Richard
Posadil jsem se na postel a přemýšlel. Snažil jsem si srovnat v hlavě, co se vlastně stalo… a co z toho pro mě vyplývá. Nic moc vyhlídky, abych byl upřímnej. Tím spíš, že mi Tinetophe donesla tlustej kožich, protože venku prý mrzne (to je nějaký divný… sice je fakt, že i v mém světě je teď únor, ale po sněhu tam není ani památky!), a aby toho nebylo málo, k tomu kožichu mi dala i malou dýku. Zkusil jsem palcem její ostrost, ale zdála se mi tupá. Což se mě samozřejmě dotklo.
„Chci meč,“ oznámil jsem jí tedy. „Všichni badass týpci mají vždycky pořádný badass meče. Ne tenhle nožík.“
Tinetophe se na mě zadívala jako na dítě, které se dožaduje něčeho, na co ještě není připravený. „To nejde. Počkám na tebe venku, než se převlečeš a… a tak,“ prohlásila jednoduše a hodlala odejít. Vyskočil jsem na nohy a zachytil ji za ruku, aby mi neutekla. Vytrhla se mi a velice zlostně na mě pohlédla. Skoro mě to vyděsilo, takže jsem pochopil, že jsem asi trochu přestřelil, a ucouvl jsem nazad.
„Promiň, promiň, nechtěl jsem tak… víš jak. Já jen, že nechápu, jak se mám tímhle ubránit…!“ zamumlám omluvně.
Tinetophe se na mě opovržlivě zadívá: „Copak ty se umíš bránit?“
Přikývnu. „Jasně že jo. Takže -“
„Pochybuji o tom,“ odsekne.
Zamračím se. „Baví tě hodně mě pořád urážet?“
„To přiznávám,“ pokrčí rameny. „Víš, k tomu, abys měl meč, se teprve musíš dopracovat.“
„Dopracovat…“ opakuji konsternovaně. „Co to znamená?“
Tinetophe se opře rukama o rám dveří. Aniž by zvedla hlavu nebo se na mě aspoň otočila, což by bylo rozhodně slušné, tiše prohlásí: „Znamená to, že na to, abys mohl mít meč, musíš se nejdříve naučit zacházet s dýkou. S normálním velkým mečem by sis mohl leda tak sám ublížit, ať už jsi ho někdy držel v ruce či ne. V našem světě je důležité umět se o sebe postarat. Je tu příliš mnoho nebezpečí, které ti hrozí, a které tě může stát život. Na tvém životě záleží. Nesmím riskovat, že si zabodneš svůj vlastní meč do břicha při první příležitosti!“
„Nejsem taková lama, jak si myslíš,“ zavrčím.
Tinetophe se lehce pousměje. „To se ještě uvidí,“ ujistí mě a odejde z místnosti.
Zamyšleně za ní hledím. Tak fajn. Ubezpečím se, že za dveřmi nikdo nestojí, a pro jistotu je rovnou zamknu. Pak zalovím v kapse a vytáhnu z ní malý sáček s bílým práškem uvnitř. Můj speed. Celým mým tělem projede radostné zachvění. Potřebuju se jenom trošku nakopnout, to je vše. Nejsem žádný závislák… Jenom potřebuju sílu na to, abych to tady všechno zvládl… Připadám si totiž divně unavenej. To být nechci. Musím s tím něco udělat. Protože kafe se tady asi nedočkám… No nic, jdeme na to. Posadím se ke stolu a na jeho desce pomocí malého dřevěného tácku, sloužící patrně jako podložka pod sklenice či co, vytvořím dvě lajny pika. Z druhý kapsy vylovím peněženku, ze které vyjmu papírovou stokorunu, smotám z ní ruličku a šňupnu si. V nose to trochu zaštípá, ale jsem už zvyklej. Dobrej pocit se dostaví okamžitě, s účinkem drogy to ještě chvíli potrvá. Někde jsem slyšel, že na pervitin si člověk může vypěstovat psychickou závislost. Kecy.
Svléknu si ze sebe tu divnou kytlici, či co to je, a hodím na sebe své značkové tričko, dosud volně složené na židli. Na té, na které jsem seděl, když jsem si dával čáru, což mě pobaví. Pak ještě mikinu, kožich… Krátký pohled do zrcadla. Jak vypadám? „Být o trochu hezčí, tak mě zakážou,“ zazubím se při vzpomínce na svou oblíbenou hlášku ze seriálu Červený trpaslík a uvážu si kolem pasu ten opasek s dýkou. Ať je sranda. A zase se spokojeně prohlédnu v zrcadle. „Jsem fakt cool!“ zaraduju se. Zabušení na dveře. Cuknu sebou úlekem, ale nezaváhám, pohotově k nim přiskočím a temným hlasem houknu: „Kdo tam?“
„Tady… ehm, tady Tinetophe. Jsi v pořádku?“ ozve se z druhé strany.
„Proč?“ podivím se a odemknu. Za dveřmi skutečně stojí Tinetophe. Hlasitě si oddechnu.
„Jsi divný,“ podotkne Tinetophe a zní to skoro překvapeně.
„Ne, jen obezřetný,“ opravím ji.
„Ale tady se ti nemůže nic stát,“ pokárá mne. „Proč ti to tak trvalo? Čekáme na tebe už dost dlouho.“ S povzdechem ji následuju až ven, kde vedle několika koní stojí tři týpci. „Dovol, Richarde, abych ti představila Jossiho,“ ukáže na jednoho z nich, tmavovlasého, s dlouhýma špičatýma ušima, „a Awaie a Kuroa,“ pokyne směrem, kde stojí dva borci v brnění, jeden tmavovlasý, druhý červenovlasý. Zamávám jim, jen tak, a pak se přešťastně zahledím na toho Jossiho:
„Hej, Spocku, udělej tohle!“ ukážu na něj rozverně Star Trekovský pozdrav. „Žij dlouho a blaze!“ zajásám. Všichni se na mě velice zaraženě zahledí. „No tak, lidi, já si jen dělám srandu!“ obhajuju se zběsile, protože mi okamžitě dojde, že si teď o mě myslí, že jsem úplnej magor. Jenže já si nemůžu pomoct, takové špičaté uši jsem viděl jenom ve Star Treku… a taky v Pánovi prstenů, ale to je docela něco jinýho, to mě nebavilo nikdy. Fantasy nikdy nebylo moje krevní skupina. „Já prostě baštím Star Trek… Když jsem byl mladší, sledoval jsem ho v televizi. Každej týden jsem kvůli tomu seděl u bedny a zíral. Každopádně, nečekejte, že někam pojedu na tomhle,“ stočím nečekaně konverzaci ke koním. Ušatý Jossi zaskočeně zamrká. „Nikdy jsem na tom neseděl! Jsou lidi, který koně baví, jezdí na nich, kydají jim hnůj ve stáji, co já vím, ale mě to nikdy nebavilo. Já hrával fotbal.“
„O čem to mluvíš?“ zeptá se jeden z těch opancéřovaných frajerů, ten červenovlasý.
„O koních!“ rozhodím rukama. „Vždyť já jsem to zblízka vlastně ani nikdy neviděl… Natož abych na tom dokázal jet!“
„Není to těžké,“ ujistí mě Jossi. „Důležité je jenom to, jak sedíš v sedle. Tohle jsou výborní koně. Neplaší se, jen tak něco je nerozhází, takže ti nehrozí, že by tě shodili. Podkovy mají teď nově zkuté, takže ani to, že by podkovu ztratili, se ti stát nemůže. Ukaž, pomůžu ti do sedla… Zapři se nohou tady ve třmeni a -“ A já v nadšení koně téměř přeskočím. Rozplácnu se na zemi a vyrazím si dech, takže se pro změnu musí čekat, než se vzpamatuji a podaří se mi nadechnout. Tinetophe si promne čelo:
„Ale ne, tohle ne… To bude na dlouho…“
„No a co? Aspoň je zábava,“ nesouhlasí s ní tmavovlasá plechovka.
„A to jsme se báli, že to bude nudný,“ přidá se i ta červenovlasá.
„Nemám přivést kárku?“ pokračuje rozverně tmavovlasá.
„Určitě by pak tomuhle civilovi cestovalo lépe,“ přikývne červenovlasá.
Posadím se, přestanu vykašlávat prach, a zamračím se: „Nebavte se o mě, jako bych tu nebyl! Nemůžu za to, že mě tohle nikdy nebralo. Ale viděl jsem všechny díly Vinnetoua. A taky jsem četl všechny Mayovky. Trochu důvěry, lidi!“
Jossi pokývá hlavou: „Přesně tak. Neměli bychom to s tebou hned vzdávat. Takže, teď mě poslouchej. Až se vyškrábeš do sedla, měl bys vědět, že musíš při jízdě koně odlehčovat. To znamená, že se lehce posuneš dopředu, nadzdvihneš se ze sedla a nakloníš dopředu. Musíš tak ale činit současně s koněm. Ty a on musíte být jedno.“ Snažím se chápat, co říká, ale začínám si přitom uvědomovat, že perník pomalu zabírá a já jsem sotva schopnej soustředění a mysl mi zběsile těká. „Víš, se svým koněm se dorozumíváš rukama, nohama, sedem, váhou těla, hlasem, tedy povely, a otěží. Co tak koukáš? Tohle jsou otěže! Za ně bys ale nikdy neměl příliš tahat. Musíš mít uvolněné lokty. Tinetophe, předveď mu to…“ ohlédne se na svou přítelkyni. Ta se nepříliš ochotně, ale velice elegantně vyšvihne do sedla a zamachruje na mě ukázkovým klusem sem a tam po nádvoří Jinova hradu. Pak tu kobylu poplácá po krku.
„Jasný. Mít cukřík, tak s ním tu obludu udávíš,“ zabručím, pozorujíc její chování.
„Richarde?“ vyzve mě Jossi mírně. „Zkusíš to?“
„Nebo máme dojít pro ten povoz?“ zazubí se tmavovlasá plechovka.
„Boduješ!“ vyjekne nadšeně ta červenovlasá.
Nakloním se k Jossimu a zašeptám: „Hej, kámo, co jsou tihle dva zač?“
„Jinovi přátelé. Lovci. Ochrání nás,“ vysvětlil mi polohlasem Jossi.
„Nesnáším je,“ svěřím se mu.
Jossi na mě pátravě pohlédne: „Neukvapuj se s unáhlenými závěry.“
„Oni mě taky nesnáší,“ pokrčím rameny.
„Ale kdepak,“ ujistí mě. „Mají jen… takový jiný smysl pro humor. Prostě… Lovci.“
Nadzvednu obočí. „Lovci? Co to je?“
Jossiho tímto dotazem vysloveně zaskočím. Několik vteřin na mě překvapeně hledí, pak si patrně uvědomí, jak je možné, že něco tak samozřejmého neznám, a oznámí mi: „Lovci byli v Zemi důležitým článkem společnosti. Nájemní vrazi. Perfektně cvičení, pracující za úplatu, sloužící určitým panstvím. Pokud vím, jejich výcvik byl dost náročný a když třeba nesplnili úkol, byli povinni se zabít sami. Ale už nejsou. Vládkyně Anna… tvá sestra, chci říct, Lovce zrušila. Prý byli nebezpeční. Asi se bála, že si je někdo najme, aby ji odstranili.“
„Nechci, aby ji kdokoliv odstranil!“ vyhrknu bezmyšlenkovitě. „Proto jdou s námi?!“
„To by Jin nedopustil,“ ubezpečil mě Jossi, ale já mu moc nevěřil. Slíbím si tedy, že si na ně budu dávat pozor. A to i když se tváří, že jsou jenom naši bodyguardi!
