Richard
Když nad tím dnes zpětně přemýšlím, zachoval jsem se jako absolutní pitomec. Jenže to jsem celý já, vždycky tak zbrklý, bezmyšlenkovitě jednající… a navíc, proč si to nepřiznat, byl jsem dost… povzbuzený. Prostě jsem si jenom tak šel spolu se svou kamarádkou Johanou po ulici, bavili jsme se tím, jak jiné všechny barvy najednou jsou, jak úžasné, zářivé můžou být, když si je člověk trochu vylepší, žvanili jsme o nesmyslech, jak to většinou takhle „naladění“ lidé dělají… a najednou jsem si jí všimnul.
Stála na protějším chodníku, přes silnici, a dívala se na mě. Věděl jsem, že sleduje právě mě. Už jsem ji předtím párkrát zahlédl. Na těch nejpodivnějších místech a v ty nejpodivnější okamžiky, takže mi velice brzy došlo, že o žádné náhody nejde. A že nejde o žádný zatracený stihomam způsobený drogou, protože mě ta holka prostě pronásleduje. Nejspíš jsem se jí chtěl zeptat, co to znamená, o co jí sakra jde, ale jakmile si všimla, že jsem se zastavil, že o ní vím a že ji zlostně pozoruji, zatvářila se velice neprůhledně a zmizela, jako když proutkem mávne.
„Hej, ty, počkej na mě! Počkej!“ vykřikl jsem a vyrazil do míst, kde jsem ji viděl naposledy. A teď se dostáváme do momentu, kde můj plán poněkud skřípal. Nedomyslel jsem totiž, že po silnici budou jezdit auta. A že jakmile vběhnu do vozovky, že dost riskuju. Například proto, že by mne mohlo nějaké auto sejmout… ale to všechno mi v ten okamžik bylo jedno, chtěl jsem ji jenom chytit. Jenom to. „Počkej!“ opakoval jsem.
„Ty vole, Richarde, stůj!“
Jakmile jsem zaslechl to zaječení, trhnul jsem sebou a prostě se zastavil. Byla to blbost, teď už to vím taky. Možná, kdybych běžel dál, tak by se mi nic nestalo, já bych v pohodě prokličkoval mezi auty a ještě bych tu holku uchopil za rukáv. Ale ve chvíli, kdy ke mně dolehl Johanin jekot, ohlédl jsem se po zvuku jejího hlasu a nechápal, proč zní tak neuvěřitelně vyděšeně.
A v ten okamžik jsem si uvědomil, že jsem prostě v háji. Přímo na mě se totiž řítilo auto. Nějaké velké, černé. Možná tmavě zelené, nevím. Nestihl jsem si ani pořádně uvědomit, co to bylo za typ auta, nic. Jen to, že za volantem sedí dost vyděšená ženská. Asi se ani nezmohla na to, aby dupla na brzdu. A já se zachoval fakt duchapřítomně. Místo toho, abych se pokusil uskočit či nějak jinak bojovat o holý život, zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Nic jiného. Jenom tohle.
Co se dělo pak, to si pamatuju spíš jako v mlhách. Vím, že do mě auto neuvěřitelně rychle a silně narazilo, já se překulil přes kapotu, udeřil se o čelní sklo auta, přeletěl střechu a tvrdě dopadl na silnici. Možná jsem u toho zaslechl křupnout nějakou tu kost, ale vůbec jsem nevnímal bolest nebo tak. Taky vím, že všechna auta okolo zastavila a že se mi někdo hnal na pomoc. A že se kolem mě, vykašlávajícího na asfalt krev, utvořilo kolečko zvědavců. A že děsně dlouho trvalo, než někoho z čumilů napadlo zavolat mi sanitku. Někdo vřískal, že by se nemělo se mnou hýbat, jiný navrhoval, že by stejně bylo nejlepší uložit mě do stabilizované polohy či co, další optimisticky prohlásil, že mi už stejně nic takovýho nepomůže… a pak tuším, že se nade mnou skláněla ta holka. Zprvu jsem si nebyl vůbec jistý, zda je to ona. Ale poznal jsem ji, pořád měla na hlavě tu příšernou modrou kšiltovku jako předtím. Pak už jen vím, že mě najednou – až teď – všechno děsně rozbolelo a že jsem se sotva dokázal soustředit na něco jiného – ani na tu pitomou kšiltovku, pod kterou se ukrývaly ty nejkrásnější modrý oči, jaký jsem kdy viděl. Nejvíc mi třeštila hlava, do které jsem se praštil právě do toho tvrdého skla. Asi ji budu mít rozbitou, možná hůř. Zajímalo by mě, jestli mi teď vytéká mozek na silnici… mám takový divný pocit…
„Panebože!“ vyjekla ta ženská, která až teď vyběhla z auta. „Jsi v pořádku?!“ otázala se mě. Nechápavě jsem na ni pohlédl. To si ze mě jako dělá prdel?! Vypadám jako někdo, kdo je v pořádku? „Ty… ty jsi mi tam skočil… není to moje vina, proboha… já bych nikdy… Já jsem vlastně jen… Zavolal už někdo pohotovost?“ začala vyšilovat. Nereagoval jsem na hysterii kolem sebe a snažil se radši nepřemýšlet nad tím, kdo ví jak vážně jsem asi zraněný.
„Zachráním tě,“ zašeptala nečekaně ta dívka. Zdvihnul jsem k ní zrak. „Chtěla jsem to udělat jinak a jindy, ale tys mi nedal na vybranou,“ promlouvala ke mně tiše a káravě a já si nebyl jistý, zda se mi to jenom nezdá, jestli si jenom nenamlouvám, že slyším její hlas. Ale byl to krásnej hlas. Zněl jako čokoláda. Asi to bylo tím fetem, ale vážně bych byl ochotný přísahat, že měla čokoládovej hlas. Pak mě vzala za ruku.
„Umřu?“ vydechl jsem pracně.
Podívala se na mě těma chladnýma azurovýma očima a pokrčila rameny. „Nevím. Asi ano.“
„Nechci umřít…“ dostal jsem ze sebe a soustředil se jenom na houkání sanitky. Nemůže být daleko… Přece vydržím, než dojede až sem, ne? Pak už to bude v suchu. Musím se na něco upnout a myslet na to, abych… abych neumřel.
Kde je Johana? Pokusil jsem se nadzvednout a v davu ji zahlédnout. Neviděl jsem ji. Buď ji zaclonila řada dychtivých tváří, celých divých popást se na mé bolesti, nebo zkrátka utekla. Spíš hlasuji pro možnost B, to by jí bylo podobné. Zvlášť když byla nadraná, tak jako já. Tvrdě jsem dopadl zase na zem. Točila se mi hlava. Stočil jsem oči k té dívce. Pořád mne třímala za ruku. A něco šeptala. Nerozuměl jsem jí. Byla to nějaká vymyšlená slova nebo co.
