Putování s Aníou má jeden obrovský a nezanedbatelný klad. Jin totiž Aníu ignoruje a snaží se s ní mluvit co nejméně – a pokud možno taky vůbec, takže když Anía navrhne například přestávku nebo rozhodne, že někde přenocujeme, neodporuje jí. Což je fajn, ne že ne, protože takhle stavíme každou chvíli a já alespoň nejsem tak unavená. Jen ten Jin by se mohl tvářit o trošičku více přívětivěji…
„Co máš v Zante vlastně za práci?“ zajímám se, když se chystáme opéct si Aníou uloveného králíka k obědu, a Jin se pokouší zapálit oheň. Anía na mne pohlédne a kousne se do rtu. „Tedy, pokud to není nějaké tajemství nebo tak něco, samozřejmě,“ vyhrknu. Jin opět pokouší škrtátko. Škrtnout, natáhnout dlaně nad hromádku suchého chrastí, zda náhodou nepocítí žár ohně, a zase škrtnout, protože oheň samozřejmě nevyvolá. Je mi ho skoro líto. Pachtí se s tím už několik minut. A pořád nic. Asi by mu měl někdo říct, že nemá škrtátko nad tím svým klestím, takže všechny jiskřičky dopadají vedle. Mrknu po Aníe. Také Jina sleduje, ale na rozdíl ode mne má spíše pobavený výraz. Proč ho na to neupozorní? A proč to neudělám aspoň já…? „Jestli mi to nemůžeš říct nebo o tom nesmíš mluvit, tak já to chápu, k ničemu tě nenutím. Jsem jenom děsně zvědavá, to je vše.“ Škrtnout, natáhnout dlaň vpřed, a zase škrtnout. „Jina jsem také pěkně zpovídala, když jsem chtěla něco vědět o Lovcích.“
„Vy jste byl Lovec?“ nadzvedne Anía se zájmem obočí. „Skutečně?“
Jin se zachmuří. „Přesně tak, byl jsem Lovec.“ Škrtnout, natáhnout dlaň vpřed, a zase škrtnout. „Ale nechal jsem toho. Byl jsem děsně přepracovaný,“ ušklíbne se a znovu škrtne. Nemám už na to nervy. Natáhnu se a jeho ruku i se škrtátkem posunu. Anía zklamaně ohrne ret. „Hm?“ podiví se Jin. Škrtnout, natáhnout dlaň vpřed – vida, konečně – a dokonce na první pokus! – v naší malé vatře zapraská ohýnek a jeho červeno-rudé jazýčky začnou lačně olizovat vysušené větvičky, a šplhají sále výš a výš….
Anía si olízne rty. „Pak se omlouvám za to, co jsem o Lovcích říkala.“
„Nemáte se zač omlouvat,“ zavrtí Jin hlavou a přiloží pár větví. „Už přece Lovec nejsem. Ostatně, je-li váš názor na Lovce takový, jak jste nám jej prezentovala, nemám důvod vám ho přece vymlouvat. Nemyslíte?“
Anía stiskne rty. „I tak mne má slova mrzí.“
„Nevěřím vám,“ odpoví Jin s oslňující lehkostí.
„Jine…“ zaúpím. „Anío, mohla bys na chvíli…?“
„Jistě,“ zvedne se, opráší si ze svých širokých plátěných kalhot prach a špínu, a upraví kožený korzet. Pohybem ruky zkontroluje, zda má na zádech svůj meč. Je tam. „Chápu. Půjdu stáhnout toho králíka a někam zakopat vnitřnosti, ať nelákají divou zvěř.“
„Díky,“ usměji se na ni a pak pevně sevřu Jinovu ruku ve své. „Je to pro vás tak těžké? Je pro vás tak těžké pochopit, že s námi teď chvilku bude Anía putovat? Před královským městem Zante se rozdělíme. Nedělejte mi to ještě těžší.“
Jin se zamračí. „Nechápu to. Nechápu vás. Jak to, že jí tak důvěřujete?!“
„Sama nevím…“ pokrčím rameny a jemně promnu jeho prsty. Vyškubne se mi. „Ale věřím jí. Už jsem to probírala i se Selbem, není pro nás nebezpečná. No měla jsem se vás zeptat, ano, měla jsem to s vámi probrat, ale uznejte, nedostala jsem moc příležitostí si své rozhodnutí rozmyslet nebo tak něco… Prostě jí věřím. Selbo by přece poznal, že je na druhé straně, a varoval by nás, ne?“
Jenže to by si musel být Selbo jistý tím, kým Anía vlastně je.
Nerozumím ti.
Nemůžu se dostat k jejím myšlenkám, protože ona nemá žádnou přímo vedoucí osobnost, jednotnou paměť, ve které bych mohl číst. Ona má v hlavě několik osobností…
Jako to myslíš? Jakože je schizofrenička?
Schizofrenička? To neznám. Ne, Anía jenom ve své mysli hostí několik cizích a naprosto odlišných osobností.
Pořád to nechápu…
Zkus to. Zkus to sama.
„Vydržte to, prosím. Jen do Zante. Jen do Fleinu,“ přemlouvám ho. Jin mlčí. Povzdechnu si. Nemá to žádnou cenu, Jina prostě nepřesvědčím. Tvrdohlavý bein! „Aspoň víte, jak se cítil Ephemer, když jste se k nám připojil vy, nemyslíte?“ plácnu rozverně.
Jina to však naštve. „To přece nemůžete srovnávat, Anno!“ vykřikne zlostně a já sebou docela bezděčně trhnu. „Já nejsem žádná pochybná existence, na rozdíl od vaší nejlepší kamarádky Aníi! Já jsem následník Evalského trůnu!“ Jakmile to vysloví, překryje si rukou ústa, jakoby snad nedokázal uvěřit tomu, že to sám dokázal vyslovit nahlas.
Ušklíbnu se. „Ano. To jste. A stejně vás bral Ephemer jako vetřelce.“
„Já přece Aníu za vetřelce v žádném případě nepovažuji!“ ohradí se Jin. „Jen bych byl rád, kdybychom cestovali zase jen my dva. Rozčiluje mě navíc i to, že ji nevidím, a nevím tedy, jak vypadá. Jak mám poznat, jaká je, jen z jejího hlasu, který mne tak strašně štve tím měkkým přízvukem?!“ vzteká se.
„Tak si sáhněte,“ ozve se Anía, stojící jako duch jen kousek od nás. Zajímalo by mě, jak dlouho už tam je, a co všechno vlastně slyšela. Kousla jsem se do rtu a sklonila jsem hlavu. „Sáhněte si,“ zopakuje Anía, poklekne na zem vedle Jina a sama navede jeho ruku na svůj obličej. Ten evidentně zaváhá, pak ale neuvěřitelně něžnými pohyby prstů začne zkoumat její tvář. Beze slova přihlížím a vlastně trochu i závidím. Připadá mi to hrozně intimní. Hrozně moc bych chtěla, aby se mne také takhle dotýkal, takhle… takhle vzrušujícím způsobem. Aby takhle jemně palcem přejel křivku mého nosu i rty, aby se zlehka dotýkal mé brady… Mám co dělat, abych nevykřikla „Já chci taky!“, ach jo. Jin ukončí prozkoumávání Aníiných rysů a dívka se od něj lehce odtáhne. „Nuže?“
„Představoval jsem si vás trochu jinak,“ přiznal Jin překvapeně. „Jste zvláštní. Taková…“ zamyslí se, ale nakonec stejně jen pohodí hlavou, asi nenalezne žádné vhodné slovo. „To je jedno. Děkuji.“
„Je vám lépe?“ zašklebí se Anía.
„Jistě,“ přikývne Jin zcela vážně.
Jak to říkal Selbo… Že to mám zkusit… Zkusit nahlédnout Aníe do hlavy… To bude bez fyzického dotyku docela těžké. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a soustředila se, zatímco Jin s Aníou řešil její neobvyklou katanu. A pak se stalo něco neobvyklého. V jeden okamžik jsem byla jak Aníou, kochající se pohledem na svůj nádherný lesklý meč, tak i nějakým rozmrzelým starcem, dívkou, překypující vztekem, i mladíkem, odmítajícím si přiznat vlastní smrt. Smrt?! Prudce jsem otevřela oči a promnula si čelo. Co to mělo sakra znamenat?! Jak to, že v její mysli není jen ona?! Sakra! Musím na to přijít…
* * *
„Další noc na zemi už nesnesu. Potřebuju se aspoň jednou pořádně vyspat,“ hlásím a hledím do mapy. Jedno místo mě zaujme, Gamet, město jen kousek od Válečné hory. To by bylo strategické místo, až tu budeme čekat na Ephemera a hledat Klíč… „Nešlo by to tady?“ nadhodím.
Anía přikývne. „V okolí Válečné hory je jen nehostinná pustina. Tady můžeme zůstat jak dlouho budete potřebovat. A budeme tu v bezpečí před Bonem, který vás, jak říkáte, pronásleduje. V Gametu je dokonce vojenská posádka.“
Poslouchám ji jen na půl ucha, chvěji se radostí. „Postel! Vana! Teplé jídlo!“
„Vám lidem stačí ke štěstí tak málo…“ zavrtí Jin hlavou.
Nakrčím nos. „No, to ani moc ne, ale mám jen své určité standardy pohodlí.“
V Gametu si vyberu poměrně líbezně působící hospůdku, objednáme si tři pokoje, a jakmile jsem uvedena do toho svého, okamžitě padnu na postel. Po spaní na tvrdé zemi si už nikdy nebudu stěžovat na tvrdé kavalce, všechno je lepší, než se snažit zabalit do vlastního kabátce a lehnout si tak, aby mě do žeber netlačily kořeny stromů a kamínky. Přes hlavu si přetáhnu Ephemerův plášť. Voní stejně jako Ephemer. Ach. Ephemer… Tolik se mi po něm stýská… Třeba se už někdo kolem Válečné hory pohybuje a vyhlíží nás… No ano… Třeba tam už někde čeká.
Zaťukání mne doslova a do písmene vyděsí. Málem vykřiknu a zcela instinktivně se sápu do dýce. Až pak se zastavím, pomyslím si, že jsem magor, a zbraň zase odhodím. „Dále,“ houknu směrem ke dveřím. Do pokojíčku vpluje hostinská, kostnaté, nepříliš hezké děvče s dlouhými silnými copy světlých vlasů, asi manželka nebo dcera hostinského, a těsně za ní zmatený Jin, pod paží své věci a na tváři dost nechápavý výraz člověka, který absolutně netuší, co se kolem něj děje. „Co to má znamenat?!“
„No… To je tak, slečinko…“ žulí se na mě ta dívka a já mám pocit, jako by se na mne culil krokodýl, zhruba tak přívětivě se na mě ten její úsměv působil. „Nemáme dostatek pokojů, takže… tohle je poslední místnost s dvojlůžkem… Tedy, je to tak, že všechny pokoje jsou už plné… a vy máte volné místo… Musíme vašeho přítele prostě ubytovat tady. S vámi.“
„Prosím?!“ vyhrkne Jin a zrudne. Stejně tak i já cítím, jak mi do tváří sálá horko. V jednom pokoji budiž, i tak jsme už spali, ale v jedné posteli?! A jak se zdá, nebohý Jin přemýšlí docela nad tím samým! „To… to nejde… V jednom – jedné poste – To snad nejde!“ protestuje chabě a lehce se zakoktá.
