Kapitola pátá

Nack a Rina nás pak na naší cestě doprovázejí – či snad bych měla spíše říct, že jsme my doprovázeli je? Nack prohlásil, že na nás při našem putování do Evale, té mrtvé země, musí ohlídat, a já jsem aspoň měla čas pomalu odkrývat střípky Rininých vzpomínek. Ale řekla bych, že se zvolna, ale jistě dostáváme k něčemu mnohem většímu než k nějaké malé milenecké hádce, jak jsem si původně myslela. Bohužel, místo abych v Rinině paměti nalezla vzpomínky na to, co se událo v poslední době, spíše objevuji vzpomínky na její dětství, jak si hraje s bratry – což jsou mimochodem tři velice hezcí mladíci, jak s nimi a s otcem sedí u velikého stolu a hrozně se chichotá, nemůže přestat, tatínek je naštvaný… ale k tomu, jaké zrady se vlastně Nack dopustil, se nějak nemůžu dostat. Jako by ani ona sama nechtěla, abych se jí v těchto trudných myšlenkách nimrala. A čím častěji se jí pokouším pátrat v mysli, tím častěji si uvědomuji, že když se hodně snažím, dokáži občas číst myšlenky i Nackovi – ale Ephemerovi nikdy.
Kromě toho, Nack a Rina mi brzy začínají lézt na nervy se svou láskou, kterou každou chvíli dávají najevo. Jakmile se zastavíme, abychom se třeba najedli nebo abychom odrazili nečekaný útok démonů, vždy se na sebe tak podívají a v každé volné chvíli si tisknou ruce, líbají se nebo se k sobě vždycky tak nějak hezky tulí… vždycky se toužebně zahledím na Ephemera, abych věděla, co on na to, ale on se většinou jen mračí a při každé příležitosti se s Nackem pohádá. A důvodem k jejich rozepřím je vždy Rina.
„Proč se snažíte s Rinou dostat zrovna na Temné území?“ zeptám se Nacka, jakmile najdu vhodnou chvíli, tedy okamžik, kdy se nemazlí s Rinou a dokonce na něj ani neřve Ephemer. Nack se na mne zamyšleně zadívá. „Proč zrovna Temné území?“
„Je to dost daleko,“ odvětí Nack a pokládá věc za uzavřenou – ne však já. Samozřejmě se vyptávám, proč mají potřebu před Mayou utíkat, ale Nack se mnou evidentně nechce své problémy rozebírat, protože jen mávne rukou a zavrčí něco v tom smyslu, že je to jedno a abych si s tím nelámala hlavu. Zamračím se na něj. Tak si to nech, Nacku!
Přesunu se k Ephemerovi. Sedí stranou a s temným výrazem sleduje Rinu, která mezitím obejme Nacka kolem ramen a něco mu šeptá do ucha, tak rozkošně důvěrně, až je mi téměř líto, že jsem měla přítele naposledy před půl rokem a tady, v téhle Zemi, jsem už tak dlouho a tolik, tolik toužím po mužném sevření, kterého se mi asi jen tak nedostane…
„Co vám na ní tolik vadí?“ zajímám se.
„Na Rině?“ vzhlédne ke mně Ephemer a ušklíbne se. „Copak tobě to ještě nedošlo? Myslel jsem, že máš tu čest hrabat se jí ve vzpomínkách, nebo snad ne?“ Tázavě nadzvednu obočí. Ale, že by mi zase něco uniklo? „Tobě to skutečně ještě nedošlo?! Rina je přece Darina!“
Vykulím oči. „Jistě, Darina, to mi už došlo, jenže…“
„A Darina je Wellarská princezna,“ doplní Ephemer.
„Wellarská princezna..?“ opakuji překvapeně. V ten okamžik mi v hlavě teprve scvaknou všechny obvody a já si div nenafackuji. Jak jsem jen mohla být tak hloupá! „Jistě, ta princezna Darina, která zmizela a za níž byla vypsána ta odměna… nechápu, jak jsem mohla přehlédnout něco tak zjevného…“ Ta zmizelá princezna, za níž mne omylem pokládala Panth a její banda..!
Ephemer trhne hlavou. „Ano, přesně tak, ta princezna Darina,“ přitaká. „Bohužel, obávám se, že pokud se Nackovi a Rině podaří ztratit se v Temném území, už o princezně nikdy nikdo neuslyší. Nezdá se mi čestné, že Nack neřekl Darině pravdu. Uznej sama – jen ona sama by přece měla rozhodnout, zda chce s Nackem opustit Wellar a svou rodinu, ať už je mezi ním a Mayou cokoliv…“
„A… co bylo mezi vámi a Mayou?“ chytím ho za slovo.
Ephemer na mě upře své hnědé oči. Vpíjí se do těch mých a já mám pocit, že když se mu do nich nepřestanu dívat, tak se v nich utopím, jak jsou hluboké. „Maya byla mou přítelkyní. Vděčím jí za hodně.“
„To si dokáži představit,“ zašklebím se.
Ephemer se zatváří velice nepřístupně. „Nevím, co si o mně pořád myslíš!“ podotkne téměř zlostně. „Byli jsme s Mayou přátelé, o city nešlo. Já nejsem žádný svůdce. Když se aytar jednou zamiluje, věnuje té dívce celé své srdce a už nikdy, nikdy se nedokáže zamilovat do jiné. Ne alespoň naplno. A já se už zamiloval.“
Lehce nadsednu. „Ale? A do kohopak?“
„Do své ženy přece,“ míní tvrdě a já mám pocit, jako by mne polil ledovou vodou. Jak jsem si, já husa hloupá, mohla myslet, že by mne mohl mít vůbec aspoň trošičku rád…? Vytřeštěně na něj zírám a až po několika velmi napjatých vteřinách se ho opatrně zeptám, proč mi to neřekl už předtím. „Neptala ses. A já neměl důvod ti to vlastně říkat. Mění se tím snad něco?“
To bych řekla! „Ne… ne, proč by taky?“ vydechnu.
Ephemer mi položí ruku na rameno. „Ale no tak, Anno…“
„Ona… asi zemřela, že? Vaše… vaše žena… Promiňte mi, že jsem o tom vůbec začala mluvit, já… velice mne to mrzí, nezlobte se…“ hrkám ze sebe zcela nepřirozeným vysokým hlasem, tak cizím, že se v něm téměř nepoznávám.
Ephemer svou dlaň z mého rámě rychle sejme. „Ne, ona… ona nezemřela.“ Rychle na něj pohlédnu a podivím se, proč s ním tedy nežije. „Matra… to je moje žena… nebo spíše byla… Prostě a jednoduše, Matra mne opustila,“ vysvětlí mi. Pootevřu ústa údivem. „Nedokázala zkrátka žít po boku někoho jako jsem já. Někoho bez slušného jména, beze cti…“
„Prosím?“ žasnu.
„To nic,“ zabručí Ephemer, vstane a poodejde. „To nic…“
Nack, stojící kousek od nás, zachytí můj kradmý pohled. Povzbudivě se na mě zazubí: „Jasně, to nic, to je dobrý, toho si nevšímej, to je jedno… klasický Ephemerův slovník, že? Otravný ve své stručnosti.“
„A nechutně podobný tomu tvému,“ poznamenám obratem.

* * *

Vyhneme se bažinám Zatracení a tím, že projedeme těsně sopky Rudeef, opustíme definitivně Fooron. Naší poslední zastávkou před vjezdem do pouště Evale je město Persh, zničené město, kde si podle Ephemera naplníme čutory s vodou, odpočineme si a vyrazíme na náročnou výpravu do Evale, hledat Wynewer, čarodějnici, která tam bydlí neznámo kde. To chci vidět, jak ji tedy najdeme, když nikdo neví, kde přesně se tam ukrývá!
Persh je vskutku „zničené město“. Ve zbytcích ulic, nyní obrostlých mechem a popínavými rostlinami, hledáme studnu, ze které bychom mohli načerpat pitnou vodu. Zatím marně. Rozdělili jsme se, přesto však Ephemer trval na tom, abychom měli své zbraně v rukou, a pro případ, že bych se dostala do nějakého do nebezpečí, mi dokonce půjčil svůj roh.
Zastavím se, setřu pot z čela a rozhlédnu se zbořeninami. Kdysi to tady muselo být krásné. Základy domů svědčí o velkých, krásných domech s velkými okny, prostorné náměstí, na němž nyní vyrůstá mladý stromek, jistě bylo shromaždištěm mnoha lidí, bavících se představením potulných kejklířů, vesele si užívající jarmarků, diskutujících, handrkujících se o peníze, vyměňujících si navzájem dobytek… mám téměř pocit, jako bych tu před těmi dávnými lety byla, jako bych všechen ten mumraj slyšela…
Zvolna položím ruku na jeden z kamenů a v ten okamžik kolem mě proběhne plavovlasá holčička, směje se, uniká mladšímu bráškovi, který se mi otře o rukáv, zahýbá za roh, vyběhnu tedy za roh i já – a uvědomím si, že to, co jsem právě teď zažila, byl jen zlomek minulosti, něco, co se stalo kdysi, co nyní už neplatí. Kdo ví, co se stalo s tou holčičkou, kdo ví, jak zemřela, zda ji smetl první úder na město, či až později zemřela hladem a žízní v troskách města, neschopna se o sebe postarat…
Zavrtím hlavou a dojdu na náměstíčko. Už z toho blázním.
Kolem dokola jsou postaveny domy, támhle je koryto, z nějž pili koně… počkat, je-li tu koryto, někudy do něj musela téct voda! Někde zde musí být i ona studna! Prudce rozhrnu hustý keř, až se mi jeho ostny zaryjí do kůže, a radostně se zahledím na zbytky studně, ještě se džberem na nabírání vody. Uchopím ho do ruky – a ztrouchnivělé dřevo se mi rozpadne mezi prsty.
„Zatraceně,“ zasyčím a nakloním se přes okraj studny, abych se do ní mohla podívat. Ačkoliv čekám, že uvidím lesknoucí se hladinu vody, jsem lehce zklamána – je tam tma. Bohužel, taková tma, že nevidím vůbec, vůbec nic. Seberu tedy ze země kámen a mrštím ho do studny. „Jedna… dvě… tři… čtyři… pět… no tedy… sedm…“
Žbluňk.
„Vida,“ usměji se spokojeně a v ten okamžik se cítím jako naprostý vítěz. „Našla jsem vodu. Právě já! Já! Třikrát sláva pro Annu proutkařku! Volejte sláva a dva dny se nemyjte, neboť Anna proutkařka našla pramen pitné vody, aby právě jeho životodárnou tekutinou nevysychajícího toku napojila žíznící!“ brumlám si pro sebe (to bude asi tím horkem), zastrčím dýku za opasek a ohlédnu se, abych mohla přivolat Ephemera, Nacka a princeznu Darinu.
Možná jsem takový smolař, možná jsem, jak říkal Nack o Ephemerovi, „magnet na problémy“, každopádně nyní zjistím, že se za mnou tichounce shromáždila celá skupina démonů, cvakající čelisti s vyceněnými zuby se nebezpečně přibližují, temné důlky očí otočené směrem ke mně, jako by se na mě ta stvoření koukala, ostré drápy připravující se k úderu…
„Jejda,“ uklouzne mi mezi rty a pokusím se o úsměv. Pak bleskově sáhnu ke svému boku, nahmatám roh, strčím si ho do úst a vší silou do něj fouknu. Roh vydá táhlý, sytý zvuk, až se ho sama polekám – pak se už musím sklonit, abych se vyhnula démonově seknutí. Tasím svou dlouhou skřetí dýku, o které se Nack (doufám) pochvalně vyjádřil, že s ní vypadám jako správný „paladin“, aniž by mi nějak vysvětlil, co to vlastně paladin je. Touto dýkou odseknu hlavu nejbližšímu démonovi a toho druhého se pokusím odstrčit, ale ruka mi projede jeho napůl průhledným šedým tělem a zanechá mi na ní cosi studeného, lepkavého a velice nechutného.
„Já jsem říkal, že se dostaneš do nebezpečí!“
„Ephemere,“ zakřením se na něj. „Ani nevíte, jak ráda vás vidím!“ ujistím ho. Jedna část démonů se vrhne na Ephemera, druhá však stále doráží na mě. Rozdávám rány hlava nehlava (doslova a do písmene, ha ha), ať má dýka padne, kam padne. Tento způsob boje se brzy osvědčí, neboť si ode mě udržují démoni odstup a pokaždé, když se jeden z nich přiblíží, tnu po něm a bud odpadne hnát, nebo, to v případě, že mám takové štěstí, i celá hlava.
„Mohlo nám dojít, že ve městě mrtvých budou démoni!“ vydechne Ephemer, jakmile pobije svou polovičku démonů a vrhne se mi na pomoc. Jeden z nich po mně skočí, uhnu však a on se zřítí do studně. Nemám čas zkoumat, zda se utopil či se z ní vznese zase vzhůru a napadne mne, neboť se musím bránit útokům přicházejícím zepředu. Brzy však démony zlikvidujeme a já Ephemerovi vděčně stisknu paži:
„Díky.“
Ephemer se zatváří jako suverén. „Nic se nestalo.“
Ukážu směrem ke studni: „Našla jsem vodu! Ale… spadl do ní démon. Nejsem si jistá, jestli bude ta voda ještě pitná,“ dodám zklamaně. Ephemer popadne lano, na němž byl připevněný kbelík, jenž se rozpadl, obváže jej kolem své nádobky na vodu a spustí ji do studně. Když po chvíli čutoru vyndá, nakrčím čelo. „A… jak chcete zkoušet, je-li voda v pořádku? Přece se nechcete napít, mohl… mohl by jste zemřít… nebo se změnit v démona!“ vyhrknu.
Ephemer se pousměje. „Anno…“
„Jestli se napijete, nikdo vám nepomůže – tuhle schopnost tady přece ovládáte jenom vy!“ zdůrazním a nádoby se proti jeho vůli zmocním. „Kdepak, jestli tady bude tuhle vodu někdo pít, tak to budu já. Vy mi přece pomůžete.“
„Anno,“ zarazí mne Ephemer a čutorku mi zase vyjme z rukou. „No tak. Od čeho jsem mág?“ Lehce ji nakloní, z nádoby ukápne kapka vody, Ephemerovi se u prstů zablyští zelená záře, která se sloučí s vodou, společně pak dopadnou do prachu země a – bum! Do tváře mi zavane horký vzduch. Po této malé explozi se Ephemer zazubí a potřese hlavou: „Ne, tato voda skutečně pitná už není.“
Nejistě se zamračím. „A co kdyby pitná byla?“
„Tak by v místě, kam voda dopadla, vykvetla květina,“ odvětí Ephemer bez zaváhání. „Je to škoda, chtěl jsem ti tu kytičku darovat,“ doplní a snad žertovně mne cvrnkne do nosu, jako bych byla malé dítě. Zlostně jeho ruku odstrčím.
„Hloupé vtipy,“ poznamenám.