Tinetophe
Cestování s tím člověkem je příšerné! A to za sebou máme teprve první odpoledne! Nejen, že v jízdě na koni se chová jako absolutní dřevo, ale ke všemu – pořád žvaní! Ten kluk snad neví, co to je ticho. A protože jsme se z Evale dostali pomalu na Temné území, nejsou tu moc města, kde bychom mohli přespat, žádný hostinec poblíž, kde bych mu mohla koupit vlastní pokoj, takže s ním budu muset přetrpět i noc! Vybrali jsme jeden malý pěkný palouček, obehnaný skalami a ukrytý větvovím okolních jehličnanů, takže do něj ani nemohl napadnout sníh, jen kousek od řeky, ve které jsme napojili koně, a zapálili oheň, do kterého jsem vhodila několik bylin, takže nehrozí, že zmrzneme. A ten nezmar ne, že by to ocenil, ale okamžitě navrhl, že přes něj budeme skákat! Nechápu proč!
A ke všemu mě neskutečně vytáčí Awai a Kuro. Jsou tak neskutečně arogantní! Z nějakého důvodu se do mě neustále naváží. Samozřejmě ne přímo, ale různými nenápadnými narážkami a poznámkami. Asi mají něco proti ženským, nebo nevím. Třeba jsou na kluky, proto ženy nemají v lásce. A jestli toho brzy nenechají, asi jim ublížím. Během jízdy jsem se tvářila, že jejich hlášky neslyším, ale teď, u ohně, to nejde. Jossi totiž vyprávěl Richardovi o princezně Kyře (což ta lidská obluda zhodnotila slovy, že to „musí být dost zajímavá roštěnka“ – a mě to uráží, i když si nejsem tak docela jistá, co to slovo „roštěnka“ znamená) a když se zmínil, že se mužům v mnohém vyrovnala a v lecčems byla i lepší, s čím jsem souhlasila, ozval se Kuro:
„To teď mluvíš o vaření, že ano, Jossi?“
„Ne, o její technice boje -“ začal zaskočeně Jossi.
„Nebuď směšný. Ženám do rukou zbraně nepatří,“ přerušil jej znovu Kuro. Zamračila jsem se. Jossi se otočil a stiskl mou dlaň ve své. „Meče a dýky patří mužům, ženskými atributy jsou prostě vařečka a hrnec s teplou ovesnou kaší.“ Až nyní se na mě ohlédl a drze se usmál. „Tím spíše by ženy neměly být Ochránci. Jsou fyzicky slabší.“
„U Lovců je to vyřešené jasně,“ přidal se i Awai (samozřejmě, tihle dva jsou dost sehraná dvojka). „Ženy nejsou… tedy, nebyly do výcviku přijímány.“ Jakmile zahlédl, že se Jossi nadechuje k nesouhlasné poznámce, pokračoval: „Jasně, byly i výjimky. Ale viděl jsi je někdy? To už nebyly ženské, spíš chlapi.“
„To tím testosteronem,“ zamumlal Richard další svou zbytečnou připomínku.
Jossi zavrtěl hlavou a prohlásil: „To neříkej. Mnoho žen by vás Lovce dokázalo pokořit -“
„- ve vyšívání?“ ušklíbl se Kuro.
„Boduješ!“ zajásal Awai.
Pevně jsem stiskla rty a snažila se ty dva blbečky ignorovat. Naštěstí za chvíli dostal Richard dost absurdní chuť se projít a prozkoumat okolí, prý aby „zabezpečil demilitarizovanou zónu“ (ať už to označuje ve skutečnosti cokoliv) a přemluvil k tomu i Awaie a Kuroa, takže jsem si od nich mohla odpočinout. Z toho Richardova neustálého brebentění mě skoro začínala bolet hlava. A to nemluvím ani o těch roztomilých ex-Lovcích.
To ticho, které nastane, sotva se všichni tři vzdálí, mi přijde téměř kouzelně neskutečné. Přivinu se Jossimu k hrudi, potřebuji ho cítit, jeho vůni, jeho teplo – a on mi dle očekávání obtočí paže kolem ramen. Cítím, jak mě něžně políbí na čelo, a pohladí mé vlasy. Potom krk, bradu, a jakmile i mé rty, lehce jej kousnu do prstů. Taková naše typická hra. Usměje se, jeho oči zazáří, já mu přestanu ožužlávat ruku a on, jako obvykle, dlaní sjede na ramena a ještě trochu níž. Jeho doteky ve mě vyvolávají příjemné teplo. Rituál. Zkoumáme jeden druhého, jsme si tak ještě bližší… I když už jsme spolu tak dlouho, a někdy se mi to zdá jako doba naprosto nekonečná, mám ho ráda jako bratra a mnoho pro mě znamená. Jossi je totiž jediná bytost v celé Zemi, která mě chápe. A já mu jsem za to vděčná. Před ním si nemusím na nic hrát. Před ním jsem já… prostě jenom já. Nic víc, nic míň.
„Miláčku…“ zašeptá Jossi a nadzvedne mi bradu. Políbím ho. Jeho ústa chutnají sladce, takže si je vychutnávám dost dlouho a dost dychtivě. Pak se k němu přitulím ještě o trochu víc. „Je ti zima?“ zajímá se tiše a s účastí.
„Jo! To mi teda je!“ ozve se těsně vedle nás, těsně předtím, než stihnu odpovědět. Jak já, tak Jossi sebou škubneme. Richard, samozřejmě, kdo jiný. Jossi rychle a pokud možno nenápadně vytáhne ruku pod mého kabátce. „Nemám přiložit do ohně? Já bych přiložil,“ spustí na nás Richard ten svůj vodopád slov. Naštěstí si ničeho nevšiml. Ani toho, že přišel naprosto nevhod. „Ale záleží samozřejmě jenom na vás. Víte, já jsem se na to chtěl zeptat původně jenom Awaie a Kuroa, ale pak jsem si řekl, že je nebudu otravovat. Oni sem totiž už nevrátí, zónu jsme zabezpečili, takže teď trénujou. Je to fakt hustý! Nikdy jsem neviděl nic tak rychlýho! Šermujou naprosto úchvatně! Jako v nějakým filmu!“
Zoufale zabořím Jossimu obličej do kabátce.
„Já… ehm… trénují, říkáš? Nechceš je požádat, aby tě něco přiučili?“ doporučí mu Jossi.
Richard je tím nápadem vysloveně nadšený. „Žjóva! To je boží! Díky, Spocku!“
Chvíli mlčky sledujeme, jak odbíhá, a já se v ten okamžik cítím strašně. „Neměla jsem tě s sebou vůbec tahat,“ zamumlám. „Takhle mu budeme dělat chůvu oba. Když vidím, jak se chová, jak… ne, neměla jsem tě o to vůbec žádat. Mohla jsem se s ním nudit sama. Nebo se ho spíš snažit vychovat, co já vím…“
Jossi mi zvedl bradu palcem, tak, aby mi mohl pohlédnout do očí. „Jsi na něj příliš přísná.“
„Možná. Ale něco se mi na něm nezdá,“ uznám. „Celý den jsme na cestě. A on? Je pořád plný elánu! Vůbec není unavený! Sesedli jsme z koní a on hned začal pobíhat a hopsat okolo! Odmítl dokonce i jídlo, když jsme obědvali, a nechtěl ani večeřet. A přece se mu stále dostává energie! To nedává smysl! Copak jsou lidé v tomhle jiní? Já jsem tak hrozně vyčerpaná…“
„To ale může být lecčím…“ oznámí mi suše Jossi a vezme mou levačku něžně do dlaní. Trhla jsem sebou. Zabolelo to, i když se zjevně snažil mi způsobit bolest co nejméně.
„Nezačínej s tím zase,“ zavrčím.
„Zkusila jsi na to Patrona?“ zajímá se. Přikývnu. To bylo to první, co mě napadlo. Jossi mi odmotá obvaz z dlaně. „Zvětšilo se to,“ všimne si a oči se mu rozšíří starostí. „Předtím jsi to přece neměla až k zápěstí -“ Vyškubnu mu svou ruku z prstů. „Možná bys mohla požádat o pomoc Mystery.“ Hlasitě odfrknu. Ani mě nehne… „Já vím, co si myslíš o čarodějích, ale… Mystery je prý skutečně mocná,“ ujišťuje mě. „Skoro jako Wynewer. Prý putovala Zemí s první lien, s paní Kristin, a je na nejvyšším stupni poznání Moci. Mohla by ti pomoct.“
„Nebudu se před ní plazit,“ procedím skrz zuby. „K tomu se nesnížím.“
Jossi nadzvedne obočí: „Plazit? Co to říkáš? Proč by ses před ní měla plazit? Jen ji poprosíš -“
„To je to samé!“ odseknu.
„Tak co chceš dělat?“ zajímá se. Stisknu rty a neodpovídám. „Na něco jsem se tě ptal, Allero.“
Zamračím se. „Neříkej mi tak.“
„Tak co?“ dožaduje se.
Zavřu oči. „Já nevím. Nějak to dopadne.“
„To je všechno?!“ zděsí se. „Já jsem se musel zbláznit! Co je to s tebou, že mluvíš takhle hrozně nezodpovědně? To přece nejsi ty! Od doby, co jsme se nechali najmout králem Jinem, se chováš úplně… jinak. Nelíbí se mi to.“
„Promiň,“ zamumlám a vtisknu mu polibek na tvář. „Ale mám to pod kontrolou. Zvládnu to.“
Jossi se zachmuří. „Tinetophe, jak můžeš pořád -“
„Ne,“ přeruším ho zlostným pohybem a svou ruku si zase zafačuji. „Už o tom nechci mluvit.“
Jossi svraští obočí. „Nyní jsi mi nechutným způsobem připomněla Aglaju.“
Zalapám po dechu. „Cože…?“
„To gesto…“ pokrčí Jossi rameny.
„Proč… proč o ní mluvíš?“ dostanu ze sebe pracně.
Aglaja. Má starší sestra. Má dokonalá sestra. Ochránkyně. Ochránci ji od mých rodičů odkoupili, aby se i z ní stal Ochránce, aby sloužila Zemi. Tvorové, kteří mi dali život, se však rozhodli, že jim prodají i svou druhou dceru. Mě. Aniž by o mě Ochránci požádali. Neměli to dělat. Aglaja byla vždy talentovanější než já, dokonce chytřejší i hezčí – vlastně to měla předurčené, vždyť její jméno v mém jazyce znamenalo „zářivá“. Před třemi aytarskými léty se však rozhodla místo mě jít na jednu akci. Mě v té době byly tři roky, Aglaje čtyři. Měla to být má první vážná mise, důležitá a nebezpečná, a já se bála, že něco zkazím, že se mi to nepovede, že se mi budou ostatní mladí Ochránci smát. A tak Aglaja šla místo mě. Zatraceně, měli zabít mě, ne ji. Čím déle nad tím přemýšlím, všechno, co se Aglaje stalo, se mělo stát mě. Ona byla nejlepší, já chtěla být nejlepší. Ona se zamilovala do Jossiho, já chtěla Jossiho pro sebe. Ona mě měla ráda, já ji nenáviděla… Vlastně jsem někde ve skrytu duše byla ráda, že zemřela.
„Jen jsem si na ni tak vzpomněl…“ omluví se mi Jossi. Pro něj je to vyřešené. Pro mě ne.
Kousnu se do rtu. „Nechci, abys -“
„Pomóóóóc!“ dolehne k nám Richardovo zaječení.
Oba jako na povel vyskočíme na nohy. Pátravě se zahledím na Jossiho: „Taky jsi to -“
„Ano,“ souhlasí.
„Myslíš, že bychom -“ zkusím to znova.
„Ano,“ přitaká i tentokrát.
