Kapitola třetí

„Už nemůžu!“ zahlaholím a setřu pot z čela. „Zastavme se! Prosím, Ephemere! Je hrozné vedro, mám hlad a chci se napít… a támhle ta říčka vypadá naprosto ideálně. No tak, jen na pár minut…“ žadoním.
„Prý říčka!“ usměje se Ephemer. „Ale no tak! To by ti Matynieští obyvatelé dali, kdyby slyšeli, jak jejich slavné Bílé řece říkáš říčka!“ Zakřením se na něj, trhnu opratěmi a nasměruji svého koníčka k té říčce… pardon, k velké a slavné Bílé řece. Když z něj seskočím, kůň slastně zafrká a zaboří čumák do vody, kterou začne hltavě polykat.
„Vidíte? I on má žízeň,“ dodám vyčítavě, svléknu si boty a ponořím nohy až po kotníky do vody. Je studená, zatraceně studená, ale v danou chvíli mi to přijde velice osvěžující. Opláchnu si dokonce i obličej a promnu si vydatně oči. Pocit, že se na tom sluníčku upeču, je konečně pryč. „Takže jsme nyní v té Matynii? Měl jste pravdu, líbí se mi tady víc než na tom Temném území.“
Temné území bylo skutečně „temnější“ než okolní krajina. Matynie byla její přesný opak. Husté, ne však děsivé lesy, příjemně košaté, ne děsivě rozvětvené, všude zpívají ptáci, létají motýlci, žádné hrůzostrašné vrčící stíny, všude spousta světla, spousta vůní… připadá mi, jako bych byla v docela jiném světě. A třeba i jsem, ha ha.
„Matynie patří k jedné z nejhezčích míst na Zemi,“ souhlasí Ephemer, sleze z koně a skloní se u řeky, aby se z ní asi mohl napít. „Dříve bylo součástí Prare, všechno se to jmenovalo Nampass, a nikdo, ani Thaar, si na tuhle mocnost nedovolil. Vlastně ano, jen jednou… to se ještě Lia, Thaarova dcera, snažila udělat na tatíčka dojem. Jenže její útok na Nampass nevyšel – a ještě z nich schwebienové před celou Zemí udělali hlupáky. Zmátli skřety a Nemrtvé, velkou Liinou páku, klamným ústupem, ti je bezhlavě pronásledovali až do jeskyně Tiwa a tam navždy zmizeli. Skřeti se prý utopili a Nemrtví zmizeli kdesi v hlubinách podzemních chodeb. Od té doby si všichni vždycky moc dobře rozmysleli útoky na Nampass. Pak si schwebienové z radosti postavili město Pandella a o tom kolují pověsti, že do něj nemůže vstoupit nikdo se zlými úmysly. Ten, kdo je prý veden špatností, údajně ve vstupní bráně zkamení.“
„Je to pravda?“ ohlédnu se na něj.
„To nevím. Nikdy jsem v Pandelle nebyl,“ odvětí pohotově.
Tato myšlenka mne však až nečekaně zaujme. „Nebyl? Nebo jste spíše nechtěl? No tak, řekněte mi pravdu. Bál by jste se?“ vyzvídám.
Zamyslí se. „Asi ano.“ Zpozorním. Všimne si toho a dodá: „Ne však proto, že bych chtěl konat něco špatného, jen se bojím… nevím, bál bych se, že myslím nebo že jsem udělal něco, co oni považují za zlé. Kdo ví, kde oni mají tu onu pomyslnou hranici.“
„Zajímavý,“ zamumlám. „Zajímavý.“

* * *

U Bílé řeky jsme se nakonec zdrželi déle, než bylo původně v plánu. Než se koně pořádně napojili a já si dostatečně odpočinula, byl už pomalu čas na oběd. Bylo mi hloupé Ephemerovi znovu připomínat, že bych něco málo pojedla, tím spíše, že on u sebe rozhodně žádný zázračný chléb, z něhož se oba nasytíme, nemá.
„Měli bychom pokračovat v cestě,“ prohlásil nakonec Ephemer a podíval se směrem ke slunci. „Bude asi kolem páté. Neměli bychom se pořád tak zdržovat. Jestli Bonovi démoni umí aspoň trochu sledovat naše stopy, budeme je mít v zádech do večera.“
„Počkejte, říkal jste, že je kolem páté?“ podivím se. Hm, ani jsem nemohla čekat, že by tady mohlo být stejné počítání času jako u nás. „Aha. Máte pravdu. Omlouvám se.“ Ephemer vytáhnul z brašny mapu a prohlížel si ji. Nakoukla jsem mu přes rameno. „Kde je vlastně ta… Maya?“
„V Renterii,“ odpoví Ephemer.
„To je tady. Tak proč to nevezmeme přes tady tuhle zemi, tu žlutou?“ nechápu. „Hrozně bychom si zkrátili cestu. Jak se to jmenuje… Evale.“
Ephemer se ušklíbne. „Jistě, šlo by to, jenže Evale už není žádnou zemí, kudy bychom mohli jen tak putovat. Radši se tomu místo vyhneme, ano?“
„To je ale děsná zacházka!“ protestuji. „Nebylo by to snad efektivnější?“
„Nebylo,“ zamračí se Ephemer. „Věř mi. Prostě půjdeme tudy a už o tom nebudeme diskutovat, ano? Je to pořádný kus cesty. Neměli bychom dělat ty přestávky tak často. Vím, že toho už máš asi dost, ale čím dříve se k ní dostaneme, tím spíše je tu možnost, že se budeš moct vrátit zpátky… no však víš, tam,“ pohodí s despektem hlavou a já se mohu jen domýšlet, co si asi o našem světě myslí.
Přikývnu. „Jak chcete.“

