Kapitola osmá

Nemám na nic náladu. Navíc jsem si zničila to zrcátko, dárek od Wynewer, neboť jsem se jím snažila při jízdě na koni podívat se, jak se daří mému ubohému Ephemerovi ve vězení. Nějak se mi smeklo v ruce, já po něm hmátla… a najednou bylo na zemi a jeho krásně hladký a lesklý povrch se v okamžiku změnil v hromádku střepů. Bylo mi skoro do pláče. Takhle jsem ztratila kontakt nejen se svou rodinou doma, ale i s Ephemerem!
Ovšem, abych nevypočítávala jen samá negativa naší cesty do Dateenu, musím přiznat, že aspoň ten Jin je milý. Snaží se mne neustále bavit a někdy se mu to skutečně i daří, každopádně ve chvíli, kdy již po několikáté opakuje své „provařené“ fórky typu „nechoď mi na oči„, „nevěřil jsem svým vlastním očím“ či „něco mi asi spadlo do oka„, přestávám se smát – a dokonce i na něj pak padne jakýsi podivný splín a nadále mlčíme pro jistotu oba.
Po několika hodinách nepřetržité jízdy (děsně mne bolí zadek, au au) jsme zastavili kousek před městem Khaat a odpočívali na docela roztomilém paloučku. Jin pohotově vybalil ze svého vaku něco málo jídla z Debiných zásob.
„Jí to chybět rozhodně nebude,“ ušklíbne se při tom.
Zamyšleně se na něj zadívám. „Ale?“
„Asi jsem změnil svůj názor na svou drahou sestřenici. Hodně jsem se v ní zmýlil,“ shrne jednoduše své podivné chování a patrně, aby mi naznačil, že se k tomuto tématu už nehodlá více rozšiřovat, zakousne se demonstrativně do placky. Tázavě na něj zírám, on však zarytě mlčí. V tomhle mi nechutným způsobem připomíná Ephemera. Ten se také se mnou nechce o ničem bavit. A já bych tolik chtěla vědět, co všechno kdy prožil, čím byl a podobně..!
„Vy… říkal jste, že jste byl Lovec. To mne velice zaujalo. Ještě mi totiž nikdo nevysvětlil, co to vlastně znamená, být Lovcem,“ nadhodím. Jin zdvihne lehce hlavu a několik minut mlčí. „Prosím…“
Jin zaváhá. „To jsou přísně tajné informace…“
„Já je Tiwanaineiře neprozradím,“ ušklíbnu se.
Jin odloží placku stranou. „Tím si nejsem tak jistý. Kdyby se jí, bohové chraňte, podařilo vás zajmout, mohla by z vás pomocí mučidel a svých temných kouzel dostat kdejakou vzpomínku, kdejaký obraz…“
Zavrtím hlavou. „Ale no tak!“
„Tak dobrá… na vaši zodpovědnost. Lovec není povolání jako třeba kovář nebo hospodář. Lovcem se musíte narodit. Pak by si vás ostatní odvedli do Renterie a tam by jste několik let byla cvičena bojovat, bránit se a hlavně zabíjet… Tahle práce je totiž na smrti jiných založená. Zabij někoho, dostaneš peníze. Nezabiješ-li ho, zabije on tebe… Každopádně, na konci výcviku jste pak podrobena nebezpečné zkoušce, kterou přežije jen málo žáků… a následně ve slavnostním obřadu získá každý učedník své nové jméno,“ vypravuje mi Jin tak poutavě, že dokonce zapomenu polykat a div se kouskem hrušky neudusím.
„Ale… vy jste si své jméno nechal…“ namítnu.
Jin se usměje. „Já totiž to nové velmi slavnostně zase odmítl. Byla z toho tehdy celkem aféra, ještě nikdy se nic podobného nestalo… nevím proč, ale já tam podobných výstřelků měl víc… málem mne vyhodili…“ Při té vzpomínce se jeho tvář na okamžik změní. „Obzvlášť s jedním mistrem jsme si vůbec nerozuměli… nakonec to dopadlo tak, že jsem ho urazil a musel jsem se s ním bít na život a na smrt.“
Nadzvednu obočí. „Na život a na smrt..? Jak to dopadlo?“
„Nechal jsem ho prosit na kolenou o život… a pak jsem ho zabil,“ odvětí jednoduše a znovu hmátne po jídle, zatímco já to své pro změnu odložím. Trochu mne to překvapí. Nikdy bych nečekala od Jina takovou krvelačnost! „Proč mlčíte? To vás to tolik šokovalo?“ Neodpovím. „Byl jsem Lovec, Anno. To byla podstata mého života, smysl mé práce. Musel jsem ho zabít. Ostatně, kdybych to neudělal, silně bych se dotkl jeho cti válečníka…“
Povzdechnu si. „Vlastně jste to udělal pro jeho dobro.“
„Slyším ve vašem hlase ironii,“ podotkne Jin pobaveně.
„Hm… to nepopírám. Ani bych nemohla. Jenom… asi jsem si o povolání Lovce dělala jiné iluze,“ podotknu tiše.
Jin mne lehce tápavě uchopí za ruku. „Nemá cenu mít v téhle Zemi o něčem nějaké ideály. Tady je všechno kruté a přímé. Copak u vás něco podobného neexistuje? Co děláte vy s nepohodlnými… lidmi? Vy na ně snad nenajmete cvičeného zabijáka?“ Svou ruku mu ze sveření prudce vyškubnu. Musím mu dát a pravdu, i když mi to příliš zavání americkými filmy. Každopádně, Jinův přístup se mi poněkud hnusí. Bere zabíjení jako samozřejmost. Ani tentokrát mu k tomu nic neřeknu. „Ale vždy jsem zabíjel jen ty, co si to zasloužili. Nikdy bych nemohl zabít třeba dítě… nebo jen tak pro zábavu vybít celou konkurenční rodinu… Nevymýšlím si, někteří Lovci to skutečně dělali… ale já ne.“
„No ne, jste čestný Lovec,“ zašklebím se.
„Lovci nemají právě nejlepší pověst. Není to tak dávno, co si jich většinu koupil Thaar. Tomu se hodili. Po jeho smrti se nás snažila Tiwanaineira všechny pozabíjet. A obyvatelé Země jí dokonce pomáhali. Nikdy nás neměli v lásce, tak jako i Ochránce a Strážce… a tohle pro ně byla poslední kapka. Myslí si, že jsme zradili. Tak to není… jen se držíme té strany, která více platí…“ hovoří klidně a nevzrušeně Jin.
Olíznu si rty. „To stačí, Jine. Prosím vás. Dost mě totiž ty vaše názory děsí.“
„Nechci, aby jste si o nás myslela něco špatného. Jsme prostě jenom žoldáci. Ale řeknu vám, když jsem se do Renterie vrátil, slepý a zoufalý, to oni mi nabídli pomoc a nechali mne, abych se u nich zotavil a znovu se nechal vycvičit… vděčím jim za mnoho. Nebýt jich, jsem dnes jen potácející se troska…“ Odmlčí se. „Původně jsem se měl dokonce stát Strážcem. Jenže pak se mi stalo tohle… Vidíte, kdybych neoslepl, mohl jsem se vás tady ted snažit zabít já… Promiňte, Anno. Nejspíš jsem si to měl nechat pro sebe. Některé mé názory jsou poněkud… radikální. Víte… život mne naučil.“
„To jsem viděla,“ přikývnu, neubráním se zachvění, když si vzpomenu na palčivou bolest, která projela jeho tělem, jakmile se mu zabořil ten rozžhavený Tiwanaineiřin pohrabáč do oka, a vrátím svou večeři zpět do tlumoku.
„Nejde jen o tohle,“ zavrtí hlavou a dotkne se pásky na svých očích. „Když jsem byl ještě dítě, byli mí rodiče neustále na útěku… nakonec jsme Thaarově zlobě neunikli, mého otce, mou matku i staršího bratra mi zabili skřeti. Zůstal jsem sám, než mne našli Lovci – a já byl učen. Nakonec jsem konečně poznal své jediné dva žijící příbuzné, sestřenku Debu a bratrance Retha… bohužel však zasáhl Bon, či spíše Tiwananineira, a ta Retha zabila… Nic v téhle Zemi mne nepřesvědčilo o tom, že bude můj život snadný – a já ho rozhodně zadarmo prodat nehodlám. To rozhodně ne! Někdy si téměř říkám… jako by mi bohové dali do vínku jen samou smůlu a utrpení…“
To asi ano, ozve se Selbo a já sebou úlekem škubnu.
Co zase naznačuješ, Selbo? Co se stane?
Víš, že ti to nepovím.
Kdybys –
začnu, pak ale pocítím, jak se ostří Ephemerova meče slabě rozehřeje, a prudce vyskočím na nohy. I Jin se zvedne ze země a potichu zamumlá, že to pocítil taky, a rovněž oba jeho meče putují ven z pochvy. S lehkým zasvištěním je protočí v rukou. Okamžik váhám, zda mám zkusit bránit se Ephemerovou zbraní, pak si však vzpomenu na to, jak je jeho meč těžký, a radši popadnu svou šikovnou malou dýku. Ta se mi zdá v ruce obratnější než těžkopádný meč.
„Strážci…“ zasyčí Jin směrem ke mně a prstem nenápadně ukáže napravo. Zašilhám tím směrem, ale nic samozřejmě nevidím. Pak však náhle zleva zaslechnu podivné zašustění, jako by se něco v tom lese nedaleko odsud hýbalo. Pravděpodobně jich tu nyní bude více než předtím… zatraceně… pravda, předtím jsme to zvládli, ale to proto, že s námi byl Ephemer..! Vyděšeně ucouvnu, div nezakopnu. „Uklidněte se, Anno, to zvládneme. Pamatujte si hlavně, co jsem vám říkal o očích…“
Jistě, v rychlosti si připomenu ta slova, která mi kladl na srdce, když jsme v pauzách mezi jízdou na koních odpočívali a zkoušeli spolu jen tak vážně nevážně cvičně bojovat. Jak že to neustále opakoval..? Zrak není důležitý. Jediné, co je v souboji podstatné, je náš instinkt. Oči nás jen matou. Tak… zatraceně, ono se to tak snadno říká!
Jin náhle prudce pozvedne jeden ze svých mečů do výšky a já ke svému údivu zjistím, že tak dokonale zablokoval výpad dlouhého, téměř průhledného meče jednoho Strážce, jen na vzdálenost paže od nás. Tak blízko! A já jej neviděla! Vyjeknu a uskočím, jako když střelí.
Vrazím ovšem zády do druhého Strážce, který překvapeně, náhle prozrazen, zasyčí. Dříve než stihne uchopit svou zbraň do ruky, oženu se po něm dýkou a rozetnu mu paži, ze které se okamžitě začne valit spousta krve. Ačkoliv čekám, že ho to aspoň na chvíli zarazí, on krvácející rány nedbá a okamžitě se po mně sápe. Pokusím se mu proklouznout, ale tvrdou ránou pěstí mi rozrazí ret a já mám okamžik pocit, že mi vyrazil i nějaký ten zub, jak se mi v ústech ozve ostrá a palčivá bolest. Lehce se zapotácím, ale seberu všechnu sílu, co mi ještě zbývá, a vrazím Strážci dýku do srdce. Přesná trefa! Spokojeně hledím na jeho chladnoucí a mizící tělo u mých nohou a přitom si gratuluji, jaké jen to mám štěstí, že mne tihle Strážci nechtějí zabít.
Když však vzhlédnu, zjistím, že přede mnou stojí další dva. To člověku na náladě nepřidá, to tedy ne. Ustoupím. Ani si neuvědomuji, jak blízko lesa jsem – a možná je to dobře. Kdybych si toho totiž byla plně vědoma, asi bych byla s odvahou pěkně na štíru. Ještě že teď se zuby nehty držím, abych nezačala panikařit! Jeden ze Strážců se ke mně přiblíží zprava, druhý zleva… téměř jako by se mne snažili nějak obklíčit. Zaváhám a střelím pohledem po Jinovi. Ten má plné ruce práce se „svými“ Strážci, nebudu mu proto přidělávat nějaké další starosti mými výkřiky o pomoc… ne. Poradím si sama, pomyslím si.
Jakmile po mne tedy jeden z nich hmátne, skloním se a vrazím mu dýku do nohy. Strážce bolestí vykvikne a poskočí, než se však stihnu otočit i na toho druhého, cosi vyskočí z lesa, zavadí to o mne nohama, takže se rozplácnu do trávy, povalí to dotírajícího Strážce na zem a zakousne se mu do krku. Cukající se Strážce nemá šanci, během chvíle je po něm. Vzápětí se ten temný stín zvedne a vrhne se i na druhého. V první chvíli se hrozně vyděsím, protože mne nenapadne nic jiného, než že to je nějaký vlkodlak, když se však zadívám pořádně, zjistím, že je to wraith.
Počkat, wraith..?! Od kdy je na mé straně wraith..? Pak si náhle vzpomenu na onoho wraitha, se kterým jsem tehdy navázala ten blízký oční kontakt… bože, zdá se mi, jako by to bylo hrozně dávno, a cítila v něm spřízněnou duši… dokud jej Ephemer nezranil… ano, i na boku tohoto štíhlého tvora jsou stopy po nedávné jizvě! Je to on! Jakmile přestane zuřivě trhat tělo toho druhého mrtvého Strážce, zvedne hlavu a zadívá se mi přímo do očí. Zlehka kývnu. Wraith nakrčí čumák a v tlamě se mu zalesknou ostré zakrvácené zuby. Přesto bych řekla, že v očích měl cosi… cosi přátelského… možná si to jen namlouvám, určitě… protože se v příští chvíli přikrčil, zježil hřbet a znovu zmizel v lese, tak náhle, jak se zde i objevil.
Popadnu dýku do dlaně, asi mi tím pádem vypadla z ruky, a vyrazím za Jinem. Brání se ze všech sil, aspon dva Strážci se jej snaží zabít, ale řekla bych, že je Jin už dost unavený na to, aby je zvládal… pohotově přiskočím těsně po jeho bok, neuvědomím si však, že mne bude automaticky považovat za dalšího Strážce a sekne mi po krku. Kdybych se bleskově neskrčila, jsem si jista, že by mne zabil.
„Jine! Zatraceně!“ zaječím pohoršeně.
Jin na okamžik ztuhne a nejistě otočí mým směrem hlavu. To neměl dělat. Sakra, vždyť tato ztráta soustředění jej mohla stát život! A zase jenom díky mně! V příštím okamžiku se do něj totiž zabodne Strážův elegantní meč. Vykřiknu. Jin lehce zavrávorá, ale dokáže klopýtnout tak, že čepel meče vyklouzne z jeho břicha, a svými meči ladně odsekne Strážci hlavu. Pak se teprve sesune na zem. Druhého Strážce po chvíli urputného boje zabiji já, ačkoliv mi ten nehezky rozsekne paži kousek pod ramenem a rozetne kalhoty i stehno tak, že se v prvním okamžiku málem ani neudržím na nohou. Zapotácím se, ale zaujmu přece jenom „bojovou pózu“ pro případ, že by tu ještě nějaký Strážce byl.
Selbo..?
V pořádku.

