„Jak se cítíte?“ zajímám se a pomůžu Jinovi seskočit z koně. Ten se usměje a ujistí mne, kdo ví jak že mu není skvěle. Tyhle odpovědi vysloveně nesnáším! „To říkáte pořád. Uvědomte si laskavě, že mne skutečně zajímá, jak vám je! Kdybychom nemuseli ze Sneetu odjet tak narychlo, buďte si jist, že bych vám naordinovala ještě pěkných pár dní v klidu na lůžku…“ brblám a podám mu do ruky čutoru s vodou, kterou jsme nabrali při naší poslední zastávce (tentokrát se zastavuje prakticky každou hodinu, což mi vlastně nijak nevadí, aspoň mne bude méně bolet zadek z toho příšerného sedla) v jakési malé, nepříliš důvěryhodně zakalené říčce. Jin se napije, slabě se otřese a láhev mi beze slova zase vrátí. Radši neokusím. „Pokud se nemýlím, brzy budeme na území Prare,“ pokračuji.
„Také dobře,“ souhlasí Jin. „Alespoň se nebudeme muset pořád vyhýbat wellarským jednotkám a skupinkám démonů.“
Ušklíbnu se. Ti poslední nám dali co proto – přesto, že jsem málem uštvala oba naše koně, abychom jim ujeli, musela jsem obětovat i jeden vak s jídlem, kterých nám Kyra hojně nabalila na cestu. Díky bohu, že jsem nemusela odseknout i ten druhý! Mám v něm totiž listinu od Darana pro Darotha, abych jej prý snáze přesvědčila k návratu do Wellaru, a jakýsi pečetní prsten. Démon se do mošny totiž zaryl svými drápy a postupoval po něm stále výš a výš, aby na mne dosáhl, aby mne mohl zabít… Nenapadlo mne nic jiného než popadnout dýku a jediným máchnutím přetnout řemínek, jež držel vak připevněný k boku mého koně. Ale ne, nebojím se, že nás čeká hlad – i tak nám totiž zbylo zásob více než dost…
„I když je fakt, že na území Prare žijí jiní neřádi, například různí otravní šotci…“ pokračuje Jin a já se neubráním zamračení. Samozřejmě vždycky je nějaké „ale“, to jsem se přesvědčila už i u Mayi. Přeruším jej s tím, že nehodlám poslouchat, jak bude vyjmenovávat další a další potvory, které nám – jak jinak – chtějí ublížit. Jin se zasměje. „Myslím, že bychom měli vědět, co nám může zkřížit cestu a plány -“
S lhostejností mávnu rukou. „Možná měli, ale nechceme. Kromě toho, mám tu vás, ne? A vy si víte rady vždycky. Byl jste Lovec, máte takové… instinkty, poznáte, kdy nám hrozí nebezpečí od Strážců. Kromě toho mám Selba.“
„A co Ochránci?“ vypálí nečekaně. „Stejně nechápu, jak je možné, že jsme se s nimi ještě nesetkali. Když už po nás jdou i Strážci…“ Odmlčí se. „Možná nás chrání zpovzdálí… zatraceně, za to si nechají pěkně mastně zaplatit.“
Nadzvednu obočí. „Zaplatit?“
Jin se ušklíbne. „Ochránci nejsou charita. Kdy už někoho chrání, očekávají, že dostanou zaplaceno. “
Sebejistě se usměji. „Kdyby tu nějací Strážci byli, věděla bych o tom. Mám přece Moc… něco bych musela cítit… a vy přece taky. Navíc… Selbo by se mi o tom zmínil. Zmínil, že ano, Selbo..?“ ohlédnu se k vaku. Nevyndala jsem jej z něj jenom proto, že vím, že na něj není Jin zvyklý. Ephemer se s mluvící hlavou smířil docela klidně, jen Jinovi to dělá problémy. Asi mu vadí, že neví, jak vlastně vypadá a co to je. Zmínil by ses mi..?
Proč bych měl? Tys to potřebovala vědět? Zeptala ses snad? Víš, že ti nechci číst myšlenky, když o tom nevíš, považuju to za sprostý a nečestný chování.
Povzdychnu si. Takže tu skutečně někde ti Ochránci jsou?
Ano.
Jak dlouho?
Myslím, že nás sledují již od doby, co jsme nechali hnít Ephemera ve vězení.
Vzpomínka na Ephemera mne zabolí. Hrozně moc. Neměla jsem ho v tom vězení nechávat. Měla jsem se ho pokusit zachránit… Něco udělat… Cokoliv… Ne ho tam nechat samotného. Ach jo…
Jin lehce nakloní hlavu na stranu: „Anno?“
Kousnu se do rtu. „Počkejte, Jine.“ Tak dlouho? A to o nich nikdo nevíme? Jak je to možné? Jsou snad také neviditelní? A pokud nás chrání před Strážci, jak je možné, že jim ta skupinka, jež nás napadla posledně, proklouzla? Bylo jich přece několik! Dostali se tak blízko… Mohli mi něco udělat, mohli mě zbavit myšlení, abych nemohla nedobrovolně pomoct Tiwanaineiře… Ne?
Nejsou neviditelní, ale umí se přemisťovat. Nevím, proč je nezadrželi…
Ty nevíš?!
Ne… myslím si, že je Strážci zabili.
Skvělý. Takže nás už před Strážci nikdo nehlídá?
„Anno…“ ošije se Jin.
Ale ne, jsou tu… asi další Ochránci… Jsou tu.
Začnu si skoro myslet, že jim někdo skutečně platí za to, aby nás hlídali i za cenu svých vlastních životů!
Vidíš, to mne nenapadlo…
Překvapený?
To bych řekl… a vůbec se mi to nelíbí.
„Anno, prosím vás… nemám rád, když tohle děláte,“ podotkne nespokojeně Jin.
Zazubím se. „Omlouvám se vám… Jen tady potřebujeme se Selbem něco tak trošku dořešit…“ odporuji mu chabě. Jin se zašklebí a namítne, že to přece můžeme řešit nahlas. Hm, to sice můžeme… ale pravděpodobně taky nechceme.
Ha ha, to máš tedy pravdu, nechceme. Zatraceně ale povídám ti, nelíbí se mi, když jsem překvapený!
Nemůžeš přece vědět všechno.
Ale měl bych!
Nemůže jim platit Vládce?
Nebo taky Tiwanaineira.
„Počkej… vážně si to myslíš..? Proč ona..?“ podivím se a ani si téměř neuvědomím, že mluvím nahlas, až Jinův udivený výraz mne přesvědčí o tom, že má slova slyšel. Omluvně se na něj zakřením. „Promiňte, Jine… došli jsme se Selbem k závěru, že tu Ochránci jsou a že jim někdo pravděpodobně platí za to, aby se k nám Strážci nedostali.“
Jin se zlehka dotkne svého břicha. „Pak asi nejsou v téhle záležitosti příliš důslední…“
Pokrčím rameny. „Těžko říct, kdo tolik stojí o naše životy… Kdyby jim platila Tiwanaineira, proč by za námi v tom případě posílala Bona s démony? Proč by to dělala? To přece nedává smysl.“ Prohrábnu si vlasy a odšroubuji víčko z čutory. A pak mne to najednou napadlo. Nemohla to být Deba, kdo jim zaplatil?! Aby si nás tím vlastně i pohlídala? Nebo snad Maya? „Ničemu tu nerozumím. Všechno je tak složité… Doufám jen, že zkrátka teď najdeme Darotha, v Cheinowě se k nám připojí Ephemer a my pak společně objevíme ten Klíč. O setkání s Vládcem už nijak zvlášť nestojím…“ zamumlám a napiji se. Málem se pozvracím. Ta voda je neskutečně hnusná. Nechápu, jak její chuť mohl Jin přejít s kamennou tváří! „Ble…“ vydechnu a třu si ústa. „Pěkný humus.“
„Vy jste tu říčku vybrala,“ poznamená potměšile Jin. „Já vám říkal, že je nebezpečně blízko té mokřině… Ostatně nevím, proč jste si nechtěla vzít od Kyry víno.“
Zašklebím se. „Víno už ne, prosím. To budeme pít až ve chvíli, kdy budeme skutečně potřebovat dočerpat ztracenou krev. Na to je červené víno přece nejlepší.“ Jin, z nějakého důvodu otráven mou narážkou na jeho téměř již typickou hlášku, jen mlčky vstane, otočí se a nahmatá sedlo mého koně. Patrně v domnění, že jde o jeho „vozítko“, se pokusí vylézt na jeho hřbet, zavadí však přitom nohou o Selba a ten s kletbami spadne na zem. Neubráním se zazubení, přestože se nadávky ozvou v docela jiném jazyce, než na jaký jsem zvyklá a já jim vlastně nerozumím. I když… možná je to dobře. „Nebuď vulgární, Selbo,“ vyzvu jej mírně.
„Nemůžeš dávat pozor, ty jeden ex-Lovče?!“ vyštěkne Selbo.
„Neviděl jsem vás,“ prohlásí Jin omluvně.
„Selbo…“ zavrtím hlavou. Měj trochu ohledy. Rozmotám mapu a chvíli do ní hledím, než se zorientuji. „Takže, jsme tady… tedy, měli bychom být…“ mumlám pro sebe, zatímco Jin šmátrá po zemi a snaží se najít Selba. Nijak mu v tom nepomáhám, mám nyní jiné starosti. „V posledním dopise Daroth přece psal, že hodlá zaútočit na Brytak a zabít Laryntana… Brytak je tady… tak daleko…“
„Laryntana? Kdo to je?“ zajímá se Jin, stále lezoucí po kolenou jen kousek ode mě.
Udiveně na něj pohlédnu. „Král Prare přece… aha, jistě, vy nevíte… z Darothových listin jsem pochopila, že Laryntan byl synovcem krále Larynena a byl to právě on, kdo vedl velký převrat, po kterém se král radši vzdal trůnu,“ vysvětluji mu. Jin se zarazí a překvapeně mi naslouchá.
„A jakou souvislost s tím vším má princ Daroth?!“ žasne.
Ušklíbnu se. „Žádnou, jen je v poměrně špatnou chvíli na špatném území. Daroth byl vyslán Ranem, aby požádal jeho jménem o ruku tehdy ještě princeznu Mamar, dceru Larynena. Laryntana hodlá Daroth zabít pravděpodobně proto, aby se vrátil Larynenovi zase titul krále a jeho otec si mohl vzít právoplatnou dědičku trůnu…“ uvažuji hlasitě.
„O tomhle dění v Zemi se mi Maya vůbec nezmínila. Zajímavé, že by na něco takového jen tak zapomněla…“ podiví se Jin, konečně ovšem nalezne vak a jakmile zavadí rukou o jeho obsah (vůbec jsem si nevšimla, že je Selbo z tašky napůl vypadlý ven) a pochopí, čeho se to dotýká, samým zděšením zařve. „Anor! Anor! Tam – tam je hlava! Anno, při Anor, co to má znamenat?!“
Vyprsknu smíchy. „To je Selbo.“
„Tohle..?“ dostane ze sebe Jin. „Já… myslel jsem si -“
„Radši si nic nemysli, nebo tě kousnu,“ odsekne pohotově Selbo. Jin okamžitě vyskočí na nohy a ucouvne, jako by se skutečně bál, že se mu ta rozzuřená mluvící hlava zahryzne do nohavice. Selbo se zlomyslně uchichtne. Naštve mne to.