* * *

„Házej!“ houkne na mne Ephemer. Zašklebím se. Jemu se to řekne, on čeká dole, zatímco já jsem musela vylézt na tenhle podivný strom. To já se tu křečovitě držím kmenu a to já jsem ten blázen, který se snaží urvat to zvláštní ovoce, které mi, nevím proč, připomíná jablko křížené s hruškou, a o němž mi Ephemer tvrdil, že má skvělou, nahořklou chuť. Na hořké ovoce si sice nijak nepotrpím, ale mám hlad jako vlk, takže bych snědla vážně cokoliv. I grep.
„Hm,“ zahučím a snažím se vytáhnout dýku, kterou bych onen plod mohla odseknout od větve. „Jasně…“
„Buď opatrná,“ připomíná mi už po několikáté. „Mám tam radši vylézt sám?“ Nakrčím nos. To určitě! Jako bych nezvládla otrhat pár hruškojablek! Konečně se mi podaří vytáhnout nůž zpod opasku a pokouším se natáhnout až k tomu ovoci. „Vážně nechceš nějak..?“
„Prosím vás, dejte s těmi řečmi už pokoj!“ zasyčím na něj a on poslušně zmlkne. Ani jsem to snad neočekávala. Máchnu dýkou. Ještě kousek. Lehce se posunu po větvi, která zlověstně zapraská. Tuším, že Ephemer má na jazyku nějakou další hloupou připomínku. „Nic neříkejte!“ Jen pár centimetrů… opět se přitáhnu blíž. Znovu to zakřupe.
„Ta větev je asi suchá,“ poznamená Ephemer.
Vrhnu na něj zlostný pohled. „Já jsem si všimla!“
„Radši slez,“ poradí mi. „Možná -“
Dříve však, než stihne dokončit myšlenku, větev povolí a já se ocitnu na zemi. „Au!“ zaúpím. Přistála jsem v nějakém trní. Pekelně to bolí. Pokusím se vstát, ale opřít se rukou o zem není nejlepší nápad – zabodnu si do dlaně nějaký trn. „Au!“ opakuji. Ephemer se zazubí. „Vážně vtipné,“ zamračím se. „Jste pěkně škodolibý, víte to?“
„Ani ne,“ odpoví upřímně a natáhne se ke mně: „Ukaž, pomůžu ti.“ Pak se však zahledí kamsi za mě a ucouvne. Skoro se mi ani nechce ohlížet. Zase nějaké problémy. Pevně stisknu v ruce dýku. Ještě že jsem ji během svého pádu neupustila. Vrhnu tázavý pohled na Ephemera. „Ne,“ zavrtí nepatrně hlavou. „Ne.“
Zhluboka se nadechnu a otočím se. Jistě. Problémy.
Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale Ephemer mi později vysvětlil, že šlo o tvory, kterým se obvykle říká santorie. Vzhledem k tomu, že onen název pochází z aytarského slova „santor“, což znamená krev, neměla jsem – a ani jsem nemohla – k nim od počátku nějak kladný vztah. Tím spíše, že ten, který se nade mnou tyčil, měl zlověstně roztažená černá blanitá křídla a nezdravě působící červené oči.
„To je náš posvátný strom,“ poznamenal tvor s úšklebkem.
„Vážně? No… omlouvám se.“ S tím se zvednu, otřepu si hlínu z kalhot a vrhnu krátký, dotčený pohled na Ephemera: „Mohl jste mi to říct.“
„Nevěděl jsem to,“ odsekne ten.
„Mohl jste to tušit,“ oponuji mu.
„Nemohl,“ zamračí se Ephemer. „Podívej, nechtěli jsme nijak ten strom znehodnotit, ale -“ Tvor mu ani nedá možnost větu dokončit a zasyčí na nás, že jej musíme následovat za nějakým jeho „mistrem“, který plní, jak jsem pochopila, funkci Pána lesa. Ephemer jej ochotně následuje. Když se k němu nenápadně přikradu (částečně proto, že hodlám vyzvídat, částečně však také proto, že se za námi objevili další dva santorie, kteří mne zkrátka děsili) a zajímám se, proč se nepokusíme utéct. „Tady nás Bon hledat nebude,“ zašeptá Ephemer. „Sem se neodváží. Nikdo se jen tak nerozhodne napadnout Matynii.“
Jistě, sem nás možná nebudou pronásledovat, ale rozhodně by se k nám neměli chovat jako k těm nejpodřadnějším bytostem v celé Zemi! Když nám naznačí, abychom před tím vládcem poklekli, Ephemer tak sice poslušně učiní, ale já se na něj jen krátce zadívám a ani se nepohnu.
„Anno,“ zavrčí na mne Ephemer. „Co to zase sakra děláš?“
„Co je? Nezapomínejte – jsem ta nejdůležitější osoba celé Země,“ připomenu mu s jistou dávkou hrdosti v hlase. „A jak jste říkal, všichni ví, že tu jsem – a kdo jsem. Měli by podle toho s námi také zacházet, ne?“
„Ne,“ ozve se ten vládce. Narozdíl od těch vojáků, jeho křídla byla volně složená na zádech a oči mu doslova svítily. Nelíbil se mi tedy okamžitě. Celé tohle místo se mi zatraceně nelíbilo. „Jste přesně tak drzá, jak jsme očekávali. Nevím proč, ale tím si jsou lidé z vašeho světa podobní. Všichni jste… až zbytečně hrdí a protivní.“
To se mne dotkne. „Protivní?!“
Ephemer se zazubí: „A ne snad?“
Naštvaně na něj pohlédnu, ale to už si slovo beze znovu ten vládce. A z jeho slov mne zamrazí. „Nemáte tu co dělat. Nechceme vás tady. Měli by jste okamžitě odejít.“
„A proč?“ vypálím.
„Když jste tady, přijdou sem i Tiwanaineiřiny armády. Nepotřebujeme přijít o naše města – města, která jsme zde budovali stovky let,“ odsekne vládce, ale na trůn, který se před námi tyčí, a který navíc vypadá, jako by byl vzrostlý z jednolité masy kořenů, se neposadí. Konečně seberu dostatek odvahy se rozhlédnout. Kolem nás se pomalu schází další a další santorie. Většinou to jsou muži, ale v davu zahlédnu i pár žen a dokonce i dětí. Někteří si nás velice zvědavě prohlíží, jiní s úctou hledí na vládce. Ten před námi vztekle přechází sem a tam, až mne to skutečně začíná znervózňovat. „Kromě toho, zničili jste náš posvátný -“
„Už jsem se přece omluvila. Ostatně, byla to jen nehoda, ne?“ procedím skrz pevně zaťaté zuby.
„Nehoda!“ Razantně zavrtí hlavou a jeho křídla se náhle zcela nečekaně roztáhnou. Poplašeně zamrkám. Fuj, to jsem se lekla! Tohle by vážně neměl dělat, aniž by předem všechny ve svém okolí neupozornil! Měl by na ta svá křídla nosit zbrojní pas, heh. „Ne, je mi líto. Měli by jste okamžitě opustit naši zem.“
Ephemer se rozčileně napřímí a postaví se vedle mě. Patrně mu už také řeči toho nepříjemného tvora začínaly lézt na nervy. „Ale jen tady jsme v bezpečí!“
Vládce však nemá pro odpověď daleko. „Ale na jak dlouho?“
„To je absurdní,“ podotknu. To, že jsem použila slovo, které neznají, mi dojde až z jejich mírně zmatených pohledů. Sakra, měla bych se opravit. „Chci říct, že… je to doopravdy hloupost. Jen na pár dní…“
„Dní!“ opakuje téměř pobaveně vládce. „Dokonce i dní!“
„Možná by nebylo špatné si je tu nechat, pane,“ ozve se mladší santorie po vládcově boku. Na rozdíl od všech ostatních, jeho oči jsou temné a jakoby zastřené. Jako jediný z těch všech zjevů vypadá poměrně sympaticky. „Víte, koho mají v patách? Bona le Douteho,“ doplní významně.
Vládce se na něj otočí a po výrazně bledé tváři mu přeběhne slabý úsměv. Mezi rty se mu zalesknou ostré zoubky. Maličké, ale vypadají ostré jako břitvy. „Bona? Je to pravda?“ dožaduje se. Vyměníme si s Ephemerem velice nejisté pohledy a váhavě přikývneme. „V tom případě bychom vás tu mohli tak třeba den, dva nechat… a přitom, že,“ ohlédne se na ostatní santorie, „budeme doufat, až ten zbabělec sebere dostatek odvahy a dostatek mužů a vydá se sem!“
Zarazím se. „Počkejte, vy s ním chcete bojovat?“
„Jistě,“ přikývne vládce. „A on chce určitě totéž. Ale o tomhle si promluvíme až po…“ zaváhá, patrně hledá správná slova. „Po večeři. Cathane,“ kývne na toho příjemného tmavookého mladíka. Ten se lehce pokloní a pokyne nám, abychom ho následovali.
Santorie jsou velice zvláštní živočišný druh. Co jsem pochopila z Ephemerovy krátké přednášky, jde o tvory, kteří jsou přesnými opaky vzdušných schwebienů – a přece si jsou tak podobní. Skrývají se v temných jeskyní, které jsou propojeny důmyslným systémem podzemních chodeb a ven ze svých lesů vylézají jen, když mají hlad. A pokud jsem to správně pochopila, jejich jedinou stravou je krev – nejlépe ještě horká.
Cathan nás odvedl do jedné jeskyně, která vypadala přesně jako sluj pro nějakého draka, prostorná, prázdná, jako nějaké bizarní náměstí, se spoustou otvorů do skalních masivů, v nichž byly prý „domy“ ostatních santorií.
„Myslím, že byste mohli být u nás,“ prohlásil Cathan a zářivě se na mne usmál. I jeho ústa byla plná ostrých zubů. Hm, docela si dokáži představit, jak těmi tesáky roztrhne šíji nějaké mladé srnce! Brr. „Urania jistě nebude proti. To je moje žena. Ne, jsem si jistý, že jí vaše společnost udělá radost. V poslední době potřebuje rozptýlení.“
Ephemer sice začal cosi o tom, že nechceme obtěžovat, ale já jsem byla tímto nápadem nadšená, tím spíše, když se ukázalo, že Cathanova mladá manželka není santorie, ale půvabná schwebienka. Byla vlastně docela prvním schwebienem, kterého jsem na svém dosud krátkém pobytu v Zemi viděla. Bíle oděná mezi ostatními temnými santoriemi doslova zářila, tak jako její třpytivá křídla.
„Nikdy mě neposloucháš,“ stěžoval si dotčeně Ephemer, když jsem spokojeně zamířila do jeskyně, sloužící jako domov Cathana a Uranie. Pokrčím rameny. Poslouchám ho, ale to, co by chtěl, prostě nedělám. Nemusím.
Urania nám připravila něco málo jídlu, zatímco před Cathana postavila sklenici s čímsi neidentifikovatelným uvnitř. Ihned jsem se dovtípila, co to asi náš hostitel bude večeřet. Cathan nahlédl do své číše, ochutnal a zamračeně se na svou choť zahleděl. „Nikdy mi nejsi schopná připravit teplé jídlo,“ vytkne jí. S horním rtem od krve vypadal najednou docela jinak, mnohem… strašidelněji.
„Jestli chceš čerstvou, jdi si ji ulovit,“ odsekla mu.
„Jsi mi docela na nic! Nechápu, proč jsem si tě vůbec bral!“ štěkne po ní Cathan a odejde. Ještě že jeskyně nemá dveře (místo nich kryje otvor do skály kožešina čehosi chlupatého, černého a moc podivného), jinak by s nimi jistě jaksepatří třísknul. Nechápavě za ním hledím. No tedy… Pak můj pohled padne na Ephemera. Také sledoval, jak Cathan vypálil z „místnosti“, ale ne, že by byl jeho velice afektovanou reakcí zaskočen – v jeho obličeji jsem jasně četla hluboké zamyšlení. Něco ho určitě napadlo. Vážně by mne zajímalo, co to může být…
Urania si odhrnula plavé vlasy z tváře a lehce se začervenala. „Měla bych vás za něj poprosit o odpuštění. Poslední dobou si nějak nerozumíme. Ehm… doufám, že vám to bude chutnat…“ kývla hlavou k té podivné zelenině, kterou nám naservírovala na hliněném talíři. „Je to z našeho stromu. Nečekala jsem návštěvu, jinak bych možná přichystala něco jiného. Ale čekali jsme vás – ostatně, o tom, že sem možná přijdete, jsme věděli už dávno.“
Ušklíbnu se. „Tady všichni ví všechno.“
Ephemer trhnul hlavou, ale radši to nechal bez komentáře. Než jsme se najedli, přišel za námi další muž. Ani tenhle neměl typicky červené oči. Ovšem na rozdíl od Cathana, ty jeho byly zelené. Zvědavě vešel do místnosti a hned nám podával ruce. Přišlo mi to velice milé – tedy rozhodně milejší než to, co nám předvedl Cathan.
„Mé jméno je Desmodus, těší mne, že vás poznávám,“ představil se velice formálně. Neušlo mi, jak po něm Urania střelila pohledem a okamžitě sklopila zrak k podlaze. „Vy jste Ephemer, vy jste Anna. Už o tom ví celý les. Pána lesa jste docela naštvali, ale jsem si jistý, že zítra se bude tvářit, jako by se nic nestalo. Je velice prchlivý. Dokáže se během krátké chvíle rozčílit a v příštím okamžiku je docela jiný. O vás už také stihl změnit názor. Hlavně v tom hraje velkou roli to, že jde zrovna o Bona.“
„Jak to vlastně Cathan mohl vědět?“ zajímám se. Jak Desmodus, tak Urania se zarazí. Pak Desmodus začne koktat cosi o tom, že mu to asi musely říct hlídky na okraji lesa, ale určitě ani on si nemohl myslet, že to zní věrohodně. Jediný, kdo se z nás tří netvářil překvapeně, byl Ephemer.
Tázavě jsem se na něj zamračila. Pohled neopětoval. Dobrá, ať si nechá svá tajemství.

