Kapitola desátá

Putování s Aníou má jeden obrovský a nezanedbatelný klad. Jin totiž Aníu ignoruje a snaží se s ní mluvit co nejméně – a pokud možno taky vůbec, takže když Anía navrhne například přestávku nebo rozhodne, že někde přenocujeme, neodporuje jí. Což je fajn, ne že ne, protože takhle stavíme každou chvíli a já alespoň nejsem tak unavená. Jen ten Jin by se mohl tvářit o trošičku více přívětivěji…
„Co máš v Zante vlastně za práci?“ zajímám se, když si připravíme nocleh a Jin se pokouší zapálit oheň. Anía na mne pohlédne a kousne se do rtu. „Tedy, pokud to není nějaké tajemství nebo tak něco, samozřejmě,“ vyhrknu. Jin opět pokouší škrtátko. Škrtnout, natáhnout dlaně nad hromádku suchého chrastí, zda náhodou nepocítí žár ohně, a zase škrtnout, protože oheň samozřejmě nevyvolá. Je mi ho skoro líto. Pachtí se s tím už několik minut. A pořád nic. Asi by mu měl někdo říct, že nemá škrtátko nad tím svým klestím, takže všechny jiskřičky dopadají vedle. Mrknu po Aníe. Také Jina sleduje, ale na rozdíl ode mne má spíše pobavený výraz. Proč ho na to neupozorní? A proč to neudělám aspoň já…? „Jestli mi to nemůžeš říct nebo o tom nesmíš mluvit, tak já to chápu, k ničemu tě nenutím. Jsem jenom děsně zvědavá, to je vše.“ Škrtnout, natáhnout dlaň vpřed, a zase škrtnout. „Jina jsem také pěkně zpovídala, když jsem chtěla něco vědět o Lovcích.“
„Vy jste byl Lovec?“ nadzvedne Anía se zájmem obočí. „Skutečně?“
Jin se zachmuří. „Přesně tak, byl jsem Lovec.“ Škrtnout, natáhnout dlaň vpřed, a zase škrtnout. „Ale nechal jsem toho. Byl jsem děsně přepracovaný,“ ušklíbne se a znovu škrtne. Nemám už na to nervy. Natáhnu se a jeho ruku i se škrtátkem posunu. Anía zklamaně ohrne ret. „Hm?“ podiví se Jin. Škrtnout, natáhnout dlaň vpřed – vida, konečně – a dokonce na první pokus! – v naší malé vatře zapraská ohýnek a jeho červeno-rudé jazýčky začnou lačně olizovat vysušené větvičky, a šplhají sále výš a výš….
Anía si olízne rty. „Pak se omlouvám za to, co jsem o Lovcích říkala.“
„Nemáte se zač omlouvat,“ zavrtí Jin hlavou a přiloží pár větví. „Už přece Lovec nejsem. Ostatně, je-li váš názor na Lovce takový, jak jste nám jej prezentovala, nemám důvod vám ho přece vymlouvat. Nemyslíte?“
Anía stiskne rty. „I tak mne má slova mrzí.“
„Nevěřím vám,“ odpoví Jin s oslňující lehkostí.
„Jine…“ zaúpím. „Anío, mohla bys na chvíli…?“
„Jistě,“ zvedne se, opráší si ze svých širokých plátěných kalhot prach a špínu, a upraví kožený korzet. Pohybem ruky zkontroluje, zda má na zádech svůj meč. Je tam. „Chápu. Půjdu se podívat tady… po okolí. To jsem stejně měla v plánu. Nikdo by si nikde neměl být jistý svým bezpečím. Za chvíli se vrátím…“
„Díky,“ usměji se na ni a pak pevně sevřu Jinovu ruku ve své. „Je to pro vás tak těžké? Je pro vás tak těžké pochopit, že s námi teď chvilku bude Anía putovat? Před královským městem Zante se rozdělíme. Nedělejte mi to ještě těžší.“
Jin se zamračí. „Nechápu to. Nechápu vás. Jak to, že jí tak důvěřujete?!“
„Anía… není bein. Není to ani aytar. Dokonce ani schwebien nebo skřet, ani démon, ani třeba trpaslík… Není to bytost ze Země. Anía je z mého světa. Sice žije tady, ale… je to taky člověk. Chápete? Je to člověk, stejně jako já…“ pokrčím rameny a jemně promnu jeho prsty. Vyškubne se mi. „Už jsem to probírala i se Selbem. No měla jsem se vás zeptat, ano, měla jsem to s vámi probrat, ale uznejte, nedostala jsem moc příležitostí si své rozhodnutí rozmyslet nebo tak něco… Prostě jí věřím. Selbo by přece poznal, že je na druhé straně, a varoval by nás, ne?“
Jenže to by si musel být Selbo jistý tím, kým Anía vlastně je.
Nerozumím ti.
Nemůžu se dostat k jejím myšlenkám, protože ona nemá žádnou přímo vedoucí osobnost, jednotnou paměť, ve které bych mohl číst. Ona má v hlavě několik osobností…
Jako to myslíš? Jakože je schizofrenička?
Co to je? Co to znamená, schizofrenička? Ne, Anía jenom ve své mysli hostí několik cizích a naprosto odlišných osobností.
Pořád to nechápu…
Zkus to. Zkus to sama.

