Tinetophe
Zamračeně pohlédnu ke dveřím. Milování s Richardem bylo fakt… příjemné. Nečekala jsem, že to bude tak krásný. Ale jeho oběť je nutná. Obětuji jeho a Shanea a za to mi Anna vrátí Awaie a Jossiho. Zachmuřím se ještě víc. Co když mne ale Anna podvede a nesplní svou část dohody? Nevěřím jí. Mám jenom její slovo. Vládkyně Anna není z našeho světa. Jak já můžu vědět, zda i pro ni znamená dané slovo tolik co pro našince? Měla bych mít eso v rukávu. Něco, co ji donutí udělat to, co mi slíbila.
Slíbila mi, že se budu moct pohybovat po jejím sídle bez omezení. A přitom mne na každém kroku hlídají její muži! Je to otravné. A připadám si jako vězeň. Jakmile otevřu dveře, stojí tam jeden docela mladičký. Vypadá tak v Richardově věku. Vysoký, vyjevený, a lehce zmateně na mě zírá.
Usměji se na něj. „Ráda bych zašla do zbrojnice. Zaveď mě tam.“
„Huh?“ podivil se duchapřítomně.
„Zaveď mě tam,“ zopakuji rázně, načež on pokrčí rameny a s rukou připravenou u rukojeti svého meče mne vede Anniným sídlem až k místnosti plné arzenálu.
Spokojeně se po ní rozhlédnu. Meče, kuše, pistole. Takové ty ještě první varianty pistolí, ty, co se musí hloupě nabíjet po každém výstřelu. A v rohu stojí opřený Kuroův meč. Sama se tomu musím ušklíbnout. Není to Kuroův meč, je Richardův. Chvíli si ho mlčky prohlížím. Je krásný. Nikdy jsem si nevšimla, jak nádherný je. Jak je obrovský, a přitom docela lehký, usoudím, když jej tak potěžkám v ruce. Rozkládací, a přesto pevně spojen v jednu masivní čepel. Všimla jsem si v boji pouze jednou, dvakrát, že by Kuro svou zbraň rozložil. Vlastně jejího potencionálu téměř nevyužíval. Asi nikdy neuznal za vhodné bojovat… tak moc. A pak… pak už nebojoval. Pak jeho boj skončil. Jednou provždy. A opět jsem byla na vině já.
I když mne Richard ujišťoval o opaku, je mi jasné, že to říkal jenom proto, abych se neobviňovala. Ale já vím, že za to můžu já. To já nevěřila Richardovi, když mi vysvětloval svůj plán s těmi zatracenými kameny. Myslela jsem si, že je to nesmysl. To já jsem mu nestihla včas dopravit protilék. Myslela jsem si, že to nemá cenu, a že beztak dorazíme pozdě… To já otálela, a proto chudák Kuro zemřel.
Měla jsem požádat Annu i o jeho život. Awai bude bez něj bezradný.
Pokud mi ho Anna vrátí.
Ale mohla bych své požadavky přece ještě trochu poupravit, ne…?
„Slečno, odsud si ale nemůžete nic odnést,“ ozve se ten vojáček, který se nejistě zastavil ve dveřích a nervózně po mně pokukoval. Ani se neobtěžuji zvednout hlavu, dál přejíždím prstem po hladké ploše Kuroova meče. „Vlastně si ani nejsem jist, zda jsem vás měl dovést. Přece jenom, nejste hostem naší paní, jen…“ Odmlčí se a ošije se. „Každopádně, paní, nesmíte si ten meč vzít. I kdyby byl původně váš. Tak zní prostě nařízení naší Vládkyně. Nikdo kromě stráží nesmí mít v jejím sídle zbraně. Víte?“
Bez zaváhání přikývnu. „Beru to na vědomí,“ ujistím ho, popadnu Kuroův meč za rukojeť a zamířím za ním.
Vojáček mne nejistě sleduje. „Myslím, že jste mi nerozuměla.“
„Naopak, rozuměla jsem až moc dobře,“ uklidním ho a ve chvíli, kdy dojdu až k němu, uvědomím si, že čepel lehce bzučí. Shlédnu na ni. Meč, nabit mou Mocí, byl připraven k použití. Měla jsem co dělat, abych se nepodivila nahlas. Nechápu, jak může tenhle silový meč se mnou spolupracovat, když je tohle sídlo zcela zabezpečeno proti užití magie! Nicméně, tahle zbraň bude zřejmě využívat Moc mimoděčnou, nezávislou na bariérách…
„Co to sakra…?“ Prudce vzhlédnu. Vojáček na meč nechápavě hledí. „Ten meč je silový? Jak je možný, že –“ Zarazil se a pochopil. Viděla jsem na něm, že je s to začít volat o posily, takže jsem musela jednat rychle. Jediným protočením jsem Moc nashromážděnou kolem meče zase zrušila, přiskočila k tomu mladému muži v brnění, obratem jsem jej podřízla a zavřela ho ve zbrojnici dříve, než stihne pokrvácet mně, podlahu nebo cokoliv jiného. Zaslechnu, jak jeho tělo hlučně dopadlo na zem, jen to žuchlo. Na dalšího vojáka, který se ke mně blížil, jsem se jen nevinně zazubila, jakmile ten se začal koukat všude okolo, aby zjistil, kam zmizel jeho kolega.
„Šel to dovnitř přerovnat. A nechce být rušen,“ vysvětlila jsem mu obratem.
Pak jsem nenápadně zamířila zpátky do severního křídla sídla Vládkyně, dříve, než toho mládence napadne se do zbrojnice podívat. Já ovšem pospíchám tam, kde obvykle bývají hosté – nebo bych spíše měla říct vězni. Tam, kde jsem byla i já, tam, kde byl i Richard, tam, kde nepochybně bude i Wynewer. Já ji potřebuju. Musím ji osvobodit. Potřebuju být ve výhodě. Wynewer bude mou největší pákou. Mohla bych si za ni třeba vyžádat vzdor původní domluvě i toho Kuroa…
„Počkejte!“ ozve se za mnou. To je ten voják. Zatraceně. Ohlédnu se po něm. „Jak to, že máte ten meč? Copak vám Vládkyně dovolila –“
„Samozřejmě,“ ušklíbnu se.
Voják, na krok ode mne, se zastaví a zamračí se. „Dokažte to.“
Zbraň v mé ruce opět slabě zavrní. Pousměji se. Voják lehce zaváhá a ustoupí. To od něj nebylo moudré. Dal mi dokonalý prostor k rozmachu. Pohodím si meč v ruce. Voják sice bleskově tasí meč, ale já se jen přetočím kolem jeho čepele, aniž by se mne ta jakkoliv dotkla, Mocí kolem meče vojáka odhodím a ve chvíli, kdy dopadne na zem, jsem skokem u něj a probodnu ho. Rozhlédnu se. Nikde nikdo, kdo by mě zatknul. Nikdo, kdo by upozornil na to, že se tu potuluju se zbraní a zabíjím vojáky. Je to tak snadné, že mne to až zaskočí.
Chmpf. Vládkyně má zřejmě na práci něco důležitějšího.
Richarda.
Zadumaně se ohlédnu na mrtvého mladíka u svých nohou. Všude je jeho krev. Znechuceně švihnu mečem, aby stekla z jeho čepele, načež si uvědomím, že v jeho krvi dokonce stojím a že jsem od ní celá špinavá. Báječný. Fakt báječný. Sehnu se a začnu si čistit boty. A jak jsem tak skloněná u té mrtvoly, nevím, co mne to napadne, ale sehnu se ještě o kousek níž… a olíznu krev, která vytéká z jeho hrudi na mramorovou podlahu. Chutná překvapivě sladce. Ochutnám ji znovu. A znovu.
Zarazím se. Co to dělám? Co to zatraceně dělám?! Přestanu se chovat jako necivilizovaný Meni, prudce se napřímím a zuřivě si začnu otírat pusu. Asi jsem se zbláznila. Dočista jsem se zbláznila. Jsem znechucená sama ze sebe. Rozechvěju se.
„Neublížíš mu, že ne?“ protne vzduch čísi výkřik. Našpicuji uši. Ačkoliv je daleko, jsem si jista, že ten hlas patří Wynewer. Pozorně poslouchám, pak se rozeběhnu. „Slíbilas mi to! Neublížíš mu, že ne?!“ Díky jejímu hlasu se dobře orientuju, přestože jinak si v Anině sídle připadám jako v labyrintu. „Ne! Ne! Ne! Prosím! Anno! Slíbilas mi to! Slíbilas mi to!“
Přikrčím se a opatrně vykouknu zpoza rohu. Několik vojáků tam vleče vzpouzející se Wynewer. Pět mužů. To není mnoho, ale vzhledem k těm všem bariérám se jí asi nikdo příliš nebojí. Bez magie je to jen obyčejná, několik století stará aytarka. A to opravdu nezní moc děsivě. Meč v mé ruce opět začne slabounce vrnět, jako kdyby mne povzbuzoval do boje. Jen stěží se bráním spokojenému úsměvu. S touhle zbraní jsem se nějak sympaticky sžila. Líbí se mi, jak na mne reaguje, jak neustále využívá mou Moc. Když tenhle meč používal Kuro, vždy mu zářil fialově. Mně se třpytí stříbrně, jako kdyby přímo ožíval mou šedou Mocí…
No dobrá. Jdeme na záchrannou misi. Švihnu mečem směrem k vojákům. Tři muže a Wynewer srazím na zem. Jeden z nich po mně vystřelí. Mocí kolem meče kulku odrazím tak bravurně, že ta se k němu zase vrátí a vzápětí je voják odražen, krvácející, na podlahu taky. Výborně. Takže jenom čtyři, a z toho dva se ještě válí po zemi. V rychlosti meč rozložím na dva a zaútočím na ně. Jednomu, který právě vstával, zády ke mně, jsem usekla bez mrknutí oka hlavu. Takže tři. Levačkou jsem vykryla úder zboku, dalšího jsem nakopla a třetímu jsem se zakousla do krku. Nechápu, proč jsem to udělala, ale muž se rozeřval a v úleku pustil svou zbraň. Nezaváhala jsem, přestala jej hryzat, a zabořila mu jeden z mečů do hrudi. Dva. Pak jsem se sklonila před ránou zprava, odstrčila Wynewer, která se do toho bůhví proč hodlala zřejmě zapojit taky, odkopla muže nalevo a sekla po tom napravo. Minula jsem, ale Moc, která opět bzučela kolem čepele, mu rozervala břicho. Muž začal vřískat, jako když ho na nože berou, zatímco všude se rozstříkla jeho krev a vnitřnosti, a vzduchem zavanul skutečně ohavný odér. Zbývá jeden. Tomu se podařilo vyrazit mi jeden meč z ruky, což mne zaskočilo, ale nezpomalilo – opět jsem odrazila Wynewer stranou a ťala jsem tomu muži po nohách. Voják zkušeně vykryl můj úder. Ustoupila jsem a znovu po něm zkusila seknout, protože mi začínalo vadit, že s ním to tolik trvá. Nepromyslela jsem to, kardinálně jsem minula a navíc se mu podařilo do mne vrazit tak šikovně, že jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem. Zlostně jsem zavrčela, rychle jsem se otočila a zakousla se mu do kotníku. Muž se zapotácel a švihnul po mně svým mečem, ale netrefil se, protože jsem skousla víc a podařilo se mi prokousnout mu šlachu. I jeho krev mi sice chutnala, nicméně musela jsem jej přestat žužlat, neboť muž klesl bolestí na jedno koleno a opět se mne rozzuřeně pokusil zasáhnout. Přetočila jsem se na záda, nakopla jej, a jakmile spadl i on na podlahu, skočila jsem na něj, v mžiku jsem ho odzbrojila, sehnula se nad ním a rozkousla jsem mu krk. Ještě se bránil, přestože divoce krvácel, tak jsem se rozhodla ukončit jeho trápení a zlomila jsem mu vaz. A bylo to.
Nikdy bych neřekla, jak hrozně ostré zuby mám, ale hrozně se mi to zamlouvalo. Nikdy dřív mne nenapadlo je používat k boji, ale u všech všudy, jsem Meni – musím se tak začít chovat a také tak i bojovat. Tvorové téhle rasy nikdy nebyli takoví uhlazení arogantní egoisti jako aytarové nebo beinští ochlastové, kteří radši než boji dávají přednost jídlu a zábavě. A já jsem Meni, poslední bytost téhle rasy. Musím ji nést hrdě…
Nezabývám se pokusem očistit si tvář od mužovy krve, místo toho seberu odhozený meč z podlahy, spojím ho s čepelí, kterou třímám v ruce, a vstanu. „Wynewer –“
„Odmítám s tebou jakkoliv spolupracovat,“ zavrčí Wynewer.
Nepřekvapí mne, že už nyní ví, co s ní zamýšlím. Ušklíbnu se. „Víte, v mém plánu ani moc nezáleží na tom, co chcete vy nebo ne… ale na tom, co potřebuju já.“
Wynewer mi věnuje pohrdavý pohled. „Jsi hloupá, Tinetophe.“
Zamračím se. „Právě jsem vás, myslím, osvobodila –“
„Dokázala bych se odsud dostat sama,“ odsekne.
Připadám si, jako kdyby mi dala facku. Ohromeně na ni zírám. „Trochu vděku si snad zasloužím, ne?!“
„Za prvé, jsme stále v sídle naší milé Aničky, takže o svobodě ještě mluvit nelze, milá Tinetophe, a za druhé, opravdu nevím, co to bude za svobodu, když mne hodláš použít jenom jako vhodné rukojmí!“ vmete mi do tváře. „Tím spíš, když povážím, jak ses zachovala k mému nejstaršímu synovi –“
Už toho mám dost. „O nic lépe než vy, Wynewer!“ zařvu. „Všichni jste si s náma pohráli! Mystery, vy, Jin a kdo ví, kdo je v tom ještě zapletenej! Víte, Wynewer, proč tohle dělám? Protože už nadále odmítám být vaší loutkou. Odmítám se nechat váma vmanipulovat do situací, z nichž není úniku! Ano, obětovala jsem Richarda a prodala jsem i Shanea, ale copak vy jste neudělali to samé s námi všemi?!“
Wynewer si mne chladně přeměřuje. „Překvapuješ mne, leč stejně musím konstatovat, že jsi poněkud paranoidní. My opravdu nechtěli, aby se komukoliv něco stalo. Ale copak to jde? Tady v Zemi? Když vládne tohle dítě? Je třeba ji sesadit a pak možná –“
Zalapám po dechu. „Takže o to jde? O moc?! A co Shane? Ten pro vás nic neznamená?!“
„Zatraceně, Tinetophe!“ zvýší na mne Wynewer hlas. „Je to můj syn! Samozřejmě že pro mě znamená všechno, ale jakožto jeho matka také vím, jak moc silný je. Nebojím se o něj.“
Zašklebím se. „A proto jste se u Vládkyně dožadovala, aby mu neublížila, že?“
„Jsem jeho matka,“ odvětí Wynewer stručně a klidně, a zřejmě si myslí, že mi to stačí, ale já mám vážně chuť jí udeřit.
Rozčileně si upravím vlasy, lezoucí mi do tváře. „Wynewer, ať už je to jakkoliv, tohle opravdu nehodlám řešit právě teď a právě tady. Měly bychom se raději pokusit odsud dostat.“
„My?“ podiví se.
„Samozřejmě že my! Poslyšte, uděláme to takhle: dostanu vás z tohohle sídla a vy se schováte u prince Arathana v Synotu. Nic se vám tam nestane, toho se nebojte. Ačkoliv král Arath není členem Koalice, spolupracuje s námi. Dokonce je u něj právě teď i král Jin. Já se sem ovšem musím vrátit, nemohu jet s vámi –“ plánuji divoce.
Wynewer mne téměř pobaveně poslouchá. Pak nadzvedne obočí: „Jsi naivní. Proč si myslíš, že tam opravdu pojedu, zůstanu a počkám do doby, než mne zase Anně předhodíš?“
„Neříkám, že vás Anně předhodím,“ opakuju po ní znechuceně. „Jenom chci –“
„– využít výhody,“ doplní Wynewer. „Ale proč bych ti tu výhodu měla umožnit?“
Usměju se. „Protože vám slíbím, že se za to pokusím zabránit Shaneově smrti.“
„Pokusíš,“ opakuje Wynewer hořce.
„Nemůžu vám to slíbit,“ přiznám zcela upřímně. „Navíc, není ani stoprocentní, zda mu chce Vládkyně opravdu ublížit.“ Wynewer trhne hlavou, ale nic k tomu nepodotkne. Bylo mi jasné, že ona nepochybuje o tom, že chce Anna zabít jejího syna, nicméně já si jsem jistá, že se Vládkyně nikdy nezmínila o tom, že hodlá Shanea připravit o život. V Richardově případě ano. Pravda, Richard byl sice přesvědčený, že v jeho vizi Vládkyně Shaneovi prokousla krk, ale kdo říká, že to tak musí dopadnout?! Jsem si jista, že by tomu šlo zabránit. Nějak. Nervózně se ošiju. „Tak co vy na to, má paní? Mám vaše slovo?“ Wynewer neodpovídá. „Prosím,“ snížím se k žadonění.
Wynewer se nečekaně usměje. „Tak dobře. Ostatně, v Synotu není magie nikterak zakázána ani omezena. Kdybych se tam dostala do nesnází, poradila bych si,“ uvažuje nahlas. „Tak dobře,“ zopakuje pevněji. „Pomůžu ti, když ty pomůžeš Shaneovi. A dostaň mě odsud. Z tohohle sídla začínám už trpět klaustrofobií. A buď tak hodná… a uprav se.“
Společně spěcháme ke kuchyni, skrz kterou se lze dostat do pokojů sluhů a přes ně k zadnímu vchodu, sloužícímu jenom pro personál. Obhlédla jsem si tuto únikovou cestu už dřív. Vojáky tu jeden ani nepotká, samozřejmě pokud nějakého zrovna nehoní mlsná. Neobtěžujeme se ani s odklízením mrtvých těl vojáků z chodby, přece jenom, je tam tolik krve, že by odtažení mrtvol stejně nic nevyřešilo. Akorát jsem si od nich vypůjčila dvě pistole, ze kterých se ještě nestřílelo, a tudíž jsou nabité. V běhu si očistím obličej nasliněným cípem rukávu, jak je to jen možné, a Wynewer, cupitající za mnou, mou snahu odmění jen rozpačitým pokrčením ramen. Ale co, lepší už to nebude, nijak víc se tím zabývat nehodlám. Není na to čas. Umýt se můžu až se vrátím.
„A co koně?“ otáže se Wynewer.