Pořád se celý svět točil. Čím dál víc. A je to tady, řekl jsem si. Umírám. Zavřu oči. Ach jo. Vždycky jsem si myslel, že umírání bude bolet, ale já si uvědomil, že teď už vlastně žádnou bolest necítím. Chtělo se mi řvát. Ani jsem se nestihl s nikým rozloučit. A když jsem viděl naposledy mamku, tak jsem se s ní dost šeredně pohádal. Vzal jsem jí peníze, abych měl na novou dávku. Všimla si, že jí nějaká ta stokoruna v peněžence chybí, a seřvala mě jako malýho fakana. Byl jsem šíleně vytočenej a řekl jsem jí plno ošklivých věcí. A už je nemůžu vzít zpátky, to je na tom to nejhorší. A nechal jsem si nepořádek na stole… a pod stolem… kopl jsem tam svačinu, kterou mi ráno nachystala…
Zatraceně, proč přemýšlím nad takovýma kravinama?! Nechci, aby tím, na co myslím naposledy, byl pytlík se svačinou, sakra…!
„Neboj se. Pomůžu ti…“
To chci vidět.
Anna
Trhla jsem sebou a po celém těle mi přejel mráz. A zvedl se mi žaludek, jako pokaždé. Tak strašně silné použití Moci, tak strašně silné…! Na co jí kdo tolik potřeboval, zatraceně?! Měla jsem si vzít příklad z Tiwanaineiry a pokusit se všech, co jsou nadaní Mocí, zbavit. Byl by klid… a já bych teď nemusela řešit tenhle nepříjemný pocit. Přešla jsem k velké mapě, zavěšené na zdi, a zahleděla se do ní.
„Tak kde je zdroj?“ zamumlala jsem a samotnou mne zvuk mého hlasu vyděsil. „Kde je?“ Ephemer se na lůžku, ze kterého jsem právě vstala, zavrtěl. Ohlédla jsem se po něm a neovládla se, musela jsem se na něj láskyplně usmát. I když to neviděl, spal dál. Je tak krásný… tolik ho miluji… Odvrátila jsem se zpátky k mapě a soustředila se. „Ukaž se mi,“ zavrčela jsem. Ale nic se nestalo. Má Moc mne zklamala. „Co se to děje…?“ zahučela jsem zneklidněle a ošila jsem se. „Ukaž se mi!“ nařídila jsem znovu mapě.
Kdyby bylo všechno v pořádku, na mapě by se rozzářil bod, kde bylo takové množství Moci použito. A já bych tam v klidu mohla poslat své vojáky, aby tam všechny pozabíjeli. Jako obvykle. Mohla bych se to semeniště Moci pokusit rozdrtit sama, pouhou myšlenkou, ale to nedělám moc ráda, příliš to vyčerpává – a já potřebuji být pořád připravená. Ovšem jak je, zatraceně, možné, že mi má mapa nic neukazuje? Kde je chyba?!
Poznání projede mým tělem jako dýka a zastudí stejně tak. Leda že by Moc byla použita směrem ven. Přitisknu si ruku na oči. Hrozně mě bolí. Měla bych asi víc spát. Ale k čemu spánek, když tady můžu vše sledovat? Kam se hrabe televize… Opřela jsem se zády o stěnu a zhluboka dýchala. Pokud byla Moc vyslána do mého světa, je dost možné, že sem někoho přivolali. Aby mě zničil. Že by první lien? Nesmysl, ta se do Země už přece dostat nemůže… a nikdo jiný mne neohrozí. Nebo ano…?
To se mi nelíbí. Neobtěžuji se s oblékáním župánku, jen tak v noční košili vyběhnu na chodbu svého sídla a přeběhnu až do Aníiných komnat. Opatrně vezmu za kliku její ložnice a nakouknu dovnitř. Anía nespí, sedí v rohu místnosti, nenápadně, u nohou meč, a medituje. Zlehka jsem zaťukala nehty na dveře. Anía líně otevřela ty svý nádherný mandlový oči a zadívala se na mě:
„Není pozdě na návštěvu?“
„Něco se stalo,“ odseknu a vejdu bez vyzvání dovnitř. Anía nehne ani brvou, jen mne mlčky pozoruje. „Něco jsem pocítila. Má Moc mě zradila. Mám strach, že sem někdo dostal člověka. Aby se mě zbavili. Chápeš to, Anío? Já se bojím! Já! Musíš mi pomoct. Musíš toho hajzla najít a sejmout ho dříve, než on udělá totéž mně.“
Anía několik minut mlčí. Nervy mám napjaté k prasknutí, to otálení mne neskutečně vytáčí. Potom pomalu prohlásí: „Třeba tě nechce zabít.“
„Třeba! Třeba! Opravdu jsi to řekla?!“ vyjeknu vztekle. Popudí mne, že ačkoliv si pokouším podat její zbraň Mocí, Moc mne prostě neposlouchá. Jako kdybych o ni přišla docela… To snad ne! „Tomu nevěřím! Od kdy nájemní vrazi používají slovo třeba?!“ Odmlčím se. „Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjela. Jen nejsem zvyklá nemít věci pod kontrolou. Nejsem zvyklá necítit Moc. Děsí mě to.“
„Co když to něco znamená?“ nadhodí.
„Znamená?“ zamračím se.
Anía si olízne rty. „Ano. Může to být nějaké varování. Nebo upozornění.“
„Nebo tip na budoucí život,“ ušklíbnu se. „Nauč se žít bez Moci, za chvíli ji mít nebudeš.“
Přikývne. „I to je možné.“
„Nech si ty vtipy, Anío,“ zavrčím na ni.
„Já nežertuji,“ ujistí mě chladně.
„Tím hůř. Navíc, zdá se mi, jako bys to pro mě nechtěla udělat…“ podotknu.
„Vypadá to tak?“ nadzvedne obočí.
„To tedy vypadá,“ zahučím.
Anía potřese hlavou. „Aha. Možná to bude tím, že opravdu nechci.“
Zalapám po dechu. „Teď už žertuješ.“
„Ani teď ne, Vládkyně,“ převeze mne. Poleje mne ledový pot.
„Nebuď drzá. Navíc, dlužíš mi to,“ vykoktám.
„Dlužím?“ podiví se.
„Ano. Já ti vrátila život,“ připomenu jí.
„Neprosila jsem tě o to,“ zasyčí.
„To bys snad radši byla mrtvá?!“ žasnu.
Nezaváhá. Ani trošičku. „Ano. Rozhodně.“
„Lžeš,“ zašeptám ohromeně.
Zachmuří se. „Nevím, proč bych měla. Smrt by byla lepší než tohle.“
Ošiju se a je mi nepříjemně. Kdysi dávno jsem slyšela, že Lia, dcera Thaara, měla obrovskou armádu, vybudovanou z Nemrtvých. Byli nepřemožitelní, nesmrtelní a nadmíru inteligentní. Když Anía (bohužel mou vinou) zemřela, rozhodla jsem se z ní Nemrtvou udělat. Nevím přesně, co jsem při konečném kouzlu zkazila, snad jsem neužila všechnu potřebnou Moc, nebo jsem jí použila až příliš, ale Anía rozhodně Nemrtvá není. Jenže není ani živá…
„Mrzí mě, co se stalo,“ vydechnu.
