Kapitola třináctá

Aby bylo jasno, nikdy jsem do Země Beze Jména nechtěla. Kdyby bylo tehdy po mém a někdo by se mě zeptal, odmítla bych. Nejradši bych si tenkrát hověla doma za svým počítačem, pařila hry, balila toho děsně pěknýho kluka ze čtvrťáku a chodila do školy. Také bych nikdy neřekla, že bych chtěla chodit do školy. Vážně ne. Dost dlouho jsem si také myslela, že bych to všechno, co jsem tady zažila, vyměnila za normální život. A v té době bych za to dala cokoliv. Klidně bych prodala svou dýku z eironu, klidně bych obětovala své podivné přátelství s tou šílenou mluvící hlavou, klidně bych opustila své… no, nové známé, nové lásky. Jen kdybych se mohla vrátit zpět. Vlastně jsem měla být na Vládce naštvaná. Zničil mi život.
Ale… já nejsem. Jen mi to je všechno tak nějak líto. Dívám do zrcadla od Wynewer a pozoruji, co dělá mamka a bráška. Docela rychle si zvykli na život beze mně, ale… nevyčítám jim to. Oni jsou tam, já jsem tady. Usmála jsem se, jen tak pro sebe, a prstem jsem přejela po odraze mamčiny tváře v zrcátku. Právě seděla s bráškou u televize, o něčem si povídali a oba se strašně bezstarostně smáli. Bodlo mne z toho u srdce. Chybí mi. I když jsem na brášku a často také na mamku nadávala a stěžovala si na ně… tak mi chybí. Oba dva. Měla jsem je moc ráda. A přitom jsem se sama rozhodla, že se už nikdy, nikdy nevrátím. Protože nechci.
„Co si vlastně mamka myslí, kde jsem?“ ptala se se Vládce a zírala do zrcátka.
„Vy nevíte?“ podivil se Orleeth. „Vy jste na to ještě nepřišla? Vždyť přece vidíte, co se ve vašem světě děje… Jak je možné, že vám to stále nedošlo?“ Zavrtí hlavou a olízne si rty. „Něco zkusíme. Dívejte se do zrcadla. A teď si vybavte to nejošklivější, co jste v něm viděla. Něco, co vás děsilo, něco, co nechápete. Soustřeďte se. Co vidíte?“
Obraz se změní. Najednou nevidím rozesmátou mamku a stejně široce se smějícího bratra, ale nepříjemný bílý pokoj zahalený v mlze. „Já… vidím místnost,“ hlásím sevřeným hlasem a najednou mám pocit, jako by mi nějaká zvláštní síla sešněrovala hrdlo. Sotva jsem ze sebe schopna vydat hlásku. „Místnost. A v ní postel.“
Orleeth přikývne. „Ano. A někdo na ní je, že?“
„Jo,“ souhlasím. „Myslím si, že je to babička, její zdravotní stav v poslední době nebyl –“
Orleeth nadzvedne obočí: „Myslíte si…?“
„Hmm,“ přitakám nejistě. „Myslím si to…“
„Co takhle to spíš zjistit, ať si jsme jistí?“ navrhne Vládce. Proti tomu nemám co namítnout, takže napínám svou Moc, aby se „záběr“ zrcátka trošku přiblížil k té postavě. A přibližuje se, skutečně! Z nějakého záhadného důvodu se bezděky otřesu, po zádech mi totiž přejede mráz. Proč ale…? Když už jsem ale tak blízko, že pomalu začínám vidět i nějaké rysy a tmavé krátké vlasy, vejde do nemocniční světničky zdravotní sestra a postaví se k posteli tak, aby mohla ležící osobě natřást polštář. A já nevidím nic, stojí totiž přesně v úhlu, který mi znemožňuje cokoliv vidět. „Takže? Kdo to byl?“
Pokrčím rameny. „Nemám ponětí.“
Orleeth na mne vrhne nevěřícný pohled (vůbec nechápu, co měl znamenat…) a pootevře rty, už, už to vypadá, že chce ještě něco dodat, ale to do místnosti vejde jeden z jeho strážných, mladý aytar v lesklé zbroji. „Už se Ephemer vrátil?“ otáže se jej Vládce místo toho, aby pokračoval v hovoru se mnou. Strážný beze slova zavrtěl hlavou. Orleeth se kousnul do spodního rtu. „Anno, už byste tu neměla déle setrvávat, pokud chcete stihnout Jina živého… Nemá cenu na Ephemera čekat. Kdo ví, kde se vlastně toulá. Asi jsem jej urazil více, než jsem tušil… Ani nevíte, jak moc mne to teď mrzí. Každopádně, on se neztratí. A věřím, že až se sem vrátíte, bude tu na vás čekat…“
Povzdechnu si. „To jsem si myslela i o Jinovi…“
„Ale Ephemerovi zatím žádné nebezpečí nehrozí…“ připomene mi Vládce.
Pohodím hlavou. „Neodjedu odsud, dokud se Ephemer nevrátí.“
„To není moudré,“ zamračí se Orleeth.
Vztekle na něj pohlédnu: „Už jsem přišla o Jina. O Ephemera přijít nehodlám! Co kdybych se sem nestihla vrátit včas? Mohl by být zabit, mohl by být zajat, jestli tu skutečně dojde k boji, a to doopravdy nechci riskovat! To odmítám! Já ho totiž miluju!“ vyhrknu a okamžitě cítím, jak rudnu. Takové klišé! Fakt jsem to vyslovila před Vládcem…? Orleeth se usměje. Hrozně mile. Potěší mě to. „Vy nejspíš sám nejlépe tušíte, jaké to je, ne? A také jaké to je o milovanou bytost přijít. Už jednou jsem se s ním musela rozloučit. Sice jen na čas, ale ta doba bez něj mi přišla naprosto nekonečná…“ Odmlčím se. Tak trochu čekám, že mi Selbo v mé mysli podotkne, že jsem si to čekání na něj krátila skoro-sexem s Jinem, ale nestane se tak… Selbo už není se mnou… Jsem z toho najednou strašně smutná. Nejen z toho, že nemám Selba…
„Ano, vím, jak se cítíte… Moc dobře to vím…“ vydechne Orleeth zamyšleně, jako by snad ani jeho slova nepatřila mně.
Zachytím jeho náhle tak zasněný pohled: „Tak vidíte, sám to znáte. Pochopte mě, Vládče. Nechci kamkoliv jet bez něj.“
„Ani pro Jina…?“ žasne Vládce.
„Ani pro Jina,“ odpovím chladně. „Zůstanu tady, ať se děje, co se děje.“
Orleeth svraští obočí. „Jenomže vy se ještě s Tiwanaineirou nemůžete setkat!“ „Já vím, já vím!“ zaúpím a uši si překryju rukama. Nechci zase slyšet tu příšernou přednášku o tom, jak nic nechápu, jak jsem nedovtipná a nepřipravená a kdesi cosi! „Už jste mi to vysvětloval, Vládče. Vy i Wynewer. Já vím… Ještě nejsemready a tak vůbec… I když skutečně nechápu, k čemu vám jsem. Jo, jsem sice Klíč, to jste mi už také říkal, ale pochybuji, že pasuji do nějakého zámku…“ Chabý pokus o žert. Orleeth se tentokrát ani nepousměje. Hlasitě si vzdychnu a zastrčím Wyneweřino zrcátko za opasek. Pak pohodím hlavou směrem k obrazům: „Vy jste lien miloval?“
„Ephemer vám něco řekl?“ vzhlédl Orleeth zachmuřeně.
„Trošku,“ připustím. „Nuže?“
Orleeth se zatváří velmi neprůhledně. „Znamenala pro mne mnoho –“
„Takže jste ji miloval,“ napovídám mu.
Vládce si povzdechne. „Nejspíš ji miluji pořád.“
„Proč jste si sem tedy nepřivolal ji?“ nechápu. „Proč jste sem dostal místo ní mě?“
Orleeth se ušklíbne. „Vlastně jsem sem jen vrátil Thaara.“
Nadzvednu obočí: „A já jsem jenom omyl?“
Vládce uchopí mou ruku do své: „Ale vůbec ne. Vy jste ta nejdůležitější bytost v Zemi.“
Hlasitě odfrknu. „To si myslím taky. A všichni mě čekali. Všude. Bylo to fakt protivný.“
Orleeth se zasmál: „Nedivte se. Jste slavná.“
„Jo, slavná tam, kde jsem ještě nebyla,“ znechuceně nakrčím nos a svou dlaň z té jeho vymaním. Nenápadně. Aby se neurazil. Ne že by mi byl jeho dotek nepříjemný, ale tak trochu jsem se cítila nesvá, aniž bych věděla proč, a nechtěla jsem, aby si toho všimnul. „Pak se už asi ti, se kterými jsem se setkala, necítili tak poctěni jako předtím, když mne jenom očekávali… Pche, muselo to být fakt pořádné rozčarování.“
Vládce si povzdechne: „Nepodceňujte se.“
„Bože, abych řekla pravdu, tak si touhle děsně protivnou a hlavně bezdůvodnou proslaveností připadám skoro jako Harry Potter…“ Zachytím Orleethův nechápavý pohled. „To je taková… pohádka. V mém světě. O chlapečkovi, malém… no, mágovi, který nosil takové kulaté brýle… aha, vy asi nevíte, co to brýle jsou… To nevadí, jde o to, že tohohle kloučka všichni hrozně uznávali a uctívali kvůli něčemu, co fakticky ani neudělal a vlastně dohromady v budoucnu, tedy kromě toho, že přežil všechna možná i nemožná nebezpečenství, ani nic nedokázal,“ vysvětlím.
„Ale vy jste toho ale dokázala tolik…!“ namítne Vládce.
Protočím panenky. „Ano, ano, jsem hnacím motorem vzpoury…“
„Motorem?“ podiví se Orleeth.
„Jakože… jakože jsem vzpouru rozpoutala,“ přetlumočím mu a opět se zašklebím.
Orleeth překvapeně zamrká. „A… to snad nepovažujete za významný skutek?!“
„Ne,“ zavrčím. „Protože kromě toho, že jsem slavná a všichni mě všude čekají, všichni záporáci mne chtějí taky zabít. A protože se jim to ještě nepovedlo, zabíjí aspoň všechny, se kterýma jsem měla tu čest. A to už mi tak boží nepřijde.“ Zapřu se koleny o desku stolu a zhoupnu se na židli. Nebezpečně zakřupe, zřejmě to stoleté dřevo není ani náhodou na takový nápor připraveno, ale vydrží. „A Tiwanaineira… Nechcete, abych si s ní potykala. Ale třeba sem vůbec neodrazí!“ pokračuji.
„O tom dost pochybuji,“ ozve se z rohu a s tlumeným -plomp- se v něm objeví vysokánská štíhlá blondýna s neuvěřitelně dlouhými vlasy a velice nedostatečně oděná – a tváří se, jako by tam stála už kdo ví jak dlouho. Vykřiknu a spadnu na zem, neboť to -plomp- mne skutečně zaskočí a v daný okamžik i vyděsí a židle se pode mnou nečekaně smekne. Dívka se zvonivě rozesměje, ale z místa se ani nepohne. Orleeth mi pomůže na nohy, pohled však neustále nenávistně upřený na tu světlovlásku. Dívka se zazubí: „Copak ty mne nepředstavíš, synáčku?“
Orleeth se ušklíbne: „A musím, maminko?“ Pak však udělá zvláštní gesto a pohodí hlavou směrem k dívce: „Anno, seznam se s Tiwanaineirou. Matko, dovol mi představit ti lien.“
Překvapeně si Tiwanaineiru prohlížím. Nejen, že to není žádný typický bein nebo aytar, vypadá skoro jako člověk… ale hlavně, představovala jsem si ji také trochu starší… Tahle dívka by mohla dělat mladší sestru Orleethovi – a ten se jeví hodně nedospěle! Ale přece, v jejím – i když půvabném – obličeji není vůbec nic mile dětského, naopak… Nejspíš je tak krásná kvůli všem těm kouzlům, co určitě neustále dělá… Tiwanaineira, podle Wynewer „druhořadá čarodějnice“, si všimne, jak ji zkoumám, a komicky se zatočí dokola, abych si ji mohla prohlédnout ze všech stran. U boku se jí zaleskne dlouhý, tenoučký meč, s malou vlčí hlavičkou na rukojeti. Překvapí mne, že není vlastně ani pořádně ozbrojena, ani brnění, nic, jenže pak si vzápětí vzpomenu na to temné kouzlo, které jí zajišťuje nezranitelnost, a musím se sama zašklebit své tuposti. Vždyť ona se ani nemusí nijak bránit, ona je za vodou. Jí nikdo ublížit nemůže… A to „oblečení“! Fakt z ní netuším. Ale je skutečně sexy, to jí musím přiznat.
