Doslov

Jin
„Jak to, že tu nikdo nehlídá hradby?!“ ozve se dole v hale.
Všichni sebou trhneme. Ten hlas je příliš specifický na to, abych nepoznal, komu vlastně patří. „Shane…?“ podivím se. „Je to možný?“
„Znělo to jako Shane,“ připustí Twyla zaskočeně.
Malý Awai, sedící na okně, je rázem na nohou. Jen tak, tak jej zachytím, aby ho ta jeho velká modrá hlavička nepřevážila, a on nespadl a nenatloukl si. „Strejda Shane? Strejda Shane! Strejda Shane!“ rozjásal se, a než jsem ho stačil sundat dolů, seskočil sám a už se hnal svého zbožňovaného strýčka přivítat. Vyběhnu za ním, abych jej zachytil.
„Počkej, Awai! Dávej pozor na těch schodech –“ varuji ho, ale to už mne Twyla zarazí a strčí mi do náručí jedno z našich miminek s tím, abych ho podržel, jelikož si po krmení ještě neodříhlo. Pousměji se. „Miláčku, nepřerušuj mě, když kárám našeho chlapečka,“ postěžuji si, ale Twyla úsměv jenom opětuje a do druhé ruky mi strčí druhé miminko. Ne že bych o schopnostech Twylina prvorozeného nějak pochyboval, ale přece jenom, jsou mu teprve tři roky a pořád je takový boubelatý a neohrabaný. „A kdyby se skutálel dolů –“
„Tak ho tam najdu a zvednu,“ dokončí za mě Shane větu, a vedouc Awaie za ručičku vejde do místnosti. Ohlédnu se po něm, zatímco Darien v mém náručí, jako kdyby chtěl potvrdit jeho slova, začne hlasitě škytat. Pokusím se jej poplácat po zádíčkách, ale vzhledem k tomu, že pod druhou paží stále třímám i Jinu, moc se mi to nedaří. A ta malá obluda, asi aby to nebylo bratříčkovi líto, začne škytat také. Shane, který právě objal Twylu a potutelně jí oznámil, že je stále krásnější, a že by docela ocenil, kdyby mne i děti opustila a radši se stala jeho chotí, se na mě pobaveně zahledí. „Koukám, že mateřské povinnosti zvládáte zcela bez problémů, králi Jine,“ vyká mi posměšně.
„Moc vtipné,“ ušklíbnu se. „A vůbec, je od tebe pěkné, že ses stavil na návštěvu. Bez ohlášení, a aniž bys nám dal předtím jakkoliv vědět, že jsi naživu a v pořádku,“ doplním a snažím se, aby v mém hlase nebylo příliš znát mé rozladění. Naposledy se nám ozval v době, kdy měl Awai třetí narozeniny. Poslal mu dárek a mně list, v němž mi vysvětloval, že ho moc mrzí, že nepředá Awaiovi dáreček (konkrétně prak, který Twyla okamžitě zabavila s tím, že dětem do rukou takové věci nepatří) osobně, ale že je teď velmi zaneprázdněn, jelikož se rozhodl stát Patronem. Takový nesmysl.
Takový nesmysl! Nejsilnější mág v celé Zemi, který by svou Moc mohl využít pro vyšší účely, se plahočí po Zemi a hraje si na Patrona, nejnižší stupeň čaroděje, který ani nepoužívá Moc, jenom se zabývá primitivními zaříkávačkami, kreslením kouzelných formulí na podlahy domků vymítá neexistující bubáky, provádí magická zaklínání, a maximálně tak vaří nějaké ochranné lektvary. Přijde mi to ponižující a hloupé.
Shane potřese hlavou a jeho temně rusé vlasy se mu rozlétnou kolem obličeje. „Máš právo se na mě zlobit, Jine. Ale zkus mě pochopit. Prostě… jsem neměl náladu na návštěvy. Vlastně i tady jsem náhodou. Byl jsem na Temném území v Malých horách, kde sužoval skoro rok místní rolníky nádherný zlatý drak. Požadoval každý týden jednu pannu. A tak se dívky všude okolo snažily přijít o poctivost v co nejnižším věku. Než jsem se k nim dostal, museli drakovi posílat docela mladičké dívenky, ještě úplné děti. Musel jsem toho draka zabít.“
„To pro tebe jakožto pro aytara muselo být dost těžké, že?“ odhadnu.
Shane přikývne. „To ano… ale nejde jen o to. Víš přece, jak strašně se draků bojím… Navíc, tenhle drak na sebe dokázal brát lidskou podobu, a byl to vskutku velmi sympatický a inteligentní tvor. Vyjednával jsem s ním poměrně úspěšně, docela jsme si rozuměli, chci říct, každá bytost mužského pohlaví si přece potrpí na panny, ale bohužel… nevyšlo to nakonec tak, jak jsem čekal. Musel jsem zmařit jeho život. Ale pověz mi, Jine,“ naváže plynule a já mám co dělat, abych se přizpůsobil té náhlé změně tématu. „Je normální, aby těm dětem z úst vytékalo takové množství čiré tekutiny…?“
V rychlosti na sebe shlédnu. Nejen, že dětičky stále škytají, ale zároveň velmi usilovně slintají. Darien mi zdárně proslintal rukáv a Jina s podobnou snahou zase vytvořila mokrou skvrnu na mé hrudi. V rozrušení nad Shaneovým nečekaným příchodem jsem si toho ani nevšiml. „Ano,“ připustím neochotně. „Je to normální. Twylo, prosím, zachraň mě!“ zaúpím, a jsem moc rád, když se má manželka přitočí a jedno z dítek mi odebere.
Shane nepřestává upírat pohled na naše miminka. „Obě děti se vám povedly,“ konstatuje. „Jsou takoví… hezouncí a malincí… tak hrozně malincí,“ natáhne ruku k Darienovi, který okamžitě obemkne svými drobnými prstíčky Shaneův ukazováček, přitáhne si ho a hodlá jej použít místo dudlíku, ale Shane se včas stáhne. „Gratuluji vám, tobě i Twyle. Bohové vás obdařili vskutku nádhernými dětmi. Jak se jmenují?“
„Tohle zlatovlasé sluníčko je Jina, a tenhle malý démonek je Darien,“ představím je.
„Kdybys jim byl na požehnání, jak jsme tě žádali, měl bys s nimi tu čest už dávno,“ rýpne si Twyla. Shane pokrčí rameny, a aniž by odpověděl, pohladí škytající Jinu v mém náručí po tvářičce. Twyla byla tehdy dost uražená, že se Shane nedostavil na požehnání. Chtěli jsme, aby byl našim dětem za kmotra, přece jenom, Awaiovi kmotrem je, ale Shane nepřijel. Na rozdíl od Twyly jsem mu to nevyčítal. Shane se v té době ještě stále vzpamatovával z Hillyiny smrti. Jina, zaujata cizí bytostí, která na ni sáhla, na Shanea zvědavě pohlédne, zvesela zabrouká, a docela zapomene na škytavku, kterou doteď hrdinně předstírala – a jakmile přestane škytat ona, Darien se pochopitelně také uklidní.