* * *

„Je to tady pěkně depresivní,“ poznamenám směrem k Ephemerovi, když se večer chystáme spát. Urania nám přichystala velmi provizorní lůžka v jedné z „místností“. Ležení na zemi bylo tvrdé, takže jsem ještě vzpomínala na tu slámu v hostinci. A na té že se mi prý spalo špatně!
„Depresivní?“ podiví se Ephemer a svlékne si kabátec. Jestli jsem čekala, že něco uvidím, měla jsem smůlu – pod ní měl totiž kroužkovou košili, kterou si už nesundal. Hm, to se mu bude spát pěkně špatně. Ušklíbnu se. Třeba mi to dělá naschvál. Ale že bych mu něco ukázala já..?
Povzdechnu si. „Všechno tady… ty jeskyně, ti lidé… je to tu divné. Za jak dlouho sem Bon může dorazit?“ Ephemer odvětí, že zítra by tu mohli být. Trochu mne to zaskočí. „To je dříve, než jsem čekala.“
„Nemáme zase tak veliký náskok. Jen si doplní stavy a budeme je mít před hranicemi lesa. Trochu jsme jim udělali mezi démony paseku, s tak malým oddílem by se na tohle místo neodvážil,“ vysvětlí mi. „Jen mě překvapilo, že si s námi ještě Pán lesa nepromluvil. Chtěl bych mu položit tolik otázek… vrtá mi v hlavě tolik…“ Nechá větu nedokončenou a ponoří se do přemýšlení.
„Můžu zhasnout?“ zajímám se. Když přisvědčí, vstanu a natáhnu se ke stolku, na kterém je zapálená svíce, spoře osvětlující maličkou místnůstku. Vím, že se mi při tom zatraceně vytáhla má velice (velice!) průsvitná kytlice a že Ephemer, kdyby chtěl, mohl vidět leccos, ale nezdá se mi, že by ho v danou chvíli zajímaly zrovna moje křivky. „Tak já zhasnu,“ zahučím zklamaně a sfouknu plamínek.

* * *

„Jak dlouho?“
Prudce se posadím a promnu si oči. Ephemerův hlas slyším z vedlejšího „pokoje“. Pokud se nemýlím, povídá si s Uranií. Hm, to by mne vážně zajímalo, co probírají! Pokusím se na sebe co nejrychleji hodit zbytek svého oděvu (ačkoliv ten korzet mi dává zabrat) a při zavazování botek (to je také velice náročná prácička) je bedlivě poslouchám.
„Od doby, co se vrátil,“ odvětí Urania.
„Jste si tím jistá?“
„Naprosto. Tohle není on. Tohle… ne, on byl docela jiný. Vždyť to není tak dávno, co jsem se za něj vdala. Miluji ho. Co si o tom myslíte? Víte, říkala jsem si, když se o vás povídá, že jste Patron…“
„Kdo to povídá?“
„A nejste snad Patron? Jste tedy mág?“
„Já… ano, vlastně ano.“
„A… můžete mi pomoct?“
„Dobré ráno!“ zahlaholím vesele a vkročím do místnosti. Ephemer a Urania se na mne dlouze zahledí. Nevypadají příliš nadšeně, že se jim hodlám plést do diskuze. Urania namítne, že spíše než ráno je čas oběda. „Vážně? Když to tedy říkáte… a… o čem jde řeč?“ Ani jeden z nich mi neodpoví. To se mi nelíbí. „A… kde je Cathan?“
Urania se zamračí. „Nevím. A je mi to jedno.“
Překvapeně nadzvednu obočí a pohlédnu na Ephemera, ale ten mi naznačí, že mi to všechno řekne později. „Nu tedy… dobře,“ zamumlám tedy. „Půjdu se… podívat po okolí,“ rozhodnu se a vyrazím na ono zvláštní podzemní „náměstí“. Něco se tu oproti včerejšku změnilo. Dnes je tu živo. Všichni někam pospíchají, někteří dokonce popolétávají, něco někam nosí a všichni jsou nějak roztržití – a s obavami pohlížejí na otvor v jeskyni, kterým je jasně vidět nádherně modravé nebe, na němž září zlatý kotouč slunce. Konečně známá tvář! „Hej, Desmode, co se to tu děje?“ houknu na zástupce Pána lesa.
Desmodus se zastaví, otře si dlaně do kabátce a pak mi vřele stiskne ruku. Neujde mi, že jsou na jeho oblečení skvrny od krve. Asi právě něco pojedl, ha ha. Když se pak usměje a mávne rukou kamsi za sebe, všimnu si, že i na rtech mu ještě utkvěly krůpěje krve. „Odcházíme. Tedy… někteří z nás. Musíme co nejrychleji odsud dostat ženy a děti. Zatím to vypadá, že se přesuneme do Lae One, ale ještě nemáme výslovný souhlas paní Leowyll. Bohužel, musíme to udělat okamžitě… a to i přesto, že je den… kdo ví, kolik z nás cestu do Lae One přežije…“ Z těch všech cizích slov a neznámých jmen mi jde hlava kolem.
„Dobře, ale… co se děje?“ snažím se ještě jednou.
Desmodus se zazubí. „Omlouvám se. Takže… řeknu to jinak. Podle posledních zpráv našich špehů by tu měl být Bon mezi pátou a šestou hodinou. To je příliš brzy. Navíc se v noci někam ztratil Cathan a nikdo nemá ponětí, kde je mu konec. A Pán lesa zatím chystá v jiné části lesa vojenskou jednotku. Pokud se nechcete zaplést do té bitky, měli by jste s Ephemerem co nejrychleji odjet. Odrazíme je, to se nebojím, ale kdyby vás tu našli…“
„Zkusím to navrhnout Ephemerovi,“ odvětím. Avšak i nyní, ačkoliv jsem se ho ještě nezeptala, jsem si jistá, co mi odpoví. Nebude chtít odjet. A i kdyby chtěl – já nechci.

* * *

„Nestojím o to, abys bojovala,“ řekne mi Ephemer. Tedy, čekala jsem leccos, ale tohle ne. Nechápavě na něj hledím a mračím se. „Vážně. Nechci to. Ještě se ti něco stane a to si nehodlám vzít na odpovědnost. Ty nevíš, co od démonů můžeš očekávat. Já jsem se s nimi už několikrát setkal, zatímco ty bys mohla přijít k pěkným šrámům. Měla by ses jít schovat s ostatními. Já si tě v Lae One vyzvednu.“
„Na to zapomeňte!“ vyhrknu dotčeně.
„Nechci o tom s tebou diskutovat, Anno. Prostě nechci, aby se ti něco stalo,“ odsekne. Odvrátím se od něj a založím ruce na prsou. „Děje se tu něco… no, něco tu zkrátka není v pořádku. A nemalou vinu na tom nese právě Cathan. Tenhle mladík je… dost o něm, ano? Nezlob se na mě, ale vážně nestojím o to, abych vysvětloval Vládci, proč jsi byla zabita v nějakém bezvýznamném lese Matynie!“
Mám zlost. Hroznou zlost. „Proč bych měla být zabitá, sakra?! Umím se ohánět dýkou. A když mi darujete meč, jsem si jista, že to zvládnu i s ním,“ ujišťuji ho, ačkoliv i tak vím, že ho tenhle argument nepřesvědčí. „Prosím, Ephemere. Prosím!“ Zarytě mlčí. Poslední kapka. „Dobrá, jak chcete. Chtěla jsem se do toho zapojit s vaším souhlasem… ale vidím, že to budu muset udělat jinak.“
„Jinak?“ žasne.
„Jinak,“ souhlasím, otočím se na patě a zamířím docela jiným směrem, než jsem měla původně v plánu. Co kdyby mne chtěl následovat! Kupodivu za mnou nejde, a když se pokradmu ohlédnu, dokonce zjistím, že se za mnou ani nedívá, nýbrž zamyšleně kouká do země. Tak fajn.

