Richard
Nejhorší na tom všem je, že Tinetophe měla asi pravdu. Neměl jsem Mystery slíbit, že zachráníme toho kluka. Ještě ani nejsme pár dní cesty od jejího domova – a už jsme zase v maléru. Lhal bych, kdybych nepřiznal, že je to trochu má vina, ale… co mám dělat? Já si problémy nevybírám, ony si vybírají mě.
A proto jsem teď ve vězení v panství jménem Fooron.
„O tvé sestře se taky říkalo, že byla magnetem na problémy, ale netušil jsem, že je to dědičné,“ podotkl vtipně Kuro, když se na mě s Awaiem přišel podívat. Vztekle jsem zalomcoval mřížemi, jako děcko v ohrádce, které by si šlo radši hrát, než aby se nudilo v postýlce. „Ber to jako… odpočinek. Pořád lepší než se nudit s Tinetophe,“ uklidňoval mě Kuro pobaveně.
„Nechcete dělat něco, abyste mě odsud sakra dostali?!“ vyštěknu na ně.
Awai pokrčí rameny: „Nemůžeme dělat nic.“
„Vždyť máte Moc. A taky zbraně. Tak mě zachraňte!“ poručil jsem jim rozladěně.
Kuro se usmál. „Nevím přesně, jak si to představuješ, ale my nejsme žádní mágové. A navíc, tady Moc nefunguje. Je zde všude magická ochrana. Spousta měst to na přání Vládkyně zavedla, většina mágů je v nich prostě… bezmocná. Jen tak si může být Vládkyně jistá, že nikdo nebude bez jejího svolení používat Moc. A kdybychom vytáhli meče, v příští vteřině jsme mrtví. Víš, jak je to tady hlídaný?“ zavrtí hlavou. „Nedá se nic dělat, Richarde.“
„Boží,“ zamračím se.
„Pssst, to neříkej!“ okřikne mě Awai. „Bohové se nesmí vůbec brát do úst. I víra je zakázaná.“
„Já ale nechci bejt popravenej,“ rozhodím bezradně rukama.
Kuro potřese hlavou. „Věříme ti.“
„A…?“ napovím nedočkavě.
„A na něco přijdeme,“ ubezpečí mě Awai. „A i kdyby ne, gilotina je rychlá. Ani to nezabolí.“
Div že neomdlím. „To si snad děláš prdel!“
Awai se zatváří zmateně. „Cože? Jak…?“
Vzdychnu. „To se jen tak říká…“
„Ustupte! Vedem dalšího vězně!“ ozve se v chodbičce. Awai a Kuro poslušně uhnou a do mé cely je vhozený jako bezduchý pytel jakýsi chlapec. Okamžitě ho podle těch dlouhých zrzavých vlasů poznám, i když do obličeje mu vidět není, a cítím, jak mi vře krev. Kvůli tomuhle blbci jsem tam, kde jsem! Šťouchnul jsem do něj špičkou boty a ukázalo se to jako špatný nápad. Dostal jsem hned mírnou ránu, ne od něj, ale… nevím, bylo to, jako kdyby mě kopla elektrika. Zmateně jsem se ohlédl na hlídače. „Dělal problémy při zatejkání. Problémy já nemam rád…“ zašklebil se spokojeně žalářník. „Kdyby nebyl drzej, mameluk jeden, nemusel jsem ho uklidňovat klackem. Tak si teď trochu pospí, frajer,“ pokračuje, a je na něm vidět, že má radost sám ze sebe. „Ale bacha na něj, je to podělanej čaroděj. Vod chvíle, co vo sobě neví, je chráněnej kouzlama,“ dodá a odejde.
„A hele, kohopak tu máme… náš milý Shane,“ protáhne Awai a podle tónu jeho hlasu pochopím, že je stejně napruzenej jako já.
„Nejradši bych mu provedl něco hodně ošklivýho!“ procedím a sednu si k němu na bobek. „Ale koukám, že má dost i beze mě.“ Pokusím se mu odhrnout vlasy z tváře, ale znovu mě to praští. Usyknu, stáhnu ruku, a prohlížím si ho raději z dostatečné vzdálenosti. Na čele má pěknou bouli a pod okem monokl. Chudák kluk. Asi dostal docela slušnou nakládačku. Ne že by si ji tedy nezasloužil… Ale jak tak poslouchám, dýchá docela normálně, takže nic tak hroznýho jako prokopnutý žebra jej nepotkalo. „Tak co? Zachráníte mě? A… možná i jeho? Jsem zoufalej.“
Kuro přikývne. „Na něco přijdeme.“
„Nenecháme tě tu shnít,“ přidá se i Awai.
„I když by to bylo rozhodně zajímavý na pohled…“ zamyslí se Kuro.
„Boduješ!“ zajásá Awai a udeří Kuroa pěstí do ramene.
„Vtipný. Fakt vtipný.“ Kousnu se do rtu. „A… a kde je vlastně Tinetophe?“
Kuro si vymění s Awaiem krátký postranní pohled. „To je jedno. Každopádně, žádnej strach, zachráníme tě. A možná i jeho. Zatím se měj kráááásně a pěkně si to tady se svým kámošem Shaneem užij,“ zanotuje rozverně Kuro. Jeho dobrou náladu bych fakticky potřeboval!
„Bez ironie,“ přesvědčuje mě Awai. „Je mimo, můžeš si s ním dělat co chceš.“
Nadzvednu obočí. „Jako ho okrást, například…?“
„Ale ne, ten nevypadá na to, že by měl u sebe něco cenného. Ale zkus mu třeba pomalovat obličej různými znaky a pak tvrdit, že je posedlý,“ navrhne Kuro.
„Můžeš taky vyhrabat díru a nacpat ho do ní,“ rozmazává to Awai.
Kuro nemůže zůstat pozadu a přihodí další super nápad: „Je taky možnost strčit mu do kalhot krysu.“
„Anebo, a to je ještě zábavnější, ho můžeš připravit o věneček,“ dodá Awai. „Nebo mu to aspoň zkus namluvit. To by taky mohlo zapůsobit. Ale má to jednu nevýhodu, můžeš taky zjistit, že se mu to líbí, a pak se ho už nezbavíš.“
Kuro vybuchne smíchy. „Boduješ, Awai!“
Na rozdíl od nich já se tolik nebavím. „Ha. Ha. Ha,“ procedím nevrle.
„Ale no tak, neber si to tak,“ poplácá mě Kuro přes mříže po rameni. „Jen tě tak hecujeme. A navíc, uznej, ve vězení je lepší něco dělat, nebo ti z toho hrábne. Znal jsem jednoho, jmenoval se Monty, a ten byl v kobce několik dlouhých, děsivých let plných psychickýho teroru. Když ho pak pustili, myslel si o sobě, že je ryba.“
„To s ním musel bejt dobrej pokec…“ zamyslím se.
„Hmmm,“ souhlasí Kuro. „To jo. Většinou mlčel jako… ryba.“
Awai rozšíří údivem oči: „Doopravdy?“
Kuro se zazubí: „O tom nepochybuj. Chtěl, abysme mu říkali Tichej kapřík, ale já mu říkal jinak.“
„Jak…?“ zajímám se.
„Monty, přece…“ odvětí Kuro a zní to skoro zaskočeně.
Zarazím se. Opět mi na tom něco nehraje. „To je jako fakt?“
„Jasně že to není fakt. Nebuď tak naivní!“ vysměje se mi Kuro.
„Boduješ!“ vyprskne Awai.
Rozzlobí mě, že ze mě zase udělali hejla. Dotčeně našpulím rty. „Víte co? Už vás mám plný brejle!“
Awai se kajícně usměje: „Sice nevím, co je to brejle, ale chápu, že bychom měli jít, že jo?“
„Jo,“ zasyčím.
Kuro přikývne. „Dobře. Tak zatím vydrž. Osvobodíme tě co nejdřív.“
„Hm,“ zavrčím. „Tak fajn. Ahoj.“ A ti dva konečně skutečně odejdou a nechají mě tam jen tak stát. Ohromně milý. Asi z nich začínám mít ponorku, nebo nevím, proč je nemůžu ani cítit. Oni za nic nemůžou. Oni ne. Zlostně se ohlédnu na Shanea. „Doufej, milej zlatej, že mě ti dva osvobodí dřív, než mě budou ti nechutný hlídači, co ti dali nakládačku, vyslýchat. Jinak se budu na tobě hojit.“ A Shane – zcela dle očekávání – neodpoví. Ještě že tak.
Povzdechnu si. Dal bych si lajnu. Jenom jednu malou lajnu, jenom tenký proužek bílýho kouzelnýho prachu. Pak budu spokojenej. Už jsem ho neměl tak dlouho… Ztraceně. Nechal jsem ho v sedle svého koně, stejně jako krabičku cigaret. Dal bych život za jedno potáhnutí povzbuzujícího nikotinu! Asi si z absťáku co nevidět ukoušu nohu…
Ale ne. Zpět k tomu, co se stalo těsně před naším odjezdem od čarodějnice Mystery…
Anna
„Nemá to s tebou vůbec cenu,“ povzdechnu si a ještě jednou se krátce zahledím na ten kus pergamenu, který mi donesl jeden z mých poštovních holubů. Vzkaz od Ephemera. Úkol splněn. Jin je mrtvý. Nechává mě to překvapivě klidnou. Myslela jsem si, že budu brečet, až mi tahle zpráva dojde, ale… není tomu tak. Vůbec nic necítím. „Zatím jsem se ještě nic nedozvěděla a to už mě vůbec nebaví dál tě mučit…“
„Jak jsssem řekla, Vládkyně. Já nisss nevím, jsssem jenom pěšššák,“ pípne to stvoření s rozeklaným hadím jazýčkem, které se válí na zemi v kaluži vlastní krve. Malá Strážkyně. Jedna z mála, kdo přežil útok mého vojska na výcvikové středisko Lovců. Myslela jsem si, že se mi už podařilo je všechny vymýtit, ale patrně ne. Kdybych neměla na Temném území své skvělé skřetí zvědy, nejspíše bych se o tom nikdy nedozvěděla. Skrývají se. Něco chystají. A dokonce prý drze pomohli Jinovi s tou lidskou bytostí. Co tím sledují? Vážně plánují převrat? Opravdu se mě někdo pokusí sesadit?! „Proššš bych měla něssso vědět zsssovna já?“
„Tvůj otec má dost vysoké postavení, zlatíčko,“ ujistím ji. „Víš toho dost, na to dám krk.“
Děvčátko zaváhalo. „Můj otesss…“
Neušla mi jiskřička naděje, která jí zaplála v očích. „Ani on mi nechce nic říct…“ přiznám.
