Kapitola patnáctá – 1. část

Richard
Těžko říct, jak dlouho jsem tam bezradně seděl vedle mrtvého Jossiho a absolutně jsem nebyl schopen čehokoliv. Nevěděl jsem, co dělat, ale opustit jsem ho nehodlal, a navíc, Shane byl pořád v bezvědomí a já ho nechtěl tahat po schodech. Slyšel jsem, jak někde dole pobíhají bytosti, křičí a kdesi cosi, ale bylo mi to naprosto jedno. Cítil jsem naprostou a totální prázdnotu a musel jsem stále myslet na to, co mi Tinetophe řekla. Nic nedokážeme. Nemáme důvod se snažit…
Po několika nekonečných minutách jsem si ale všimnul, že se chodba začíná plnit kouřem. Prudce jsem vzhlédl. Kouřem?! Copak tady někde hoří?! Rázem vyskočím na nohy a přeběhnu k pokoji, který Tinetophe naprosto zrušila. Opatrně vejdu dovnitř, připlazím se k díře v podlaze, a nakouknu dolů. Nemýlím se, plameny tam divoce olizují stoly v putyce, kdosi se to snaží uhasit, někdo se pokouší vynést ven co nejvíce nábytku…
Tak proto ten ruch, uvědomím si. Protože hoří!
Co teď, sakra, co teď?! Seberu ze země Kuroův meč, rázně si ho připevním k opasku a ohlédnu se na Shanea. Ten se asi jen tak nevzbudí. Tinetophe mu tou pitomou židlí rozbila hlavu. A než si to vyléčí, asi to potrvá. A jak sám říkal, nedokáže se vykurýrovat ani z toho postřelení, neboť je v jeho těle stále kulka. S tím mu já rozhodně nepomůžu, nemám žaludek na to, abych ji nějak… vyndal… vyšťoural… fuj.
„Musím tě odsud dostat,“ zamumlám a smutně pohlédnu na Jossiho. Toho tady musím nechat, nedá se nic dělat. Alespoň bude mít pořádný pohřeb, napadne mne cynicky. Tak jako Awai, který už možná dole vesele plápolá. Tato myšlenka mne kupodivu rozesměje a já se náhle hystericky rozřehtám.
„Je tam nahoře někdo?“ ozve se pod schody.
Rázem jsem znovu na nohou. „Ano! Ano! Potřebuju pomoc! Prosím!“ zavolám, ale asi to moc jako výkřik nevyznělo, neboť jsem se zuřivě rozkašlal a byl jsem rád, že se mi nakonec vůbec podařilo nadechnout. Na chodbě bylo už tolik kouře, že jsem skoro neviděl. Dobře, musíme pryč, nebo tu umřeme taky, bleskne mi hlavou, popadnu Shanea a rázně ho táhnu ke schodům, ale ve chvíli, kdy si začínám téměř pochvalovat, jak dobře nám to jde, Shane bezděčně aktivuje nějakou tu svou bariéru a jeho Moc mě donutí ho pustit. „Shane, prosím tě, spolupracuj!“ zaúpím a třu si dlaně. Je mi jako kdybych dostal ránu elektrickým proudem. Ne moc silnou, ale přece jenom dost patrnou na to, abych ji nechtěl prožít znovu. „No tak! Nechci ti ublížit, chci ti pomoct, zatraceně!“
Shane dle očekávání neodpoví, takže si povzdechnu a zkusím se jej dotknout znova. V tu chvíli mým tělem projede vlna povědomé bolesti. A znovu mám ten hrozně divnej pocit, jako kdybych byl v letadle a prudce stoupal, přitom jsem věděl, že nemám pevnou půdu pod nohama. Takhle jsem se cítil jenom jednou. A velice dobře si pamatuju, kdy to bylo. A samozřejmě, i teď, jakmile to pominulo, padl jsem na kolena a začal jsem nekontrolovatelně zvracet. A tentokrát mi bylo docela jedno, že při tom ohodím i Shanea.
„Nejsi zvyklý na přemisťování, že?“
„To bych řekl,“ souhlasím, otřu si bradu – a teprve potom se leknu. Ten hlas totiž nepatřil Shaneovi, ale jakémusi vysokému světlovlasému muži, který na nás zvědavě hleděl. Rychle shlédnu na Shanea. To nás přenesl on…? To asi sotva… nevypadá na to, že by si alespoň uvědomoval, kde je. Je úplně mimo. „Kde to jsme? A kdo jste vy?!“ vypálím rychle a zmateně se rozhlédnu. Kolem nás toho totiž moc není. Abych byl přesný – kolem nás není nic. Jenom bílo, ze kterého mne bolí oči.
„Kde…“ řekne ten mladý muž významně. „Obávám se, že na tuto otázku –“
„Kde to jsme?!“ zopakuji temně.
Mladík se usměje. „I když trochu vypadáš jako tvá sestra, jsi docela jiný…“
Ušklíbnu se. „Aspoň něco. Kdo jste? A proč tu jste? Kde to jsme?“
„To vy jste se tu objevili, ptát bych se měl spíše já vás,“ připomene mi muž a sehne se u Shanea. „Je zraněný –“
„Nepovídejte,“ zašklebím se. Pak se zarazím a olíznu si rty. Nechápu, proč s ním jednám tak hrozně arogantně. „Omlouvám se. Jenom… jenom se nám teď něco… stalo… a já nejsem zrovna… ve formě,“ vykoktám chabou omluvu. „Já jsem Richard. A tohle je Shane. Ale… myslím, že vy to asi stejně víte, že ano?“
„Ano,“ přikývne mladík. „Já jsem Orleeth –“
„Vládce Orleeth?!“ vyjeknu, vyskočím na nohy, a ohromeně si ho prohlédnu. Nevypadá nijak extra vznešeně. Aytar, odhadem něco kolem pětadvaceti, možná trochu víc. Takový ten poměrně líbivej typ, ale mně se moc sympatický nezdál. Hlavně jsem toho o něm slyšel tolik… a to, jaký je… mne docela zklamalo. „Vládce…?!“ zopakuji nevěřícně. „Fakt?“
Orleeth se zamračí. „Hmmm, zda fakt, to nevím,“ podotkne hořce. „Nikdy jsem nejspíš doopravdy Vládcem nebyl a ani jsem se jím být necítil. Nejsem na to ten pravý typ. Nejdříve jsem si Zemi nechal sebrat od nevlastní matky Tiwanaineiry… a pak jsem ji vlastně tvé sestře dal, když o ni požádala. A byl jsem rád, že o ni projevila zájem. Skutečně jsem věřil, že –“
„Čemu? Že se o ni dokáže postarat?!“ přeruším ho příkře.
Orleeth zaváhá. „Abych byl upřímný… ano. Bylo to pro mě tak snazší.“
„Snazší?! Jste podělanej zbabělec!“ vyhrknu rozčileně. „Víte, co všechno se stalo, než jsem se dostal až sem?! Kolik bytostí muselo umřít, aby mě ve zdraví dostali k Anně? Tedy, skoro k Anně?! Byli to mí přátelé, a teď jsou mrtví, protože jsme doufali, že ji přesvědčím, aby nám Zemi vrátila, a že vy pak všechno dáte do pořádku! Zklamal jsem se ve vás! Nejdříve Mystery, teď vy!“ zavřísknu a mámpocit, že mi vším tím zoufalstvím exploduje hrudník.
Bývalý Vládce se rozpačitě odvrátí. „Mrzí mě to, Richarde.“
„To by vás sakra mrzet mělo!“ zaječím, hlas se mi ale náhle zlomí a já se rozvzlykám. Najednou to na mě všechno padne. Awaiova i Jossiho smrt, Shaneho zranění, které pouze předznamenává jeho smrt, Tinetophin útěk, tenhle slaboch, ve kterýho jsem doufal… Zhroutím se na Shanea a zabořím mu hlavu do hrudníku. A je mi docela jedno, že se při tom upatlám jeho krví, hlavně, že se k němu můžu přitisknout. Kdyby byl alespoň on v pořádku! Shane by to všechno vyřešil! A když ne vyřešil, tak by určitě něco vtipnýho plácnul, nebo by mi zkusil dát pusu, a já bych rázem přestal bulet. Takhle mne ale nikdo neutěšuje, tenhle šašek, kterýho jsem pokládal za Vládce, jenom nejistě přešlapuje kolem nás, a já cítím beznaděj tak silnou, že mám pocit, že to snad ani nemůžu nevydržet.
Orleeth mi položí ruku na rameno. „Richarde… Uklidni se. Opravdu mne to moc mrzí. Udělám maximum pro to, abych to napravil.“
„To chci vědět jak!“ syknu, ale přistihnu se při tom, že to už nezní tak odmítavě. Trochu mě to naštve, protože jsem na něj pořád ještě zatraceně nasranej, ale stejně jsem trochu začal doufat, že… že třeba… „Proč nám Mystery lhala…?“
„Nelhala vám. Jenom vás… dostala tam, kam chtěla,“ oznámí mi Orleeth tiše.
Setřu si slzy. „Takže nás fakt zneužila. Měla nás varovat… Aspoň trochu…“ zamumlám dotčeně, napřímím se a otřu si oči. Největší krize zažehnána. Je mi trochu trapně, že jsem před ním brečel. „Jak jsme se tu vlastně ocitli?“ zeptám se polohlasem. „Vy jste nás sem nepřenesl, že ne? A Shane na to taky moc nevypadá. Jak je možné, že jsme tady?“
„Je to kouzlo, kterým Wynewer chrání své děti. Máme dohodu. Kdyby Shane nebo Oliver, to je Wyneweřin druhý syn, prostě, kdyby jeden z nich byl ve vážném nebezpečí a nebyl schopný se sám bránit, přenese jej její kouzlo ke mně. Ať jsem kdekoliv, ať jsou oni kdekoliv, ať je ona kdekoliv. Je to taková pojistka. I kdybych ani já, ani ona nemohla kouzlit, ta Moc, která její děti chrání, se beztak uvolní a dostane je ke mně,“ vysvětlí mi.
Zamyslím se. „Takže kdybyste byl třeba někde ve svém sídle –“
Orleeth přitaká. „Ano, přenese ho do mého sídla.“
Kousnu se do rtu. „A kdybyste byl mrtvej…?“
Orleeth se pousměje. „Nejsem mrtvý. Ani vy nejste zatím mrtví.“
„Tak proč tu kolem nic není? Kde to jsme?“ nechápu.
Orleeth zaváhá. „Jsem… ve vězení.“
Ošiju se. „Divný vězení.“
„Je to jenom iluze. Jenom bariéra, která mi znemožňuje čarovat. Vytvořila ji tvá sestra,“ objasní mi Orleeth situaci. „Speciálně pro mě.“
Ušklíbnu se. „Aha,“ odfrknu, ale než mohu dodat něco dalšího, zaslechnu slabé Shaneovo zasténání. Znovu se k němu tedy sehnu a lehce s ním zatřesu. „Shane? Slyšíš mě? Shane? Prosím…“ oslovím jej, ale Shane se kupodivu neprobere. Překvapeně se zamračím, ale přece jenom pocítím lehkou úlevu. To, že je schopen aspoň úpět, znamená, že na tom není tak vážně a že se nejspíš brzy dobere vědomí. Super.
„Taky… tě miluju…“ zamumlá totiž Shane.
Vytřeštím na něj oči. „Shane?“
„Myslím, že bude v pořádku,“ zasměje se Orleeth.
„Jsi plnoletá…, že jo…?“ pokračuje Shane. „To je vono, přesně… tak jsem to –“
„Shane!“ okřiknu ho.
Shane otevře oči a dlouze na mne pohlédne. „Rucharde…? Kde… kde je ta holka?“
„To se ti jen zdálo,“ zklamu ho.
„Škoda… Byla nádherná… Mohlo mi hned bejt jasný, že to… byl jenom sen. Takový štěstí… já mít… nejspíš nemůžu…“ vypraví ze sebe namáhavě, posadí se a promne si zátylek. Zmateně se při tom zatahá za krví slepené pramínky zrzavých kadeří. „Ach… to Tinetophe…“ vzpomene si. „Kde je? Co se stalo? A kde to jsme?“ vychrlí na mne sérii otázek, pak se otočí a očima zavadí o Orleetha. „Ale ne. To jseš ty, strýčku Orleethe? Začíná to být… čím dál zábavnější. To jsme na tom byli tak zle, Rucharde…? Tak strašně zle?“ ohlédne se zase na mně. „Co se stalo? Kde je… Tinetophe? A ostatní? Třeba Jossi?“
Zaváhám. „Tinetophe… je pryč. A Jossi je mrtvý.“
Shane na mne vrhne pohled tak překvapený, že mi z něj skoro zase vyhrknou slzy do očí. Udiveně potřese hlavou a přitiskne si prsty na čelo. „I Jossi? Nejen Awai, ale i Jossi…? Ne. Ne… Ne. To není fér… Jak je to možné? Jak k tomu došlo…?“
„Nedopatření,“ pípnu.
Shane se mi ale tvrdě zahledí do očí. „Proč mi lžeš, když víš, že ti… že ti dokážu číst myšlenky, Rucharde?!“ zavrčí. Sklopím zrak. Nevím. „Tinetophe… Ta čubka!“
„Neudělala to schválně…“ odvětím.
Shane se zlostně vyhrabe na nohy. „Neudělala to schválně?! Jak ji můžeš omlouvat?! Sejmula ho, Rucharde, sejmula ho a moc dobře – uh!“ zajíkne se bolestí a zapotácí se. Hlava se mu možná už stihla zahojit, ale zranění po kulce pořád krvácelo, a jak se vymrštil, zřejmě mu to příliš dobře neudělalo. Zachytím ho dříve, než se stihne skácet na zem. Shane se na mne vděčně pověsí a chvíli jen tak lapá po dechu. Všimnu si, že se celý chvěje.