„Ne více jak mě,“ ubezpečí mě obratem.
Ze zoufalství se rozhodnu žadonit. „Udělej to pro mě. A já slibuji, že pak…“
„Že pak co? Zabiješ mě? Dopřeješ mi smrt?“ zašklebí se.
„Dnes opravdu tvůj humor nechápu…“ prohlásím zmateně.
Anía vytřeští oči. „Humor?! Anno, při bozích, ty nechápeš nic!“
„Udělej to pro mě, Anío! Víš, že tě můžu donutit,“ vyhrknu.
„Donutit… Násilím? Fajn, aspoň něco, co by bylo vzrušující,“ popichuje mě.
„A tohle není…?“ Naklonila jsem se k ní a políbila ji na rty. Jen tak trochu, ale neodpustila jsem si, aby mi nevyklouzl jazýček z pusy a abych jím nepřejela její plné rtíky. Anía se zachvěla a vrhla na mne velice temný pohled. Což mě překvapí, jindy to na ni totiž zabralo okamžitě. „Prosím, Anío. Prosím. Bude to poslední prácička, kterou pro mě uděláš.“
„Poslední. Nad tím bych mohla začít uvažovat,“ připustí pozvolna.
„Děkuju,“ zašeptám a mlčky vyjdu z jejího pokoje. Vrátím se do ložnice a posadím se na postel vedle Ephemera. Ten se probudí a vrhne na mě velice zmatený pohled. „Nic se neděje, lásko. Všechno je v pořádku,“ ujistím jej klidně, ale jakmile se překulí na druhý bok, aby mohl zase dál spát, přitáhnu si nohy k bradě a opřu se o čelo postele. Ne, nic není v pořádku. Všechno je špatně. Naprosto všechno. I já… I Ephemer. Můj Ephemer. Muž, kterého jsem milovala. K čertu s ním…
Zdvihnu zrak k zrcadlu na stěně. Překryla jsem ho Ephemerovým pláštěm. Schválně. Vadí mi, když se kouká… Vstanu a plášť strhnu. Několik minut beze slova hledím na svůj odraz. Nic se neděje, pořád vidím jenom tu rozezlenou dvacetiletou holku, která na sebe dost nasupeně zírá.
„Ukaž se mi. Neschovávej se,“ vyštěknu. V odraze se cosi pohne. Je to jen takový stín. Váhavě se ohlédnu na Ephemera, ale naštěstí se nyní už nevzbudil. „Vím, že tam jsi,“ pokračuji o stupínek tišším hlasem. „Chci s tebou mluvit.“ Několik vteřin to trvá, než konečně místo svého obličeje spatřím překrásnou tvář Tiwanaineiry. „Chápu, že jsi na mě naštvaná, v poslední době si s tebou moc nepovídám… ale nemám teď moc čas. Ačkoliv si nemyslím, že by ses beze mě nudila. Máš přístup ke všem zrcadlům v celé zemi.“
„Ale z něj se ven nedostanu,“ ušklíbne se.
Má pravdu. Jediná bytost v celé Zemi, kterou jsem nemohla zabít. Tím, že jsem zde zůstala, stala jsem se obyvatelem Země. A tím pádem se její kouzlo nedotknutelnosti vztahovalo i na mě. Nemohla jsem jí prostě jen tak podříznout… jak jsem původně plánovala. Musela jsem jí zaklít. Ne ale nějak, ale někam. Byla to tehdy celkem vyhrocená situace a já neměla po ruce nic jiného než to pitomé zrcátko od Wynewer, tak jsem ji do něj prostě začarovala.
„Možná že dostaneš, když mi pomůžeš,“ slíbím jí.
„Nevěřím ti,“ odsekne.
Prstem lehce přejedu linii její tváře, ačkoliv moc dobře vím, že to necítí. „Měla bys mi věřit. Jsem tvoje jediná naděje. Jenom já můžu to zakletí zrušit. Pokud tedy uděláš vše, oč tě požádám…“ Tiwanaineira neodpovídá a mračí se. Neváhám tedy a pokračuji. „Potřebuji od tebe, abys mi zjistila, kdo je ta lidská bytost, která se dostala sem do Země, a jak mě chce ohrozit.“
Tiwanaineira se spokojeně zašklebí: „Vládkyně má strach? Panečku. Historie se opakuje.“
„Historie se neopakuje,“ vyvedu ji rozladěně z omylu. „Nejsem tak hloupá jako ty. Ty jsi to celkově neměla domyšlený. Poslala jsi na nás jenom Strážce, pár démonů a Bona, packala na entou. Já si to chci na rozdíl od tebe pojistit. Anía je schopná, ale bez tvých informací se ani jí nemusí podařit toho člověka sejmout.“
Tiwanaineira rozvážně pokývá hlavou. „Dobře. To chápu. A co když se dostane až k tobě?“
„Jak, ke mně…? Jako do mého sídla? To neustále přemisťuji, tohohle bych se fakt nebála. Ale stejně, nejsem si jistá, zda…“ zaváhám a nedořeknu. Hmmm, nejsem si prostě jistá, zda bych té osobě byla schopna čelit a přežít. Za ty dva roky, co jsem Vládkyní, jsem nikdy necítila tohle. A je to hrozně intenzivní. Celou mě to ovládá. Cítím, že se chvěji po celém těle. Nechci umřít, ještě ne. A zvlášť teď, když jsem konečně začala skutečně žít.
„Možná bych věděla, jak ti pomoct…“ navrhne mi Tiwanaineira tiše.
Stisknu rty. „Jak?“
„Mohla bych ti… půjčit svou Moc. Jseš mocná, ale já měla své vychytávky, i když o mě někteří posměváčkové říkali, že jsem jenom podřadná čarodějnice. Má Moc byla zvláštní. Silná. Proto by ti mohla být prospěšná,“ vysvětluje mi. Zachmuřím se a otáži se, v čem je háček. Její ochota je mi totiž zatraceně podezřelá. Tiwanaineira se však nevinně usměje: „Háček? Žádný háček. Jenom se odsud chci co nejdříve dostat. Jakmile se staneš ještě mocnější, je jasné, že svůj problém vyřešíš raz dva a mě konečně osvobodíš.“ Odvrátím se od ní a přemýšlím nad jejími slovy. „Nemůžeš tu lidskou bytost Mocí vypátrat, je to tak?“ Přikývnu, ale neotočím se. „Pokud uděláš, co ti radím, možná ji objevíš.“
„Dobře,“ rozhodnu se. „Dobře. Půjčím si tvou Moc. Dočasně.“
Natáhnu ruku k zrcadlu a mé prsty proniknou skrz jeho vyleštěnou plochu do jeho hlubin. A ve chvíli, kdy pocítím, jak Tiwanaineira pevně stiskla mou dlaň a mým tělem projede vlna horka, teprve nyní si s hrůzou uvědomím, že to, k čemu jsem se nechala přemluvit, byl ten nejblbější možný nápad.