Hostinská nasadí výraz svatouška. „Je mi líto, mladý pane, ale bohužel. Pokud tedy nechcete sdílet lůžko s tou tmavovlasou energickou slečnou, co sem přijela s vámi.“
„Ne, to je dobrý,“ zahučí Jin, vystrčí děvče z pokoje a opře se o dveře zády. „Tohle je dost trapná situace, že…?“ otočí se mým směrem. Růžový ruměnec na mých tvářích dozajista zůstává. „Tedy, nechci, abyste si o mě myslela něco špatného… Já si na vás nikdy nic… Chápete… tedy… tohle je neuvěřitelně trapné.“
Zašklebím se. „Jine… Tiše. V jedné posteli se snad vyspíme, ne? O co jde?“ snažím se tvářit, že jsem nad věcí. Ještě že je však Jin slepý! Jinak by se mohl hezky popást pohledem na mých rozpacích. Vůbec totiž nad věcí nejsem…
* * *
„Ale dnes to s alkoholem přehánět nebudeme, ano?“ usměji se na Aníu. „Z našeho prvního posezení mně minule třeštila hlava pěkně dlouho…“ Anía mne totiž opět vytáhla dolů do putyky na žejdlík medoviny nebo piva, kdežto Jin zůstal nahoře v pokoji s tím, že je unavený a radši zkusí od služebných, kterých po hostinci pobíhalo několik (za to žádného chlapa nevidět, divné…) , vyprosit velké necky s horkou vodou. Pravda, o tu vodu se pak budeme muset podělit, což znamená, že se budu koupat v té samé vodě již špinavé, použité Jinem, ale i to přežiju. Hlavně že se pořádně vykoupu!
Anía se zasměje. „Třeštila hlava? Z té trošky medoviny?“
„Trošky?“ nadzvednu obočí. Patrně má jiná měřítka na množství alkoholu v krvi než já… Anía se pousměje a vyčká, až před nás to děvče postaví dva tupláky medoviny, a zase odejde laškovat do rohu ke dvěma podnapilým beinům, vypadající sotva jako plnoletí. Vyzvu ji, aby mi toho řekla více o té poušti pod Válečnou horou. Vím o ní totiž jen to, že ji vytvořila nějakým kouzlem Tiwanaineira, to je vše. „Tak to ti uniká hodně souvislostí… To bylo tak. Nikdo proti Tiwanaineiře nechtěl bojovat. Dokonce ani náš Vládce ne. Takže Cheinowští přestali přemlouvat ostatní panství k mobilizaci a dali dohromady vlastní vojsko. Tiwanaineira v té době zrovna čelila mágům, chtěli jí odebrat Moc. Ona se naoko podvolila, ale nakonec většinu mágů zabila. A aby udělala dojem ještě větší, použila všechnu Moc, o kterou zabité mágy připravila, a seslala na Cheinowské vojsko, sešikované pod Válečnou horou, kouzlo tak mocné, že během vteřiny nebylo ani vojsko, ani úrodná země. Vlastně tím jen napodobovala Thaara, ten kdysi podobně zničil Evale,“ zasměje se Anía, asi pobavená tou představou. „Ne že by je Tiwanaineira nevarovala. Ostře s nimi v Synotu promluvila. Král Arath se jí snažil vysvětlit, že mají obavu z návratu Thaara – a ona jim dala důvod bát se spíše o životy vlastní a starat se radši o svou zemi. Pak už si ostatní, uvažující o rebelii, rychle rozmysleli vzpouru proti naší nové Vládkyni a válčí tu panství spíše mezi sebou ne proti ní. Divné. Cheinowští sice slíbili Tiwanaineiře věčnou věrnost, ale dál si budují svou armádu, svou novou armádu. Tohle město je tady vlastně jenom kvůli tomu, aby se tu mohli zapisovat rekruti. Zastírací manévr. Kdyby se tohle Vládkyně dozvěděla, zničila by celý Cheinow. Potměšilé, že?“
Zamračím se. „Potměšilé mi přijde spíš jen to, že Tiwanaineiru nazýváš Vládkyní. Ona přece není žádná Vládkyně.“
„V podstatě je…“ pokrčí Anía rameny. „Náš Vládce Orleeth je a vždycky byl na tohle příliš nezkušený. Na trůn byl dosazen po smrti svého otce Taxana a sám přitom netušil, kde k tomu přišel. Vždyť do té doby byl ještě napůl dítě. Asi ani neví, jak Tiwanaineiře zabránit v ničení jeho Země. Jeho Země… Slyšíš tam tu ironii? Co je na ní jeho? Co je to za Vládce, když nedokáže pomoct svému lidu?“
Kousnu se do rtu. „Takhle jsem nad tím nepřemýšlela…“ zamumlám. Takže jim jenom chybí vůdčí osobnost, která by všechny světy dokázala ochránit? Která by všude udržovala mír i za cenu, že ji jinde budou považovat za uzurpátora?
„Jasně, že s lecčím, co Tiwainaineira udělala, nesouhlasím. Ale jsem si jistá, že ona by se o Zem postarala lépe,“ pokračuje Anía.
„Jo. A jen tak mimochodem by ji u toho i zničila, že?“ ušklíbnu se.
Anía se usměje. „Nemyslím si, že by ji chtěla skutečně zničit. Co by z toho měla? Ona chce vládnout. K čemu by jí byl zničený svět bez poddaných?“
„Neobhajuj ji,“ okřiknu ji.
„Tak to přece není… Jen se ti snažím vysvětlit, že nic není tak černobílé, jak ti to někteří popisují,“ zasměje se Anía a uchopí mě za ruku. V ten moment mi projede hlavou několik jejích myšlenek najednou.
Nechci, aby se na mě zlobila. Je tak sladká…
A co ti vadí? Jen jsi řekla, jak to je. Tiwanaineira byla náhodou to nejlepší, co tuhle Zemi mohlo potkat.
Áááá, pamětník promluvil.
Já si na rozdíl od vás všech pamatuju ještě Taxana. A Thaara taky.
Ty možná.
Zděšeně poskočím a pohlédnu na svou dlaň. Pálí to, pálí to…! Na dvou prstech se mi začínají dělat puchýře, jako kdybych sáhla na rozžhavenou plotnu. Zamrkám a snažím se to rozdýchat. Já se v té Aníe vůbec nevyznám! Znovu jsem slyšela minimálně čtyři hlasy, ale z toho jenom jeden patřil Aníe… Jenom jeden! Kdo byli ti zbylí tři? Anía mi pohlédne do očí a zatváří se hrozně zmateně. „Anno…? Nějak jsi zbledla. Promiň, asi radši změníme téma. A… nedáme si něco ostřejšího, aby se ti vrátila barva do tváří?“ nadhodí. Záhy už protáčím v prstech menší kalíšek s alkoholem, který se přede mnou objevil. Hmm… Opatrně k tomu přivoním. Páchne to jako čistý líh. Huh, tohle musí mít snad sto deset procent! Jsem si jista, že po požití oslepnu… „Na co se napijeme?“ otočím se na Aníu a ztěžka polknu.
„Na lepší náladu,“ odvětí. Proti tomu nemohu říct ani popel a kopnu to do sebe.
* * *
Jin už spí, když se na chodbě s Aníou rozloučíme a každá zamíříme do svého pokoje. Pohlédnu na postel. Jin je doslova „k sežrání“. Pásku z očí má odloženou na nočním stolku, rty lehce pootevřené, rozcuchané vlasy rozprostřené na polštáři… Odvrátím se od něj. Takhle bych se na něj vůbec neměla koukat.
Jenže ono se to lehce řekne a hůř udělá. Mám totiž skvělou náladu. Celý pokoj se pode mnou lehce kýval a měla jsem takovou tu spokojenou, všeobjímající náladu. Takový to „miluju celej svět, i když mě štve“. Rozhlédnu se.
Uprostřed místnosti stojí necky. Dojdu k nim a prohrábnu její obsah rukou. Voda je ještě vlažná. A hlavně – úplně čistá. Nejspíš kvůli mně nechal Jin přinést horkou vodu ještě jednou, poté, co se vykoupal on sám. To je od něj tak strašně pozorné! A milé…! Znovu přejedu prsty po hladině. Není to tak zlé. V tomhle se ještě můžu umýt.
V rychlosti ze sebe shodím oblečení a zašupnu do vody. Brr, je to už lehce nepříjemné, ale otužování je zdravé, no ne? Lepší než nic. Vlastně si za to mohu sama, tak co. Kdybych nepila v baru jednoho panáka za druhým, mohla jsem teď už spokojeně podřimovat. Ale mě ta hra, kterou Anía vymyslela, tak děsně bavila… Šplouchání vody Jina asi probudilo, nevím. Posadil se a levou rukou tápal na stolku po pásce.
„Trochu víc napravo…“ poradím mu. „Omlouvám se. Nechtěla jsem… nechtěla jsem vás vzbudit.“
„To je v pořádku,“ usmál se Jin a pásku si rychle uvázal kolem hlavy.
„Jasně že je. Můžete mi alespoň umýt záda…“ plácnu bezstarostně.
Jin slabě zbledne. Možná se mi to jen v tom matném světla měsíce, které sem dopadá skrz okna, zdá… ale pochybuji o tom. „Umýt záda? Myslíte to vážně…?“
Pobaveně na něj pohlédnu. „Smrtelně vážně.“ Nevím. Asi jsem to řekla jenom proto, že jsem si byla téměř jista tím, že to neudělá. Navíc jsem byla silně v náladě. Aníina hra totiž spočívala v tom, že vítězem se stane ten, kdo vypije nejvíc panáků a udělá z prázdných skleniček co nejvyšší věž, aniž by spadla. Prohrála jsem. Spadla totiž nejen věž, ale vzápětí i já pod stůl.
Nevěřím svým očím. Jin skutečně vstal a nejistě došel až k vaně!
„Víte, nejsem si jist, zda je to dobrý nápad. Já…“ začne.
„Tady máte mýdlo,“ vrazím mu do ruky to cosi, co považuji za mýdlo (aspoň to tak vypadá a docela to i voní), a napřímím se. Nejspíš jsem ještě tak trochu čekala, že ucouvne. Jenže Jin mne překvapil. Jemně se dotkl mého ramene, to asi aby zjistil, kde zhruba jsem, a neuvěřitelně něžně mi přejede prstem po celé délce mých zad. Pak mne začne drhnout tím slizkým předmětem. Bez jediného slova. A dával si zatracený pozor, aby nesáhl na nějaká místa, kterým by se měl vyvarovat. To, jak je opatrný, mi přišlo strašně komické – a strašně sexy. Poté, co mne Jin dostatečně namydlil, odložil tu kostku na kraj necek a začal se mne dotýkat celými dlaněmi… „To je hrozně hezký…“ vzdychla jsem bezděčně.