Orleeth, zřejmě zvyklý na její nevšední krásu, jen znechuceně podotkne: „Víte přece, jak strašně nesnáším, když se sem takhle přemisťujete. Ostatně, domníval jsem se, že dorazíte až se svou armádou…“
„Šla jsem napřed,“ usmála se zářivě. „Chtěla jsem tě vidět, synku.“
„A kromě toho, že jste mě chtěla vidět, co vlastně chcete doopravdy?“ zamračil se Orleeth, ale stále po mém boku, jako by se k ní bál přiblížit – což mne, upřímně řečeno, také docela zaskočí. Copak on z ní má strach? On, Vládce…?
„Jako vždy jsi velmi milý, synáčku,“ odvětila obratem čarodějka. „Přišla jsem si s tebou jen popovídat o průběhu války a tak… Jen si popovídat. Na tom přece není nic špatného, to přece matka se synem občas dělají, nemyslíš?“
„Matka se synem?!“ zasyčel Vládce. „Nerozčilujte mne, matko, jinak –“
Tiwanaineira lehce pozvedla obočí. „Jinak co?“ zajímala se dychtivě. „Zabiješ mne? Ano? A nechceš mi náhodou prozradit jak? Máš snad nějakou tajnou páku, o které nevím?“
„Jo, mě,“ ozvu se vztekle.
Tiwanaineira se na mne zvědavě zadívá s výrazem někoho, kdo už dávno zapomněl na to, že jsem tu mimochodem také: „Ach ano, lien… Tak to mne mrzí,synáčku, ale nejspíš si nejdříve promluvím s tvou novou kamarádkou. Tvá nová zbraň. Nebo bych spíš měla říct tvá nová hračka…? Ano, to se mi zdá příhodnější. Ty si přece na lien potrpíš…“ dobírá si jej Tiwanaineira škodolibě. „Jen ses trochu seknul. Myslela jsem, žes ten rituál udělal proto, žes sem chtěl dostat Thaara. Mého Thaara! Takže jak je možné, že je tu ona? Hej, děvče! Dej mi Thaara!“ křikne na mne jako na psa. Rozzuřeně stisknu rty. „Jsi přece Klíč! Jsi Klíč k Thaarovi! Přivolej mi ho!“ opakuje. Když ani tentokrát nic neudělám (hlavně také proto, že nemám ponětí, jak bych sem asi tak já mohla přivést Thaara, nejzlejšího démona, který kdy vůbec v Zemi byl), v mžiku je u mě a uchopí mě za ruku.
A pak se stane něco, co se mi už neuvěřitelně dlouho nestalo. Mám vizi.
Na zlomek chvíle jsem byla Tiwanaineirou a pobaveně jsem sledovala boj o život jakéhosi aytara, visícího nad propastí. Znovu a znovu se marně pokusil přitáhnout k okraji jámy. Opět mu pod prsty proklouzl písek a prach a div, že se nezřítil dolů. Zalapal po dechu, nehty zaryl co nejsilněji do suché hlíny a zavřel oči. Snažil se uklidnit, viděla jsem to na něm, a vážně se mi to líbilo.
„Tiwanaineiro! Pomoz mi!“ zařval. Hlas mu nervozitou přeskočil. Naklonila jsem se nad něj a rty jsem zvlnila škodolibým úšklebkem.
„Proč?“ zajímala jsem se pobaveně a lehce mu střevíčkem přidupla prsty pravé ruky. Vykřikl, ale nepustil se. Přitlačila jsem ještě o něco víc. „Proč bych to dělala?“
„Musím… já musím… prosím tě, nezabíjej mě!“ vyhrkl nakonec. Uvědomoval si vůbec, jak to zní? Vždyť on prosil o život! Zajímalo by mne, zda si připadal si pokořený a zesměšněný… Určitě ano. Aytarové jsou tak hrdí… Nadzvedla jsem obočí a usmála se. Zbožňuji zbabělce. „Řeknu ti všechno! Všechno! O Klíči, o Vládci, o Anně…“ začal, ale to jsem se už sklonila nad hlubinou a natáhla k němu ruku.
„Všechno?“ ujišťovala jsem se, když ji pevně stiskl.
Rychle přikyvoval. Zradil. „Všechno.“
Brzy jsem skutečně všechno věděla. Byl to krásnej pocit. Zase jsem o krok napřed než Orleeth, ten malej protivnej bastard! Láskyplně jsem shlédla na svého zajatce. Ten blázínek v obavě o svůj život vyžvanil snad i to, co nevěděl. Dokonce vyblekotal i že Vládce zaplatil Ochráncům neskutečnou sumu, aby se o ni starali a dohlíželi na to, aby se jí nic nestalo. To je od Orleetha fakt ohleduplný. Škoda jen, že mí démoni jsou lepší než Ochránci. A mnohem šikovnější. Zabijí Ochránce a ani se u toho moc nezašpiní. Chátry Ochránců stejně škoda nebude… Ale… ha, to je ještě lepší! Co kdybych na ně poslala Strážce? Ti jsou přece ještě důslednější než démoni! Páni, já jsem fakticky geniální… Musela jsem se pochválit. Nikdo jiný to za mne totiž neudělá. Všichni si jen na něco stěžují…
„Takže ta holka je Klíč…“ zamumlala jsem a rychlými kroky přecházela sem a tam. „Klíč. Klíč ke všemu… Jak je to ale možné…? Mluv, co ještě víš? Víš, jak to je, víš, co to znamená? Nebo jsi mi skutečně řekl vše, cos věděl?“
„Už nic nevím, Tiwanaineiro, skutečně!“ dušoval se.
Spokojeně jsem pokývala hlavou. „To slyším ráda. Moc ráda.“
„A… A co teď bude se mnou?“ pípl sotva slyšitelným hlasem.
„S tebou?“ vzhlédla jsem a usmála se na něj. Orleethův přítel. Nelíbil se mi. Nesnáším aytary. Když se řekne aytar, vždycky si vybavím svého nevlastního synáčka a chce se mi zvracet. I když Orleeth není plnokrevný aytar… „S tebou…? No co asi?“ ušklíbla jsem se, ve vteřině jsem se změnila do své démonické podoby, zvrátila mu hlavu dozadu a prokousla mu svými tesáky nekompromisně hrdlo.

Ten úžasný pocit jeho teplé krve, stékající mi po bradě, mi setrvával po těle ještě dlouho poté, co jsem byla zase plně schopna vnímat a uvědomila jsem si, že na mne Tiwanaineira mluví (nebo spíš ječí, heh). Zamrkala jsem, abych se zbavila posledních vidin před očima, a snažila se soustředit na její slova. Stále mnou cloumala, ale vzápětí přiskočí Orleeth a Tiwanaineiru odstrčí tak prudce, až se dívka zapotácí a vrhne na svého nevlastního synáčka dosti nevraživý pohled:
„Stejně si ji sem zavolal proto, aby vrátila Thaara! Tak ať to udělá!“
„Jasně, mám Thaara nacpaného v kapse!“ vyhrkla jsem vzpurně.
Za tuto drzost jsem od Tiwanaineiry inkasovala takovou facku, že kdyby mne Orleeth nezachytil, tak se skácím. Byla to fakt slušná rána. A tak silná, že jsem si rozkousla ret. Překvapeně jsem setřela z úst kapičky krve a vzhlédla k ní. Rozčileně si upravovala své nádherné, dlouhé vlasy, které se jí neposlušně rozlétly kolem hlavy a zuřivě na mne pohlížela: „Proč mi Thaara nevrátíš? Víš, co by pro tebe mohl udělat? Mohla bys odejít zase do svého světa. Do svého pravého světa, tam, kam patříš. On to dokáže. Je mocný. Je to ten nejmocnější démon, který se kdy v Zemi objevil. A tohle ti potvrdí každý. Dokonce i Orleeth. Ostatně, těžko by neznal svého vlastního otce, že? Prosím! Přivolej ho!“ Ani tentokrát nic neudělám. Zcela nečekaně tahle slavná a silná čarodějnice dětinsky zadupe nohama: „Já chci Thaara zpátky! Chci a chci a chci!“
„Jste ubohá,“ zasyčel Orleeth a opovržlivě na ni pohlédl.
Tiwanaineira se přestala vztekat a hrozně zvláštně se usmála: „Když mě to tak baví…“
Pak se těsně vedle mě ozval malý výbuch. Instinktivně jsem se sklonila a překryla si obličej rukama. Na mou hlavu a ruce dopadly kousky dřeva a ještě něco… Rozhlédla jsem se, ale vzápětí se ozvalo další bum a já byla opět pokropena sprškou třísek. Pak mi to došlo. Tiwanaineira ničí Orleethovy obrazy s lien. Jeden po druhém. Aby jej patrně vyprovokovala. Střelila jsem pohledem po Vládci. Smutně sledoval, jak ty obrovské malby jedna po druhé explodují, když však mělo dojít na poslední, zamračil se a procedil „to by už stačilo“, a hodil Mocí Tiwanaineirou o zeď.
Čarodějnice prudce vydechla a zkřížila ruce ve výšce očí: „Ty mne snad vyzýváš…?!“
„Prosím,“ ušklíbl se Orleeth. „Na rozdíl od vás, maminko, já ovládám všechny živly. Vy jen vítr. Nebylo by čestné, kdybych vás porazil.“
„Jenže já vím, že ty svou Moc používat neumíš. Spoustu let jsi ani nevěděl, že ji máš, ty žalostný polodémone,“ zasmála se Tiwanaineira a v místnosti začal foukat studený vítr. Rázem zhasly všechny svíce a v sále potemnělo. Přece jenom byla noc… i když ráno se už kvapem blížilo. A ten vichr byl tak strašně studený… „Já Moc používat umím.“
Otřásla jsem se chladem a ohlédla se na Vládce, který mi však naznačil, abych někam zalezla a dala pokoj. Trochu mě to naštvalo. Co jsem to za Klíč, když ani nemůžu bojovat…?!
„Mýlíte se, matko,“ odsekl Orleeth. „Vůbec nevíte, co dokážu.“ Ledabyle mávnul rukou. Vichřice okamžitě ustala a svíčky znovu zaplanuly. To byl docela hezký trik, to jsem musela uznat. Takový… efektní. „A žádám vás, abyste se mi vzdala.“
Tiwanaineira zrudla: „Troufalý náfuko! Nemůžeš mi vyhrožovat! Nemůžeš!“
A v příští chvíli se na něj vrhla. Konečně se tak pohnula z rohu, kde dosud jako socha stála, a mně okamžitě došlo proč – před našimi zraky tak ukrývala dvojici jakýchsi zvířat, ne nepodobných wraithům, ale tahle byla spíše kočkovitá, velká zhruba jako statný pes, s černou srstí, zelenýma očima a jasně růžovým čenichem. Jakmile Tiwanaineira zkřížila meč se svým nevlastním synkem, ta dvě stvoření vyrazila kupředu a vrhla se na mě.
Stalo se ale něco naprosto nečekaného. Bylo to děsivé – ty dvě obludy ke mně běžely, nepříčetně vytřeštěné oči, vyceněné zuby, u huby pěna, doslova natěšené mě zabít, prokousnout mi hrdlo a olizovat mou ještě teplou krev… ale sotva se ke mně přiblížily, zděšeně se zastavily, opatrně začenichaly do vzduchu a pak stáhly ocas. A začaly kňučet. Hmátla jsem k boku a nahmatala rukojeť meče od Ephemera, ale nebyl třeba.