„Je to s ním vážný?“ ohlédnu se na Orleetha.
Ten přikývne. „Vaše zbraně jsou jiné než naše. Nemůžeme se proti nim tolik bránit.“
„Ale uzdraví se, ne?“ dožaduji se.
Orleeth pokrčí rameny. „Kdybychom se odsud dostali, tak bych možná –“
„Kdybychom? Žádné kdybychom. Dostaneme se odsud,“ odsekne Shane prudce a vymaní se mi. „Tahle bariéra nemůže být tak silná ani tak neproniknutelná, jak se zdá. Přece jenom, vytvořila ji Vládkyně Anna. A její Moc rozhodně nepatří mezi ty nejsilnější a nejlepší. Myslím, že dokážu kouzlit i tak,“ holedbá se a já si všimnu, že se Orleeth při jeho naparování lehce pousměje. Pak se Shane rozhlédne. „Kde to vlastně…? Aha…“ zamumlá. „Nemám dost sil ani Moci na to, abych nás všechny tři odsud přenesl, ale můžu zrušit bariéru a pak se z vězení prostě probojujeme, co vy na to?“
„Cože?“ nechápu.
„Jsme v normálním vězení, Rucharde. Jenom ho nevidíme. Tedy, já ho vidím, ale vy asi ne. Stejně tak pro vás je to všude okolo nekonečný, zatímco já vidím stěny, dveře, mříže…“ ukazuje okolo, ale já, ač se snažím sebevíc, nic jiného než jednolitý bílý prostor prostě nevnímám. „Dveře, tady,“ zdůrazní a pohodí rukou nalevo ode mne. „Za nimi čtyři hlídači. Určitě jich tu bude víc, ale teď jsou v mým zorným poli jenom čtyři…“
Orleeth nadzvedne obočí. „Slyší nás?“
„Pochybuju,“ odvětí Shane. „Nejspíš ani neví, koho vlastně střeží. A ani netuší, že jsme tu my dva navíc,“ dodá, a mně se jenom uleví. Shane se zachmuří. „Nevím, jak moc se vyčerpám při prolomení bariéry, takže strýčku Orleethe, mohl byste být připravený?“
„A já?“ vzpamatuji se, sotva si uvědomím, že se tady plánuje útěk.
„Ty hlavně dávej pozor, ať jsi poblíž a nic se ti nestane,“ oznámí mi Shane a trochu mne tím zklame, čekal jsem nějaký záslužnější úkol… nicméně o Shaneově rozhodnutí nepochybuji, takže jenom poslušně přikývnu. Pak se Shane sehne, dotkne se dlaní neexistující podlahy, vydrmolí nějaké zaříkávadlo – načež se ozve hrozná rána, při které bezděčně zavřu oči a sehnu se. Jakmile se pak rozkoukám, zjistím, že Shane svou Mocí nejenže zrušil bariéru, ale zároveň zrušil i půlku vězení. Ohromeně vydechnu. Kousek ode mne dopadne na zem obrovská cihla – a mě to nevyděsí, naopak, naplní mne to hrozným optimismem. Dostaneme se ven! Teď už o tom nepochybuju! Shane všechno vyřeší! Určitě! Měl jsem pravdu! Ach bože, to je tak pěkný mít pravdu!
Orleeth se rychle rozhlédne. „Jsme v Mai?“ zeptá se a elegantně zlomí vaz jednomu vojákovi, který překvapeně vpadl do polorozbořeného vězení. Jenom to tak trochu křuplo. Orleeth v letu zachytil meč, který mu vyletěl z ruky, a bleskově ho zarazil do hrudi vojáka druhého, který pospíchal za svým kolegou. Je to taková rychlost, že mi to skoro vezme dech. Dobrá, Orleeth asi nebude nejlepším Vládcem, ale bojovat umí zřejmě zatraceně dobře.
„Ano,“ souhlasí Shane, zapře se oběma rukama o zem a vydýchává se.
„Takže ne v Synotu?“ přidám se i já zmateně.
„Ne,“ ujistí mne Shane a mne skoro poleje ledový pot. To znamená, že jsme někde blízko Anně. A to znamená, že nás můžou její stráže chytit, předvést… a pak… pak ona může klidně Shanea zabít! Zamračím se. Nesmysl. Shane v té nepříjemné vizi říkal, že se o něco postarám… já že se postarám…? Takže je nad slunce jasné, že nejdříve budeme muset něco vymyslet… Určitě! Teď se ještě nesmíme dát chytit!
Orleethovi, právě obhlížejícímu situaci, se na čele objeví mělká vráska. „Tohle nevypadá na Nixin, jak tak koukám… Kdy tedy jsme?“
„V Ionylu,“ oznámí mu Shane tiše.
„Jak to všechno sakra víš?“ podivím se, zrovna když zamířím k jednomu strážnému, kterého zabil rozbořený strop, abych se ujistil, že je mrtvý. Naštěstí byl, takže jsem ho nemusel dorazit Kuroovým mečem. Huh, to bych asi fakt nedokázal…
„Prostě to vím,“ pokrčí Shane rameny a zvedne se.
„Zatraceně. Nemáme moc času. Za chvíli sem doběhnou ostatní vojáci, kteří určitě slyšeli ten výbuch,“ ohlédne se k nám Orleeth. „Shane, jak jsi na tom?“
Shane se usměje. „Nikdy mi… nebylo líp…, strýčku,“ odpoví, ale na jeho širokém úsměvu je cosi neupřímného. Orleeth si toho zřejmě všimne také, proto se na mne pátravě zahledí a zřejmě chce něco poznamenat, ale v ten moment se do vězení přiřítí mnoho vojáků a obklíčí nás. Pevně stisknu Kuroův meč v ruce a rychle se ohlédnu po Shaneovi. Shane pochopí, proč na něj tak zírám, a lehce zavrtí hlavou. Tohle už je nad jeho síly.
„Vzdejte se!“ doporučí nám jeden z mužů. „Jste zatčeni!“
Orleeth se kousne do rtu. „Shane, dokázal by ses s Richardem přemístit?“
„Pokusím se…“ přikývne ten.
Rozčileně prsknu. „Vy tu chcete zůstat sám? Zase se nechat zavřít?!“
„Ne,“ pousměje se Orleeth. „Je jich málo. Tyhle zvládnu. Ale vy se dostaňte do bezpečí. A to co nejrychleji,“ dodá významně s pohledem upřeným na Shanea a letmo se dotkne rukou svého ramene. Je jasné, na to naráží – Shane po tom zatraceném kouzle, které zrušilo bariéru, krvácí mnohem silněji.
„Ty se o mě nepostaráš, strýčku?“ zazubí se Shane. „Řeknu matce, že neplníš svou… část dohody, a ona ti to dá sežrat!“
„Rád bych se o tebe postaral, chlapče, ale jak vidíš, mám teď trochu práci,“ opáčí Orleeth a zní to skutečně bezstarostně, tak hrozně bezstarostně, jako kdybychom snad ani nebyli v žádném nebezpečí. Trochu mne to rozčílí. Jak může tak klidně vtipkovat, zatímco nás tady chtějí zatknout, zavřít a kdo ví co ještě?! „Nicméně, o mě se bát nemusíš. S těmihle si hravě poradím. Ty se dej hlavně do kupy.“
„Opravdu se s námi chcete měřit?“ ušklíbne se velitel vojáků. „Tady? Když nemůžete používat svou Moc? To si skutečně myslíte, že nás porazíte, Vládče?“
Orleeth zcela vážně přikývne. „Samozřejmě. Vsázím na sebe pětku.“
„To není mnoho,“ podotknu zamračeně. Shane tichounce vzdychne a klesne na kolena. Přiskočím k němu. „Shane, Shane, neblbni!“
„Je jich… moc,“ šeptne Shane a dotkne se své hlavy. „Nemůžu se… soustředit –“
„Tak nás odsud rychle dostaň,“ nařídím mu.
Orleeth mi věnuje dlouhý, divný pohled. „Ještě se uvidíme, Richarde. A Shane? Díky za vysvobození, mladej.“
„Proč pořád mluvíte o svobodě?! Jste zatčení! Všichni tři!“ rozčílil se velitel. „Na ně!“
„Shane! Rychle!“ vyjeknu, ale to už mne Shane tápavě uchopí za zápěstí a než se stihnu vzpamatovat, přenese nás do jedné z těch vedlejších uliček u Synotského náměstí, kde jsme pomohli princi Arathanovi uspořádat vzpomínky. Jak já, tak Shane se rozplácneme na dlažbě. Přistání to tedy nebylo dvakrát příjemné, pomyslím si, ale nadávat za to Shaneovi fakt nebudu. Vlastně jsem rád, že byl vůbec schopný nás odtamtud vůbec dostat, ačkoliv sám tím tolik riskoval a ohrozil vlastní život. A že riskoval a ohrožoval – jak na něj tak koukám, vypadá fakt mizerně, jako by snad každou chvíli plánoval umřít… Vyplácal tolik Moci… a ještě k tomu je tolik zraněný… Fakt se o něj bojím. Tím spíše, když vidím, jak se ten chudák doplazí k nejbližší stěně nejbližšího domu, zády se o ni zapře, a lapá po dechu. Zděšeně na něj zírám. „Shane, jak ti je? Co mám dělat? Zvládneš to? Nezvládneš! Ach bože, zatraceně, řekni mi, co mám dělat!“ panikařím.
Shane se na mne zakření. Vzhledem k tomu, že těsně předtím vychrchlal něco málo krve, jeho úsměv moc důvěryhodně nepůsobí, spíš je docela děsivý. „Uklidni se, Rucharde…“ doporučí mi. „Jenom… myslím, že potřebuji tvou pomoc… Mohl bys…?“
Opatrně k němu dojdu a přikleknu u něj. „O co jde?“
Palcem ukáže na své krvácející rameno. „Pomoz mi vyndat tu kuličku. Já to sám nezvládnu.“ Cítím, že jsem zblednul, a rázem zase vyskočím na nohy, jako kdyby mě bodla včela. „Rucharde, prosím… Nemůžu se začít léčit, dokud je v mém těle…“
Prudce zavrtím hlavou. „Já to nedám, pozvracím se…“
„Dokážeš to. Prosím,“ naléhá Shane.
Je mi skoro do pláče. „Bude tě to bolet… hrozně bolet…“
Ušklíbne se. „Nic horšího se mi už snad stát nemůže.“
„Ach, Shane… to nejde… Ne bez toho… lokálního umrtvení…“ bráním se.
„Co to je?“ zmatu ho tím.
Zaváhám. Jak bych mu to vysvětlil…? „Uh… to se používá v naší medicíně… Je to něco jako znecitlivění toho místa… na chvíli… Jak bych to řekl… Dočasně by ta část těla nešla používat, nemohl bys ji ovládat nebo tak…“
Shane se zachmuří. „Rucharde… jak to myslíš…? Já potřebuju dýchat…“
„Jo… to je fakt…“ uznám. „Ale… tohle nemůžu… Já ne. Já nevím jak. Nejsem žádnej zdravotní bratr, tomuhle já nerozumím. Poslouchej, v hradě krále Aratha I. tě ošetří… jsou tam určitě nějací lékaři a felčaři a –“
Shane si povzdechne. „Nevydržím tak dlouho, aniž bych… aniž bych se nezačal sám uzdravovat…“ Zoufale zavrtím hlavou. Shane se na mne zamračí. „To chceš, abych umřel?!“
„Ne…“ přiznám neochotně.
„Tak vidíš,“ nakrčí nos a vypadá spokojeně, že mě přechytračil.
Je mi z toho úzko. „Shane… když já se bojím… nevím, jak to udělat –“
Shane v tom žádný problém nevidí. „Prostě tam sáhneš a vytáhneš ji. Nemůže být moc hluboko, když… když musela ještě… skrz Awaie… a dokázala ho zabít.“ Poslední slova řekne tak tiše, že jsem mu skoro ani nerozuměl.
„Nemůžu sáhnout… do tebe!“ namítnu.
„Musíš,“ ujistí mě, vezme mou ruku do své a vrazí si mé prsty sám do rány. Zalapám po dechu a cítím, jak mi v břiše divoce zabouří. Pobliju se, fakt se pobliju! Shane se zachvěje bolestí a skousne rty. Na jeho oblečení vytryskne nový proud krve, a já fakt nechápu, kde se v něm ještě pořád bere, že ještě nevykrvácel… „Rucharde… máš ji?“ zeptá se mne Shane mírně, jako kdybychom spolu jenom v pohodě a v klídečku seděli někde na nějaký pitomý zelený louce a hledali čtyřlístek.
„Já… nevím…“ vydechnu a zavřu radši oči, abych se na to nemusel dívat. Mezi články prstů cítím jeho rychle proudící teplou krev a jen tak, tak se ubráním záchvatu nevolnosti. Jak mám sakra vědět, jestli jsem našel kulku, když se musím soustředit jenom na to, abych ho místo pomoci neohodil šavlí?! Navíc je to prostě ohavné… „Fakt… nevím…“
„Musíš víc…“ rozhodne Shane a znovu zvýší tlak na mou ruku. Vykřikneme oba, on v agónii, já zděšením. Pak si ale uvědomím, že jsem nejspíš kulku konečně našel, nicméně ve snaze ji uchopit do prstů pouze zuřivě kvedlám rukou v jeho zranění. Pro jistotu oči otevřu, nicméně zjištění, jak moc jsem do ubohého Shanea zarazil dva prsty, mne příliš nepotěší.
„Jdu blít! Fakticky jdu blít!“ oznámím mu zajíkavě, odvrátím se a začnu nekontrolovatelně dávit, čímž si to zřejmě kompenzuji za to přemístění, které jsem tentokrát ustál v pohodě. „Shane, já to nedokážu, já to nedokážu…! Vím, že tě to bolí, a nemůžu ti tu bolest ještě zvětšovat! To nejde! To nemůžu!“ oznámím mu úzkostně.