„Stáj je poblíž,“ ujistím ji. „Vezmu vás pouze za město, a do Synotu trefíte,“ dodám a Mocí, kterou mi ožije meč, odhodím stranou jednoho tlustého kuchtíka, jednu mladičkou kuchařku a vojáka, který se právě cpal medem. Bylo mi líto, že jsem ho musela vzápětí zabít, jakmile se i s medem v náručí překotil ze židle, ale nemohla riskovat, že by nějaký Anin voják hned své Vládkyni nahlásil, že jsem to byla já, kdo pomohl Wynewer utéct. Zachytila jsem Wyneweřin nesouhlasný pohled. „Bylo to nutné,“ procedila jsem rozčileně ve chvíli, kdy jsem vytrhla Kuroův meč z vojákova těla, zatímco kuchařka se rozječela. Protočila jsem meč v ruce a hodlala jsem sejmout i jí, čistě proto, aby se utišila, ale Wynewer zachytila mou ruku:
„Bylo to nutné, ale tohle by bylo naprosto zbytečné.“
S tím jsem neochotně souhlasila, takže jsem meč zase sklonila, proběhly jsme pokoji služebníků, které byly vzhledem k této hodině naprosto prázdné, a ocitly jsme se na malém nádvoříčku sloužícího pouze pro poddané. Wynewer hlasitě vydechla. Všimla jsem si, že se jí pramínky vlasů okamžitě rozzářily aurou Moci, kterou dosud nemohla používat, a začaly jí mírně kolem hlavy poletovat.
„To je lepší,“ podotkla polohlasem. Pohybem ruky uvolnila i na tu dálkou svou magií závoru na stáji, a k mému ohromení k ní poslušně přiběhli dva koně. Zastavili se u ní, hrabali kopyty do země a skláněli hlavy. Wynewer se široce usmála a pohladila jednoho z nich po hvězdě na čele. „Hodný,“ pochválila ho, kývla na mne a vyšvihla se na jeho hřbet, aniž by se obtěžovala sháněním sedla. Následovala jsem jejího příkladu a společně jsme, nikým nepozorovány, vyjely malinkou bránou z Anina paláce. Wynewer znovu mávla paží a já cítila, jak mi po kůži přejel mráz. Zachvěla jsem se. „Na chvíli teď budeme pro naši Vládkyni neviditelné,“ vysvětlila mi, když jsem se po ní nechápavě ohlédla.
„Bariéra?“ zajímám se.
„Něco na ten způsob,“ přikývne Wynewer.
Povzdechnu si. „Wynewer… mrzí mě, že to dopadlo právě takhle.“
Wynewer potřese hlavou. „Nejen tebe. Ale mě mrzí, jak ses zachovala. Já bych třeba nikdy nedokázala vyměnit něčí život za život někoho jiného.“ Zašklebím se a myslím si o tom svoje. „Tím spíše,“ pokračuje Wynewer, „když je nad slunce jasné, že Anna ti ty dva nikdy nevrátí. Vlastně si ani nemyslím, že by to dokázala.“
Proti tomu musím protestovat. „Vládkyně je stvořitelkou Nemrtvých!“ argumentuji.
Wynewer se pousměje. „Ano, ale jenom proto, že má k dispozici jejich těla. Kde ty máš mrtvého Jossiho a Awaie? A opravdu bys chtěla, aby ty ohořelé zbytky jejich koster oživly? Proč jsi pořád ještě nepochopila, že Vládkyně –“
Vysmívá se mi. Stisknu pěsti. „Vládkyně mi zaručila, že z nich zombie nebudou –“
„Vládkyně není tak mocná,“ přeruší mne Wynewer.
Zaváhám. „A vy ano…?“
Wynewer na mne klidně pohlédne. „Ne.“
Kousnu se do rtu. „A Shane? Je to syn dvou mocných mágů, takže… třeba to dokáže…“
Wynewer si povzdechne a jemně poplácá svého koně po šíji. „Tinetophe, ty mě snad neposloucháš. Není zde žádná šance aby jakkoliv ožili. Ti, co zemřeli, ty, které jsi měla ráda, ti už nikdo, žádná bytost v Zemi vrátit nedokáže.“
„Nevěřím vám,“ procedím.
„Pošetilé ušaté stvoření,“ polituje mne Wynewer.
Zaslechnu dusot koní. „Annini vojáci!“ vyhrknu. „Musíme –“
Wynewer zavrtí hlavou. „Nemusíme.“
„Jsou sice daleko, ale pokud se stihneme ukrýt –“ snažím se dál.
Wynewer mne opět přeruší. „Nemusíme se ukrývat, Tinetophe.“
„Projedou přímo vedle nás!“ zařvu na ni.
„Nekřič,“ pokárá mne jemně. „Je mi to jasné. Ale nemusíš se bát. Co jsem ti říkala? Jsme pro ně teď naprosto nespatřitelné.“
Skousnu rty. „To je šílené,“ zamumlám, ale Wynewer klidně dál pokračuje kupředu. Neklidně jí následuji, s rukou na meči, připravená ho kdykoliv použít. Ale jeho čepel zůstávala nehybná, dokonce ani tiše nebzučel, jako kdyby se mi snažil dát najevo, že není důvod se znepokojovat. A po chvíli kolem nás vskutku projede skupinka vojáků, aniž by si nás jakkoliv všimli. Jejich koně procválají jenom na kousíček ode mě, takový kousíček, že jsem mohla jen zdvihnout ruku a přejet jim prsty po srsti. Fascinovaně se za nimi ohlédnu. „Tohle Shane nikdy neudělal…“ konstatuji překvapeně. „Proč? Nejednou by se to hodilo!“
Wynewer po mně koukne. „Nemyslím si, že by takovéhle kouzlo Shane uměl. Ačkoliv je velmi silný, ještě si neumí poradit s tou vší Mocí, kterou vládne. Neví, jaké možnosti mu nabízí. Ale na to časem přijde. Doufejme.“ Odmlčí se. „A když už jsme u toho, Shane není synem dvou mágů… Jak jsi na něco tak podivného přišla?“
Zmate mne to. „No… podle všeho to vypadalo… že vy a Rawe…?“
„Rawe?!“ vytřeští na mě Wynewer oči a skoro se rozesměje. „Ne, Shaneův otec opravdu Rawe není. Ale musím uznat, že už dlouho mě nic tak nepobavilo jako představa, že já a Rawe… Ne, opravdu ne. Shaneho otec je Taxan.“
Málem jdu z této informace do kolem. „Taxan?! Thaarův bratr? První Vládce? Polobůh?!“
Wynewer se ušklíbne. „Proč si asi myslíš, že je Shane tak mocný?“
Protože má v sobě krev poloboha…? Zní to absurdně, ale obávám se, že mi to najednou dávalo všechno smysl. Jen stěží se ubráním zazubení. Tak proto před lety Wynewer odmítla Orleethovu žádost o její ruku! Protože tehdejší Vládce byl synem jejího švagra! Ať žijí zamotané rodinné vztahy! V Zemi se tehdy hodně spekulovalo, proč Wynewer Vládcův pokus o zasnoubení odmítla, a každý vymýšlel nějaké bláznivé teorie, ale nikoho nenapadlo, že je to v podstatě tak prosté! Shane je bratrancem Orleetha. Tak jak je možné, že bývalý Vládce nedosahuje jeho schopností? „Shane to ví…?“
„Ne. Neví to ani Orleeth. Já a Taxan jsme se dohodli na tom, že není nutné, aby se Země dozvěděla o našem sňatku a o tom, že jsme spolu zplodili i děti,“ pokrčí Wynewer rameny.
Zamrkám. „Děti…?“
„Mám přece syny dva,“ připomene mi.
Nechápu. „Ale Oliver je… Vždyť on se vám narodil… až po Taxanově smrti…“
„Od kdy je smrt definitivním koncem?“ pousměje se Wynewer.
Pořád mi to nedochází. „Ale… Shane je aytar… a Oliver schwebien…“
„Sami si vybrali formu, v níž existují,“ vysvětlí mi Wynewer.
„To je…“ okamžik hledám vhodná slova. Nenajdu je. „To je… divný,“ uzavřu to, trhnu uzdou svého koně a ohlédnu se k Anině paláci. „Měla bych se vrátit, pokud chci pomoct vašemu synovi. Anna tam má teď Richarda samotného. Věřím, že ho zabije. A jakmile to udělá, váš syn to pocítí. A vyrazí mu na pomoc. Pokud tomu chci zabránit, musím –“
Wynewer přikývne. „Samozřejmě. Jen jeď.“
„Opravdu dojedete –“ začnu nejistě.
Wynewer mi věnuje velmi chladný pohled. „Dala jsem ti snad své slovo, Tinetophe. Budu v Synotu,“ zavrčí. Ošiju se. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že jí nevěřím, ale přece jenom, chtěla jsem mít jistotu, že si je vědoma… Zatraceně. Nejradši bych jela s ní a někde ji tam nacpala do nějaké pořádně jištěné kobky, jenom aby neutekla a já měla jistotu, že… sakra.
„Důvěřuji vám, to ano, ale stejně…“ spustím, ale větu nechám radši nedokončenou. „Omlouvám se. Důvěřuji vám. Samozřejmě že vám důvěřuji, má paní,“ zopakuji pevným hlasem, donutím koně, aby se otočil, a rychle cválám nazpět do Annina sídla.
Jin
„Aaah!“ vyjeknu a prudce se posadím. Zmateně se rozhlédnu. Kde to sakra jsem?! Proč už nejsem ve vězení? Co se stalo…? V rohu pokoje zahlédnu dva muže. Beiny. Jeden starý, v němž poznám krále Aratha I., a jeden mladý, tmavovlasý, kterého vidím poprvé v životě. Spustím nohy z lůžka a napřímím se. „Co se to děje?“ otážu se důrazně.
„Jine, konečně jste se pobral,“ pousměje se ten starý král, spokojeně potřese hlavou a dojde až ke mně podivně vratkým krokem. Mladík ho bez zaváhání následuje. Znejistím. Naposledy jsem byl v Arathově vězení. Co sakra dělám tady?! Rozhodli se mne přesunout? Proč? Hodlají mne snad popravit…? Ephemer mne přece ujistil, že mne nepošle na šibenici, dokud – „Jak vám je?“ přeruší Arath I. tok mých myšlenek.
„Já… asi… dobře,“ přiznám.
„To slyšíme rádi. A také doufáme, že z toho, co se v naší zemi stalo, nebudete vyvozovat nějakou… ehmmm, nevraživost Evale vůči Cheinowu,“ pokračuje Arath I. nejistě. „Nemohli jsme Ephemerovi odmítnout, když nám nařídil vás zde uvěznit –“
„Cože?“ podivím se. „Proč bych měl za tohle vinit vás?“
Arath I. se ošije. „No… poskytli jsme mu –“
„Neměli jste na vybranou,“ odseknu. „Pokud vím, tak vás vázala Přísaha –“
„Přísaha,“ pousměje se mladík hořce. „Stejně jsem nepochopil, jak funguje…“
„A proč se na mě projevuje, i když jsem s Ephemerem spolupracoval, a tudíž jsem se Přísaze nijak neprotivil,“ přitaká starý král.
Krátce pohlédnu na něj, pak na mladíka, pak zase na něj. „Cože? Jak se to projevuje?“
„Umírám,“ vysvětlí mi jednoduše král Arath I.
Je toho na mě nějak moc. Promnu si čelo. „To mě… mrzí…“ přiznám. „Ale… proč jsem tady? Jak jsem se zde ocitl?“
„Nechal jsem vás sem z vězení na přání Richarda a Shanea dopravit,“ odvětí mladík.
Jestli jsem byl předtím zmatený, nyní jsem zcela v šoku. „Richard? Shane?! Prosím?“
„Proč si myslíte, že vás Sběratel otrávil? Jen tak? Ne, nechtěl, aby vás Richard a jeho přátelé osvobodili,“ vysvětlí mi ten mladý muž a já si uvědomím, že na něj musím zírat velice hloupě. Zavřu proto ústa, pootevřená údivem, a stisknu si dvěma prsty kořen nosu. Zauvažuji. Richard je už tady. A zjevně je v pořádku. Co nevidět se dostane k Anně. To je ale úžasné! Musím začít jednat! „Možná –“
„Musím ihned dát vědět Koalici!“ vyhrknu, ale jakmile se pokusím o krok, zapotácím se a podlomí se mi kolena. Ten jed, kterým se mne pokusil Sběratel zabít, ještě zřejmě lehce působí. Vyčerpával mne dost dlouho na to, abych se z toho tak rychle zotavil. Zvláštní, nikdy jsem neslyšel, že by na tenhle typ jedu byl nějaký protilék, ale žiju, takže bych jim měl být vlastně vděčný. Mladík přiskočí, jakmile vidí, že sebou hodlám švihnout o zem, a zachytí mne. Jakmile se mi přestane točit hlava, odstrčím ho. „A vy jste vlastně kdo?“
„Arathan,“ vysekne přede mnou pukrle.
Zamrkám. „Co prosím?! Princ… Arathan?“
„No… ano. Ale na tom nezáleží, králi Jine. To by bylo na dlouhé vyprávění,“ ujistí mne princ a ohlédne se na otce. „Ale obávám se, že přes nás se s Koalicí nespojíte. Otec není součástí toho vašeho spolku, tudíž zde nemá žádné potřebné artefakty k –“
„Stačí mi jakýkoliv kontaktní kámen,“ skočím mu do řeči.
„Tak v tom případě vám pomoct můžeme,“ přitaká princ a kývne na vojáky stojící v rohu místnosti. Jeden z nich poslušně odběhne. Zatímco já se zapřu rukama o stůl, jako kdybych se naivně domníval, že se tak se mnou přestane svět houpat, po očku prince Arathana sleduji. Domníval jsem se, že byl tenhle královský syn ve vyhnanství. Že byl obviněn z vraždy svého bratra, následníka trůnu Aratha II.! Jak to, že je tady?!
Olíznu si rty. „Mohl bych vás požádat o soukromí…?“
„Ale jistě,“ souhlasí král Cheinowa, kývne na svého syna a společně odejdou.
Zůstanu v té nádherně zdobené místnosti sám, zmatený a rozladěný, a snažím se to všechno přebrat v hlavě. Přemýšlím nad svými dalšími kroky. Nejdříve musím zjistit situaci. Jak si stojí Koalice. Co se už Anně podařilo zničit. Koho se už Anně podařilo zabít. Jak daleko se mohl Richard dostat. A podobně. Kdyby se mi alespoň pořád netočila hlava a tolik mne nebolela! Mám pocit, že nedokážu ani pořádně uvažovat! Po chvilce se ale konečně otevřou dveře a královi služebníci mi donesou kontaktní kámen. Jakmile jej ale beru do rukou a vzhlédnu, ke svému překvapení v beinském chlapci, který mi jej podává, poznám Wize. Znovu mám pocit, že se z toho omdlím.
„Tohle je nějak moc náhod najednou,“ poznamenám šeptem.
Wiz se pousměje. „Tohle není žádná náhoda, králi Jine. Poděkujte Mystery a mému otci, že tu pracuji. Jsem tu jenom kvůli vám.“
„Jak dlouho…?“ žasnu.
Wiz nakrčí nos. „Abych opravdu řekl, tak až moc dlouho. S přivoláním Richarda jste otálel až na nejzazší možnou mez.“
To byla… výtka?! „Prosím?!“ reaguji popuzeně.
„Naštěstí jste se rozhodl nečekat, až dospěje, že?“ baví se Wiz.
Dotčeně se na něj zadívám. „Nejsi nějak drzý, chlapečku?!“
„Omlouvám se, králi Jine,“ zakření se Wiz. „Tady máte ten kámen.“ Převezmu ho od něj, posadím se na jednu z vyřezávaných stolic k oknu a ohlédnu se na něj. Stojí kousek ode mne a evidentně čeká, až jej vyzvu, aby mluvil. Pokynu mu, aby spustil. „Ale věřte mi, ani ho nemusíte použít. Zatím, co jste byl ve vězení, se toho totiž stalo docela hodně. Koalice byla téměř zrušena Přísahou, kterou si Vládkyně vynutila. Mnoho zemí odstoupilo. Vaše Evale bylo zabráno Ephemerovými muži, poté, co Ephemer zabil krále Rana, obsadil i Wellar a nakonec si vojsko naší Vládkyně podmanilo Prare. A Zante se vzdalo dobrovolně. Dateenští a Matyniští spojili své armády a hodlali získat Wellar zpátky, ale Ephemer nečekaně tuto zem opustil a stanovil panovníkem prince Darotha –“
„To nedává smysl…“ konstatuji zaskočeně.
„To nedává,“ souhlasí Wiz.
Zachvěji se. „Takže… kdo s námi ještě zůstal?“
„Zřejmě jenom Dateen a Matynie. Možná Wellar, princ Daroth se údajně snažil spojit s královnou Kyrou kvůli Koalici a případnému zájmu této země se zapojit do rebelie, ale těžko říct,“ pokrčí Wiz rameny.
Kousnu se do rtu. „Je nás málo. Jestli Richard neuspěje, neubráníme se.“
„A co se Richarda týče, tak ten zmizel,“ dodá Wiz.