„Chceš si je pochovat?“ nabídnu Shaneovi dobromyslně.
Shane prudce ucukne. „Ne. To ne.“
Zaskočeně zamrkám. „Dobře… když nechceš, nebudu tě nutit.“
„Nechápej mě zle,“ ošije se Shane. „Jenom nechci riskovat. Při delším dotyku bych mohl nahlédnout do jejich budoucnosti… a to nechci. Už nikdy nechci dopředu vědět, co se má stát. Už nikdy se to nechci snažit změnit.“ Zní to tak nějak temně, ale nekomentuji to. Pak se Shane zase rozzáří a řekl bych, že i jeho vlasy nabraly výraznější odstín barvy. „Ale jsou opravdu rozkošní,“ zopakuje Shane věcně. Jina, kterou mezitím přestalo bavit vyjevené pozorování Shanea, mi začne šplhat po rameni, aby byla blíž bráškovi v Twylině sevření. S dvojčaty je to složité, pomyslím si, a shlédnu na Awaie, poskakujícího kolem Shanea.
„Strejdo Shane, strejdo Shane, máš pro mě nějaký dárek?“ vyzvídá.
Shane ho lehce odstrčí a padne na nejbližší židli. „Vydrž, broučku.“
„Jsi v pořádku? Jsi bledší než obvykle,“ podotkne Twyla a já se neubráním úsměvu. Má pravdu, Shane v posledních letech vypadá ustavičně velmi unaveně – ovšem přestože je neskutečně bledý a pod očima má temné kruhy, sluší mu to. Nevím, jak to dělá, ale je stále hezký. Na devatenáct vypadá zatraceně dobře a podstatně mužněji než dosud, i když pořád má takové jemné, téměř dívčí rysy. Ačkoliv pořád je to pokrok, když jsem se s ním kdysi dávno poprvé setkal, vypadal jako holka docela. Kolik mu tak mohlo být, třináct, čtrnáct? To jsem si ho tehdy s dívkou doopravdy spletl. „Opravdu je ti dobře?“
Shane přikývne. „Samozřejmě že ano. Jenom jsem se trochu vyčerpal tím přemístěním i bojem s drakem. Nejsem zvyklý. Jakožto Patron moc často nekouzlím.“
Zamračím se. „Shane, ty ale nejsi Patron. Děláš to jenom kvůli Hilly.“
„Ty o Hilly vůbec nemluv! Ani jsi ji pořádně neznal!“ rozzuří se Shane. Jina i Darien pochopitelně reagují na Shaneho rozčilení a začnou pofňukávat. Kývnu radši na služku, která vešla do haly, aby nám donesla víno. Poslušně přikývne, odběhne, a za chvíli je zpět i s poháry a několika lahvemi. Nepřekvapí mne, že nejprve nalije Shaneovi. Ten bez sebemenšího zaváhání svou sklenici na jediný doušek vyprázdní a pokyne dívce, aby mu nalila znovu. Ta po mně střelí váhavým pohledem, jako kdyby chtěla mé svolení, takže já přikývnu a ona znovu naplní jeho pohár vínem. „Díky,“ zamumlá Shane.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě rozčílit,“ oznámím mu, zatímco Twyla nabízené víno odmítne a snaží se uklidnit plačícího Dariena. „Jen si prostě nemyslím, že to, co děláš, je moudré, Shane. Potulovat se po Zemi a otročit jako Patron? Pouze proto, že se obviňuješ z Hillyiny smrti, a přitom –“
„Ale já mám pravdu, Jine, já jsem vinen,“ povzdechne si Shane, vstane, dojde k Twyle a zlehka Dariena pohladí po hlavičce. Ten přestane jako na povel naříkat a pustí se do dumlání svých palečků. Shane přejde k oknu a opře se dlaněmi o parapet. „Víš, kdybych s ní byl… nestalo by se to. A to jsem si vždycky myslel, že jsem skvělej manžel. Poslouchal jsem, když mluvila, i když často mluvila jenom samé nesmysly. Každý den jsem jí dával nějaký dáreček. Prostě jen tak, protože jsem byl rád, že je se mnou. Nosil jsem jí kytky a vždycky, když chtěla, tak jsme se milovali. A chtěli jsme mít děti. Aspoň tři nebo čtyři. Krásný po mně a milý po mamince. Jsem rád, že jsme je nakonec neměli tak brzy. Ani jedno. Byl by z něj vlastně sirotek.“ Odmlčí se. „Myslím, že Hilly věděla o tom, že jsem měl kromě ní i nějaký ty bokovky. Určitě to věděla. Ale nikdy neřekla ani slovo. Asi se s tím smířila. S tím, jakej jsem. Měla mě ráda takovýho, jakej jsem. Myslím, že už nikdy nenajdu nikoho tak výjimečnýho jako byla ona.“ Znovu se ponoří na nějakou chvíli do mlčení. „Lituju, že jsem s ní nebyl déle. Že jsem si ji nevzal už před lety.“
Co vím, Hilly zůstala po strýci Kabooovi hospoda, o kterou se dva roky starala a čekala na šestnáct let, aby byla konečně plnoletá a mohla se vdát za Shanea. Je téměř fascinující, že mu věřila, přestože ten se s ní nijak nespojil od doby, co se s ní naposledy viděl v Synotu, předtím, než byla zabita Vládkyně Anna. Ovšem Shane se opravdu objevil v den jejích šestnáctých narozenin na prahu Mazaného králíčka, s kyticí a s prstýnky – a do týdne byla svatba.
Na tu svatbu si moc dobře pamatuji. Pousměji se. Shane všechny ujišťoval o tom, že to bude malá akce, jen pár známých, přece jenom, Hilly neměla žádné živé příbuzné, a bylo by hloupé, kdyby na oslavě měla jenom několik přátel, kdežto Shane celou svou rozvětvenou rodinu, spoustu známých a spoustu milenek, bývalých i současných – a přitom nakonec tam bylo tolik bytostí, že to bralo dech. Až na Wynewer. Ač je to divné, Shane odmítl pozvat vlastní matku. A ani slůvkem se o ní po celou dobu nezmínil, přestože staronového Vládce Orleetha nebo svého mladšího brášku Olivera tam po ruce měl. Slavilo se několik dní, hodně se jedlo, hodně se pilo, a Shane se svou mladičkou novopečenou manželkou každou chvíli někam zmizel. Nikdo nepochyboval o tom, kam a za jakým účelem vždy odběhli, ale nikdo jim to nevyčítal. Čtvrtý den jsme byli všichni už unavení, takže jsme každý dostali bohatou výslužku a hosté se rozjeli domů. Bohužel však předtím Shaneho napadlo, že si s každým, kdo se s ním loučil, připije, takže než na nás došla řada, Shane byl v takovém stavu, že se ani nebyl schopen udržet na nohou, mně vlepil pusu, Twylu poplácal po zádech, a málem pozvracel malého Awaie, kterého vytrvale oslovoval „Jine Juniore“.