Klesnu k Jinovi na kolena a lehce mu nadzvednu hlavu. Žije. Dýchá. Díky bohu! „Jine..?“ zkusím to. Neodpoví mi, samozřejmě. V rychlosti mu vyhrnu drátěnou košili, téměř ani nevnímám, jak krásně vypracované tělo má, a soustředím se na hlubokou ránu v jeho břiše. Děsně krvácí. Tohle je podstatně vážnější než Ephemerovo „škrábnutí“. Polohlasně zakleji. Jsem zoufalá. Sice opět zručně vytvořím provizorní obvaz a snažím se zastavit krvácení svýma upatlanýma rukama, přitom se však modlím, abych mu nezanesla do rány nějakou smrtelnou infekci a aby neměl nějaké životu nebezpečné vnitřní krvácení. Zamyslím se. Co je ještě třeba udělat… jistě, všechno potřebné jsem již – doufám – udělala. Snad jsem nic nezanedbala…
Znovu mne ovšem potěší, že jsem si při výběru školy v deváté třídě vybrala právě zdrávku… Zhluboka se nadechnu a zhluboka zase vydechnu, abych se uklidnila a nezačala hysterčit. Když byl zraněný Ephemer, pořád jsem byla tak nějak v pohodě, neboť se mnou byl Jin, který mne mohl podržet, ale nyní tu nikdo třetí není…
A co já?
Selbo…
zavrtím hlavou a vzpomínám, až mne hlava bolí, jaká je stabilizovaná poloha pro krvácení do dutiny břišní… Jasně, v polosedě, pokrčená kolena… a studený obklad… zatraceně, jak mu asi můžu dát studený obklad?! Vztekle Jina zvednu, dotáhnu ho blíže k lesu (něžně, to je jasný) a opřu jej o první strom. Tak. Skousnu spodní ret. A zaopatření proti šoku… pěch pět T… jak to bylo… ticho, tekutiny, tišení bolesti… transport (ha ha, na ten můžu asi zapomenout), a… jej, já zapomněla na páté T!
Teplo.
Díky, Selbo… počkej, jak ty to můžeš vědět?!
Neboj se, z mý hlavy to není. Jen jsem použil tvý vzpomínky. Já… jasně že vím, že to není právě nejčestnější bez tvýho vědomí a hlavně bez tvýho přímýho souhlasu, ale… uznej sama – bylo to nutný.
Bylo to nutný. Nevadí mi to. Ani trochu.

Z tlumoku vytáhnu Ephemerův plášť a Jina do něj jaksepatří zabalím. Ještě že jsem si jej s sebou vzala! „Tak. Ta kráva Janáčková by ze mě měla radost,“ ušklíbnu se při vzpomínce na svou učitelku ošetřovatelství, diplomovanou zdravotní sestru Janu Janáčkovou, která ke mně chovala vyložený odpor a myslím, že i hlubokou nenávist, a posadím se vedle Jina, abych nyní mohla ošetřit i sama sebe.
Nohu si obváži raz dva, rána není příliš hluboká a dokonce už ani nekrvácí, zato udělat uzel na provizorním obvaze na své paži mi dá docela zabrat. Poté otřu čepele Jiných meč do rukávu a položím je vedle něj. Na tenhle jeho zvyk přece nesmím zapomenout. Pak se teprve schoulím k Jinovi a než se naději, usnu jako špalek.

* * *

Probudí mne podivné bubnování. V rychlosti se posadím a rozhlédnu se, ale ač koukám ze strany na stranu, nikde nikoho kromě nás dvou a našich koní nevidím. Otřesu se. Je zima. Přitisknu se proto blíže k Jinovi a nemohu neslyšet, jak mu lehce drkotají zuby.
„Jine?“ zamumlám.
„Anno…“ usměje se slabě Jin. Odhrnu mu vlasy z tváře a zastrčím mu je za ucho. „Je mi to tak líto…“ začne, ale já mu položím prst na rty a ujistím ho, že je všechno v pořádku a ať odpočívá. „Slyšela jste to taky..? To..?“ zkusí to znova, pak se však zmlkne a když nepokračuje, dojde mi, že asi ztratil vědomí, chudák malý.
Mohla bych mu pomoct, uvědomím si, tak, jako jsem pomohla i Ephemerovi, ale co když se mi to nepodaří a pouze nás oba zabiju..? Minule jsem sice cítila ve svém těle tok Moci, přitom jsem však měla takový divný pocit… jako by mi mezi prsty unikal vlastní život… a to šlo o podstatně lehčí zranění! Co když bych se nyní tímhle „kouzlem“ zabila?
Otřu mu pot z čela a téměř jsem již odhodlána, že to udělám, přece nenechám Jina zbytečně zemřít, když už kvůli mně zemřel Cathan, Desmodus, Urania a mnoho jiných santorií… pak však zaslechnu přibližující se dusot kopyt několika koní. Vyskočím na nohy, neboť mne napadne, že by mi mohl ten člověk… oprava, obyvatel Země pomoct, pak mi však bleskne hlavou, že to možná nebude nikdo z těch, co jsou na mé straně, a zase se schoulím k Jinovi a doufám, že si nás ten kolemjedoucí nevšimne.
Pak s rachotem jen kousek od nás projede skupinka aytarů v bitevní zbroji, kteří doprovázali jednoho nalehko ozbrojeného beina, jedoucího uprostřed té podivné skupinky. Nikdo z nich se našim směrem ani nezadíval. Naštěstí! To by mne tedy zajímalo, kdo ten bein mohl být, pomyslím si.
Poslíček.
Nakrčím nos. Ale no tak, Selbo… nebud takový fantasta. Od kdy mají poslové kolem sebe tolik bodyguardů?
Od tý doby, co všechny poslíčky se zprávami od prince Darana a prince Darotha Maya zabíjí.

Prudce se vyšvihnu na nohy, ostré bolesti v noze nedbám, a vyběhnu na palouček, skupinka se však bohužel již dávno změnila v maličké tečky na obzoru a jediné, co po nich zbylo, je jen nadzdvižený prach. „Sakra!“ zasyčím a zlostně kopnu do nejbližšího drnu. „Sakra!“ Pak se otočím k Jinovi a zamyšleně se zadívám na svou ruku, jako bych na ní chtěla něco vyčíst. Avšak je to jen má dlaň, obyčejná růžová dlaň s poněkud delšími prsty, než bývá zvykem, posetá několika drobnými jizvičkami, z nichž nejpatrnější je ta, která mi zbyla po trpasličí sekyře hned na počátku mého… no, dalo by se říct téměř neuvěřitelného dobrodružství. Zhluboka se nadechnu a pokleknu k Jinovi. Zatraceně, celá se chvěji, jak se bojím. Nejradši bych si dala facku. Nebo panáka…
Ne, Anno.
Ohlédnu se k pytli, v němž visí Selbo. Jen málokdy mne oslovil takhle formálně. Asi to myslí vážně… Zamračím se. Všechno špatného, co se tady kdy stalo, se stalo jen díky mně! Co se mohlo pokazit, pokazilo se zase jen díky mně. Neudělala jsem nic, za co bych na sebe mohla být hrdá. Aspoň trošku hrdá… Ne, Selbo. Udělám to.
Nedělej to.
Jestli víš, co se stane, pak také víš, jestli to udělám či ne. Jestli to neudělám, tak proč mne od toho zrazuješ? A jestli to udělám, proč se snažíš změnit to, co změnit nejde? Jak bych mohla změnit budoucnost?
Vím, že to neuděláš, protože tě žádám, abys to nedělala.
Selbo… musím to udělat…
Anno, prosím tě! Ne!

Povzdychnu si a svou ruku zase skloním. Ani mu nemohu pomoct… znovu otřu Jinovi pot z čela a pevně jej obejmu. Tentokrát se už nevzbudí. Přijde mi to děsně smutné, takže se ani nenaději a já si uvědomím, že brečím a brečím, slzy mi stékají po tváři a jen se modlím, aby Jin nezemřel. Bez Jina budu docela ztracená… nevím, co bych bez něj dělala. Vrátila bych se pro Ephemera? Pokračovala bych v cestě..? Zatraceně, na co to jen myslím?! Jin musí zůstat naživu!

* * *

Probudí mne děsná žízeň. Promnu si čelo a uvědomím si, že mám slabou horečku. Nic vážného, ale přesto se cítím nějak podivně roztřesená a lehce se mi točí hlava, když se zmátořím na nohy a odpotácím se ke koním, abych vytáhla ven čutoru s vínem. Lačně se napiji, téměř ji bezmyšlenkovitě vyprázdním, pak si však vzpomenu na ubohého Jina, dojdu k němu a tiše se ho otáži, zda nechce napít. Zatraceně, proč musí být zrovna slepý?! Takhle nemám ponětí, kdy ještě spí a kdy už je při vědomí!
Jin však zvedne hlavu a zamumlá, že by se možná i napil. Potěšeně se u něj skloním, pak však zaváhám a nádobku mu ke rtům nakonec nepřiložím. Pokud si dobře vzpomínám, na hodinách první pomoci nám kladli na srdce, že má-li zraněný vnitřní krvácení do břicha, neměl by ani jíst, ani pít… „Prosím…“ zašeptá Jin tak neskutečně žalostně, že neodolám a něco málo mu přece jenom napít dám. Taková troška vína ho přece nemůže zabít! Nemůže… že ne..?
„Jak se cítíte?“ zeptám se ho.
Jin zvlní rty. No, úsměv to zrovna není, jen jeho náznak, ale i tak mne to zahřeje u srdce. Stav mého pacienta tedy není tak beznadějný… „Měl… měl bych vám poděkovat… že jste se mi nesnažila… tak jako Ephemerovi… chápete…“
Rázem mám po náladě. Zamračím se. „Chtěla jsem -“
„Ne,“ přeruší mne nevýrazně. „To nesmíte… vy ne… vy nesmíte…“ začne, pak se kousne ostrýma beinskýma zoubkama do rtu a ztichne. Pohladím ho po vlasech a ještě mu dám trošku přihnout z láhve. Jin se zašklebí. „Víno je nejlepší… na tvorbu nové krve… a já… když jsem přišel o oči, pil… pil jsem víno pořád…“
„Pamatuji si, co jste říkal,“ přikývnu. „Jak že vám je?“
„Ale… nic vážného to není… je mi skvěle… myslím, že brzy budu schopný zase jízdy…“ Zavrčím na něj, aby mi nelhal. „No dobře… bolí mě břicho,“ přizná a pokusí se narovnat nohy. „A taky… necítím nohy, brní mne, jako by mi snad ani nepatřily, ale to jistě není -“
Zarazím jej. „Nehýbejte se.“
Jin si povzdechne. „Jste přísná ošetřovatelka…“
„Už jste na tom lépe. Víte, abych byla upřímná, skoro jsem se bála… to nic. Měla bych vám hlavně přivést nějakou pomoc… nedaleko by mělo být to město… jak jen se jmenuje… Khaat. Z Khaatu, až se zotavíte, se přesuneme do Sneetu. Tam je princ Daran. Pak musíme přesvědčit princeznu Kyru, aby Darana propustila ze zajetí a -“ plánuji, pak si však všimnu, že zatímco já plácám, Jin spokojeně usnul, takže pokrčím rameny a víno ve své čutoře dopiji. Příjemně mne zahřeje v žaludku. Jemně se o něj opřu a zavřu oči. Spát nechci, přesto však… usnu.

* * *

Je mi zima taková, že ačkoliv jsem zabalená do svého kabátku a přitisknutá k těžce oddychujícímu Jinovi, kterému se v poslední době nějak přitížilo, stále se třesu a mám co dělat, abych necvakala zubama o sebe. A přitom tak krásně svítí sluníčko a já přímo cítím, jak jeho paprsky pálí… proč mi jen není teplo?! Asi mám vážně zvýšenou teplotu. Také pořád spím. Zatraceně, jsem nemocná… Téměř ani nevnímám dusot dalších koňských kopyt kolem nás… jsem tak omámená horečkou, že mi to připomene zase bubnování a na okamžik mám děsivý pocit, že jsem ve válce, že –

* * *

„To je člověk!“
„Jste si jistá..?“
„Samozřejmě!“
„Co když je to jen nějaký mutant -“
„Poznám člověka, Yirkanne. Je zraněná. I ten bein. Měli bychom jim pomoct.“ Zřetelně rozpoznávám jasný ženský hlas, ještě téměř dívčí, pevný a rozhodný. Okamžitě mám pocit, že ta dívka, ať už to je kdokoliv, je spravedlivá a čestná. Teď jen aby byla „na mé straně“…
„To není moudré, má paní. Mohou to být Tiwanaineiřini špehové, může to být léčka… ujmeme se jich a oni nás podřežou ve spánku! Nebo hůř, mohou to být nastrčení zvědové beinů z Wellaru!“ odporuje jí ostrý mužský hlas.
Dívka jej příkře přeruší. „Tohle je člověk, Yirkanne. Jako byla i lien. A lien nikdy nezradila, a to se ji Thaar snažil zlákat na svou stranu! Patřila k lidské rase a stejně pomohla naší Zemi! Musíme jim pomoct.“
„Stejně si myslím, že to není moudré…“
„Nechci už nic slyšet, Yirkanne.“
„…jen si taháme do sídla beiny… všechny nás zabijí… já vám to říkám už dávno… dobrovolně necháme Sneet padnout do drápů Wellaru… nikdo mne ale neposlouchá… všichni zemřeme bídnou smrtí… ale já vás varoval, Kyro, já vás varoval…“ brblá nespokojeně muž hlasem plným nesouhlasu a znechucení, ale já pocítím, jak mne lehce, jako bych snad nic nevážila, zvedne a kamsi položí.
„Jine..! Jine..! Jine, prosím tě…“ vydechnu v obavě, že mne chtějí od mého drahého společníka oddělit, pak se však pokusím zvednout, kdosi se mne snaží uklinit, já se mu pokusím vyškubnout, do toho se ozve cosi jako zaštěkání a zavrčení, možná psa… možná wraitha… já se téměř zaraduji, že se mne snaží bránit – a pak se mi však naprosto a totálně zatmí před očima a já ztratím vědomí.