* * *

„Je to dost ostré?“ zajímám se a zkusím přetočit meč v ruce. Vydá to velice pěkný zvuk. Cathan se na mne usměje. Jakmile jsem ho požádala, zda mohu být v době boje s ním, byl tím vysloveně nadšen. Takovou reakci jsem rozhodně nečekala, ale nemohu říct, že bych se zlobila. Cathan mne vyzbrojil velice pěkným mečem a těžkým štítem a ještě několikrát během řeči zdůrazňoval, že se musím snažit useknout démonům hlavy, protože jinak se jejich dotírání nezbavím. A bylo mu docela jedno, že jsem mu na to vždy odvětila, že o tom už vím, že jsem s nimi už měla tu čest.
„Neboj se,“ ujistil mne. „Dost ostré.“
„Nebojím se,“ zavrtím hlavou. „Jen chci mít jistotu…“ Kousnu se do rtu. Přece jenom, Ephemer se na mne bude zlobit. Určitě. Zachytím Cathanův pohled. Ušklíbnu se a snažím se odvést řeč. „Ráno jsem viděla Uranii. Vypadala celkem…“ Okamžik hledám vhodné slovo. „…naštvaně.“
Cathanovi jako na povel zmizel úsměv z tváře. „No a?“
„Probírala tam něco s Ephemerem…“ pokračuji.
„S Ephemerem?“ zamračil se. „Nevím, co proti mně všichni mají! Ephemer, Urania, Desmodus, Vládce, celý tohle zatracený, předem ztracený místo..!“ zasyčí zlostně, pak se odmlčí. Když promluví znovu, zní jeho hlas už mnohem příjemněji. „Uvidíme, co se ještě stane. Drž se u mě.“
Jasně, držet se u něj. To byl také způsob, jak se vyhnout Ephemerovi. Cathan měl sice svou jednotku santorií, které rozestavěl na okraji lesa, ale všichni ostatní se jim nějak stranili. Brzy jsem pochopila, že to bude tím, jak se tihle jedinci chovali. Nebyli jako jiní, spíše plnili funkci nějakých vojáků, jejichž úkolem bylo odrazit první vlnu útoku démonů. Jakmile mi tohle došlo, okamžitě jsem začala litovat, že jsem se přidala právě k nim.
„Vida, Bon,“ zazubil se Cathan, jakmile se zahleděl do čehosi, co mi hodně vzdáleně připomínalo dalekohled – v jakési trubičce se blyštělo cosi jako sklíčko, možná kousek diamantu. „Asi… padesát. Ne… šedesát… nebo osmdesát. Nějak to nedokáži odhadnout. Pokud je to všechno, čím nás hodlá ten bastard obdařit, pošleme je ke všem bohům jen my a vůbec se nedostanou do hloubi lesa.“ S tím koukne po mně. „To bude v pořádku.“
Zhluboka se nadechnu a hlasitě vypustím vzduch nosem. Určitě. V pořádku. Jasně. Proč bych se měla bát? A stejně, to pověstné „ticho před bouří“ se mi zarývá pod kůži a je velmi, velmi děsivé. Když zavřu oči, zaposlouchám se do toho zvuku, který démoni vydávají. Stále se blíží. Je to hrozně nepříjemné. Už jsou na dosah…
„Nesnáším démony,“ podotkne Cathan. „Nedají se zastřelit. Musíme počkat, až dorazí k nám, a pak se s nimi teprve pustit do křížku.“ Zadívám se na něj a on na mne. Naše pohledy se střetnou. Má vážně hezké oči. Tajemné. Chápu, co se na něm asi Uranii líbilo. Zcela nečekaně se však Cathan zazubí. „Nechci na ně čekat.“
„Cathane!“ vyjeknu, protože ten bláznivý santorie se vrhne vstříc blížící se hordě temných šedých stínů se cvakajícími zubatými hlavičkami. Co to sakra dělá?! Nevím proč, ale jakmile vidím, jak tasí meč a začne sekat hlavy démonům, protáčející se mezi nimi jako nějaký podivný tanečník, dodám si odvahy a vrhnu se za ním.
Boj s démony je něco… nepopsatelného. Kdybych se snažila něco málo nastínit, vyznělo by to uboze. Napravo, vlevo, přede mnou i za mnou byli démoni. Zuřivě jsem kolem sebe máchala mečem, ale jak mi všichni připomínali, pokud neodseknu hlavu, jsou démoni stále v boji aktivní. I když jsem usekla jednomu stínu ruku, za chvíli se po mně sápal tou druhou. Díky Bohu, že nemají nohy! Brzy jsem si však vypracovala jistý grif – pokud je člověk dostatečně rychlý (a když se vypnu na špičky), dokáže sejmout dva démony najednou. Pak blesková otočka, přetočit meč, úder vést zprava doleva a skóruji – zabiji další dva démony.
„Jsi doopravdy děsně šikovná,“ poznamená Cathan udýchaně, když se srazíme zády u jednoho ze stromů. Zalapám po dechu a setřu pot z čela. „Vážně. Máš talent. Dolů!“ pobídne mne. Skloním se. Nad mou hlavou prosviští ostré démonovy drápy. Kdyby mne Cathan nevaroval, asi by mi prosekl hrdlo. Vzápětí je zabit Cathanovou hbitou čepelí. „Dobrý?“
„Jo,“ vydechnu. „Nebylo jich osmdesát, co?“
„Nebylo,“ souhlasí. „Dolů!“ vybídne mne ještě jednou. Protočím se kolem stromu a seknu po dotírajícím démonovi mečem. Minu, zasáhnu bohužel jen jeho rameno. Useknu mu celou paži. Padne mi k nohám, ale ne, že by zůstala prostě jen tak ležet, ale začne se po mně bez sebemenšího zaváhání sápat. Cathan jej sice dorazí, ale ruka se mi svými masivními drápy zaryje do nohy. Dokonce probodne i masivní kůži mých bot. Snažím se ji skopnout, ale drží se mě pevně. Co mám sakra dělat?! Kdybych se sklonila, abych ji servala ze svého lýtka, příliš bych riskovala.
„Sakra!“ zařvu a pokusím se ji odseknout. Dlaň odpadne, prsty však v ráně zůstanou. Co se dá dělat. Zakleji proto ještě jednou a střelím pohledem po ostatních. Mnoho Cathanových mužů se válí v krvi na zemi, v prachu, který zbyl po démonech, a ti, co zbyli, ustupují do lesa. Vše je prosyceno pachem smrti. „Nebylo jich osmdesát!“ zopakuji.
„Nebylo,“ přitaká i tentokrát. „Asi nemám odhad. Nevíš, jestli… jestli Urania odjela taky do Lae One?“ vyhrkne najednou. Zarazím se a zmateně se na něj ohlédnu. Nečekala bych, že se bude o Uranii tolik starat… ale přece, je to jeho žena… Pokrčím rameny a poodstoupím. V noze to nebezpečně zabolí. Usyknu bolestí. Cathan je tak rozrušen, že si toho ani nevšimne. „A Desmodus? Odjel s ní? Nevíš? A kde je Ephemer?“ chrlí ze sebe. Ani tentokrát však nemám ponětí. „Vrátíme se!“ rozhodne náhle.
„Vrátíme..? Do lesa? Do toho vašeho… města..?“ nechápu.
„Jo! Jo!“ prudce přikývne. „Musím… vrátíme se!“
Pospíchat se čtyřmi obrovskými drápy v jedné z končetin, to není nic hezkého. Cathan mi brzy zmizel z dohledu a když jsem se na chvilku zastavila, abych setřela krev, kanoucí mi po kalhotách a po botách, dohnali mne démoni. Než jsem stihla pozvednout meč do výšky, zaryly se mi drápy jednoho z nich do paže. Uskočila jsem (nyní spíše zapracoval pud sebezáchovy než nějaký bojový instinkt) a uťala mu hlavu. Bohužel, než se vůbec stihnul změnit v šedou špínu, dorážel na mne další… a vzápětí i další. Téměř odevzdaně sklopím ostří svého meče a zahledím se na ně. Nemám šanci.
Promiň, Ephemere –
Bum! Ocitla jsem se na zemi. Zatmělo se mi před očima a z nosu mi vytryskla krev. Překvapeně jsem zdvihla paže k obličeji. Stále jsem ještě nechápala, co se vlastně stalo. „Je mi to líto!“ ozval se nade mnou Desmodův hlas. Vzhlédnu k němu. „Musel jsem vás nějak… je mi to vážně hrozně líto… nechtěl jsem… ukažte, pomůžu vám…“ Natáhne ke mně ruku. Než však stihne má dlaň vklouznout do té jeho, dorazí k nám Cathan a je to tentokrát Desmodus, kdo dostane ránu do obličeje. Zapotácí se, ale narozdíl ode mě nespadne.
„Cathane?! Tak ty jsi tady?! Co to sakra děláš?!“ zařve na něj, jakmile se napřímí a jeho ruka pevně sevře jílec meče, až mu zbělají klouby.
„Myslel jsem, že jí chceš ublížit,“ odsekl Cathan a jen jakoby mimochodem sejme démona, který se k němu zezadu blížil. Desmodus pootevře rty, jako by k tomu chtěl něco podotknout, pak se však zamračí, otočí se ke mně a zvedne mne, jako bych nic nevážila, jako bych byla dítě. „Anno, říkal jsem ti přece, že se máš držet u mě. Všude kolem se to hemží zrádci,“ dodá ještě provokativně.
Nyní už Desmodus mlčet nedokáže. „Zrádci?! Opravdu jsi použil slovo… zrádci?! Ty?! Jak jsi jej mohl vyslovit právě ty, ty, o jehož loajálnosti pochybují dokonce i každé malé dítě ve městě?!“ vyštěkne.
Bledá tvář Cathana náhle docela zahoří. „Takže podle tebe jsem zrádce já?!“
„Prosím…“ zamumlám naléhavě. „Ne teď. Ne teď!“
„Kde je Urania?!“ pokračuje Cathan rozezleně.
Desmodus se ošklivě ušklíbne. Najednou se mi už tak nelíbí. „Proč se ptáš? Abys to mohl jít hned za tepla oznámit Bonovi? Vím, že jsi za ním v noci byl, a žes mu řekl, kde a kdy jej budeme očekávat. Pán lesa to viděl. Pán lesa přece vidí všechno. A… všichni už to ví. Všichni ví, že jsi s nimi. I Urania.“
„Urania… její jméno si do huby brát nebudeš! Tuhle sprostou urážku si s tebou ještě vyřídím, netopýří červe!“ procedí Cathan. „Anno, půjdeme,“ otočí se na mě. „Tady pro tebe vážně není bezpečno,“ střelí pohledem po Desmodovi. Ten zavrčí jako pes. Zmateně je pozoruji. Najednou nevím, na čí stranu se mám vlastně přiklonit. „Anno?“
Nenávidím tě, ty hloupá, nafoukaná létající kryso! Kéž by Tiwanaineira vedla mou ruku s dýkou, až ti jí zabořím do srdce!
Zděšeně zamrkám. Kdo to řekl?! Když se kolem sebe vyjukaně rozhlédnu, zjistím, že pravděpodobně ani Cathan, ani Desmodus tyto zlostné věty plné nenávisti a zloby neslyšeli, jen se nadále měří opovržlivými pohledy. Překvapeně skloním hlavu a promnu si spánky. Třeba se mi to jenom zdálo… Ne, já tady už ničemu nevěřím. Vůbec ničemu. Protože… co když to byla moje myšlenka..?
„Anno?“ vyzve mne i Desmodus.
Zhluboka se nadechnu: „Kde je Ephemer, Desmode? Viděl jsi ho? Já chci za Ephemerem. Hned. Prosím…“ Desmodus mne vezme za ruku a společně pospícháme lesem. Desmodus mi během naší kvapné chůze sdělí, že se démoni dostali až téměř k městu, ale zde byli odraženi. Pak dodá, že největší chybou bylo, že Cathan podcenil počet mužů na hranicích lesa. Zamračeně se na něj zadívám: „Chceš snad říct, že jich tam bylo málo, protože to Cathan chtěl?“
„Přesně tak,“ souhlasí.
„Počkej,“ vyhrknu a zachytím ho za rukáv. „Jak jsi to myslel předtím, že byl Cathan v noci u Bona a vše mu nahlásil? Jak to ty víš? A jak to ví Pán lesa? Jak je možné, že je Cathan zrádce? Vždyť je santorie, tak jako vy!“
Desmodus mi pohlédne do očí a kousne se do rtu. Ostré zuby protnou ústa a po bradě mu steče tenký pramínek světlounké a jasně rudé krve. „To je trochu moc otázek najednou, nemyslíte?“ Zatvářím se nepřístupně, takže Desmodus nemá prakticky na vybranou – musí mi odpovědět. „Dobrá. Postupně. Pán lesa má dar vidění. Vždycky ten dar měl. Věděl, že přijdete vy, a stejně tak dobře i věděl, že Cathan za Bonem v noci šel, a co všechno mu řekl. Bon měl ležení jen kousek od nás, netušil, kde jsme, to Cathan jej navedl přímo do našeho lesa. Cathan musel vědět, kolik démonů sem Bon pošle. A stejně měl jen malou jednotku. Pán lesa jej vyzýval, aby si vzal více mužů, ale Cathan odmítl. Je to zrádce. Slouží Tiwanaineiře už do doby, co jej Pán lesa poslal do Fooronu na výzvědy…“
Zavrtím hlavou. „Já to nechápu.“
„Vysvětlím vám to, ale až později,“ odsekl Desmodus a znovu ke mně natáhne ruku, pak mu však pohled sklouzne na mou nohu. „Anno, vy jste zraněná!“ vyhrkne. „Jste v pořádku? Jak se cítíte? Není vám špatně?“ hrká ze sebe dotazy. Nechápavě na něj hledím, nakonec však zvítězí má zvědavost a sklopím zrak ke své noze. S údivem nadzvednu obočí. Po holeni mi stéká krev v celkem slušném proudu, zbytky démoních drápů ční z rány jako němá výčitka. Pokleknu a pokusím se je dostat z rány. „Doufám, že v tom nebyl nějaký jejich jed,“ oznámí mi věcně, když odhodím jeden prst stranou. Téměř se mi podlomí kolena, když to vysloví, a poleje mne doslova ledový pot.
„…jed?“ vydechnu šokovaně.
„Jak se cítíte, Anno?“ dožaduje se. Pokrčím rameny a vytáhnu z rány další dva prsty. Ještě jeden… díky bohu, že mají démoni ty prsty jen čtyři! Zalovím prsty pod pevnou kůží boty, ale nedokáži pořádně nahmatat démonův dráp, pokaždé mi vyklouzne, celý slizký a kluzký od mé krve. Vypustím hlasitě vzduch nosem a ačkoliv to hrozně bolí, znovu zabořím prsty do svého lýtka. Au au… mám co dělat, abych se nerozbrečela. Desmodus se ke mně skloní a snaží se mi pomoct. Zakousnu se do své ruky, div si neprokousnu kůži, ale Desmodus má více štěstí než já a po chvíli ke zbývajícím třem prstíkům démona přibude i ten čtvrtý. „Dobré?“
„Jo… myslím, že jo,“ souhlasím a zapotácím se. Desmodus mne zachytí. „Ne, vážně jsem v pořádku. Jen jsem asi ztratila něco málo krve,“ vysvětlím mu. „Prosím tě, odveď mne za Ephemerem.“