„Tak fajn,“ odsekne Shane a omdlí.
Vyvalím na něj oči a chvilku dumám nad tím, zda to udělal schválně, nebo jestli to byla náhoda. Každopádně krev z něj tryská dál a vzhledem k tomu, že je Shane čím dál bledší, začínám se vážně obávat, že bez mé pomoci skutečně vykrvácí, takže se nadechnu, zadržím dech i chuť opět zvracet, a znovu vrazím prsty do Shaneova hrudníku, tak hluboko, než opět nahmatám kulku, pevně ji stisknu a prudkým škubnutím ji vyjmu. Jakmile mi pak sklouzne do dlaně, znechuceně si ji prohlížím. Je vlastně docela malá – a přitom dokázala jednoho ubohého beina zabít a jednoho aytara přizabít! Pistole jsou odporný vynález…
Ohlédnu se po Shaneovi. Krvácí nyní o dost méně, takže mu na to přitisknu obě ruce a tlačím na ránu tak dlouho, než si jsem jist, že to přestalo téct docela. Okamžik uvažuju nad tím, zda bych ho neměl dát do nějaké stabilizované polohy nebo tak něco, ale protože mne nenapadá, jak bych ho měl uložit, aby mu nehrozil šok nebo tak něco, nakonec u něj prostě jenom sedím a mlčky ho pozoruju. S uspokojením si všimnu, že nyní dýchá daleko pravidelněji než předtím. Takže se vážně uzdravuje. Fascinující. Takovou speciální schopnost bych potřeboval taky. Nebyl by ze mě poloviční kripl… Mohl bych se uzdravit tak snadno jako on… Ačkoliv, jemu to uzdravení nejspíš dlouho nevydrží, jak tak vím…
„Ale je to aspoň něco,“ zamumlám a vstanu. Co teď, krucinál? Měl bych ho nejspíš nějak dopravit k Arathanovi. Povzdechnu si. Zajímalo by mne, co se stalo s Orleethem. Jestli je v pořádku. Jestli všechny ty vojáky fakt pobil. Zajímalo by mě, kde je Tinetophe. Kam utekla. Proč. A taky bych chtěl vědět, co bude s námi. Se Shaneem. A se mnou…

Anna
Rozrušeně stojím před mapou. Nejdříve mi řeknou, že nemáme dostatek pistolí pro celou jednotku, pak mi oznámí, že ve Wellaru a Dateenu vypukly nepokoje a dokonce i pacifistické Matynie začalo nebezpečně zbrojit. Chvěji se zlostí a nejistotou. Co to znamená? Proč se najednou všichni mobilizují? Jde snad o snahu Koalice? To už je snad Richard tak blízko? Co to sakra znamená?! Mám se začít bát…? Nejspíš se tak chovají proto, že jsem tam poslala své jednotky, aby tyto země zabraly, jelikož se protivili mé vůli, ale… něco mi říká, že je v tom něco víc. A je mi z toho pěkně nepříjemně po těle.
Ohlédnu se na Ephemera. Alespoň že ten je zase u mě. Cítím se hned o dost lépe, když vím, že je tady, pro mě… S ním po boku mám pocit, že všechno půjde zase dobře. Kdyby se alespoň nechoval tak podivně… Od doby, co opustil Wellar a vrátil se sem, skoro nemluví, snaží se mi vyhýbat a téměř se mne nedotýká. Nechápu to, ale řešit to budu, až pomine situace v Zemi, ta mi přijde důležitější.
Láskyplně se na Ephemera zadívám. Sedí u mého stolu, popíjí víno a zamyšleně hledí z okna. Kdyby po mne chvíli co chvíli nevrhl pátravý pohled, myslela bych si skoro, že ani neví, kde je, vypadá docela mimo. Ale je stále tak krásný… Vlasy si dnes nechal rozpuštěné, takže mu splývají na záda jako krásný tmavý vodopád, a zelený kabátec, co má na sobě, mu zatraceně sluší. Můj nádherný manžel. Kdybych neměla nyní tolik starostí, hned bych ho běžela obejmout a políbit.
Takhle se ale zase musím zase odvrátit a zadívat se na mapu. Ti vojáci, co stojí kousek ode mne, čekají na mé rozkazy. Ale zatraceně, já vůbec nevím, co dělat. Proč mi Ephemer neporadí?! Stisknu rty a nakrčím čelo. „Vlastně, jedna možnost tu ještě zbývá. Pokud přesunu vojska z Wellaru do Dateenu a z Dateenu do Matynie, možná bych –“
„Tvá vojska už ve Wellaru nejsou, Anno,“ ozve se nečekaně Ephemer.
Prudce se na něj otočím. „Co je to za nesmysl?!“
Ephemer pokrčí rameny. „Není to nesmysl. Já tvůj rozkaz zrušil.“
Zalapám po dechu. „Jak sis to mohl dovolit?!“
Ephemer se pousměje. „Věř mi, že docela jednoduše.“
„Počkejte na mé rozkazy vedle!“ zařvu na velitele svých armád a ti se neochotně seberou a odejdou, přestože je na nich vidět, že by radši zůstali tady a přihlíželi naší hádce. Zlomyslní bastardi, nic jiného nejsou. Zuřivě zírám na Ephemera. „Co sis to dovolil, Ephemere?! Jak jsi jenom mohl zrušit mé rozkazy?! Proč jsi ta pitomá vojska stáhnul?!“
„Rozmyslel jsem si to,“ odvětí docela klidně.
„Ty sis neměl co rozmýšlet!“ zaječím na něj. „To přísluší jenom mně!“
Ephemer se pousměje. „Ty nejsi žádná Vládkyně, Anno. Teď už to vím.“
Zapotácím se. „Cože?“
„Země ti nepatří,“ pokračuje Ephemer a pohrává si s pohárem vína. „Ukradla jsi ji.“ Odmlčí se. „Nemohl jsem už vzpomenout na nic. Na vůbec nic. Tak jsem se podíval i do druhého Krystalu. Tys tam neuložila mé vzpomínky proto, abys je zachránila, ale abys mi je vzala docela. Viděl jsem to. Jak jsi mi to mohla udělat? Jak ses mohla zachovat tak podle?!“ Zamrkám. „Jsi zatracená vypočítavá mrcha, miláčku.“
Je mi na omdlení. „Ephemere –“
Ephemer vstane a pohár odloží. Tyčí se nade mnou ve své hrozivé výšce a já cítím, jak se mi podlamují kolena. Tolik potřebuju, aby mne stiskl v náručí a utěšoval mne, ale… ne, obávám se, že tohle je to poslední, co by nyní toužil udělat. „Víš, když jsem se tak probíral všemi těmi vzpomínkami, nechápal jsem, jak je možné, že jsem tě nezastavil, že jsem nic nenamítal, že jsem od tebe neodešel. Jak bych ale taky mohl? Nevěděl jsem, co děláš. Nevěděl jsem nic. Tvou vinou, ty bestie!“ zvýší na mne hlas. „Ale teď už vím. Už vím většinu. A udělám něco, co jsem měl udělat už dávno.“
„Zabiješ mě…?“ zašeptám.
„Ne. Odejdu a přidám se ke Koalici,“ odsekne Ephemer.
Znovu mám pocit, že to se mnou sekne. „Prosím?!“
„Zabil bych tě,“ zamumlá. „Přemýšlel jsem o tom. Vážně. Ale zjistil jsem, že to nedokážu, příliš tě miluju. Nedokážu ani myslet na to, že bys… Víš, jsi jediná bytost, kterou jsem v životě kdy miloval, více než Matru… Hm, kterou jsi ty nechala chladnokrevně zabít. I proto odejdu,“ dodá a zamíří ke dveřím. Ohromeně na něj hledím a nechápu. Opravdu se děje to, co si myslím, že se děje…? Ephemer, můj milovaný Ephemer… mne chce jen tak opustit…? A aby toho nebylo málo, ještě se hodlá přidat k těm zrádcům?! Ephemer už hodlá otevřít dveře a zmizet z mého života – když tu se v ten okamžik konečně vzpamatuji.
„Ephemere… neopouštěj mě!“ vzlyknu.
Ephemer se zastaví s rukou na klice. „Lhala jsi mi. Jak jsi mi mohla tak lhát?!“
„Nelhala –“ namítnu plaše.
„A klidně mi lžeš dál!“ Hodí mi k nohám úložný krystal. Rozbije se a s tichým puf se z něj vznese namodralý obláček dýmu. Škubnu sebou a odvrátím od něj zrak, to abych se mu nemusela dívat do těch jeho nádherných, i když hrozně vyčítavých očí. „Kde je zbytek mých vzpomínek? Nebylo tam všechno. Chci zbytek své minulosti! Chci vědět úplně všechno, co jsem prožil, a chci vědět, kdo jsem byl!“
„Nekřič na mě –“ začnu tichounce.
„Anno, zatraceně!“ zařve na mne a já na něm vidím, že by mne snad nejradši udeřil. Instinktivně ucuknu, přestože on mne samozřejmě uhodit nehodlá. „Proč jsi to udělala?! Odpověz mi! Odpověz mi, Anno! Proč?!“
„Protože tě miluju!“ rozpláču se. „Protože tě potřebuju! Ephemere, prosím –“
Ephemer zaváhá, pak se ke mně ale vrátí a stiskne mne v náručí. Pevně se k němu přitisknu, ale plakat nepřestávám. Ephemer mne jemně pohladí po vlasech. Na chvíli si skoro začínám myslet, že je zase všechno v pořádku a on – „Promiň, lásko, ale… nezůstanu s tebou. Nechci. Po tom všem prostě nechci,“ oznámí mi tvrdě.
Ošiju se. „Ale… Ephemere… musím ti něco říct –“
„Nezajímá mě to,“ přeruší mne a přestane mne objímat.
Zamrkám. „Prosím, jenom ti chci říct, že ty a já –“
Zavrtí hlavou. „Nechci nic slyšet! Ničím si mě tu neudržíš!“
Zoufale se jej snažím překřičet. „Miláčku, poslouchej mě! Musím –“
„Vymazat mi paměť, aby sis mě udržela?“ tipne si s ironií přetékajícím hlasem. „Nebo snad něco lepšího? Co takhle mě zabít?!“ navrhuje mi poťouchle a poodstoupí ode mne. Naprázdno polknu. Kéž by mne alespoň nechal domluvit!
„Ephemere, prosím – “ pokusím se.
„Ne, Anno. Už ne,“ odsekne a vyrazí ze dveří.
„Ephemere…!“ vyjeknu, jakmile se za ním hlučně zabouchnou dveře, pak nešťastně klesnu na kolena a začnu zoufale plakat.
Tiwanaineira se mihne v zrcadle. „Nebuď kvůli němu smutná, Anno. Teď je důležitá naše Země. Musíš se nejdříve postarat o ni.“
„Naše Země…“ opakuju po ní hořce. „Není naše, Tiw. Je jenom moje.“
„Ale ne, lásko, je naše,“ opraví mne Tiwanaineira. „Staráme se o ni přece spolu.“
Rozbolí mne hlava. Přitisknu si dlaň na čelo. „Ano, to máš pravdu… Staráme se o ni spolu. Je naše,“ souhlasím s ní a slzy se mi při tom valí po tvářích. Celá se chvěji. Jak mohl odejít?! Jak mohl jen tak odejít?! Ani mě nenechal domluvit! Pořád tomu nedokážu uvěřit. Je opravdu pryč…? Zatraceně! Teď s ním budou jenom problémy! Ví, co chci udělat, ví, jak, takže je jasné, kam půjde nyní! Musím za ním vyslat své muže, aby ho zastavili a přivedli ho zpátky, jinak mi můj plán nevyjde…
„Měla bys ho spíš nechat zabít,“ navrhne mi Tiwanaineira.
„To bych nemohla!“ odvětím ostře.
Tiwanaineira se v zrcadle protáhne jako kočka. Je tak nádherná, že kvůli ní vstanu, přejdu k zrcadlu a přejedu po jeho ploše prsty v místech, kde má tvář. „Může být nebezpečný a narušit naše plány,“ broukne bývalá Vládkyně a svými rty se lehce dotkne zrcadla tam, kde se má ruka zastaví. „Pošleme za ním Codyho. Ať ho sejme on. Je to snaživý mladý kluk, dá si záležet… My na vině nebudeme…“
Znechuceně se od ní odtáhnu. „To neudělám.“
Tiwanaineira mi věnuje dlouhý pohled. „Takže podle tebe je lepší nechat ho přejít ke Koalici a zničit všechno, co jsme vybudovaly?!“
Zarazím se a skloním hlavu. „To ne…“ uznám. „Ale já nechci, aby se Ephemerovi něco stalo… Nechci o něj přijít…“
„Já zase nechci přijít o tebe,“ připomene mi Tiwanaineira.
„Ty! Ty jsi jenom sobecká mrcha, která nechce zůstat do konce svých dní zavřená v zrcadle!“ vybuchnu zlostně. Tiwanaineira se usměje. Ví, že mám pravdu, takže se mi to ani nijak nesnaží vymlouvat. Zamračeně se natáhnu po závěsu na zrcadle, abych ji mohla překrýt a zůstat tak sama, protože jsem potřebovala přemýšlet. Tiwanaineira mne tentokrát ani nežádá, abych to nedělala. „Zatraceně! Co teď? Co teď?!“ zamumlám. „Proč jen nespadne z nebe nějaké řešení?!“
„Má paní, vaši vojáci zatkli poblíž vašeho sídla jednu osobu, která se vehementně dožaduje přijetí i teď a takhle pozdě,“ ozve se opatrně v pootevřených dveřích. Zlostně se ohlédnu. Je tam jeden z mých mladičkých sluhů. Je na něm vidět, že se mu moc nelíbí, že mne vyrušuje, a neklidně se ošívá. Nejspíš čeká, že ho za tu drzost potrestám. „Mají ji uvrhnout do žaláře, nebo ji vyslechnete? Prý je to důležité. Prý vám chce něco… navrhnout. Nebo tak něco. Chcete ji vidět?“
„Ji?“ podivím se.