* * *

„Jine!“ vykřiknu a otevřu oči. Když se tak dívám kolem sebe, zjišťuji, že už ani náhodou nejsme na kraji lesa, ale že se nacházím v jakémsi krásném pokoji plném nábytku a vyšívaných koberců… ne, rozhodně nejsem u Deby… kde to tedy sakra jsem?! Prudce se posadím a zabolí mne hlava, ale i přesto, že mám pocit, že se mi téměř rozskočí, se dokáži zvednout z lůžka a doplahočit se k prvním dveřím, které mám po ruce. Když však vezmu za kliku, ke své hrůze zjistím, že jsou zamčené. Zatraceně! Zamířím tedy k druhým dveřím. I ty jsou zamčené. Zneklidněle dojdu k těm posledním, nádherně vyřezávaným. Uchopím kliku do ruky a váhavě ji stisknu. Tlumeně to lupne a já vejdu do další místnosti, stejně elegantní a honosné jako ten „můj pokoj“. Uprostřed té velké místnosti stojí veliká postel, ve které leží – „Jine!“ vykřiknu a doběhnu k němu, avšak i když s ním pořádně třesu, Jin se nevzbudí. „Jine…“ V první chvíli se děsně leknu, že mi nakonec přece jenom zemřel… pak si však všimnu, že se jeho hruď pravidelně zdvíhá a zase klesá a mně se velice uleví. „Díky bohu, Jine…“
„Váš společník si musí hodně odpočinout,“ ozve se náhle do ticha jasný dívčí hlas a když se prudce otočím, zjistím, že ve dveřích stojí jakési vysoké aytarské děvče, téměř v mém věku, o moc starší být nemohla, plavovlasá, v dlouhých, jasně zelených šatech. Zamračím se a hmátnu k boku, kde ovšem ke svému údivu nenaleznu ani dýku, ani dokonce opasek. Naopak, na sobě mám jen jakousi bílou noční košili! „Jeho stav je velmi vážný,“ pokračuje dívka a já si uvědomím, že to její hlas jsem předtím, na tom paloučku, slyšela. To mne lehce uklidní, přesto však zůstávám ostražitá. „Vy… vy jste druhá lien?“ zeptá se nejistě a učiní ke mně dva malé krůčky. Ustoupím a málem zakopnu o Jinovu postel. „Jste přece člověk…“ doplní rozpačitě.
„Jmenuji se Anna. A lien rozhodně nejsem,“ odvětím.
„Mé jméno je Kyra, a jsem paní královského města Sneet a dědička Dateenského trůnu,“ představí se formálně a tak nějak přede mnou vysekne pukrle. Rozzářím se. Kyra! Princezna (či snad ne?) Kyra! „Je mi ctí vás poznat. Víte, můj zástupce Yirkanne mi říkal, že vám nemáme pomáhat… ale já věděla, že je to vůle Anor a Unotra… i to, jak jsme vás našli… a navíc… ten wraith…“
Napřímím se. „Co… co je s ním?“
„Když jsme vás chtěli odnést, zaútočil na Yirkanneho… Netušila jsem, že na mém území žijí nějací wraithové…“ zavrtí Kyra zamyšleně hlavou.
Kousnu se do rtu. „Je ten… ten váš…. Yirkanne v pořádku?“ zamumlám a skloním hlavu. Mám z toho špatný pocit. Ten wraith se mne jen snažil chránit…
Kyra se usměje. „Děkuji za váš zájem. Nic se mu nestalo.“
„A… ten wraith..?“ vybídnu ji.
„Zase zmizel v lese…“ pokrčí rameny a dojde ke mně, aby mi vtiskla do ruky jakýsi pohár se světle namodralou tekutinou, která mi, ani nevím proč, připomene jistý prostředek na mytí oken, proto jej od Kyry nejistě přijmu a jen stěží se pokusím o rádoby děkovné pousmání. „To by jste měla vypít. Pomůže vám to. Nebude vás bolet hlava,“ vysvětlí mi jednoduše. „A… vy jste v Zemi už dlouho? Jste tu na přání Vládce? Jste tu, aby jste zničila Tiwanaineiru?“ chrlí na mne jednu otázku za druhou a pak mne náhle vezme za ruku. Vyškubnu se jí. „Já jen… měly bychom asi jít někam jinam,“ kývne bradou k Jinovi. „Váš přítel potřebuje klid.“
Potřesu hlavou. „To ano… jistě, máte pravdu.“ Nechám se odvést do jiné komnaty, na jejíchž stěnách po celém jejím obvodě viselo množství obrazů, z nichž na mne shlíželi aytarové a aytarky v lesklých zbrojích a v bohatých šatech. A v každém z nich jsem viděla něco z Kyry. Jednou to byly oči, jindy nos, pak zase pusa… nepochybně támhle ten muž, ten plavovlasý aytar se zachmuřeným výrazem, byl její otec. Docela určitě. Kyra se na obrazy ani nepodívala, prostě mne usadila k vykládanému stolu a bylo jí pravděpodobně docela jedno, že si v tak noblesní místnosti připadám dost nepatřičně. Povzdychnu si a protočím číši mezi prsty. „Máte krásný hrad… zámek..?“
„Hrad,“ upřesní a zazubí se. „Děkuji. Je to vedle untoristického kláštera se svatými relikviemi to jediné, čeho se tu ještě nedotkla válka. Kdyby se beinové nebo snad démoni dostali až sem, neměli bychom tu už proč být…“ Odmlčí se. „Jste tu už dlouho?“ zeptá se znovu.
„No, abych pravdu řekla, zdá se mi, že tu jsem dost dlouho… tedy, dost dlouho na to, že jsem narozdíl od lien zatím nic nedokázala. Nyní jsme s Jinem na cestě do Cheinowa…“ začnu, pak si odkašlám a začnu docela jinak, postatně formálněji. „Sem jsem ovšem vyrazila na přání Wellarského krále Rana.“
Kyřin výraz ztuhne. „Král Ran…“
„Jsem tu požádat vás -“ začnu, ale Kyra mě přeruší:
„Král Ran mne nemá co žádat,“ odsekne Kyra zlostně. „Tenhle bein tedy rozhodně ne. Bez varování napadl mou zemi a i přesto, že jsem ho několikrát výslovně prosila, ano, natolik jsem se snížila, že jsem jej prosila, aby přestal útočit na Dateen, tak místo své odpovědi mi poslal zpět tělo mého posla bez hlavy, zcela zastavil všechny naše obchodní cesty, ze kterých jsme tu žili, a vzápětí Wellarští zlikvidovali celé mé město Nine…“ zasyčí a prsty zabubnuje na hladkou desku stolu. „Ne, Ran mne nemá co žádat.“
Zaváhám. „Ani nechcete slyšet, co -“
„Ne,“ odmítne ostře.
„Ale… musím vás o to tedy proprosit já,“ doplním věcně. Kyra povytáhne tázavě obočí. „Pokud vím, je vaším zajatcem Wellarský princ Daran. Pokud jej pustíte a vyšlete jej zpátky do jeho země, král Ran osvobodí mého společníka a mého přítele, mága Ephemera, kterého nyní drží ve svém vězení jako zástavu, že zařídím propuštění jeho syna. V opačném případě jej zabije.“
Kyra zavře oči. „Anno… tohle po mně nežádejte.“
„Prosím..!“ téměř sepnu ruce ve své úpěnlivé žádosti.
Kyra vstane: „Nejprve si o tom promluvte přímo s princem Daranem,“ zamumlá. „Uvidíte se s ním za chvíli, při večeři. Do té doby se můžete třeba převléct,“ ušklíbne se a já jako na povel zrudnu. „Nějaké čisté šaty najdete ve skříni ve vašem pokoji. Zatím se s vámi musím rozloučit. Přece jenom, mám jisté královské povinnosti…“
Jedním lokem vyprázdním svou číši (a mám co dělat, abych tu okenu zase nehodila zpátky do pohárku, fuj) a pak zamířím do Jinova pokoje. U jeho postele se samozřejmě zastavím a několik minut na něj mlčky hledím. Ubožáček malý, ztěžka dýchá, na čele mu perlí pot a tváře má zarudlé horečkou. Natáhnu k němu ruku, abych jej pohladila po tváři.
„Asi by jste tu neměla být, paní,“ poznamená služtička v rohu místnosti. Vůbec jsem ji neviděla, proto jakmile zaslechnu její hlas, vyděšeně nadskočím a rychle se ohlédnu přes rameno. Drobounká aytarka poměrně sympatické tváře a krásně tmavé vlasy měla stažené do ohonu. „Dokud ten protijed nezabere -“
„Protijed..?“ opakuji překvapeně.
„Strážci přece vždy používají jedy. A čím hlubší rána způsobená otráveným hrotem je, tím hůř,“ řekne mi děvče a cosi si soustředěně nakládá na maličký podnos. „U vás to bylo jednoduché, vy jste byla jen lehce škrábnutá, zatímco ten váš přítel je na tom podstatně hůř. Snad jej paní Kyra nenašla příliš pozdě… Je tu totiž stále nebezpečí, že protilátka nezabere…“
Stisknu rty. „V to doufám taky… každopádně děkuji,“ špitnu a vklouznu do té místnosti, kterou Kyra vyhradila pouze pro mě. Zde se opřu zády o dveře a mám co dělat, abych se ubránila slzám, co mne šimrají na víčkách. Ne. Nebudu brečet. Tím nic nevyřeším. Musím být silná.
Protřu si oči, hlasitě vydechnu a zcela apaticky se převléknu do těch šatů, které mi v Corunu daroval král Ran. Pak se teprve zahlédnu v zrcadle. Téměř se do něj obávám podívat, to aby na mne nezačalo mluvit tak jako to Carminské, naštěstí tohle jen mlčky ukazuje, co se před ním odehrává. Skoro se leknu, když se opatrně zadívám do jeho odrazu. Vypadám příšerně. Zírá na mne rozčepýřená bledá holka, s tím rozraženým rtem a obvázanou rukou, čouhající zpod krásných šatiček, a křivě se na mne šklebí. Zamračím se a natáhnu se pro hřeben, abych se pokusila vytvořit si na hlavě nějaký pořádný účes, nakonec však boj se svými podivně vlnitými kadeřemi vzdám a opět si svážu vlasy jen čelenkou. Zamračím se ještě o něco víc. Zrcadlo mi úšklebek vrátí.
Na dveře mého pokoje se ozve zabušení.
„Ano..?“ otáži se nejistě.
„Paní Anno, podává se večeře,“ zavolá na mne jakási služka. S povzdechem si uhladím šaty, pročísnu ještě jednou vlasy a pak vykročím za dívkou, která na mne venku úslužně počkala, aby mne odvedla do jídelny. Ploužím se za ní jako tělo bez duše, myšlenkami neustále u Jina. Jakmile vejdu do jídelny, naskytne se mi pohled na další nádhernou místnost s velkým stolem, u kterého sedí Kyra, jakýsi tmavovlasý mladík, bein, a blonďatý aytar, a o něčem si povídají. Sotva stanu na prahu a se zaváháním se zde i zastavím, všichni tři jako na povel ztichnou a otočí hlavy mým směrem. Ten blond aytar okamžitě svraští obočí a nasadí takový nějaký podivný, naprosto negativní výraz.
„Anno…“ usměje se Kyra zářivě a vstane, stejně jako ti dva mladí muži. Přešlápnu z nohy na nohu. Je mi pěkně trapně. „Dovolte mi, abych vám představila svého zástupce Yirkanneho z Nine,“ ukáže na toho zachmuřeného blondýna, „a prince Wellaru, Darana z Corunu,“ dodá a lehce pokyne k beinovi. Ten pokývne hlavou. Neobratně mu jeho poklonu opětuji. Kyřin zástupce se k ničemu podobnému nemá, jen tam tak mlčky stojí a spaluje mne pohledem. Nejistě se posadím. Příliš pozdě si uvědomím, že to asi nebylo podle pravidel etiky, ale to už Kyra a ostatní rovněž usednou a vymění si rozpačité pohledy. Takže jsem se asi skutečně dopustila nějakého faux-passu! Zatraceně! „Doufám, že omluvíte chabost našeho dnešního menu… to víte, válka…“ podotkne Kyra ve chvíli, kdy přede mne postaví kuchař obrovský talíř s pečeným seletem. Naprázdno polknu. Tohle že je chabé menu?!
„Válka..?“ vzhlédnu od selátka. „S Wellarem?“
„Bohužel,“ procedí princ Daran a střelí po Kyře pohledem. Ta se na něj podivně zadívá. Vážně podivně. „I když, teď mají obě strany takovou… neoficiální přestávku. Poté, co mne má – tedy, když mě paní Kyra zajala, mí muži sice na území Dateenu zůstali, ale aspoň přestali útočit na Sneet.“
Yirkane, s pohledem upřeným do svého prázdného poháru, temně pronese: „No uznejte, to je od nich přece hezké.“
„Yirkanne,“ okřikne jej Kyra.
Yirkanne zdvihne zrak. Má hezké oči, modré, blankytné jako nebe. Byl by to pohledný mladý aytar… kdyby se ovšem pořád tolik nemračil. „Omlouvám se, princezno,“ pronese formálně. „Víte, že v tomhle se s vaším zajatcem nikdy neshodneme,“ šlehne pohledem po Daranovi. Ten tázavě nadzvedne obočí, ale Yirkanne si ho už nevšímá a pokyne služebné, která ochotně přicupitá a nalije mu vína.
Kyra na něj nesouhlasně pohlédne. Yirkanneho oči se s těma jejíma střetnou zachytí a na okamžik zaváhá. „Víš jak nesnáším, když piješ,“ podotkne Kyra.
„I za to se omlouvám, princezno,“ odvětí klidně Yirkanne a jediným lokem vyprázdní svou číši. Kyra se zamračí. „Jen… jsem asi poněkud nervózní z toho, že nám před hradbami Sneetu stanuje celá Wellarská armáda.“
Daran se příkře ohradí: „Ale no tak, přeháníte -“
„Neřekl bych,“ odsekne Yirkanne a znovu kývne na služku.
Pokusím se usmát na Darana: „Nevypadáte jako zajatec.“
„To tedy ne,“ souhlasí Yirkanne uštěpačně.
Daran se zazubí. „Paní Kyra ví, jak zacházet se zajatci.“
„S nepřítelem,“ připomene Yirkanne a od služebné si tentokrát vezme celou láhev vína, asi aby jí uštěřil to neustálé chození sem a tam. Pak si přihne přímo z flašky. Kyra otevře ústa, chce něco říct, ale Yirkanne ji předběhne: „Tiše buďte, princezno. Tohle je náš nepřítel. Je! Uvědomte si, prosím, že tohle je muž, který vedl své šiky do mého rodného města Nine, aby jej mohl zničit. Tohle je muž, který by měl už dávno klečet před popravčím špalkem!“
„Tohle nehodlám poslouchat,“ zavrčí Kyra. „Odejdi.“
„Milerád, vaše výsosti,“ přikývne Yirkanne a odkráčí.
Cítím se dost trapně, takže nadsednu a znovu se pokusím bezdůvodně zakřenit. Kyra potřese hlavou. „Poslední dobou je Yirkanne nějaký divný. Je to milý mladík, to ano, ale od té doby, co je tu Daran, chová se pořád takhle…“ Co by, žárlí, bleskne mi hlavou. Ani se mu nedivím. Ty pohledy, které si Kyra s princem Daranem neustále vyměnují, jsou často velice, velice vášnivé! „Daran je zajatec přece jenom modré, královské krve… Nenutím jej tedy dlít ve vězení, smí se pohybovat po mém sídle, ale nemá pochopitelně přístup všude. Také se nesmí stýkat se svými muži, smí jim jen posílat vzkazy a listiny s instrukcemi. Nečtu je, ale mám princovo slovo, že v žádném dopise nevyzve své vojsko k útoku na jakoukoliv část mého Dateenu. A princ mne dosud nezklamal. Jediní Wellarští, kteří se snaží nadále zabrat další a další má města, sem vysílá král Ran. Jeho otec.“
„To nechápu,“ zamumlá Daran. „Několikrát jsem ho ve svých listinách výslovně žádal, aby se nesnažil neustále vést tuhle nesmyslnou válku s Kyřinou zemí, ale on si pravděpodobně myslí, že tak docílí mého propuštění ze zajetí… jinak si to nedokáži vysvětlit.“
Kousnu se do rtu. Mám mu říct, že jeho otec nedostal ani jedniný z jeho dopisů? Ne, rozhodnu se nakonec. Neřeknu mu to. Počkám na příhodnější okamžik. Otočím se proto na Kyru: „A já jsem tedy s Jinem také vaším zajatcem?“
„Jistěže ne…“ odvětí překvapeně Kyra. „Proč vás to napadlo?!“ Trhnu rameny. „Ne, paní Anno, vy jste mým čestným hostem…“ chrlí ze sebe a dokonce lehce zrudne. „Vděčím lien za mnoho, vrátila mému Dateenu naději. Myslela jsem si, že když jste i vy člověk… tedy, nechci, abyste si myslela, že od vás něco očekávám…“ koktá. „Nedržím vás tu,“ dodá poté, co se na chviličku odmlčí. „A nechci, abyste si to myslela. Jakmile budete chtít, smíte odejít. Ale nyní, když je stav vašeho přítele neustále tak -“
„Samozřejmě,“ přeruším ji. „Nezlobte se na mne.“
Kyra se lehce dotkne mé ruky. Ten intimní dotek mne znovu popudí, stejně jako když se mne předtím pokusila přátelsky uchopit pod paží, takže i tentokrát se jí rychlým pohybem vysmeknu a zamračím se. Aytarové jsou asi velmi vřelá rasa. Pochopitelně, až na mého drahého Ephemera, heh, ten je nějaký jiný… „Ne, omlouvat bych se vám měla já, pokud mezi námi došlo k nějakému nedorozumění,“ ujistí mě Kyra a já se nemohu ubránit myšlence, že je mi její roztomilost a přívětivost děsně protivná.
„Myslím, že asi půjdu spát…“ zahučím a vstanu. Daran opět okamžitě vyskočí na nohy také. Překvapí mne to, ale nijak to nekomentuji. Asi je to slušnost. „Bylo to vynikající. Děkuji,“ pokynu směrem ke svému prázdnému talíři. Nedotkla jsem se ani nejmenšího rajčátka. Neměla jsem chuť. Kyra se na mne udiveně zahledí. Zaváhám. „Mohu… jít…?“ ukáži palcem ke dveřím.
„Jistě…“ souhlasí princezna a vykuleným výrazem mne doprovází po celou dobu, než konečně zapadnu do Jinova pokoje a dveře za mnou hlučně zapadnou. Mé kroky vedou samozřejmě k Jinovi. Tentokrát se ovšem pořádně rozhlédnu, zda-li tu se mnou v místnosti přece jenom někdo není. Ne. Jsem tu jen já – a on. Stále spí. Stále… Nevím, zda je to dobré či ne. Doufám jen, že ano..!
Pokleknu k němu a lehce se dotknu jeho ruky, volně položené na peřině. To jsem neměla dělat. Je to jako rána elektickým proudem – Moc bez varování projede mým tělem tak ostře, až to doslova zabolí.
„Popravte ho,“ zaslechl jsem v tý rudý tmě Tiwanaineiřin hlas, tak sladký a tak zlomyslný, že bych ji nejradši zabil. Ta bezcitná zrůda! Mluvila o mně, to je snad jasný. Její dva pochopové mne popadli a někam mne vlekli. Chtěl jsem umřít. Vážně. Chtěl. Jenže pak jsem si vzpomněl na Debu. Ne. Slíbil jsem jí, že se vrátím. Vyškubl jsem se jim a instinktivně se odkulil na stranu. Zaslechl jsem, jak tasili své meče. Tím směrem, kde jsem tušil toho napravo, jsem vykopl. Trefa, řekl bych, že jsem jej skutečně zasáhl pod koleno. Jakmile klesl k zemi, ohnal se po mne mečem ten druhý… tedy, jakmile se asi vzpamatoval. Bleskově jsem –
Anno?
Ty mrcho, ty lhářko! „Jak můžeš?!“ vykřiknu a popadnu Debinu ruku dříve, než se její meč může snést na tu ječící ženu, jak si aspoň myslím. Dívá se na mne? Děkuje mi pohledem za to, že jsem jí – alespoň prozatím – zachránil život? Možná… možná…
„Ale no tak, Jine. Nebuď slaboch. To skutečně nevydržíš pár úzkostnejch výkřiků?“ Zdá se mi to, nebo Debin hlas skutečně zní posměšně?! Zoufale jí vyrvu meč z ruky a hodím si ho k nohám, tedy jediným směrem, kde vím, že nikomu neublíží. „Co to děláš?!“ vzteká se. Nejradši bych ji uhodil, ale přece jenom… je to má drahá Deba… Jsem tak zklamaný a zděšený, že se sotva zmůžu na slovo.
Nakonec zamumlám: „Nikdy bych neřekl, že jsi tohohle schopná -“
Anno..?

