Kapitola první

Aby bylo jasno, já jsem do Země Beze Jména nechtěla. Kdybych to tehdy mohla vrátit, raději bych si hověla doma za svým počítačem, pařila hry, balila toho děsně pěknýho kluka ze čtvrťáku a chodila do školy, jako každá obyčejná holka. Poté, co všechno jsem zažila tady, bych za normální život dala cokoliv. Klidně bych prodala svou dýku z eironu, klidně bych obětovala své přátelství s tou podivínskou mluvící hlavou, klidně bych opustila své… no, nové známé, nové lásky. Jen kdybych se mohla na pár chvilek vrátit zpět.
Vlastně jsem i docela normální holka. Nebo snad mám říct – byla jsem i docela normální holka? Anna Kamenická, nedávno jsem oslavila sedmnáct let, studovala jsem zdravku, a nebýt mého poťouchlého mladšího bratra, co mi neustále kazil radost ze života svými přihlouplými, i když někdy vcelku trefnými poznámkami (za které jsem ho celkem pravidelně s láskou fackovala), byla bych vlastně celkem šťastná. Samozřejmě to jsem si tehdy vůbec neuvědomovala, ale proč si to nepřiznat: člověk nikdy neví, co všechno má, dokud o to nepřijde. Lidé jsou hrozně nespokojená rasa, to jsem pochopila už dávno.
A já byla taky taková.
Než jsem se ocitla tady.
Vlastně bych měla být na Vládce naštvaná. Zničil mi život. Ale… já nejsem, protože teď je můj život úžasně jiný. Jen mi to je všechno tak nějak líto. Někdy, když je mi smutno a když se mi stýká, dívám se do kouzelného zrcadla a pozoruji, co dělá mamka a bráška. Jak normálně žijí, a beze mě. Vždycky žasnu, jak rychle si zvykli na to, že nejsem s nimi…, jenže pak si uvědomím, že stejně tak rychle jsem si zvykla na tenhle jiný život i já. Tady v Zemi vím, že jsem něco dokázala, že mé jméno žene aytary i beiny do boje, za mne chtějí získat zpátky svou svobodu, za mě, kvůli mně! Je to… zvláštní, je to děsivé, je to… dechberoucí.
Pamatuji si, jak jsem kdysi dávno měla hroznou krizi, všechno se mi sypalo pod rukama… a Vládce, ano, velký Vládce celé Země se na mě tak nějak smutně usmál, jednu mou ruku vzal do své, jemně se tou druhou dotkl mé brady, aby mi zdvihl hlavu a mohl se mi hluboko zadívat do očí. „Vy jste ta nejdůležitější bytost v Zemi,“ řekl mi. Každý jiný obyvatel Země by za takhle intimní dotek Vládce platil životem. Jen já ne. Protože najednou, bylo to jako blesk z čistého nebe, jsem si uvědomila, že se už nejspíš nikdy, nikdy nevrátím.

To bylo tak. Nic netušíc jsem se jako by učila se na druhý den do školy. Samozřejmě jsem patologii moc pozornosti nevěnovala, radši jsem si pohrávala s mobilem a těšila se, jak s kamarády za pár hodin vyrazím na chatu a hrozně se tam budu opíjet a skvěle bavit…, když tu se najednou kolem mně udělala tma a já si uvědomila, že už vůbec nejsem doma, ani náhodou. Zděšeně jsem se snažila v té tmě rozkoukat, mhouřila jsem oči a doufala, že se mé oči přizpůsobí temnotě co nejrychleji.
A pak do mne někdo šťouchnul čímsi tupým. Prudce jsem vyskočila na nohy a ustoupila o krok nazad, ale udeřila jsem do hlavy. Vykřikla jsem a uchopila se za zátylek. Jistě, jsem pravděpodobně v jakési malinké chodbě, zřejmě kamenné. A páchne to tu zatuchlinou. Než se naději, strčí mi někdo do tváře lucernu. Konečně něco vidím! Slova, deroucí se mi na jazyk, mi okamžitě v hrdle zaniknou.