„Vydržte to, prosím. Jen do Zante. Jen do Fleinu,“ přemlouvám ho. Jin mlčí. Povzdechnu si. Nemá to cenu. Nemá to žádnou cenu. Jina prostě nepřesvědčím. Tvrdohlavý bein! „Aspoň víte, jak se cítil Ephemer, když jste se k nám připojil vy, nemyslíte?“ plácnu rozverně.
Jina to však naštve. „To přece nemůžete srovnávat, Anno!“ vykřikne zlostně a já sebou docela bezděčně trhnu. „Já nejsem žádná pochybná existence, na rozdíl od vaší nejlepší kamarádky Aníi! Já jsem následník Evalského trůnu!“ Jakmile to vysloví, překryje si rukou ústa, jakoby snad nedokázal uvěřit tomu, že to sám dokázal vyslovit nahlas.
Ušklíbnu se. „Ano. To jste. A stejně vás bral Ephemer jako vetřelce.“
„Já přece Aníu za vetřelce v žádném případě nepovažuji!“ ohradí se Jin. „Jen bych byl rád, kdybychom cestovali zase jen my dva. Rozčiluje mě navíc i to, že ji nevidím, a nevím tedy, jak vypadá. Jak mám poznat, jaká je, jen z jejího hlasu, který mne tak strašně štve tím měkkým přízvukem?!“ vzteká se.
„Tak si sáhněte,“ ozve se Anía, stojící jako duch jen kousek od nás. Zajímalo by mě, jak dlouho už tam je, a co všechno vlastně slyšela. Kousla jsem se do rtu a sklonila jsem hlavu. „Sáhněte si,“ zopakuje Anía, poklekne na zem vedle Jina a sama navede jeho ruku na svůj obličej. Ten evidentně zaváhá, pak ale neuvěřitelně něžnými pohyby prstů začne zkoumat její tvář. Beze slova přihlížím a vlastně trochu i závidím. Připadá mi to hrozně intimní. Hrozně moc bych chtěla, aby se mne také takhle dotýkal, takhle… takhle vzrušujícím způsobem. Aby takhle jemně palcem přejel křivku mého nosu i rty, aby se zlehka dotýkal mé brady… Mám co dělat, abych nevykřikla „Já chci taky!“, ach jo. Jin ukončí prozkoumávání Aníiných rysů a dívka se od něj lehce odtáhne. „Nuže?“
„Představoval jsem si vás trochu jinak,“ přiznal Jin překvapeně. „Jste zvláštně půvabná. Docela jiné než ostatní ženy tady ze Země. Taková…“ zamyslí se, ale nakonec stejně jen pohodí hlavou, asi nenalezne žádné vhodné slovo. „To je jedno. Děkuji.“
„Je vám lépe?“ zašklebí se Anía.
„Jistě,“ přikývne Jin zcela vážně.
Jak to říkal Selbo… Že to mám zkusit… Zkusit nahlédnout Aníe do hlavy. Heh. To bude bez fyzického dotyku docela těžké. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a soustředila se, zatímco Jin s Aníou řešil její neobvyklou katanu. A pak se stalo něco neobvyklého. V jeden okamžik jsem byla jak Aníou, kochající se pohledem na svůj nádherný lesklý meč, tak i nějakým rozmrzelým starcem, dívkou, překypující vztekem, i mladíkem, odmítajícím si přiznat vlastní smrt. Smrt?!Prudce jsem otevřela oči a promnula si čelo. Co to mělo sakra znamenat?! Jak to, že v její mysli není jen ona?! Sakra! Musím na to přijít…

* * *

„Proč se budeme stavovat tady v tomhle městečku?“ nechápu a hledím do mapy. Anía odvětí, že tu má práci. „Hmm… Práci…“ zamumlám. Tohle město je jen kousek od Válečné hory. To by bylo strategické místo, až tu budeme čekat na Ephemera a hledat Klíč…
„Ubytujeme se tu,“ navrhne Anía, jako by mi četla myšlenky. „V okolí Válečné hory je jen nehostinná pustina. Tady můžeme zůstat jak dlouho budete potřebovat. Já svou zakázku vyřeším snad co nejrychleji… A budeme tu v bezpečí před tím vaším Bonem, který vás, jak říkáte, pronásleduje. Tady, v Gametu, je vojenská posádka.“
Poslouchám ji jen na půl ucha, chvěji se radostí. „Postel! Vana! Teplé jídlo!“
„Vám, stačí ke štěstí tak málo…“ zavrtí Jin hlavou.
Nakrčím nos. „No, to ani moc ne, ale mám jen své určité standarty pohodlí. Smím vybrat hospodu, ve které se ubytujeme…?“