Ty dvě příšerky se mě bály.
Tiwanaineira, bránící se Orleethovým výpadům, na okamžik soustředila svou pozornost na ně a ohromeně vykřikla: „Hej! Černý, Černější, zabijte ji!“
Nicméně ani nyní se ty dva temné stíny nepohnuly, jen na mne zděšeně hleděly zelenýma, mrkajícíma očima. Spokojeně jsem se usmála a sklonila se k nim: „Pojď sem, čičičičiči…“ No, na to jsem je sice nenalákala, ale alespoň jsem si mohla být jista, že mi nic neudělají. Ty dvě kočičky ze mě měly ještě větší strach než já z nich.
Otočila jsem se a chvíli sledovala boj Orleetha a Tiwanaineiry. Hm, a musela jsem uznat, že Tiwanaineira skutečně dohodu s nejčistším zlem potřebovala, aby ji ochránilo, neboť bojovat tedy neuměla vůbec. To i já bych byla lepší – a to sama moc dobře vím, že nejsem právě nejšikovnější válečnice. Tahle čarodějnice je skutečně dřevo. Mečem kolem sebe máchala jak se jí chtělo, div že si u toho nepřetočila ruce, neobratně přešlapovala… Zatímco Orleeth bojoval krásně plynule, ona neustále bezmyšlenkovitě sekala a sekala… Vůbec žádný styl. Vládce ji mohl několikrát dostat, ale pokaždé, když už mohl udělat výpad, kterým by ji zasáhl, stáhl se. Nechápala jsem proč. Mohl ji dostat, kdyby chtěl, ale… nejspíš se bál. Asi si nebyl jistý, jak se to její slavné ochranné kouzlo projevuje. Hm, být to na mě, zkusím do ní seknout a pak by se vidělo, heh. A protože Tiwanaineira nebyla nejlepší šermířka, začala zákeřně používat k boji Moc. Podrážela Orleethovi nečekanými závany větru nohy, strkala do něj… To bylo fakt nečestný a nesportovní.
Nakonec ji Orleeth odrazil tak, že se Tiwanaineira sama vzdálila, zapřela se rukama o kolena a vydýchávala se. Vládce se protáhl a posměšně se na ni zadíval: „Už máte dost, maminko?“
„Já možná,“ přiznala čarodějnice. „Ale získala jsem přesně tolik času na to, aby sem dorazilo mé vojsko. Zdržela jsem tě natolik, že tě ani nenapadlo vyhlásit ve městě poplach. A tu tvou samozvanou lien to netrklo rovněž… Ne, to mne v jejím případě nijak nepřekvapuje. Každopádně tipuji, že v každé vteřině začne útok. Je škoda, že většina obyvatel tvého Nixinu jsou beinové… Je tak časné ráno, že je ještě prakticky tma… Nebudou si vidět ani na špičku nosu, až je mí démoni napadnou.“
„Zatraceně…!“ vydechl Orleeth.
„Kruci,“ souhlasila jsem. Tiwanaineira má pravdu. Ani jsem na to nepomyslela. Ani v nejmenším… V ten okamžik se ozve další rána. Docela jiná, než když Tiwanaineira ničila obrazy. Podlaha se doslova a do písmene pod našima nohama zachvěje.
Tiwanaineira se zatváří jako dítě, které právě rozbalilo vánoční dárek: „Už jsou tady. Tohle byla… hm, řekla bych že jižní věž tvého sídla, pokud mne můj sluch neklame, Orleethe. Pochopil jsi? Mé katapulty. Mé báječné katapulty! Och, mám z nich takovou radost! Víš, kolik toho stihnou za velice krátký čas zničit? Je to geniální vynález! Kam se hrabou kuše… Které, mimochodem, mí muži mají také. Ne démoni, samozřejmě, ale mí skřeti, ti sem dorazí hned po démonech. To jsem se už zmínila? Ne? Taková škoda! Vždyť já tě připravila o taková skvělá překvapení!“
„Zatraceně!“ zopakuje Orleeth a přiskočí ke mně. Rázem na něj zaútočí ta dvě kočkovitá stvoření. Je zvláštní, že Vládce se ti tvorové nebáli, ale mne ano… Orleeth je oba bez milosti zabije, dříve, než se jej stihnou jakkoliv dotknout svými nebezpečně vyhlížejícími zuby. Vzduchem se jen mihne jeho meč, ozve se dvojí zakňučení a na zem do kaluže krve dopadnou dvě štíhlá tělíčka.
Tiwanaineira zklamaně a podrážděně protáhne obličej: „No tohle, to se nedělá! To byli mí oblíbení douci, Černí a Černější, mí drazí mazlíčci, mí sladcí miláčci…! A dost! Pro Annu mám totiž také jedno milé překvapení!“ zasyčí vztekle, oči však stále upřené na ta dvě mrtvá těla u našich nohou.
Orleeth mi zblízka pohlédne do tváře: „Naposledy vás prosím – vypadněte odsud!“
„Ale –“ začnu.
„Žádné ale! Nějak… nějak musím…“ Orleeth zaváhá. „Prostě vypadněte.“
„A co Ephemer…?“ namítnu tiše.
Tiwanaineira se opět hlásí o slovo: „A co teprve Jin…?“
Cítím, jak mi mizí krev z obličeje: „Co o něm víte…?“
Tiwanaineira, spokojená, že je opět středem zájmu, se usměje: „No, snad jen to, že tentokrát je už definitivně po něm. Osobně jsem ho v tom pitomém klášteře navštívila a pomstila mého milovaného Bona, kterého si ten idiot dovolil zabít!“
Na zlomek vteřiny mám pocit, že omdlím. „Ne…“
„Je mi líto,“ zašklebila se ta proklatá čarodějnice.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne… Cítila bych, kdyby byl mrtvý… Já bych to cítila!“
„Jeďte tam,“ zašeptá Orleeth. „Ale pospěšte si, prosím.“
Zvedla jsem k němu oči: „Zvládnete to…?“
Orleeth sklopí zrak: „Pokusím se, i když je dost možné, že to bude nad mé síly… Ale to není důležité, vy mezitím musíte pochopit!“
„Odmítám vás opustit –“ pustím se do dalších zuřivých námitek, ale to už mne Vládce vystrčí ze dveří místnosti a zabouchne je za mnou tak, že i když na ně zuřivě buším a lomcuji klikou, dovnitř se prostě nedostanu. Možná použil nějaké kouzlo… Sakra. Ale já bez Ephemera odmítám odjet…!
Co teď…? Moment postávám na chodbě a netuším, co mám dělat. Pak – snad ze zvědavosti – nakouknu do Ephemerova pokoje. Pořád je stejně čistý a uklizený, jako když jsem se do něj koukala před několika hodinami. Postel je netknutá a hromádka věcí, položených na ní, se nijak nezměnila. Lehce mne zneklidní, že mezi svými věcmi nechal ve svém pokoji i meč… Kdyby byl náhodou napadnutý, nemohl by se bránit… To je blbé, to je hodně blbé, pomyslím si, meč popadnu do ruky a vyrazím chodbou do Orleethova přijímacího sálu.
Trochu mne zaskočí, že nikde nepotkám žádné Vládcovy strážce, když se ale pode mnou opět zachvěje podlaha (a tentokrát je to otřes tak silný, že upadnu), dojde mi, jak je to možné – patrně brání Vládcovo sídlo, které Tiwanaineiřini démoni poslušně ostřelují katapulty. Halou Orleethova paláce jen tak prolétnu a ženu se přímo k velkým, dřevěným dveřím.
Rozrazím je. A strnu.
Domnívala jsem se, že démoni budou ještě před městem, když na nás střílejí, jenže pak si uvědomím, že sídlo Vládce Země chtějí démoni prostě za každou cenu zničit, a město dobít. V ulicích je totiž slušná vřava. Démoni útočí na všechno, co se hýbe, koušou, sekají drápy, ohání se meči, jejichž čepele jsou dozajista i tentokrát potřeny jedem… Všude se ozývá boj, výkřiky… Zděšeně se rozhlížím, zda nezahlédnu nějakou povědomou tvář. Konečně, tohohle mladíčka si pamatuji, ubytovával nás v pokojích a neustále se vyptával, zda se cítíme bezpečně, zda nechceme stráže, kteří by nás hlídali…
Doběhnu k němu a uchopím ho za cíp drátěné košile. Mladík vyděšeně vyjekne a sekne po mně mečem. Zvláštní, tohle se mi nestalo poprvé… Nejspíš bych se měla začít k zuřivě bojujícím chovat trošičku jinak – nebo mne to brzy bude stát krk, heh. Jen těsně se sehnu (bylo to skutečně jen o fous!) a přeruším ho, když se mi začne o překot omlouvat:
„Tiše. Ticho buď! Viděl jsi někde Ephemera? Mého společníka, jistě si ho pamatuješ! Vysoký, krásný, tmavovlasý… a aytar!“ vypočítávám stručný Ephemerův popis.
„Jistě že vím, jak Ephemer vypadá,“ ušklíbne se klučina. „Viděl jsem ho v noci dole v krčmě,“ ukáže směrem k nejlítějšímu boji. „Ale… to bylo v noci. Mohl se kamkoliv přesunout, odejít… No, i když vzhledem k jeho stavu, ve kterém jsem ho viděl…“ Zaznamená můj zmatený pohled a vysvětlí: „Byl opilý, lien.“
„Braň se,“ doporučím mu, počkám, až odsekne dotírajícímu démonovi hlavu a opět se soustředí jeho pozornost na mě, a pokračuji: „Myslíš si, že byl tak moc opilý, že by tam třeba usnul… a zůstal doteď?!“ naléhám na něj. Kluk pokrčí rameny a odvětí, že on nepije, takže s tímhle neví, jak mi pomoct. „Hmm. Nevadí. Kde že je ta hospoda…?“
Než doběhnu na konec „ulice“, dojdu k závěru, že jsem – alespoň co se týče boje s démony – vyšla hrozným způsobem ze cviku. Samozřejmě si moc dobře pamatuji, že musím sekat svým protivníkům hlavy, jinak se jich nezbavím a oni po mně půjdou pořád dál a dál, ale ten grif… ten už nemám. Nebo je to tím, že v sobě už nemám žádnou další osobnost, nějakého jiného šikovného šermíře, který by mi – byť nedobrovolně – pomáhal? Ačkoliv, v dobách, kdy jsme se s démony potýkali nejvíce, jsem ještě ani Panth, ani Pediluise ve své hlavě nehostila… Tak čím to je? Že by ze mne skutečně ten Strážce něco vysál…? Zoufale napínám mozek a projíždím všechny myšlenky, všechny vzpomínky, zda jsou skutečně moje, ne někoho jiného…
„Co máš sakra za problém?!“
„Problém…“ zamumlám. „Problém máme všichni… Jin… Ephemer…“
„O čem to sakra žvaníš, ty Alíku?“ žasne Bára. Opět se kolem sebe zmateně rozhlížím. Stojím na ulici před svým domem a přede mnou je dost vytočená Bára, která na mne dost vyčítavým způsobem upírá oči. Musí si myslet, že jsem cvok… Jenže, jak si sakra může myslet, že jsem cvok, když se tohle NIKDY nestalo? Co to má, krucinál, znamenat…? Bára nade mnou zavrtí hlavou a vezme mi z ruky spacák, aby jej podala jednomu z těch dvou týpků, tuším že Mirkovi.
„Chceš sedět vepředu?“ zeptá se mne ten druhý, Honza.