Varuju tě. Taky tě tu někde můžu prostě nechat.
Slíbila jsi mi –
Nejsem nijak zásadová, na svém slově si nezakládám.
Nikdy bys ale neudělala –
Ještě slovo a nakopnu tě! Věř, že tohle mi problém skutečně dělat nebude!
To zabere. Ani necekne, a to ani ve chvíli, kdy jej nacpu zpátky do vaku a připevním k sedlu. Tentokrát podstatně pevněji. „Nemusíte se ho bát, Jine. Je neškodný.“ Jin se zeptá, proč jsem mu zatraceně neřekla, že můj většinou mlčenlivý společník má pouze hlavu. „Prostě… říkala jsem si, že když vám povím, že je to nějaký skřítek, bude to pro vás snazší. Nechtěla jsem vám lhát, ale nebylo to důležité…“
Chvíle ticha.
Hm, nechtěla, ale lhala…
„No tak jsem vám lhala, no,“ zamračím se.
Jin lehce pozvedne hlavu. „Já ale nic neřekl.“
„Já taky ne,“ ozve se přidušeně z pytle.
Kousnu se do rtu. Neřekl..? Ani Selbo..? To je divné… rozpačitě se zasměji, prohlásím, že se mi asi něco jen zdálo, a vyšvihnu se do sedla svého koně. „Tak… asi… radši popojedeme, ne? Brytak je daleko…“ Odkašlu si a zkontroluji, zda je uzda Jinova koně stále zaháknutá o sedlo mého koníčka. V pořádku. „Můžeme tedy jet..?“
* * *
„Slyšela jste to?“ překvapí mne zničehonic Jin svou otázkou a vzápětí se otočí, jako by se snažil zachytit přesný zdroj toho zvuku. „…slyšíte..?“
Zamračím se. „Jestli s tím má něco společného banda Strážců, dychtící po mé mysli, skupinka démonů, toužící po mé smrti nebo nějaké jiné problémy, radši bych o tom ani nechtěla vědět…“ podotknu s povzdechem, takže Jin zase rozladěně založí ruce a zatváří se dost odmítavě. „Nechtěla jsem vás naštvat…“ začnu nejistě. „Jsem už velice unavená… Potřebovala bych se pořádně vyspat, pořádně najíst něčeho teplého a vykoupat se… Jenže tady v téhle pustině nikde žádný hostinec bohužel není…“
Jin se ušklíbne. „Potřebujete si odpočinout?“
„Ano,“ přikývnu a ani si neuvědomím, jak mu tím nahraji.
„Odpočíváme přece každou chvíli,“ poznamená totiž.
Nejradši bych mu skočila po krku. „To ano… ale to jsem na mysli neměla,“ zavrtím hlavou. Má pravdu, vždy se totiž po každé hodině zastavíme. Na Jinovi vidím, jak jej jeho zranění bolí a jak je určitě hned snadno vyčerpaný, ale on samozřejmě neřekne ani slovo, patrně aby si zachoval tvář velkého drsného válečníka, který dokáže vše překousnout, a jakmile si vyžádám přestávku, pochopitelně jen v jeho zájmu, on se začne spokojeně culit, jako že já jsem ta slabá. Grr, nesnáším mužskou ješitnost! Na jednu stranu mi ho je hrozně líto, ale na druhou mne tento jeho přístup děsně rozčiluje. Nejradši bych mu za to nafackovala. „Tak co ten zvuk..?“ snažím se projevit zájem.
„Nejspíš se mi jen něco zdálo,“ odsekne.
Zašklebím se. „Nikdy se vám nic jen tak nezdá.“
Kéž by…
„Nebuďte skromný,“ pokračuji. Jin zvedne hlavu.
Nemám rád, když mi čte myšlenky. Zajímalo by mě, jestli to dělá právě teď… Tak jako u Deby –
Stál jsem na té chodbě a ona se ke mně natahovala. Cítil jsem to, mohl bych uhnout, abych jí zabránil hrabat se mi v hlavě, ale buď jsem to udělat nechtěl, nebo jsem nemohl. Je to čarodějnice, žádná lien, ale čarodějnice, ozvalo se mi v hlavě jako varovné znamení. Dotek jejích prstů na mém čele nečekaně zabolel. Jako by se mi do mysli zabořila ledová, ostrá dýka –
Jako když mě Tiwanaineira připravila o zrak.
„K tomu to přece nemůžete přirovnávat!“ vydechnu.
„Nechte toho -“ začne Jim ostře. To skutečně nemohu myslet vůbec na nic, aniž by ona o tom věděla? To se mi ani zdaleka nelíbí, tím spíš, že –
„Proč..?“ podivím se upřímně.
„Anno, přestaňte!“ okřikne mne Jin příkře.
„Tak přestaňte myslet!“ zavrčím.
Jak to teď sakra myslela? Když se jí na to zeptám, budu asi vypadat jako hlupák –
„Přestaňte s tím!“ zařvu na něj.
Ale s čím?! „Anno..?“ nechápe.
„Prosím vás..!“ vzlyknu zoufale a zacpu si uši rukama, ale bohužel tím nijak nezabráním proudění jeho myšlenek a stále mám pocit, že se mi rozskočí lebka. Jin ke mně natáhne ruku, snad aby mne konejšivě pohladil po rameni, já se mu však vytrhnu a zaječím na něj naprosto nepříčetným hlasem: „Nedotýkejte se mě!“
„Anno -“ vydechne udiveně, ale radši se stáhne.
Uklidni se, Anno.
Selbo… co se to děje..?
Uklidni se.
Jsem klidná. Co se to sakra děje?!
Uklidni se! Zhluboka se nadechni, pěkně vydechni a pokus se soustředit se na Moc.
To právě nechci!
Věř mi. Soustřeď se.
Selbo, já mám strach…
Věř mi.
Tak fajn. Jak myslíš.
Musíš se naučit přijímat myšlenky ostatních. Ale ne všechny najednou, to je jasný, jinak by ses z toho zbláznila.
O tom nepochybuju…
Zhluboka jsem se nadechla, přesně, jak mi Selbo radil, a najednou jsem pocítila obrovskou úlevu. Možná to bylo tím, že jsem zase, na zlomek vteřiny, zahlédla tu podivnou bílou místnost. Tu nemocnici. Ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat – a ten obraz byl zase pryč. A ani Selbovy myšlenky, ani ty Jinovy se ke mně najednou jako by nemohly dostat. Prostě… prostě jsem v ten okamžik měla v hlavě docela neuvěřitelný klid. Dokázala jsem to. To je úžasný. A za čas se možná naučím onu obranu proti vpadnutí do mysli, tak, jak to uměl Nack…
„Anno, prosím vás -“ začal Jin.
„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. Jin lehce překvapeně nadzvedl obočí. „Omlouvám se. Neumím ještě ovládat svou Moc a tak vůbec… Potřebuju si odpočinout. Pořádně odpočinout. Jsem možná rozmazlená, ale… Potřebuju to. Počkejte, podívám se, kde je nějaké nejbližší město…“
„Odpočineme si přece v hlavním městě Prare,“ namítl Jin.
„To je ale příliš daleko…“ zavrtěla jsem hlavou.
Jin si povzdechl. „Tady ale žádná města nejsou. Vydržte. Vydržte, Anno. Dovedete nás do Brytaku a tam můžeme zůstat tak dlouho, jak budeme chtít. Už abychom tam byli. Musíme totiž koupit něco normálního k pití. Z téhle břečky bychom mohli dříve či později dostat pěknou honičku.“
Otřásla jsem se odporem. „Fuuuj…“ To kvůli velice nechutné, i když děsivě reálné představě, jak se někde za keřem otírám nějakým listem. Lopuchovým. S beruškou.
* * *
„Tak to řekněte,“ zamračím se a zastavím koně.
Jin se ušklíbne. „Co mám říct?“
„No řekněte to, nebojte se,“ pobízím ho.
Jin nečekaně rychle přistoupí na mou hru. „Mám to říct?“
„Ano, vyslovte to,“ procedím.
Jin se vítězoslavně usměje. „Ta jak myslíte. Sama si za to můžete. Já bych to sám od sebe neřekl. Takže… Ztratili jsme se, je to tak?“
„Vy jste to prostě musel říct, že?“ odfrknu si pohoršeně. Jin pokrčí rameny. Zlostně zalovím ve vaku po mapě. Ano, Jin má pravdu. Ztratili jsme se. Nechápu to. Tady se nám přece nemohlo podařit se ztratit! Ačkoliv kolem téhle skály už jedeme asi potřetí. Sakra. Věřím, že i slepý Jin by nás dokázal vést touhle krajinou s větší úspěšností… Mám na sebe hroznou zlost. Od doby, co nejsem s Ephemerem, nic se mi nedaří. No, skoro nic. A navíc pořád musím myslet na ten náš polibek. Náš jediný polibek. Jak mne lehce škrábaly jeho vousy. Jak se téměř ostýchal vklouznout svým jazykem do mých úst. A jak to pak bylo nádherné… Tolik bych ho teď potřebovala po svém boku! Střelím pohledem po Jinovi. Rozpačitě škrábe svého koně mezi ušima. Povzdychnu si. Už abychom byli v Cheinově. Už abychom se zase setkali s Ephemerem…!
„Anno…?“ zamumlá Jin opatrně.
„Prostě se pokusíme najít jakékoliv nejbližší město. Je mi to líto,“ zaúpím zoufale. „Selbo, pomoz mi! Jak mám najít město, když nemám sebemenší ponětí, kde vlastně jsem? Měli bychom být někde tady,“ zapíchnu prst do prostoru mezi Brytakem a jezerem Wara, čili v místě, kde jsou nakresleny jenom stromečky. „Ale to jsme už několikrát museli projet těsně kolem města a nevědět o tom! To je bláznovství!“
„Města? My jsme tak blízko Brytaku?“ podivil se Jin. „Pak není divu, že jsme ho minuli! Brytak je město skryté všem vetřelcům. Je to údajně zcela nedobytné místo – a já bych tomu i věřil. Přístup k němu je ukryt v hustém lese a celé město je téměř neviditelné v kamenném masivu. Chtělo by to mít s sebou nějakého aytara. Schwebienové, žijící tady v Prare, si na nějaké návštěvy moc nepotrpí. Zvlášť na návštěvy beina a… a člověka. A nejsem si moc jistý, jak těmto rasám věří…“
Po tomto proslovu se Jin odmlčí a já se kousnu do rtu. „Takže i když Brytak najdeme, je dost možné, že nás do města taky ani nemusí pustit?“ nakrčím nos. Jin přikývne. „Bezva!“ zašklebím se. „To jste mne tedy moc nepotěšil.“
„A měl jsem vás snad potěšit?“ zasmál se Jin s lehkostí.
