Awai
Rozčileně se ohlédnu na Kuroa. „To vážně nechceš nic dělat?!“ vyštěknu na něj.
Kuro pokrčí rameny. „Nemůžeme dělat nic.“
„Můžeme,“ odseknu a pokleknu k Richardovi. Vypadá dočista jako mrtvý. Skoro ani nedýchá. On, jeho skutečná podstata, to, co Richarda dělá Richardem, to je teď v lidském světě, daleko od nás, daleko od téhle prázdné lidské schránky, pouze kouzlem vytvořené pro Zem. Jemně mu odhrnu vlasy z očí. „Můžeme se přece pokusit o –“
„Nemůžeme,“ odvětí pomalu Kuro a opře se zády o strom. „Víš, kolik Moci bychom kvůli tomu museli použít? Vládkyně by to pocítila. A došlápla si na nás. Už takhle stačí, že o Richardovi ví. Kdo ví, za jak dlouho nás její špehové odhalí. Zatím nemá žádné vodítko. Nechci jí to ulehčovat.“
„Ty se bojíš!“ vyčtu mu dotčeně.
„Možná,“ souhlasí.
Kousnu se do rtu. „Stejně se musíme Vládkyni ohlásit. Kvůli Twyle, víš?“
Kuro přivře oči. „Jistě.“
„Nesouhlasíš?“ procedím rozladěně.
Pokrčí rameny. „Na tom stejně nezáleží, ne?“ ušklíbne se a zahrabe se do svého pláště, že mu sotva vykukuje nos. „A vůbec. Spi.“
Zlostně vstanu a začnu kolem našeho ležení přecházet. Dokud Tinetophino kouzlo vydrží, jsme chráněni před zimou. Ale Tinetophe ho nemůže udržet věčně. Jestli se Richard neprobudí, budeme… Zatraceně, co budeme dělat?! Jak to může Kuro takhle nechat? Proč se s tím sakra nepokusí něco udělat?! Proč chce radši spát?! „Proč, Kuro?!“ zasyčím. „To kouzlo přece můžeme zvládnout! Proč nechceš?“
„Můžeme mu nějak ublížit. Poškodit ho,“ odvětí Kuro pomalu. „Anebo sebe. Neumíme to kouzlo. Ještě nikdy jsme ho nedělali. Nejsme mágové ani Ochránci, jsme Lovci, použití Moci nepatří mezi naše silné stránky. Nemusí se nám to podařit a moc dobře přece víš, že následky by mohly být nedozírné.“
„Jsem ochotnej to risknout!“ ujistím ho obratem.
„O tom nepochybuju. Ale v klidu, bude to v pořádku,“ zamumlá Kuro a otočí se na druhý bok, ke mně zády. „Uvidíš. Nějak to dopadne. A teď mě nech prosím v klidu vyspat.“
Cítím, jak mi vře krev. „Cože?!“
Kuro se překulí. „Awai, prosím…“ povzdechne si a zní to hrozně unaveně.
Zamyslím se. „Měla by se o to pokusit Tinetophe. Je zvyklá na kontakt s lidským světem, to přece Ochránci musí. A pokud vím, byla to právě ona a Jossi, kdo sledovali Richarda, než ho dostali sem. Jasně, nemáme na ten rituál všechno potřebné, ale to by se dalo sehnat. Ukrást, vypůjčit, cokoliv.“ Chvíli ho beze slova pozoruji, abych viděl, jaký dojem na něj můj nový nápad udělal. Patrně žádný, Kuro se tváří naprosto… nijak. „Zatraceně, je to přece možnost, nemyslíš? Aspoň nějaká, když ty nespolupracuješ!“
„Já bych spolupracoval, kdybys vymyslel nějakej kloudnej plán!“ ujistí mě Kuro.
„Já se snažím!“ odseknu. Kuro se zase převalí, jako by se mi tím snažil dát najevo, že se už nehodlá dál zapojovat do naší debaty. Hrozně mě to naštve. „Povídám, že se snažím,“ zopakuju. „Na rozdíl od tebe, sakra!“
Kuro se ani nepohne, ale zpoza jeho zad se ozve velmi konejšivým hlasem, který mne přivádí k šílenství: „Nerozčiluj se. Nijak nám to nepomůže –“
Nenechám ho domluvit. Nadechnu se a prsknu to nejhorší slovo, které znám: „Zbabělče!“ Kuro se otočí a udiveně na mě pohlédne. V očích se mu mihne cosi velmi zvláštního, co by mě jindy donutilo se zarazit, ale ne dnes, ne teď. „Zbabělče,“ zopakuju místo toho a odejdu od ohně.
Tinetophe
Jakmile Awai vztekle oddusá od Kuroa, zamířím k němu já. Pokleknu vedle něj. Kuro leží na boku, zachumlaný do záhybů látky, a jakmile si všimne, že jsem došla až k němu, zdvihne ke mně oči, nic víc, nic míň. Překvapí mě to, ale nekomentuji to. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptám se tiše. Kdo ví, jestli má po té hádce s Awaiem vůbec náladu… ale ne, přikývne. Nicméně se zase odvrátí. Neposlouchala jsem je, když se dohadovali – i když bych mohla, na to je můj sluch dobrý dost. Ale snažila jsem se na jejich slova nesoustředit, jen jsem zaznamenala jejich rozčilené hlasy, ty ignorovat nešly. Ošetřovala jsem si svou levou ruku. Už to vůbec nebolí. Je to hrozně zvláštní. Spíš mám pocit, jakoby se mi v paži hromadila Moc, ale nedokážu ji použít. Pak jsem prostě svou ruku zase obvázala, natáhla si rukavice, aby si nikdo ničeho nevšimnul, a vyrazila za Kuroem. „Chci se ti omluvit,“ dodám důrazně. To Kuroa donutí se na mě zase ohlédnout a překvapeně na mě zírat, jako by se zdráhal uvěřit mým slovům. „Tím, že se budeme pořád hádat, ničeho nedocílíme. Teď musíme držet pohromadě.“
Kuro se ušklíbne. „Aha. Tak proč jsi nám neřekla pravdu?“
„Pravdu?“ podivím se a kýchnu. To koupání v potoce asi nebyl dobrý nápad. Hlava mi třeští a mám plný nos. Onemocnět na výpravě, to mi ještě scházelo! „Promiň,“ pípnu, jakmile kýchnu znovu. „Jakou pravdu?“
Kuro si mne dlouze prohlédne. „Že jsi Meni,“ procedí pak.
Zarazím se a naprázdno polknu. „No… Nikdo se na to neptal. Proč, záleží na tom snad?“
Tváří se nevěřícně. „Takže jsi vážně Meni?“
Vykulím oči. „Cože?“
„Jestli jsi vážně Meni,“ dožaduje se.
Kousnu se do rtu. „Já… jo, jsem…“
Kuro se lehce napřímí. „Smím si sáhnout?“
Zaváhám. „Na uši…?“
„Jo. Prosím,“ vyhrkne toužebně.
Nechce se mi, ale vidím na něm, že potřebuje důkaz, takže si z hlavy stáhnu šátek a pak už jen pobaveně sleduji jeho výraz. Rozzáří se, patrně dosud nikdy nespatřil uši žádného Meni. Je skoro roztomilé, jak je z toho zaskočený. „Tak dobře,“ podvolím se nepříliš ochotně. „Sáhni si, jestli o to vážně tolik stojíš…“
Kuro se nadzvedne a chvíli mi citlivě a opatrně přejíždí svými prsty po uších. A mně je to docela příjemné, protože oproti tomu, jak se mi je pokusil Richard v nadšení urvat, je to vcelku rozdíl. Pak se usměje. „Je to naprosto úžasné. Nic měkčího a jemnějšího jsem snad ještě nikdy v ruce neměl…“ povzdechne si. „Musíš mít hodně dobrý sluch, že? Určitě jsi slyšela, co –“ zarazí se a skousne rty.
Přikývnu. „Jo. U Pandellské brány. Každé slovo.“
Kuro sklopí zrak. „Nedivím se ti, že mě nemáš ráda. Byl jsem na tebe sprostý.“
„To by mi tak nevadilo. Spíš jsem jen hodně pochybovala, na čí straně stojíte,“ odvětím.
Kuro nechápavě nakrčí nos. „Proč jsi o tom Richardovi nic neřekla…?“
„Nevím,“ pokrčím rameny. „Nejspíš vám pomalu začínám věřit.“
„Tinetophe…“ zasměje se. „Děsíš mě.“
Usměji se i já. „Jo. Já sama sebe taky.“
Richard
Pomalu se snažím přimět vnímat. Jde to ztuha, cítím se ještě trochu oblouzen sedativy, kterými jsem byl dnes ráno uklidněn po svém notně hysterickém záchvatu, ale je mi celkem dobře – hlavně proto, že jsem se po té injekci cítil docela jako sjetej. A to mě bavilo. Jen jsem tak ležel, bylo mi prázdno a podivně teplo, a byl jsem naprosto spokojený, protože jsem byl naprosto mimo. Sedativa jsou fajn.
Ale nemohl jsem po nich vůbec usnout. Mozek jsem měl vypnutý už dávno, ale sen ne a ne přijít a konečně mě vytrhnout z tý děsivý reality. Ovšem to, co přišlo potom, kdy mě únava donutila zastavit docela, bylo příliš hrozivý, takže jsem vlastně litoval, že jsem se vůbec pokoušel usnout. A navíc… nejsem si jistej, jestli to byl jenom sen.
Byl jsem totiž ve tmě. V naprosté tmě, neprostupné, husté a dusivé. Neviděl jsem si ani na špičku nosu a mohl jsem jen doufat, že v tom nic, co všude kolem mě bylo, vůbec nějaký nos mám. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděl, že v té temnotě nejsem sám. Někdo tam byl se mnou. Dlouho jsem sbíral odvahu na to, abych toho druhého oslovil. „Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se tiše. Mluvil jsem na Annu. Věděl jsem, že tam je se mnou. Dlouho váhala s odpovědí, asi jsem ji zaskočil tím, že jsem o její přítomnosti věděl a promluvil na ni.
„Musela jsem tě zastavit,“ prohlásila pak.
Naprázdno jsem polkl. „Proč?“
„Nenechám se tebou jen tak ohrozit,“ vysvětlila mi.
„Ohrozit?“ žasnul jsem.
„Nikdo nemá právo mě chtít sesadit,“ odsekla. „Nebo mě chtít zničit.“
Potřásl jsem hlavou. Bylo mi z toho smutno. „Anno…“
„Do mé Země se už nevrátíš,“ usykla temně.
„Do tvé Země…“ opakoval jsem zaskočeně.
„Nikdy,“ zdůraznila.
„Nikdy…“ vydechl jsem a prudce se posadil. Byl jsem vzhůru, ale mé smysly byly ještě notně otupené, takže jsem si zase lehnul na postel a snažil se uklidnit. Nikdy. Znělo to příliš děsivě na to, aby to byla jenom planá výhružka. Nikdy se už do Země nevrátím. Už nikdy neuvidím Tinetophe, už nikdy nebudu mluvit s Awaiem a Kuroem, už nikdy… nebudu s nimi. Hrozná představa!
Odpoledne za mnou přijde doktor. Postarší chlápek, vcelku sympatickej. Se strništěm na bradě a malýma, veselýma očkama za tlustými skly brýlí. „Ahoj, Richarde,“ pronesl přátelsky, jakmile se zastavil u mé postele. Rozmrzele jsem na něj pohlédl a neobtěžoval se s odpovědí. „Jak se cítíš?“ pokračoval tedy.
„Hm?“ nadzvednu obočí.
„Ráno jsi trochu vyváděl, že?“ mrkne na mě.
Tenhle kamarádský přístup je odporný. Ušklíbnu se. „Hm.“
Lékař potřese hlavou. „Chápu, že s tebou otřáslo zjištění, že –“
„– jsem kripl, jo, to docela jo,“ uznám.