Smutným faktem ovšem zůstává, že Hilly byla Shaneovou manželkou pouze půl roku. Dostala chřipku a do týdne zemřela. Shane ji nemohl oživit, neboť když jeho mladičká choť umírala, on byl na záletech – konkrétně, doslechl jsem se, že v té době zrovna souložil s princem Arathanem a jeho snoubenkou. Když ho totiž nový král Cheinowa seznámil se svou nastávající, Shane v ní poznal jednu ze svých někdejších milenek a tak nějak všichni tři zjistili (a opravdu nechci vědět, jak k tomu došlo), že jim to v posteli v téhle sestavě docela klape. Shane se domů vrátil až po několika dnech. Věděl samozřejmě, že je Hilly nemocná, ale netušil, že je její stav tak vážný. Hilly zemřela docela sama.
Shane si to pochopitelně vyčítá. Ne to, že jí byl nevěrný, ale to, že nebyl s ní, když ho potřebovala. Že ji nedržel za ruku, že ji nevrátil zpět do života svou magií, a že ani nevycítil, že umírá. Od Hillyiny smrti jsem ho viděl jenom jednou, a to když jsem za ním přijel na její pohřeb. Twyla se mnou jet nemohla, byla tehdy těhotná s dvojčaty, příliš to nezvládala, a na nějaké cestování se necítila už vůbec. Navrhoval jsem Shaneovi, aby se prozatím přestěhoval k nám, ale on odmítl. Prodal hospodu a začal se vydávat za Patrona.
Shane potřese hlavou. „Nechci o tom mluvit, Jine,“ prohlásí nakonec. „Pouze jsem –“
„Ty krvácíš!“ všimne si Twyla. Sleduji, kam ukazuje, a musím jí dát za pravdu, Shaneovi skutečně po paži stéká krev a kape mu na kalhoty. Shane notně překvapeně pohlédne na svou levačku a zaskočeně nadzvedne obočí. Zřejmě si toho ani nevšiml. Svlékne si kabátec, který měl až dosud na sobě oblečený. Kousek nad chráničem má roztržený rukáv a pod ním zjevně hlubokou, silně krvácející ránu. Twyla se chopí zvonku a znovu jím přivolá služebnou. „Doveď sem toho mastičkáře, ihned, prosím.“
Shane si udiveně prohlíží své zranění. „Ten drak mě kousnul…“
„Ohavní draci,“ zachvěje se Twyla. „Nesnáším ty příšery. Nebolí tě to, Shane?“ zajímá se.
„Ne,“ odvětí ten a zní to notně užasle. Pak prudce zdvihne zrak a ohlédne se ke dveřím. A vyskočí na nohy vteřinu předtím, než lékař může vůbec otevřít dveře. „Ne! Nepotřebuji ošetřit! Uzdravím se sám! Je to jen škrábnutí! Doopravdy!“
Zamrkám. „Co blázníš, Shane?“
Shane zběsile ustoupí, div nezakopne. „Tenhle aytar na mě sahat nebude! Co tu vlastně dělá?!“ dožaduje se, zatímco do pokoje vejde pan Hethal, stařičký mužíček s dlouhým bílým vousem a s brašnou lékařského náčiní pod paží, a s laskavým úsměvem se na Shanea zahledí.
„Poslal mi ho sem Vládce Orleeth, když jsem byla po porodu dvojčat nemocná,“ odpoví mu Twyla. Shane toho starce nedůvěřivě pozoruje. „Zachránil mi život a já jsem mu za to vděčná. Od té doby jej zde hostíme. Je v tom nějaký problém?“
„Nevěřím vám, pane,“ procedí Shane. „Vždycky, když se něco semele, jste u toho vy.“
„Shoda náhod, hochu,“ pousměje se Hethal.
Shane se otočí zase na mě a Twylu. „Pan Hethal je totiž naším rodinným felčarem. Má matka jej musela poslat k Orleethovi už před lety, neboť se o mě staral, když mne tehdy bývalá Vládkyně Anna pokousala a já málem zemřel. Ošetřoval mě dokonce i nedávno, když jsem po Hillyině smrti skoro… když jsem se chtěl… to je jedno. Téměř vždycky je po ruce, když jsem zraněný. Má matka ho nepochybně posílá na místa, na kterých se objevím, pouze proto, aby mi mohl pomoct. Proč jenom mně?! Proč jste nebyl v Synotu a nepomohl Hilly?!“
„Jsi paranoidní, chlapče,“ zasměje se Hethal, donutí jej si sednout a pustí se do čištění jeho poraněné paže. Shane tiše vzdychne a nechá ho, aby dělal, jak umí.
„Nejsem paranoidní. Matka se o mě stará i přesto, že já o její pomoc nestojím. Nenávidím ji za to. Nejspíš mi tím chce něco vynahradit. Pche. Jsou věci, které se neodpouští,“ bručí nespokojeně. Střelí pohledem po Hethalovi, který mu obvazuje paži, a zase skočí oči k nám. „Nu, Awai, pojď sem,“ vyzve maličkého, který si zatím hrál stranou na zemi s kostičkami. „Mám pro tebe ten dáreček, chceš?“
„Ano! Ano! Prosím,“ ožije chlapeček.
„Zasloužíš si ho? Byl jsi hodný?“ mrkne na něj Shane a zaloví volnou rukou ve svém kabátci, který si odložil na židli. Awai jej mezitím dychtivě ujišťuje o tom, jak moc hodný je, jak se pilně učí, jak moc pomáhá mamince, že vůbec neodmlouvá a kdesi cosi, a já se musím chtíc nechtíc zazubit, jelikož náš nejstarší mazlíček samozřejmě lže, jako když tiskne, kdežto Twyla po Shaneovi šlehne zamračeným pohledem.
„Ale ne, to ne, Shane, ne další úžasný dárek! Nejsem si jistá, zda je to jako obvykle dobrý nápad,“ prohlásí nevrle. „Prak jsem mu ještě nedala vůbec, přijde mi příliš nebezpečný pro tříletého chlapečka, a s tím hrozným dřevěným mečem, cos dal Awaiovi posledně, si už několikrát málem vypíchl oko. A to nemluvím o tom, že s touhle svou nejoblíbenější hračkou dokáže celou noc vytrvale mlátit do zdi, do nábytku, a když je v dobrém rozpoložení, tak i do svých mladších sourozenců!“
„Žádný strach, krásná maminko,“ uklidní ji Shane suverénně. „Mám pro něj mnohem lepší dárek. Dřevěný mečík je v porovnání s ním naprosto ničím. Awai, hochu, tohle jsem ti nechal udělat speciálně u předního Vládcova zbrojíře. Ani nechtěj vědět, kolik si za to účtoval – ovšem zase si můžeme být jistí, že je to kvalitní práce,“ dodá důrazně a než mu v tom Twyla stihne zabránit, podá rozzářenému Awaiovi do nastavených dlaní malou kuši.