Udiveně poodskočím a zahledím se na Jina, ale on vypadá pořád stejně, pořád pravidelně oddychuje, pořád spí, nevzbudil se… Jak je možné, že vycítil mou Moc..? Překvapeně potřesu hlavou, skloním se a políbím jej na tvář. Ani nyní nereaguje. Políbím jej tedy ještě jednou a pak unaveně zamířím do svého pokoje.

Ráno mne probudí služebná, cosi uklízející v mém pokoji. Rozmrzele se posadím a znechuceně si uvědomím, že jsem včera usnula v těch šatech od Rana a že jsou nyní nepěkně zmačkané. Nakrčím nos, spustím nohy z postele dolů a nahlédnu do jedné ze skříní, abych zjistila, zda v nich nakonec nenajdu něco, co bych na sebe mohla hodit. Vida! Naskytne se mi úchvatný pohled na hromadu překrásných šatů – a docela jiných, než ty, které mám od Rana. Inu, Wellarská móda se od té Dateenské poněkud liší, ušklíbnu se a navleču se do jedněch žlutých, takových veselých. Jsou mi sice hrozně dlouhé, ale to budou pravděpodobně všechny, protože aytarové jsou neuvěřitelně vysocí.
„Kde jsou mé věci?“ zeptám se neklidně služebné. Ta se na mne nechápavě zadívá. „Mé věci, má brašna, můj Sel… můj vak, Ephemerův meč, má dýka…“ vypočítávám na prstech. Dívka se stále tváří udiveně. Skoro mne to naštve. „Copak tyhle mé věci tu nikde nejsou? To je snad Kyra nechala v tom lese..?“ nenechám se odbýt.
„Asi… asi je tedy u sebe bude mít princezna,“ odvětí služebná, lehce se pokloní a vyběhne z mého pokoje. Zamračeně se za ní dívám a je mi téměř smutno z toho, že bych ztratila Selba. Ano, byl sice protivný a otravný, ale… měla jsem ho vlastně docela ráda. Zkusím se s ním spojit svou myslí, ale na mé zavolání neodpoví. Ach jo.
Když se pak odeberu do jídelny, najdu zde ke své radosti prince Darana, snídajícího čímsi namazanou placku. Jakmile mne zahlédne, rozzáří se jako sluníčko a okamžitě vstane, aby se mohl se mnou přivítat. Neubráním se zazubení. Tohle je neuvěřitelně milý bein!
„Jak jste se vyspala, me lien?“ ptá se. Zašklebím se a v první chvíli mu chci vysvětlit, že žádná lien ve skutečnosti nejsem, pak to ovšem vzdám a odvětím, že to vcelku ušlo. Pak se teprve posadím po jeho pravici a on mi galantně namaže placku taky. Připomene mi to Ephemera. A najednou je mi hrozně úzko… „Víte, že můj starší bratr se s lien setkal také? Tedy, ne s vámi, paní Anno, ale s první lien, s Kristin. Ale byl zabit skřety… to byl smutný den pro celý Wellar…“ zamyslí se a přežvýkne. „Každopádně pro mne je nepředstavitelné štěstí být ve vaší přítomnosti!“ chrlí ze sebe.
„Nemluvte pořád…“ povzdychnu si.
Daran se usměje ještě o něco víc. „Omlouvám se. Jen… víte, většinou snídávám s Kyrou, ale ještě v noci přišli její poslové se zprávou, že muži mého otce zaútočili na strážní věže Sneetu a přesto, že Kyra byla proti krvavému potlačení tohoto válečného aktu, vyrazila tam i s celou svou Zlatou jednotkou. Jistě. Aytarové si ve své hrdosti libují a pochopitelně nechtějí, aby nějací beinové obsadili jejich strážní věže… To chápu. Ti otcovi muži jsou nehorázní vzbouřenci… nehorázní vzbouřenci. I jim jsem přeci psal, aby opustili Dateen! Nikdo mne tu nebere vážně… jsou to vzbouřenci a nic jiného než smrt si nezasluhují. Tak jako já… nezlobte se na mne, lien, já jen tak hloupě plácám…“
Nadzvednu obočí. „Tohle mne zajímá, pokračujte.“
„Nevím, co bych vám k tomu ještě řekl…“ odvětí.
„Tak třeba… jak jste se seznámil s Kyrou?“ vyzvídám.
Daran se zasní. „Tak tohle si budu pamatovat až do konce svého života. Slyšel jsem o ní samozřejmě leccos, že je to vynikající bojovnice, šikovný diplomat, dobrý stratég… ale nikdy jsem se s ní osobně nesetkal. Zaútočili jsme tehdy přímo na Sneet, jenže do celé akce se náhle zapojili i démoni a my jsme měli co dělat, abychom si spíše zachránili své holé životy, než abychom se zaobírali Sneetem… Tehdy to byl pořádný masakr, bohové… Každopádně, jak jsem tam tak stál a oháněl se mečem, na jedné straně jsem bil aytary, na druhé démony, a najednou jsem ji zahlédl. Vypadala jako bohyně… její vlasy zářily, jako by byly ze zlata, její zbroj se blyštěla a ona byla tak překrásná… Okamžitě jsem věděl, že je to ona…“ líčí mi s téměř komickým nasazením. „Během téhle bitky jsem jí několikrát zachránil život. Riskoval jsem ten svůj, jen aby jí se nic nestalo, i když v podstatě patřila k nepříteli… Bylo to bláznovství, ale… No je to složité. Pak mě málem zabila…“
„Cože?!“ podivím se.
Princ poťouchle přitaká: „No jo. Ale stejně si myslím, že to bylo omylem. Blížila se noc, my jsme dostávali slušně zabrat… Zavelel jsem tedy k ústupu… A najednou se za mnou vynořil ten démon… Ani jsem nestihl dokončit větu, musel jsem se bránit… A v tu chvíli jsem se nabodl na její meč. V první chvíli jsem ani nevěděl, že to byl zrovna její meč. Vlastně, kdy nad tím tak přemýšlím, kdybych se nenažil toho démona zabít, nic by se mi nestalo… Ona mu totiž usekla hlavu a jak jsem tam naběhl… Takže si za to vlastně můžu sám. Než jsem se vzpamatoval, už jsem ji nikde poblíž neviděl. No a pak jsem držel se svými muži poctivě hlídku celou noc a… promiňte mi, pořád jen mluvím a -“
„Ne, mluvte dál,“ pobídnu jej. „Začíná to být zajímavé…“
„Už toho k vypravování moc není… prostě, čekali jsme, že na nás aytarové v noci zaútočí, protože moc dobře ví, že jsme po tmě slepí jako krtci… udeřili na naše ležení. Chtěl jsem se s Kyrou bít… ale by jsem zraněný, udělalo se mi zle a probral jsem se pak až tady…“ dokončí Daran svůj příběh a já se usměji. Konečně někdo, kdo si nenechává své vzpomínky a myšlenky jen pro sebe a já je z něj nemusím tak složitě dolovat! Kromě toho, je to přesně jako v těch dopisech, co psal Daran Ranovi… „Nestěžuji si, že jsem tady. Kyra mne mohla zabít. Měla mě zabít. Všichni ostatní by to na jejím místě udělali. Ale ona ne…“ odmlčí se. „Je… je prostě úžasná.“
Zaváhám, ale stejně se ho na to zeptám: „Takže… vám vlastně vyhovuje, že jste zajatý, je to tak?“ Daran se zarazí a nechápavě na mne pohlédne. „To nic, zapomeňte na to…“ mávnu rukou, dojím placku a zamířím za Jinem.
První, čeho si ke své radosti všimnu, je skutečnost, že již není tak bledý jako předtím, a že dýchá daleko lehčeji. To je výborné…! Stále se ovšem neprobudil… Jemně mu nadzvednu hlavu a upravím pásku přes očí, pak mu prsty pročísnu vlasy a spokojeně se na něj zadívám. Je krásný… jinak hezký než Ephemer, ale také zatracený fešák. Princ Daran opatrně zaklepe na dveře. Vyzvu jej, aby vešel.
„Smím být také tak trochu dotěrný..?“ zeptá se zvědavě.
„Buďte, nebojte se,“ souhlasím pobaveně.
Daran lehce zrudne. „Tenhle mladý muž je váš… přítel?“
„Je to můj společník, ne můj milenec,“ odvětím. „Je to budoucí král,“ dodám po chvíli váhání. Daran se ironicky ušklíbne. „Vážně to bude jednoho dne král. Budoucí král Evale, zničené země. Tohle je jeden z posledních žijících potomků právoplatných dědiců trůnu.“
Daran pootevře ústa údivem. „Bohové, skutečně..? V Zemi se sice povídalo o tom, že se má vrátit král Evale a Evale se znovu stane skutečným plnohodnotným panstvím, ale spíše jsem si říkal, že to jsou jen fámy… pak tedy doufám, že bude již brzy v pořádku a já s ním budu mít tu čest hovořit…“ usměje se a přijde ke mně blíž. Zastaví se nerozhodně několik metrů ode mě. „Proč má tu pásku?“ zeptá se a ukáže na Jinovy oči. „Skrývá snad něco..?“
„Je slepý,“ odvětím klidně.
„Slepý?!“ opakuje Daran konsternovaně. „Slepý král..?!“
Zamračím se na něj. „Vadí vám to snad?“
„Já… ne, omlouvám se… Jen mne to zaskočilo…“ koktá rozpačitě a poškrábe se na bradě v několikadenním strništi. „Jen jsem nikdy… Nezlobte se na mě, asi jsem poněkud netaktní, že..? Měl bych vás nechat o samotě -“
„Klidně zůstaňte,“ odvětím, ale to už princ s omluvami vycouvá z místnosti a já jsem zase sama. Povzdychnu si, potřesu hlavou a také hodlám odejít, když tu se ozve kýchnutí. „Zdravíčko…“ zamumlám zcela automaticky, pak mi ovšem v hlavě docvaknou všechna kolečka (sakra, někdy mám zatraceně pomalé vedení!), otočím se a zajásám: „Jine!“ Ten se slabě usměje a pokusí se posadit. Nepodaří se mu to a opět spadne do polštářů. Přisednu si k němu a pohladím jej po tváři. „Jak se cítíte?“
Jin se ušklíbne. „Jako by mě probodl nějaký Strážce…“
„Moc vtipný,“ ocením jeho smysl pro humor.
„Kde to jsme..? Nejsme už v tom lese…“ zeptá se a olízne si rty. Nevím proč, ale přišlo mi to najednou děsně sexy. Radši odvrátím zrak a odpovím, že v sídle Dateenské princezny Kyry. „Bohové, co tady děláme?!“ vyděsí se Jin.
Nechápavě na něj pohlédnu: „Jsme tu pro prince Darana.“
„Tady..?“ žasne Jin a přejede si rukou přes čelo.
„Neříkala jsem vám snad, že jej zajala Kyra?“ podivím se.
„Ne…“ odpoví Jin.
Pokrčím rameny. „Tak jsem asi předpokládala, že o tom budete vědět od Mayi…“
„Od Mayi? Proč od ní?“ podiví se. Ošiji se a snažím se z toho vykroutit. Jin patrně pochopí, že mu to vysvětlit nehodlám, proto se tak nějak podivně zatváří a požádá mne o sklenici vody. Vyskočím na nohy, ujistím ho, že mu ji chvilku donesu, a zamířím do jídelny, kde popadnu svůj pohár a hledím kolem sebe, kde bych našla nějakou služebnou, kterou bych mohla požádat o pramenitou vodu, bohužel tu však žádná není, takže naliji do číše víno, které ještě zbylo na stole od snídaně, a za okamžik jej již přiložím Jinovi ke rtům. Jin trochu upije a pak překvapeně nakrčí nos: „To je ale… víno…“ poznamená zklamaně.
„Všiml jste si? Náhodou, abyste věděl, víno je nejlepší na tvorbu nové krve, které vy jste ztratil dost a dost. Kromě toho, když jste přišel o oči, pil jste přece víno pořád, ne?“ usměji se na něj a pohár mu vezmu. Jin se zašklebí. „Tak jak vám je? Ale pravdu!“
„Už mi bylo i hůř…“ zahučí Jin upřímně.
„A brzy vám bude i lépe. Vždyť ještě včera mi bylo řečeno, že možná ten protijed nezabere…“ začnu, ale to už se Jin zajímá, o jakém protijedu to mluvím. „Copak vy jste nevěděl, že Strážci používají na svých zbraních jed?“ Jin zavrtí hlavou a pokusí se znovu nadzvednout na loktech, ale i tentokrát to vzdá a opět se zaboří zpět do peřin. „Myslela jsem, že jste kdysi říkal, že jste měl být Strážcem…“
„Měl jsem být Strážcem,“ připustí. „Ale nestihl jsem to… Neměl jsem příležitost to… Každopádně o nich vlastně vím stejně málo jako vy.“ Odseknu mu, že o tom silně pochybuji. Jin se slabounce usměje. Vypadá v té velké posteli jako malé, ztracené dítě.
Vstanu a úsměv mu vrátím: „Měla bych vás nechat, abyste si pořádně odpočinul. Vyspěte se. Já zatím zjistím všechno ostatní… tedy, kolem propuštění prince Darana. Ale… obávám se, že příliš o volnost nestojí.“
„Tomu nerozumím…“ vydechne překvapeně, ale já se už jen skloním, políbím jej na čelo a vyklouznu z místnosti. Sotva za mnou zapadnou dveře, zaslechnu, jak na konci chodby kdosi rozrazí dveře a s hlasitými vzlyky zapadne do pokoje – předtím však hlučně odhodí cosi červeného, železného… meč, zkrvavený meč, uvědomím si vzápětí. Zvědavě tam zamířím. Tím samým směrem přeběhne i rozzuřený Yirkanne a zabuší na dveře, které za plačící osobou – Kyrou – zapadly.
„Kyro, prosím vás -“ začne, ale to se už u jejího pokoje objeví s účastným výrazem i Daran. Yirkanne jej zpraží příkrým pohledem a zvedne Kyřinu zbraň ze země. „Kyro, prosím vás, jestli bych mohl -“
„Ne!“ zaječí Kyra.
Daran jej obdaří potměšilým pohledem, ale Yirkanne se nevzdává. „Vzal bych s sebou svou jednotku, kdybyste mi to dovolila, a -“ začne znovu, ale Kyra jej opět přeruší svým odmítavým výkřikem. Yirkanne se zamračí, zatímco Daran opatrně zaťuká na dveře a potichu se zeptá, zda může aspoň on vejít dovnitř.
„Ano, vy ano, Darane,“ odvětí Kyra a Yirkanne zlostně odkráčí. Zmateně stojím v chodbě a koušu se do rtu, chvíli váhám, zda se mám přece jenom přiblížit a zkusit něco zaslechnout přes masivní dřevo dveří, ale nakonec tenhle návrh zavrhnu a vrátím se do svého pokoje. To by nebylo nejslušnější. Musím vyzvídat až později, heh…

* * *

Jelikož Jin spí a já se hrozně nudím, zkoumám Kyřino sídlo a snad jen tak z legrace za sebou nechávám drobečky z placky, kterou jsem ukořistila v jídelně. No co, aspoň služebné se nebudou nudit tak jako já, pomyslím si, jakmile je polituji, že ten nepořádek, co po mně zbyl, budou muset uklízet.
„Je neschopná velení!“
Trhnu sebou a nerozhodně se zastavím uprostřed prázdné chodby. Okamžik dumám nad tím, zda se mi v hlavě jen nerozezněla něčí myšlenka, pak si však všimnu, že dveře nedaleko ode mě jsou lehce pootevřené a nenápadně se k nim přikradu blíž. V místnosti sedí Yirkanne a nějací tři další muži, ve špinavých zbrojích a s meči výhružně položenými u nohou. Všichni se mračí. Nevím proč, ale něčím mi připomenou muže z Debiny zbojnické bandy. Nejspíš tím, že ani tihle „vrahouni“ se mi ani náhodou nezdají sympatičtí!
„Je to jenom ženská,“ zavrčí jeden z těch hrdlořezů.
„Kasse,“ okřikne jej Yirkanne.
„Dlouho se jí zastávat nebudeš, Yirkanne. Tohle se už nesmí dál tolerovat. To dítě je schopný nechat umřít všechny naše schopný vojáky!“ vezme si slovo druhý aytar s krátce zastřiženými hnědými vlasy. Yirkanne sklopí zrak k podlaze. „Copak jste to dneska neviděli?“
Třetí muž se ušklíbne. „Zase dokázala svou slabost.“
Yirkanne se zamračí. „Byla to zrada. Ti poslové -“
„Těm jsme zaplatili my,“ odsekne zase ten tmavovlasý.
Yirkanne ohromeně vzhlédne: „Cože?!“
Aytar, kterého Yirkanne nazval Kassem, se krutě usměje: „Netvař se tak udiveně. Jen jsme jim dali pár zlaťáků za to, aby drahé princezničce řekli místo o démonech o beinech… Jinak bychom nemohli všechny ty její směšný jednotky přesvědčit o její neznalosti strategie! Proti démonům nebylo naděje. Ale Kyner by si rady věděl. Však to taky byl poslední dobrý vojevůdce. Je na čase usadit na post pána Sneetu někoho jiného. Musíme začít jednat…“ uzavře to a já zděšeně ucouvnu stranou. Ne, už nechci radši slyšet ani slovo! A hlavně… měla bych to Kyře co nejrychleji říct!

* * *

Nevím, jak je možné, že mám to štěstí, a omylem se vzápětí setkám s Kyrou – víceméně náhodou ji objevím v její knihovně, kde mlčky sedí a zírá do nějakého lejstra. Ramena má svěšená a už mi jen málo připomíná tu spanilou a hrdou princeznu Kyru. Zarazím se a zaváhám. „Jestli bych měla jít, princezno, tak stačí říct…“
„Klidně tu zůstante, stejně asi půjdu…“ zamumlá Kyra.
Nevím, jak začít. „Chtěla jsem se zeptat… vy máte u sebe mé a Jinovy věci? Hledala jsem je, ale u mě v pokoji nikde nejsou. Postrádám například meč, vak s věcmi…“ spustím neobratně. Kyra vzhlédne. Oči má rudé od pláče.
„Ano… ano, myslím že ten meč je ve zbrojnici… a pokud se nemýlím, ostatní vaše věci bych někde mít také měla… jen tu ošklivou hlavu jsem nechala pohřbít…“ prohlásí. Vyděšeně se na ni zadívám a cítím, jak mi mizí krev z tváří. „Nebudu pátrat po tom, proč jste u sebe měla tu hlavu, lien…“ vyloží si můj vyjukaný pohled po svém.
Nejradši bych něco zlostí rozšlapala! „To jste neměla, princezno, to ne…“ zahučím. „Ta hlava… je živá… jak bych vám to vysvětlila… byla jste někdy v Africe, jak tam ti šamani suší lidské hlavy a oni jsou pak maličké..? Ne, to je špatný příklad…“ Odmlčím se. „No… kde je?“
Kyra se na mne zadívá tak, jako by nechápala, proč chci vykopávat uťatou hlavu, a jestli nejsem náhodou nějaká divná. „Je… ehm, omlouvám se… Je vzadu, na zahradě mého sídla, na hřbitově…“ odvětí zaraženě. „Má tam takový malý náhrobeček se znakem Anor a Untora…“
„Fajn. Pak se tam pro něj musím stavit…“ podotknu spíše sama pro sebe. Kyra pokrčí rameny a listinu, kterou třímá ve své ruce, zase hezky smotá. Upřu na ní oči a několik minut na ni jen tak zírám. Když už to začne být Kyře nepříjemné, otáže se, zda se jí nechci náhodou ještě na něco zeptat. „Ehm, tedy, já… jen tak… chtěla jsem… zkrátka, něco jsem dopoledne zaslechla…“
Kyra se zamračí. „Od Yirkanneho?“ otáže se ostře.
Zazubím se. „Ještě to tak.“
„Takže od Darana,“ pokývá zamyšleně hlavou.
„Ne, spíše jsem u toho tak nějak okouněla…“ vyvedu jí z omylu a posadím se k ní ke stolku. Kyra vstane a zadívá se na mne tak podivně, až ztuhnu a nejistě uhnu pohledem. „Nechtěla jsem poslouchat… vlastně, neslyšela jsem skoro nic…“ koktám a téměř mne polije horko.
„Už jste se někdy účastnila bitvy, lien?“ zeptá se náhle.
Svraštím obočí. „Jednou. Ale nevím, zda by se to dalo bitvou nazývat… Spíše jsme jen tak nějak bránili les, který patřil jedné skupince santorií, která v něm žila…“ zamyslím se. „Ale tohle asi na mysli nemáte, že ne?“
Kyra si povzdechne a zase se posadí. „Tady se bojuje téměř pořád. Vlastně, téměř si nedokáži vybavit týden, kdy bych jej celý, celičký prožila v takovém klidu, abych se nemusela obávat, že přijdu o Sneet… a o další svá města… Pokud na nás neútočí Wellar, útočí na nás Tiwanaineira… Jsme tu jako mezi dvěmi mlýnskými kameny… Nevím, jestli víte, jak strašné je umývat si tvář pokrytou lepkavou krví beinů… Jak strašné je vyčesávat si z vlasů jejich zuby a úlomky kostí…“ Hlas jí selže.
„Jestli o tom nechcete mluvit, podejte mi ruku…“ vyzvu jí. Kyra se nedůvěřivě stáhne. „Nebojte se, nebude vás to bolet. Mám… tak trochu Moc… a dokážu vidět různé věci, věci, které už někdo někdy prožil…“ A nedokáži nikdy nic a nikomu vysvětlit, dodám pro sebe v duchu.
„Kouzla…“ opakuje opovržlivě Kyra.
„To ano,“ připustím neochotně.
Kyra se ušklíbne. „Zkuste to tedy.“
Nikdy jsem přesně nezjistila, jak Moc, kterou ovládám, funguje. Někdy mi stačil letmý dotyk, jindy jsem se musela zatraceně soustředit. Občas jsem si myslela, že to je tím, jak moc je ochoten se mnou daný člověk spolupracovat, ale to mi vyvrací hned můj „zážitek“ s Darinou. A občas jsem si namlouvala, že to je jen tím, jak v ten okamžik Moc cítím. Jisté však je, že jakmile jsem uchopila Kyřinu ruku do své, nemusela jsem se soustředit ani trošku.
„Šípy! Kryjte se!“ zařvu na své muže a ihned jim jdu sama příkladem, když se skryji pod štítem a zapřu si svou ruku, aby mi z ní pak beinské střely mou jedinou obranu nevyrazily. Zhluboka se nadechnu. Má to i své výhody – aspoň mne tolik nepromáčí ten liják, který se před chvílí nepříjemně spustil. Krátce se zahledím na Yirkanneho, krčícího se vedle mě – a pak se mi do štítu zaryje bez sebemenšího varování dobrých šest šípů, jejichž hroty prorazily jeho pevný kov a trčí jen kousek od mé hlavy. „Kuše!“ křiknu na Yirkanneho.
„Všiml jsem si!“ odsekne ten. „Druhá salva!“
Do štítu se opět zaryje několik šípů, jejich hroty nyní tak blízko mé tváře, že mne to až vyděsí. Ti, kteří neměli to štěstí a celí se pod obrovité štíty nevešli, se s výkřiky bolesti zhroutili do bahna, šípy zabodnuté v obličejích, v rukou, v nohách… Roztřese mne zima, přesto však uchopím meč pevně do ruky a pohlédnu na Yirkanneho. „To přece měly být naše kuše! Wellarští je museli ukrást Prarským, kteří nám je poslali… ti parchanti!“ Odmlčím se a potřesu hlavou. Nemá cenu to řešit. „Ještě bude jedna salva. Pak už budou příliš blízko, aby mohli střílet. Připrav se…“
Yirkanne se zazubí. „Vždy připraven, Kyro!“

