Vzhledem k tomu, že k Maye nemám právě nejlepší vztah, odmítám jíst jídlo, které nám s sebou naložila, a to i přesto, že támhle ta kulaťoučká jablíčka vypadají úžasně šťavnatě a placky křupavě i na pohled… kdepak, musím vydržet a vyčkat, až narazíme na nějaké město, kde bychom se mohli ubytovat (tohle přespávání po zemích mne ničí, jen se divím, že jsem ještě nenastydla) a pořádně se najíst teplého, možná přímo horkého guláše, mmm.
Snažím se také používat Moc, ale v poslední době mi to nějak nejde. Vždy, když se snažím povídat si beze slov vyslovených nahlas se Selbou či zkouším nahlédnout Jinovi do mysli, dostanu z toho migrénu. Ach jo. Něco se děje – se mnou. Jen nevím co… ale děsí mne to.
„Vážně si s námi nedáte? Skutečně ne, Anno?“ zeptá se Jin a natáhne přibližně směrem, kterým sedím, ruku s čímsi modrým neidentifikovatelného tvaru, avšak se šťopkou a s bubákem. „Aspoň ochutnejte… nejedla jste už několik dní, pokud vím. Ať se nám neztratíte před očima.“
Jeho vtip neocením, nemám na to sebemenší náladu. „Nechci, díky,“ odseknu proto a přitáhnu si kolena k bradě. Jin pokrčí rameny a sám se do té modré věci zakousne. Spolknu slinu a odvrátím oči. „Nechci…“ zabručím. „Ani kdyby to byla moje oblíbená palačinka s jahodama… ale to bych si možná dala… ne, nedala, kdyby byla od tý hnusný čarodějnice, tak bych rozhodně nejedla… ne, to ani náhodou,“ mumlám pro sebe vztekle.
Už ti hrabe z hladu, víš o tom?
Trhni si, pomyslím si a udeřím se do čela, jen to zaduní. Selba jsem už včera nacpala do pytle a připevnila ho zákeřně k Jinovi, aby mne tolik neotravoval. Už jsem ho měla plné zuby. Ty jeho hloupé poznámky! A že nyní bude obtěžovat Jina? To si nemyslím. S ním si totiž Selbo rozhodně nepovídá, Jin nemá ani špetku Moci. Tedy, doufám!
„Proč nechceš ani sousto?“ žasne Ephemer a posadí se vedle mě. Zadívám se na něj a zamračím se. Snad mne nejde přesvědčovat, to by bylo už hodně silné kafe! „No tak, přece si nemyslíš, že to, co nám dala, je otrávené? To bych byl přece už nejen já, ale i Jin už dávno mrtvý!“
Ušklíbnu se. „Třeba jste.“
Ephemer zavrtí hlavou. „Mluvíš nesmysly.“
„Určitě je to jídlo vytvořené těmi jejími kouzly! Nebudu jíst nic, co vykouzlil někdo jako je ona! Lhala nám, Ephemere, copak vy jste to ještě nepochopil?! Lhala nám do očí a vy jste jí všechno bezhlavě věřil! Věřil – a jenom pro nějakej hloupej nevyřízenej účet z dávný doby!“ zařvu na něj téměř hystericky. A je mi docela jedno, že Ephemer hysterky nesnáší a jestli nepřestanu, zase mi uštědří facku.
Ephemer však svraští obočí a mlčí. Střelím pohledem po Jinovi. Sedí nedaleko a jí, ale jsem si jista, že slyší každé slovo. Jako slepec má určitě vybroušený sluch! Popadnu proto Ephemera za ruku, odvedu ho stranou a pokračuji:
„Je mi naprosto jasné, proč před ní Nack a Darina utíkali! To ona stála za celou tou spikleneckou bandou, to ona vymyslela atentát na Rana, to ona chtěla, aby se Ran zbláznil! Jeho synové nezmizeli! Copak to jde, aby jen tak někdo zmizel z povrchu zemského?!“ prudce zavrtím hlavou. „Ne! Ne! Všechny ty dopisy, co ti dva psali otci, všechny ukradla ona, nebo teda spíš nějací její pochopové! Nack se to asi nějak dozvěděl… nebo to pochopil… A došlo mu, v jakým je nebezpečí, proto museli odejít co nejdál! A tím, že se v její blízkosti objevil i Jin, jí osud jen nahrál. Takhle by získala nejen trůn Wellaru, ale i Evale! Zmocnila by se i vladařské moci nad Jinovou zemí, copak to nechápete?!“
„Anno, uklidni se,“ pohladí mne po paži a tváří se tak starostlivě, jako by hovořil s nějakým totálním magorem. „Uklidni se. To všechno je jedna velká hloupost. Kdyby si Maya kladla nějaké nároky na vládnutí, toužila by jedině a pouze po Mai.“ Nechápavě na něj pohlédnu. Proč po Mai? „Znám Mayu už hodně, hodně dlouho. A jako jeden z mála aytarů také vím, že její původní jméno bylo Verna a že je dcerou Maiského vládce Badona a jeho první choti Vernanty. Ta se krátce před porodem stala vlkodlakem a Badon, který vše považoval za špatné znamení, se chtěl své právě narozené dcerky zbavit, proto ji odvezl do lesa a doufal, že ji roztrhají vlci, vlci, mezi které se čerstvě řadila i Vernanta… jenže vlci ji nechali žít. Maya prý už jako mimino vykazovala známky Moci, konkrétně elementu ohně, a když pak opakovaně neúmyslně zapálila otcovo sídlo, došla mu trpělivost a odvezl ji do Rady, aby se z ní stal mág. Byla to pak vlastně ona, kdo vysvobodil svou matku z vlkodlačího prokletí.“
Zmateně na něj hledím. Snažím si vybavit Nackova slova o Maye… říkal, že to s vlkodlaky vždycky uměla, a podezříval ji, že ti tři, s nimiž jsme se utkali ve Wyneweřině sídle, nešli po čarodějce, ale po nich. Ano… ano, všechno do sebe zapadá… „Jak… ji vysvobodila?“
„Zabila ji,“ odvětí prostě Ephemer a já si vybavím onen vlčí zub, jež visel na Mayině hrdle a s nímž si čarodějnice tak často hrávala. Jistě! Všechno do sebe dokonale zapadá. „Udělala tak pro ni velkou službu. Být vlkodlakem je prý život jen tak napůl, jako bys uvěznila lidskou duši v těle vlka…“ Odmlčí se. „Takže kdyby Maya opravdu toužila po vládě, snažila by se spíše sesadit svého vlastního otce Badona z trůnu Mai, nemyslíš?“
Pokývám hlavou. „Ano… ano, bylo by to logické…“
„Tak vidíš,“ prohlásí konejšivě a obejme mne.
„Její jméno… Maya… to je nějaká narážka na panství Mai, je to tak..?“ zamumlám udiveně. Ephemer přisvědčí. Chvíli se koušu do rtu a uvažuji. „A… Badon se už neoženil? Netvrďte mi, že ne…“ zeptám se nečekaně.
Ephemer se zarazí. „Ale ano, oženil se, vzal si docela nedávno královnu Daranii… podstatně mladší sestru bývalé královny Wellaru, Daldy, matky všech Ranových dětí -“ Ephemer ztichne a kousne se do rtu. „Myslíš..?“
Zuřivě přikývnu. „Přesně tak! A abyste věděl, mám i důkaz…“ S tím vytáhnu Daranův dopis z kapsy a rozložím ho před Ephemerem. Ten jej přelétne pohledem a jeho chmurný výraz ještě o něco potemní. Pak tiše poznamená, že to třeba nemusí nic znamenat. „Nemusí,“ připustím. „Ale může.“
* * *
„Nuže? Kde jsme?“ zajímám se a zvědavě hledím do Ephemerovy mapy. „Včera jste říkal, že jedeme kolem města… jak se jen jmenovalo… jistě, Odopie… takže, pokud se nemýlím, se nacházíme zhruba v těchto místech?“ zabořím prst kousek od jakési řeky.
Ephemer se usměje. „Vida, už se dokážeš orientovat v mapě… a to jsem si zpočátku říkal, že je to s tebou ztracené.“ Spokojeně se zazubím. Má pravdu, ani já sama bych si nikdy nemyslela, že všem těm tajemným značkám na jeho zažloutlém pergamenu někdy porozumím. A podívejme se na mě nyní! Hotový znalec!
„Takže… kde přesně?“ zeptá se Jin.
„Kousek od Corunu. Aspoň že už nejsme na území Renterie,“ poznamená spokojeně Ephemer a smotá zase mapu do svého tlumoku. Jin přestane hladit svého koně po hřbetě a velmi opatrně nakloní hlavu na stranu, téměř jako by očekával ránu od neviditelné paže.
„Slyšíte to taky?“ otáže se pomalu a s důrazem.
Ephemer se na něj ohlédne a zamračí se. „Ne… co?“
Prudce vstanu ze země a po zádech mi přejede mráz, když si vzpomenu na ten děsivý zvuk, který vydávají démoni, ale ač napínám sluch sebelíp, slyším jen ptáčky, skotačící ve stromech, šustící listí a nespokojené frkání našich koní. „Děje se něco, Jine..?“ zamumlám.
Jinova ruka neomylně sjede k opasku, za nímž se houpají jeho dva meče. Svraštím obočí. „Možná…“ prohlásí tiše. „Kdybych si byl alespoň jistý… vlastně, jistý jsem si rozhodně, že slyším… ehm, jen… nevím, jestli ještě po těch letech správně dokáži odhadnout Strážce -“
„Strážce?!“ vykřikne Ephemer a rozhlédne se kolem sebe. „Zatraceně, Jine! Strážce ne!“ V jeho hlase zazní náznak zoufalství. S povzdychem vytasím svou dýku. Problémy. Zase problémy. Sice nevím, co to jsou ti Strážci zač, ale soudě dle Ephemerovy reakce je zcela jisté, že našimi přáteli je nazývat rozhodně nemohu.
Jin nadzvedne obočí. „Vy jste se s nimi ještě nesetkali? Anno?“ Odvětím, že jsme dosud neměli tu čest. „Tomu nerozumím… Anna je přece v našem světě tak dlouho…“
„Možná jim unikáme a postupujeme rychleji, než čekají,“ navrhne Ephemer.
Ušklíbnu se. „My a někomu unikat?! Pořád se někde zbytečně zdržujeme! Jen toho času, co jsme zabili u Mayi!“ protestuji. Ephemer trhne hlavou, ale Jin jako kdyby měl něco na srci, nadechne se a otočí hlavu mým směrem, bohužel ale, než začne mluvit, těsně vedle něj se objeví cosi neskutečně děsivého a udeří ho to tak silně, až Jin poodletí stranou. Zaječím. „Ephemere!“
„Jsou tady? Kde?!“ vykulí Ephemer oči. Strážce, pokud je tedy Strážcem ten hnusný tvor s lidským tělem a hlavou hada, stojí jen na několik centimetrů od něj, zasyčí, v ústech se mu zatetelí rozeklaný jazýček, a uhodí i jeho. Ephemer ztratí rovnováhu a rozplácne se na zemi.
Strážce se na mě vrhne, ale dříve, než se mne může dotknout, srazí jej Jin k zemi a ze strany mu do hrdla vrazí dýku. Strážce zachroptí a ožene se po něm zubama, Jin však pohotově odskočí a tasí oba své meče. Pokusím se přiskočit k Ephemerovi, ztěžka se zvedajícímu ze země, ale přede mnou se z ničeho vyloupne druhý Strážce, stejně hrozivý jako ten předešlý. Ucouvnu a pevně stisknu v ruce svou dýku.
„Chtějí mě zabít, že jo?“ křiknu na Jina, mezitím pracně odhadujícího, kde může onen Strážce stát, pak však bez odpovědi vyrazí kupředu a sekne svými meči jen kousek od jeho paže. „Vedle!“ zařvu na něj, přetočím se kolem Strážce a tnu po jeho štíhlém těle, avšak i já minu. Strážce mou ruku zachytí a přitáhne si mne k sobě tak moc, až si uvědomím, že mu velice zblízka hledím do maličkých hadích očí, černých jako korálky… tak hlubokých… a najednou mi je tak lehce… tak strašně lehce…
„Nemyslím si, že se jim to podaří,“ odvětí Jin obratem a usekne Strážcovi hlavu, jen meče zadrnčí, a hadí hlavička s tlumeným žuchnutím dopadne k mým nohám, tak jako jeho tělo, a já za okamžik stojím ve slušné kaluži krve. Teprve nyní se vzpamatuji a potřesu hlavou. Zatraceně, ten Strážce na mě použil nějaké… kouzlo… něco jako hypnózu… vždyť já bych se od něj nechala klidně zabít! Panebože! „Anno?“
„Anno?!“ přidá se i Ephemer.
Ještě jednou zavrtím hlavou. Pořád mám tak trochu divný pocit, takovou mírnou dezorientaci, jako bych tvrdě spala a právě se probudila na docela jiném místě, než na jakém jsem usnula. „Jsem v pořádku…“ ujistím je. „Takže… tohle byli Strážci..?“ vydechnu a promnu si spánky.
„Bohužel,“ souhlasí Ephemer a setře si krev, kanoucí mu tenkým pramínkem z nosu. Dívám se na něj, ale kupodivu v sobě náhle vůbec necítím soucit, takže jej ani nepolituji. „Tys je viděla? Skutečně jsi je viděla? A jak vypadali? Byl to člověk… nebo had?“ Odpovím, že měl pouze hadí hlavu. „Sakra!“ zakleje rozčileně. Nechápu, co se děje. „Nechtějí tě zabít, Anno. Chtějí tě zbavit mysli.“ Nevím proč, najednou si vybavím Mayina slova o tom, že ze mne Tiwanaineiřini pohůnci chtějí udělat svou loutku bez vlastního mozku. Ale proč, zatraceně?!