Jin o krok ustoupil. Věděla jsem to. Měla jsem mlčet… Zatímco si myl ruce ve vodě, otočila jsem se k němu, počkala, až zdvihne hlavu, a dala jsem mu pusu. Takovou tu sesterskou, sice na rty, ale pouze takové to lípnutí. Přátelská pusa bez jakýchkoliv všech postranních úmyslů. Jin ucouvl ještě o kousek a divoce zavrtěl hlavou: „Tohle ne. Tohle vážně nechci, Anno… Takhle ne,“ koktal a ustupoval tak dlouho, než zakopl o pelest postele a spadl na ni. Ušklíbla jsem se. Ten s tím nadělá…
Zato ty bys mu dala hned že jo?!
Dej mi pokoj, Selbo.
Nemůžeš sedět na dvou židlích současně.
To přece nedělám…
Ale děláš. Zapomínáš snad na jednoho jistého aytara?
Říkám ti, abys sklapnul!
Hodím na sebe kytlici a vklouznu na lůžko vedle Jina. Ten se ke mně okamžitě otočí zády. Opět se neubráním zašklebení. „Ale no tak Jine… Snad se toho zase tolik nestalo…!“ zamumlám a pohladím ho po rameni.
Jin se přetočí zase na mě: „Nestalo, ale mohlo se stát! Anno, já… respektuji váš vztah s Ephemerem. Já ho respektuji…“ vyhrkne. „A chci, abyste to věděla. Právě proto nechápu, proč -“
„Mlčte už…“ přeruším ho šeptem a položím mu prst na rty. „Já a Ephemer… To je něco jiného. A navíc mezi námi přece nic není. To ostatně ani mezi námi dvěma, ne?“ pokračuji polohlasem a hrozně lituju, že je Jin slepý. Jak moc bych mu v tenhle okamžik chtěla hledět do očí! Prohrábnu mu vlasy. Jsou jemné, hebké, a po lázni, ktrou si dopřál před pár hodinami, lehce zacuchané. Potřeboval by pořádně učesat. Jin drží, nebrání se. Zajímavý nezvyk… Páska mu sklouzne z očí. Rozvážu ji a položím ji stranou. Teď ji nebude potřebovat…
„Anno…“ začne Jin.
„Nic neříkejte, prosím…“ přeruším ho dříve, než začne protestovat, a pak se to stane – on mne políbí. Sám od sebe. Jeho ústa jsou horká a měkká a jeho ruka zkoumá mé tělo. Nalézt kytlici a přetáhnout mi ji přes hlavu pak už pro něj není moc těžké, vzhledem k tomu, že se na to oba posadíme – samozřejmě aniž bychom se přestali líbat.
Nešlo by o mé první milování. Nejsem panna. O svůj pověstný „věneček“ jsem přišla už v patnácti. Hrozně mě štvalo, jak se všechny mé spolužačky chlubí svými sexuálními zážitky a já se nikdy s nikým ani pořádně nelíbala… tak jsem musela ten náskok dohnat, to je jasný. Přesto jsem byla roztřesená a nejistá z každého jeho nečekaně intimního dotyku…
Anno!
Drž hubu, Selbo…
Jin mne povalí na postel a políbí tak divoce a tvrdě, až na sebe narazíme zubama a já cítím, že mi rozrazil ret. Nezaměnitelná pachuť krve v mých ústech mne jen o něco víc vzruší. Kvapně jej svlékám. Lehce zaváhám, když mi padnul pohled na jeho krásně tvarované a vypracované bříško. Ta jizva po zranění od Strážce je ještě pořád tak čerstvá… Skloním se a – ani nevím, jak mě to napadlo – olíznu ji.
Cítím, jak jsem do někoho vrazil zády. Má první myšlenka pochopitelně patřila Strážcům, takže jsem se po něm ohnal mečem a doufal, že jej zasáhnu a useknu mu hlavu. „Zatraceně! Jine!“ Anino zaječení pro mě mělo účinek políčku. Při bozích, já jsem ji málem… mohl jsem ji… při bozích!! Sklonil jsem meče a otočil se jejím směrem. Musím se omluvit… Netuším, proč jsem to chtěl udělat zrovna v ten okamžik, zrovna uprostřed boje…
Vzápětí v mém těle exploduje bolest. Zasáhli mě. Skoro se mi podlomí kolena, ale musím… prostě musím… Klidně ať zemřu, jen když se jí nic nestane…! Přísahal jsem, že se o její bezpečnost postarám… Musím bojovat… Musím ji ochránit –
„Vy jste přísahal Ephemerovi, že se o mě budete starat i za cenu svého vlastního života?“ vydechnu a odstrčím jej. Jin natočí hlavu na stranu jako štěně. A je na něm docela vidět, že je zklamaný, že z toho nic nebude. Ještě před vteřinou jsme měli oba chuť na sex, ale já najednou měla zcela po náladě. Cítila jsem takovou zlost, že dokonale přebila veškerou touhu po nezávazném milování. Slezla jsem z něj a zase se oblékla. „Vy jste přísahal?! Jak jste se mohli jen tak domluvit? Jak jste mohli, beze mě?! Mně na vás přece také záleží! Jak můžete něco takového vůbec slíbit?!“
Jin skousne ret. „Anno, vy… vy tomu nerozumíte. Můj nebo Ephemerův život je ve srovnání s tím vaším zcela podřadný. Kdyby na to přišlo, klidně bych zemřel, jen aby vám se nic nestalo…“ hlesl a bezradným gestem ke mně natáhl ruku.
Vztekle se od něj odtáhnu. „Nechci obětovat ani vás, ani Ephemera!“ zavrčím a udeřím jej zlehka do hrudi. „Už to nechci nikdy slyšet! Vy musíte žít! Musíte zůstat se mnou! Já vás potřebuji, zatraceně, slyšíte?! Potřebuji vás!“ Odmlčím se, padnu na postel a přetáhnu si tu smradlavou deku přes hlavu. „A víte co? Dobrou noc!“
* * *
„Doufám, že jste se dobře vyspinkala,“ podotkne pobaveně Jin, bavíc se mým sténáním.
Zavrtím hlavou. „Jste zlomyslný, Jine. Taky bych vám mohla připomenout něco ze včerejška, a neudělám to! Já totiž zlomyslná nejsem!“
„Zato máte kocovinu. Nemáte pít, když to neumíte. Ale je mi jasné, že z vaší krásné hlavinky to nebylo, to ona za to může,“ podotkne Jin s širokým úsměvem. Vydám dotčené odfrknutí. Měla bych být na něj naštvaná, ale je mi tak zle, že nejsem ani schopná vykoulet se z postele. „To Anía. Je to tak? Jsou s ní jen samé problémy, jak jinak… Jen se jí nesnažte nijak zastávat. Kdyby nebylo jí, už dávno jsme mohli najít Klíč a –“
„Jine, buďte zticha, prosím. Jestli se na to cítíte, klidně se sám vypravte k Válečné hoře a vyzvedněte tam Ephemera, ano? Určitě tam už bude…“ zamumlám a neubráním se zazubení při představě Ephemera, stanujícího někde v lese jako nějaký skautík. Úplně ho vidím v tom stejnokroji, jak se snaží zatlouct stanové kolíčky a napnout celtu.
„Anno…“ povzdechne si Jin.
Připlácnu si na čelo svůj rukáv z košile, který mi Jin vymočil ve vaně. Do rána v ní voda velice nepříjemně vystydla, a stejně tak vychladlo i moje včerejší pobláznění do toho zlatovlasého beina. Byl to jen alkohol, nic víc. „Já se na nějaké výlety dneska asi necítím…“
„Anno…“ začne Jin podruhé.
„Prosím,“ zaúpím. „Dneska prostě ne…“
„Anno… Včera jsem se něco doslechl… Promluvil jsem si s jedním poslem a… On tu nocoval, tak jako my… a ten mi řekl… Nechcete se na to radši posadit?“ zajímá se jemně a mne se téměř zastaví srdce. První, co mne logicky napadne, je že ten posel přichází z Wellaru a kromě mnoha jiného byl svědkem popravy mého Ephemera… Ne! Nevolnost je rázem zapomenuta, rychle jsem se napřímila a upřela na něj oči. „Anno… Jde o Sneet. Prostě… Ještě že princezna Kyra a princ Daran ze Sneetu odjeli včas, protože Sneet byl dobyt.“
Dobyt… Sneet už není… a Yirkanne je… panebože… je mrtvý kvůli mně… Potřesu hlavou. Tohle si princezna Kyra dozajista nikdy neodpustí… Jakmile poprvé skutečně opustí své milované a tak dlouho chráněné a odolávající město, to hned padne…
„Anno?“ Jin zlehka položí ruku na mé rameno.
„Jine…“ zašeptám. „Takže všichni…?“
Jin stiskne rty. „Bon nemá ve zvyku nechávat zajatce.“
„Jine! Ach, Jine!“ vyhrknu a rozbrečím se. Zabořím hlavu do Jina a rozvzlykám se nahlas. Je to moje vina, jenom moje vina, že spolu s nejdůležitějším městem svého panství přišla Kyra také o svého drahého zástupce. Svého Yirkanneho… Před očima se mi vybaví jeho tvář, když takřka se slzami v očích hrdě prohlašoval, že chce vidět, kdo vydrží více – jestli Bon nebo město Sneet. Já věděla, proč při těch jeho slovech cítím ten podivný tlak v žaludku. Já věděla, proč mi bylo tak úzko, když mne pak objal a pořád se snažil tvářit tak… tak pevně. Tak sebejistě. Zajímalo by mě, kolik ho to stálo sil. A jestli už tušil, že zemře. Možná… možná to věděl… Přišel o Kyru a chtěl skoncovat se životem… Ne, to on by neudělal. Nenechal by jen tak Sneet dobýt… „Jine, tohle ne… tohle není spravedlivé, to není… Tohle není fér!“ naříkám.
Ozve se zaklepání na dveře a Anía, aniž by vyčkala na vyzvání, vstoupí: „Tak co, Anno, jak se dnes cít – Co se děje?!“ vyděsí se, když mne vidí zoufale plakat, přivinutá k Jinovu boku. Pohotově přiskočí a obejme mne kolem ramen. Jin okamžitě poodstoupí a zamračí se. Anía mne pohladí po vlasech. Něžně a sestersky. „Anno, co se stalo?“ Zavrtím hlavou. Nechci o tom mluvit. „Pohádali jste se?!“ šlehne pohledem po Jinovi.
Povzdechnu si. „Ale ne.“
Anía svou rukou v mých vlasech setrvává. Nevím, zda ji upozornit na to, že je mi to docela nepříjemné, jenže vzhledem k tomu, že mám co dělat s polykáním slz, neudělám to. Anía mi jemně projede prsty kadeře. „Neplač, jsi přece statečná a silná –“
„Silná? Myslíš že silná lien by brečela?!“ zareaguji vztekle.
Jin se ušklíbne. „Anno, vy si neuvědomujete jednu věc. I lien byla jen člověk. Jen dívka. Nejspíš asi stejně stará jako vy, možná mladší. Jsem si jistý, že i ona brečela, když přišla o někoho, kdo jí přirostl k srdci.“
Anía se zachmuří. „A o koho jsi přišla ty? A kdy?“
„Nevěřila jsi mi, když jsem ti říkala, že po nás jde Bon. Nevěřila jsi mi, že mu za to stojíme. A teď drancuje Dateen,“ zavrčím.