„Tvůj stav ale není tak beznadějný, jak si myslíš,“ převeze mne. „Budeš zase chodit. Mícha nebyla poškozena. Jen provedeme pár operací a –“
Zalapám po dechu. „Operací!“ zděsím se – pak si ale uvědomím, že dostanu zase nějaká sedativa (sedativa jsou fajn), a hned je mi veseleji. „Takže… je tu šance, že… že nebudu mrzák…“ zachvěji se vzrušením.
„Samozřejmě,“ usměje se lékař. „Samozřejmě to bude vyžadovat náročnou rekonvalescenci, budeš se muset hodně snažit a hodně cvičit, ale nepochybuji o tom, že jsi statečný kluk a že to zvládneš.“ Ta konejšivá slova jdou do mé hlavy jedním uchem tam a druhým ven, ale to nejdůležitější jsem už slyšel – budu chodit. Pohlédnu na své nohy, nehybně ležící pod peřinou. Budu chodit…
V noci pak nemůžu spát. Zírám do stropu, bolestně toužím změnit polohu, ve které ležím, ale nic, nejde to. Je mi do breku. Celý den byl jako špatný vtip. Ráno sedativa, pak kamarád doktor, bažant, do kterého jsem se musel vyčurat (a nechci ani pomyslet na to, co budu muset absolvovat, až na mě přijde potřeba trochu… ehm, větší než jen močení), nechutné jídlo, které do mě cpala obézní sestra důchodového věku s obrovským poprsím, ten malej spratek, který vběhl do mého pokoje, aby mi oznámil, že dávají Večerníček a že se mám jít! dívat s nimi (ano, je to tak, ležím na dětským – ještě nejsem plnoletý, ach jo), načež jsem se málem rozbrečel, ale hlavně… nejvíc mě dostala návštěva mé matky.
V Zemi jsem si na ni ani jednou nevzpomněl. Jo, jsem sobec, ale vážně, nenapadlo mě, jak se asi může cítit, když má obě děti v Zemi – tedy ve skutečném životě naprosto nepoužitelné. Annu třetí rok v kómatu a mě rozválcovanýho autem. Boží. Přestože je naše maminka poměrně mladá (Anna se jí narodila v sedmnácti letech), když za mnou dnes odpoledne přišla, vypadala hrozně staře. Unaveně, vyčerpaně, jako by jí bylo padesát, ne ani ne čtyřicet! Pod očima temné kruhy a na spáncích se jí blyštěly první šediny. Ty sice už měla nějaký ten pátek, řekl bych, že asi od té doby, co měla Anna tu nehodu, ale v kombinaci s tím bledým, utrápeným obličejem to najednou získalo docela jiný význam. Mnohem horší. Mnohem děsivější. Bylo mi z toho úzko.
„Ryšánku!“ vykřikla, jakmile se dveřích zjistila, že už nespím, a okamžitě se mi vrhla kolem krku. Objímala mě, líbala a hladila po vlasech a mě se stísněně svíralo hrdlo. „Proboha, konečně ses probudil, konečně!“ vzlykala. Odstrčil bych ji, ale bylo mi jí líto. Přece jenom… už si vytrpěla svoje. „Ani jsem nedoufala, že… chlapečku můj…“ Z těch jejích citových výlevů mi bylo smutno ještě víc. Kdybys věděla, maminko… kdybys věděla. „Byla jsem tady u tebe a u Anny každý den…“
„A co práce?“ vzpamatoval jsem se.
„Práce…“ zopakovala matka hořce. „Požádala jsem je o dovolenou, vysvětlila jim svou situaci, prosila jsem… ale odmítli. Tak jsem dala výpověď. Mé děti jsou mi přednější než nějaká práce!“
„A z čeho žijeme…?“ podivím se a okamžitě se za tu otázku zastydím. Matka neodpoví, ale konečně mě alespoň přestane mordovat ve svém náručí a posadí se vedle mě. „Už ti řekli, jak na tom jsem?“ změním radši téma.
Matka přikývne. „Jo. A mám z toho ohromnou radost. Nejsi ochrnutý. Jenom pár operací a budeš zase fit. Co nevidět budeš zase hrát fotbal…“ Do očí jí vyhrknou slzy a větu nedokončí. Tiše se zeptám na Annu. „Anin stav je pořád stejný,“ odsekne matka a tváří se, že debata na toto téma je uzavřená. Pochopím, že o tom nemám mluvit. Kousnu se do rtu. Mám jí říct o Zemi? Že tam Anna je? A že je relativně spokojená? Že tam doopravdy žije? Že se kvůli ní mamka nemusí trápit…? Ne. Myslela by si, že jsem cvok. Já si tak sice připadám, ale co na tom. Navíc… chudák mamka. Má teď už jenom mě. Anna se nevrátí. Nikdy. I kdyby o tom věděla (a já si myslím, že o tom moc dobře ví), tak se nevrátí. Nechce.
„Mám tě rád, mami,“ zamumlal jsem proto radši a bylo to.
A teď nemůžu usnout. Hledím do tmy před sebe a doufám, že se něco stane. Cokoliv. A já usnu a budu zase v Zemi. Ale nejde to. Prostě ne. A ta pitomá sestra mi odmítla dát prášky na spaní. Prý jsem na ně ještě moc mladý a že se na to musí nejdřív zeptat lékaře. Super. Fakt super. V Zemi mi bylo líp.
Stýská se mi po Tinetophe.
Tinetophe
Richard je mimo už druhou noc. Blíží se ráno, mně končí hlídka, a Richard se stále ještě neprobudil. Kouzlo, které nám zajišťuje teplo, slábne. Vlastně už skoro mrzneme. Další den nebo noc to už neudržím. Něžně zatřesu Awaiovým ramenem. „Vstávej,“ zamumlám. „Bude svítat,“ oznámím mu, jakmile ten bein neochotně rozlepí oči a zmateně se kolem sebe rozhlédne. „Richard je stále mimo hru a já… já už nemám moc sil. Musíme se přesunout. Musím si pořádně odpočinout, vypnout. Potřebuji dočerpat Moc.“
Awai zazívá. „Jasně… Ale… nepomůže ti třeba, když aktivuješ ty svý Ochránce…?“
Zavrtím hlavou. „Další Moc.“
„Sakra,“ povzdechne si Awai. „Co navrhuješ?“
„Wellar,“ prohlásím.
Awai na mě vytřeští oči. „Wellar?! Blázníš? Král Ran přece nesouhlasil s Jinovým plánem na Anino sesazení. Ani přece nepatří do koalice –“
„Já vím,“ odseknu. „Ale můj otec byl jednu dobu Ranovým důvěrníkem. Je to sice už pár let, ale když jsem v Corunu před rokem plnila s Jossim…“ Mimoděk se zachvěji. Awai si toho všimne a lehce se ušklíbne, ale mlčí. Jsem mu za to vděčná. „Tedy, ehm, když jsem v Corunu před rokem plnila s Jossim jednu misi, opět mě rád viděl a ubytoval nás dokonce ve svém sídle. U něj budeme v bezpečí. Rozhodně. Zůstaneme tam jenom než se Richard probudí. Pak budeme pokračovat v cestě.“
Awai váhá. „Jseš si jistá, že je to dobrý nápad?“
„No jistě,“ přikývnu. „Ran je úžasný bein. Vážně.“ Odmlčím se. „Věř mi. Prosím.“
Awai pokrčí rameny. „Jak myslíš. Kuro…“ Šťouchne do svého spícího kolegy. „Probuď se,“ zavrčí. Jsou na sebe už od včerejška naštvaní, mluví spolu vlastně jenom když musí. Ale Kuro spí jako špalek, ne a ne se probudit, takže až po několika pořádných políčcích, které mu Awai s velkou chutí uštědří, vypadá, že je připraven vnímat. „Přesun do Corunu,“ ohlásí mu Awai stručně, jakmile je Kuro schopen se soustředit na to, co mu říká (nebo tak alespoň působí). „Tinetophe tam má konexe. Přímo krále Rana,“ dodá.
Kuro nadzvedne obočí, ale nekomentuje to. Pak se otočí k Richardovi. Stále leží jako mrtvý, takže Kuro jenom uchopí do ruky jeho zápěstí, to nezraněné, zkusí nahmatat puls, a když zjistí, že jeho srdce dosud bije, povzdechne si a napřímí se. „Myslíte si, že Richard cestu zvládne? Až do Wellaru? Bez omrzlin?“
„Snad…“ vzdychnu a přejedu Richardovi prsty o čele. Je chladné, ale stejně… nevím proč, ale zjišťuji, že se mi Richard v poslední době nějak začíná líbit. Kdo ví, čím to je, že se mi zdá, že je nějaký jiný – jiný, než když sem přišel. Vypadá prostě lépe, jako by měl ostřejší rysy, výraznější profil… Asi blázním. Vždyť je to ještě dítě. A já se sotva rozešla s Jossim. Ach jo, Mystery měla pravdu. Nemilovala jsem Jossiho. Ale záleželo mi na něm a měla jsem ho ráda, to přece stačí. Náš vztah byl úžasný. Zbožňoval mě. A já ho uznávala jako perfektního muže, Ochránce, i partnera. Stýská se mi po něm. Proto mi teď přijde absolutně absurdní, že pokukuji po Richardovi – a se zalíbením! Jenže… nemůžu si pomoct, je prostě sladký. Když spí, tak docela. Než otevře ústa a neřekne zase nějakou hloupost, tak je vysloveně k sežrání. Skloním se k němu a hodlám jej lehce, nenápadně políbit, než si toho Awai a Kuro, připravující koně na cestu, všimnou.
Jenže v tu chvíli protne vzduch táhlé zavytí.
Prudce se napřímím. To vytí bylo slyšet už první noc, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Teď už to ale znělo daleko blíž a mnohem zlověstněji. Střelila jsem pohledem po těch dvou beinech, ale jejich uši nejsou tak citlivé jako ty moje, takže ti ještě patrně nic neslyšeli. Pak se ale ozve štěkot docela blízko. Zamračím se a zamumlám:
„Slyšíte to? Poblíž jsou vlci a wraithové –“
„Na tom není nic divného,“ mávne Awai rukou.
„– a mají strach,“ dokončila jsem větu. Kuro i Awai se okamžitě zarazí a tázavě na mě pohlédnou. „Něco se sem blíží. Něco velkého. Smečka,“ doplním.
„Smečka čeho…?“ zaúpí Kuro. „Co by vyděsilo wraithy…?“
„Vlkodlaci?“ tipne si Awai stísněným hlasem. Unisono se ohlédneme na Richarda. Boj s vlkodlaky by nemusel být problém, ale jen v případě, že by se o sebe Richard dokázal postarat sám. Nemůžeme ho bránit, když leží polomrtvý na zemi! Hrozně by nás to omezovalo. Zatraceně. A já skutečně už nemám sílu na to, abych aktivovala své dva, tři Ochránce a mohla ho chránit takhle. To je tedy pěkně nemilá komplikace! „Třeba nás minou,“ zadoufá Awai. „Sbalíme se a vypadneme odsud.“
Zavrtím hlavou. „Ne, míří přímo sem. Jdou po našem pachu. Nejsou ale změnění, běží jako normální bytosti, ne zvířata. Za chvíli jsou tady.“
„Co budeme dělat?“ povzdechne si Kuro.
Awai se zachmuří. „Nemůžeme s nimi bojovat! Jde o Richarda. Mohli by mu ublížit.“
S tím souhlasím. „Musíme se chovat prostě přirozeně a nedat jim příležitost na nás udeřit. Buďte ale připravení.“
Awai se ošije. „Jenže kdyby –“ začne, ale to už zapraská větev nalevo od nás a jakmile se otočíme, zjistíme, že se k nám blíží šest bytostí, pět mužů, jedna žena, původně patrně beinové. Regulérní smečka. Vysocí, mohutní, s mnoha šrámy a jizvami. Kdepak vlkodlaci, uvědomím si. Daleko hůř. Tohle jsou nepochybně medvědlaci. Tři muži se k nám přiblíží, žena a dva z chlapíků zůstanou vzadu, lehce přikrčeni. Nejvyšší z chlapů, nepochybně vůdčí samec, začenichá ve vzduchu a usměje se.