„To je přece jasné – abyste mohla sloužit jim,“ vysvětlí mi Jin a lehce se dotkne ostří jednoho svého meče, jako by zkoušel, zda na něm je krev či ne, a jakmile ji tam nahmatal, okamžitě ji otře do svých kalhot. Pak totéž udělá i s mečem druhým. Unaveně jej pozoruji a pak si hlasitě povzdechnu. Kéž bych byla někým jiným, na nějakém jiném místě… a hlavně, v jiné Zemi! bleskne mi hlavou – a ani se za tyto své myšlenky nezastydím.
„Kolik jich bylo?“ zajímá se ještě Jin, než zasune své meče do pochvy. Překvapí mne to, ale poslušně mu nahlásím, že dva. Jin a Ephemer znepokojeně nakrčí obočí a opět zaujmou bojové postavení. Zmateně je pozoruji. Copak je tu snad někde ještě jeden ten zatracený Strážce?! „Spíše ještě tak dva, možná však i tři. Přece nevyrazí za svou kořistí v tak nízkém počtu! Jsou to sice takzvaní lepší Lovci, ale přece jenom radši bojují ve skupinách…“
„Kruci!“ zařvu vztekle a rozhlížím se. Přede mnou však stojí jen Jin, Ephemer a o kousek dál i naše koně, Strážci nikde. „Copak… copak vy jste je neviděl, Ephemere? Byli jen takovýhle kousek -“
Ephemer se ušklíbne. „Ne, neviděl jsem je. Za to vy jste je vycítil, je to tak, Jine? Lovec pozná Lovce… Já je vidět nemohl, protože Strážce vidí jen jejich oběti, bohužel… a to ještě z co nejbližší možné blízkosti. Nejsou to přece žádní hlupáci, nechtějí se snadno prozradit a získat tak výhodu tím, že až se pak nenápadně -“ Odmlčí se a oči se mu rozšíří pochopením. „Při Anor! Samozřejmě!“ vyjekne a než se naději, srazí mne na zem, div mi nevyrazí dech, nad mou hlavou se mihne jeho meč, zaslechnu jeho tlumené zaúpění, vzápětí se ozve i zasvištění Jinových dvou hbitých čepelí a vedle mne se svalí dvě bezduchá těla Strážců. Zaječím, protože jeden z nich sebou ještě škubne ve smrtelné křeči, Ephemer mne však drží tak křečovitě, že ani nemám šanci uhnout, kdyby se mne snad pokusil zakousnout těmi zahnutými tesáky.
„Ježiš -“ dostanu ze sebe, sotva se nadechnu a obě dvě mrtvoly zmizí, jako by tu snad ani nikdy nebyly. Ephemer mne pustí a já se vděčně odkulím stranou. Ne však, že by mi byl jeho dotyk nepříjemný! Jin opět otře své meče do kalhot (heh, ještě že je má černé!) a zajímá se, zda se nám nic nestalo. „Ne… řekla bych, že ne…“ oznámím mu a seberu ze země dýku, která mi předtím vypadla z ruky.
Ephemer, stále ještě ležící na zemi, zvedne hlavu: „Jste úžasný, Jine. To, jak bojujete proti neviditelným… jistě… pro vás to, že je nevidíte, není problém…“ poznamená a slabě se usměje. „Víte, jsem vlastně rád, že jste tu s námi… s Annou… kdybych třeba já nemohl… tak jste tu vy…“
Nemohl? Co nemohl? Nechápavě se na něj zahledím, ale zastrčím za pas svou dýku a uhladím si vyhrnutou košili. A pak si toho všimnu. Na mé bílé (kdysi možná) kytlici je velká, krvavá skvrna. Zděšeně na ni hledím a nechápu. Vždyť mně nic není, všimla bych si, kdyby mě zranili… V tom případě leda že by – „Ephemere!“ vyrazím úzkostlivý výkřik a pokleknu k němu. „Ephemere!“ Jemně mu pomůžu se otočit. Nechápu, jak je to možné, ale Strážcova zbraň (počkat, oni měli nějaké zbraně? vůbec jsem si nevšimla!) dokázala proniknout jeho drátěnou košilí a ramenem skrz naskrz, a vše je nyní zbarveno jeho jasně rudou krví. „Jak… jak se cítíte..?“ vydechnu vyděšeně. „No tak, řekněte něco, Ephemere!“
„Au,“ řekne tedy a s křivým zazubením se pokusí zvednout.
„Jen hezky ležte,“ přitlačím ho nazpět k zemi a zoufale se zahledím na Jina, jako kdybych snad čekala, že mi nějak pomůže. Vidím však na něm, že se tváří pěkně vyjukaně, jako by snad ani nevěděl, co se děje. Zatraceně, uvědomím si, vždyť on skutečně nic neví, jak by také mohl! „Ephemer je zraněný…“ vysvětlím mu stručně.
Jin s účastí přiklekne. „Je to vážné?“
„Ne, není,“ odsekne Ephemer a znovu se posadí. Tentokrát jej však nestihnu zarazit, takže jakmile se napřímí, vyvalí se z jeho zranění ještě více krve, Ephemer příšerně zbledne a radši si zase sám lehne. V rychlosti uvažuji, co jsme sakra probírali v lekcích první pomoci, ale jediné, co si vybavuji, je zastavit krvácení a vyčkat do příjezdu sanitky. A to je mi tady dost na nic!
„Jak daleko jsme od toho města… zatraceně, ukazovala jsem na něj v mapě… Corun?“ zeptám se Jina, ten však pokrčí rameny s tím, že se na to s námi bohužel nedíval, a Ephemer zrovna zatíná zuby, takže mi není schopen odpovědět. Strhnu ze sebe svou košili, urvu jí s pomocí svých zubů rukávy, z čehož vytvořím provizorní obvaz, a zbytek košile pevně přitlačím na krvácející ránu. To by mohlo na chvíli vystačit, bohužel to však náš problém nějak zvlášť neřeší. „Jak daleko?“ naléhám na Ephemera.
„Několik… několik hodin jízdy,“ tipne si ten.
„Zatraceně! Potřebujete odbornou pomoc… a já se obávám, že vám ji poskytnout nemůžu… zvládnete cestu do Corunu..? Kdybychom dělali časté zastávky, aby jste si mohl odpočinout…“ plánuji s vervou, ale Ephemer mne přeruší s tím, že neumírá a je to jenom škrábnutí. „Škrábnutí? Možná. Rozhodně na tuhle ránu neumřete. Ale nezapomínejte také na to, že i z takového škrábnutí můžete vesele vykrvácet během několika málo minut! Anebo se vám to může zanítit!“ okřiknu jej.
Jin mi položí ruku na zápěstí. Patrně ji chtěl umístit někam výš, ale netrefil se, toto jeho gesto působilo oproti jeho předchozímu souboji se Strážci hrozně neohrabaně… a hrozně slepecky. „Zvládne to.“
„Selbo?“ vzpomenu si na tu moudrou hlavičku.
No ne, ty si ještě uvědomuješ, že jsem člen vaší party?
„Odpusť mi, Selbo… byla jsem teď pár dní dost nevrlá… a neměla jsem na nic náladu… bohužel ani na tebe… odpusť mi to,“ hrkám ze sebe jako o překot a vybalím Selbův obličej z vaku. „Co mám dělat?“ táži se ho. „Nechci ho cestováním nějak ohrozit, nechci, aby zemřel… ale také mi je jasné, že ho tady nemůžeme nechat. Co mám dělat?“
Jin vstane a pomůže na nohy i pobledlému Ephemerovi. „Co bychom asi tak dělali? Musíme jet do Corunu, to je snad bez debat. Pokud tam ještě bydlí má drahá sestřenice Deba, mohli bychom u ní jistě nějaký čas pobýt…“ prohlásí rozhodným hlasem. „Zvládnete se nějak dostat na koně?“ zaváhá. „A… kde zhruba jsou? Jsem mírně dezorientovaný…“
Dovedu je k našim koním a společnými silami usadíme Ephemera do sedla. Ephemer se statečně zazubí a znovu mi připomene, abych se na něj přestala dívat jako na živou mrtvolu. Poslušně odvrátím zrak a opět připevním Selba k sedlu. A přitom zuřivě přemítám, zda-li si budeme moct v Corunu dovolit nějakého felčara… nebo ranhojiče… či jak se tomu tady vlastně říká. Přece jenom, koukala jsem se nedávno u Ephemera na stav našich zlaťáků… a není jich tam už zdaleka tolik jako na počátku naší cesty.
Mohla bys mu pomoct ty.
„Ale… jak?“ vykulím oči.
Zapomínáš na Moc? Možná bys to dokázala.
„Tomu nevěřím, Selbo,“ odseknu ostře. „Tomu nevěřím. Navíc, nezapomínej, že já nejsem žádný mág, jenom holka, která má to štěstí nebo spíše smůlu být požehnaná… ale to je všechno. Mám strach… že bych mu tím jen přitížila. Neumím to a nechci riskovat, že… prostě radši ne, Selbo.“
Ale dokud to nezkusíš, nikdy nebudeš vědět, co dokážeš!
„To je mi jedno,“ povzdechnu si a střelím pohledem po Ephemerovi. „Mám strach. Stejně je zraněný jenom kvůli mně… nechci… už ne. Radši ne. Nejsem na to připravená.“
Jak tedy myslíš.
* * *
Ephemerovo zranění možná skutečně nebude tak vážné, jak jsem se zpočátku obávala. Pravda, ztratil hodně krve, ale k večeru již byl schopen se mnou žertovat a druhý den dokonce i snídal. Jin mu navíc neustále cpal svou čutoru s vínem a neustále do omrzení tvrdil, že musí hodně pít a že musí hlavně pít víno, takže k poledni byl Ephemer ve slušné náladě a pořád se tak nějak opilecky usmíval. Na tom by jistě nebylo nic divného, kdyby nám ovšem předtím dvakrát nespadl z koně, cvok jeden.
„Tak a dost,“ prohlásím, když Ephemer spadne i potřetí a na dosud bílém obvaze na jeho rameni se objeví stále se zvětšující krvavá skvrna. Jemně mu odhrnu vlasy z těch jeho krásných hnědých očí. Ephemer se na mne zadívá a ten jeho oddaný pohled mi, nevím proč, připomene štěně. „Dost. Už žádné víno,“ dodám důrazně.
Jin se otočí. „Když jsem byl přišel o oči, pil jsem víno prakticky pořád. Víno je totiž velice dobré na tvorbu nové krve, víte, Anno?“ připomíná mi už po několikáté a já mám co dělat, abych mu na to neodsekla něco velice sprostého. Ne, okřiknu se v duchu. Jin za to nemůže. Pouze se mi snaží pomoct. Měla bych mu být spíše vděčná…
„Je vám dobře?“ zeptám se tiše Ephemera. Ten mne ujistí, že je mu báječně, a jeho červené tvářičky i nos to jenom potvrzují, ale krev prýštící z těla však značí spíše pravý opak. Zamračím se a střelím pohledem po Selbovi. Možná bych mohla něco zkusit… zlehka mu položím dlaň na ránu a pevně zavřu oči. Když tak učiním, téměř cítím, jako by mnou proudila Moc. Na okamžik mne to téměř zarazí. To je… úžasné! Prostě úžasné! Jsem tím zcela fascinována. Kéž bych jen dokázala přenést část své Moci na Ephemera..! Čím déle však tisknu svou ruku na Ephemerovo rameno, tím více pociťuji, jak slabší si stále připadám, a nakonec, když konečně dokáži odtrhnout svou ruku, nyní rozpálenou, jako bych jí zavadila o žhavou plotnu u pece, od Ephemera, jsem tak unavená, že je mi téměř na omdlení.
Sesunu se na Ephemera a chvíli bez hnutí ležím, opřená o jeho hruď. Ephemer se tomu přiopile zachichotá a já jen lapám po kyslíku, protože náhle se mi dýchá strašně těžko. Zakašlu a v ústech ke svému údivu pocítím krev. Zvednu se, vyplivnu ji do trávy a nechápavě na ni hledím. Udiveně si otřu ústa. Zase krev. Co to znamená?! Snad instinktivně a hlavně notně zděšeně se zadívám na své pravé rameno. Krev. Samá krev. Začínám tomu rozumět…
„Anno?“ podiví se Jin a opatrně ke mně přistoupí.
V rychlosti strhnu Ephemerovi obvaz. Jeho paže je sice špinavá od zaschlé krve, ale jinak je v pořádku, po zranění ani stopy, kůže neporušená, ani známka po jizvě. Nadechnu se, abych zaklela, nakonec si to však rozmyslím, zavrtím hlavou, zadívám se na Jina a okamžik dumám, jak mu to, co se stalo, vysvětlit, pak však náhle a zcela nečekaně omdlím.
* * *
„Anno?“
Kopanec mi vyrazil dech. Okamžik jsem kašlal, pak jsem však zvedl hlavu a usmál se na Tiwanineiru: „Můžete ze mě vymlátit klidně i duši, ale stejně vám nic neřeknu. Já nic nevím.“ Pche, musel jsem s těma zubama od krve vypadat jako naprosto sebevědomý bein – nebo jako totální pitomec.
„Myslíš?“ ušklíbla se Tiwanaineira a znovu jsem se zblízka seznámil se špičkou její botky. Prokousl jsem si ret a okamžik si nebyl jistý, zda mám všechny zuby. Kdy jsem je však přejel jazyk a zjistil, že žádný neschází, znovu jsem se klidně zvednul a věnoval Tiwanaineiře jeden dost dlouhý a dost posměšný pohled:
„Vážně mne chcete ukopat k smrti?“
Tiwanaineira se zamračila. Ty její krásné rtíky, ty rty, které jsem vždycky tolik toužil políbit, se zvlnily tak ohavným způsobem, že jsem k ní rázem pocítil hluboký odpor. „Drzý Lovče! Hloupá cvičená opice!“ dodá a znovu mne nakopne.