* * *

„Tak co budeme dělat?“ zajímá se Nack, přežvykující suchou placku, a hmátne po své čutoře, aby mohl zapít sousto, pak však zaváhá, ruku stáhne a nenapije se. „Vody máme málo a všechny studny v celém městě jsou otrávené. Nemůžeme na území Evale vjet bez zásob!“
„To ne,“ souhlasí Ephemer zamyšleně.
Darina mne uchopí za ruku: „Budeme dnes pokračovat?“
Usměji se na ni. „Jestli chceš…“ pokrčím rameny a vzdálíme se od těch dvou, horlivě rokujících o tom, jak bídně zhyneme v poušti. Posadíme se uprostřed místnosti zničeného domu. Ideální místo, kde nás nebude nikdo rušit! Pozvednu ruce a opatrně se dotknu její hlavy. Mám podivně studené prsty. Darina to patrně pocítí taky, protože sebou škubne, jako by dostala ránu elektrickým proudem. Zavřu oči a soustředím se na jediné slovo – na jméno Nack.
Ležím na zemi, všechno mne bolí, mám pocit, že umírám. Nemohu se ani pohnout, přesto se o to tolik snažím. Dokonce nemohu ani brečet, ačkoliv bych bolestí nejradši řvala. Zkusím otevřít oči. Okamžitě si vzpomenu na svůj pád, na Nackův zoufalý výkřik, na to, jak se ještě pokusil přiskočit, aby mne mohl zachytit…
„Nacku…“ vydechnu. Možná se mi to jen zdá, ale přísahala bych, že je to právě on, kdo se nade mnou nyní sklání a zděšeně na mě hledí. V očích se mu lesknou slzy a kouše se do spodního rtu. Opatrně se dotkne mých vlasů, pohladí mne po tváři. Necítím to, což je mi najednou hrozně líto. Je to sice zrádce, ale já ho miluji! Miluji ho! Možná jsem špatná, možná jsem zlá, ale radši bych obětovala otce, než abych ztratila Nacka!
„Co mám dělat..? Co mám sakra dělat..?!“ zamumlá Nack, popadne nůž a hbitě mi odřízne pramínek vlasů. Nechápu, proč to udělal. Víčka mám jako z olova, proto je zavřu a čekám na smrt, která mne jistě z té hrozné bolesti vysvobodí. Jeho rty mne zahřejí na mých rtech. Ach, Nacku…

Otevřu oči, lehce zvrátím hlavu dozadu a snažím se uvolnit. Tohle se stalo poté, co Darina skočila do té strže. Ale já bych chtěla vědět, proč tam vlastně skočila! Znovu se ponořím do Darininých myšlenek.
Utíkám, seč mi síly stačí. Někde jsem ztratila střevíček, jehličí se mi nyní zabodává do chodidla a nepěkně to píchá. Vím, že za mnou Nack běží, slyšela jsem, jak pan Talbon vykřiknul: „Chyťte ji, Nacku, zatraceně! Musíme ji zabít, ví přece všechno! Chyťte ji!“
Ohlédnu se. Nacka mám v patách, ale pokaždé, když mne má téměř na dosah, vždy zpomalí, jako by si mne chtěl nechat utéct, jako by mne snad ani nechtěl zabít… nebo jako by si se mnou jen pohrával, jako kočka, když se snaží lapit myš, příliš pomalou na to, aby kočce unikla, ale příliš zábavnou na to, aby ji kočka okamžitě polapila a zabila. Po tvářích mi tečou slzy. To bych se radši zabila sama, než aby na mne ten zrádce ještě kdy v životě sáhnul!
Vyběhnu z lesa a nejistě se zarazím. Dál už cesta nevede, je tam jen propast… otočím se a pomalu couvám ke strži. Najednou vím naprosto přesně, co mám dělat. Jediným řešením je pro mě jen vrhnout se dolů. Nack ztuhne mezi posledními borovicemi a jeho oči se rozšíří, když si uvědomí, kde to jsme. Prudce zavrtí hlavou: „Darino, ne!“
„Jak jsi mohl?!“ vzlyknu. „Já jsem ti věřila!“
„Prosím tě, ne!“ vykřikne Nack zoufale a natáhne ke mě svou ruku, jako by snad čekal, že se jeho nabízené dlaně skutečně chytnu, přitáhnu se k němu, přitulím se k jeho široké hrudi a budu vdechovat jeho vůni! Ovládne mne vztek a zuřivá pomstychtivost, jako bych snad to, co chci udělat, udělala natruc jemu. „Prosím tě, nedělej to!“ opakuje.

Znovu se donutím přerušit vzpomínku, promnu si čelo (ke svému údivu zjistím, že mi na něm lehce perlí pot) i oči a několikrát se zhluboka nadechnu, abych se těch myšlenek zbavila a mohla se zase posunout o kus dál. Darina se na mne soucitně usměje: „Nejde to, že?“
„Tak nějak,“ souhlasím a dýchnu na své zkřehlé prsty, ledové jako nějaké rampouchy. Trochu se mi také točí hlava. „Tak nějak… Ještě jednou to zkusíme. Ještě jednou… a naposledy. Pokud to ani tentokrát nevyjde, vzdávám to,“ prohlásím spíše k sobě než k Darině.
Prodírám se lesem a mám vztek. Kam se mohl Nack podít? Celou dobu se přece držel vedle mě, povídali jsme si, smáli se – a najednou jsem uprostřed honu sama, naštvaná a zklamaná. A ani mi neřekl, kam jde! Ale třeba se šel jen vyčurat, hi hi, zasměji se této své představě.
A pak uslyším ty hlasy. Jsou tlumené, jako by jejich vlastníci nechtěli, aby je kdokoliv slyšel, přesto se však neslyšně přiblížím až téměř k nim a s údivem zjistím, že ve skupince šesti mužů bezpečně poznám otcova zástupce, otcova komorníka… a Nacka. Co se to tu děje?!
„Musíme využít situace,“ prohlásil právě Nack. Výraz v jeho tváři je mi docela cizí, jako by to snad ani nebyl můj milovaný Nack. „Dokud je Daroth v Prare a Daran na tažení v Dateenu, musíme udeřit. Musíme Rana zabít.“ Zaryji zuby do hřbetu ruky. Oni chtějí zabít mého tatínka! „Jedno si ovšem musíme ujasnit – kdo to udělá.“
Pan Talbon, tatínkův zástupce a nejbližší rádce, se ošklivě zašklebí: „V jeho neustále společnosti je tady pan Tassy,“ ukáže na komorníka. „Shodli jsme se na tom, že mu podáme jed. Navrhuji, aby to bylo v jeho večerním mléce. Nikdy nejde spát, aniž by předtím nevypil svou sklenici teplého mléka. Najdou ho mrtvého až ráno.“
„Uděláte to?“ zajímá se dychtivě Nack.
„Jistě,“ usměje se pan Tassy. A já ho vždycky měla tak ráda! Měl takovou dobrotivou tvář a když jsem byla mladší, vždycky se mnou hrával na schovávanou v chodbách Corunského paláce! „Udělám to. Ještě dnes večer,“ dodá věcně.
Neovládnu se. Hrůza, která se mě zmocní, je silnější než pud sebezáchovy. „Ne!“ vykřiknu zoufale. „Ne!“ Všichni muži se na mě překvapeně otočí. Nack se zatváří vysloveně nešťastně, jako kdybych ho nachytala, jak krade medové bonbony z mé ozdobné vyřezávané truhličky.
„Princezna!“ zhrozí se komorník Tassy.
„Chyťte ji, Nacku, zatraceně!“ zařve pan Talbon krutě – a já si v ten moment uvědomím, že jsem svým výkřikem udělala největší chybu ve svém dosavadním životě. „Musíme ji zabít, ví přece všechno! Chyťte ji!“ zopakuje ostrým hlasem. Otočím se na patě a vyrazím kupředu, co nejdál od těch stvůr, které chtějí zabít mého tatínečka!