Zamyšleně na něj pohlédnu: „A ty… tys řídil?“
„Jak, řídil…? Jako teď, sem? No jasně! Mám řidičák už čtyři měsíce, kotě. Don’t worry, be happy,“ doplní a, patrně spokojen sám se sebou, se zašklebí. Zaúpím, jen tak polohlasně, a vklouznu na místo vedle řidiče, zatímco Honza se už dere za volant. „Připoutej se,“ doporučí mi a sám tak učiní. To mne potěší, je to totiž neklamná známka toho, že ještě není zhulený natolik, aby si nebyl vědom pravidel silničního provozu. Honza se po mně překvapeně koukne: „Ty se s náma bojíš jet?“
„No to se teda bojím,“ procedím. „Nechápu, proč sis dal toho jointa, když řídíš!“
„Na uvolnění…“ pokrčí Honza rameny. „Chceš taky? Abys nebyla tak napjatá…“ doplní a jeho ruka sjede na mé stehno. Zlostně ji odstrčím. Jéžiš, to bude na té chatě děsné, až tam dojedeme… Pokud tam tedy dojedeme –
A pak mi to dojde.
My tam totiž nikdy dojeli.

Podlomí se mi nohy. Prostě mi vypoví službu. Najednou to začínám chápat. Tvrdě dopadnu na kolena na zem a odřu si dlaně do krve. Je mi to jedno. Vybavuji si, jak mi Ephemer kdysi říkal o lien, o první lien. Nebyla tu fyzicky. Netušila jsem, co tím měl na mysli, ale teď… teď už tomu rozumím.
Ephemerův meč slabounce zazáří. Jen tak trošku… skoro varovně… Zvednu oči. Démon. Patrně mne tu v téhle zapadlé uličce (jak jsem se sem sakra dostala?!) zahlédl a teď mne jde zabít. Povzdechnu si a pokorně čekám, než se přesune na kousek ode mne. Zubatá tlama nechápavě zaklape. Asi je zvyklý, že před ním pořád všichni utíkají, brání se… Já ne. Prostě čekám, až mne zabije. Jsem totiž zvědavá, zda je to vůbec možné. Zda vůbec jde zabít nejdůležitější bytost v Zemi… Démon je teď jen pár centimetrů ode mne. Ještě jednou zaklape svými tesáky a natočí lebku na stranu. A skloní meč. A vydá ten divný, strašidelný zvuk, který vydávají jen démoni. Nejspíš přivolává ostatní… Možná mne poznal… Páni, že by? Pak se trošku skloní a pootevře tlamu. Lehce natáhnu krk. Pokud mi ho chce prokousnout, tak proč mu to neusnadnit… Náhle se ozve nezaměnitelní zasvištění, to jak jakási čepel protne vzduch, a démon se změní v prach, který mi dopadne na tvář a nutí mne kašlat.
Co se to – Ephemer. Ozbrojen jen svou dýkou. A zase mne zachránil… Musím se tomu skoro usmát.
„Anno? Proč se tu tak válíš…?“ žasne můj spasitel a pomůže mi na nohy. Opět však v kolenou podklesnu – takže mne zachytí do náruče a drží mne… no, strašně romanticky. Jindy bych to ocenila, ale ne nyní. „Anno… Víš… Myslel jsem si, že tě Vládce… Vzhledem k tomu, co se děje… Bál jsem se, že tě přesvědčí, abys odsud odjela…“
„Chtěl,“ připustím. „Ale já ne. Bez tebe ne.“
„Beze mne…?“ nadzvedne Ephemer obočí.
„Bez tebe,“ zopakuji a políbím ho. Ten polibek by možná trval o něco déle, kdyby mne najednou Ephemer neodstrčil a nesápal se po svém meči, který zůstal ležet na zemi. Tam se ostatně odeberu i já, takže si hezky vleže mohu vychutnávat, jak Ephemer bez sebemenší námahy sejme tři démony, kteří se zde právě zcela nehlučně objevili. Jen se kolem nich tak krásně přetočí, zaleskne se ostří jeho meče a pak následuje takové to puf a démoni se opět přemění jen v to šedé cosi, které se rozlétne po okolí. Ephemer se na mne zase otočí, v očích velké otazníky: „Anno? Co se děje? Co se stalo? Co je to s tebou? Tiwanaineira zabila… Vládce?“
Zavrtím hlavou. „Ne… Ale dozajista to udělá.“
„Ona tam…?“ pohodí Ephemer hlavou směrem k Orleethovu paláci.
Přikývnu. „Jo. Ona tam.“
„Anor, Untore… Nikdo, ani Vládce, se Tiwanaineiře přece postavit nemůže!“ vyhrkl zděšeně. „Jen ty! Proč jsi mu nepomohla? Proč jsi něco, cokoliv –“
„Nedovolil mi to,“ zavrčím. „Ale o to nejde. Jen…“
„Pokračuj,“ vyzve mne Ephemer a natáhne ke mně ruku. Asi mu už začínalo vadit, že si při hovoru s ním hovím na zemi v té nechutné špíně. Jeho pomoc však nepřijmu a vyhrabu se na nohy sama. Nicméně tentokrát mne udrží. Nyní chci tomu všemu jen přijít na kloub. Jak to se mnou je… Neboť tohle je snad to, co jsem podle Vládce i podle Wynewer měla pochopit? Že jsem… já nevím, co když jsem umřela…? S tím se přece vyrovnat nemůžu…! To ani nejde!
Promnu si čelo. „Pojeď se mnou jižně od tohohle města do jednoho kláštera. Teď hned. Je to pro mne velice důležité.“
„Proč?!“ vydechne Ephemer zaskočeně. „Uklidni se a vysvětli mi –“
Hořce se usměji. „To by nemělo cenu… Nic už vlastně nemá cenu… Ale tady stejně nejsme nic platní, jestli tedy nechceme zemřít. Já prostě do toho klášteramusím. Nejen, že tam najdeme Jina – a možná i živého, ale hlavně… já jednoduše vím, že tam se to pro mne konečně objasní. Musí…“
„Ale co…?“ zeptá se Ephemer zmateně, ale já mu už neodpovím, natáhnu se k němu, vrazím mu pusu na rty a vyrazím k nedaleké stáji, abych si odtamtud „vypůjčila“ koně.
Ephemer chvíli váhá, cítím na zádech jeho nedůvěřivý pohled, pak mne doběhne: „Nemůžu tě nechat jít samotnou, Anno… Ještě by ses do něčeho zapletla…“
Ani se na něj neotočím: „Toho se nebojím. Tam, kam jedeme, je už po boji.“
Ephemer se překvapeně zastaví. „Tiwanaineira zaútočila na klášter? Proč?!“
Ohlédnu se: „Protože tam byl Jin.“
„Proč by Tiwanaineira chtěla zabít Jina? Vždyť ho ani nezná!“ namítne Ephemer.
„Protože Jin zabil Bona,“ vzdychnu a otevřu dveře stáje. Těsně před mým krkem se mihne čepel meče. Uskočím a vykřiknu, ale to už Ephemer bleskově zareaguje a útočníka, ukrytého v temnotě stodoly, odzbrojí. „Co to do háje děláte, chlape?!“ vřísknu, jakmile se vzpamatuji. Ta osoba ve stáji je totiž bein.
„He?“ reaguje zaskočeně bein a přimhouřenýma očima na mě hledí. „Já si myslel, že seš démon, chlapče… To sem… nechtěl… Sem tě moh taky zabít, že jo… Bohové, to sem fakt nechtěl,“ omlouvá se neobratně. Stojí u mě tak blízko, že snad musí vidět, že nejsem ani démon, ani chlapec… což mne lehce zaskočí, pak si ovšem vzpomenu na to, jak mi Ephemer říkal, že beinové za šera nevidí, a pochopím.
Ephemer skloní ostří svého meče. „Proč jste tu zavřený?“
„Víte přece, pane, že démoni rádi zabíjej koně… Šmakuje jim jejich krev… Tohle jsou moji speciálně vyšlechtění koně pro Vládce, nejlepčí a nejrychlejší, které sem kdy měl, staral sem se o ně skoro jako o svý vlastní děti… Nedovolím, aby sem démoni vstoupili. Číhám tu na ně a sem připravenej je bránit i za cenu svýho vlastního života,“ holedbal se.
Ephemer se ušklíbnul. „Nepochybně. Nicméně, budeme si muset tvé dva koně půjčit.“
„Jakým právem?!“ rozkřikl se na nás bein, v obličeji celý brunátný.
„Právem lien,“ odseknu a odstrčím jej stranou.
Bein si mne pochybovačně prohlédne: „A ty seš snad z její družiny, chlapče?“
Prudce se k němu obrátím čelem: „Zatraceně, já jsem lien, tupče! A já rovněž chci ty pitomý koně!“ zařvu na něj a pokynu Ephemerovi, aby si nějakého koně vybral a osedlal jej. A sama tak učiním také. Bein se mezitím vrhne na kolena, div že mi nezačne líbat podrážky bot, a o překot se kaje. Odkopnu jej. Tvrdě. Bein se odkulí a zaúpí bolestí. Ani nevím proč jsem to udělala. Ale cítila jsem se tak… zvláštně…
„Ty ten klášter najdeš?“ zamumlá Ephemer, připevňující nádhernému běloušovi sedlo.
„Ano. Vím, kde je,“ odpovím obratem. Ephemer se zarazí: „Jak je možné, že to víš…?“
„Prostě… to vím. Ephemere, já… já mám pocit… jako kdybych věděla všechno… tedy, skoro všechno, jen jediný dílek puzzle mi do té skládačky chybí… Jen jediný…“ vyhrknu.
„Anno, jsi v pořádku?“ zaváhá Ephemer, uchopí mne kolem ramen a donutí mne, abych se na něj otočila. „O čem to mluvíš?“
„Musíme jet,“ připomenu mu, vysmeknu se mu a vyškrábu se do sedla.

* * *

„No… moc z toho kláštera tedy nezbylo…“ poznamenal Ephemer, když jsme dorazili k té kdysi možná nádherné stavbě. Nyní se z ní kouřilo. Mno, spíše už to byl jen takový čmoud a nějaké to doutnání. Asi ji Tiwanaineiřini patolízalové zapálili. „Jak je to dlouho, co došlo k vydrancování tohohle Anořina svatostánku?“
„Moc dlouho to být nemůže… Tiwanaineira tu byla těsně předtím, než se zjevila u Vládce a začali spolu bojovat. Pak jsem běžela za tebou… To jsem se vlastně zdržela tou… jako to říct, vizí… Ale sem jsme dorazili zase relativně brzy, takže… Já nevím,“ pokrčím rameny. Cestu jsme našli skutečně neuvěřitelně snadno. A to přitom nijak zvlášť jednoduchá nebyla. Jenže já si byla prostě jistá že cestu znám… A znala jsem ji… Bylo to vážně divné. Rozhlédla jsem se. Kousek od dřevěných dveří kláštera ležel jakýsi mrtvý rytíř. Ephemer mi vysvětlil, že to byl strážce kláštera. Ale nikdo se nedokáže Tiwanaineiře postavit… A on? Neměl šanci. Bez sebemenšího zaváhání jsem překročila mrtvolu a vši silou strčila do vrat. Pozvolna se otevřely. Uvnitř to vypadalo skoro jako v kostele, ale tak nějak jinak než jako v kostelech, na které jsem byla zvyklá od nás. Kamenná dlažba s Anořiným znakem byla na některých místech pokropena krví. Ani tentokrát to se mnou nic neudělalo. „Haló? Je tu někdo? Chci s někým mluvit!“ křiknu. Hlas se mi vrátí ozvěnou.
Lien?“ pípne kdosi a já zmateně pohlédnu ke svému boku. Stojí tam jakési droboučké plavovlasé aytarské děvčátko v bílých šatech.
Přikývnu. „To bych měla být já.“
„Má paní… Říkal, že přijdete…“ vydechlo děvče a poklonilo se mi.
„Říkal…? Jin?! Je… živý? Chci ho vidět! Hned! Odveď mě k němu!“ rozkazuji jí.