„Anno!“
Překonám bolest v žaludku a ležérně pohodím hlavou. Vlasy se mi tak však bohužel dostanou do očí. Nesnáším to. Měl bych si je ostříhat. Odfouknu je tedy a opět se na tu nechutnou čarodějnici mile zazubím: „Nezdá se vám to trochu nefér? Vždyť jsem bezbranný! Ale kdybych nebyl svázaný, buďte si jistá, že bych si s vámi dokázal poradit i s pouhou jednou, jedinou rukou.“
„Nafoukaný hlupáku,“ procedí Tiwanaineira. „Tak mluv!“
Nadzvednu se a zahledím se na ni. Můj pohled mi bez zaváhání opětuje. Má krásné oči. Při bozích, ta je tak krásná! „Možná jsem nafoukaný, možná jsem hlupák, ale rozhodně nejsem zrádce. Nikdy bych vám nic neřekl. A to i kdybych to, co po mně vlastně chcete, vůbec nevěděl.“
„Takže něco přece jenom víš,“ zaraduje se. Zatraceně! Kousnu se do rtu a sklopím zrak. Takhle hloupě se prořeknout! Tiwanaineira začne v zamyšlení přecházet místnost sem a tak, ke krbu, otočka, ke mně, otočka, a zase ke krbu. „Takže něco přece jenom víš… hm, vida, vida. Jenže… ty mi nic neřekneš.“
„Ne,“ zavrtím hlavou.
Čarodějnice si hlasitě povzdechne. „A mučit tě také nemá cenu, vy Lovci dokážete odolávat bolesti dost dlouho.“
„To ano.“
„Jenže zapomínáme na to, že tu pro tebe mám malé, sladké překvapení,“ rozzáří se její pohledná tvář a já udiveně nadsednu. Cože? Jaké překvapení? To zavání nekalostmi! „Jistě si vzpomínáš na svého drahého bratránka Retha, že?“ pase se pohledem na mém zděšení. „Protože on na tebe nezapomněl a dokonce se tě pokusil, hlupák, zachránit. Jak ses ovšem už dovtípil, nepovedlo se mu to. Přiveďte ho.“
„Anno?“
Zase ten hlas a znovu to jemné pohlazení po tváři… rychle otevřu oči a uvědomím si, že se nade mnou sklání Jin, ve tváři obavu a nejistotu, tu červenou pásku stále přes oči… a náhle mi dojde, že ten, kým jsem nyní ve své vizi byla, byl právě Jin. To ještě viděl…
„Anno?“ zeptá se ještě jednou.
„Jine,“ zamumlám a posadím se. V rameni se mi ozve ostrá bolest, takže zaváhám a padnu zase na záda. Počkat! Nepoložila jsem se totiž na tvrdou zem, ale na měkkou, velice měkkou postel! Zděšeně se rozhlédnu. Jsem v nějakém maličkém pokojíku, obloženým dřevem, a kromě postele a jedné malé skřínky tu nic jiného není. Na skřínce leží cosi jako knížka, možná jen nějaký svazek svitků, a svícen s téměř vyhořelou svíčkou. V rohu se táhne nepěkně vypadající pavučina. Pokusím se zaostřit, zda na pavučině někdo bydlí, ale nezdaří se mi to. Radši zavřu oči, rozbolela mne z toho hlava. „Ale… kde to jsem?!“ vyptávám se.
Jin se lehce usměje. „U mé sestřenice.“
Mám na jazyku otázku „u Rethovy sestry?“, ale nakonec si řeknu, že je o tom lepší zatím mlčet a spíše toho o Jinově minulosti zjistit víc – a o Rethovi také. „Aha, v Corunu,“ zašeptám proto a opatrně se dotknu svého ramene. Obvaz je mokrý od krve. „Jak dlouho tu jsme..?“ zajímám se pak.
„Už asi… pět dní,“ odvětí klidně Jin.
Pro mne toto oznámení má účinek políčku. „Cože? Pět… pět dní?! To jsem… to jsem celou… celou dobu..?“ Nedopovím, jen si promnu oči a chvíli jen tak beze slova ležím, hledíc přitom na Jina. Zatraceně, nikdy jsem si nevšimla, jak moc hezký Jin je! Má ostře řezanou čelist, výrazné lícní kosti a pěkně tvarovaný nos. Olivová barva jeho pleti zajímavě kontrastuje s jeho zlatými vlasy. Olíznu si rty. „A kde… kde je Ephemer?“ zeptám se.
Jinovi zmizí úsměv z tváře jako mávnutím kouzelného proutku. „Ach, Ephemer… ano, ten tu u vás byl dost často… vlastně ho Deba musela pořád volat na jídlo, jinak by dolů ani nesešel. Tak jsme se tu střídali… říkali jsme si, že byste se už mohla probudit… a vy pořád nic…“
Povzdechnu si. „A kde je nyní?“
„Myslím, že šel spát, strávil tu celou noc. Ale teď o něčem jiném, prosím. Máte hlad? Můžete… můžete vstát? Cítíte se na to? Protože třeba byste se mnou chtěla sejít dolů, seznámit se s mou sestřenicí a něco pojíst, co vy na to?“ navrhne mi lákavou variantu a já si tak ani skoro neuvědomím, jak elegantně odvedl řeč od Ephemera.
„Ano… ano…“ souhlasím, posadím se a rozhlédnu se pokojem. Nikde své šaty nevidím. Otevřu skříň. Aha, tak tady jsou, vyprané (po krvavé skvrně na hrudi zbyla jen světlounce hnědý flek, téměř neviditelný) a úhledně složené. „Jine, mohl bys…“ začnu, pak si však uvědomím, že u Jina nehrozí, že by se díval, až se začnu převlékat, takže na sebe rychle – v rámci možností – hodím svůj úbor a s jeho podporou (S jeho! No prosím! To jsem to dopadla! Slepec mne musí přidržovat!) sejdeme schody.
Nevím proč, ale Jinovu sestřenici jsem si představovala jako nějakou postarší starou pannu v zaprášených šatech a očima zasněnýma do dálky, jak neustále vzpomíná na své dávné milence. Dívka, jež mi vyšla vstříc, všechny tyto mé iluze krutě zhatila. Deba byla rázná, i když poněkud maličká beinka, štíhlá, pohledné, ne však nijak oslnivě krásné tváře, s dlouhými blond vlasy (stejný odstín jako má i Jin), s hnědýma očima – a stejným přívěskem na krku, jako nosí i můj společník. Na sobě měla mužský plášť a pod ním se jasně rýsoval velký dvojruční meč. Podala mi věcným, jakoby naučeným pohybem ruku a stiskla ji tak silně, až jsem měla co dělat, abych se dokázala i nadále tvářit zdvořile a mile.
„Deba,“ řekla mi jednoduše.
„Anna,“ odvětila jsem.
„Pak si tedy Jin nevymejšlel, jste to vy…“ vydechla uznale a poklekla na jedno koleno. Tato formalita mne překvapila. Udiveně jsem střelila pohledem po Jinovi. „Já… ráda bych tu s někým, jako jste vy, zůstala a poslechla si vaše hrdinské historky, mám však něco neodkladnýho na práci… Jak bych to řekla, máme v plánu… jednu akci. Pokusím se vrátit v relativně slušný době. Omluvte mne…“ Vstala, kývla hlavou, naznačila lehkou úklonu a odešla z domu. Nechápavě jsem za ní zírala.
„Deba,“ zazubil se Jin. „To je prostě… prostě Deba. Je vůdkyní jedné menší zbojnické bandy. Neustále se bouří proti králi, neustále se snaží provést převrat… samozřejmě marně… Dneska, myslím, hodlají přepadnout králova výběrčí daní. To bude něco!“ Zasmál se a zavedl mne do jídelny. Byla to velká a prostorná místnost, avšak i zde bylo velice skromné zařízení – jen dlouhý, téměř nekonečný stůl a dvanáct, možná čtrnáct židlí kolem dokola. „Je něco na stole?“ Odpověděla jsem, že ne. „Nevadí, posaďte se a já vám něco donesu.“
Za chvíli už přede mne postaví mísu s ovocem a jakýsi kus pečeného čehosi. Zaváhám, ale hlad je hlad, takže se zakousnu do masa a dychtivě jej zajídám plackami. Co na tom, že jsou už dávno studené! I tak jsou báječné…
„Pijte hodně vína,“ vyzve mne.
Protočím panenky očí. „Jistě, to jste říkal Ephemerovi taky. A jak dopadl! Ostatně… je v pořádku? Myslím tím… docela v pořádku? Předtím… jsem měla pocit… že…“
„Je v pořádku…“ připustí Jin. „Sotva vystřízlivěl, hrozně se na vás zlobil. Prý jste se neměla o nic podobného snažit. Prý kdyby nebyl opilý, nikdy by nic podobného nepřipustil. Mohla jste umřít.“
„Ale neumřela jsem,“ mávnu rukou a ochutnám cosi fialového. Hm, není to tak špatné, jak to vypadalo. Jin se zamračí, ale nic už neřekne, možná proto, že v ten okamžik vstoupí do místnosti i Ephemer. Okamžik mlčíme a hledíme si do očí. „Ephemere,“ usměji se na něj nejistě.
„Anno!“ pronese významně a jeho temný výraz se mi ani trošku nelíbí. Nesluší mu. „Ach, tak rád tě vidím!“ dodá nečekaně, přijde až těsně ke mně a zlehka mne políbí na tvář. Udiveně na něj pohlédnu. Co se stalo? „Nejradši bych ti dal pár facek,“ doplní, ale vzhledem k tomu, že se už zase usmívá, nemám důvod mu tahle jeho ostrá slova věřit. „To, cos udělala, bylo velice nezodpovědné!“
„Ale zachránila jsem vás,“ namítnu.
„Ano, to ano…“ přikývne. „Ale za jakou cenu!“
„Za jakou?“ hraji nechápavou.
„Anno…“ povzdechne si a posadí se ke stolu. Natáhne se pro sklenici vína, pak zaváhá a radši ruku zase stáhne. „Ne, víno už radši ne…“ zamumlá sotva slyšitelně, vidím však, že Jin pobaveně nadzvedne obočí. „Už jsi měla tu čest s Debou?“ otáže se Ephemer.
Ušklíbnu se. Ještě, že mne Jin nevidí! „Ano… to jsem měla,“ odvětím. Zatraceně, nevím, co si o ní myslet, ale nahlas samozřejmě nic neřeknu. Co kdyby si to Jin nějak špatně vyložil! „A vy? Byl jste už obhlédnout situaci kolem krále Rana?“ zajímám se.
„Ne, neměl jsem ještě čas…“ odsekne. V jeho hlase se k mému překvapení ozve zlost. „Celou dobu jsem jaksi seděl u tebe!“ zařve nakonec. Jin vstane a poznamená, že by nás dva asi měl nechat o samotě. „Proč?“ zašklebí se Ephemer. „Vždyť si jen povídáme.“
„Pochopitelně,“ zamumlám a odstrčím talíř. Rázem mám po chuti. Opatrně střelím pohledem po Jinovi, který se zase posadí a lehce pokrčí rameny. „Nu… a kdy tedy za králem Ranem vyrazíme?“
Ephemer se na mne příkře zadívá. „Vyrazíme? Proč si myslíš, že půjdeš se mnou?“
„A proč si vy myslíte, že zůstanu tady?“ zavrčím.
Ephemer okamžik zaraženě mlčí, pak se však vzchopí a zasyčí: „Anno, ty jsi neskutečně… arogantní člověk!“ To, jak vysloví byť jen to pouhé slovo „člověk“, mne do morku kosti urazí. Upřu na něj pohled a bez jediného mrknutí na něj několik dlouhých vteřin hledím. „Anno… omlouvám se… nechtěl jsem se nechat unést…“
„Já zapomněla. Vy aytarové se přece do záležitostí jiných ras nemícháte,“ procedím skrz pevně zatnuté zuby. Jsem si jista, že to zní dostatečně zlověstně. Jin natáhne ruku, aby se mne dotknul, snad konejšivě, nevím, pak však zaváhá a svou paži zase stáhne. Beztak si nejsem jista, zda to neudělal proto, že si nebyl jist, že mé rámě najde. Být slepý musí být příšerné, bleskne mi hlavou. „Jak jinak, že.“
„Anno, to stačí,“ okřikne mne Ephemer.
„V tom s vámi souhlasím,“ přikývnu, zvednu se, jemně pohladím Jina po těch jeho úžasně zlatavých rozčepýřených vlasech, když kolem něj procházím, a je mi jedno, jestli se v Ephemerových očích objeví plamínek žárlivosti. Třeba tam ani nikdy nebyl… a nikdy nebude.
* * *
„Anno…“ ozve se ode dveří. Ležím na posteli a mám co dělat, abych se ubránila slzám, neboť zíráním do zrcadla a pohlížením na to, co kdysi bývalo mým domovem, není příliš optimistická zábava… Navíc se mi ještě v mysli neustále přehrává ona roztržka s Ephemerem… Když se však nyní dychtivě otočím, nestojí tam ten zatracený aytar, ale Jin, nejistě, váhavě opřený o rám dveří, jednu ruku opatrně položenou na klice. „Anno, jste tady, že?“ Mlčím, neodpovídám. „Vím, že tu jste. Prosím…“
„Vy prosíte mě?“ podivím se nahlas.