Zalapám po dechu a mám co dělat, abych neomdlela. Tolik Moci jsem ještě nikdy nevynaložila…! Darina vykřikne a zachytí mne, to asi abych sebou neřízla o zem a nerozbila si hlavu o nízkou kamennou zídku kousek ode mě, bohužel však přiskočí příliš pozdě a já se jí vysmeknu a o onu zídku se skutečně narazím. V hlavě mi vybuchne ostrá bolest, před očima se mi zatmí a já spatřím ony pověstné hvězdičky.
„Anno..?“ To je to první, co zaslechnu, jakmile jsem zase schopná vnímat. Ephemerův hlas. Ten příjemný, sametový hlas. Opatrně otevřu jedno oko, pak i to druhé. Uvědomím si, že ležím na zemi, a šíleně mě bolí hlava. Posadím se a přitisknu si ruku na zátylek. „Anno, ach, Anno… jak tak koukám, přecenila jste své síly. Ani mág nedokáže vynaložit více Moci, než dokáže zvládnout – psychicky i fyzicky.“
„Netušila jsem, že Moc má nějaká omezení,“ podotknu.
Ephemer se usměje. „Kdepak Moc, ta omezení nemá – ale mág ano,“ vysvětlí mi. Střelím pohledem po Nackovi. Zatraceně, nevím, co si o tom, co jsem prožilamísto Dariny, mám vlastně myslet. Tak je Nack zrádce – nebo byl u těch „teroristů“ jen proto, aby zjistil, co kdy, kde a jak plánují a pak je mohl zarazit? Nack můj pohled zachytí a zamračí se, jako by snad věděl, na co myslím. Pokusím se mu tedy nahlédnout do mysli i já, ale jsem ještě příliš slabá – místo toho, abych vyzvěděla, co si právě Nack myslí, pocítím, jak se všechno se mnou houpá a já se jen radši zase položím na zem, ať si je jak chce tvrdá.
„Jste tak bledá…“ zamumlá Darina a jemně se dotkne mé tváře. Asi se nesnažím si představit, jak děsně určitě vypadám! Vyčerpaná, rozcuchaná a špinavá holka s obličejem bílým jako smrtka! „Je to moje vina, že?“ dodá téměř omluvně a nešťastně se zadívá na Ephemera: „Kdybych po ní neustále nechtěla, aby se mi věnovala -“
„Napij se,“ podá mi Ephemer vodu. Jen si v ní svlažím rty, je jí přece málo, nechci jí nějak zbytečně plýtvat. Ephemer si toho všimne. „Ale no tak, klidně se můžeš napít víc. Ještě tu máme určité… zásoby.“
Pořádně si tedy přihnu, znovu se pokusím posadit se a potřesu hlavu, abych si pročistila hlavu. Bolí mne, jako bych byla po nějakém tahu a přehnala to s alkoholem. „Nebylo to ale vůbec zbytečné. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých věcí,“ prohlásím a zpříma pohlédnu Nackovi do očí. „Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit,“ doplním a Nack evidentně zaváhá, sklopí zrak a zahledí se do země.
„A se mnou snad ne? Myslela jsem si, že jde převážně o mě, nebo se snad mýlím?“ vydechne dotčeně Darina, ale v tónu, kterým na mne promluví, nemám najednou pocit, že mám tu čest s drobnou dívenkou v prostých venkovských šatech, ale se skutečnou princeznou, vznešenou a úctyhodnou.
„Jistě, jde o tebe, D… Rino,“ kousnu se do rtu. Na tohle bych si měla dávat pozor! „Ale nejdříve musím něco probrat tady s Nackem. Je to velice důležité,“ dodám významně a Nack, který si přestal důkladně prohlížet čepel svého meče, ke které radši stočil svůj zrak, se na mne dlouze zadívá, jako by odhadoval, co všechno jsem mohla v Darininých vzpomínkách zjistit.
„Hned?“ podiví se.
„Hned,“ souhlasím a naznačím Ephemerovi a Darině, aby se taktně vzdálili. Jakmile jsou dostatečně daleko, aby nás neslyšeli, lehce natáhnu svou ruku k Nackově tváři. Nack však ucukne a odmítavě zavrtí hlavou. „Proč mi to nechceš dovolit?“ podivím se. „Jen si potřebuji něco ujasnit.“
Nack se ušklíbne. „Ještě nemáš dostatek sil, Anno. Měla by ses šetřit,“ snaží se vymluvit. Patrně mi však vidí na tváři, že mne neobelstil. Nakrčí nos. „Nebo prostě nemám zájem, aby ses mi hrabala v hlavě.“
„To spíš,“ přikývnu.
Nack se nečekaně usměje. „Takže si rozumíme.“ S tím se zvedne a patrně si myslí, že už je náš rozhovor u konce, já ho však uchopím za ruku a stáhnu k sobě. Žádné takové. Hezky tu zůstaneš. Nack se ušklíbne. „Myslíš, že jsem vážně zradil?“ zeptá se náhle.
„Chtěla bych to zjistit,“ odvětím pohotově.
Nack okamžik mlčí, úsměv na obličeji mu zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. „Zjistit, možná. Ale co si skutečně myslíš?“ Tímto dotazem mne zaskočí. Začnu koktat cosi v tom smyslu, že jsem se tím ještě tolik nezabývala a že podle Dariny vinný nepochybně je – a že kdyby si vzpomněla na to, co zažila v tom lese, jistě by jeho vášnivou lásku tolik neopětovala. Nack se kousne do rtu a střelí pohledem po své milované dívce, smějící se nějakému Ephemerovu vtípku. „Kdyby… kdyby si vzpomněla, možná. Jenže ona nezná celou pravdu. Ona neví…“
„Co?“ vybídnu ho.
Zaváhá. „Ona… neví, že mne k těm povstaleckým parchantům úmyslně nasadil její bratříček.“ Tušila jsem to. Spokojeně pokývám hlavou. Nack si toho všimne. Ale aby to neměl tak snadné, namítnu, jak ho mohl pověřit tímto úkolem, když jeden z Darininých bratrů je v Dateenu a druhý v Prare. „To je přeci jasné. Daroth o tom spiknutí věděl už dlouho, není to žádný hlupák. Ještě než byl vyslán králem Ranem do Prare, požádal mne, abych zarazil všechny pokusy o atentát na jeho otce. Já… já jen plnil jeho příkazy… bohužel, Darinka to špatně pochopila… při Anor, proč se tam jen v tom lese objevila v ten nejhloupější moment?!“
„Proč jsi jí uřezal ty vlasy?“ vypálím.
Nack se nevesele pousměje. „Ti bastardi chtěli důkaz, že je Darina mrtvá. Nemohl jsem jí přece useknout prst nebo nos, jak se to dělává obvykle…“ Pokrčí rameny. Zajímám se ihned, jakmile pochopím, že bych měla využít jeho zpovědní nálady, jak je to tedy s Mayou. „Kdyby se Maya dozvěděla, že jsem jí lhal, zabila by mne. Je přece mým Mistrem…“
Zarazím se. „Počkej, tvým Mistrem nebyl Ephemer?“
„Byl.“ Byl? Proč tedy jeho výcvik nedokončil on? „Jenže pak mne od něj převzala Maya,“ vysvětlí mi prostě a mávne rukou. „To už je dávno. To jsem ještě ani nebyl ve Wellaru – a skoro jsem ani nevěděl, že nějaká taková země existuje, natož že existuje někdo tak okouzlující a krásný jako Darinka…“ Znovu pohlédne jejím směrem. Jistě, aytar. Jakmile se jednou zamiluje, je hotovo. Ach jo. „Nemůžeme se do Wellaru vrátit, to snad chápeš.“ Odmlčí se. „Nuže? Ještě nějaké otázky? Nebo mne už propustíš?“
„Jestli chceš jít, jdi,“ ujistím ho a zazubím se. „Ani nevíš, jaký kámen mi spadl ze srdce. Představa, že jsi zrádce a zákeřný vrah… to mne tedy nijak neuklidňovalo, s takovým člověkem… pardon, aytarem bych putovat vážně nemohla. Ale prosím tě, chtěla bych -“
Nack odstrčí mou ruku, opět se vztahující po jeho čele. „Nezlob se na mě, Anno, ale skutečně to nechci. Ne, že bych něco skrýval, ale mé vzpomínky a mé myšlenky bych si rád nechal jen pro sebe.“
„Jen chci něco zkusit,“ prohlásím a odzbrojujícím způsobem se na něj zakřením. „Prosím. Zjistila jsem, že občas se ti podařilo zamezit mi přístup k tvým myšlenkám… chci pouze vyzkoušet, zda se mi ubráníš i tentokrát.“
Nack trhne rameny. „Dobrá. Ale slib mi – až se ti to povede, okamžitě se mi v hlavě přestaneš hrabat, ano?“
„Slibuji,“ pozvednu dva prsty v přísaze. Pak mu je opatrně položím na spánky a soustředím se. Nejde to. Pevně zavřu oči a vynaložím ještě trochu síly. Nic. Ne, možná jsem přece jen něco pocítila, cosi jako záchvěv jeho mysli… A v tom to pocítím, jako by se mi do mozku zaryla čepel nějaké imaginární dýky. Zabolí to. Vykřiknu a otevřu oči. „Jak… jak jsi to udělal?!“ vydechnu.
Nack se zatváří tajemně. „Jen jsem se bránil.“
„Páni… to bych se měla asi taky naučit,“ poznamenám polohlasně a promnu si čelo. Cítím se velice unavená, proto mu poděkuji a lehnu si, abych si mohla odpočinout. Ani nevím jak, ale v příští chvíli usnu.

* * *

„Anno, vstávej. Měli bychom jet…“ ozve se těsně vedle mě Ephemerův hlas. Vyjeknu a hmátnu po dýce, pak si však uvědomím, kdo to na mne promluvil a že mi žádné nebezpečí nehrozí a s úlevou se rozesměji. Ephemer se pousměje. „V pořádku, to jsem jen já… ale… je už docela dost hodin… měli bychom vyrazit na cestu.“
„Kolik bude?“ vydechnu.
„Budou tři,“ odvětí.
Promnu si oči. „Teprve..?“ zaúpím. Ve chvíli, kdy ta slova vyslovím, uvědomím si, že tady se ten čas počítá tak trochu jinak, a překvapeně se rozhlédnu. Slunce už stojí vysoko na obloze, vzduchem zavoní časné jitro. „Panebože, jak dlouho jsem spala?!“ vyděsím se.
„Několik hodin,“ prohlásí Ephemer, ale já si moc dobře pamatuji, že když jsem se snažila překovat Nackovu obranu mysli, nemohlo být ani odpoledne. A přitom se mi zdá, jako bych nespala ani pár minut, jak jsem rozlámaná a celé tělo mne bolí. „Odpočinula sis aspoň?“ vyzvídá. Zavrtím hlavou a povzdechnu si. „A co Moc, cítíš ji..?“
Zaváhám. „Nevím… vážně nevím.“
„To nevadí,“ ujistí mne a podá mi jablko. Znechuceně se na něj zahledím. To poslední, na co bych nyní měla chuť, je ovoce! „Musíme šetřit,“ vysvětlí mi a já jablko z jeho ruky zklamaně přijmu – opět mi totiž mysl zabloudí k oněm pečeným kuřátkům, slíbených Saraadem.
Vstanu, opráším ze sebe prach a špínu a protáhnu se. Darina s Nackem spolu laškují v protějším rohu bývalé, polorozpadlé místnosti a jejich smích doléhá až ke mně. Tiše jim závidím. „A… kolikátého vlastně dnes je?“ otáži se Ephemera.
„Podle aytarského nebo podle beinského kalendáře?“ přelstí mne Ephemer. Vykulím na něj oči. Takže oni mají dvojí počítání času? Proč? „Beinové dělí náš rok na tři své. Jejich životy jsou kratší, mají tedy kratší rok… to se složitě vysvětluje…“ Ujistím ho, že jej bedlivě poslouchám – tyto vědomosti se mi jistě budou v příštím životě tady v Zemi hodit. „Podle aytarského kalendáře je dnes jednatřicátého nawe, jarního období, respektive jeho druhé části, roku 3409. Náš rok má celkem 365 dní a jednou za čtyři roky také počítáme jeden den navíc – takzvaný den oneo. Dělíme rok na pět částí, a každé období pak na další dvě. Beinové dnes mají šestý rorn roku 6015, roku apara. Jejich rok má pouhých 120 dní a šest měsíců. Jména jejich roků se střídají, jdou po trojicích – nyní máme rok apara, ty rok oteplení. Příští rok bude wara, rok tepla, a třetí nazývají onara, což, jak ses jistě dovtípila, je rok ochlazení. Uf. Chápeš to?“
Zavrtím hlavou. „Ne,“ přiznám. Nejbližší se mi zdá aytarský rok, podobné počítání jako náš kalendář doma, v naší zemi. Kromě toho, kdybych slavila narozeniny podle beinského kalendáře, byla bych za chvíli hrozně stará! „Takže… když je vlastně beinovi dvacet, ve skutečnosti je živ pouze šest… ne, šest a půl roku, je to tak?“
„Ano,“ souhlasí Ephemer. „Vidím, že jsi tento systém ihned prokoukla.“ Vyptávám se, kolika let se tedy dožívají. „Tak maximálně sta… tedy, podle aytarů jen třiatřicet. Proto je společensky nevhodné, začne-li si aytar něco s beinem. Zatím, co se aytarovi začínají tvořit první vrásky, jeho životní láska mezitím zemře.“
Střelím pohledem po Nackovi a Darině. „Ale stává se to.“
„To ano,“ připustí Ephemer. „Bohužel si tím aytar docela zničí život, když přijde o své srdce takhle nesmyslným způsobem.“ Vzpomenu si na schwebieny a okamžitě vyzvídám, jak to je s nimi. „Schwebienové… ti jsou na tom ještě hůř než beinové,“ usměje se cynicky Ephemer. „Ti se řídí podle aytarského kalendáře, jenže jejich život je vysloveně jepičí – dožívají se tak maximálně dvaceti. Aytarové jsou v tomhle přímo… dokonalá rasa,“ dodá a já si nemůžu pomoct, ale tahle jeho věta se mi zdá velmi, velmi rasistická.
„Smutné,“ poznamenám zamyšleně. „Takže dnes je… jak jste to říkal, jednatřicátého nawe..?“ Ephemer doplní, že jeho druhé části. „To je tak důležité?“ podivím se. Ephemer odpoví, že ano, neboť první část má 36 dní, zatímco ta druhá 37. „To je na mne moc složité,“ zasměji se, pak nakrčím čelo. „Vy jste říkal, že je rok 3409… z toho plyne, že tahle Země má funkční kalendář starší o tisíc čtyři sta čtyři let…“ vydechnu fascinovaně. „Co bylo pro vás rokem nula? U nás šlo o narození Krista.“
Ephemer se zarazí. „Hmmm, takže vy berete jako počátek narození prvního člověka? Pošetilé…“ Nedá mi příležitost mu jeho omyl vysvětlit. „U nás byl zlomovým okamžikem den, kdy Taxan poprvé svrhnul Thaara a zavedl v Zemi nejen kalendář, ale i jistá pravidla a zákony.“
„Takže jednatřicátého nawe druhé části,“ uzavřu diskuzi a houknu na štěbetající mileneckou dvojici: „Hej, vy dva, jedeme. Už je pozdě, musíme vyrazit.“ Oba sebou trhnou a zklamaně na mne pohlíží. „No co koukáte, chcete snad, aby nám vpadli do zad naši přátelé démoni?“