„Podáš mi prosím můj -“ začnu do třetice všeho nejlepšího a ohlédnu se. Jossi mi už podává mou zbraň. A i přesto, že jsem ani tentokrát nedokončila větu. Vzdor napjaté situaci, že jsme si nebyli jistí, co se děje, zda je Richard ve skutečném nebezpečí, zda je důvod se plašit, vzdor tomu všemu – mě to potěší.
Richard
Jak mne inspiroval Jossi, vyrazil jsem k Awaiovi a Kuroovi, abych je požádal o lekce šermování. Byli totiž jedním slovem úžasní! A to na sobě měli to své podivné brnění i silné kabátce, aby jim nebyla zima. Nedokázal jsem si představit, jak bych mohl já bojovat v tom kožichu, co jsem na sobě měl navlečený já, a navíc skoro po kolena zabořený ve sněhu, ale to jsem neřešil, spíš jen je jen tiše obdivoval a zkoušel si představovat, jaké by to bylo, kdybych byl takhle hustej já. Navíc, nebylo to jen tím, jak dobře jim to šlo, ale i tím prostředím, které si na trénink vybrali – skály, strž, stromy, keře obalené vrstvou sněhu, které vypadaly jako pocukrované… dokonalý. Jako z nějakýho filmu.
Kuro, tedy ten červenovlasý (fííha, už si je začínám pamatovat!), si po chvíli všimnul, že postávám kousek od nich a toužebně sleduji, jak si vyměňují tvrdé údery, a houknul na mě: „Hej, Richarde, nestůj tam tak, to přináší smůlu! Nechceš si to spíš taky zkusit?“
Zachvěl jsem se radostí. „To bych mohl…?“
„Jasně, pojď sem. Awai, dovolíš?“ kývne Kuro na svého kolegu. Svléknu si kožich a odhodím ho do sněhu, aby mi nepřekážel. Awai mi mezitím podává meč. Potom ještě upraví mé držení zbraně a poodstoupí. Kuro se na mě usměje: „Už jsi to někdy držel v ruce? Víš, jak s tím…? Ne? Fakticky ne? Aha. Aha,“ odmlčí se a zamyslí. „Awai? Nějaké tipy pro výcvik nováčka? Vysvětloval jsem ti to někdy, když jsi byl mým panošem? Tys to v té době už věděl, že ano? Zatraceně… co s tebou, Richarde…?“
„Víš, je to už dávno, co jsme se to učili,“ dodá Awai. „Umění boje je totiž pro Lovce nutnost, věnujeme se mu již od dětství. No, pokud si to vybavuji dobře, máme dva druhy boje – obranný a útočný. My Lovci jsme se obrannému moc nevěnovali… my se nebráníme, my prostě útočíme.“
Zaváhám. „A co když je soupeř silnější než vy?“
Kuro se zazubí. „To se nestává.“
„Ale co když?“ dožaduji se.
Awai pokrčí rameny. „Tak do toho stejně jdeme. My… byli jsme placení za výsledky. Zvláštní. Někdo tomu říkal odvaha, někdo bláznovství…“ Zavrtí hlavou. „Každopádně, když to vezmeme úplně od podlahy… máme zóny útoku a obrany. Hlavu, pravou ruku a pravý bok, levou ruku a levý bok, pravou nohu, levou nohu, trup a záda. Ukážu ti, jak se v určitých případech bránit…“ Předvede mi, jak ustupovat, jak zvedat meč, jak jej přetáčet v ruce a mě to přijde jako naprostá bomba. „Tak. A teď si to zkus s Kuroem.“
Zarazím se. „To jako fakt?“
„No jasně, teorie je na nic. Až dojde ke skutečnýmu boji, je důležitá praxe. Anebo se můžeš pokusit protivníka unudit vypravováním o tom, jak důležité si je v boji hlídat trup nebo jak zákeřné je útočit na nohy,“ mrkne na mě Kuro a v rychlosti si sváže vlasy do ohonu, aby se mu nepletly do očí. „Pojď blíž. Když na tebe zaútočím seshora…“ Bleskově pozvednu meč a odrazím jeho pomalu vedenou ránu. „Dobře. Když zleva…“ V rychlosti skloním meč a opět jej odmrštím. „Dobře. A když zaútočím na tvou levou nohu…“ Div si nepřekroutím ruce – a radši uskočím stranou, protože bych se ho zbavit nestihl. Kuro pokývá hlavou. „Hmmm. Nevypadá to s tebou tak zle.“
„Myslíš?“ zaraduju se.
„Ne, nemyslím, ale chtěl jsem tě potěšit,“ ušklíbne se Kuro.
„Boduješ!“ zajásá Awai a já si uvědomím, že tihle dva jsou víc než cokoliv jiného hlavně puberťáci. Awai si všimne mého posmutnělého výrazu: „Hej, no tak, Richarde, netvař se takhle! Jen tě tak zlobíme. Záleží samozřejmě na tréninku a pečlivé koordinaci celého těla. A Moci, ale to prý v tvém případě nehrozí. Zkuste si ještě pár výpadů…“
Kuro mi vysvětlí, jak na mě bude útočit, a pomalu zrychlujeme tempo. Ve chvíli, kdy si začínám myslet, že už mi to celkem jde, sklouzne Kuroův meč po mém a řízne mě do ruky. Jen trošku, jen tak letmo se objeví krev, ale je to dost na to, abych se leknul. „Au!“ vyjeknu.
„Promiň,“ omlouvá se Kuro kajícně. „To jsem nechtěl… Dobrý?“
Rychle zkoumám vážnost zranění. Je to jen škrábnutí. „Dobrý. Moje vina.“
„Asi by sis měl odpočinout,“ doporučí mi Awai. „Musíš být unavený.“
„Nejsem unavený!“ zavrtím rychle hlavou, také proto, že je to pravda. „V pohodě. Jen -“
„Odpočiň si,“ zdůrazní i Kuro.
Trhnu rameny. „Jak myslíte…“ souhlasím neochotně a poodstoupím. Awai mi vezme zbraň a opět začne s Kuroem trénovat. Povzdechnu si a zamyšleně pohlédnu na svůj kožich, který jsem předtím mrštil stranou. Není mi zima… To bude tím, že jsem se zahřál šermem, vysvětlím si vzápětí a jsem tím docela spokojený. Sotva zdvihnu hlavu, zjistím, že se Awaiovi podařilo vyrazit Kuroovi zbraň z ruky a ta jenom těsně prolétne kolem mého ucha. Hlasitě si oddechnu (měl jsem vlastně štěstí, stát jenom kousek stranou a byl by ze mě Van Gogh) a sehnu se pro ten meč do sněhu.
Ovšem ve chvíli, kdy se dotknu jeho čepele, se stane něco fakt divnýho. Na okamžik se mi zatočí hlava a mám skoro pocit, že omdlím, jako kdybych sestupoval po schodech a v domnění, že bude ještě jeden schod, se zarazil o podlahu. Je to ale jenom vteřinka, protože vzápětí se vzpamatuju a zjistím, že jsem někde docela jinde. Skláním se sice nad Kuroovým mečem, ale… nejsem už tam v tom lese jako před chviličkou. Vyděšeně se rozhlédnu. Jsem na nějakém nádvoří či co, kolem mě se všude bojuje, muži s nějakými děsivými tvory, kteří by se dali nejlépe popsat slovy „noční můra každýho dítěte“. Vypadalo to skoro jako kostlivec, ale bylo to zahalené v jakémsi tmavém oparu a mělo to obrovské ostré drápy. A nemělo to nohy. Tak nějak se to… vznášelo. Rukou si zakryju ústa, abych nevykřiknul. Nikde není ani stopy po sněhu, všude je bahno smíšené s krví a lehce poprchává. Klopýtavě ustoupím nazad a zády se opřu o nejbližší stěnu. Slyším křik, řinčení zbraní, před mým nosem prolétne šíp, div že mě nezasáhne.
„To není možný. Co tady dělám? Kde to jsem…?“ zašeptám. „Piko přece nedělá halucinace… to bych věděl. Tohle se mi musí zdát… určitě…“ Zoufale se sesunu na bobek a prsty se dotknu hlíny pod svýma nohama. Je skutečná, pod mým dotykem se nerozplyne. Zachvěji se. „Co to má znamenat? Já chci zpátky…“
V té vší vřavě zahlédnu Kuroa. Má na sobě brnění, ale docela jiné než to, ve kterém vyjel od krále Jina, na čele uvázaný modrý šátek, což zajímavě kontrastuje s jeho červenými vlasy – které má ovšem o dost kratší, z tohohle rozcuchu by si culík hned tak neudělal. Ale je to určitě on, nepochybně. Přebíhá nádvoří a volá za sebou rozkazy. Následuje ho skupinka asi deseti ozbrojených mladých mužů. Kuro na ně mluví nějakým divným jazykem. Pak naznačí, aby se bránili štíty. Všichni tak učiní. Na jejich hlavy se snese salva šípů, kterou vypálí několik těch hnusných stvoření, kteří prolomili bránu, svými obrovskými luky. Jeden mladík se kryl špatně a je zasažen. Padne na bok, upustí štít, chrlí ze sebe krev a evidentně trpí. Kuro se po něm ohlédne a naznačí vedle stojícímu vojákovi, aby jej dorazil. Ten tak učiní. Ohromeně to počínání sleduji. Neudržím se.
„Kuro!“ vykřiknu.
Kuro se na mě ani neohlédne, pokyne svým mužům, aby pokračovali v chůzi. Pak se ale otočí, docela mimoděk, a teprve nyní spatří svůj meč. Zaváhá, pohledem vyhledá své druhy, kteří se mezitím pustili do křížku s těmi… duchy… přízraky… či co to je, jisté však je, že nemají zbraně, nýbrž zákeřně útočí svými dlouhými drápy, což vysvětluje tu krev všude okolo. Blah. Na okamžik to vypadá, že si to Kuro rozmyslí a přece jenom jim půjde pomoct, ale nakonec se pro svůj meč rozhodne vrátit. Další salva šípů. Kuro s ní však tentokrát nepočítá. Dva se do něj zabodnou, jakmile se otočí – jeden do ramene, druhý do zad. Zapotácí se a poroučí se k zemi. Vyjeknu a přiskočím k němu.
„Kuro!“ opakuju.
„Richarde!“ Uvědomím si, že mi na tvář přistála facka. A vzápětí druhá. Zamrkám a uvědomím si, že hledím Kuroovi přímo do obličeje. „Vzpamatuj se! Vnímáš…?“
„Kuro!“ zajásám. Ten na mě němě vytřeští oči. „Ty jseš živej!“ Obejmu ho. Překvapený ex-Lovec se mi pokusí vysmeknout, ale já ho držím pevně. „Viděl jsem tě umřít nebo tak něco! Bylo to strašný!“ zařvu mu do ucha. „Byl jsem někde jinde a -“ zarazím se, rozhlédnu, a konečně jej pustím. Jsem zpátky v tom lese. Všude je sníh, naproti mně stále ještě trochu vyšokovaný Kuro, vedle něj stejně ustaraný Awai. „Co… co se stalo? Kde jsem to byl? Viděli… viděli jste to taky?“
Awai zavrtí hlavou. „Nikde jsi nebyl, jsi tu s námi celou dobu. Ale choval ses divně… Pocítili jsme použití Moci. To je tady moc nebezpečné. Proč jsi to udělal? A vlastně… kde se v tobě bere Moc? Ty přece nejsi obyvatel naší Země, abys mohl Moc používat…“
„Ne,“ zavrtím zběsile hlavou. „Byl jsem v nějaký… tvrzi či co. Uprostřed bitvy s něčím fakt divným. Pršelo,“ líčím jim živě. Awai a Kuro si vymění zvláštní, udivené pohledy. „A tys tam byl taky, Kuro! Velel jsi nějaký jednotce… a měl jsi modrej šátek,“ popisuji situaci. Kuro zbledne. „Nekoukej na mě takhle, jako bych byl nějaký blázen! Byl jsi to ty, určitě! Hmmm, možná jsem viděl budoucnost nebo tak něco… Ale pokud jo, tak se mi to vůbec nelíbí!“
„To nebyla budoucnost,“ zamumlá Kuro. „To byla minulost.“
„Vždyť jsi umřel!“ nevěřím mu. „Zasáhly tě dva šípy!“
Kuro přikývne. „Ano, zasáhly mě… ale nezemřel jsem. Na tu bitvu si moc dobře pamatuju, musel jsem se vrátit -“
„- pro meč,“ doplním za něj.