„Anno!“ Anía mi nadzvedne bradu tak, abychom si mohly hledět přímo do očí, pěkně zblízka. To pravděpodobně proto, že chtěla docítit ještě větší váhy na svých slovech. „Věřila jsem ti.“
Odstrčím ji. „Víš co? Víte co vy oba? Nechte mě na pokoji, aspoň na chvíli. Chci být sama,“ dostanu ze sebe pracně a znovu se zahrabu pod deku. Cítím, jak Anía vstala z postele, kde vedle mě seděla, a slyším, jak vyšla z pokoje. Vzápětí ji následoval Jin. Před odchodem se však nade mnou naklonil, několika letmými doteky odhadl, kde zhruba ležím, a našel mou hlavu a políbil mě do vlasů. Kdybych se v tu chvíli necítila tak neskutečně mizerně, přišlo by mi to od něj vlastně docela milé.
* * *
„Jak to myslíte, že tam ještě není?“ vydechla jsem. Chtělo se mi brečet. „A čekal jste tam na něj dost dlouho? Prozkoumal jste to tam? Co když tam někde ležel zraněný jen kousíček od vás a vy jste ho neobjevil jenom proto, že jste ho neviděl?!“ Jin pokrčí rameny a zcela klidným hlasem poznamená, že i to je varianta. Vím, že to myslel dobře – zatímco já se litovala a fňukala do polštáře, on jel kvůli mně, kvůli Ephemerovi k Válečné hoře, ale tohle je přece houby pomoc! Narůstá ve mně zlost, když se na něj a na ten jeho bezelstný obličej dívám. „Možná jste ho nehledal pořádně,“ navrhnu vztekle.
„Anno, nebuďte jako malá…“ odvětí Jin a zní to ostře. „Minout jsem ho tam nemohl. Nota bene je tam teď taková malá kolonie potulných muzikantů a ti by si jej jistě všimli. A řekl bych, že by jej i mezi sebe přijali, když jsem tak viděl tu jejich pohostinnost. Schwebienové zatracení, před nimi aby si člověk hlídal váček s penězi ještě důkladněji než předtím…“ dodá pobaveně.
Zamračím se. Nemám náladu na diskutování o kejklířích. „Odvádíte řeč, Jine.“
„Ne, jen vám vysvětluji, že jsem jej najít nemohl. Nebyl tam,“ zavrčí ten.
Cítím, jak se mi derou do očí slzy. „Je mi to jasné. I on je mrtvý.“
„Není,“ oponuje mi Jin, otočí se opět k posteli a balí to málo věcí, co nám ještě zbylo.
Povzdychnu si. „Není? Jinak by tu už přece byl…“
Jin se napřímí, ale zůstane ke mně stát zády. „Není. Jen se někde zdržel. Třeba ještě princ Daroth a princezna Mamar do Wellaru nedorazili… Nemyslete hned na to nejhorší, Anno. Určitě se mu nic nestalo. Vždyť se o sebe umí postarat, ne? Navíc, není to tak blízko. Prostě se jen zdržel cestou.“
Posadím se na postel a je mi, jako kdybych neměla na nic sílu. Ani na to, abych vstala, a pomohla Jinovi pobrat těch našich pět švestek, jak se říká, ačkoliv právě teď vyklepává písek z boty. Neuvědomím si, že jsem se zase rozbrečela. Zjistím to až ve chvíli, kdy mi mé slané slzy stečou na ústa a já si bezděčně olíznu rty. „Všechny tady zabiju, Jine. Dokonce i vy zemřete, vím to. Všichni zemřou, kdo se mnou přijdou do kontaktu a které já začnu mít ráda. Jsem prokletá. Prý lien. To je fakt ironie. Jak můžu tady v Zemi něco ovlivnit, když jediné, co jsem kdy dokázala, bylo někomu ublížit?! Jsem normální zrůda, tak je to!“
„Ne… nejste zrůda… Naopak… A věřte mi, bude to dobré… Všechno bude dobré, Anno…“ prohlásí Jin, přistoupí ke mně a jemně mi položí ruku na rameno. Jeho dotyk na mě skutečně působí uklidňujícím dojmem, ačkoliv ta slova jsou jen fráze, jen prázdné fráze… Že to bude dobré? Jak by mohlo?! „Uvidíte. Zajedeme se tam ještě podívat a při nejhorším se ubytujeme se tam s těmi schwebieny. A počkáme na něj klidně tak dlouho, jak jen bude třeba. Počkáme, dokud se k nám sám nepřipojí. A já věřím, že nás vyhledá co nevidět. Důvěřujte mu trošku…“
Přivinu se k němu blíž. Krásně voní a jeho ruce, hladící mne po vlasech, zatímco já vzlykám a popotahuji a utírám si nudle do rukávu, jsou tak měkké a něžné… Nechápu proč, ale zase mi to připomene Ephemera (asi se mi zase vybavil ten jeho úžasný polibek skrz mříže, kterým mne totálně okouzlil) a já začnu plakat nanovo. „Určitě je mrtvý! Určitě je mrtvý, Jine!“
Ozve se Aníino zabušení na dveře. „Už jste připravení?“
„Ne!“ zaúpím.
Anía pootevře dveře a vstrčí do místnosti hlavu: „No já jen… Ty už zase brečíš? Jak to, že vždycky, když odejdeš za Jinem, tak tě najdu v slzách? Je na tebe určitě hnusný, mě je to jasný…“ Jin se ošije, cítím to. Ani se mu moc nedivím, tohle Anía řekla pěkně ošklivě, ačkoliv věřím že to ani ona sama nemyslela ta vážně. „Neměli byste ostatně radši balit než tady pěstovat slzavý údolí, hm?“
„Však už to skoro bude,“ ujistím ji, setřu si slzy a lehce od sebe Jina odstrčím. „Skoro…“
* * *
Je mrtvý, Selbo?
Ephemer? Proč by měl být mrtvý??
Protože… mám takový pocit… takový divný pocit…
Použij Moc a zkus si to zjistit takhle.
Jako… Zjistit to Mocí?
Jistěže Mocí. Ty ji vůbec neumíš používat.
Jak bych ji mohla umět používat?!
A snažíš se jí snad nějak rozvíjet? Ne. K čemu vlastně máš takový dar, když jím mrháš?
To není pravda…
Ale je.
Selbo… Neunavuj mě. Je Ephemer mrtvý nebo ne?
Použij Moc a zjisti si to sama!
Já nevím jak, krucinál!
Snaž se.
„Proč tak mlčíš?“ zajímala se Anía, když jsme konečně zastavili koně jen na dosah Válečné hory. Dlouze jsem na tu slavnou horu pohlédla. Není tak vysoká ani vlastně tak zajímavá, jak jsem si myslela. Nechápu proč, ale představovala jsem si ji jako malý Mount Everest. Tohle je vlastně jenom menší kopeček. Ale neroste na něm vůbec nic, ani travička, ani stromky, ani keře, nic, je holý a jakoby spálený. Patrně zničený tím zlým Tiwanaineiřiným kouzlem… A co je to na jeho úplném vrcholu? Ta tmavá tečka? Vypadá skoro jako domeček… Nesmysl… Kdo by chtěl bydlet v takové pustině?
Možná někdo, kdo nestojí o přítomnost jiných obyvatel Země, navrhne Selbo.
Ušklíbnu se. Taky fakt.
„Anno…?“ podiví se i Jin a seskočí na zem.
Povzdychnu si. Nevím, jak jsem si mohla myslet, že by tady na nás mohl Ephemer nějak dlouhodoběji čekat. Vždyť co by tady dělal? Unudil se k smrti? Nebo by čekal, než konečně zemře žízní? Kopal by si do kamínků? Stavěl si z nich věž? Zavrtím hlavou. To určitě. Napadají mne jenom samé nesmysly…
„Přespíme tady?“ zeptala se Anía nečekaně.
Jin sebou trhnul. „Tady…?“
„Vy jste nás sem dovedl,“ odsekla Anía a také sklouzla ze svého sedla. Zamyšleně jsem na ni pohlédla. Možná má pravdu. Přespíme tady. Ráno moudřejší večera. Stejně se už dělá nepěkná tma a brzy nebude vidět ani na krok. „Oheň bychom radši rozdělávat neměli,“ dodala a střelila po Jinovi pohledem. „Nebylo by to rozumné… Jen bychom na sebe upozornili…“
„No to by mě nenapadlo,“ ušklíbl se Jin.
„Nechte toho oba dva,“ okřiknu je. Jak Anía, tak Jin se překvapeně otočí mým směrem. Asi ve své debatě zapomněli na to, že tu jsem s nimi také. „Rozděláme si tu ležení a hned ráno se přesuneme blíž k Válečné hoře, tam nás nikdo nebude hledat. Tečka,“ procedím a demonstrativně se posadím na zem.
Jakmile oba usnuli, natáhla jsem na na sebe kabát a vyrazila do tmy. Ani nevím, proč jsem to udělala. Nejspíš jsem potřebovala mít jistotu, že Jin skutečně nic nepřehlédl. Kus od našeho ležení jsem si vyrobila louči, pomocí několika klacíků, svého šátku a Jinova křesadla. Pohroužena do svých myšlenek, až jsem skoro cítila ta rotující kolečka ve své hlavě, jsem se blížila k hoře. Ani si neuvědomím, že jsem ve svém potulování zašla tak daleko a že jsem prakticky už u Válečné hory. Hmmm… tak když už jsem tady, tak bych se mohla jít podívat nahoru za tím tajemným, který nestojí o přítomnost žádného obyvatele Země. No jistě, ale to já přece nejsem, aha! Já jsem z docela jiné země. Mou návštěvu ten tvor, ať už je jakýkoliv, určitě ocení. Páni, a mohl by mi dát Klíč!
Jsem tím nápadem tak nadšena, že skoro celou cestu k tomu malinkém domečku běžím. Nakonec se zarazím před tím srubem a zaváhám. No jo, a není to hloupé, zabušit tady na dveře uprostřed noci…? Ne, odpovím si vzápětí a zkusím opatrně zaťukat. Žádná odezva. Zaťukám ještě jednou. Opět nic. Zkusím do dveří lehce zatlačit, to abych zjistila, zda mohu dovnitř, nebo jsou zajištěné petlicí. Dveře se však lehce pootevřely. Aha, tak „zamčeno“ není. Mám vstoupit…? Mám…? Nemám…?
Jasně, že mám.
Nakouknu opatrně dovnitř. Je to jen jedna jediná místnost, kompletně rozbitá a rozházená. Vykulím oči a vejdu. Tady to někdo pěkně zřídil… Udělal z toho doslova kůlničku na dříví… Támhle je rozbitá židle, tohle mohl být stůl… a hned u mých nohou leží roztrhané nějaké listiny. Skloním se k nim a přečtu si první větu.