Dívka se opět pokorně sklonila a vedla nás beze slova do útrob kláštera. Ukázalo se, že je to zatraceně velká budova, zvenčí to tak ani nepůsobilo. Ptala jsem se jí několikrát, jak je Jin na tom, kolik „Anořiných služebnic“ bylo zabito a podobně, ale ta holčička už neodpověděla. Nechápala jsem to, ale Ephemer mi pak polohlasně objasnil, že „Anořiny služebnice“ (pche, prostě jeptišky) by vůbec neměly s obyvateli Země mluvit. Namítla jsem sice, že já mezi obyvatele Země nepatřím, ale ani tím jsem tu dívčinu neobměkčila. Zavedla nás až kamsi do podzemí, tam jsme šli dlouhou chodbou a přede dveřmi, před jedinými dveřmi široko daleko mi opět vzdala úctu: „Tady, lien. U nejvyšší. Tam já nesmím.“
„Díky,“ usmála jsem se na ni a zabušila na dveře. Zevnitř se ozvalo cosi jako „vstupte“, tudíž jsem vzala za kliku a nahlédla do místnosti. Rázem jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. „Jine!“ vyhrkla jsem a přiskočila k němu. Ležel na boku na jakési posteli a byl skrz naskrz probodnutý mečem. Ale žil! I když, soudě dle vší té krve okolo, už dlouho naživu nebude… Skláněla se u něj jakási další jeptiška, a když viděla, jak se k Jinovi sápu, uctivě poodstoupila. „Ach, Jine… Slyšíte mě…?“
Jin se slabounce usmál. „Já věděl, že přijdete.“
Zoufale jsem se ohlédla na Ephemera. Byl nezvykle bledý. „Jine… Ten… ten meč… Musíme přece…“ zalapal po dechu. „Proč jste nevyndali ten meč, při bozích?!“ obořil se na nejvyšší. Jakmile se na něj žena otočila, hrdina Ephemer zesinal ještě víc. Zapotácel se a vytřeštěnýma očima na ni hleděl: „Matro?!“
Trhla jsem sebou. Ephemerova manželka…? Ale ano… Zmiňoval se přece, že je jeho choť v jakémsi anorském klášteře v Mai… Hm, tak tomu říkám tedy pěkně blbá náhoda, jenže, zatraceně, kašlu na náhody, vždyť Jin…! Já o něj nechci přijít! Proč jsem jen neposlechla Vládce? Kdybych sem jela ihned, když mi řekl, abych to udělala, jsem si jista, že bych tomu mohla zabránit. Určitě, o tom nemá ani cenu pochybovat! V té době byl maximálně pohmožděný a lehce zraněný po úspěšném souboji s Bonem. Ale teď?! Tiwanaineira se pomstila. Dokonce bych řekla že meč, který je do hrudi mého ubohého Jina zaražený, je Jinův, jeden z těch, které mu daroval jeho bratranec… Ten, kterého Tiwanaineira zabila, Reth… Ta podlá čarodějnice se mu pomstila se vším všudy. Oplatila mu to dokonale.
„Ach, Jine…“ Pohladila jsem jej po vlasech.
„Kdybychom to udělaly, těžko by vydržel tak dlouho, Ephemere,“ odsekla Matra, zatímco já uchopila Jinovu ruku do své.
Ephemer zasyčel: „Takže ho radši trápíte?!“
„Sám nás o to požádal!“ vykřikla Matra dotčeně.
Ztěžka jsem se nadechla: „Skutečně…?“
„Skutečně… Já věděl, že nesmím… zemřít… než přijdete,“ souhlasil tichounce Jin. „Ani nevíte, jak moc si toho cením…“
Zamrkala jsem, abych zaplašila slzy, deroucí se mi do očí. „Jine, měli… měli bychom vyjmout ten meč…“ Ephemer přikývl a sevřel mi rameno. Oběma nám bylo ale jasné jedno – že jakmile to uděláme, Jin okamžitě zemře. Ale… bude to pro něj lepší… ne? Než tu takhle umírat… Dlouho… Bolestivě… „Bude to jen chvilička. Nebude to bolet…“ ujišťovala jsem jej vehementně, aniž bych tomu sama věřila, posadila se za něj a jemně jsem ho vzala do náruče. Jin mírně zvrátil hlavu, jakoby se ke mně snažil přitulit. Zlehka jsem jej políbila na rty. Měl je strašně studené, jako led. Naskočila mi z té pusy husí kůže. „Jsem na vás tak strašně pyšná, Jine… Tak strašně pyšná…“ vydechla jsem povzbudivě. „Jste hrozně statečný. Mám vás ráda. A moc mi na vás záleží, víte?“
„Vždycky jsem chtěl…“ začal Jin, ale to už Ephemer, celý rozechvělý, uchopil rukojeť meče do rukou. Pevně jsem se k Jinovi přitiskla. A pohledem Ephemerovi naznačila, aby to udělal. Ozval se strašný zvuk, který se mi nechutně vryl do mozku, a Jin si hrozně smutně povzdechl. Nevykřiknul, nezaklel, jen si povzdechnul, což bylo možná ještě horší. A slabě se roztřásl. Jen trošičku. Nepřestávala jsem jej objímat. „Nejvíc mě mrzí… že jsem vás… nikdy… neviděl…“ zašeptal Jin ztěžka a jeho prsty jemně přejely po mé tváři. Pak jeho ruka zvolna dopadla zpět na peřin a ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že zemřel. Možná to bylo jen pár vteřin, možná se to vleklo celou věčnost, kdy jsem jen k sobě tiskla jeho tělo a tak palčivě si uvědomovala, že nedýchá, a že hlavně už nikdy dýchat nebude.
Nevím, jestli Ephemer, stále třímající v rukou zkrvavenou zbraň, něco řekl. Možná ano, ale jista si tím jsem. Nebyla jsem totiž vůbec schopná vnímat. Začala jsem plakat. Co plakat, měla jsem skoro hysterický záchvat, nemohla jsem přestat vzlykat. Nakonec se to stalo. Jin skonal, tak, jak to bylo předurčeno. Osudu nelze poručit. Vždyť mi to Selbo říkal… Ah, ano, jistě, Selbo… Musím se pak, až se ztiším, Matry zeptat, zda s sebou Jin nedonesl náhodou uťatou mluvící hlavu…
„Je mi to líto, Anno,“ prohlásila Matra s účastí v hlase.
Vztekle jsem na ni pohlédla. Kdo si sakra myslí, že je, když mne drze nazývá mým pravým jménem a ne mým titulem?! Titulem, na který jsem začala být hrdá?! Hrozně mě to naštvalo. „Pro vás jsem jenom a pouze lien, jasné?!“ zavrčela jsem a prohlédla si ji. I v reálu je stejně nesympatická jako na Ephemerovu přívěsku. Ještě že jej ten má ukrytý pod kytlicí, jinak by si ta cuchta ještě mohla myslet, že ji její ex-manžel pořád miluje! A o tom silně pochybuji! Okamžitě jsem k ní pocítila hlubokou nenávist. Blbá blondýna. Co na ní vůbec kdy Ephemer viděl?! „Jasné?!“
„Jistě, jak… jak si přejete, lien,“ vykoktá nejvyšší zaskočeně.
„Mohla bys, prosím…?“ ohlédne se na ni Ephemer a podá jí meč.
Matra snaživě přikývne. „Samozřejmě. Odnesu to -“
„Ne!“ zaječela jsem, vyskočila jsem na nohy a Jinův meč uchopila do ruky dříve, než se jej stihla zmocnit Matra. „Ne! To byly jeho zbraně! Přece mu je nemůžete sebrat!“
Nejvyšší zamrká: „Ale já přece –“
„Žádné ale!“ naříkala jsem. „Nemůžete mu je vzít!“
Ephemer se pousměje: „Myslím si, že jemu je to už stejně jedno…“
„Jak se opovažuješ…?!“ prskla jsem dotčeně a jeho poznámku jsem vztáhla na sebe. „Jak takhle vůbec můžeš mluvit?!“ Setřu si slzy z tváří a s láskou na Jina pohlédnu. Ach, Jine… Můj milovaný Jine… Kdybys věděl… Ach jo, a Wynewer tě vlastně čekala. Chtěla ti vrátit tvou zem. A možná i zrak, co já vím, je přece všemocná! Mohl jsi mne vidět… Mohl jsi mít naději. A mohl ses stát konečně králem své zničené země. Jak to, že se Wynewer zmýlila? Nevěřím tomu, že by se jen tak spletla, vždyť Wynewer je neomylná…
Něco tu šeredně nehraje. Něco se jinak. Ale co? A jak…? Náhle mne z těch všech úvah šíleně rozbolela hlava a opět se mi podlomily nohy.
„Anno!“ vykřikl Ephemer a zachytil mne, dříve než jsem mohla spadnout na Jina. „Potřebuji na vzduch,“ dostala jsem ze sebe pracně.
„Jsi v šoku,“ tipnul si Ephemer.
Zavřela jsem oči. „Nejspíš, teď ale fakticky potřebuji na vzduch!“
„Jistě…“ souhlasil Ephemer, popadl mne do náručí jako malé dítě a vynesl mne před klášter, kde mne šetrně uložil do trávy. A obemknul mne rukama, tak silně, že jsem se skoro nemohla pořádně nadechnout, ale nic jsem mu neřekla. Vlastně jsem byla ráda, potřebovala jsem cítit jeho blízkost. „Já vím, že je to pro tebe teď těžké… Klidně ještě breč, jestli to ze sebe potřebuješ dostat…“ hovořil ke mně uklidňujícím něžným hlasem. Nechtělo se mi už víc bulit. Měla jsem chuť do něčeho začít kopat. „Také mne to moc mrzí… Svým způsobem jsem měl Jina rád…“ pokračoval Ephemer mírně a já neměla důvod mu nevěřit. Zaryla jsem mu nehty do paže a stiskla jsem rty. A nechala se jím dále konejšit.
Mezitím k nám přišla Matra. A nabízela mi víno. Prý abych se uklidnila. Neušlo mi však, jak zvědavě hleděla na svého manžela, kterak pevně objímá lien – a v očích se jí cosi zalesklo.
„Matro! Víno!“ zavrčel Ephemer. „To se mi v tuhle chvíli nezdá jako nejlepší nápad!“
„Mně ale jo,“ odvětila jsem a vyškubla jí láhev vína z ruky. Červeného. Pak jsem se zhluboka napila. Vyprázdnila jsem skoro polovinu flašky, ale měla jsem pocit, jako by to byla jen voda, takže jsem chlemtala dál a dál… Tak dlouho, než mi Ephemer musel to víno vyškubnout z ruky se slovy, že doopravdy nechce, abych se opila. Zamračila jsem se. „No a co? Tak bych se ožrala, to by se toho stalo! Nechápeš? Stejně je právě tohle to jediné, na co jsem schopna se zmoct!“ vykřikla jsem.
„Já tě nepoznávám,“ vydechl nevěřícně Ephemer. „Co ti Vládce řekl tak strašného, že od té doby, co jsem tě tam opustil, se chováš hrozně vyšinutě?!“
Zmateně jsem na něj pohlédla. Vyšinutě…? Opět jsem cítila, jak mi stékají po tvářích slzy. Ano, možná… Jenže… Víš, co mi došlo, Ephemere? Co když se to fakt stalo? Já se s tím odmítám smířit! Co když je tohle všechno jenom sen? Živý a barvitý sen, ale pořád jenom nic neznamenající sen…?
„Promiň… To jsem nechtěl…“
Matra se ušklíbla: „Pořád jsi stejně bezohledný, Ephemere, jak jsi býval… Nezměnil ses.“
„Bezohledný?!“ vzhlédl pobouřeně Ephemer.
„A ne snad?“ zašklebila se ta protivná plavovláska. Vypadá, jako by utekla z reklamy na barvu na vlasy. Na kysličník! Poklekne vedle mě. „Lien, omlouvám se vám za něj. Nikdy nebýval právě ohleduplný. Váš přítel… Jin… Měla bych mu poděkovat, ale… on mé poděkování již neocení, proto musím vzdát hold vám. Vlastně, Jin nás většinu zachránil… Tiwanaineira sem přišla jenom proto, aby ho zabila. A on… Vlastně šel na smrt dobrovolně. Ta čarodějnice by jen zabíjela další a další mé sestry, aby ho donutila vyjít z kláštera a postavit se jí. Bylo to od něj úžasně smělé…“
Zamračím se. „Sama moc dobře vím, jak udatný byl,“ procedím.