„I jeho jssste mušššila? To je odporné!“ Dívka si setře krev z koutku úst. „Žádný sssoucit, Vládkyně. Jssste jako Thaar, ssstejně bezsssitná…“ zavrtí znechuceně hlavou.
„O Thaarovi takhle nemluv!“ zasyčela Tiwanaineira ze zrcadla.
Nesouhlasně jsem se na ni zamračila: „Tiwanaineiro, no tak. Tohle řeším já.“ Ohlédnu se na děvče. S bolestným usykáváním prozkoumává své zlámané prsty na pravé ruce. Byla jsem na ni zlá, přiznávám, ale… ale jinak by mi nepřiznala ani to, že je dcerou Baraka. Zlomyslně se usměji. Teď jen tak nenapneš tětivu svého luku, Twylo. Ne těmi fialově napuchlými zkřivenými prstíčky. „Tak mi už zatraceně konečně řekni, koho sem král Jin dostal!“
„Proč sssse nezssseptáte jeho?“ nechápe. „Třeba by vám to prozradil.“
Povzdechnu si. „No… to by možná šlo, ale… i jeho jsem dala popravit.“
Twyla se ušklíbne. „Ssssměšššné. Pak ssse nedivte, že ssse nemůžššete nisss dozsssvědět.“
„Ty mi to přece povíš. Ty jsi o tom věděla. Tvůj otec o tom věděl!“ namířím na ni prst.
„Jen jssssme hlídali králi zssáda, to je všššechno. Zsssaplatil nám za to. Byla to jen prássse,“ vysvětlí mi, jako by to byla ta jednodušší věc na světě. „Proššš mi nevěříte, Vládkyně? Na nisss ssse neptáme, když nemusssíme. Sssama víte, že je to ssstrategie Ssssstrážců…“
Vztekle ji nakopnu. „Nesnáším Strážce.“
„Má paní, Tiwanaineiře jsssme přessse ssssloužili dobře -“ pokusí se říct.
„Tiwanaineira k vám byla příliš shovívavá. Já vás ve své Zemi nechci,“ prohlásím pevně.
Dívka ke mě vzhlédne velkýma, nechutně naivníma očima: „Zsssemě ale není vaššše, Vládkyně…“
„Brzy bude. Až zničím toho člověka,“ ujistím ji obratem.
„Tak vidíte. Nemám důvod vám to říssst. Třeba byssste litovala, že jssste ho zabila,“ vzdychne si.
Na okamžik mě toto tvrzení překvapí. A vezme mi veškerá slova z úst. Litovat…? „Nesmysl,“ vydechnu.
„Pročšš ssi vlasssstně Vládsse Orleeth nechal vzssít Zsssem? Pročšš? Ssso jssste mu udělala?“ zeptá se.
Neubráním se spokojenému zazubení. „To asi zajímá hodně obyvatel Země, že je to tak?“
„Prossssím,“ pokusí se Twyla sepnout polámané ručičky, ale nepovede se jí to a s bolestným vzlyknutím od sebe poničené dlaně zase odtáhne. Roztomilé.
„Klidně ti to řeknu,“ pokrčím rameny. „On sám mi ji dal. Já ho o ni jen požádala.“
Twyla ani v nejmenším neznejistí. „Nevěřím vám. Vládssse by přessse -“
„Vládce nechtěl nikdy vládnout,“ přeruším ji tvrdě. „Byl moc rád, že jsem ho toho břímě zbavila.“
„To přessse nemůže být pravda…“ zaúpí zoufale.
„Jsi ještě dítě, Twylo. Nic nechápeš. Takhle je to lepší pro nás pro všechny,“ ubezpečím ji.
Tiwanaineira se v zrcadle zavrtěla: „Proč jí to říkáš?“
„Zeptala se přece,“ pokrčím rameny.
„No jasně, ale proč…?“ zamračí se na mě ta čarodějnice.
Povzdechnu si. „Poslední přání by se přeci mělo vyplnit.“ Kývnu na jednoho ze svých mužů, stojícího u dveří: „Odveďte ji a nechte setnout.“
„Já… já ale neřekla sssvé possslední přání!“ vyhrkne to dítě.
Zvědavě se na ni otočím: „A to je co?“
Twyle lehce zrudnou tváře. „Chsssi… chsssi vidět sssvého otsse,“ přizná svou slabinu.
„To nepůjde,“ převezu ji.
Dívka zaváhala. „Ale… ssslíbila jsste…“
„Jistě. A ráda bych to také splnila,“ ubezpečím ji, „Jenže tvůj otec je mrtvý.“
Twyla vykulila oči. „Vy jssste…?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spáchal sebevraždu ve vězení. Bohužel.“
Twyla se kousne do rtu a dlouho mlčí. „Můj bratr vám zsssa mě zsssaplatí…“
Zvlním rty. „Nepotřebuji další majetek.“
„Tak… tak vám pomůžššše. Dá vám informassse…“ zašeptá skoro neslyšitelně.
Usměji se. „Už nám je dal.“
„Possskytne vám jich vísss. Řekne vám, kde tu bytossst hledat,“ vzlykla a v hlase jí zaznělo něco jako… hanba? Stud? Po tvářích jí tekly slzy. Pokořená hrdost. Doufám, že to hodně bolí. „On… on ji totižššš doprovází…“
„To už zní zajímavěji,“ uznám. „To se nám totiž nezmínil… Nu dobrá. Popravu prozatím odložíme na neurčito.“
Tinetophe
„Já… chtěl jsem počkat na nějakou vhodnější chvíli, ale řekl jsem si, že to nebudu odkládat.“ Jossi mi něžně přejel prstem po šíji a jeho rty se letmo dotkly mé klíční kosti. Usmála jsem se a pocuchala jej ve vlasech. Vždycky, když se pomilujeme, míval tyhle nálady. Já se vždycky smála a říkávala jsem, že má „žvanivou“, ale na rovinu… je to milé. Ne, to jsem řekla špatně. Bylo to milé. „Když jsme bojovali s těmi skřety, uvědomil jsem si, že se kdykoliv může cokoliv stát a já bych si nikdy neodpustil, kdybych… kdybych se tě nezeptal.“ Políbil mě na rty. Jeho ústa byla horká a roztoužená, jako kdyby mu tu jedno nestačilo. Unaveně jsem se přivinula k jeho rameni a vdechovala jeho vůni, abych si ji takhle zapamatovala. „Víš, Tinetophe, miluji tě. Hrozně moc. A tak mě napadlo… že bych tě požádal o ruku.“
Rázem je po pohodičce. Prudce jsem se na něj otočila. „Prosím?“
„Myslím to vážně,“ vysvětlil si mylně mé zděšení. „Nemusíme se hned brát, jenom se s tebou chci zasnoubit. Vezmeme se třeba, až co doděláme tuhle misi. Až dopravíme Richarda za Vládkyní a dostaneme od Jina slíbené peníze. Budeme mít tolik zlaťáků, že nebudeme muset do smrti už nikdy riskovat. Koupíme si dům, někde na neutrální půdě, a budeme mít děti. Spoustu dětí. Vždycky jsi přece říkala, že bys chtěla spoustu dětí…“
Udiveně jsem na něj pohlédla. Překvapilo mě, že si to pamatuje. Úzkost mi sešněruje hrdlo. „Jossi… já…“
„Já vím, asi jsem to měl říct trochu jinak…“ přiznal se zkoušeně. Odhrnula jsem mu vlasy z těch jeho nádherných zářivých očí. „A také jsem chtěl. Plánoval jsem si, jak před tebe pokleknu, dám ti kytici růží, jak… a stejně jsem to nevydržel a vyhrknul jsem to na tebe takhle. Vím, že na to spěchám, jsme spolu jenom tři roky, ale… pro mě to znamená hodně. Ty jsi už plnoletá a tvůj život je o dost kratší než můj… Chci ho s tím svým svázat co nejdříve to půjde, a nenechat tě jen tak odejít…“
„Jossi…“ zamumlala jsem.
Stisknul mě v náručí a nic netušil. „Nemusíš mi odpovídat hned. Pochopím, když mi řekneš -“
„Ne,“ zašeptala jsem.
„Ne co…?“ podivil se.
Stisknu rty. „Ne.“
„Ty… se nechceš stát mou ženou…?“ vydechnul ohromeně.
„Ne,“ zopakovala jsem pevně. „Nechci si tě vzít. Nikdy.“
Jossi se nadzvednul na loktech a pohlédnul na mě. Tváře mu jen hořely: „Allero, proč -“
„A neříkej mi Allero,“ zavrčela jsem a otočila se na druhý bok.
Jossiho dlaň se dotkla mého pasu: „Co se děje…?“
„Nemá to cenu, Jossi. Mezi námi, víš?“ prohlásila jsem a doufala přitom, že to zní tvrdě. Čím více jej raním, čím více jej přesvědčím, že ho nemiluji, tím větší je šance, že přežije… Když s námi dál nepůjde, já jej neohrozím. To je teď to nejdůležitější. „Nikdy to nemělo cenu. Vlastně jsem s tebou začala chodit jenom proto, že jsem… že jsem chtěla zapůsobit na ostatní. Aby viděli, jak jsem dobrá, že dokážu svést staršího sexy aytara.“
Jossi strnul. „Proč… proč to říkáš?“
„Protože je to pravda,“ odsekla jsem, ale neohlédla se na něj. Chtělo se mi plakat a nechtěla jsem, aby si toho všimnul. „Svatba! Vždyť jsi přece musel tušit, že tě nemiluju, zůstala jsem s tebou vlastně ze setrvačnosti. Víš přece, jak nerada si zvykám na novoty. Ty ses do mě snad skutečně zamiloval?“
Jossi se mě přestal dotýkat. „Nech toho, to není vtipné!“
„Já nežertuji, Jossi,“ procedila jsem zle. „Celý náš vztah bereš příliš vážně… To, že se spolu občas vyspíme ještě neznamená, že jsme pár, ne? Anebo že se musíme hned brát! Svatba! Můj život je příliš krátký na to, abych ho měla potřebu někým svazovat!“
„Nech toho, Allero!“ okřiknul mě a v hlase mu zaznělo zoufalství.
Vzdychla jsem. „Neříkej mi Allero, zatraceně! Už nejsem dítě!“
„Takže… ty skutečně…“ zalapal po dechu.