* * *

Padnu na postel a přes hlavu si přetáhnu Ephemerův plášť. Voní stejně jako Ephemer. Ach. Ephemer… Už aby se k nám připojil… Tolik se mi po něm stýská… Třeba se už někdo kolem Válečné hory pohybuje a vyhlíží nás… No ano… Třeba tak už někde čeká.
Zaťukání mne doslova a do písmene vyděsí. Málem vykřiknu a zcela instinktivně se sápu do dýce. Až pak se zastavím, pomyslím si, že jsem magor, a zbraň zase odhodím. „Dále,“ houknu směrem ke dveřím. Do pokojíčku vpluje hostinská, kostnaté, nepříliš hezké děvče s dlouhými silnými copy světlých vlasů, asi manželka nebo dcera hostinského, a těsně za ní zmatený Jin, pod paží své věci a na tváři dost nechápavý výraz člověka, který absolutně netuší, co se kolem něj děje. „Co to má znamenat?!“
„No… To je tak, slečinko…“ žulí se na mě ta dívka a já mám pocit, jako by se na mne culil krokodýl, zhruba tak přívětivě se na mě ten její úsměv působil. „Nemáme dostatek pokojů, takže… tohle je poslední místnost s dvojlůžkem… Tedy, je to tak, že všechny pokoje jsou už plné… a vy máte volné místo… Musíme vašeho přítele prostě ubytovat tady. S vámi.“
„Prosím?!“ vyhrne Jin a zrudne. Stejně tak i já cítím, jak mi do tváří sálá horko. V jednom pokoji budiž, i tak jsme už spali, ale v jedné posteli?! „To… to nejde… Bydlet… V jednom… jedné pos… To snad ne…“ protestuje chabě a lehce se zakoktá.
Hostinská nasadí výraz svatouška. „Je mi líto, mladý pane, jinak to nejde, bohužel.. Pokud tedy nechcete sdílet lůžko s tou tmavovlasou energickou slečnou, co sem přijela s vámi.“
„Ne, to je dobrý,“ zahučí Jin, vystrčí děvče z pokoje a opře se o dveře zády. „Tak tohle je dost trapná situace, že…?“ otočí se mým směrem. Růžový ruměnec na mých tvářích dozajista zůstává. „Tedy, nechci, abyste si o mě myslela něco špatného… Já si na vás nikdy nic… Chápete… tedy… tak tohle je neuvěřitelně trapné.“
Zašklebím se. „Jine… Tiše. V jedné posteli se snad vyspíme, ne? O co jde?“ snažím se tvářit, že jsem nad věcí. Ještě že je však Jin slepý! Jinak by se mohl hezky popást pohledem na mých rozpacích. Vůbec totiž nad věcí nejsem…