A že jsem Tiwanaineiře neměla nikdy uvěřit.
Richard
Otevřel jsem oči. Přede mnou zase klečela ta překrásná dívka, jenom s tím rozdílem, že teď už na hlavě neměla tu kšiltovku, ale jakýsi modrý šátek či co. Nejdivnější na tom všem ovšem bylo, že se cítím absolutně v pohodě – tedy až na to, že je mi lehce špatně od žaludku. Dýchání mi už nečiní žádný problémy, hlava nebolí… Pro jistotu jsem si ji ohmatal. Jen tak zkusmo. Nic. Rozhlédl jsem se. Stojím uprostřed do hlíny vyrytého kruhu a všude kolem mě jsou nějaký obrovský šutry, na kterých jsou snad červenou křídou nebo čím (krví?) nakreslený nějaký podivný paznaky.
„Jak ti je?“ oslovila mě ta dívka čokoládově a přestala tisknout dlaň na ty značky.
„Co to má kurva znamenat?!“ vyhrknu a nestačím kolem sebe valit oči. Kde je silnice, kde jsou čumilové, kde je Johana…?! „Kde to do prdele jsem?!“
Dívka stiskla rty, asi nemohla přenést před srdce, že jsem se uchýlil k vulgární nadávce – nebo nevím. „Takovýhle přenos není pro vás lidi nijak příjemný,“ pronese po chvíli klidným, vyrovnaným hlasem, jako by dávala přednášku dítěti – a jako by jí bylo docela jedno, že já jsem na pokraji nervového zhroucení. „Proto ho také radši nikdy neděláme. Volíme většinou mnohem citlivější způsoby, jak vás sem dostat, například spánek, vždy první hodinu po půlnoci, obzvlášť jedná-li se o noc bílého vlka. Tahle varianta je příliš nebezpečná – a to nemluvím ani o tom, v jakém stavu teď může být tvá tělesná schránka, ale spíš o tom, že se u tebe může dostavit například nevolnost, nebo hůř, bezvědomí. To by mohlo trvat dlouho a na to nemáme čas. Použití Moci Vládkyně dost hlídá a kdyby si zjistila, že jsem tě dostala právě sem, dost tvrdě by nás potrestala. O tom, že o tobě ví, už není pochyb. Jsme v nebezpečí, v dost vážném nebezpečí. Bohužel nikde blíž Jinovu panství vhodné území nebylo, musela jsem to zvládnout tady a obávám se, že se na nás každou vteřinou démoni nebo nějaká jiná havěť vrhne a my budeme muset hodně narychlo ustupovat, protože i oni jsou na použití Moci dost citliví. A věř mi, že polomrtvý mi budeš k ničemu. Takže se tě ptám znova. Jak ti je?“
Divoce se zatočím kolem své vlastní osy. „Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?“
„Odpověz mi,“ trvala na svém a třela si tu ruku, kterou měla předtím na těch symbolech.
„A kdo ji sakra ty?!“ zuřil jsem. A o čem to, zatraceně, žvaníš?! pomyslím si, ale nahlas to už radši neřeknu. Zatím.
Dívka odevzdaně sepnula ruce a špičkami prstů se dotkla svých rtů. Nemohl jsem si nevšimnout, že tu jednu ruku měla celou rudou, jakoby spálenou. Ale skutečně jsem neměl na to, abych ji politoval. „Já se jmenuji Tinetophe. Vidím, že ti je dobře. To se mi moc ulevilo. Vzhledem k situaci, z jaké jsem tě sem dostala…“ Odkašlala si. „Víš, já jsem… já jsem totiž… tedy, byla jsem v Zemi Ochrán – Opravdu se cítíš dobře?“ přiskočila ke mně, když viděla, jak jsem se zapotácel. Trochu se mě dotklo, že mě musí zachraňovat, a proto ji odstrčím. Ukáže se to jako špatný nápad, protože vynaložím trochu více síly, než jsem měl v plánu, zavrávorám ještě o něco víc a spadnu na zem na kolena. A pobleju se. Prostě jen tak. Předkloním se a pozvracím přímo před sebe, přímo do těch podivných obrazců, nakreslených do vlhké hlíny.
„Já… omlouvám se, krucinál,“ zahučím a setřu si sliny z brady, jakmile mám pocit, že jsem ze sebe vyvrhl i to, co jsem vůbec nesnědl. Dívka na mne mlčky shlíží. Trochu se před ní stydím. Nejen proto, že jsem před ní potupně vrhnul. Napřímím se. Kdyby aspoň nebyla tak děsně pěkná… se svýma zářivýma blond vlasama a obličejem bohyně se sem fakt moc nehodí. Všude kolem je špína, bahno, hnus, smrad… A ona v tom všem září jako… zatraceně, na přirovnání a lichotky jsem si nikdy moc nepotrpěl. Jako… no, třeba jako perla. „Ale teď mi to všechno laskavě vysvětli,“ pokusím se o rozkazovačnej tón. Moc mi to ale nejde. „Kde jsem, co tu dělám – a co mi stalo na té silnici. Já… já jsem umřel, viď? Tys tam byla. Jak to, že jsme najednou tady? Tohle je nebe? Protože jestli jo, tak jsem kurevsky zklamanej. Sliboval jsem si od toho víc. Do prdele, o dost víc! Jsem ochotnej se smířit s faktem, že jseš anděl, ale to je tak všechno. Tohle se mi nelíbí, zatraceně!“
Na okamžik stiskla víčka a neodpovídala. Po nekonečně dlouhé době prohlásila: „Chceš-li se ptát, ptej se prosím slušně a otázky mi pokládej postupně.“
Olíznu si rty. „Fajn. Kdo jseš ty a proč jsi mě špehovala?“
„Nešpehovala jsem tě. Vlastně jsem v tvém světě doopravdy ani nebyla. A navíc, jenom jsem o tobě chtěla něco zjistit, chtěla jsem se pouze dozvědět, jestli nám budeš k něčemu užitečný. Teď už je ale pozdě. Ty jsi tady. Musíme to s tebou zkusit,“ trhla rameny a kriticky si mne prohlédla: „Hlavně jsi tak hrozně… mladý. Nečekala jsem, že budeš tak mladý.“
Cítím se dotčeně. „Mladý? Co tím myslíš?! Bude mi sedmnáct -“
Ušklíbla se. „No právě.“
Zamračím se. „A proč jsem tady? Kde to vlastně jsem?“
„Jsi v Zemi Beze Jména,“ vysvětlí mi bez sebemenšího zaváhání. „A jsi tu, abys pomohl -“
Chvíli na ní beze slova hledím, pak si však dám v hlavě jedna a jedna dohromady a rozesměji se: „Ne, počkej, nepokračuj, prosím,“ skočím jí pobaveně do řeči. Překvapeně se zarazí a zaskočeně zamrká. Všimnu si tak, že ty její ledově modré oči na malý okamžik roztály – to jak byla zmatená. Ale jenom na vteřinku, pak zase zamrzly. „Teď to přijde, že jo? Nech mě hádat. Řekneš mi, že jsem vaše jediná naděje, protože jenom pod mým velením se můžete zase sjednotit, sebrat síly a postavit se strašně zlýmu nepříteli a kdesi cosi, že jo? Jako bych to neznal! Takový to klasický klišé z těch všech fantasy vypatlávaček! Je to tak nechutný, že se mi z toho znova zdvihá žaludek!“
„Budeš zase zvracet?“ nadzvedla obočí.