Ohromeně na něj pohlédnu. „Jak to myslíš, zmizel?!“
„No… v noci zde došlo k nějaké potyčce. Ráno jsme nalezli několik našich vojáků mrtvých na nádvoří. A Richard prostě není k nalezení. Podle všeho zde ani nespal. A přitom tu měl rozhodně strávit noc – večer sem totiž dovlekl zraněného Shanea a oznámil mi, že musí počkat, dokud se ten do druhého dne neuzdraví či co…“ vysvětluje mi Wiz. Promnu si čelo. Čím dál lepší. „Podle všeho to vypadá, že to byli vojáci Vládkyně.“
„Ale ne…“ zamumlám. „Vládkyně ho zabije.“
Wiz pochmurně přikývne. „To je dost možné.“
„To ti Mystery neřekla, že se to stane?!“ obořím se na něj. „Měl jsi tomu zkusit zabránit!“
Wiz zamrká. „Omlouvám se, pane, ale ne, opravdu jsem nevěděl, že k tomu dojde. Kdyby přišli vojáci naší paní až sem, do hradu, pocítil bych to. Jenže oni čekali na nádvoří, tak daleko mé schopnosti nedosáhnou. Richard musel vyjít ven ze sídla a jít přímo k nim, dobrovolně, jinak by se jim nepovedlo jej zajmout.“
„To taky nedává smysl!“ vyhrknu. „Proč by to dělal?!“
„To nevím,“ přizná Wiz. „Je to celé nějaké divné.“
Zlostně promnu kontaktní kámen v ruce. „Sakra. Sakra.“
„A ještě něco,“ připomene se Wiz. „Někdo vás chce vidět, Jine.“
Vzhlédnu k němu a zaváhám. „Prosím?“
Wiz pokyne směrem ke dveřím. Ty se jeho Mocí pootevřou. „Omlouvám se vám, měl jsem vám to asi říct rovnou. Přijel sem teprve před chvílí, ale dožadoval se setkání s vámi velmi vehementně. Myslím, že byste s ním měl promluvit.“
Jsem naprosto zmatený. „S kým?“
„Co třeba se svým starým přítelem?“ ozve se za mnou, a jakmile se prudce ohlédnu, zjistím, že do místnosti zcela klidně nakráčí Ephemer. Zarazím se a bleskově se rozhlédnu. Nikde u sebe nemám žádnou zbraň. A nic, čím bych se mohl bránit (případně, čím bych mohl útočit) v dohledu není. Ephemer pokyne Wizovi, aby odešel, a jakmile se za ním zavřou dveře, přijde až těsně ke mně. Stále opatrně třímám v prstech kontaktní kámen a přemýšlím, jak se zachovat. Jestli by třeba nebyl dobrý nápad mu ten kámen rozbít o hlavu, heh. Ale jak tak na Ephemera koukám, nevypadá, že by mi hodlal ublížit. Tak co po mně chce?! „Jsem rád, že jsi v pořádku, Jine!“ oznámí mi a zní to téměř opravdově, jako by to snad myslel vážně…
„Prosím?“ podivím se upřímně. Nechápu. Ephemer se pousměje, zatímco já se nervózně dotknu svého krku. Při našem posledním setkání mě chtěl popravit… a málem to i udělal. Jenže pak mne nechal uvěznit a… co to má všechno znamenat?! „Ephemere… o co ti jde…? Co to znamená? Co se děje? Co po mně chceš?“
„Vzpomněl jsem si,“ odvětí Ephemer a jemně stiskne mé zápěstí. Div že ten kámen neupustím, jak se leknu. Jeho chování je tak hrozně divné! Pohlédnu mu do očí. Jeho pohled je naprosto soustředěný a pevný. Vytrhnu se mu a poodstoupím. „Vzpomněl jsem si na všechno. A nyní potřebuji tvou pomoc, příteli.“
„Cože?!“ vydechnu konsternovaně. Ach bohové, ať mě neoslovuje jako ‚přítele‘, jsem z toho velice rozpačitý. „Mou pomoc? Zabereš mé panství, mě pošleš do kobky jako nějakého hrdlořeza, necháš Sběratele, aby mne skoro zabil, a teď po mně požaduješ mou pomoc?! Jak si to vůbec můžeš dovolit?!“ vybuchnu. Najednou ve mně všechen ten šok, všechna má zmatenost a všechen můj strach vzkvasí a já cítím jenom zlost.
Ephemer se znovu lehce usměje, takovým tím způsobem, kterým jsem na něm vždycky nenáviděl. Když se mi totiž vrátil zrak, nechápal jsem, co zrovna na něm Anna vidí, a proč zrovna jemu dala přednost přede mnou. Není nijak oslnivě krásný, je vlastně docela obyčejný, ale když se usměje… Rázem jsem pochopil, co jí na něm tak imponuje. „Vím, je to ode mě smělé, Jine. Ale opravdu bych ocenil, kdybys se mnou spolupracoval. Naposledy. Na památku starých časů, než se stalo tohle všechno,“ učiní rozmáchlé gesto.
„Co potřebuješ…?“ zamračím se.
„Anna… Anna má jistý plán. Musím jí v něm zabránit. Ale k tomu potřebuju tebe,“ oznámí mi věcně. Zachmuřím se ještě o něco víc. „Anna chce všechny mrtvoly v Zemi změnit na poslušnou armádu Nemrtvých. Nevím, jestli dnes nebo zítra, každopádně je jasné, že jakmile to udělá, je Země ztracená.“ Zalapám po dechu a dál mu ohromeně naslouchám. „K tomu kouzlu potřebuje dva artefakty. Jeden má u sebe, to vím, ale ten druhý je schovaný někde zde v Cheinowě. Ten musíme zničit. Pokud se nám podaří přerušit spojení mezi těmi předměty, nehrozí oživení tolika Nemrtvých a s tím spojený možný zánik Země.“
Olíznu si rty. „Na co potřebuješ ale mě?“
„Ty mě dovedeš tam, kde je ten druhý… já nevím, kámen, krystal, co já vím,“ objasní mi Ephemer celou situaci.
Nadzvednu obočí. „Nemám tušení, kde by mohl být. Byl jsem ve vězení, vzpomínáš si?“
„To je mi jasné, Jine. Ale také vím, že je to na místě, kde jsi s ní kdysi dávno byl,“ zdůvodní mi své logické důvody a mně již pomalu začíná svítat. „Vím jenom jedno slovo, Banaago, ať už to znamená cokoliv. Ty mi řekni, co to je. Místo? Město? Řeka?“
„Banaago… tak se jmenoval ten chlapík, kterého –“ stisknu rty.
Ephemer na mne zaujatě pohlédne. „Ano?“
„Je to určitě na Válečné hoře,“ upřesním. „V základech jednoho vyhořelého domku.“
Ephemer přikývne. „Dobře. Zaveď mě tam.“
Příliš se mi nechce. „Ale… jak ti můžu věřit? Po tom všem?“
„Jine, prosím tě. Podívej se z okna. Jsou tam někde mé armády? Je tam jakýkoliv můj voják?“ nadhodí zlehka. Okamžik váhám, zda to přece jenom nemám udělat, ale něco v tónu jeho hlasu mne donutí mu důvěřovat. „Opustil jsem Annu nadobro. Udělal jsem něco, co tys udělal už dávno a já to neudělal jenom proto, že… že mi v tom zabránila. Teď to musím nějak odčinit. Musím jí v tomhle zastavit. Nemohu dopustit, aby napáchala více škody než kolik jí stihla napáchat dosud.“
„Zabránila ti…? Jak?“ vykulím na něj oči.
Ephemer zaváhá a dvěma prsty se dotkne svého čela. „To… to by bylo na dlouhé vysvětlování. Každopádně nyní už vím, co všechno způsobila, a ty mi musíš pomoct, Jine.“ Odmlčí se, protože si všimne, jak na něj tupě zírám. „Víš, proč jsem tě tehdy nezabil? Těsně předtím, než jsem ti měl useknout hlavu, jsi zmínil mou manželku. Než jsem šel k tobě, nevěděl jsem, že jsem měl manželku. Nevěděl jsem, že tě znám. Nevěděl jsem, co jsme spolu zažili. Uvědomil jsem si, že je něco špatně.“
„Já ti nerozumím, Ephemere,“ přiznám.
Ephemer se opět zazubí. „To nic, Jine. Všechno vám vysvětlím někdy později. Teď musíme vyřešit tohle, to je mnohem důležitější.“
Odložím kontaktní kámen. „Tak dobře. Pojeďme.“
Shane
To první, co si uvědomím, jakmile opět začnu vnímat, je zjištění, že nejsem v místnosti sám. Aniž bych otevřel oči, analyzuji situaci. Žiju. Takže mi Ruchard pomohl dostat tu kuličku z těla. Ležím na posteli. Takže mě Ruchard zřejmě dostal i do Arathova hradu. Špatně se mi dýchá. Takže jsem se z toho zranění ještě nevyléčil. V pokoji, v němž jsem, že jedna osoba, o kousek dál, patrně na chodbě, cítím přítomnost minimálně dvou dalších – ale ti jen prochází. Ani jeden z nich není Ruchard. Ani jeden z nich není princ Arathan. Ani jeden mne nijak neohrožuje. Jsem v bezpečí. Přesto mne jemně brní ve špičkách prstů. Cítím něco znepokojujícího, skoro jako nebezpečí. Netýká se mně, to vím, ale… koho? Tinetophe… je ztracená. Kvůli ní tak nervózní nebudu. Tak že by Rucharda? Nebo mého sluníčka Hilly? Měl bych to zjistit. A také zjistit, kdo je tu se mnou. Opatrně odblokuji svou mysl. Rázem mne do ní udeří cizí myšlenky.
Je tak krásný… Vypadá docela jako nějaký… princ. Mám co dělat, abych se neušklíbl. Další fanynka. To mi tak ještě scházelo. Ale pořád lepší než někdo, kdo mě chce zabít! Třeba se ani nevzbudí, když na něj sáhnu… když ho pohladím… jenom tak trochu… určitě… Nikdo se to přece nedozví… Má ruka vystřelí kupředu těsně předtím, než se její prsty mohou dotknout mé tváře, a zachytí ji. Mladičká služebná, která se nade mnou skláněla, poplašeně vyjekla a pokusila se uskočit, ale nepouštěl jsem ji, naopak, rychle jsem se posadil a přitáhl si ji blíž. Docela blízko. Dívčina ústa byla jenom na kousíček od těch mých. Ach, asi omdlím, jestli na mě bude koukat takhle!
„Velebeni budiž bohové za to, že mi poslali do cesty zrovna tak půvabné stvoření, jako jsi ty,“ prohlásím věcně. Děvče se dle očekávání potěšeně začervená. „A ačkoliv bych nejradši do konce svých dní hleděl do tvých nádherných očí, musím se tě optat na svého přítele, který mne sem dopravil. Kde ho najdu?“
„Mys… myslíte toho… Richarda…?“ vydechne děvče omámeně.
Přikývnu. „Ano. Toho.“
Děvčeti tentokrát trvá dlouho, než se vzpamatuje. „První dveře… nalevo…“
„Děkuji ti,“ přikývnu, pustím ji a vstanu.
Děvče znejistí. „Ale… není tam.“
Zarazím se a ohlédnu se na ni. „Není? A kde je?“
„To nevím… Já… šla jsem mu tam ustlat a… jeho postel byla netknutá,“ vysvětlí mi.
Zaváhám. Že by tohle byl ten důvod brnění mých prstů…? „Ale… musel mě sem přece nějak dopravit. Viděla jsi ho tady včera?“ vyptávám se.
„Ne… včera jsem tu nebyla… já tu uklízím jen… ráno.“
„Zatraceně,“ zamumlám a vyrazím z pokoje, abych se mohl podívat k Ruchardovi. Přece jenom bych tam mohl zachytit nějakou představu, která by mi mohla nějak pomoct ho najít. Aspoň bych mohl zjistit, jestli vůbec kdy v tom pokoji byl… Zvědavě rozrazím dveře a rozhlédnu se po místnosti. Pocítím Moc. Jinou Moc než na jakou jsem zvyklý. Moc, která patří Tinetophe. Takže tu byla. Zmateně se zamračím. Jak to, že tu byla?! Jak to, že tu byla poté, co se stalo v té pitomé hospodě?! To nedává smysl! Jak to, že Ruchard nijak neprotestoval? Musel s ní odejít sám o své vůli. Dojdu k posteli a přejedu po ní dlaní. Seděla tu… „Kam jsi s ní šel, Rucharde? Proč…?“
„Ale… ráno prý bylo několik vojáků nalezeno… mrtvých,“ ozve se za mnou to děvče. Ani jsem si nevšiml, že šla za mnou. Jakmile jsem začal ignorovat její myšlenky, málem jsem zapomněl i na to, že tu kdy byla.
Vrhnu na ni krátký pohled přes rameno. Je jasné, kdo je zabil. „Ta mrcha.“
„Prosím?“
„Nemluvím o tobě, krásko,“ povzdechnu si. „Ach jo. Asi zajdu za Arathanem a zkusím si o tom s ním promluvit. Třeba se toho od něj dozvím víc. Ale to počká. Nejdříve bych se rád vykoupal a pak si pohovořil s Jinem – tedy, pokud se už probral.“
Dívka se ošije. Jak mu to mám říct… nechci vidět ten jeho zklamanej obličejík… „No… král Jin se sice už probral, ale také ihned odjel.“
„Cože…? Kdy?“ zaúpím.
„Ráno. S panem Ephemerem,“ dodá děvče a mně se skoro podlomí kolena. S Ephemerem?! Co se to tu sakra děje? Nejprve Ruchard odejde s Tinetophe, teď Jin jen tak s Ephemerem… Nechápu to. A musím teda uznat, že byl pan Ephemer mnohem krásnější, než jsem si ho kdy představovala! Ačkoliv, tenhle sameček je oproti němu daleko –
Dívčiny myšlenky naruší tok těch mých. Zamračím se a namířím na ni prstem: „Přestaň přemýšlet nad takovýma nesmyslama a okamžitě mi zařiď aspoň tu koupel!“
Děvčátko zděšeně zamrká. „A… ano, jak si přejete, pane,“ pípne a odcupitá.
Rozrušeně se vrátím do svého pokoje. Přecházím po něm tak dlouho a snažím se pátrat Mocí po Jinovi, než se dívka vrátí i s několika dalšíma rozkošnýma holčičkama a společně mi chystají lázeň. Potěšeně se usměju a sleduju je. Nemůžou být o moc starší než já. Bráním se jejich myšlenkám, ale přesto na kradmých pohledech, které po mně vrhají, poznám, že se jim líbím. Jakmile je vše nachystané, zůstane tam jenom ta „moje“ služtička a ta se úslužně otáže, zda ještě něco nepotřebuju.
„Ne, děkuji,“ ujistím ji a shodím ze sebe oblečení. To, že je děvče ještě stále v místnosti, nijak neřeším, zatímco ona při pohledu na mne okamžitě zrudne. „Ačkoliv… možná bys mi mohla umýt záda,“ zazubím se. Ještě ani nedokončím větu a už stojí vedle mě. Pobaveně potřesu hlavou. „Tomu říkám servis,“ pochválím ji, když mi pomůže mi do vany, a já, jakmile vklouznu do všech těch bublinek, si nemotorně odmotám obvaz z ramene. Zachmuřím se. Nevypadá to moc hezky. A teplá voda mi navíc rozproudí krev a opět začnu krvácet.
„Neměla bych dojít pro felčara…?“ nabídne se dívka.
„Ale ne,“ zamítnu její snahy, protočím zápěstí, ve kterém se zableskne Moc, a připlácnu si dlaň na ránu. V mžiku mé zranění přestane bolet i krvácet. Je to sice jen dočasné řešení, nejde o uzdravení jako takové, ale pořád lepší než nic. Děvče se tedy chopí houby, ačkoliv na ní vidím, že se jí to moc nelíbí a že by mi radši zajistila pořádné ošetření, a chvíli mi něžně přejíždí žínkou po zádech. Co chvíli usyknu bolestí. Asi jsem trochu… ehm, potlučený. Po chvíli si uvědomím, že dívka již houbu nepoužívá, a jemně se dotýká svou rukou mého ramene, sjede prsty po klíční kosti k hrudi a zjevně hodlá pokračovat níž, ale jakmile k ní s nadzdviženým obočím vzhlédnu, ucukne.
„Já… omlouvám se… Nevím, proč jsem to… omlouvám se,“ vyhrkne a odběhne dříve, než ji mohu ubezpečit, že se nic nestalo a že v tom klidně může pokračovat.
„Bezvadný,“ zavrčím a ponořím se do vody celý, tak, abych si namočil i vlasy a mohl si je pořádně umýt. Už jsem měl své nádherné kadeře opravdu špinavé, slepené v pramínky zaschlou krví a hlavně, po tom všem nabraly opravdu divnou barvu. Už dřív jsem si všimnul, že když jsem spokojený, vlasy mi přímo září a jsou světlejší, zatímco když jsem ve stresu, ztmavnou mi o několik odstínů. Alespoň že už trochu dorostly. Po setkání s tím drakem jsem měl opravdu podivný účes. Jaksepatří si vlasy vydrbu a pak jen tak relaxuji v té horké vodě, protože vím, že to chvilku potrvá, než zcela vychladne. A já nemám kam spěchat. Nevím, kde je Ruchard, nevím, kde je Jin, a pochybuju, že se to od Arathana dozvím. Tak proč bych se nervoval? Navíc cítím, že princ nyní potřebuje být se svým otcem, a já ho nechci rušit. Samotného mne překvapuje, jak klidný najednou jsem. Nevím proč, ale jsem naprosto smířený s čímkoliv, co přijde. Prsty mne už nebrní.
Po dlouhé době se ozve zaklepání na dveře. Vylezu z vany, obmotám kolem sebe osušku a zamířím otevřít. A když beru za kliku, všimnu si, že opět krvácím. Má krev mi nepříjemně stéká po čerstvě umytém těle a já jsem velmi rozladěn ze skutečnosti, že má očista vyšla téměř vniveč. „Zatraceně,“ zamumlám.
„Taky tě rád vidím, Shane,“ usměje se na mne princ Arathan. „A jsem také rád, že ses už probudil a že je ti lépe. Ačkoliv vidím, že to tvé uzdravování nefunguje tak rychle jak jsem se domníval. Nechám sem někoho poslat, aby vás pořádně –“
Odmítnu. „Ale ne. To je zbytečné. Pomůžete mi s tím vy, princi?“
Arathan přikývne. „Samozřejmě,“ souhlasí a za chvíli už sedí vedle mě na posteli a zručně mi obvazuje rameno. Použil bych znovu Moc na zastavení krvácení, ale nechce se mi plýtvat magií. A princ se jakožto ošetřovatelka docela osvědčuje, ať už to zní jako ironie či ne. Arathan mi mezitím, co mi šikovně bandážuje mé zranění, něco vysvětluje, ale neposlouchám ho. Zoufale se bráním jeho myšlenkám, ale čím více se snažím je nevnímat, tím méně se soustředím i na to, co říká nahlas. Zamrkám. Koncentruj se, sakra! „…čistá práce. Máme jistotu, že to byli vojáci Vládkyně. Takže je jasné, že je Richard u ní. Ale bohužel, nikdo netuší, kde přesně se její sídlo nachází.“
„V Mai,“ zamumlám.
Arathan na mne pohlédne a v očích se mu rozzáří naděje. „Ty víš kde přesně?“
„Ne,“ zklamu ho a hodím na sebe čisté šaty. Arathan mlčí, zatímco já se oblékám. To, co mi ty služky přinesly, mi sice pasuje, ale nemohu se zbavit dojmu, že mi vybraly takovéhle… ehm, zrovna takovéhle oblečení schválně, protože věděly, že mi to bude slušet a že v tom budu vypadat právě takhle… Škoda slov. Připadám si v tom skoro hloupě, ale co na tom, natáhnu se pro hřeben a začnu si česat vlasy.