„Je to dívka. Rasy Meni,“ upřesní chlapec.
Vzrušeně se zachvěji. A pak že řešení nespadne z nebe! Jestliže je to Meni, musí to být logicky pouze ta holka, co putovala s Richardem! „Přijmu ji ihned.“

Tinetophe
Upřímně řečeno, vlastně jsem ani nečekala, že se Vládkyně bude chtít mluvit, ale jakmile se ke mně a k vojákům, kteří mne „zajali“, vrátil ten Annin služebník s tím, že smím před Vládkyni předstoupit, docela jsem se zaradovala. Vlastně jsem čekala, že to bude složitější (tím spíše, že už je skoro noc). Nechat se „zavřít“, to bylo snadné. Ale tohle? Vládkyně asi musí být hodně zoufalá. Ale to já jsem taky, takže si nemusíme vzájemně nic vyčítat.
Při procházení jejím palácem si všimnu, že není nijak… extra nádherný. Vlastně je to docela obyčejný hrad, nikde žádné zlaté tapisérie, nikde žádné nádherné sochy… Nechápu to, čekala jsem, že sídlo Vládkyně bude honosné… a úžasné… Ale vzhledem k tomu, že jej Anna údajně neustále přemisťuje, asi nemůže být nijak obrovské a přezdobené… Chmpf. A stejně jsem to tady našla poměrně snadno. Nebo to bylo tou Mocí, kterou jsem při hledání využila…?
Lehce se zachvěji. Má Moc… Má Moc, kterou jsem zabila Jossiho. Rychle zamrkám, abych se zbavila slz, které mi bezděky vyhrkly do očí. Nechtěla jsem mu ublížit, zatraceně! Měla jsem Jossiho ráda… a on si rozhodně nezasloužil takovou smrt. Tak jako Awai… ani on nemusel zemřít… ne tak zbytečně… Musím to napravit. Musím s tím něco udělat.
Konečně stanu před Vládkyní. Nikdy předtím jsem ji neviděla, jenom jsem o ní slyšela. Trošku mne proto nyní překvapí, že je tak hrozně mladá. Vládkyně se pousměje, jakmile mne její vojáci srazí na zem, a já se jim zlostně vymaním. Nemají na mě co sahat, bleskne mi hlavou, a nejradši bych je za tu drzost zabila, ale přece jenom, měla bych se chovat slušně, já jsem ten, kdo přišel s prosíkem…
„Tak co mi můžeš nabídnout, Meni?“ zeptá se Vládkyně s lehkostí.
Odkašlu si. „Jmenuji se Tinetophe –“
„To mě nezajímá,“ přeruší mne Vládkyně nevzrušeně. „Co po mně chceš? Stačí jediný důvod, proč tě mí vojáci nemají zabít.“
Ušklíbnu se. Její přímost je mi sympatická. „Jdeme rovnou k věci. Výborně. Alespoň to nebudeme protahovat. Dám vám Richarda.“
Překvapeně nadzvedne obočí. „Prosím?“
„Vím, kde nejspíš je,“ pokračuji. Anna na mne hledí notně nevěřícně, proto si dodám sebedůvěry a hlasitěji dodám: „Ale bude s ním Shane, ten mág. Ten by ho dokázal ochránit. Ale mně důvěřuje. Přivedu vám ho, aniž by mne Shane podezíral. Umí sice číst myšlenky, nicméně já se dokážu ovládat. Nic nezjistí.“
„Proč bys to dělala?“ nechápe.
Olíznu si rty. „Vrátíte za to život dvěma bytostem.“
„Dvěma bytostem?“ podiví se.
„Mým přátelům,“ upřesním.
Anna se pousměje. „Dva životy za jednoho Richarda? Přihoď ještě něco.“
Kousnu se do rtu. No dobře. Tak ještě něco. „Shanea.“
Anna zaváhá. „Shane není tak hloupý, aby –“
„Je hloupý, má paní. A zbrklý,“ oznámím jí bez obalu. „Naštěstí pro vás je ale také velmi odvážný. Vím, že je vaše sídlo zajištěné proti magii. To cítím, má Moc je zde notně… omezená. Kdyby pak Shane hledal Richarda, nezjistil by, že je tady. Byl by pro něj zcela neviditelný. Jenže kdybyste kolem Richarda několik bariér zrušila, Shane by jej zahlédl a bez přemýšlení by se sem přenesl, pro něj, aniž by tušil, že vleze do pasti.“
Vládkyně lehce znejistí. „Netušila jsem, že se Shane dokáže přemisťovat.“
Pokrčím rameny. „Je velmi silný.“
„Dobře,“ přikývne Anna. „Za Richarda a Shanea vrátím život těm dvěma. To je fér.“
„Ještě něco,“ připomenu se.
„Ano?“ zeptá se Vládkyně lehce zaskočeně. Zřejmě nečekala, že hodlám ve vyjednávání dál pokračovat.
„Mám vašeho Selba,“ vysvětlím jí a jen stěží se ubráním zachvění, když si na tu odpornou mluvící hlavu vzpomenu. „Dlouho jej měl u sebe Richard, ale pak ho ztratil a já ho našla. Patřil přece i vám – hm, nebo to alespoň tvrdí. I jeho bych vám mohla poskytnout.“
Vládkyně se zašklebí. „To už je sice o třídu slabší nabídka, ovšem záleží na tom, co budeš chtít za něj…“
„Život Aníi,“ zavrčím. „Nic víc, jenom ji.“ Na tváři Vládkyně se objeví velmi zvláštní úsměv, jako kdyby si vzpomněla na něco hrozně vtipného, ale mně z toho jde spíše mráz po zádech. Ale neodpovídá, takže skoro zlostně vyhrknu: „Shane i Richard jsou cenné úlovky. Vlastně bych mohla požadovat za tyhle dva nejen své přátele, ale i Aníu. Ale to já nedělám, nabízím vám vašeho Selba. Myslím, že tato nabídka je pro vás velmi výhodná. O Aníin život velice stojím. Tak platí? Platí?“
„Platí,“ přikývne Anna. „Máš mé slovo.“
„Výborně,“ zamumlám a vůbec se necítím špatně. Ani když jsem vlastně Richarda zradila. Co na tom. Stejně neměl žádnou šanci.

Richard
Nejhorší na tom všem bylo oznámit Twyle, že je Awai mrtvý. Tedy, pokud nepočítám to, jak jsem táhl Shanea ke hradu, půl hodiny se dohadoval se strážnýma, aby nás pustili dovnitř, že Shane potřebuje ošetřit, a kdesi cosi. To bylo otravné a těžké, a navíc, přestože je Shane docela hubený, poměrně se mi pronesl, takže jsem ho musel jednu chvíli za sebou i vléct – a mám pocit, že jsem mu při tom omylem vykloubil rameno. Ale to je jedno, to je to nejmenší, navíc, teď už jsem v klidu, neboť vím, že se z toho dostane (ehm, víceméně dostane). Navíc, k té bráně naštěstí přišel Wiz, tedy ten mladej mág, který tak nepokrytě koukal po Tinetophe, a oznámil vojákům, že skutečně nejsem žádnej nebezpečnej šílenec, a že skutečně mohu do hradu a využít všech královských služeb.
Ale ta Twyla… Zatraceně, netušil jsem, že těsně předtím ztratila přítele. Dalo by se říct, že měla fakt smolnej den. Mluvil jsem s ní vlastně jenom jednou, a to poté, co jsem se tu v Arathově hradu navečír probudil, zatímco ostatní zachraňovali Jina. Hned potom jsme šli do té hospody pro naše věci a Awai… Zatraceně. Jasně že mi už tehdy bylo divný, že je nějaká zamlklá a notně depresivní, zničehonic se třeba rozbrečela, ale namlouval jsem si, že je to jenom šok nebo tak něco. Kdyby se mi alespoň slůvkem zmínila, že Sběratel zabil toho jejího Dariena! Ale to ona ne, jenom mi tehdy oznámila, že je po Sběrateli, ale… ale o Darienovi mlčela. Vlastně chápu, že to nechtěla rozebírat s někým docela cizím, jako jsem byl já, ale kdybych to byl věděl, jistě bych jí to o Awaiovi sdělil nějak… citlivěji.
Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem nějakej… no, diplomat. Vždycky jdu přímo k věci, neumím věci okecávat jako nějakej politik. Když nad tím tak přemýšlím, oznámil jsem to Twyle dost krutě. Zrovna jsem vycházel z pokoje, kam královi služebníci uložili Shanea a slíbili mi, že k němu přivedou nějakého felčara, a jakmile jsem vešel na chodbu, všiml jsem si, že tam nejistě stojí Twyla a evidentně se právě rozmýšlí, zda vejít do místnosti či ne. Takhle na mne zůstala civět, já na ni, a oba jsme se cítili trapně.
„Ahoj,“ zamumlal jsem pak.
„Ahoj,“ odpověděla mi tiše. „Kde… kde jste celou dobu byli? Proč jste se vrátili jenom vy dva? Myslela jsem, že jste si šli jenom… jenom pro věci…“ zamumlala a oči se jí zalily slzami, jako kdyby už tušila, co se stalo. Vlastně se domnívám, že to svým způsobem věděla. Tohle asi člověk (oprava, bein) pozná, ale nejspíš ještě tak trochu doufala, že se ve své špatné předtuše mýlí. „Myslela jsem, že se vrátíte za chvilku… Byly snad cestou nějaké… komplikace?“ zajímala se a hlas se jí třásl. „Kde je Awai? A Jossi?“
Povzdechl jsem si. Tuhle informaci jsem už dnes dával tolikrát, že mi začínala připadat jako nějaká prázdná fráze, ne jako smutný fakt. Říkal jsem to Tinetophe, Shanemu, Orleethovi, teď jí… Olíznu si rty a dlouho váhám s odpovědí, když si ale uvědomím, jak zoufale na mne Twyla hledí, rozhodnul jsem se jí to prostě říct natvrdo. „Jsou mrtví. Oba dva.“
Vytřeštila na mě oči. „Cože?!“
„Stala se… nehoda. Byli jsme… napadeni,“ vysvětlím neochotně. „Je mi to líto.“
„Jak…?“ zalapala po dechu.
Kousnul jsem se do rtu. „Awai byl zastřelenej. Bylo to fakt rychlý. Netrpěl.“
„Aha,“ hlesla Twyla, sklonila hlavu a rozbrečela se. Vlastně začala vzlykat tak mocně, že se celá roztřásla, a když jsem ji vzal do náruče, škubala sebou natolik, že jsem měl co dělat, abych ji udržel v klidu. Pevněji jsem ji k sobě přitiskl a pohladil jsem ji po vlasech. Bylo mi hrozně, že jsem jí to musel říct zrovna já, tím spíš, že v hlavě mi začaly vířit Awaiovy vzpomínky na ni, na jeho dětství a na to všechno, a mně se z toho doslova podlamovala kolena. Hlavně jsem byl ohromenej tím, jak moc Awai svou sestru miloval, z toho přívalu sourozeneckých citů se mi roztočila hlava. Rychle jsem přestal svírat Twylu v náručí a lehce jsem se od ní odtáhl, ovšem ukázalo se, že právě včas, protože Twyla vzápětí zbledla ještě o něco víc, než jak byla bledá dosud, odskočila kousek stranou, zapřela se rukama o zeď a začala zvracet.
„Jéžiš,“ vyhrkl jsem. „Dobrý…?“ otázal jsem se opatrně.
Přikývla. „Hm.“
„To je od nervů,“ tipnul jsem si a konejšivě jsem jí položil ruku na rameno. Pořád se chvěla. Nevím proč, ale najednou jsem se cítil naprosto… prázdnej. Žádný emoce. Byl jsem jakoby nad věcí, ačkoliv tomu tak samozřejmě nebylo. Nejspíš jsem se tak cítil kvůli ní, protože jsem viděl, že je na tom někdo ještě hůř než já, a měl jsem tendence ji začít utěšovat. „Hele, to jsou fakt jenom nervy. Měla by sis odpočinout. Dneska se toho stalo fakt hodně. Měla by ses pořádně vyspat a ráno -“
„Ráno?! Co ráno?!“ odsekla mi prudce. „Ráno bude všechno pořád při starým! Nic se nezmění! Darien, Jossi i Awai budou pořád mrtví, a mně bude stejně zle jako teď!“ vykřikla. Zaskočila mne tím výbuchem zlosti. Stáhl jsem dlaň z jejích zad. „Není mi zle kvůli nervům, člověče,“ šeptne tichounce a tón jejího hlasu se změní. Posadí se na zem, jenom kousek od místa, kam si ulevila. Zřejmě je jí to naprosto jedno. „Jsem asi těhotná.“
Okamžik na ni zírám s pusou dokořán. „Gra… gratuluju…“ vypravím ze sebe.
„Ten věštec měl pravdu. Věděl, že jsem v tom. Říkal, že o mně ví něco, co já sama ještě nevím, a že si pak na něj vzpomenu. Parchant. Věděl toho zřejmě mnohem víc, ale neobtěžoval se nám s čímkoliv poradit,“ mumlá. Vůbec netuším, o čem to mluví, ale nepřerušuji ji, jen ať se vypovídá. Twyla začne znovu plakat. „Vůbec nevím, co mám teď dělat. Bez Dariena… a bez Awaie… Jak se o to dítě postarám… Jak… a z čeho budu žít…?“
Sehnu se u ní a vezmu její ruce do svých. „To zvládneš, Světluško.“
Prudce se mi vyškubne. „Jak jsi mi to řekl?!“
„Eh?“ podivím se upřímně.
„Tys mi řekl Světluško?!“ prská Twyla.