Ironii v mém hlase nepostřehla či co…? „Cože?“ vykoktám překvapeně. „Ne, nebudu. Aspoň teda doufám. Nebo možná budu, ale z vás. Jak ze jsi říkala, že se jmenuješ…?“ vrhnu na ni krátký pohled. Dívka zopakuje své jméno. „Tinetophe. Zajímavý. Takže, milá Tinetophe, byla bys tak laskavá a vrátila mě tam, odkud jsi mě vzala? Na tu silnici. Mohl jsem si za to sám. Jestli mám umřít, tak ať umřu. Mně je to jedno. Pořád lepší než se tady účastnit revoluce. Co účastnit,“ zašklebím se. „Vést ji rovnou, ne?!“
„To jsem slyšel už od tvé sestry,“ ozvalo se nečekaně.
Trhnul jsem sebou a ohlédl se přes rameno. Ze stínu jednoho z těch šutrů vyšel jakýsi chlapík. Nechápavě jsem pootevřel rty. Tenhle týpek na sobě měl totiž něco fakt divného. Vypadalo to jako nějakej podivnej kostým z nějakýho fakt podivnýho historickýho filmu, s delším kabátcem, pod kterým bylo brnění. Vypadalo to tak uvěřitelně, až jsem skoro měl chuť začít hledat skrytou kameru. A kdybych nebyl tak vytočenej, asi bych to skutečně udělal. „Kdo jste a proč mluvíte o Anně?“ zajímal jsem se tvrdě. Nebo jsem se o to alespoň snažil. Na okamžik se mi zatmělo před očima. To vždycky, když mi někdo připomněl mou starší ubohou sestřičku. „Jak vlastně víte, že mám nějakou sestru?!“ pokračuji vztekle.
Ten mladý muž s delšími světlými vlasy se na mne dlouze zadíval obrovskýma (ale fakt obrovskýma) zelenýma očima: „Jsi jí podobný. Při bozích, vážně vypadáš skoro jako ona…“ zašeptal ohromeně. „Jenom…“ usmál se a já se neubránil myšlence, že tenhle mladík tu asi platí za pořádného playboye. Vsadím se, že „doma“ by se na něj hned za to pousmání vrhnul celý houf fanynek. Vypadá totiž skoro jako nějaká hollywoodská hvězda. „Jenom ty máš hnědé oči, jak tak koukám, zatímco Anna je modrooká…“
„To říkají všichni,“ zamumlám. „Takže asi fakt víte, jak vypadá… Jak to?“
„Ani tvá sestra se nechtěla aktivně zapojit do dění v Zemi,“ pokračuje blondýn a přejde až ke mně. Ucouvnu. Docela mimoděk. Okamžitě mi je to trapné, tím spíš, že mládenec si toho všimne a po obličeji mu přelétne úšklebek. „Zprvu se také lecčeho bála,“ naváže elegantně. Cítím, jak rudnu. „Což nechápu dodnes. Přitom byla tak úžasná! A tolik toho změnila…“
Snažím si to přebrat v hlavě. „Počkat, chcete mi namluvit, že Anna byla tady? Že tady něco udělala, něco změnila… Blbost. Blbost! Anna je už tři roky v kómatu. To znamená, že leží v posteli, nehýbá se, nekomunikuje a už vůbec se do ničeho aktivně nezapojuje! Vůbec nechápu, proč se s vámi o tom bavím! Já chci zpátky! Hned teď!“ dupnu si.
„Uklidni se,“ doporučí mi Tinetophe chladně.
„Já chci zpátky!“ zopakuji téměř hystericky.
„To nepůjde,“ zavrtí Tinetophe hlavou. „Je to nebezpečné.“
„To jsem ochotnej riskovat,“ vyhrknu zlostně.
Tinetophe se na mě nepěkně zamračí. „Nejde jen o tebe. My riskovat nechceme. Teď nemůžeme -“
„To je mi jedno! Já chci zpátky! Chci zpátky!“ rozječím se vztekle. „Chci -“ Zarazím se a pak se pobleju znova, naprosto nečekaně. A potom omdlím. A těsně před tím, než jsem přestal myslet docela, napadlo mne, že opravdu doufám, že sebou neříznu přímo do míst, kam jsem hodil tu šavli. To by totiž bylo pěkně nechutňácký.
Proberu se. Lehce mne bolí hlava, ale jinak je mi zase tak divně dobře, takže je to spíš jenom jako bych měl nějakou podivnou migrénu. Anebo byl po opici. Ale ne po moc vážný, jenom tak po pár panácích něčeho ostřejšího. Těžko se to popisuje. Posadím se a zachvěji se. Je mi zima. A uvědomím si, že ležím na jakési posteli. A že mé kalhoty visí na nedaleké židli, kousek od Tinetophe, která sedí na okně s překříženýma nohama, jednu ruku zavázanou šátkem, a čte si nějakou tlustou bichli. A pořád vypadá jako bohyně. Protože cítím, jak rudnu (má nahota v její žhavé sexy přítomnosti mi moc cool nepřipadá), odvrátím oči a snažím se to zamaskovat nevěrohodným zívnutím. Přičemž druhou rukou, kterou si teda nekryju pusu, opatrně pod přikrývkou zkoumám, jestli mám na sobě aspoň trenýrky. Tinetophe se ke mně otočí:
„Už ses vzbudil?“
„Ne, ještě spím,“ zavrčím nevrle.
Tinetophe se ušklíbne. „A jak vidím, jsi dobře naladěný.“
Zamračím se. „O co ti jde? Máš ze mě srandu?“
„To bych si nedovolila,“ pokračuje, ale stále opovržlivě. „Chceš napít? Mohla bych ti donést něco studeného nebo -“
„Ne. Nechci. Díky,“ stisknu zlostně rty, zastrčím si vlasy, lezoucí mi do očí, za ucho a už na její drzost nereaguji. Toužebně však pohlédnu ke svým kalhotám. Dal bych si cigaretu. Nebo jointa. Cokoliv. Jen se prostě potřebuji hodit do pohody. Cítím, že se mi lehce třesou ruce, toho jsem si nemohl nevšimnout. Doufám, že to nezpozorovala i ona. Zaváhám a po chvíli uši rvoucího ticha prohlásím: „Kde to jsem?“
„U Jina,“ vysvětlí mi klidně Tinetophe, obrátí v knize list a znovu se do ní začte.
„Kdo to je? A jak jsem se tu ocitl?“ pokračuji ve vyptávání.