„Zdravím,“ prohlásí konverzačně. Koutkem oka si všimnu, že Kuroova paže sjela k rukojeti jeho meče, ale jinak se ani on, ani Awai jinak nijak nepohnuli. „Máme to krásný ráno, co?“ zubil se muž. Rozhalená potrhaná kytlice odhalovala jeho notně chlupatou hruď, na níž se vyjímal medvědlačí cejch (divné, že mu není zima, bleskne mi hlavou), a u boků se mu volně pohupovaly dvě obrovské ruce jako lopaty, nebo… no, jako tlapy.
„Krásný, krásný…“ broukl jeden medvědlak, co zůstal vzadu, a očima nervózně těkal ze strany na stranu.
„Potřebujete něco?“ zeptám se a snažím se o klidný tón hlasu, ale moc mi to nejde.
Vůdce smečky přivře oči. Chřípí se mu lehce chvěje. „Jo, vlastně jo. Poslal nás sem jeden chlápek z Tronne. Prý tu má být maso Nemrtvých.“
„Maso, maso, maso…“ opakoval ten neklidný.
Cítím, že mi mizí krev z obličeje. „Chlápek z Tronne…?“ Sběratel?
„Žádné maso tu není,“ prohlásí Awai tvrdě místo mě. „Je nám líto.“
Vůdce natočí hlavu na stranu a znovu začenichá. „Ale bylo tu…!“
Olíznu si rty. „Bylo. Bojovali jsme s Nemrtvými. A na hlavu jsme je porazili. Ale hrozně to smrdělo. Hodili jsme zbytky těch tvorů do řeky,“ vysvětlím spěšně.
Medvědlaci si vyměnili znechucené pohledy. „Takové plýtvání!“ prskla žena.
„Máme hlad!“ přidal se jeden z těch, co doprovázeli vůdce. „Nejedli jsme už týden!“
„Ne maso!“ souhlasil další.
„Co tenhle? Umírá?“ zajímal se vůdce dychtivě a přiblížil se k Richardovi. Zůstala jsem u něj klečet, ani jsem se nehnula, ale docela mimoděk jsem se rozvrčela. Temně a hrdelně. Samotnou mě to zaskočilo. U Meni je běžné, že vrčí, ale já, stejně, jako jsem na sobě nedávala poznat, že jsem jiná, tak jsem v sobě potlačovala i tyto „normální“ instinkty. Vůdce smečky to ale nijak neodradilo a dál zaujatě pozoroval Richarda. A oči mu plály nadšením. „Jo. Spokojíme se s ním,“ rozhodl se náhle a celá smečka se vzrušením otřásla. „Jo, jo, spokojíme se s tímhle tvorem. Stejně by už asi dlouho nevydržel, co?“
„Ani se ho nedotknete,“ procedím temně.
„Jsi snad jeho samička?“ ušklíbne se chlupáč, oči však z Richarda nespouští. „Má zajímavý pach. Líbí se mi. Určitě bude chutnej,“ mlaskne a ten vzadu, jako ozvěna, zopakuje „chutnej, chutnej“, a přikrčí se ještě o něco víc. Připraven na útok, bleskne mi hlavou. Vstanu od Richarda a tasím meč, aby bylo jasno, že ho hodlám bránit. „Dejte nám toho zraněného a my vás necháme na pokoji,“ oznámil mi vůdce chladně.
„Na to zapomeňte,“ odseknu. „Vy byste svého zraněného taky nenechali napospas nějakým… obludám.“
„Obludám, obludám, obludám?!“ vykřikl ten podrážděný vzadu a než jsem se vzpamatovala, změnil se na obrovského medvěda, který místo obvyklé medvědí nemotornosti prudce vyrazil kupředu. Přímo na mě. Ustoupila jsem lehce nazad, pevně stiskla v ruce jílec meče – načež přede mě skočil Awai a Kuro. Nevím, proč to udělali. Proč kvůli mě riskovali, neboť já ty medvědlaky provokovala zcela úmyslně. Ale bylo to ohromně milé. Tím spíše, že se mě hodlali zastat oba, aniž by se jakkoliv domluvili, najednou prostě byli tady a ochotni mě chránit – a přitom byli dokonale sehraní. Kuro použil svůj silový meč, aby medvěda srazil stranou, Awai mu tnul po krku, takže se ve vzduchu mihla jen lesklá čepel jeho meče následovaná proudem rudé krve, a jakmile se medvěd zapotácel v agónii a smrtelné křeči, Kuro ladně přetočil meč v ruce a zarazil jej dotírajícímu zvířeti rovnou do hrudi, nepochybně přímo do srdce. Medvěd vydal děsivé zachroptění, párkrát naprázdno máchl ve vzduchu hrozivými tlapami, ale to už jej smrt dostihla, on se zhroutil na zem a po několika chviličkách žalostného kňučení bylo po něm.
Teď už jsem nevrčela jenom já, ale i všichni zbývající medvědlaci. Vůdce smečky potřásl hlavou. „Tohle… to byla pěkná hloupost,“ sykl.
„On napadl mě!“ vyhrkla jsem vztekle a dotčeně. „Zasloužil si –“
„– umřít?! To sotva!“ zavyl chlupáč. Všichni medvědi se třásli zlostí. „Jen se snažíme přežít! Jen se chceme najíst!“
„Zabijme je všechny, Vito!“ procedil nejmladší z mužů. „Zabijme je! Ať máme hostinu!“
„Jasně! Zamlouvám si tu samici,“ zahučela žena, pohled upřený na mě.
„A já toho ležícího tvora,“ přidal se vůdce – Vito – a rázem na nás zaútočili.
Awai
Pět medvědů na tři bytosti, tomu říkám tedy spravedlivý boj. Na mě zaútočil jenom jeden medvěd, zato na Kuroa udeřili dva současně a na Tinetophe také, neboť kromě toho, že se na ni vrhla ta žena, hodlala Tinetophe bránit i Richarda – před tím vůdcem. Umínil jsem si, že až zabiju toho „svého“, pomůžu jí, o Kuroa strach nemám. I když… tak trochu jsem si všimnul, že se hýbe nějak divně, ztěžka… možná je také nějaký nastydlý, jako Tinetophe. Až s ním zase začnu mluvit, zeptám se ho na to, zatím jsem na něj stále rozzlobený.
Odrazím jednu dorážející medvědí tlapu, druhé se však už vyhnout nestihnu (zatraceně, to mám za to, že koukám, kde co lítá, a sám pozor nedávám) a dostanu s ní rovnou do hlavy. Cítím, jak mi jeho drápy přejely po tváři a pak, když jsem smeten do sněhu (načež mimoděk vyrazím notně překvapený výkřik), na rtech ucítím svou vlastní horkou krev. Dotknu se svého obličeje. Skutečně, je zalitý tou rudou tekutinou. Rozladěně nakrčím nos. Ne každá jizva vypadá dobře. Tahle mi rozhodně nepřidá.
Medvěda krev ještě o něco více vybičuje, začenichá, zařve a skočí po mně, aby mě mohl dorazit. Samozřejmě nejsem blázen a nečekám, až mě zakousne, takže se překulím, popadnu meč do ruky a obratem se jej snažím zasáhnout. Ale medvědlak není hloupý, patrně i přesto, že je ve zvířecím těle, je schopen používat mozek, takže se mi pokusí vyrazit zbraň z ruky. Držím rukojeť svého meče dost pevně, takže se mu to nepodaří, i když úder je to slušný, ale přece jenom nějaký úspěch zaznamená – vychýlí mou ránu z její smrtící trajektorie a já jej minu. Sakra, zakleji neslyšně.
Tinetophe
Trhnu sebou, jakmile vzduch protne Awaiovo zaječení, ale nemohu se otočit a zjišťovat, zda není náhodou zraněný, protože mám sama co dělat. Jednomu dorážejícímu medvědovi bych se možná ubránila, ale dvěma?! Na jednu stranu bych měla být ve výhodě, chlupáči nepoužívají žádné zbraně, ale na druhou stranu, ty jejich tlapy, drápy a tesáky vydají za několik zbraní. Ukročím stranou, potřebuji více místa k boji, leč patrně se na mě nalepila Richardova pověstná smůla – protože o něj zakopnu. A spadnu na něj. Díky bohům, že to, chudák malý, necítí. Medvědice se přikrčí a s vrčením mě pozoruje, zatímco mohutný medvěd před ní, vůdce, jakoby ztratil zájem o mě, skloní se k Richardovi a začne ho očuchávat.
„Pitomej chlupáči!“ zasyčím, vyskočím na nohy a nakopnu ho vší silou do čumáku. Medvěd se po mně ožene, ale mine mě – je patrně trochu dezorientovaný, asi jsem jej kopla poměrně silně. Medvědice se na mě vrhne, ale odrazím ji tím, že jí téměř useknu jednu tlapu. Bolestivě zakňučí a lehce se stáhne, zatímco vůdce se stihne vzpamatovat a zakousne se mi do nohy. Vřísknu, protože to příšerně zabolí, ale dříve, než může stihnout medvěd pořádně stisknout a rozdrtit mi lýtko docela, zarazím mu meč do zad a donutím ho ucouvnout. Bohužel i s mým mečem zabodnutým v kožichu. „Krucinál!“ vydechnu a tasím aspoň Richardovu – tedy, mou vlastní, abych byla přesná – dýku. Sehnu se pod dotírajícími drápy samice a pokusím se jí zaseknout ten tesák do krku, ale bohužel, medvědice se nenechá napálit a odstrčí mě, jako bych byla jenom hadrový panáček, tak snadno – nicméně mně tím téměř vyrazí dech. Znovu jí tnu po paži. Čepel dýky se opět zasekne o kost. Medvědice zavřískne a povalí mě do sněhu. Dech mi tím vyrazí už docela.
Jak tam tak polo-sedím, polo-ležím, v očích slzy, snažím se nadechnout (což mi vůbec nejde) a zoufale přemýšlím nad tím, zda bych přežila aktivování Ochránců, alespoň jednoho, hlavního (já vím, je to hodně riskantní, ale i já se nacházím v hodně nebezpečné situaci a Richarda ochránit prostě musím), najednou přede mě kdosi skočí a začne se bez námahy s těmi medvědy potýkat.
Zaraženě na něj zírám. Vidím jej pouze zezadu, ale jsem si naprosto jista, že to není ani Kuro, ani Awai – i když má podobně tmavé vlasy jako ten posledně jmenovaný. Proč mi pomáhá?! Nechápavě sleduji, jak elegantně se kolem medvědů točí a zasazuje jim jednu ránu za druhou. Z kožichu medvědice už tryská krev proudem, ale vůdčí samec je opatrnější, neútočí, spíš jen tak pozoruje a je na něm vysloveně vidět, že přemýšlí.
„V pořádku?“ houkne na mě ten mladý muž, jakmile má chvilku a může se ohlédnout. Vzápětí jediným mocným máchnutím přesekne samici krční tepnu a uskočí před jejím klátícím se tělem, které se na zemi změní v normální, beinské.
„Jo… v pohodě,“ vydechnu zaskočeně, i když to samozřejmě není tak docela pravda – pravé lýtko mě bolí přímo k zbláznění. No co, nemá smysl řešit, zda o tu nohu nakonec nepřijdu, teď je tu něco důležitějšího… Otočím se na Richarda. Nic se mu nestalo…? Div, že nevykřiknu. „Richarde!“ zalapám po dechu. Při bozích! Na krku má tři nové škaredé šrámy, nehezky se zalité krví, asi docela hlubokých. Až moc! Krucinál. „Ach, Richarde…“ Rázem mi dojde, že když se po mně ten medvědlak ohnal packou, tehdy, když jsem jej nakopla, tak mě minul právě proto, že neútočil na mě – ale na Richarda! Zatraceně! Skloním se nad ním, abych mu to mohla ošetřit.