„To… to je nějaký… vtip?“ zamumlám nejistě, sotva se mi podaří zformulovat kloudnou větu. Protože pokud ano, tohle se mi rozhodně vtipné nezdá. Ti lidé, kteří mne tu v téhle kobce našli, jsou nějací liliputáni. Mají maličké čepičky, umouněné vousaté tvářičky, odrbané špinavé košile, kyje… nebo snad rýče… vypadají téměř jako trpaslíci. Bohužel, ne jako ti od Disneye. Poněkud… mnohem… nebezpečněji… Jeden z nich se ke mně nepěkně přiblížil a znovu do mne rýpnul klackem, který držel ve své ukoptěné ručce. Tupý hrot se mi zaryl mezi žebra. „Au! Nech toho, buď tak hodný!“ vyhrkla jsem a klacek mu vyškubla. Trpaslík se překotil na záda a vydal prapodivné zachrčení. Ráda bych ustoupila, kamkoliv, ale za mnou se chodba už jen zužuje a zmenšuje a kupředu postoupit nemůžu, tam stojí celá tlupa těch šílených liliputů. „Prosím vás, mohla bych -“ začnu, ale vidím v jejich prázdných tvářích, že mi nerozumí. Odmlčím se. Nejsem z těch, co hned začnou zmatkovat, vyvádět a panikařit. Zamyslím se. Kdysi jsem četla v nějakém časopise, myslím, že šlo o National Geographic, o nějaké tlupě Pygmejů, kteří dodnes žijí v primitivních tlupách v Jižní Africe. Kde jsem se vzala na docela jiném kontinentě nemám ponětí, ale vím, co by je mohlo alespoň na chvíli vyděsit. Popadnu mobil, který po celou dobu křečovitě svírám ve své levé ruce, a stisknu nějaké tlačítko. Zářící display donutí trpaslíčky se poplašeně stáhnout a já se kolem nich prosmýknu, ovšem tak, abych je ani náhodou neměla za zády. To určitě, jsem si jista, že jakmile se k nim otočím, zabodnou mi své maličké lopatičky do páteře. Takto couvám až téměř ke vchodu do té dlouhé chodby. Trpaslíci mne samozřejmě následují. Udržují si sice patřičný odstup, ale i tak bych řekla, že s každým krokem jsou mi blíž a blíž. Ještě kousek…
Vzduchem zasviští čepel jakési sekyrky a já s bolestí upustím mobilní aparát, nyní plynulým seknutím rozetnut na dvě shodné půle, na zem. Dlaň se mi zalije krví, přesto se v rychlosti skloním a hmátnu po mobilu. Pokud by se mi ho podařilo opravit, mohla bych třeba zavolat domů… Malý rýč, vypadající dosti ostře, se zabodne do země jen na centimetr od mé krvácející ruky. Vzhlédnu a zahledím se do tváře jakéhosi trpaslíka. Na tváři mu hraje posměšný úšklebek, když vytrhne rýč z hlíny a namíří mi jím na obličej.
„Tohle není fér,“ ujistím ho, popadnu obě části svého mobilu a skloním se. Rýč mi proletí nad hlavou. Bleskově se napřímím a toho nejagresivnějšího trpaslíka, patrně jejich velitele, nakopnu do břicha. Maličký človíček popolétne, z výšky dopadne na zem a zaryčí. Jo, ani tohle nebylo fér. Ale copak jsem měla jinou možnost? Otočím se na patě a vyběhnu ven z jeskyně, ale když se ohlédnu, neujde mi, že trpaslíci nerozhodně postávají na hranici své sluje a vykukují z ní, jako by se báli mne pronásledovat, dokud je den a dokud svítí slunce. Překvapí mne to, ale nehodlám pátrat po tom, co je to za zvláštní druh liliputánců, spokojeně se na ně zazubím a vyrazím hledat nejbližší město. Tam by mohli mít opravnu mobilů…
Nevím, jak dlouho jsem šla a šla, aniž bych našla sebemenší známku civilizace. Dokonce ani na pořádnou silnici jsem nenarazila! Z ruky mi teče stále krev, a to i přesto, že jsem si ji jaksepatří stáhla provizorním zaškrcovadlem (vida, a pak že na mě nezanechala má škola žádné následky!), je mi horko a dala bych všechno na světě za maličký hlt pramenité vody. Copak tu nikde není ani nějaká benzínka?! To jsem opravdu v takové nějaké neuvěřitelné díře?!