„Jen jsem myslela –“ začne Matra překvapeně.
Namířím na ni prst: „Nechci nic slyšet. Odejděte.“
Matra střelí pohledem po Ephemerovi. Ten jen přikývne. Matra se tedy napřímí a lehce si uhladí stejné bílé šaty, jaké měla i ta mladičká jeptiška. „Dobrá tedy,lien. Jak si přejete. A, Ephemere… Pak… pak se za mou ještě stav, ano? Chtěla bych se tě zeptat na tolik věcí…“ rozpačitě ztichne, pokloní se a zase se vzdálí.
Ephemer za ní chvíli beze slova hledí, pak mne jemně políbí na tvář. Zaúpím. Ty nic nechápeš, Ephemere. Náhle se cítím úplně vyplivnutá. Najednou mi je všechno jedno. „Měli… Měli bychom Jinovi uspořádat pořádný beinský pohřeb,“ navrhne Ephemer horlivě. Stiskla jsem rty. „Se vším všudy. Se všemi poctami odevzdat jeho duši všem těm beinským bohům. Jin si to přece zaslouží… Co myslíš?“
„Myslím si, že to nemá cenu,“ řekla jsem mírně.
„Jak, nemá cenu…?“ nechápal Ephemer.
Kousla jsem se do rtu. „Nic už nemá cenu. Nic už nemá cenu… Stejně totiž všichni zemřeme. Nemám na to, abych mohla Tiwanaineiru porazit. Nikdo mi nedal žádný návod, ani žádnou dobrou radu. Mám sem prý přivolat Thaara. Takže to udělám. Zjistím jak – a udělám to. A přenechám mu Zemi, aby ji zničil. A požádám ho, aby začal se zabíjením se mnou. A s tebou taky,“ odpověděla jsem klidně.
Plomp.
Ephemer sebou škubnul. Ten zvuk narozdíl ode mne slyšel poprvé, nemohl tušit, co znamená. Já ano. Proto jsem se nijak nevzrušovala a dále setrvávala v Ephemerově náručí.
„Ten plán se mi líbí,“ souhlasila Tiwanaineira. „Jen bych udělala maličkou změnu. Vynechala bych z toho Thaara a začala rovnou s tím zabíjením.“
Ephemer se prudce otočil: „To je –“
„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ta čubka.“
„Čubka?!“ prskla dotčeně Tiwanaineira. „Kdo jsi, že si o mně dovoluješ říkat –“
„Kdo jsem? Lien přece,“ zašklebím se.
„Ne, jsi jen malý drzý fracek,“ vyvede mne Tiwanaineira z omylu a usměje se na Ephemera: „S tebou spor nevedu, ty můžeš klidně odejít, jestli chceš. Vlastně, tobě bych měla být vděčná, že? Ty jsi přece to zlatíčko, které, ač vědělo o mém úmyslu zničit mágy, nikomu neřeklo ani slovo, je to tak? Na tebe se zlobit ani nemohu. Jsem tvým dlužníkem. Řekni si o cokoliv,“ vybídla jej mile.
Ephemer zrudnul: „Nedělal jsem to kvůli vám -“
Tiwanaineira souhlasně potřásla hlavou: „Já vím. Právě proto.“
„Vy přece zbožňujete zbabělce, je to tak?“ zamumlám.
Tiwanaineira se na mne zachmuřeně zahledí: „Jak to můžeš vědět…?“
„Jsem Klíč, ne?“ trhnu rameny.
Tiwanaineira zaplaší nejistý výraz ve svém obličeji a opět nasadí neměnnou suverénní masku: „Ano. To jsi. A proto chci Thaara. Teď hned.“
„Co za to?“ zazubím se.
Tiwanaineira znovu udiveně vykulí oči: „Jak to myslíš, co za to…?“
„Když už to musím udělat, chci mít motivaci,“ odpovím nevzrušeně.
„Motivaci…? Copak ty nevíš, co pro tebe může Thaar udělat? Vrátí tě nazpět do tvého světa, to jsem ti přece už říkala! Vrátí tě tam tak, jak jsi odešla, a nic se pro tebe nezmění! A všechno, cos tady v Zemi stihla pokazit, se nikdy nestane. Jako kdybys tu vůbec nebyla. Všechno se vrátí do okamžiku, kdy jsi sem přišla. Víš, kolik nevinných životů zachráníš?“ přemlouvá mne Tiwanaineira. Zní to fakticky lákavě…
„A kolik těch nevinných životů pak zničíte vy, je to tak?!“ ozve se Ephemer.
Ohlédnu se na něj: „Ale… pořád budou mít šanci.“
„Šanci?! Thaar a Tiwanaineira převezmou vládu nad Zemí, a tomu ty říkáš šance?!“ protestuje Ephemer zuřivě. Hm, na tom také něco je… Jenže… I když jsem možná něco málo dokázala, pořád jsem toho více zkazila a zničila… A dozajista by se i v tomto případě našel někdo, kdo by měl na to, aby zhatil bezútěšně zlé plány těchto dvou nebezpečných démonů… „Kdyby tě slyšel Vládce, tak by –“
Skousnu ret. „Ano, Vládce… Zabila jste ho…?“
Tiwanaineiřina tvář potemní. „Bohužel ne, což mne skutečně mrzí… Chtěla jsem ti sem donést jeho hlavu. Jako dárek. Jenže ta zatracená Wynewer… zase… Ale až tu bude Thaar, ukáže jí, zač je toho loket. Možná je silná, ale není silnější než Thaar. Ten byl mocnější dokonce i než Taxan, bývalý Vládce. Každopádně si myslím, že se milý Orleeth po tom výprasku, co ode mne dostal, už titulem Vládce jen tak ohánět nebude! Takže… prosím, dej mi Thaara a uvidíš, že se domluvíme.“
„O tom přece ani nemůžeš uvažovat!“ vydechl Ephemer, jakmile si všimnul mého zamyšleného výrazu. „Anno…!“
„Proč by nemohla?“ zasmála se Tiwanaineira a půvabným pohybem ruky si prohrábla vlasy. „Vždyť je to báječná nabídka a Anna by byla blázen, kdyby se jí rozhodla nevyužít. Copak ty nevíš, má milá lien, co tě bude čekat doma, až tě tam Vládce pošle – tedy, samozřejmě, pokud tě tam vůbec pošle! Thaar to může všechno změnit! Jen mi ho jednoduše vrať a zkusme společně najít výhodné řešení!“
„Víš co? Trhni si nohou,“ procedím skrz zuby.
Tiwanaineira se ušklíbne: „Taky odpověď.“
V příští chvíli tasí meč a přiskočí, aby mne mohla zabít. Instinktivně se přikrčím a očekávám ránu, kterak má ostří meče dopadnout na můj krk a odseknout mi hlavu – Ale nestane se tak. Zachrání mne v poslední vteřině Ephemer, který vymrští na nohy jako čertík z krabičky, v ruce Jinův meč, který jsem až dosud třímala v dlaních já (vida, ani jsem si nevšimla, že mne takhle odzbrojil…), a Tiwanaineiřinu čepel zablokuje.
Čarodějnice svraští obočí: „Ty! Říkala jsem ti přece, že proti tobě nic nemám! Nemusíš se do toho zaplést!“
„Ale já chci,“ zavrčí Ephemer.
„Blázne,“ potřese Tiwanaineira hlavou smutně a zaútočí. I tentokrát je vidět, že šermovat vůbec neumí, a Ephemer je tím celkem zaskočený. Poodstoupí od ní a polohlasem směrem ke mně podotkne, že ač je to zarážející, Tiwanaineira nemá žádný styl.
Čarodějnice se uraženě zamračí: „Pche! Abys věděl, já vládla Fooronu, když ty jsi byl ještě v plenkách! Já zničila Cheinowské vojsko! Já vedla Thaarovu armádu!“
„Což upřímně řečeno nechápu,“ odvětí Ephemer obratem.
Čarodějnice skloní svou zbraň: „Tomu nerozumím. Prostě tomu nerozumím! Já jsem Vládkyně! Vládkyně! Proč se tak ke mně nikdo nechová?!“
„Na to, abyste se Vládkyní stala, jste toho zatím moc nedokázala,“ odsekl Ephemer.
„A až zabiju lien, pak přede mnou poklekneš?!“ zaječela Tiwanaineira, učinila zvláštní gesto, kterým Ephemera odhodila stranou, a ohlédla se na mě. Tiwanaineira se třásla zlostí a oči jí planuly divokým, nepříčetným ohněm, když ke mně přiskočila. „Třeba když tě zabiju, Thaar se tu zhmotní. Třeba ho sem přiláká tvá krev. Nějak tak to přece fungovat musí, že?“
„Já nevím,“ zamumlám.
„Mluv! Jak je to?!“ vřískne na mě a uchopí mě za krk, jako kdyby mne chtěla uškrtit. „Mluv!“
Chce se mi řvát beznadějí. „Já nevím!“
Ephemer se mezitím zase vyštrachá na nohy a opět se přižene, aby mne spasil. Odstrčí mne, až se zaryji obličejem do hlíny, a ve chvíli, kdy vyplivuji z úst stébla trávy a zvedám k nim oči, nedokáži uvěřit tomu, co vidím – Ephemer Tiwanaineiřin meč strhne stranou, vyrazí jí ho z ruky, přetočí se kolem ní, takže k sobě stojí na zlomek vteřiny zády, a pak bodne nazad. Přímo do Tiwanaineiry. Není to ovšem ona, kdo vyrazí úzkostný a překvapený výkřik a odebere se k zemi, ale Ephemer! Můj Ephemer!
„Ne!“ vyjeknu. Po čtyřech k němu vyrazím. Dopadl tváří k zemi, takže jej v rychlosti obracím a… „Ne…“ opakuji šeptem. „Ne… Ne, prosím…“ hrkám ze sebe a mám pocit, jako by to, co prožívám, byla jen nějaká hodně děsivá noční můra. Nejdřív Jin, teď Ephemer…
Musel být mrtvý ještě dřív, než vůbec dopadl do trávy. Kdyby nebyla Tiwanaineira chráněna tím pitomým kouzlem, bylo by po ní okamžitě. Ephemer má pořád ještě takový mírně nechápavý výraz, jako kdyby mu dosud ani nedošlo, co se stalo… na kytlici se mu pomalu zvětšuje rudý květ přesně v místě, kam zasáhl tu zatracenou čarodějnici… a s těmi pootevřenými rty vypadá, jako by jen spal… Ne, nespí… Zkouším sice ještě nahmatat puls, ale samotné mi je jasné, že je to zbytečné. Několikrát jej políbím na ústa, jako bych snad naivně čekala, že se probudí, vždyť v pohádkách to tak bývá, polibek z pravé lásky je přece silnější než smrt… Ne… Nefunguje to… Buď ho miluji málo, nebo nejsme v pohádce. A to nejsme, krucinál! Ephemere, tohle ne… Ne teď… Ne zrovna teď! Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem tě ztratit! Nechtěla jsem, abys mne opustil!
Tiwanaineira se ke mně skloní: „Tak co? Už mi dáš Thaara?“
„Trhni si, krávo!“ zaječím zoufale. Jsem tak otřesená, že nejsem schopna ani plakat.
„Koho mám sakra ještě zabít, abys mi ho vrátila?!“ podiví se Tiwanaineira.
Olíznu si rty. „Co takhle sebe?!“
„A co takhle tebe?!“ reaguje Tiwanaineira a udeří mne.
Ztratím rovnováhu a padám na pomalu chladnoucí Ephemerovo tělo –
Jenže já ten pohyb dokonala nějak divně. Dopadla jsem totiž z výšky na kolena na ledovou kachlíčkovanou podlahu a jakmile jsem vzhlédla, uvědomila jsem si, kde jsem. Ale tentokrát jsem neměla strach. Napřímila jsem se a pohlédla k té posteli, stojící čelem u zdi. Věděla jsem, kdo v ní leží. Postavička stejně bílá jako stěny pokoje, ve kterém už tak dlouho leží. A ne, nemá krátké vlasy. Má je jen svázané do culíku.