Zamrkám. Ne, tohle není ta vzpomínka, kterou jsem očekávala… Snažím se vysloveně hledat v Kyřině mysli, ale její vzpomínky a myšlenky jsou naprosto zpřeházené, ne tak uspořádané jako třeba Jinovy či Darininy. Asi hodně záleží na povaze člověka, na tom, jaký je…
„Zavelte k ústupu!“ zaječím. Yirkanne se překvapeně otočí a ve tváři se mu objeví údiv. „Zavelte k ústupu!“ opakuji nekompromisně a setřu si z brady krev. Ne mou, samozřejmě, ale krev mých mužů. Yirkanne se nadechuje k odpovědi, ale já se na něj zamračím: „Nechci slyšet ani slovo! Zavel k ústupu, zatraceně! Hned!“ s tím pevněji uchopím do ruky meč, sehnu se a pak useknu hlavu nejbližšímu démonovi. „Udělej to, sakra! Nenechám svý muže umřít!“
Yirkanne tedy se zaváháním vezme do ruky roh a zaduje na něj, div mi neprasknou ušní bubínky. Ohlédnu se na zbytky Zlaté jednotky, která urychleně ustupuje. Zatraceně, bylo nás pět set! Pět set! A nyní nás nejsou ani dvě stovky! Než se nad tím stihnu pořádně rozesmutnit, musím se bránit dalším démonům. Kde se jich tu pořád tolik bere?!
„Bon!“ zařve na mne Yirkanne a kamsi ukazuje. Ráda bych se tam podívala, ale mám plné ruce práce s tím, abych přežila. Vzápětí naštěstí přiskočí Yirkanne a další dva mí muži a ti mi pomůžou zvládnout přesilu. „Bon le Doute! To jsou jeho démoni!“ pokračuje Yirkanne, sotva popadne dech. Jeden z mladých vojáků, kteří se mi tak ochotně vrhli na pomoc, mi klesne k nohám s proseknutým hrdlem. Skloním se k němu. Neměl sebemenší šanci.
„Mohli jsme očekávat past!“ zavřísknu na Yirkanneho, aby mne v tom všem hluku slyšel. „Jak by na nás uprostřed noci mohli zaútočit beinové?! Vždyť jsou slepí!“ Yirkanne mi naznačí, že mi nerozumí, a já zlostně odrazím výpad šeredného démona po mé pravici. Nedám mu mnoho příležitostí udeřit na mne znovu, v příští vteřině se změní v prach. „Je to moje vina! Ach, Anor, měla jsem to očekávat..!“
Yirkanne doběhne až ke mně, celý zadýchaný, a podává mi otěže mého koně: „Nemohla jste to tušit, Kyro… Poslouchejte mě – stáhneme se, znovu se sešikujeme a udeříme na ně znovu. Nesmíme si nechat tuhle strážní věž uniknout! Víš, jak by to brali naši lidé?! Jako že jsme jim ji nechali!“
„Nedovolím, aby jich tu zemřelo ještě víc!“ rozzlobím se.
„Kyro, neblázněte!“ okřikne mne Yirkanne. „Kdybys -“
„Ne!“ odseknu.