Posadila jsem se do stínu několika jehličnanů a zaposlouchala se do různých zvuků, které pro mne byly zcela… ne nové, ale jiné. Ve městě jen málo kdy zaslechnete zpívat ptáky. Jen zřídka je vidět v parku veverku. I ten šum větví, šelest větru, jakoby nějaké záhadné symfonie, které já nemůžu rozumět… A počkat, co bylo tohle? Prudce se posadím a napínám uši, seč mohu, ale marně, onen prazvláštní výkřik se neopakuje. Nejspíše se mi jen něco zdálo. To si ostatně zopakuji i ve chvíli, kdy mne z lehkého podřimování probudí cosi ne nepodobné dusotu kopyt. Ne, to jsem si docela jistě jen představovala. Kůň! Spíše kdyby tu jela nějaká dodávka nebo autobus…
Prohlédla jsem si mobilní aparát. Je ztracený. To, co z něj zbylo, by nedal dohromady ani ten nejlepší opravář. Je mi to najednou docela líto, takže se rychle snažím mrkáním zaplašit slzy, deroucí se mi do očí. Super! Zůstanu tady a ani nemůžu nijak zavolat domů, že jsem se ztratila, jsem bůh ví kde a nevím, co mám dělat. Ach jo…
Po chvíli vstanu, otráveně ze sebe opráším hlínu a bahno a znovu vyrazím na cestu. Konečně, známky civilizace! Domeček! Malý, maličký, špinavý, ale domeček. Hledám zvonek. Nic. Zamračím se a po chvíli váhání ostýchavě zaklepu na dveře. Neozve se však sebemenší zvuk, který by vypovídal o tom, že uvnitř někdo je. Ještě jednou zaklepu. Stále ticho. Zamyslím se. Mám zkusit vzít za kliku..? Nakouknout dovnitř..? Ale co když někdo doma skutečně bude? Nerozzlobí se? Ovšem, tohle je situace nejvyššího ohrožení, mohli by mít se mnou soucit… Dobrá, jen nakouknu… Co by se mohlo stát? Když tak jim to nějak vysvětlím, ne? Otevřu tedy dveře a nejistě strčím hlavu do místnosti:
„Haló? Je tu někdo?“
Nikdo mi pochopitelně neodpoví, ani to nečekám, ale jsem poněkud vyvedena z míry tím, jak to uvnitř domečku vypadá. V nepříliš velké, ale zatraceně špinavé komůrce je stůl se třemi židličkami, na něm tři talířky, které pravděpodobně nikdo nikdy neumýval, v nich cosi hnijícího… Fuj.
„Je tu někdo?“ opakuji a vkročím dovnitř. Počkat, tři židle, tři talířky… a támhle v další světničce dokonce i tři postele, trochu malé pro obyčejného člověka… Ne, omyl – malá je jen jedna, ty druhé dvě jsou už o něco větší. Něco mi to připomíná, jen nemám ponětí co. „Haló?“ Ačkoliv si jsem jista, že tu asi doopravdy nikdo není, stejně se stále ptám. Dojdu až k postýlkám. Zaváhám. Mám, nemám..? Jo, co by se mohlo stát?
Za chvíli si tak spokojeně hovím v největší posteli. Do té nejmenší jsem se ani nesnažila nacpat a že je ta prostřední malá jsem zjistila až v okamžiku, kdy jsem si pokusila natáhnout uchozené nohy. Ani nevím jak, ale najednou jsem usnula. Zdálo se mi něco děsivého o trpaslících a tmě, která vše, co se kolem mě nacházelo, obalila a zcela pohltilo, až jsem byla jen já a –
„Ruthare, jsi tady, ty starý křiváku? Jdu si pro ty peníze, takže – hej, děvče! Kde ses tady vzala?!“ oboří se na mě vcelku sympatický ženský hlas. To mne naprosto vzpruží. Otevřu oči a spatřím jakousi mladou dívku, blondýnu, s bičem u pasu a s podivnýma špičatýma ušima. Prudce se posadím a nechápavě si ji prohlížím. Co to má znamenat?! Ta rozhodně nevypadá jako hodný, mírumilovný obyvatel tohoto domečku, jak jsem si představovala… Připadám si téměř jako v nějakém zlém snu, v nějaké noční můře. Třeba jsem se ještě neprobudila, třeba ještě spím… Ano… To by mohlo být ono.