„To je pravda…“ souhlasí Kuro potichu a pátravě si mne prohlíží. „Ale jak…?“
Pokrčím rameny. „Viděl jsem to.“
Oba ex-Lovci se ponoří do mlčení. Pak Awai prohlásí: „Dává to smysl. Dává to smysl, Kuro. Vládkyně Anna měla přece dar vidět do budoucnosti. Proč by její bratr nedokázal vidět do minulosti?“ Kuro rozvážně pokývá hlavou. „I když,“ pokračuje Awai zamyšleně, „tato jeho schopnost nám nebude moc platná… Možná bude přímo nebezpečná. Vládkyně je hodně citlivá na použití Moci, proto zakázala všem mágům, aby nadále Moc využívali. Takhle ji na sebe jenom zbytečně upozorníme…“
„Neudělal jsem to schválně!“ dušuju se. „Prostě to najednou přišlo…“
„Nikdo ti nic nevyčítá,“ ujistí mě Kuro. „Jenom… je to nezvyklé.“
Poodstoupím. „To věřím. Ale vážně, rozhodně bych -“ Za sebou uslyším fakt divnej šramot. Ohlédnu se a strnu. V ten okamžik v sobě pozbudu veškerou duchapřítomnost. Hledím totiž na něco… no, fakt divnýho. Pravda, není to tak strašidelný jako ten… démon v té mé… vizi, ale rozhodně mi z toho není příjemně po těle. Je to tvor daleko vyšší než já, mohutný, svalnatý, tmavé pleti a s obrovskými čelistmi, ze kterých vyčnívaly velké a dlouhé tesáky. A najednou se v jeho pracce objevila nebezpečně vyhlížející dýka a tou po mě seknul. Aniž by mě třeba upozornil, že hodlá zaútočit, aniž by se jakkoliv zatvářil – najednou po mně prostě skočil a jeho zbraň minula můj krk jenom o pár milimetrů. „Ježišmarjá…!“ dostal jsem ze sebe, pokusil se ustoupit, zakopl a spadl. Fakt oduševnělý. V ten okamžik se vedle mě naštěstí objevil Kuro, ve chvíli, kdy ke mně běžel, zvedl ze země meč, přetočil jej v ruce a jediným ladným pohybem ruky usekl tomu tvorovi hlavu. Na můj obličej dopadla sprška krve, temné, husté a smradlavé. Znechuceně jsem si ji setřel z nosu a ze rtů. Chutnala tedy hnusně. „Co to – co to sakra bylo?!“
„Skřet. Vstávej,“ pobídl mě Kuro a pomohl mi na nohy. „Měli bychom odsud okamžitě vypadnout.“
„Tihle parchanti vždycky útočí ve skupinkách,“ dodal Awai. „A my jim zabili zvěda.“
„To je důležitý vědět,“ souhlasím a vzápětí zjistím, že jich je kolem nás neskutečně mnoho. Obklíčili nás. „Do prdele!“ ujede mi mezi rty.
Jeden ze skřetů, asi nějaký vůdce či co, protože vlasy… no, spíš srst na hlavě měl kratší než ostatní, ozdobenou korálky a kousky něčeho, co vypadalo jako prsty a kůstky, ale odmítal jsem si to přiznat, tak tenhle typas k nám učiní krok a zavrčí: „Estli se vzdáte, uvidíte, bude to příjemnější pro nás všecky.“
Awai se usměje: „Proč bychom to dělali?“
„Enom si vás vodvedeme do našeho tábora a vyžádáme si na vaše hubený beinský krky ňáký to tučný výkupný,“ vysvětlí nám skřet. V jedné ruce si přitom pohazuje sekyrou tak velikou a evidentně dost těžkou s takovou bezstarostnou lehkostí, jako by to byla pouze gumová atrapa pro děti. Ovšem ta zaschlá krev a zbytky vlasů, patrně, na jejím ostří mě přesvědčí, že o žádnou hračku v žádném případě nejde. „A jak nad tim tak dumam, možná vás ani nesežereme. Nebo ne aspoň neska,“ zasměje se a ostatní skřeti se k němu pobaveně přidají. Střelím pohledem po Kuroovi. Stejně jako Awai se zubí od ucha k uchu. Zkusím odhadnout počet skřetů. Tak dvacet, možná víc. Kdybych přivolal i Tinetophe a Jossiho, pobili by je během chvíle, ale takhle… zaváhám. Mám to zkusit…? „Enom nevim, estli za ty vaše hubený beinský krky bude chtít někdo cálovat. Nevypadáte totiž moc jako z ňákýho šlechtickýho rodu…“ zauvažuje.
Využiju jeho nepozornosti. „Pomóóóóc!“ zařvu.
Vůdce skřetů mě chytne pod krkem. „Koho se tady asi tak dovoláš, holobrádku?!“ zafuní mi od obličeje. Kdyby mě neškrtil, nejspíš bych mu vzápětí doporučil Tic-Tac, takhle jsem jenom pracně a s nasazením všech zbývajících sil pípnul:
„Ka – kavalerie -“
„Seš vtipnej,“ usoudí skřet (patrně aniž by tušil, co to slovo kavalerie znamená) a pustí mě. Dopadnu do sněhu a chvíli lapu po dechu. Awai se lehce dotkne mého ramene, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Přikývnu. Awai se zase napřímí a prsty obtočí kolem rukojeti svého meče. „Hej, ty fracku, to by nebylo chytrý. Rači mi rovnou odevzdejte svý zbraně, jo?“ pokračuje skřet, který si patrně jeho pohybu všimne. „Za vaše zdechliny mi nikdo nedá ani pěťák.“
„Pak je škoda, že ti kazíme kšeft, „polituje jej Kuro a vyrazí kupředu.
A přitom mě odstrčí, asi aby mi tak dal najevo, abych se držel zpátky. Což se mi samozřejmě nelíbí! Přece se nenechám jen tak bránit?! Rozhlédl jsem se. Jakmile jsem si všimnu, že se ke mě blíží skřeti dva, vytáhl jsem svou super krátkou dýku od Tinetophe a zaujal bojové postavení, jak mi to předtím ukázal Awai. „Uvidíme, jak se mi budou lekce šermu hodit,“ usmál jsem se sám pro sebe. Nutno podotknout, že trénink s Kuroem byl docela o něčem jiným než boj s těmihle… tvory. Jednak proto, že Kuro na mě útočil pomalu a nebylo tak těžké odhadnout, na jakou stranu povede úder, ale také proto, že Kuro se oháněl jenom jedním mečem, zatímco skřeti vším možným, tedy dýkami, meči i sekerami. Jeden skřet se mi dostal až k tělu. Uskočil jsem, ale stejně mi jeho dýka prosekla tričko a zcela tak znehodnotila obrázek pejska na hrudi. Rozhodl jsem se jej tedy odzbrojit a zabít, ale nějak se mi to nedařilo, tím spíše, že druhý skřet se objevil za mnou a kdybych se nesklonil, asi by mi uťal hlavu. Proklouznul jsem pod nima a pohledem vyhledal Awaie a Kuroa. Boj se skřety jim nečinil sebemenší problémy, vypadalo to, jako by jen tak trénovali, přetáčeli se kolem nich, vesele na sebe pokřikovali a zůstávala po nich jenom krvavá spoušť a mnoho odsekaných končetin. Vlastně vypadali, že se báječně baví!
Hmmm. Takže jsem za lempla jenom já, pomyslím si. Měl bych se trochu snažit… Vyskočím tedy na nohy, přímo za jednoho skřeta, a s rozmachem mu tnu po krku s úmyslem když už ne mu useknout hlavu, tak aspoň poškodit páteř. Zásah! Vydám ze sebe vítězný pokřik, jakmile se můj nepřítel sesune k zemi – a vzápětí si zjistím, že zatímco jsem jásal, další skřet mě zahnal do kouta k jednomu ze stromů. A asi abych mu neutekl, přibodne mě svou dýkou skrze rukáv (a možná i ruku? v tom zápalu boje vlastně ani nevím) ke kůře té dřeviny.
„Toho nezabíjej!“ křikl na něj vůdce skřetů, právě bojující s Awaiem, ale skřet si patrně myslí, že nechat mě naživu není tak dobrý nápad, protože k mému znechucení se mě snaží zakousnout. Jeho dlouhé, špičaté zuby se zalesknou kousek od mého hrdla. Až teď mi dojde, že bych se mohl pokusit bránit, ale sám jsem překvapený tím, že nemám čím. Dýka mi asi už někdy předtím vypadla z ruky. Ani jsem si toho nevšiml. Divné. Ani necítím bolest. Ještě divnější… Pokusím se na dýku dosáhnout, zatímco skřetovy tesáky se mi zaryjí do krku. Má zbraň je zabodnutá v hromadě sněhu, je příliš daleko… Ne, musím to zvládnout… useknu mu nejdřív ruku, abych se osvobodil docela, pak hlavu a –
Svist. Skřet v mžiku přijde o ruku a vzápětí i o hlavu.
„Jo! Jsem dobrej!“ zaraduju se – a hned se zase zarazím. „Hej, to jsem nebyl já!“
„To bych řekla.“ Úšklebek. Tinetophe. Kdo jiný. „Jsi zraněný…?“
Zavrtím hlavou a konečně seberu svou zbraň. „Ne.“
„Jsi zraněný. Já se tě neptám, já ti to oznamuju. Drž se stranou, tohle vyřídíme my,“ poručí mi a ukáže mi, kdy mám stát, aby se mi nic nestalo, podobně jako to předtím udělal Kuro. Dotkne se mě to. Copak jsem malé dítě? Copak se o sebe fakticky nedokážu postarat?! Dokážu, zatraceně! Ostatně, někdo jim přece musí krýt záda, ne? A navíc… od Kuroa bych tuhle poznámku přežil, ale od Tinetophe… ne. To nejde. Musí pochopit, že jsem taky schopnej. Obhlédnu situaci. Skřetů je teď už podstatně méně.
„Stačí, když dostaneme toho kluka!“ rozhodne vůdce skřetů, který po potyčce s Awaiem přišel o ruku, ne však o svou bojovnost, a vzápětí jsou u mě tři. Ustoupím. Jak to říkal Kuro…? Že je zákeřný útočit na nohy? Zkusím to tak a slavím úspěch, s něčím tak podlým skřeti nepočítají, dva zasáhnu, jeden dokonce spadne na zem, neschopný dalšího kroku, zatímco toho druhého to rozladí, celý nepříčetný po mě skočí, já se po něm oženu dýkou, přičemž jej zraním znovu a jenom více rozčílím. Vydá téměř zvířecí zachroptění a srazí mě na zem. Pokusím se bránit. Zakousne se mi do ruky. Zavřísknu a snažím se mu vymanit. Mám totiž pocit, jako by mi chtěl rozdrtit kosti. Nejde to, drží mě pevně. Vší silou mu vrazím dýku do zad. Pouze se tlak na mou paži znásobí. Převalím se přes něj a opět do něj několikrát zabořím ostří své zbraně. A pak se náhle překulíme z převisu. Rovnou do strže.