„Dokázal bys nějak… zjistit, kde je?“ otáže se Arathan po chvíli.
Přestanu se zabývat svými kadeřemi a poklepu si hřebenem o dlaň. „Nevím. Není to tak snadné. Dokázal bych se k němu přenést, kdybych věděl, kde je,“ přiznám a znovu se pustím do rozčesávání vlasů. To umytí jim prospělo, velmi efektně se teď lesknou, a jak rychle schnou, dokonce se vlní. „Tím myslím, kde přesně je. Umím se přemisťovat, ale nemohu se přemístit někam, aniž bych věděl, kam. Potřebuji vědět alespoň orientačně místo, nestačí mi jenom nějaký ten záchytný bod…“
Arathana tím zmatu. Vůbec nechápu, o čem to mluví. On se snad dokáže skutečně… kouzly dostávat z místa na místo…? To přece není možné… „Můžu ti nějak pomoct?“
Pousměji se. „Ne, to asi ne. Ale bojím se o něj. Bojím se, aby se mu něco nestalo. Ruchard… Ruchard je takový ten typ, co se vždycky dostane do maléru. On za to snad ani nemůže, ale… vždycky se do něčeho zaplete a… ach jo. Bojím se, že mu Vládkyně něco udělá. Že ho opravdu zabije. Mám takové neblahé tuše –“ začnu, ovšem v ten moment pocítím podivnou vlnu Moci, která není moje, přesto se mi nahromadí v hlavě a mám skoro pocit, že mi lebka pod tím náporem praskne. Zapotácím se a hřeben mi vypadne z ruky. Pro jistotu se zapřu o umyvadlo, abych to ustál. Zatraceně, tohle jsem už přece jednou zažil. Tehdy, kdy jsem bránil Rucharda před drakem. Tenkrát jsem to ale málem nepřežil…
„Shane?“ vyleká se Arathan. Co se to děje? Co je to s ním?!
Rád bych mu řekl, že je všechno v pořádku, ale nemůžu – a není to jenom proto, že by to byla lež. Moc v mé hlavě narůstá. Přitisknu si dlaň na čelo a snažím se v paměti vyhrabat nějaká ochranná kouzla, ale nenapadá mne nic, co by zabránilo takovémuto útoku. Ke všemu mám mysl plnou Arathanových myšlenek. Pokouším se je odbourat, ale nejde to. Cítím jeho zděšení i zmatenost. Z nosu mi začne téct krev. Sakra. Sakra. Přestávám to zvládat.
„Shane, co se děje?! Můžu ti nějak pomoct?!“ zajímá se princ a přiskočí ke mně. Lehce se na něj otočím a slabě zavrtím hlavou. Nemůže mi nijak pomoct. On ne. Přestávám rozeznávat, co jsou jeho myšlenky a co říká nahlas. „Co to je?“
„Anna,“ vypravím ze sebe pracně. Nikdo jiný to být ani nemůže. Ale nechápu to. Vládkyně přece nemůže ovládat prastarou magii! Touhle vládl jenom Taxan, jeho bratr, démon Thaar, a maximálně jeho milenka Tiwanaineira. Nikdo jiný. Obě ruce si přitisknu na obličej, abych tak alespoň trošku zastavil proud krve, ale zbytečně, skrz mé dlaně krev beztak protéká dosti divoce. Nutím se tedy aspoň používat svůj notně bolavý mozek. Taxan i Thaar jsou mrtví. Ti mě ohrožovat nemůžou. A Tiwanaineira? Tu přece Vládkyně Anna zaklela… do zrcadla! Dlouze se zadívám přímo na svůj odraz. Soustředím se ale a snažím se vidět to, co je za ním. Přestože mne to jenom vyčerpává, mám pocit, že s použitím Moci zahlédnu… Vládkyni… maminku… a… Rucharda…? Je to možné…? Mám skoro dojem, že Ruchard o mně ví, že zachytil můj pohled, že… do háje! Úlekem odskočím od zrcadla.
Arathan se mne lekne snad ještě víc, než já Rucharda. „Shane…?“
„Ne Anna! Tiwanaineira! Ne Anna, ale Tiwanaineira!“ vyhrknu.
Arathana tím naprosto zaskočím. „Co to říkáš…?“ podiví se. Co je to za nesmysl? Vládkyně Tiwanaineira je přece minulostí! O čem to sakra mluví?! A proč proboha krvácí? Copak mu nedokážu nijak pomoct? Určitě ano, jenom musím přijít na to, co se to s ním děje a co potřebuje! Znovu zavrtím hlavou. „Opravdu nemám zavolat nějakého felčara…? Skutečně potřebuješ odbornou pomoc! Poslyš, otcův soukromý lékař se jmenuje Srihn. Znám ho od dětství. Je seriózní. Zavolám ho,“ snaží se. Srihn je dobrý člověk i dobrý mastičkář. Ten by mu snad dokázal pomoct, ne?!
„Ne, nedokázal,“ šeptnu. Moc v mé hlavě náhle zmizí. Klesnu na kolena a pozvracím se přímo na podlahu. Zůstanu dlaněmi opřený o zem, lapám po dechu a opět mám nepříjemný pocit, že jsem se doopravdy nemusel mýt, neboť co nevidět budu stejně upatlaný od krve a kdo ví od čeho ještě, stejně jako předtím. „Krucinál,“ zakleju, napřímím se a otřu si ústa. „Omlouvám se, princi. Poblil jsem vám parkety.“
Arathan se pousměje. „To je to nejmenší. Až otcovi služebníci půjdou odklidit tu vanu, někdo to vytře. S tím si nedělej starosti.“
„Používají mě na demonstraci síly naší Vládkyně,“ zasténám. „Aby má matka – aby má matka –“ začnu, ale kvůli další vlně nevolnosti nejsem schopen dokončit větu. Znovu se pozvracím, a abych to přece jenom nemusel uklízet já, tak pro jistotu omdlím.
Třesu se zimou, sotva dýchám a aby toho nebylo málo, teď Anna vzala jednu mou ruku do svých a já pocítím v dlani ostré bodnutí. Nemám ani sílu na to, abych vyjeknul, jenom se chvěju a tiše usyknu. Bolí to, ale já nejsem schopen to dát na sobě najevo. A i kdyby, jí by to bylo stejně jedno. Mé sestřičce…
Zamrkám. „Rucharde…“
„Shane?“ ozve se vedle mě. Arathan.
Posadím se, ale hlava se mi zběsile roztočí a já se jen stěží ubráním dalšímu dávení. „Bohové, Ruchard… vnímám ho celou svou bytostí. Už vím, kam se mám přenést. Už vím, kde je. Můžu… můžu pro něj. Splnit svůj úkol…“
„Shane… jestli cítíš, že to nezvládneš, tak… jdi od toho,“ poradí mi Arathan.
Ohlédnu se na něj. Myslí to zcela vážně. Zamračím se. Má pravdu. Pokud je to nad mé síly, měl bych uznat porážku a… nepouštět se do toho. Jakmile ale zachytím jeho ustaraný pohled, vzpamatuji se, nasadím pokud možno co nejvíc bezstarostný úsměv a zahlaholím: „Arathane, jak o mně můžete pochybovat? Jsem ten nejlepší čaroděj v celé Zemi! Konečně mám možnost to dokázat, zachránit Ruchardův život a zároveň se i zbavit naší úžasné Vládkyně Anny! Byl bych blázen, kdybych do toho nešel!“
„Jsi blázen i tak,“ povzdechne si Arathan. „Vypadá to jako past.“
Přikývnu. „Nejspíš to past i bude. Ale… riskovat je přece zábavné!“ Arathan na mě pátravě pohlíží. Patrně přemýšlí, jak moc myslím to, co říkám, vážně. Suverénně se na něj usměju. Nechci, aby si myslel, že jsem slaboch. Nechci, aby si to myslel kdokoliv. „Vím, co dělám, Arathane. Opravdu se o mě nemusíte bát.“
„Ne, po tom tvém záchvatu, který jsi tu dnes předvedl, nemám opravdu sebemenší důvod obávat se o tvé zdraví,“ odsekne Arathan.
Do pokoje vtrhl jakýsi mladičký sluha. „Princi, váš otec – Prosím, pojďte se mnou.“
Arathan vyskočil na nohy, pak se zarazil a otočil se zase na mě. „Shane… pošlu ti sem aspoň Wize. Žádám tě, neudělej zatím žádnou hloupost. Prosím tě, jak jen mohu, nepokoušej se mezitím za Richardem přemístit. Je to moc nebezpečné. Než se rozhodneš učinit jakýkoliv další krok, nejdříve si o té tvé záchranné akci promluvíme, ano?“
„Ne, Wize ne!“ namítnu, ale to už Arathan odběhne a já v místnosti osamím. Ne však na dlouho, bohužel, po chvíli se ve dveřích vskutku objevila hlava toho mladičkého mága, vesele pozdravil, a než jsem se nadál, už si sedal vedle mě. „Nepotřebuju tvou pomoc,“ zavrčím na něj. „A ani nestojím o to, abys mě tu hlídal. Koukej radši, kde nechal tesař díru, a neotravuj.“
„Arathan mi poručil, abych ti byl při ruce. Tak jsem,“ pokrčí Wiz rameny.
Zamračím se na něj. „Je mi jedno, co ti poručil. Chci být sám.“
„Shane –“ zkusí to smířlivě.
Zuřivě na něj pohlédnu. „Co se o mě vůbec staráš?! Nejsi můj bratr! Nejsi!“ vybuchnu. „Mám jenom jednoho bratra! A nevěřím, že má matka měla cokoliv s tvým otcem!“
Wiz na mě vytřeštěně hledí. „Tohle jsem zrovna na mysli neměl…“ přizná se rozpačitě. Zachmuřeně se mu pokusím nahlédnout do mysli, ale nejde to. Jako každý schopnější kouzelník si i on brání myšlenky.
„Promiň…“ zamumlám a promnu si čelo. „Nevím, proč jsem to řekl. Jsem opravdu unavenej a potřebuju být aspoň chvíli o samotě, abych –“ začnu omluvně, ale v ten okamžik to pocítím znovu. Ruchard mě potřebuje. Snažím se splynout s jeho pocity. Ignoruji Wizův nechápavý pohled a pokouším se zachytit jeho myšlenky. Cítím ale jen, že ho něco hrozně bolí, cítím, že nemůže dýchat, cítím v ústech jeho krev a točí se mi hlava – Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo… Bohové, Anna mu ublížila! Anna mu udělala něco, co ho může stát život, vnímám tu agónii, kterou trpí – „Ne! Ne! Ne! Rucharde, ne!“ vyjeknu. Wiz na mě zírá notně udiveně. „Vypadni!“ zařvu na něj. „Vypadni, hned!“
„Jak… jak si přeješ,“ vykoktá ten rádoby čaroděj a skutečně mne radši nechá o samotě.
Já, konečně v klidu, padnu nazpět na postel a překryju si tvář rukama. Snažím se uklidnit. Ruchardovy pocity byly tak strašně intenzivní a tak hrozně zoufalé, že mi vyhrkly slzy do očí. Zároveň si uvědomuju několik věcí. Ruchard se mi ukázal jenom proto, že o to Vládkyně stála. Ona chtěla, abych věděl, že Ruchard trpí a že možná… co já vím… umírá. Ona chce, abych mu šel pomoct. A já musím. Prostě musím.
Přemýšlím. Nerad, ale přemýšlím. To, že se ženu do jasné pasti, to chápu. To, že mě Anna zabije, mi je jasné také. Viděl jsem skrze Rucharda. Takže se to stát musí. A já ho musím vyrazit zachránit, ať už je to zbytečné nebo ne, prostě musím, protože jinak by nevyšlo ani to ostatní. Jinak se tomuhle příběhu nedostane šťastného konce.
Skousnu ret. Když nad tím tak přemýšlím, ten list od mé mistryně Mystery pro paní Leowyll, který jsem jí měl doručit, a který jsem se rozhodl radši ztopit, ten ve skutečnosti nebyl určený jí, ale… mně. Kdybych si ho nepřečetl a nerozhodl se ustoupit od původního plánu ho prostě zavézt do Matynie, nikdy bych nenarazil na Rucharda a nikdy bych se nerozhodl se k němu přidat. Hm. Mystery, má matka a Orleeth to s námi měli vymyšlené velmi chytře. Použili nás jenom jako figurky na šachovnici. Dostali nás přesně tam, kam chtěli, aniž by si oni sami zašpinili ruce. Nechápu, jak mohla maminka souhlasit s tím, že některé figurky prostě… obětují! Jak mohla souhlasit s tím, že obětuje i mě! Jsem zklamaný. Hrozně zklamaný. Nevadí mi ani tolik fakt, že jsem byl sprostě zneužit, jako spíše to, že o tom museli maminka i Orleeth vědět a nedali mi nic najevo. Že mně se svým plánem neseznámili. Že si se mnou a s ostatními takhle pohráli.
Ale nejspíš bude mít má předčasná smrt i své klady. Nikdy nezestárnu, takže si mne všichni budou pamatovat jenom jako mladého a oslnivě krásného, heh. Nikdy se nebudu muset oženit – ačkoliv, vzít si zlatíčko Hilly, to by ještě mohlo být zajímavé. Nikdy nebudu mít děti… Sakryš, ještě jsem si ani pořádně neozkoušel tu příjemnou věc zvanou sex, abych ty děti mohl mít! Tedy, ne že bych si někdy měl co stěžovat na nedostatek milování s dívkami i s chlapci, ale stejně, vždycky jsem si přál hromadu děsně ošklivých, děsně zrzavých a děsně veselých dětí, které podědí mou Moc!
Při bozích, co to se mnou je?! Jsem mág! Zájmy Země by mi měly být přednější! Každý čaroděj by měl být ochoten obětovat svůj život pro své Vládce – ostatně, proto jsme přece byli obdařeni schopností si Moc podrobit a ovládat ji. Jenom proto, zopakuji si poctivě naučené poučky – a najednou mi samotnému zní směšně. Proč by život jediné bytosti měl být brán jako něco podřadného? Všichni máme nárok žít! A zatraceně, já nechci ještě umřít.
Ne bez rozloučení.
Zkusím tedy zapátrat po matce. Na mé volání nikterak nereaguje, přestože vycítím, že pro mne již není neviditelná, tedy tak, jak byla dosud, což mne zneklidní, ale rozhodnu se spojit alespoň s Oliverem. I u něj to chvíli trvá, než mi odpoví, a za tu dobu jsem již notně vyděšený. Zajímavé. Nikdy předtím bych neřekl, jak moc se o svého malého bratříčka bojím… Ale to jenom proto, že je tak maličký. Zdá se mi, jako by to bylo včera, co jsem mu byl na požehnání. Tehdy mu dala jméno sama Vládkyně Anna a já s ní celou slavnost nepokrytě flirtoval. A ona na mě byla velmi nepříjemná…
Oliverku? Sakra, ozvi se mi, bráško…
Shane…?
Konečně, Drobku. Jsi v bezpečí?
A ty?
Neubráním se úsměvu. Odpověz mi, prosím.
Ano, jsem v bezpečí. U tety Leowyll.
To slyším rád.
Co ty? Kde jsi?
Já… zaváhám. Nechci mu lhát. Já teď mám jistou… práci. Na nějaký čas se asi odmlčím… a nebudu s tebou v kontaktu. Jenom jsem se chtěl rozloučit.
Rozloučit?
Na čas budu mimo tvůj dosah. Nechci, aby ses o mě bál.
Takže… zmizíš mi jako maminka?
Ne. Maminka bude v pořádku.
A ty ne?
To ještě nevím.
Dávej na sebe pozor.
Samozřejmě, Oliverku.
Až se vrátíš, půjdeme spolu na lov?
Půjdeme. Chybíš mi, Drobku.
Ty mě taky, velkej brácho. Brzy se vrať.
Pokusím se. Marc ess share.
Et share ess marc, Shane.
Ukončím spojení našich myslí, povzdechnu si a přejedu si rukou přes oči. Stejně jsem mu lhal, ale nedokázal bych mu říct, že… že jdu zřejmě na smrt. Je ještě malý, nepochopil by to. Nebo pochopil, ale nesouhlasil by se mnou, a já skutečně nechci riskovat, aby se mne snažil zastavit. Dokázal by to, mocný je na to – i přes svůj věk – dost.
Znovu si tiše vzdychnu. Takže jsem připravený.
Richard
Jsem mrtvej. Necítím nic. Vlastně nejsem. Až po jaké době ničeho, ze kterého jsem notně mimo, protože nejsem schopný ani vnímat (trochu to zní jako ironie, že?), mne kdosi mocně obejme, div mi svým sevřením nevyrazí dech. Zjistím tak, že mám tělo, a když otevřu oči, usoudím, že mám i zrak.
„Richarde!“ zaslechnu, z čehož se dovtípím, že ani hluchý nejsem.
„Kuro!“ zajíknu se ohromeně. Aha, takže i mluvím. Připadám si jako živý. Ale nejsem, to je jasný. Jednak proto, že vím, že jsem zemřel, a jednak proto, že vím, že Kuro je mrtvý už dávno. A přece, stojí tu přede mnou a usmívá se. Je mi z toho divně. „Awai… Jossi…“ šeptám a zmateně hledím na své mrtvé přátele. „Já… já asi umřel.“
„To Anna?“ tipne si Jossi. Přikývnu. „To mě mrzí.“
Mám chuť se zašklebit. Rozhodně ho to nemrzí více jak mě! „Co bude teď?“
Awai na mne rozzářeně hledí. „To bys nám měl spíše říct ty!“
„No to nepochybně, kdo jiný taky,“ zašklebím se a rozhlédnu se. Všude okolo je tma. Posmrtnej život jsem si tedy představoval trochu jinak. Přitisknu si ruku na čelo. „Já nemůžu být mrtvej. Já vím, že mě Anna zabila, ale to prostě nejde. Já ji přece musím zastavit. Já přece musím něco udělat. Zatraceně. Shane… Shane mi několikrát říkal, že smrt nikdy není konečnou fází života jakékoliv bytosti. A Shane by mi nelhal. „Jen jediná bytost dokázala přecházet mezi našimi světy. Jinak, než Ochránci, kteří se do lidského světa dokážou jenom promítnout. Jako třeba Tinetophe. Ne, tenhle tvor to umí opravdově. Tak proč by sakra pro mě nedokázal přijít i sem? Potřebuje mě!“
Jossi nadzvedne obočí. „Kdo? Anna?“
Zavrtím hlavou. „Ne, Vládce Orleeth. Skrze Annu jsem viděl, co umí. Viděl jsem ho v mém světě. Když jí před lety nabídl, aby tu v Zemi zůstala, byl u nás, byl v té nemocnici, kde Anna ležela a kde ležím i já, pokud –“ Kousnu se do rtu. „To je jedno. Jde o to, že podle mého názoru by mi právě on mohl pomoct.“
„A oživit tě?“ nadhodí Awai.