Přes Jinovu tvář přeběhne úsměv. Slabý, jen takový záchvěv, ale působí to ohromně mile. „Ano, já prosím vás. To s Ephemerem neberte osobně. Je to aytar. Nemyslete si, i beinové mají své mouchy. Já třeba nesnáším draky. Nic mne nedokáže tak vyděsit a rozčílit jako ten ošklivý, zlý plaz. A aytarové jsou zase takoví… takoví malí rasisti, myslí si, že jen oni jsou dokonalí a ostatní jsou kdesi hluboko pod nimi… Nesmíte se kvůli tomu trápit.“
Ušklíbnu se. „Myslíte si, že právě tohle mne trápí?“
„A ne snad?“ oponuje mi.
„Ne,“ vyvedu jej z omylu. „Pojďte sem, Jine. Posaďte se ke mně. Vy jste tu byl se mnou také, když jsem spala, je to tak?“ snažím se zaplést hovor, vidím však na něm, že je mu má blízkost nějak nepříjemná. Že by byl na kluky? Nepůsobil na mě jako gay. Přesto se však ošívá.
„No… ano…“ dostane ze sebe pracně. „Vykřikovala jste takové divné věci… víte… a když jsem se vás pak dotkl, tak… jste mluvila, jako byste věděla… víte něco?“ zeptá se nečekaně a já jen udiveně vyvalím oči. „Nejsem hloupý. Vycítím Moc, je-li v mé blízkosti použita. Měl jsem být Lovcem… tedy předtím, než se mi stalo tohle,“ ukáže prstem na své oči. „A vy jste Moc použila. Snad neúmyslně, ale použila. A mluvila jste o Rethovi…“
„Rethovi..?“ zamumlám.
„Ano,“ přikývne, tváře celé rudé, jako by plály horečkou. „Ano, o Rethovi. On je… ne, on byl mým bratrancem, než… než ho Tiwanaineira zabila.“ Trochu mne to zaskočí, ale nesnažila jsem si nic namlouvat – tak trochu jsem to čekala. „Jak jste o něm věděla ale vy?“
Zaváhám. „Mám Moc,“ vysvětlím mu prostě. „Směla bych… směla bych něco zkusit..?“ Nečekám na souhlas a zlehka mu položím ruku na čelo. Okamžik vyčkávám, snažím se ze všech sil soustředit. Ne, nejde to. Počkat…
Reth se na mne křivě usměje. Má rozbitý ret, je nějak podivně bledý a pochva od jeho meče na silném opasku zeje prázdnotou. „Nazdar, Jine,“ pronese a je za to odměněn ránou do žaludku. Klesne na kolena. Je mi tak blíž. „To je zase situace, co?“ zašklebí se kysele. „Obávám se, že tentokrát z ní jen tak nevyváznu, já ne. Prosím tě, řekni Debě, že ji miluju. Hrozně moc.“
„Dojemné,“ podotkne Tiwanaineira, odkopne ho a vezme do ruky Rethův meč, který jí podá jeden z jejích strážných. Potěžká ho v ruce, jako by si ho jen tak prohlížela, pak však náhle učiní výpad vpřed a zabodne jej Rethovi do břicha. Bratránek stiskne zuby a pevně zavře oči, ale výkřik bolesti mu přes rty neunikne. I já mám co dělat, abych nezaječel, ale udržím se. Radši kdyby ublížila mně! Vždyť Reth za nic nemůže! Jen se mi, smolař, pokusil pomoct… odvrátím pohled, abych se nemusel dívat na to, jak se zhrouceně svíjí ve zvětšující se kaluži krve a umírá. Tiwanaineira se skloní a prudkým škubnutím ruky mi otočí tvář k Rethovi: „Jen se dívej, Jine. Jen se dívej. Bude to poslední pohled na tvého bratrance… vychutnej si ho. A vlastně… poslední pohled na svět,“ dodá.
Skloním hlavu. „Tak mě zabijte.“
„Au!“ vydechnu. Má ruka je horká, mám pocit, že hoří. Rychle ji odtrhnu od Jinovy hlavy a foukám si na ni. Pálí to, zatraceně to pálí. Dokonce bych řekla, že se mi na ukazováčku a prostředníčku začíná dělat puchýř.
„Anno!“ zděsí se Jin.
Usměji se jeho obavě. Je to hrozně roztomilé. „Jsem v pořádku, Jine. Bolelo vás to..?“ zeptám se, on však zavrtí hlavou a vyptává se, co že jsem to vlastně dělala. Nechce se mi zacházet do podrobností. Navíc… pravda je taková, že jsem prostě jen příliš zvědavá.
„Opět jste použila Moc,“ upozorní mne a jeho dlaň se zlehka dotkne mé tváře. Zarazí mne to. Snaží se mne snad pohladit? „Jako… při bozích, skoro se to bojím vyslovit… jako by jste dokázala číst mé myšlenky, tápat v mých vzpomínkách… Zní to absurdně, že? Jenže… obávám se, že ve vašem případě mne nezaskočí už nic.“
„Nechci o tom mluvit,“ odvětím ostře a odhrnu si vlasy z obličeje. Jin se zatváří děsně zklamaně, až mi ho je téměř líto. Vybavím si typická Ephemerova slova. Jsou hloupá, ale skutečně debilně vyznívají, až když je pronesu nahlas: „Nebojte se. Někdy vám to povím.“
„Takže jsem se nezmýlil?“ podiví se Jin.
Zamračím se. „Dost,“ odseknu mu. „Copak nechápete, že -“ Slova mi zamrznou v hrdle a já pocítím prudké bodnutí v rameni. Vztáhnu k němu ruku. Obvaz je tak nasáklý krví, že je téměř mokrý. Usyknu bolestí a unaveně si přejedu čelo rukou. „Prosím vás. Chci si odpočinout. A jestli vás mohu požádat… jděte pryč.“
„Dobrá. Prosím. Jak si přejete,“ pokrčí Jin rameny a sebejistým krokem vyrazí z mého pokoje. Sleduji, jak za ním zapadly dveře, a hlasitě si povzdechnu. Jsem hloupá. Ach jo, tak děsně hloupá!
To jsi, ujistí mne Selbo. Zlostně kopnu do vaku, v němž jej ukrývám, a hlava kdysi slavného věštce jen zachroptí. Doufám, že jsem mu nic nezlomila. A vlastně, co na něj beru nějaké ohledy?! Je mi to jedno!
* * *
„Je tam,“ ozve se za mnou a já se s úlekem probudím z nějakého velice nepříjemného snu. Posadím se, v ruce připravenou dýku, a zadívám se ke dveřím. Ephemer. Tváře mu hoří, v očích podivná světélka, se kterými jsem dosud neměla tu čest. Udiveně na něj zírám a upřímně řečeno – nechápu. O čem to sakra mluví?! „Promiň mi, nechtěl jsem tě vzbudit… Ale chtěl jsem ti to říct. Kryštof. Je tam!“
„Kde?“ vykulím oči. „Kdo?!“
Ephemer si mne dlouze prohlédne a pokývá hlavou. Mám sto chutí mu říct něco velmi, velmi vulgárního, udržím se však a s napjatě očekávám, že mi to vysvětlí. „Ten Stopař přece!“ Aha, takže stále nevím nic.
Okamžik na něj ještě tupě zírám a nechápu, pak mi však v rozespalé mysli docvaknou všechna kolečka a já se udeřím do čela: „Jistě. Kryštof. Král Ran… omlouvám se,“ zamumlám a cítím, že rudnu. „No… a co jste zjistil?“
„Dostal jsem se do žaláře. Podplatil jsem jednoho hlídače, takže jsem směl nakouknout i do záznamů. Kryštofa vězní už asi měsíc. Zatknul ho sám Ran, když jej přistihl – a teď se podrž – jak mu krade v neviditelném kabátci nějaké tajné listiny. V neviditelném kabátci! Jak zatraceně mohl ten starý blázen vědět, že mu po chodbách šmajdá Stopař v neviditelném plášti?!“ zdůraznil a posadil se ke mně na postel. Zcela nenuceně. „Něco mi tu nehraje. Mám z toho špatný pocit.“
Povzdechnu si. „Já vám to říkala už u Mayi. Říkala jsem vám, že na tom něco smrdí. Ale vy jste mne neposlouchal. Samozřejmě. Já té staré čarodějnici prostě nevěřím. Nejradši bych se na toho Stopaře vykašlala a pokračovala v cestě do Cheinowa, nalézt ten Klíč. Nechci se tady takhle zbytečně zdržovat. Navíc -“
„Ty tomu nerozumíš,“ upozorní mne Ephemer.
„Asi ne,“ připustím. „Tak mi to vysvětlete, prosím.“
„Král Ran je hodně, hodně starý bein. Už přesahuje typický beinský život o dobrou polovinu, je nevrlý a senilní. Takový člověk sice snadno a často trpí stihomamem, ale aby jej napadlo probodnout vzduch právě v určitou chvíli u své pokladnice, prostě jen tak, zčista jasna, a zrovna v ten okamžik, kdy tam stojí důmyslně maskovaný Stopař, který se dokáže pohybovat tak tiše, že by uměl obejít i podřimujícího draka?! Kdepak, Anno, tady někdo někoho velice krutě zradil,“ prohlásil věcně a já na něj několik minut mlčky hledím. Okamžitě mi bleskne hlavou jediné jméno (Maya!), pak jej ale zapudím a zvědavě po Ephemerovi kouknu. „Už tomu rozumíš?“
Pokrčím rameny. „Myslím si, že ano. Každopádně stále nevím, proč ho zrovna my musíme osvobodit. Tak se asi s někým zapletl, jenže on ho podrazil a Kryštof nyní spravedlivě hnije ve vězení.“
„Copak tebe nenapadlo, že… že to mohla být Maya?“ nadhodí Ephemer váhavě.
Zašklebím se. „Napadlo. Jistě že mne to napadlo… ale… nikdy bych neřekla, že právě vy o ní budete pochybovat.“
„Ano… ano… pochybuji… Jen… možná jsi s ní měla pravdu… možná skutečně používá určitá… kouzla… nyní, když s ní nejsem, si uvědomuji, že jsem k mnoha věcem byl v její přítomnosti nevšímavý… a možná i slepý. Při Untorovi, Anno, já… já mám pocit, že ho musím zachránit… už kvůli sobě – a ne-li kvůli Mayině cti. Třeba se mýlím. Ano, je to možné, třeba je Kryštof skutečným parchantem a já jen viním Mayu zbytečně. Ale… co když ne?“ zaváhá.
„No jo, ale proč nás sem tedy Maya posílala? Muselo jí být jasné, že nám Kryštof řekne pravdu,“ zamyslím se.
Ephemer nakrčí nos. „Nejspíš očekávala, že se pokusíme Kryštofa dostat z vězení hezky po staru, budeme lapeni a popraveni. Zvláštní. Nikdy bych netušil, že se od ní někdy dočkám takhle zákeřného jednání…“ vstane z mé postele a krátce potřese hlavou. Mlčky jej sleduji.
„Spal jste s ní?“ vypálím nečekaně.
Ephemer se ohromeně otočí. „Prosím?“
„Slyšel jste dobře. Ptám se, jestli jste s Mayou někdy v minulosti spal,“ odvětím obratem a téměř pobaveně sleduji náhlé změny v jeho tváři. Nejdříve se tak nějak zasní, pak se přiblble usměje a nakonec temně zamračí. „Takže… jste s ní spal…“ podotknu posmutněle.
„No… když si to myslíš… já to vyvracet nebudu,“ pokrčí rameny. Polohlasně zaúpím. Ach jo. Takže je to pravda – všichni muži jsou stejní, stejná hovada hnaná pouze svým chtíčem. I Ephemer… „Odpoledne půjdu k Ranovi. Vyjednat Kryštofovo propuštění. Jdeš se mnou?“
„O tom nepochybujte,“ odseknu.
* * *
Poprvé tak vidím město Corun. Když mi Jin o něm vypravoval, popisoval město jako mekku kultury, klenot Wellaru… Avšak od doby, co Jin ztratil zrak, se město poněkud změnilo. Kdysi možná mohlo být bílé, zářící a krásné, války však jeho tvář krutě změnily v ruiny a zbořeniště. Místo krásných knihoven a divadel zde zůstávaly jen trosky budov, změněné na provizorní zbrojnice, a tváře všech kolemjdoucích beinů byly unavené, špinavé a ztrhané. Přitiskla jsem se k Ephemerovi a nahmatala jeho ruku, abych ji mohla sevřít ve své dlani.
„Co se tu stalo?“ vydechla jsem.
Ephemer se nevesele usmál. „Beinové. Příšerná rasa. Neustále válčí, bojují, snaží se dosáhnout více území, více peněz… Ran byl jednu dobu dokonce ochoten obětovat válčení vše, od své země a svého města až po své děti. Beinové jsou divný druh… jednou se vyvraždí navzájem.“
„Něco jako lidé,“ poznamenám uštěpačně.
„Prosím?“ nadzvednul Ephemer obočí, já mu na to však už nic neřeknu a cupitám za ním až k hradu. Je krásný a veliký, mocný a impozantní – a to i přesto, že mu chybí věž (je rozbořená, ale její zbytky se působivě tyčí směrem k nebi, jako nějaká němá výčitka dávné bitvě), a ani padací most už není to, co býval, každopádně si jsem jista, že kdyby městu hrozilo nebezpečí, hrad by se vždy ubránil. „No pojď,“ pobídne mne Ephemer, když se fascinovaně zarazím před vodním příkopem a nadšeně zírám vzhůru. „Nemáme na to celý den.“
Projdeme bránou a naskytne se nám dechberoucí pohled na obrovské nádvoří, kolem dokola ozdobené monstrózními sochami, z nichž každá, jak mi později vysvětlí Ephemer, představuje jednoho beinského boha. Lehce mne zaskočí, jak beinové své bohy a bohyně znázorňují – všechny sochy mají lidské tělo a zvířecí hlavu. Jako Egypťané. Zajímavé.