Jsem to já.
Ale nejsem mrtvá. Jen spím. A ne a ne se probudit. Mlčky jsem k posteli došla a zadívala se na sebe. Jako kdybych se dívala na docela cizí dívku. Cítila jsem se divně. Jsem tak bledá, pomyslela jsem si. A nenamalovaná. Vždycky jsem se strašně ráda malovala. Linkami orámovat oči, načernit a protáhnout řasy, zvýraznit rty sexy leskem… Jenže v Zemi to nejde… Není jak… Ale vypadám odpočatě. Ještě aby ne, spím už asi nějaký ten pátek… Natáhla jsem ruku, abych odhrnula ležící Anně vlasy z čela.
„Už to chápete?“ Ohlédla jsem se přes rameno. V rohu stál Orleeth. Opřený zády o stěnu, ruce založené, výraz nejvyššího pohodáře. Vlastně mne to vzdor tomu všemu pobaví a donutí k bezděčnému širokému úsměvu. Jeho postoj je tak strašně… moderní… „Chápete to…?“
„Chápu,“ souhlasila jsem. Na nočním stolku byla váza. V ní květiny. Nejspíš mi je sem mamka každý den nosí, neboť tyhle jsou dozajista čerstvé. Mé oblíbené tulipány. Jasně červené. „Konečně to chápu. Ale že mi to trvalo… Na tu chatu jsme skutečně nikdy nedojeli. Myslím, že si to už vybavuji. Měli jsme nehodu. Říkala jsem jim, že… To je jedno. A tak jsem ocitla tady. A proto jsem také lien. Proto v Zemi ani já nejsem doopravdy. Proto jsem také Klíč. Jen jsem si to odmítala připustit. Vypustila jsem ty události z hlavy a snažila se přesvědčit sama sebe, že se ani nikdy nestaly. Ale staly se.“
„Přesně tak. A protože jste tady, můžete všechno změnit,“ přitakal Orleeth.
„Můžu vrátit čas?“ zajímám se a dotknu se tváře spící Anny na posteli. Je to tak reálné… Tak skutečné… Přejede mi z toho mráz po zádech. Tohle není sen.
„Můžete,“ přikývl Orleeth. „Ale rozmyslete si, jak moc. Přece nezahodíte všechno, co jste tu dokázala. To je totiž přesně to, v co Tiwanaineira doufá.“
Ušklíbnu se. „Máte pravdu.“ Odmlčím se. „Ale já se skutečně probudit nechci.“
„Nechcete se vrátit do svého světa?“ nadzvedne Orleeth obočí.
Sklopím zrak. „Nechci.“
„A… co vaše matka? A bratr?“ nadhodí Orleeth tázavým tónem hlasu.
Kousnu se do rtu. „Už jsem o tom přemýšlela. Bude se mi po nich stýskat, ale mám přece tohle zrcátko…“ Ukáži směrem ke svému pasu. „Já vím, bude to těžké jen tak všechno opustit… Ale udělám to.“ Vzpomenu si na to, jak mne maminka často držela za ruku, když jsem spala. Ano, to byl ten divný tlak na mých prstech, který jsem si nedokázala nijak vysvětlit. Byla tu se mnou velice často, seděla vedle mne, hladila mne po vlasech a doufala, že se jednoho dne probudím. Ten lékař měl pravdu, mé procitnutí záleželo skutečně jen na mně. Je mi líto, že je všechny zklamu… „Bude se mi stýskat,“ zopakuji a sama nevím, zda jsem tuto větu adresovala Vládci nebo spíš sobě. „Nicméně nejdřív udělám všechno pro to, aby ani Jin, ani Ephemer nezemřeli. Vy jste to věděl? Věděl jste, že se to stane?“
„Nejsem věštec jako Wynewer nebo Selbo,“ zavrtěl Orleeth hlavou. „Netušil jsem, co se stane. Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že přežiji Tiwanaineiřin útok.“
„Ale přežil jste,“ připomenu mu.
Vládce se zasměje: „Ano, Wynewer mne zachránila. Jsem to ale Vládce, což? Neustále musím být někým zachraňován. Nejspíš bych se s ní měl oženit. Byla by z ní úžasná Vládkyně, má přirozenou autoritu a lid ji má rád… No vidíte, to je nápad… Požádám ji o ruku. Vždyť i naši bohové jsou dva, Anor a Untor, bůh a bohyně. A vy… Zůstanete s námi, že ano? Porazíte Tiwanaineiru a zůstanete… ne?“
„Nevím…“ zamumlám. „Co když se mi to nepovede…?“
„Tak vrátíte čas znova,“ navrhne Orleeth. „Vy můžete cokoliv.“
Olíznu si rty. „A co Thaar? Kde je ten?“
„Pamatujete si, jak jsem říkal, že jsem sem přivolal Thaara, ne vás?“ zeptá se Vládce.
Zaváhám. „Samozřejmě. Ale nechápu – Nechcete snad říct, že Thaar jsem já?“
„Jistěže ne. Jen se ve vás skrývá. Ve vaší zemi byl příliš slabý. Potřeboval se někde ukrýt, někde, kde ho nikdo nebude hledat. V někom. Proč si asi myslíte, že jen tak umíte naši řeč? Že ovládáte Moc? Že se vás báli Tiwanaineiřini douci? Ti se báli jen jednoho démona, jen jediného démona v celé Zemi. Thaara. Ve vás ho vycítili. Přiznávám se ale, že ve chvíli, kdy jsem prováděl to kouzlo, abych vrátil Thaara zpět do Země, netušil jsem, že sem přivolám i vás. V té době jste už však byla v téhle… jak že tomu říkáte? Nemocnice? Takže v nemocnici,“ vysvětluje mi Orleeth.
Zamyslím se. „Ale Thaarovy přítomnosti v sobě si vůbec nejsem vědoma. Když jsem měla ve své hlavě pana Banaaga nebo Pediluise, věděla jsem o nich až moc dobře. Jak je možné, že tohle jsem necítila? Musel být ve mně celou dobu, ale já o tom nevím! Ani teď nemám pocit, že by bylo něco v nepořádku! Jak je to možné?“
„Zřejmě Thaar nechtěl, aby jste si ho všimla,“ pokrčí Orleeth rameny. „Ti tři, kteří mimo jiné okupovali vaši mysl, se přece neustále hlásili o slovo, ne? Thaar chce zůstat skrytý. Jenže teď už o něm víte. A můžete ho donutit, aby se ve vás přestal schovávat a opustil vás. Pak z něj bude obyčejný démon, protože sám bez Tiwanaineiřiny pomoci nedokáže získat zpátky svou bývalou Moc. A vy ho můžete zabít jako obyčejného démona.“
Vyvalím oči: „Prostě… setnutím hlavy?!“
„Prostě setnutím hlavy,“ přisvědčil Orleeth. Několik minut mlčí.
Ani já neříkám ani slovo, jen zachmuřeně hledím na to, co klidně a nevzrušeně leží na posteli. Ne. To už nejsem já. Tohle je jen prázdná krabička, která pouze vypadá jako já. Bývala jsem to já. Jenže to už je tak dávno… Já, mé skutečné já, to, co mě dělá mnou, to je tady v Zemi, ne zde a v pyžamu, po bradu překrytá nemocniční dekou.
„Tak už jste se rozhodla?“ vytrhne mne z úvah Orleethův hlas.
Neohlédnu se na něj, jen zadumaně pozoruji tu cizí spící Annu. Jaká jsem byla? Sobecká malá mrcha, kterou bavilo jen pít, užívat tu a tam nezákonné látky, mlátit mladšího bratra a lhát mamince, které na ní tolik záleželo. A já si to tehdy vůbec neuvědomovala. To, že na mne má maminka byla strašně hodná a měla se mnou svatou trpělivost mi došlo až tady. Nechci se do takového života vracet. Nemohla bych se na to snažit navázat. Nejspíš bych to ani nedokázala. Ale zkoušet to nehodlám. Já už jsem někde jinde. Naprosto jinde.
„Už víte, kam se vrátíte? Do jaké chvíle?“
„Těžko říct…“ hloubám. „Ale… jak Wynewer říkala… Že čekala na Jina… Konečně mi došlo, jak je možné, že se zmýlila a Jin s námi nedorazil. Ona nemohla tušit, že já si v tenhle okamžik uvědomím pravdu a vrátím se tak, abych o Jina nepřišla. Ona viděla ve svých vizích už tu budoucnost, kdy spolu s ním přijedeme do Nixinu. Chápete, Vládče, jak to myslím? Ne, asi ne, sama sebe těžko chápu… Ale vím, do jakého momentu se chci vrátit. Děkuji vám. Pokusím se vás nezklamat.“
„Vy děkujete mně?! Ne, Anno, já děkuji vám,“ opraví mne Orleeth a mávne rukou.

Dopadnu na Ephemera. Kdyby byl živý, dozajista mu vyrazím dech, takhle se však nic nestalo. Cítila jsem, jak se mi tvář umazala od jeho krve. Znechuceně jsem ji setřela hřbetem ruky (či spíše bych měla říct, že jsem si ji ještě více rozmazala po obličeji) a ohlédla se na Tiwanaineiru. Konsternovaně na mě hleděla a lapala po dechu. Až po několika nekonečných vteřinách byla schopna slova:
„Takže… takhle je to! Ty jsi Klíč! Klíč k Thaarovi! Thaar je v tobě! Konečně tomu začínám rozumět! Proto mi ho můžeš vrátit, aby nabral znovu svou ztracenou sílu a… Počkat, i když…“ Tiwanaineira se zarazí a olízne si rty. Oči jí září a tváře hoří. „Proč Thaar…? Kašlu na Thaara! Vždyť je oslabený! Mohu ho bez problémů a výčitek svědomí zničit a sama do sebe absorbovat jeho Moc…! A pak se stanu Vládkyní, takovou Vládkyní, aby mne všichni uznávali a milovali!“ jásala, uchvácena svým smělým plánem.
„To ti nevyjde,“ odsekla jsem.
Tiwanaineira na mne překvapeně pohlédla: „Prosím?“
„Nestihneš to,“ mínila jsem klidně a samotnou mne překvapilo, jak v pohodě najednou jsem. „Neudělám nic, z čeho bys ty mohla mít prospěch. A víš proč? Protože jsem Klíč. Protože jsem Klíč úplně ke všemu. A můžu všechno. Všechno, na co pomyslím,“ holedbám se a ledabyle natáhnu ruku. Aniž bych se musela snažit použít Moc, najednou v ní držím Tiwanaineiřin meč. Čarodějka zalapá po dechu a zděšeně ustoupí. „A stejně takhle snadno tě můžu zabít.“ Rychle pozvednu zbraň a hrot meče se rázem dotýká jejího hrdla, div že jí nepronikne bělostnou kůží.
„Mě přece nemůže nikdo zabít!“ vyjekla Tiwanaineira, ale hlas se jí zřetelně zatřásl.
„Ale může. Já,“ upřesním a usměji se. Čarodějnice zbledne. „Ale ne hned.“ Odmlčím se a zazubím se na ni, zatímco ona nechápavě zírá. „Nejprve ti udělám to, cos udělala ty mě. Zabiju toho, kterého ty tolik miluješ. Ať víš, jaké to je, ty čubko.“ V jejích očích vidím, že pochopila, o kom mluvím, a celá se rozsvítí nadějí, přestože na ni po celou dobu nepřestávám mířit jejím mečem.