„Mohl jste,“ odseknu a jemně šťouchnu do Selba. Jak mám najít skryté město?
Použij Moc.
Panebože, já si začínám připadat jako Luke Skywalker! Použij Sílu, Luku, věř Síle…
Anno. Netrucuj. Ty svou Moc vůbec nepoužíváš. Rozhodně ne tak, jak bys měla. A jak bys hlavně mohla!
Jak bych mohla… Ráda bych ti připomněla, jak to dopadlo minule. Málem mi praskla lebka!
Neumíš se totiž ovládat.
A ty ses hned ovládat dokázal…? No. Jak najdeme Brytak?
Jen se víc koukej kolem sebe.
Pořád se koukám kolem sebe!
Koukáš, ale nic nevidíš.
Protože tu nic není!
Ne, protože jsi slepá.
Fajn, jsem jako Jin. Vztekle si promnu oči a rozhlédnu se. Nikde nic. Nikde nic není! Jen stromy. Stromy a skály. A tráva a jehličí. A pařezy. Pobídnu koně. Zvolna se rozejde, následován poslušnou Jinovou kobylkou. „Zkusíme… zkusíme se tady kolem podívat ještě jednou. Třeba… něco najdeme,“ prohlásím otráveně.
A tak se touláme lesem několik dalších hodin. Marně. Ačkoliv prozkoumávám všechna možná skaliska, Brytak není. A Selbo, ten malý hajzlík, se tím jen baví! Jenže kromě toho, že mne absolutně nesnesitelně bolí celé tělo, Jinovi asi není nejlépe. Je stále bledší a bledší a dokonce mne teď nezvykle tichým hlasem sám od sebe požádal o přestávku! Tak to už mu je asi hodně špatně… Pomůžu mu z koně a Jin se vyčerpaně posadí do mechu. Zoufale na něj pohlédnu:
„Zatraceně, Jine… Já prostě musím to město najít. Kvůli vám. Potřebujete to…“ vyhrknu.
Tak se otoč, Anno.
Ohlédnu se přes rameno a strnu mlčky v úžasu. V ten okamžik si připadám jako největší pitomec na světě. Tedy, v Zemi. Nechápavě zírám na tu obří okovanou bránu, tyčící se mezi dvěma skálami. Jako by tam byla odjakživa. Ale přísahala bych, že ještě před chvílí jsem ji tam neviděla… Koukala jsem se tím směrem, ale neviděla jsem ji tam. Možná měl Selbo pravdu. Jsem slepá. Ale třeba ji mohu vidět až teď. Třeba jsem řekla něco… no, jak to říct… něco kouzelnýho. V Zemi mne snad už nic nepřekvapí. Nějaké slovo, které mi ji odkrylo. Něco ve stylu „Sezame, otevři se!“, „mlha přede mnou, mlha za mnou“ (i když to je asi z jiné pohádky, ne?) nebo tak, heh.
„Jine! Našli jsme to! Našli jsme Brytak!“ zajásám nadšeně, podepřu ho, aby snáze vstal, a společně se belháme blíž bráně, na kterou zabuším, seč mi síly stačí, a čekám. Několik minut se nic neděje. Zrovna když uvažuji nad tím zda se nemám ozvat ještě jednou, otevřou se o mnoho menší vrátka a ven vykoukne menší, růžovolící schwebien.
„Zdravím vás. Vy jste beinové?“ zeptá se věcně a nahlédne do seznamu, který drží pod jednou paží. „Jak vám říkají?“ Mírně zmatena jeho chováním jen odpovím naše jména, aniž bych se vysvětlovala s tím, že ve skutečnosti beinem nejsem. „Hm, Anna z Brna a Jin z Evale… Ne, vás neočekáváme.“ Mám co dělat, abych se nezačala zubit. Konečně místo, kde mne nikdo neočekával! Zajímavý nezvyk… „Povolení na vstup do města asi taky nemáte, že?“ povzdechne si schwebien a vyčítavě se na nás dva zahledí. „Kdyby byla jiná situace, klidně bych vás do Brytaku pustil… a dob krále Larynena to šlo, ale teď, když je naším vládcem Laryntan… Ten si na předpisy potrpí. Zvlášť když…“ Odmlčí se a ještě jednou prolistuje ta svá lejstra. „Nejde to, je mi to líto.“
Vykulím oči. „Líto? A to je všechno?!“
Schwebien se zatváří téměř lítostivě a v teatrálním gestu rozhodí paže. „Krásná paní, na mně to přece nezáleží! Ačkoliv musíte být dobří lidé. Vaše úmysly jsou dozajista zcela čisté. Ostatně, jinak byste nemohli přijít až sem… Ne, to byste nemohli…“ brblá si pro sebe hlídač.
„Ne, poslouchejte mě. Můj přítel je zraněný. Potřebuje si tady ve městě odpočinout. Jsme už dlouho na cestě z Dateenu a…“ Nedopovím. Začínají mi docházet argumenty. „Jen na jednu noc. Dám vám peníze…“ dodám.
Schwebien se rozesměje. „Tak to by jste mne urazila, krásná paní. Ale dobrá, co bych to byl za schwebiena, kdybych nepomohl trpící bytosti! Jen na jednu noc. Zítra se mi tu budete zase hlásit,“ rozhodne se nakonec a se shovívavým úsměvem nám pokyne, abychom vstoupili dovnitř.
Nenecháme se pobízet dvakrát. Vklouzneme do maličkého údolíčka, z obou stran kryté skálou, a všude stojí malé dřevěné domečky. Hned napravo od nás zahlédnu hřbitov. Pilně se na něm pracuje, kopou se hroby. O kus dál jsou překrytá mrtvá těla. Mnoho mrtvých těl. Přišli jsme pozdě. Museli jsme se s Darothovým vojskem minout… Tady je už po boji. Neslyšně zakleji a vytipuji si jeden z domečků, který by mohl být jakousi putykou. Nemýlím se. Jakmile dorazíme blíž, vzduch protne jako výstřel nečekaný výbuch opileckého smíchu a vzápětí zazní písnička.
„Na rozdíl od města hospodu najít dokážu bezpečně,“ usměji se na Jina, přiváži koně k madlu u stáje a vkročíme do hostince. Rázem všechen smích i bujaré veselí utichne. Oči všech se upírají jen na nás, právě vstoupivší. Hm, špatná hospoda. Zde není ani stopy po schwebienech. Jen samí beinové. Zamračení, špinaví, zlověstní. Bezděčně si vzpomenu hrdlořezy z Debiny party.
Vstříc nám vyjde pupkatý bein s plešatou hlavou a hustým knírem. „Tak vítejte u nás, vašnosti,“ přivítá nás vřele. Samovolně ustoupím krok vzad. Jin se zapotácí, takže k němu zase přiskočím a zachytím ho. „Budou si přát stůl nebo pokoj…?“ zamrká na mne a vilně si olízne rty. Asi si myslí, že je Jin můj milenec v podnapilém stavu a nyní nechceme nic jiného než se na sebe roztouženě vrhnout!
„Ehm, pokoj, prosím…“ zahučím nevrle. Vůbec mi ten chlap není sympatický. Ani trošku. Mám z něj husí kůži. „Rádi bychom přenocovali,“ dodám. Hostinský spokojeně pokývá hlavou. Hlavně aby nás nepodřezal ve spánku, pomyslím si, vzápětí mne však napadne, že na nás by beztak moc nevydělal. Zlaťáků už zdaleka nemáme tolik jako krátce po opuštění Dateenu… Necháme se odvést do malého pokojíku, kde to nechutně páchne a po podlaze krátce po našem příchodu přeběhla tlustá myš. Brr.
Pan hospoda však nešetří superlativy. „Todle je náš nejlepčí pokojík, vašnosti. Tady se jim bude líbit. V ceně maj samozřejmě i velice hezkej výhled,“ dodá a významně pokyne rukou k oknu. Nutno podotknout, že ten „velice hezkej výhled“ máme na neuvěřitelně zablácený dvorek, kde stojí jedny necky a něco na způsob kadibudky. „Tak. Budou si přát ještě něco…?“
„Ano,“ přitakám. „Ano. Prosím vás, doneste nám sem nějaké jídlo. Hlavně ne ovoce. A něco k pití, takže asi víno. Nebo… spíše medovinu. Máte medovinu?“ Chlápek se dušuje, že mají a že je „nejlepčejc uleželá“. Nemám důvod mu nevěřit. „Dobrá tedy, tu taky. Celou láhev,“ diktuji si a když konečně odejde, posadím Jina na postel a z výšky si kecnu vedle něj. „Divný bein…“ zamumlám zamyšleně a vytáhnu z brašny čisté, dlouhé pruhy látky. „Moc divný… No nic. Jdeme na převaz, Jine.“
* * *
Jin se nají a usne. Takřka se lžící v ruce. Pobaví mne to, ale dlouho na něj zírat, jak jen tiše spí, mne nebaví. Zajistím pokoj petlicí a vyrazím dolů, do putyky, lehce se tu porozhlédnout a zjistit, co se tu před naším příjezdem dělo. Svou dýku si samozřejmě beru s sebou. Nejsem blázen, abych se hned nechala zabít!
Posadím se „na bar“, dalo by se tak říct, a snažím se navázat konverzaci s jedním z beinů, ale jakmile začnu nenápadně vyzvídat, co se to tady děje, bein mne zpraží pohledem a odejde stranou, jako by se o tom se mnou nechtěl bavit. Zklamaně protáhnu tvář a zhluboka si přihnu z žejdlíku piva. Je nasládlé a po několika půllitrech mi z něj zatraceně ztěžknou nohy i ruce.
„Ty jsi člověk, že je to tak?“ ozve se těsně vedle mně. Prudce se otočím. Stojí u mě maličká dívka. Dlouhé, lesklé černé vlasy vysoko vyčesané, velké temné oči lehce zešikmené a u boku meč. Pořádný meč. Skoro na styl japonské katany, napadne mne. Ostražitě se napřímím a hmátnu po své dýce. Děvče se pousměje. „Nemusíš se mě bát. Jenom na rozdíl od všech těch buranů okolo poznám skutečného člověka.“
„Anna,“ natáhnu k ní váhavě pravici.