Stále očekávám Anin příchod, neboť jen poznání by ji mohlo očistit –
Panebože, jak to, že se na mě tady tak čeká…? Pravda, už bych měla být smířená s tím, že mě všude očekávají, ale takhle?! Zdvihnu oči od té listiny a pak si toho teprve všimnu. Kousek ode mě leží na zemi, zapadaný knihami, nějaký stařičký, bělovlasý aytar. „Do háje!“ vyhrknu, pergamen odhodím a k tomu starci přiskočím. „Pane… pane… Jste v pořádku? Slyšíte mě?!“ hrkám ze sebe a snažím se jej osvobodit ze zajetí knihovničky (tedy tuším, že to je knihovnička, nejsem si jistá…), která na něj spadla. Naštěstí ten aytar není mrtvý, jak to tak vypadá. „Jak se vám to stalo?“
„Ach… to jsi ty, přišla… přišla jsi sem!“ usmál se aytar, jakmile se mu na mě podařilo zaostřit. Konečně se mi podařilo knihovnu nadzvednout a on se z ní vděčně vysoukal. Až teď jsem si mohla všimnout, že je zraněný. Pod ním se rozlévala kaluž krve a bylo jasné, že ta rána v břiše, jenž měl, je od meče. Vlastně byl zraněn podobně jako tehdy Jin… Jenže tomu byla poskytnuta odborná pomoc, proto přežil… Na tváři měl muž podivný šrám. Byl… já nevím, takový dlouhý a hluboký, ne ale rovný, takže od meče nebo dýky být nemohl, spíše byl takový zakulacený… Hm, divné… Jako… od biče? „Já… čekal jsem na tebe… Anno…“ pokračoval stařík naléhavě. „Ale čekal jsem tě mnohem dříve… Bohužel, nebyl jsem sám, kdo tě tu dnes očekával…“
„Zdržela jsem se…“ přiznala jsem. „A mrzí mě to. Jak je možné, že jste mě tu dnes čekal? Jak jste mohl vědět, že chci dnes přijít? Ani já sama jsem to nevěděla, rozhodla jsem se před chvíli…“ žasla jsem a pomohla se mu posadit. Rozhlížela jsem se, čím bych mu mohla zranění ošetřit, ale on mne ubezpečil, že stejně už nebude dlouho žít. To měl pravdu, chudák… Ztratil tolik krve… Vlastně se skoro až musím divit, že je ještě naživu… „Kdo vám to udělal?! Kdo mě tu také očekával? Někdo, kdo mě chtěl zabít? Proč?“
Aytar se opřel zády o stěnu a zaúpěl bolestí. „Mělo to tak být… Mělo… Proč se nechováš jako správná lien podle Proroctví? Proč si to děláš po svém? Už jsem toho o tobě slyšel leccos… A vím, jak strašně jiná jsi…“ Nadzvedla jsem obočí. „Ne, takhle je to správné. Jsi natolik odlišná… že prostě musíš být naše naděje… naše… naše…“ rozkašlal se a nemohl popadnout dech. Bylo mi ho líto.
„Počkejte… Vydržte, dám vám napít…“ navrhla jsem nakonec, neboť na žádný lepší nápad jsem se nezmohla, vstala a rozhlédla se po nějaké nádobě s vodou. Aha, tyhle střepy, to asi bylo ono… Sakra. Počkat, mám u sebe tu svou malou čutoru…? Ano, mám ji! Odepnu ji z opasku, v rychlosti odšroubuji víčko a přiložím aytarovi její hrdlo ke rtům. Hltavě polyká doušek po doušku a voda mu stéká po vousaté bradě až na hruď. Já vím, že někomu s tak vážným zraněním břicha bych neměla dávat napít, ale… jemu je to už stejně jedno, no ne? Vděčně na mne pohlédne a stiskne mi ruku. „A teď mluvte, prosím. Kdo vám to udělal?“ naléhám. „Kdo mě tu hledal?“
Aytar se natáhne pro poházené listiny. Nemá sílu na to, aby na ně dosáhnul, takže mu je podám. „Přečti si to. Napsal jsem to už před lety,“ vybídne mne slabým hlasem. Mrknu na jeden z těch pergamenů. První přechodné období, měsíc par… Dnes přijde Anna a můj úkol bude splněn se vším všudy. On snad věděl, že zemře…? Jak může někdo s něčím takovým počítat? Pobouřeně jsem na něj pohlédla. „To je dnešní datum, víš… A stejně jako já, i oni mysleli, že přijdeš dřív… Když ses tu do večera neukázala, přestalo je bavit mě mučit i čekat a… a… no, vidíš sama…“
„Kdo to byl?“ opakuji otázku.
Aytar zakašle a bílé vousy mu zbarví krev. „Musím ti říct o Klíči. Než zemřu… musím…“
„Kdo vám to udělal?!“ nenechám se odbýt.
Aytar na mne pohlédne a v očích se mu zaleskne. „Nech mě domluvit, Anno.“ Poslušně ztichnu a vyčkávám, co z něj vypadne. „Hledáš Klíč… Hledáš tu Klíč. Poslala tě sem má milá přítelkyně, má milovaná Wynewer, není-liž pravda… Poslala tě sem, ale… neřekla ti jednu důležitou věc. Něco… něco, cos rozhodně vědět asi měla…“
Z nějakého důvodu mi vstanou takové ty maličké chloupky na krku. „A… co to je?“
Aytar zaváhá, než promluví: „Klíč tady není. A nikdy tu nebyl.“
Tato informace má pro mne účinek políčku. Ohromeně na něj zírám a nemám slov. Okamžik vůbec nevím, jak se zachovat. Není tu? Nikdy tu nebyl?! Tak proč mě sem sakra Wynewer poslala?! O co jí šlo?! Sklopím zrak a stisknu rty. Klíč tu není. Nikdy tu nebyl. Ta slova mi zní v hlavě jako nějaké zlé zaklínadlo. „A… aha. Není. Chápu. A kde tedy je?“ dostanu ze sebe po několika minutách ticha, do kterého se ozývá jen aytarovo namáhavé sípání. Můj hlas zní nějak nepřirozeně, je děsně vysoký a afektovaný.
„Hmmm… pokud nějaký Klíč existuje, má ho u sebe Vládce,“ oznámí mi aytar a tvář se mu zkřiví bolestí. Opět mám pocit, jako by mne někdo udeřil zatnutou pěstí přímo do nosu. Má ho Vládce Orleeth. Ve své zemi. V Mai. Ve městě Nixin. Ve městě, které patřilo někdejšímu Vládci Taxanovi. Pokud tedy vůbec existuje! Zatraceně, čekala jsem leccos, ale tohle… tohle ne. Cítím, jak mě pálí očích slzy. Přece nebudu brečet jenom proto, že mi zase unikla šance dostat se z tohohle šíleného světa…! Ne… nebudu… „Jsi z toho pěkně… zklamaná… že…?“
„Ano…“ přiznám neochotně. „Víte, myslela jsem… Myslela jsem si, že se odsud konečně dostanu…“
Aytar svraští obočí. „A skutečně to chceš?“
Zaraženě na něj pohlédnu. Připomíná mi to mou nedávnou debatu se Selbem… Čím více nad těmi slovy přemýšlím, tím více docházím k závěru, že možná jedna část mé duše touží po tom, abych se vrátila a zase vedla svůj úděsně nudný a nezajímavý život, ale ta druhá tu zůstat chce a zatraceně ji to tady baví, i když se tak často ocitám v ohrožení života a tak často jsem nucena vzít do ruky zbraň… Ne, já se přece musím dostat domů. Já se přece musím vrátit! Já sem nepatřím! Nemůžu sem patřit… A ani Ephemer, ani Jin na tom nic nezmění. Ne… Ne. „Jak to myslíte?“ zašeptám.
„To přece musíš vědět sama,“ pousmál se aytar.
Nakrčím nos. „Já… já nevím…“
„Třeba tě Wynewer poslala… na tuhle cestu… jenom proto, abys našla sama sebe,“ navrhne.
Pozvednu k němu zrak: „Našla sama sebe? Copak… já nejsem já?“
„Tak to přece nemyslím…“ zasmál se aytar. „Ale jsi ještě dítě. Už je na čase stát se ženou.“
Ušklíbla jsem se. „Jsem už žena.“
„Fyzicky možná…“ přikývnul. „Ale to nestačí… Nejsi… nejsi ještě připravená.“
Tak teď nechápu už vůbec nic! „Připravená? Na co…?“
„To… to uvidíš sama,“ pronesl, opět nahodil ten trpitelský výraz a lehce se sesunul níž.
„Ne! Neumírejte!“ vyhrkla jsem bezděčně. „Ještě ne!“
Aytar se ztěžka nadechl a popojel po té zdi ještě kousek. „To je jen vůle bohů, Anno…“
Zarazila jsem jej, to aby nesklouzl na podlahu docela, a znovu se jej důrazně zeptala: „Kdo vám to udělal? Mluvte! Mluvte, prosím! Kdo to byl?“
Aytar si dlouze povzdechnul. „Nemůžeš se pořád snažit celé Zemi pomstít…“
Cítím, jak mi mizí krev z obličeje. „To… To já přece nedělám.“
„Ale děláš,“ odsekl a jeho pleť teď už byla přímo popelavá. „A… znáš je.“
Vykulila jsem oči. „Znám je…?“
„A stejně jako ty, i ona má chuť se mstít…“ zamumlal aytar skoro neslyšitelně.
Kousla jsem se do rtu. „Ona…?“
„A tu chuť se mstít má teda pořádnou!“ ozvalo se těsně za mnou a já vyjekla hrůzou. Vyskočila jsem na nohy a otočila se. Okamžitě mi došlo, kde přišel ten starý aytar k té podivné ráně na obličeji. Byla totiž od biče. Biče, kterého tady v Zemi používá jen jedna jediná osoba, se kterou jsem se tu zatím setkala. „Vypadáš překvapeně, děvčátko…“ Hm. Ve dveřích chatičky stojí Panth. Pravděpodobně mi chce vrátit to, že jsem zabila jejího milovaného přítele Rhinocoda… Za ní stojí několik nechutných skřetů a zubí se na mě. V úsměvech tak odhalují velice špatný chrup, ze kterého se mi zvedá žaludek. Chuťovka. „Copak, princezničko? Oněměla jsi? Nebo jsi snad z té hrůzy spolkla jazyk?“ zasmála se Panth zlehka, stejně jako ta její skupinka hlídacích psů, akorát že ti se řehtali spíše jako když padají pytle brambor po schodech.
Pokusím se o úsměv. „Vás bych tady tedy… ehm… nečekala…“
„To věřím. Hledala jsem tě, kde jsem jen mohla, Anno z Brna…“ zavrčí Panth, na tváři však už ani náznak předchozího zazubení. „Víš, jak nám to dalo zabrat…? Kolik beinů a aytarů jsme museli zmáčknout, jen abychom se dostali k těmhle skvělým informacím tady milého pana Banaaga…? Ještě že je to věštec, který si své vize zapsal a uložil je v Prarské knihovně. Moc chytré. Vážně moc chytré. Alespoň jsme věděli, kde tě najdeme. Neznám lepší zdroj faktů než je blbec… Ale netušila jsem, že se tu objevíš tak pozdě…“
Olízla jsem si rty. „Mám se ti omluvit…?“
„To nemusíš,“ uklidnila mě Panth a zamyšleně si mě prohlížela svýma hlubokýma zelenýma očima. „Víš, nejhorší na tom všem bylo to, že jsem se musela vrátit sem. Do mého rodného Cheinowa. Fuj! Nenávidím to tady! Nenávidím to tu už od doby, co jsem odsud byla neprávem vyhnaná! Tupí venkované!“ Odmlčela se. „Za tu nespravedlnost jsem se jim již pomstila. Teď jsi na řadě ty.“ Cože?! Musím… Musím se bránit! Bleskově jsem sáhla ke svému boku, kde visela – naštěstí – moje skřetí dýka. Zatraceně, skřetí dýka…! Vůbec jsem si neuvědomila, jak jsem k ní vlastně přišla, když jsem ji popadla do ruky, ale ve chvíli, kdy mi to konečně došlo, bylo už příliš pozdě. „Hej, jak si to dovoluješ?! Tohle byl můj tesák! Můj! Tys mi ho vzala!“ zaječí totiž Panth a její bič se mihne vzduchem.