Zalapám po dechu. „To přece není hračka pro dítě!“
„V klidu, je to opravdu jenom maketa,“ ubezpečí mě Shane ve chvíli, kdy Awai svou kuši obratně nabije a zacílí na nejbližší snadno rozbitelný předmět. Rychle se tedy radši postavím mezi něj a oblíbenou Twylinu vázu, dárek od Dateenské královny Kyry. „Daleko to nedostřelí. Ani to nemá moc velkou sílu –“ Hethal na gáze na jeho ruce udělá uzel a Shane mimoděk usykne bolestí. „Ach. Už je to hotové? Děkuji vám, pane Hethale.“
„Máš zač děkovat. Tvá regenerace nefunguje,“ podotkne stařec.
Shane se zarazí. „Prosím…?“ vydechne.
„Jak je to dlouho, co tě ten drak kousl?“ optá se Hethal zvědavě.
„Půlden, víc ne,“ pokrčí Shane rameny.
„Už dávno jsi měl být uzdravený, hochu,“ oznámí mu Hethal. „Kam se poděla tvá Moc?“
Shane se kousne do rtu. „To s vámi nehodlám řešit, to je jen moje věc.“
„Jak myslíš,“ nehádá se s ním Hethal, posbírá obvazy a vstane. „Jenom bych tě chtěl –“
„Vy možná, já ne. Děkuji vám za ošetření, ale teď bych byl opravdu rád o samotě se svými přáteli,“ sykne zlostně a vypakuje toho ubohého dobráka za dveře dříve, než mu to mohu rozmluvit. Zamyšleně se na něj zadívám, kdežto on si jenom prohrábne vlasy rukou, zhluboka se nadechne, vydechne a zase nasadí široký a pokud možno bezstarostný úsměv. Vím, že je to od něj jenom póza. Celá ta jeho rozvernost je pouze postojem.
Pousměji se. „Měl bys pít více vína. Ztratil jsi něco málo krve, potřebuješ doplnit tekutiny.“
„Jistě, když tys přišel o oči, pils víno takřka pořád,“ dodá se smíchem Shane mou typickou větu a přetáhne si přes ošetřenou paži krví prosáklý rukáv. Pak se skutečně vína napije, a chvíli mlčky pozoruje hrajícího si Awaie, který pobíhá po místnosti a zkouší střílet po nejbližších hračkách. „Ale ta kuše je krásná, ne? Na to, aby se s ní Awai naučil mířit, to vystačí dokonale. A myslím, že je na čase, aby se už začal učit bojovat. A naučit se střílet je také důležité.“
Twyla nesouhlasně zavrtí hlavou. „Ne, to bych neřekla. Nechci z něj žádného Lovce.“
„Tenhle kluk je ale úžasnej. A má v sobě Moc, to cítím,“ protestuje Shane. „Je to opravdu fascinující, vždyť ani ty, Twylo, ani ty, Jine, nejste mágové a Moc umíte užít pouze v rámci vašich výcviků, a přesto má Awai skutečný potenciál stát se mágem. A navíc dobrým mágem. Myslím, že bys měla alespoň zvážit –“
Twyle, která právě uložila Dariena do postýlky, vzplály oči. „Nikdy bych nedovolila, aby byl jakkoliv cvičen!“ vyhrkla pobouřeně. „Nikdy bych nedovolila, aby ho potkal stejný osud jako Dariena nebo mého bratra Awaie! Odmítám přihlížet tomu, jak se z něj stává jenom tupý nástroj na zabíjení, který navíc skončí ve škarpě při své první misi!“ rozezlí se a hodlá udeřit Shanea do ramene, Shane ale její ruku zachytí těsně předtím, než jej může byť jen dotknout. Twyla se mu zlostně vytrhne. „Nikdy nedopustím, aby mí synové tohle podstoupili!“
Olíznu si rty. „Twylo, ne, že bych chtěl souhlasit se Shaneem, nejsem blázen, ale… možná má pravdu. Awai je vskutku schopen používat Moc. Neříkám, že hned, spíše až trochu povyroste, nicméně měl by se s ní skutečně naučit zacházet, stejně jako se naučit základním bojovým technikám a –“
„O svém synovi budu rozhodovat sama!“ odsekne Twyla.
Zamračím se. Tohle říkat fakticky nemusela. „Promiň, lásko, že mám rád tvého syna a záleží mi na jeho budoucnosti!“
„Mně na ní záleží právě taky,“ procedí Twyla temně. „A proto z něj nechci vychovávat ani mága, ani Lovce. Ani… ani nějakého žoldáka!“ rozezlí se. Nesouhlasně se od ní odvrátím a přestanu odbývat Jinu, která se mi sápe po vlasech. Ta malá příšerka se okamžitě pustí do žužlání pramínků mých vlasů. Twyla si povzdechne. „A když už jsme u těch žoldáků, Shane…,“ změní téma. „Je pravda, že Tinetophe teď dělá nájemného vraha?“
Shane přikývne. „Co vím, tak ano. Mluvil jsem s ní asi před rokem. Tedy, aytarským rokem. Bylo to krátce předtím, než jsem se oženil. Byla sice stejně krásná, ale taky velmi jiná, docela jiná než jakou jsem si jí pamatoval. Nikdy bych neřekl, že ji mohla její Moc tolik pohltit… a změnit. Tedy, po psychické stránce. Po fyzické snad ani nezestárla. Ani o den, což je velmi divné, vždyť je to Meni. Už by měla být docela stará. Nedávno jsem o ní ovšem zase slyšel. Vypěstovala si jakožto zabiják docela slušnou pověst. Prý má poměrně vysoký ceny, ale zaručeně dostane každýho.“
„Zajímavé,“ ušklíbnu se. „Ale nemůžu říct, že by mne to až tak překvapovalo.“
Twyla zkontroluje spícího Dariena a pak se posadí vedle Shanea. „A co Richard?“
Shane skousne rty. „Ten je ztracený. Už se sem nikdy nevrátí.“
Zaváhám. „Jseš si tím nějak jistý.“
„Jsem si jistý,“ odvětí Shane chladně. „Mrzí mě to, nicméně je to tak. Nemůže se sem jakkoliv dostat. Omylem zničil i tu poslední možnost. Trochu i mou vinou, ale… to je jedno. Já pořád ještě doufám. Když se nemůže on, musím se dostat já k němu. Nějak to jít přece musí. A já jsem povinen na to prostě přijít.“
„Takže jsi to ještě nevzdal?“ otážu se tiše.