* * *

„Takže… jsou pryč?“ zajímá se Desmodus. Diskutuje se o démonech, aby bylo jasno. Oba dva mladí špehové, pohlední mladíci s rudýma očima a velkými blanitými křídly, vzrušením roztáhnuté, div, že se do malé místnůstky ani nevešli, jen beze slova přikývli. „Vrátili se zpět do ležení?“ Mladičtí santorie opět přitakali. „Patrně potřebují doplnit démony. Ten rituál zabere několik hodin. Měli byste odjet. Stejně se sem chtějí dostat jenom kvůli vám, Anno. Odjeďte. Bude to tak vážně lepší. Získáte čas.“
Ephemer mi pevně sevřel ruku. Tenhle nečekaný fyzický kontakt mne velice potěší. „Jsem pro. Bohužel, tohle nezáleží na mně, ale na Anně. Ostatně, jak ti je?“
Ušklíbnu se. Je téměř dojemné, jak se všichni úzkostlivě starají o můj zdravotní stav! „Je mi dobře, děkuji.“ Lžu. V noze mi pulzuje příšerná bolest a obávám se, že kdybych se pokusila udělat jen jediný krok, skácela bych se k zemi v bolestné křeči. „Ale… nechci odsud odjet. Démoni sem stejně přišli jenom kvůli mně. Už kvůli vám tu zůstat musím. Je to moje povinnost!“
„Co to povídáš?“ žasl Ephemer. „Myslíš to vážně?“
„Nesouhlasíte se mnou? Divné. Měl byste se naučit, že všechno, co říkám, myslím vždy zcela vážně,“ zasyčím. Ephemer zmlkne, ale vidím na něm, že se na mne zlobí. Je mi to téměř líto. „Ephemere…“ zamumlám omluvně.
Ten však jen trhne hlavou a pokusí se o úsměv: „V pořádku. Ty jsi ta, kdo tady dává rozkazy. Já jsem jen tvůj oddaný služebník.“ Spokojeně pokývám hlavou. „Ještě jsem si vzpomněl… chtěl s tebou mluvit Cathan. Desmodus nechtěl, aby sem do jeskyně za tebou přišel, ale -“
Prudce vstanu. „Proč?! Chtěla bych -“ vyhrknu naštvaně, pak se však ozve mé noha a než se naději, ležím na zemi a na holeni, na níž jsem měla silný obvaz, se objeví čtyři zvětšující se rudé skvrny. Ephemer i Desmodus s vyděšenými výrazy přiskočí, aby mi mohli pomoct.
„Jak jsem se obával… démoni mají v drápech skutečně jed. Není tak silný, aby dokázal zabít muže, ale dost silný na to, aby způsobil nepěkné komplikace. Tvé rány se nezhojí, dokud nezasáhnu. Měl bych provést základní kouzlo Patrona,“ rozhodnul nakonec Ephemer. Desmodus se na něj tázavě zahleděl, pak se ale s uctivou poklonou vzdálil.
„Kouzlo Patrona?“ podivím se. „Bude to… bolet?“
Ephemer se mile usměje. „Nemělo by.“ S tím zavolá na Uranii. Ta téměř okamžitě přiběhne a lehce poodhrne kožešinu na jeskyni. Nemohu si nevšimnout, že na její tváři září nepěkná podlitina, jako by ji někdo pořádně praštil. Ephemer však její podivný monokl neřeší a požádá ji, aby mu donesla nějaké byliny. Pak se otočí zase ke mně a usměje se.
„Co se Uranii stalo?“ vyptávám se. „Démoni se dostali až sem? Vždyť mi Desmodus říkal, že je ještě před městem odrazili, že se jich sice sem dostalo více, než kdokoliv očekával, ale všichni santorie -“ spustím, ale Ephemer mi s povzdechem skočí do řeči:
„Anno! Tiše,“ okřikne mne.
„A kde je Cathan?“ dožaduji se.
Neodpoví mi. V klidu převezme od Uranie sáček s čímsi, co zavoní až ke mně a připomene mi to něco dávného, něco, co jsem důvěrně znávala a zapomněla, a pokračuje v práci. Za mumlání jakýchsi kouzelných formulek hodí ony sušené květy do kotlíku s horkou vodou a vůně se ještě zvětší. Kolem nádoby se počne tvořit jasné, zelené světlo. Lehce se napřímím a zvědavě jej pozoruji.
„To je nějaká magie, že jo?“ zajímám se. Ephemer přikývne, ale brumlat si pro sebe čarovná slovní spojení v neznámém jazyce nepřestane. „Takže jste čaroděj. Proč mi pořád tvrdíte, že ne? Copak by někdo, kdo nemá magické nadání, mohl používat kouzla?“
„Ale mohl,“ odvětí ostře Ephemer, popadne kotlík a položí ho na zem vedle mne. Nejistě se na něj zahledím. Kouří se z něj a brčálová zář také nepřestává. „Sundej si ty obvazy.“ Beze slova uposlechnu. „A natáhni ke mně nohu.“ Opatrně tak učiním. Ephemer popadne jakýsi hadr, ten do kouzelného lektvaru namočí a začne mi tím otírat krvácející rány. Proud krve se jako na povel zastaví. Ne, že by to přestalo bolet, naopak, zatraceně to štípá, ale jistý pokrok to je.
„Páni…“ vydechnu údivem. „To je… úžasný!“ dodám, jakmile jedna díra do mé nohy docela zmizí, jen to zašumí, od zranění se vznese obláček dýmu – a ani jizvička po něm nezůstane. „To… páni, nedokážu najít ani vhodný slova… prostě… to je něco.“
Ephemer se zazubí. „Díky. Jsem rád, že jsem na tebe mohl udělat dojem, heh. Bohužel, tohle zvládne každý druhý ranhojič, který prošel základním výcvikem magického ošetřování. Tahle kombinace bylin totiž potlačuje všechny účinky démoních jedů a urychluje zocelení ran.“
„I tak je to super,“ ujistím ho.
„A kromě toho, má fascinující schopnost potlačit zlo, které ti do tvé nožky démon zasel,“ doplní, vyždímá hadříček a znovu jej smočí v lektvaru. Zajímám se, co je to ten Patron, o kterém předtím mluvil – a kromě toho, ráno jsem přece jasně slyšela, jak Patronem nazývá Urania právě Ephemera. Ephemer se mi dlouze zahledí do očí. „Patron..? Patron je mág…“ nedokončí větu, zarazí se a na čele mu vyvstane hluboká vráska. Vlastně ani není třeba, aby ji dokončil, já jsem zcela spokojená. Nadšeně tedy přikývnu a opatrně se dotknu prstem svého lýtka. Jako by tu nikdy žádná rána nebyla!
Do místnůstky vpadne Cathan. Vypadá rozezleně, bledé tváře mu hoří a temné oči metají blesky. Kdyby mohl pohledem zabíjet, určitě by byl Ephemer okamžitě mrtev. „Můžu s tebou mluvit, Anno?! Hned?“ zařve. Hlas na pokraji hysterie se mu lehce zatřese. Pokynu mu, ať jen mluví. „Sám!“ zdůrazní.
Ephemer se na mne zahledí. Nedám mu nijak najevo, že ho tu chci, ale ani že ho tu nechci. To záleží jen na něm. Ephemerovi ruka zamíří k jílci meče, dosud volně visícího u pasu. Zamračím se na něj. „Ne, myslím si, že tu radši zůstanu, než abych nechal Annu v jedné místnosti s někým, jako jsi ty,“ prohlásí temně.
„Co tím chceš naznačit, ty bezduchý hloupý mastičkáři?!“ vyhrkne dotčeně Cathan. Položím Ephemerovi ruku na rameno. Vidím na něm, že by si onu urážku chtěl s Cathanem okamžitě vyřídit. „Anno, takže už naočkovali i tebe? I ty věříš tomu, že jsem zrádce, že bych dokázal zradit své lidi?!“ vydechne zklamaně Cathan. Je mi ho v ten moment docela líto. „To všechno si vymyslel Desmodus, ten bastard, aby mne odsud dostal, aby pro sebe získal moji Uranii, moji ženu! Nechápe snad, že je moje?! Je moje, jen moje! Miluju ji! Miluju ji víc než všechno na tomhle podělaným světě! Než by měla být jeho nebo kohokoliv jiného, radši bych ji zabil!“
Zmateně sleduji jeho výbuchy hněvu. Chová se jako nějaký cvok. Jako by snad ani nevěděl, co říká. „Cathane…“ podivím se. Takže onu modřinu měla Urania od svého muže. Jak může jedním dechem tvrdit, že ji miluje, a vzápětí ji udeřit tak moc, že z toho má ta ubohá schwebienka podlitinu přes celou tvář? „Ty ses musel nejspíš zbláznit…“
„Nejspíš?“ ušklíbne se Ephemer.