„Anno…“ vyzve mne Ephemer, dohadující se u jedné brány s vojáky – pravděpodobně se přou o vstupu. Doběhnu k nim a zazubím se na nevlídně se tvářící Ranovy muže.
„Král Ran dnes nikoho nepřijímá,“ zamručí právě jeden z nich a nepříjemně se na mne zadívá. Obdařím jej zářivým úsměvem. Na vojáka to neplatí, jen se ještě více zaškaredí. „Poddané přijímá pouze v sudé dny. Přijďte zítra.“
Ephemer se zamračí. „Ale my s ním skutečně potřebujeme mluvit. Nemáme čas…“ Zatahám ho za rukáv a polohlasně poznamenám, že to není tak neodkladné. „Anno! My přece nemáme čas! Musíme vidět krále dnes,“ stojí si na svém Ephemer. Vojáci si vymění temné pohledy.
„Dobře…“ svolí nakonec jeden z nich. „Zajdu za králem a zeptám se ho, jestli vás přijme. Zůstaňte tady.“ Chvíli se jen tak procházíme nádvořím a Ephemer mi vysvětluje význam všech těch soch, za pár minut se však voják vrátí a jeho podmračený výraz nás okamžitě přesvědčí, že Ran svolil s naší návštěvou. „Král se dnes dobře vyspal a je dobře naladěný. Smíte jít dovnitř,“ prohlásí, jakmile zaujme své místo vedle kolegy u dveří. „Ale nejprve musíte po jednom vstoupit do místnosti s Carminským zrcadlem.“
Ephemerovi přelétne přes obličej stín. „Skutečně..?“
„Tak si přeje král,“ odvětí ostře voják a namíří na mne prstem: „A ty půjdeš jako první.“
Ephemer si mne přitáhne blíž a zašeptá mi do ucha: „Anno, Carminské zrcadlo darovala beinům sama Anor, aby jim dalo odpověď na všechny otázky. Prostě si toho zrcadla nevšímej a jen tak projdi místnosti. Hlavně se do něj nedívej. Mnoho lidí kvůli němu přišlo o rozum.“
„Cože?!“ vykulím vyděšeně oči, ale to mne už voják popostrčí dovnitř a pošle mne dlouhou chodbou do jakési velké, prázdné místnosti, spoře osvětlené loučemi. Váhavě vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Vždyť tady žádné zrcadlo není! Ne, počkat… támhle u dveří ven ze sálu stojí dvě sochy. Přiblížím se k nim. Vypadají jako dvě postavy v pláštích, tváře překryté kápěmi, a rukama přidržují velké zrcadlo. Zaváhám. Ephemer mi sice říkal, abych si ho nevšímala… ale něco mne k němu táhne. Pokročím k němu a zvědavě se zadívám na jeho hladkou plochu. Neukazuje žádný odraz, jako by snad ani nezobrazovalo, co v místnosti je. „Divné…“ zamumlám a udělám ještě jeden krok.
V ten okamžik se v zrcadle objevím já. Dost mne překvapí, jak vypadám. Prohlížím se a neubráním se úšklebku. Tolik jsem se změnila! Něco v mém obličeji je jiného, nevím, jak bych to přesně vyjádřila, možná mám trochu propadlejší tváře, možná mám výraznější rysy. Nějak se nepoznávám. Aspoň že to, co mám na sobě, je čisté! Zamračím se na sebe.
„Je to jenom zrcadlo…“ podotknu polohlasně.
„Jenom zrcadlo?“ podiví se můj odraz. Uskočím stranou a tasím dýku. Má postavička v zrcadle tak však neučiní, jen tam prostě stojí a pozoruje mne velice potměšilým pohledem. Vůbec to nechápu. Tak jsem to já – nebo ne? „Jseš to ty. Kdo jiný by tě taky mohl soudit?“
Zašklebím se. „Nepotřebuji soudit.“
„To si jen myslíš,“ oponuje mi Anna v zrcadle a postoupí ke mně blíž. Ustoupím a pevněji sevřu dýku v ruce. Ani nevím, co jsem si myslela, asi jsem se bála, že vyleze z rámu a bude se mnou snad bojovat. Hloupá představa! Asi jsem se moc dívala na ten japonský horor Kruh… „Kdo jiný než ty sama by měl právo tě soudit?“
„Nechci, abys mě soudila,“ zavrčím.
Anna se ošklivě usměje. Vážně takhle vypadám, když se usmívám?! Ach bože… „Nezajímá mne tvůj názor. Přemýšlela jsi někdy nad svým posláním tady v Zemi? Ne. Jsi hrozně sobecká. Jen se těšíš, až se dostaneš domů, jen se lituješ, jaká jseš chudinka, jen zíráš do zrcadla od Wynewer a naříkáš, že na tebe doma zapomněli… a co ostatní tady? Je ti jedno, že tě potřebují?“
Téměř mne udiví, jak je na mne ta Anna zlá. „Mlč.“
„A navíc jsi děsně arogantní. Přesně jak říká Ephemer, jsi typický člověk se vším všudy. Protivná a nepříjemná,“ pokračuje Anna v zrcadle a pase se pohledem na mém vzrůstajícím vzteku. „Copak? Určitě jsem neřekla nic, co by nebyla pravda. Nebo snad ano?“
„Mlč!“ houknu na ni.
Anna nadzvedne obočí, ale mluvit nepřestává. „Nemůžeš nic popřít. Jin i Ephemer jsou na tebe tak hodní… a jak jim to oplácíš ty? Zlobou a neustálou averzí ke všemu, co po tobě chtějí. Jsi příšerná. Doopravdy. Víš o tom vůbec?“
„Drž hubu!“ zařvu na ni.
Anna se zazubí. „Proč se zlobíš? Vždyť neříkám nic, co by sis sama nemyslela. Proto tu jsem. Abych ti odhalila pravou podstatu tvého bytí v Zemi a tvého života vůbec. Anno, uvědom si, že tys sem nepřišla jen tak pro nic za nic, kvůli tomu, že Vládci nevyšlo jedno kouzlo! On si sem přál dostat lien, Spasitelku, která by mu pomohla zpět získat ztracenou vládu nad Zemí. Ale ocitla ses tu ty. Ty jsi lien. Dokážeš se s něčím takovým smířit?“
Zastrčím dýku za opasek. „Tohle si skutečně nemyslím.“
„Ne, tohle víš,“ opraví mne dívka v zrcadle. „Nebo ne?“
Skousnu ret. Ano, napadlo mne to už… jednou, možná… Ale že bych si tím byla jistá? Ne! Nevím proč, ale hrozně mne to rozčílí. „Nejsem lien! Nemůžu být! A ani být nějaká Spasitelka nechci! Já chci domů!“
„A je to tady zase,“ posmívá se mi. „Já, já, já. Vždycky jenom já. Ale že na tobě závisí v téhle Zemi leccos důležité, to ti je jedno, hlavně že se ty dostaneš do bezpečí. Neumíš a nechceš se obětovat. Pro nic a pro nikoho. Sebeobětování! Znáš vůbec význam toho slova?!“
„Jistě že znám,“ odseknu. „A vím, jak ti, co obětujou, většinou dopadnou. Zhebnou. Já zhebnout nechci, já bych chtěla být naživu co nejdéle.“ Odkašlu si. „No, ráda bych si tady s tebou povídala, ale je mi líto, máme s Ephemerem něco na práci, takže když dovolíš…“
„S Ephemerem,“ převalí Anna to jméno na jazyku. Zastavím se a otočím na patě. Zajímá mne, na co zase přijde. „Líbí se ti, je to tak? Je hezký. Ani není tak starý, to byla jen tvá výmluva, aby sis zdůvodnila jeho nezájem o tebe. Jistě, byl by to úžasný partner… ale má bohužel manželku, že?“
„Vím o tom,“ setřu ji.
„Ale… je tu pořád Jin, ne..?“ nadhodí.
Přivřu zlostně oči. „Co je s ním?“
„Jin je podstatně mladší než Ephemer. A je také zatraceně hezký. Je sice slepý, ale… to přece není problém. Jenže ten s tebou také nechce zaplést. Smůla, viď..?“ baví se Anna v zrcadle, ta zlá a jedovatá Anna, ta Anna, kterou se mnou nemá pranic společného.
Zamračím se. „Myslela jsem si, že mi máš dát odpovědi na nějaké otázky, takže je na čase, abych se ptala pro změnu zase já.“ Anna mi pokyne, abych mluvila. „Mám… mám šanci..? Dostanu se někdy domů?“
„A chtěla bys?“ otáže se zvědavě.
„Na všechno mi odpovídáš jen dalšíma otázkama. Ještě jsem se vůbec nic nedozvěděla,“ zasyčím, ale Anna v zrcadle mi s úsměvem odpoví, že se mýlím, že už vím všechno. „Takže… se nikdy domů nedostanu.“
Anna se ušklíbne. „To si myslíš?“
„Přestaň!“ zařvu na ni, nervy napjaté k prasknutí. „Mlč!“ Anna poslušně stiskne rty a tázavě na mne pohlédne. „Další otázka, když laskavě dovolíš. Maya… Maya zradila Kryštofa, je to tak? Jen kvůli ní byl Ranem zajat. To ona mu řekla, kde Kryštof bude. Ale… proč?“
Anna se zašklebí ještě o něco víc. „Vážně bys to takhle chtěla? Jistě, že by se ti to takhle líbilo… aspoň by ses mohla dostat blíže Ephemerovi, že? Chtěla bys, aby to bylo tak, jak chceš? Chtěla bys Ephemera?“
„Pitomé zrcadlo!“ vykřiknu a přiskočím, abych jej rozbila, mou ruku však náhle kdosi zachytí a já mám co dělat, abych úlekem nezařvala. Ephemer. Ephemer! Na čele má zase tu mělkou vrásku. Kdo ví, kolik toho z našeho rozhovoru slyšel! Ihned zrudnu jako rajče. Sakra…
„Ne,“ pronese tiše, pohled od zrcadla raději odvrácený. „Nerozbíjej ho. To by krále Rana nepotěšilo.“ Ušklíbnu se. „Copak tys mne neposlouchala, když jsem tě nabádal, aby ses k tomuhle zrcadlu raději nepřibližovala?!“
Sklopím zrak. „Víte… já… vždyť to je jen zrcadlo…“
Ephemer střelí pohledem po jeho hladké, vyleštěné ploše. Zachmuří se ještě o něco víc. „Dary od bohů nikdy nejsou nic, co by se dalo nazývat jen něčím. Jsou to zákeřné dárky, většinou se svým majitelům pěkně vymstí -“ Zarazí se a chvíli mlčky hledí do zrcadla. „Hloupé…“ zamumlá. Vráska na jeho čele se prohloubí. „To není pravda! Není to pravda! Anno, nevěř mu -“ Ohlédne se na mne a zjistí, že na něj notně nechápavě zírám. „Tys ho neslyšela..?“
„Koho?“ žasnu.
„Přece…“ mávne rukou k zrcadlu. Ne, nic jsem neslyšela… takže ani on neslyšel to, co mi povídala ta Anna! Najednou se mi hrozně uleví. Ephemer se také usměje, jako kdyby mu spadl ze srdce kámen. Zatraceně, tolik by mne zajímalo, co mu jeho odraz vytýkal! „Takovýhle dar bych Anor zase rychle vrátil…“ poznamená nevesele a vezme mne za ruku. „Tak pojď, musíme za Ranem.“
Král se přišourá do přijímacího sálu v těžkém plášti se zdobnou sponou lehce keltského stylu a posadí se na krásně vyřezávaný trůn. Pak se teprve na nás, oddaně před ním klečící, zadívá. „Tak to vy jste přerušili naši královskou dřímotu kvůli neodkladné záležitosti?“ podiví se a snaží se zaostřit. „Kdo jste?“
„Mé jméno je Ephemer z Renterie, můj pane, a jsem mág. Tohle je má společnice Anna,“ ukáže na mne, ale nepokračuje. Lehce mne to překvapí. Proč mu nevysvětlí, kdo jsem? Třeba, tak jako ostatní, i on mne očekává, ne?
„Anna… učednice?“ usměje se dobromyslně král.
„Společnice,“ opraví jej Ephemer.
Král se infantilně uchichtne. „Přítelkyně..?“
„Společnice,“ zdůrazní Ephemer ostře. Král se lehce zamračí. „Můj pane, nejsem tu proto, abych s vámi řešil své osobní vztahy se svými blízkými. Přišel jsem za vámi kvůli jednomu muži, kterého jste dal zavřít do žaláře.“
Král nakrčí čelo. „A o kom konkrétně mluvíte?“
„O tom Stopaři,“ upřesní Ephemer.
„Aha… ten Stopař…“ zašklebí se král a pokyne k postaršímu sluhovi, možná komorníkovi, stojícímu opodál. „Doneste královské milosti a jejím dvěma hostům číši medoviny, ať tu nediskutujeme žízniví.“ Znovu se ohlédne na nás. „Ten Stopař…“ Prsty poklepává na obrovský zlatý prsten na své ruce. „Jistě… už si vzpomínáme… kradl…“ Zamyslí se. „Ale naše královská osoba ho odhalila. Je tam, kam patří. Ještě něco?“
Ephemer udiveně zamrká. „Můj pane..?“
Král přijme od sluhy medovinu a okamžitě se ze svého poháru lačně napije. „Dejte si taky. Z našich královských zásob. Královské hrdlo nesmí nikdy vyschnout.“ Ran si protře oči a vstane. „No vidíte, a jsme vyřízeni.“ A k našemu šoku se chystá odejít! Jako na povel já i Ephemer prudce vstaneme, ale jen Ephemer k němu pohotově přiskočí a uchopí krále za ruku. V příští chvíli se však u něj ocitnou dva bodyguardi, kteří jej okamžitě od krále odstrčí a srazí jej na zem. Král uskočí a nakřáplým hlasem zvolá: „Pane Tassy, oni nás chtějí zabít!“
Pan Tassy?! Příkře na toho muže pohlédnu. Jistě, je to on! Mně se zdál ihned nějaký povědomý! Jeho tvář přece patří mezi královy zrádce, ty, které jsem jakožto Rina při plánování jejich atentátu viděla! Ten komorník teď ke králi přispěchá a podepře ho. „Odveďte je!“ zavrčí k ostraze.