* * *

Po několika dlouhých hodinách putování po vyprahlé Evalské poušti dorazíme do kdysi snad nádherného města, nyní téměř zasypaného pískem. Ephemer, pravděpodobně s použitím Moci, přesně určí, kde najdeme Wynewer, a skutečně – brzy jí staneme tváří v tvář.
Wynewer se mi na první pohled velice zalíbí. Vysoká aytarka s jasně rudými vlasy, uhrančivým pohledem zelených očí, oděná v lehké bílé šatičky. Nejprve sevře mou dlaň ve své a nadšeně vydechne: „Anno! Já jsem tě čekala. A konečně jsi tady… až teprve nyní se mohou dát věci do pohybu.“ Musím se hodně přemáhat, abych neprotočila panenky, jakmile se zmíní, že mne, tak jako všichni, už očekávala. „Kromě toho, mám tady pro tebe něco, co jsi někde zapomněla. Dala jsi slib, ale nesplnila ho.“
„Já?“ podivím se. „Zapomně – Selba!“
„Přesně tak,“ usměje se Wynewer. Je vážně moc krásná. Abych byla upřímná, pod pojmem „čarodějnice“ jsem si vždycky představovala ohyzdnou babici s bradavicí na nose. A Wynewer… Wynewer je prostě jen krásná. „Dám ti ho ovšem až v ten pravý čas. Ach, to jste vy, Ephemere..?“ promluví na mého společníka. „Nevidím vás tu moc ráda.“
Ephemer se zazubí. „Víte, že jsem podobnou reakci čekal?“
„Nemáte snad být ve vyhnanství?“ otáže se ostrým hlasem. Tak vyhnanství?! Střelím po Ephemerovi pohledem, ten však jen téměř omluvně pokrčí rameny. Jeho úsměv mu zmizí z tváře jako mávnutím kouzelného proutku. „To, že doprovázíte Annu, pro vás není přijatelnou omluvou. Kdyby ještě existovala Rada, jistě by vám tuhle vaši výpravu zakázala!“
Nack si odkašle. „Jenže Rada už není, Wynewer.“
„Bohužel, Nacku,“ souhlasí Wynewer. „Rino,“ kývne i na princeznu. „Nebudeme přece stát tady, jistě si po tak dlouhé cestě potřebujete odpočinout. Následujte mne…“ Učiníme tedy, jak si přeje, a brzy dorazíme k velké písečné duně. Wynewer lehce pozvedne ruku a písek se rozestoupí – a my pod ním spatříme velké dřevěné dveře, na které Wynewer zlehka zaťuká a my tak vejdeme do temného sálu. „Světlo,“ luskne Wynewer prsty a místnost se rozzáří stovkami svící. „Kophe! Kde jsi, Kophe? Nachystal jsi občerstvení pro naše hosty?“ otáže se malého, šeredného a vousatého skřeta, který na její zavolání poslušně přiběhne, seč mu krátké nožičky stačí.
„Jistě, Wyn,“ zahučí trpaslík a před námi se objeví veliký stůl plný dobrot. Mám co dělat, abych se nevrhla na všechny ty pamlsky, protože jakmile se na ně zadívám, sbíhají se mi sliny. „Prosím…“ otočí se trpaslík na nás a pokyne ke stolu. „Poslužte si.“
Nack zaváhá, nakonec však jako jediný učiní opatrný krok vstříc jedné míse a okusí hroznové víno. „No tedy… nikdy jsem ještě nejedl tak dobré, kouzlem vytvořené jídlo! Většinou to chutná tak nějak… nehotově,“ poznamená s nadšením, takže v příští chvíli se k němu s Darinou připojíme a cpeme se všichni tak, až se nám dělají boule za ušima – a to doslova a do písmene.
„No tak, Kophe, můžeš jít,“ oznámí Wynewer pidižvíkovi a ten zase zmizí. Pak se čarodějka uvolněně usměje: „Tihle píseční trpaslíčci jsou neuvěřitelně úslužní. Byli by nejradši, kdyby mohli své hosty i krmit.“ Pak se ohlédne na Ephemera. „Nesete mi poselství, že?“
„Přesně tak,“ souhlasí Ephemer. „Od Cathana z Matynie. Wynewer, jste ve velkém nebezpečí. Tiwanaineira se nějakým záhadným způsobem dozvěděla, kde se skrýváte, a jediné, co teď chce, je vás zabít. Měla by jste se toto místo opustit, pokud nechcete přijít o život.“
Wynewer se zvonivě rozesměje. „Zabít? Mne? A zrovna ona? Je to jen podřadná čarodějnice. Její kouzelnická Moc není ani zdaleka tak velká jako ta moje. V duelu by mi nikdy neobstála.“ Odmlčí se. „Nu, dosti řečí. Ochutnejte i vy mou kuchyni. Uvidíte, že vám zachutná. Jistě máte hlad.“

* * *

U Wynewer se mi hrozně líbí. Její domov nemá sice žádná okna, ale všude planou svíce a pochodně a působí to na mne hrozně romanticky. Nikdy jsem sice nebyla nijak romanticky založená, nyní si však plnými doušky vychutnávám atmosféru a bloumám se chodbami i v nočních hodinách. Myslím si, že jsem jediný člověk, který je tou dobou vzhůru – než narazím na Wynewer. Stojí u jednoho obrazu, na němž je vyobrazena bledá žena se zlatými vlasy, a jakmile k ní dorazím, usměje se na mne a tváří se, jako by na mne tady už čekala.
„Mám pro tebe dárek,“ oznámí mi.
„Já vím, Selba,“ povzdychnu si. „Nechcete si ho ještě chvíli nechat? Je sice milý… a slíbila jsem mu, že ho vezmu s sebou na své cesty… ale je zároveň také tak otravný..! Vezmu si ho, nebojte, jen… nejsem si jista, zda si chci zkazit pobyt tady u vás jeho protivnými poznámkami…“
Wynewer se čarokrásně usměje. „Ale ne, nemám teď na mysli Selbu. Vždyť jsem ti říkala, že ti ho dám až později… Něco jsem pro tebe vyrobila. Pojď.“ Zavede mne do maličké komůrky, v níž je téměř neproniknutelná tma, a podá mi do ruky malé, oprýskané zrcátko.
„Tohle..?“ podivím se upřímně a zklamaně jej přetočím v prstech. To jsem si tedy myslela, že mne obdaruje něčím jiným, třeba nějakým kouzelným předmětem, tak jako v pohádkách, kdy hlavní hrdina obdrží meč, s nímž zabije všechny své protivníky, štít, kterým nepronikne ani jediný šíp, či helmu, zvyšující jeho inteligenci. Jenže tohle, to je prostě jenom staré a ošklivé zrcátko.
„Ošklivé?“ zasměje se Wynewer. „Ach, vy lidé! Nesuďte knihy podle obalu. Dal mi ho otec, když jsem byla ještě malá. Má velkou moc. Podívej se do něj pořádně. Vím, že se ti stýská po mamince a po bratříčkovi. Když si budeš hodně přát, abys je mohla vidět, uvidíš je.“
Vykulím oči, cípem košile je očistím, ale ač do něj hledím jak hledím, vidím jen sebe a jsem téměř vyděšená tím, jak vypadám. Na tvářích mi vyskákaly pihy a mám dokonce lehce spálený nos. A vůbec, vypadám tak nějak jinak, jako bych to skoro ani nebyla já. Vzdychnu. Kouzlo se nezdařilo.
„No tak, soustřeď se, Anno,“ pobídne mne Wynewer. „Nemysli na sebe. Mysli na ně.“
Znovu upřu zrak na svůj odraz a pak to náhle vidím. Nejprve je obraz maličký a nevýrazný, pak se však projasní a já naprosto perfektně vidím mamku. Spí, na sobě má to modré pyžamo, jedna noha jí kouká zpod peřiny… Vůbec nic se v její ložnici nezměnilo. Vše je stejné, jako když jsem ji viděla naposledy. Dokonce vidím na jejím nočním stolku tu fotku, která vznikla asi před rokem v ZOO, a kterou tak strašně nesnáším. Stojím na ní já a brácha, držíme se za ruce a něčemu se hrozně smějeme. A já tam vypadám jako blbec. Vždycky jsem mamku přemlouvala, aby ji vyhodila. Neudělala to. Nyní jí jsem za to vděčná. Zahřeje mne to u srdce. „Mami…“ vydechnu bezděčně.
Odraz v zrcátku se změní. Náš pokojíček, můj a bratrův. Na zdech jsou ty samé plakáty, v oknech stále stejné závěsy, ty s dinosaury, které bráška tolik zbožňoval, kousek od mé palandy se válí bráškova školní taška a zabahněný fotbalový míč. Má postel je ustlaná. Pokud si to dobře vybavuji, těsně předtím, než jsem se ocitla tady, tak jsem se na posteli učila. Tedy, než jsem si šla sednout ke stolku. Mamka ji musela ustlat. Vždycky tak hrozně nesnášela nepořádek. Vlastně to všechno působí jen dojmem, že se každou chvíli mám vrátit. Jako kdybych byla snad na nějakém školním výletě. Jako kdyby se mnou ještě počítali. Bratříček hlasitě zachrápe a překulí se na druhý bok. „Bratříčku…“ zamumlám. Hrdlo mám tak stažené, že jsem sotva schopná dýchat.
A najednou, z ničeho nic, se rozbrečím. Wynewer mne obejme a konejší mne, ačkoliv já vzlykám tak, jako bych nikdy neměla přestat, slzy mi prýští z očí jako nekonečný vodopád a já jsem jen schopná stále opakovat, že se chci vrátit, že se chci vrátit k nim, že se chci vrátit hned. „Ale no tak, šššš,“ pronese něžně Wynewer a pohladí mne po vlasech. „To je v pořádku, ššš.“
„Ne… není…“ dostanu ze sebe pracně. „Já… oni… oni… viděla jste to? Viděla? Jak to, že jim nechybím..? Co si myslí, že se vlastně se mnou stalo?“
Wynewer mi pohlédne do očí: „Tím, že jsi se sem dostala, narušila jsi rovnováhu našich světů. Ochránci museli zasáhnout, aby naše Země nepadla…“ Rozbrečím se nanovo. Takže ti Ochránci prostě změnili jejich pohled na to, co se stalo?! „No… ano, dá se to tak říct,“ přitaká Wynewer. „Musíš to ale brát takhle – přesvědčili je, že to, co je s tebou, je zcela normální. Jak myslíš, že by jim bylo, kdyby si mysleli, že jsi zmizela, že jsi utekla? Z ničeho nic jsi je opustila? Vždyť to tak přece muselo vypadat.“
„Ale co si tedy myslí..?“ vydechnu, a sevřu zrcátko o něco silněji. Vidím teď se kuchyň. Jasně rozeznávám i lednici, na které jsou magnetky připevněné naše fotky. Různé momentky. Já, mamka a brácha. Například záběry z dovolené, z letních táborů, na které jsme vždycky s bratříčkem jezdili, různé snímky z oslav narozenin, svátků, Velikonoc a Vánoc, dokonce i ty zatracené pasové fotky z loňského roku, na kterých všichni vypadáme jako blbci. Vždycky jsme se jim smávali. Co když se jim už nikdy nebudu smát s nimi…? Vlastně jediné, co na lednici přibylo, je jakýsi podivný list papíru. Vypadá skoro jako recept od lékaře, ale jakoby tam nebyly předepsané léky, ale spíše nějaké diagnóza… Písmenka jsou však příliš malá než aby se mi je podařilo přečíst. „Děkuji vám, ale… tenhle dar si můžete nechat,“ škytnu plačtivě a vrazím Wynewer zrcátko zpět do ruky.
To se však nečekaně rozzáří. Rychle a překvapeně se na něj zahledím. V bílé záři postupně rozeznávám postel a v ní nehybně ležící postavičku. Ač však napínám zrak sebevíc, nedokáži přijít na to, co se mi ono zrcátko snaží sdělit. Vypadá to tam skoro jako v nemocnici. A pak mne to napadne. Nemocnice. Babička. Docela ve mně zatrne. Babička! Po dědečkově smrti loni o Vánocích na tom byla dost špatně, často se stávalo, že onemocněla a pořád tvrdila, že taky umře… Ne! Co když to byla ona?!
„Babi!“ vyjeknu, pohled však upřený na zvolna hasnoucí obraz. „Ah… no… myslím, že si jej nakonec přece jenom vezmu,“ zahučím zamyšleně, zrcátko popadnu, zastrčím jej do kapsy svých kožených kalhot, a vrazím překvapené čarodějnici pusu na tvář. Na tuhle záhadu musím přijít. Tak byla to babička nebo ne? A pokud ne, tak kdo to byl? „A… a děkuji vám…“
Wynewer se zatváří velice neprůhledně. „Nemáš zač. Nemáš vůbec zač, Anno.“