„Eh?“ vyrazím ze sebe, zcela fascinována.
„Nejsi bein… Nemáš tesáky. Ani aytar nejseš, na to nejsi dost hezká. Takže… jsi… jsi Rutharův špeh?!“ vybafne vzápětí, jakmile pochopí, že ode mne se asi odpovědi nedočká. Není mi jasný její jazyk. Je to něco naprosto jiného, a přece tak povědomého… ačkoliv slovům, která používá vůbec nerozumím, vím, o čem mluví. Mám nadání na cizí jazyky, vždycky mi šly dobře, takže brzy pochopím význam slov, která používá. „Mluv!“
„Prosím? Čí že jsem špeh?“ žasnu.
„Ruthara! Vždycky jsem si říkala, že je tenhle bastard příliš zásadový na to, aby z něj byl dobrý žoldák! Mohla jsem tušit, že mi nezaplatí! A že pošle někoho takového, jako… jako tebe!“ chrlilo ze sebe děvče.
Pomalu mi to začíná docházet. Všechno je patrně jen jeden velký, fatální omyl. „Tady se něco… natáčí, že jo?“ zajímám se opatrně, abych se té herečky nedotkla. Jedině takhle si to všechno dokáži vysvětlit.
Dívka mne opatrně obchází, jako by kontrolovala, zda u sebe nemám nějakou zbraň. „Natáčí?“ podiví se, ale upřeně pozorovat mne nepřestává. Je mi to poněkud nepříjemné. „Natáčí?“ zopakuje a ruka jí nebezpečně sjede až k zakroucenému biči. Rozhodně netoužím po nějakém výprasku. Vstanu, abychom si byly rovnocennější. Ale ani tento pokus nevyjde. Nejsem jí ani po ramena. Poněkud mne její výška zaskočí. Nikdy bych neřekla, že jsem tak malá. Nebo je ona tak vysoká..? „Co jsi tedy zač, když nejsi Rutharův poskok? Nebo snad sloužíš Tiwanaineiře? Měla by si najít někoho, na koho je větší spoleh než na tebe. Místo, abys čekala na svou kořist, spokojeně vyspáváš. To asi nejsi dobrý Lovec.“ Valím na ni nechápavé oči. „Co je? No tak, přestaň chodit kolem horké kaše a řekni mi, kdo jsi! Ale žádám tě, nelži mi. Nesnáším, když mi někdo lže. Nic mne neuráží tolik jako lež! A buď si jista, že bych tě za to jaksepatří potrestala!“
„Já… Je mi to opravdu hrozně líto… Nemám tu co dělat… A ráda bych se odsud dostala, ale bohužel nevím jak nebo kudy… Nemohla byste mi aspoň říct, odkud se už zhruba nenatáčí? Abych vám nelezla do záběru,“ hrkám ze sebe a sama si uvědomuji, jak hloupě má slova musí znít. „Taky bych potřebovala, jestli nemáte u sebe mobil nebo něco takového, ráda bych zavolala třeba domů, aby se o mě nebáli a -“
„Do záběru? Mobil? Zavolat..?“ papouškuje důrazně a krčí čelo. A je to tady. Nerozumí mi. „Ty chceš volat o pomoc? Tady tě přece nikdo neuslyší… Uvědomuješ si vůbec, v jakém nebezpečí jsi? Víš vůbec, kde to jseš?!“
„Ne,“ přiznám se.
