytý a vypadá celkem nepoškozeně, zatímco já jsem přece potlučený a leckde zraněný. No jasně. Ten kluk v zrcadle je Richard z lidského světa, ten Richard, kterým jsem býval, ne tím, kterým jsem nyní. Ale kouká na mě stejně vyjeveně jako já na něj – a nakonec se oba ve stejnou chvíli ušklíbneme. Když však promluvím, ten v zrcadle rty nepohne.
„Co to má znamenat?“ zahučím nevrle.
„To se ptáš ty mě?“ nadzvedne civilista Richard v zrcadle obočí.
Nakrčím nos. „No jasně. To je zajímavej trik, kámo.“
I on se zašklebí. „Si piš, vole. Nechceš se mě na něco zeptat?“
„Měl bych snad?“ podivím se.
„Proto jsem se ti přece zjevil, nemyslíš?“ nadhodí.
Okamžik nad jeho slovy přemýšlím. „Já nevím. Co mi můžeš říct? Můžeš mi třeba poradit?“
Richard v zrcadle se pousměje. „S čím bys chtěl poradit?“
„Třeba s Tinetophe,“ plácnu to první, co se mi mihne hlavou.
„Líbí se ti?“ zeptá se Richard zvědavě.
„Si piš,“ přiznám bez obalu.
„Tak s čím chceš poradit?“ nechápe Richard.
„Jak na ni. Mám pocit, že jsem pro ni jen malej kluk, kterýho nechce řešit,“ povzdechnu si.
„A nejsi snad?“ zasměje se ten pitomej Richard v zrcadle.
Neubráním se taky pobavenému zachichotání. „Podpásovka, co?“
„Myslíš si, že ji tím, že se čas od času sjedeš, získáš?“ zeptá se Richard káravě.
„Ale ne, jen ne žádný moralizování,“ protočím oči.
„Proč?“ zajímá se Richard.
„Mám dost všech těch dobráků, co mi chtějí radit. Já to nepotřebuju,“ ujistím ho.
Richard nadzvedne obočí. „Myslíš?“
Ušklíbnu se. „Hele, zdá se mi to, nebo mi na všechno odpovídáš otázkou?“
Richard se zatváří otráveně. „Myslíš si snad, že se ti to zdá?!“
„Hmmm. Nezdá. Já vím. Trapný,“ usoudím.
„Co kdybys nebyl sobec, nemyslel jen na sebe a zeptal se na někoho jiného?“ nadhodí.
„Na koho?“ podivím se.
Richard znuděně zaúpí. „Ty jsi vážně hlupák. Ty se snad ptáš, ne?“
Znovu se rozesměju. „Už toho mám dost. Děláš ze mě hejla, kámo.“
„Mám se ti snad omluvit?“ vyštěkne na mě.
„To nemusíš,“ povzdechnu si. „Tak co je v nepořádku s Tinetophe, Kuroem nebo Awaiem?“
Udiveně na mě zírá. „Ty nevíš?“
„Ne… Ale jsem teď pěkně znepokojenej. Jsou snad v pohodě, ne?“ zamumlám neklidně. Jo, Selbo naznačoval něco o tom sváru při večeři, jasný. Ale určitě by mi i řekl, kdyby byli v nebezpečí, takže tohle ten divnej borec v zrcadle na mysli nemá. Tak o co jde? Mluví snad o Kuroovi? Ale ten se přece uzdravuje, odpoledne mi to sám potvrdil. Jsem zmatenej.
„A kdyby jeden z nich nebyl? Co s tím uděláš?“ zajímá se Richard.
„Pomůžu mu,“ odvětím bez zaváhání.
Richard se krutě usměje. „Nikdy jsi nikomu nepomohl… nebo snad ano?“
„Proč to říkáš? To není pravda,“ zavrčím. „Tady v Zemi… tady v Zemi je všechno jiný.“
Richard na mě pátravě pohlédne. „Myslíš si, že ses tu změnil?“
„Určitě,“ přikývnu. A kousnu se do rtu. „Počkej, mám to. Jestliže dojde k tý bitce během jídla, bude Kuro v nebezpečí. On přece o ničem neví! Musím pro něj dojít!“ vyjeknu a se Selbem v náručí zase vyrazím k těm dvířkům, která jsem nechal prozřetelně otevřená.
Ne, sem ne. Támhle, na druhé straně u dveří je další tajný vchod. Jak je ten svícen na zdi. Tudy se dostaneme k obytné části hradu hned.
Tys mě sem dotáhl schválně, že jo…?
Možná. Pospěš si.
Neváhám tedy, bleskově dorazím k tomu svícnu, zatáhnu za něj a skutečně, ve zdi se objeví další malý otvor, kterým se prosmýknu a veden Selbem pospíchám za Kuroem. Nyní je to podstatně rychlejší, už tolik nebloudím a ani toho puchu si moc nevšímám, takže za chvíli se vyloupnu v Kuroově pokoji tak nenápadně, že tím spícího pacienta ani nevzbudím.