* * *

„Ale dnes to s alkoholem přehánět nebudeme, ano?“ usměji se na Aníu. „Z našeho prvního posezení mne minule třeštila hlava pěkně dlouho, to ti povídám…“ Anía mne totiž opět vytáhla dolů do putyky na žejdlík medoviny nebo piva, kdežto Jin zůstal nahoře v pokoji s tím, že je unavený a radši zkusí od služebných, kterých po hostinci pobíhalo několik (za to žádného chlapa t nevidět, divné…) , vyprosit velké necky s horkou vodou. Pravda, o tu vodu se pak budeme muset podělit, což znamená, že se budu koupat v té samé vodě již špinavé, použité Jinem, ale i to přežiju. Hlavně že se pořádně vykoupu!
Anía se zasměje. „Třeštila hlava? Z té trošky medoviny?“
„Trošky?“ nadzvednu obočí. Patrně má jiná měřítka na množství alkoholu v krvi než já… „Nezmiňovala ses o tom, že máš práci také tady v Cheinowě, pokud si to dobře pamatuji… Ale možné je všechno… Co je to za zakázku?“
Anía vyčká, až před nás to děvče postaví dva tupláky medoviny, a zase odejde laškovat do rohu ke dvěma podnapilým beinům, vypadající sotva jako plnoletí, a až pak se ke mně nakloní: „Vlastně to ani není práce jako taková. Spíše jen… prosba. A když už jedeme tudy… řekla jsem si, že bych to přání mohla vyplnit. Musím zabít jednoho důstojníka Cheinowské armády, Druhého, Pediluise. Cvičí tu nováčky. Vlastně proto tu teď jsme…“
„Tomu nerozumím,“ nechápu.
„Nemůžu se jen tak připlést do Cheinowské armády a tvářit se, že tam patřím. Byla bych nápadná. Já tam musím patřit. A sem určitě přijdou verbíři shánět nové rekruty. Tak se hodlám zapsat,“ vysvětlí mi jednoduše.
Okamžik ji beze slova pozoruji. „To je chytré. Ale zabere to hodně času…“
Anía zlehka přivře ty své už tak dost zešikmené oči. „Ne nezbytně. Vidím to tak na den. Maximálně na dva. Do té doby sem ten váš kamarád stoprocentně dorazí. Ostatně… nechceš jít do toho se mnou? Máš talent, v boji jsi nápaditá a šikovná. Byl by z tebe určitě dobrý vrah, kdyby se někdo věnoval tvému výcviku… Pojď do toho se mnou.“
„To bych mohla!“ zamumlám zamyšleně. Kdyby to dopadlo dobře, třeba by se mi ji podařilo přesvědčit, aby svou „kořist“ ušetřila. Mohla bych jí vysvětlit, že jsou i situace, které se dají řešit nenásilně… Pak se ale kousnu do rtu. „Ale… co Jin?“
Anía pohodí hlavou. „Však se už nějak zabaví. Jde jen o jeden jediný den. Může zatím vyhlížet toho vašeho… Ephemer se jmenuje, je to tak?“ Přitakám. „No tak vidíš. Počkáme tak hodinu, půl hodiny, než se většina tady osazenstva hospody opije, pak sem dozajista přijdou vojáci. Přesvědčovat někoho již v náladě je mnohem snazší.“
Zazubím se. „Tak jo. Bezva. Nepochybně to bude… ehm, zkušenost.“
„To rozhodně,“ souhlasí Anía, dopije medovinu a prázdný korbel odloží na kraj stolu. „A taky dobrý skutek…“ Odmlčí se. Vidím na ní, že už o tom nechce víc mluvit, vyzvu ji proto, aby mi toho řekla více o té poušti pod Válečnou horou. Vím o ní totiž jen to, že ji vytvořila nějakým kouzlem Tiwanaineira, to je vše. „Tak to ti uniká hodně souvislostí… To bylo tak. Nikdo proti Tiwanaineiře nechtěl bojovat. Dokonce ani náš Vládce ne. Takže Cheinowští přestali přemlouvat ostatní panství k mobilizaci a dali dohromady vlastní vojsko. Tiwanaineira v té době zrovna čelila mágům. Chtěli jí odebrat Moc. Ona se naoko podvolila, ale nakonec většinu mágů zabila. A aby udělala dojem ještě větší, použila všechnu Moc, o kterou zabité mágy připravila, a seslala na Cheinowské vojsko, sešikované pod Válečnou horou, kouzlo tak mocné, že během vteřiny nebylo ani vojsko, ani úrodná země. Vlastně tím jen napodobovala Thaara, ten kdysi podobně zničil Evale. Ne že by je Tiwanaineira nevarovala. Ostře s nimi v Synotu promluvila. Král Arath se jí snažil vysvětlit, že mají obavu z návratu Thaara – a ona jim dala důvod bát se spíše o životy vlastní a starat se radši o svou zemi. Pak už si ostatní, uvažující o rebelii, rychle rozmysleli vzpouru proti naší nové Vládkyni a válčí tu panství spíše mezi sebou ne proti ní. Divné. Cheinowští sice slíbili Tiwanaineiře věčnou věrnost, ale dál si budují svou armádu, svou novou armádu. Tohle město je tady vlastně jenom kvůli tomu, aby se tu mohli zapisovat rekruti. Zastírací manévr. Kdyby se tohle Vládkyně dozvěděla, zničila by celý Cheinow. Potměšilé, že?“
Zamračím se. „Potměšilé mi přijde spíš jen to, že Tiwanaineiru nazýváš Vládkyní. Ona přece není žádná Vládkyně.“
„V podstatě je…“ pokrčí Anía rameny. „Náš Vládce je příliš mladý a nezkušený. Asi ani neví, jak Tiwanaineiře zabránit ničení jeho Země. Tak co je to za Vládce, když nedokáže ochránit ani svůj lid? Jsem si jista, že ona by se o Zem postarala lépe.“
„Jo. A jen tak mimochodem by ji u toho i zničila, že?“ ušklíbnu se.
Anía se usměje. „Nemyslím si, že by ji chtěla skutečně zničit.“
„Neobhajuj ji,“ okřiknu ji.
„Tak to přece není…“ zasměje se Anía a uchopí mě za ruku.
V ten okamžik do baru vstoupí dva hřmotní beinové v lesklém brnění, poznamenané několika nehezky vypadajícími šrámy a oděrkami. Anía nadsedne, okamžitě přestane svírat mou dlaň ve své a vrazí do mne loktem (při čemž se málem utopím ve své medovině, z níž si právě přihnu), zatímco se ti dva nakloní k mladinké hospodské, chvíli si s ní něco špitají a pak jeden z nich křikne na celý lokál: „Panák nejlepší pálenky pro každého… a šance přidat se k armádě taky!“
„Jdeme?“ nadzvednu obočí.
Anía slabě zavrtí hlavou. „Ne, počkáme radši, až přijdou sem k nám oni. Kdybychom se k zápisu hnaly samy od sebe, byly bychom automaticky podezřelé.“
To je taky pravda… Protočím v prstech menší kalíšek s alkoholem, který se přede mnou objevil. Hmm… Opatrně k tomu přivoním. Líh. Huh, tohle musí mít snad sto deset procent! Jsem si jista, že po požití oslepnu… „Na co se napijeme?“ otočím se na Aníu.
„Co na Cheinowské vojsko?“ navrhne verbíř, který se objeví těsně vedle našeho stolu, a kývne na hostinskou. Docela sympatický mladý bein. Zvědavě si ho prohlížím, kdežto on si už k nám sedá a nechá si donést celou flašku toho patoku. Zaváhám, zda to mám vypít, ale Anía už do sebe panáka hodí a rádoby opilecky si podepře hlavu rukou:
„No jasný… Proč ne… Berete i ženský?“
Verbíř se potutelně uculuje. „Jistěže. Až zemřeme a staneme tváří v tvář bohům, nebudou se nás ptát na pohlaví, věk ani na majetkové poměry, ale na to, co jsme udělali pro naši Zemi a jak jsme se zasloužili o to, aby na ní vládl mír,“ vychrlí a já se nemohu zbavit dojmu, že měl tato slova pečlivě naučena a že už na ně lákal nejednoho naivního vojáčka.
„No samozřejmě!“ vykřiknu, vypiji ten líh (málem mi shoří celý krk, ale budiž) a svalím se na stůl, až má hlava hlasitě zaduní o jeho dřevěnou desku. Zítra budu mít pořádnou bouli, to je jisté. Ale nemohu přece Aníe kazit představení…!
„Jé…!“ vypískne Anía.
Bein nám bez zaváhání dolije další rundu, monotónním hlasem však pokračuje: „Výcvik v naší armádě vás přesvědčí o tom, že vaše životy nemusí být žity tak marně.“ Nadzvednu hlavu, jako že mě to zaujalo. „Nemá smysl trávit všechen svůj čas v hospodách. Stejně jste sem přišly jenom proto. Podvědomě totiž tušíte, že takové soužití je marné a prázdné. Sloužit Vládci, to je náš cíl! No a… dostanete za to i peníze.“
„Kolik?“ zeptá se Anía a přihne si rovnou z flašky.
„Na nováčky si přijdete na slušných pár zlaťáků na měsíc,“ odpoví vyhýbavě verbíř, ale to už se sápu po listině, abych tam mohla připsat své jméno. Brkem se mi tedy píše pěkně blbě, proto své jméno zkrátím jen na Ann a Anía se dokonce podepíše jako Nia. Pak se opět opřu čelem o stůl a škytnu. „Nejdéle zítra ráno ve dvě hodiny se hlaste v našem výcvikovém středisku. Pokud se nedostavíte, pošleme pro vás vojáky a můžete být dokonce souzeny jako zběhové. Což se vám ale nestane, že ne?“
„To víš že ne, kamaráde,“ uchichtne se Anía, ale láhev, přestože se po ní verbíř natáhne, mu už nevydá, naopak, majetnicky si ji přitáhne blíž. Voják se zasměje, rozloučí se s námi a spokojeně poodejde hučet do těch dvou opilých mladíků, kteří celý večer pokukovali po hostinské. Anía se ke mně nahne: „To bylo velice originální,“ zubí se. „Skutečně bych ti uvěřila, že jsi opilá jako námořník.“
„A… a ne snad?!“ škytnu a obě vyprskneme.