Ošiju se. „To asi těžko. Anna mě… no, zabila dost definitivně,“ povzdechnu si a pořádně se na Awaie zamračím: „Ostatně, co se tebe týče, kamaráde, tvá smrt mě pěkně naštvala! A navíc ten způsob… ne, to bylo jako fakt moc.“
Awai se pousměje. „Nevybral bych si takový odchod, kdyby bylo na mně, to je snad jasné, ale zase musím uznat, že to bylo alespoň rychlé a bezbolestné.“
„To se tak někdo má,“ zašklebí se Kuro a Jossi jen pobaveně přikývne. Je fakt, že v porovnání s těma dvěma měl Awai rozhodně nejpohodovější smrt, ani si nestačil uvědomit, co se stalo, a bylo po něm, zatímco Kuro trpěl několik dní, než jej jed konečně zbavil života, a Jossi to také neměl snadné, když ho jeho milovaná Tinetophe probodla mečem. I má vlastní smrt byla vlastně taky docela bolestivou záležitostí.
„Proč tu vlastně není Darien? Ten je přece také mrtvý,“ vzpomenu si.
„Zřejmě nepatří k nám, hodným,“ zazubí se Kuro.
„Nemluv takhle o mém švagrovi, příteli,“ okřikl jej Awai žertem. „Co jsem pochopil, zmizel v nicotě, která si vzala Sběratele… Je to s ním složité, posmrtný život mu asi není přán.“
Kousnu se do rtu. „A ty víš, že je Twyla…?“
Awai přikývne. „Ano. A moc mě mrzí, že zrovna teď nemohu být s ní. Z mé malé sestřičky, z mé sladké Světlušky bude matka. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
Zasténám. „Pokud s tím něco neudělám, tak z ní žádná matka nebude. A se všemi bytostmi v Zemi bude ámen. Všechny mrtvoly Anna oživila. Ti, co jsou naživu, už moc dlouho naživu nebudou. Nemrtví to brzy změní. Ach bože, musím ji zastavit! Nejsem přece jako vy, zatraceně, já nemůžu zemřít tady, takhle! Já jsem člověk!“ rozčílím se. A je mi docela jedno, že na mě Jossi, Kuro i Awai překvapeně hledí. „Musím Annu zabít! Jinak ji zastavit nedokážu! Jsem rozhodnutej jí zabít!“
„Richarde…“ namítne Kuro.
Namířím na něj prst: „Ne, nikdo mě nebude přesvědčovat o opaku! Už jsem řekl! Není jiná možnost, jak ji přimět to kouzlo zrušit! Jak ji přimět opustit Zemi! Jak ji přimět vzdát se Moci a vůbec všeho!“
„Ale Mysteryino proroctví –“ začne Jossi opatrně.
Vybuchnu. „O té děvce přede mnou nemluv! Jenom si s námi pohrála! Nevěřím jejím proroctvím! A kromě toho, Vládkyní není má sestra, ale Tiwanaineira! Z mé sestřičky se stala jenom její loutka! Když zabiju Annu, zastavím i Tiwanaineiru!“ vysvětlím jim divoce svou teorii. Stále na mne všichni tři zaskočeně zírají. „Už kvůli vám, kurva! Už kvůli vám!“ zařvu vztekle. Zhluboka se nadechnu. „Když jsem se při zachraňování Shanea z té hospody setkal s Orleethem, při loučení mi řekl, že se spolu ještě uvidíme. Znělo to tehdy hrozně divně a nechápal jsem, proč to tak řekl. Ale teď už tomu rozumím. Určitě měl na mysli právě tohle.“ Odmlčím se. „Já nejsem mrtvý. Mý tělo leží v nemocnici v mém světě a já si odmítám připustit, že má smrt v tomhle světě znamená mou smrt i v tom lidském.“
„Přesně tak,“ ozve se vedle mě, a když se ohlédnu, zjistím, že tam opravdu stojí Orleeth. Mám skoro chuťzajásat. „Vidím, že jsi leccos pochopil. Ať už to zní divně či ne, tak Anna nám udělala velkou službu tím, že tě zabila.“
„To zní opravdu divně,“ zašklebím se.
„S kým to mluvíš?“ podiví se Kuro.
Zmateně se na něj otočím. „No… s Orleethem přece, ne?“
„S Orleethem?“ přidá se i Awai.
„S Orleethem,“ ukážu pro jistotu prstem před sebe, ale jakmile zachytím pohled bývalého Vládce, ten jen němě zavrtí hlavou. Kousnu se do rtu. „Aha,“ šeptnu. „Kuro, Awai, Jossi… opravdu je mi líto, co se stalo. A přísahám vám, že to napravím. Že pro to udělám, co půjde. A moc mě mrzí, že vás už nikdy neuvidím.“
Kuro nezaváhá, znovu mne obejme. Jossi se pousměje a naznačí prsty „žij dlouho a blaze“, ten pozdrav ze Star Treku, to, co jsem já po něm chtěl tak dlouho jakožto po Spockovi, a já se neubráním dojetí. Skousnu rty a střelím pohledem po Orleethovi. Stojí tam, slabě se usmívá a hledí na mé loučení s přáteli. Zachmuřím se a hodlám obejmout i Awaie, ale jakmile se k němu přiblížím a hodlám jej stisknout v náručí, ten mi něco nečekaně podá.
„Dal bys něco Twyle, prosím?“ otáže se mne tiše, a já rychle pohlédnu do své dlaně. Malý dudlík, vyřezaný ze dřeva. Cítím, jak se mi sevřelo hrdlo. „Tím chci říct… jenom pokud se s ní setkáš… ty nebo třeba Shane, co já vím… Jen aby věděla, že na ni myslím.“
„Uvidím, co se bude dát dělat,“ slíbím mu.
Orleeth potřese hlavou. „Při nejhorším tu věc předám Twyle já.“
„To ne,“ odseknu. „Chci jí ten dudlík dát sám, protože –“
Orleeth se ušklíbne. „Richarde, v tomhle světě jsi mrtvý. Nemůžeš se setkat s nikým živým a tím spíš někomu něco dát. Ale myslím, že jedna bytost by tě mohla vidět. Ostatně, od něj si Twyla jistě ten dudlík převezme.“
Dám si jedna a jedna dohromady. „Shane?“ tipnu si. Orleeth přikývne. „Shane,“ zopakuju zamyšleně. „Ale ne, Shane!“ dojde mi vzápětí. „Vždyť on je teď určitě u Anny a nechává se zabít! Vládče, dostaňte mě k němu a –“
„Ne, Richarde,“ přeruší mne Orleeth. „To je čistě na tobě.“
„Jak?!“ nechápu.
Orleethovi se na tváři objeví zvláštní úsměv. „Koukám, že leccos máš se sestrou společného. I ona dlouho netušila, čeho všeho může být v Zemi schopná. I ona dlouho nechápala, jak neomezené jsou její možnosti. Bohužel, ve chvíli, kdy to konečně vzala na vědomí, se rozhodla si Zemi přivlastnit a –“
Roztřesu se zlostí. „Co mi tím chcete naznačit?! Že jsem stejnej jako ona? Že jakmile zjistím, jak děsně dobrej jsem, urvu si Zemi pro sebe? Nebo že budu vládnout s ní?!“
„Ale ne, Richarde. Ty mě snad vůbec neposloucháš,“ povzdechne si Orleeth. „Chci ti jenom říct, že jsi to ty, kdo nás dostane k Anně, ne já.“ Vykulím na něj oči. „Jak jsem už zmínil, Anna nám prokázala velkou službu tím, že tě zbavila tvé fyzické podstaty zde v Zemi. Víš, dokud jsi byl živ, měl jsi tělo a byl jsi příliš vázán na přítomnost, na to, kde jsi. Richarde, copak ti to nedochází? Můžeš být kdekoliv, kde si zamaneš.“
„A můžu cokoliv?“ nadzvednu obočí.
Orleethův úsměv se ještě trochu rozšíří. „Skoro cokoliv.“
„V tom případě chci být zrovna teď u Anny,“ vyhrknu.
Jin
Setřu si pot z čela. Ephemer nelhal, Anna skutečně proměnila mrtvoly na poslušnou armádu Nemrtvých. Jakmile jsme vyrazili na cestu, stačilo projet kolem jednoho ze hřbitovů za městem a rázem jsme měli jistotu, že Vládkyně uskutečnila svůj plán dříve, než jsme čekali. Naskytl se nám opravdu působivý pohled, na všechna ta napůl rozpadlá těla, snažící se vyškrábat ze svých hrobů, a to i přesto, že někteří již neměli paže obaleny sebemenší svalovou hmotou, či hůře, neměli končetiny vůbec. Nedokázal jsem od toho hrozného divadla odtrhnout oči, dokud mne Ephemer nevyzval, abychom pokračovali v jízdě.
Jenže zde jsem se zastavit musel. Netušil jsem, že je zde pod lesem, kousek od Válečné hory, nějaký hřbitov, ale jak tak koukám, nejde o hřbitov jako takový, ale spíše o hromadný hrob. A naštvané mrtvoly, které se z něj pracně vyškrábaly, se teď totiž sápaly na jednu světlovlasou dívku, která jejich neustálým útokům již pomalu přestávala odolávat. Seskočil jsem z koně a vrhl se jí na pomoc. V té blondýnce jsem totiž poznal Twylu, Awaiovu mladší sestru. A jí jsem musel pomoct! Vím, jak jsou Nemrtví otravní, musí se rozsekat na docela malé kousíčky, aby přestali dotírat, a s tolika nepřáteli si jedna bytost opravdu poradit nedokáže. Tím spíše dívka. Tím spíše těhotná dívka.
„Proč jsi nezůstala v Synotu, Twylo?!“ obořím se na ni zrovna ve chvíli, kdy srazím nejbližšího Nemrtvého k zemi a useknu mu hlavu. Nedalo mi to moc práce, z tohohle zbyla jenom velmi vysušená kostra. Uhnu před ránou dalšího Nemrtvého, následujícímu se ovšem podaří mne praštit. Neubráním se zazubení. Tenhle byl tak dlouho po smrti, že jakmile mne udeřil, ruka se mu v lokti ulomila. „V Synotu to teď je jistě mnohem bezpečnější!“
„Myslíte si, že tam nikdo nikde nemá schované nějaké kostlivce ve skříni? Doslova a do písmene?!“ odsekne Twyla. Pousměji se. Je to sympatické stvoření, tahle roztomilá beinka. „A co ten tady dělá?!“ všimne si Ephemera a než se naděju, zaútočí na něj. Jen těsně stihnu přiskočit k ní a srazit její ránu stranou dříve, než ta může zasáhnout nic netušícího Ephemera, který, zády k nám, v domnění, že se všichni kryjeme navzájem, odráží výpady Nemrtvých. „Proč jste to udělal?! Tenhle aytar mne připravil o Dariena – a jeho o manželku a dítě! Je to zrádce! Dovolte mi ho zabít, ať aspoň dosáhnu částečné satisfakce a –“
„Ne!“ přeruším jí. „Zachraňuje ti život, pokud sis nevšimla, děvče!“
„Nestojím o takovouhle záchranu!“ zuří.
Významně jí pohlédnu do očí a pak o kousek níž. „Nejde přece jenom o tebe, Twylo. Teď už se musíš starat i o to malé.“ Ve Twylině pohledu zuřivost lehce pohasne, ale než mi stihne odpovědět, musíme se oba začít pořádně bránit a nemáme čas na nějakou diskuzi. Potěší mě zjištění, že počet Nemrtvých notně prořídl, a ještě více mne potěší, když si všimnu, že Ephemer je v boji stále takový profesionál jako vždycky býval, bojuje tím úžasně ladným stylem, který jsem na něm vždycky obdivoval, a co nevidět se kolem něj válí spousta stále se vrtících živých mrtvol. Rozseknu nejbližšího nebožtíka vedví a pomůžu Twyle, kterou mezitím jeden z Nemrtvých srazil na zem, zase pěkně na nohy.
„Proč mu důvěřujete vy?!“ dožaduje se šeptem Twyla ve chvíli, kdy Ephemer rozpárá poslední mrtvolu, a se spokojeným úsměvem si začne čistit čepel meče.
„Těžko říct,“ přiznám. „Asi použil vhodný argumenty.“
„Argumenty jsou trochu málo,“ míní Twyla temně.
Ephemer se po nás ohlédne. „Nerad ruším, ale opravdu bychom si měli pospíšit k té hoře. Je už v dohledu a všichni tihle mrtví opravdu nepotřebují jiskru života. Většina z nich ani neuměla bojovat. Tipuji, že to byly jenom oběti nějaké loupežné bandy. Nějací ubozí zemědělci, kteří měli smůlu při cestě z jarmarku v Synotu.“
Otřesu se znechucením. „Tihle služebníci naší Anny sice zrovna nevynikají v kvalitě, ale zato mají body za kvantitu, že?“
„Tak jako tak je na tom Anna dobře,“ pokrčí Ephemer rameny. „Viděl jsi, s jakou vervou útočili? Předpokládám, že do zítřejšího rána budou všichni mrtví po celé Zemi dotírat na ty živé. A vzhledem k tomu, že jich je tolik a ne každý obyvatel Země je dobrý v boji –“
„Nemusíš pokračovat, chápu to,“ přeruším ho. „Pojeďme k Válečné hoře.“ Odmlčím se a ohlédnu se po Twyle. „A… co s tebou?“
„Smím jet s vámi?“ vyhrkne.
„Ne,“ odpoví Ephemer bez zaváhání.
„Neptala jsem se vás, pane. Nemám zrovna nic jiného na práci a opravdu bych se docela ráda něčím zabavila,“ stojí si Twyla na svém. „A chci být s někým, koho znám. Jine, prosím vás, chci jet s vámi. Nemám už nikoho. Awai je mrtvý, Darien je mrtvý… můj otec zemřel ve vězení naší milé Vládkyně,“ střelí zlostným pohledem po Ephemerovi, „takže opravdu nevím, kam mám jet. Nechci být sama.“
Zaváhám. „To není dobrý nápad, Twylo. Navíc –“ spustím, než si všimnu, že jí po noze stéká krev. „Twylo, jsi zraněná!“ leknu se. Ta mé obavy zavrhne s tím, že je to jen škrábnutí. Pousměji se. „Ať tak či tak, teď se o tebe prostě musíme postarat. Je to tak, Ephemere?“
„Měl jsi říct rovnou, že budeme po cestě sbírat ubohé sbouchnuté sirotky a že se tím pádem budeme zbytečně zdržovat,“ zavrčí na mne Ephemer.
„To kvůli vám a vaší Anně jsem sirotek!“ rozčílí se Twyla.
„A za sbouchnutí na mě vinu nehodíš?“ ušklíbne se Ephemer. „To se divím.“
Zamračím se. „Nechte toho, prosím. A pospěšme si.“
Nemýlil jsem se, dovedl jsem Ephemera k té spálené chaloupce, kde se Anna před skoro čtyřmi lety setkala s panem Banaagem, a jehož osobnost pak v sobě jistou dobu nosila. Já jsem u toho přímo osobně nebyl, ale těsně před svou svatbou mě sem poslala. Hledala nějaký dokument či co, něco, co tehdy pan Banaago napsal, ale když jsem sem dojel, samozřejmě tu už nic nebylo. Téměř všechno shořelo a to, co neshořelo, zase bylo rozkradeno. Byl jsem ale tehdy rád, že mě přiměla sem jet. Byl jsem z Aniny svatby dost nešťastný, a přestože mne zvala jako čestného hosta, odmítl jsem tam být, ačkoliv v té době jsem ještě nebyl takovým odpůrcem její vlády. Bohové, nemohl bych se dívat na to, jak se dívka, kterou jsem v té době tolik miloval, vdává za jiného muže!
Ohlédnu se na Ephemera, který právě prochází skrze ohořelé základy domku až dál, za ně, kde je zbudovaná jakási menší věž. Anna ji musela nechat postavit čistě za tímhle účelem, aby skryla ten předmět, který umožňuje mrtvým žít, a to docela nedávno. Ale překvapuje mne, že nikde nejsou žádní vojáci. Proč nic tuhle věž nehlídá? Není nijak veliká a nepůsobí nijak mohutně. Po jeho stěnách jsou nakreslené různé magické znaky. Že by byla zajištěná takhle?
„Je to uvnitř… cítím to…“ zamumlá.
„Mág se nezapře, že?“ usměju se.
Twyla přikývne. „Taky to cítím. Ale vnímám i ty bariéry.“
„Bariéry? A kde?“ zajímám se a pokusím se vzít za kliku. Bolest mne ale donutí rukou zase ucuknout. „Aha. Třeba tady,“ zašklebím se vlastní hlouposti.
„Na tohle nemáme čas,“ procedí Ephemer. „Zatraceně, měl jsem si vzít nějaký silový meč, tím bych to tady vyřešil raz dva,“ konstatuje rozladěně. „Ale když není meč, musím zkusit kouzlit. Nečaroval jsem tak hrozně dlouho… tak nějak jsem zapomněl, že jsem byl kdy mág,“ zabručí téměř nesrozumitelně a už v dlaních hromadí Moc. Poodstoupím, stejně jako Twyla, a Ephemer svou magií rozbije dveře. Jenom se lehce odvrátím, aby mi třísky nevlétly do oka, přičemž si všimnu, že Twyla Ephemera velmi temně pozoruje. Ošil jsem se. Bylo pochopitelné, jakou k němu asi cítí nenávist, ale stejně jsem z ní byl poněkud nesvůj. „Pospěšme si,“ pobídne nás a ihned nám jde příkladem. Následuji ho dovnitř a společně vybíháme schody. Je jich hodně a než staneme konečně na vrcholu, jsem téměř bez dechu. Další dveře. „Tady už Moc použít nejde,“ konstatuje Ephemer po chvíli snažení a rozladěně se rozhlédne po kresbách na zdech. „Je to tu hodně chráněné. Dovnitř se nedostaneme.“
Twyla nakrčí nosík. „Vaše Moc tu možná nic nezmůže, ale ta má ano. Jsem Strážce. Tedy, skoro Strážce,“ opraví se a mezi rtíky se jí mihne rozeklaný jazýček. Pak se skloní u dveří a přejede po nich rukama. „Jsou zajištěné, ale ne tak jako bývají třeba vězení. Dejte mi chvilku…“
„Hlavně opatrně,“ zdůrazním, ale Twyla nade mnou jenom lhostejně mávne rukou.