Shane zavrtí hlavou. „Ne. Ale jsem už blízko, to vím. Dokážu se v Ruchardově světě objevit, ale ne fyzicky. Spíš je to jen taková projekce, něco podobného, jak občas dělají Ochránci, nebo jak to dělával Vládce Orleeth. Také on mi poradil, abych to zkoušel takhle. Myslím si ale, že je to krok špatným směrem. Proč by nemělo jít o to samé přemístění jako tady v Zemi? Musím zjistit, jak na to. Jenže zatím je to o ničem. Já pořád zůstávám tady, zatímco chudák Ruchard trčí v tom svém divném světě. On mě potřebuje, Jine. Vím to. Musím ho zachránit, i když… i když si nás nepamatuje. Nezachránil jsem ho před lety, tak se mi to musí povést aspoň teď. Ovšem je to hrozně vysilující…“
„Proto by sis měl odpočinout,“ míní Twyla.
Shane mávne rukou. „Prosím tě. Spánek jen zdržuje.“
„Shane, ty nejsi normální. Takhle uvažovat je přece absurdní,“ upozorním ho. Shane se na mne jenom zvesela zašklebí a zjevně nebere má slova vážně. „Spát se musí,“ trvám proto na svém. „Jako bys to nevěděl. Jestli nebudeš spát, za chvíli zase odpadneš.“
„Nepřeháněj. Neomdlel jsem už docela dlouho,“ namítne Shane chabě.
„Vždycky, když sem přijedeš, tak omdlíš,“ přidá se i Twyla. „Na každé návštěvě.“
Shane se lehce začervená, takže na okamžik má téměř zdravou barvu. „To není pravda!“
Usměju se. „Ne? Minule jsi omdlel při večeři.“
„Nic ve zlým, ale vaši kuchaři vaří hrozně,“ odvětí Shane ostře. „To radši omdlím než abych to jedl.“
„A předtím jsi sebou seknul v zahradách,“ vypočítává Twyla.
„Neseknul jsem sebou,“ zavrčí Shane. Na jeho hlase je poznat, že začíná být naštvaný. „Jenom jsem si nečekaně uprostřed chůze lehl na zem a usnul. Na tom přece nic není.“
Zazubím se. „Jako předtím, když jsi tak náhle a nečekaně usnul v té koupelně?“
„Kde kdo přece spí ve vaně a nikomu na tom nepřijde nic divného,“ odsekne Shane.
„Jo, ale předtím si obvykle tu vanu napustí vodou. Navíc, tys ani nespadl do ní,“ oponuji mu pobaveně. Jeho argumenty jsou vlastně docela vtipné.
„Měl jsem smůlu,“ míní Shane rozšafně.
Twyla nakrčí nos. „Smůlu, jako když jsi tehdy ztratil vědomí na hradbách?“
„Neztratil jsem vědomí. Jenom jsem… uklouzl,“ opraví ji Shane obratem.
„Málem ses zabil!“ připomenu mu.
Shane se ošije. „Tak zlé to nebylo. Pouze se mi zatočila hlava. To se v takové výšce stává běžně, a netvrďte mi, že ne.“
„Jistě. Stává se to. Začínám si myslet, že jsou ty tvé stavy snad způsobené naším sídlem,“ prohlásím dotčeně.
Shane se mnou souhlasí. „Ano. Určitě. To proto, že tu máte tak příjemně krásné rodinné prostředí. Nejsem na to zvyklej.“
Twyla si povzdechne a pohladí Shanea po rameni. Ten její ruku rychle setřese a vstane, aby od ní byl co nejdále. „Shane, nejsi… nejsi nemocný? Můžeš nám to přece říct. Vždyť se ti můžeme pokusit nějak pomoct. Zavoláme zase pana Hethala, aby se na tebe podíval a pořádně tě prohlédl. Jistě si bude vědět rady.“ Shane se zachmuří a příkře ji ujistí, že je v pořádku. „O tom silně pochybuju, Shane. Normální zdravé bytosti neomdlívají tak často jako ty. Vlastně neomdlívají vůbec. Myslím, že bys měl vypustit. Aspoň na čas. Tvá matka tě přece pořád zve do Mai. Jeď tam. Mohl by sis u ní odpočinout, u moře, v klidu, na sluníčku…“
„Má matka. Má matka…“ opakuje po ní Shane hořce. „Nechci ji vidět ani za sto let.“
„Silná slova,“ konstatuju polohlasem.
„Ty se mi divíš, Jine? Po tom, co mi udělala? Co udělala nám všem?“ rozmáchne se.
„Je to už tolik let –“ protestuji.
„Pro tebe, beine! Pro mě jsou to jenom tři roky a stejně jí to odmítám odpustit!“ vykřikne. Zachmuřím se a mlčím. Shane zaváhá. „Promiň, Jine. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Jenom… moc se o mě staráš. Já to oceňuju, jsem rád, že někomu na mě záleží, ale… víš, co mám na mysli… nemusíš mi dělat staršího bratra. Fakt. Umím se o sebe postarat. Jsem už docela dlouho naprosto soběstačnej.“
„O tom v tom tvém posledním aytarském půlroce docela silně pochybuji,“ oznámím mu.
Shane nakrčí nos. „Dobře, uznávám, že nejsem ve formě tak, jak jsem býval. Ale to je kvůli tomu, že nepoužívám Moc a snažím se žít… no, jako normální bytost. Nikdy předtím jsem netušil, že je to tak vyčerpávající,“ dodá, vrátí se ke stolu a znovu si přihne vína.
Twyla si ode mne vezme zívající Jinu a odnese ji do postýlky k podřimujícímu Darienovi. Letmo pocuchá Awaie, který právě svou novou kuší zručně zastřelil Jininu hadrovou panenku, ve vlasech. Pak se posadí ke mně ke stolu a pokyne služce, aby jí také posloužila vínem. „Ale ty jsi přece stvořením Moci, Shane. Jako každý mág. Moc se v tobě hromadí. Když nekouzlíš, co s ní děláš?“ zeptá se ho přímo.
Shane se kousne do rtu. „Já… já vím, že abych se dostal k Ruchardovi, potřebuji na to opravdu velké množství Moci. Takže… takže si ji skladuju. Vlastně to dělám už docela dlouho a mám jí docela dost, takže si myslím, že je na čase ji využít. Už ji nemůžu pořád shromažďovat, potřebuju nějakou u sebe. Nejspíš proto jsem pořád tak vysílený. Moc používám vlastně jenom k přesunům. A když ji zrovna necpu do všech magických předmětů kolem sebe, přesně jak jsi říkala, hromadí se ve mně, a já to nezvládám… Nevím proč, ale… je to neskutečně ubíjející. Nevím si s tím rady.“
„Shane…“ povzdechnu si. „Třeba to kouzlo ani zvládnout nejde.“
Shane po mně střelí pohledem a pak zrak zase rychle stočí stranou. „To si myslím taky, Jine. Nejsem tak silný. Nejsem na to připravený. Je to příliš mnoho Moci. A i když jí mám už ulito hodně, nezvládnu to. Ať už se mi ho povede provést či ne, já zkrátka najednou neunesu tolik magie. Myslím, že z toho zemřu. Vybouchnu…“ Lehce se mu zachvějí rty, ale on jen potřese hlavou a opět nasadí lehkovážný úsměv. „Pak by se ale měly všechny bytosti v okruhu několika metrů krýt. Mé kousky se rozletí docela všude,“ zasměje se.