Tinetophe přivře oči do maličkých škvírek. Asi ji prudím. „Dovezli jsme tě sem. Navrhovala jsem sice, že počkáme, až se probudíš tam, kde jsme byli, ale měla jsem pravdu… objevili se nepřátelé. Byl to rychlý přesun,“ prohlásí temně a s podivným důrazem na každém slově, zrak však od toho čtení neodvrátí.
Povzdechnu si. „A co bude teď?“
„Teď čekáme,“ odvětí Tinetophe a knihu konečně zaklapne.
„A potom?“ dožaduji se rozladěně. Nevím proč, ale cítím se hrozně vznětlivě. Tinetophe trhne rameny. „Protože já bych docela rád věděl, jestli mě teda vrátíte domů nebo tak něco. Vlastně to byl únos, že jo? No fakt! Já jsem s ničím podobným nesouhlasil. To bych ani nemohl. Já tady vůbec nechci být. Podívej, já jen chci, abyste mi teda aspoň někdo -“
Tinetophe na mě tvrdě pohlédne a zamračí se. „Ještě jsi s tím nedal pokoj?“
„Nezlob se na mě, ale zkus se na to podívat z mýho úhlu. Vždyť já fakt nechápu, o co jde! A představa, že… že… já sakra nevím, co si vlastně myslet! Proč mi tu nikdo nic nevysvětlí?!“ zasyčím vztekle. V tu chvíli se ozve zaklepání, otevřou se dveře a do místnosti vejde ten blondýn. Jak já, tak Tinetophe se po něm ohlédneme. Dívka zaváhá, pak si pohybem ruky upraví šátek na svých dlouhých světlých vlasech a učiní směrem k nově příchozímu rozšafné gesto:
„On ti vysvětlí, co po tobě chceme, Richarde.“
„Co po mě chcete?! Vy po mně fakticky něco chcete?! To je teda úžasný! Hlavně nechápu, jakou roli v tom všem hraje má sestra, krucinál!“ vykřiknu.
„Tvá sestra… je příliš mocná,“ pokrčí blondýn rameny a vysekne přede mnou ukázkovou poklonu jako z nějaký pohádky. Jen pracně se ubráním zašklebení. „Omlouvám se, že jsem se ti ještě nepředstavil, Richarde. Jmenuji se Jin a jsem králem Evale, země, o kterou jsem kdysi přišel a kterou jsem s pomocí tvé sestry zase získal zpátky. Těší mě, že se s tebou konečně shledávám. Chtěl jsem tě sem dostat již dřív, ale bylo mi řečeno, že… že ještě nejsi připraven.“
„To není ani teď,“ zavrčela Tinetophe. „Je to dítě, Jine.“
„Vy jste král?“ nadzvednu pochybovačně obočí a ignoruji přitom fakt, že mě Tinetophe zase urazila. „Nekecáte?“
„Proč bych si něco takového vymýšlel?“ podiví se upřímně ten podivný král bez koruny.
„Taky fakt,“ uznám. „Já jen, že moc jako král nevypadáte.“
Jin se usměje. „Nedivím se, že jsi čekal něco trochu jiného. Ostatně, já ani dřív králem nebyl. Byl jsem Lovcem… ale to je dočista jiný příběh, o tom se nyní bavit nebudeme. Teď jde o tvou sestru.“ Odmlčí se. „Nechceme po tobě nic závažného. Jenom potřebujeme, abys se sestrou promluvil. Nic víc.“ Zachmuřeně se zajímám, v čem je problém. „Zhruba v tom, že… že ji musíš přesvědčit, aby se Země vzdala. Víš, před lety, kdy jsme porazili Tiwanaineiru, tedy bývalou Vládkyni, místo, aby Zemi předala Orleethovi, právoplatnému Vládci Země, rozhodla si ji ponechat. Ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad. Naše situace se o nic nezlepšila. Pořád tu panuje teror. Tvá sestra používá svou neomezenou Moc ne k tomu, aby Zemi pomohla, ale aby ji pomalu ničila. Musíš jí připomenout, kdo bývala. Aby si uvědomila, že to, co dělá, je špatné. Já se o to pokoušel dost dlouho. Neposlouchala mě.“
„Proč by teda měla poslouchat mě?“ podivím se.
„Protože ty jsi její bratr. Jsi něco, co tady v Zemi neměla a nemá, jsi její rodina, její krev. Připomínka toho, že kdysi tam u vás měla skutečný život,“ zasvěcuje mě do situace a já z toho všeho mám velice divný pocit. Bezradně se rozhlédnu. Tinetophe s hlavou podepřenou dlaní na mě velice zvědavě kouká, jako by přemýšlela nad tím, zda na to mám nebo ne. Ošiju se:
„Já nevím. Mně se to nezdá. Hlavně nechápu, co tu ségra dělá…“
Jin si povzdechne. „Vládne.“
Zamyslím se. „A co se stane, když ji přesvědčím? Probudí se?“
Jin pokrčí rameny. „Těžko říct. Možná ano.“
„A já?“ zajímám se dál.
„To nevím,“ přizná Jin. „Nevím, co se tam,“ zagestikuluje rukou kamsi nad mou hlavu, patrně tak naznačuje „můj svět“, „vlastně stalo. Nevím, jak moc je tvé tělo poničené. Možná tu s námi zůstaneš. Nebo alespoň nějaký čas,“ opraví se po chvilce zaváhání. „A mezitím bys nám mohl přece pomoct, ne? Prosím tě o to.“ Dlouho se rozmýšlím, než nakonec definitivně přikývnu. Přece jenom, bůh ví, do čeho jsem se to zase navezl… Jsem z toho naprosto nervózní, samotného mě to zaskočí. Pak se otáži, kde teda má sestřička je. „Skrývá se, pokud vím. Já ji naposledy viděl v Tronne, ale slyšel jsem, že se ukrývá i v Mai a v Matynii, což tedy nechápu. Nejde mi do hlavy, že ji tam paní Leowyl strpí. Zvlášť po tom, co udělala Ephemerovi…“ kousl se do rtu a nedořekl. „Musel jsem ji opustit… To je jedno. Protože se tady v Zemi nevyznáš, pošlu s tebou za Annou tady Tinetophe.“
Dívka prudce trhla hlavou. „Cože? Mě? Proč?!“
„Jsi Ochránkyně. Dokážeš se o něj postarat,“ připomene jí král chladně.
Tinetophe zahoří oči a já mám fakt chuť si to s ní v tu ránu rozdat. Radši jsem ovšem vstal, natáhl se do kalhot, zalovil v jejich kapse a hledal jsem, kde mám cigarety… nebo aspoň těch pár jointů, kterých jsme si předtím s Johanou pár umotali. Nahmatám kovovou tabatěrku a vytáhnu z ní jednu cigaretku. Třesoucíma se rukama si připálím a zhluboka potáhnu. Rázem cítím, jak se uklidňuju. Zlatej nikotin a dehet v mých plicích! Fakt mi chyběl… Jin po mě střelí nesouhlasným pohledem, ale nijak mé počínání nekomentuje. „Opravdu o něj nemám zájem se starat, Jine. Potřebují mě tady…“ zlobí se Tinetophe dál a hrozně jí to sluší. „Proč s ním ostatně nechceš jít ty? S Vládkyní jsi taky nějaký čas putoval a nevadilo ti to!“
Jin se usmál. „To bylo něco jiného. Navíc, prý jsi silná. Kolik dokážeš vyvolat Ochránců?“
„Najednou? Když mám dobrý den, tak pět,“ zavrčí dívka.