„Ne!“ vyhrkne Ephemer. „Můj pane, nechceme vám ublížit! Jen… ještě jsme vám vůbec neřekli, co po vás vlastně žádáme, s jakou prosbou jsme za vámi přišli!“ nenechá se odbýt. Král zvědavě nadzvedne obočí a nechá se komorníkem posadit zpátky na trůn. Ranovy gorily s tázavými výrazy v obličejích poodstoupí stranou.
„Mluv tedy, královské ucho naslouchá,“ prohlásí král.
„Ten Stopař je nevinný,“ pronese Ephemer temně. „Můj pane, prosím vás, abyste ho propustil. Jestli vás mohu poprosit, zvažte ještě jednou své rozhodnutí -“
Král Ran jej příkře přeruší: „Ty pochybuješ o královském slovu?!“ Téměř křičí. Střelím pohledem po Ephemerovi. I on vypadá rozčilený. „Co si to dovoluješ?! Král se nikdy nemýlí! Král chytil toho parchanta, když se mu tajně plížil chodbami jeho sídla! Král byl informován…“
„Kým?“ vypálí Ephemer a je mu jedno, jak drze to zní.
„Asi… asi přítelem trůnu…“ zaváhá král a podrbe se na vousaté bradě. Když si jej tak prohlížím, musím uznat, že je to typický pohádkový král, bělovlasý, hrdý a vážený… avšak zároveň také velice senilní. „Naše královská milost obdržela listinu… bez podpisu… Co na tom, kdo nám ji poslal, král nesmí mít ve svém hradě zrádce!“
Ephemer zaváhá – a já toho využiji. „Ale… vy tady ještě zrádce máte. Skutečného zrádce.“ Král se udiveně zamračí a já si nemohu nepovšimnout, jak pan Tassy nervózně přešlápne. „Kdybych vám třeba prozradila, kdo se účastnil spiknutí na váš královský majestát, ke kterému dosud naštěstí nedošlo, pustil by jste toho Stopaře z vězení..?“
Král se zazubí. „Zkus to.“
Ephemer se na mne nejistě zadívá, já se však zhluboka nadechnu a prohlásím: „Tak dobrá. Bohužel si nepamatuji jména všech těch mužů, spíše by mi napovědělo vidět jejich tváře… ale musím jmenovat pana Talbona, pana Tassyho… a…“ Svraštím čelo, namáhám paměť. „Jak se jen jmenoval… ten důstojník… Kalon..?“
„Kaloth?“ napoví mi král.
„To je směšné,“ podotkne Tassy. „Můj pane, přece…“
„Počkej,“ mávne rukou král a vybídne mne: „Mluv.“
„Vlastně ani nevím, co bych vám k tomu řekla… jen to, že se na atentátu dohadovali v ten samý den, co zmizela vaše dcera -“ začnu, král však prudce vstane a dvěma mohutnými skoky, zcela nečekanými od takového starce, přiskočí ke svému komorníkovi.
„Co ty o tom víš?!“ vyštěkne docela jiným hlasem.
„Pa – pane?“ zakoktá se překvapením pan Tassy.
„Tys nám ztratil dceru?“ zajímá se král a Ephemer se jeho slovům jen pobaveně a slabě ušklíbne. Král kývne na své strážce a ti popadnou Tassyho pod paží. „Odveďte ho do mučírny. Ráno chceme slyšet, co jste z něj dostali!“
Pan Tassy se zatváří zoufale. „Ne! Pane…! Já… všechno je to vina Nacka z Lutanu!“ vyhrkne náhle. Jak já, tak Ephemer se zarazíme a vytřeštěně na něj hledíme. „Ten zrádce, kterého jste si hřál na prsou jako hada, můj králi… Já bych nikdy… Vždyť mě znáte! Musel jsem mlčet…“
„Ano…“ zamumlá král zamyšleně. „Ano, Nack zmizel v ten samý den jako Darina… jako kdyby snad utekli spolu… Utekli spolu?“ namíří prst na Tassyho. Ephemer vstane a na tváři mu vidím, že se chce ozvat, já jej však zase stáhnu zpět k zemi, na kolena. Počkáme nejdříve, jak se celá záležitost vyvine, teprve až pak se můžeme Nacka zastat.
„Ne, pane…“ vrtí Tassy ochotně hlavou. „Nack ji zabil.“
„Přece mu nebudete věřit!“ protestuje Ephemer.
Král se ohlédne přes rameno: „Ty se opovažuješ vstupovat do našeho hovoru?! To je urážka našeho majestátu. Ještě jednou a buď si jist, že za takovou drzost tě nechám vsadit na celou noc do vězení vedle toho tvého Stopaře, aby ti zchladla hlava!“ Znovu soustředí svou pozornost na Tassyho: „Zabil mou dceru? Nack? To přece není možné…“ vydechne nevěřícně.
„Je to tak, má výsosti,“ lísá se Tassy a když zachytí můj opovržlivý pohled, klidně mi jej bez sebemenšího zaváhání oplatí. „Měl jste ho rád jako syna. A takhle vám to oplatil! Já vás před ním varoval. Příliš se točil kolem Dariny. Jistě byl placen Dateenem -“
„Taková lež! Králi, tohle je -“ ozve se Ephemer znovu. Jakmile na něj vyděšeně pohlédnu, Ephemer zrudne jako rajče a jeho oči v rychlosti zatěkají ze mne na krále a zase nazpět. Pak se křivě usměje. „A jéje.“
„My tě varovali!“ zasyčí král a kývne na strážné, kteří pustí Tassyho a se spokojeným zazubením drapnou pro změnu Ephemera. Tváří se, že by Ephemera rádi párkrát udeřili, ale ten se jako na potvoru nebrání a oni jen zklamaně protáhnou obličeje. „Do vězení. A ty si ho tam můžeš ráno vyzvednout. Odveďte ho, už ho nechceme vidět!“
S hrůzou sleduji, jak vlečou Ephemera pryč z místnosti. Vyběhnu za ním, ale jiný strážný mne hrubě odstrčí stranou. A v tom okamžiku to uslyším. Ephemer ke mne vyslal myšlenku. To dosud ještě nikdy neudělal, nikdy… nevěděla jsem, že to umí, tak jako třeba Selbo…
Neboj se. Pospím si v cele, popovídám si s Kryštofem a ráno budu zcela jistě už vědět, jaký bude náš další plán. Hlavně se mne nesnaž osvobodit nebo něco takového, vždyť jde jen o jednu noc
A pak mi už zmizel ze zorného pole a poslední, co jsem z něj ještě viděla, byl ten jeho sebevědomý úšklebek. Nevím, zda jej mám litovat – či se na něj zlobit. Tedy, jasně, že zlobit, zatraceně, copak ten idiot nedokáže být pár minut zticha?!
Král si všimne, že stojím uprostřed přijímacího sálu jako dítě, které v davu někde ztratilo svou maminku, a laskavě mne osloví: „Ještě něco, děvče?“
„Neměl byste tomu muži důvěřovat,“ zahuhlám a přešlápnu z nohy na nohu. Vzhlédnu a zpříma se zadívám králi do očí. Možná je to trochu neotřelé, ale já teď skutečně potřebuji jeho plnou pozornost. „To on vám chtěl přimíchat jed do pití, pane. Do vašeho večerního mléka.“
Král zbledne. „Jak… jak víš, že večer pijeme mléko…? To přece nikdo z našich poddaných… Co to má znamenat? Co jsi za divnou dívenku? Jsi čarodějnická učednice, že?! Mysleli jsme si to hned, jakmile jsme tě uviděli… Nebo snad jsi nějakým prorokem, vědmou..?“
Zaváhám. Mám říct, že to vím od Dariny? Ne, to jsem se mohla rovnou nechat poslat do vězení s Ephemerem! Kousnu se do rtu. „Já… nejsem z vašeho světa. Nejsem ze Země. Jsem ze světa lidí, světa nedaleko odsud…“
„Připlula jsi po moři?“ zeptá se král Ran nečekaně.
„Ne…“ odvětím udiveně.
„Aha,“ pokrčí rameny, posadí se na trůn a pokyne k Tassymu: „Toho muže přece jenom nechte odvést do mučírny. Jestli má tahle mladičká čarodějnice pravdu, postavím jí chrám a obdaruju ji i její zemi zlatem. Jestli lže, ve chvíli, kdy si zítra přijde pro společníka, ji necháme upálit. Nemáme rádi mágy…“
„Ale ne, já nechci dary, stačí mi, když pustíte Kryštofa a Ephemera -“ začnu, notně vyvedená z míry, ale než se stihnu vzpamatovat, jsem odvedena z přijímacího sálu dvěma muži a poněkud nepříliš vybranými způsoby jsem doslova vyhozena z hradu na tvrdý padací most. Zvednu se, zlostně si třu zadní část svého těla a belhám se do Debina domu.
Zde nezastihnu ani Debu, ani Jina, takže když najdu takový malý domeček, cosi jako spižírnu, občerstvím se sama jakýmsi pečeným kuřetem (doufám tedy, že to bylo kuře, neboť to vypadalo všelijak…!) a několika jablíčky.
Jina a Deba se vrátí až v noci. Deba má na tváři krvavý šrám a řekla bych, že lehce kulhá, ale Jin vypadá v pořádku, jen je nějak lehce rozrušený. Vrhnu se jim naproti: „Jine! Jine, stalo se něco strašného! Ephemera nechal král zavřít!“ chrlím ze sebe rozrušeně. „Šli jsme tam odpoledne a chtěli získat svobodu pro Kryštofa. Ephemer omylem krále urazil a ten jej nechal vsadit do vězení na celou noc!“
Jin mi položí ruku na rameno: „Ale no tak… mluvte prosím pomalu a srozumitelně, Anno,“ vyzve mne mírně. Ten tón jeho hlasu mne pobouří. Mluví na mne jako na dítě. Nebo že by se přede mnou snažil něco skrýt? Jako by nechtěl, abych něco věděla? Zamračím se. „Tak co se stalo?“ Teprve nyní si všimnu, že za nimi stojí ještě skupinka podivně oblečených mužů, v rukou třímající zakrvácené meče, špinavé pláště od bahna a od krve… a zálibně si mne prohlížející. Můj zamračený výraz ještě o něco potemní. To budou ti Debini zbojníci, jak mi o nich povídal Jin…
„Kam máme dát ty peníze, Debo?“ nakloní se jeden z nich k Debě a střelí po mně pohledem. Mám pocit, jako by mne svlékal očima. Deba se tak nějak podivně usměje a cosi mu tlumeně odpoví. Jin zopakuje svůj dotaz.
Povzdechnu si. „Ephemer je ve vězení. Ráno ho propustí.“
„To je úžasné!“ usměje se nepřirozeně Jin a snaží se mne odvést nazpět do domu, jako kdyby snad nechtěl, abych byla s těmi beinskými zbojníky zbytečně dlouho. Nevadí mi to – tihle muži mi nejsou ani trošku sympatičtí. „Zjistí, jak to ve vězení vypadá, kde mají skuliny například strážní… a dokáže tak naprosto dokonale naplánovat Kryštofovu záchranu! Nikdy bych neřekl, že se v jeho aytarské hlavičce zrodí tak dobrý nápad! Jak k tomu došlo?“
Ušklíbnu se. „Jak by, dvakrát skočit do řeči králi.“
Jin se zasměje. Nezní to moc upřímně. „Co ho to napadlo…? Ran je typický bein. A všichni beinové jsou velice hrdí. Navíc, tohle je král…!“ Odmlčí se a zastavíme se. „Jsme v jídelně?“ zeptá se nejistě. Místo odpovědi vypálím, zda se jeho drahé sestřence ta akce vydařila. „Ale… ano, ano… pokud se to tak dá říct… Přepadli Ranovy výběrčí daní… Skutečně to udělali,“ zamumlá Jin souhlasně. Pokusím se mu nahlédnout do myšlenek, jen tak, abych věděla, co se teď v jeho hlavě děje, ale Jin to patrně vycítí, neboť se zachvěje a prsty se krátce dotkne svého čela. A já stejně nic nezjistím. „Jsem unavený, nejspíše si půjdu lehnout…“
„Vy jste tam byl s nimi?“ zeptám se nečekaně.
Jin, téměř již na odchodu, se zastaví a chvíli mlčí. Když promluví, jeho hlas zní najednou docela jinak. „Deba… Deba mne požádala, abych přijel… Poslala pro mne své muže, chtěla, abych u toho byl… Ale já nemohl, Anno, nemohl jsem jen tak poslouchat, jak zabíjí… byly tam i ženy a děti… a já ji nedokázal zastavit!“ hrká ze sebe rozrušeně.
„Copak to nebyli výběrčí daní..?“ zaváhám.