„Anía,“ pronese děvče důrazně a stiskne mou dlaň. Posadí se vedle mne a kývne na hospodského, který nám ochotně donese nové pivo. V rychlosti do sebe hodím to, které mi zbývalo v mém poháru, a přisunu si blíž to nové. Anía mne se zaujetím pozoruje. „Kde ses tu ale vzala?“
Zašklebím se. „Sama nevím…“ přiznám. Z toho množství piva se mi nějak rozvázal jazyk a měla jsem chuť Aníe všechno vysvětlit, takže jsem jí začala vypravovat, jak jsem se tu ocitla, co všechno jsem už zažila (to, kdo jsem, samozřejmě vynechám, to je jasný), jak jsem přišla o Ephemera a málem i o Jina… Anía mi bedlivě naslouchá, ani nemukne, jen občas trošku přimhouří ty své nádherné oči. „Myslela jsem, že tady narazím na Darotha, ale…“ začnu, jenže Anía mne varovně přeruší:
„O Darothovi tady radši moc nemluv…“ skočí mi do řeči. „Jsou tu samí Laryntanovi poskoci, mohla bys z toho mít jen problémy. To milé Wellarské princátko tu totiž nadělalo pěknou paseku. Vzalo město útokem. Ale naštěstí šli jenom po Laryntanových mužích. Laryntan si chtěl totiž pojistit svůj post vládce Prare a hodlal se s Mamar oženit. Mamar je bývalá prarská princezna, to víš, ne?“ Nejistě přisvědčím. „Takže nevíš. Je to prý jedna z nejkrásnějších schwebienek vůbec. Prý je i velmi inteligentní, ale o tom bych byla schopná polemizovat. Jednou jsem ji slyšela diskutovat s králem Larynenem o Thaarovi. Vůbec nebyla v obraze, ale pro princeznu je spíše důležité hezky vypadat a dobře se vdát, že? Vlastně je to skoro směšný, že odmítala všechny možné skvělé partie tady v Zemi, aby nakonec kývla na nabídku k sňatku starému králi Ranovi. Takový plesnivý stařec, brr, ani Kata bych mu do ruky nedala, abych mu ji svým mečem náhodou nezlomila. No, aby Laryntan zabránil Darothovi v jeho úmyslech, nechal Mamar odvézt do anoristického kláštera pro aytarky. Jak je jen tady kousek, kousek od Prarské zátoky. A Daroth prý ten klášter zrušil,“ zasmála se Anía zvesela. Moc vtipné mi to nepřipadalo… „Beinové nechápou aytarskou víru. Pro ně existují jen jejich bohové, Anor ani Untora neuznávají. Tupouni,“ dodala věcně a poručila další pivo. Její tempo na mne bylo příliš rychlé, ale snažila jsem se jí stačit ze všech sil. Začínala jsem být silně opilá, ale nějak jsem si to odmítala připustit. Anía si toho všimla. „Nejspíš bychom si další kolo neměly dávat, nemyslíš?“
Podepřela jsem si hlavu rukou. „Zvládnu to. Mluv ještě. Proč tu došlo k té vzpouře?“
Anía se zamyslí. „Těžko říct. Údajně jako záminka posloužil dávný slib otce krále Larynena Wellarským. Kdysi totiž Wellar pomohl Prare odolat útokům Thaara. Prarští pak neprozřetelně slíbili Wellaru, že se na ně mohou kdykoliv obrátit a oni jim neodepřou pomoc. Nikdy. Ironií osudu si na tenhle slib vzpomněl král Ran ve chvíli, kdy chtěl zabrat Dateen. Takže mu Prarští musí vlastně nedobrovolně pomáhat, přestože mají uzavřený s Dateenem mír… a přestože by jim měli dodávat podle určitých dohod zbraně a zásoby… Ty teď náleží Wellaru. A toho využil Laryntan a mnoho obyvatel Prare se za něj kvůli tomuto incident postavilo. Divné…“
„Povídej dál,“ vyzvu ji.
„Vlastně už není o čem povídat,“ pokrčí Anía rameny a přihne si z půllitru, až jí zůstane pěna na nose. Rychlým pohybem ruky ji setře. „Ale co bys asi měla vědět… Daroth zaútočil na ten klášter včera. Takže pokud se vrací rovnou do Wellaru, museli jste se s nimi vlastně dneska minout. Tedy, pokud ho už nedostihli Laryntanovi zabijáci.“
Zabořila jsem zklamaně tvář do dlaní. „Ne… To snad ne!“ zavyla jsem zoufale. „Zase špatně. Všechno je špatně! Než se dostaneme do Cheinowa, Ran nechá Ephemera klidně bez výčitek svědomí popravit! Jeden synáček mu pod jeho slavnou královskou střechou stačit dozajista nebude!“
Anía mi položila ruku kolem ramen. Kdybych byla střízlivá, jsem si jistá, že bych si to od ní nenechala líbit, co na mě má co sahat docela cizí dívka, ostatně, nestrpěla jsem to ani Kyře – a to byla princezna, ale takhle mi to bylo upřímně jedno. „Nějak to dopadne, lien.“
Ušklíbla jsem se. „Lien. Jo, to jsem přesně já. A ty? Co děláš ty? Nevypadáš, že bys žila tady, v Brytaku. Kde máš domov? Jak se živíš?“ Anía mne s úsměvem vyzvala, abych tipovala. Nakrčila jsem čelo. „Neuraz se, ale… nejsi zlodějka? Na manuální práci se podle mého názoru zrovna nějak extra nehodíš…“
„Neurazila jsem se, na cechu zlodějiny nevidím nic špatného. Mou obživou je… no, řekněme, že… jsem něco jako žoldák,“ odvětí. „A vzhledem k tomu, že tady byl velký politický převrat, měla jsem plné ruce práce. Teď vlastně jen tak… odpočívám. Další práce mne čeká v Zante… ale to nespěchá. Tady se mi líbí.“
„Líbí?“ nechápu.
„Ano. Mají tu levné pivo,“ přisvědčí Anía a kývne na hospodského. Tomu zasvítí oči vidinou zisku (to vzhledem k naší dozajista nemalé útratě) a už odběhne načepovat další dva korbílky toho lahodného alkoholického moku. „Jen se tu trochu krade. Aspoň můj meč nežízní po krvi,“ doplní a vzápětí se jeho čepel mihne těsně kolem mé hlavy. Ani jsem si nevšimla, že jej vytáhla z pochvy, najednou jej ale držela – a po špinavé podlaze se náhle válela v kaluži krve čísi ruka, uťatá těsně nad zápěstím. Prsty stále ještě pevně svíraly můj váček s penězi. Ohromeně jsem se ohlédla přes rameno a nenacházela slov. Stál tam jakýsi bein s velmi špatným chrupem a vypadalo to, že mu ještě stále nedošlo, že mu něco chybí. Něco podstatného. Něco, co by mu chybět rozhodně nemělo.
Několik vteřin se nic nedělo.
Pak začal řvát.
* * *
„Kde jste včera večer byla? Měl jsem o vás strach,“ prohlásí Jin ostře.
Jeho hlas se mi nepříjemně zarývá do bolavé hlavy a já okamžik dumám nad tím, zda přece jenom nemám odběhnout zvracet. Přehnala jsem to. Nejsem moc zvyklá pít alkohol. Ne v takovém množství. Ne takové silné pivo. Pracně ze sebe dostanu, že jsem byla dole v putyce, ale ač se snažím sebevíc, jak jsem trefila zpátky do pokoje si prostě nevzpomínám. Mám okno. Poslední, co si poněkud mlhavě vybavuji, je to, jak Anía zabila ty dva vlezlé hromotluky, jež jí obtěžovali. Bylo to už k ránu, oni ji začali osahávat (respektive se o to pokoušeli)… a vzápětí padli k zemi mrtví. A ani tentokrát jsem nestačila sledovat pohyb jejího zvláštního meče. Uchvátilo mne to snad ještě víc než to, jak odnaučila toho beina krást. Bylo to drsným způsobem velice efektivní, a já téměř záviděla, že nejsem taky tak šikovná jako ona.
„A kdy jste, při všech bozích, přišla zpátky?“ nechápe Jin a začíná znít lehce podrážděně. „Každou chvíli jsem se chodil dotknout vaší postele. A vždycky byla prázdná a netknutá…“
„Jine, přestaňte se vyptávat,“ odbudu ho a neochotně vstanu. Zatočí se mi hlava a mám co dělat, abych v sobě udržela svou včerejší večeři. „Musíme… musíme vyrazit na cestu. S Darothem jsme se minuli. Včera… vlastně předevčírem, zatraceně, byli u jakéhosi kláštera za Brytakem. Musíme za nimi dříve, než bude pozdě, a oni do Wellaru vůbec nedorazí.“ Zarazím se. „Ale… vy byste asi měl radši počkat tady, nemyslíte?“
„Proč?“ ohradil se Jin. „Jsem v pořádku.“
Pátravě se na něj zadívám. „Včera to tak ale nevypadalo,“ odseknu a skloním se ke svým botám, abych si je mohla obout a zašněrovat. Tak to byl hodně špatný nápad! V rychlosti se zase napřímím. Jin se zajímá, jak je hodlám hledat. Zaváhám. Tak nad tím jsem dosud neuvažovala… „Asi… asi se někoho zkusím zeptat,“ zamručím.
Jin se natáhne pro můj vak a podá mi jej. „Jedu s vámi. Už vidím, jak se tady někoho ptáte na to, jestli náhodou neviděl skupinku beinů z Wellaru.“
„A stejně se zeptám,“ umanu si zlostně.
* * *
„Zatraceně, vůbec jsme sem neměli jezdit…“ zabručím spíše sama pro sebe, sotva jsme se přiblížili k tomu, co jsem pokládala za město, a já jasně mohu rozeznat, že se o žádnou tvrz bohužel nejedná. Zarazila jsem koně. Zastavil se, stejně jako ten poslušný koník Jina, cválající za tím mým jako oddaný pejsek. Takový podivný skalní masiv jsem ještě nikdy neviděla. Proti tomu byl Brytak tak obyčejný jako ranní rosa v trávě. Aby tato scenérie nebyla sama o sobě málo hrozivá, kousek od nás ležel na zemi dokonce pohozený štít – na dva kusy, jakoby snad rozetnutý, možná jen rozlomený – a do země výhružně zabodnutý roztrhaný prapor. S Thaarovým znamením.
„Co se děje?“ nadzvedl Jin obočí. Kousla jsem se do rtu. „Anno… Nedělejte mi to ještě těžší,“ pokáral mne zlehka Jin. Ohlédla jsem se na něj. Samozřejmě si uvědomuji, že nic nevidí a že nemá ponětí, kde jsme a co se nám to naskýtá za pohled. Jenže jak mu mám tohle vysvětlit? Sama nemám tušení, o co se to jedná! Co znamená ten štít? Ze tu nedlouho před námi byli nějací démoni? Nebo jiní vojáci pod velením zla? A když ano, co se s nimi tedy stalo? Nebo se tu někde skrývají a hodlají nás přepadnout? Proč by tu ale nechávali takovouhle stopu? Nebo tu snad wellarští bojovali s Thaarovými démony? Proč tu ale nikde nejsou žádné mrtvoly? Stihli by je pohřbít? A pokud ano, tak kde jsou hrobečky? „Anno!“ připomene se Jin rozladěně.
„Ne, všechno je v pořádku… Jen… jsme asi zase zabloudili, to je vše. Jsme tam, kde jsme být rozhodně neměli, tedy… Tedy případě, že nás sem ta zatracená babice neposlala schválně! Sakra!“ zasyčím dotčeně.