„Včetně hlavního?“ nadzvedne Jin obočí.
Tinetophe zavrtí hlavou. „Jistěže bez hlavního. Toho k boji radši nepoužívám. Víš, co by se stalo, kdybych o něj přišla…“
„Ne… co by se stalo?“ vložím se do hovoru se zaujetím.
„Jsi dobrá,“ přikývne Jin spokojeně. „Budeš mu oporou a dokážeš se o něj postarat.“
Tinetophe na mě vrhne pohled tak ledový, že mi z něj přeje mráz po zádech. „Já ale nechci.“
„Nežádám tě o to. Nařizuji ti to,“ procedí Jin a vypadá už notně rozezleně.
Nechápavě je pozoruji. „Mě je to jedno, nedohadujte se už. Pošlete se mnou třeba medvěda. Hlavně chci Annu vidět. Živou,“ ujistím je. Pak zaváhám a dodám: „Nedělám to kvůli vám. Nebo týhle trhlý Zemi. Chci jenom vidět Annu.“
„Nařizuješ?! Co si o sobě myslíš, Jine? Tolik peněz, abys mi za tuhle službu zaplatil, rozhodně nemáš! Ani celý tvoje pošahaný panství!“ vzteká se Tinetophe, jako by můj monolog ani nezaregistrovala. Povzdechnu si a chvíli se bezradně rozhlížím, kam mám típnout zbyteček cigarety. Vykouřil jsem ji tedy zatraceně rychle, ani jsem si ji pořádně neužil. Rázem mám chuť na další. Nakonec špačka nenápadně uhasím o zeď a schovám do kalhot. „Hmm, tak dobrá, pokud je to skutečně tvým rozkazem, budu mu dělat chůvu… ale pouze v případě, že si budu smět s sebou vzít Jossiho,“ souhlasí nakonec Tinetophe.
Jin se ušklíbne. „Jossiho? Určitě bude nadšený.“
„Bude, neboj,“ ujistila jej Tinetophe uštěpačně.
„To chci vidět,“ pokračoval Jin s širokým úsměvem.
„Uvidíš,“ odsekla Tinetophe a seskočí konečně z okna. Konečně si můžu pořádně prohlédnout to, co má na sobě. Byl to jakýsi podivný vyšívaný korzet, patrně na zavazování za krkem, a těsné kalhoty. A u pasu se jí houpal ledabyle zavěšený meč. Hustá borka, jen co je pravda…
Jin si v zamyšlení promne bradu. „Nebude to snadné, rozhodně. Ačkoliv přece jenom, po Anně šla všechna monstra, co tu byla. Měla schopnost ji vycítit, používala totiž určitý druh Moci, který je přitahoval. Richard nic takového nemá… zatím. Musíme doufat, že se u něj ani žádné takové schopnosti neprojeví. A to by bylo dobře, budete se zde moct pohybovat skoro jako byste byli neviditelní. Ale stejně s vámi pošlu ještě své dva nejlepší muže, Awaie a Kuroa, pro jistotu. Ne že bych tobě a Jossimu nevěřil, naopak, máte mou plnou důvěru, ale jak říkám, chci se spolehnout na to, že to Richard přežije. Tihle dva jsou mí dobří přátelé, bývalí Lovci. Ti si umí poradit v každé situaci.“
Tinetophe přikývne a skloní hlavu. „Fajn. Kde máme začít?“ zamumlala tichounce.
Jin na mě pátravě pohlédne. „Možná byste měli zajít za Mystery. Vždycky mi dokázala -“
„Cože, ta čarodějnice?!“ vykřikne rozhořčeně Tinetophe. „Jine, víš přece, jak hrozně mágy nesnáším! To, že se je snažila Vládkyně zakázat, byl možná jeden z jejích nejlepších nápadů. Ta její vláda má něco do sebe. Občas. Zřídka. Ale má.“
„Nech si ty hloupé poznámky,“ usykne král. „Nevidím prostě jinou možnost. Mí zvědové mi hlásili, že ti démoni, co na nás zaútočili na posvátném místě, tam nebyli náhodou.Věděli – a neptej se mě jak – že tam budeme a že budeme dělat to kouzlo, abychom sem dostali Richarda. Naštěstí to ještě neví Vládkyně. To by mohla být naše výhoda.“ S tím přejde k velkému zrcadlu na stěně a opře se o jeho rám dlaní. „Alespoň ta.“
Tinetophe doslova poskočí a divoce zašermuje rukama před obličejem: „Ale pokud věděli, že se pokusíme o to kouzlo, určitě také ví, že jsme to byli my! Že jsi to byl ty! A ty jsi teď v nebezpečí! Ne, nyní odsud rozhodně neodejdu!“
„Já se tě neptám!“ zařve na ni rozčileně Jin a začne nervózně přecházet po místnosti. „Copak si myslíš, že… že jsem se prostě jenom tak najednou rozhodl, že sem dopravím Richarda a začnu s tím něco dělat? Až teď?! Mýlíš se. Pracuji na tom už dlouho. Skoro v každém městě mám nějakého spojence. Většinou vysoce postavené bytosti. Za Thaara nám bylo hrozně. Za Tiwanaineiry ještě hůř. Ale to, co sem přinesla Anna, je něco docela nového, něco, s čím my se neumíme vypořádat! Ve vašem světě,“ otočí se znenadání na mě a upře na mě notně vyčítavé oči, „prý byly kvůli náboženství války. Zemřelo mnoho nevinných lidí. Jak jen se to… křesťanství. Kvůli tomu se vraždilo, plenilo, rabovalo. Takže naše Vládkyně prostě vymyslela, že i tady u nás zruší náboženství, prý aby tomu předešla. A každý, kdo se chce oddávat své víře, je zatčen a popraven. To je přece šílené! Nechala vypálit několik klášterů bohyně Anor jenom proto, že ve vašem světě působila víra problémy! Žádná bytost se už nesmí ani pomodlit, aniž by jí za to nehrozil trest smrti! To přece nejde! Musíme s tím bojovat!“ Zlostně udeří do rámu zrcadla. Mimoděk na něj pohlédnu a úlekem sebou škubnu. Přísahal bych, že na zlomek vteřiny, jenom na opravdovou chviličku, jsem v něm zahlédl dívčí tvář. Tinetophina rozhodně nebyla, neseděla v úhlu, v jakém by ji zrcadlo mohlo obsáhnout. Otřásl jsem se náhlou zimou. Už mi asi vážně hrabe. Mám schízu.