„Ty drž hubu!“ zavřískne Cathan a zlostně shodí kotlík i s lektvarem na zem. Zelená barva skropí nejen mne a Ephemera, ale i Cathana. Jakmile mu zářící kapičky přistanou na hřbetu ruky, Cathan zděšeně poskočí a začne zběsile mávat rukou, jako by se spálil. Nechápavě jej sleduji. Ta kouzelná vodička přece už dávno nebyla horká! „Au! Au! Co je to za utrejch?!“ oboří se na Ephemera a s tváří zkřivenou bolestí si tiskne paži k tělu. Nemohu si nevšimnout, že tam, kde lektvar přistál, má ošklivě spálená místa, jako by šlo o nějakou žíravinu. Ephemerovi se rozšíří oči. Jeho pohledu opět nerozumím. Na co zase přišel? Proč si všechna tahle zjištění nechává jen pro sebe?
„Chtěla bych ti věřit, že nejsi zrádce, Cathane,“ zamumlám. „Ale všichni mají svá tvrzení, svou pravdu, ty, Urania, Ephemer… jen mi prosím dokaž, že nejsi s Tiwanaineirou, a já se tě zastanu. Ale dokaž mi to.“
„Dokázat,“ zasyčí Cathan a vztekle odejde.
„Na co jste přišel?“ vyhrknu, jakmile si jsem jista, že nás už Cathan nemůže slyšet, že je už dostatečně daleko. Ephemer nakrčí nos. „Jak to, že se Cathan spálil, a mně to nic neudělalo? Nebo spíš jinak – mně to pomohlo, zatímco jemu to způsobilo bolest?“
Ephemer se neochotně ošije. „Nic nechápeš. Já jen žasnu, jak můžeš být ještě stále naživu, když ti nedochází takovéhle souvislosti. Neříkal jsem snad, že tyhle byliny dokonale a bezpečně potlačují zlo?“
„Zlo?“ vydechnu. „Jak to myslíte? Jak by mohlo být v Cathanovi nějaké zlo? Kde by se v něm vzalo? Je to přece santorie, který tady žije od nepaměti, a vždycky -“
„Mluvil jsem o tom ráno s Uranií. Už včerejška jsem tušil, že na něm není něco v pořádku, ale nebyl jsem si jistý. Nyní mám stoprocentní jistotu. Urania mi sdělila, že Cathan byl před několika týdny na výzvědách v Thyxu, kde se tou dobou měla nacházet Tiwanaineira. Když se vrátil, už to nebyl on. Mám podezření, že jej Tiwanaineira spoutala nějakou kletbou… jen nevím jakou a nevím, jak moc je to vážné. Ale jedno mi je jasné – jestli nezasáhnu, zničí tenhle les i se všemi jeho obyvateli a stane se z něj démon.“
Po tomto Ephemerově proslovu se kousnu do rtu a několik minut mlčím. „A nemůže to být jen tím, že je Cathan tak děsně žárlivý? Viděla jsem, jak se k sobě Urania a Desmodus chovají. Ani se Cathanovi nedivím, že ji obvinuje z nevěry. Všechno, co říkal, dávalo smysl. Je to vážně jako by se ho snažili dostat ze hry…“ nedám se.
Ephemer tlumeně zaúpí. „Ty se ho zastáváš jenom proto, že se ti líbí, přiznej se,“ namíří na mne prst. Neochotně přikývnu. Ano, možná na tom něco bude. Ale v bitvě mi několikrát zachránil život! To by přece Tiwanaineiřin pohůnek neudělal… i když je pravda, že mne ta čarodějnice chce živou, takže je logické, že se mne snažil udržet naživu (minimálně do té doby, než mne Tiwanaineiře vydá)… ach, proč je to všechno tak zamotané?! „Všechny ty byliny a kouzelné formulky se nedají jen tak ovlivnit hezkýma očima nebo pohlednou tváří. Cathan se stal, ať už dobrovolně či ne, Tiwanaineiřiným spojencem.“
„Takže je… zakletý?“ zamumlám zamyšleně. „A… dá se mu nějak pomoct? Vy jste mág, Patron, jestli tomu správně rozumím… určitě existuje nějaké… protikouzlo.“
„To asi ano… ano, určitě je, možná kdybych provedl určité vymítání… ale Cathan by s tímto rituálem musel souhlasit. A o tom silně pochybuji…“ odpoví po chvíli Ephemer a zavrtí hlavou. „Vážně, myslím si, že to nemá cenu řešit. Měli bychom odsud zmizet, než na tohle místo znovu zaútočí Bon. Nesmíme riskovat, že tě chytnou.“
Zaváhám, ale nakonec to, co mne trápí, vyslovím nahlas. „Víte… možná je to nedůležité, ale když jsem předtím stála uprostřed bitvy s Cathanem a Desmodem, slyšela jsem… jak bych to řekla, něčí myšlenku. Byla plná nenávisti a mluvilo se v ní o Tiwanaineiře. Nevěděla jsem, komu patří, měla jsem z ní strach… a skoro jsem se obávala, že je moje… ale asi patřila Cathanovi.“
„Myšlenku? Tys slyšela… myšlenku?“ vydechne Ephemer.
„Ano,“ připustím neochotně.
Ephemer prudce vydechne. „To… je úžasné. Plní se to.“
„Ale… co?“ podivím se.
Ephemer se tajemně usměje a uchopí mne za ruce. „To je v pořádku, Anno. Neboj se toho. A když znovu budeš mít pocit, že slyšíš nebo vidíš obrazy z něčí mysli, řekni mi to, prosím. Je to velký dar, dar od Anor!“ doplní nakonec a krátce, zasněně pohlédne ke stropu jeskyně. Nechápavě se zahledím na strop i já, ale nic zvláštního na něm nevidím.
„Nechci odjet,“ prohlásím temně po několika minutách zvláštního ticha a vyškubnu mu své dlaně. „Ne dříve, než pomůžeme Cathanovi. Musíme mu pomoct! Ne… Vy musíte pomoct Cathanovi, Ephemere! Berte to jako… jako rozkaz.“
„Rozkaz,“ opakuje Ephemer, na tváři ani stopy po úsměvu.
Zaváhám. „Co se děje? Vy mu nechcete pomoct?“
„Příliš riskujeme. To kouzlo, které použiji, bude hodně vyčerpávající. Než se pořádně zotavím, bude to trvat. Pokud na nás v ten moment démoni zaútočí, obávám se, že vám nebudu moct sloužit. Pokud na tom trváš, dobrá, ale prosím tě, vyhýbej se Cathanovi, kde jen můžeš. Není sám sebou, může být velice nevyzpytatelný. Nechci o tebe přijít, Anno, nyní, když sis mne našla,“ pronese vážně. Hledím na něj, ale mlčím. Vyčkávám, jak bude pokračovat. Má netečnost ho lehce popudí. „Prosím tě, odjedeme, ano? Kromě toho… nevím, jestli jsem ti to už říkal, ale… naše Země má určitá pravidla… aytarové by se neměli plést do záležitostí jiných ras a národností… a já aytar jsem.“
„Ale já ne,“ zavrčím zlostně, vstanu a odejdu. S nadšením zaznamenám, že ani nekulhám, noha je zcela zahojena. Vrátím se do Uraniina a Cathanova bytu a v rychlosti si balím svých pár věcí, co tu ještě mám. Ani nevím, co jsem chtěla dělat, ale jakmile automaticky začnu cpát všechny ty drobnosti do tlumoku, zcela bezděčně se ohlédnu a vykřiknu úlekem.
U stropu, na malém bidýlku, visí Cathan, hlavou dolů, jako… jako netopýr. „Ježíši, Cathane… co tam sakra..?“ vydechnu, srdce mi buší jako o závod, div neprorazí hrudník. „Děsně jsem se tě lekla… slez dolů.“
Cathan otevře oči. Na okamžik rudě zazáří, pak zase ztmavnou a stanou se temnými a neprostupnými, jako noční prázdnota, kdy na nebi nezáří jediná hvězdička. Přesně, jak vypadají jeho oči obvykle. „Mám hlad.“
Ruka mi instinktivně vystřelí k hrdlu. „Hlad..?“
„Neviděla jsi Uranii?“ zajímá se, ale na zem neslétne. Je mi to velice nepříjemné. Zavrtím hlavou. Pak se opatrně zeptám, proč ji hledá. „Neboj se, nechci ji zabít. Jen jsem doufal, že mi třeba připravila oběd,“ odvětí a pousměje se. Jeho hlas zní celkem klidně – a podivně bezstarostně. „Co je? Děje se něco?“ podiví se. Neodpovím mu.
„Slez dolů,“ vyzvu jej znovu.
Cathan se nečekaně zazubí. Ostré zuby se zalesknou a vzápětí, zcela náhle a bez varování, seskočí. Vlastně udělá takové malé salto, dopadne na nohy, lehce přikrčen. Když se pak napřímí, roztáhne svá temná křídla a udělá ke mně jeden, jediný krok. Poplašeně ustoupím a zamrkám. Sakra, Ephemer mne před ním varoval. Co mám dělat?! Cathan se ještě o kousek přiblíží a mlsně si olízne rty. „Možná… bys mi mohla posloužit jako svačinka ty…“ oznámí mi zamyšleně, jako by dumal, zda mu bude stačit několik mých litrů krve. „Rozhodně,“ ujistí pak sám sebe a než stačím uskočit, popadne mne pravačkou za ruku, kterou jsem hodlala vytáhnout meč z pochvy u pasu, a levou rukou popadne mou bradu. Trhnutím mi zvedne hlavu o kus výš a jeho ústa se dychtivě přiblíží k mému krku.