To bylo tak. Ploužili jsme se s Jinem zrovna lesem a o něčem jsme se bouřlivě dohadovali, přidal se do toho Selbo, takže jsme ječeli jeden přes druhého – a najednou tam na takové malé, nenápadné cestičce stála ta babička. Obyčejná stařenka s uzlíkem plným suchého klestí. Taková ta klasická. Tvář pokrytou vrstvou staletých vrásek, silný, úhledně spletený cop ze sněhobílých kadeří… Každý, odkojený českými pohádkami, by ji bezpečně poznal. A vypadala unaveně, takže jsem si vzpomněla na to, jak se Wynewer zmiňovala o kouzelných stařečcích, seskočila jsem z koně a nabídla jí pomoc. Babice chtěla pomoct odtáhnout dříví do nedaleké chaloupky, což nebyl samozřejmě problém, ačkoliv Jin nespokojeně brblal, že z toho budeme mít jen potíže, a ještě jsem té stařeně darovala z dobré vůle něco k snědku. Babice se rozplývala blahem, vřele děkovala, vtiskla mi do ruky dokonce krásně rudé, naleštěné jablko (za tu dobu, co jsem tady v téhle Zemi, jablka už vysloveně nesnáším!) a popsala směr, kterým prý viděla před nedávnem kvapně ujíždět wellarskou jednotku. Jin stále protestoval. Asi mu vadilo, že jej vůbec neposlouchám, nevím.
„Potíže? Jak bychom mohli mít za dobrý skutek potíže?“ oponovala jsem Jinovi a vážně jsem tomu věřila.
„Tady to není jako u vás. Takhle to tady nefunguje. Těmihle čestnými pravidly jsou vázáni jenom mágové – a to navíc ještě jenom ti mágové, kteří se řídí kodexem. A těch už dnes skutečně moc nenajdete,“ namítal Jin.
Nebrala jsem ho vážně. A teď jsme tady. Kousnu se do rtu a opět stočím zrak k těm podivným skaliskům. Najednou na mne padne zvláštní, tísnivá atmosféra. Cítí ji patrně i Jin, protože se mračí a neklidně si pohrává s rukojetí svého meče. Zuřivě uvažuji. Co když tam žije nějaká děsivá příšera, která zabíjí všechno živé v okruhu několika metrů? Nějaká prehistorická zrůda, vždy hladová a vždy při chuti? Ale té by se démoni ubránili, ne…?
„Anno? Co budeme dělat?“ zajímá se Jin.
„Vypadneme odsud,“ vyhrknu. Nejsem z těch, kteří se chtějí jít na všechno divné a neobvyklé hezky zblízka podívat. „Nejspíš jste měl pravdu, Jine… Jako obvykle… Měla jsem vás poslechnout a té babce radši useknout hlavu,“ dodám a zabrejlím opět ke skalám. Divné. Přísahala bych, že se tam něco pohnulo… takový stín… Nesmysl. V takových pustinách nic žít snad ani nemůže… Nesmysl! Zamyšleně vytáhnu jablko z brašny na sedle a zakousnu se do něj. Je tak dobré! Překvapeně okusím ještě jednou, pak ještě jednou. Je přímo vynikající! „Jine, ochutnejte tohle jablko…“ vrazím mu ho do ruky a olizuji si prsty. Ještě nikdy jsem nejedla nic tak sladkého, tak výborného!
„Mmmm,“ souhlasí Jin s plnou pusou. „To je z Brytaku?“
„Ne…“ zamumlám. „Ne… Je od té… té… Ale ne -„
* * *
„Máte ráda pavouky?“
Posadím se a okamžitě se spolu se mnou zatočí celý svět. Okamžik nevím, čím to je, zda třeba náhodou za to nemůže zbytkový alkohol v mém těle, a připadám si velice dezorientovaná. Snažím se promnout si čelo, než si uvědomím, že mám svázané ruce za zády a těmi si na tvář asi nedosáhnu. To jablko! Měla jsem ho vyhodit už tehdy, když mi ho ta stařena dala! „Kde to jsme?“ zeptám se opatrně a rozhlédnu se. Nacházíme se v nějaké jeskyni, řekla bych. V těch skalách, dozajista. Je mi zima a můj kabátek leží pohozený v koutě, jako zbytečný, nepotřebný kus hadru.
„Nemám ponětí. Jak jste na tom s pavouky?“ nenechá se Jin odbýt. Jsem holka, skoro žádná holka nemá pavouky právě v lásce, proto se snad bezděčně otřesu odporem a odvětím, že si na ně nijak zvlášť nepotrpím. A proč že se ptá. Jestli ale očekávám, že mi oznámí, že se na mou hlavu zvolna spouští nějaký nezbedný pavouček, přepočítám se. To by bylo přece příliš jednoduché! A tady v Zemi není vůbec nic jednoduché… „No já jen že arachnici mají beiny a patrně i lidi rádi hodně. Už podle všeho chystají večeři.“
Vykulím oči. „Cože?! Arachnici?! Co to sakra je zač?!“ zděsím se, ale to už zaslechnu hrozně divný zvuk. Několik vteřin jej udiveně poslouchám a nedokáži nikam přesně zařadit, než mi dojde, že jde o klapot osmi nožiček. Osmi pavoučích nožiček. Přejde mi mráz po zádech a přitisknu se blíž k Jinovi. A pak se v mém zorném poli objeví arachnik. Přestože byl děsivý, zároveň byl i svým způsobem krásný. Muž, dá-li se to tak říct. Hlavu, ramena i paže měl skoro jako obyčejný aytar, ale trup mu ladně přecházel v klasické bříško pavouka, následovalo osmero dlouhých, chlupatých nohou a zadeček. Jak tělo, tak ostře řezaný obličej má pomalovaný modrými barvami. Možná šlo přímo o tetování. Vypadalo to vlastně docela hezky. V rukou však drží jakýsi nebezpečně vyhlížející oštěp a nemile se mračí. „Nazdárek, to je dobře, že vás vidím,“ vyhrknu pohotově. „Někdo si nás dva spletl s mouchama. My nejsme mouchy, jasné? Můžete nás pustit? Spěcháme totiž -“
Vzápětí dostanu druhým koncem oštěpu ránu do obličeje tak silnou, až se mi před očima roztančí hvězdičky. Nechápavě na toho „pavoučáka“ pohlédnu. „Jídlo nemluvit,“ pronesl mladík pevným hlasem a bylo slyšet, že si není jistý tím, zda tenhle jazyk zvládá. Divné. Myslela jsem si, že tady rozumím všem jazykům… Hm, patrně ne. „Jídlo čekat. Za chvíli přijít Matka. Ta rozhodnout.“
Ohlédnu se na Jina: „Tak tady to bude těžší.“
„Těžší?“ ušklíbl se Jin. Má pravdu. Zatím to nikdy lehké nebylo. Ale tady jde o něco jiného. Vůbec nevím, jak se k těm tvorům chovat. Jsou tak… divní. A mám z nich strach. „Pavoučák“ přešel na druhý konec jeskyně a začal mi prohrabávat batoh. Vypadl ven ten Ephemerův přívěsek. S tou jeho sladkou ženuškou. Zamračila jsem se.
„Hej, nechcete toho nechat?!“ křiknu na něj dotčeně. „Mám tam samé -“ Výhružně pozvedne zase ten svůj oštěp. Zarazím se a zaváhám. Jasný, jídlo nemluvit. O další ránu vážně nestojím. „- soukromé věci,“ dodám tedy radši šeptem a opřu se zády o Jina. „Co budeme dělat?“ zajímám se.
„Vy jste vůdce smečky,“ odsekne Jin.
No, to se teda mám. Kdybych aspoň věděla, kam mi dali Selba, s ním bych se už na něčem mohla domluvit, ale takhle… kdo ví, kde je mu konec. Ačkoliv si myslím, že nic horšího než být znovu „zaživa“ pohřben se mu stát nemůže, ha ha. Znovu se zkusím podívat kolem dokola. Zatraceně. Nikde nic, čím bychom se mohli osvobodit. Vůdce smečky. Zase nevím, co dělat. Začínám si na to zvykat. Zkazit, co jen jde, a pak pokud možno od problémů utéct. Jako už tolikrát. Z Matynie, z Wellaru, z Dateenu… pořád jen odněkud utíkáme. „Kdybych alespoň věděla, že princ Daroth dorazí v pořádku do Wellaru…“ zamumlám. Jin otočí hlavu mým směrem. Je mi to jasné. Vadí mu, že právě teď, v tento okamžik myslím na Ephemera.
„Třeba přijede do Cheinowa dříve než my a získá pro vás Klíč,“ navrhne nečekaně. Nakrčím nos. O tom nepochybuji. Ani já nemám ponětí, kde ho hledat, ale on tam dorazí a hned ho najde zapadlý v prachu cesty. Jasně. Ale nevyvracím mu to. Jin si hlasitě povzdechne. „Je tu ještě?“
„Ten pavouk? Jo. Proč?“ žasnu.
„Mám u sebe dýku,“ vysvětlí.
Nadšeně nadsednu. „Proč jste to neřekl dřív?“
„Neptala jste se,“ odvětí. Zašklebím se. Jeho humor prostě někdy pochopit nedokážu. Takže sotva ten hlídač vyleze z jeskyně, přeřežeme provazy, posbíráme všechny naše věci a vyběhneme ven – přímo do připravených pavučin, ne? Naservírujeme se jim přímo na „stůl“! To je ale pěkná blbost! Chce to vymyslet lepší plán.
Pavoučák si zaujatě prohlíží Ephemerovu mapu. Vypadá, jako by nikdy nic podobného dosud neviděl. No ale kdybychom zabodli tu dýku do něj, tak… zase blbý nápad. Použij Sílu, Luku, bleskne mi hlavou. Nebo se oháněj tím, kdo jsi. Přece tu na tebe každý čeká… Tak jak to, že tady mne neuctívají jako bohyni? „Hej,“ křiknu opět na „pavoučáka“. „To si dovolíte dát si k svačině lien?“
Mladík se zarazí a nechápavě na mě hledí. „Lien?“
Ztuhnu. Bud je tak překvapený tím, že jsem se prohlásila za lien, nebo nemá sebemenší tušení, o čem to mluvím. „Jo, lien,“ pokračuji klidně. Hlídač k nám pozvolna přejde. Všech jeho osm paciček nepříjemně zaklepe o kamennou podlahu. „To jsem totiž já. Povolána do Země Vládcem, jediným skutečným Vládcem Orleethem,“ lžu, seč mi síly stačí.
„Pavoučák“ je upřímně překvapen. „Ale… lien tu už přece být. Jednou být. V žádných proroctvích o druhém příchodu lien se nepsat,“ pronese zamyšleně. Snažím se tvářit suverénně. „Divné. Rozhodnout Matka,“ prohlásí nakonec a konečně odejde z jeskyně, patrně aby se s touto nečekanou skutečností svěřil ostatním arachnikům.