Zmate mne tím ještě víc. „Cože? Ne! Proč bych ti měl říkat Světluško…?“
„Jako Awai!“ vřískne Twyla a udeří mne pěstičkou do hrudi.
Zavrtím hlavou. „Neřekl jsem ti Světluško! Ani jsem nevěděl, že ti tak Awai říkal –“
„Už to nikdy nedělej!“ vřískala hystericky a já měl dojem, že si její hněv fakt nezasloužím. Neřekl jsem jí tak přece! Nebo řekl…? Nevybavuju si to… což ale neznamená, že jsem to neudělal. Zatraceně. Vstanu, donutím ji taky se postavit a pevně ji uchopím kolem ramen. Twyla mi dlouze pohlédne do očí. Ty její jsou ubrečené, rudé a napuchlé, a z nosu jí teče, ale jak tak koukám, je to jinak docela hezké děvče. V obličeji je hodně podobná svému bratrovi, i když ona, na rozdíl od něj, nemá tmavé vlasy, ale světlé. Nudli jí otřu rukávem.
„Kde máš pokoj?“ zeptám se jí rázně.
„Ve vedlejší chodbě,“ pípla a já ji tam odvedl. Uložil jsem ji do postele, překryl jí peřinou i v oblečení, a chvilku jsem tam u ní seděl a mlčky na ni koukal, i když ona už dávno usnula. Přemýšlel jsem. Nad tím vším. Nakonec jsem usoudil, že Twylina situace je daleko složitější než třeba moje, protože jí už nezbyl vůbec nikdo – ani bratr, ani manžel (soudím tak dle toho prstenu, co má na levačce). Já… Co mám já? Shanea. A Tinetophe. Někde. Zřejmě. A taky sestru a matku. Pravda, má sestra je sice na druhé straně barikády, ale pořád doufám, že se nakonec nechá přesvědčit, že to, co dělá, je hloupost. Já mám spoustu důvodů žít.
Zamyšleně jsem vyšel z Twylina pokoje, vyhnul se princi Arathanovi, kterého jsem i v tuhle noční hodinu zahlédl na chodbě, neboť jsem už vážně neměl nervy na to, abych dalšímu tvorovi vysvětloval, co se stalo a kdo všechno je mrtvý, a nenápadně se vkradu do místnosti, kde leží Shane. Zastavím se u jeho postele. Nyní už kolem nepobíhají ošetřovatelé, a také pacient vypadá podstatně lépe. Ze spaní se něčemu velice přihlouple usmívá, tváře má lehce zrůžovělé a konečky vlasů se mu kolem hlavy vznášejí a kroutí, jako kdyby byly živé, a tichounce praskají zřejmě pokaždé, když se dotknou jeho magické bariéry. Pravda, obvaz na jeho hrudi je sice skrz naskrz prosáklý krví, ale stejně je to pokrok.
„Parchante,“ zamumlám rozmrzele. „Zase ti to sluší.“
Felčar, právě chystající u okna jakési mazadlo, ke mně unaveně vzhlédl: „Pane?“
„Jak je na tom?“ pokynu směrem ke Shaneovi.
„Těžko říct. Uzdravuje se neskutečně rychle. Tipuji, že do zítřejšího večera bude zcela v pořádku,“ oznámí mi muž a vstane. „Stejně nechápu, jak je to možné. Nikdy jsem nic podobného neviděl. V tom je nějaká magie, že?“
Pokrčím rameny. „Vlastně ano. Ale děkuju vám za něj,“ dodám, letmo šťouchnu Shanea pěstí do ramene, a zamířím ke dveřím. Zarazí mne opět hlas toho zdravotníka:
„A vy, pane? Jste v pořádku? Nemám se na vás podívat?“
Zavrtím hlavou. „Mně nic není. Jsem jenom unavenej.“
„I to může být nebezpečné,“ namítne ten dobrák.
Pousměju se. „To mi ani neříkejte. Věřte mi, že po tom všem, čím jsem dneska už prošel, je nějaká únava to naprosto nejmenší. Ale ještě jednou vám děkuju. Za Shanea… a tak vůbec,“ dodám a šourám se do pokoje, který mi služebníci prince Arathana přidělili.
Nelhal jsem mu. Jsem hrozně vyčerpanej. Myslím, že jakmile padnu na postel, usnu a budu spát jako špalek. Nicméně probudit se ve svém světě nehodlám. Já vím, že jsem se probudit měl už dávno. Jenže nechci. Zařekl jsem se, že tu zůstanu tak dlouho, než se to všechno vyřeší – a domnívám se, že mám tu schopnost tohle ovlivnit. Jo, uvědomuju si, že je to ode mě sobecké. Hrozně sobecké. Ovšem já, ač se snažím sebevíc, nevidím jinou možnost. Musím se na Zem plně soustředit – a to můžu těžko, když se musím neustále probouzet do svého světa a navíc se zotavovat po nějaký zasraný operaci!
Zlostně trhnu klikou a rozladěně vpadnu do místnosti. A zajíknu se. Na mé posteli sedí absolutně nevzrušeně ta nejkrásnější bytost, jakou si dokážu představit. Naprosto klidně se usmívá a hořící krb, jediný zdroj světla, jí nádherně ozařuje obličej a dodává jejím zlatým vláskům zvláštní odstín. „Tinetophe?!“ zalapám po dechu, skokem jsem u ní a začnu jí zběsile líbat. „Kde jsi byla? Kam jsi zmizela? Tolik jsem se o tebe bál! Kde jsi byla?!“
Tinetophe zachytí mou hlavu a lehce se dotkne svými rty mého čela. „Neptej se.“
„To se teda ptát budu!“ odseknu prudce a odtáhnu se od ní. „Neuhodneš, co se stalo, když jsi utekla! Začalo hořet a já a Shane jsme se –“
„Nechci nic slyšet,“ přeruší mne jemně.
Zmateně zamrkám. „Prosím?! Proč?“ podivím se, ale to už mne Tinetophe vezme za ruku, Mocí rozrazí dveře a táhne mne pryč z pokoje. Nechápavě ji následuji. „Kam to jdeme? Proč? Tinetophe, počkej… Vysvětli mi to…“ protestuji, ale Tinetophe se s odpovědí nenamáhá. „Ale já nemůžu odsud odejít… Shane je… a možná… potřebuje… Tinetophe, komunikuj se mnou, sakra!“ vypěním nakonec, škubnu s ní a donutím ji zastavit. Jsme už skoro na nádvoří.
Tinetophe se na mne s úsměvem zadívá. „Richarde,“ řekne měkce, ale v jejím hlase zazní něco zvláštního. Netrpělivost a ještě něco, co jsem nechápal. Vlastně jsem ani nemohl chápat. Její Moc jí začala nenápadně obtáčet paži, jako had. Už jsem to jednou viděl. Zachvěju se jenom při té nepříjemné vzpomínce. „Na nic se neptej a pojď za mnou.“
Ošiju se. „Já nechci! Zjevíš se tu jen tak, nic mi neřekneš a chceš, abych za tebou hopsal jako nějakej psík?! Ani mě nehne! Vysvětli mi, kam jsi zmizela, a kam mě to sakra vlečeš!“ vykřiknu. Tinetophe nadzvedne obočí. „Nezlob se na mě, ale víš vůbec, jak to vypadá, jak se mi to jeví?!“
„Myslím, že vím,“ ujistí mne zcela vážně.
„To sakra nevíš!“ zařvu na ni. „Uvědomuješ si vůbec, co se stalo?“
Tinetophe přivře oči. „Uvědomuju. Zabila jsem Jossiho. Ale napravím to.“
Nepobírám ji. Ani trochu. „Jak chceš tohle, zatraceně, napravit?!“
„Mám plán,“ pousměje se. „Pomůžeš mi s ním?“
Opět jsem nějakej popletenej. „Cože…? S čím? S plánem…? Jakým? Proč? Jak?“
„Moc otázek,“ povzdechne si a znovu mne vezme za ruku. „Vysvětlím ti to venku.“
Zaváhám, ale nová naděje zcela ovládne mou mysl. Tak moc, že nejsem schopnej ani logicky uvažovat, protože kdybych mohl, těžko bych s tím souhlasil. Koneckonců, nejsem přece naivní. Nebo alespoň tak strašně naivní. Takhle jsem jenom přikývl a pospíchal za ní. Tinetophe Mocí rozrazila poslední dveře a letmým pohybem ruky zlomila vaz vojákům, kteří hlídali venku. Až nyní jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. A že mi i uvnitř bylo trochu divné, že nikde nejsou žádní královští služebníci a vojáci, kterých tak obvykle bylo až až. A že Tinetophe ty čtyři strážné zabila naprosto bezdůvodně.
„Tinetophe…!“ začal jsem tedy protestovat a znovu jsem se zarazil. Nyní jsme byli už na nádvoří. Vzhledem k časné ranní hodině bylo velice chladno a do mého těla se nepříjemně zarývala zima. Ale v porovnání s tím, jak jsem se cítil, to bylo zcela podřadné. Tinetophe teatrálně vzdychla, jako kdyby tím chtěla dát najevo, jak hrozně otravný jsem, a udeřila mne. Jenom tak trochu, hřbetem ruky, ale tuším, že při tom použila Moc, protože jinak by mne asi těžko srazila na zem a donutila vidět ty pomyslný hvězdičky. Protože mne ale ještě stále třímala za zápěstí, smýkla mnou směrem ke vstupní bráně. „Tinetophe, co to –“ vyhrkl jsem zaskočeně a dostal jsem za to další ránu. Tentokrát jsem si jazyk překousl určitě, protože jsem v ústech okamžitě pocítil podivnou vlnu horké, mírně slané kapaliny, a sotva jsem ústa pootevřel, vyvalila se mi z nich skutečně krev.
„Jenom pár kroků!“ pobídne mne Tinetophe nedočkavě. „No tak!“
„Myflel jfem, fe jdeme zafránit nafe pfátele!“ zašišlám namáhavě.
Tinetophe se na mne otočí. „Taky že ano. Vyměnila jsem je za tebe.“
Docela mi tím vezme dech. Okamžik na ni jenom němě zírám a nejsem schopný jakékoliv reakce. Až ve chvíli, kdy se Tinetophe natáhla, aby mi setřela krev z brady, jsem se vzpamatoval a prudce její ruku odstrčil. „To fi děláf legrafi!“ procedil jsem, ale asi to příliš výhrůžně nevyznělo. „Jak to fakra myflíf?!“
„Promiň, Richarde,“ pokrčí rameny, Mocí roztříští hradní bránu a hvízdne na dva prsty. Rázem dovnitř vnikne několik vojáků mé sestry. Už je poznám podle uniforem. Zřejmě čekali venku. Bleskne mi hlavou, že bych se měl co nejrychleji zdekovat, ale jakmile ucouvnu, Tinetophe mi znovu podrazí nohy. S bolestným usyknutím se rozhlédnu. Je jich hodně. Je jich fakt hodně. Ale přece se nevzdám! To nemůžu! „Ber to z té lepší stránky,“ oznámí mi Tinetophe a něžně mne pohladí po rameni. „Alespoň se už setkáš s Annou.“
„To není mof lepfí,“ odseknu. O volání o pomoc se ani nemusím pokoušet, bylo by to zbytečný. Jsem rád, že jsem vůbec schopný mluvit, natož ještě s rozbolavělým jazykem křičet! Cítím, že se mi stále valí krev z úst. Vojáci doběhli až k nám. Rychle jsem se Tinetophe vyškubl, odstrčil ji, popadl jsem do ruky Kuroův meč, který se mi až doteď nečinně houpal u pasu, a zaujal jsem bojové postavení. Přece se nenechám zajmout! Teď! Když jsem jenom kousek od Shanea, který by mi určitě pomohl!
„Bude dělat problémy?“ ohlédl se velitel těch mužů na Tinetophe.
Ta se zazubením zavrtěla hlavou. „Nebude,“ ubezpečila je, já se po ní překvapeně a trochu dotčeně ohlédl – a v ten moment mne sejmula Mocí. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to dost podobné, jako když mě přejelo to auto. Myslím, na počátku všeho. Než jsem se dostal do Země. Ve chvíli, kdy jsem si poprvé pořádně všimnul Tinetophe. V době, kdy jsem vůbec netušil, co mne čeká, co se stane, čím si projdu. A to všechno mi bleskne myslí, když mne její Moc zboku zasáhne přímo do hlavy a vymrští do vzduchu. A v momentě, kdy dopadám zase do bahna, ačkoliv tentokrát aspoň z pořádné výšky, a při tom pochybuju, že mám lebku pořád v jednom kuse, tak si uvědomím, že tohle je fakt špatný. A že jsem, s dovolením, v prdeli.

Tinetophe
Je mi zvláštně. Všechno jde nějak překvapivě snadno. I Richard se nechal polapit dost jednoduše. Buď pochopil, že nemá cenu vzdorovat, nebo… nebo jsem ho zaskočila natolik, že se vzdorovat ani nepokusil. Zatraceně, pořád mám před očima ten jeho výraz, který měl v okamžiku, kdy jsem mu oznámila, co jsem udělala! S tím obličejem od krve působil opravdu hrozně zranitelně. A zklamaně. Proč se mne ani nepokusil pochopit?! Copak on by neudělal cokoliv, aby mohl napravit své chyby? A já chybovala až příliš!
Povzdechnu si. Až Vládkyně vrátí Jossimu a Awaiovi život, vrátím se do Evale a vlastnoručně zabiju Mystery. S tím by Richard určitě souhlasil. A jsem si jista, že Shane taky. Hm, dle dohody mi Anna vrátí Jossiho a Awaie až poté, co se jí podaří polapit a popravit Shanea. Až potom. Chce mít jistotu, že se mu nepodaří uniknout, nebo že v tomto plánu není namočen i on, nepochybně. Kdepak. Pochybuju, že vůbec tušil, co se děje. Ani Richardovi nijak nepomohl, když jsem jej zajala na nádvoří hradu krále Aratha I.! Kdo ví, kde vlastně v tu dobu byl. Zda je v pořádku. Je přece postřelený. Zamračím se. Co když je na tom natolik vážně, že se Richarda nepokusí zachránit, protože prostě ani nebude moct? A co když je přece jenom chytřejší, než jsem si myslela…?