* * *

Jin už spí, když se na chodbě s Aníou rozloučíme a každá zamíříme do svého pokoje. Pohlédnu na postel. Spící Jin je doslova „k sežrání“. Pásku z očí má odloženou na nočním stolku, rty má lehce pootevřené, rozcuchané vlasy rozprostřené na polštáři… Odvrátím se od něj. Takhle bych se na něj vůbec neměla koukat.
Jenže ono se to lehce řekne a hůř udělá. Mám totiž skvělou náladu. Celý pokoj se pode mnou lehce kýval a měla jsem takovou tu spokojenou, všeobjímající náladu. Takový to „miluju celej svět, i když mě štve“. Rozhlédnu se.
Uprostřed místnosti stojí necky. Dojdu k nim a prohrábnu její obsah rukou. Voda je ještě vlažná. A hlavně – úplně čistá. Nejspíš kvůli mně nechal Jin přinést horkou vodu ještě jednou, poté, co se vykoupal on sám. To je od něj tak strašně pozorné! A milé…! Znovu přejedu prsty po hladině. Není to tak zlé. V tomhle se ještě můžu umýt.
V rychlosti ze sebe shodím oblečení a zašupnu do vody. Brr, je to už lehce nepříjemné, ale otužování je zdravé, no ne? Lepší než nic. Vlastně si za to mohu sama, tak co. Kdybych nepila v baru jednoho panáka za druhým, mohla jsem teď už spokojeně podřimovat. Ale mě ta hra, kterou Anía vymyslela, tak děsně bavila… Šplouchání vody Jina asi probudilo, nevím. Posadil se a levou rukou tápal na stolku po pásce.
„Trochu víc napravo…“ pípnu. „Omlouvám se. Nechtěla jsem… nechtěla jsem vás vzbudit.“
„To je v pořádku,“ usmál se Jin.
„Jasně že je. Můžete mi alespoň umýt záda…“ Plácnu.
Jin slabě zbledne. Ale možná se mi to jen v tom matném světla měsíce, které sem dopadá skrz okna, zdá. Ale pochybuji o tom, ha ha. „Jak… umýt záda? Myslíte to vážně…?“
Pobaveně na něj pohlédnu. „Smrtelně vážně.“ Nevím. Asi jsem to řekla jenom proto, že jsem si byla téměř jista tím, že to neudělá, že na to nemá. Navíc jsem byla silně v náladě. Aníina hra totiž spočívala v tom, že vítězem se stane ten, kdo vypije nejvíc panáků a udělá z prázdných skleniček co nejvyšší věž, aniž by spadla. Prohrála jsem. Spadla mi totiž nejen věž, ale vzápětí i já pod stůl.
Nevěřím svým očím. Jin skutečně vstal a nejistě došel až k vaně!
„Víte, nejsem si jist, zda je to dobrý nápad. Já…“ začne.
„Tady máte mýdlo,“ vrazím mu do ruky to cosi, co považuji za mýdlo (aspoň to tak vypadá a docela to i voní), a napřímím se. Nejspíš jsem ještě tak trochu čekala, že ucouvne. Jenže Jin mne překvapil. Jemně se dotkl mého ramene, to asi aby zjistil, kde zhruba jsem, a neuvěřitelně něžně mi přejede prstem po celé délce mých zad. Pak mne začne drhnout tím slizkým předmětem. Bez jediného slova. A dával si zatracený pozor, aby nesáhl na nějaká místa, kterým by se měl vyvarovat. Přišlo mi to, jak si dává pozor, strašně komické – a strašně sexy. Poté, co mne Jin dostatečně namydlil, odložil tu kostku na kraj necek a začal se mne dotýkat celými dlaněmi, jakoby mi snad dělal nějakou masáž… „To je hrozně hezký…“ vzdychla jsem bezděčně.
Jin o krok ustoupil. Věděla jsem to. Neměla jsem to říkat… Zatímco si myl ruce ve vodě, otočila jsem se k němu, počkala, až zdvihne hlavu, a dala jsem mu pusu. Jen ale sesterskou. Sice na rty, ale pouze takové to lípnutí. Prostě pusa. Přátelská pusa bez jakýchkoliv všech postranních úmyslů. Jin ucouvl ještě o kousek a divoce zavrtěl hlavou: „Tohle ne. Tohle vážně nechci, Anno… Tohle ne…“ koktal a ustupoval tak dlouho, než zakopl o pelest postele a spadl na ni. Ušklíbla jsem se. Ten s tím nadělá…
Zato ty bys mu dala hned že jo?!
Dej mi pokoj, Selbo.
Nemůžeš sedět na dvou židlích současně.
To přece nedělám…
Ale děláš. Zapomínáš snad na jednoho jistého aytara?
Říkám ti, abys sklapnul!