Soustředím se na to, co je ve mě a přitom by to tam být nemělo, na temnou přítomnost někoho, kdo se přede mnou zbaběle ukrýval, kdo se schovával jako zatracená krysa, jako červ – Au! Nelíbí se mu, jak ho urážím, a lebku mi rozvibruje nečekaná bolest. Možná jsem vykřikla, sama nevím, ale snažím se nedbat té podivné migrény a jako kdybych sáhla do svého hrudníku, jako kdybych nahmátla kdesi kousek vedle srdce malý stín. Zadržuji dech, než se mi ho podaří pevně uchopit do ruky – a přestože se mi snaží vysmeknout, vyvrhnu ho ven na světlo. To bolí ještě o něco víc, takže se zapotácím, a ve chvíli, kdy otevřu oči, zjistím, že se vedle mě objevuje Thaar, respektive jen stín Thaara, démon, co býval člověkem, vysokým, tmavovlasým, mohutným – a přesto se mi zdá jakoby zranitelný a obnažený. Není však tak nehmotný, jak vypadá, jelikož v okamžiku, kdy zalapám po dechu, udeří mne tvrdě do tváře, až spadnu na zem a meč se mi vykutálí z ruky.
„Thaare…!“ zajíkla se Tiwanaineira a padla na kolena na zem v neobratné úkloně. „Můj pane! Má lásko!“
Thaar jako kdyby si její přítomnosti ani nevšiml, s očima upřenýma na mě zavrčí a sekne po mně drápy. Ani jsem si nevšimla, že vůbec drápy, na první pohled jsou jeho ruce docela normální, i když veliké a majestátní, ovšem neminul a mně z paže vytryskla krev – rozsekl mi ji kousek pod ramenem. Odkulím se stranou, jenže on ani nyní nezaváhal, zase byl obratem u mě a zaťal mi drápy do nohy. Zaječela jsem bolestí a pokusila se ho odkopnout, ale nohy mne neposlouchaly, kardinálně jsem ho minula.
„Zatraceně!“ zasténám a pokusím se natáhnout pro meč. Je moc daleko… moc daleko… nedosáhnu na něj ani špičkami prstů.
„Měla – jsi – mě – nechat – sílit – v tobě,“ dostane ze sebe namáhavě Thaar, obrovské ostré tesáky v jeho ústech mu neumožňují příliš artikulovat. Pak zuby vycení ještě o něco víc a za jediný úder srdce se nade mnou sklání, hrozivý a tíživý jako noční můra. „Takhle – tě musím – zabít,“ vysvětlí mi s okouzlující jednoduchostí a zakousne se mi do krku jako upír.
Vlastně to je jednoduché. Zabije mě, čímž získá mou sílu, mou Moc, a pak bude zase Vládce. Naslouchám, jak lačně pije mou krev, jak mlaská a funí, a před očima se mi začnou tvořit barevná kolečka. Tak jo. Asi umřu. Umřu stejně zbytečně jako Jin… nebo Ephemer… Myšlenka na Ephemera mne donutí se vzpamatovat.
„Ne,“ vydechnu. Tohle není konec, s jakým jsem ochotná se smířit. „Ne!“ vřísknu.
A svět se zastaví.
Ohromeně se vysmeknu zpod Thaara, nehybného v čase, přitisknu si dlaň na krvácející díru v hrdle, a dopotácím se k meči. Stejně jako Thaar, i Tiwanaineira je zmrzlá na místě, stojí kousek od nás, pokročená směrem k nám, jednu ruku lehce pozvednutou, na rtech málem šťastný úsměv. Rozzuří mne to, pevně sevřu meč v ruce, rozmáchnu se – a bez jakéhokoliv slitování či zaváhání useknu bezbrannému Thaarovi jediným máchnutím hlavu.
Svět se zase rozjede. Chudák Tiwanaineira, v jednu chvíli viděla Thaara, jak se sytí mou krví a vysává ze mne život, s každým polknutím jako by mi kradl rok za rokem, což pro ni muselo být po tom všem nádherné zadostiučinění, a za jediné mrknutí oka se její zbožňovaný ex-Vládce rozprskává jako prachobyčejný démon v hromádku prachu a popela a já se nad ním tyčím jako správná lien. Spasitelka.
„Bohové!“ zavyla jako zvíře a zakryla si oběma rukama ústa. „Bohové…! Thaare! Můj… Thaare! Jak jsi to udělala…?!“
„Jsem asi opravdu všemocná,“ vyhrknu. Rána na krku již skoro nekrvácí, Moc, která všude kolem nás krouží a kterou pociťuji každou buňkou svého těla, mne léčí. Málem se rozesměju. „Jsem všemocná! To je tak krásnej pocit…!“
Najednou vím, že nic už nebude takové, jaké to bylo předtím, protože já mám sílu to všechno změnit. Každý jiný na mém místě by se pak snažil Zemi si podrobit, to je jasné. Pohrávám si s tou představou a začíná se mi líbit. Byla bych nová Vládkyně, s Ephemerem po svém boku. Byla bych lepší než Thaar, než Tiwanaineira, i než Orleeth. Jinovi bych vrátila Evale. Všechny, které jsem měla ráda a kteří to přežili, bych ocenila, a všem, na které mám pifku, bych se pomstila… Je tak lákavé své nově nabyté schopnosti využít…
Ohlédnu se na Tiwanaineiru. Je bílá jako stěna a chvěje se jako osika. Bojí se mě. Nejspíš si konečně uvědomila svou smrtelnost a mou moc. Je mi jí líto. „Jsi skutečně ubohá…“ zamumlám. „Nemá ani cenu tě zabíjet. Ty mne nemůžeš ohrozit. Každopádně teď… se chci vrátit. Ne, musím se vrátit.“
Teď hned.
„Anno! Dělej! Vstávej!“ Rozmrzele otevřu oči. Spala jsem, vím to. Nade mnou se sklání Ephemer. Živý Ephemer. Cítím, že se mi konečně podařilo usnout a on mne budí a připadá mi, jako by to udělal naschvál. Ale neudělal. Dále si uvědomím, že prší. Všechno je stejné jako když jsem to prožívala posledně… jenže s tím malým rozdílem, že tentokrát vím, co se stane, a mohu tomu zabránit. I když mám zlomenou ruku a je mi blbě. No a také mám strašnou touhu Ephemera políbit. Ale mimoto… Ne, počkat, něco je přece jenom jinak – předtím jsem hostila ve své hlavě Pediluise, Panth a pana Banaaga. Tentokrát tu nejsou. Vlastně jsem ráda, že tomu tak je, štvali mě, nedávali mi prostor k vlastním úvahám a myšlenkám.
Zazívám. „Co se děje…?“
„Anno, rychle, pober co můžeš a – Neusínej! Já tě nebudím jenom proto, že mám tak strašně rád noční výpravy!“ okřikne mne, když vidí, že se mi zase klíží víčka. Ale když já jsem tak strašně unavená… Znovu se důrazně otáži, co je v nepořádku. Nějak si rychle nevybavuji tu situaci, ve které jsme byli… Důležité je pro mne hlavně to, že zatím nikdo z mých miláčků nezemřel… a ani nezemře. Tentokrát to nedopustím. „Démoni… Bon… Prostě vstávej a rychle odsud, než sem dorazí!“
V mžiku jsem na nohou. „Samozřejmě. Jina v lese napadli démoni. Zvědové. Bonovi zvědové. Ephemere, teď mne dobře poslouchej, je to moc důležité. Bon není za námi, ale před námi. Dostal se před nás a nyní se nám řítí naproti. A my mu vběhneme do pasti. A pokud s ním necháme bojovat Jina samotného, on Bona sice zabije, ale pak bude zabit Tiwanaineirou. Změníme to a já vím jak. Nedívej se na mne takhle! Já si to nevymýšlím! Já vím, že se to má stát.“ Natáhnu se pro Selba. Tentokrát ho nikde zapomenout nechci.
To je od tebe milé.
Pche, já vím.

„Anno…“ začne Ephemer.
Ušklíbnu se. „Já vím, že se to má stát, ale není to osud. Osud jsem totiž já.“
„Ty máš zase horečku, že jo…?“ zajímá se starostlivě Ephemer a hřbetem ruky ozkouší horkost mého čela. „Nemáš… Divné… O čem to mluvíš?!“
„Říkám ti, co se stane. A říkám ti také, že to můžu změnit. My všichni to můžeme změnit, když se budeme snažit. A sakra, ten déšť už mě štve!“ vykřiknu. V ten okamžik přestane pršet. Ephemer fascinovaně pootevře ústa a ohromeně na mě pohlédne. Pokrčím rameny. „Ano. Udělala jsem to já. Jsem Klíč, Ephemere. jsem Klíč.“
„Klíč…? Jak můžeš být svou vlastní cestou domů?!“ nechápe Ephemer.
Usměji se. „Přesně to jsi říkal i u Vládce… Přesně to samé, když ses dozvěděl pravdu. Já vím, že to zní divně, ale je to tak.“
Takže tys už pochopila?
Pochopila, Selbo. A pochopila jsem i ještě mnohem víc.
Jak to myslíš…?

Ephemer už, už chce také něco namítnout, pak se ale otočí na Jina, živého Jina, který právě přivádí koně. Také se zahledím jeho směrem. U srdce pocítím ostré bodnutí. Je to divné vidět jej takhle, když ještě před chvílí jsem naříkala nad jeho mrtvým tělem. Jin, v levé ruce uzdy koní, v pravé jeden ze svých mečů, k nám spěšně dorazí a bez dechu nám okamžitě hlásí:
„Musíme rychle pryč –“
„Jsou blízko, já vím,“ prohlásím nevzrušeně. „Blíž, než jste si myslel, Jine.“
Jin se zarazí. „Jak můžete vědět, že jsem –“
„Na té louce, kde se pásli naše koně, vás napadl ještě jeden démon, a vy jste nám chtěl říct, že teď už bude mít Bon jistotu, že jsme to my, případně někdo jiný, koho má cenu zabít. Naprosto přesně si tuhle vaši frázi pamatuji,“ pokračuji. Jin se zaskočeně zajímá, zda mám tyto informace od Selba. „Ne. Od sebe. Jine, já vám s ním nedovolím bojovat. Už jste s ním jednou bojoval. A zemřel jste.“
Jin se zasmál: „Toho bych si všimnul –“
„Nevtipkujte,“ okřiknu ho ostře. „Nedovolím vám s ním bojovat. Zabiju ho já.“
„Vy?!“ vyjekne Jin ve chvíli, kdy Ephemer vydechne „Ty?!“. Přikývnu. „Ano, já. Protože já to dokážu. Já můžu všechno! A nikam nepojedeme. Hezky si tady na něj počkáme,“ dodám a natáhnu se pro svůj luk a toulec šípů. Ohlédnu se přes rameno. Ephemer na mne zírá vyvalenýma očima a Jin stojí, jako kdyby spolknul pravítko. Evidentně ani jeden není schopen uvěřit tomu, co slyší. Nereaguji na to, nevysvětluji jim nic a pokračuji: „Pak pojedeme do Nixinu. Vládce i Wynewer tam na nás už čekají. A pak znovu vyřídím Thaara a Tiwanaineiru. S tím už mám zkušenosti. A pak…“
Olíznu si rty. Na tom mém nápadu stát se Vládkyní něco bylo, zatraceně… Něco, co mne strašně láká a přitahuje… Určitě bych to dokázala… Vždyť mé jméno žene zdejší lid do boje, za mne chtějí získat zpátky svou svobodu, za mě, kvůli mně! Co když ta svoboda jsem ? Jen si nejsem jista, jak by se na to, že chci získat Zem pro sebe, tvářil Ephemer. On je takový zásadový… Hmm, ale co, jsem si jista, že bych ho mohla přinutit změnit názor, já umím být přesvědčivá…
Ale nejdřív chci mít zase paži v pořádku. Na to bude stačit jedno prosté kouzlo, pouze využiju Moc, která se mi sama nabízí. Potom zabiju Bona, abych tím vyprovokovala Tiwanaineiru k útoku na Nixin – který ovšem tamější obyvatelé budou tentokrát očekávat. Nebude těžké je rozdrtit, ne teď, když jsem se stala bohyní. A pak zničím Thaara, už vím, jak je to snadné.
A potom se uvidí…
Anno, na co to sakra myslíš?!
Ještě se totiž musím rozhodnout zda budu či nebudu hodná holka.
Anno!
Možná ve mně totiž přece jenom trochu té mrchy zůstalo.
A chci Zemi.
Konec.

<- Předchozí kapitola