Nesmysl. Richard se mi svěřil, že měl vizi, v níž viděl mě, Shanea a Vládkyni. Takže se minimálně k ní Shane musí dostat. A taky mi řekl, že ho v té předtuše zabila. Takže všechno vychází. Zatraceně, to se mi nelíbí. Proč všechno vychází?! Pokaždé se přece vyskytnou nějaké komplikace. Kvůli nějaké banalitě to vše nevyjde. S banalitami bych si poradila, ale když žádné nejsou? Zneklidňuje mě to!
S úsměvem se ohlédnu na Richarda. Skutečně žádné problémy nedělal. Hned zkraje ztratil vědomí, a pak doopravdy nebyl problém ho dopravit do Ionylu a k Anně. Pobavilo mne, že Vládkyně odmítla nechat svého bratra uvrhnout do žaláře, a nechala ho uložit v jedné ze svých komnat. Tenhle pokojík vypadá podstatně lépe než přijímací sál, v němž jsem s Annou hovořila poprvé. Je nádherně zdobený a postel, na které teď Richard leží, je opravdu obrovská. Pro jednoho tedy rozhodně. Neovládnu se a přisednu si k němu. A lehce mu prsty projedu vlasy. Odhrnu mu je z očí. Je mi ale divné, že Vládkyně nechtěla Richarda vidět. Do Ionylu jsme dorazili dopoledne, nyní bude už skoro odpoledne, a ona se zde ani neukázala. Zdá se mi to takové… chladné. Ale co já vím. Třeba má i ona nějaký… plán.
„Nesahej na mě.“
Ani jsem si nevšimla, že se Richard konečně probudil. Ale potěší mě, že už nešišlá. Znělo to komicky. „Dobré ráno, ospalče,“ oslovím jej mírně. „Vyspal ses dobře?“
Richard se odvrátí. „Je mi, jako kdyby mne přejel parní válec.“
„To je dobře?“ hádám a znovu jej pohladím.
Richard se posadí. „Ne. Bolí mě hlava. Tvou vinou.“
„Musela jsem,“ pokrčím rameny.
„Nemusela!“ okřikne mne.
Zachmuřím se. „Musela jsem, Richarde. Anna mi za tebe vrátí Jossiho a Awaie.“
Richard zrudne zlostí. „To přece nejde! To nezvládne ani Shane!“
„Shane nedokáže vrátit čas,“ upozorním ho. „Anna to umí. Udělá to. Jenom pro ty dva. Vrátí je.“ Odmlčím se. „Víš, Richarde, tak jako tak by tě zabila. Ať už to dopadne jakkoliv, ty prostě nemáš šanci.“ Richard se na mne ani nepodívá, dál nasupeně hledí na druhou stranu pokoje, jako by tam bylo kdoví co zajímavého.
„A co se mnou tedy bude?“ otáže se chladně.
„Popraví tě se západem slunce,“ oznámím mu věcně.

Richard
Tinetophina slova mne ohromí. Pronese je s takovou lehkostí, jako kdyby mi říkala, že si večer zajdeme do kina. Všechen můj hraný klid je pryč jako mávnutím nějakýho kouzelnýho proutku. Skoro se mi z toho zatočí hlava a cítím se fakt hrozně. Musím umřít. Anna mě zabije. Co se ale stane se mnou, v mém světě…? Všechna má zranění se na mně přece ihned projevila. Když mě Anna zabije, tak prostě… zemřu i tam? A budu docela mrtvej. Mrtvej jako plechovka lančmítu, docela mrtvej, jako Kuro, Awai a Jossi… To je strašný.
Roztřesu se. Ještě nejsem připravenej. Je mi sedmnáct, zatraceně. Ještě nechci umřít. Ještě nemůžu umřít. Tolik jsem toho ještě nestihnul! A tolik jsem toho pokazil, než jsem se poprvé dostal do Země… Chtěl bych znovu začít žít, chodit na rande, třeba i do školy, klidně… Chtěl bych zase hrát fotbal… a vynahradit mamce všechny ty dny, kdy jsem byl na perníku a byl tak děsně nepříjemnej. Kradl jsem jí dokonce peníze z kabelky, jenom abych měl na fet. Tolik mě to teď mrzí… a hrozně rád bych se jí omluvil… a nejen jí… Chci k tomu ještě dostat příležitost, zatraceně!
V sedmnácti přece nemůžu jen tak umřít. Ne když mám ještě celej život před sebou.
Přitisknu si ruku na čelo. Jaké to bude, až umřu? Skutečně mi projede před očima celej můj život? Bude to krátký, vždyť jsem teprve na jeho počátku… Uvidím pak všechny svý mrtvý přítele? Budou na mě čekat na konci tunelu? A co vlastně pak? Nic? Nic…? Děsí mě to. Ještě nechci umřít. Ještě nejsem připravenej, krucinál!
„Ty pláčeš?“ všimne si Tinetophe.
Odvrátím se. „Ne.“
Jemně mně obejme kolem pasu. „Klidně plač.“
Nechce se mi před ní brečet. „Teď umřu… a tvou vinou. Ty mrcho. Zradila jsi mě.“
„Ano. Ale s tím nejlepším úmyslem,“ ujistí mě.
Hystericky se rozesměju. „To mě nijak neutěšuje, věříš?“
Pousměje se. „Richarde…“
„Miluju tě, Tinetophe… ale tohle je trochu moc…“ protestuji tiše. Tinetophe jako kdyby mne neposlouchala, najednou mne políbí. Zprvu nereaguji, zaskočí mě to, samozřejmě, pak si ji ale přitáhnu blíž, protože její chuť je zcela opojná, a políbím ji pořádně. Tinetophe to bere jako můj souhlas, přesune se přede mne, posadí se mi na klín a líbá mne čím dál divočeji. Jakmile se ale přestanu soustředit na její sladká ústa a uvědomím si, v jaké situaci jsme se vlastně ocitli, zlostně ji odstrčím. „Ne! Přestaň s tím!“
Tinetophe lehce zavrní a pousměje se. „Richarde… Copak ty to nechápeš…? Jestli si neužijeme teď, tak už nikdy.“ Opět mám co dělat, abych nevybuchnul. Zoufalstvím i vztekem. Jak to může říct tak klidně, cynička jedna nechutná?! Tinetophe zachytí můj pohled a usměje se ještě o něco víc. „A mě by mrzelo, kdybychom ani –“
„Drž hubu,“ utrhnu se na ni zlostně. „A nesahej na mě.“ Tinetophe mé vztekání ale ignoruje, znovu pocítím její paže kolem krku. Prudce je strhnu a donutím ji, aby ze mne slezla. Tinetophe na mne chvíli mlčky hledí, ale vrnět nepřestává. Nebo snad vrčí…? Vstanu z postele a zmateně ucouvnu. „Aby bylo jasno, nehodlám –“ začnu, ale to už je u mě a než se stihnu vzpamatovat, podrazí mi nohy a já žuchnu na zem jako pytel. Hlavou se udeřím o podlahu. Překvapeně heknu a bezděky si přitisknu ruku na zátylek, zatímco Tinetophe se nade mnou sehne a začne se mi dychtivě dobývat pod košili. „Ne! Ne! Ne!“ protestuju. Ona mě znásilní! Počkat, je možný, aby holka znásilnila kluka…? „Tinetophe, ne, přestaň! Zbláznila ses?! Já nechci!“ namítám zoufale, ale mé tělo mne zradí, reaguje na její doteky a její pohyby až moc dobře.
„Chceš, jak vidím,“ oponuje mi, nalehne na mne a znovu mne začne líbat. Její ruce mi zajedou do vlasů a její rty se přitisknou na ty mé tak silně, že si prokousnu spodní ret. Skoro to ale nevnímám, překulím se nad ni a polibky jí opětuji, neboť si řeknu, že má nejspíš pravdu – čeká mne poslední den mýho života. Měl bych si ho užít. A vyspat se s Tinetophe, po tom přece toužím už skoro od doby, co jsem ji poznal. Je tak nádherná… tak dokonalá… tak… jiná, než jaká bývala… Chtěl bych se milovat s tou Tinetophe, kterou jsem znával, ne s touhle vášnivou sirénou… ale bohužel, nemůžu si vybírat… Tinetophe se odtáhne od mých úst a zblízka mi pohlédne do očí. „Mrzí mě, co se stalo, Richarde. Mrzí mě, jak to dopadlo.“
„Na to už je pozdě,“ ujistím ji, a ve chvíli, kdy jí něžně koušu do krku, jí zamířím rukama pod vrchní díl šatů. Nic pod ním nemá, takže jsem trochu zaskočen, jakmile tak snadno nahmatám hroty jejích ňader. „Miluju tě, Tinetophe. Tolik tě miluju…,“ zašeptám, kytlici jí vyhrnu docela a téměř s obavami se dotýkám jejích drobných krásných prsou. Je to hrozně zvláštní. „Ach bože. Nechci tě ztratit… ne teď, když jsi konečně… moje…“ zasténám zoufale, dodám si odvahy a pořádně stisknu její ňadra v dlaních. Její pokožka je sametově jemná a horká a já neodolám, abych se nesklonil ještě o kousek níž a nezačal jednu její bradavku něžně sát. Tinetophe slastně sykne a pevněji se ke mně přitiskne.
„Richarde…“ zavzdychá, jakmile odtrhnu rty od její hrudi, a pomůže mi z košile. Kalhoty si rozepnu sám, protože jsem vzrušený tak moc, že mě nějak drasticky škrtily v rozkroku. Tinetophe mi zatne nehty do ramene, když má dlaň sjede mezi její úžasně tvarované nohy, a já jen stěží potlačím výkřik bolesti. Vlastně nevyjeknu jenom proto, že se Tinetophe opět přisaje k mým rtům, a její jazyk si začne smyslně pohrávat s tím mým. Společně se napřímíme, samozřejmě aniž bychom si přestali na okamžik vyměňovat bouřlivé polibky, a ona si na mne opět sedne. Obtočí mi nohy kolem pasu a pak už se jenom synchronizovaně pohybujeme nahoru a dolů, zatímco se nepřestáváme hladit a líbat, tak dlouho, než dojdu k vyvrcholení nejdříve já a potom i Tinetophe. Pak padnu na záda a lapám po dechu. Tinetophe se ke mně přitulí a prsty mi jemně přejíždí po hrudníku a po jizvách na krku, které jsem tak pracně posbíral za celé své putování po Zemi. „Je škoda, že si to už nikdy nezopakujeme,“ zašeptá. „Bylo to pěkný…“
Nasucho polknu. „V tom případě to jednou bylo málo,“ podotknu. Hotový jsem byl nějak rychle. A nechci umřít, aniž bych se Tinetophe pořádně nenabažil! Krucinál, obávám se, že jí se ani nabažit nejde… I když je to zákeřná mrcha, která mne sprostě využila, co na tom, miluju ji a potřebuju alespoň ji, abych se nesložil z faktu, že mám být co nevidět popravenej! Letmo jí políbím na rty a opět se dostanu nad ní. Lehce se pode mnou zmítá, zřejmě se jí nelíbí být dole, ale já ji nepouštím – taky proto, že mne zase poměrně dostává její vrtění do varu. Uchopím obě její zápěstí do svých rukou a pevně je stisknu. „Pomoz mi, Tinetophe,“ zašeptám naléhavě. „Pomoz mi se odsud dostat. Použij svou Moc… cokoliv… Prosím,“ přemlouvám ji.
Tinetophe lehce přivře ta svá nádherná modrá očka. „Richarde… Ne.“
„Zůstanu s tebou v Zemi navždycky,“ slíbím jí tiše.
„Ale co to bude za Zemi?“ nenechá se zaskočit. „Všechno příliš komplikuješ, Richarde. Všechno…“ vysvětlí mi, a jakmile se k ní trochu sehnu, natáhne se, aby mne mohla políbit. Zase rychle odtáhnu hlavu a její rty vyjdou naprázdno. „Dva životy za dva… to je fér… ne? A vy prostě -“ Znovu se mne pokusí políbit, ale opět ucuknu.
„Dva? Jak to, dva?!“ reaguji rychle. „Jaké dva životy?!“
Tinetophe vypadá jako učiněný andílek. „Tvůj a Shaneův.“
„Shaneův?!“ vyděsím se. To mi zapomněla zmínit! Vyměnila nás oba! Rázem mám po chuti na milování. Zírám na ni se znechucením a odporem. Přestanu tisknout její ruce, ale přestože ona nepochybně vidí, jak jsem náhle ochladl, nijak jí to nevadí, přehoupne se zase nade mne, takže já se opět ocitnu na lopatkách, a počne mne líbat na hrudi, na břiše, stále níž a níž. Odstrčil bych ji, ale to by mi její počínání nesmělo dělat tak hrozně dobře… Její ústa jsou horká a úžasná a cítím je snad všude. „Nenávidím tě, Tinetophe,“ zaúpím, když se zastaví její rty v mých slabinách. „Jak jsi mohla jeno – ach!“ zajíknu se a zakousnu se do své ruky, abych nebyl příliš hlučný. Tinetophiny rtíky i hbitý jazýček se vskutku činí.
Ovšem těsně před tím nejlepším, druhým zdoláním Mount Everestu za odpoledne, se ozve zaklepání na dveře, a aniž by voják mé sestry vyčkal na mé svolení vstupu, drze vrazí do místnosti. A zarazí se hned na prahu, neboť pohled na nás dva musel být asi notně iritující. Jak já, tak Tinetophe se po něm zaskočeně ohlédneme, ale na nějaké zakrývání nebo tak není čas, samozřejmě. Voják, sotva dospělý, stydlivě zrudne a připlácne si dlaň na oči:
„Moc se omlouvám, ale vám vás dovést k Vládkyni, Richarde,“ oznámí mi rozpačitě.