S uspokojením se ohlédnu na Jina: „Tak, odešel. Co z toho pro nás plyne?“ vyzvídám a přitom v duchu doufám, že ti pavouci zatím nesnědli naše koně. Jin mi podá dýku. Stisknu ji v dlani a nejistě na svého slepého společníka pohlédnu. Slabě se pousměje, jako by snad tušil, že na něj zírám, a odvětí, že se mám pokusit rozříznout jeho pouta. „To sice můžu, ale stejně jim neunikneme… Pokud jsou venku, nemáme šanci,“ pokrčím rameny.
„Vy vůbec nemáte představivost…“ zasměje se Jin.
„A vy zase rozum,“ zavrčím. Jin mi však začne trpělivě vysvětlovat, že si uvědomuje, že vyběhnout ven by byla sebevražda, a že jim můžeme uniknout ve chvíli, kdy by se nás mohli pokusit ochromit jedem. „Jak, jedem?!“ vyjeknu vyděšeně a zuřivě pižlám pevné lano, zařezávající se Jinovi do kůže. Jistě, pavouci používají jed. Začíná se to zamotávat ještě víc, jen co je pravda. Ach jo. „No bezvadný. Takže nás vyvedou ven a co? Dříve, než nás uštknou, některý uškrtíme je zbytkama tohohle provazu, zbytek pobodáme dýkou a zapadneme mezi skály, kde se budeme třást a doufat, že nás nenajdou? Jine!“ vzdychnu.
„Anno…“ pokárá mne lehce. Takovým tónem, že si zase připadám jako idiot. „Vy jste snad nikdy nezkoumala, co měl Ephemer ve svém vaku?“ Cítím, jak mi mizí krev z tváří. Takže on zkoumal Ephemerovy osobní věci?! Beru to skoro osobně a strašně se mě to dotkne. Zajímalo by mě, kdy měl tu čest se prohrabovat jeho vakem! Když jsem pila s Aníou a on na mne čekal? Nebo už někdy dříve? „Anno…? Vám to vadí…? Aha, vám vadí, že jsem… Ale to snad tolik nestalo, ne?“ nechápe. „Přišlo mi to zcela samozřejmé. Chtěl jsem vědět, co budeme mít s sebou, a zbytečné věci -“
„Počkejte, nechcete mi snad naznačit, že byste si dovolil něco – dle vašeho názoru – zbytečného z jeho věcí jen tak vyhodit, že ne?!“ vyjeknu. Jin zamumlá, abych tolik nepovykovala. Hm, jemu se to řekne, zatímco já se stěží ovládám. „Jak jste si to mohl vůbec dovolit, Jine?! Jsou to jeho věci! Jeho soukromé věci!“
„Nechte mne domluvit, Anno,“ přeruší mne nečekaně tvrdě. Poslušně zmlknu, ale krev ve mně vře. „Měl ve vaku kromě mnoha jiných věcí také roh.“ Nakrčím čelo. Ano, to měl. Nedávno mi ho přece půjčoval… to když jsme v Evale hledali vodu… ano… „Daran a jeho vojsko mají sice náskok dva dny, ale je jich mnoho a musí se často zastavovat, mít přestávky. A také nevyjížděli přímo z Brytaku, ten klášter je poněkud z ruky, to se mi nezávisle na vás podařil zjistit. My jsme sem jeli prakticky bez zastavení a jeli jsme hodně rychle, neměli jsme důvod šetřit koně. Myslím si proto, že…“
„…že bychom se mohli rohem dovolat pomoci…“ doplním za něj a uznale na Jina pohlédnu. „To není zlý nápad. Konečně něco rozumného,“ usoudím. Jeho pouta konečně povolí. Jin si promne zápěstí a bez zaváhání se pustí do uvolňování provazu, jež bolestivě stahuje mé ruce. Skočím k hromádce našich věcí. Co tu můžeme nechat? Ephemerův meč ani plášť nebo luk a šípy tu nejsou, patrně – stejně jako Selbo, jak doufám – to všechno zůstalo u našich koní. „Co mám vzít?“ houknu na Jina.
„Vezměte jen to nejdůležitější,“ navrhne Jin.
Tak fajn. Jak tedy myslí. Ephemerův přívěsek, málem zašlápnutý do bahna, si hodím kolem krku, mapu zamotám a hodím do výstřihu, svou dýku zastrčím za opasek a Jinovi hodím roh. Zachytí ho v letu, naprosto dokonale, jako by ho snad viděl. „Všechno jídlo… naše zásoby… tu asi musíme nechat?“ pípnu. Jin přikývne, asi pochopil, že nešlo o otázku, ale o smutné konstatování. Váček s penězi vrazím do kapsy a zaváhám u Jinových mečů. „Vaše zbraně… Ty neschováme. Jsou moc velké…“
„Nenechám je tu!“ odsekne Jin ostře.
„Neproneseme je ven, aniž by to nebylo nápadné,“ namítnu.
Jin zavrtí hlavou. „To mi je jedno. Mé meče… Byl to dar… Nemůžu je jen tak nechat téhle arachnické chátře! Nemůžu! Už kvůli tomu, kdo mi je dal, proč jsem je dostal… to nejde.“
„Dala vám je Deba?“ nadzvednu obočí.
„Ne, Reth. Můj bratranec. Vždycky… Než jsme se poznali… Víte, nevím proč, ale nesnášeli jsme se. Já znal jeho, on znal mě, ale netušili jsme, že jsme příbuzní… No a náš konflikt se vyhrotil nakonec tak, že jsme se vzájemně vyzvali na souboj. Už ani nevím, jak k tomu došlo… Fakt byl ten, že jsem byl dříve hodně arogantní… tedy, tehdy, když jsem ještě viděl… Typický Lovec, no. K souboji by možná ani nedošlo, já byl ještě dítě a Reth byl v té době zraněný, ale začali jsme se bít a… Zkrátka, zastavila nás až Deba, aby nám řekla, kdo jsme, předala nám naše dědictví…“ S tím se lehce dotkne přívěsku, jež mu visí kolem hrdla, a na který jsem se vždycky ostýchala zeptat, „a my dva se místo toho, abychom se zabili, usmířili. Reth si pro ten souboj nechal speciálně vyrobit tyhle dva meče. Tyhle meče, Anno. Daroval mi je na znamení míru a… A teď je můj bratranec mrtvý a já vím, že je to jenom moje vina… Prostě tady ty meče nechat nemohu.“
Po tomto jeho proslovu se kousnu do rtu a mlčím. „Chápu…“ dostanu ze sebe nakonec. „Chápu. Ty meče prostě musíme –“
Kdosi stiskne mou ruku. Není mi to vůbec příjemné, ale nemohu se té osobě vyškubnout, i když strašně moc chci. Stisk je pevný a já cítím, že má teplé, hřejivé a jemné ruce, a je mi to hrozně povědomé… jen nevím jak a čím. Rozhodně jsou ty dlaně ale teplejší než ty moje. „Aničko, vzbuď se. Slyšíš mě? Ne… Asi mě neslyšíš…“
„A-ah!“ vydechnu a z výšky dopadnu na kolena na zem. Zabolí to. Hlava mi třeští a ruka… jako by snad nebyla moje. Stále cítím ten stisk, drtící mi prsty. Co to mělo sakra znamenat?! Že by Selbo? Snaží se mi dát nějakou zprávu na dálku…?
„Anno!“ lekne se Jin a vyskočí na nohy. Klopýtavě vykročí mým směrem. „Co se to s vámi děje? Jste v pořádku?“ hrozí se.
Tisknu si ruce na čelo. „Ne… to je… dobrý, fakt…“
„Anno, při bozích, jestli můžete –“ začne Jin, ale to už do jeskyně vklouzne náš arachnik ten mladý hlídač, těsně následován dvěma arachnickými ženami. V té době jsem to samozřejmě ještě netušila, ale arachnická společnost je postavená na matriarchátu, ženy vládly, muži byli podřadní vojáci. Jistě, Selbo se mne před nimi snažil varovat. Hlídač na nás několik vteřin překvapeně hleděl, asi nechápal, jak je možné, že postáváme uprostřed jeskyně, místo abychom byli svázáni v koutě, a mně ho bylo skoro líto.
„Jine, chytejte!“ vyhrkla jsem a hodila po něm jeho meč kožených pouzdrech. Jednou rukou je chytnul, zatímco v druhé se mu objevil Ephemerův roh a z plných sil do něj zadul. Mocný zvuk měl v té maličké místnosti téměř účinek malé exploze. Okamžik jsem si dokonce myslela, že jsem ohluchla, stejně jako ti tři arachnici, krčící se k zemi, rukama si chránící svůj citlivý sluch. Pak po nás skočili. V mžiku jsem byla na zemi docela, uzemněna šesti nohama. „Sakra,“ vydechla jsem, kdežto hlídač se nade mnou skláněl a hrot oštěpu mi bolestivě bodl do krku. Jen tak trochu, ne aby mne zabil nebo mi nějak ublížil, ale aby mne dostatečně varoval, abych se ani neodvažovala pohnout.
„Naši zajatci chtít utéct!“ zasyčel rozladěně. „Kdyby zajatci utéct, my nemít jídlo, a Matka pak sežrat já!“ prskal dotčeně.
„Proč tedy Matku namáhat?“ ušklíbnu se, konečně dosáhnu na dýku za opaskem a jediným máchnutím jsem mu usekla dvě chlupaté pavoučí nožičky. Arachnik vyjekl bolestí a nadzvedl se, takže jsem pod ním proklouzla a zarazila mu dýku do bříška. Zbývající nožky se pod ním podlomily a náš ex-hlídač se sesul k zemi. Dorazila jsem ho a pomohla Jinovi od dotírající arachničky. Ani jsme si nestačili odpočinout – a byli tu další arachnici. Vojáci, jenom muži. Jin se tiše zajímal, kolik jich je. „Hodně…“ odvětila jsem.
„Máme šanci?“ usmál se Jin.
Jeho zazubení jsem opětovala, i když jsem věděla, že mě nevidí. „Nemáme.“ Nemám totiž u sebe Biolit, heh.
„Výborně,“ souhlasil Jin a zadul ještě jednou. A začali jsme bojovat zase. Všimla jsem si, jak hrozně se můj styl boje změnil. Kdepak ono pověstné buch sem, uch tam, mydlit kolem sebe hlava nehlava, jen aby se ke mně nikdo nepřiblížil. Už si nechám protivníka pěkně připustit k tělu, a také rány, řekla bych, rozdávám mnohem uvážlivěji a razantněji. A také častěji strefím cíl. Zvláštní… Střelím pohledem po Jinovi. Se zachmuřeným obočím se pohybuje tak hrozně… ladně… a stíhá dokonce i protáčet meče v rukou, jak to dělával i Ephemer… Je na něj hezký pohled. Je na něj zatraceně hezký pohled…
„Au!“ uklouzne mi, když mě jeden arachniků sekne do krve.