* * *

Zamyšleně přežvykuji ovesnou kaši, duchem mimo, a přemýšlím nad tím, co se v noci vlastně stalo… Když jsem se probudila, okamžik jsem měla strach, že to všechno bylo jen mým snem – jenže pak jsem hmátla pod polštář a nalezla jsem tam pevnou, kovovou rukojeť zrcátka. Okamžitě jsem nadsedla, vytáhla ho ven a dychtivě očekávala, že v něm zase zahlédnu maminku a brášku, jak vstávají, chystají se do školy, do práce, nebo dokonce zase nějaký náznak té nemocnice… ale nic, zírala jsem jen patnáct minut na svůj odraz a nechápala. Možná však to kouzlo fungovalo jen včera v noci, bleskne mi hlavou, a znovu naberu lžíci na kaši. Zastaví se v půli cesty do úst. Hm, nejspíš to bude právě tak, že –
„Ty! Ty jeden!“ přeruší tok mých myšlenek Darinin rozesmátý hlas a do velké jídelny vrazí Nack, zakopne o práh dveří, zapotácí se a natáhne se na zem jak široký, tak dlouhý. Za ním dodatečně doběhne princezna, nestihne se však včas zastavit a spadne na Nacka, který vykřikne, jakmile se její loket zaboří do jeho břicha. Pak se oba šťastně rozhihňají. Rozmrzele odstrčím talíř. Mám po náladě. „Dobrý večer, Anno!“ kývne na mne Darina a pokusí se vstát, ale Nack ji zase strhne k sobě a tak se tam po sobě válí dál, hraví jako rozdováděné děti.
„Večer?“ ušklíbnu se.
„Večer,“ souhlasí Nack a pomůže Darině na nohy. „Tady je pořád tma,“ pokrčí rameny. „Jenže i tak se tohoto místa čas dotýká, ne že ne. Dlouho jsi spala. Ephemer dokonce tipoval, že jsi mrtvá, když ses nedostavila ani na oběd,“ pokračuje pobaveně. „Už jsi dostatečně dočerpala Moc?“
Nakrčím nos. „Možná. Ale zkoušet to na tobě tedy nebudu. S tvými myšlenkami jsem skoncovala, můj drahý.“
„Skoncovala? Neboj se! Jsem si jist, že -“ rozmáchne se rukou tak obšírným gestem, že shodí z nedaleké skříně obrovskou, krásně zdobenou vázu s působivým červeno-černým ornamentem jakéhosi draka. Ta se samozřejmě pádem na mramorovou podlahu rozbije. „Juj,“ uchichtne se a snaží se holýma rukama smést střepy na hromádku. Darina mu nešikovně asistuje, ale po chvíli se převáží dopředu, žuchne vedle skříně a znovu se hlasitě rozesměje.
Zaujatě je pozoruji. „Vy jste něco pili? Vy jste opilí, že je to tak?“
Darina si položí prst na rty: „Pssst, nikomu to neříkejte, ale objevili jsme docela náhodou Wyneweřin sklad medoviny,“ oznámí mi potutelně. „Tak trochu jsme jí bez dovolení se zásobami pomohli, viď, Nacku?“
Nack přikývne, ale soustředěně sbírat kusy vázy nepřestává. Nemohu si nevšimnout, že se mezi úlomky keramiky cosi pohne a místností se ozve vysoké pištění. „Tos byla ty, miláčku?“ otočí se Nack na Darinu, stále se zhrouceně choulící u šuplíků, a oba se této větě musí chechtat, jako by snad nikdy neslyšeli lepší vtip. Odlepím se od stolu a opatrně k nim dorazím. Pískání se ozve znovu. „Zatraceně, něco mi hučí v uších…“ poznamená Nack a vrazí si prst do ucha. „Už je to lepší…“
„Ne, počkej, tady něco je…“ podotknu.
„Moje ruka?“ podiví se Nack a zvedne podezřelou pravačku do výšky, jako bych na ní snad měla něco zajímavého vidět.
Protočím panenky. Zbožňuji komunikaci s lidmi pod vlivem alkoholu! „Ne, ty hlupáku, ale tady je něco – au!“ zašátrám ve střepech – a náhle mne cosi kousne do prstu. Vyjeknu (v první chvíli si myslím, že jsem se jen řízla), Nack sebou trhne a zpod střepů se vyřítí cosi šedého a slizkého, co mi, ani nevím proč, připomene maličkého vetřelce z toho Cameronova filmu, a zmizí to pod skříní, kousek od Dariny.
„Myška…“ zaraduje se ta.
Dám si jedna a jedna dohromady. „Kdepak myška. Drak!“ opravím jí, ale to už princezna šátrá pod skříní, jako by to snad chtěla uchopit do dlaně. Stejně jako mne, i jí se to zahryzne do prstu, a když Darina s bolestným zaječením vytáhne ruku ven, visí jí na prstu skutečný malý dráček. Nack vykulí oči. „Dračí miminko,“ poupravím své tvrzení.
„Pi… pitomý drak,“ vydechne Darina a začne rukou třepat ze strany na stranu, asi aby se stvořeníčka zbavila, ale to se maličkými, avšak silnými zoubky drží pevně. „Au, au, Nacku, Anno, udělejte něco, nebo mě sežere!“
„Počkej, nehýbej se…“ nabádám ji a zkusím to vzít do prstů. Drak drží dál, zakousnutý, nehybný, jen malými, černými očky po nás ustrašeně kouká. „On se bojí. Vyděsili jsme ho. Počkej…“ Pohladím ho po šupinatém hřbetě, jen tak zlehka, zlehýnka, a vůbec nedbám náhlé bolesti, která se mi ozve v dlani. „No tak, drobečku, nechceme ti ublížit…“ zamumlám a ještě jednou to pohladím. Drak stisk povolí a schoulí se mi do rukou. Darina, jakmile pocítí, že tlak jeho zoubků pominul, se štítivě odtáhne co nejdál od nás. „Tak, vidíš…“ konejším ho. Je to poprvé, co ve svém životě vidím opravdického draka, draka se vším všudy – i když pravda, ještě je to pořád mládě. Prstem tomu pomaličku zvednu hlavičku. Je protáhlá, s malými oušky, hlubokýma očima a rozšířenými nozdrami, zato jeho tělíčko je téměř ještěří, dlouhé a štíhlé, tak jako rozkošný pár křídel, úhledně složených těsně u těla.
Nack se rozzáří. „Drak…“ opakuje nadšeně.
„Drak,“ papouškuje i Darina, ovšem s temným, zlověstným výrazem. „Nemám ráda draky.“ Oba dva – vlastně všichni tři, i s dráčkem – se na ni tázavě zahledíme. Darina nakrčí čelo. „Já… já ani nevím, proč jsem to řekla… omlouvám se.“
Nadzvednu obočí, zatímco Nack se pokusí na draka sáhnout. Ten pronikavě vypískne a po Nackově prstech vyjede, jako by ho snad chtěl kousnout. Ve chvíli, kdy Nack svou ruku stáhne, drak se na mne dlouze zahledí a stočí se do klubíčka, jak to některá zvířátka dělají. Střelím pohledem po své dlani. Je od krve. Takže ty šupiny jsou asi zatraceně ostré, přesto však bolest necítím.
„Je nádherný,“ zašeptám s posvátnou úctou v hlase.
„Radši byste se s ním neměla tolik mazlit… no tak, Anno, je to drak!“ podotkne Darina příkrým hlasem. „Jsou to zrádní tvorové. Jsou to špatní a zlomyslní ještěři.“ Nack se zamračí, hlavu skloněnou, a mlčí. Euforie z medoviny už dávno vyprchala. „Anno, žádám vás, odložte tu věc stranou,“ doplní stručným, velitelským hlasem.
„Ale… proč?“ podivím se. „Nic přece neudělal. Kousl tě, to ano, ale jenom proto, že měl strach. Každý tvor, má-li strach o svou existenci, se brání a chce žít. Je to zvíře jako každé jiné. Navíc tohle je ještě malé dráčátko, mladé a nevinné…“
Nack trhne rameny. „Darina… je bein,“ poznamená tiše. „A jako každý jiný bein opovrhuje draky. Má to v krvi. Neměli bychom jí to mít za zlé. Ale asi je pravda, že bychom ho měli někam… uklidit. Ten drak patří Wynewer, mohla by se nás zlobit, až zjistí, že jsem mu zničil skrýš, možná i dočasný domeček… měli bychom ho někam schovat,“ navrhne mi. Přikývnu. To je pravda, Nack uvažuje prakticky. Ale kam..? „Třeba najdeme ještě někde nějakou vhodnou vázu…“
Položím dráčka na poličku skříně a otočím se, abych se mohla snáze rozhlédnout místností. Drak vstane, otřepe se jako pes a zamrká očima, jednou, dvakrát. Pak udělá dva nejisté a vrávoravé kroky k podmračené Darině a přiblíží k ní opatrně hlavu, asi aby ji mohl očuchat. „Nech toho, ty obludo, ať tě ani nenapadne se mě dotknout!“ vykřikne ta téměř hystericky a ožene se po něm rukou. Dráček se vyleká, roztáhne křidélka, párkrát s nimi mávne ve vzduchu a je pryč.
„A máme problém,“ kousnu se do rtu.