„Au!“ Má ruka je tak horká, že mám pocit, jako bych ji strčila do ohně, a ke svému údivu si všimnu, že se mi na dlani objevil velký puchýř, kousek pod palcem, a na ukazováčku taky. Usyknu a foukám si na ni, abych ji aspon trošku zchladila. O moc lepší to tedy není…
Kyra tázavě nadzvedne obočí. „Co to..?“
Křivě se usměji. „Kouzla.“ Kyra se zašklebí a vidím na ní, že podobnou odpověď ode mne očekávala. „Kdybych vám řekla, že útoku démonů, kteří sem přišli kvůli mně a Jinovi, využili jistí zrádci na to, aby podryli vaši autoritu a úctu vašich mužů, žasla byste hodně?“ zajímám se.
Kyra se zazubí. „A víte, že ani moc ne..?“
„Pak vám to tedy říkám,“ pokrčím rameny. Kyra nakrčí obočí. „Mrzí mne, že sem kvůli mně přišli ti démoni. Bon le Doute mi funí v patách už dost dlouho. Vlastně se musím téměř podivit, co mu trvalo tak dlouho…“
„Mne zase spíše mrzí ta zrada,“ odvětí Kyra tiše. „Kdo?“
Bezradně zavrtím hlavou. „Neznám je jmény, bohužel…“ A o Yirkannem si nemyslím, že zradil, pomyslím si, ale nahlas samozřejmě nic neřeknu. Nechci přidělávat Kyře další zbytečné starosti. Ta se teď zamračí a pevně stiskne rty. „Možná by se dalo přesvědčit je -“
„Ale no tak! Jim prostě vadí, že ve vedení Sneetu je žena,“ ušklíbne se Kyra. „Nějaká slovíčka je nepřesvědčí. Nevím, možná bych se měla vdát…“
„Ale rozhodně ne za prince Darana,“ vypálím obratem.
Kyře lehce zrudnou tváře. „Prosím?!“
Zazubím se. „Netvařte se tak překvapeně, princezno. Jen slepý by neviděl, jak se k sobě máte, jak to mezi vámi jiskří! Jenže se obávám, že by váš sňatek s Daranem vyvolal vzpouru okamžitě..!“
Kyra trhne hlavou. „Možná -“
„Možná už ke vzpouře došlo,“ doplní místo ní Yirkanne, který kvapně vběhne do místnosti a zabouchne dveře knihovny, za které dovleče těžký regál s listinami. Já i Kyra se na něj nechápavě zahledíme. „Vy mi snad nerozumíte?! Myslel jsem, že je zadržím za dveřmi vstupního sálu, ale obávám se, že už dlouho nevydrží a my se staneme nedobrovolnými účastníky lynčování… Tady, to se vám bude hodit, me lien,“ vrazí mi do ruky kuš a toulec šípů. Zaraženě si je prohlížím. „Doufám, že s tím umíte zacházet. Je to dost nepříjemná věcička… Prorazí i nejsilnější brnění…“ podotkne směrem ke mně a Kyře podá meč. Ta si ihned stáhne vlasy stužkou, která předtím zdobila její čelo, do ohonu, a meč zručně přetočí v ruce.
„Kolik jich je?“ zeptá se věcně.
Yirkanne si povzdychne. „Bohužel… Všichni muži generála Kasse, Tirona a Saliho,“ odpoví pak.
„To je hodně…“ zamumlá Kyra. „A s námi..?“
„Zbytek Zlaté jednotky. To není tak zlé. A i když na nádvoří vypukla slušná vřava, jsem si jistý, že je vaše jednotka porazí. Vzpoura… Nikdy bych nečekal, že na ni ti tři šašci budou mít dost odvahy…“ poznamená Yirkanne a opatrně vyhlédne z knihovny. Já mezitím zkouším namontovat do kuše jeden šíp. Yirkanne zachytí můj pohled a nadzvedne obočí. „Vy jste tím nikdy nestřílela, že ne?“ Zavrtím hlavou. Yirkanne jediným pohybem ruky nahodí šíp na správné místo. „To zvládnete, ne?“
Ušklíbnu se. To sotva! „Jistě…“ podotknu ironicky.
Kyra zaváhá. „A co Daran?“
„Ten se o sebe postarat umí,“ míní tvrdě Yirkanne. „Ted se jen musím postarat o tvou bezpečnost, Kyro… a o vaši samozřejmě také, lien. Ti bastardi jako pádný argument využili i to, že jste nás v našem boji nevedla, že jste vlastně vy zradila nás…“
Zamračím se. „Hezky řečeno.“
Bum! Vyděšeně se ohlédnu ke dveřím, které se doslova prohnuly a stoleté dřevo zaúpělo. „Zatraceně! Snaží se dostat sem!“ zakleje Yirkanne. „Nikdy bych neřekl, že se probijou až sem takhle rychle!“
„Tady nemůžeme zůstat…“ zavrtí Kyra hlavou. „Do téhle místnosti se dá dostat natřikrát dveřmi oficiálními a několika neoficiálními… tajné vchody,“ vysvětlí mi rychle, jakmile vidí můj zmatený výraz. „Těmi se můžeme dostat odsud, a pak, možná, kdybychom se pokusili vyběhnout ze sídla tou skrytou chodbou za portrétem mého otce v obrazovém -“ Zarazí se a udeří se rukojetí meče do čela. „Zatraceně, na co to myslím?! Zůstanu tady s mými muži! S muži, kteří se bijí za mou čest! Yirkanne, ty odveď, prosím, Annu do bezpečí, a já -“
„Neopustím vás,“ přeruší ji Yirkanne.
„A já taky nikam nejdu,“ přidám se zlostně.
Kyra se usměje a lehce sebou škubne, když se ozve druhá rána a skříň s lejstry a listinami spadne na zem, jen to zaduní. „Děkuji vám oběma… Každopádně skutečně tady v knihovně zůstat nemůžeme… Co takhle můj pokoj? Do toho je pouze jeden vchod, o kterém se ví. Pak tam mám i nějaké skryté, ale o nich nevíš ani ty, Yirkanne… Ale vůbec se mi nelíbí, že se mám schovávat, zatímco tady venku budou mí muži z mé jednotky nasazovat své životy -“
„Jsi princezna, Kyro!“ okřikne ji Yirkanne. Nečekaně přejde do tykání. „Pokud půjde do tuhého, donutím tě odsud odejít a zachránit si život, i kdybych ti měl nějak ublížit… nedovolím, aby se ti něco stalo…“ Bum! Bum! Ucouvnu a mám co dělat, abych na ně nezařvala, aby sakra už konečně něco vymysleli. Místo toho Yirkanne Kyru něžně obejme, ona k němu vzhlédne… a já si na zlomek vteřiny vybavím Ephemera, který mi v podobné poze něco dost podobného říkal tehdy před tím útokem démonů na les santorií, má zlost je docela zapomenuta… než si s bolestným píchnutím u srdce vzpomenu na Jina.
„A Jin?“ zeptám se naléhavě. „Co bude s ním?!“
Kyra se kousne do rtu. „Pravda, omlouvám se vám, lien, na něj jsem docela zapomněla… Měli bychom pro něj -“ Její slova přeruší generál Kasse, který se zlomyslným výrazem v ušlechtilém obličeji aytara s pomocí svých mužů finálním úderem rozrazí dveře knihovny a on konečně dychtivě vpadne do místnosti. Jeho muži okamžitě Yirkanneho odzbrojí, mě ovšem vynechají – asi mne, i přes nebezpečně vyhlížející kuši, nepovažují za ohrožení. I to je dobře. Také na Kyru se nikdo neodváží ani sáhnout. Princezna hrdě pozvedne hlavu a lehce vystrčí bradu. „Co to má znamenat, pane Kasse?“
„Copak vám to není jasné? Divné… vždycky jste byla taková inteligentní dívenka… víte, že si ještě pamatuji doby, kdy jsem vás houpal na kolenou…? To jste ještě byla docela neškodná…“ šklebí se pobaveně Kasse. „Obraťme list. Tomuto zcela legálnímu činu budeme říkat třeba dobrovolné odstoupení z trůnu Dateenu, co vy na to?“ Kyra pevněji sevře v ruce rukojeť svého meče. Kassemu to neunikne. „Snad byste s námi nechtěla bojovat… vidíte přece, že byste neměla sebemenší šanci. No tak, buďte tedy rozumná a rozhlédněte se. Tohle jsou vaši muži. A ti vám už nevěří.“
„A vám věří?“ odsekne Kyra.
Kasse se temně zamračí. „Mně ano.“
„A směla bych vědět proč?“ zajímá se princezna, zatímco Yirkanne se kolem sebe bedlivě zadívá, jako by hledal nějaký způsob, jak z téhle situace uniknout. Skloním ruce i s kuší k zemi. Je zatraceně těžká. Také se nenápadně rozhlédnu. Kasseho muži zaujali strategické pozice u všech dveří v celé místnosti, jen na jedny zapomněli – na malá vrátka támhle za krbem. Určitě tu jsou pro služebnictvo, které sem jistě touto cestou chodívá přikládat. Vedou nepochybně do nějaké skryté chodbičky! Střelím pohledem po Yirkannem. Hledí přesně tím směrem. Když zdvihne zrak, naše oči se střetnou. Lehce kývne, asi aby mi naznačil, že myslí na to samé, co já. Nejistě jeho sebevědomý pohled opětuji.
„Ale no tak, princezno. Nesnažte se tuhle trapnou chvíli ještě více protahovat. Odevzdejte mi svou zbraň a -“ začne Kasse, ale Kyra jej přeruší s tím, že se Dateenu nikdy nevzdá. Yirkanne na ni zoufale pohlédne a hodí hlavou směrem ke dvířkům. Kyra se na něj zamračí a slabě zavrtí hlavou.
Za Kassem se vynoří další muž, generál Tirone, jak mi později vysvětlila Kyra. Naklonil se ke Kassemu a něco mu tlumeně oznámil. Kassemu se na čele objevila trojice hlubokých vrásek. Když se ohlédl zpět k nám, tvář měl zcela zkřivenou zlostí: „Ta vaše zpropadená jednotka..! Ta vaše nechutně věrná Zlatá -“ Ani Kyra, ani Yirkanne se neubránili zazubení. Okamžitě totiž bylo všem jasné, že Zlatá jednotka útok Kasseho vojáků odrazila – a možná jejich povstání i zcela potlačila! „Moc se neusmívejte, princezno! Dříve než se sem dostanou, vy mi mezitím odevzdáte trůn vaší země!“
„To mě asi budete muset zabít,“ odsekne Kyra.
„Víte, abych byl upřímný, po tomhle toužím už hodně, hodně dlouho… ale nikdy jsem nečekal, že mě k tomu sama vyzvete…! Myslím, že tuhle vaší žádost milerád splním! Chopte se jí!“ kývne na obrněné aytary po své ruce, ti ochotně přiskočí k princezně, ta se jim obratně vymaní a vzápětí srazí Kasseho na zem. Jak já, tak Yirkanne to bereme jako povel k útoku.
Já zavřu oči a vypálím z kuše, Yirkanne se vrhne kupředu a bleskově odzbrojí jednoho vojáka, aby pak jeho meč mohl použít jako svou zbraň. Opatrně otevřu jedno oko, pak i to druhé. Kasse leží na zemi v kaluži krve, Kyra jej podřízla doslova a do písmene jako prase, a generál Tiron právě zuřivě svádí šermířský duel s Yirkannem, zatímco ostatní muži se stáhli stranou a tváří se, jako by hrozně litovali své rebelie. Zvědavě se rozhlížím, hledám nějakou mrtvolu, kterou se mi podařilo strefit… Nakrčím nos. Zase nic. Jen jsem dokázala rozbít jednu vázu. Kyra se zvedne, setře Kasseho krev z tváře a bezradně se zadívá směrem, kde Yirkanne bojuje s Tironem.
Ten jejich souboj neměl chybu. Bojovali tak rychle, že jsem téměř nestíhala sledovat čepele jejich mečů, a chvíli co chvíli prokládali naprosto dokonalé výpady svých zbraní přesně mířenými údery pěstí do tváře protivníka. Na Kyře bylo vidět, že by ráda zasáhla, ale plně si uvědomovala, že tohle si chce patrně Yirkanne vyřídit po svém. V jednom okamžiku však Yirkanne udělá chybu (páni, zajímalo by mě, zda jsem to poznala proto, že jsem tak zběhlá v boji, nebo proto, že Kyra zděšeně vydechne), Tiron jej tne do nohy, Kyra hlasitě a varovně vykřikne, Yirkanne bolestí poklesne na kolena – a Tiron mu zcela nekompromisně přiloží ostří meče k hrdlu.
„Takže, jak již říkal drahý zesnulý pan Kasse, vzdejte se trůnu… Jinak zabiju tady vašeho drahého zástupce. Hned!“ zařve na Kyru Tiron. Kyra mlčí, hledí Yirkannemu do očí. „To obětujete jeho život?“ dobírá si ji. Pokradmu se skloním k toulci, který mi předtím vypadl z ruky, a opatrně z něj vyjmu jeden šíp. Jak zatraceně zandal ten Yirkanne šíp do téhle kuše?! Ne, já na to přijdu… ale rychle, sakra…!
„Ale no tak, Kyra není hloupá,“ odsekne Yirkanne. „Můj život neznamená nic ve srovnání se životy všech ostatních lidí celého Dateenu, který vy byste svým jednáním zničili! A na rovinu, pane Tirone, můj život je stejně zbytečný jako ten váš!“