„Jenom… jenom se obleču…“ odvětím a nejradši bych se při tom propadl až do západního Německa. „Počkej zatím venku.“ Jakmile za ním zaklapnou dveře, neochotně vstanu a soukám se do kalhot. Tinetophe mne mlčky pozoruje. „Nečekal jsem, že se to stane tak brzy,“ zamumlám a musím se hodně snažit, aby se mi netřásl hlas. „Měl jsem za to, že jsi říkala, že až… při západu slunce… Ještě je brzy.“
Tinetophe stáhne uši. „Je brzy…“ souhlasí se mnou.
Povzdechnu si. „Nechce se mi tě opouštět… Ne teď. Ne po tom… všem.“
Tinetophe mne obejme. „Buď statečný. Jsi hrdina.“
„A ty pěkná bestie,“ odvětím obratem, hodím na sebe jednoduchou kytlici a zamířím ke dveřím. S nějakými chrániči, které jsem nosil obvykle, se nenamáhám. Pokud mne Anna chce skutečně zabít, beztak mi budou docela na nic. Vyjdu na chodbu, kde na mne již čeká ten stále se červenající voják a dalších pět po zuby ozbrojených plechovek, a nechám se jimi odvést až do jakéhosi velkého sálu. Ten je zařízen poměrně jednoduše, nic přehnaně zdobeného, ale přesto působí velice honosně. A na jeho konci, u velkého stolu, jsou dvě ženy.
Tou první je pochopitelně Anna. Má krásná, velká sestřička. Má na sobě jakési přenádherné modré šaty, vlasy vyčesané do složitého účesu, a přestože není nijak namalovaná, vypadá… jako bohyně (což je vskutku zvláštní, protože Anna se v našem světě líčila docela hodně, nikdy by nešla ani vynést odpadky, aniž by neměla kolem očí masivní černé linky). Kupodivu nemám chuť ji obejmout. A jak tak koukám, ani ona mne. Když nad tím ale přemýšlím… my dva jsme se k sobě nikdy nijak netulili. Ani jako děti. Měli jsme se rádi, to ano, jenom jsme si to prostě dávali najevo jinak než dotyky.
„Richarde,“ osloví mne Anna mírně a já si všimnu, že její hlas je o dost hlubší, než jak jsem si jej pamatoval, a hlavně, než jak zněl pokaždé v mé mysli, když mne kontaktovala. Trochu mne to překvapí. „Dovol mi představit ti Wynewer,“ dodá a pokyne k ženě, která sedí u stolu naproti ní.
Já tak poprvé v životě spatřím tu slavnou čarodějnici, o které zatím všichni jenom mluvili. Vyjeveně na ni zůstanu zírat. Najednou Shaneovu tvrzení, že je její syn, uvěřím. Vlastně, i kdybych to od něj nevěděl, okamžitě by mi došlo, že jsou nějak spříznění. Wynewer totiž vypadá velmi podobně jako Shane. Má docela stejné zelené oči, naprosto stejný nos, a i ten slabý úsměv, který mi věnuje, je téměř identický. Ale vypadá tak mladě… že by to bylo těmi kouzly? Tipoval bych jí maximálně pětadvacet, takže působí trochu jako Shaneova starší sestra. Je nádherná… prostě… nádherná.
„Nechala jsem si tě sem zavolat už teď, bratříčku, neboť plánuji přerušit naše úžasné spojení,“ vysvětlí mi Anna a já tuším, že by se mi na jednu stranu mělo ulevit, že mne ještě zabít nechce, ale na druhou stranu, pořád si uvědomuji, že chce přerušit spojení pouze proto, aby mne později zabít mohla. „Wynewer… počítám s vaší spoluprací.“
„Ne…!“ namítne Wynewer.
„Mám ho,“ mihne se v zrcadle, které je postavené u stolu, jakási dívka. Úlekem sebou škubnu, protože to děvče je jenom v zrcadle, v místnosti nikde není, aby to mohl být její odraz. Vyděsí mne to a nechápu to, ale zase musím uznat, že je ta borka docela kus. Blondýna, bílé šaty, smyslný rty. „Našla jsem ho.“
„Výborně, děkuji, Tiwanaineiro,“ přikývne Anna. Tiwanaineira… Není to snad ta bývalá Vládkyně, kterou Anna pomáhala Orleethovi sesadit z trůnu Země? Co dělá tady a vybavuje se s mou sestrou?! Jsem absolutně zmatený, tím spíše, když mne vojáci postrčí na jednu židli, a Anna mi s úsměvem nalije do připraveného pohárku víno. Pak se opět otočí k Wynewer. „Opět musím pohrozit nejdříve vašim dětem, abyste uvěřila, že to myslím vážně? Váš syn Shane… Ten spratek mi nepřestává pít krev. Neustále čaruje. Pokusila jsem se ho zbavit už jednou… ale tentokrát bych to mohla dotáhnout do konce.“
V zrcadle se místo bloncky objeví Shane. Je to jako televize, fascinující. Všimnu si, že je stále v tom pokoji v hradě krále Aratha I. Češe si vlasy, které mu už od doby, co mu ohořely, skoro dorostly původní délce, a s někým mluví. Kadeře se mu mírně vlní a on vypadá velmi znepokojeně. Přes rameno se na někoho otáčí a na tváři má skutečně zachmuřený výraz. Mám nepříjemný pocit, že téma hovoru se týká mě a mého tajemného zmizení. Ošiju se a ohlédnu se k Anně a Wynewer. Ta na syna mlčky hledí a v jejích očích se objeví něha i starostlivost současně. Anna se zvláštně pousměje a lehce pohne rukou. Shane se zapotácí, z prstů mu vypadne hřeben a zapře se rukama o rám zrcadla. Wynewer rozrušeně nadsedne. Anna znovu hne prsty. Shane vyjekne, i když my to samozřejmě neslyšíme, Wynewer sebou trhne, jako kdyby Anna ublížila jí, ne jejímu synovi.
„Anno, prosím, přestaň!“ vykřiknu.
Anna mi nevěnuje ani pohled. „Tak pomůžete mi, Wynewer?“
Zalapám po dechu. „Prosím –“
„Asi ne,“ pokrčí Anna ledabyle rameny a na Shaneovi je vidět, že má vskutku co dělat, aby to ustál. Přitiskne si dlaň na čelo a z nosu mu začne téct krev. Lehce se otočí, slabě zavrtí hlavou a vysloví jenom jedno slovo. Z jeho rtů odečtu, že to slovo bylo „Anna“. Takže ví, odkud vítr vane. Proč se ani nijak nebrání? Copak je jeho Moc v tomhle případě na nic?! Neříkal snad, že je silnější než Anna? Proč…?! Vyjeveně Shanea sleduji. Obě ruce si nyní tiskne na obličej a je bledý jako stěna. Skrz dlaně mu protéká krev a já jenom čekám, kdy to s ním sekne. Najednou ale Shane zamrká a dlouze pohlédne přímo do zrcadla. Ne na svůj odraz, alena mě. Lehce nakrčí čelo, jako by si nebyl jist, zda to, co vidí, je skutečné, pak se mu ale oči rozšíří pochopením a on od zrcadla přímo odskočí.
„Anno, přestaň! Prosím! Přestaň!“ vyhrknu, jenom aby si Anna nevšimla toho, že o nás Shane ví. Ale jak tak koukám, Anna spíše bedlivě pozoruje Wynewer a s nadzdviženým obočím čeká, jak se ta čarodějnice rozhodne.
„Mám přestat?“ zeptá se tiše.
„Ano! Pomůžu ti!“ vzlykne Wynewer. „Pomůžu ti, ale prosím, ušetři Shanea!“
„Výborně,“ přikývne Anna. „To jsem chtěla slyšet.“ Pak se otočí znovu na mě. „Napij se toho vína, Ryšánku,“ doporučí mi. Neučiním tak. Kdo ví, co v tom víně je! Anna sleduje můj temný pohled na tu sklenici, a zvonivě se rozesměje. „Není otrávené, bráško. Ale bylo mi řečeno, že je přerušení poněkud vyčerpávající a že bys mě doplňovat tekutiny.“
Zaváhám. „Já? Ty ne?“
„Ne,“ odvětí Anna klidně. „Odstřihneme tebe, ne mě. Ty budeš ten polomrtvý.“
Čím dál lepší, pomyslím si, tím spíše, když Wynewer svou Mocí vytvoří na zemi složitý obrazec, do kterého já se musím chtíc nechtíc postavit, a začne mumlat nějaká zaříkávadla. Nic se neděje, cítím se pořád stejně, bleskne mi hlavou, pak si ale všimnu, že se kolem čtvercového obrazce hromadí jasně bílá Moc. Tahle působí skoro jako dým. Převaluje se po obvodu čtverce, valí se z těch obrazců a znaků, různě se kroutí a pulzuje, natahuje se po mně… Zděšeně se pokusím uskočit, ale voják, který stojí za mnou, mne zase hrotem svého meče donutí vrátit se na místo. V tu chvíli zalituji, že jsem toho vína nevypil víc než ty dva, tři doušky, které jsem si dopřál. Kdybych se pořádně opil, třeba by mi to nepřišlo tak děsivý…
„Žádná změna,“ ohlédne se Anna na Wynewer.
„Ještě jsem neskončila,“ odsekne ta čarodějnice – a vzápětí mnou prolétne jedna vlna Moci. Vypadá skoro jako chapadlo, zabodne se do mě, procpe se skrze mne, a já cítím v těle tak prudký chlad, že to málem ani neustojím. Zapotácím se a opět se pokusím z obrazce vystoupit, tentokrát do mě ale vnikne opět ta podivná Moc, přinutí mne se zastavit, a já jsem rád, že se dokážu držet na nohou. Vykřiknu bolestí. Po dalším zásahu Moci padnu na zem, neboť se mi divoce roztočí hlava, a zima mne natolik ovládne, že se začnu třást – a když vydechnu, všimnu si, že se mi u úst utvořil obláček páry, jako kdyby skutečně kolem mne byla bůhví jaká Sibiř. Pak přestanu počítat, kolikrát mne Moc zasáhne. Po chvíli nejsem schopný ani usykávat, je mi hrozně – a na okamžik mne dokonce napadne, jestli tohle náhodou není ten způsob, kterým mne chce Anna zabít.
A pak to přestane. Prostě jen tak. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná pár minut, ale taky možná pár hodin. To spíš, řekl bych, neboť venku se za tu dobu již poměrně setmělo a slunce se taky pohnulo o začnej kus po obloze. A veškerá Moc, která mne obklopovala a která na mne tak bolestivě útočila, je prostě najednou pryč, jsem tam jenom já, válející se uprostřed těch paznaků, které pomalu začínaly blednout a ztrácet se, a zatímco Anna ke mně opatrně přijde a nejistě u mě poklekne, já přemýšlím nad tím, zda omdlím nebo ne.
Anna mi prsty pocuchá vlasy. Všimnu si, že mám na jejich konečcích jinovatku, aniž bych samozřejmě chápal, kde se tam ta námraza vzala. „Podařilo se?“ zajímá se Anna. Neslyším Wyneweřinu odpověď, vidím jenom, jak Anna hmátne k pasu, vytáhne malou dýku, popadne mou ruku do své a s pořádným rozmachem mi hrot toho malého nožíku vrazí doprostřed zkřehlé dlaně. Nemám ani sílu na to, abych vyjeknul, přestože mi nožík projede naskrz rukou a rána se mi okamžitě zalije krví, která začne hrozivě kapat na mramorovou podlahu. „Podařilo se,“ konstatuje Anna a dlouze si prohlíží svou nezraněnou levačku. „Výborně. Výborně. Odveďte ji,“ kývne na své muže, ti se Wynewer chopí a vlečou ji pryč z místnosti.
„Neublížíš mu, že ne?“ zeptá se Wynewer naléhavě. Okamžik mám skoro pocit, že měla na mysli mě, pak mi ale téměř okamžitě dojde, že se nestará o mé zdraví, ale o život svého syna. „Slíbilas mi to! Neublížíš mu, že ne?!“
„Nic jsem vám neslíbila, Wynewer,“ odvětí Anna klidně a pohladí mne po promrzlé tváři. „Ušetřila jsem ho jenom proto, abyste se mnou spolupracovala,“ dodá s úsměvem. „Což ale neznamená, že mu už nikdy ublížit nehodlám. Pokud bude tak hloupý a pokusí se tady mého malého brášku zachránit, zabiju ho.“
„Ne, ne!“ protestuje zoufale Wynewer, ale pak už se za ní a za vojáky zabouchnu dveře a já v celém velkém sále osamím jenom s Annou. S tou bestií, která nemůže být mou sestrou… Protože se odmítám smířit s faktem, že je tahle bezcitná mrcha ta samá Anna, se kterou jsem vyrůstal, kterou jsem měl rád…! To je prostě absurdní!
Znechuceně se zamračím. „Podobnou dohodu… máš i… s Tinetophe?!“
Anna se zazubí. „Ano.“
Ohromeně na ni pohlédnu. „Takže… ty nehodláš…?“
„Ne. Samozřejmě že ne,“ ubezpečí mne téměř pobaveně. „Kdybych plnila každé své slovo, daleko bych se nedostala, milý bratříčku.“ Odmlčí se a napřímí, zatímco já se stále válím na zemi, absolutně neschopnej jakýhokoliv pohybu. Za okny se zableskne a vzápětí zahřmí. Trhnu sebou, ale Anin úsměv se ještě rozšíří. „Slyšíš, Richarde? Pro Zemi už je pozdě.“
Tiwanaineira v zrcadle se lehce skloní. „Tak to je on? Richard?“ zeptá se, a já si uvědomím, že vlastně nejsem v místnosti s Annou tak sám, jak jsem si myslel – ale v tenhle okamžik to fakt neřeším, protože jsem rád, že se pomalu přestávám chvět, a že se mi konečně do končetin vrací teplo – a cit.