„Hej, Kuro, vstávej,“ zatřepu s ním. „Musíme odsud vypadnout.“
„Co… cože…?“ zabrumlá Kuro ještě v polospánku.
„Neptej se a vstávej!“ nařídím mu důrazně a podám mu hromádku oblečení z nedalekého stolečku. „Musíme se přesunout do stáje. Nastal menší problém. Odpoledne přijel Ephemer a –“
Kuro se rychle napřímí. „Proč mi to nikdo neřekl?!“
Pokrčím rameny. „Asi tě tím nechtěli zatěžovat. Ale to je jedno, teď se obleč, rychle!“
„A co ostatní…?“ zaváhá Kuro, když na sebe hází kytlici. „Awai a Tinetophe…?“
„Ti tam dojdou,“ ujistím ho, ačkoliv já sám o tom tak pevně přesvědčen nejsem.
Kuro, bleskově si připínající chrániče, se zarazí při pohledu na Selba: „A… tohle je co?!“
„To je jedno, dělej,“ pobídnu ho a pak na něj dlouze pohlédnu. Působí najednou tak křehce… „Kuro… zvládneš to?“
Kuro sebejistě přikývne. „Samozřejmě. Jsem v pořádku.“
„Dobře,“ přikývnu a podám mu jeho meč, dosud neužitečně ponechán u postele. „Tak pojď.“
Do konírny dorazíme takřka bez dechu – jednak proto, že nás Selbo neustále pobízí, a jednak proto, že nemůžeme přeslechnout nezaměnitelné zvuky jakési bitky, která na chodbách právě probíhá. Modlím se, aby se Awaiovi a Tinetophe nic nestalo. Mimoděk se ohlédnu na Kuroa. Zatraceně, nevypadá tak v pohodě, jak mě ujišťoval!
„Kuro, jestli…“ začnu nejistě, ale to už do stáje dorazí i zbytek naší party.
„Jste tady!“ vydechne šťastně Tinetophe. „Skoro jsme se začínali bát, když jsme nenašli Kuroa v jeho pokoji, že jste se dostali do nějakého maléru…“
„Zato vy ano,“ odsekne Kuro. „Proč jste mi neřekli –“
„Potom,“ přeruší ho Awai a vyskočí do sedla nejbližšího koně. „Rychle odsud!“
Probudím se. Zrovna teď! Zmateně se rozhlédnu. Jsem zase zpátky v nemocnici, jsem lazar a přes snahu lékařů jsem zatím stále naživu. Povzdechnu si. Zrovna teď přece nemůžu být tady, já potřebuju zpátky do Země, potřebuju vědět, zda se nám podařilo utéct z Corunu! Zatraceně! Pohlédnu z okna. Slunce už je pěkně vysoko na obloze. Teď už neusnu.
„Richarde! Tys nám nadělal starostí!“ zajásá jakási sestřička středního věku, kterou jsem tady ještě neviděl, procházející kolem mého pokoje. Vejde dovnitř. Nohy má výstavní, ale zbytek už tak luxusní není, bleskne mi hlavou, když si tak prohlížím její postavu v té krátké modré uniformě zdravotních sestřiček. „Jak ti je?“
Ušklíbnu se. „Vlastně… skvěle.“
„Cos to udělal?“ zavrtí nade mnou hlavou. „Taková hloupost. Všichni se o tebe moc báli.“
„Málem jsem umřel, co?“ zazubím se. Najednou mi to přijde skoro vtipné.
Sestra zcela vážně přikývne. „Ano, bylo to těsné. Proč jsi to udělal?“
Zaúpím. „To se mám zpovídat vám, nebo psychologovi?“
Sestra se pousměje. „Ten přijde až po snídani. Donesu ti ji, chceš?“
„Ne,“ zabručím. „Radši bych spal.“
„Musíš jíst,“ zamračí se na mě sestra a během chvíle je zpátky, s jogurtem, rohlíkem a hořkým čajem. A dokonce mě kontroluje, abych to všechno snědl! Připadám si fakt hloupě. To si vážně myslela, že jsem až takový sebevrah, že bych třeba přestal jíst…? Ne, nejsem blázen.
Bohužel, sestra splní své slovo a dopoledne skutečně dorazí psycholog. Vysoký, s širokými rameny a začínající pleší. Soucitně si ho prohlédnu. Ani není tak starý – a jaký už má kouty! Zajímalo by mě, jestli kvůli tomu trpí pocity méněcennosti.