Jakmile se ovšem sehnu, medvěd se na mě hodlá vrhnout znovu – ale ten mladík jej srazí stranou, dříve, než na mě může zezadu zákeřně skočit, a znovu upoutá jeho pozornost na sebe. Hlasitě si oddechnu a v rychlosti se snažím převázat nejen to Richardovo zranění, ale i to svoje. V mém případě je to raz dva, je to sice také poměrně hluboký kousanec, ale nijak zvlášť to nebolí (nechci ovšem vidět, jak se s tímhle budu někde brodit sněhem, nebo až mi to napuchne!), ale u Richarda mám co dělat. Chudák malý, krvácel tu, zatímco já bojovala s medvědy… Kdybych to jen věděla! Měla jsem si toho všimnout! Ruce se mi hrozně třesou, když se snažím zastavit krev, vytékající z jeho hrdla, a jsem od ní celá upatlaná a ulepená, což mě deprimuje ještě víc, takže než se mi podaří konečně obvázat jeho zranění, uběhne pěkná doba. Pak zkontroluji jeho puls. Nic moc, má ho až nebezpečně zrychlený, ale aspoň žije.
Potom teprve vzhlédnu, abych viděla, jak se s medvědlaky potýkají Awai a Kuro. Awai má s tím svým co dělat a tvář má nehezky pohmožděnou. Vypadá to na zatraceně vyrovnaný boj. A Kuro sice už jednoho zabil, ale pořád mu zbývá ještě jeden. Překvapeně jej pozoruji. Co je to s ním? Vůbec se nepohybuje tak ladně jako obvykle, každou chvíli se zastaví, jako by se musel vydýchat… Asi je zraněný, pomyslím si, i když na něm není vidět, že by se k němu medvěd dostal tak blízko. Měla bych jim jít na pomoc, bleskne mi hlavou. Rozhlédnu se, kde by mohl být můj meč. Ale… ne, uvědomím si. Musím zůstat s Richardem.
„Tinetophe…“
Trhnu sebou. Vážně promluvil…? Ohlédnu se na něj. Ne, je pořád mimo…
Awai
Že se do boje zapojil i jakýsi naprosto neznámý mladý muž mě notně překvapilo a znepokojilo, ale neměl jsem čas se tím nějak vážněji zaobírat. Jen jsem se pohledem ujistil, že je Tinetophe i Richard v pořádku (ovšem Tinetophe má evidentně poraněnou nohu, to není moc dobré, to nás zdrží), a dál se věnoval svému medvědlakovi. Dával mi totiž jaksepatří do těla. V „civilu“ to musel být jistě dobrý bojovník, protože naprosto přesně předvídal každý můj úder a pokaždé ho dokázal nějakým způsobem vykrýt. Připadal jsem si už docela jako blbec. V ústech jsem pořád cítil pachuť své vlastní krve a jen vědomí, že dostávám takhle natlouct od pouhého zvířete, mě skutečně irituje. Ne že bych nebyl taky úspěšný a neuštědřil mu pár dobře mířených ran, to zase ano, ale medvěd jako by to snad necítil, pořád na mě útočí.
No, v tom je možná ten problém. My Lovci nejsme v obraně zrovna nejsilnější. Musím se dostat do vedení. Jenže jak?! Nemám silový meč jako Kuro, ten je v boji ohromná výhoda. Jenže já na rozdíl od něj s žádnou čarodějnicí nespal, abych přišel k takové vychytané zbrani. Podkopnout medvědovi nohy? To jsem už zkoušel. A nejde to, je podsaditý a vyvést se z rovnováhy nenechá. Zkusit ho napálit na trik „podívej, co je to támhle?“, mi přijde zase dětinské (i když je fakt, že to občas skutečně funguje). Přemýšlej, Awai! Přemýšlej!
Sehnu se pod jeho tlapami, přetočím se a zkusím mu tnout po boku. Samozřejmě s tím, potvor jeden, počítá, a bez námahy můj meč odrazí. Využiji toho, jak do mě udeří, znovu se kolem něj prosmýknu, naznačím zcela dle očekávání výpad na jeho dorážející pracky – a místo toho mu zaseknu meč do břicha. Medvěd překvapeně zachroptí a ožene se po mně, ale s tím tentokrát počítám (a jeho drápy protnou vzduch jenom těsně kolem mého obličeje), obratem se dostanu za něj a seknu mu po dolních packách. Konečně! Medvěd se zapotácí, jednak proto, že je evidentně zaskočen mým podivným a podlým chováním (uznávám, útočit na nohy, to se nedělá, je to zákeřné… ale já se prostě zabít nenechám), a jednak proto, že jsem mu přeseknul šlachy. Pak padne na kolena (nebo tak něco), neschopen dalšího pohybu, a vydá vzteklé zavytí. A pokusí se mě aspoň kousnout. Samozřejmě na setkání s jeho tesáky nečekám a bez milosti mu probodnu skrz naskrz hruď.
Otočím se na Kuroa. Právě dorazil i druhého medvědlaka a zůstal klečet vedle jeho mršiny, opřen dlaněmi o sníh, a lapá po dechu. Hm, asi taky dostal pěkně do těla. Jo, takových je nás tu víc. S tím se zlehka dotknu své tváře. Krev už stihla zaschnout. Nebo spíš zmrznout. Odolám touze ke Kuroovi doběhnout a zajímat se, jak mu je, a vyrazím za Tinetophe a Richardem. A k tomu podivnému mladíkovi, který nám pomohl, a který teď zrovna zkoumal ty zabité bytosti, nyní už zase normálních parametrů, ne těch medvědích.
„Kdo jste?“ zavrčím, jakmile dojdu dost blízko. V ruce stále třímám meč. „Co chcete?“
Mladík se napřímí a pousměje. „Pomohl jsem vám -“
„Proč?“ vypálím další otázku, aniž bych jej nechal domluvit. Tinetophe ke mně nesouhlasně vzhlédne a kousne se do rtu.
„Byl jsem kousek odsud poblíž strže a viděl jsem ty medvědlaky. Šli po něčí stopě. Bylo jich šest, při bozích. Musel jsem zjistit, po kom slídí a zda ten někdo nepotřebuje mou pomoc,“ vysvětlí mladík a stále se usmívá. Ta jeho šlechetnost se mi zdá podezřelá. Jen málo bytostí v Zemi by se ochotně a sama od sebe vrhla na pomoc docela neznámým! Bedlivě jeho tvář zkoumám a přemýšlím, odkud ho znám. Je mi trochu povědomý, ale stejně ho nemůžu nikam zařadit. Docela hezký, modrooký, s několikadenním strništěm a na tváři má velkou jizvu, která se mu táhne od lícní kosti až k bradě, jakoby po něm kdysi dávno někdo seknul mečem. Ta jizva… divné, měl bych vědět, kdo to je, ne…? Proč mám ten divný pocit? „A vy jste mou pomoc přece potřebovali.“
Tinetophe nakrčí nos. „U strže? Co jste tam dělal?“
„Tohle je snad výslech?“ ušklíbne se mladík. „Původně jsem páchal sebevraždu, jestli vás to opravdu tolik zajímá. Chtěl jsem skočit. A pak přišli ti medvědlaci. Bylo to jako nějaké znamení, jako znamení od bohů. A… zatraceně, co je špatně? Pomohl jsem vám, ne?“ Kuro k nám pomalu dojde a dlouze si mladíka prohlédne. Pak svraští obočí. I když na něm vidím, že má něco na srdci, neřekne vůbec nic. Mladý muž si povzdechne. „Vlastně ani vděk neočekávám. Jsem zvyklý, že mě nikde nevítají s otevřenou náručí,“ zazubí se, jako by řekl nějaký vtípek, který chápe jenom on sám.
Tinetophe si odkašle. „Omlouvám se. Děkuji vám. Moc jste mi pomohl. Bez vás bych to nezvládla. Děkuji i za něj,“ pohodí hlavou směrem k Richardovi. Až teď si všimnu, že má Richard převázané hrdlo a že mu skrz obvaz ošklivě prosakuje krev. A že je hrozně bledý, tak bledý, jako by… to snad ne… Rychle se k němu skloním. Ne, bude to dobré. Zatím dýchá.
Mladý muž přikývne. „V pořádku. Rád jsem pomohl.“ Pak se po nás nejistě rozhlédne a zaváhá. Podle všeho mu není příjemné, jak pátravě na něj všichni tři hledíme. „No, ale nechci vás zdržovat. Asi bych měl už jít…“ vydechne.
Vstanu. „Kam? Vrhnout se do té rokle?“ zašklebím se.
Mladík po mně blýskne očima. „Ne. To, že jsem potkal ty medvědlaky, dost podstatně změnilo mé rozhodnutí. Myslím, že bych se měl vrátit tam, odkud jsem odešel, a zkusit bojovat, ne to vzdát…“ nedopoví, hlas se mu v zamyšlení vytratí. „Na tom nezáleží. Ale vy… nezůstávejte tady,“ zamumlá. „Jsou tu i nepříjemnější tvorové nežli jenom medvědlaci…“
„Nemrtví?“ nadhodím.
Muž přikývne. „Například.“
„S těmi si umíme poradit,“ ujistí ho sebejistě Tinetophe.
„Jenže ne všechno zlo je nadpřirozeného původu…“ zahučí mladík. „Co tu vlastně děláte vy, smím-li se ptát?“
„Cestujeme do Mai,“ odvětím vyhýbavě.
Mladík vykulí oči. „Tudy?!“
Zamračím se. „Z Evale jsme –“
Muž vytřeští oči ještě víc. „Z Evale? Vy jste ti, které vyslal král Jin zničit Vládkyni, že?“ Zaskočeně na něj všichni pohlédneme. Copak to máme napsané na čelech? Copak to už všichni ví? „Na vaše životy jsou vypsané velmi tučné odměny. V každém městě, které není součástí koalice, jsou vylepeny plakáty. Hledáni živí nebo mrtví. Hlavně tenhle,“ ukáže na Richarda. „Ta lidská bytost. Ta se přímo zabít nesmí. Ale… už se o to asi někdo pokusil, je to tak? Vypadá to, že je zraněný…“
Tinetophe lehce zavrčí. Jako zvíře. „Ano, dalo by se to tak říct.“
„Zajímavé…“ zamyslí se mladík. „Kdybych vás přivedl Vládkyni, vyřešil by se tím můj problém… jednou provždy…“
Jak já, tak Tinetophe se zachmuříme, ale v tu chvíli se stane něco naprosto nečekaného. Promluví totiž Kuro. Pomalu, ale tvrdě a důrazně. „Vážně si to myslíte, princi Arathane?“ Mladík se zarazil. Buď proto, že Kuro přestřelil, nebo z toho důvodu, že jej doopravdy poznal. Ne, určitě se nezmýlil, je mu to vidět ve tváři. „Poznal jsem vás… Když jsme se ještě učili, Awai, Cheinow nabídl Lovcům plno zlaťáků, když tohohle zrádce chytí, pamatuješ?“ obrátí se Kuro na mě, ale jenom na chvíli, jako by čekal, až přikývnu, pak se zase odvrátí. „Byl jste tehdy ještě dítě, když jste zabil svého bratra, je to tak? Nejmladší zločinec, na kterého kdy byla vypsána tak vysoká částka. Ale to určitě víte, že?“ Jasně, trochu mi to k tomuhle mladíkovi nesedí, místo toho, aby vypadal jako princ, působí spíše dojmem obyčejného odrbaného lapky, ale ta jizva… Rázem vše chápu. Arathan stiskne rty a Kuroovi neodpoví. „Ostatně, jak je to dlouho? Tři roky? Čtyři?“
„Deset beinských,“ odsekne princ. „A nikoho jsem nezabil.“
Richard
Jsem už docela vydeptanej. Blíží se druhá noc a já se ještě nevyspal. Prostě se mi pořád nezdařilo usnout. Ne že bych nebyl unavenej, to jsem, úplně odpadám vyčerpáním, v Zemi jsem si tedy dvakrát neodpočinul, ale prostě… nejsem schopnej vypnout. Nejde to. A navíc jsem prostě vytočenej. Večeře byla odporná a všichni mě hrozně deprimujou. Ty děcka se neustále snaží se mnou kamarádit, nosí mi hračky a chtějí, abych si s nimi šel hrát. Šel! Všechno je jako hodně blbej vtip.