Hodím na sebe kytlici a vklouznu na lůžko vedle Jina. Ten se ke mně okamžitě otočí zády. Opět se neubráním zašklebení. „Ale no tak Jine… Snad se toho zase tolik nestalo…!“ zamumlám a pohladím ho po rameni.
Jin se přetočí zase na mě: „Nestalo, ale mohlo se stát! Anno, já… respektuji váš vztah s Ephemerem. Já ho respektuji…“ vyhrkne. „A chci, abyste to věděla. Právě proto nechápu -“
„Mlčte už…“ přeruším ho šeptem a položím mu prst na rty. „Já a Ephemer… To je něco jiného. A navíc mezi námi přece nic není. To ostatně ani mezi námi dvěma, ne?“ pokračuji polohlasem a hrozně lituju, že je Jin slepý. Jak moc bych mu v tenhle okamžik chtěla hledět do očí! Prohrábnu mu vlasy. Jsou jemné, hebké a lehce zacuchané. Potřeboval by pořádně učesat. Jin drží, nebrání se. Zajímavý nezvyk… Páska mu sklouzne z očí. Rozvážu ji a položím ji stranou. Teď ji nebude potřebovat…
„Anno…“ začne Jin.
„Nic neříkejte, prosím…“ přeruším ho dříve, ne začne protestovat, a pak se to stane – on mne políbí. Sám od sebe. Jeho ústa jsou horká a měkká a jeho ruka zkoumá mé tělo. Nalézt kytlici a přetáhnout mi ji přes hlavu pak už pro něj není moc těžké, vzhledem k tomu, že se na to oba posadíme – samozřejmě aniž bychom se přestali líbat.
Nešlo by o mé první milování. Nejsem panna. O svůj pověstný „věneček“ jsem přišla už v patnácti. Hrozně mě štvalo, jak se všechny mé spolužačky chlubí svými sexuálními zážitky a já se nikdy s nikým ani pořádně nelíbala… tak jsem musela ten náskok dohnat, to je jasný. Přesto jsem byla roztřesená a nejistá z každého jeho nečekaně intimního dotyku…
Anno, ne…!
Drž hubu, Selbo…

Jin mne povalí na postel a políbí tak divoce a tvrdě, až na sebe narazíme zubama a já cítím, že mi rozrazil ret. Nezaměnitelná pachuť krve v mých ústech mne jen o něco víc vzruší. Kvapně jej svlékám. Lehce zaváhám, když mi padnul pohled na jeho krásně tvarované a vypracované bříško. Ta jizva po zranění od Strážce je ještě pořád tak čerstvá… Skloním se a – ani nevím, jak mě to napadlo – olíznu ji.
Cítím, jak jsem do někoho vrazil zády. Má první myšlenka pochopitelně patřila Strážcům, takže jsem se po něm ohnal mečem a doufal, že jej zasáhnu a useknu mu hlavu. „Zatraceně! Jine!“ Anino zaječení pro mě mělo účinek políčku. Při bozích, já jsem ji málem… mohl jsem ji… při bozích!! Sklonil jsem meče a otočil se jejím směrem. Musím se omluvit… Netuším, proč jsem to chtěl udělat zrovna v ten okamžik, zrovna uprostřed boje…
Vzápětí v mém těle exploduje bolest. Zasáhli mě. Skoro se mi podlomí kolena, ale musím… prostě musím… Klidně ať zemřu, jen když se jí nic nestane…! Přísahal jsem, že se o její bezpečnost postarám… Musím bojovat… Musím ji ochránit –

„Vy jste přísahal Ephemerovi, že se o mě budete starat i za cenu svého vlastního života?“ vydechnu a odstrčím jej. Jin natočí hlavu na stranu jako štěně. A je na něm docela vidět, že je zklamaný, že z toho nic nebude. Oba jsme v tu chvíli měli chuť na sex, ale já najednou měla zcela po náladě. Nemám na milování ani pomyšlení. Slezla jsem z něj a zase se oblékla. „Vy jste přísahal?! Jak jste se mohli jen tak domluvit? Jak jste mohli, beze mě?! Mně na vás přece také záleží! Jak můžete něco takového vůbec slíbit?!“
Jin skousne ret. „Anno, vy… vy tomu nerozumíte. Můj nebo Ephemerův život je ve srovnání s tím vaším zcela podřadný. Kdyby na to přišlo, klidně bych zemřel, jen aby vám se nic nestalo…“ pokrčil rameny.
Vztekle se odkulím. „Nechci obětovat ani vás, ani Ephemera!“ zavrčím a udeřím jej zlehka do hrudi. „Už to nechci nikdy slyšet! Vy musíte žít! Musíte zůstat se mnou! Já vás potřebuji, zatraceně, slyšíte?! Potřebuji vás!“ Odmlčím se, padnu na postel a přetáhnu si tu smradlavou deku přes hlavu. „A víte co? Dobrou noc!“