„Takže… Richarde…“ protáhne psycholog dlouze a pátravě na mě pohlédne. „Tohle byl už druhý pokus o sebevraždu. Ty máš nějaký problém, je to tak? Nechce se ti o něm mluvit, to je naprosto přirozené. Ale nech mě hádat, vsadím se, že na to přijdu. Ten problém je v rodině? Ve škole? S dívkami? S chlapci…?“
Zrudnu. „Proč s chlapci?!“
„Jenom se ptám,“ pokrčí rameny.
„Já nejsem buzna!“ ujistím ho kvapně.
„To jsem neřekl,“ usměje se.
Zběsile zavrtím hlavou. „Nejsem!“
Vrhne na mě konejšivý pohled. „Bylo by to v pořádku, i kdybys byl.“
„Ale já nejsem, sakra! Vypadám snad jako teplouš?!“ vyhrknu skoro dotčeně.
Psycholog si chvíli beze slova pohrává s tužkou. Zuřivě sleduji, jak cvaká tou pitomou propiskou, a cítím, jak mi vře krev. „Homosexualita není vidět, to je něco, co cítíš jen ty sám –“
„Ale já fakt nejsem teplej!“ zdůrazním.
„V pořádku,“ zopakuje psycholog a já vidím, jak si tou zatracenou tužkou cosi poznamená do notesu. Podle pohybů pera usoudím, že jde o tři písmena. Gay. Opět se začervenám.
„Já jsem doopravdy normální. Dokonce jsem zamilovanej. Do dívky!“ dodám rychle.
„A ona tě nechce,“ usoudí psycholog.
Kousnu se do rtu. „Ne. Tedy… cože?!“
Mám divný pocit, že si tenhle chlápek myslí, že toho ví víc, než já. Je mi z toho strašně divně po těle. Kdybych mohl chodit, už dávno bych se pokusil vzít roha. Zatraceně. Ať na mě aspoň tak blbě nekouká! „Jistě, chápu, že si myslíš, že s tvým nově nabitým handicapem o tebe nyní nebude stát žádná slečna, ale jsou i takové, kterým nezáleží na –“
„Já ale budu zase chodit!“ oznámím mu věcně.
Opět ten chlácholivý výraz v jeho protivně arogantním obličeji. „Ach… ano.“
Zamračím se. „Ne, skutečně.“
„V pořádku,“ zopakuje.
Zkoumavě se na něj zahledím. „Věříte alespoň jedinému slovu, co vám říkám?“
„Richarde,“ zasměje se. „Já tě poslouchám.“
„Na to jsem se neptal,“ upozorním ho rozladěně.
Znovu provokativně zacvaká propiskou. „Paranoia je v tvém stavu zcela běžným jevem.“
Zaskočeně zamrkám. „Jaká paranoia?!“
„O tom přesně mluvím,“ pousměje se ten zákeřnej chlápek.
„Já se snad zblázním…“ potřesu hlavou.
„Tomu se snažím zabránit,“ ujistí mě.
„Vy tak nechutně slovíčkaříte!“ vydechnu ohromeně.
Psycholog potěšeně kývne. „Díky.“
„To nebyla lichotka.“ Odmlčím se. „Jsem unavený. Mohl bych na chvíli spát?“
„Jak si přeješ,“ souhlasí neochotně. „Přijdu zase zítra a ty mi toho tentokrát povíš víc, ano?“
Přikývnu. „Cokoliv, chlape…“
A jsem potom fakticky děsně rád, že odejde a nechá mě na pokoji. A už teď se děsím, že zítra skutečně zase dorazí a bude mě deprimovat těma svýma zákeřnýma otázkama!
Tinetophe
„Byl by někdo proti malé zastávce…?“ nadhodí Kuro krátce poté, co se spustí nepříjemná sněhová přeháňka, která nám protivným způsobem mete sněhové vločky do obličeje, a také poté, co je s námi zase Richard – který nás ovšem předem upozornil na to, že je v jeho světě den a že ho co nevidět určitě zase probudí. Odhrnu si mokré vlasy z obličeje a udiveně na Kuroa pohlédnu. Tváří se opravdu trpitelsky. „Jenom bych… popadl dech. Jenom bych si… odpočinul.“
„Myslela jsem, že je ti už lépe…“ podotknu.
Kuro přikývne. „Je, jistě, ale… teď si potřebuju… na chvíli…“
„Dohodli jsme se přece, že se nezastavíme, dokud nenarazíme na nějaké doly…“ namítne Awai. „Tady jsme ve Wellaru, tady se těží na každém rohu. Nemůžeme si prostě rozdělat ležení uprostřed lesa, Tinetophe použila hodně své Moci na aktivaci Ochránců při boji s Ephemerovými muži a nemůžeme se na ni pořád spoléhat. Určitě najdeme nějaké opuštěné doly co nevidět, podle téhle mapy bychom neměli být tak daleko od jedné trpasličí sluje…“
„Jenom… prosím,“ zopakuje Kuro naléhavě.