* * *

Wynewer není, jak jsem očekávala, rozzuřená, když jí oznámíme, že jsme vyplašili a ztratili jejího draka. Spíše se tváří, jako by s tím počítala a jen čekala na okamžik, kdy se to stane, aby nám mohla zadat za úkol jej najít.
„Nechci, aby jste ho našli jen tak,“ dodá významně. „Za tuto službičku ti pak, Anno, povím něco moc důležitého. Jsem pod vlivem Kodexu všech mágů – nesmím ti nic říct, aniž bys ty pro mne neudělala protislužbu. Tahle hloupá tradice! Dej stařečkovi u cesty kus své výslužky, on ti za to poradí správnou cestu. Pomož stařence pochytat její ovečky, ona ti za to daruje kouzelný předmět…“ ušklíbne se.
„Vy mi řeknete, jak se odsud můžu dostat?!“ vydechnu.
Wynewer se pousměje. „Dalo by se to tak říct, ano.“
„Super!“ přikývnu nadšeně.
„Super…“ opakuje Wynewer zamyšleně má slova. „To si musím zapamatovat. Jen… jen škoda té vázy,“ ohlédne se Wynewer na Nacka, který jako na povel zrudne. „Dostala jsem jí i s tím dračím vejcem od Orleetha, Vládce Země, v době jeho čestné korunovace.“ Nack sklopí zrak k podlaze a tváří se, že ho najednou strašně zajímají špičky jeho špinavých bot. „Každopádně aspoň doufám, že vám s Darinou má mnohaletá, hezky uležená medovina chutnala..?“
Nack nejistě vzhlédne: „Já… omlouvám se…“
Wynewer se zatváří téměř pobaveně. „Nemáš důvod se omlouvat. Ostatně, já bych jí stejně nemohla vypít všechnu – a můj maličký Koph alkohol nesmí, trpaslíci jsou pak po něm hrozně rozmrzelí a neposlušní – a já tolik potřebuji, aby se o mne někdo staral! Bohužel, moc návštěv mi sem právě nechodí… Takže ve skutečnosti bych vám měla spíše poděkovat, že jste mi s mými zásobami pomohli, nemyslíš?“
„A… ano,“ koktá Nack rozpačitě.
Jsem celá nervózní z toho, že se konečně dozvím, jak z tohoto světa uniknout, proto mávnu na Nacka: „Tak pojď, ty kazisvěte, musíme toho malého rošťáka najít.“ Když pak opouštíme Wyneweřinu pracovnu, jak by se dal ten její správný kutloch nazvat, pošeptám mu, že bych si měla dávat větší pozor na stařečky u cesty a babičky s ovečkami, což na Nackově tváři vyvolá široký úsměv.
Vrátíme se do jídelny, kde se bezradně postavíme doprostřed místnosti a hledíme kolem sebe. „Tak dobře, jsme tady. Jak ho najdeme?“ zajímá se Nack opatrně. Pokrčím rameny a povzdechnu si, že kdyby tady byl někde poblíž Ephemer, jistě by měl po ruce nějakou kloudnou radu. „Hm, copak Ephemer… jenže ten se radši někde potuluje. Naposledy jsem ho viděl odpoledne ve Wyneweřině knihovně. Nechce asi naší hostitelce moc chodit na oči.“
„Proč?“ podivím se.
Nack se ušklíbne. „Vy toho o něm asi moc nevíte, že?“ Zavrtím hlavou. Jak bych také mohla něco vědět, když mi o sobě odmítá takřka cokoliv prozradit?! „Wynewer je na něj naštvaná stejně jako ostatní mágové… tedy aspoň ti, kteří Tiwanaineiřin masakr přežili.“
Nevycházím z údivu. „Ale… já to nechápu. Co udělal?“
Nack zaváhá. „On…“
„Zradil?“ vyslovím nahlas to slovo, kterého se vlastně nejvíc obávám sama. Nack však k mé velké úlevě zavrtí hlavou s tím, že to za zradu považují jen někteří mágové, avšak že k Tiwanaineiře, čili na „druhou“ stranu nepřešel, a pak po chvíli přemýšlení doplní, že tohle bych měla probrat spíše s Ephemerem samotným a že naším prioritním úkolem je nyní jediné: najít draka. Zaúpím. Já se snad nikdy, nikdy nic nedozvím! Zemřu ve sladké nevědomosti! „Jenže… jak chytit takového draka? Dnes jsem se setkala s drakem úplně poprvé, nemám ponětí, co žere, jak žije, na co ho nalákat…“
Nack nakrčí čelo. „Jistě, draky jsme s Ephemerem probírali… a s Mayou jsme se dokonce i sledovali v Dračích horách… kdybych jen dával větší pozor… abych byl totiž upřímný, mé učení na mága bylo pod Mayinou taktovkou jedna velká chlastačka v různých putykách Temného území, heh… Ale počkej… draci přece žerou maso, ne? Počkej tady, to kdyby se tu někde objevil ten náš malý uprchlík, tebe se přece nebojí, a já zatím někde najdu Kopha, abych se ho zeptal, jestli nezůstaly nějaké zbytky od večeře. Měli jsme -“
V rohu se vyloupne malý stín a před námi se jako kouzlem objeví ten šeredný trpaslík. „Máte přání, pane?“ zajímá se aktivně a mne si dlouhý vous. Zazubím se. To je rychlost! Stačí vyslovit jeho jméno a již nám jsou jeho služby k dispozici! Takový sluha by se mi doma hodil!
„Ano… ano, potřebujeme pořádný kus syrového masa. Ale skutečného, ne vytvořeného kouzly,“ poručí si. Trpaslík zaváhá a pak se otáže, zda ho potřebujeme na lapení draaggwa. „Draaggwa..? A-ah, jistě… to bude asi trpasličím jazykem, že? Promiň mi, nikdy jsem se mu moc nevěnoval. Je na můj vkus moc složitý a moc tvrdý. Ehm, chtěl jsem říct… ano, přesně tak, potřebujeme tu příšerku nějak vylákat z úkrytu. Nebo… ty snad víš, kde bychom ho mohli hledat..?“ snaží se Nack pohotově zneužít situace a nechat jiné, aby za nás vykonali naši „misi“.
Trpaslík se zašklebí. Až po chvíli mi dojde, že to měl být úsměv. „Ano, pane, mohl bych vám draaggwa najít… ale za to budu chtít něco od vás zase já.“ Nadzvednu obočí. „Nic, co byste pro mě nemohli získat. Jednu jedinou láhev medoviny.“ Nack se nahlas otáže, proč si ji ze sklepa neukradne sám. „To nemůžu, pane. Sklep je pro mě zcela zakázané území. Paní Wyn ho totiž zaklela kouzlem, které mi do něj zabraňuje vstup.“
Nack se spokojeně zazubí. „Výborně. Draka za medovinu. Platí.“
Cestou do sklepení se na Nacka káravě zadívám. „Nacku, neříkala snad Wynewer něco v tom smyslu, že trpaslíci by alkohol pít neměli..?“ Nack lehkomyslně pokrčí rameny a vezme za kliku masivních dřevěných dveří. „Nemyslím si, že by to Wynewer říkala jen tak, bezdůvodně. Měli bychom jí věřit a pokusit se draka polapit sami, než abychom do toho zatahovali Kopha. Navíc… naprosto vědomě tak porušíme Wyneweřin zákaz!“
„Wynewer se nemusí nic dozvědět,“ míní Nack rozvážně a už loví mezi lahvemi medoviny. „Copak ty bys chtěla doopravdy lítat po celém domě s kusem masa v ruce a lézt pod každou škvírku mezi nábytkem a podlahou a prosit toho dráčka, aby vylezl a okusil? No tak… Vezmu tady jednu zezadu, takže než si Wynewer všimne, že chybí o láhev navíc, budeme už třeba někde daleko odsud…“ mumlá spíše pro sebe.
Posadím se na sud a povzdechnu si. „Tady v Evale se mi nic nedaří. Nemám sebemenší ponětí, kde pořád vězí Ephemer, dokonce mne ani on sám nijak nehledá, to pitomé zrcadlo nefunguje, ztratili jsme draka, teď pomůžeme Kophovi se ožrat… ne, nic není tak, jak by mělo být.“
„Ale no tak, Anno, tím, že se budete litovat, přece ničeho nedosáhnete,“ oznámí mi prostě Nack a vzápětí už držím osudnou láhev ve své ruce. „Je třeba jednat. Nemyslíte?“ Zahledím se mu odmítavě do očí. Můj pohled okamžitě pochopí. „A co na tom, že užijeme menší lsti? Nelhal snad král Tal Lie, když jí oznámil, že ji chce Thaar zničit? Nelhal snad sám Taxar Thaarovi chvíli předtím, než jej svrhl z trůnu? Vidíte? Když se kouknete do minulosti naší Země, uvidíte, že takových drobných lží je tu spousta – a žádná neměla nijak katastrofické následky, naopak, vždy se stalo to, co se stát mělo. Tak. A teď se usmějte.“
Ušklíbnu se. „Nacku…“
„Chci, abyste se usmála,“ trvá na svém. Zašklebím se ještě o něco víc. „Tohle není úsměv,“ oponuje mi Nack a já se už zazubení neubráním. „Skvělé. A nyní jen najdeme Kopha, ten nám vrátí draka a celá tahle trapná záležitost bude ukončena,“ uzavře debatu Nack a pokývá hlavou. „Ano.“
Ani sám tomu snad nemohl věřit…