Olíznu si rty. „Shane, nebuď blázen. Bez Richarda se obejdeme. Copak vážně chceš obětovat svůj život jenom kvůli němu?“
Shane nezaváhá ani okamžik. „Ano.“
„Shane, on do našeho světa nepatří,“ souhlasí se mnou Twyla. „A my ho nepotřebujeme.“
Shane po ní střelí zlostným pohledem. „Ale on potřebuje mě!“
„Jak to můžeš vědět?!“ dožaduji se.
Shane trhne rameny. „Vím to. Od doby, co mi Ruchard zachránil život, jsem… jsem s ním ve spojení. Je to hrozně zvláštní, nevím, jak bych to popsal nebo nazval, ale… vnímám ho, celého toho človíčka, cítím, kdy má radost, cítím, když je smutný, cítím všechny jeho pocity a nálady. A věřte mi, není zrovna nejšťastnější. Prostě mě potřebuje.“
„Shane –“ namítnu.
„Jine, zatraceně. Copak ani ty mi nerozumíš? Už nemám pro co žít. Aspoň mám pro co zemřít,“ prohlásí Shane rázně.
Zadumaně si ho prohlížím. Těžko uvěřit, že Hilly skutečně miloval. Co vím, aytarové jsou schopni milovat pouze jednou jedinkrát v životě. Jakmile se zamilují, nemohou už nikdy vzplanout tímto citem k žádné jiné bytosti, a to ani když jejich vyvolený city neopětuje nebo třeba zemře. My, beinové, tohle řešit nemůžeme. Naše životy jsou příliš krátké. Annu jsem však i přesto miloval mnohem déle a mnohem intenzivněji než jak bych jakožto bein měl. A to ačkoli ona ke mně nikdy nic podobného necítila. Miloval jsem ji, i po tom všem, co udělala… ovšem dokud se v mém životě neobjevila Twyla.
Ani nevím, jak k tomu mezi mnou a Twylou došlo. Dokud to byla „jenom“ Awaiova mladší sestra, nikdy jsem nad ní nepřemýšlel jako nad ženou. Možná to zní divně, ale je to tak. Doslechl jsem se samozřejmě, že ji Vládkyně zajala, ale protože jsem jí neměl jak pomoct, nijak jsem se tím nezabýval. Potkal jsem se s ní vlastně až později v Cheinowě, když jsem s Ephemerem jel k Válečné hoře. Tam se toho sice také stalo hodně, ale pořád pro mě vlastně nic neznamenala. Přesto jsem měl pocit, že se o ni musím postarat. Není divu; bylo jí necelých patnáct, neměla se kam vrátit, neměla kam jít, byla sama, těhotná a nešťastná, a Ephemerova krev jí na rukou ještě zcela nezaschla. V Synotu jsme poté potkali Wynewer. Ta zničila ten podivný kámen, který zajišťoval životní jiskru všem Nemrtvým, a jakmile jsme se doslechli, že je i Anna mrtvá, neměl jsem už ani já nic na práci. Bylo dokonáno a byli jsme oba velmi bezradní a velmi smutní. Tak nějak jsme na sebe v tom všem zmatku zbyli.
Nejspíš proto jsem Twyle nabídnul, aby šla bydlet do mého hradu v mé krásné, bílé Galatee. Musel jsem ji samozřejmě celou opravit a leccos zcela obnovit, neboť po vpádu Anina vojska to tam vypadalo hrozně, ale byl to můj domov a Twyla měla alespoň kde přebývat. Dlouho truchlila pro bratra Awaie i Dariena, otce jejího dítěte. Několikrát se dokonce pokusila o sebevraždu, ale naštěstí jsem vždy byl poblíž a zabránil jí takovou neskutečnou hloupost dokončit. Naposledy se pak snažila zabít po porodu Awaie. Tehdy jsem ji zachránil opravdu za pět minut dvanáct… a pak… měl jsem zlost, ale najednou jsem ji políbil… a ona políbila mě… a já si uvědomil, že už dávno k ní necítím tu téměř bratrskou lásku jako doposud.
Ohlédnu se na Awaie. Je děsivě podobný Darienovi, ty modré vlasy, ty modré oči, ten výraz, který vždycky nasadí, je-li nespokojený… ale povahou je celý po Twyle. Je stejně zbrklý a divoký jako jeho maminka. Dvojčátka jsou už moje. Jsou to vskutku rozkošná stvoření, ale zneklidňuje mě, že malý Awai, poloviční santorie, bude růst mnohem pomaleji než jeho sourozenci a stárnout mnohem pomaleji než jeho rodiče. Dvojčátka budou brzy starší než on. Beinové a santorie, to je příliš citelný rozdíl. Možná by bylo opravdu lepší Awaie časem svěřit do péče Shaneovi. Pravda, Shane je sice sotva dospělý a pořád ještě velmi nezodpovědný, ale přesto mu důvěřuji. On by se o chlapce dokázal postarat…
„Jine, pochop mě, prosím,“ přeruší tok mých myšlenek Shane. „Nevidím jinou možnost. Být Patronem dlouho nedokážu. Mám pocit, že mě všichni ti tvorové, kteří neustále požadují mou pomoc, tak nějak… vysávají. Jako arachnidi své oběti… A co já vím, třeba to kouzlo přežiju. A třeba se mi v Ruchardově světě zalíbí.“
„Shane, měl bys to ještě zvážit,“ míním.
„Ne,“ skočí mi Shane do řeči. „Nic si rozmýšlet nehodlám. Musím to aspoň zkusit.“
Twyla nakrčí nosánek. „Chováš se jako pitomec,“ oznámí mu stručně.
„Možná,“ odsekne Shane. „Ale pořád jsem jediný, kdo se snaží!“ Odmlčí se. „Vlastně, jsem si jistý, že Ruchard bude rád, až mu všechno připomenu.“
„Odvádíš řeč,“ zamumlám.