Pak se ke mně natáhne, vypůjčí si mou dýku, a přejede si jejím ostřím přes bříška prstů na levé ruce. Krví se pustí do odblokovávání bariér vytvářením magických symbolů ve všech rozích dveří, kolem kliky, na zdi kolem dveří. S každou další značkou symboly postupně září víc a víc a na moment bych byl ochotný přísahat, že jsem zahlédl její hadí podobu – a v příští chvíli už nestála mezi námi, ale za dveřmi, a zaslechl jsem, jak cvakl klíč v zámku.
Ephemer na mne mrknul. „Přece jenom je nám to dítě k něčemu užitečné!“
„Dítě,“ ušklíbnu se, zatímco Twyla otevřela a pokynula nám, abychom šli dovnitř. „A ty víš, jak to zničit?“ otážu se Ephemera. Ten pokrčí rameny a odpoví, že pokud nebudeme vědět co a jak, pořád to může dát Wynewer a ona si s tím už poradí. Zarazím se. „Wynewer? Měl jsem za to, že ji Anna zajala. Jak se k ní chceš dostat?“
„Pořád jsem ještě manžel Vládkyně. A mimo to, Wynewer jistě není jediným mágem v Zemi, který by nám mohl pomoct,“ prohlásí Ephemer s úsměvem a společně vejdeme do místnosti. Je velmi prostinká, nic uvnitř není, pouze v jedné stěně je výklenek se sochou a ta drží v dlaních cosi zářícího a bzučícího. „To bude ono,“ usoudí. Zarazím se ve dveřích a rozhlédnu. Nikde okolo nevidím nic nebezpečného, ale nezdá se mi to. Jenom dvě bariéry? Střelím pohledem po Twyle. Také ona je z tohoto místa notně nervózní. Ephemer mezitím dojde k soše a natáhne ruku po tom malém kameni. „Těžko uvěřit, že taková věcička –“
Vzhlédnu a zalapám po dechu. Vzhledem k tomu, že jsme ve věži docela nahoře, jsou nad námi už jen trámy a střecha. A v trámech visí netopýři. Obrovští netopýři. Ve chvíli, kdy sáhnu po meči, se jeden z nich střemhlav spustí dolů a srazí mne. „Ephemere, dávej pozor,“ varuji ho, jakmile spadnu na zem a jen těsně se vyhrnu netopýrově tlamičce, která se mne pokouší hryznout. „Obludy dotěrný,“ procedím rozčileně, když se mi podaří useknout mu hlavu a odkopnout to okřídlené tělíčko stranou. Ohlédnu se po Ephemerovi a Twyle. Oba se brání netopýrům, seč jim síly stačí. Znovu mne napadne, že ani teď by nebyl silový meč zbytečný. Rozbiju jednu z velkých vitráží a rázně z okna vykopnu dalšího netopýra. Ten udělá ve vzduchu plynulý obrat a hodlá se vrátit, ale nečekám na něj a pěkně ho rozpůlím.
„Je jich tu moc,“ vyhrkne Twyla.
„Beru ten kámen a rychle odsud,“ souhlasí Ephemer, odrazí nejbližšího netopýra, popadl tu třpytící se věc to ruky, nacpal si ji do kapsy, a zase jsme spěšně pospíchali po schodech dolů. A jak tak běžíme a já v otočce zabíjím posledního netopýra, který na nás hodlal zaútočit, na malý okamžik mám pocit, že bude zase všechno v pořádku. Jakmile ovšem otevřeme dveře věže, strneme. Venku jsou Ephemerovi muži. Celý oddíl Ephemerových vojáků. Ohromeně a dotčeně jsem střelil pohledem po Ephemerovi. Hrozně jsem se rozzuřil, ale sotva jsem spatřil jeho překvapený výraz, zaváhal jsem. Skutečně se tvářil, jako by nevěděl, že zde ti vojáci budou… Zmateně zamžikal očima a podivil se: „Veliteli Cody…?“
Twyla zalapala po dechu, pak se rozječela. „Já jsem to věděla! Zradil jste nás! Zase jste nás zradil! Jak jste mohl?! Ach, bohové, jak jen vás nenávidím!“
Ephemer na ni vyjeveně zíral a okamžik neměl slov. „Prosím? Twylo, ne! Ne, to není pravda, dovolte mi vysvětlit vám –“
„Vy bastarde! Pořád lžete!“ vřískla Twyla, bleskově k němu přiskočila, vyrazila mu meč z ruky, zpod opasku vytáhla mou dýku, tu dýku, na kterou jsem stihl mezitím úspěšně zapomenout, a vzduchem se vzápětí mihla její čepel. Ephemer vyrazil zaskočené heknutí, když ho zasáhla poprvé. Vyjekl jsem i já a pokusil jsem se ji od něj strhnout stranou, ale Twyla se rvala jako lvice. Bodla ho podruhé, pak potřetí. Ephemer neměl kam ustoupit, zády se dotýkal zavřených dveří, a ani se nemohl nijak bránit. Slyšel jsem, jak se jeho muži doslova zajíkli šokem. Někdo sice zařval „sejměte tu holku!“, ale jiný mu oponoval, že by mohli ublížit Ephemerovi – a proto se nikdo neodvážil na nás byť jen vystřelit z luku.
„Twylo, ne, ne!“ zaúpěl jsem, když se jí povedlo vytrhnout dýku z jeho těla a opět jej probodnout, a tvrdě jsem ji udeřil do tváře. Nijak jsem ji tím však nezastavil, naopak, pouze mi ránu vrátila a opět se pustila do bezbranného Ephemera. Pokusil jsem se tedy odstrčit alespoň jeho, ale čepel mé dýky, neomylně vedená Twylinou rukou, mi projela paží jednou, dvakrát, aniž by ji to jakkoliv zpomalilo. Vzápětí si ale mé snahy všimla a vztekle mne uhodila.
„Nebraňte ho!“ křikla na mě rozezleně.
„Twylo, přestaň!“ zařval jsem na ni. Kdyby nebyla těhotná, nejspíš bych se ji pokusil zpacifikovat nějak razantněji, takhle jsem ji ale uchopil kolem pasu, hrubě jí vrazil ránu pěstí, a jakmile mi v náručí lehce ochabla, konečně jsem ji odtáhl. V ten moment se přestala bít, zhroutila se na zem a začala hlasitě vzlykat.
Ephemer se mezitím potichounku sesul na zem. Přestal jsem se zabývat tou hysterkou a poklekl jsem k němu, stejně jako velitel Cody, který okamžitě poručí svým mužům, aby se chopili Twyly. Udělali to. Twyla nijak nevzdorovala, nechala se jimi zvednout ze země jako bezduchá panenka. Znovu jsem soustředil svou pozornost na Ephemera. Vypadal děsivě klidně a hleděl na mě podivným pohledem, před kterým jsem musel ucuknout očima.
Cody v rychlosti přejel Ephemerovi rukou po těle, zřejmě tak zjišťoval jeho stav. Jakmile zjistil, jak zatraceně vážné to je, kousl se do rtu a okamžik nemohl ani mluvit. Pak bolestně zašeptal: „Pane? Ephemere…? Slyšíte mě? Dostaneme vás do bezpečí a tyhle dva necháme popravit, pokud souhlasíte, a –“
„Ne…“ odsekl Ephemer. „Dlužím jim… oběma… víc než jen jejich životy…“
„To je máme nechat jen tak jít?!“ vybuchl velitel Cody. „To ne!“
Cody zavrtěl hlavou. „Slibte mi to,“ trval na svém Ephemer.
„Nevíte, co mluvíte, jste zraněný a –“ snaží se Cody marně.
„Nediskutujte se mnou…, Cody!“ okřikne jej Ephemer.
„Ano… pane. Jak si přejete,“ procedí Cody rozladěně. Codyho muži na jeho povel velmi neochotně pustili Twylu, ale jak jsem se po ní tak ohlédl, té dívce v ten moment bylo naprosto jedno, zda bude či nebude naživu. Ztěžka jsem polkl.
Ephemer si povzdechl. „Cody, co tady sakra děláte…?“
„Poslala nás sem paní Anna,“ přiznal Cody a hlas se mu zachvěl. „Měl jsem vás… měl jsem vám zabránit… měl jsem –“
„Mě zabít?“ doplní Ephemer překvapeně.
Cody přikývne. „Ano. Ale nedokázal bych to, pane, přísahám! Jste můj vzor a –“
„Mlčte, Cody, to je v pořádku,“ přeruší jej Ephemer a hořce se usměje. „Má sladká, krásná Anna, má nádherná manželka… mě chtěla tedy nechat zabít… Pak je tedy lepší, že… že vám Twyla… tohle ušetřila. Nechtěl bych, aby zrovna vy… zrovna vy, Cody…“
Cody sklonil hlavu. „Omlouvám se vám, pane. Omlouvám se.“
„Ephemere… příteli…“ vydechl jsem, ale samotnému mi to znělo neupřímně. „Co mám dělat?! Jak ti mám pomoct?“
„Je zajímavé… že jsem si na leccos… vzpomněl zrovna teď…“ podotkl Ephemer tiše. „Mrzí mě, jak jsem se k tobě choval, Jine… Mrzí mě…, že to nedokážu napravit… už nikdy. Mrzí mě, že jsem… nedokázal Annu zastavit.“
„Takových nás bylo víc,“ přiznal jsem. „Já před ní zase zbaběle utekl.“
Ephemer potřese hlavou. „Selhali jsme tedy oba…“
„Bohužel,“ souhlasím s ním a ohlédnu se na Codyho. „Kde máte nejbližší stanoviště? Vaši vojáci přece musí mít někde nějaké stanoviště, někde… já nevím, ale jak vidíte, Ephemer potřebuje okamžitě ošetřit… potřebuje pomoc… cokoliv,“ koktám. Zmuchlám cíp Ephemerova pláště a přitisknu mu ho na krvácející hrudník. „Ephemere, prosím tě, nesmíš zemřít, ne teď, když konečně jsme –“
„Mrzí mě to, Jine,“ šeptne Ephemer.
„Já vím. Mě taky. Vydrž,“ zdůrazním. „Cody?“
„Tady kousek máme ležení. Nevím, zda tam bude ale adekvátně ošetřen, ale pokusíme se udělat maximum,“ kývl Cody na své muže. „Vezmeme ho a pokusíme se ho dopravit pod Válečnou horu. Uvidíme, co se dá dělat. Dva muži, pojďte sem, hodíme ho na koně –“
Ephemer se mi však stále snaží omlouvat. „Mrzí mě to, co se stalo. Se mnou, s Annou –“
Je mi hrozně úzko. „Ephemere, teď nemluv, šetři síly,“ snažím se, ale jakmile se jej chopí Codyho vojáci a pokusí se jej zvednout, uvědomím si, že jsou jeho oči zcela nepřítomně upřeny kamsi do dálky, a že se proud krve, který mi protékal pod rukama, nějak podezřele zpomalil, jako kdyby se téměř zastavil. To se mohlo stát ale jen v případě, že jeho srdce přestalo – „Ephemere! Ephemere!“ vykřiknu. Codyho muži jím okamžitě přestanou cloumat a znovu ho jemně položí na zem. „Ne! To ne!“
„Je… mrtvý?“ zaúpí Cody.
Nejsem schopný nijak přitakat, ale při pohledu na Ephemera mu to muselo být jasné. Natáhl jsem ruku a jemně mu zavřel oči. Twyla se rozplakala ještě usedavěji. Cody sáhl k boku pro dýku, pak zaváhal a paži zase spustil. Smutně jsem se pousmál. „Jaký důkaz Ephemerovy smrti máte Anně donést, veliteli? Jeho hlavu?“
„Ne… pramen vlasů,“ odvětí Cody sotva slyšitelně.
Rázně jsem mu jednu kadeř odsekl. „Nejradši bych to Anně donesl osobně, aby –“
„Ne, králi Jine…“ namítne Cody. „Vy jste důležitý pro Evale a pro Koalici.“
„Cože?“ vzhlédnu zaskočeně. „Co to říkáte…? Počkejte, neměl byste mě spíš zabít za spolupráci s Koalicí?“
Cody mi vymaní pramínek Ephemerových vlasů z ruky. „Předám jí to já. Ode mě přijme zprávu o jeho smrti jistě daleko lépe než od vás. A navíc… já s Koalicí souhlasím. Myslím, že Vládkyně už zašla dost daleko. A je třeba ji zastavit. Dokážete to?“
„Ne,“ zklamu ho. „Já ne. Ale doufám v Richarda.“
„Tu lidskou bytost?“ podiví se Cody. „Jak ten dokáže –“
„Veliteli Cody, pan Ephemer je mrtvý? Tak proč tyhle dva nepopravíme?!“ ozve se jeden z vojáků, netrpělivě žmoulající v ruce meč.
Cody vstane. „Jeho poslední přání bylo je ušetřit. O tom nebudeme diskutovat.“
Povzdechnu si a vytáhnu Ephemerovi z kapsy ten kámen. Co mám sakra dělat…? Jak mám přerušit jeho spojení s tím druhým, který je u Anny? Ephemer by nás mohl dostat k Wynewer, ale když už není Ephemer k dispozici? Pak mne to napadne. No jistě, v Synotu by měl být ještě pořád Shane. Napřímím se. „Doufám, že mu zařídíte nějaký důstojný pohřeb,“ zamumlám a ohlédnu se k Twyle. „Twylo, máme ještě něco na práci.“
Anna
Ephemerova smrt mne zasáhla tak intenzivně, jako kdyby někdo bodl mne, ne jeho. Ještě jsem se stále skláněla nad Richardem, zrovna jsem kontrolovala jeho puls, abych měla jistotu, že je mrtvý, a najednou to přišlo, rychle a bolestivě. Zatočila se mi hlava tak mocně, že jsem na Richarda málem spadla, a vykřikla jsem, jak mi jen hrůzou stažené hrdlo dovolilo. Rázem jsem pochopila, co se asi stalo, rázem jsem věděla.
„Ne! Ne!“ zasténala jsem, jakmile jsem byla schopna artikulovaného slova, a ohlédla se k zrcadlu. Tiwanaineira, opřená o jeho rám, se na mne usmála. Drze a klidně. „Ephemer – Ephemer – Tys přece jenom poslala Codyho, aby ho zabil?!“ zařvu na ni. Tiwanaineira přikývne. Zcela nevzrušeně, zcela lhostejně. „Ty podlá bestie!“
„Měla jsi to udělat už dávno,“ oznámí mi zvolna. „Ušetřila jsem ti práci.“
Úzkost mi téměř nedovolí promluvit. „Je to můj muž! Miluju ho!“ dostanu ze sebe pracně.
„Byl to tvůj muž,“ opraví mne Tiwanaineira a přejede prsty po hladké ploše zrcadla. „Ale já tě miluju taky. Vždyť to víš. Miluju tě a chci tě jenom pro sebe. Já bych tě nedokázala ranit tak jako on. Já bych tě nedokázala opustit.“
„To proto, že jsi uvězněná v tom zrcadle!“ odseknu a rozpláču se. Můj milovaný Ephemer je po smrti. Aniž by tušil, že já… že já ho potřebuju víc, než by si kdy mohl pomyslet… ach, proč mě jenom nechtěl vyslechnout?! Jistě by neodešel, kdyby věděl všechno! Vzlykám daleko více, než jak jsem plakala pro Richarda. Přijde mi to samotné trochu zvláštní, ale je to tak. Klesnu na Richardovo tělo a hystericky naříkám. Představa, že mne Ephemer už nikdy nestiskne v náručí, že se na mne už nikdy neusměje, že mě už nikdy nepolíbí, že se už nikdy nebudeme milovat… Cítím se z toho tak beznadějně a zoufale, že bych ve vteřině chtěla zemřít taky, jen abych mohla být s ním…
„Nad tím ani nepřemýšlej!“ okřikne mne Tiwanaineira.
„Jde ti jen o sebe,“ zavrčím na ni. „Protože víš, že jakmile zemřu, jsi ztracená.“
Tiwanaineira na mne dlouze pohlédne. „Bez tebe budu ztracená tak jako tak, má lásko.“ Zamračím se a neodpovídám, jen dál tiše brečím. Richardova kytlice, už takhle dost promočená jeho krví, je nyní provlhlá i mými slzami. Povzdechnu si, ale slzet beztak nepřestávám. Tiwanaineira začne po zrcadle přecházet sem a tam. „Ale měla bys dokončit to, cos začala, Anno. Musíš se zbavit téhle mrtvolky.“
Shlédnu dolů na Richarda. Vypadá neskutečně roztomile, přestože je celý od krve a v hrudníku má čtyři obrovské hluboké rány, stopy po mých drápech. Na obličeji má ale takový zvláštní úsměv. Pořád ho slyším, jak mi řekl, že mě zabije… nazval mne čubkou… znělo to tak hrozně nenávistně… jako kdybych nebyla vůbec jeho sestrou… jako kdybych opravdu byla jeho nepřítel… Mrzí mě, že zemřel a tohle si myslel. Ale jeho těla se zbavit musím. Nemám totiž jistotu, že je mrtvý… no, jak to říct, definitivně. Dokud je zde jeho mrtvola, mohl by tu stále někde existovat jako duch nebo něco na ten způsob. A jak mi řekla Wynewer, když jsme dělaly to kouzlo, které přerušilo spojení mezi mnou a mým bráškou, celý rituál bude řádně dokonán až ve chvíli, kdy já odstraním tohle, pomyslím si a šťouchnu špičkou boty do bezvládného Richarda.