* * *

Mám z toho špatný pocit. Wynewer nám sice za draka poděkovala, ale i tak bych řekla, že ve výrazu jejích zelených očích bylo něco… něco… zkrátka něco, co mi jasně dávalo najevo, že si je plně vědoma našeho hříchu, ale že nám ho odpouští – tedy… doufám! Zdržela jsem se ve Wyneweřině pracovně a povídala si s ní několik dlouhých hodin, a přitom jsem si jak se patří dávala pozor na jazyk, abych celou záležitost s drakem i Kophem neprořekla, zatímco Nack šel kamsi za Darinou.
Wynewer mi sice slíbila, že mi poradí, jak se odsud dostanu, ale její „rada“ mi však tedy nijak jednoduchá nepřišla. „Všechno, co musíš, je najít Klíč,“ oznámila mi totiž věcně a mile se usmála. „Klíč je předmět, který má schopnost přenést tě odsud, z tohoto světa, až k vám domů. V podstatě vytvoří jakousi časoprostorovou trhlinu, kterou se ty vrátíš domů, aniž bys ztratila jediný den ve vaší zemi.“
„Já to nechápu…“ podotknu tiše.
Wynewer se usměje. „Pochopíš.“
„A… kde ten Klíč je?“ zajímám se.
„Možná ho nalezneš u Cheinowské Válečné hory, možná však na tebe čeká až na území Mai.“ Tohle vysvětlení nechápu už vůbec. „Však ti říkám, že přijde ten pravý okamžik a ty vše pochopíš. Nyní ti zbývá jen… jen vyčkat.“
„Vyčkat,“ povzdechnu si. „Ale jak dlouho? Já už chci domů. Jsem tímhle životem unavená a vyčerpaná. A jak to vlastně bude probíhat, až se vrátím domů? To se vůbec nic nezmění? Co si budou všichni myslet, kde jsem byla? A co -“
Wynewer mne důrazně přeruší: „Uvidíš, Anno. Uvidíš.“
Povídám si s ní pak ještě dlouho, když pak na mne ale přijde náhlá ospalost a mé zívání už musí připadat Wynewer trapné, zvednu se a zamířím do svého pokoje. A jak se tak šourám spát, vrazí do mne Ephemer. Ani nevím, kde se v té slabě osvětlené chodbě najednou ocitnul, že jsem ani neslyšela zvuk jeho blížících se kroků, ale vrazil do mne s takovou nečekanou silou, až jsem se pořádně zapotácela a měla co dělat, abych to ustála a nespadla na zem.
„Ephemere!“ zaradovala jsem se, jakmile jsem nalezla ztracenou rovnováhu. „Tady jste! Nevěděla jsem, kde pořád -“ Pak se zarazím a prohlédnu si ho. Ephemer je špinavý, na kabátci i kalhotách písek, v ruce zbraň. „Ale… co se stalo? Co se děje?“ zajímám se pohotově.
„Kde je?“ vyhrkne místo odpovědi.
Vykulím oči. „Kdo? Nack?“
Ephemer mne popadne za ruku. Zabolí to, ale vyškubnout se mu nedokážu. „Wynewer přece!“ vysvětlí svou předchozí otázku. Nadzvednu obočí. Neříkal snad sám, že ho Wynewer nemá ráda? Co jí chce? „Tak mluv!“
„Je… je v pracovně,“ mávnu rukou za sebe. „Proč?!“
„Rychle!“ odvětí a zamíří rychlými kroky do místnosti, sloužící Wynewer k různým pokusům a vynalézání, a já za ním cupitám, seč mi síly stačí. Bez zaklepání vrazí dovnitř, já stydlivě nakukuji zpoza dveří. „Wynewer! Wynewer, já -“
Čarodějnice se na něj chladně zahledí. „Ephemere, žádala jsem vás přece, abyste se laskavě nevyskytoval tam, kde jsem já, natož abyste vyhledával mou společnost! Vaše drzost už přesahuje všechny meze i normy slušného chování! Okamžitě odsud odejděte!“ namíří prstíkem ven.
Ephemer k ní pokročí. „Ne, Wynewer, poslouchejte -“
Wynewer ustoupí, jako by snad byl Ephemer prašivý. „Vy poslouchejte! Nemluvím snad dost jasně?! Jděte pryč! Nechci s vámi mít nic společného! Nepřibližujte se! Zůstaňte stát, kde jste!“ Zhluboka se nadechne, pak vydechne a odtažitě doplní: „Ah. Vidím, že si s vámi musím proti své vůli promluvit. Takže mi, prosím, pomalu a srozumitelně vysvětlete, co máte na srdci – a modlete se, laskavě, abych ten váš velmi důležitý problém považovala za důležitý i já sama.“
„Byl jsem na obhlídce tady kolem. Už dopoledne jsem si všiml, že na území Evale přijeli tři beinové, dva muži a jedna žena,“ zavrčí Ephemer, pokořený hrdou čarodějkou natolik, že sotva ještě dokáže mluvit. „Sledoval jsem je a zjistil, že minimálně jeden z nich je vlkodlak.“ Dramaticky se odmlčí. Na mne to dojem udělá, ne však na Wynewer. „Copak vy to nechápete? Poslal je sem Bon, nebo ještě hůř, sama Tiwanaineira. Určitě! Vlkodlaci mají i ve své lidské podobě velmi pronikavý čich. Objeví nás.“
Wynewer se nehezky usměje. „Objeví, protože jste vy neudělal nic hloupějšího, než že jste okamžitě a bez přemýšlení zamířil sem, do mého úkrytu, do mého paláce, do mého domova, čímž jste je sem přímo dovedl.“ Zavrtí hlavou. „Ale, být vámi, nedělala bych si s tím starosti. Mám dobrého vrátného. Kophe je velmi pečlivý trpaslík. Jsem si jista, že by sem jen tak nevpustil nějakého vlkodlaka.“
Mám co dělat, abych nevykřikla úzkostí. My jsme dali Kophovi medovinu – a jak Wynewer říkala, alkohol u trpaslíků odbourává poslušnost! Pokud už se z láhve napil, jistě mu nebude dělat problémy otevřít vlkodlakovi dveře! Já věděla, že z toho budeme mít problémy! Zatraceně! Rychle se otočím na patě a vyrazím ke vstupní bráně, k té, kterou jsme sem přišli, a kde by také mohl Koph být.
„Kophe! Kophe! Prosím tě, kde jseš?! Potřebuju -“ Ani nemám možnost větu dokončit, protože náhle na mne něco těžkého dopadne a srazí mne to svou vahou na zem. Hlavou křísnu o kamennou dlažbu a pár vteřin nejsem schopná vnímat nic jiného než tupou bolest. Jakmile se vzpamatuji, otupěle se zvednu na kolena a potřásám hlavou. Co to sakra mělo být?! Až v další dlouhé vteřině, v ten okamžik trvající snad hodinu, mi dojde, že jsem měla tu čest s vlkodlakem. V rychlosti se zkontroluji. Ne, nejsem zraněná, kromě velké boule na čele. Uff. Z hororových filmů moc dobře vím, že i pouhé škrábnutí vlkodlaka by ze mne mohlo udělat stejné monstrum!
Donutím se vstát a rozeběhnu se za Wynewer. Je jasné, že vlkodlak šel po ní! Mně neublížil, jen jsem mu stála v cestě. Doběhnu do pracovny a v rychlosti tasím svou dýku, připravená čelit vlkodlakovi – netuším však, že jsou dva. Ztuhnu ve dveřích a zděšeně hledím na to, co se v místnosti odehrává. Ephemer v rohu bojuje s vlkodlakem, nyní už napůl změněného v člověka (pardon, beina), uprostřed se potýká Wynewer s vlkodlakem druhým. Zatímco Wynewer se snaží dostat ke zbrani na poličce, vlkodlak stojí široce rozkročen na stole a zblízka jí funí do obličeje. Náhle se Wynewer zastaví a dlouze, bez jediného mrknutí hledí na svého soupeře. Ani jeden z nich se nehýbe, jsou strnulí jako sochy. Připomene mi to přesně onu situaci, kdy jsem se v téhle pozici ocitla i já – jenže nešlo o vlkodlaka, ale o wraitha. Takže… že by se i Wynewer snažila spojit s vlkodlakovou myslí..? Ephemer říkal, že je mocná, jistě se jí to podaří… v ten okamžik po ní však vlkodlak chňapne. Wynewer ucukne a jeho čelist jen o centimetr mine její nos.
„Wynewer!“ vyjeknu zděšeně. Vlkodlak i Wynewer se ohlédnou mým směrem. Vlkodlak vycení zuby. Z tlamy mu odkapávají sliny. Pokusím se ustoupit, ale to už se vlkodlak vymrští a skočí těsně přede mě. Ucouvnu a pozvednu do výšky svou dýku. Vlkodlak se napřímí na dvě nohy a lehce skloní hlavu. Nemohu nevidět, že se jeho vlčí, divoce zvířecí oči změní v beinské. Vyděsí mne to ještě víc.
„Nezabíjej ho! Nic se od něj nedozvíme!“ zařve Wynewer ve chvíli, kdy Ephemer, stále ještě v křížku s druhým vlkodlakem, zaječí: „Zab ho! Teď, když se mění! Je na to nejvhodnější chvíle! No tak, Anno!“
Zaváhám, ale vlkodlak mi nedá moc času na rozmyšlenou. Vrhne se na mne. Vlastně mi sám naběhne na čepel dýky. Vždycky jsem se domnívala, že vlkodlaka může zabít jen stříbro. Nyní zjistím, že na něj stejně dobře funguje i aytarská ocel. K mým nohám se zhroutí vcelku pohledný nahý bein a pár minut se svíjí ve smrtelné křeči, dokud Ephemer nedorazí i toho svého vlkodlaka (efektně mu zlomí vaz, jen to lupne – je to zcela nezaměnitelný zvuk) a já od umírajícího mladíka nemusím odvrátit oči.
„Vy jste je oba zabili!“ vydechne Wynewer a kousne se do rtu. „Jak jste jen mohli?! Copak nevíte… ne, asi nevíte. V tomhle domě máme určitá pravidla, která tu zatím všechny mé návštěvy dokázaly dodržet. Hlavním bodem je – žádné zabíjení,“ blýskne očima po Ephemerovi, který jen pokrčí rameny s tím, že jí vlastně zachránil život. „Jistě, mně jste ho zachránil, ale co oni?!“ Pokyne rukou k oběma mrtvým mužům. Pak se zarazí. „Počkejte, neříkal jste, že na mé území přišli dva muži a jedna žena..?“
„Ano, říkal,“ připustí Ephemer a prudce se rozhlédne. „Ještě tu někde musí být…“ Na důkaz jeho slov vejde dalšími dveřmi dovnitř Nack s otřesenou Darinou. Nack za sebou táhne zuřivě vrčící a na všechny strany kousající vlkodlačici, s beinskou hlavou i jednou rukou, druhou paži však měla uťatou v lokti a v boku štíhlého a chlupatého vlčího těla hlubokou ránu od Nackova meče.
„Dokáže mi tohle někdo vysvětlit?!“ zajímá se Nack a hodí zraněnou vlčí ženu před Wynewer a Ephemera. Pak mu pohled padne na oba beiny a zamračí se ještě znatelněji. „Takže jich tu bylo víc. Předpokládám, že je váš úkryt prozrazen, paní Wynewer… nebo snad ne?“ houkne na vlkodlačici. Ta jen zasyčí a mezi zuby se jí zatřpytí rudá krev. „Mluv, ty prokletá obludo!“ kopne ji. „Kdo tě sem poslal?“
„Nacku!“ vydechne nesouhlasně Darina. „Přestaň!“
„Kdo tě sem poslal?! Mluv!“ kopne ji Nack ještě jednou, tentokrát do tváře, a vlkodlačice s bolestivou grimasou vyplivne zub. „Kdo tě sem poslal?!“ zopakuje Nack netrpělivě a udeří svého zajatce loktem. Darina se rozvzlyká a vyběhne z místnosti. Ani já nechápu, kde se bere v Nackovi taková hluboká nenávist. Wynewer k němu přistoupí, položí ruku na hruď a zahledí se mu zpříma do očí. Nackovi z tváře zmizí zlost a zatváří se velice překvapeně. Kdo ví, co mu Wynewer myšlenkami řekla! Pak se čarodějka skloní k vlčí dívce a opatrně se jí dotkne. Žena se po ní ožene zuby, ale mine. „Ta nám nic neřekne,“ zavrčí Nack a v jeho hlase je opět poznat upřímný hněv k vlkodlakům. „Nejlepší ji bude zabít. Jen tak můžeme -“
Ephemer udiveně pozvedne zrak od vlkodlačice ke svému bývalému učedníkovi. „Prosím? Já snad špatně slyším. Copak ty si už nic nepamatuješ z Kodexu všech mágů? Vždyť jsme se ho učili, vždyť jsme podle něj žili…“
„Už zase! Kodex! Od vás slova o Kodexu obzvlášť sednou,“ odsekne Nack.
„Nestačím zírat, co tě Maya naučila,“ podotkne Ephemer.
Nack vzdorovitě zvedne hlavu. „Nemusela mne učit nic. Všechno, co jsem do života potřeboval, jsem si pamatoval od vás. Ale řeknu vám, byla velice spokojená, když viděla, jak jste mne dokázal zkazit!“
Místo, abych poslouchala jejich ostré výměny názorů, posadím se na bobek vedle Wynewer, jemně hladící vlkodlačici po hlavě. Ta se mezitím uklidnila a dokázala změnit na beinskou i druhou, poraněnou paži. Jakmile se tak stalo, začala se z ní řinout krev. Pohotově si rozváži stuhu, která mi držela vlasy místo čelenky, a použiji ji jako provizorní zaškrcovadlo. V tu chvíli si gratuluji, že jsem dávala při první pomoci pozor, ha ha.
„Vykrvácí. Možná dříve, možná později, ale rozhodně vykrvácí,“ poznamenám tiše směrem k Wynewer. „Nedokážete použít nějaké kouzlo…“ začnu. Wynewer však odmítavě zavrtí hlavou. „Nedokážete, nebo nechcete?“ podivím se.
„Nemůžu,“ převeze mne čarodějnice. „Tohle není normální vlkodlak, tuhle beinku někdo na vlkodlaka změnil. Někdo…“ ušklíbne se. „Asi Tiwanaineira, nevím. Každé kouzlo, které bych se na ni pokusila uplatnit, by mne mohlo zabít – a je jedno, jestli by šlo o kouzlo útočné či ozdravné. Je to taková její pojistka. Přesně tak to fungovalo i s Liinými nemrtvými.“
Lia, zase slyším to jméno, aniž bych měla tušení, komu patří, ale mlčím. Vycítím, že tohle není ta nejvhodnější okamžik na vyzvídání. Místo toho beze slova sleduji stále více a více blednoucí tvář napůl beinské dívky a čekám, co se bude dít. Ephemerova hádka s Nackem začíná být čím dál zuřivější, protože jindy Nackův tichý hlas nyní zazní místností jako hlas zvonu:
„Není divu, že vaše manželka radši zmizela do anorského kláštera! Nedokázala žít s někým, jehož jméno je zalito krví všech jeho přátel… tedy těch, co přítelem nazývali jeho a velice, velice se v něm zklamali!“
„Bon? Byl to Bon?“ zatřese opatrně Wynewer umírající dívkou. Ta se roztřese, ale neodpoví. Kdo ví, zda je nás vůbec schopná vnímat… „Ví, že jsme tady? Ví Bon, že jsme tady? Dali jste mu vědět, že jste mne našli? Přijde?“ Dívka zavrtí hlavou a zakašle. Rty jí zbarví krev, v tenkém pramínku vytékající z úst. Už jí nemůžeme nijak pomoct, uvědomím si. „Je daleko?“ Dívka se opět rozkašle, rozšíří oči, jako by viděla něco hrozně děsivého, vyrazí zvláštní hrdelní zvuk – a zemře.
Jak Ephemer, tak Nack náhle ztichnou a odmlčí se, jako by projevovali s vlkodlačicí soucit. Zvlášť v případě Nacka se mi to zdá dosti nevkusné, tím spíše, co před chvílí předvedl, avšak, abych mu nekřivdila, možná je to tady u nich v Zemi takovým zvykem.
„Aspoň že víme, že jsme v bezpečí,“ poznamená tiše Wynewer, vstane, setře si z tváře dívčinu krev a rozhlédne se. „Kophe! Kophe, ty jeden uličníku, kde jsi?! No tak, pojď sem! Potřebuji od tebe něco vysvětlit!“ Zavrtí pro sebe hlavou a zlostně poznamená: „To by mne zajímalo, kde se ten zatracený trpaslík schovává… vždycky je přece tak dochvilný, a najednou…. to nechápu. Kde může být?!“
Nack lehce zrudne. „No… asi někde vyspává opici. Wynewer… musím vám něco říct…“