„Na Temném území,“ prohlásí významně. Pokusím se usmát. Asi bych na sobě měla dát znát třeba údiv nebo tak něco, ale skutečně nemám sebemenší ponětí, jaké nebezpečí má vlastně na mysli. „A ke všemu navíc v téhle barabizně. V chalupě, která patří medvědlakům.“
„Med… co to?“ vydechnu. „Jako… vlkodlakům..?“
„Ne,“ zamračí se dívka. „Ne. Ne. Vůbec ne. Jsi zvláštní. Taková… zmatená. Jako bys snad ani nevěděla, co to medvědlaci jsou… A jako bys ani nevěděla, co je tohle za místo. Tady bydlí tři medvědlaci. To všichni v celém okolí se tomuhle místu straní. A dělají dobře. Tahle trojka je velmi nebezpečná. Zabíjí téměř na potkání. K útoku je může vyprovokovat i taková prkotina jako je třeba skutečnost, že někdo vešel do jejich domku, a,“ kývne ke mně. „…nechal rozházenou jejich postel. Měla jsi velké štěstí, že jsi tu byla v době, kdy jsou oni na lovu… Vlastně, měla jsi vlastně i štěstí, že jsi je na tom lovu nepotkala.“
Nadzvednu obočí. „Na lovu..?“
Děvče se překvapeně odmlčí, jako kdyby snad čekalo, že ještě něco dodám. Nestane se tak. Jen přemýšlím o významu jejích podivných slov (a hlavně o jejich možném dopadu na mě) a tupě na ni zírám – a ona na mě. „Já jsem Panth,“ představí se mi po pár dalších okamžicích ticha. Okamžik mám pocit, že je na místě sdělit jí také mé jméno, ale to už dívka – Panth lehce trhne hlavou a dodá: „Vypadá to, že se tady nevyznáš. To může být ve zdejší krajině sebevražda. Sebevražda, kterou Untor neodpouští. Nic není tak ponižujícího jako zabít sám sebe,“ zdůrazní. „Odkud vlastně jseš?“
„Z Brna,“ povzdechnu si. Ani nemám sílu se jí ptát na to, co to má vlastně být to… to Untor. Až později se dozvím, že Anor a Untor je – když to hodně zjednoduším – manželská dvojice aytarských bohů.
„Z Brna… to je Breen ve Wellaru, že?“ doplní si sama a nakonec se jí tvář rozzáří jako lampion. „Ve Wellaru jim přece zmizela princezna… Nejsi to ty? Tohle až řeknu Rhinocodovi…“ zaraduje se. Nestačím zírat. „Ran nám dá dozajista nějaké tučné výkupné! A když ne on, prodáme tě třeba tomu parchantovi, Rutharovi. Ten bere všechno. Pche, v tomhle je jako démon.“
Nevycházím z údivu: „Prosím?“
Odpovědi se nedočkám. Než se totiž vzpamatuji, jsem zcela proti své vůli svázána a i přes mé zuřivé kopání, všechny ty naučené chvaty (dokonce jsem se snížila i ke kousání) odvlečena kamsi do hloubi lesa. Nechápu, jak mne mohla přeprat, umím se totiž dobře bránit.
Když mi bylo čtrnáct, vracela jsem se v celkem pozdních hodinách z doučování francouzštiny, kterou jsem si přibrala ještě ke své němčině a angličtině. Vždycky mi mamka kladla na srdce, abych za tmy vždycky spěchala co nejrychleji domů, aby mne někde nepotkal nějaký úchylák, kterých je v Brně jistě spousta. Nevěřila jsem jí. Avšak když jsem se tehdy bloumala domů ze školy, ani mne nenapadlo, že nějakého úchyláka vážně potkám. Stál u dveří našeho domu a kouřil. Sotva mne zahlédl, hned ke mně hnal a prosil mne, abych mu řekla, kolik je hodin, že potřebuje jít na šalinu a kdesi cosi… ovšem, jakmile jsem se soustředila na své zápěstí, vrhnul se na mne a kdo ví, co by se stalo, kdybych ho pohotově nebacila po hlavě taškou, proklouzla mu pod rukama a zaběhla do bytovky takovým tempem, že mi neměl šanci stačit. Okamžitě jsem za sebou zamkla a s očima plnýma slz jsem hlásila mamince, co se stalo. Mamka se zděsila a hned mne zapsala na lekcí sebeobrany. Chodila jsem tam dost dlouho – poté, co jsem absolvovala základní kurs, navštěvovala jsem dokonce i základy juda a karate. Umím se bránit a myslím si, že celkem dobře. Vážně.