„Ano,“ souhlasím. „Je na čase se od něj oprostit nadobro. Je na čase ho –“
„Ani se ho nedotýkejte!“ ozvalo se kdesi za mnou, a když jsem se otočila, stál tam Shane. Vlasy mu podivně zářily, oči divoce planuly, a v příští chvíli mne smetl vlnou Moci. Pak skočil před Richarda a překřížil ruce na úrovni očí. „To nesmíte!“
Pomalu jsem se zvedla ze země a setřela si krev z rozbitého rtu. „Shane?“ pousměju se. Stalo se přesně to, co předpovídala Tinetophe – a jakmile jsem zrušila několik bariér, Shane obratem zjistil, kde je Richard, a přenesl se sem. Nevěřila jsem, že bude tak hloupý, ale zřejmě je to naprostý idiot, jinak by sem nepřišel i přesto, že mu musí být jasné, že nemá šanci. „Moc ráda tě vidím.“
„To věřím,“ přikývne Shane a znovu mne zkusí odhodit. Jeho Moc srazím stranou a útok opětuji. Shane se jenom lehce zapotácí a ustojí to, ale nemohu si nevšimnout, že začal krvácet. Znovu se zakřením. Aha, to bude ten dáreček od Aníi, jak se mi zmínila. Znovu na něj zkusím udeřit vlnou Moci, jenže Shane je opatrnější než jsem čekala, máchnutím paže před sebou vytvoří ochranný štít, který jej přede mnou zcela brání, a má rána se mine účinkem. Uznale pokývám hlavou. Pěkný trik, měla bych zjistit, jak to udělal, a naučit se to také. Jakmile se pokusím zaútočit na jeho mysl, tak, jak jsem to udělala i předtím, abych dokázala Wynewer, že svou žádost o pomoc myslím vážně, znepokojeně zjistím, že ani to nefunguje. Což je nepříjemné, tak bych ho mohla zabít během pár minut a on byl vůči tomu zcela bezbranný. Zamračím se. Dobře, magie na něj nepůsobí. A co vnější vlivy? Mocí na něj strhnu knihovnu. Shane se bleskově otočí a znovu švihne rukou. Ve vteřině všechny knihy shoří a masivní police vzplanou o chviličku později, tak akorát, aby se Shanea ani Richarda nedotkly a pouze je oba zasypaly popelem. Stisknu rty. Shane chvíli lapá po dechu, pak ale zase zpevní svůj postoj a jeho obranný štít slabě zabzučí. Působivé. Nechám explodovat okno a mrštím na něj střepy. I ty nechá Shane zmizet, změní je v třpytivé drobečky, které mu dopadnou do vlasů. Rozhlédnu se a přemýšlím, co bych po něm mohla ještě hodit. Vzhlédnu. Stojí přímo pod lustrem. Mocí jej uvolním a nechám jej na Shanea spadnout. Těsně předtím, než mu může rozbít hlavu, jej Shane odrazí a lustr jenom o pár milimetrů mine zrcadlo s Tiwanaineirou, kterou tím velmi vyděsí a donutí ji uskočit – aniž by samozřejmě měla kam, jenom zase narazí do rámu. Shane opět zaujme bojové postavení.
„Nejsi špatný,“ pochválím ho téměř pobaveně. „Ale jsi zraněný.“
„Nijak mi to ale nezabrání si vás udržet od těla, má paní,“ odsekne Shane.
Trhnu hlavou. „No jak myslíš, chlapečku. Já mám času dost.“ Střelím pohledem po Richardovi. Shane rozšířil svou ochrannou bariéru i na něj. Bastard, zřejmě ví, že se potřebuju zbavit jeho těla, a hodlá mi v tom zabránit. „A upřímně řečeno, tvůj čas se už krátí.“
Shane
S úzkostí se kousnu do rtu. Vládkyně má pravdu. Z posledních sil před sebou držím překřížená zápěstí a plýtvám svou Mocí na Rucharda. Třesu se bolestí a krev, stékající mi po hrudi a po kalhotách, již na podlaze vytvořila docela slušnou loužičku. Jsem slabý a vyčerpaný. Neslyšně zakleji, když si uvědomím, že Anna chvíli co chvíli zkusmo šťouchne svou Mocí do mé bariéry, protože tak zjišťuje, jak rychle mi ubývá energie.
A že mi ubývá zatraceně rychle, tím spíš, když vím, že je Ruchard mrtvý, mrtvý, a já s tím už nic nenadělám. Opravdu jsem doufal, že se mi jej podaří zachránit! Ale jakmile jsem se sem přenesl a viděl jsem, jak tam ležel na zemi, dočista mrtvý, jako loutka, které někdo přestřihl provázky, najednou jsem pochopil, že jsem v háji daleko více než jsem čekal. Že je má oběť asi zbytečná. Ruchard je mrtvý. A mně nezbývá než doufat, že smrt pro něj je jenom cesta k zastavení Vládkyně. Smrt přece není koncem. Nikdy přece nebyla definitivní. Doufám, že to ví i Ruchard a že toho hodlá využít!
„Už to dlouho nevydržíš, Shane,“ všimne si Vládkyně Anna a v očích se jí zaleskne cosi hrozně krutého. „Výborně. Jakmile padne tvá magická bariéra, chlapče, tak tě zabiju. Tohle si ke mně, k Vládkyni, nesmí nikdo dovolit!“
Zatraceně. Podlamují se mi kolena a cítím, že co nevidět zřejmě omdlím. Mnou vyprodukovaná Moc mě vyčerpává. Příliš mě vyčerpává. Nebo to bude spíš tím zraněním…? Těžko říct. Ty Aniny zdánlivě bezvýznamné útoky na mne měly jeden jediný cíl, vysílit mne. To se jí povedlo znamenitě. Po čele mi stéká pot, ale já si jej nemohu otřít, nesmím přerušit kouzlo. Vládkyně na mě upřela dlouhý, nenávistný pohled, slabě zavrčela a pak se zaměřila na tělo svého bratra, které leželo na krok ode mě:
„Nemusíš ho hlídat. Je mrtvý.“
„Možná je, ale každopádně věřím, že se vás šel zbavit, Vládkyně,“ usměji se na ni a snažím se, aby můj hlas zněl co nejpřesvědčivěji. „A vy na něj nesáhnete, dokud tu budu! Ani se ho nedotknete, to vám zaručuju!“
Vládkyně nadzvedla obočí. „Nechápu tě. Jak by mě mohl zastavit? Je mrtvý!“
„No právě,“ přikývnu. Bolest mne zmůže a já padnu na kolena. Na okamžik mi ruce poklesnou a bariéra se zachvěje, ale bleskově ji zase zpevním. Vládkyně toho mohla využít, ale byla příliš vyděšená, než aby si uvědomila, že má příležitost mě konečně zabít. Už asi pochopila, co chce její bratr udělat. Co měl udělat už dávno. Rozechvěla se a v jejích příjemně modrých očích se jí objevily slzy:
„Nemůže mě zabít! Je to můj… bratříček… můj malý bratříček Richard…“
„Jak tohle můžete říct?! Zabila jste ho vy sama!“ vytknu jí.
„Ale já… já… já teď nemůžu zemřít! Zastav ho, prosím tě… Zapřísahám tě, udělej něco… Nyní mi nesmí vzít život, to nejde! Byla by to dvojitá vražda!“ vzlykla a letmo se dotkla dlaní svého bříška. Ohromeně jsem polkl. „Já… klidně se vzdám Tiwanaineiry… klidně se vzdám Moci… Udělám cokoliv! Jen když mi dá možnost donosit a porodit tohle dítě… To jediné, co mi zbylo po Ephemerovi…“
Zatočila se mi hlava. „Proč jste to neřekla dřív?!“
„Nemohla jsem… Tiwanaineira –“ začala a s bolestným výkřikem se dotkla svého čela.
Vyjeveně jsem na ni zíral. Najednou jsem pochopil docela všechno. Vše mi najednou dávalo smysl. „Tiw… Tiwa… Tiwanaineira…? Vy?! Dítě? Cože?“ vykoktal jsem zaskočeně. Rychle zamrkám. Nesmím se jí nechat nijak ovlivnit. Lže. Určitě lže! Spustím jednu paži, a zatímco pravačkou držím bariéru, v levé nenápadně hromadím Moc, kterou bych jí mohl sejmout, až má Bariéra padne. Jakmile ta totiž povolí, Anna v domnění, že jsem nechráněný, zaútočí – a já bych ji mohl zaskočit.
„Ne! Shane, prosím, ne!“ ozve se vedle mne náhle. Zní to jako Ruchard.
Ruchard?!
Zmateně se ohlédnu po hlase a ruce mi mimoděk klesly. Bariéra povolila. Vládkyně přiskočila až ke mně a v momentě se změnila v démona. A zakousla se mi do krku. Nestihl jsem obnovit ani tu svou základní bariéru, tu, která mne chrání, aniž bych se na ni musel soustředit. Leknul jsem se tak moc, že jsem se ani nebyl schopný bránit. Klopýtnul jsem, ale nevykřikl, vlastně to téměř nebolelo. Anna škubla hlavou a roztrhla mi tak hrdlo definitivně. Padl jsem na bok vedle Rucharda a docela instinktivně jsem tisknul ruce na ránu, i když mi samozřejmě bylo naprosto jasné, že je to zbytečné. Tohle nepřežiju. Vím to. Vím to už přece tak dávno… tak dávno, že by mě to ani nemělo překvapovat.
Vládkyně, která se mezitím zase se změnila v člověka, si labužnicky olizovala prsty. Sledoval jsem to a cítil se docela nezúčastněně. Jako by se to právě stalo někomu jinému, jako kdybych to jen pozoroval a netýkalo se mě to. Jako by ta krev, co jí stéká po obličeji, nebyla moje. „Na tohle ani tvá Moc nestačí. Tohle už nepřežiješ, ty nechutnej míšenče,“ ujistí mne Anna hlasem chladným, ale spokojeným. Její oči se zeleně rozzářily. Tiwanaineira.
Pozvednu oči k té loutce, a pousměji se. I přes tu agónii, která mne téměř ochromuje, i přes ten strach, který pocítím. A i přes tu náhlou zimu, která mne rozechvěje. „Tady přece nejde o mě… Jenom… jenom jsem získal potřebnej… čas. A co, že… že zemřu…? O ostatní se přece… postará Ruchard…“
Anna trhne hlavou. „Nesmysl.“
„Uvidíte,“ odvětím sebejistě.
„Shane! Shane!“ zaslechnu. Poznám hlas Tinetophe. A vzápětí se také zrovna ona objeví v mém zorném poli, padne ke mně na kolena a vezme mě za ruku. „Je to zase moje vina,“ zašeptala. „Opět jsem zklamala. Odpusť mi to. Prosím… odpusť mi to.“ Pak mě pustila a ohlédla se na Annu. „Tohle jsme si nedomluvily! Shane… Shane přece za nic nemohl!“
„Z tvého úhlu pohledu,“ odsekla Anna. „Ale myslela jsem, že už to chápeš.“
„To já taky,“ uzná Tinetophe a znovu se ke mně otočí. „Tohle se mi nelíbí…“ povzdechne si Tinetophe a odhrne si vlasy z obličeje. Na prstech jí zůstalo něco málo mé krve, teď si ji mimoděk rozpatlala po obličeji. Nejspíš o tom ani nevěděla. Přišlo mi to docela roztomilé. „Zatraceně. Přeji si vaši smrt, Vládkyně!“ zavrčela nenávistně, uši stažené.
„Naši smrt,“ opravila ji Anna zvesela. Vlastně… spíše to teď byla Tiwanaineira než Anna.
Tinetophe se po mně zase ohlédne. „Shane, tolik mě to mrzí. Ach bohové, tolik mě to mrzí. Slíbila jsem tvé matce, že se pokusím zabránit tvé smrti… a zase nic… Je mi to tak líto!“ zašeptá. Jen stěží se ubráním úšklebku. Koukám, že oba jsme chtěli někoho zachránit a ani jeden jsme neuspěli. Já se snažil spasit Rucharda, Tinetophe mně. Je to zvláštní, že mi chtěla pomoct, přestože předtím sama odvedla Rucharda Vládkyni! Tinetophe mi projede prsty vlasy a něžně na mne pohlédne. Chci jí vmést do očí, jaká je to podlá mrcha, ale nejde to, nemůžu mluvit. Tinetophe na mne zděšeně zírá, pak se hlasitě rozvrčí. „Myslím, že jste mi nikdy nehodlala vrátit mé přátele.“
Vládkyně se zasměje. „No ne, tobě to došlo až teď?“
„Vy mrcho,“ procedí Tinetophe a zmizí mi z dohledu.
Znovu vzdychnu. Rucharde… Rucharde…
Tinetophe
Ve chvíli, kdy se vrhnu na Vládkyni, ta mne odmrští Mocí a já se odkutálím přes celou halu do rohu. Bolestivě si narazím rameno, ale neřeším to, vmžiku jsem na nohou a znovu jsem připravená s ní bojovat. Anna se zamračí a švihne rukou směrem k jedné stěně. Rázem se v ní otevřou malá tajná dvířka, tak akorát na průchod jedné bytosti.
„Anío!“ zařve. „Probuď se! Mám tu pro tebe něco na hraní!“
Anía?! O její život také velmi stojím. Takže nejdříve ji! Na nic nečekám a vběhnu do tajné chodby i já, abych mohla Aníu překvapit. Zaskočí mne, když zjistím, že ta chodbička vedla do malé místnůstky, v níž klečí Anía na zemi s mečem u nohou a zřejmě medituje. Jakmile vtrhnu dovnitř, Anía líně otevře oči a pohlédne nevzrušeně na mne. „Neruš mě,“ procedí.
„Vládkyně mi slíbila tvůj život. Tak hezky vstaň a nech se laskavě zabít,“ vyštěknu.
Aníe se ve tváři objeví upřímné pobavení. „Zajímavé. Prosila jsem sice Annu, aby mne po této misi zbavila žití, ale nečekala jsem, že to udělá přes tebe. Doufala jsem, že mne zabije sama. Hloupé. Tobě svou existenci jen tak dát nehodlám,“ zdůrazní a nenápadně si mne pohledem přeměří. A pousměje se. Chmpf. Zřejmě neví, s kým má to dočinění! Lehce se přikrčím a začnu vrčet. „Nemáš u sebe žádnou zbraň?“ podiví se.
„Ano,“ přikývnu. „Jednak proto, že v tomhle sídle se tak trochu nesmí nosit meče u boků, a jednak proto, že si chci tvou smrt vychutnat. Za Awaie.“
„Awai je mrtvý…?“ podiví se. „Mířila jsem na Shanea. Sakra. Nechtěla jsem Awaie zabít. A když už, tak ne takhle. A ne tak brzy.“ Odmlčí se a na zlomek chvíle působí skoro smutně. Pak jí rysy ale zase ztuhnou. „Jak si ale přeješ, Meni. Můžeš zkusit pomstít svého přítele… Ale aby nezůstalo jenom o pokusu.“
„Toho se neboj,“ ujistím ji, odkopnu meč, po kterém hmátla, a udeřím ji. Anía vyskočí na nohy a ránu opětuje. Rozbije mi nos, cítím, jak mi praskla nosní chrupavka, ale neřeším to, jsem natolik rozzuřená, že bolest necítím. Pokusím se ji praštit, ale úderu se vyhne a místo toho mi podrazí nohy. Dopadnu na záda a vyrazím si dech, ale ani tímhle se nezabývám, neboť Anía mezitím sebere svůj meč, vytrhne ho z pochvy a pokusí se mne probodnout. Překulím se na stranu a nakopnu ji. Anía se zapotácí, takže jakmile se nadechnu, znovu ji nakopnu a ona žuchne vedle mě. „Opravdu nejsi dobrá vražedkyně, Anío. Přesně jak říkal Awai,“ konstatuji se zazubením.
Anía přetočí meč v ruce a sekne po mně. Napoprvé se mi podaří se její čepeli vyhnout, ale sotva vyskočím na nohy, ona tak učiní také, přirazí mne ke zdi a přestože se jí snažím vymanit, drží mě pevně. A zabodne mi meč do břicha. Zaskočeně vykřiknu.
„Možná se Awai zmýlil,“ upozorní mne. „A já dobrá jsem.“
„Vždycky je někdo lepší,“ odseknu, zatímco ona vytrhne meč z mého těla. Zapotácím se, ale ke svému údivu to není tak bolestivé jak bych čekala. Dokonce ani tolik nekrvácím. Že by se Aníe podařilo minout všechny důležité orgány…? Potěší mě to. „Vždycky, zlato.“
Anía se na mne pohrdavě podívá. „Nepovídej. Ty snad?“
„Já,“ souhlasím, meč jí vyškubnu z ruky a probodnu na oplátku já ji. Ovšem já mířím mnohem výš, kousek pod hrudní kost. Anía se zašklebí a ladně ustoupí. Meč z jejího hrudníku vyklouzne, jako by se nechumelilo. Ona je Nemrtvá…?
„Pochybuju,“ oznámí mi věcně. „Nemůžeš –“
„Ale můžu,“ stojím si na svém a ve chvíli, kdy se ke mně lehce natočí zády, švihnu po ní mečem tak, že jí přetnu míchu. Zaručený trik skvěle fungující na Nemrtvé. Anía překvapeně vykřikne a zhroutí se na zem, neboť ji její tělo přestane ve vteřině poslouchat. Sjedu po stěně dolů, meč zacinká o podlahu, a chvíli lapám po dechu. Točí se mi hlava. Tak přece jenom asi krvácím více, než se mi zprvu zdálo. Rychle se ohlédnu po Aníe. Snaží se vstát, ale pochopitelně jí to nejde. Opět pocítím naprostou a zcela šílenou zuřivost.
Po čtyřech, jako pravý Meni, k ní přiskočím. Anía se nemůže ani nijak bránit, když se nad ní sehnu a zahryznu se jí do krku. A trhnu hlavou dozadu. Vyplivnu maso, které mi zůstalo v ústech, znovu se k ní skloním a dopřeju si kus jejího hrdla. Chutná to dobře. Zatraceně dobře. Anía znovu slabě vyjekne, ale já se nenechám rušit, posadím se vedle ní a držíc si ji jednou rukou, dopřávám si s gurmánským potěšením kousky jejího těla, pečlivě žvýkám, přece jenom, nijak neupravené maso je trochu tužší, ale chutná mi to, krucinál. Sehnu se a chvilku chlemtám její krev z podlahy. Po nějaké době Anía přestane tiše naříkat, z čehož usoudím, že už má dost, a znovu se jí zakousnu do krku. Žužlám tak dlouho, dokud se mi podaří jí oddělit hlavu od těla, a než to dokončím, jsem docela najedená.
A nejen že mi to chutná, ale hlavně mě to baví. Toto zjištění mnou poměrně otřese. Fascinovaně hledím na své zakrvácené ruce a sama se zdráhám uvěřit tomu, co jsem právě udělala. Já napůl sežrala Anninu nájemnou vražedkyni! To zní naprosto šíleně. Vztek ze mě vyprchá stejně rychle jako se objevil, a vzhledem k tomu, že již nejsem nadopovaná adrenalinem, dostaví se i nesnesitelná bolest mého poraněného těla.
Znovu se dohrabu ke zdi a opřu se o ni. Možná to bude trochu vážnější, než jsem si myslela. Přitisknu si dlaně na krví promočenou kytlici, přímo na ránu, to abych tolik nekrvácela, a hořce se usměju. A to jsem si to ještě chtěla vyřídit s Vládkyní.
Myslím, že budu ráda, pokud to vůbec přežiju.