* * *

„Měli jsme toho draka chytit sami,“ poznamená tiše Nack, když se pak sejdeme o několik hodin později v noci ve Wyneweřině knihovně. Wynewer se nezlobila, když jí Nack přiznal, jakého jsme se dopustili podvodu s chytáním draka, jen se na nás tak nějak zadívala a beze slova odešla. To pro mne tedy bylo ještě horší, než kdyby na nás začala hystericky ječet. „Možná… ach jo, možná to s těmi malými úskoky a drobnou lží nebyl ten nejlepší nápad, což?“ Zavrtím hlavou. „Kdyby ten hloupý trpaslík nepustil dovnitř ty zatracené vlkodlaky… ale to ne, to on jim musel vyprávět svůj dojemný příběh o tom, jak ho Wynewer neustále komanduje a pak jim klidně dovolí, aby vnikli do jejího sídla… idiot. A já jsem tím idiotem vlastně taky.“
„Oba jsme to zkazili,“ souhlasím.
„Navíc… jsem Darině všechno řekl,“ doplní Nack tichým hlasem a zahledí se kamsi za mne. „Možná… možná jsem asi neudělal nejlépe, ale… když ji miluji… a ona mne… nebo snad ne..?“ mumlá zamyšleně.
Mlčím a snažím se vzpomenout na Darininy city. „Jo, miluje tě. Ale to pořád není důvod, aby opustila svůj domov a svého otce. To záleží jen a jen na ní. Dej jí čas, nenaléhej na ní… a uvidíš.“
„Chtěl jsem ji požádat o ruku,“ zašeptá a odvrátí se.
„To je hezké…“ zašeptám.
Nack se mi zpříma zahledí do očí. „A co bys dělala na jejím místě ty, Anno?“ Jeho pohled opětuji. Pak s malým zaváháním natáhnu ruku a odhrnu mu dlouhé tmavé vlasy, visící mu do obličeje. Nack mou ruku zachytí a jeho tvář je najednou hrozně blízko. „Kdybys mne pokládala za zrádce a vlastně potencionálního vraha milovaného otce, vzala by sis mne za muže? Co bys udělala, kdybys byla Darinou ty?“ zeptá se najednou tak nějak ostře.
„A měla bych tě chtít za muže?“ odvětím obratem.
„Jsem přece skvělý společník,“ míní Nack pohotově a lehce si olízne rty. „A miluji ji,“ doplní. Tuto jeho poznámku přeslechnu a vlepím mu pusu přímo na rty. Docela spontánně. Docela náhodou. Jen tak. Nack se zarazí a nejistě se na mne podívá. „Vážně ji miluji…“ zopakuje pevným hlasem. Musím se ušklíbnout. Kouzlo chvíle pominulo. „Mám vlastně jen jednu nevýhodu – neumím se ovládnout,“ pokračuje Nack klidně. „Pochybuju, že mi teď po tom všem řekne má drahá Darinka ano. Kdybych se aspoň dokázal krotit… pěkně jsem se předvedl s tou zpropadenou vlkodlačičí… ale mne posedl takový vztek… nedokázal jsem se kontrolovat. A pak mne navíc vytočil i ten… ten…“ Zarazí se, asi aby nepoužil nějaké slovo, kterého by pak mohl později litovat. „Ten Ephemer… a Darina to všechno viděla…“
Odtáhnu se a podložím si bradu rukou. „Nechci nějak šťourat, ale vlkodlaci ti asi v minulosti udělali něco… no, hodně špatného, že?“ zeptám se opatrně.
Nack trošku zaváhá. „Kdyby… kdyby nebylo vlkodlaků, nikdy bych se nemusel stát mágem. Ne, že bych nebyl mágem rád, ale radši bych byl se svou rodinou, vždyť už ani nevím, jaké to je, rodinu mít. Vlkodlaci je zabili. Jedné dost ošklivé noci. Mě zachránili mágové… a pak mne vychovali. Když jsem byl už dost starý, chopil se mého učení Ephemer. Mou nenávist k vlkodlakům se mu však vymýtit nepodařilo.“
Neodpovím. Není důvod. Vlastně ani nevím, co bych na něco takového mohla podotknout. I na Nackovi je vidět, že už k tomu nemá co říct, radši začne zuřivě listovat nějakými lejstry, válejícími se na stole. Pak se mu lehce zatřesou ruce, on vzhlédne a poznamená:
„Navíc… navíc se pořád trochu bojím… víš, Maya… ona to s vlkodlaky umí… vždycky uměla… a o mé nenávisti k nim také věděla… takže… co když je po naší stopě, ne po Wyneweřině, ale po naší vyslala ona? Co když ti vlkodlaci vůbec nebyli od Bona… ale od ní? Nepřekvapilo by mne to… ta hydra je schopna lecčeho… Wynewer říkala, že byli vytvořeni kouzlem. Co když to udělala Maya? Co když to byla ona, a nyní jen využívá toho, že z toho automaticky obviňujeme Tiwanaineiru…? A co když šli skutečně po nás, ne po Wynewer…?“
Zaváhám. Pořád mi toho příliš mnoho uniká, ale obávám se, že už nebudu mít příležitost tuhle hádanku vyřešit. Škoda. „A… co tedy budeš dělat teď?“ zajímám se po několika minutách frustrujícího ticha.
„Já… já nevím… podle toho, jak se zachová Darina. Uvidíme…“ poznamená Nack tichounce a nakonec ztichne docela.

* * *

„Pojeďte s námi,“ řeknu nečekaně Wynewer u následujícího oběda a zcela nechápu, jak je možné, že jsem se u těchto slov ani slabounce nezačervenala. Jak překvapená čarodějnice, tak Ephemer i Nack udiveně vzhlédnou od svých plně naložených talířů s kusy pečeného selátka, které Koph opékal už od rána a vůně masa ve všech okolo jdoucích vyvolávala děsnou chuť a sliny v ústech. Já, samozřejmě, místo masa dám přednost čerstvé zelenině. Přece jenom, tak trochu se ve mně ozývá má vegetariánská dušička. Každopádně, nyní se Ephemer zatváří velice odmítavě a Nack tak trochu zděšeně. Darina s námi dnes neobědvá. Hm, kdo ví, co se jí nyní všechno honí hlavou… možná bych za ní pak ještě měla zajít. „Ephemer mi ráno říkal, že odpoledne vyrazíme dál na naši cestu…“ pokynu ke svému zamračenému společníkovi. „Ačkoliv jste tady zatím v bezpečí, měla byste tento dům opustit. Je to sice hezké útočiště, ale když vás dokázali najít vlkodlaci, jistě se to podaří i Tiwanaineiře.“
„Anno, já si jen tak trochu nejsem jistý, že -“ začne Ephemer, ale Wynewer jej přeruší tím, že mu jemně položí ruku na rameno. Ephemer sebou trhne, jako by její ruka byla rozžhaveným kovem, ale poslušně zmlkne.
„Nebojte se, Ephemere, nepůjdu s vámi. Můžete se uklidnit. A ani ty, Nacku, se neboj, zůstávám tady s vámi,“ dodá a usměje se na napjatého Nacka. Jak, zůstávám tady s vámi? Nadsednu. Že by se od nás Nack a Darina trhli? Že by tady chtěli zůstat..? Už jsem si na ně celkem zvykla… a hlavně na Nacka, heh… Wynewer se mi zahledí přímo do očí. „Vy musíte jít sami. Jen tak můžete nalézt Klíč.“ Ephemer po mně střelí tázavým pohledem. Naznačím mu, že mu vše vysvětlím později. „Nemusíš mít o mně starost, Anno. Dokáži se o sebe postarat.“
Zachmuřím se. „To jsem přece říct nechtěla…“
Přikývne. „Vím, Anno. Abys ale věděla, viděla jsem už v téhle Zemi leccos. Vzestup a pád mágů, velkou skřetí vzpouru, temnou dobu vlády Thaara, spokojené období pod křídly Taxana, povstání trpaslíků proti údajnému útlaku aytarů, nesmyslné beinské války proti aytarům, války beinů proti schwebienům… jen tak něco mne z míry nevyvede a jen tak někdo mne neporazí. A jsem si jistá, že přečkám i tohle, ať už na mne osud chystá cokoliv.“
Nakrčím nos. „Ale -“
„Tady není žádné ale. Kromě toho, bude tu přece se mnou Nack a Darina,“ kývne na Nacka. Ten začne koktat něco v tom smyslu, že nám to chtěl říct už ráno, že se rozhodli zůstat, že se hodlají vzít, že jim tu Wynewer dovolila bydlet, že… že… no, moc jsem mu tedy nerozuměla, mluvil velmi zmateně. „Neber to ve zlém, Anno. Cením si tvé nabídky. Jenže já prostě musím zůstat tady. Je to mým osudem.“
„Osud,“ ušklíbnu se.
„Nevěříš v něj?“ Zavrtím hlavou. „To je pro vás, lidskou rasu, tolik nepochopitelné? Podívej se na to takhle – kdyby neexistoval žádný osud, těžko bych mohla nahlížet do budoucnosti, ne?“ snaží se mne přesvědčit jistě logickými argumenty, já však svraštím obočí a mlčím. „A já tu prostě musím zůstat. Na někoho tu čekám.“
Ephemer se na ni nedůvěřivě zahledí. „Tady? Na koho?“
„Na vládce Evale přece,“ odvětí klidně Wynewer.
Nack si s Ephemerem vymění zmatený pohled. „Ale… vládci Evale už v naší Zemi nežijí… všichni byli zabiti, nikdo z královské krve sem do zničeného panství nepřijde, aby se domáhal své vlády nad pískem a kamením…“ namítne Nack.
Wynewer lehce zavrtí hlavou. „Vládce Jareth III. byl sice zabit Thaarovými vrahy, avšak nezapomínejte na to, že měl pět synů a tři dcerky. Všechny děti se jim zlikvidovat nepodařilo. Unikli vlastně tři – malý Jareth IV., Jinn a Bode. Až se jeden z potomků těchto dětí vrátí, všichni obyvatelé Země se za něj postaví, on zase získá ztracený trůn a já mu vrátím zem, která mu po právu náleží, v přesně takovém stavu, v jakém si ji zaslouží… jen musím vytrvat a vyčkat.“
„Vyčkat,“ procedím skrz pevně zatnuté zuby. „Vy neustále jen na něco čekáte. A patrně tu chcete vyčkat i na chvíli, kdy si pro vás přijde Tiwanaineira.“
„O tom jsme už mluvily,“ přeruší mne Wynewer příkře. „Odejdete vy dva, Anno. Kromě toho, Selbo se už nemůže dočkat, až společně vyrazíte na cestu. V mém košíku s ovocem se mu už nelíbí,“ dodá s úsměvem a najednou všichni víme, že je naše debata u konce, aniž by to kdokoliv řekl nahlas.

* * *

„Wynewer nás varovala,“ poznamená tiše Nack a pevně obejme kolem pasu Darinu. Načapala jsem je takto v jídelně, jak se láskyplně navzájem krmí nějakým ovocem. Ještě jsem se s nimi chtěla rozloučit, než vyrazíme s Ephemerem na cestu. „A upozornila nás také, že pokud tu zůstaneme, bude nás čekat nejeden boj…“
„Boj..?“ zaváhám.
Darina zamilovaně pohlédne na Nacka: „Jenže nás dva nic nerozdělí. Ani smrt. Tak nám to Wynewer řekla. Je to tak, lásko?“ Nack se usměje, ale neodpoví. „Nechci se vrátit do Wellaru,“ pokračuje proto zrůžovělá princezna. „I když se o mě tatínek určitě bojí. Já chci žít. A chci žít s Nackem. Ne všechno je totiž vždy tak, jak se na první pohled zdá…“ dodá a zahledí se Nackovi do očí. „Nechci se tam vracet. A tady, tady nás ta odporná čarodějnice Maya nenajde – ani hledat nebude. Přece jenom, má z Wynewer strach. Asi jako z jediného mága vedle Tiwanaineiry…“
„Ale v bezpečí tady tedy nebudete,“ namítnu.
Nack pokrčí rameny. „Jenže to nebudeme nikde.“
„Tenhle váš odporně lhostejný přístup k hrozícímu nebezpečí se mi tedy ani za mák nelíbí…“ zamumlám znechuceně. „Ale jak si přejete, je to vaše rozhodnutí. Budu vám držet palce, aby vše vyšlo tak, jak by vyjít mělo…“
„Držet… palce?“ podiví se Darina.
Dotknu se svého čela. „Eh… to se tak u nás říká… znamená to něco jako… že se za vás budu modlit..?“ zkusím to. Tomu už oba dva porozumí, usmějí se a obejmou mne. S Nackem se k sobě asi tiskneme o něco déle, než je slušné, a dokonce mu potají vlepím na tvář kradmý polibek. „Hodně štěstí. Bude se mi po vás stýskat,“ poznamenám pak, když se ještě jednou otočím ve dveřích. „Moc.“

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->