„Tady ti nesu teploměr, Richarde,“ usměje se na mě docela hezká mladá sestřička.
Aspoň něco je tady hezkýho. Lehce se napřímím a taky se pokusím zazubit. „Jo, díky…“
„Přijdu si pro něj za deset minut,“ dodá zářivě. Má světlé vlasy a trošku mi připomíná Tinetophe – i když ta mi přijde mnohem více sexy. A navíc, tohle děvče v modro-bílém kompletu nemá její tak úžasná plyšákoidní ouška. „A opovaž se mít zvýšenou teplotu,“ laškuje se mnou, jakmile mi vrazí teploměr do ruky.
„Klidně si pro něj přijď i dřív,“ odvětím. „Sám se tu nudím.“
„Potřebuješ společnost?“ zasměje se dívka. Kolik jí tak může být, devatenáct, dvacet? Určitě sotva dodělala střední zdravotnickou školu a už tady chudák musí pracovat. Nebo snad že by tu byla na praxi? To by tu přece nebyla tak pozdě… nebo jo? Moje sestra sice taky mívala praxi, ale… ach bože, Anna… Ta vzpomínka zabolí. „Co se děje?“ podiví se zdravotní sestřička, které neujde, jak jsem se zachmuřil.
„Nic…“ zamumlám a šoupnu teploměr do podpaží.
„Tak jo,“ pokrčí rameny. „Za chvíli jsem zpátky,“ mrkne na mě a odcupitá. Mlčky za ní hledím a snažím se na nic nemyslet. To, že jsem si vzpomněl na Annu, ve mně opět vyvolalo vlnu zoufalství. Chci spát. Chci se vrátit do Země. Chci vidět Tinetophe. A taky Kuroa a Awaie. Chci piko! Překvapeně zamrkám. Piko? Co se vlastně stalo s mým fetem? Měl jsem ho v kapse, ale měl jsem ho i v Zemi. Kdyby mi tady někdo našel v kapse oblečení pervitin, určitě by se mi o tom někdo zmínil. Doktor, sestry, kdokoliv. Určitě bych z toho měl malér. Ale nemám! To je podezřelé! „Neusnul jsi?“
Trhnu sebou. Fakt, ta borka roznesla teploměry a vrátila se sem! „Ne,“ zamumlám. „Jen jsem přemýšlel. Já jsem Richard.“
„Já vím. Já jsem Adéla,“ potřese mi teatrálně rukou a posadí se ke mně na postel. „Nesnáším noční. Hrozně se to vleče. Kdybych nemusela vyprávět na několika pokojích pohádky, tak bych to tu snad ani nepřežila,“ oznámí mi. „Co ty, jak se cítíš?“
Ušklíbnu se. „Přežívám.“
„No aspoň že tak,“ potřese hlavou. „Kdy tě budou operovat?“
Pokrčím rameny. „Nevím… pořád jen absolvuju nějaký vyšetření a nic…“
Konejšivě na mě pohlédne. „Než se naděješ, budeš zase v pořádku.“
Zašklebím se ještě víc. „To mi tu říkají všichni.“
„Tak to asi bude pravda, ne?“ usoudí Adéla zvesela.
Pobaveně si ji prohlédnu. Je to fakt docela kost. „Nejspíš.“
„Ty nejsi moc velkej optimista, co?“ zasměje se.
„Ale jsem, jenže tady si připadám jako – uh!“ Slova mi zaniknou v hrdle. Celou mou bytost totiž prostoupí nečekaná vlna bolesti. Vykřiknul bych, ale nejde to, místo toho, aby z mých úst vyšel jakýkoliv zvuk, vyjde mi z nich krev. Ohromeně vztáhnu ruce ke svému krku, kde to bolí nejvíc (přičemž mimoděk upustím teploměr – ale je mi to v tu chvíli naprosto jedno). Cítím, jak mi po prstech stéká něco horkého. Co stéká, tryská. Roztřesu se. Panebože! Panebože! Co se to děje?! Já jsem přece tady, nezůstal jsem v Zemi! Nebo… nebo ano…?
„Richarde!“ zděsí se Adéla a vyskočí na nohy. „Co to děláš?!“
Já?! Něco bych k tomu podotkl, ale tak nějak jsem rád, že můžu dýchat – i když to tak docela nejde. Obě dlaně přitisknu na krk. Nahmatám několik pořádných šrámů, které mě vyděsí ještě víc než krev, kapající na mou peřinu. Něco se mi v Zemi stalo, to je jasný. Takže je to zřejmé – jestli mě v Zemi zabijou, umřu i tady! Mám chuť začít panikařit. Co když mě tam fakticky zabijou?! Proč mě nikdo nebrání? Jak mohli dovolit, abych mě někdo zranil?!
Adéla se přese mě natáhne, stiskne tlačítko, které rozbliká světélko v sesterně, a znovu se mi věnuje: „Cos to sakra udělal?!“ Div, že mě tam neseřve! Jako bych za to mohl já! „Ukaž…“ Donutí mě odtáhnout obě ruce od svého nově získaného zranění. „Vypadá to ošklivě, ale nebude to tak zlé…“ uklidňuje mě, když zachytí můj konsternovaný pohled. „Jak se ti to kruci stalo?! Seděla jsem hned vedle tebe!“ To už do místnosti vrazí i ta tlustá sestra s obrovským poprsím. „Paní vrchní… tohle… já… já nevím, jak, ale…“
Zoufale si přeju, abych omdlel, protože aspoň tak přece budu spát, ale mám smůlu, můj mozek se prostě odmítá vyřadit na chvíli z provozu. Spustím ruce zase na peřinu a doufám, že když přijdu o větší než malé množství krve, tak se mi konečně podaří ztratit vědomí, ale ani to mi není přáno, protože poskakující zdravotní sestry kolem mé postele dělají všechno pro to, abych už dále nekrvácel. Tohle všechno je vážně jako naschvál! Sestry dokonce zavolají lékaře, co má zrovna službu, a ten mi píchne nějakou injekci, ale nejsou to žádná skvělá sedativa jako včera, spíš něco otupujícího, aby mě mohl pořádně ošetřit.
Sedím tam a je mi děsně divně. Jako by se mě to všechno nijak netýkalo, jako by to byl někdo docela jiný. Je mi to všechno docela jedno, i když sleduju, jak mi otírají krev z krku, debatují nad tím, zda se to má zašít nebo ne, a kladou mi spousty otázek, na které prostě neodpovídám. Fakt nevím, jak jim to vysvětlit!
Nakonec se lékař rozhodne, že je šití nutné, a oznámí to i mně, ale to je mi v ten okamžik absolutně jedno, protože se mi konečně zatmí před očima a já si uvědomím, že už dávno nejsem v nemocnici, upoután na lůžko, ale v Zemi. „V pořádku?“ houkne na Tinetophe naprosto neznámý mladý muž, bojující s jakýmsi podivným obrovským medvědem, jakmile má chvilku a může se ohlédnout. Vzápětí jediným mocným máchnutím přesekne medvědovi krk a uskočí před jeho klátícím se tělem, které se ovšem na zemi změní v normální, beinské, ženského pohlaví. Skoro jako by to byl nějaký vlkodlak, napadne mě. Hrozivý.
„Jo… v pohodě,“ vydechne Tinetophe zaskočeně, i když na ní vidím, že to není tak docela pravda – levou nohu má zalitou krví, chudinka. Otočí se na mně. „Richarde!“ zalapá po dechu. Sehne se nade mnou a je to fakt sexy. „Ach, Richarde…“ Jakmile se ovšem skloní, hodlá se na ni vrhnout další medvěd. Mám co dělat, abych nevykřiknul, nevaroval ji, ale ten cizí mladík medvěda srazí stranou, dříve, než na Tinetophe může zezadu zákeřně skočit, a znovu upoutá jeho pozornost na sebe.
Tinetophe si hlasitě oddechne a v rychlosti ošetřuje nejen to moje zranění, ale i svoje. Když se mě potom něžně a opatrně dotýká, jsem skoro zaskočen tím, jak jemná dokáže být. Ruce se jí sice hrozně třesou, když se snaží zastavit krev vytékající z mého hrdla, ale i to se mi nějakým záhadným způsobem líbí. Pak zkontroluje můj puls a s úlevou se pousměje. Je krásná… Snažím se na ni promluvit, ale nejde to, jen tam dál ležím jako lazar, pod prsty cítím sníh a nemohu se pohnout. Tinetophe se rozhlédne a zamračí. Netuším, na co kouká, nedokážu se nadzvednout a sám se podívat, a ten pocit je skutečně deprimující. Připadám si jako živá mrtvola. Ach bože, ať se aspoň netváří tak děsně utrápeně!
„Tinetophe…!“ vykřiknu.
„Richarde, ty jsi už… vzhůru?“ podiví se Adéla. V rychlosti vyměňuje zakrvácené povlečení a hledí na mě notně překvapeně. Já jsem spal…? No samozřejmě, musel jsem spát, jinak bych v Zemi přece nemohl být… Ale byla to jenom chvilka, jenom pár minut, kdežto tady muselo uběhnout daleko více času… Shlédnu na sebe a vztáhnu ruce ke svému krku. Jsem umytý, ošetřený a převlečený. V jedné ruce ale pocítím ostrou bolest – a když se zahledím na svou paži, pochopím proč; mám do ní zavedenou jehlu s transfúzí a do mých žil teď kapku po kapce vtéká cizí krev. Je to divnej pocit. „Tak brzy?“
„Huh?“ dostanu ze sebe.
„To nic,“ usměje se na mě mile a podloží mi hlavu polštářem.
Promnu si oči. „Je mi hrozně…“ zamumlám.
„Ztratil jsi totiž dost krve, víš?“ podotkne Adéla. Hmm, to by mě tedy samotného nenapadlo. „Na, musíš teď hodně pít, čerpat tekutiny,“ vysvětlí mi pak, když mi vtiskne do ruky hrneček s čajem. Lhostejně na něj pohlédnu. Nechci čerpat tekutiny, sakra. „Doopravdy nestojím o to, abys měl ještě šok,“ dodá. S povzdechem trochu čaje upiju. No jo, vždyť ona za to nemůže. Jakmile mi ale čaj steče do krku, hrozně to zabolí. A v tu chvíli mi v hlavě naskočí fakt divná věta. „Když jsem byl přišel o oči, pil jsem víno prakticky pořád. Víno je totiž velice dobré na tvorbu nové krve, víte, Anno?“ Trhnu sebou, div mi nevypadne hrneček z ruky. Mám pocit, že ten hlas, který se mi rozezněl v lebce, patřil králi Jinovi, ale jistý si tím nejsem. Nicméně, opravdu mě oslovil… Anno? Hrneček radši odložím na noční stolek a snažím se lehnout. „Ne, počkej…“ zarazí mne. „Uložím tě. Měl bys teď ležet s trochu vyvýšenýma nohama, to zlepšuje průtok krve.“
Hořce se pousměju. Jo, já si tak sám lehnout nemůžu. „Buď něžná,“ zamumlám pracně.
Adéla se zazubí. „Vrací se ti humor… to ráda slyším.“
„Boduju…?“ dožaduji se, ale Adéla samozřejmě nezná tuhle naši hru, takže po mně jenom střelí nejistým pohledem a nijak více to už nekomentuje. A zvedne dolní část postele o kousek výš i s mýma nepohyblivýma končetinama. Je to poměrně nepohodlné, protože ležím vlastně hlavou dolů, ale s ironií sobě vlastní si uvědomím, že mě alespoň nebudou trápit brnící nohy.
„Pokus se znovu usnout,“ doporučí mi těsně předtím, než odejde z pokoje.