„Ne! Ephemere, Ephemere, pomoc!“ vyhrknu.
„Pssst, tiše, Anno,“ prohlásí káravě a já cítím na kůži jeho horký dech. V příští chvíli se mi do kůže zaryje mnoho jeho zoubků. Jen tak trošku, jako by si ještě nebyl jist, zda má napevno skousnout a roztrhnout mi prudkým škubnutím hrdlo. Nebolí to, jen tak jakoby zašimrá. Cítím, jak mi po krku steče pramínek horké krve.
„Prosím tě… Cathane… nedělej to,“ zašeptám. Bojím se pohnout, to aby pohyb nedokončil, ale i tak by mne zajímalo, proč vlastně zaváhal. V ten moment to uslyším taky.
„Nevím… vážně nevím… ach, Desmode…“ Urania. Zdá se mi to, nebo pláče? „Ephemer mi říkal, že by se o něco pokusil… ale ty víš, že ho nepřesvědčíme… je tak tvrdohlavý… nemáš nějaký nápad, co bychom s ním mohli dělat? Kdybys třeba…“
Cathan krev na mém hrdle olízne – jeho jazyk je horký a překvapivě jemný. Pak zvedne hlavu a rty mu zvlní úšklebek. „Slyšíš to? Tak vidíš! A tys mi nevěřila. Všechno je to spiknutí. Spiknutí! Vím to už dávno, nenávidí mě! Nenávidí mě, protože tolik miluji Tiwanaineiru!“ prsknul vztekle. Pak se zarazil a ohlédl se na mě, jako by sám nevěřil svým slovům. „Vážně jsem to řekl nahlas?“ podiví se, ale v hlase mu jasně zazní pobavení.
„Nechci ho zabít,“ odsekl právě venku Desmodus. Okamžitě si uvědomím, že se blíží. Zaraduji se, že mi pomůžou, ale Cathan to patrně pochopí taky, protože mnou smýkne stranou a pod krk mi výmluvně přitiskne hrot své dýky. Poslušně si nechám zajít chuť začít volat o pomoc. „Pořád je to můj přítel,“ dodá Desmodus věcně. Urania vejde do místnosti a bezmyšlenkovitě se posadí na židli ke stolu. Nás, v temném rohu jeskyně, si ani nevšimne, neboť skryje plavou hlavu v dlaních a hlasitě se rozpláče.
„Přítel?! On?! Ne! Nenávidím ho za to, co se s ním stalo!“ vydechne mezi vzlyky. Cathan se těžce nadechne a tlak dýky na mém krku se ještě o něco zvětší, jako by mi tak dával najevo, vidíš, já ti to říkal. „Nenávidím!“
Desmodus se objevil v místnosti také a jemně uchopil Uranii kolem ramen. „Tohle neříkej. Myslím, že by bylo nejlepší si s ním o tom všem promluvit a -“ Kdyby se při těchto slovech nedotkl něžně Uraniiny tváře, jsem si jista, že by je Cathan tiše vyslechl a možná by uznal, že se chová jako magor, jenže jakmile zahlédl ten intimní pohyb, který Desmodus udělal, vztekle poznamenal:
„Promluvit, ty hade? Myslíš, že by to pomohlo?!“
Desmodus se prudce otočil, od Uranie doslova odskočil a zatvářil se neuvěřitelně překvapeně. „Cathane?!“ vyhrkl v údivu. Pak mu zrak padl na mě. „Nech Annu být, prosím. Anno, jsi v pořádku?“ Přikývla bych, ale neudělám to – nechci totiž riskovat, že bych si tak vlastně sama zabodla Cathanovu dýku do hrtanu. „Cathane, Ephemer… má pro tebe nabídku… pomohl by ti zbavit se Tiwanaineiřina prokletí… pokud bys s tím souhlasil… byl bys volný…“
„Volný?!“ zařve Cathan. „Volný budu až ve chvíli, kdy se s Tiwanineiřiným požehnáním změním v démona! O žádném prokletí nic nevím.“ Ephemer měl pravdu, měl pravdu ve všem, co říkal, dojde mi. A já hloupá jsem si myslela, že je to jen v Cathanově žárlivosti! „Anno, tohle spolu vyřídíme později,“ zašeptá mi do ucha a odstrčí mne tak silně, až spadnu na zem a udeřím se do hlavy o tvrdou zem. „Nyní mám na práci něco jiného,“ doplní, zatímco já se omámeně zvednu a opatrně tisknu ruce k čelu, kde se jistě objeví pořádná boule, neboť Cathan měl až nečekanou sílu. Ten právě teď vycení zuby, jako nějaký dravec, jako zvíře, a vytasí meč.
„Braň se, ty tupá kryso s křídly, ty hnusný zrádče, ať nemám pocit, že zabíjím zcela bezbranného!“
„Nechci s tebou bojovat, Cathane,“ odsekne Desmodus.
Cathan se zašklebí. „Ale já s tebou ano.“
„Cathane, prosím tě, poslouchej mě -“ začne Urania, ale Cathan ji udeří do tváře, až se skulí vedle mě. Na tváři se jí začne objevovat další ošklivá podlitina. To pravděpodobně bere Desmodus jako výzvu k boji. Vytrhne svou zbraň z pochvy a zlostně zavrčí:
„Tos neměl, ty zrůdo. Cokoliv, ale ne udeřit Uranii. Ne ji udeřit!“
Cathan nadzvedne obočí a pokyne mu skoro komicky svým mečem, jako by jej prosil, aby zaútočil jako první. Desmodus je natolik pohlcen svým vztekem, že udělá tu chybu, nechá se vyprovokovat a skutečně na něj udeří. Jakmile se ti dva na sebe vrhnou a meče na sebe začnou narážet, Urania se rychle zvedne a krátce se na mne zadívá:
„Dojdu pro Ephemera.“
„Ne, dojdu pro něj já,“ rozhodnu nečekaně. Ani nevím, co mne to popadlo. „Ty se je pokus nějak zastavit dřív, než se zabijou.“ S tím vyskočím na nohy, proklouznu pod kožešinou, ještě se krátce ohlédnu na bojujícího Cathana a Desmoda. Meč už neměl ani jeden, proto k boji využívali hlavně své zuby a pěsti. Kde bych mohla Ephemera najít, dumám zoufale. Pak si vzpomenu, že se zmiňoval o tom, že se půjde podívat na obranu lesa, takže bleskově vyrazím z jeskynního komplexu a každého santorie, kterého potkám, se na Ephemera ptám. Nakonec jej konečně naleznu, jak diskutuje se Pánem lesa, hledící směrem k ležení Bona le Douteho. „Ephemere!“ křiknu na něj. „Rychle, musíte nám pomoct! Cathan chce zabít Desmoda… a Desmodus Cathana!“
„Cože?“ vykulí Ephemer oči, ale kvapně se rozloučí s Pánem lesa a následuje mne do Cathanova domu. Jakmile tam dorazíme, je po boji. Urania se choulí u stolu, její bílé šaty špinavé, s velkými temnými skvrnami, jejich původ jsem v té chvíli ještě neznala, Cathan leží na zemi a vypadá skoro jako mrtvý, Desmodus klečí kousek od něj a lapá po dechu. Všude je samá krev. Zděšeně se zarazím hned ve „dveřích“, ale Ephemer poklekne ke Cathanovi a zkusí mu najít puls. „Je živý,“ hlásí.
„Já vím,“ souhlasí Desmodus, tisknoucí si dlaň na krk, ze kterého se valí krev. „Nezabil bych ho, to bych nedokázal, mám ho rád… Jen…“ Odmlčí se. „Uranio, jsi v pořádku?“ Ta jen rozechvěle přisvědčí. Krev na jejích šatech pravděpodobně není její. „Dobře. Ephemere… vím, že je to sprosté, když je Cathan v bezvědomí, ale nemohl byste udělat ono protikouzlo teď, dokud je mimo?“
Ephemer vzhlédne a pak střelí pohledem po mně. „Dobrá… ostatně, je to přece mým rozkazem,“ dodá s despektem a úkosem na mne pohlédne. Za normálních okolností bych se na něj naštvala. Ne však nyní. „Má to však i své světlé stránky – rozhodně se nebude bránit. Potřebuji ale s ním být sám. Jestli byste mohli…“ vyzve nás jemně. Desmodus mu neodporuje, stejně potřebuje ošetřit, a spolu s Uranií, která se opět hystericky rozbrečí, tentokrát v obavě o život svého muže, se vzdálí. Já stále stojím jako solný sloup u dveří a mlčím. „Anno, nezlob se na mě, ale… vážně bych na to potřeboval být sám… ještě nikdy jsem tohle kouzlo vlastně nedělal a… jestli se mi nepovede… i tahle možnost tu je…“ Větu nedokončí, zmlkne, hlas se vytratí.
„Jestli chcete, mohla bych vám nějak… pomáhat,“ navrhnu mu. Ephemer odmítne. Pokusím se tedy o úsměv. „Jak si přejete, nebudu vám překážet. Ale prosím vás… buďte úspěšný. Nejen kvůli mně, ale kvůli Uranii.“ S tím se otočím na patě a vyklouznu z jeskyně. Ještě zahlédnu, jak Ephemer položí Cathanovi ruku na čelo a soustředěně nakrčí obočí, pak už otvor zakryje kožešina a já mám smůlu.