Richard
První, co si uvědomím, jakmile otevřu oči, je fakt, že… že jsem přišel pozdě. A že se svět zastavil. Ohromeně zírám na to vše okolo. Jsem v Anině sídle, to poznám. V té samé hale, kde mne Anna zabila. Orleeth tu není, zato Anna a Shane ano. Zadívám se na Annu. Hledí z okna a po rukou jí stéká Shaneova krev. Kapky jsou zamrzlé v čase a bizarně visí ve vzduchu. Anna se slabě usmívá, obličej zamazaný Shaneovou krví, a jednu paži má pozdvihnutou, jako kdyby mu zrovna něco vysvětlovala. Ohlédnu se na Shanea. Leží na zemi v menší kaluži krve, s jednou rukou přitisknutou na krk. Tato scéna je mi tak bolestně povědomá, že se mi sevře hrdlo a téměř nejsem schopen ani promluvit. Až po jaké době zalapám po dechu a zašeptám:
„Můj bože, Shane… můj bože, můj bože, můj bože, můj bože, můj bože!“
„Nevěděl jsem… že jsem… tvůj bůh,“ podiví se Shane takřka neslyšitelně.
Jen stěží se ubráním výkřiku radosti. „Shane, ty jsi –“
„– krásný… jako vždycky?“ doplní za mne krvácející mág.
„Ach, Shane!“ zaúpím a padnu k němu na kolena. Dudlík od Awaie, který jsem až dosud svíral v ruce, mi vypadne z prstů. Přijde mi divné, že se čas nezastavil i pro něj. Ale neřeším to, hlavně že je ještě naživu. „Jak… ti je?“ Dotaz je to notně oduševnělý, takže se pro sebe ušklíbnu. Jak mu asi může být, chudákovi pokousanýmu. Překvapí mne ale, že skoro ani nekrvácí. Tedy, ne že by mu krev z rány netekla, to ano, ale jenom tak nějak… slabě. Přemýšlím, zda se mám začít radovat či ne. Nevím totiž, co to znamená. V mé vizi z něj krev přímo tryskala. Je možný, že je to teď jinak? „Shane… Mrzí mě, že jsem nepřišel dřív. Byl jsem… ehm, byl jsem mrtvej,“ vysvětlím mu.
„Ale nejsi mrtvý… já věděl, že nejsi… Stejně to zní… legračně,“ oznámí mi Shane takovým cizím, nezúčastním hlasem, natáhne se pro dudlík a stiskne jej v dlani. „To je pro –“ začne, ale větu nedokončí, protože se lehce zachvěje, kýchne – a v ten moment se z jeho krku začne valit tolik krve, že mám téměř chuť zděšeně a trochu i znechuceně (za což se stydím, ale nemůžu si pomoct) odskočit. Zalituju, že jsem ten svůj úžasný postřeh o jeho krvácení nezaťukal. Poděšeně vyjeknu, zatímco Shane, stále jednou dlaní zadržující tok krve, se pokusí použít na svou záchranu druhou ruku a Moc. Slabounce se mu magie zableskne kolem prstů i kolem dudlíku, ale v tak zanedbatelném množství, že se Shane jen pousměje. „Málo,“ povzdechne si. Moc se vytratí.
„Zatraceně, Shane…! Já… pomstím tě. Pomstím se Anně za všechno, co nám udělala. Mně, tobě, Tinetophe, Kurovi, Awaiovi, Jossimu… nám všem. Dám to tý děvce sežrat!“ zběsile drmolím a hodlám mu ten krk pořádně ucpat nějakým hadrem, čímkoliv savým, a rukou (mojí, samozřejmě – dost totiž pochybuju, že má Shane dost sil), protože jiný způsob na zastavení tak masivního proudu krve mne nenapadá, a je také nutno jednat rychle, neboť tímhle tempem by mohlo být do pár minut po něm, ale jakmile se dotknu jeho pokožky, dostanu povědomou elektrickou ránu. Úžasný. Shane má kolem sebe bariéru. Krucinál, jak mu můžu pomoct, když se k němu nemůžu dostat?! Ale vyčítat mu ji ani nemůžu. Stejně za ni asi nemůže… „Sakra! Jestli i ty umřeš, tak si piš, že ji –“
Shane nesouhlasně nakrčí čelo. „Zabiješ? Je to tvá… sestra…, Rucharde,“ namítne, pomalu a s velkými obtížemi.
Zavrtím hlavou. „Ne. Tohle už není má sestra. Sejmu ji,“ upřesním sebevědomě.
„Rucharde… nedělej to…“ protestuje Shane.
Na okamžik mne tím zmate. „Cože? Proč?!“
„Tvá sestra… ona není…“ snaží se Shane, ale ústa má plná krve. Rozkašle se a plive tu krev všude okolo. Mimoděk se mu pokusím očistit pusu svým rukávem, ale znovu dostanu ránu. Se zamračením si uvědomím, že tentokrát byla o dost silnější než předtím, a okamžik přemýšlím nad tím, zda to Shane udělal schválně. Pak nad něčím tak pošetilým musím zavrtět hlavou. Ne. Shane je sice pošuk, ale ne takový, aby chtěl takhle umřít za každou cenu.
„Já vím, jak je to s Annou,“ ujistím jej rozladěně. „Je to Tiwanaineira.“
Shane svraští obočí. „Ne… ne… Nech mě… vysvětlit…“
„Nemluv, Shane. Nevysiluj se,“ napomenu ho. „A zruš tu bariéru, sakra!“
Shane se však stále pokouší mluvit. „Ne… Rucharde… Anna je -“
„Já vím, Shane. Uklidni se. Já jsem to pochopil,“ uklidňuji jej.
„Pitomče…“ povzdechne si Shane odevzdaně.
„Vážně radši nemluv,“ nakážu mu. „Krucinál, Shane. Zruš tu bariéru! Zachráním tě…! Nenechám tě přece umřít! Zachráním tě! Nějakým způsobem tě dostanu do svýho světa, určitě to nějak půjde, a tam tě ošetří –“
„Nikdo od nás… se nemůže… dostat k vám… a nikdo od… od vás zase… sem…“ zklame mne Shane.
„A co Orleeth?!“ rozčílím se.
Shane se pousměje. „To je… něco… jinýho…“
„Nedovolím, abys umřel!“ fňuknu bezradně. Někde jsem četl, že člověk může vykrvácet za pouhou minutu a půl. A ztráta více jak litru a půl krve už může být smrtelná. Kolik krve v sobě může mít aytar? Nebo spíš, ať jsem přesnej, mocnej mág, kterýmu je Moc teď docela na nic? Liší se nějak od lidí, co se týče krve? Kolik jí už vyplýtval? A kolik mu jí ještě zbývá? „Zruš sakra tu bariéru. Musíme nějak zastavit to krvácení a –“
„Ru… Rucharde…“ šeptne Shane.
„Nedovolím ti umřít! No tak, kamaráde!“ povzbuzuju ho na pokraji hysterie.
Shane na mne vrhne krátký pohled plný bolesti. „Ne… můžu…“ zabublá.
„Ne! Ach bože, ne! Shane, ne! Dejchej, prosím tě… dejchej…!“ vyhrknu zoufale, protože skutečně vidím, jak lapá po dechu. Vlastně, kdybych neslyšel, jak rychle a mělce sípá, asi bych upřímně pochyboval, že ještě může skrz to rozdrásané hrdlo dýchat. Celou mou bytostí prostoupí čirá beznaděj. Umře tu a já s tím nic neudělám. Nevím, co mám dělat. Nejspíš máme už jenom poslední vteřiny společnýho času, než umře. Roztřesu se a chci ho vzít za ruku, ale opět dostanu bolestivou ránu od jeho bariéry. Usyknu a promnu si brnící prsty. „Shane… prosím tě… nevzdávej se. Dejchej,“ pobídnu ho tedy. „Zruš tu bariéru, prosím. Pomůžu ti. Nějak. Fakt! Byl jsem na kurzu první pomoci. Je to už dávno, ale něco si z toho i pamatuju, a…“ spustím zběsile. Zarazím se. Co to sakra žvaním?! Jsem zřejmě v ještě větším šoku než sám Shane. „To je jedno. Ale pomůžu ti, o to jde!“
„Pro… promiň…“ šeptne zalykavě.
„Shane, ne!“ prudce zavrtím hlavou. „Ne!“ opakuji. Shane vypadá nádherně dokonce i umírající, pomyslím si. Vlasy, provlhlé krví, se mu lehce vlní, a rudá barva jeho krve zajímavě kontrastuje s jeho velice bledou tváří a zelenýma očima. Zase mu to sluší, bastardovi. Shane, který zachytí mou myšlenku, se pobaveně zazubí, pak ale zavře oči a tichounce vzdychne. Představa, že to mohl být jeho poslední výdech, mne absolutně dožere, tím spíš, když se s tlumeným puf deaktivuje ta jeho ochranná bariéra. Jako by najednou byla zbytečná. Nesmysl! „Shane, krucinál, tohle ne! Tohle mi nedělej! Nenechám tě umřít! Nemůžeš umřít!“ vyděsím se. Copak jsem v nějaké své vizi viděl, že je skutečně mrtvý?! Ne! Spatřil jsem jen, jak byl mou sestrou pokousán, to jo, ale nemám přece jistotu, že to nepřežije! Nechápu, proč on s tím tak počítá! „Hajzle,“ zavrčím. „Nechce se ti ženit, co? Tak chceš radši umřít! Jseš tak sobeckej!“
Shane neodpoví. Vlastně ani nemůže, nedýchá. Zakleju, dokud si neuvědomím, že to znamená jediné – už na něj alespoň můžu sahat. To je dobře, aspoň něco. Ale zase si už netiskne ruku na ránu v krku, takže krvácí daleko silněji než dosud… Znovu zanadávám. Puls se na jeho studeném zápěstí snažím najít asi minutu a už to pomalu začínám vidět černě, než ovšem cosi jako známku tepu ke své radosti nahmatám, hlasitě si oddechnu, pohotově mu ucpu dlaní krk, zakloním hlavu, zacpu nos a pustím se do umělého dýchání. To jsem si ozkoušel už tehdy na Tinetophe, takže mi to vcelku jde a já po chvíli zjistím, že mé konání přineslo jistý úspěch – a to ve chvíli, kdy se Shane konečně sám nadechnul a vzápětí začal kašlat krev, kterou předtím zřejmě vdechnul, či kterou se dusil. Přestanu ho tisknout a lehce se od něj odtáhnu. Opravdu, podařilo se mi to! Dýchá! Pravda, jeho hrudník se nyní zdvíhá jenom velice pracně a namáhavě, vlastně se téměř ani nepohybuje, ale přece jen, něco to je, a vypadá to nadějně. Mám chuť zajásat.
„Vidíš? Tebe neztratím. Tebe ne. Zbyl jsi mi tu jenom ty. A já ti nedovolím umřít,“ zopakuji šeptem ve chvíli, kdy mu jeho vlastním rukávem převazuji krk, tak, aby už dál tolik nekrvácel a nebránilo mu to nijak v dýchání. „Ne –“
Rucharde… tys mě vlastně políbil! To bylo docela rajcovní!
Trhnu sebou, jakmile mi jeho hlas zazní v hlavě, a poplašeně od něj odskočím. Nejprve jsem se domníval, že skutečně promluvil, pak jsem si ale uvědomil, že to byla jenom jeho myšlenka, která mi bleskla mysli, a ohromeně jsem na něj shlédnul. Že by se snad začal… nějak… uzdravovat…? Je to možné? Tak rychle?! To opravdu jen stačilo zastavit krvácení a pomoct mu se nadechnout? To je přece naprosto neuvěřitelné! Každý normální tvor by už byl dávno mrtvý! Nebo se mi to snad jenom zdálo…? Vymyslel jsem si to, protože si tak zoufale přeju, aby byl naživu?
„Shane?“ podivím se upřímně a pokleknu k němu. „Ty jeden zatracenej bastarde, ty jsi fakt –“ začnu překvapeně, když tu se on zcela nečekaně přenese pryč. Respektive, abych byl přesný, zřejmě byl tím svým bezděčným kouzlem přemístěn k Vládci Orleethovi. A v ten okamžik pocítím skoro vítězství. Sice pouze malé, ale vítězství to je. Shane má šanci. Orleeth ho dokáže uzdravit. Doufám!
Ohlédnu se k Anně. Ztuhlá v čase a prostoru vypadá opravdu překrásně. Shaneova krev, stékající jí po bradě, zamrzla na půli cesty. Nevím, o čem právě mluví, ale je při tom nádherná. Vstanu. Já jsem možná mrtvej, Shane pravděpodobně bude za chvíli taky, ale ona se k nám brzy připojí, ke všem těm duchům. Dojdu až za Annu, kde v jakémsi pootevřeném šuplíku ve stole zahlédnu pistoli. Vezmu ji do ruky a natáhnu kohoutek.
„Mrzí mě to, Tiwanaineiro,“ zamumlám zamračeně. „Tak jako já tobě, ani ty mně jsi nedala jinou možnost. Musím tě zabít.“ Namířím na ni pistoli.
„Richarde, takhle ne –“ zarazí mne Orleeth. Vycítím, že stojí někde za mnou.
„Vládče Orleethe…? Co vy tady?“ podivím se, ale mířit na Annu nepřestávám. „A co Shane? Neměl byste být s ním? Prosím, nejdříve zajistěte jeho bezpečí, a teprve potom –“
Orleeth zavrtí hlavou. „O Shanea je postaráno. Nestřílej. Jen by sis ublížil sám.“
„Wynewer přerušila naše spojení, Orleethe. Nic se mi nestane,“ uklidním ho.
Orleeth ke mně učiní jeden jediný krok. „Zamysli se. Opravdu ji chceš zabít takhle?!“
Zaskočí mě tím a skloním zbraň. „A jak… jak jinak, aniž bych…?“
„Podstatně humánněji,“ zdůrazní Orleeth a jakmile mrknu, zjistím, že jsem na dočista jiném místě, v nemocnici. V Anině pokoji. Orleeth stojí u okna, se založenýma rukama na hrudi, a opírá se o parapet. Zamračím se a přejdu k Anině posteli. V tom, co mám na sobě, si tam připadám blbě, přece jenom, jsem v tom samém, v čem jsem zemřel v Zemi, takže nejen, že jsem hrozně špinavý a oblečený jako statista z nějakého historického snímku, ale navíc jsem celý od krve. Ale co na tom, stejně mě nikdo neuvidí. Vždyť jsem jenom skoro-duch.
Zastavím se těsně u Anny. Je tak bledá, pomyslím si. Natáhl jsem ruku, abych jí odhrnul vlasy z čela. Těsně předtím, než se jí mohu dotknout, se zarazím a ustoupím. Ne. Nechci na ni sahat. Nicméně dal bych cokoliv za to, aby to byla zase má starší, úžasná sestra, ke které jsem ještě před pár lety vzhlížel, předtím, než přišla do Země, rozhodla se v ní zůstat a zničit ji.
„Je mrtvá,“ zamumlám. „Ta Anna, kterou jsem znal a měl rád, ta je mrtvá. Proto se musím zbavit téhle… schránky, kterou Tiwanaineira jenom využívá.“
„Musíš si být jistý, že víš, co děláš,“ zdůrazní Orleeth.
„Jasně že vím, co chci udělat!“ odseknu. „Ale… chci na to být sám. Můžete…?“
Orleeth zaváhá, pak přikývne. „Jak si přeješ.“
A tak tam osamíme. Mlčky si prohlížím tvář své sestřičky, přemýšlím nad vším tím, co jsme spolu kdy prožili, jaké to bylo, dokud bylo ještě vše v pořádku, a najednou si uvědomím, že se celý třesu a do očí se mi derou slzy. Zamrkám, abych se jich zbavil, a rozhlédnu se. Annu při životě udržují jenom támhle ty přístroje. Stačí jeden z nich prostě a jednoduše vypnout. Pokročím k nim a natáhnu ruku, abych to udělal, ale pak se zhluboka nadechnu a paži zase spustím. Není to tak snadné, jak jsem si původně myslel. Zabít Annu v tomhle světě je tak… jiné. Tady to není Vládkyně, tady je to jenom má sestra Anna, nic víc, nic míň.
„Je mi to líto, Anno,“ zašeptám. „Je mi to opravdu líto.“
Co je vlastně život jedné lidské dívky v porovnání s těmi všemi, které se ona rozhodla odsoudit k smrti vypuštěním do Země takového množství Nemrtvých? Co je vlastně její život v porovnání se životy mých přátel, kteří zemřeli jenom kvůli ní? Dělám správnou věc. A je mi jedno, co kdy říkala Mystery. Nebo že mě od toho Shane odrazoval. Dělám správnou věc.
Ohlédnu se k Anně a odhadnu, která ze šňůr ovládá jaký přístroj. Stačí vypnout ten, který jí zajišťuje dýchání. Otočím se k ní zády, abych se na ni nemusel dívat, a pak jeden pípající aparát vypojím. Bude to rychlá a bezbolestná smrt, vždyť stejně spí. Beze slova sleduji jiný monitor, na kterém se zobrazuje její tepová frekvence. Zpomaluje. Stále zpomaluje.
A pak se na obrazovce místo typické křivky objeví jenom dlouhá, rovná čára.
Je konec. Zabil jsem svou sestru. Zabil jsem ji. A bylo to tak snadné… tak směšně snadné…
„Ach, Anno, tolik mě to mrzí!“ vydechnu.
Takže… jsem vrah, sprostý vrah, který zabil vlastní bezbrannou sestru. Je mi ze sebe špatně a uvědomuji si jediné, že už nechci žít. Ne bez Anny, bez přátel, které jsem v Zemi poznal a ztratil, bez Tinetophe, kterou miluju, bez Shanea, kterýho potřebuju… Za těchto podmínek už pro mě nemá nic smysl, vůbec nic.
Uvědomím si, že v druhé ruce stále třímám pistoli, kterou jsem si vzal u Anny. Rozechvěle si ji vrazím do pusy. Musím vystřelit tak, aby se mi nepodařilo si jenom ustřelit čelist nebo prostřelit tvář, musím ústí pistole nasměrovat tak, abych si byl jistý, že mě ten výstřel zabije.
Zhluboka se nadechnu a prstem nahmatám spoušť. Zavřu oči.
Počkat.
Zarazím se a zbraň v mé ruce ztěžkne poznáním. Tohle nejsou mé myšlenky. Já přece mám pro co žít, ať už v Zemi, nebo ve svém vlastním světě. Maminka mě teď bude potřebovat více, než kdy jindy –
Rucharde, prosím, ne!
Leknu se.
A stisknu spoušť.
Konec.