Kuro
Spokojeně dorazím posledního chrčícího skřeta a otřu ostří meče o kalhoty. Nesnáším, když mám svou zbraň špinavou. Později bych si ji měl vyčistit, ať se zase pěkně leskne. Vzhlédnu. Awai bedlivě zkoumá zabité nepřátele a hodnotí jejich zbraně. Zachytí můj pohled a zavrtí hlavou: „Nemají u sebe nic, co by se nám hodilo. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Tyhle tlupy jsou stejně nejhorší… Přepadávat nic netušící civilisty… Ohavné. Nesnáším skřety.“
„Já vím,“ přikývnu. „Ale měli bychom je pohřbít.“
Awai se zamračí. „Proč? Je to jen zbytečná práce navíc.“
„Uznávám, že kopání hromadnýho hrobu by bylo časově poněkud náročný, ale alespoň bychom je měli zapálit. To bychom udělat měli,“ slevím. „Jednak kvůli smradu z tlejících těl, jednak kvůli zvěři, která by jejich ostatky všude roztahala, jednak kvůli nám, protože až jejich mrtvoly objeví jejich druhové, budou chtít zjistit, kdo jim to udělal… a jednak proto, že zrovna s nimi máme my dva hodně společnýho.“
„Ale? Například?“ podiví se Awai.
Ušklíbnu se. „Zabíjení pro peníze.“
„Tihle nás ale nechtěli zabít,“ podotkne Jossi a pohladí Tinetophe po rameni. „Tihle šli po – kde je Richard?!“ lekne se. To, že kolem sebe nikde nevidím nikde překážet toho komického civilistu z lidského světa, si taky uvědomím až teď. Přejede mi mráz po zádech. Že by ho někdo z nás v zápalu boje zranil nebo snad… zabil…? Ne, to není možné, někde by tu přece musel být… „Kdy jste ho viděli naposledy?“ dožaduje se Jossi.
Pokrčím rameny. „Na začátku té šarvátky…?“
„Já ve chvíli, kdy jsi mu pomohla od toho skřeta,“ otočí se Jossi na Tinetophe. „Takže…“
„Takže jsem ho jako poslední viděla já, rozumím,“ zachmuří se Tinetophe. Pečlivě si prohlížím její tvář. Prý je krásná. Nevím. Možná to dělá ta skřetí krev nebo ty rozcuchané vlasy, ale vážně se mi nezdá nijak zvlášť přitažlivá. Má příliš velké oči, příliš malý nos – a ještě k tomu pršák, příliš našpulené rty… A navíc, vůbec si nejsem jist její rasou. Aytar není, není ani tak vysoká, ani nemá správný aytarský půvab nebo špičaté uši. Bein také není, není tak drobná, ani nemá tak veselou povahu nebo ostré zoubky. A schwebien nebo santorie být nemůže, nevšiml jsem si, že by skrývala křídla. Je divná. A má předkus. Vlastně není krásná ani trochu. „Byl zraněný… řekla jsem mu, aby se nezapojoval do boje, že to zvládneme…“
Awai nakrčí nos. „Takže klidně může být mrtvý?“
„Ne!“ odsekne Tinetophe. „Takový blázen není, aby bojoval, i když -“
„Není?“ přeruším ji ironicky. „Mluvíme oba o tom samém Richardovi, že ano…?“
Tinetophe se na mě ledově zadívá. „Samozřejmě.“
„Oceňuji tvůj optimismus, Tinetophe, ale musím souhlasit s Kuroem,“ zastane se mě Awai. „Je to cvok. A kromě toho, zjistili jsme, že… že Richard v sobě dokáže vyvolat Moc.“ Jossi i Tinetophe na něj překvapeně pohlédnou. „Docela mimoděk, to je pravda, ale skutečnost, že v sobě Moc má, zcela mění situaci. Bude ji používat, ať už vědomě nebo ne, a už nebudeme pro Vládkyni neviditelní. Najde nás. Najde nás a nechá zabít.“
Tinetophe zavrtí hlavou. „Ne nezbytně. Znám byliny, které v něm Moc dokáží potlačit.“
„To ho chceš omámit?!“ nesouhlasí Jossi. „To by byl na nic!“
„Už takhle je na nic!“ zavrčí Tinetophe.
Odkašlu si, abych si získal jejich pozornost. „Ale no tak, klid. Vy si asi neuvědomujete to nejdůležitější, přátelé. Že tu Richard stále není,“ připomenu.
„To je pravda. Jak se ale mohl vůbec ztratit?“ zamračí se Jossi. „Měli bychom -“
„Počkej, počkej. Kdo tě vlastně udělal velitelem výpravy?“ ozve se vzpurně Awai.
Zaváhám, moc dobře si uvědomuji, jak je to zbytečné, ale… musím se za něj postavit. „Jo, proč nám rozkazuješ zrovna ty, Jossi?“ přisadím si.
Tinetophe se zatváří velice divoce, jako nějaké zvířátko. Vzhledem k tomu, že je mrňavá a blonďatá a má ten nos jak čumáček, nevyzní to nijak děsivě. „Vy dva jste, pokud se nemýlím, jenom na boj! Tak zkuste laskavě držet huby a snažte se být trochu užiteční!“
„Tak dost, všichni tři,“ přeruší nás Jossi a my zmlkneme. Jossi má v sobě jakousi zvláštní, těžko popsatelnou autoritu. Asi to bude tím, jak hrozně je vysoký. Rozhlédne se. „Zase tolik možností, kam by se vytratil, tu není. A žádný skřet přežít nemohl, aby jej odtáhl. Navíc, toho bychom si přece všimli…“ pokračuje. Mám chuť podotknout, že jsme si nevšimli ani, že zmizel, ale nakonec si to rozmyslím. Není důvod dál zbytečně provokovat, protože další a další hádky, to by nám teď ještě scházelo.
Vztekle na sebe všichni zíráme, a trvá to chvíli, než Awai pozvedne ruce před sebe, jako by se vzdával. „Tak jo, tak jo, nechme toho. Richard je teď důležitej. Třeba… třeba se vrátil do tábora, k ohni,“ navrhne Awai. „Kožich má tady, mohla mu být zima…“
Přikývnu. „Konečně zajímavá a logická úvaha,“ pochválím ho. „Měli bychom se tam rozhodně zajít podívat.“
„Já tam skočím,“ přihlásí se Jossi a odběhne.
Využiju toho, že Tinetophe kolem sebe nemá toho svého nohsleda a obránce, a zasyčím na ni: „Kromě toho, Richard není na nic. Proč to o něm říkáš? Nemáš důvod jej takhle odsoudit jen proto, že se ztratil! Vždyť s ním to není tak beznadějné! Snaží se. Chce se o nás něco dozvědět, něco se naučit -“
„Ne proto, že by ho to zajímalo, ale z toho důvodu, že mu to přijde zábavné!“ vyštěkne na mě.
Stisknu rty. „To je to samé. Já se také učil na Lovce, protože mě to bavilo.“
„Tím by ses ale neměl chlubit,“ setře mě chladně.
„O co ti jde?“ podivím se upřímně. „Proč jsi s námi vlastně jela, když ti to všechno tak hrozne vadí?!“
Tinetophe pohodí hlavou. „Jin mi to nařídil.“
To mi už stačí. „Nařídil?! Myslel jsem si, že jseš Ochránkyně!“ zaječím na ni.
„Jsem!“ odsekla.
„Pak v tom případě nechápu, proč se jako Ochránkyně nechováš!“ pokračuji rozladěně. „Sama jsi teď řekla, že ti nařídil, aby ses starala o Richardovo bezpečí! Tak jak se mohlo stát?!“
„Co jsem podle tebe měla dělat? Pověsit se mu na nohu a nechat vás bojovat s těmi skřety, jenom proto, abych mu znemožnila se do akce zapojit také?!“ procedí Tinetophe zlostně. „A vůbec nechápu, proč to vyčítáš právě mně! Proč bych za to mohla zrovna já?! Stejně jako já, i ty jsi na vině, že jsi ho nehlídal!“
„Jseš normální alibistka,“ vyčtu jí. „Tohle nebyla naše starost, ale tvoje! Jsi vlastně úplně zbytečná, když nad tím tak přemýšlím, ty i ten tvůj Jossi! Jin měl s Richardem poslat jenom nás dva, mě a Awaie, to by bylo daleko praktičtější! Jste jako koule na noze!“
„Kuro! Tohle už přeháníš! Přestaň s tím,“ ozve se těsně vedle mě. Awai.
Než stihnu jakkoliv zareagovat, Jossi se vrátí. „Problém!“ hlásí už z dálky. „Problém! Nejen, že tam Richard není, ale také… také nás tak trochu milí skřeti okradli o všechno, co jsme tam nechali. Jídlo, pití, všechno vzali.“ Otevřu ústa k otázce, ale Jossi pokračuje. „Koně naštěstí nevzali, nevšimli si jich.“ Spadne mi kámen ze srdce. To by byla skutečná komplikace. „Jestli že se tam dostali, aniž bychom o tom věděli, stejně snadno mohli unést i Richarda. Ale… koukal jsem po stopách. Nejsem sice nijak výjimečný stopař, ale řekl bych, že se do tábora vůbec nevrátil. Musí být někde tady.“
„Ale kde?“ zachmuří se Jossi. „Prošel jsem i nejbližší okolí, kam se mohl případně odpotácet. A nic.“
Mimoděk se ohlédnu ke strži. „Pak leda…“
„Zatraceně,“ zakleje Awai.
Anna
Mám příšernou zlost. Na tu hroznou lidskou bytost. Nevím, jak je to možné, ale já a ten člověk jsme nějak… propojeni. Patrně. Když pominu fakt, že jsem ráno strávila nevolností, což by se dalo velice logicky vysvětlit těmi podivnými plackami, které mi připravili mí kuchaři, teď večer jsem přišla k několika fakt divným zraněním. Na krku, na rameni a na ruce. Vypadám strašně, jako bych se snad dostala do křížku s démony, a doufám, že to ten jedinec z lidského světa prožívá ještě intenzivněji než já.
Nicméně mi tato skutečnost jenom přidělala další starosti. Jsme-li propojeni, co se stane ve chvíli, kdy jej Anía dostihne a… zabije? Zemřu i já?
„Příliš nad tím uvažuješ,“ ozve se kdesi za mnou.
Ani se k zrcadlu neotočím. „Teď na tebe nemám náladu, Tiwanaineiro.“
„Nemusíš se bát,“ povzbudí mě. „Nenechám tě zemřít.“
„Proč tolik zájmu?“ promnu si čelo. Zase mě začíná bolet hlava.
„Víš přece, že jsem na tobě závislá,“ usměje se.
Povzdechnu si. „Já vím.“
„Mluvila jsem s Aníou,“ dodá. Zvědavě na ni pohlédnu. „Byla dotčená, žes neposlala zabít Jina ji.“
Stisknu rty. „Nepřekvapuje mě to. Nikdy se neměli moc v lásce.“
„Mimochodem… chtěla bych ti něco navrhnout,“ ozve se po chvíli ticha znova. Nadzvednu obočí a vyčkávám, co z ní vypadne. Tiwanaineira váhá. Prsty jemně bubnuje na rám zrcadla. „Přemýšlela jsem, co budeme dělat,“ začne pak pomalu a opatrně. „Víš, po tom, až ta lidská bytost zemře a já budu zase volná. Chci tu zůstat s tebou, jestli mi to dovolíš.“ Přikývnu. Proč ne, na společné soužití s ní jsem si už zvykla. „A proto… proto si myslím, že bychom se měly Aníi zbavit. Jakmile dokončí tu misi a zabije toho člověka, měly bychom nechat zabít i ji.“
„Měly bychom nechat zabít i ji,“ souhlasím a přitisknu si prsty na spánky. Asi mi brzy exploduje hlava. Zatracená migréna.