Mám co dělat, abych se nezačal hystericky smát. Prý pokus se znovu usnout! Jako kdybych nějak mohl! A jakmile se za Adélou zavřou dveře, bleskne mi hlavou šílenej nápad. Naprosto šílenej, ale naprosto logickej. Už vím, jak se dostat do Země. Musím umřít. Nebo skoro umřít. Teď jsem přece mohl zemřít. A když mě sejmulo auto, tak taky. Dává to absolutní smysl. Tady jsem mrzák. V Zemi jsem šťastnej, realita je děs. Chci se tam vrátit. Musím se vrátit!
Možná bych se měl pokusit o sebevraždu.
Anna
Ephemer se nade mnou konejšivě sehne. „Už je ti líp, miláčku?“
Zavrtím hlavou. „Ne…“ podaří se mi ze sebe vypravit. Poslední dva dny je mi hrozně. Čekala jsem, že mě to kouzlo hodně vyčerpá, ale netušila jsem, že tak moc. Wynewer byla na rozdíl ode mě v pohodě, ta to zvládla dobře, zatímco já okamžitě odpadla. Jeden den jsem prospala docela a poté, když jsem se vzbudila, zase jsem se hrozně vyděsila, protože jsem nemohla vstát, mé nohy prostě odmítaly spolupráci a já s nimi nebyla několik hodin vůbec schopná hnout. Naštěstí to pak prostě přešlo, ale dnes ráno se stalo něco, s čím jsem naprosto nepočítala. Vlastně ani jsem nemohla.
Jsem zvyklá vstávat brzy ráno – někdy se s Ephemerem milujeme, někdy se prostě jen tak jdu projít do svých zahrad nebo na hradby, protože miluju úsvit. Není nic krásnějšího než ráno v Zemi – a zvlášť v zimě. Celé mé panství probouzí, ptáčci zahájí svou ranní symfonii, vychází slunce, sníh se začne třpytit… Je to nádhera.
Jenže dneska jsme s Ephemerem ten den nezačali zrovna nejlépe. Probudil se dřív než já a když jsem se pak vyhrabala z postele, zjistila jsem, že stojí u mé mapy a ta září. Na rozdíl ode mě, jemu fungovala – on žádné potíže s Mocí nemá. To mě nejdříve rozladilo, ale jakmile jsem zjistila, co vlastně hledal, rozzuřila jsem se. „Jak si to dovoluješ?! Mně za zády!“ zařvala jsem na něj, až sebou v úleku trhnul. Asi jsem ho zaskočila.
Pak se na mě otočil a usmál se: „Dobré ráno, lásko. Vyspala ses dobře?“
„Ne!“ zavrčela jsem. „Jak si dovoluješ používat mou mapu? A hledat zrovna ji?!“
Ephemer se zamračil. „Ty bys mi neřekla, kam jsi Wynewer nechala převézt.“
Roztřásla jsem se vztekem. „Zakázala jsem ti s ní mluvit!“
„Nejsem dítě, Anno,“ odsekl. „Ani tvůj majetek.“
„Ephemere…“ zkusila jsem to jinak, po dobrém. „Prosím… nedělej to.“
„Jak mi v tom zabráníš, zavřeš mě do věže?“ nadzvedl obočí.
Skoro se mi zatočila hlava – příliš to připomínalo onen incident, po kterém jsem mu poprvé promazala paměť. „Ne… to ne…“ ošila jsem se a do očí mi vyhrkly slzy. „Miluju tě, Ephemere. Copak tohle nevíš? Copak si myslíš, že bych mohla –“ Větu nedokončím, slova mi zaniknou v hrdle. Celou mou bytost totiž prostoupí nečekaná vlna bolesti. Vykřikla bych, ale nejde to, místo toho, aby z mých úst vyšel jakýkoliv zvuk, vytryskne mi z nich krev. Ohromeně vztáhnu ruce ke svému krku, kde to bolí nejvíc. Cítím, jak mi po prstech stéká něco horkého. Roztřesu se. Panebože! Panebože! Co se to děje?! Já jsem přece dostala toho člověka ze Země, naše propojení už přece nemůže fungovat!
„Anno!“ vyjekne Ephemer a přiskočí ke mně, zatímco já obě dlaně přitisknu na krk. Nahmatám několik pořádných šrámů, které mě zcela vyděsí. Něco se tomu klukovi stalo, to je jasný. Takže je to zřejmé – ten člověk je pořád v Zemi. Ty rány jsou hluboké, možná od nějakých drápů, ale na to, aby byly od démonů, jsou příliš široké. Což je dobře, protože škrábance od démonů by s sebou mohly nést plno komplikací, například jed. „Anno, miláčku, co se děje? Co mám dělat?!“ vydechl zděšeně Ephemer.
Spustila jsem se na kolena na zem. „Cokoliv!“
„Dojdu pro tvého felčara –“ vyhrknul zmateně.
„Pospěš si…“ souhlasila jsem. Vždyť nešlo jenom o mě, zatraceně. Mlčky jsem sledovala, jak odběhnul, a pomalu jsem spustila ruce. Ani nevím, proč jsem to udělala. Ta bolest už nebyla intenzivní, bylo mi tak nějak divně. Hlavně mi všechno bylo naprosto jedno. I to, že se mi valila krev po noční košili. Nejspíš jsem chtěla, abych krvácela. Ale nedává to smysl. Proč bych dobrovolně riskovala svůj život? Bylo to, jako bych cítila pocity někoho jiného, toho kluka… a přijala je za své. Pak jsem někdy omdlela.
Probudím se až v klidu ve své posteli, ošetřená, převlečená, s Ephemerem po boku. Celou dobu mě držel za ruku, to jsem cítila. A přitom mohl jít klidně k té mapě a hledat Wynewer! Skoro mě to dojalo. Je tak starostlivý! Zamračím se. Zatraceně, kdybych cítila Moc, mohla bych vrátit čas a pokusit se tomu nějak zabránit, pokud by to šlo, ale já ji necítím. Připadám si bez ní docela nahá, docela prázdná. Vůbec ne jako Vládkyně. Děsí mě to.
„Co se to stalo? Jak to bylo možné?“ nechápe Ephemer. Stočím k němu zrak. Jsem přitisknutá k jeho tělu, vnímám jeho vůni, na obličeji mě šimrají jeho dlouhé tmavé vlasy. „Miláčku… tohle nebylo normální. Hrozně jsem se lekl. Bál jsem se, že o tebe přijdu.“
„To ten člo –“ začnu a pak se zarazím. A ušklíbnu. „To kvůli Wynewer.“
Ephemer nadzvedne obočí: „To je kdo?“
Překvapeně se napřímím. „Prosím…?“
„Kdo je to Wynewer?“ nechápe Ephemer.
Ohromeně na něj pohlédnu. On zapomíná čím dál rychleji! Do očí mi vyhrknou slzy. „Ephemere, tohle mi nedělej!“ vydechnu a zabořím tvář do jeho hrudi. Co když za chvíli zapomene, co ke mně cítí? Co když zapomene, kým je? Možná jsem skutečně měla využít Wyneweřiny nabídky, že se mu pokusí paměť zachránit, ale… ale nechci, aby si vzpomněl. Nechci, aby zjistil, co jsem udělala. Nechci, aby věděl, že jsem…
„Neplač,“ špitne Ephemer, palcem mi nadzvedne bradu a donutí mě, abych mu pohlédla do očí. Krk mě při tomto netypickém pohybu trochu zabolí, ale neupozorňuji ho na to. Slzy, které mi stekly na tváře, něžně slíbá. Přestože jsem slabá jako moucha, lehce pootočím hlavu a jeho rty se setkají s těmi mými. Vzdor situaci jej mám teď hroznou potřebu cítit. Vychutnám si je, jako bych je líbala poprvé, dlouho si pohrávám s jeho jazykem, jako bych se jich nemohla nabažit, a jakmile se od sebe konečně odtrhneme, sjedu mu rukama přes břicho až ke sponě na opasku a začnu se s ní bez sebemenšího zaváhání potýkat. Ephemer mě nezastaví, takže mu spokojeně vyhrnu i světle modrou prošívanou kytlici a chvíli jej jen tak zlobím a dráždím, aby byl dostatečně vzrušený, jenže Ephemer se v tom nejlepším zarazí, zachytí mé ruce a tvrdě mi pohlédne do očí: „Proč jsi mě poslala zabít Jina, Anno?“
Absolutně mi tím vyrazí dech. „Cože…?“
„Byl to náš přítel. Proč jsi po mně chtěla něco takového po tom všem, co pro tebe udělal? Co udělal pro nás?“ ptá se mě a jeho hlas zní cize, kovově. „Změnila ses, Anno. Už dávno nejsi ta malá, nevinná dívenka, která jedné noci zabušila na dveře mého domu a které jsem chtěl být ochráncem. Mrzí mě to. A nelíbí se mi to.“
Roztřese se mi brada. „Co to říkáš…?“
Ephemer se zachmuří. „Řekni mi pravdu. O co jde? Co se stalo? Co si nepamatuju?“
Mám pocit, že se rozbrečím znovu. „Byl to rebel,“ pípnu. Skoro ani nemůžu mluvit, úzkost mi vzala všechen vzduch z plic. „Chtěl mě sesadit. Sehnal si lidskou bytost, která mě měla zničit. A já ji chtěla poslat hezky zpátky tam, kam patří, do mého starého, nudně šedého světa. Jenže se mi to nepovedlo,“ vysvětluji a sama vlastně nechápu, proč mu to říkám. „Chtěl mě zabít, Ephemere. Proto jsem tě za ním poslala.“
„Zabil jsem ho… Jina, svého přítele!“ vydechne Ephemer zděšeně a posadí se. Pohladím ho po zádech. Nechá se, ale nijak nereaguje.
„Jen jsi mě bránil, to je vše. Nic si nemusíš vyčítat,“ pokrčím rameny a přitulím se k němu. „Prosím, nechceš zase –“
„Teď ne, Matro,“ odsekne Ephemer a vstane z postele.
„Kam jdeš…?“ šeptnu, zaskočená tím, že mě oslovil jménem své bývalé manželky, kterou jsem jaksi nechala tajně popravit.
„Zdrojem všech nesnází je ta lidská bytost, že? Tak je na čase ji konečně zabít,“ odsekne.
Kousnu se do rtu. „Ne… je to nebezpečné… a navíc… poslala jsem za ním Aníu…“
„Nevěřím jí. Udělám to sám,“ zavrčí Ephemer a třískne za sebou dveřmi. A nechá mě tam sedět samotnou, zmatenou a vyděšenou. A já se přistihnu při myšlence, že by bylo možná dobré ho dát zabít, protože jestli se mu podaří toho Ondřeje najít dřív, než Anía, mohl by ho sice skutečně zbavit života – ale mě taky. Vážně by bylo lepší ho nějak… odstranit. Jakmile si ale uvědomím, na co jsem právě myslela, je mi hrozně. Padnu nazpět do peřin a opět začnu vzlykat.
Twyla
Darien se zachmuřeně skloní k mým rukám. „Bolí to hodně?“ zajímá se, když mi jemně obvazuje prsty. Přikývnu a koušu se do rtů, abych nevydala jedinou hlásku. Žádný Strážce na sobě nesmí dát znát bolest! „Cestujeme příliš rychle a bez zastávek. Měli bychom si někde odpočinout a najít pro tebe felčara. Takové pěkné prstíky…, byla by škoda o ně přijít, nemyslíš?“ Opět přitakám. Představa, že bych už nikdy nemohla střílet z luku, je příliš děsivá. Ale přece jenom… bylo by to velké zdržení. Měla bych najít svého bratra co nejdříve, než v domnění, že mě tím udržuje naživu, prozradí Vládkyni něco, co by tu lidskou bytost mohlo skutečně ohrozit. Darien vzhlédne. „Nad čím přemýšlíš?“
Zavrtím hlavou. Nechce se mi mluvit. Stydím se před ním za své šišlání. „To je jedno.“
„Zastavíme se v Breenu,“ rozhodne Darien a vstane. „Není daleko.“
„Breen není ssspřízněné měsssto,“ namítnu rychle. „Můžšše to být nebezsspeššné!“
Darien se ušklíbne. „Twylo, utekli jsme Vládkyni. Nikde to není bezpečné.“
„To je pravda,“ povzdechnu si. „Ale my přesse ssspěcháme… A navísss, pokud ssse nepletu, Breenššští mají nepříjemnou ssschopnost šššísst ossstatním bytossstem myšššlenky.“
„Proti tomu se dá obrnit,“ ubezpečí mě Darien.