„Au!“ vyjeknu. Jeho konec mne zasáhl a já jsem nucena bolestí zbraň upustit. Z ruky mi teče krev a zatraceně to štípe. Jeden ze skřetů vyrazí mým směrem, asi aby mě dorazil, ale Panth jej zastaví ráznými slovy:
„Ne, ne, příteli… Nikdo se jí ani nedotkne. Tuhle malou čubku nechte mně.“
Skřet ohrne ret, takže vypadá ještě odpudivěji. „Šak jak ceš… Je celá tvoje…“
Panth se spokojeně usměje a pokyne mi: „Nechci se s tebou bít tady. Není tu místo. Pojď ven.“ No… co mi zbývá, že… Nepříliš nadšeně je následuji ven. Při chůzi se zastavím jen na malý okamžik, to abych sebrala svou dýku ze země a měla alespoň nějakou zbraň. Venku je už zatracená tma. Skřeti kolem nás utvoří kolečko, jako bychom měly s Panth začít hrát jednu nejmenovanou dětskou míčovou hru. Zhluboka jsem se nadechla. Hlavně klid. „Mohla bych tě samozřejmě jen tak podříznout,“ pokračovala klidně Panth. „Ale děláme to takhle, protože mi jde o mou čest. To je totiž to jediné, co mi nikdo vzít nemůže. A tys mne urazila. Ano, velice jsi mě urazila. Jak sis vůbec dovolila Rhinocodovi ublížit?!“
„On chtěl zabít mě. Zabij, nebo budeš zabit,“ pokrčím rameny a zkusím dýku protočit. Kdepak, tohle nepůjde. Celé zápěstí mám jako v ohni. S tím se přece nedá bojovat… No a je to tady. Nemůžu bojovat. Umřu… No, jednoho dne to stejně přijít muselo… A umřít v boji je cool, ne? „Copak ty se podle toho neřídíš?“
Panth se zašklebí. „Většinou se řídím jen té první části toho tvého rčení. Zabij.“ A s tím zaútočí. Ani jsem si nestihla všimnout, kdy se v její ruce objevil ten meč, obrovský, černý a zahnutý. Jen těsně jsem se mu uhnula a překvapeně zamrkala. Tak tohle jsem nečekala… Pohotově po ní seknu, snažící se zasáhnout krk. Chci to mít vyřízené co nejdřív. Panth mne ale bez námahy odrazí (má páru jako lokomotiva, to se ke křehké blondýnce jejího typu moc nehodí) a opovržlivě zvlní rty. „Hm, přesně jak jsem čekala… Fakt neumíš bojovat.“
„Ale počítá se i snaha, ne?“ odseknu a učiním výpad zleva. Vykryje ho. Tak zprava. Opět jej vybere, aniž by se u toho nějak zadýchala. Přetočím se kolem ní a pokusím se na ni jít zezadu, ale patrně to očekává. Odhodí mě tak silně, že mám co dělat, abych to ustála. Huh, konečně jsem nalezla ztracenou rovnováhu! Je silnější než já, co se týče tohohle, nemám proti ní šanci. Kdyby mě aspoň nebolela tolik ta paže… Hned by to asi bylo o něčem jiném… Panth se nezdržuje a opět se mě pokusí rozpůlit. Sehnu se a podklouznu jí pod mečem, než se však stihnu otočit, zasáhne mne do paže. Strašně to zabolí. Ještěže to bylo do levačky… Už takhle mám co dělat, abych udržela dýku ve své pravačce! Uvědomím si, že bych jí neměla dát příležitost pořádně se rozmáchnout, a zaútočit na ni naopak sérií krátkých a pokud možno i rychlých výpadů. A vida, Panth změna mé strategie skutečně lehce znervózní. Ustupuje a dokonce se dopustí chyby, takže jí jdu po nohách (nechci ji zabít, jen se jí konečně zbavit nebo jí alespoň znemožnit pohyb, aby bylo jasno) a rozseknu stehno. Jaj, pěkně hluboký sek! Panth s dotčeným výkřikem klesne na jedno koleno a přitiskne si ruku na tu hodně krvácející ránu. Hm, že by se mi podařilo zasáhnout nějakou pěknou žílu? Nepochybně… U jejích nohou se pomalu začíná tvořit slušná loužička krve. „Nehroť to, Panth, nehroť to…“ doporučím jí skoro pobaveně. „Taky bys nemusela přežít.“
„Drzá žábo…“ zavrčí Panth a hodí po mně hrst písku.
„Hej, sakra, to bylo sprostý!“ vřísknu. Oči mě pálí a nemohu je ani pořádně otevřít. Tak to je dokonalý! Oslepila mě! „Ty svině, tohle byl podraz…!“ namítla jsem a snažila se vytřít písek z očí. Nejde to. Nevidím nic a zatraceně slzím. Panth je krutě zasměje a ujistí mě, že ani neměla v plánu hrát podle pravidel. „To teda fakt nechápu… Myslela jsem si, že se bijeme kvůli tvé cti…!“
Slyším, jak se Panth zastaví a přestane kolem mě pochodovat. „Co ty víš o cti!“ prskla a sekla po mě mečem. Snažila jsem si usilovně vzpomenout na Jinův výcvik. Oči tě jenom klamou. Nech se vést Sílou, Luku Skywalkere. Hu, tohle Jin neříkal… proč se mi tam, krucinál, pletou Hvězdné války?! Vrcholně jsem se soustředila a napnula uši. Jasně jsem zaslechla, jak ostří Panthina meče proráží vzduch a jak se ke mně blíží. Dolů! Vrhla jsem se k zemi, překulila se a opět se vymrštila na nohy. „Co to sakra –“ podivila se Panth. Vítězně jsem se ušklíbla a pevně stiskla v ruce dýku. Panth se po mně znovu ohnala. Podle toho, jak ztěžka tak učinila, pochopila jsem, že ji ztráta krve hodně vyčerpává. Výborně! Zaposlouchala jsem se. Ostří meče někde níž… ano… tne mi po nohách, stejně jako předtím já jí… ne… tohle je ještě níž… kotníky! Nadskočit! Ve chvíli, kdy jsem dopadla nohama opět na pevnou zem, odrazila jsem se a vystřelila kupředu. Dle očekávání jsem vrazila přímo do Panth a srazila ji na zem. Hekla bolestí. Jednou rukou jsem jí přitlačila na zem, bleskově jsem přetočila v ruce dýku, rozmáchla se a bodla. Zcela instinktivně. Cítila jsem, že jsem ji zasáhla, a také jsem cítila, že napětí jejího těla o dost polevilo, ale netušila jsem, kam jsem ji mohla strefit. Odkulila jsem se z ní a zase se donutila pracně vstát, připravená na to, že se na mě opět vrhne. Ale nic se nestalo. Vyčkávala jsem a slzela a doufala, že jsem nepřišla o oči, ale Panth se ani nepohnula. Ztuhla jsem. Já ji zabila…? Já ji fakt zabila?!
„Tys… tys… ty vole!“ vydechl jeden ze skřetů. A zase ticho. Uši drásající ticho. Zuřivě jsem si mnula oči. Konečně vidím alespoň něco… Sice je vše rozmazané a zahalené v mlze, rozeznávám – i přes tu pronikavou řezavou bolest – obrysy a barvy… Zamrkám a otočím se směrem, kde tuším Panth. Leží v prachu v kaluži krve a můj tesák jí trčí z hrudi. Páni, já jsem dobrá…! Kde se to ve mně bere…? To jsem určitě nevědomky použila Moc… Určitě. Klesla jsem k ní na kolena a dýku z rány vytrhla. Zkusila jsem nahmatat tep. Nic. Je po ní.
„Dobrá práce,“ podotkla Anía.
Prudce jsem se po ní otočila. „Jak dlouho tu jsi?! Pročs mi nepomohla?“
„To byl přece boj o čest,“ pokrčila rameny. „Do toho nemá nikdo právo zasahovat.“
„Hej, co tu dělá další buchta?!“ zareagoval jeden ze skřetů dotčeně. „Co budem dělat? Zabít obě?“ ohlédl se na své kumpány. Vypadali nerozhodně, zmatení ze zabití vlastní velitelky.
Anía toho využila, přiklekla ke mně a k Panth, a popadla mě za ruku: „Rychle, než vychladne!“ vyhrkla a v hlase jí zaznělo zvláštní nadšení.
„Jak, vychladne?! Přestaň, ať už jde o cokoliv…!“ protestovala jsem, ale to už mi Anía namočila prsty v Panthině krvi a přitiskla mi je na čelo nějak divně překřížené. Nejprve jsem pocítila ostrou bolest v hrudi a pak jsem měla pocit, jako kdybych prožívala celý Panthtin život strašně rychle a pozpátku. Ale já v té chvíli byla skutečně Panth, takže to byl můj život, jež mi ubíhal před očima.
„Co to sakra děláte?!“ zařval na mě jiný skřet.
Nevnímám ho, na okamžik svět kolem mě jako kdyby neexistoval. Nechápu, jak jsem se mohla nechat tak hloupě zabít! Sakra! Střih. Vztekle mučím toho pitomého starce. Střih. Vyrážíme k Válečné hoře pomstít se té malé čubce, té, která mi zabila Rhinocoda, jediného tvora tady v Zemi, který mě kdy miloval proto, jaká jsem… No co, aspoň mohu konečně zapálit tu prokletou vesnici, ve které mě kdysi tak strašně ponížili…! Střih. Semmak mi oznamuje, že to děvče, které jsme nedávno zajali a které nám uteklo, mi zabilo mýho miláčka… Nenávidím ji… Nenávidím ji! Střih. Hrozně mě baví život s touhle skřetí bandou… potulovat se, zabíjet, loupit… Netuším, jak jsem si na to mohla tak rychle zvyknout… Střih. Přidávám se k nim, alespoň nemusím pořád jezdit po celé Zemi s těmi Dateenskými listinami. Přidávám se k nim. Co na tom, že když mě našli spící v tom jejich brlohu, tak mě znásilnili… všichni a někteří dokonce několikrát. Ale poznala jsem tak Rhinocoda a miluji jej. To on mne totiž zbavil panenství… Střih. Jde po mně ten Lovec. Musím ho svést. Musím ho svést a zabít. Střih. V Dateenu se stávám poslem a setkávám se s válkou a smrtí. Jsem zděšená… Střih. Vyhnali mě ze Gonytaru. Obvinili mě z toho, že jsem se spustila se starostou. Taková lež! Taková potupa! Chtěli mě upálit… Nenávidím je. Střih. Jako děvčátko pracuji jako tanečnice. Jsem sotva dospělá, ale muži mě zbožňují a ženy proklínají. A mě to tak baví! Tak strašně moc!
„Anno?“ oslovila mě jemně Anía.