Rozkousla jsem si ret. Na bradu mi kápla krev. Ani jsem si neuvědomila, že jsem si celou dobu zuřivě kousala rty… „Ano, Jossi. Myslím to vážně. Promiň. Nechtěla jsem ti to říct takhle… a teď, ale když už ses zeptal…?“
Napřímil se. „Takže… tys ze mě chtěla dělat blbce ještě déle?!“ vykřiknul zklamaně.
„Jossi, ne, nechci z tebe dělat blbce, jenom se snažím být… upřímná. Já…“ pokusila jsem se jej přerušit, ale nedal mi příležitost dokončit větu:
„Víš co? Jsem rád, že jsi mi řekla, jak to je! A jak to skutečně bylo! Otevřela jsi mi oči!“ skočí mi do řeči.
Najednou jsem měla touhu mu to vysvětlit: „Jossi, promiň -“
„Myslel jsem, že jsem tě pochopil a že si říkáme všechno…“ zavrtěl hlavou. „Jak jsi mi to mohla udělat?!“
„Nezlob se. Měli jsme to ukončit dřív,“ zavrčela jsem.
„To s tebou plně souhlasím,“ odsekl i on, vstal z postele, oblékl se… a odešel. Tak, jak jsem si to přála, tak, jak jsem doufala. Slzy mi vytryskly ale až ve chvíli, kdy chodbou dozněl zvuk jeho kroků a já si byla jista, že nyní mě už nemůže rozhodně slyšet brečet.
Richard
Čekal jsem leccos, ale rozhodně ne to, že se Jossi prostě sbalí a odjede. Když jsem se ho ptal, proč má tak na spěch a kam chce sakra jet, zatvářil se roztržitě a dlouho mlčel. A klopil zrak. Vůbec mi to k němu nesedělo a už vůbec se mi nechtělo, aby mě tu nechal jen s Tinetophe, Kuroem a Awaiem. Tedy, ne že by mi vadila společnosti Tinetophe (to naopak!), a ne že bych nedůvěřoval Kuroovi a Awaiovi, ale přece jenom, z téhle skupinky mi Jossi přijde jako takový… nejrozumnější člověk… tedy, aytar… No prostě nejrozumnější. Ti dva jsou prostě pošuci a Tinetophe je ženská, když to shrnu takhle sexisticky. Jossi byl… takový šéf.
„Tak o co jde, Spocku?“ nenechal jsem se odbýt. „Proč mě chceš nechat na holičkách?“
„Já… musím jet zkontrolovat Jina,“ plácl Jossi nakonec a znělo to dost ukvapeně, jako kdyby si to právě teď vymyslel. Jasně že jsem mu nevěřil. Proč by měl kontrolovat Jina? Vždyť je to jen pár dní, co jsme ho opustili! Co by se mělo za tu dobu změnit? Vždyť je to král, ten si poradí. Má své vojsko, určitě. „Tady jsem zbytečný, Richarde. Awai a Kuro jsou dobří Lovci. A Tin…“ Hlas se mu podivně zachvěl. „…Tinetophe je skvělá Ochránkyně. Nemusíš se bát.“
„Jossi!“ zavrtěl jsem rychle hlavou. „Já se nebojím o sebe, ale o… Nechoď nikam. Prosím.“
Jossi si povzdechnul, ale ani nyní se mi nepodíval do očí. „Mluvil jsem o tom i s Mystery a -“
Zarazil jsem se. „Tys… mluvil s Mystery? O tom pro – proroc – o čem že jste mluvili…?“
Jossi překvapeně zdvihnul zrak. „To znělo notně vyděšeně, Richarde,“ podotkl a slabě se pousmál. „Stalo se něco? Ty snad víš něco víc?“
Cítil jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Málem jsem prořekl, co jsem neměl… „Já? Jak asi? Jen se zajímám, o čem jste mluvili.“
„Vždyť jsem to už řekl. Zmínila něco velmi znepokojivého o Evale…“ kousl se do rtu. „Mám o Jina trochu strach. Od té doby, co se nepohodl s Vládkyní -“
Nevěřím vlastním uším. „On se nepohodl s mou sestrou?!“
Jossi přikývne. „Hm. Dříve byl jejím pobočníkem. Tos nevěděl?“ Udiveně na něj zírám. Pobočníkem? Co to znamená? Takže se spolu jako… vyspali? Ale vždyť on je rozhodně o pěkných pár let starší než má sladká sestřička! No ale jestli je na prošlejší výrobní lhůtu, proč ne, že, nezbývá nic jiného než jí to přát… Ehm. Když ne nic, je Jin aspoň sympaťák. „Nechci, aby se mu něco stalo. Je jediný z panovníků Země, který se snaží proti Vládkyni bojovat. Bez něj by nebyla naděje na úspěch, bez něj by nebyl důvod doufat. A my přece doufat potřebujeme. Já doufat potřebuju. Hodně štěstí, Richarde,“ položí mi ruku na rameno. „Budu se modlit, abys přežil tak dlouho, aby ses dokázal setkat se svou sestrou.“
Nevím, jestli z toho mám být šťastný, ale pokusím se o úsměv: „Jasně. Díky. I tobě hodně štěstí.“
Jakmile se Jossi odešel rozloučit ještě s Mystery, vyhledal jsem Tinetophe. Seděla stejně jako včera venku, na schodech, před jedním z polorozpadlých domů duchů, s rukama pod bradou. Mdlé odpolední slunce jí svítilo do tváře, takže mhouřila oči a lehce drkotala zuby. V tom světle vypadala jako porcelánová panenka. Svléknul jsem si kožich a přehodil jí ho galantně přes ramena. Usmála se na mě a kývla. A mlčela. To ticho mi přišlo deprimující.
„Proč Jossi doopravdy odjíždí?“ vyhrnul jsem na ni.
„Chci ho zachránit,“ pokrčila rádoby ledabyle rameny a nenápadně si setřela slzy z tváří.
Jako správnej kavalír jsem se tvářil, že to nevidím. „Jen ze zvědavosti… cos mu řekla?“ nadhodím. „Vypadal… smutně. Smutně a naštvaně.“
„To je jedno,“ mávla rukou.
Zaváhal jsem. „Já… já bych se na tvým místě teď bál, aby neudělal nějakou blbost.“
„Jossi? Jossi je skvělý bojovník. Rozhodně mu nehrozí nebezpečí,“ zavrtěla hlavou.
„Myslel jsem to jinak. Jako… že si třeba ublíží. On sám,“ vysvětlil jsem a posadil se k ní.
Tinetophe sklonila hlavu a podivně opatrně se dotkla prsty pravé ruky svého levého zápěstí. A zachvěla se. Ani k tomu jsem se nijak nevyjadřoval, i když mi to přišlo dost… divný. Ale je taky docela možný, že to bylo jenom tím, že jí je zima, co já vím. „Žádný strach. Takový Jossi není,“ ujistila mě. „Nikdy neměl sebedestruktivní sklony a nikdy se nechoval zbrkle. Nechápu, proč by se takhle najednou začal chovat. Nebyl by to prostě on.“
„Ale… bylo by to logický. Zemřel by tak vlastně tvou vinou,“ zkoušel jsem to dál.
„Mystery řekla, že ho zabiju já, ne že zemře mou vinou. To je rozdíl,“ ubezpečila mě.
„Hmmm. Stejně si ale nemyslím, že bylo dobré se ho prostě takhle… zbavit,“ mínil jsem.
Stiskla rty. „S tím musím nesouhlasit.“
Povzdechl jsem si. „Bylas na něj asi hodně tvrdá, co?“
Přikývla. „Řekla jsem mu strašné věci… Mrzí mě to. Ale je to pro jeho dobro. Jednou to pochopí.“
„Pokud přežije,“ souhlasil jsem.
„To zatracené proroctví!“ vykřikla zlostně. „Nevyplní se. Prostě ne!“
„A co když jo?“ nadzvedl jsem obočí.
S takovou alternativou prostě nepočítala. „Nestane se to.“
„Ale co když jo?!“ nadhodil jsem.
„Richarde. Mlč,“ okřikla mě.
„Je to přece věštba -“ namítnul jsem, ale to už mě Tinetophe bolestivě uchopila za ruku a přitáhla si mě blíž. Tak blízko, že byl její obličej jenom na kousíček od toho mýho, jenom trochu nadzvednout hlavu, olíznout si rty, spojit je s těma jejíma – a kdybych se tolik nesoustředil na to, že to zatraceně bolí, nejspíš bych byl z toho všeho docela vzrušenej. Na tom přece není nic zvláštního – Tinetophe je překrásná dívka. Jen se mi trochu nelíbí, že má pořád něco na hlavě. Třeba čepici nebo šátek… moc jí to nesluší, ale natolik se s ní ještě neznám, abych jí na tuhle drobnou vadu na kráse mohl jen tak upozornit. Ale, co na tom, že nosí nevkusné hučky – ty oči! Ty oči! Vždy tak chladné, odměřené – a nyní plné života, zlosti… úžasný. Dokázal bych se do nich dívat pořád…
„Už o té věštbě nechci slyšet ani slovo, Richarde!“ zasyčela mi do tváře. „Jasné?!“
„Yes, ma’am…“ pípl jsem zmateně.
Zamračila se. „Beru to jako ano,“ rozhodla se a pustila mě. Bolestivě jsem si třel zápěstí. Mohla by být ovšem trochu něžnější, do téhle ruky mě přece kousl ten skřet… S obavou se zahledím na obvaz. Už je zase prosáklý krví a prsty se mi chvějou. Kousnu se do rtu. „Neměli bychom se tu už víc zdržovat. Musíme pokračovat dál. Najít toho ztraceného spratka a pokračovat v cestě,“ mínila nečekaně a její oči, předtím tak divoce planoucí, zase pohasly. „Od Mystery je sice hezké, že nás tu nechala přespat a pohostila nás, už je ale čas se s ní rozloučit a jet dál. Tím spíš, když nám řekla o těch… nemrtvých. Nesnáším nemrtvé. Kde jsou tyhle příšery, je i mor. Nechci riskovat, že se kdokoliv z nás nakazí. A pokud jsou skutečně posláni za Vládkyní, aby vzali její sídlo ztečí, měli bychom si pospíšit. Nechci je mít v zádech. Já vím, že se říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ale uznej sám, že takovéhle přátelství mít nemusíme. Mor… Ať si na něj klidně Anina armáda vymře, ale my onemocnět nemusíme… Zatraceně. Všechno se jen a jen komplikuje…“
Povzdechnu si a z kapsy vytáhnu krabičku cigaret. Jednu po celé délce olíznu, strčím do pusy a zapálím ji. Tinetophe mě mlčky sleduje. Když vidí, s jakou spokojeností potáhnu trochu dehtu do plic, ušklíbne se a s podotknutím, že to pěkně smrdí, se odvrátí. „Co jsou ti nemrtví zač? Ke komu patří?“ otáži se radši.