„Takže ho mám skutečně zabít?!“ ušklíbne se Tiron. Ani nyní Kyra neodpoví, omluvně pozorující Yirkanneho. „Beru to jako ano. No co, stejně jsem ho nikdy neměl rád,“ doplní Tiron, napřáhne se, aby mohl Yirkannemu odseknout hlavu, mně konečně zapadne šíp na své místo, napnu tětivu, zamířím (či spíše se o to pokusím) a ve chvíli, kdy vystřelím, v sobě pocítím Moc. Tak intenzivně, až se mi z toho zatočí hlava, a mám co dělat, abych se udržela pevně na nohou. Šíp se slabým svištěním zasáhne Tironovu ruku a skončí v jeho zápěstí, hluboce uvězněný. Tiron zaúpí, pustí meč, Yirkanne se odkulí, nakopne Tirona pod koleno, Tiron se zapotácí… a vzápětí se po zemi kutálí jeho hlava. Zraky všech se upínají na prince Darana, rozpačitě stojícího za ním, a ledabyle pohupujícího zkrvaveným mečem.
„Slyšel jsem řinkot zbraní… nechtěl jsem… Každopádně, nic zajímavého jsem asi nezmeškal, že ne?“ usměje se naprosto odzbrojujícím způsobem na Kyru, ta mu bez zaváhání padne kolem krku a obejme ho. Daran se lehce zardí, vysmekne se z jejího sevření a pevně uchopí meč do ruky. „Mluvil jsem s důstojníkem Wanem, z vaší Zlaté jednotky. Vzbouřence dole pochytali, Saliho zabili a nyní čekají na vaše rozhodnutí, princezno, co s nimi. A pokud vám mohu radit, všechny tyhle muže byste měla popravit,“ kývne směrem ke zmateným Kasseho vojákům, kteří nejistě stojí na svých místech, beze svého generála docela bezradní. Kyra však zavrtí hlavou a odvětí, že ani za nic. „Ale… Takhle mohou šířit rebelii dál -“
„Kdepak,“ převeze jej Kyra. „Tihle muži, přesto, že mne jako vládkyni Dateenu neuznávají, jsou nadále čestnými aytary, jak věřím. Aby si očistili svá jména a nezanechali hanbu na svých rodinách, sami se teď odeberou ke strážním věžím Sneetu a budou bránit mé město i za cenu svých životů,“ rozhodla princezna. Neubráním se zazubení. Kyra to vymyslela dokonale. Přesto, že si nepošpiní ruce jejich krví, pošle je vlastně na smrt – a oni tam dobrovolně odejdou.
„To je moudré…“ uzná i Daran a lehce se pokloní.
Yirkanne se namáhavě zvedne ze země. Daran mu přiskočí na pomoc, Yirkanne jej však zlostně odstrčí. Pak se zarazí, kousne se do rtu a pohlédne princi Wellaru přímo do očí: „Omlouvám se vám, Darane, za své dosavadní chování. Zachránil jste mi život. A já… Děkuji vám,“ prohlásí a stiskne překvapenému Daranovi ruku.
„I já bych vám měla poděkovat,“ ozve se Kyra a zcela nečekaně jej před zraky všech naplno políbí. Žádná pusa na tvář, ale polibek jako v Hollywoodských filmech. Jen trošku chyběla dojemná hudba a duha, jež by se vytvořila nad jejich hlavami. Když se pak po několika minutách (nekecám! minutách!) ticha, ve kterém by bylo slyšet spadnout špendlík, jejich rty rozdělí, Kyra se rozpačitě usměje: „Skutečně jsem vás políbila, princi Darane?“
Daran na ni fascinovaně zírá: „A… ano, políbila.“
„Neurazila jsem vás?“ ujišťuje se Kyra.
„Ne…“ zavrtí Daran hlavou a lehce zaváhá. „A vás by urazilo, kdybych já políbil vás?“ zeptá se tiše, a když mu Kyra něco tlumeně odpoví, „kousnou“ se znovu. Je mi trapné je pozorovat, takže se odvrátím a naskytne se dojemný pohled na Yirkanneho, který zklamaně skloní hlavu a vyvede muže generála Kasseho z místnosti, asi aby je připravil na cestu ke strážním věžím. „Dostal jsem nápad! Dostal jsem geniální nápad! Ach, Kyro, pojďte!“ zajásá náhle Daran, popadne Kyru za ruku a někam ji odvleče.
Samozřejmě jsem je nepronásledovala, abych zjistila, zda ji zatáhl do postele či ne. O tom, co se vlastně dělo, jsem se dozvěděla později, tedy ve chvíli, kdy si o tom šuškal i kdejaký podkoní. Zatímco já jsem utíkala zkontrolovat, že je Jin v pořádku, Daran dotáhl Kyru na nádvoří Sneetu, kde prý pronesl velmi emotivní řeč na téma „žena v čele země“, kterou ukončil slovy „a nechcete-li se spokojit s princeznou, nabídnu vám já královnu“, načež prý padl na kolena a požádal Kyru o ruku. Všechny služky byly dojaté tím, jak romanticky to podal, ačkoliv já si myslím, že něco takového by se mělo řešit někde hezky v soukromí, ne před zraky všech vojáků a obyvatel Sneetského hradu. Každopádně Kyra souhlasila. Daran byl prý tak šťastný, že ji odvedl i do untoristického kláštera, náležícího Sneetu, a dožadoval se u kněze, aby je oddal. Tomu se pochopitelně nelíbilo, že bein Daran je náboženství jiného, a odmítl uzavřít jejich sňatek. Princ byl údajně tak rozzuřen, že strhl knězi z krku přívěsek ve tvaru znaku Untora a prohlašoval, že nyní by už jej jakožto věřícího brát mohl.
„Kdybych se do toho nevložila já, jsem si jista, že by se ti dva zabili,“ líčila nám (tím nám myslím sebe a Jina) o něco později smějící se Kyra. „Kněz to bral jako smrtelnou urážku naší víry a Daran mu chtěl hrotem svého meče vysvětlit, že to tak ani náhodou není. Vezmeme se tedy až poté, co získáme ke snatku souhlas Daranova otce – a on stáhne všechny své muže z mého… vlastně našeho Dateenu.“
Nadsednu na Jinově posteli. „Takže… se Daran spolu s vámi vrátí zpět do Wellaru?“ zajímám se. Kyra přikývne. „Pak jej tedy ještě musím varovat…“ zamumlám spíše pro sebe než směrem k ní a zazubím se na stále ještě pobledlého Jina, který celou onu vzpouru naštěstí prospal (píši „naštěstí“, protože jak Jina znám, tak by byl schopen i ve svém špatném stavu chtít do průběhu vzpoury zasáhnout): „Vidíte, drahý Jine, první část úkolu krále Rana máme hotovou. Ani jste se nemusel nějak snažit…“ Potřesu spokojeně hlavou. A já vlastně také ne. Vše se totiž víceméně vyřešilo za mě. „A jak to vlastně nese chudák Yirkanne?“ ohlédnu se na Kyru. „Určitě ho to, že jste se zasnoubila s Daranem, dost ranilo.“
„Myslíte..?“ podiví se princezna.
„Určitě,“ odvětím obratem.
Kyra nakrčí čelo. „Nejspíš bych si s ním měla promluvit.“
„Asi byste měla,“ souhlasím. Jin, sedící na posteli, podepřen polštáři, jen nechápavě nadzvedne obočí a podotkne, že mu toho tady uniká více, než je ochoten přejít mlčením. Pobaveně se zakřením. „O hodně jste přišel. Kdybyste – ale ne! Selbo! Já na něj zase zapomněla!“ vyhrknu, vyskočím na nohy a vyrazím do zahrady, kde skutečně dle Kyřiných instrukcí najdu na rozkošném hřbitůvku maličký hrobeček s kamennou deskou, na níž poprvé uvidím znak Anor a Untora, a když zabořím prsty do měkké hlíny, zaslechnu se zpod jejích nánosů ostrý Selbův hlásek.
Zatraceně, Anno, to ti to trvalo! Já už tu skoro hniju!
Zasměji se. „Vidím, že tě tvá obvyklá nálada neopustila… A to ani když jsi byl na několik dní zaživa pohřben, drahý Selbo,“ poznamenám a odhazuji bahno stranou. Konečně, podaří se mi odkrýt vršek hlavy. Tmavé vlasy má slepené, kousek nad uchem se vrtí žížala. Znechuceně ji popadnu mezi dva prsty, odložím stranou a otřesu se odporem. Brrr! Nesnáším žížaly!
Díky, ta malá mrcha mne tam šimrala už docela dlouho. Už jsem z ní byl skoro šílenej, odtuší Selbo a já se jen ušklíbnu, v práci však neustávám. Za chvíli se mi podaří odkrýt i nos. Chtěl jsem ji odehnat sám, ale na mý opakovaný volání huš, huš, nějak nereagovala…
„Je to žížala, Selbo,“ připomenu mu. „Ne nějaká slepice.“
„Ne… po… vídej,“ zazubí se Selbo a vyplivne hlínu z pusy. „No konečně… na tohle se těším už druhej den.“ Něžně jej vyjmu z jeho vlhkého hrobu a otřu mu obličej nasliněným cípem svých nádherných šatů, nyní již notně zašpiněných. Asi jsem se měla na tuhle záležitost poněkud… převléct. „No, tos skutečně mohla…“ Zašklebím se. „Promiň, už si ani neuvědomuju, kdy ti tak nějak čtu myšlenky a kdy si normálně povídáme.“
Stisknu rty. „Nechceš mi doufám naznačit, že mne něco takového taky čeká, že ne?“ Selbo se zatváří dost neurčitě a neodpoví. Povzdychnu si. „Přišel jsi o mnoho, Selbo, dnes byl doopravdy rušný den. Zažila jsem vzpouru, zasnoubení…“ vypravuji mu, když jej nesu do Kyřina sídla, a když mu pucuji bahno z tváře, popisuji mu, jak jsem pocítila Moc při střílení z kuše. „Bylo to podivné… vůbec jsem Moc nepotřebovala, nepřivolávala jsem ji… jak to dělám obvykle… Nedělala jsem si nějaké zbytečné naděje, že bych trefila něco jiného než další vázu, jen jsem potřebovala odvést pozornost generála Tirona… To se mi dosud nikdy předtím nestalo…“ svěřuji se mu.
Selbo na mne upře své velké hluboké oči. „Vypadá to, že tvá Moc den ode dne sílí…“ pronese nechutně osudově. Namítnu, že jsou dny, kdy Moc necítím ani trošičku. „Moc je vrtkavá. Musela bys být skutečně zkušený mág, abys dokázala použít Moc jen v určitý okamžik.“
„A ty jsi byl zkušený mág?“ zajímám se.
„Ne,“ odsekne Selbo a zamračí se tak nekompromisně, že přestanu vyzvídat, naposledy otřu jeho zachmuřený obličej suchým ručníkem a položím ho do polštářů na své posteli. Zlehka jej pohladím po umytých a řádně rozčesaných vlasech a zamířím do pokoje k Jinovi.
To, že Jin spal, zjistím až ve chvíli, kdy jej vzbudím hlučným zabouchnutím dveří. Jakmile se mu omluvím, usměje se a pracně se posadí, při čemž špatně maskuje bolest ve svém břiše. Přisednu si k němu a zazubím se. „Kyra je úžasná, že?“ vypálí nečekaně. Vykulím na něj oči. „Naprosto bezvadně jsme si popovídali. Všechno mi vysvětlila a byla tak… bezprostřední…“ doplní, jako by snad tušil, jak se tvářím. „Mrzí mne, že jsem byl… Asi bych se vám měl omluvit, Anno. Měl jsem vás chránit, ne se nechat vyřadit při první příležitosti, jako nějaký -“
Uchopím ho za ruku. Pokusí se mi vyškubnout, ale já jej držím pevně. Už dávno jsem si všimla, že si na dotyk ženy nepotrpí a je mu nepříjemný. Za to jistě může ten jeho zážitek s Tiwanaineirou! „Už nikdy nic takového neříkejte, Jine,“ zavrčím. „Jsem ráda, že tu jste, že jste se mnou jel a že jste to všechno přežil. Mám vás ráda.“
Jinovi se konečně podaří mi vyklouznout, lehce si poodsedne stranou a nejistě se ošije. Vcelku mne jeho rozpaky pobaví. V mé přítomnosti ještě doma nikdy nebyli muži a kluci takhle nesví. Spíše se mne snažili sbalit. Tohle je oproti tomu příjemná změna! „A kdy vyrazíme na cestu… kam jste říkala? Do Prare..?“ snaží se odvést řeč.
„Vy asi hned tak někam nepojedete,“ zpražím ho.
„Proč? Já se cítím skvěle!“ lže vcelku přesvědčivě.
Natáhnu se, abych mu projela rukou vlasy, on, jako by věděl, co hodlám udělat, se ještě kousek odsune, ocitne se na kraji matrace, ztratí rovnováhu – a se zaduněním spadne. „Jine!“ vyhrknu a musím se smát, když jej vidím rozpláclého pod postelí. Jin však tlumeně zaúpí, přetočí se na břicho a začne zvracet krev. „Bože, Jine..!“ vyděsím se a vyběhnu na chodbu, kde se srazím se služebnou, s tou dívkou, která se o Jina starala, a místo, abych jí odpověděla na dotaz, jak se můj společník cítí, popadnu ji za ruku a vtáhnu do pokoje. Dívka se s ustaraným výrazem skloní k Jinovi, který, opřen o lokty, lapá po dechu. „Bude v pořádku?“
„Jistě… To je běžné -“ začne dívka. Nedám jí možnost větu dokončit, ihned vyzvídám, zda nemůže mít nějaká vnitřní zranění, o kterých neví. „Lien, vyznám se v umění felčarů a myslím, že nelžu, když vám tvrdím, že je váš přítel mimo nebezpečí. Pomozte mi ho zvednout, prosím…“
Sehnu se k Jinovi, který si otře ústa hřbetem ruky a křivě se usměje. „Takže asi skutečně hned tak někam nepojedu, že?“ Nevím, zda se mám smát – či zda bych měla plakat, proto se zamračím a neodpovím mu.