Richard
Hrozně se mi líbí, jak se mi všichni pořád omlouvají. Jako kdyby něco provedli. Jenom proto, že jsem byl zraněnej a spadl do propasti. Kde mě ostatně našli, tak nechápu, v čem je problém. Pravda, potlučeného, zakrváceného a v šoku, ale našli mě a postarali se o mě, to je přece důležitý. Taky mě tam mohli nechat zmrznout. Místo toho čekali, až se probudím, a teprve potom mě odtáhli nazpět do tábora. Měl jsem štěstí, nic jsem si nezlomil, jen mám asi mírný otřes mozku. Jinak bych přece nebyl tak dlouho mimo. Každopádně to pořád není důvod se mi při každé příležitosti omlouvat. Je to milé, respektive, bylo to milé, ale později mě to začalo trochu obtěžovat. Přece jenom… víceméně jsem si za to mohl sám.
Tím spíše mi vadí, že jsou na sebe všichni nějak naštvaní. Mám mlhavé tušení, že to asi bude kvůli mně, ale unikají mi souvislosti. Tinetophe mě ošetřila, ale nepromluvila u toho ani slovíčko, Kuro ignoruje nejen ji, ale i Jossiho, a Awai se je pořád snaží neobratně usmířit, ale stejně to vždycky skončí tím, že se všichni čtyři pohádají.
Kromě toho v té době vliv pika ještě nevyprchal. Celou noc jsem se převaloval, počítal prsty, jehličí na větvích stromů, cokoliv, jen abych zaměstnal mozek pracující na plné obrátky, ale nefungovalo to – taky proto, že mě příšerně bolí ta pokousaná ruka.
Pitomej skřet. Jeho zuby jsem měl zahryznutý hluboko do masa ještě chvíli poté, co jsme se přestali kutálet a já byl zase při smyslech. Hrozně jsem se ho lekl, jak tam ležel vedle mě – taky proto, že nesnesitelně smrděl. Zařval jsem a rozhlížel se, kde mám dýku, ale musela mi vypadnout z ruky během pádu dolů. A potom jsem si toho teprve všimnul. Ten skřet byl mrtvej. Tedy, ne že bych si chtěl přidávat nějaký zásluhy, já ho nezabil. Tohohle ne. Ten smolař si musel zlomit vaz, když jsme tak zvesela váleli sudy dolů do té rokle. Musel jsem mu vypáčit čelisti, aby mě pustil. Myslel jsem, že u toho vypustím duši, ale podařilo se mi to. Kromě toho, jakmile jsem se dotkl jeho mordy, měl jsem další vizi a ta byla ještě nepříjemnější než ta první… ale nikomu jsem se s tím nesvěřil. Stačilo mi, jak na mě předtím Kuro s Awaiem koukali, když jsem jim říkal o tom haluzi s tou bitvou, v níž byl Kuro těžce zraněn. Asi mi moc nevěřili. Ach jo.
No, ostatně, nocování na zemi, přikryt jenom kožichem, který byl celý promočený, neboť jsem si ho, já chytrák, hodil do sněhu, to taky nebylo nic moc. Přeživší skřeti nám totiž všechny přikrývky ukradli. Já fakticky nemám rád skřety! Je to jako naschvál! Nejdříve se s nimi bijeme, pak si jeden hraje na Drákulu a rozkousne mi zápěstí, takže jsem vlastně mohl vykrvácet, já chudák malý, a navíc nás ještě oberou!
Každopádně, myslím, že jsem si už celkem (i přes počáteční nedůvěru, proč si to nepřiznat) oblíbil Awaie a Kuroa. Už jsem pochopil, že oba byli cvičeni na Lovce a že byli blízkými přáteli krále Jina. A že se Kuro o Awaie vždycky nějakým způsobem při výcviku staral (to ještě musím prozkoumat, to tak docela nechápu). Jenom vůbec nechápu jejich vztah k Tinetophe. Nemám teď na mysli to, že jsou na sebe nyní všichni napruzení, ale spíš ty vtípky, které na ni předtím házeli, když mi Jossi vypravoval zajímavosti z dějin Země. Pořád na ni něco hlásili a chvílemi to bylo… no, trochu krutý. Trochu mě to mrzelo, ale nezastal jsem se jí, ikdyž jsem měl na sebe kvůli tomu trochu vztek. Jenže na rovinu – tuhle rozvernou dvojici bych stejně nepřesvědčil, mají svou hlavu a svůj osobitý přístup ke všemu.
Ale ne, nechci jim křivdit, nejsou to jen rozjuchaní kluci. Třeba Kuro mě dneska rána docela mile překvapil. Chtěl jsem zchladit bolavou ruku v potoce, ve které jsme chtěli napojit – a možná i napojili – naše koně. A u břehu jsem narazil na Kuroa. Seděl tam, výjimečně mlčel a čistil si meč. A ten slabě fialově zářil. Jakmile zaslechl, že se blížím, prudce zdvihl hlavu a pohlédl mým směrem. Sotva zjistil, že jsem to jenom já, hlasitě si oddechl a naznačil mi, abych přišel blíž. Učinil jsem tak a mlčky se posadil vedle něj.
„Máš hlídku?“ zeptal jsem se po chvíli, protože to ticho mi bylo nepříjemný.
„Ne, hlídku má Awai. Já spíš jen tak… relaxuju,“ usmál se na mě a hadříkem opět přejel po celé délce meče. Ten se znovu rozzářil a pohasl.
„Hustý!“ ocenil jsem ten trik. „Co to znamená?“
Kuro sklonil hlavu, takže mu červené vlasy sklouzly do tváře a já nemohl vidět, jak se ve skutečnosti tváří. „Tenhle meč není jenom kus kovu, Richarde. Když jím někoho zabiji, absorbuje do sebe část jeho životní energie. Ta pak násobí sílu mého úderu. Dokážu z něj na jedno jediné máchnutí vymáčknout fakt hodně. Dostal jsem ho od jedné… od jedné čarodějnice.“
„Od Wynewer?“ zeptal jsem se.
„Proč zrovna od ní?“ podivil se Kuro upřímně.
Pokrčil jsem rameny. „Všichni o ní pořád mluví. Napadlo mě, že by to mohla být ona… Králi Jinovi přece vrátila panství, jak mi vysvětlil Jossi. A taky zrak. Pomohla mé sestře na trůn. Odmítla se stát sama Vládkyní. Takže… takže jsem si myslel, že to byla ona, protože jak se zdá, může tady snad za všechno.“
„Ne… nebyla to ona. S Wynewer jsem se nikdy v životě nesetkal, abych pravdu řekl. Na je to příliš vysoce postavená osobnost a já jenom bývalý Lovec. Ta dívka, co mi darovala tenhle meč, se jmenovala Maya,“ prohlásí po dlouhé odmlce Kuro a já si okamžitě domyslím, že s ní chodil. Anebo spal. „Ani nevím, co s ní teď je… kde je, s kým je…“
„Jen se nerozbreč,“ setřel jej právě přicházející Awai. „Stejně to s ní nemělo budoucnost.“
„To přece s žádným mágem,“ souhlasil Kuro.
Zamrkám. „Ale… myslel jsem, že dneska jsou všichni mágové -“
„- dobří leda tak jako dekorace na hořící hranici,“ doplnil za mě pohotově Awai.
„Boduješ!“ zazubil se na něj Kuro, ale já bych byl skoro ochotnej přísahat, že z toho byl trochu smutný. Pak se na mě otočil a zamumlal: „Promiň mi, Richarde, ten včerejšek. Kdybych dával větší pozor, kdybych zůstal s tebou… Neměl jsem se vrhnout hned do víru boje a nechat tě tam samotného. My všichni jsme Jinovi slíbili, že se o tebe postaráme. Když jsem tě pak viděl… jak jsem tam tak ležel… a vypadal jsi tak… strašně… Uvědomil jsem si, že jsem to všechno podcenil. Mrzí mě to. Slibuji ti, že se to už nebude opakovat a –“
„Nech toho,“ zamračím se na něj. „Ostatně, neměl by ses spíš omluvit Tinetophe než mně?“
„Ne,“ zavrčel Kuro.
Awai se lehce dotkl jeho hlavy: „Měl bys.“
Kuro odstrčil jeho ruku: „To neudělám.“
A tahle to tady vypadá pořád. A to nemluvím o tom, že mě i přesto, že jsem chudák marod, donutili zase vsednout na koně a jet celé odpoledne. Pervitin pomalu přestával účinkovat a já si najednou uvědomil, že jsem děsně moc unavenej. Měl jsem co dělat, abych nespadl ze sedla, a jediné, co jsem fakt chtěl, bylo dát si další lajnu. Jen malou, maličkou, na povzbuzení, abych se jenom trochu naspeedoval… Pořád na to musím myslet, i ve chvíli, kdy vjedeme do složité skalní rokliny a já si náhle uvědomím, že to všechno kolem mě nejsou jenom zasněžené kusy skal, ale zbytky domů.
„Tedy, nechci dělat sejčka, ale jste si jistí, že tady najdeme tu čarodějnici, za kterou nás Jin poslal?“ ozvu se váhavě. Jossi přikývne a naznačí mi, abych mlčel, prstem přitisknutým ke rtům. „Já bych tady teda bydlet nechtěl,“ povzdechnu si. „Jak tu může bydlet tak sama? Vždyť se tu musí nudit. Možná proto nás za ní Jin poslal. Abychom ji pobavili. Aby se neukousala nudou,“ zasměju se rozverně, ale ani Kuro, ani Awai se ke mně tentokrát nepřidají. Ošiju se. „Co je to s váma? Uznávám, že je to tu trochu depresivní, ale…“
„Jestli budeš hlučet, může nás zasypat lavina,“ ukáže Jossi směrem nahoru. Zvrátím hlavu a zjistím, že na převisech skalisek je sněhu nahromaděného tolik, že kdyby to spadlo, skutečně by nás to pohřbilo. Zatvářím se tedy chápavě a ukáži Jossimu zdvihnutý palec.
Ale povzdechnu si. „Ale stejně bych tady nechtěl bydlet. V takových ruinách…“
„Někdo tomu říká ruiny, někdo domov.“ Prudce se otočím a zarazím koně. Ve sněhu kousek od nás stojí bosá rusovlasá dívka s podobně špičatýma ušima jako má i Jossi. „Bývalo to město, ale Thaar ho nechal na výstrahu ostatním městům na Temném území vypálit a obyvatele zabít. V noci je to tu hrozně krásné, to když se všechny ty zbloudilé duše vrací do svých obydlí. Všechno tu září. Je to hrozně… magické.“
„Mystery,“ kývne na ni Kuro. „Rád vás zase vidím.“
„Kuro, Awai,“ pozdraví je čarodějnice. Okouzleně si ji prohlížím. Je překrásná! Taková… docela jiná… I než Tinetophe. Taková něžná, ale hrdá a vznešená zároveň. Pak se otočí na mě: „Richarde. Těší mě, že tě poznávám. Tak ty jsi bratr naší slavné Vládkyně…“ nadhodí a já na okamžik přemýšlím, zda to byla otázka či pouhé konstatování. „Vím, proč jsi přišel. Smím tě pozvat do svého skromného obydlí a odhalit ti, co tě čeká a nemine?“
Zaváhám. „Proto jsme sem jeli?!“
„Žádný strach. Mystery toho ví víc, než si myslíš,“ ujistí mě Kuro.