Mladý arachnik se zatváří skutečně velice hloupě. „Ublížit lien! Já chtít ne –“ spustí, načež se vzápětí jeho hlava kutálí po zemi a on nemá příležitost větu dokončit. Dotčeně se ohlédnu po Jinovi – jednak proto, abych mu vynadala, a jednak proto, abych mu oznámila, že nás pavouci zatím zabít asi nechtějí – a zjistím, že ten, kdo „mého“ arachnického vojáka zabil, není Jin, ale – Anía.
„Anío! Co tu děláš?!“ vyrazím ze sebe a vykryju úder oštěpu svou dýkou, takže mi jeho hrot zasviští jen několik milimetrů od mé tváře.
Krásná tmavovláska se zatváří jako svatoušek. „Volali jste o pomoc, ne? Slyšela jsem a –“ zabodne ten svůj nádherný meč do těla nejbližšího arachnika, „- a musela jsem vám přispěchat na pomoc. Doufám, že –“ odrazí dalšího bojovníka a vzduchem se opět mihne její zbraň, těsně následována malým gejzírem krve. „- se tu s tím hmyzem nepotýkáte moc dlouho.“
Zazubím se. „Ani ne. Jine…!“ vřísknu. Arachnici, kteří se na něj sápou, jej odhodili na skálu, načež Jinovi vypadl jeden meč z ruky a on se musel bránit jen tím zbývajícím, lapající po dechu. Ach jo, pořád je tak slabý… Ještě se z toho svého zranění dostatečně nezotavil… Pohotově přiskočím a jdu jim po nohách. Anía srazí do prachu dalšího pavouka a křikne na nás:
„Nevím jak vy, ale mě se tu moc nechce čekat na Matku!“
„Souhlasím,“ přikývnu a podám Jinovi meč. „Vypadneme odsud.“
* * *
„Díky,“ zamumlá Jin Aníiným směrem a ona se široce usměje. „Objevila jste se tam skutečně v ten pravý čas. Máte dokonalé načasování.“
„S arachniky není tak jednoduché vyjít. Mají svá… jiná pravidla. Jiné zákony,“ odvětí Anía a já mám okamžik pocit, že mi utekla část rozhovoru. „Nemyslím si ale, že vás chtěli sníst. To asi ne. Neměli před jeskyní vůbec nic nachystané. Tedy, na obřad zabití,“ dodá, když vidí, jak na ni nechápavě hledím. „Ale měli jste velké štěstí, že vám zatím nestihli nesníst koně. To bychom jim asi sotva ujeli… A také byl zázrak, že se neobjevila Matka. Příšerné stvoření. Ta připomíná pavouka daleko více než její vojáci. To vaše volání bylo slyšet až do Brytaku,“ zasměje se. Přehání, to je jasné, ale mlčím. Ohlédnu se na Jina. Mračí se. Musím si pak s ním o všem promluvit a všechno mu vysvětlit. On jí nevěří. Já ale ano.
Naivní, nemyslíš?
Selbo?
Vůbec ji neznáš…
Ne, neznám. Ale zachránila nás. Pomohla nám utéct z té jeskyně i dostat se šťastně k našim koním. Vedla nás skalami tak, abychom unikli arachnikům, kteří se v těch horninách vyznali rozhodně lépe než ona. Proč bych jí neměla důvěřovat? Proč by tohle pro nás dělal někdo, kdo by byl ve službách Tiwanaineiry? Prostě jí věřím. Neměla bych snad?
Nevím…
Hrozí nám od ní nebezpečí?
To ne, v tomhle ohledu to je v pořádku. Nelíbí se mi na ní něco úplně jiného. Nějak se jí nemůžu dostat do hlavy. To umí jen málo obyvatel Země.
Selbo…?
„Chtěla bych s vámi jet do Zante,“ prohlásí Anía náhle. Zaváhám a otočím se. Jin sebou škubne, jako by dostal ránu elektrickým proudem, ale neřekne ani slovo. „Mám v Zante určitou práci… takovou… zakázku. A tys říkala, že tam putujete také,“ pohlédne na mne. Cítím, jak rudnu, a ve vzduchu je přímo hmatatelný Jinův nesouhlas. „Smím…?“ nadzvedne Anía obočí.
„Jistě že smíš,“ přikývnu. Jin stiskne rty, ale ani tentokrát se neozve. Nechápu to. Já bych svou nespokojenost dala jaksepatří najevo! „Vděčím ti za mnoho. Počkat…,“ trhnu za uzdu svého koně abych jej nasměrovala k malému lesíku nalevo. Všechno nasvědčuje tomu, že zde někdo tábořil. „A nemůže to být tak dlouho… Z ohniště se ještě kouří…“ zahučím a rozhlédnu se. „Byli tady. Asi Daroth a jeho muži.“ Seskočím z koně, zatímco Anía – podle stop – usoudí, že jich bude kolem padesáti, a já se skloním k zemi. V hlíně je zašlapaný nějaký plíšek… Hm, co to je? Zvednu to a prozkoumávám. Sakra, co to může být? Je na tom vyrytá nějaká značka… symbol… Anía se v sedle svého oře lehce nakloní kupředu:
„To je z uzdy brytackého koně. Mají to všichni královští koně. Tady nemohl tábořit Daroth. Tady měli přestávku jeho pronásledovatelé.“
„Kruci!“ vyjeknu a v rychlosti se drápu zase do sedla. „Musíme být rychlejší než oni! Musíme být rychlejší! Jestli se Darothovi něco stane, tak… Nesmí se mu nic stát!“ hrkám ze sebe takřka zoufale.
Anía navrhne zkratku. „Znám to tady,“ vysvětlí, jakmile ji zkontroluji na mapě a vydáme se po ní. „Jistou dobu jsem tu pro Laryntana zabíjela, to jsem ti přece už říkala. K převratu bylo nutné odstranit nejednoho politika…“ Pobouřeně jsem se na ni zadívala. „Co je? Věděla jsi to přece! Je to moje práce! V podstatě nedělám nic jiného než Lovci, akorát jsem jen neabsolvovala ten jejich směšný výcvik… a nechávám si za to podstatně lépe platit. Jsem žoldák, ne charita. Zato Lovci se tváří, že jim jde o čest nebo co. Pche. Nikdy je nepochopím. Namyšlení arogantní pitomci, neschopní přijmout do svých řad ženu. Každopádně, Laryntanovi se pořád něco nelíbilo, každý se mu zdál nepohodlný… A mě to nevadilo, pořád jsem měla co dělat… Dobře mi platil a já nic nenamítala. Často jsem právě musela nahánět své kořisti až tady ve skalách a v lesích. Mnoho si jich myslelo, že mi unikne. Ulovila jsem je všechny. Stejně si ale myslím, že Laryntanovi nikdy o princeznu Mamar nešlo. Chtěl si ji vzít jenom proto, aby upevnil svou pozici nového vládce Prare. Má, pokud vím, svou děvku. Amin se jmenuje, tuším. Dokonce se mu podařilo ji zbouchnout, čeká s ním dítě. Sňatku Mamar a Rana chtěl zabránit jenom proto, že by prarští vzali za vládce radši Rana nežli Laryntana. Je to složité?“
„Ne,“ odvětím v tu samou chvíli, kdy Jin prohlásí „ano“. Ach jo.
* * *
„Slyšíte to…?“ zamumlá Jin. Začínám být na tohle jeho slovní spojení vysloveně alergická. Vždycky z toho koukají jen samé problémy a komplikace. Jin pořád něco slyší, kdežto já neslyším nikdy nic. Ani tentokrát, a to napínám svůj sluch jako jen to jde, neslyším nic jiného než řev ptáků a šustění listů pod kopyty našich koní. „Boj! Někdo bojuje! Slyšíte to?“
„Kde?!“ žasnu, ale to už Anía přitaká, že to slyší taky, a pobídne koně.
Začínám mít skoro pocit, že se na mě ti dva domluvili a chtějí, abych si připadala jako úplný pitomec. „Krucinál,“ zahuhlám a následuji je. K Darothovým mužům dorazíme ve chvíli, kdy pár zbylých přeživších Laryntanových vrahů zbaběle ustupovalo. Taky dobře, aspoň se nemusíme zase s někým bít… I když na Aníe vidím, že by už zase ráda provětrala svůj meč a dala mu napít čerstvé krve.
Rozhlédnu se, hledající prince Darotha. Hmm, jak by mohl asi tak vypadat… Nejspíš by mohl být podobný princi Daranovi… Ano… Takže hledám tmavovlasého beina v co nejlépe vypadající zbroji… Ano. To bude on. Stoprocentně. V tomhle případě se skutečně mýlit nemohu. Pohled na prince Darotha mne totiž zcela ohromí. Kdybych si nebyla takřka jista, že princ Daran je touhle dobou už jistě ve Wellaru po boku svého královského otce Rana, skoro bych přísahala, že je to on. Darothovu tvář sice zdobily vousy a měl o něco málo delší vlasy, ale jinak jako by z oka vypadl svému bratříčkovi. Teď udělal vznešené gesto rukou a křikl na své muže, hodlající prchající vrahouny následovat:
„Nechte je jít! Nebudeme se přece chovat stejně jako oni.“ Ohlédl se naším směrem a zamračil se. Docela stejným způsobem jako Daran. Fascinovalo mne to. Netušila jsem, že tito dva královští synové budou dvojčata. „Vy také patříte k… nim?“ pohodil hlavou směrem k prarským. „Jste špehové?!“ Rázem na nás mířily oštěpy i hroty wellarských mečů. Huh, dost beznadějná situace, řekla bych… Polkla jsem. Hmm, jak začít… Anía po mně střelila zachmuřeným pohledem, jakoby se mne snažila vybídnout, abych už konečně něco řekla. I Daroth vypadal mírně nervózně. „Tak mluvte, nebo se k –“ Daroth se nečekaně zapotácel a ztichl. Pak klesl na kolena. Kdesi v dálce jsem ještě zahlédla Laryntanovy muže, za každou cenu se snažící splnit přání svého vládce. S kušemi.
Do háje! Sejmuli ho! Přímo před našima očima! Hledáme ho tak dlouho, abychom si ho nechali jen tak zabít?! Zatraceně! Ani za nic! Zlostně hmátnu po luku a šípech, připevněných k sedlu koně. Bleskově založím šíp, natáhnu tětivu, zamířím a pustím. Vím, že ten muž utíkal. Vím také, že v ten okamžik, kdy jsem jej prošpikovala svým šípem (ten jej zasáhl do zad) a vzápětí ještě jedním (ten jej zasáhl do krku, takže smrt byla jistá), už nebyl ozbrojen, ale… já musela.
Ale nemusela, podotkl Selbo uštěpačně.