Ale Panth mi to prostě nandala. A bylo jí docela jedno, že jsem se snažila její tvrdé rány odrazit pečlivě nacvičenými pohyby. Neměla styl. A to mne nejspíše zaskočilo, ha ha. Ačkoliv, abych se přiznala, bylo to i tím, že po několika ostrých ranách bičem jsem se tak nějak radši přestala bránit. Špička biče mi rozsekla mikinu i tričko pod ní a obávám se, že i kůži, neboť to zatraceně štípalo. Panth velice dobře ovládala svou zbraň.
Začala jsem tedy mít nepříjemný pocit, že tady o žádné natáčení skutečně nejde. A že také nejsem v Jižní Africe. Ze dvou důvodů. Rozhodně by mne nebili a nenechali přivázanou téměř celé odpoledne k jakémusi kůlu. A také by zcela jistě herci neběhali v maskách po place i mimo kameru. Panthini společníci mi totiž nepěkně připomínají jakési… jakési skřety. Mají temnou zvrásněnou kůži, spoustu jizev, velké ostré zuby a husté tmavé vlasy zacuchané do dredů… Ne, tihle rozhodně nevypadají jako herci, kteří strávili dlouhé hodiny v maskérně. V rychlosti je přepočítám. Je jich tak sedm, možná víc. Snažím se raději koukat jinam, jen, aby se o mne nezačali zajímat.
„Panth, co to je za holku?“ houkne jeden z nich a hodí na zem vedle mě špinavý smrdutý pytel. Kromě několika zlaťáků z něj vypadne mimo jiné i uťatá ruka s pár zlatými prsteny na tučných, umolousaných prstech. Můj žaludek to málem neustojí, cítím, jak mi vyletí až do krku a mám co dělat, abych odolala touze začít zvracet.
„Našla jsem ji v domku medvědlaků,“ vysvětlí Panth prostě. „Byla dost mimo. Ale zjistila jsem od ní, že je z Wellaru. Pokud to není princezna Darina, můžeme jí sníst,“ dodá a přitočí se k jednomu ze skřetů, aby jej vášnivě políbila na uslintanou mordu. Kousnu se do rtu. Když se přiznám, že žádná princezna nejsem, sní mne. A pokud mne odvezou do toho… Wellaru za nějaké královské peníze, tam to dozajista praskne a zabijí mne tam.
„Bych ji sežral, i dyby to ňáká cezna byla,“ prohlásil jiný skřet a naklonil se ke mně, jako by mne snad chtěl políbit, takže jsem logicky ucukla, neboť představa skřetího francouzáku mne upřímně děsila a hnusila se mi snad ještě více než ta ruka, ležící jen na pár centimetrů ode mě – místo toho mi však ten tvor olízne tvář. Pak spokojeně zamlaská a nechutně zachroptí. „Hm, šmakuje. A to eště takle dyby byla s tim hutnym kořenim z Prare…“
„Pitomče,“ uteče mi a hned svých ukvapených slov lituji, neboť než se naději, udeří mne do tváře, div mi nevyrazí všechny zuby. Po tváři se mi skulí slza bolesti, ale zvládnu to a ani neusyknu. Skřet se uznale zachechtá a posadí se k ohni, do kterého si odplivne, jen to zasyčí.
„Nikdo ji žrat nebude,“ procedil skřet, sedící přesně naproti mně, a zimomřivě vztáhne ruce k teplým plamínkům ohně. „Sem řekl. A do na ni jen sahne, useknu mu ruku. Tady se budou držet jistý pravidla!“
„Rhinocode, tak kolik?“ kývne na něj Panth, jako by se snažila zažehnat blížící se hádku, a podá si od jiného skřeta, s táhlou rudou jizvou od nosu až k uchu, láhev jakéhosi patoku. Odvrátím oči, protože ještě pořád mám děsnou žízeň, kterou se mi dosud nepodařilo uhasit.
Skřet se zaškaredí. „Málo. Tentokrát sme ostrouhali, byla to jen ňáká banda aytarskejch děcek. Neměli s sebou nic moc, sme museli brát i to, co se nehodilo. No, koukni se sama, třeba se ti tam bude nějaká blbina líbit.“ S tím kývne k pytli. Panth se k němu nadšeně vrhne a začne se v něm přehrabávat. Z pytle tak vyhodí kromě dalších dvou rukou i ucho s náušnicí a jazyk (bez piercingu, prostě jen… jazyk, kus masa, ne nepodobný tomu, který vařila má matka našemu psovi, než nám ho, chudáčka malého, přejelo auto). Nakonec se spokojí s váčkem peněz, které vysype na zem a rozpočítá je.