* * *

„Doufám, že žertujete,“ vydechne konsternovaný Jin.
Zavrtím hlavou. „Po kolikáté vás mám ujišťovat, že ne?! A nezdržujte mě. Máme s Aníou sraz před touhle hospodou, do dvou hodin tam musíme být, nebo z toho budeme mít problémy… A netvařte se tak. To máte za tu vaši přísahu. Bude to zábava. Vzaly bychom vás s sebou, ale… Tedy, neurazte se, ale jste v nevýhodě kvůli svému zraku… Těžko by přijali slepého rekruta…“
„To ona za to může,“ zamumlá Jin vztekle. „Anía. To ona vás přesvědčila, že je to tak? Tušil jsem, že s ní budou samé problémy, jak jinak… Jen se jí nesnažte nijak zastávat. Kdyby nebylo jí, už dávno jsme mohli najít Klíč a –“
„Jine, buďte zticha, prosím. Poslouchejte mě. Vy se mezitím vypravíte k Válečné hoře a vyzvednete tam Ephemera, ano? Určitě tam už bude…“ zamumlám a neubráním se zazubení při představě Ephemera, stanujícího někde v lese jako nějaký skautík. Úplně ho vidím v tom stejnokroji, jak se snaží zatlouct stanové kolíčky a napnout celtu.
„Anno…“ povzdechne si Jin.
Zamračím se. „Já svůj názor nezměním, Jine. Ani se mne nesnažte přesvědčovat.“
„Anno…“ začne Jin podruhé.
„Ne,“ zavrčím. „Prostě to udělám.“
„Anno… Včera jsem se něco doslechl… Promluvil jsem si s jedním poslem a… On tu nocoval, tak jako my… a ten mi řekl… nechcete se radši posadit?“ zajímá se jemně a mne se téměř zastaví srdce. První, co mne logicky napadne, je že ten posel přichází z Wellaru a kromě mnoha jiného byl svědkem popravy mého Ephemera… Ne…! Posadila jsem se proto na roh postele a upřela na něj oči. „Anno… Jde o Sneet. Bon… Prostě… Ještě že princezna Kyra a princ Daran ze Sneetu odjeli včas, protože Sneet byl dobyt.“
Dobyt… Sneet už není… a Yirkanne je… panebože… kvůli mně… další mrtví kvůli mně… Tohle si princezna Kyra dozajista nikdy neodpustí… Jakmile poprvé skutečně opustí své milované a tak dlouho chráněné a odolávající město, to hned padne…
„Anno?“ Jin zlehka položí ruku na mé rameno.
„Jine…“ zašeptám. „Takže všichni…?“
Jin stiskne rty. „Bon nemá ve zvyku nechávat zajatce.“
„Jine! Ach, Jine!“ vyhrknu a rozbrečím se. Zabořím hlavu do Jina a rozevzlykám se nahlas. Nenávidím se! Nenávidím se!! Všude, kde se objevím, rozsévám krev a smrt a… panebože, chudák Yirkanne…! Spolu s nejdůležitějším městem svého panství přišla Kyra také o svého drahého zástupce. Svého Yirkanneho… Před očima se mi vybaví jeho tvář, když takřka se slzami v očích hrdě prohlašoval, že chce vidět, kdo vydrží více – jestli Bon nebo město Sneet. Já věděla, proč při těch jeho slovech cítím ten podivný tlak v žaludku. Já věděla, proč mi bylo tak úzko, když mne pak objal a pořád se snažil tvářit tak… tak pevně. Tak sebejistě. Zajímalo by mě, kolik ho to stálo sil. A jestli už tušil, že zemře. Možná… možná to věděl… Přišel o Kyru a chtěl skoncovat se životem… Ne, to on by neudělal. Nenechal by jen tak Sneet dobýt… „Jine, tohle ne… tohle není spravedlivé, to není… Tohle není fééééér!“ naříkám.
Ozve se zaklepání na dveře a Anía, aniž by vyčkala na vyzvání, vstoupí: „Anno, už je čas, měly bychom – Co se děje?!“ vyděsí se, když mne vidí zoufale plakat, přivinutá k Jinovu boku. Pohotově přiskočí a obejme mne kolem ramen. Jin okamžitě poodstoupí a zamračí se. Anía mne pohladí po vlasech. Něžně a sestersky. „Anno, co se stalo?“ Zavrtím hlavou. Nechci o tom mluvit. „Je to něco kvůli tomu… kvůli té naší záležitosti?!“ šlehne pohledem po Jinovi. Asi si myslela, že jsme se kvůli tomu pohádali. Opět potřesu hlavou. „Jestli chceš zůstat tady, já si to vyřídím sama. Nenutím tě jít se mnou… Radši tady zůstaň a jestli si potřebuješ něco vyřešit, tak klidně do toho…“
Pobouřeně na ni pohlédnu. „Slíbila jsem ti to. Neucouvnu.“
„Takhle bych to přece nebrala…“ odvětí klidně Anía, ale rukou v mých vlasech setrvává. Nevím, zda ji upozornit na to, že je mi to docela nepříjemné, jenže vzhledem k tomu, že mám co dělat s polykáním slz, neudělám to. Anía mi jemně projede prsty kadeře. „Nebrala bych to od tebe jako zbabělost. Vím, že jsi statečná a silná –“
„Silná? Myslíš že silná lien by brečela?!“ vyštěknu vztekle.
Jin se ušklíbne. „Anno, vy si neuvědomujete jednu věc. I lien byla jen člověk. Jen dívka. Nejspíš asi stejně stará jako vy, možná mladší. Jsem si jistý, že i ona brečela, když přišla o někoho, kdo jí přirostl k srdci.“
Anía se zachmuří. „A o koho jsi přišla ty? A kdy?“
„Nevěřila jsi mi, když jsem ti říkala, že po nás jde Bon. Nevěřila jsi mi, že mu za to stojíme. A teď drancuje Dateen,“ zavrčím.
„Anno!“ Anía mi nadzvedne bradu tak, abychom si mohly hledět přímo do očí, pěkně zblízka. To pravděpodobně proto, že chtěla docítit ještě větší váhy na svých slovech. „Věřila jsem ti.“ Odmlčí se a pustí mne. „Měly bychom jít. Vážně bychom si měly pospíšit. Dvě hodiny tu budou co nevidět a nejsem si jista, jak by se tvářili na náš pozdní příchod.“
„Máš… máš pravdu…“ vstanu a setřu si slzy. Otočím se k Jinovi a vlepím mu pusu na tvář. „Dobře pochoďte, co se týče Ephemera, ano? A nemějte o mě strach. Co se mi tam může stát? Vždyť budu se samými vojáky…“
„No právě,“ ušklíbl se Jin. „No právě. Dávejte na sebe pozor.“
Anía mne chytí za ruku. „Já se o ni když tak postarám. Bez obav, Jine. Bohové s vámi.“
Marc ess share,“ povzdechne si Jin. „Et share ess marc.“