Anía se obdivně ušklíbla. „Přesná muška.“
K princi během mého lukostřeleckého kousku (při kterém jsem určitě mimoděk použila Moc, jinak si nedokáži vysvětlit, jak je možné, že jsem se tak dobře strefila) přispěchali jeho lidé a pomohli mu vstát. Šíp musel prorazit i jeho brnění. Páni, netušila jsem, že má kuše takovou sílu! Nějací muži se snažili prince Darotha odvést, ale ten se nenechal a namířil na nás prstem: „Tak kdo při bozích jste? Ať… ať vím, zda vás mí muži… mají potrestat nebo… spíše odměnit…“
„Jsem poslem vašeho bratra,“ vyhrknu. Stále bledší Daroth překvapeně vzhlédne a přeměří si mne pohledem. „Všechno vám vysvětlím, všechno vám pak vysvětlím, ale… Nejdříve byste se měl postarat o své zdraví…“
Daroth zlostně zavrtěl hlavou. „Ne… Můj bratr – můj bratr je mrtvý…“
„To vy budete brzy mrtvý, jestli si konečně nenecháte vyjmout ten šíp,“ ozval se náhle do ticha něžný dívčí hlas a hlavy všech se otočily doprava. Aniž by mi ji kdokoliv představoval, okamžitě jsem věděla, že ta dívka, to děvčátko, je princezna Mamar. Schwebienka. Tahle rasa mne nikdy nepřestane fascinovat, tím spíše, že Mamar měla svá třpytivá křídla roztažená, blyštivá a nádherná. Vlastně to byla celkově krásná holčička, působící sice ještě trošku dětským dojmem, ale až jednoho dne dospěje, bude z ní fakt kočka. Dlouhé kaštanové vlasy, velké jasné oči… Nejenom já jsem byla unesena jejím vzhledem, abych tak řekla. Spolu se mnou hleděl jejím směrem snad každý Darothův voják. Ale Mamar se zlobila. V tom jejím obličejíčku porcelánové panenky se zračil vztek a růžové rtíky se jí lehce chvěly. „Jste jako malý bein, princi. Jako malý. Zavolejte felčara a na tyhle tři zatím dávejte pozor,“ rozdělí úkoly s elegancí a šarmem hodným královny, křídla stáhne a krátce se zadívá naším směrem. „Chovejte se k nim sice s obezřetností, ale také s patřičnou úctou. Přece jenom nemáme důvod pokládat je za naše nepřátele. Princi…?“ jemně Darotha podepře a odvede jej stranou do provizorního stanu, ze kterého se před okamžikem vynořila ona sama.
My zatím slezeme z koní a čekáme, zatímco zbytek Darothových mužů, kteří se nevěnují našemu hlídání, chystají pro zabité Laryntanovy muže hromadný hrob. Je skutečně nechutné sledovat je, jak každého mrtvého speciálně připravují na odchod „do věčných lovišť“ a ukládají je do hrobu i s jejich zbraněmi a všemi jejich poctami. Odvrátím zrak a mám co dělat, aby se mi neudělalo zle, takže radši začnu Jinovi vysvětlovat, co se tady vlastně dělo, to, co on nemohl vidět. Jin mne vyslechne a pak se šeptem otáže:
„Skutečně musí jet Anía s námi?“
„Cože?“ zamrkám překvapeně.
Jin skousne spodní ret. „Nechápu, proč jste jí to dovolila… Proč jste jí vůbec řekla, kam a proč putujeme -“
„Zachránila nám u arachniků život, copak jste na to už zapomněl? To ona nám přišla na pomoc, když jsme ji potřebovali. Dlužíme jí to, stačí?“ odseknu.
Jin se ušklíbne. „Dlužíme jí to, ano. To je pravda. Naprostá pravda. Asi bychom jí měli i zaplatit. To se přece tak dělá, ne? Zaplatit jí za to, co pro nás udělala, a doufat, že nepřestřelíme cenu, nedáme jí málo a ona námi bude pohrdat. Což už ostatně dělá. Tedy, ve vašem případě ne. Jen v tom mém. Na kolik zlaťáků to tak vidíte, Anno? Kolik je skutečná cena za její služby?“
„Jen se nedělejte,“ zavrčím. „Je stejný Lovec jako jste byl i vy.“
„Jenže já nezabíjel pro peníze!“ ucedí Jin.
Zamyšleně na něj pohlédnu. Je k sežrání, když se vzteká. Vždycky tak nějak nakrčí obočí a stiskne rty a já bych ho nejradši pomuchlala jako plyšového medvěda. Hmm, zvláštní. Když se zlobí Ephemer, jde z něj spíše strach. Oproti Jinovi je Ephemer muž. Oproti Ephemerovi je Jin chlapec. Ale oba jsou tak strašně hezcí…! „Ale platit jste si nechával.“
„Nešlo přece o peníze!“ oponuje mi Jin dotčeně.
„Tak o čem to tu vlastně mluvíme?“ podivila jsem se upřímně, ale to u si mě k sobě povolal princ Daroth. Povzbudivě jsem stiskla Jinovu ruku a zalovila v kapse, hledající Daranův průvodní dopis a pečetní prsten. A nic. Ani dopis, ani prsten. Zatraceně…! Co to má sakra znamenat…?! Kde jsem mohla ten dopis nebo prsten vytrousit…? Že by u arachniků?! Ne! Ne!! To snad ne…!
Anía mne pobaveně pozorovala: „V klidu, Anno… V klidu.“ Poznamenala a zdvihla dlaň do vzduchu. Nechápavě jsem na ni pohlédla. Co to zase signalizuje…? Zcela bezděčně mi sklouzne zrak na mou ruku. Na mé levačce dlí slavný pečetící prsten prince Darana. Musela jsem si ho navléknout a ani jsem si to neuvědomila. Rázem jsem měla co dělat, abych se nerozesmála úlevou. Mám ho. Mám… Panebože, to je tak dobře, že mám alespoň ten prsten! „Nepanikař,“ doporučí mi Anía ještě.
„Jasně,“ zašklebím se a nechám se vojákem odvést do toho stanu. „Jak jsem již říkala…“ zhluboka se nadechnu. „Posílá mne za vámi váš bratr Daran,“ pokračuji, pohled upřený na Darotha. Sedí na jakési rozkládací sesličce ze dřeva a za pomoci princezny Mamar a „lékaře“, od kterého bych si nenechala ani vytáhnout třísku pod nehtem, je náležitě ošetřován. Trochu se mi z toho zvedá žaludek, a tak se na to snažím moc nedívat.
„Jak ti mám věřit?“ zajímá se téměř pobaveně princ.
Usměji se. „Váš bratr mi říkal, že s vámi bude těžké pořízení, a že jen tak vaši důvěru nezískám. Tady, mám vám prý ukázat tohle,“ otevřu dlaň, v níž tisknu pečeť. Daroth doslova oněmí. Vezme ji do ruky, otáčí ji, přetáčí, obrací sem a tam, ohromeně ji zkoumá. „Snažila jsem se vás dostihnout dříve než oni,“ pohodím hlavou zhruba stejným směrem, jak to – a není to tak dávno – udělal i Daroth, „a varovat vás před nimi.“
„Ano… Ano, zaskočili nás…“ přizná princ, ale pečeť si ponechá, tiskne ji k sobě jako dítě, které našlo svou dávno ztracenou hračku. „Ale měl jsem to čekat. Unesl jsem jediný skutečný poklad země Prare. Musel jsem počítat s tím, že mi to jen tak snadno neprojde…“ dodal a láskyplně pohlédl na Mamar. Ta jeho pohled opětovala. No ale jakým způsobem! Okamžitě mi bylo jasné, že tohle dítě si starého pološíleného Rana hned tak nebude chtít vzít. Vlastně, na jejím místě by pro mě bylo rozhodování taky celkem jasné. Proč se vdát za toho starce a být Darothovi nevlastní matkou?
Olíznu si rty. „Bohužel jsme měli menší dostaveníčko s arachniky… Nebýt jich, jsem si jista, že bychom vás skutečně dostihli dříve. Šlo mi jen o vaše bezpečí, protože… protože vy se musíte vrátit do Wellaru co nejdříve. Sleduji tím sice tak trochu i své záměry, ale jde také o vašeho otce.“ Mamar na mne téměř vyděšeně pohlédla. Ne, tady veselka fakt nehrozí. „Neměl ani o vás, ani o vašem bratrovi už hrozně dlouho žádné zprávy. Vlastně vás oba považoval za mrtvé.“
„Píši mu přece každý den…“ zamračí se Daroth.
„No… To je sice možné, ale… Jistá čarodějnice si dala záležet a všechny tyhle listiny získala dříve, než si je mohl váš otec vůbec přečíst, takže… takže se nedivte, že došel k závěru, že jste padli,“ vysvětluji trpělivě.
Daroth nechápe. „Čarodějnice?“
„Maya,“ přikývnu.
Daroth se udeří do čela. „Jistě… Nack mne před ní přece už varoval…“
„Ano, Nack… No, ten se už o bezpečí vašeho otce nestará, abych tak řekla…“ doplním. Daroth pootevře rty, asi se chce na něco zeptat, nevím, ale já jej předejdu a vychrlím: „Musel z vašeho panství kvapně odejít, huh, ale to je trošku jiný příběh… Každopádně o chycení a také patřičné a taky dostatečné potrestání budoucích atentátníků jsem se už postarala já osobně. Až dorazíte do Corunu, nejspíš ještě budou viset na nádvoří vašeho hradu zakováni v klecích.“
Daroth zamrká: „Proč to pro nás děláš? Co ti je do Wellaru?“
„No… jsem asi lien,“ pokrčím rameny. Páni, začínám si na to slovo docela zvykat! Už ho dokonce vyslovuji nahlas, aniž bych se styděla nebo si připadala nepatřičně! „A jakožto Spasitelka se přece musím starat o takové věci, o chod Země, nastolení míru a tak, ne?“ Daroth se ušklíbne. Jistě, on přece vinou lien přišel o bratra, pokud jsem to správně pochopila… „A kromě toho na vašem zdraví a šťastném návratu do Wellaru závisí i život mého přítele, kterého váš otec právě teď trošku nespravedlivě vězní ve svých kobkách,“ připustím lehce neochotně, princ Daroth se však široce usměje.
„Jsi upřímná. Toho si cením. Jak se jmenuješ?“
„Anna,“ naznačím pukrle.
„Měl bych ti –“ Daroth vstane, zapotácí se však a je Mamar i tím lapiduchem zase donucen se posadit na sesličku. Připomene mi to, jak jsem se v podobné situaci ocitla jak s Jinem, tak s Ephemerem – a je mi opět úzko. „Měl bych ti poděkovat,“ prohlásí Daroth. Pohlédnu na něj. „Udělala jsi toho pro Wellar hodně. Řekni si o cokoliv a já se ti pokusím vyhovět. No tak, řekni si.“
Zamyslím se. „No… máte nějaké zásoby navíc…?“
„No aby ne,“ zasměje se Daroth. „Vyplenili jsme ten anoristický klášter, kam přede mnou Laryntan skryl princeznu Mamar, doslova odshora až dolů. Nikdy bych neřekl, že u jeptišek najdeme tak gigantické zásoby vína. Ony tam měly úplné vinné sklípky! Zajímalo by mne, kdo tolik vína pořád pije….“
Cítím, jak mi mizí krev z obličeje. „Ne, víno ne, prosím! Cokoliv, ale ne víno…!“