Tinetophe pokrčí rameny. „Těžko říct. Nejspíš bojují sami za sebe. Tady v Zemi už není nic jako dřív. Každý si hraje na svém písečku. A je to vina tvé sestry. Kdysi… kdysi to bývalo jiné. I když jsme na tom sice byli špatně, nebyla zakázaná kouzla, víra, měli jsme svou svobodnou vůli, panství držela při sobě…“ Odmlčela se. „Co si to nalhávám, naše Země je ztracená. Vždycky byla ztracená. “
Zamyslím se a odklepnu popel na zem. „Můj svět je taky na prd. Ale tam to aspoň nepostupuje tak rychle. I když by mohlo, máme dobrý zbraně. Třeba nukleární. To je pěknej hnus, víš? Stačilo by pár atomovek a bylo by po všem. Po celé planetě. Jednou to tak asi dopadne, ale zatím žijeme a můžeme se s tím pokusit něco udělat, nemyslíš? Minimálně tady.“
Tinetophe mě však neposlouchá. „Pokud ale ti nemrtví ví, kde Vládkyně je, měli bychom je sledovat.“
Beze slova přejdu fakt, že si tu vylévám srdce a ona mě ignoruje, a zeptám se: „Jak to myslíš, sledovat?“ nechápu a špačka cigarety zašlápnu do země. Jen to tak mírně zasyčí. Mám chuť zanadávat. Zase jsem si to vůbec nevychutnal. Pořád myslím na všechno okolo a ani si nestihnu pořádně zakouřit. „Ostatně, proč bychom to dělali? Já jsem včera přece určil, kde se Anna skrývá. Ukázal jsem to na té mapě. Cítil jsem to. Nebo… ty mi nevěříš?“
Tinetophe na mě pátravě pohlédne. „Tobě věřím, ale ne těm trikům, co předvedla Mystery.“
„To nebyl žádnej trik,“ procedím vztekle. „Fakticky jsem něco cítil! Bylo to úplně… magický.“
„No právě,“ souhlasí Tinetophe. „Nemám ráda všechno magické. Věřím jen tomu, co je tady a teď, to, co vidím, na co si můžu sáhnout, to, co je skutečné. Kouzla! Všechno je tak pomíjivé!“ rozohnila se a učinila rozmáchlé gesto rukou. „Nevěřím tady ničemu, Richarde. Nevěřím ani Mystery. Čarodějnice jedna. Že prý pomáhala první lien na její výpravě Zemí. To jí tedy můžeme za všechny naše problémy poděkovat! Ona je vším vinna, protože první lien může za vše zlé, co se zde stalo! Od jejího příchodu se všechno změnilo! Neměla se sem nikdy dostat. Lidské bytosti prostě do Země nepatří.“
Vím, že to byla urážka, ale i tak spokojeně pokývám hlavou. „Mystery říkala, že to nejdéle po obědě prohlásíš.“
Tinetophe se odvrátí. „Jistě. Mystery. Co řekne, to se vyplní.“
„Nechtěl jsem o tom zase začínat…“ ujistím ji. Tinetophe rozladěně vstane a otočí se na odchod. Vyskočil jsem na nohy a zachytil ji za ruku. Vykřikla, vyškubla se mi a vrazila mi takovou facku, až se mi na chvíli zatmělo před očima. „Promiň!“ vyhrknul jsem, jakmile jsem zase popadl dech a vrátil se mi zrak. Tinetophe ale vůbec nevypadala rozčileně, spíš… trpitelsky. A zapotácela se. „Tinetophe!“ vyjeknul jsem a přihnal se blíž. A zachytil ji do náruče. Skoro jsem se lekl, že omdlela – a na chvíli to tak fakt i vypadalo, ale vzápětí se vzpamatovala, rozkoukala se a když zjistila, jak majetnicky ji držím, opět se mi vytrhla a než jsem stihl uskočit nebo tak něco, přilítla mi facka druhá, div, že jsem to neustál.
„Jak se opovažuješ na mě takhle sahat?!“ zařvala.
„Jak jako takhle? Já – já se jen – lekl jsem se – že ti něco je…“ začal jsem se neobratně omlouvat, ale Tinetophe na mě koukala tak vztekle, až jsem okamžitě pochopil, že veškeré má slova jsou zbytečná, protože jí stejně nemá cenu nic vysvětlovat. Zamrkal jsem a cítil se najednou docela dotčeně: „A vůbec! Ty jseš teda fakticky strašná! Ještě mi vynadej za to, že se o tebe bojím!“
To Tinetophe uznala a ucouvla. „Promiň. Jen se mi trochu zamotala hlava… To ten korzet, víš? Je utažený až příliš,“ snažila se mi to neobratně vysvětlit a rukama přejela po sexy křivkách svých boků. Div že z toho neuslintnu, ale udržím se.
„Jestli ti není dobře, můžeme tu ještě přespat…“ navrhnu jí.
„Je mi skvěle,“ odsekla.
„Ne, není,“ nenechám se oblafnout. „Celou dobu si tady připadám jako v blázinci. Nejdřív skřeti, pak ta věštba, Jossi odjel, ty jseš taky nějaká divná – a korzetem to není, nejsem naivní! Co se stane teď, něco s Kuroem a Awaiem?“ zavrtím hlavou. „Všiml jsem si toho hned. Něco se ti stalo, když jsi mě sem dostala -“ začnu, ale Tinetophe ustoupí o krok a pohybem ruky mi naznačí, abych se jí nedotýkal. Zamračím se. „Tak fajn. Když o tom nechceš mluvit, tak ne. Ale nechci přijít ještě o tebe.“
Usmála se na mě. „Jsi milý. Půjdu si pro věci a oznámím Kuroovi a Awaiovi, že vyrazíme.“
Svraštil jsem obočí. „Hmm. Jak myslíš.“
Kuro
„Kde je Richard?“ zeptám se Awaie.
„Nejspíš někde s Tinetophe,“ pokrčí ten rameny a dál si brousí meč.
Zamračím se. „Jossi prý odjel. Ani nic neřekl. To se nedělá.“
„Hm,“ odvětí Awai.
Rozladěně se na něj ohlédnu. „Nechci, aby Richard trávil s Tinetophe tolik času. Nesnáší mě.“
„Divíš se jí?“ usmál se Awai. „Pokaždé, když se vidíte, pohádáte se.“
Přestanu zlostně přecházet po stáji, kam jsme se s Awaiem uklidili, abychom měli klid. Ačkoliv je Mystery dosti zajímavá a zábavná osůbka, moc se s námi přátelit nechce, a já se v jejím domě cítím podivně nesvůj. Jako kdyby slyšela každé mé slovo, vnímala každý můj pohyb, znala každou mou myšlenku. Je to hrozně nepříjemné. „Já vím. Ale nemůžu si pomoct. Mám pocit, že… že Tinetophe něco ví, Awai,“ zamumlám.
Awai ani nezdvihne hlavu od práce. „Nesmysl.“
Jeho ledový klid mě ještě o něco víc napruží. „Třeba jí něco řekla Mystery, když tam s nimi včera byla o samotě… A kdo ví, jestli s nimi není i teď,“ prohlásím věcně.
„Není. Sleduju jí,“ ujistí mě klidně Awai. „Teď je v hale. Sama.“
„No ale mohla jim něco říct. Možná proto Jossi odjel,“ spekuluji.
Awai nadzvednul obočí. „Jako… na pomoc Jinovi? Nebuď směšný. Jin je v boji sotva překonatelný.“
„Uznávám,“ připustím. Jin je skutečně mistr meče na slovo vzatý. Prý byl vždycky šikovný, ale tím, že byl slepý, se jeho styl boje jenom vytříbil. Údajně existovali jen dva lidé, kteří jej dokázali v přímém a čestném boji porazit. Bon le Doute, tedy muž, díky kterému Jin přišel o zrak (a kterého později Jin s Aninou pomocí zabil), a Anía, patolízalka naší Vládkyně s děsně neobvyklým mečem nazvaným Popravčí. Nebo Kat, teď už si nejsem tak jistý. Proč by za ním ale Vládkyně vyslala Aníu? Určitě tu Lovkyni (nebo co je to vlastně zač) posílá na mnohem závažnější mise.
Awai spokojeně potřese hlavou. „Tak vidíš.“
Zapřu si bradu rukou. „Mystery…“ převalím její jméno na jazyku jako cukrátko. Zní pěkně. A připomíná mi Mayino jméno. Ach, Maya. Vážně by mě zajímalo, co teď dělá. Já vím, že to byla dost podlá a zákeřná čarodějnice. A že sloužila Tiwanaineiře. Ale s ní jsem měl skutečně pocit, že žiju. I když jsme třeba vedle sebe pouze seděli. Vždy se mě jenom dotkla a já… Nevím. Asi v tom byla magie, to nepopírám, přesto však… měl jsem ji rád. A kdyby mě tehdy tak děsně nepodrazila, kdo ví, zda bych tady teď takhle seděl a dumal nad jejím osudem. Mohl jsem se s ní oženit. Třeba bychom měli děti. Anebo už bych byl dávno mrtvý, protože by mě po nějakém tom týdnu manželství zabila. Mohlo se to ještě zajímavě vyvinout. Tak jak mi to mohla udělat?! Věděla, co pro mě znamená, a stejně mi ublížila. Mrcha. „Máme možnost zeptat se jí na cokoliv z naší budoucnosti, Awai. Uděláme to?“
„Já tedy ne. Takoví obyčejní beini jako my by neměli nic vědět o tom, co je čeká,“ zavrtěl Awai rychle hlavou. „Ty se zeptat chceš?“
„Ne. Bojím se,“ přiznám. „A ty bys měl taky.“ Awai překvapeně zdvihne hlavu a vrhne na mě notně tázavý pohled. „Oba bychom se měli bát naší budoucnosti. Myslíš, že jsme udělali dobře, že jsme uzavřeli tu… ehm, dohodu…? Že jsi ji uzavřel ty?“
„Nepochybuj o tom ještě ty, prosím,“ povzdychnul si Awai a konečně odložil meč stranou.