„Bude se divit, co všechno se za jeho nepřítomnosti v Zemi stalo,“ pokračuje Shane, jako kdyby si mé vsuvky nevšimnul. Vím moc dobře, že ji nepřeslechl, ale nechce se mu k ní vyjadřovat. „I mně samotnému to zní naprosto fantasticky. Orleeth dokázal, že všechna panství v podstatě spolupracují, a to hlavně proto, že od dob, co se stal princ Daroth králem Wellaru a vzal si za ženu svou nevlastní matku, nastalo mezi jeho zemí a Dateenem královny Kyry po mnoha letech konečně příměří. Orleeth by na sebe měl být hrdý. Povedlo se mu po spoustě a spoustě let konečně nastolit mír. Nikdy bych nevěřil, že taková situace může kdy v Zemi nastat. Je to hrozně… nezvyklé.“
Twyla svraští obočí. „Ano, v Zemi je sice klid, ale za jakou cenu? Vždyť kolik dal Vládce popravit bytostí, jen aby měl ve své Zemi ticho a nehrozila další válka?! Myslím, že takto získaný mír nám dlouho nevydrží. Brzy zase začnou vypukávat drobné rozbroje mezi panstvími,“ věští temně. „A zase proti sobě budou válčit. Aby ne, už nyní se plánují spojení různých panství. Dokonce i nám bylo nabízeno zasnoubit našeho Awaie s Gwendyn, dcerou královny Ghanne ze Zante, pouze z politických důvodů! Je to hnusné.“
Shane se zasměje. „Je to vtipné. Odmítli jste?“
„Samozřejmě že jsme odmítli,“ odsekne Twyla. „Přece nepřislíbím svého synka tak ohavnému a vypočítavému panství!“
„Měli jste souhlasit. Neřekl bych, že se tím Země rozpadne na malá spojenectví, ale spíše se tím více utuží,“ míní Shane až nečekaně rozvážně. Přikývnu, souhlasím s ním. Navíc, zasnoubení nikdy nemusí být nezlomné. A pokud by Awai v dospělosti s Gwendyn nevycházel, mohl by přece svatbu zrušit. Královna Ghanne je sympatická mladá dáma, s ní se domluvit půjde. A podle drbů z kuloárů je jejím manželem bývalý Lovec a hlavně bývalý trestanec, takže pochopení by mít měla rozhodně… nicméně Twyla o tom nechce ani slyšet. Je velmi tvrdohlavá – ostatně, na Awaiovi je to vidět také. „Současný stav v Zemi je prostě… já nevím… zvláštní. Ale je to klid zbraní. Je to mír. Už proto musím něco dělat, přátelé. Já v tomhle žít neumím. Potřebuju nějakou akci. Klidně i sebevražednou.“
Nesouhlasně zavrtím hlavou. „Neblázni.“
„Udělám to, ať už se vám to líbí nebo ne,“ odvětí Shane odměřeně. „Navíc, neříkám vám to proto, že čekám na váš souhlas. Jenom nechci, abyste se pak divili.“
„Pak? Tím myslíš pak, až budeš mrtvý?“ odhadnu zamračeně.
„Třeba,“ sykne Shane a uchopí probíhajícího Awaie do náruče. „Tak co? Jakej je dárek?“
Awai se zazubí. „Úžasný, strejdo Shane!“
„A jakej je strejda?“ zajímá se Shane.
„Ještě úžasnější!“ nezklame jej Awai a obejme Shanea kolem krku.
Shane na mě vrhne vítězný kukuč: „Vidíš? Jsem úžasnej.“
Povzdechnu si. „Jak jinak.“ Některé bytosti se v něčem prostě nezmění.
„A dal bych si koupel,“ dodá Shane a postaví chlapečka zase na zem. „A aspoň litr horké medoviny, protože když už jsem tady, střízlivý jít dnes na kutě nehodlám. A myslím, že ani vy byste neměli. Víte, Jine, Twylo, přátelé,“ začne nejistě a nepředvídaně formálně. „Měl bych vám nejspíš něco říct, než…“
„Než co?“ nechápe Twyla.
Na nádvoří se ozve dusot koně. Překvapeně se ohlédnu a vykouknu z okna. Je to posel od Orleetha, poznám ho podle barev. Nečekáme žádného posla… ale je jasné, že z toho budou vyplývat nepochybně jenom nějaké nepříjemnosti a komplikace. Střelím pohledem po Shaneovi, a jakmile vidím jeho výraz, najednou mám hroznou zlost, neboť pochopím, o co tady vlastně jde. „Tak proto jsi za námi přijel, že je to tak? Ne kvůli nám, ale kvůli tomuhle, ať už to znamená cokoliv. Tys o tom věděl, že ano?!“
„Věděl,“ přitaká tiše Shane. „Ale opravdu jsem byl původně na Temném území kvůli drakovi, a sem jsem dorazil až –“
„Až poté, cos to vycítil,“ tipnu si. Shane nevesele přikývne. „Samozřejmě. Proto sis ani nevšiml svého zranění, jak jsi pospíchal. Proto jsi nechtěl ani omylem nahlédnout do budoucnosti mých dětí, neboť bys pak mohl třeba chtít něco změnit. Proto chceš teď utéct do Richardova světa, že ano…?“
Shane prudce vzhlédne. „To není pravda! Nikam neutíkám!“
Twyla si povzdechne. „Co se vlastně děje?“
Shane se kousne do rtu a chvíli mlčí. Slyšíme, jak posel a služebná kráčejí po schodech. „Ať vám to řekne on,“ zamumlá Shane. „Nechci být poslem špatných zpráv zrovna já.“
„Shane?“ oslovím jej.
„Hm?“ nadzvedne ten obočí.
Pousměji se. „Jsem rád, že jsi tady.“

Richard
„Přihraj! Přihraj!“ pokřikuju na Pavla na levým křídle a jakmile mi ten kopne míč, neohroženě s ním vyrazím ku bráně. Naběhl jsem si přímo báječně, lepší postavení jsem si ani nemohl přát, takže šikovně prokličkuju mezi obránci, připravím se k výkopu, už se úplně vidím, jak dávám gól – a náhlá bolest hlavy mne donutí se zastavit a vyjeknout. „Au!“ Přitisknu si ruku na čelo a okamžik dumám nad tím, že požádám o střídání, ale vzápětí jsem sražen na zem protihráčem a mé dilema je vyřešeno raz dva.
„To byl faul! To byl jasnej faul!“ zařve Pavel na rozhodčího, zatímco já se škrábu na nohy. „Viděli jste to všichni, ne?! To bylo tak na červenou kartu!“
„Cože?! Jakej faul?! Motal se mi tam! Normálně se zastavil přímo přede mnou, nestihl jsem to ubrzdit tak rychle!“ protestuje můj soupeř a já se belhám na lavičku jako zasloužilej válečnej veterán. „Tohle žádnej faul nebyl! Fakt ne! Prej červená karta! Leda kulový!“ Musím se tomu pousmát. Dělají, jako kdyby šlo o nějaký skutečný zápas, na kterém záleží.
Vlastně je div, že jsem po tý nehodě vůbec schopnej fotbal hrát. Že jsem schopnej vůbec chodit, běhat a tak dále. Jsou to sice už tři roky, ale stejně si někdy říkám, že jsem měl ohromný štěstí. Vlastně mi to říkali i doktoři. Nejprve to vypadalo, že už nikdy nebudu mobilní, potom jsem zjistil, že jsem schopnej hýbat prsty, operace se zdařila, a já měl pak definitivní jistotu, že nebudu mrzák. Jenom ta rekonvalescence byla náročná. Nejspíš proto jsem se vrátil k piku. Neskutečně mě to nakopává. Pouze s lajnou dokážu odehrát celej zápas, pouze s lajnou dokážu několik hodin doma cvičit. Nechápu, jak jsem bez toho nádherně bílýho peří mohl v tý nemocnici přežít tak dlouho.