Stále nejsem přesvědčena. „Ale to bude přílissš nárošššné!“
Darien učiní rázné gesto rukou. „Možná, ale tvé zdraví mi přijde důležitější.“
„Přizssnej ssse. Zsskrátka sssse ti jen nechssse do zsssniššené Galatei,“ procedím.
Darien se na mě prudce otočí. „Zničené? Proč by měla být Galatea zničená?“
Kousnu se do rtu. „Na tom nezsssáležššší.“
„Ale záleží!“ odsekne. „Kdo ti to řekl? Co je to za nesmysl?“
„Vládkyně. I to, žšše je Jin mrtvý,“ dodám.
Darien zaskočeně zamrká. „Jin? Mrtvý? To není možné! Ne… Ne, to je absurdní.“ Vypadá skutečně vyjeveně, asi to doopravdy nevěděl. Nebo to jenom velice dobře hraje…? Promne si obličej. „To by mi přece už někdo řekl. Dozvěděl bych se to. Kdo ho zabil?“
„Nevím…“ pokrčím rameny. „Vládkyně ssse jen zssmínila, žšše ho nechala popravit.“
„Tomu nevěřím,“ řekne Darien spíš pro sebe než směrem ke mně. „To by mi někdo řekl…“
Unaveně si přejedu rukou přes čelo. „Patrně ne,“ míním klidně.
„To mě zneklidňuje…“ zavrčí Darien.
Mlčky na něj pohlédnu. Dobrá, on je možná nervózní z nových zjištění, ale já se cítím hrozně. Těch posledních několik dní bylo vážně dost náročných, ale Darien se ukázal jako výborný a chápavý společník a nespěchal na mě, když mi nebylo dobře – a dokonce se o mě stará. Je to od něj hrozně milé. A každou noc si vezme hlídku, nechává mě spát. Skoro mě ta starost dojímá, ačkoliv je pravda, že já bych byla jakožto hlídka dost k ničemu, je mi totiž skutečně strašně. Jsem vyčerpaná a každou chvíli zvracím. Já věděla, že ta voda, kterou jsem ve vězení Vládkyně pila, je nějaká divná. Určitě v ní byla nějaká kouzla, kterými se mi snažila rozvázat jazyk. Kousnu se do rtu. Nepotřebovala používat Moc. Já jí všechno řekla sama… Byla jsem prostě slabá.
„Jsi v pořádku?“ zajímá se Darien a zase se ke mně sehne. „Jsi nějaká bledá.“
„Ne, to je dobrý,“ ujistím ho a vstanu. A zapotácím se.
Darien mě okamžitě zachytí. „Nechceš se třeba najíst?“
„Nemám hlad,“ odseknu a vyškubnu se mu, i když mi je jeho objetí docela příjemné. „A nesssahej na mě.“
Darien pobaveně ustoupí a nadzvedne ruce nad hlavu. „Jak si přeješ.“
Do Breenu dorazíme téměř beze slova. Těsně před hradbami se na mě Darien otočí a stiskne má ramena. Trochu to zabolí. „Twylo, poslouchej mě. Teď se musíš hodně soustředit. Dokážunějakou dobu bránit své i tvoje myšlenky, ale i tak si dávej zatracený pozor na to, na co myslíš. Nechci se hned dostat do maléru.“
Přitakám. „Pokusssím se. Ale varuji tě, nesssítím ssse nejlépe…“
„Neboj. Jen vyhledáme nějakého mastičkáře, necháme tě odborně ošetřit a… a odjedeme odsud. Zvládneme to,“ ujistí mě Darien, ale i tak se nemohu zbavit dojmu, že je nějaký nesvůj. Konečně mě přestane svírat a otočí se k bráně, na kterou razantně zabuší. „Jen se snaž mluvit co nejméně,“ dodá významně. Přikývnu. A po kůži mi přejede mravenčení, cítím to – to patrně Darien aktivoval tu ochrannou bariéru. Dlouho se nic neděje a Darien na mě vrhne tázavý pohled, jako by se tak dožadoval mého svolení zabouchat ještě jednou, ale to už dřevo zapraská a v bráně se otevřou malá dvířka.
„Vítejte v Breenu,“ zabručí strážný. Má na sobě poměrně hezkou vyšívanou uniformu se znakem Thaara na prsou. „Panuje tu zákaz pro cizince. Nesmí se tu zdržovat.“
„V pořádku, dobrý muži,“ usměje se na něj Darien mile. Je vážně hrozně hezký, pomyslím si – a ke své hrůze si všimnu, že se na mě strážný pátravě zadíval. Snažím se proto rychle vyčistit si hlavu. „Jen si nakoupíme potřebné zásoby. Nehodláme zde nocovat.“
„Hmmm,“ protáhne strážný nedůvěřivě. „Poplatek na vstup do města jsou dva zlaťáky na osobu. A taky budu potřebovat vaše jména…“
Darien zaloví v kapse a poslušně zaplatí. „Já jsem Gathar z Antaru v Mai a tohle,“ chytne mě kolem pasu a přitáhne si mne blíž, „tohle je moje žena Lyra,“ dodá a jeho ruka mě objímá, dokud si to muž nezapíše do velké bichle položené na nedalekém stolečku.
„A kam cestujete?“ vyptává se strážný, poklepávaje brkem o dlaň.
Darien ani na okamžik nezaváhá. „Do Sazynu, máme tam příbuzné.“
„Hmmm,“ zavrčí chlap. „Ale budete mi zde ještě muset nechat zbraně. Všechny zbraně.“
Darien se lehce zarazí, ale jenom na chviličku, takže si toho sotva stihnu všimnout. „Samozřejmě,“ přikývne, ale jeho hlas už nezní tak sebevědomě jako před chvílí. Podá mu meč a dýku, o taitu, které jsem si pro změnu vpletla do vlasů já, se ale nezmíní.
„Hmmm,“ zabrumlá muž znovu a pokyne nám: „Tak tedy pojďte.“ Když kolem něj procházíme a já se nenápadně snažím schovat pohmožděnou ruku za sebe, strážný si bedlivě prohlédne naše koně a ušklíbne se. „Vyrazili jste nějak nalehko… až na ty zbraně, že?“
„V tuhle dobu je to tak lepší,“ odsekne Darien a popostrčí mě kupředu, z doslechu toho chlápka. Pak se ke mně nakloní a zašeptá: „To ušlo. A omlouvám se ti, že jsem na tebe tak sahal. Šlo mi o věrohodnost.“
Zazubím se. „Nisss ssse přessse nessstalo.“
Breen je hrozně divné město. Lidé tu mlčí. Nikdo nemluví, vlastně ani nemusí – je to skoro děsivé. Jen občas se na sebe zamračí, když se míjí, nebo usmějí, podle toho, co si o nich ten naproti myslí. Jde mi z toho mráz po zádech. Už abychom odsud byli pryč…
Felčara najdeme raz dva, ale ani u něj se necítím příjemně. Jednak proto, že mě tam Darien nechal samotnou a šel nakoupit vše, co nezbytně potřebujeme, jednak proto, že si musím dávat pozor na své myšlenky sama, a jednak proto, že ten mastičkář je velice podivný lapiduch, kterému se mi vážně nechce svěřit do jeho péče.
„Nebuďte tak napjatá,“ zazubí se na mě velmi podezřele. „A ukažte tu ruku…“
„Tady…“ pípnu a podám mu ji. Muž ji dlouho zkoumá, otáčí, pak vstane, odejde do vedlejší místnosti a vrátí se s obvazy a lavorem. Ruku mi nejdříve ponoří do lázně s bylinkami, které nádherně voní, potom mi narovná prsty, jeden po druhém. Bolí to skoro neúnosně, pokaždé, když škubne za zlomený prst, vykřiknu, Strážce neStrážce. Ale co, tady stejně Darien není, abych na něj mohla dělat dojem… Uvědomím si, jak zvědavě na mě ten chlapík zírá. Zatraceně. Měla bych si dávat větší pozor na to, na co myslím. Tohle bylo ode mě dost hloupé. Musím být opatrná, zatraceně.
„Bojíte se?“ zajímá se chlapík a v hlase mu zazní něco divného.
Stisknu rty. „Ne.“
Usměje se. „Bojíte se,“ konstatuje věcně.
Rozčílí mě to. „Proššš ssse ptáte, kdyžšš to víte?“
Pokrčí rameny. „Jen tak. Zajímalo mě jen, jak budete reagovat, víte?“
Kousnu se do rtu. „Jessstli vám budu lhát?“
„Ano,“ zasměje se. „Co se vám s těmi prsty stalo? Jsou skoro rozdrcené…“ prohlásí pak a obvazuje mi prsty, každý zvlášť, jakousi podivnou pevnou látkou, která mi vůbec nedovoluje prsty hýbat. Což je skvělé, aspoň se mi snáze a rychleji uzdraví. Jen je hloupé, že nebudu moct teď dlouho bojovat… takhle už skutečně v ruce žádný meč neudržím. „Meč? Proč byste měla bojovat? Jste přece dáma,“ otáže se felčar a já mám opět chuť si nafackovat.
Zamračím se. „Na tom nezssáleží. Ošššetřete mě, prosssím.“
Jeho tázavé oči se na mě připlácnou, až je mi to nepříjemné a ošiju se. „Samozřejmě, mladá paní,“ ujistí mě skoro vesele. Chvilku pak mlčí, tentokrát svazuje prsty zase k sobě, takže mi místo ruky vytvoří spíše jakousi rukavici, a já jsem vděčná za to ticho. „Jste tu s tím modrovlasým mládencem?“ ozve se zase. „Viděl jsem vás s ním před krámem.“
Přikývnu. „Ano. Můj manžššel… Gathar.“
„Zvláštní,“ potřese hlavou a nechá na tom jednom jediném slově až nepatřičný důraz. „Vládkyně prý hledá takovou dvojici… skoro jako vy,“ pokračuje a mrkne na mě, aby viděl, jaký dojem to na mě udělalo. Snažím se tvářit zcela lhostejně. „Doopravdy. Mladou blondýnku s rozeklaným jazykem, Strážkyni, a modrovlasého Lovce. Skoro bych řekl, že ten popis sedí na vás, nezdá se vám?“
Ušklíbnu se. „Ne.“
„Kdybych byl podezřívavý, asi si myslím, že jste to vy,“ pokračuje pobaveně.
Nakrčím nos. „Sssměšššné,“ procedím s ironií, ale chvěji se.
„Za tuhle dvojici byla vypsaná docela slušná odměna. A je jedno, zda budou živí nebo mrtví,“ dodá felčar významně.