Zamračil jsem se. „Měl ses mě zeptat. Nesouhlasil bych.“
Awai vstal a protáhl se. „Jsme Lovci, Kuro. Jak jsem řekl. Jsme pouze Lovci.“ Odmlčel se. „Jde jenom o peníze. A ty dostaneme. A tolik! Každý si koupíme město. Nebo necháme postavit palác.“ Ohlédl se na mě, aby viděl, jaký dojem na mě jeho slova udělala. Abych byl upřímný, dost jsem se šklebil. Představa, že budu mít celé město, mě nechávala dosti chladným. Ke štěstí skutečně vlastní vesničku nepotřebuji… „Budeš se tvářit jinak, až získáme to zlato, brachu. Bude to úžasné -“
„Jin je ale náš přítel. Zachránil nás,“ namítnul jsem.
Awai přikývl. „A my jeho. Ale uznej sám, není jiná možnost. A já musím…“
„Stejně ji zabijí,“ prohlásím a je mi jedno, že to vyznělo až moc krutě. „Určitě to udělají.“
„Nezabijí ji. Dostal jsem slovo,“ odsekl Awai, ale hlas se mu trochu zachvěl.
Nakrčil jsem nos. „Slovo bývalé Vládkyně. Panečku, to má zvuk.“ Najednou jsem dostal na Awaie děsnou zlost a chtěl jsem na něj být zlý. „Jsme zrádci, Awai.“
„Nejsme. Navedu je na špatnou stopu. Do té doby už bude Twyla dávno na svobodě,“ plánoval.
Jeho optimismus mě překvapoval. „To tedy Darienovi dost fandíš, nezdá se ti?“
„Proč? Z nováčků byl nejschopnější. On a Dag. Ale Daga jsme ztratili hned zkraje…“ mínil.
Ušklíbnul jsem se. „Patrně nebyl tak schopný. Na co zemřel? Na kuši?“
Awai se ošil. „Ne, zabila ho ta… ta nová zbraň.“
„Hmmm,“ kousnul jsem se do rtu. „To se není čemu divit.“
„To ne. Ale Darienovi věřím. Jestli zklame a má sestra zemře, najdu ho a sejmu ho osobně,“ zavrčel.
„Víš, vlastně z tebe mám radost. Chováš se jako správný Lovec. Dobře jsem tě vycvičil,“ podotknu.
Awai mé škodolibé nadšení nesdílel. „Hmmm,“ protáhl nevrle.
„I když, pravý Lovec by za úplatu zabil vlastního otce. Ty nechceš obětovat sestru,“ rozmazávám to.
Awai se zachmuřil. „A co ty, Kuro? Ty bys svou sestru obětoval?“
Nezaváhám. „Ano.“
„Zachoval by ses takhle, i kdyby šlo o mě…?“ zašeptal smutně.
„Jistěže ne, Awai.“ Stoupnu si také, jemně se dotknu jeho brady a donutím ho, aby zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí. „Jsi jako můj malý bráška.“
Vytrhnul se mi. „Zajímavý! Brášku bys neobětoval, ale sestru klidně?!“
Pokrčím rameny. „Náš úkol je ale jiný. Hlídáme Richarda. Nechápu tedy, proč se máme starat ještě o další děcko a dokonce ho zachraňovat…“
Prudce se otočil. „Twyla už není dítě! A… navíc… otec mě o to požádal…“
„Sny,“ prsknu. „Kvůli pitomému snu chceš zbytečně riskovat?!“
„Nebyl to sen!“ vyštěkl na mě rozhořčeně. „Můj otec je mrtvý a tohle je jeho vůle!“
„Nevíš jistě, jestli je mrtvý!“ oponuji mu. Awaiovi zahoří tváře a zuřivě zatne pěstičky. Usměji se. Opravdu by mi dokázal dát pěstí…? „Ale důvěřuji ti. Víš přece, že tě budu následovat klidně až do záhrobí, jen abys tomu všemu nemusel čelit sám. A nechci se s tebou hádat. Už mám dost všech těch pitomých hádek…“ Potřesu hlavou a pokusím se o úsměv. „Víš, Awai… jak jsi mluvil o tom, že si koupíme město…“ Awai na mě nejistě pohlédne, plamen v očích pomalu vyhasíná. „Dostal jsem skvělý nápad. Koupím si městečko hned vedle toho tvého a budu přepadávat tvé poddané tak dlouho, než usoudí, že je tam, kde bydlí, příliš nebezpečno – a přestěhují se do toho mého města…“
Awai se – konečně – zasmál. „Ach jo, Kuro…“
„Boduju?“ mrknu na něj.
„Jo. Boduješ,“ přikývl.
Anna
„Anno, dokázala bys mi lhát?“ Zvuk Ephemerova hlasu mě zaskočí. Prudce se otočím. Netušila jsem, že se už vrátil… Pokynu panu Tiyho, svému vrchnímu vynálezci, aby mlčel, a nechápavě pohlédnu na Ephemera. Ten ke mně mlčky dojde a mračí se. V jedné ruce má meč, v druhé režný pytel. Nevidím, co v něm je, ale vzhledem k tomu, že z něj prosakuje krev, nemám z toho zrovna dobrý pocit. Je to doopravdy… Jinova hlava? Já vím, že jsem ji požadovala, ale jestli mi ji Ephemer ukáže, pozvracím se, bez legrace.
„Jak se opovažuješ se mnou mluvit tímhle tónem, Ephemere?!“ zavrčím. Ephemer mi hodí ten pytel k nohám. Krev mi ocákne lem bílých šatů. Rozladí mě to. Ty šaty mi nechala ušít paní Leowyll, jako výraz úcty. Jsou utkané z těch nejjemnějších nitek, krásné a lehké, jako by byly z pavučiny. Pochybuju, že to půjde jen tak vyprat. „Co blázníš?!“ Botou kopnu do toho pytle: „A co je tohle?“
„Podívej se,“ vyzve mě chladně.
Ohlédnu se na pana Tiyho a zamumlám: „Radši jděte. A pamatujte, ta zbraň je pořád příliš těžká. Zkuste vyrobit lehčí typ. Jinak mi děláte radost, pane Tiyho. Nečekala jsem, že vám výroba pistolí půjde tak snadno. I s mými instrukcemi. Děkuji vám.“
Jsem velmi spokojená. Střelný prach zde existoval už předtím, než jsem sem přišla já, jenom se nepoužíval. Jakmile jsem ovšem tuto skvělou věc zjistila, došlo mi jediné – musím vyrobit střelné zbraně. Ve všech fantasy filmech a v dokumentech ze středověku jsem si vždycky říkala: jo, boj je to dobrý – muž proti muži, na férovku, tělo na tělo, kdo s koho. Fajn. Ale kdyby tam naběhl maník se samopalem, hned by se mu všichni ochotně vzdali. A i když jsou silové meče a dýky dobré zbraně, nestačí. Pořádný kolt nadělá mnohem více neplechy. Jenže vývoj tady samozřejmě není tak rychlý jako v mém světě, takže ty… ehm, pistole, co jsou mi předkládány, vypadají spíše jako malá děla, ne jako příruční zbraně. Nic, co by s sebou mohli do boje nosit mí vojáci. Nic praktického.
Ale je to rozhodně pokrok. Už jsme přišli i na to, že doutnák, který odpaluje střelný prach v hlavni pistole, je notně nepraktický a že se občas i stává, že… že vybuchne. Už jsem kvůli tomu přišla o nejednoho vynálezce. Jsem jenom holka, těmhle věcem jsem nerozuměla nikdy, a ve svém světě jsem se o to ani nijak moc nezajímala, ale přišli jsme na to, že je třeba zapalovat střelný prach jinak než doutnákem. Vytvořili jsme mechanismus, který nám při stisknutí kohoutku vytvořil plno jisker, které odpálily střelný prach. Ještě to pořád není ono, ale jak říkám, lepší než nic. Už jsme je párkrát vyzkoušeli i v boji – a s úžasným výsledkem. Kam se na tohle hrabou kuše, které dosud byly považovány za nejnebezpečnější zbraně!
„Jak říkám. Odlehčit. Ale děla mě nadchla. Jen tak dál,“ usměji se na Tiyho a sleduji, jak se mi oddaně pokloní a odejde. Až pak se konečně pořádně ohlédnu na Ephemera. Tváří se dost… podivně. Tázavě na mě hledí, v obličeji vepsané jakési zvláštní zklamání, a patrně skutečně čeká, že tu zkrvavenou věc prozkoumám. „Co je tam?“ zeptám se ostře.
„To, cos chtěla,“ pokrčí Ephemer rameny. Div, že se mi nepodlomí kolena. Takže skutečně Jinova hlava?! Lehce se mi zvedne žaludek, dle očekávání, ale ustojím to. „Anno, lhala jsi mi někdy?“ zeptá se znovu. Odvrátím se od něj. „Proč jsi mi neřekla, že jsem krále Jina znal? A jak je možné, že si to nepamatuju? Co se stalo s mou ženou? Udělala jsi něco, co -“
„Mlč už!“ přeruším ho unaveně. „Nemám chuť ti cokoliv vysvětlovat. A ani nemusím.“
„Nemusíš…?“ Ephemer zasune meč za opasek a potřese hlavou: „Jin měl pravdu, že ano? Žes mě podvedla.“
Zavrtím hlavou. „To není pravda. Víš přece, že tě miluju!“ S tím seskočím z trůnu a vrhnu se mu do náruče. Stiskne mě, ale tak nějak vlažně. Znepokojí mě to. „Co ti napovídal? Říkala jsem ti přece, že ho máš hned popravit. Mohla jsem tušit, že se tě pokusí nahlodat. Byl to zrádce, Ephemere. Jen tě chtěl poštvat proti mě, narušit tvou loajalitu, tvou lásku. Ale věř mi – nikdy bych ti nedokázala ublížit!“
Nevymýšlím si. Nechtěla jsem mu ublížit ani tehdy, kdy… kdy jsem mu poprvé vymazala paměť. Vlastně to bylo celé jedno velké nedorozumění, nezamýšlela jsem to… Ach jo, vidím to před očima, jako by se to stalo včera. Ephemer zjistil, že jsem zakázala výcvik všech Lovců, Strážců, Ochránců a mágů a hrozně se na mě naštval. Pohádali jsme se. Ječel na mě, že jsem strašně nezodpovědná, jak si to vůbec představuji, zakázat něco, co má v Zemi tradici už tolik staletí, že z toho budou jen problémy… a pak řekl něco, co mě hrozně ranilo.