Fakt ovšem je, že si z pobytu ve špitále nepamatuju vůbec nic, vše znám jenom a pouze z doslechu. Po nehodě jsem byl dost dlouho v kómatu či co, a po tý operaci jsem se prý taky docela dlouho odmítal probudit, tak je to nejspíš způsobený tím. Taky jsem se údajně v nemocnici pokusil i o sebevraždu. Shlédnu na své zápěstí. Na jedné ruce mám jizvu jakoby od zubů, jako kdyby se mi někdo pokusil prokousnout paži, což je ale samozřejmě nesmysl, a na druhé jasně patrnou tenkou jizvu od žiletky. Pokusil jsem si podřezat žíly. Nechápu to. Proč bych něco takovýho dělal? Měl jsem absťák? Mám takový tušení, že se mi zdály nějaký dost divoký sny, měl jsem možná přímo halucinace, protože občas mám… no, jak bych to řekl, takový záseky. Jako třeba teď. Vybaví se mi třeba nějaká nesmyslná situace, kterou jsem nikdy neprožil, nebo nějaký jméno, který neznám, a který navíc zní jako vymyšlený. Sny. Je to divný, taky proto, že teď se mi nezdá vůbec nic. Vlastně ani nespím. Nevím, zda je to tím pervitinem, kterej do sebe rvu horem dolem, ale nejsem téměř schopnej usnout. A když už, tak jenom na chvíli a beztak mne žádné sny nečekají.
Zatraceně. Potřebuju spát… Ačkoliv, pořád je lepší nespat než mít tyhle záhadný přeludy. Dřív jsem je míval jen občas, ale v posledním půlroce se to fakt zhoršilo.
Přejedu si rukou po očích. Teď se mi vybavil fakt divnej útržek čehosi, co nedokážu nikam zařadit. Byla tam Anna, má sestra, která před lety zemřela, ale tady vypadala docela jinak, tak nějak… živěji. A starší, než jakou si ji vybavuju – tedy, předtím, než měla tu autonehodu, po který si tři roky hrála na Šípkovou Růženku a pak si prostě jen tak umřela. V tomhle zkratu byla Anna nádherná, dospělá, a trochu děsivá – no, to asi bylo tím, že měla obličej upatlaný od krve. Cítil jsem obrovskou bolest a hroznou zlost, a měl jsem skoro pocit, že je ta krev na její tváři moje… huh, ale fakt netuším, co to znamená. Je to hloupost.
Podobná hloupost jako to jméno. Shane. Nemám ponětí, komu patří, žádnýho Shanea samozřejmě neznám. Ale nedávno jsem se probudil a volal jsem ho. Je to až směšný, vzbudil mne můj vlastní hlas, který se dožadoval někoho, kdo vůbec není můj známý. Nicméně je fakt, že od té doby nad ním musím pořád přemýšlet. Shane. Kdo to sakra je a co s ním mám zrovna já společnýho? Je vůbec někdo takový? Chci říct, tohle jméno samozřejmě existuje, to vím, ale kde bych k němu přišel já?
Asi bych měl zajít k nějakýmu psychiatrovi. Nebo přestat sjíždět ten cukr – ačkoliv ještě nikdy jsem neslyšel o tom, že by perník způsoboval takovýhle halušky. Nejspíš bych měl přejít k něčemu silnějšímu. Abych mohl normálně spát a byl odolnější těmhle podivnejm vizím, protože jestli se to brzy nezlepší, asi si vrazím pistoli do pusy a stisknu spoušť.
„A-ah!“ vykřiknu. Ta myšlenka mi naskočila na mysl tak náhle a tak nenadále, jako by snad ani nebyla moje. A nečekaně zabolela.
„Richarde? Co tu blbneš? Dobrý?“ ozve se za mnou. Pavel.
„Jo, v pohodě,“ ujistím ho a vstanu. „Vyhráli jsme?“
Pavel se ušklíbne. „Je poločas, vole. Jseš nějak mimo.“
Trhnu hlavou. „Nejspíš.“ Pavel na mne vrhne pátravý pohled. „Jsem v pohodě,“ zopakuju a doufám, že to zní dostatečně pevně a klidně. Já sám si tím tak jistej nejsem. „Jenom mě nějak rozbolela hlava. Asi si dám trochu voraz a v druhým poločase vám to už kazit nebudu.“
Pavel se zasměje. „Prosím tě. Stejně to prohrajeme.“
„To jo, ale já si potřebuju odfrknout,“ upřesním. Proti tomu už Pavel nemá co namítnout. Je můj kámoš už od základky a ví, že když se rozhodnu, nic můj názor nezviklá. Olíznu si rty. „Jo, hele, a co večer? Přijdeš do Modrýho banánu?“
Pavel přikývne. „Si piš, o tom žádná, borče. Dvacet ti je jen jednou.“
Jo. To má pravdu. Dvacet let je mi jenom jednou. Letos maturuju. Vzhledem k mý nehodě se mý studium poměrně protáhlo. Pak bych možná mohl zkusit nějakou vejšku. Proč ne, že. Když ne nic, aspoň pro tu srandu do toho půjdu. Navíc si myslím, že to ode mě mamka tak trochu i očekává. Pravda, u nás v rodině vždycky byla studijním typem spíš Anna, ale Anna už není, musím po ní převzít štafetu. Mamka to nemá lehký. O jedno dítě přišla, to druhý jí krade peníze z kabelky, aby mělo na fet. Chci jí udělat radost, aspoň v tomhle. Kromě toho jde i o mou budoucnost, ne?
„Přijde tam i Adéla?“ zajímá se Pavel, když už je napůl cesty do šatny.
„Jo, říkala, že jo,“ potvrdím. Adéla je už druhým rokem moje oficiální přítelkyně. Zdravotní sestra, kterou jsem údajně poznal v nemocnici – což je mimochodem další věc, kterou si vůbec nepamatuju. Nějakou dobu jsme si pak psali SMSky a pak jsme to dali dohromady. Je nádherná, zábavná, inteligentní, a dokonce i matka si ji oblíbila. Měl bych být vlastně vděčnej, že to všechno takhle dopadlo.
Tak proč mám, zatraceně, pořád pocit, že je něco špatně, že tenhle život, kterej žiju, tak nějak… nežiju? Že nejsem tam, kde bych měl být, tam, kde mě někdo opravdu potřebuje, tam, kde jsem byl opravdu šťastný, protože tam byla ta nádherná blond holka s podivnýma ušima, na kterou musím neustále myslet, přestože jsem ji nikdy nepotkal.
Ale existuje vůbec takový místo…?
Dotknu se prsty jizvy na svém krku. Zřejmě jsem k ní přišel při té nehodě, ale vypadá naprosto prďácky, jako… jako od drápů. Snažím se sám sobě namlouvat, že mě poranilo jenom to auto, třeba jeho přední sklo, co já vím, ale něco mi říká, že to tak nebylo, že je za tím něco víc, něco, na co nemůžu přijít, něco, co je přede mnou skryto.
Takže jo. Myslím si, že to místo existuje.
Jen si musím vzpomenout.

.
..