„Hmmm, on,“ přikývne Anna a dojde před okno, na jehož tabulku začnou bušit provazce vody. Pod jakýmsi sametem se tam skrývá jakýsi obrovský šutr. Anna po něm něžně přejede prsty a jeho povrch se slabě rozsvítí. Nechápu, co to dělá, nebo na co je ten kámen dobrý, ale Tiwanaineira, která se po ní ohlédne, zřejmě ano, protože nakrčí čelo a zeptá se:
„Jseš si jistá, že to chceš udělat?“
Anna přikývne. „Nepochybuju o svém rozhodnutí.“
Tiwanaineira se pousměje. „To ráda slyším. Ale nejdřív bys měla zabít Richarda.“
„Ach bože, všechno je tak hrozně… melodramatický,“ ušklíbnu se. „Bouřka, konec Země, konec mýho života… Klišé…“
Anna se na mě pobaveně otočí. „Netušila jsem, že s tebou bude taková zábava.“
Trochu se napřímím, tak, jak to jde, ačkoliv jsem stále naprosto vysílený. „Nezdá se mi to příliš zábavný… Spíš smutný… Jestli chceš Zemi zničit, znič ji, ale odpusť si ty efekty.“
Anna zavrtí hlavou. „Nechci Zemi zničit. Tedy, ne tak, jak si myslíš ty. Chci ji jenom trochu… upravit. Vylepšit. Změnit ji tak, aby v ní převažovali tvorové, kteří mi jsou zcela oddáni. Nemrtví.“ Zmateně na ni pohlédnu. Jak to myslí…? Anna ukáže na mapu po své pravici: „Vidíš, bráško? V mé Zemi žije spousta bytostí. Ale mnohem více jich už nežije.“ Vytřeštím oči. Ne! Ne! Ať prosím neplánuje udělat to, co si myslím, že udělat chce! „Od těch, kterým vrátím jiskru života, získám obrovskou podporu.“
Nemýlil jsem se. Zatraceně. Radši bych se pletl. „To nemůžeš!“ vyhrknu.
„Proč bych nemohla? Jsou to ti nejlepší vojáci,“ oponuje mi Anna. „Spojení jednotným vědomím. Poslechnou mé rozkazy, i kdyby byli na druhé straně mé Země, a splní je bez reptání, jelikož víc jejich mozková kapacita stejně nezvládne. Na rozdíl od démonů nepotřebují ani jíst, a jako bonus? Mor! Živé a vzdorující bytosti prostě pomřou a připojí se k mé armádě!“ plánuje a oči jí žhnou. „Není to úžasné, Richarde? Není to fascinující?“
„Je,“ uznám. „A je mi z toho na zvracení.“
Anna znovu soustředěně přejede dlaní po kameni. Ten začne slabě bzikat. „Nečekám od tebe svolení, Richarde,“ oznámí mi zvolna a pak po mně skoro laškovně mrkne. „Vlastně jsem čekala, že mne budeš přemlouvat, abych se Země vzdala.“
„Chtěl jsem,“ přiznám. „Než jsem pochopil, že by to bylo marný.“
„Správně, bylo by to marné,“ usměje se Tiwanaineira. Zamračím se na ni. Nevím, co mi na ní tolik vadí… Je vlastně docela hezká. Blondýnka. Já jsem na blondýnky. Ale tahle je… divná. A má zvláštní oči. Něco mezi zelenou a žlutou. Hrozně divný odstín. Škubnu sebou, když si Tiwanaineira všimne, jak na mi zírám, a pohlédne mi přímo do očí. „Nu, Anno? Už je to?“ zeptá se jí, ale zrak ze mne nespouští.
„Ještě chvíli,“ odpoví Anna a znovu šutr pohladí. Bzučení nabere na hlasitosti.
„Na kom to vyzkoušíme?“ zajímá se bývalá Vládkyně. „Na Richardovi?“
Anna se kousne do rtu. „Ne… Na něj to bohužel fungovat nebude.“
„Proč to děláš, Anno?!“ dostanu ze sebe konsternovaně, konečně odtrhnu pohled od Tiwanaineiry, a koutkem oka si všimnu, že venku vzdor bouřce i dešti vysvitlo slunce. Jenom tak trochu, ale v tu chvíli (vím, že je to slaboduchý) mne napadlo, že bude duha. „Proč?!“
„Tahle Země si to všechno zaslouží! To, jak jsem se k ní chovala! Udělala jsem, co jsem udělala, a jsem na sebe kvůli tomu hrdá! Ničeho nelituji, bratříčku!“ sykne Anna. S odporem jsem na ni zíral, šokem zcela paralyzován. „Ano, chybovala jsem, bratříčku. To je přeci lidské. A já nejsem bohyně… i když jsem se jí toužila stát. Ne proto, abych někomu ublížila, Richarde, ale abych to tu všechno dala do pořádku… Nesouhlasíš se mnou? Myslíš si snad, že se mi to nepodařilo? Možná. Trochu. Ale ničeho nelituji. Nemohu. A stejně tak se nemohu ani vzdát Země. Je moje, bratříčku. Jsem Vládkyně. Uvědomuješ si, co to znamená? Země je moje, já vše řídím, já se o vše starám, já vše cítím a já můžu vše změnit. Ovšem, tahle Země by mohla být i tvoje, kdybys chtěl. Ano, přidej se ke mně. Prosím. Buď tu se mnou, Ryšánku. Všichni nás opustili…“
„Cože…?“ podivím se.
Anna se rozzáří. „Nebylo by to úžasné, Ryšánku, kdyby byla Země jenom naše? Co tomu říkáš? Zabereme si Zemi docela, naplníme ji jenom svými přívrženci a budeme vládnout bok po boku! Všechna panství, která se nám postaví, prostě rozdrtíme, ano, a uděláme Zemi dokonalou! Dokonalou! Jenom pro nás!“
„Ne, Anno, proboha!“ vydechl jsem. „Posloucháš se vůbec?! Tohle nejsi ty…!“
„Jsem to já,“ zavrtí hlavou. „A ty mi nezabráníš, bratříčku. Ani ty ne.“
Nakrčím nos a s námahou se vyškrábu na nohy. „Upřímně, Anno, vážně si myslíš, že tě dokážu zastavit…?“
Usměje se. Ten úsměv je cizí a chladný. „Ne. To nikdo nedokáže. Ani ty ne.“
„Ne… asi ne,“ zašeptal jsem, zamračil se na Tiwanaineiřin odraz, která se naší debatou zjevně velice bavila, a olíznu si oschlé rty. „Takže ty mě fakt zabiješ?“ zamumlám.
Anna přikývne. „Teď, když smím, mi v tom nic nebrání.“
Ošiju se. „Nejsem ti nebezpečnej –“
„Ne, nejsi. Ale přece jenom nemám jistotu, že mne nijak nedostaneš… zpátky domů,“ prskne s odporem.
Mám co dělat, abych nezačal hysterčit. „Nemusíš mě zabíjet! Stačí mě jenom vyexpedovat a –“
Ušklíbne se. „A co? Zase tě někdo dostane zpátky. Abys mě zničil.“
Zoufale zavrtím hlavou. „Ne –“
„Ne?“ pousměje se. „Copak tu proto nejsi? Copak mi nechceš ublížit?“
Znejistím. „Ne… jsem tu jenom proto, abych tě poprosil –“
„Poprosil,“ opakuje hořce. „Já vím. A kdybych odmítla, tak abys mne zabil.“
„Nemohl bych… já ne…“ šeptnu.
„Ale já ano,“ zavrčí Anna a přejde za mě.
Povzdechnu si. Nemá cenu se s ní o tom dohadovat. Ona se už rozhodla. Ona se už nedá zviklat. Jsem mrtvej. Mlčky na ni pohlédnu. Zapadající slunce jí barví vlasy doruda. Uvědomím si, jak hrozně je krásná. Ale něco v ní… něco v ní není jako dřív. Ty oči… jsou zelené… Nikdy neměla zelené oči… Anna je přece modrooká… nebo to snad dělá to světlo…? „Dobře, sestřičko,“ vydechnu tiše. „Jak mě zabiješ? Mečem?“
„Ne,“ uklidní mne Anna. „Zabiju tě vlastnoručně.“
Přikývnu. „Tak mne zabij. Ale ať je to rychlé a moc to nebolí.“
„Pokusím se udělat, co bude v mých silách,“ souhlasí Anna, jemně mne obejme a políbí zezadu na krk. Dotek jejích rtů na mé kůži mě celého rozechvěje. Hrozně se bojím… „Mám tě ráda, bráško. Stýskalo se mi po tobě,“ šeptne Anna a její ruce se mi obtočí kolem hrudi. Pohledem zavadím o její pravačku. Prsty se jí protáhnou, nehty prodlouží a zesílí. Po dlani se jí rozeběhne jakási podivná kresba. Ta ruka je mi nějaká povědomá – jasně, vypadá jako od nějakého démona… V hrdle ucítím nutkání vykřiknout a ucouvnout, dříve, než mi stihne ublížit, ale jakmile se hodlám stáhnout, vrazím pochopitelně jenom do Anny a nijak si tak nepomůžu. Zaskočeně spolknu to vyjeknutí a až nyní pochopím, jak moc doslova myslela to tvrzení, že mně zabije „vlastnoručně“.
„Anno…?“ vyhrknu zděšeně.
„Promiň mi to. Musím to udělat,“ dodá Anna, stále mne nepřestávající objímat (a já si s hrůzou uvědomím, že mne ve skutečnosti neobjímá, ale drží, abych se jí nemohl vysmeknout!). Pak se její drápy zalesknou ve vzduchu a v příští chvíli mi je bez sebemenšího zaváhání vrazí do hrudníku.
Nejprve to vůbec nebolí. Vyjeveně zírám na její prsty, která mi zabořila do hrudi až po dlaň. Pořád mi to nějak nedochází. Klopýtnu dopředu a Anna mne konečně pustí. Její prsty mi vyklouznou z těla a následuje je děsivý proud krve. Zavřísknul bych, ale nemůžu, protože celé mé tělo ovládne bolest tak silná, že jsem rád, že se vůbec držím na nohou. Zděšeně hledím na svůj hrudník, ze kterého proudem uniká ta životadárná tekutina. Prýští mi po kytlici až na kalhoty. Pocítím, jak mne Anna jemně pohladila po šíji. Prudce trhnu hlavou, abych se dotyku její dlaně zbavil, ale ukáže se to jako hloupý nápad, protože se mi z toho náhlého pohybu vzápětí podlomí kolena a já klesnu na zem. Rukama se snažím zastavit tu krev. Ten pocit, že zrovna takhle zemřu, je příšerný. Roztočí se mi znovu hlava a v ústech pocítím krev taky.
„Promiň, Richarde.“
„Anno…“ vydechnu pracně. Ani se tu krev ze své tváře nesnažím otřít. „Prosím –“ snažím se, ale nějak se mi nedostává dechu. I když se snažím, nedokážu naplnit plíce kyslíkem. Zatraceně! Já… já fakt umírám! Pocítím hrůzu tak mocnou, že to téměř nahradí tu bolest, která mne téměř paralyzovala. Tohle je umíraní?! Tohle?! Tak fajn. Proč se vlastně snažím…? Zemřu tak jako tak. A když umřít, tak… tak rychle. Odtáhnu své třesoucí se dlaně od hrudníku a nechám krev ze svého těla jen tak unikat. Padnu na bok.
Anna se ke mně sehne. „Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo,“ řekne mi a zní to skoro něžně. Znovu se pokusím nadechnout. Nejde to… ale už to alespoň nebolí… „Mám tě ráda, Richarde,“ zašeptá Anna a políbí mne na rty. Ani to necítím, mám pocit, jako kdyby se mne to nijak netýkalo. Připadá mi, jako kdybych usínal. Oči se mi samy zavírají. Nechám hlavu volně žuchnout na podlahu. „Mrzí mě to. Vážně mě to… mrzí…“ šeptne náhle.
Udiveně na ni pohlédnu a snažím se vnímat. „Huh?“ podivím se nechápavě.
Anna pláče. „Nechtěla jsem… vážně jsem nechtěla…“
„Nedal ti jinou možnost, Anno,“ ozve se Tiwanaineira.
„Nedal jsi mi jinou možnost,“ souhlasí Anna a znovu mne políbí.
Tiwanaineira se zaleskne v odrazu zrcadla. „A je dobře, že jsi to udělala.“
„Ano. Je dobře, že jsem to udělala,“ opakuje Anna poslušně a prsty mi prohrábne ofinu.
Pokud jsem ještě schopný něco cítit, je to zlost. Hrozná zlost. Nejradši bych její ruku odstrčil, ale nemám sílu na to, abych zvednul paži. Ta zatracená loutka! Ta hloupá prázdná nádoba! Tohle není Anna! Tohle není má sestra! Už jsem to pochopil! Ten démon, ve kterého se mění, to není Anna, protože Anna je pryč. Má Anna, má sestřička, je mrtvá. Tohle je Tiwanaineira. Poznal jsem ji podle těch očí… podle té barvy…
„Má paní, Wynewer je pryč!“ ozve se kdesi daleko.
Anna se prudce otočí. „Cože?!“ Pak se ohlédne zase na mě. „Nejdříve Orleeth, teď i Wynewer? Co to znamená?!“
„Znamená to, že… ne všechno jde podle… tvýho… A já tě zabiju, ty čubko… nezabráníš mi v tom… Zabiju tě, protože… protože jsi mi vzala Annu…“ dostanu ze sebe zbývajícím výdechem, a to docela poslední, co vidím, než zemřu, je její velmi překvapený a nevěřícný pohled, který mi věnuje.

Předchozí kapitola . . . Následující část kapitoly ->