„Co to má sakra znamenat?!“ promluvila mými ústy Panth.
Anía uchopila mou tvář do dlaní. „Anno.“
„Bohové, tys mě zabila! Jak je to možný?! Vždyť jsem tady!“ vztekala se Panth v mém nitru a já konečně pochopila. Když do sebe Anía absorbuje všechny duše těch, co zabila, těžko v ní Selbo mohl najít osobnost, jíž by se mohl ve svém zkoumání držet! Těžko jsem se v jejích myšlenkách mohla vyznat já, když jsem se jí snažila číst v mysli! Proto je Anía taková, jaká je! Je rozpolcená jejich osobnostmi, jež se dotýkají její mysli na úkor osobnosti její vlastní! „Okamžitě to vrať!“
„Anno, poslouchej mě. Chci mluvit s tebou. Tohle je tvoje tělo. Ne její. Tvá mysl. Ne její. Slyšíš mě? No tak, řekni něco,“ hovořila na mě jemně Anía. Snažila jsem se promluvit, ale hysterická Panth mi k tomu nedávala příležitost. Plně okupovala mou hlavu a já netušila, jak se toho zbavit. Co když navždy zůstanu uvězněná v tomhle těle… s ní?!
Při Untorovi, při Anor, támhle ležím! A jsem skutečně mrtvá! Nechci být mrtvá!
„Anno…“
Zamrkám. Hlava mě bolí jako střep a cítím v ní Panthinu přítomnost, ale ten, kdo ovládá mé tělo, jsem já. Jinak bych asi těžko věděla, že mi je tak strašně zle! Hlasitě zaúpím a přitisknu si dlaně na čelo. Přemýšlím dokonce nad tím, zda by nebylo nejlepší trochu omdlít. „Ach… Anío… Co to… sakra… je tohle normální?! Tenhle pocit…?“ vydechnu.
„Je normální,“ ujistí mne Anía a políbí mě na tvář. „Stala ses právě čestným vrahem. Ukaž…“ Natáhne se k mrtvole, smočí ukazováček v kaluži krve a nakreslí mi na čelo jakési znamení. „Jsem na tebe pyšná -“
„Co to sakra děláte?!“ opakuje skřet a já si uvědomím, že mě od Panth odtáhl.
Panthinu přítomnost v sobě cítím neuvěřitelně silně. „Chci, abyste mě pohřbili podle pravidel a zvyků Cheinowské země. Patřím sem. Narodila jsem se tu a také jsem tu zemřela. Zapalte mě. A můj popel pak rozmeťte v Gonytaru, ať tam odpočívám se svými lidmi. Je to mé přání a já doufám, že to pro mě uděláte,“ pronese Panth mými ústy. Skřeti na mě vyděšeně zírají. „Copak, Semmaku? Nějaký problém? Musíte se postarat o moje tělo. Prosím. Wuloogu, Matheene…“
„Nemluv takhle,“ vřískne na mě další skřet a popadne mě za ruku. Bolí mě to, ale nemám sílu se mu vytrhnout. „Nemluv jak vona!“
„Nebuď hloupý, Wuloogu. Jak by asi tohle děvče mohlo znát vaše jména? Pohřběte mě!“ okřiknu je a vyškubnu se z jeho sevření. Skřet se zapotácí a vyjeveně na mě zírá. Potřesu hlavou a olíznu si rty. Už jsem zase ve své kůži, už jsem to zase já. „Měli byste udělat, o co vás Panth požádala. Má na to právo. Nemá cenu dál bojovat.“
„Ty seš… Strážce?“ vydechne jeden skřet.
„Nevypadá jak Strážce,“ namítne další skřet a v jeho ruce se objeví tesák. „Zamordujem ji.“
Anía se mezi nás postaví. „Tak ale pozor…“ pronese varovně. „Nikdo se jí ani nedotknete,“ dodá, a pro jistotu před sebe pozvedne svou katanu. Skupinka hrdlořezů ucouvne.
Ten skřet, jež mě oslovil jako úplně první, se zamračí. „Ne, nemůžem je zamordovat. Co dyž je fakt Strážce…? Mohli bysme bejt prokletý, dyž jí ublížíme!“ Udiveně na něj pohlédnu. Takže když někdo zabije Strážce, uvalí tím na sebe nějakou kletbu? Zatraceně! Jak já, tak Ephemer i Jin jsme Strážce už zabili! Tak proto se nám pořád nic nevede…? „Mluv! Mluv, krucinál! Jseš Strážce nebo ne?“
„Ne,“ ujistím je.
„Tak jak je tohle možný?!“ zaječí na mě nečekaně a já sebou trhnu. Nakrčím nos. Upřímně řečeno, jsem stejně zmatená jako oni.
Promnu si spánky. „Postarejte se o ni, sakra. Přece se tu nebudeme dohadovat a nenecháte ji tu jen tak ležet!“ vyštěknu nečekaně drsným hlasem. Skřeti ohromeně pokývají hlavami a jemně zvednou Panth ze země, aby ji mohli odnést.
Mrknu po Aníe. Oči jí září a usmívá se na mě neskutečně spiklenecky. „Chápeš, jak moc jsi odteď požehnaná? Můžeš teď jakkoliv využívat znalosti i vzpomínky své kořisti, jak se ti zlíbí a jak se ti to bude hodit.“
Okamžik nad jejími slovy přemýšlím. „Takže… její znalosti jsou teď i moje? Jakože… třeba budu umět dobře střílet z luku nebo tak?“
Anía zavrtí hlavou. „No… to zrovna ne. Ale teorii bys o střílení luku měla znát dokonale.“
„A praxe?“ zaváhám.
„To už je tvá starost, tvé tělo,“ zazubí se Anía.
Povzdychnu si. „Takže zase nic. A co když mi nedovolí hrabat se jí ve vzpomínkách?“
„Takhle to nefunguje,“ ujistí mne Anía. „Nyní jsou to i tvé vzpomínky, máš k nim stejně volný přístup jako k těm svým. Není to úžasné? Je, že ano…? Tenhle proces převzetí osobnosti jsme okoukali od Strážců. Vypořádá se s tím jen málokdo, jen ten, kdo je plně připraven a po této proceduře se nezblázní. Jsem na tebe opravdu hrdá. Jak se cítíš?“
„Je mi jako by mi někdo zarazil do mozku hřebík…“ vydechnu, ale zmátořím se a zamířím zpět do domku, k tomu stařičkému aytarovi. Leží na zemi a vypadá skoro jako mrtvý, ale když u něj kvapně pokleknu, zjistím, že stále ztěžka dýchá. „Pane Banaago?“ zkusím to a nadzvednu mu hlavu. „Slyšíte mě?“
„Pomsta… má vždy sladkou příchuť… ale také může zhořknout…“ prohlásil aytar pevně. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, ale nepřerušovala jsem ho. „Nesmíte tolik lpět na pomstě… Nejenom ty, Anno… Ale i Jin… Prosím tě, přesvědč ho, aby tolik netoužil po pomstě Bonovi… Ty to přece můžeš dokázat…“
„Proč se mu nemá chtít pomstít? Zemře snad?“ dostala jsem ze sebe. Hrdlo jsem měla jako stažené, sotva jsem mohla mluvit. Ano, o blízké Jinově smrti mi už leccos naznačil Selbo, ale… ne, nesnesla bych, kdybych o něj měla přijít! „Vysvětlete mi to, prosím! Zemře? Můj Jin zemře, když se postaví Bonovi?“ Muž neodpověděl a slabě se roztřásl. „Ne, teď neumírejte! Neumírejte, ne teď a takhle! Řekněte mi, jak to bude s Jinem! Prosím vás!“
Aytar zkřivil tvář bolestí. „Smrt… Celý život… na ni čekám a teď… se bojím.“
„Ne! Nebojte se… Nemáte důvod se bát… Bude to dobrý… Všechno bude dobrý,“ koktala jsem. Muž pomalu, pomaloučku zavřel oči. „Ne! Ještě ne! Takhle ne! Řekněte něco, prosím vás! Řekněte mi, jak to bude s Jinem! Slyšíte?“
„Má lien…“ zašeptal stařík slabým hlasem.
Ztěžka jsem se nadechla. „Ale já… já přece nejsem lien…“ pípnu. Asi jsem to neměla říkat. Muž na mě totiž strašně smutně pohlédl. V očích se mu zrcadlilo obrovské zklamání a já zalitovala svých ukvapených slov. Bylo mi ho hrozně líto. Pak vydechl naposledy. Hleděla jsem na něj, zcela konsternovaná, a pak jsem pomalu natáhla ruku… a namočila ji ho jeho krve. Nevím, proč jsem to udělala, mé pohyby byly docela automatické. Snad jsem doufala, že se mi tak alespoň podaří zjistit všechno, co ví. Anebo… anebo mi už to všechno, co se tu dělo, začínalo lézt na mozek… a já pomalu, ale jistě zešílela.
* * *
Dolů jsme s Aníou sešly mlčky. Z toho všeho, co se stalo, jsem se cítila naprosto otupěle. Na vrcholu Válečné hory teď plápolal oheň. Zapálila jsem tu boudičku, kde pan Banaaga žil, i s jeho mrtvým tělem. V téhle tmě byla ta vatra vidět naprosto dokonale. Neměla jsem ani náladu, ani prostředky pro něj kopat hrob, a Anía mi to odsouhlasila. Tahle mu to musí stačit. Jeho duše je ostatně již s bohy, ne? S… jak se jen jmenují… ano, Untorem a Anor.
„Anno, Anío, kam jste zmizely?! Byly jste až u toho ohně? Kouř je cítit až sem. Co se stalo, co se to tam děje?“ chrlil na nás Jin a jeho hlas zněl naléhavě. Pomalu jsem na něj pohlédla, pokrčila rameny a posadila se na zem, tak, abych se zády opírala o jeden větší kámen, čnící ze země. Zaklonila jsem hlavu a hlasitě vzdychla. „Anno, jste v pořádku?“ Jin si ke mně přisedne a uchopí mě za ruku. „Nejste zraněná? Anno, řekněte něco!“
„Ne, nic mi není, Jine, jsem jen hrozně unavená,“ prohlásila jsem, svlékla si kabátec a přehodila ho přes sebe jako deku. „A chce se mi spát. Potřebuji si odpočinout.“
„Potřebuješ ošetřit,“ oponuje mi Anía, a nasliněným cípem své vlastní košile mi opucuje cizí krev z obličeje. Odstrčím její ruku, ale nevzdává se. „Jine, nemáte s sebou nějaké obvazy nebo tak něco –“
„Ne, nemáme obvazy! A vůbec, nepotřebuji ošetřit,“ procedím temně. Anía na mne pohlédne velmi překvapeně, a ty její šikmé oči najednou vypadají neuvěřitelně kulatě. „Chci se jen prospat, takže bych ocenila, kdybyste mi oba dali pokoj. A to okamžitě. Ráno totiž hned vyrazíme na cestu, už žádné další zbytečné zdržování.“
„Na cestu? Kam?!“ žasne Jin.
„Do Mai. Za Vládcem,“ zamumlám.