„Jin udělal dobře, že odešel,“ zasyčel děsně zle. „Tehdy jsem nechápal, proč to udělal. Namlouval jsem si, že když zůstanu s tebou, mám šanci po tvém boku něco změnit, zabránit ti, abys dělala tyhle příšerné karamboly, ale jak vidím, byl jsem příliš naivní. Vzdávám to.“
Zalapala jsem po dechu. „Jak… jak to myslíš, vzdáváš?“
„Opouštím tě,“ vysvětlil mi a jeho hlas byl jako led. „Už s tebou odmítám dál žít.“
„Ephemere…“ zašeptala jsem ohromeně. „To mi přece nemůžeš udělat…! Miluji tě!“
„A já miluju tebe,“ přikývnul. „Ale tohle je prostě nad mé síly. Odmítám přihlížet tomu, jak ničíš Zemi… i sebe.“ Objala jsem ho a rozplakala se. Chvíli mě hladil po vlasech. „Neplač, Anno. Jen ti chci dát příležitost, abys poznala jaké to je být sama. Budeš mít spoustu času přemýšlet nad tím, co se to s tebou stalo. Co se stalo s námi. Já… já už na to prostě nemám. Musíme to ukončit.“
Vytrhla jsem se mu: „Nedovolím ti, abys mě opustil!“
Shovívavě se usmál. „Ale prosím tě. Nemůžeš mě nijak zastavit. Jestli mě pošleš do vězení, stejně nebudu s tebou.“
To mě rozčílilo. „Dokážu ti zabránit v tom, abys odešel.“
„Prosím tě, Anno,“ zavrtěl hlavou, políbil mě na čelo a otočil se ke dveřím. Udělal dva kroky a zvědavě se na mě ohlédl. Chvěla jsem se, snad vztekem, a z očí mi tryskaly horké slzy. „Takže… takže nic? Přesně, jak jsem čekal. Mrzí mě to. Bohové s tebou, má krásná Vládkyně,“ prohlásil ironií přetékajícím hlasem a vzal za kliku dveří.
„Ne!“ vykřikla jsem. „Neopustíš mě!“ Moc, která mi celou dobu mírně kulminovala kolem prstů ruky, najednou jakoby explodovala, když jsem na něj zlostně ukázala. Ephemer jí dostal plný zásah. Zapotácel se, vztáhl prsty jedné ruky ke své hlavě – a svezl se na zem. Nejspíš si ani pořádně nestihl uvědomit, co se děje. A vlastně ani já ne. Hrozně jsem se lekla, co jsem to udělala, a v první chvíli mě napadlo, že… že jsem ho zabila. Přiklekla jsem k němu a jemně vzala jeho hlavu do dlaní. „Ephemere…?“ Celá jsem se třásla. „Ephemere, slyšíš mě…?“
Ephemer jen pracně otevřel oči. „Co se… co se stalo… Anno…?“ dostal ze sebe a v jeho pohledu bylo něco jinak.
Sevřelo se mi hrdlo. „Tohle jsem nechtěla…“
„Kde to jsme? Co se stalo?“ koktal Ephemer zmateně a dezorientovaně. Pak se posadil a udiveně se rozhlédl. „Tiwanaineira nás zajala?“
Strnula jsem. „Cože?“
„Anno, my jsme… Kde to jsme? Co si poslední pamatuju, tak to je ta bitka v lese… Jin se tam setkal s Bonem a… při bozích, vůbec nic si dál nepamatuji… Byl jsem zraněný…?“ nechápal.
A jak jsem jej tak poslouchala, uvědomovala jsem si, že má úžasná Moc ukázala další své schopnosti. „Je to v pořádku,“ konejšila jsem ho a přitulila se k němu. „Všechno je v pořádku.“ Pro sebe jsem se usmála. Jenom ti musím ještě trošku upravit vzpomínky, miláčku, pomyslela jsem si. A leccos z nich vymazat. Třeba toho zatraceného Jina!
Mám snad teď udělat něco podobného…? Zdvihnu hlavu a zadívám se Ephemerovi do očí. Jsou chladné a nezvykle kruté. Co když se něco změnilo…? Zalituji, že svou Moc v poslední době již nedokážu používat ke čtení myšlenek. Teď by se mi to vážně hodilo…
„Jak mám vědět, že mě miluješ?“ zeptá se tiše, když si všimne, jak na něj toužebně zírám. „Vždyť já vlastně ani nevím, proč jsem se do tebe zamiloval. Vždyť já nevím nic. Čím víc nad tím přemýšlím, tím více zjišťuji, že… že mé vzpomínky… Co se s nimi stalo? Proč nic -“ Olízne si rty. „Přísahej mi, Anno. Přísahej, že jsi s nimi nic neudělala. Že jsi mě nijak nepodvedla.“
Jeho pohled opětuji. „Přísahám,“ procedím a je mi jedno, že lžu jako když tiskne.
Ephemerovi to však stačí. Ach, je tak naivní… Usměje se a jeho oči, jeho nádherné oči roztají. Spokojeně mu obtočím ruce kolem krku a políbím ho. Nebrání se. Jeho rty chutnají po krvi. Ta chuť je tak opojná, že jí prostě nelze odolat. Políbím ho znovu a znovu. Jeho ruce zašátrají na mé hrudi, hledají zavazování šatů, které mám na sobě. Jakmile najde jemnou stužku, která drží šatičky pohromadě, škubne jí a já jsem rázem docela nahá. „Miluji tě, Anno,“ zašeptá. „Ty víš, že tě miluji. Jsi všechno, co mám… Ale jednu věc mi vysvětli… Jin… Jin pro tebe nikdy nic neznamenal, že ne? Měl jsem skoro dojem, že mezi vámi něco bylo…“
Neubráním se úsměvu. „On ti něco řekl…?“
„Ne…“ uklidní mě Ephemer. „Ale mluvil o tobě tak familiérně…“
Zasměji se. To je od něj vážně moc miloučké! Chvíli Ephemera jen tak pusinkuji na hrudníku. Když ale vzhlédnu a zjistím, že stále očekává mou odpověď, skoro se neubráním ušklíbnutí. Ephemere… kdybys jen věděl! Před lety, jedné hodně opilé noci, chybělo vážně jenom málo a vyspali jsme se spolu… Ale tím přece nebudu zatěžovat tvou krásnou hlavinku. Zavrtím hlavou: „Nemusíš se bát, lásko. Nikdy jsem ti nebyla nevěrná. Natož s ním.“ Rozhlédnu se. „Chci tě, Ephemere. Teď a tady. Co bys říkal tomu, kdybychom si to rozdali na mém trůnu…?“
Ephemer se zazubí: „Panečku, má to své výhody, milovat se s Vládkyní!“
A já mám v ten okamžik skvělý pocit. Že je zase všechno v pořádku. Že teď už půjde všechno podle plánu.
Twyla
Čekat v cele na to, zda mě pustí nebo mě nechá Vládkyně přece jenom popravit, to je notně depresivní. Mám pocit, že minutu od minuty umírám. A všechno mě bolí. A to jsem vlastně ještě nebyla ani pořádně mučená… Já vím, Strážce by měl být zvyklý na bolest, ale já jsem přece ještě nedokončila výcvik, já si mohu dovolit slzy… i při vzpomínce na otce… Nějak mi nedochází, že je mrtvý. Zprvu jsem Vládkyni nevěřila, že se skutečně sám připravil o život, ale čím déle nad tím přemýšlím, tím logičtější se mi to zdá. Copak by velký Barak mohl jen tak hnít ve vězení a nechat se vyslýchat? Aby pak zemřel rukou Vládkyně jenom proto, že ji omrzel jeho jekot? Pche. To je lepší zemřít vlastní rukou. Vlastně tento jeho čin obdivuji, ale… já to nedokážu. Už kvůli bratříčkovi. Kvůli němu musím být statečná.
Dveře cely se lehce pootevřely a dovnitř vešel jakýsi strážný.
„Užššš zsssassse?“ zaúpím. „Já užššš přece nissss -“
„Nejsem tu na přání Vládkyně, Twylo,“ odsekl mladík a já se na něj konečně pořádně otočila. Měl na sobě sice uniformu, kterou nosili všichni sloužící naší Vládkyně, ale… něco na něm bylo jiného. A nebylo to jenom těmi zvláštními modrými vlasy. Celkově jeho držení těla naznačovalo, že nejde jenom o nějakého služebníka, ale o velice soběstačnou osobnost. Pravděpodobně aytar. „Poslal mě sem Jin. Jmenuji se Darien. Jsi schopná jít?“
Vyskočím na nohy, i když mírnému zaváhání se neubráním. Poslal ho sem Jin? Neříkala snad Vládkyně, že je Jin mrtvý…? Mohl jej sem vyslat král Evale ještě předtím, než na jeho zemi zaútočila Anina vojska? Pak by to tenhle Darien přece nevěděl… Hmmm, zkusím to nadhodit až budeme na svobodě. „Jissstě.“
„Výborně,“ přikývl, z kapsy vyčaroval velký klíč a odemkl mi pouta. No hurá! Ruce jsem už měla docela zdřevěnělé. A to ani nemluvím o tom, že jsem měla zápěstí rozedřená do krve… Bedlivěji jsem si svého zachránce prohlédla. Zdál se mi dost mladý. Sice o něco starší než já, ale určitě ne o moc. Nepochybně dlouhé modré vlasy měl svázané do složitého drdolu na temeni hlavy a výraz jeho poměrně hezkého obličeje byl velice soustředěný. Všiml si, že na něj koukám, a nadzvedl obočí: „Takže… můžeme?“
„Rozssshodně,“ souhlasila jsem.