„Ani ne dvacet zlaťáků,“ konstatuje poté zklamaně.
„Ty!“ ukáže na mne chlupatý skřet bez oka pahýlem prstu. O ten prst patrně přišel při dnešní potyčce, ještě z něj mírným pramínkem prýští tmavá, téměř až černá krev a vpíjí se do země u jeho nohou. „Nemáš u sebe ňáký drobný pro chudý pocestný jako sme my, co?“ vyzvídá.
„Ne,“ zavrtím rychle hlavou.
„To je teda cezna,“ zamračí se. „Kováčky nemá, korunu nemá… bych ji sežral. Tož stejnak nemáme co teplýho do pupka. Toho wraitha z minulýho tejdne nechci, nejsem čuně. Díval sem se na něj včera a to už v něm vrtali červi!“
Panth vzhlédla a zazubila se: „Maso jako maso, ne?“
Skřet její názor evidentně nesdílel. „Bych neřekl. Krom toho, neni beinský maso nejjemnější? Tak co vy na to? Mám ji podříznout hned, aby stihla vykrvácet do večerního žrádla?“
Skřet, kterého Panth nazývala Rhinocodem, se však prudce napřímil a zavrčel: „Seš snad hluchej?!“
Přikrčím se, ale to už mne chlupatý popadne pravou hnátou za vlasy a levačku, ve které třímá nebezpečně ostrý tesák, zdvihne do výšky, aby mi mohl plynulým pohybem useknout hlavu. Vyškubnu se mu, on zasyčí nevolí – a vzápětí s bolestným křikem odskočí stranou. Na tváři cítím cosi mokrého a horkého. Překvapeně otevřu oči a rozhlédnu se. Skřet se válí o kus dál, zakrvácenou levačku si tiskne k tělu a vříská bolestí. Uvědomím si, že to, co mi stéká po tváři, je skřetí krev. Otřesu se odporem.
„Jak sem řekl! Kdo se ji dotkne, tomu seknu ruku!“ připomene výhružně Rhinocodus a pozvedne do výšky svou dýku. Zatímco ostatní nespokojeně brblají, nenápadně se snažím dosáhnout na dýku, která dopadla jen kousek od mých pevně svázaných dlaní. Natahuji se, až cítím, že se mi lano zařezává do masa, ale nedokáži na ni dosáhnout. To snad ne… Proč musím mít zrovna já takovou smůlu? Nejdřív trpaslíci, nyní tihle sadističtí kanibalové… Bůh neexistuje, neboť pokud ano, je to pěkný parchant. Vždyť jsem neudělala nic tak špatného, aby mne přivedl do tak složité a bezvýchodné situace..!
„Ty jeden -“ začne zlostně chlupatý skřet, vymrští se na nohy, čímž mi vlastně neúmyslně popostrčí dýku až do ruky, a nabodne se přímo na Rhinocodův žabikuch. Pak se bez života svalí vedle mě. V rychlosti ukryji nůž pod tělem. Možná se štěstí přece jen přiklonilo na mou stranu…
„Rhinocode!“ okřikne jej Panth. „Nedohodli jsme se snad, že mezi sebou se vybíjet nebudeme? Aspoň nějakej čas! Když jsi zabil Utraira, tak jsi to slíbil!“ Skřet se zaškaredil. Dívka nad ním jen zakroutila hlavou a otočí se ke mně: „Nechceš?“
Nejistě se na ni zamračím a pohlédnu na láhev v její ruce. To je ten patok, kterým s tady prolévali hrdla ti skřeti? Zamračím se. „Díky, ne.“
„Tvoje chyba,“ odvětí mile Panth a připojí se ke svým společníkům k ohni. Nějakou chvíli sleduji, jak se opíjí, avšak po čase mne to omrzí – opřu se tedy zády o mrtvolu vedle sebe a zamyšleně se zahledím do plamínků. Chce to jen vyčkat. Chce to jen mít trpělivost…

* * *

Otevřela jsem jedno oko, potom druhé, a okamžitě toho zalitovala. Nebyl to jen sen. Nebyla to obyčejná noční můra, která ranním rozbřeskem skončí. Jsem pořád tady, s těmi… těmi tvory. Napřímila jsem se a rozhlédla. Vyspávají svou opici. Včera si ten svůj chabý „výdělek“ jaksepatří oslavili. Panth se i ve spánku láskyplně tiskne k tomu svému uslintanému skřetovi, tulí se k jeho široké hrudi a jeho sliny jí kanou do světlých vlasů. Znechuceně jsem se ušklíbla, nicméně to už mi v hlavě začala rotovat kolečka. Nyní je přece vhodná doba na útěk!