Pokusím se usmát. „Šššťassstný ten, kdo je polapí, žšše?“
Muž na mě vrhne podivný pohled. „Viďte?“ pronese a stále to zní hrozivě bezstarostně. „A teď mi řekněte, Twylo, proč bych vás neměl jít udat a vzít si ty peníze. Jeden jediný důvod.“ Vyvalím na něj oči. Muž si mě hrubě přitáhne blíž. Pokusím se zvednout ruku a vzít si taito, ale protože mi čte samozřejmě myšlenky, zabrání mi v tom a mou paži uvězní ve svém nekompromisním železném stisku. Zoufale vyjeknu. „Nemusíte křičet, jsme na kraji města, tady vás nikdo neuslyší,“ upozorní mě. „Ale když na mě budete chvilku hodná, myslím, že bych se nechal přesvědčit, proč mlčet…“
„Hodná?!“ opakuji znechuceně a uhnu jeho slizkým oslintaný rtům, které se mě pokusí políbit. Zvedne se mi z toho žaludek. „Pusssťte mě!“ vykřiknu, protože se ten chlapík po mně sápe znovu. Pokusím se ho udeřit svou hlavou, ale ucukne a vrazí mi za můj pokus o rebelii takovou facku, že mám co dělat, abych nespadla ze židličky, na kterou mě předtím posadil. „Okamžššitě mě pusssťte, ssslyšššíte?!“ vydechnu zoufale. Jeho ruka mi sjede na hruď. Ten dotyk je mi odporný. Snažím se mu vysmeknout, ale to už mě povalí na zem, já z výšky spadnu ze židle, on na mě, až mi vyrazí dech, a nejen, že na mě sahá, ale i líbá. Chce se mi zvracet. Pokusím se ho nakopnout, ale opět se mému kolenu vyhne a znovu mě udeří. „Prossssím, ne…!“
„Dokud se mi nebudeš trochu věnovat –“ začne muž, ale to už do dveří vstoupí Darien. S úsměvem na rtech, který v mžiku zmizí. A zachmuří se. A pak se stane něco… něco, co ani nejsem plně schopna pochopit. Vůbec si totiž nejsem jista, co se stalo. Určitě vím jen to, že jakmile Darien zjistil, co se děje, vyrazil kupředu. Neskutečně rychle – a vzápětí už se nade mnou skláněl, jemně mě držel za zraněnou ruku, asi zjišťoval, zda mě ten hnusný chlápek stihl ošetřit předtím, než mě začal osahávat, a po bradě mu při tom stékala felčarova krev. Vyjekla jsem a vytrhla se mu. Darien totiž vypadá skutečně děsivě.
„Při bozsssích!“ vyjeknu.
Darien zaskočeně zamrká. „Twylo…?“ Opatrně přistoupí o krok blíž. „Pomůžu ti –“
„Ne!“ odseknu a vstanu sama, ačkoliv musím ještě ze svých nohou odsunout těžké bezduché tělo toho odporného slizouna. Au, myslím, že budu mít na hlavě bouli, jak mě shodil z té židle. Ohromeně na Dariena pohlédnu. Stojí tam, bezradný a zmatený, s obličejem zamazaným od krve, a udiveně rozhodí rukama:
„Děje se něco?“
On… on to nechápe? Zalapám po dechu. „Cosss to udělal?!“
„Zachránil jsem tě…?“ nadhodí Darien rozpačitě.
„Ale jak!“ zavrtím hlavou. „Bezssse zssbraně… tak brutálně… opravdu jsssi mu rozkoussssl krk?!“
Darien ledabyle pokrčí rameny. „Musel jsem. Mé taito máš u sebe ty.“ Bedlivě se zahledím na jeho zuby. Není to bein, aby je měl tak ostré, a přitom tomu chlapíkovi dokázal rozervat hrdlo jako nic! Mám pocit, jako kdybych si až nyní všimla ostrých špičáků, co se zaleskly v jeho pootevřených rtech… „Proč ses nebránila?“
Povzdechnu si. „Nebyla jsssem dosssst opatrná… Mrzsssí mě to. Ale máme problém…“
Darien přikývne. „Vím, taky jsem se doslechl. Vlastně mě ta suma docela překvapila. Netušil jsem, že Vládkyni stojíme za tolik zlaťáků… Vlastně by nám to mělo lichotit, nemyslíš?“ zachytí můj pohled. „Ale to půjde,“ dodá pevným hlasem, asi aby mě uklidnil. „Uvidíš.“ Odmlčí se a šťouchne špičkou boty do mrtvoly. „Vypadneme odsud dřív, než si tohohle pána někdo všimne… nebo spíš než začne smrdět, co ty na to?“
Beze slova přitakám. Pak se na něj zahledím a zašklebím se. „Ale měl by sssesss umýt.“
Darien se zasměje. „To je pravda…“ usoudí.
Počkám, než si omyje obličej v té vodě s bylinkami, ve které já si máčela ruku (to, abych jej zarazila, jsem bohužel nestihla), a pak za ním vyrazím směrem ke dveřím. Jenže pak se zarazím a znovu ohlédnu na zabitého muže, válejícího se na zemi v kaluži vlastní krve. A rázem vím, co mám dělat. Když jsme předtím s Darienem utíkali od Vládkyně, nestihla jsem to, ale tentokrát mě už nezastaví. Musím to udělat. Kvůli sobě. Během výcviku se mi to nikdy nepodařilo. Otec to bral jako hroznou ostudu. Vlastně jsem u svého prvního pokusu málem zemřela. Připadala jsem si tak… slabá, neúspěšná a zbytečná! Jakožto Strážce bych měla umět absorbovat do své mysli osobnosti svých poražených a zabitých nepřítel. Co na tom může být těžkého…? Dlaní nezraněné ruky se dotknu hlavy toho mrtvého chlapa a zhluboka se nadechnu. Hlavně se nesmím bát.
„Twylo?“ Darien už bere za kliku. Ohlédne se na mě. „Jdeme…?“
„Dej mi chvilišššku…“ zamumlám.
Darien se zamračí. „Ale ne… tohle mi na Strážcích hrozně vadí… Musíš…?“
„Jo. Musssím. Jen to chsssi zssskusssit,“ odvětím ostře.
„Je to zvrácený,“ zavrčí Darien, jakmile ponořím prsty do krve a udělám si značku na čele. Ušklíbnu se. Copak on, Lovec, tohle pochopit nemůže. Strážci berou smrt docela jinak než Lovci – ostatně, ti jenom zabíjejí a je jim naprosto jedno, jak nebo koho, hlavně že za to mají peníze. Nechutné. Přízemní. Bezcitné. Zato životy těch, které zemřou rukou Strážce, vniveč nepřijdou. Kdepak, neexistuje žádný posmrtný život. Bytost v Zemi prostě žije a zemře. Konec. Takhle se ale dají zachovávat jejich duše! To je přece úžasné!
Uvědomím si, že se mi třesou ruce. „V klidu…“ zamumlám. „V klidu…“
„Twylo, prosím…“ vydechne Darien, ale v ten okamžik se mi to podaří, pocítím, jak mou myslí projela vlna vzpomínek a emocí, od felčarovy smrti až po jeho dětství, což je sice neuvěřitelně silný a bolestivý, ale také naprosto okouzlující a dech beroucí zážitek – a jakmile to skončí, uvědomím si, že už neklečím u jeho těla, ale že mě Darien svírá v náručí a tváří se děsně rozzlobeně. „Tohle už nikdy nedělej! Ne přede mnou! Slyšíš?!“ zařve na mě vztekle.
„Hmmm,“ zasténám.
„Nikdy, rozumíš?! Je to nebezpečné a zbytečné! Slib mi to!“ dožaduje se rozčileně a snaží se mě donutit, abych se posadila, ale já se ho pevněji chytím kolem ruky a vzdychnu, aby mě nepouštěl. Darien zmateně zamrká. „Proč…?“
„Protožsse zssassse omdlím,“ vysvětlím a vzápětí mu dokážu, že nešlo jen o planou výhružku.
Kuro
Princ Arathan nás doprovodí až téměř k Corunu. Nakonec se s ním dalo domluvit docela dobře, bál jsem se, že bude dělat problémy. Naštěstí ne. Dokonce se s námi hned opil – měl u svého koně několik lahví velmi silné kořalky (kterou patrně popíjel těsně předtím, než se rozhodl ukončit svůj život) a ty nám nabídnul. Awai a Tinetophe s ním pili, ale já ne, ještě stále jsem byl příliš vyčerpaný z toho boje s medvědlaky a necítil jsem se nejlépe.
Vlastně, abych byl upřímný… při té bitce jsem se hrozně bál, že umřu. Nemohl jsem vůbec dýchat a několikrát jsem měl vážně co dělat, abych zůstal při vědomí. Boj sám o sobě nebyl nijak zvlášť těžký, ale já si uvědomil, že dříve nebo později si Awai nebo Tinetophe všimnou, že jsem na tom pořád nějak podivně, a já jim budu muset říct pravdu. Ten jed je pěkně zákeřný. Nejlepší by bylo, kdyby mě zabil rychle, ráz na ráz, tohle čekání je příšerné. Myslel jsem si, že to bude otázka několika málo dní, ale obávám se, že to štěstí mít nebudu. Zatraceně. Je to příšerný pocit. Já ještě nechci umřít. Ne kvůli sobě, ale kvůli Awaiovi. I když ten je na mě zatím stále naštvaný. A navíc… on s tou jizvou na obličeji vypadá tak hrozně… zranitelně! Je mi ho líto.
Aspoň že když jsme s Arathanem, nemají čas si mě moc Awai a Tinetophe všímat. Většinou se s ním baví a já mohu v klidu pěkně stranou odpočívat, ačkoliv navenek se tvářím, že ještě pořád trucuju. To aby si Awai nedělal starosti. Ale dlouho tuhle komedii hrát nedokážu, nějak mi k tomu dochází síly.
Princ Arathan mě nepřestává fascinovat svým klidem. Je úplně jiný, než jsem si myslel, že bude. Docela začínám i věřit tomu, že doopravdy nezabil svého královského bratra, že šlo jenom o politiku. Mám teď hlídku, poslední zastávka před Corunem, a on ještě nespí, jen tak sedí naproti mně, a mám takový pocit, jako by mne hlídal, jako by mne kontroloval. A stále popíjí tu pálenku. Všimne si, jak na něj hledím, a podá mi celou flašku. Vezmu si ji, ale nenapiju se – ačkoliv to ode mě princ pravděpodobně očekává.
„Proč jste se chtěl zabít?“ otáži se tiše.
Arathan nadzvedne obočí. „Proč se ptáte?“
Pokrčím rameny. „Jsem zvědavý.“
Ušklíbne se. „Aha.“
„Tak proč?“ nenechám se odbýt.
„Nemám na vybranou,“ odvětí pomalu a skoro rozladěně. „Můj otec totiž před pár dny změnil zatykač. Už nestojí o to, aby mě kdokoliv dovedl nazpět do jeho sídla živého nebo mrtvého, už mě chce jenom mrtvého. A já skutečně nestojím o to, aby se na mé smrti přiživil nějaký nechutný hrdlořez ze Zlomené Lhoty.“
Usměji se. „To dává smysl. Když zemřít, tak hrdě a se vší parádou…“ Poslední věta už tolik není určena Arathanovi jako spíš mně. Kousnu se do rtu. Co kdybych se skutečně pokusil o to kouzlo, jak mě žádal Awai? Zkontaktovat Richarda v lidském světě. Jasně, asi bych to nepřežil… ale byl by to aspoň řádný odchod. A mohl by být i užitečný. Takhle to přece nemá cenu. Dojedeme do Corunu a budeme čekat? Co když se Richard neprobudí? Co když dřív umřu? „Dávalo by to smysl…“ zamumlám.
Arathan nadzvedne obočí. „O čem to mluvíte?“
Trhnu sebou. Ani jsem si neuvědomil, že jsem mluvil nahlas. „Ale… to je jedno.“
„Neplánujete snad taky sebevraždu?“ zasměje se Arathan, ale já se k němu přidat najednou nedokážu, naopak, najednou mě veškerý humor přejde. Vstanu, vrátím mu láhev, aniž bych z jedinkrát okusil, a beze slova přejdu k Richardovi. Cítím na sobě překvapený Arathanův pohled, ale neotočím se – a on mlčí. Povzdechnu si. Je to všechno jenom kvůli tobě, pomyslím si, a beze slova si Richarda prohlížím. Tinetophe ho ve slabé chvilce učesala a on teď vypadá jako hlupák. Ještě že spí a neví o tom. Všechno, co se stalo, bylo jen kvůli tobě, ať už to bylo dobré nebo špatné. Zatraceně, doufám, že nám aspoň nějak pomůžeš!