Anna
„Takže Jin,“ potřesu hlavou a samotnou mě překvapí, že tím nejsem až tak zaskočena. Nejspíš jsem to tušila. Kdo jiný by v sobě našel tolik drzosti a tolik odvahy tváří v tvář mé Moci? Jenom někdo, kdo mě znal, komu na mě možná kdysi dávno záleželo. „Parchant,“ procedím a zabalím se do kožešiny. Posledních pár hodin je mi pořád hrozná zima. Nechápu to, v mém paláci je stále jenom jedna teplota, dvaadvacet stupňů, tedy přesně jak mi to vyhovuje, tak proč se nyní pořád chvěji? „Parchant jeden zatracenej.“
Tiwanaineira se v zrcadle pousměje. „Je to tak. Nenávidí tě.“
„A já nenávidím jeho,“ zavrčím.
„Co… co s ním, Vládkyně? Co navrhujete?“ ozve se jeden z vojáků, které jsem si sem nechala zavolat. Velitel Cody. Sympaťák. Na rozdíl od ostatních velitelů mých malých armád není takový fanatik ani psychopatický zabiják, který se vyžívá v plnění mých přání a rozkazů, které jsou občas… no, trochu přísné. Někdo by sice mohl říct kruté, ale tak to není. Jenom se snažím zavést v Zemi pořádek. Nemůžu za to, že to nejde bez trochy násilí…
Lehce se nahrbím a vyštěknu: „Zabít.“
Velitel zalapá po dechu: „Krále Ji… Jina?!“
„Ano. Zabít krále Jina,“ přikývnu. „Neprodleně. Veliteli, vyrazte do Evale se svým vojskem. Wynewer neměla tuhle problematickou zemičku vůbec obnovovat. Byla to jen ztráta času a Moci. Nechci ale, abyste tam všechno zničili… Stačí jim jenom trochu pohrozit, vypálit pár vesnicí, například… ale výslovně zakazuji drancování a rozhodně nestojím o ztráty na životech. Tedy, kromě toho Jinova. Vlastně si za to může sám. Nemuselo to takhle dopadnout. Sám je vinen tím, že se ke mně postavil zády…“
„Pošli s nimi Ephemera,“ poradí mi Tiwanaineira pobaveně.
Ošiju se. „Já nevím…“ zamumlám neochotně.
„Pošli za ním Ephemera,“ trvá Tiwanaineira na svém.
Rozbolí mě hlava. Promnu si čelo. „Dobře. Dobře… Ephemer vás povede. Jděte už, prosím, veliteli. A nevracejte se bez Jinovy hlavy,“ připomenu mu výhružně. Cody na mě ještě několik vteřin šokovaně hledí, pak se ale pokloní a spěšným krokem odejde z mého přijímacího sálu. Zachumlám se ještě o něco víc do kožešiny. „Tak. To by bylo…“
Tiwanaineira spokojeně přikývne. „Výborně.“
Povzdechnu si. „Kdo je ta lidská bytost?“
„To nevím. Ale zjistím to,“ ujistí mě Tiwanaineira.
Unaveně přisvědčím. „Zjisti.“
Tinetophe
Mlčky jsem přešla až k malé toaletce v pokoji, který mi Jin propůjčil, a opatrně si odmotala šátek z levé ruky. Bolestně usyknu. Celá dlaň je jako by v jednom plameni. Sáhnu po lahvičce na poličce a naliju ji do lavoru pod zrcadlem. Je to čistá voda, ale když pronesu pár magických formulek, mohlo by mi to pomoct. Aspoň trošku. Ta bolest je poměrně dost nepříjemná… Zamumlám tedy příslušné kouzlo, klasické léčivé čáry, které zvládne kdejaký průměrný Patron, a ruku si poliji. Zasyčí to, zabolí, po těle mi přejede mráz – ale nic se jinak nestane.
Překvapeně zamrkám a ze všech sil se bráním výbuchu zoufalého vzteku. Proč to nejde, zatraceně?! Nejsem zvyklá, že mi něco nevychází!
„Tin?“ Prudce se ohlédnu. Jossi. Oddychnu si. Už jsem se lekla, že to je ten protivný člověk… anebo Jin. To by bylo nepřijatelné, nechci, aby viděl, že nejsem tak dobrá, jak si o mně určitě myslí. Tohle se prostě občas stane. „Bolí to?“ zajímá se a přejde ke mně blíž. Pokusím se ruku skrýt za zády, ale uchopí ji opatrně a něžně do prstů. I když se snaží, aby to udělal co nejjemněji, zachvěji se bolestí a kousnu se do rtu. Přikývnu. Ano, milý Jossi, zatraceně to bolí. Nahlas ale neřeknu nic. „Měla bys to Jinovi říct. Aby tě na tu misi neposílal. Měla bys to nějak zkusit vyléčit, zajít za mastičkáři, za vědmami… cokoliv jiného, než se tahat s tím člověkem po Zemi. Tohle není jen tak nějaký šrám, ale vážné zranění. Použila jsi příliš mnoho –“
„Vím,“ přeruším ho. „Stalo se to ale i Vládci Orleethovi -“
„Jenže to je Vládce!“ zdůrazní Jossi znepokojeně. „To je něco jiného! A ke všemu je to polodémon, ti se s takovýmito ránami dokáží vypořádat sami, i bez složitého léčení. Ale ty, Tin, nejsi jako on. Pro tebe tohle není jenom přechodný vedlejší produkt použití Moci, jenž byla nad tvé síly, ale něco, s čím si sama nemůžeš poradit! Musíš s tím něco dělat!“
Zamračím se. „Jsem v pořádku.“
„To říkáš ustavičně,“ odsekne. „A přitom pořád jen něco skrýváš.“ S tím se letmo dotkne šátku na mé hlavě. Ucuknu pod jeho prsty, protože tohle skutečně nesnáším, a jeho ruka mi sklouzne na rameno. Využije toho, přitáhne si mě blíž a obejme mě. „Miláčku, záleží mi na tobě. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby ses zničila. Proč to děláš? Kvůli čemu? Proč si myslíš, že mu něco dlužíš? Nebylas to ty, kdo neuchránil Jinovy předky před smrtí, byli to jiní Ochránci, kteří zklamali! Nebo máš výčitky svědomí kvůli tomu, kdo jsi? Ani za to přece nemůžeš! Nikdo si nevybírá své rodiče, svou rasu, cokoliv. Ale ty jsi jiná… Trápí mě, že si myslíš opak.“ Odmlčí se. „A… teď jen čekám, kdy se mě konečně zeptáš, zda půjdu s tebou. A ty pořád nic. Začínám si myslet, že sis to rozmyslela a že mě s sebou nechceš.“
Zdvihnu k němu oči. „Tys slyšel…?“
„Ne že bych poslouchal,“ vysvětlí mi rychle. „Ale nešlo to přeslechnout, zněla jsi dost naštvaně… a když jsi naštvaná, mluvíš hlasitě. A kupodivu také hodně. Už dlouho jsem u tebe nezažil, abys řekla tolik vět najednou,“ usměje se na mě. „Ale neboj se. Chci jít s tebou. A s Kuroem a Awaiem… iNo, i když víš, co si o nich myslím,“ dodá – a nyní se musím zazubit i já.