Zašátrám pod sebou a v první chvíli se leknu, že tu už svůj pracně ukořistěný nůž nemám, jakmile však nahmatám jeho neuměle vyřezanou rukojeť, div že si hlasitě neoddychnu. S pečlivostí jsem jej zapřela mezi kámen a zemi a s pocitem, že dělám kousek hodný MacGywera přepižlávám pouta o ostří skřetího tesáku.
„Au!“ usyknu. Ruka mi sjela a nůž se mi zaryl do dlaně, už tak pulzující bolestí. Ta skřetí pouta byla dost pevně utažena, krev se mi téměř nedostávala do prstů. Navíc to škrábnutí od té trpasličí sekyry stále ještě zatraceně štípalo. Ale ne, nenechala jsem se odradit a pokračovala jsem v práci. Konečně! Provaz konečně povolil a já si s úzkostí prohlížela své bledé, roztřesené ruce. Kdo ví, jak vůbec vypadám! Skřetí tesák jsem si zastrčila za růžový opasek, odhrnula si vlasy z čela a nenápadně jsem se kradla pryč z toho nechutného ležení.
Jenže, to nejsem já, abych se ještě nedostala do nějakých problémů. Už jsem si téměř začínala myslet, že je všechno v pohodě, že se mi to podařilo, že uteču… Když tu se mi do cesty postaví jeden z těch skřetů. Takový ten napuchlý, bez ucha. Zarazím se. Hlídka. To mne nenapadlo…
„Ale, ale, do by čekal, že naše ceznička zkusí zdrhnout, hmm?“ zubil se šeredně. Vzpamatovala jsem se a pokusila se kolem něho prosmýknout, ale on mne pohotově uchopil za paži a jeho dlouhé drápy se mi zaryly do ramene. „Depak, na to kašli! By mi Rhinocodus rozpáral pupek, dybys vzala roha! Ale eště se spolu můžem pobavit… A já na tenhle útěk třeba ňák zapomenu, co ty na to?“
„Pobavit?!“ prskla jsem dotčeně a udeřila jej do té jeho parodie na obličej. On však stisk dle očekávání nepovolil, spíše naopak, přitáhnul si mne ještě blíž a zblízka mi zafuněl do tváře. Ani nevím, kde se ve mně najednou vzala ta síla, ale v příští vteřině jsem jej odstrčila, vytrhla svůj nůž z opasku a zarazila mu jej až po rukojeť do hrudi.
Ještě nikdy jsem nikomu neublížila. Natož abych někoho nebo něco zabila! Násilí se mi vždycky příčilo, ale pochopila jsem už dávno, že je vlastně nutností. Každopádně, tohle bylo poprvé, co jsem vlastně použila to, co jsem se pracně naučila v hodinách sebeobrany. A když jsem tak ztuhla na svém místě a částečně nechápavě hleděla na chroptícího skřeta, uvědomila jsem si, jak je život pomíjivý a jak snadné je o něj někoho připravit.
Vyškubla jsem mu tesák z těla. Skřet se mi svezl k nohám a zůstal nehybně ležet. Ustoupila jsem, jen na krok, a opatrně, velice opatrně jsem do něj strčila špičkou boty. Ani se nepohnul. Fajn. Je po něm.
A teď pryč.
Něco mi však říká, že jsem se ještě s touhle bandou neviděla naposledy…

Další kapitola ->