„Byli, to ano… ale neměli u sebe naše peníze… někam pouze cestovali s rodinami… To zlato, které u sebe měli, bylo jen jejich vlastními ubohými úsporami… Bohové, vymlouvají se na to, že patří k odboji, že jenom… a přitom zabíjeli nevinné… Ne, že bych nedokázal snést smrt, vždyť jsem byl Lovec, sám jsem zabil tolikrát, že… ale tohle, tohle bylo něco jiného -“ Hlas mu selže, zmlkne a znovu vztáhne prsty ke své hlavě. „Omluvte mne, Anno, já opravdu…“
„Jine…“ uchopím jej za ruku. To jsem neměla dělat…
„Tak mě zabijte.“
Znovu se ocitám na zemi a zoufale sleduji umírání svého drahého bratránka. A na krásné, kruté Tiwanaineiřině tváři se objeví široký, téměř ďábelský úsměv. „Zabít? Kdo tady mluvil o tom, že tě chci zabít?“
Udiveně se nadzvednu. „Asi vám neruzumím…“
„Smrt by pro tebe byla příliš snadná. Ostatně, tak by se ti to líbilo, že, ty bastarde?! Abys umřel s hrdostí jako mučedník, na kterýho budou všichni ostatní Lovci vzpomínat a dávat ho za příklad dalším malým zbytečným Lovcům!“ procedí skrz zuby, ale její děsivý úsměv nemizí. „Kdepak, milý Jine, ty budeš žít. Budeš žít ale s vědomím, že tě nikdy nikdo už jako Lovce brát nebude.“ Začínám se trošku bát, přesto se pokusím opět svou situaci nadlehčit:
„Snad nebudete čarovat..? To mne radši skutečně zabijte.“
Tiwanaineira se zamračí. Aspoň něco. „Ne.“
Stále se snažím nevhodně žertovat. „Useknete mi ruce?“
„Ne,“ zavrtí hlavou i tentokrát.
„Dobrá, ruce ne… takže nohy? Uděláte ze mne mrzáka? To si mne s Lovcem pak skutečně nikdo nesplete,“ pokračuji ironickým tónem hlasu, avšak neubráním se hlasitému zaúpění, když se krátce zadívám na Retha a zjistím, že je mrtvý.
„Ne,“ ujistí mne Tiwanaineira chladně.
Pokusím se pokrčit rameny. „Nejspíše se nechám podat.“ Krásná čarodějnice mi však už neodpoví a jen mlčky přejde místnost. Zamíří k velkému krbu. Zmateně ji pozoruji a nechápu, co má v plánu. Nechápu to dokonce ani ve chvíli, kdy se natáhne a ze žhnoucích uhlíků vytáhne rozžhavený pohrabáč. Náhle pochopím. „Ne!“ unikne mi mezi rty samovolně a snažím se přece jenom povolit svá pouta. „Ne…“
Tiwanaineira kývne na své poskoky. Popadnou mne a mou hlavu uchopí tak, že s ní, ač se tolik snažím, nemohu ani pohnout. Snažím se na sobě nedat více najevo svůj strach. Strach je pro slabochy. Lovec nezná význam toho slova – ach, bohové… nevykřiknu, ani když je ten kus tavícího se kovu jen na kousek od mé tváře. Ne, nevykřiknu… nesmím… nikdy se k tomu nesnížím…
„Víš, skoro mne těší, že to poslední, co uvidíš, jsem já,“ podotkne sarkasticky Tiwanaineira a pak už pocítím jen horkost pohrabáče kousek od mého nosu, a potom… bolest. Jako by mi v hlavě něco explodovalo. Zrak se mi zakalí do ruda a já cítím, jak mi po tváři stéká krev. Pak následuje ještě jeden příval agónie a já jsem náhle uvržen v rudou tmu. Z očí mi vytéká krev, možná i slzy a zbytky sklivce. A ke všemu ta bolest… ta příšerná bolest… umím se s ní vypořádat, vždy jsem uměl, ale tohle… tohle je něco docela jiného… Tiwanaineiřini služebníci mne pustí, já se zhroutím na tvrdou podlahu a okamžik ztěžka lapám po dechu. „Jaké to je?“ vyzvídá něžně Tiwanaineira a já si uvědomím, že se jemně dotkla mého čela.
Škubnu sebou, takže její ruka z mé hlavy sklouzne, a nenávistně zasyčím: „Ty děvko…“
„Anno!“ Jinův hlas mne vrátí zpět do reality. Udiveně se kolem sebe rozhlédnu a zjistím, že mě Jin pevně drží za ramena a třepe mnou. Vyškubnu se mu a ustoupím. Po čele mi stéká pot, setřu si jej tedy rukávem své košile. „Jste v pořádku? Vy jste už zase měla -“
„Ach, Jine, jak jste jen trpěl…!“ vydechnu a pevně jej obejmu. Jin zpočátku netuší, co se děje, pak, když mu dojde, že se k němu silně tisknu, mne lehce odstrčí. Tak, aby mi naznačil, abych toho nechala, ale zároveň aby byl taktní a nějak mne tímto gestem neurazil. Poslušně poodstoupím. „Já… cítila… tedy… viděla jsem, jak jste…“ Opatrně vztáhnu ruku k jeho obličeji. Jakmile se dotknu pásky na jeho očích, Jin doslova odskočí – a mně zůstane červená stužka mezi prsty. Udiveně nejdříve pohlédnu na ni, pak teprve nejistě vzhlédnu k Jinovi. Ten si zděšeně překryje tvář rukou. „Jine… nebojte se… Mohu se podívat..?“
Jin zaváhá. „Nechci, abyste to viděla… ne teď.“
„Chci vidět, co vám ta děvka udělala,“ odvětím pohotově a jemně jeho ruku z jeho obličeje sejmu – a ke své hrůze zjistím, že skutečně nemá oči, jen prázdné důlky, temné, hluboké… Málem se mi z toho zvedne žaludek. Ačkoliv jsem to tak trochu čekala, tohle mne zaskočí.
„Je to hnusné, že?“ zamumlá tichounce Jin. „Varoval jsem vás…“ Pásku mu vrátím a on si ji naučeným pohybem zase připevní k hlavě. „Varoval jsem vás,“ zopakuje a slabě se usměje. Pak kolem mne proklouzne a konečně se mu podaří přede mnou uniknout do svého pokoje.
Chvíli ještě mlčky stojím uprostřed jídelny a přemýšlím, dokud mé hluboké zamyšlení nepřeruší Deba. Na uších jí visí drahé náušnice, které jistě ukradla nějaké zabité beinské ženštině, a na zápěstí se jí blýskají dva tři zlaté náramky. Jen tahle drobnost mne vůči ní naplní hlubokou záští. Deba, jako by můj nenávistný výraz neviděla, se na mne zvesela zazubí a zeptá se: „Jin už šel spát?“
„A vy se mu divíte? Poté, co jste pozabíjeli ty nevinné beiny byl kapku unavený…“ poznamenám uštěpačně. Deba se zatváří udiveně, jakmile však pochopí, že mi Jin už stihl něco naznačit, její výraz ztvrdne.
„Ach tak…“ ušklíbne se. „To je přece absurdní… doufám, že tomu nevěříte -“ začne, když však vidí, že mne nijak nepřesvědčí, nakrčí nos. „Nějak si vydělávat přece musíme. Jinak bychom zhebli hlady, jako všichni ostatní poddaní našeho milýho krále. Tohle byli jeho lidi. Vlastně jsme udělali dobrej skutek. Pokaždý, kdy zabijeme jednoho bastarda, kterej vymáhá peníze pro toho prašivýho Rana, darujeme všem těm chudákům minimálně tejden života!“
„A sobě minimálně rok v bavlnce,“ podotknu.
Deba se pousměje. „To už je druhá stránka věci. Copak máme ty peníze radši utopit v řece? Nebo je zakopat pod staletou břízu?“ Namítnu, že je mohou dát potřebným. Deba se zvonivě rozesměje. „To určitě! I my musíme platit svými životy, abychom potlačili Ranovu snahu být nám králem…! A každej náš život má cenu zlata!“
„To je ovšem sobecké…“ podotknu tiše.
Deba trhne hlavou. „A kdo dnes sobeckej není?“
„Nechápu, jak takhle můžete vůbec uvažovat,“ zasyčím.
„To je přece jednoduché. Zvykám si na to, jaký to bude, až budu královnou Evale,“ trhne hlavou a já na ni jen mlčky a udiveně vytřeštím oči. O čem to mluví?! „Copak nám to ta čarodějnice neslíbila? Pokud se nějak nepletu, Jin říkal, že mu ta… ta Wynewer slíbila trůn zničený země. A já mám stejně jako on nárok na trůn. Jsem si jistá, že ho i dostanu. Protože – upřímně, kdo by chtěl slepýho krále?“
„Měla byste se nad sebou zamyslet!“ zařvu na ni, otočím se na patě a zamířím do svého pokoje. No jo, možná měla v něčem málo pravdu… ale to, jak s pohrdáním hovořila o Jinovi, mne neskutečně uráželo. Než takovou královnu, to radši žádnou, bleskne mi hlavou. Chvíli předtím, než mohu zapadnout do své komůrky, zaváhám u Ephemerových dveří. Ušklíbnu se a potichounku vezmu za kliku. Když pak vejdu do místnosti, naskytne se mi pohled na velmi podobný interiér, jako mám i já ve svém pokoji, jenže mně neleží přes postel položený dvojruční meč a u pelesti zmuchlaný kabátec.
Popadnu Ephemerův meč do ruky. Překvapí mne svou váhou, div mi prvním úlekem nevypadne z ruky. Hrozně těžký meč. Prohlédnu si ho pořádně. Jsou na něm drobné rýhy… když se na něj však zadívám bedlivěji, zjistím, že dohromady tvoří jakýsi text. To jsou určitě ta kouzla, o kterých mluvil ten kovář na počátku naší cesty… ach, zdá se mi, jako by to bylo bůh ví jak dlouho… a přece to musí být jen pár dní… Zkusím meč protočit v ruce, tak, jak to Ephemer často dělává. Vždy podotýká, že si tak uvolňuje zápěstí, já si to své ovšem téměř vyvrátím. To byl blbý nápad. Vrátím meč na postel a už bych téměř odešla, pak si náhle všimnu, že ze zašmodrchaného kabátu cosi vykukuje, možná provázek…
Škubnutím to vytáhnu na mdlé světlo svící, které do místnosti dopadá z chodby – a já zjistím, že zírám na malý medailonek, přívěsek zavěšený na tenké kožené šňůrce, vyřezávaný z podivné hmoty… téměř mi to připomene slonovinu, musím se však v duchu okřiknout, že je to nesmysl, neboť zde v Zemi sloni rozhodně nejsou. Na jeho lesklém a hladkém povrchu jsou drobné vrypy, které při bližším zkoumání dávají dohromady téměř plastickou podobiznu mladé krásné ženy. Zamračím se. Ephemerovy ženy. Nepochybně. Zaváhám, ale nakonec si medailon přece jenom skryji do kapsy.
Tomu se říká krádež.
Sklapni, Selbo. Povzdychnu si a vylovím hlavu toho věštce z vaku. Jen jsem si to půjčila, to nic neznamená. Ale… řekni mi, tys tušil, co se dnes stane? S tím zrcadlem, Ephemerem a tak..? Selbo téměř dotčeně odvětí, že o tom samozřejmě věděl. Tak proč jsi mi nic neřekl? Copak by se něco stalo? Copak to jde, změnit budoucnost? A jestli ne, tak jsi mi to říct přece mohl, ne?
Ale no tak, sladká Aničko, musíš sama uznat, že Carminské zrcadlo pro tebe bylo cennou zkušeností.
To nemohu říct…
Netvrď mi, že sis v hlavě neuspořádala své myšlenky!
Naopak, nasadilo mi spoustu hlodajících broučků.
I to je jistá zkušenost.
Překulím se na břicho na postel a Selba položím na polštář. Hledí na mne těma svýma vážnýma, měkce hnědýma očima a jeho zacuchtané tmavé vlasy se rozprostřou po bílém povlečení. Několik minut oba mlčíme a významně na sebe zíráme. A… co se stane zítra?
Skutečně to chceš vědět?
Neměla bych snad?
Selbo se usměje. To by asi neměl nikdo.
Ale já to chci vědět. Prosím. Pustí Ran Kryštofa?
Ne.
Překvapeně na Selba pohlédnu. Ne?
Ne. Ephemer navíc něco tak trochu pokazí…
Prudce se zvednu na lokty. Pokusí se dostat Kryštofa z vězení po svém, je to tak?! Selbo beze slova přisvědčí. Pevně zatnu pěsti a udeřím do peřiny. Zatraceně! Ale kdybych ho zarazila, kdybych ho přesvědčila…
To nepůjde.
Uvidíme.
* * *
Král Ran mne, vzdor svému včerejšímu slibu, nakonec nepošle na hranici, neboť patrně nebohý pan Tassy, do té doby pouze zákeřný komorník, se na mučidlech přiznal i k tomu, co neudělal. Sotva jsem vešla na nádvoří, přivítal mě působivý pohled na několik narychlo vytvořených šibenic – na kterých se houpala těla údajných spiklenců, vrahů královy dcery… a dokonce i pan Tassy. Toho král nechal rovnou zatlouct do železné mříže, aby si pohled na jeho tlející tělo mohl leckdo vychutnat.
Jakmile Ephemer vylezl z cely, okamžitě jsem mu viděla na tváři, že je odhodlán něco udělat. Bylo mi v tu ránu jasné, o co jde, ale on mne tak nadšeně uchopil za ruce a tak láskyplně mi řekl, že mne rád vidí… až jsem mu nakonec nic o Selbově vizích neřekla.
Jenže pak mi začal líčit, jak slabomyslná hlídka ve vězení funguje, jak jednoduchá mohla Kryštofova záchrana být, jak je Kryštof úžasný mladík a jaká je Maya potvora… příliš jsem mu nerozuměla, chrlil ze sebe jedno přes druhé, ale jméno Maya v souvislosti se slovem potvora jsem přeslechnout nemohla. „Nepovídejte…!“ ušklíbnu se.