Darien vyhlédl ven z cely, pohybem ruky mi naznačil, že vzduch je čistý, a společně jsme se za chvíli plížili chodbami. Za celou dobu nepromluvil ani slovo, jako pravý profesionál, z čehož jsem usoudila, že je to buď skoro-Lovec nebo skoro-Stopař. Ačkoliv, spíše skoro-Lovec – velice zkušeně totiž podřízl jednoho hlídače, který nám bránil v cestě. Co vím, Stopaři se vždy vyhýbali zabíjení a k takovémuto činu se odhodlali jenom v opravdu nutných případech. Tohoto bulíka šlo přece jenom omráčit. I když by stále hrozilo velké riziko, že by se probral dříve, než by nám bylo milé, a ztropil by poplach. Takhle si jeho mrtvého těla ukrytého za jedním ze sloupů ve velké síni jen tak někdo nevšimne…
Téměř bez dechu jsem našlapovala chodbami sídla naší Vládkyně a teprve nyní jsem měla možnost si to tady pořádně prohlédnout. Předtím, pokaždé, když jsem tudy šla, trápila jsem se, co se mnou bude, co mě čeká… Teď se mohu bát jenom jediného, že nás někdo chytí, přistihne při útěku – ale i kdyby, trestem za tento prohřešek bývá okamžitá poprava. To by šlo. Ale nikdy jsem rozhodně neměla náladu na nějakou prohlídku. Že by ale stála za to! Všechny sály i chodby jsou nádherně zdobené, a na stěnách visí obrazy a trofeje z honů a válek. Naše Vládkyně si tu žije v pěkném přepychu… Jen si nemohu nevšimnout, že tu nejsou nikde okna. Žádná okna. Působí to trochu depresivně… ale zase svit všech těch lamp na zdech, ve kterých se mihotají plamínky svící, vyvolává docela příjemný dojem…
Když už to skoro vypadá, že se z tohoto nazdobeného labyrintu vymotáme v pořádku, Darien mi naznačí, abych se zastavila. Opatrně vyhlédnu zpoza jeho zad. U východu stojí samozřejmě hlídači. A je jich vcelku dost. O něčem se vybavují, někteří z nich se smějí, ale každý z nich je ozbrojen mečem. Darien se na mě ohlédne. V jeho pohledu jasně čtu, že nemáme šanci se pokusit mezi nimi bez boje projít, a že se potyčce s nimi vyhnout nelze. Zatraceně. Pak se ohlédl znovu k východu a pak znovu na mě.
„Komplikace,“ oznámil mi šeptem. „Ale dám ti své taito, aby ses mohla -“ začal.
Zavrtěla jsem hlavou a přerušila ho: „Jako plán to nezsssní šššpatně, ale já bohužšššel taito v rukou neudržšším…“ Na důkaz svých slov jsem mu ukázala své poničené prsty a očekávala jsem politování. Darien na ně ale jen mlčky pohlédl a zamyslel se.
„A meč ano?“ zkusil to po několika vteřinách ticha.
Váhavě přikývnu. „Možšššná.“
„Tak dobře,“ povzdechl si a vrazil mi do rukou svůj meč. Pak vztáhl ruku ke své hlavě. Až teď mi došlo, že právě ve vlasech má důmyslně skrytou taito. Malá, ale nebezpečně ostrá půlkruhovitá dýka, která se dala skvěle nasunout na prsty, a v rukou odborníka se pak mohla stát skutečně vražednou zbraní – protože je nebezpečná už tím, že ji protivník nevidí minimálně do té doby, než mu prosekne hrdlo. Zručný bojovník s ní dokáže nadělat slušnou paseku. Darien odevzdaně zavřel oči, a navlékl si prsty do taito, maskovanou jako ozdobu ve vlasech – a škubl jí. Musela být neskutečně ostrá, protože se mu okamžitě kolem hlavy rozprostřely náhle notně zkrácené prameny lesklých modrých vlasů a zbytky cůpků mu padaly na ramena. Neubránila jsem se pousmání, díky tomu, že neměl čas se s taito pečlivě vymotávat, získal velice originální účes. Docela mu to slušelo, tím spíše, že oči měl stejně modré jako vlasy a ty ostře kontrastovaly s jeho bledým obličejem.
„Dám ti znamení,“ zamumlal směrem ke mně, smetl si z uniformy uťaté vlasy a vykročil směrem k vojákům na stráži. Zhluboka se nadechnu. Boj, to není nic pro mě. Ne, že bych bojovat neuměla, to zase ne, dokáži se ubránit, pokud jich na mě není skutečně velká přesila, ale… nebaví mě to. A nijak zvlášť mi to ani nejde. Vlastně ani nechápu, jak jsem se mohla dostat jakožto Lovec a pak i jakožto Strážce tak daleko. Ráda bych si myslela, že to není tím, že byl můj otec tím, kým byl, ale… určitě to tak bylo. Vždyť ukončení výcviku Lovce jsem málem nepřežila. Neměla jsem nárok na to, abych si myslela i na to, že by se ze mě mohl stát Strážce… A přesto jsem byla přijala a dokonce jsem se předtím, než to Vládkyně zakázala, na Strážce skutečně učila!
Jednou jsem se otci snažila vysvětlit, že mi tato protekce nemůže prospívat. Smál se. „Je to přece pro tvé dobro, Twylo. Strážci jsou mnohem lépe postaveni než Lovci. Lovcem se může stát kdejaký mamlas, stačí se jen dostatečně umět ohánět mečem a prahnout po penězích. Strážci jsou ale výjimeční.“
„Nechci se měnit v hada,“ namítla jsem.
Otec mě pohladil po vlasech. „Hadí podobu budeš mít jen zřídka. Neboj.“
„A nechci si zničit jazyk,“ pokračovala jsem. „Budu šišlat.“
„Jde jen o zvyk,“ ujistil mě. „Podívej se na mě. Poznáš snad, že mám rozeklaný jazyk, když mluvím?“ Pravda, otec mluvil bezchybně, jenže když jsem si nechala jazyk upravit já, byla to hrozná ostuda. Třeba písmeno „c“ vyslovit nedokážu vůbec. Otec mě sice přesvědčoval, že to se spraví časem, ale nevěřila jsem mu. Tím spíše, že se mi kvůli tomu Awai posmíval…
A jak tam tak stojím, popadám dech a po očku sleduji, jak se Darien blíží k těm mužům, cítím, že na mě jde kýchnutí. Vojáci si už Dariena všimli. Podle všeho i jim přijde notně podezřelý (nechápu v tom případě, jak mohl bez povšimnutí proniknout až do vězení!) a někteří z nich pro jistotu tasili své meče. Darien v chůzi ani v nejmenším nezaváhá, snad se jen trošku přikrčí, aby mohl při nejhorším uskočit, kdyby na něj zaútočili, ale jinak na sobě nedá ani v nejmenším znát, co se chystá udělat.
A v tu chvíli si kýchnu. Prostě to na mě přijde. „Hepčík!“ ozve se na celou chodbu.
Je to jako výzva k boji.
„Twylo!“ houkne na mě Darien, přiskočí k jednomu z hlídačů, a rozseknul mu krk. Bleskově se otočil k druhému a znovu, švih, vzduchem se mihlo ostří taita a na uniformu toho nebohého muže začne stříkat jeho krev. „Honem!“ Vyrazila jsem kupředu, směrem k bráně, ke svobodě. K mému úkrytu se mezitím blížili čtyři muži. Rychlý pohled na Dariena. Mezitím už stihl zabít další dva, protáčí se mezi nimi tak šikovně, že si ubližují svými meči dokonce i vzájemně. Výborně, pomyslím si a pozvednu meč. Nutno podotknout, že jsem měla co dělat, abych ho vůbec udržela, takže jakmile jsem jej zkřížila s jedním z těch mužů, div, že jsem jej samou bolestí neupustila.
Jseš Strážce, sakra, okřiknu se v duchu a zaplaším slzy, deroucí se mi do očí. Jseš Strážce!
Snažím se soustředit. Veškerou Moc, kterou jsem během svého pobytu ve vězení hromadila ve svém těle, teď koncentruji do rukou, abych potlačila tu bolest. Funguje to výborně. Sice poté, až všechnu Moc spotřebuji, nejspíš mi zlámané prsty upadnou docela, ale to nevadí, hlavně se odsud musím dostat… kvůli Awaiovi!
Odrazím jednu čepel meče svou zbraní a jakmile si uvědomím, že zezadu se mě snaží propíchnout další, ladně se kolem něj přetočím, uchopím jeho čepel do ruky a nasměruji ji na vojáka stojícího naproti. Jakmile si ten uvědomí, že omylem zabil kolegu, ve vzteku se po mně rozmáchne, ale to už mu zabodnu meč do břicha a prudkým švihnutím mu rozetnu pupek. Za třetího se dostanu ještě dříve, než si ten stihne všimnout, co to dělám, a zlomím mu pomocí Darienova meče vaz. Čtvrtý ale dělá problémy. Odstrčí umírajícího kamaráda a přiskočí ke mně, přičemž mu lehce podklouznou nohy na krvi a obsahu střev jednoho ze svých parťáků. Pokusím se přímému boji vyhnout, ale on mi k tomu nedá příležitost. Udeří na mě a sérií rychlých výpadů se mě snaží donutit udělat chybu. Nutno podotknout, že už mám skutečně co dělat, abych udržela Darienův meč. Čím rychleji ale bojujeme, tím více zjišťuji, že čepel mého meče začíná modrat a zářit. Silový meč! dojde mi a div že nezajásám. To se mi taky mohl Darien zmínit, dost by mi to totiž pomohlo! Ve chvíli, kdy mě dotírající soupeř donutí ustoupit, oženu se po něm mečem a přestože jej nezasáhnu, uvolněná tlaková vlna jej srazí na zem. Přiskočím k němu a zarazím mu meč do hrudníku. Voják překvapeně zamrká a na rtech se mu objeví krev, ale vzápětí je po něm, rychle a tiše.
Ohlédnu se na Dariena. Ještě mu zbývá jeden protivník na zabití. Skloním se u právě zabitého vojáka. Jakožto Strážce bych měla umět absorbovat do své mysli osobnosti svých nepřítel. Tak přece končí každý výcvik Strážce. Já se ale tak daleko nedostala. Co na tom může být tak těžkého…? Pomalu natáhnu prsty k hlavě toho mrtvého muže.
„Twylo?“ houkne na mě Darien. Škubnu sebou a otočím se na něj. „Pojďme.“ Přikývnu, vytrhnu jeho meč z hrudi té mrtvoly a pospíchám za ním. „Jsi v pořádku?“ zajímá se ještě. Jeho starost mě skoro dojme. Už dlouho se ke mně nikdo nechoval takhle mile! Ujistím ho, že ano, odevzdám mu jeho zbraň, a on mě vyvede ven, kde na nás již čekají schovaní dva koně. Má ruka není vůbec schopna pohybu, jak zjistím. Doufám, že jsem se moc nezmrzačila…
„Ššššlo to dobře,“ poznamenám polohlasem.
„A to je špatně?“ usměje se na mě a pobídne koně.
Zamyšleně se na něj podívám. Neříkám že je to špatně, ale že to bylo notně podezřelé. Šlo to totiž až příliš dobře.
Darien se ode mě odvrátí a prsty si setře krev vojáků, která mu v několika kapičkách spočinula na obličeji. A v momentě, kdy si pravděpodobně myslí, že se na něj už nedívám, udělá něco neskutečně nechutného. Olízne je.