* * *

„Tak co?“ otočím se na Ephemera, když zamyšleně vyjde z Cathanova domu a zamíří ke mně, sedící uprostřed „náměstíčka“ u čehosi, co vzdáleně připomíná umělé jezírko. „Jak to… dopadlo?“ Ephemer stále neodpovídá. „Zabil jste ho?“ pokusím se o žert. Ephemer mne obšťastní pohledem tak ostrým, až ztuhnu a na okamžik zvážím i tu možnost, že jej skutečně svou neznalostí kouzla zahubil. „Nuže..?“
„Ne, není mrtvý. Musíme jen počkat, až se probere, pokud se probere… až pak teprve uvidíme, zda byl můj malý kouzelnický pokus úspěšný…“ zamumlá nevýrazně a vyčerpaně si promne čelo. „Jsem unavený. Nejspíš se půjdu někam natáhnout… Jak je ostatně Desmodovi?“ zajímá se. Pokrčím rameny. „Prý ztratil hodně krve, ale zároveň dodal, že pro něj není problém si zase jinou opatřit, tak nevím,“ zopakuji slova zástupce Pána lesa a teprve, když je vyslovím nahlas, si uvědomím, co znamenají. Zarazím se. Už je chápu. „A Pán lesa říkal, že démoni zatím nejsou připraveni na útok. Pravděpodobně ho chystají v noci nebo ráno, což pro santorie rozhodně problém nebude.“
„A jak se cítíš ty?“ doplní ještě Ephemer.
Zlehka se dotknu obtisku Cathanových zubů na svém hrdle. „Ale jo, jde to. Bude hůř, ne?“ vzhlédnu a pokusím se zazubit. Určitě to vypadá dost trapně, ale zdálo se mi to v tu chvíli celkem vhodné. Ephemer přikývne a pak se s úlevou rozesmějeme. Oba dva. Je to až nečekaně osvěžující, najednou ze mě padá napětí posledních dnů a já se jen směju a směju. Ephemer se o mne opře zády a než se naději, slyším, jak pravidelně oddychuje. Usnul. Naplní mne to až nečekanou něhou, jemně se k němu sehnu a odhrnu mu vlasy z čela. Nevzbudí ho to. Ani to necítí.

* * *

„Probral se,“ vyhrkne Urania a opatrně se dotkne Cathanovy ruky. Ten sebou zděšeně trhne a prudce se posadí. Chvíli kolem sebe překvapeně hledí, jako by přemýšlel, kde to vlastně je a co tu dělá, pak se zadívá na Uranii a bez varování ji pevně obejme. Tiskne ji v náručí několik dlouhých minut, při kterých na něj všichni jen nechápavě hledíme a doufáme, že se protikouzlo vydařilo a on se svou krásnou choť nepokusí v příští chvíli zabít. A pak si toho všimnu. Jeho oči jsou červené. Stejně červené, jako má kterýkoliv jiný santorie – samozřejmě s výjimkou Desmoda. A v ten okamžik se mi hrozně uleví. Kouzlo z něj bylo sňato.
„Cathane..?“ zkusí to opatrně Desmodus. „Jak… ti je?“
Cathan potřese hlavou a vypadá dezorientovaně. „Já… já jsem… ach, při Untorovi, já jsem… já…“ Zadrhne se a zbledne ještě více než obvykle. „Já jsem zradil… já… jak jsem jen mohl?! Všechno jsem zradil…“ dostane ze sebe zděšeně a sklopí zrak k zemi, jen aby se nemusel podívat do tváře svému příteli. „Byl jsem…“
„Pod vlivem Tiwananineiřina kouzla,“ odpoví mu Ephemer jen tak mimochodem. Cathan se na něj nešťastně zadívá.
„Ano…“ potřese hlavou. „Ano, Tiwanaineira… ona mne… co jsem to jen udělal?! Byl jsem… byl jsem u ní a řekl jsem jí, kde je náš les, řekl jsem démonům, na kterou část lesa mají zaútočit, kde bude nejméně santorií, kde bude Anna, chtěl jsem zabít Desmoda i Uranii, chtěl jsem se stát démonem, chtěl jsem… chtěl jsem…“ Zavrtí hlavou a opět kajícně zmlkne. Urania jej láskyplně pohladí po vlasech. Cathan se na ni dlouze zahledí. „Všechno jsem jim řekl, Uranie. Všechno. Nemá cenu bojovat. Přijdou jich stovky a stovky. Zničí celý les. A já jsem s tím souhlasil… ne, musíme utéct – všichni.“
„Konečně rozumné slovo. Půjdu to hned oznámit Pánu lesa,“ souhlasí Desmodus, vstane a sevře příteli rameno. „Jsem rád, že jsi tu s námi zpátky. Vážně,“ zamumlá tak tiše, že mu téměř nerozumím. Cathan se na něj slabě pousměje. Když tak sleduji jeho hezkou tvář, uvědomím si, že je najednou docela jiný. Ten odporně sebevědomý výraz je pryč, stejně tak i ironický úšklebek v koutcích rtů.
„Ach, Anno… tolik mne to mrzí…“ dotkne se opatrně prsty obtisku svých zubů na mém hrdle. „Chtěl jsem tě… ach, Anno! Dokážeš mi to odpustit?“ S úsměvem jej ujistím, že jsem mu odpustila už dávno. „Jsi šlechetná… velice šlechetná. Nechápu, proč jsem… se…“
„A… jaké to bylo, být pod vlivem kouzla?“ vyzvídám.
Cathan zaváhá. „Věděl jsem, co dělám, ale i když to, co jsem dělal, bylo zcela proti mé vůli, nedokázal jsem to nijak ovlivnit nebo změnit,“ prohlásí zamyšleně. „Nedokázal jsem… třeba ty, Anno… nechtěl jsem tě zabít, ale… málem jsem tě zabil. A udělal bych to. Jsem si jist, že kdyby tam nepřišel Desmodus s Uranií, udělal bych to. Ovšem… nechtěl jsem! Asi to není moc jasné…“ zamumlá nakonec a lehce se zašklebí.
Urania se usměje a políbí jej na tvář. „Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ odpoví Cathan zcela upřímně a polibek jí vrátí. Je mi hloupé pozorovat, jak si vyměňují něžnosti, takže se odvrátím a tiše se otáži Ephemera, co budeme dělat dál, a zda vyčkáme útoku démonů.
„Já… viděl jsem část Tiwanaineiřina plánu,“ ozve se Cathan znovu, o mnoho opatrněji, jako by si nebyl jist, že to, co říká, je pravda, dříve, než mi může Ephemer odpovědět na můj dotaz. „Nebo si to aspon myslím… Tiwanaineira chce získat Annu… a zároveň zabít nějakou… čarodějnici. Má takové… divné jméno…“ Mrknu krátce po Ephemerovi. Nemohu si nevšimnout, že viditelně nadsedne, jak v obavě očekává, zda náhodou Cathan nevysloví jméno té jeho Mayi. U srdce pocítím ke svému skutečnému údivu ostré bodnutí jehly žárlivosti. „A… řekl bych, že to jméno je… Wynewer.“
„Wynewer?!“ vydechne Ephemer.
„Znáte ji?“ podivím se.
Ephemer se ošije. „No… jak se to tak vezme… neznáme se až tak, jak bych… ehm, zkrátka, myslím si, že vím, kde ji najdeme.“ Zase ty jeho tajnosti, pomyslím si, ale nahlas neřeknu samozřejmě nic. Ephemer se omluvně usměje, jako by věděl, na co myslím. „Byla… byla jednou z předních mágů Rady. Doufám, že máš připravené věci na cestu, Anno. Vyrazíme ihned, je třeba ji varovat.“
„Hodně štěstí,“ poznamená Cathan temně. „My ho však budeme potřebovat také… uvidíme, kde najdeme nový domov… aby byl aspoň takový, jako je ten tady. Bohužel, celý les bude do poledne srovnán se zemí.“
„Kolik máme času?“ zajímal se ještě Ephemer.
„Nejdříve má Bon za úkol zničit náš les. Zaútočí na nás při svítání, v době, kdy santorie obvykle chodí spát. To je dost zákeřné, bohužel… jsem mu to poradil já. Takže to bude kolem… kolem druhé. Budete mít dost času ji varovat… a vyřídit jí jeden vzkaz,“ ujistí ho Cathan, něco mu tlumeně řekne a pak pevně stiskne mou ruku. Natáhnu se k němu, zvednu se na špičky a políbím jej na tvář. Cathan se pousměje a lehce mu zrudnou tváře.
„Díky,“ poznamená směrem k němu Ephemer. Urania ho vřele obejme, dojatým hlasem mu za Cathana poděkuje a ještě jej vyzve, aby počkal, než mu ona stihne něco připravit na cestu, neboť ta bude určitě dlouhá (mám co dělat, abych potlačila hlasitý povzdech, ach jo, zase vzhůru na koně!) a nám se něco málo jídla a pití bude rozhodně hodit – tím spíše, že ona slavná čarodějka Wynewer by měla žít ve zcela opuštěné poušti Evale.
Loučíme se jako přátelé a já mám co dělat, abych se nerozbrečela, jak je mi to najednou líto. Byla jsem s nimi tak dlouho, že jsem si na ně hrozně zvykla, a dokonce mne santorie během té doby přestali děsit – a to i přesto, že jsem byla několikrát svědkem jejich „krmení“, jak se vyjadřovali o zabíjení malých bezbranných zvířátek.
„Doufám, že se ještě někdy v blízké době shledáme,“ prohlásí Desmodus a mně to najednou přijde děsně milé. „A že ta doba bude mnohem příjemnější pro nás pro všechny. Pokud Anna nezklame, mohla by nás všechny od Tiwanaineiry osvobodit, tak, jako Ephemer osvobodil Cathana od jejího zhoubného vlivu.“
„Kéž by,“ odvětím s pochybami, ale usměji se na něj. Tedy, pokusím se o úsměv…
„Určitě,“ opraví mne Ephemer pevným hlasem. „Marc ess share, Desmodus.
Et share ess marc,“ praví Desmodus – a vše je vyřčeno.


Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->