„Najala si Kryštofa krátce poté, co odešel Nack. Myslela si, že ji zradil, proto chtěla od tohohle chlapce zjistit, zda o ní něco Nack neprozradil králi. Slušně mu platila, takže on prošmejdil všechny důležité královy dokumenty, hlásil Maye kdejaké drobnosti, dokonce jí získával i nějaké poštovní listiny či co… obávám se, že šlo o ty dopisy od Darana a Darotha… každopádně, jeho poslední úkol bylo zabít krále. Kryštof odmítl. Maya to prý vzala klidně, ani se nezlobila, ovšem poslala jej ještě uklidit do Ranova trezoru nějakou bezvýznamnou listinu… Chápeš, Anno? To ona Kryštofa prozradila králi! Chtěla se ho tak zbavit, tak, aby vina nepadla na její krásnou hlavinku!“ vysvětluje překotně.
Kousnu se do rtu. „Myslela jsem si to…“
„Vím… a měl bych se ti omluvit… Promiň, že jsem ti s ní nevěřil.“ S tím mne tak nádherně vřele obejme, až mne to zahřeje u srdce a několik minut se téměř doslova vznáším v sedmém nebi. Tak dlouho, než mne Ephemer nepustí a my zamíříme, takřka ruku v ruce, před krále.
„Naše královská milost ti musí poděkovat, ty čarodějnická učednice,“ zazubí se na mne král svým notně prořídlým chrupem a spokojeně pokývá hlavou. „Dceru nám sice smrt těch podlých hadů nevrátí, ale aspoň jsme dosáhli určitého zadostiučinění.“ Pokynul služebníkům a ti mi donesli několik darů v pozlacených šperkovnicích. Zvědavě jsem nakoukla do jedné z nich, pak do druhé. Šperky, honosné šaty, zlatavé mince… „To je tvá odměna. Zasloužíš si ji.“
Zamračeně jsem vzhlédla k Ranovi: „Jsem vám velice zavázána, můj pane… ale… radši bych tu viděla Kryštofa. Slíbil jste mi přece, že za mou službu vašemu slavnému a mocnému královskému majestátu toho vlastně bezvýznamného Stopaře propustíte… takže kdyby jste mohl…“
„To jsme řekli..?“ podiví se král a zamyslí se. Na čele mu přibude ještě o nějakou tu vrásku navíc, takže jeho tvář nyní spíše připomíná valchu. „Ne, my si nic takového nepamatujeme. Ten Stopař je náš královský zajatec. Unavuje nás tenhle rozhovor… jděte, prosím vás, nebo nás ještě rozzlobíte… a nezapomínejte, že stále ještě máme pár šibenic volných… a my nikdy neváháme jich užít!“
Ephemer prudce vstane a krátce se na mne zahledí. V jeho očích vidím víc než jen zlost. Zase to nasazení, jako předtím… „Nedovolím, aby ho nechali shnít ve vězení,“ zašeptá mi do ucha. Vyděšeně se na něj zahledím. „Omluvte mne…“ pokloní se před králem a vycouvá z přijímacího sálu dříve, než jej stačím zarazit.
Nedělejte to!
Asi jej mé myšlenky již nezastihly, neboť těžké dveře za ním z tlumeným bouchnutím zapadly a místnost naplnilo tíživé ticho. Sklonila jsem se, sebrala jedny šaty, ty, které se mi nejvíce líbily, a přehodila si je přes paži. „Jediný tenhle dar od vás, královská milosti, převezmu. Každopádně vás ještě jednou prosím, zvažte své rozhodnutí -“
„Odejdi, ty malá čarodějnice! Nemáme náladu měnit své rozkazy a svá přání. Odejdi!“ zavrčí král rozladěně. Ve chvíli, kdy jsem dotčeně vycouvala z přijímacího sálu a mezi zuby drtila nadávky a kletby na adresu zdejšího přihlouplého krále, neměla jsem ještě ani sebemenší ponětí, že neuplyne ani několik málo minut a já se před ním ocitnu znovu.
Samozřejmě první, co jsem udělala, byl můj vpád do vězení. Kdybych tam nepřiběhla, Ephemerovi by se podařilo Kryštofa osvobodit. Budoucnost nelze změnit. To jsem si uvědomila okamžitě. Kdyby mi Selbo nenaznačil, že se Ephemer bude snažit toho Stopaře zachránit, já bych neměla důvod sem nyní jít. A kdybych sem nešla, Ephemerův plán by se jistě zdařil. Jenže svou přítomností jsem na sebe jen upozornila strážné, omámené nějakým Ephemerovým kouzlem, a než jsem se nadála, ocitl se Ephemer, náhle zbaven zbraně (ostatně, kde ji vzal?! to ji ukradl hlídačům?! pak je lepší, než jsem si myslela!), na druhé straně mříží a já opět, tentokrát však násilím sražena na kolena, před Ranem.
„Sotva jsi odešla…“ poznamená uštěpačně král.
„Má výsosti, ten mág se snažil propustit vašeho vězně,“ žaluje jeden ze strážných. Zlostně se na něj zadívám. Bein můj pohled bez zaváhání opětuje. „Naštěstí se nám jej podařilo včas zadržet.“
Vstanu a setřu si prach z kalhot. „Můj pane -“
„Mlčet!“ namíří na mne král dlouhým štíhlým prstem a vztekle si promne vousiska. „Mlčet… Zdá se nám, že vůbec netušíte, jaký je trest za takový hrdelní zločin… Nedá se nic dělat, budeme vás muset nechat popravit – oba dva.“
Strážný se nakloní ke králi: „To děvče mu nepomáhalo, pane. Vlastně, nebýt toho děvčete, tak… tak… Pane, ač se mi to příčí v hrdle, měli bychom jí spíše poděkovat.“
Král se na mne dlouze zadívá. „Poděkovat… naše královská milost nemá zapotřebí nikomu děkovat… tahle malá čarodějnice by měla brát jako velké gesto, že ji nenecháme setnout hlavu… tak jako jejímu příteli.“
Zoufalstvím nedokáži několik vteřin vůbec mluvit, sotva se mi však podaří se nadechnout, zalapám vyděšeně po dechu a náhle bezmyšlenkovitě plácnu: „Zařídím, aby se vrátili vaši synové Daran i Daroth zpátky do Wellaru, když těm dvěma darujete život.“
Ran se zarazí a chvíli zůstane ve strnulé póze, jako by nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Pak na mne upře své vyvalené oči: „Myslíš… myslíš to vážně?! Naše synky… naše dva synky… poslední, co nám tady na světě zbylo?“ Prudce se napřímí a zavrtí rázně hlavou. „Ne. Nemáme od nich zprávy už od doby, co opustili naše královské území. Musí být oba mrtví, to si naše výsost myslí. Copak jsi bohyně, abys odkázala oživit mrtvé?“
„Nejsem bohyně, ale vím, že jsou vaši synové živí a zdraví. Oba dva,“ pronesu pevným hlasem, avšak nezabráním tomu, aby se mi lehce nezatřásl. Zatraceně, doufám, že jsou živí! Král se totiž nechá přesvědčit a přislíbí mi, že pokud se jak Daran, tak Daroth vrátí ze svých válečných tažení, propustí Ephemera i Kryštofa na svobodu.
Vrátím se do Debina domu a v rychlosti si balím to málo, co u ní mám. Na to, že Jin stojí u dveří, mne upozorní až Selbo. Otočím se a mlčím. Jin promluví jako první. „Co se děje, Anno? Vy nás chcete opustit? Aniž by jste mi cokoliv řekla..? To mne už s sebou nechcete?“
„Myslela jsem si, že tu budete chtít zůstat s Debou,“ namítnu tiše. Jin ostře odsekne, že ani za nic. „Pak… pak si sbalte i vy. Musíme do Dateenu. A do Prare. Hledat ztracené královské syny.“
Jin se kousne do rtu. „Vy víte, kde..?“
„Ano, zhruba… tak nějak… ano…“ přisvědčím klidně. „Musíme je najít… jinak popraví Ephemera.“ Jin udiveně pootevře rty a otáže se, jak je možné, že ho vězení nakonec nepustili. „Pustili, právě že ho pustili… jenže Ephemer je kluk šikovná a je tam už zase,“ povzdychnu si. Jin opustí můj pokoj a já ještě vklouznu do Ephemerovy ložnice. Jeho těžký meč si připnu na opasek (zatraceně, pěkně blbě se s ním chodí, při každém kroku mne udeří do nohy) a kabátec hodím do své mošny. Jakmile sejdu schody do jídelny, Jin zde na mne už čeká a podává mi jakýsi napěchovaný váček se zlatem. „Co to je za peníze..?“ žasnu.
„Debiny poctivě ukradené peníze,“ odvětí ten šibalsky. Musím se tomu proti své vůli usmát.
Ephemer není mým plánem vůbec nadšen. Navštívím ho totiž ve vězení a vše mu jaksepatří vysvětlím. Jin zůstane taktně před žalářem i s našimi koníčky. Asi pochopil, že by nebyl vítán. „Vůbec se mi nelíbí, že budeš jen ve společnosti toho bývalého Lovce,“ zasyčí zlostně Ephemer. „Copak to nejde vymyslet jinak? Jako že by třeba on byl ve vězení a já -“ Přeruším ho s tím, že takhle to bude nejjednodušší. „A co když se ti je nepodaří najít?“
„Tak se pro vás vrátím a zachráním vás,“ odpovím jednoduše. Ephemer si hlasitě vzdychne. „Nebojte se, tentokrát to už nezkazím. Ani nesmím… Navíc, já věřím, že je najdu. Pořád mám přece ty poslední dvě listiny od těch princátek! Jsem si jista, že mne k nim dovedou… věřte mi i vy, Ephemere, prosím vás.“ Ephemer se usměje. Zase ten jeho sladký úsměv, kdy bych jej nejradši políbila a líbala a líbala… Zamrkám, abych se zbavila těchto představ, a úsměv opětuji. „Věřte mi.“
„Jak myslíš. Ostatně, jsi přece ta Anna, ne?“ zazubí se.
„Jo, jsem ta Anna,“ souhlasím a pokročím těsně k němu. Nyní nás dělí už jen mříže jeho cely, nic víc. „Budete to tady muset nějak vydržet… a prosím vás, nesnažte se svou situaci nějak komplikovat… třeba nějakými pokusy o útěk a tak… slibujete?“ dožaduji se.
Ephemer se mi dlouze zahledí do očí. „Slibuji. A… co když se ti skutečně podaří ty dva prince najít? Nás pustí, ale ty budeš někde daleko odsud… přece se sem nebudeš kvůli mně vracet…“
Zaváhám. „To je pravda… počkejte…“ Zalovím v tlumoku a vytáhnu z něj Ephemerovu mapu. Ten jen tázavě nadzvedne obočí, ale nijak skutečnost, že jsem si ji přivlastnila, nekomentuje. „Tady jsme kousek od Dateenu, pojedeme tedy nejdříve tam… Dateen je u Prare… a Prare u Cheinowa. Aha! U Cheinowa! Budu na vás tedy čekat pod touhle… Válečnou horou. A budeme-li mít štěstí, podaří se mi tam najít i ten Klíč…“ plánuji si.
Ephemer mi zdvihne bradu a naše oči se znovu setkají. „Nenech mne tu dlouho čekat. Nejsem z toho ani trošku odvázaný, že budeš jen s Jinem, vystavená všem těm nebezpečným živlům, kteří všude tam okolo na tebe budou čekat… dal bych cokoliv za to, abych tě směl i nadále doprovázet! Vždyť… ty sis mne našla…“
„A nechci vás také ztratit,“ oplatím mu, zasměji se, zlehka jej pohladím po tváři a zamířím úzkou uličkou mezi celami za Jinem. Přitom zavadím očima o jakéhosi mladíka, který sedí v protějším žaláři opřený zády o zeď. Vypadá tak nenápadně, že jsem jej málem přehlédla. Zarazím se. „Ty jsi… ty jsi Kryštof, je to tak?“ Kluk přikývne, ale nezvedne se. Nevypadá moc dobře. „Jsi v pořádku?“ zeptám se ho udiveně. Znovu přisvědčí, přestože je velice bledý. „Ze všech sil se snažím tě odsud dostat. Doufám, že si to zasloužíš.“
Sotva vyjdu z vězení, zastavím se a nerozhodně se ohlédnu. Chudák Ephemer, tak bezmocný… co bych pro něj mohla víc udělat… Jin ke mně lehce natočí hlavu. „Nuže? Můžeme vyrazit, Anno..?“
„Ano, jistě…“ souhlasím, převezmu od něj otěže svého koně a ještě jeden pohled vrhnu směrem k celám. Zatraceně, náhle si uvědomuji, že ho ve skutečnosti nechci opustit. Ne takhle. „Ne…! Počkejte chvíli…!“ vyhrknu, otočím se a kvapně se vrátím k Ephemerovi. Ten se vyděšeně postaví na nohy a upře na mne svůj překvapený pohled:
„Co se stalo? Něco se změnilo?!“
„Kdepak, jen chci ještě…“ začnu, pak však nad tím vším mávnu rukou. Kašlu na nějaké hloupé vysvětlování. Je na čase jednat. Přitáhnu si prostě k sobě Ephemera za jeho drátěnou vestu, a tak blízko, abych jej mohla políbit. Na rozloučenou. Pěkně dlouze a pěkně vášnivě. Ephemer se kupodivu nebrání. Ani trošku. Ani náznakem… Neubráním se myšlence, že všechny ty řeči o aytarské věrnosti byly jen planými slovy ke zvýšení erotického napětí mezi náma dvěma, heh. Bože… líbal úžasně. Kam se na to hrabou všechny ty „dětské“ polibky mých předchozích lásek!