Anna
„Vládkyně, to děvče je pryč,“ oznámí mi velitel Cody.
Zachvěji se zlostí. „Jak je to možné?!“
„Nemám tušení, má paní,“ přizná zkroušeně Cody. „Ale bylo zabito dvacet mých mužů. Mých dobrých mužů!“ zdůrazní, jako by snad čekal, že jej polituji nebo snad že mu vyjádřím soustrast. Zatracení pitomci! Proč se taky nechali zabít?! Měli tu holku prostě chytit a dotáhnout jí zpátky, abych ji mohla nechat konečně popravit! „Patnáct u zadního vchodu, pět ve vězení. Nemohla být sama. Někdo jí musel pomáhat.“
„Sakra,“ zakleju rozladěně. „Tiwanaineiro, jak to, že ani tys nic neviděla?!“
Čarodějnice se v zrcadle jen ušklíbne. „Není tam ani jedno jediné zrcadlo, kterým bych tam mohla vidět. Žádné sklo, vodní hladina, nic, kde bych se mohla odrážet. V tom ti nepomůžu. Ale ty máš přece mapu, Vládkyně. Mapu, která ti dokáže najít naprosto všechno, co si přeješ. Tahle mapa ti přece ukáže, kde Twylu hledat, pokud ji ještě chceš živou.“
Zamračím se. Mapa nefunguje… a Tiwanaineira to moc dobře ví. Nejspíš mě jen tak popichuje, protože je tu Cody. Ne, ani jeden z mých nejpřednějších velitelů nesmí vědět, že mě má Moc v posledních dnech… no, zradila. Mohl by začít pochybovat. To je to poslední, co bych si přála. Ještě tak ztratit důvěru svých lidí! Nikdy! Stačí, že o sobě pochybuji já sama… „Nechce se používat mapu,“ zavrčím. „Ale tu holku potřebuju. Jinak nám její bratříček neposkytne ty informace, které potřebuji…“
Tinetophe se usmála. „Nemusí přece vědět, že už ji tady nemáme.“
„Zajímavá úvaha…“ souhlasím pobaveně. „Můžeme to zkusit. Ale vy, veliteli, se mi ji pokuste najít a přivést co nejrychleji. Ať už živou, nebo mrtvou, to je jedno,“ rozhodnu se a Codymu naznačím, aby odešel. Spokojeně se posadím na trůn. „To by bylo. Ale jinak… jinak nejsem moc spokojená s vývojem situace. Pořád nic podstatného nevím a navíc, Ephemer…“ zaváhám. Tiwanaineira na mě zvědavě pohlédne. „Nejsem si jistá, co ví a co ne. Ten pitomej Jin… Nechápu, proč jsem ho tam vůbec posílala… Cody by to zvládl sám…“
Tiwanaineira se zasměje. „Neřekla bych, že Ephemer něco ví. Viděla jsem, jak jste se včera k sobě měli. Pochybuji, že by s tebou tak vesele dováděl, kdyby věděl, jak jsi mu vycenzurovala polovinu vzpomínek.“
Cítím se skoro dotčená. „No dovol?!“
„Promiň,“ zazubila se. „Ale nešlo se nedívat…“
Povzdechnu si. „Všechno je tak složité… Už aby byla ta lidská bytost mrtvá. Pak bude teprve všechno hezky v pořádku. Já a Ephemer budeme zase spolu a zase šťastní. Nejradši bych se vrátila do svého světa… Tedy, kdyby tam Ephemer byl. Tam bylo všechno o dost jednodušší. Nebyla jsem Vládkyně, ale docela obyčejný člověk, co nic neznamenal, co nemusel nic rozhodovat… Tady jsem sice mocná, ale u nás to bylo jiné…“
Tiwanaineira zalapala po dechu. „To neříkej! Země tě potřebuje!“
Zamračím se na ni. „Ne, ty mě potřebuješ, aby ses dostala ze svého vězení.“
Tiwanaineira přimhouřila oči. „Za tohle se mi omluv.“
Rozbolela mě hlava. Přitiskla jsem prsty na spánky. „Jo, jasně. Promiň…“ vzdychla jsem. Ta migréna je chvílemi dost neúnosná… nejspíš bych si měla poslat pro nějakého mastičkáře, aby mi pomohl… anebo že bych měla spíš žádat pomoc od nějaké bylinkářky…? I když pochybuji, že by na tuhle podivnou, tupou bolest zabral jenom nějaký odvar z usušené trávy… „Není mi nějak dobře. Půjdu si na chvíli lehnout…“ zašeptala jsem a vypotácela se z hlavního sálu, co nejdál od Tiwanaineiry. Ve svém pokoji jsem padla na postel a zavřela oči. Jenom jedna bytost tady v Zemi by mi mohla pomoct. Jenže tu jsem donutila odejít do vyhnanství. Víceméně sice po vzájemné dohodě, ale… ale nebylo to ode mě hezké. A ano, zakázala jsem jí používat Moc, jenže to nejen jí – zakázala jsem také, aby se všichni ti rebelové cvičili na Lovce, Ochránce a podobnou havěť, která by mě mohla ohrozit. „Omlouvám se ti, Wynewer…“ zamumlala jsem a rozbrečela se.
Ephemer, který právě vešel do místnosti, se překvapeně zarazil s rukou na klice. „Prosím?“
V rychlosti si otřu slzy. „To nic.“
„Zdálo se mi to, nebo jsi fakt zmínila jméno té čarodějnice?“ podiví se.
Zavrtím hlavou. „Zdálo se ti to.“
„Tiwanaineira říkala, že ti není dobře…“ nadhodí opatrně Ephemer a přejde až ke mně. Posadí se na postel.. „V poslední době je ti pořád špatně. Nejsi třeba nemocná…? Mám o tebe strach…“ Místo odpovědi se k němu jen přitulím a ujistím ho, že je to jen bolest hlavy. To přejde. Mělo by… doufám… „Kde teď Wynewer vlastně je?“ zeptá se zvědavě.
„Pokud nezemřela…“ olíznu si rty. „…měla by být v Prare, na břehu jezera Wara. V mém letním sídle. Proč se na ni ptáš?“
Pokrčí rameny a zatváří se téměř zmateně. „Ani nevím. Mám takový zvláštní pocit, že ji znám… Víš, že ji znám víc než jen z různých vyprávění. Prý je mocná. Velice mocná. Nemyslíš, že by mi mohla pomoct s mými vzpomínkami?“
Tělem mi projede vlna hrůzy. „Ne!“ vyhrknu. Možná zbytečně zděšeně.
Ephemer na mě udiveně pohlédne: „Cože? Proč?“
Zastydím se. Tomu tedy říkám diplomacie! Měla bych si dávat větší pozor na jazyk, pak se mi snadno stane, že řeknu i to, co nechci… pche, to by Vládkyně přece dělat neměla…! Nadzvednu se na loktech. Zrcadla v mém pokoji jsou všechna překrytá závěsy. Taky dobře. „No… proč…? Víš přece, že magii nesnáším…“ pípnu. Hrdlo mám jako sešněrované, skoro ani nemůžu mluvit. „Mohlo by se mi jenom přitížit.“
„Anebo by tě mohla vyléčit,“ navrhne.
„O tom silně pochybuji…“ ušklíbnu se. „Zvlášť po tom, co jsem udělala Orleethovi.“
Ephemer pobaveně nadzvedne obočí: „Vážně se s ní měl bývalý Vládce oženit?“
„Hm,“ přikývnu. „Doufal, že s ní po boku dokáže Zemi udržet.“
„A ona mu dala košem?“ zajímá se.
Ošiju se. „Víceméně,“ zahučím neochotně a stáhnu ho k sobě, aby se už konečně přestal vyptávat. Nechci mu nic vysvětlovat. To, jak jsem zachovala, to, co jsem udělala… zatraceně, bylo to pro dobro Země. Proč mě nikdo nechápe?! Ephemer se mému nátlaku nebrání a jeho hlava žuchne do peřin jenom kousek od té mé. Políbím jej na nos. „Já bych ti nikdy košem dát nedokázala,“ ubezpečím ho. „A taky jsem to neudělala. A to ani v náš svatební den, i když mohla jsem, místo té směšné předsvatební tradice jsi šel přece bojovat s -“
„Anno, počkej,“ přeruší mě Ephemer. „My… my jsme svoji?“ otáže se zamyšleně.
„Ovšem… Vzali jsme se minulý rok,“ odpovím zaskočeně. „Ty si nepamatuješ ani tohle?!“
Ephemer svraští čelo. „Já nevím…“
„Bylo to v létě. Měla jsem na sobě bílé šaty a ty stříbrnou zbroj… Hrozně nám to slušelo, i když ty sis pořád stěžoval, že je ti horko… Pozvala jsem na obřad všechny krále Země,“ vydechla jsem. Jasně, s výjimkou Jina. Nechtěla jsem, aby se trápil… „Opravdu si nic nevybavuješ? Na konci obřadu jsme měli ohňostroj… a celý týden jsme jen slavili, nic jiného jsme nedělali, jen slavili a slavili…“ Ehm, já mezitím stihla obsadit každé hlavní město svých králů, které jsem, nic netušící, nalévala medovinou od rána do večera, jen aby nepojali podezření, že něco chystám… ale to jsou jen detaily, které Ephemerovi nemusím připomínat. Ephemer se ovšem zatvářil velice zmateně, jako by skutečně netušil, co se během naší svatby stalo. Opět mi vyhrkly slzy do očí. To snad ne! Za chvíli si nebude pamatovat vůbec nic! Ani to, že mě má rád… Co se zvrtlo?! Že bych něco včera v noci podcenila…? Ano, přiznávám, trochu jsem si zase po dlouhé době pohrála s jeho vzpomínkami, ale určitě jsem nic nezkazila, celý rituál jsem vykonala velice pečivě, jako pokaždé! Tak zatraceně, co to znamená?!
„Víš, připadá mi, že s každou minutou něco zapomínám…“ prohlásí Ephemer tiše.
Překulila jsem se nad něj a políbila ho. „No jasně. Takže buď tak hodný a zapomeň na všechno, co ti teď brání se se mnou pomilovat,“ pronesla jsem pokud možno co nejveseleji a nedala mu příležitost se dál zaobírat svými notně děravými vzpomínkami. Jak jsme se ale tak muchlovali, uvědomila jsem si, že s tím přece musím něco dělat. Co kdyby mu Wynewer vážně dokázala pomoct?
Ovšem, nebude to jen na škodu…?