Přitáhnu si uzdu svého koně a donutím ho tak zvolnit tempo, takže srovná krok s Kuroovým běloušem. „Vážně nevypadáš nejlépe,“ usoudím, když si jej pátravě prohlédnu. „Asi bychom měli skutečně zastavit a – Kuro!“ vyjeknu, jakmile Kuro spadne z koně. Rázem své zvíře zarazím, seskočím na zem a přikleknu k němu. „Kuro, zatraceně, myslela jsem, že tohle už máme za sebou!“ vydechnu a vrazím mu dvě facky na probrání, ale nezaberou. „Kuro… no tak!“
Awai, který mezitím také dorazil, zastaví Kuroova koně, který naprosto nevzrušeně hodlal pokračovat dál v cestě. A jakmile jej uchopí za uzdu, pohled mu padne na brašnu připevněnou k sedle, která se při Kuroově pádu pootevřela. Awai do ní sáhne a po chvíli, co se v ní nervózně přehrabuje, z ní cosi vyndá. A zapotácí se.
„Co se děje…?“ nechápe zmatený Richard. „Co se stalo? Co je s ním…?“
„Awai…? Cos našel?“ zajímám se. Awai není schopen mluvit, bledý skoro stejně jako Kuro nebo všechen ten sníh okolo. Beze slova mi podá ten předmět, který před námi Kuro skrýval. Malá dýka s krátkou, ale masivní rukojetí a štíhlou čepelí. Ten znak na rukojeti, ten znak… Rázem cítím, jak mizí krev z obličeje i mně. „Ne, tohle snad ne… Cokoliv, ale tohle… ne…“
„Co to je?“ diví se Richard a připojí se k nám.
„Tohle… to je speciální dýka z malého městečka Gaidoku na Temném území,“ vysvětlím mu tiše. „Všechny takto označené zbraně mívají ostří pokryté jedem Venenum… Jedem, na který v celé Zemi prakticky neexistuje žádný protijed. Kdo má tu smůlu a je touhle dýkou byť jen škrábnut, nemá… nemá sebemenší šanci…“
„Takže Kuro… Kuro je… otrávený…?“ šeptne Richard zděšeně.
Awai zatne pěsti. „Mělo mi to dojít! Proto se nemohl uzdravit! Ten parchant!“ Roztřese se a klesne do sněhu vedle nás. „Mělo mi to dojít…!“
Richard stiskne rty. „Žije…?“
„Zatím ano,“ přikývnu a mám co dělat, aby se mi nechvěl hlas. „Ale už pravděpodobně nemá moc času… Při bozích…“ Rychlým pohybem ruky si setřu slzy, které mi docela bezděčně vyhrkly do očí, dříve, než si toho kdokoliv z nich mohl všimnout. Představa, že celou dobu umíral a nás tím nechtěl ani v nejmenším zatěžovat, mě na jednu stranu hrozně dojímá jeho starostlivostí, ale na druhou stranu děsně štve, protože nám lhal – no a taky samozřejmě děsí, protože já pochopitelně nechci, aby zemřel. Ne teď, když jsem ho začala mít konečně ráda!
„Něco se přece musí dát dělat!“ vyjekne Richard. „Musí, zatraceně…! No jasně! Já vím, koho se zeptám! Selba!“ napadne ho náhle (ať už je ten Selba cokoliv), pevně zavře oči a tváří se, jako by se nad něčím hrozně moc soustředil. Z nosu se mu tenkým pramínkem spustí krev, ale on to patrně vůbec necítí, dál vraští obočí a krčí nos. Pak prudce otevře oči a vykřikne: „Je naděje! Je naděje! Selbo si je jistý, že existuje jedna možnost, jak ho zachránit – použít jako protilék jakési lávové kameny z hory Rudeef.“
Celým mým tělem projede vlna vzrušení. „To je pravda! Samozřejmě! Ta láva… je přece protilék na všechno!“
„To… to je ale ve Fooronu,“ namítne zmateně Awai. „Hrozně bychom se zdrželi…“
„Uděláme to i tak,“ odseknu. „Pojedeme tam.“
„Ne,“ přeruší mě Awai. „Tohle by si Kuro nepřál. Naše mise… on… chtěl by, abychom v ní pokračovali, ne abychom brali ohled na něj. Dostali jsme se už tak daleko a… já vím, že je to hrozné takhle říkat, ale on by s tím vážně nesouhlasil, znám ho…“
„Do prdele, Awai!“ zařve Richard, který až doteď nezvykle mlčel. „Na to ti zvysoka! Nenecháme ho umřít, když víme, že… že ho můžeme zachránit!“ Pak se otočí na mě. „Nebo… nebo necháme?“
Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->
. . .
Pro zvědavce a fangirl shounen-ai: yaoi bonus, který se odehrává uprostřed této kapitoly, nezávisle na ději 🙂