* * *

„Před hodinou dorazily naše posily ke strážním věžím,“ hlásí Yirkanne Kyře, když s ní sedím na hradbách Sneetského hradu a diskutuji s ní o tom, jak vezmou Dateenští Wellarského prince za svého právoplatného krále. Obě se nyní na jejího zástupce otočíme. „A jak mi před chvílí sdělili poslové, nepřežil ani jeden z nich. Démoni postupují směrem k městu. A Bon s nimi…“
„To se nesmí Jin dozvědět…“ zamumlám.
„Proč?“ podivila se Kyra.
Chvíli hledám správná slova. „Jin má… jak bych to řekla… s Bonem prostě… nevyřízený spor…“
„To máme všichni,“ odtuší Yirkanne temně a otočí se na Kyru: „Měla byste jet s Daranem do Wellaru. Teď, než se sem dostane Bon se svou armádou. Pak by mohli obsadit Sneet a nemusela byste z toho vyváznout beze šrámů… tak jako váš… nastávající… král… Tak i vy, lien, byste měla naše město co nejrychleji opustit.“
Jako krysy, co utíkají z potápějící se lodě! Zaváhám: „Nevím, jestli je Jin schopen… zvládnout cestu do Prare.“ Na hradby se přiřítí Daran, políbí letmo Kyru na tvář a prohlásí, že připravil Zlatou jednotku a je s ní ochoten vyrazit ihned vstříc Bonovu vojsku. „Cože?!“ vytřeštím oči. „Proč?“ Tohle je totiž druhý extrém – nebude sice krysou, co sprostě opustí děravou lodičku, ale zase není moudré hrát si na kapitána, co jde se svým „pokladem“ ke dnu.
Daran na mne udiveně pohlédne. „Musíme přece bránit Sneet -“
„Ubráníme si Sneet sami, nepotřebujeme pomoc nějakého… nějakého beina,“ míní Yirkanne ostře.
„Yirkanne!“ okřikne jej okamžitě Kyra.
Ten se poťouchle ušklíbne. „Kromě toho, vy musíte přece do Wellaru. Pak už se vám to nemusí podařit.“ Daran se na něj tázavě zadívá, Yirkanne však již nepokračuje.
„Nemůžeme nechat město nebráněné, bez vůdce!“ vykřikne tedy Daran zlostně.
Yirkanne zavrtí hlavou. „Ani takové nebude. Zůstanu já.“
„Yirkanne…“ spustí Kyra, ale ten jí nedá možnost dokončit větu, jen jí vtiskne polibek na rty a odejde. Daran jej mlčky pozoruje, avšak záblesk žárlivosti v jeho očích nespatřím. Nejspíše jejich vztah pochopil už dávno. Kyra se na Darana zděšeně zadívá a zrudne. „Ještě nikdy nic takového… Já nevím, co to do něj vjelo -“
Daran se ušklíbne. „Já si myslím, že vím…“ Odmlčí se. „Vidíte, princezno, místo toho, abyste mne doprovázela do Wellaru jako svého zajatce, dovedete mne do mé země jako svého snoubence… Podivná ironie. Jsem si ale jist, že otec konečně pochopí, proč jsem jej žádal o ukončení války s Dateenem. Pak porazíme Bona a Dateen konečně pozná význam slova mír…“ plánuje a oči mu žhnou. A já bych se nejradši vmáčkla do mezery mezi kamennými kvádry, jak je mi trapně. Jen kvůli mně sem Bon přišel! Jen kvůli mně budou umírat další nevinní lidé! Bože, jak se nenávidím..!
Ale ještě tady musím něco vyřešit. „Darane… Měl byste asi něco vědět…“ začnu opatrně. Jmenovaný jen nadzvedne obočí, čímž mne patrně vyzývá k tomu, abych pokračovala. „Váš královský otec nedostal ani jedinou z vašich listin. Všechny je před doručením získala jistá Maya.“
„Ta čarodějnice?!“ opakuje konsternovaně Daran. „Proč..?“
„To nevím,“ přiznám.
„Zatraceně… to, že někdo zabil mé posly, se v poslední době stalo několikrát…“ pronese Daran zamyšleně. „Kyra s nimi proto posílala své vojáky… Ale i tak se nikdy s dopisem od otce nevrátili… Jestli je ta čarodějnice ukradla pro sebe… Jakoby téměř nestála o to, aby válka Wellaru s Dateenem skončila…“ zuřivě začne přecházet z místa na místo. „Kde ji najdu?“ zeptá se vztekle.
Okamžik mlčím, uvažuji, zda ji vlastně mám zradit, pak se ovšem zašklebím a odvětím: „V Renterii. Mileráda vám na mapě ukáži, v jakém městě se skrývá před vaším otcem, princi.“ Daran přikývne. A mě… mě vůbec netrápí nějaké výčitky svědomí. Proč taky? Nikdo jiný než Maya si totiž nezaslouží hořet na hranici!

* * *

„Něco jsem zaslechl…“ nadhodí Jin, když mu pomáhám obléci se do drátěné košile. Kousnu se do rtu. „Týkalo se to Bona le Douteho…“ pokračuje, když mu dojde, že mu k tomu nehodlám již nic více říct. „Proč jste se mi nezmínila, že je v Dateenu?“
„Nepřišlo mi to důležité,“ pokrčím rameny a přetáhnu mu drátěnku přes hlavu. Rozcuchám mu tím vlasy a omylem i strhnu pásku z očí. Odvrátím zrak, uchopím ji do prstů a zaváži tak, aby tentokrát již nesklouzla. Košile se mezitím svezla po Jinově těle a já si už nemohu déle vychutnávat pohled na jeho vypracovanou postavu. No, stejně jsem z ní moc neviděla – celé břicho má pečlivě zavázané bílými obvazy. „Náš úkol je jiný. Nyní pojedeme do Prare, i když si myslím, že byste měl ještě odpočívat. Musíme za princem Darothem. To bude horší, nemám totiž ponětí, kde ho tam budeme hledat. Je Prare velká země?“
„Odbíháte od tématu,“ připomene mi Jin.
Zamračím se. „Je to velká země?!“ opakuji nekompromisně.
Jin zvlní rty v nehezkém úšklebku. „Ani ne. Dříve bývala součástí Matynie, dokud -“
„To vím,“ přeruším jej. „Ephemer mi o Nampassu vyprávěl.“
„Jistě, Ephemer,“ přikývne Jin uštěpačně a skloní se, aby si mohl zašněrovat boty, jakmile se však ohne, zalapá po dechu a s rukou přitisknutou na břiše se zase prudce napřímí. „Ne, to nebyl dobrý nápad…“ zamumlá a přejede si hřbetem dlaně přes čelo. Tenhle jeho pohyb vysloveně nesnáším, protože mi je ihned jasné, že trpí a já mu nemohu nijak pomoct…
„Ukažte, já to udělám…“ vyhrknu a osobně mu zavazuji tkaničky. Jin se ošije. Zazubím se. „Měl byste si zvykat na to, že vám brzy budou ležet u nohou všichni…“ hrkám ze sebe bezmyšlenkovitě, jen abych odvedla jeho pozornost od bolesti. Jin se usměje. Je to pro mne naprosto dostatečné zadostiučinění, proto vstanu a jemně se dotknu jeho tváře. „Měl byste si zvykat na to být králem,“ poznamenám ještě tichým hlasem a přestože vím, že mne nevidí, vyseknu před ním způsobné pukrle.

* * *

Nejsmutnější pro mne nebylo loučení s Kyrou (která byla i tentokrát k zabití milá a přátelská) či s příjemným Wellarským princem Daranem, ale překvapivě s Yirkannem. A to i přesto, že jsem si jej za celou tu dobu, co mne Kyra hostila ve svém domě, nedokázala oblíbit. Vždy se mi zdál jako protivný zelený mozek, typický voják tělem i duší. Jenže mladík, který mi před odjezdem ze Sneetu stisknul ruku, byl z nějakého důvodu zcela jiný. Možná jsem ten pocit z něj měla kvůli těm slzám, co se mu třpytily na řasách, když mi říkal, že jediné, co pro něj má ještě na Zemi smysl, je Sneet.
„Dříve… dříve jsem považoval za nejdůležitější Kyru… její bezpečí, její život… Jenže tu jsem ztratil, dá-li se to tak říct,“ mumlal nešťastně. „Takže nyní zůstanu tady. Uvidíme, kdo vydrží více – jestli Bon nebo naše město!“
„Yirkanne…“ vydechla jsem ohromeně.
Oslovený se slabě usměje. „Víte, že jsem vám vlastně docela dlouho nevěřil, me lien? Nedokázal jsem překousnout skutečnost, že to jste vy, že jste sem k nám přišla, abyste zase změnila naše životy, stejně tak jako ta lien před vámi… Asi to bylo tím, že jsem za žádnou cenu nechtěl, aby se něco měnilo. A přesto… Víte… Stejně se to stalo. Ani za to nemůžete. Omlouvám se vám… ale prostě jsem vás neměl rád.“
Ušklíbnu se. „Vidíte. Vy jste mi také nebyl na první pohled právě sympatický.“
„…a litoval jsem, že jsme vás nenechali umřít v tom lese, kde jsme vás našli. Já bych to klidně udělal, o tom žádná, ale Kyra byla proti… pořád tvrdila, že nás k vám dovedli bohové a kdesi cosi… Nechápal jsem, co tím myslí, a měl jsem na ní vztek,“ pokračuje a já jej okřiknu, aby to s upřímností zase až tolik nepřeháněl. „Ale oblíbil jsem si vás, Anno. Skutečně. Jste… jste zcela jiná než ta lien, která před vámi do Dateenu vtrhla jako velká voda a zburcovala celou zemi k boji. Jste jiná, nevím jestli lepší nebo horší, ale… Já vás už nyní beru. Pochopil jsem to. Pochopil jsem všechno, řekl bych. Všechno se jen tak hrozně zkomplikovalo…“ zavrtí nakonec hlavou.
„Jistě. To kvůli mně,“ souhlasím.
„To není vaše vina,“ odvětí Yirkanne tiše. Nehodlám se s ním hádat, vím o tom své, takže se před ním jen lehce pokloním a prohlásím něco v tom smyslu, že věřím, že dokáže Sneet ubránit (čemuž jsem ostatně ani sama nevěřila, ale chtěla jsem tomu věřit) a kdesi cosi… A jakmile jsem se napřímila, on k mému údivu udělal krok vpřed a objal mne tak silně, jako by se ze mne pokusil vymačkat duši.

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->