„Tak jo, jdu na to,“ seskočím z koně. Tinetophe tak učiní také (s brbláním, že mě přece musí hlídat, i když si nemyslí, že to pro naše putování za Vládkyní bude nějak přínosné) a společně následujeme Mystery do jednoho z těch zřícených domů. Jakmile ovšem projdeme polorozpadlými dveřmi, ocitneme se v útulné místnůstce, vytopené velkým krbem u stěny, ozářené i přesto, že je den, mnoha svíčkami. Všude visely nějaké bylinky a ve vzduchu byla cítit zvláštní vůně, která mi lehce připomínala vanilku. Čarodějnice nám pokynula, abychom se posadili k malému kulatému stolečku uprostřed světnice. Sednul jsem si na jednu ze zajímavě vyřezávaných židlí a pozoroval, jak se Mystery ladně pohybuje po místnosti. Nejprve něco hodila do svíčky, která stála uprostřed stolku, až to blaflo (a Tinetophe bezmyšlenkovitě hmátla po zbrani, načež se tomu musela sama ušklíbnout) a pak se už posadila před nás.
Opět jsem tak mohl obdivovat její půvab. Dlouhé rezavé vlasy, propleteny v mnohé copánky, jí lemovaly dokonale oválný obličej, na tvářích a na bradě ozdobený snad tetováním, snad nějakou magickou kresbou, a jakmile si všimla, jak dychtivě si ji prohlížím, usmála se. „Nepřejdeme radši rovnou k věštbě?“ nahodila. „I když samozřejmě vím, že něčemu tak nesmyslnému nevěříš…“
„Tak proč to vůbec děláme…?“ podivím se.
Usmála se ještě zářivěji. „Protože si to Jin přeje.“
„Poslyšte, a je to nutný…?“ zaúpím.
„Jistě že je to nutné!“ odpoví mi ostře čarodějnice a vrazí mi do dlaně hrst jakýchsi bílých placatých kamenů. Její ruce s dlouhými bílými prsty jsou překvapivě studené. „Hoď je na stůl a uvidíme, co pro tebe osud přichystal.“ Moc se mi nechce, ale nakonec tak učiním. Rázem zjistím, že ve chvíli, kdy jsem je pustil ze svého sevření, změnily barvu. Některé zářily modře, jiné červeně, některé dokonce žlutě… ohromeně jsem si je prohlížel. Vypadalo to skoro jako… jako nějaké kouzlo. Mystery na ně dlouho beze slova pohlížela a pak řekla jenom: „Aha.“
„Co, aha?!“ reaguji zaskočeně. „Víc mi k tomu neřeknete…?“
„Říkala jsem ti, že je to jenom ztráta času,“ zavrčí Tinetophe.
„Co znamená to aha?“ dožaduji se.
„Čeká tě mnoho zajímavého a nebezpečného. Setkáš se s velkým počtem nepřátel a ne vždy z toho vyvázneš s čistým štítem a beze ztrát,“ zamumlá Mystery a zase se na několik minut ponoří do mlčení. „Ne všechna tvá rozhodnutí budou správná, i když se budeš rozhodovat podle svého nejčistšího svědomí. Vidím, že něco skrýváš… něco, co bys neměl tajit, něco, co je ošemetné…“ Cítím, jak rudnu. Kousnu se do rtu a radši se tvářím, jakože mě hrozně moc zajímají ty pitomý kameny. Co když totiž mluví o tom peří, které mám právě v tuhle chvíli v kapse…? „Může to pro tebe být i nebezpečné. Ale tato linie času ještě není pevně daná, můžeš ji změnit, jestli budeš chtít. Navíc ti vlastně v jednom ohledu může… pomoct. Je to skutečně ošemetné…“ zopakuje.
„A co Anna? Teda… Vládkyně,“ vzpomenu si, abych to zakecal.
„Ano,“ přikývne Mystery. „Setkáš se s ní. Vidím, že mezi vámi je nějaké… spojení…“
Potřesu hlavou. „Jo. Jsme sourozenci.“
„…a vidím, že právě ve spojitosti s Vládkyní se dopustíš jednoho ze svých děsivě chybných činů,“ dodá Mystery. Cítím, jak mě polije ledový pot. „Ale můžeš se uklidnit. Nemáš přece důvod mi věřit. Vlastně mi ani nevěříš, jenom jsem ti nasadila brouka do hlavy, je to tak? Jenom jsem ti dala důvod přemýšlet. Několik vteřin. Několik minut. Možná dní, ale nechci ti až tolik fandit. Pak na to zapomeneš. Takže buď bez starostí.“
„Hustý,“ zaraduji se. Má pravdu, najednou mi to už tak „děsivé“ nepřijde. „A kde ji máme hledat?“
Mystery zavrtí hlavou. „To kameny neříkají.“
Tinetophe si hlasitě odfrkne. „Jistě že ne.“
„Vlastně ani nemusí,“ pokrčí Mystery rameny a rozloží na stolek jakousi mapu. „Víš to ty sám, Richarde. „Copak ty to nevíš? Ukaž, podej mi svou ruku.“ Její dotek je stále děsivě chladný. Donutí mě roztáhnout prsty a natáhnout je kousíček nad mapou. „Ty to přece cítíš. Jen na to místo musíš ukázat.“ Nechápavě na ni pohlédnu. „Soustřeď se,“ napomene mne. Zavřu tedy oči a snažím se koncentrovat, ale nejde to. Navíc, v tom jednom místě to začíná pálit. Skoro jako kdybych držel ruku nad plamínkem svíčky. Rychle ucuknu. „Cítil jsi to, že ano?“ dožadovala se Mystery a tvářila se přitom nadmíru spokojeně. Jsem zmatený. Takže to pálení… to bylo místo, kde se Anna skrývá…? „Kde?“
„Hmm, tady… tuším,“ zapíchnu prst do mapy.
Tinetophe se nakloní nad stolkem: „V Mai? To je směšné!“
„Není důvod to zpochybňovat,“ převeze ji Mystery. „V Richardovi dřímá velká Moc.“
„Toho jsem se právě bála…“ zamumlala Tinetophe. Mystery nadzvedla obočí. „Víte, když bude Richard používat Moc bez uvážení, a jako že asi skutečně bude, vždyť se na něj podívejte, co je to za… za člověka, pouze na nás bude upozorňovat všechny nepřátele. Chtěli jsme Zemí projít nepozorováni, až k Vládkyni…“
Mystery se ušklíbne. „To se vám nepodaří. Vlastně by to beztak už ani nešlo. Jedna ze služebnic Vládkyně, bývalá nájemná vražedkyně Anía, už po všech větších městech Země nechala vyhlásit na hlavu téhle lidské bytosti velkou odměnu. Každý chamtivec mu půjde po krku – a to pouze proto, že se za jeho život má platit zlatem.“
Zamračím se. „Tak to je teda boží.“
„Zatraceně,“ souhlasí Tinetophe a kousne se do rtu. „Komplikace.“
Mystery se na ni dlouze zadívá: „Ale ty jsi velmi talentovaná, Ochránkyně. Zvládneš to.“
„Vy víte, že jsem Ochránkyně?“ zaváhá Tinetophe.
„Jistě,“ ujistí ji čarodějnice. „A nejen to…“
Ani nad tím moc nepřemýšlím. „To je vlastně pravda! Chci se dozvědět, co čeká tady Tinetophe!“ Seberu ze stolu kameny a strčím je do ruky své společnici. „Teď ty!“
„Nechci!“ odsekne Tinetophe, odhodí je, vstane a chce odejít. Kameny se ale opět rozzáří.
Čarodějnice vykulí oči. „Tvůj přítel se jmenuje… Jossi…?“
Tinetophe se zarazí a ohlédne přes rameno: „To vám řekl Richard?“
„A kdy asi? Ne, věř mi, vidím to tady,“ usměje se čarodějka a pokyne k desce stolu. „Vidím, že ti na něm hodně záleží. Ale nemiluješ ho.“ Tinetophe zbledne zlostí. „Jsi zvláštní dívka, Tinetophe. Jsi ambiciózní, ale nesnažíš se nijak dávat svou ctižádost najevo. Máš toho hodně co říct, ale radši mlčíš. Budeš mít možnost chopit se velké síly… ale může to být nepříjemné… a špatné. Také ty něco skrýváš, jak tak vidím… ale v tvém případě to není nic tak závažného jako u Richarda. Jde spíš o malichernost… Ale ne, copak to tady je? Je jen jedna věc, které se bojíš… selhání. Překvapuješ mě… Čím dál víc. Jen… co to znamená… Jossi…?“ Lehce se dotkne červeného a žlutého kamene a na čele se jí objeví mělká vráska. „Ale ne. Vím, že ani ty věštbám nevěříš, stejně jako Richard, ale tohle ti říct musím. Jossi zemře.“
Tinetophe zesiná ještě o něco víc. „Zemře? Kdo… kdo ho zabije?“
Mystery zaváhá. „To mě nenuť říct, jen -“
„Kdo?“ zavrčí Tinetophe nekompromisně.
Mystery si povzdechne a znovu přejede prsty ty barevné šutry. „Ty.“
„Já…?“ papouškuje Tinetophe zaskočeně. „To není možné. To bych neudělala. To neudělám! Proč vás vlastně poslouchám?! Nevěřím vám! A nechci už slyšet ani slovo! Jsou to jen nesmysly! Jenom slova! Slova přece nic neznamenají. Slova nemají vliv na budoucnost, to je přece hloupost. Já jsem ten, kdo řídí mou budoucnost, jen já sama ji přece dokážu ovlivnit! Vaše výmysly nic nezmění!“ zasyčí na ni nevrle a otočí se. Pak skloní hlavu a zašeptá: „Jen, čistě ze zvědavosti, jak k tomu dojde…?“
„Omylem,“ odvětí Mystery stručně.
Tinetophe to už nevydržela a vybouchla. „Prosím? Jak jde někomu vzít omylem život?!“ zařvala na ni. Udiveně jsem na ni pohlédl. Vypadala vážně rozezleně. Skutečně jsem ji nepoznával. „Co to žvaníte?! Proč mi to vlastně říkáte?!“
„Mám své důvody,“ vrhne na ni Mystery velice podivný pohled. „Ostatně, každý přece sledujeme své zájmy. A ty… neměla ses mě na něco zeptat?“
Tinetophe se zachmuří. „Ne.“
„Jak myslíš,“ zamumlá Mystery. „Jde o tvé zdraví…“
„Zdraví?“ opakuji popleteně. „Jak, o zdraví? O čem to mluvíte? Tinetophe, ty jsi snad –“
Tinetophe se na mě prosebně ohlédne a přeruší mě: „Půjdeme už, Richarde, ano? Co jsme chtěli vědět, víme. Dokonce víme i to, co jsme vědět nechtěli.“
Mystery zvlní rty. „Kdepak, ještě nechoďte. Prokázala jsem vám službu. Zadarmo to nebude.“
Tinetophe se na ni rychle a vztekle obrátí: „Vy snad chcete zaplatit?! Za co?! Za to, že jste nám přidělala starosti? Za to, že jste nás rozčílila?“
„Za to, že jsem vám poodhalila roušku vaší budoucnosti,“ opraví ji Mystery téměř pobaveně. A já – nevím proč – jsem si hned představil, jak s Tinetophe bojuje face to face, dočista nahá, a v ringu plném horké čokolády, tedy tak, aby šla pak pěkně olízat, a pokud možno s přídavkem šlehačky navíc. „Ale žádný strach, peníze po vás požadovat nehodlám. Budu po vás chtít něco docela jiného. Chci, abyste mi našli mého učedníka. Jmenuje se Shane. Vyslala jsem jej s důležitým dopisem do Matynie za paní Leowyl, ale údajně k ní vůbec nedorazil. Můj žák není nezodpovědný, i když má své mouchy. Bojím se však, že byl zajat vojsky pána Saraada z Tronne. Najděte mi ho, prosím.“
Tinetophe našpulí rty. „Je to jenom další zdržení, které nehodláme -“
„Uděláme to pro vás,“ vyhrknu radši místo ní. Tinetophe na mě vrhne nesouhlasný pohled, ale tvářím se, že ho nevidím. „Najdeme ho. Anebo osvobodíme.“
„Výborně,“ prohlásila Mystery vděčně a zapře se o opěradlo své židle. „V tom případě mi bude ctí, když zde přespíte přes noc. Ostatně, brzy se venku nepříjemně ochladí. A magie na to, abyste vydrželi další noc pouze u ohně a nenastydli, neexistuje. Kromě toho… nemáte přece žádné zásoby, je to tak?“
„Hm,“ souhlasím. „Mám hlad jako vlk. Celý den jsme nic nejedli…“
Mystery vstane a radostně zatleská: „Skvěle. Uděláme si hostinu. Dojdu pro ty tři ven.“ A nechá tam nás dva jen tak zmateně sedět.