To překvapí i Aníu. „Ale… proč?“
Zaúpím. Nechce se mi jim nic vysvětlovat. Zdá se mi, jako by to bylo už kdo ví jak dlouho, co k tomu všemu došlo, ačkoliv mne písek ještě trošku řeže v očích. To když mrkám. Au. Potřebovala bych si svá bolavá očka pořádně opláchnout vodou. Zdá se mi, jako bych to vlastně ani nezažila já. Jako by tam místo mě byl někdo docela jiný.
„Anno?“ připomene se Anía.
Promnu si čelo. „Vládce má můj Klíč,“ řeknu jednoduše.
„Neměl snad být tady…?“ podiví se Jin.
Zavrtím hlavou. „Ne, nikdy tu nebyl. Wynewer mě poslala špatným směrem.“
Jin pootevře rty údivem. „Jak se mohla zmýlit? Je to přece vědma!“
„Nezmýlila se. Vůbec ne. Udělala to schválně,“ odsekla jsem a střelila pohledem po Aníe, která silně netušila, o čem to sakra mluvíme. Ne, ani tu se mi nechce uvádět do obrazu a líčit jí, čím vším jsme si tady v Zemi už museli projít. „A to možná ani žádný Klíč není. Jine, nezlobte se, ale vážně nemám chuť o tom všem mluvit. Dobrou noc.“
Jin se ošije. „Ale… Anno…!“
„Ne,“ zavrčím. „Ráno vyrazíme do Nixinu a dost řečí.“
„Anno!“ namítne rozezleně Jin.
Zamračím se. „Tiše buďte! Zítra jedeme do Mai. Za Vládcem.“
„A co Ephemer?“ vloží se do debaty Anía.
Pohlédnu na ni a kousnu se do rtu. „Ephemer…“
„Ano, Ephemer. On sem přece přijede,“ zuřivě přikyvuje Jin. „Přijede sem, že ano?“
„O tom silně pochybuji. Určitě je mrtvý,“ odvětím ostře a samotnou mne zaskočí, jak tvrdě jsem to dokázala vyslovit a že se mi u toho ani trošku nezatřásl hlas. „Kdyby byl živý, už by tu přece musel být. Tady se přece nemůžeme minout.“
Jin ztuhne. „Ne…“
„Selbo! Řekni to ty, tobě snad uvěří,“ křiknu na svého malého společníka. Selbo mlčí. Vstanu, dojdu ke svému koni a vysypu ho z vaku. Za mnoha nadávek a kleteb se kutálí po zemi, prská hlínu a vzteká se. Anía zděšeně vykřikne, odskočí od něj a ve vzduchu prsty naznačí jakési ochranné znamení. „No tak, Selbo. Přestaň nás všechny napínat a řekni nám, jak se to s Ephemerem! Řekni nám, že je mrtvý!“
Selbo se konečně zastaví a rozzuřeně koulí očima. „Zatraceně, Anno!“
„Fuj, co to je…?“ hrozí se Anía.
„To je můj malej soukromej věštec. Ví úplně všechno. A stejně tak ví, přesně jako já, že je Ephemer mrtvý. Proč to sakra neřekneš nahlas? Tos chtěl, abych se k tomu dobrala sama? Abych se s tím snad smířila?!“ zařvu na něj a je mi jedno, že bych asi měla být radši zticha a nesnažit se na nás nijak upozornit. Mám na sebe obrovskou zlost. Ne na něj, ani na nic nechápajícího Jina, ani na Aníu, která mi mohla na Válečné hoře pomoct, ale neudělala to. Zlobím se sama na sebe. Jenom a pouze na sebe.
„Anno…“ Anía mne popadne kolem ramen a pořádně se mnou zatřese. „Vzpamatuj se.“
„Nevzpamatuju! Nechci! Nemůžu!“ ječím. „A víš proč? Protože mi to je jedno! Je mi úplně jedno, že neumím používat Moc! Je mi úplně jedno, že se ji nikdy ani používat nenaučím! A stejně tak mi je jedno i to, že jsem přišla o svého milovaného Ephemera a –“ Jakmile to vyslovím, zlomí se mi hlas a já začnu plakat. Není mi to samozřejmě jedno. Ani v nejmenším, zatraceně! Jin se ke mně natáhne a obejme mě, stejně jako Anía, takže se k sobě tiskneme všichni tři a já brečím a brečím, jako bych snad ani nikdy přestat bulit neměla. „Já nechci, sakra, aby umřel! Já nechci, abyste umřel i vy, Jine!“
Jin se usměje. Tím svým neopakovatelným sladkým způsobem. „Ale Anno…“
„Já nechci, abyste umřel!“ opakuji zoufale a uchopím jej za jeho drátěnou vestu. „Nechci, abyste umřel! Já bych byla bez vás hrozně nešťastná, slyšíte?“
„Jestli vás to uklidní, Anno… tak já neplánuji v blízké době umírat. A tohle mi skutečně můžete věřit,“ zazubí se Jin a setře mi slzy. Najde je všechny, jako by je snad viděl. Jenže nevidí… Nevidí… Rozbrečím se nanovo. Jin je sice vynikající šermíř, ale to, že nemá oči, je pro něj velkým handicapem. Využije toho Bon, aby mi ho zabil…? „Anno… Uklidněte se. Poslouchejte mě. Počkáme tu na Ephemera a pak vyrazíme do Mai, ano?“
Přikývnu. „Tak dobře…“
„Tak dobře,“ souhlasí Jin a drží mě ve svém náručí tak dlouho, než usnu, vyčerpaná pláčem, smutkem i bojem s Panth.
Když se pak v noci na chvíli probudím, Jin mne ještě tiskne. Řekla bych, že spí, jednu ruku zvolna položenou mi kolem ramen, druhou na mé dlani. Je to strašně krásný. A bylo by to ještě hezčí, kdyby mne takhle držel Ephemer… Ach jo, můj Ephemer… Povzdechnu si a hlavu zabořím do Jinovy kytlice.
* * *
„Ani jsme už nedoufali…!“
Prudce se posadím. Slunce už stojí vysoko na obloze a oheň dávno vyhasnul. Rozhlédnu se. Ani Anía, ani Jin nikde kolem mě nejsou, ale já bych přísahala, že jsem slyšela Jinův hlas… Nebo se mi to jenom zdálo…? Ne… Hodím na sebe kabátek, protože mi je už docela zima, a vykročím směrem, kde tuším ty dva.
A zde se ohromeně zarazím a na okamžik nemám slov. Dech mi uvízne hrdle a já před sebe zírám jako uhranutá. Několik vteřin přesvědčuji sama sebe že ještě spím, ale… ne, tohle by byl příliš naivní sen. Nespím… že ne? Pro jistotu se štípnu do ruky. Au! Bolí! No jasně! Tohle musí být skutečnost! Je tu. Je tady. Sotva tomu mohu uvěřit.
Ephemer. EPHEMER!
Jak jsem o něm mohla pochybovat? Jak jsem jen mohla ztratit víru?! Ephemer je přece… úžasný. Nenechal by se jen tak zabít. Ne teď, když věděl, že na něj čekám a že se na něj hrozně těším… Nadechnu se a opatrně k nim přistoupím blíž. Zatím si mě nevšimli. Ani jeden z nich. Zachvěji se radostí. Ephemer!
„Tak rád vás vidím! Tak strašně rád,“ dodá Jin a tiskne Ephemerovu ruku. Anía stojí kousek od nich, ruce založené, a s přivřenýma očima zamračeně mého milovaného Ephemera pozoruje. Evidentně se jí nelíbí. To nechápu, mně se totiž líbí moc! „Jaká byla cesta? A co ten Stopař, se kterým jste byl ve vězení? I jemu se dostalo svobody, tak jako vám? Tak mluvte konečně!“
Ephemer se usměje. Je to tak okouzlující, že se mi málem podlomí kolena. Ano, o tomhle úsměvu jsem snila tak dlouho… a konečně jej vidím na vlastní oči! Chyběl mi nejenom jeho úsměv, ale i ty jeho třpytivé oči, jeho dlouhé hnědé vlasy, tentokrát svázané v ohon, co mu spadá až na záda… i ty jeho podivně dlouhé špičaté uši, které bych tolik chtěla ožužlat…. Ephemer. „Kryštofa král Ran z vězení pustil samozřejmě také, jak zněla dohoda. Oba princové šťastně dorazili do Wellaru a král byl tak dojat, že vyhlásil amnestii a propustil i jiné vězně, kteří se s námi dělili o prostor v jeho šatlavě,“ vypravuje a strašně hezky při řeči špulí rty. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla… Ach, to je tak sladké! „Dokonce se začalo mluvit i o svatbě. Princ Daran se totiž zakoukal do dateenské princezny Kyry a princ Daroth…“
„…do princezny Mamar, to víme,“ doplnil za něj Jin.
Ephemer se zatváří překvapeně. „Ne… Princ Daroth dovezl do Wellaru princeznu Mamar a ta se má stát chotí krále Rana. Jak vás napadlo, že by zrovna princ Daroth a princezna Mamar mohli –“ Náhle se zarazí a ohlédne se mým směrem, jakoby snad na sobě cítil můj pohled. Zazubí se ještě o něco víc. „Anno!“ vykřikne nadšeně. Cítím, že se culím, a připadá mi to hodně hloupé, ale nemohu se ovládnout. Anía se zamračí ještě o něco víc. „Anno, tady jste! Nechtěl jsem vás budit, spala jste tak nevinně, že bych byl –“
Beze slova se mu vrhnu kolem krku a místo toho, abych jej nechala domluvit, jej políbím. Pořádně políbím. Ephemer to sice asi nečekal, lehce se zapotácí nazad, když se na něj doslova a do písmene „přisaju“, ale nebrání se. Líbáme se několik minut. Zavřu oči a plně se do té jedné jediné pusy položím. Jako by vedle nás nestál Jin, kterého jsem ještě před pár dny sváděla k milostným hrátkám, jako by vedle nás nestála Anía, které se možná taky líbím. V tu chvíli je mi jedno, kde jsem a s kým tam jsem, v tu chvíli se soustředím jenom na něj a na sebe a líbám ho a líbám, jako by měl být konec světa. No a když nad tím tak přemýšlím… ano, tohle bych skutečně chtěla udělat, kdyby měl nastat zánik úplně všeho. Ephemerovým polibkům se totiž vůbec nic nevyrovná. Jakmile se přestaneme líbat, poodstoupím od něj (ale jenom na krůček) a prohrábnu si vlasy jednou rukou, zatímco tu druhou nechávám volně položenou na jeho rameni. Ach jo. Musím vypadat strašně, krátce po vyspání v sedě a navíc neupravená a rozcuchaná, ale z toho, jak se na mě Ephemer dívá, usoudím, že to asi nebude tak zlé.
„Konečně,“ zamumlám. Cítím se báječně a chce se mi snad samou radostí zpívat. Můj Ephemer… Můj Ephemer je konečně s námi. Mám pocit, jako by se okamžitě všechno obrátilo k lepšímu. Když je tu teď s námi, nemůže se nám už stát nic špatného, že ne? To by nešlo. To prostě nejde. Neexistují žádné špatné myšlenky. Neexistují žádní zlí Strážci, ani žádní zlí skřeti. Dokonce neexistuje ani Tiwanaineira. Nic zlého nebo špatného prostě není. Je tu s námi Ephemer a všechno bude už jen lepší a lepší. Musí.
A Jin si najednou strašně žalostně povzdechne.