Jin
Vím, že mě všichni přesvědčovali, abych opustil své hlavní město, svou bílou Galateu. Než mi ji Anina vojska zničí. Ale já nechtěl. Odmítl jsem odejít ze svého paláce, ze zářivého klenotu mého půvabného Evale. Vyčkávám. Nechal jsem si tu jenom své dva meče. Snad ze zvyku. Nemyslím si, že je použiju, odkud za mnou Anna poslala třeba Aníu. Je v šermu daleko lepší než já, neměl bych šanci. Vlastně si ani nemyslím, že budu mít šanci i tak, ale… zkusit to mohu.
Slyšel jsem, jak prorazili bránu. I jak postupují blíž. A jsem překvapivě klidný. Je zajímavé, že najednou se vůbec nebojím zemřít. Když jsem přišel o zrak, bál jsem se. Když mi byl zrak vrácen, bál jsem se. Vždy jsem se bál něčeho nového, protože se mi to zdálo být nebezpečné. Ale nyní se nebojím. Usadil jsem se klidně na svůj trůn, nohy přehodil přes opěradlo a pohrával si s rukojetí jednoho svého meče. Dar od mého bratrance Retha.
Velké dveře se otevřely. Zavřel jsem oči, napočítal do pěti a pak se teprve podíval, koho to za mnou Anna poslala. A to mi vrazilo dech. „Ep… Ephemere?“ vydechl jsem zaskočeně. Byl to skutečně on, jen… jen v obličeji měl cosi jiného, cosi neznámého. „Proč zrovna ty?“
„Netykejte mi, králi Jine,“ zavrčí Ephemer.
„Mrzí mě, že jsi to právě ty, příteli…“ zavrtím hlavou.
Ephemer si pohodí v ruce meč. V očích se mu zaleskne zlost. „Neříkejte mi příteli, králi Jine! Nechápu, kde v sobě vůbec berete tu drzost mě takhle oslovovat! My dva se přece neznáme! Já vás vidím dnes poprvé v životě!“
„To mě mrzí, Ephemere,“ zamumlám. „Že si to nepamatuješ.“
„S pamětí problémy nemám,“ zavrčí Ephemer. Dojde až skoro ke mně. „Ale s vámi ano. Na výslovné přikázání naší Vládkyně jsem povinen vás –“
„No vidíš,“ přikývnu. „Jak se Anně daří?“
Ephemer se zatváří zmateně. „Prosím?! Já musím špatně slyšet!“
„Ptám se jenom, jak se má,“ pokrčím rameny. Zkusím odhadnout situaci. Za Ephemerem je dvacítka mužů. Ty bych porazit dokázal. S Ephemerem by to mohl být trochu problém, je to mág. Kouzla by mohla boj zkomplikovat, ale… ano, asi bych ho zabít dokázat. Jenže venku bude čekat vojsko. Pochybuji, že jich sem Anna poslala tak málo. Zná mě, ví, co dokážu. „Opravdu mě to zajímá. Strávili jsme spolu pěkné chvilky.“
„Ty drzej parchante!“ zařve Ephemer, skokem je u mě a udeří mě do obličeje.
Ledabyle si otřu krev z koutku úst. „Nevymýšlím si. Znám ji stejně dobře jako ty, Ephemere -“
„A dost! Nehodlám vás poslouchat! Slezte z toho trůnu a na kolena!“ poručí mi. Neučiním tak, ale v mžiku jsou u mě jeho poskoci a ti mě donutí udělat přesně to, co mi nařídil. Donutí mě sklonit hlavu. Povzdechnu si a poznamenám:
„Jen mi přijde divné, jak můžeš klidně žít s Annou. Stále ještě jsi ženatý s Matrou.“
„Jak můžeš vědět o mé… bývalé… Ale ta přece zemřela… už dávno,“ zakoktá se. „Ne! Mlčte! Je mi to jedno! Nechci už slyšet ani slovo! Na výslovné přikázání naší Vládkyně jsem povinen vás popravit, králi Jine… Protivil jste se její vůli. A zrada se trestá smrtí. Poslední přání?“
Usměji se. „Jsi šlechetný. Mám poslední přání. Chtěl bych ji ještě naposledy vidět.“
„Zamítá se,“ procedil temně.
A já… já pořád ještě neměl strach. Jediné, co mě v tu chvíli doopravdy mrzelo, byl fakt, že ji doopravdy neuvidím. Když mi čarodějnice Wynewer vrátila zrak, byl jsem šťastný. Ne proto, že jsem tolik toužil vidět svět kolem sebe, kdepak, ten jsem znal, ale proto, že jsem konečně mohl spatřit Aninu překrásnou tvář. Věděl jsem, že mě nechce, že miluje Ephemera. Byl jsem dětinský. Stejně jako aytar, i já jsem dal své srdce jedné ženě a nedokázal se zamilovat do jiné. A že jsem jakožto panovník mocného Evale měl nejednu nabídku, která stála za úvahu.
V ten okamžik mi to došlo. „Proto nechala Anna vybít ten anoristický klášter,“ poznamenal jsem tiše. „Protože v něm byla tvá žena. Copak to nechápeš? Anna z tebe udělala blbce, Ephemere. Připravila tě o paměť, aby ses jí nemohl postavit. Tak jako jsem to udělal já. Jak si myslíš, že to všechno asi tak mohu vědět? Byli jsme přátelé, Ephemere, přátelé! Společně jsme –“
Tinetophe
Chápu, že k nám chtěla být Mystery pohostinná, ale vzhledem k tomu, že jsme tu už druhý den a ani jeden z těch čtyř chlapů, co tu mám s sebou, se netváří, že by hodlal pokračovat v cestě, začíná mě to poněkud vytáčet. První noc jsem strávila venku. Chtěla jsem vidět ty duše, jak o tom Mystery mluvila. Čekala jsem tam celý večer a nic, i když tma byla už pořádná. Pomalu jsem se začínala nudit a myslet si, že si to ta čarodějnice jenom vymyslela, aby byla zajímavá, když v tu chvíli přišel Richard a stoupnul si vedle mě.
„Chtěl jsem si jen zapálit…“ vysvětlí mi a do úst strčí zase tu malou, tenkou, oválnou věcičku, ze které se po zapálení jednoho jejího konce line velice dusivý kouř. Ale on ho vdechuje s takovým potěšením, že skutečně nechápu, co na tom má. „Jseš tu kvůli těm duchům?“
„Hm,“ přikývnu. „A taky jsem už měla Mystery plné zuby.“
Richard nakrčí nos. „Náhodou je zábavná. Celý večer nás baví. Jossi se sice zmiňoval o tom, že doprovázela první lien, tedy lidskou bytost, která vás poprvé zachránila před zlým démonem Thaarem, jak jsem pochopil, ale ty historky, které nám vyprávěla… fakticky jsem žasnul. Jediné věci nerozumím… že Orleeth, tedy, bývalý Vládce… Byl to takovej frajer, ne? Tak proč se nechal připravit o Zem? Nedává to smysl…“ Zavrtí hlavou. Mlčky sleduje jeho slovní průjem a nijak se k němu nevyjadřuji. Jako obvykle. Nechápu, proč tenhle člověk pořád mluví… „Navíc, nevím jak ty, ale já pořád musím myslet nad tím, co mi řekla o tý budoucnosti. I nad tím, co řekla tobě.“ Po očku po mně koukne. „Měla pravdu?“ zeptá se tiše.
„Neměl jsi jí nic slibovat,“ zahučím radši. „Proč jsi jí řekl, že najdeme toho kluka?“
Richard si povzdechne. „Já nevím. Protože je k nám hodná. Dala nám jídlo. Dokonce i koupel. Věř mi, že naložit se po dni stráveným v sedle koně do vany jsem fakt ocenil. Ale neodváděj řeč. Řekni mi, měla pravdu? S Jossim…“
Zavrtím hlavou. „Ne, neměla. Nezabiji ho. Neublížím mu. Nikdy. To nejde. Nemůžu.“
„Já myslel spíš s tím, že… že ho nemiluješ,“ nadhodí opatrně. Okamžik přemýšlím nad tím, že mu za tu drzost vrazím facku. Co si to vůbec dovoluje?! Stačí, že mě tím už stihla naštvat Mystery, proč o tom zase začíná on? Dlouze se na něj zadívám a neodpovím. Vlastně to ani nemá cenu… „Aha…“ pokývá hlavou zamyšleně.
„Mám ho ráda,“ ujistím ho rychle a promnu si čelo. „Nemysli si, že ne, jenom proto, že to ta čarodějnice řekla. Mám ho ráda. To přece stačí. Vždyť partneři se nemusí milovat. Zamilovanost je pro nezletilce. A já jsem už rok plnoletá. Záleží mi na vztahu, který jsme společně vybudovali… A vůbec, proč ti to vlastně říkám?! Nic ti do toho není!“
Přikývne. „Fajn, v pořádku, dobrý. Jen… co chceš dělat?“
Zaváhám. „Nemám tušení…“
„Řekneme mu to?“ zajímá se Richard a uhasí zbytek té čoudící věci ve sněhu. Sleduji jeho počínání a když se napřímí, jak on, tak já sebou škubneme. Kousek od nás projde cosi vysokého, zářícího, něco jako světelný opar. A zamíří to do jednoho z těch zbořených domů. Za chvíli se objeví druhé stvoření, pak další a další. Celá ulice, pokud to tedy někdy ulice bývala, se rozzáří mdlým světle modrým světlem. Přejede mi z toho mráz po zádech a ohromeně je sleduji. Duchové. Nikdy předtím jsem je neviděla… Ne, že bych nikdy neslyšela vyprávění o tom, jak se různě zjevují a straší, ale nikdy jsem se s nimi osobně nesetkala. Jsem tím docela nadšená. „Tinetophe?“ dožaduje se Richard.
Pokrčím rameny. „Nevím… Třeba se to ani nevyplní. Co by to pomohlo?“
Richard mne bedlivě pozoruje, na přízraky jen kousíček od sebe teď jako by docela zapomněl. „Mystery měla pravdu, že jo? Že se bojíš, že selžeš. Že zklameš. A že Jossi fakt umře.“
„Možná,“ připustím. „ I když je tu pořád ještě jedna možnost, jak tomu všemu předejít. I té eventualitě, že by se to fakticky vyplnilo.“ Richard zvědavě nadzvedne obočí. Vzdychnu a samotnou mě to zabolí, jakmile to vysvětlím. „Rozejít se s ním a poslat ho zpátky za Jinem. Pro jeho dobro.“