* * *

„Ostatních jsem se už ptal, takže… vás musím dodatečně…“ osloví nás Čtvrtý. „Už jste plnoleté? Obě? Jsi aytarka…? Ty?“ Ukáže prstem na Aníu. „Už ti bylo šestnáct roků?“ Ta přikývne. Mladík se ohlédne i na mě. „Ty nebudeš aytar… jsi beinka, že? Už tu bylo dvacet? Moc na to nevypadáš…“ Nevěří mi mé plaché přisvědčení. „Mohli bychom se sice informovat, ale nám jde také o důvěru. No a nechceme aby na bojištích umíraly děti. Jsi už skutečně plnoletá? A obě jste se sem přihlásily ze své svobodné vůle? A jste ochotny stát se Cheinowskými vojáky? …Já vím, začínám s tím už teď a přísaha bude až za měsíc, ale… Jste ochotny bojovat? Jste ochotny položit za naši Zem život?“
Anía na něj tvrdě pohlédne. „Samozřejmě.“
„Samozřejmě,“ souhlasím i já. „Hm, vojenské středisko jsem si vždycky představovala poněkud jinak…“ zamumlám pak, tedy poté, co jsme podrobeny na „vrátnici“ výslechu, kdo jsme, odškrtneme svá jména ve speciální knize a obdržíme svá čísla (já mám čtyřicet dvojku), a nyní nás vede mladičký bein (to, že je Čtvrtý, znamená pravděpodobně něco jako hodnost) k ostatním, kteří právě fasují „ve skladu“ své nové úbory – kromě klasických kytlic silné kožené brnění. Nemyslím si, že by nějak zabránilo vážnějšímu zranění, ale budiž, jde tady jen o nácvik boje, ne boj skutečný… že ne? Nedůvěřivě hledím na své nové druhy, soukající se do oblečení, a přemýšlím, kam se půjdu převléct. Střelím pohledem po Aníe. Studem se nezabývá, převléká se přímo na místě. No jasně, o co jde, pomyslím si taky a následuji jejímu příkladu. Jen to brnění zašněrovat si musíme pomoct navzájem. Anía mi to mé utáhne tak silně, že mám pocit, jako bych na sobě měla korzet. Hodně utažený korzet. Rozhlédnu se. Žen tu moc není, huh, a ty, co tu jsou, vypadají jako mužatky, ale neřeším to – a to ani když si uvědomím, že se ten Čtvrtý bein celou dobu pase pohledem na mých křivkách, prasák jeden :).
„Co bude teď?“ využiji toho, že se mi podaří zachytit jeho pohled a on okamžitě zrudne jako rajče (asi se mu fakt líbím… zajímavá nová zkušenost!).
„Eh? Jistě… Jistě…“ zakoktá se a zrudnou mu dokonce i uši. „Nyní se přesuneme k výdeji zbraní, kde si každý vezmete jeden dřevěný meč, a pak vás s pomocí Druhého Pediluise a Čtvrtého Bistona rozdělím do skupin,“ zařve hlasem tak silným, až poskočím. Stejně tak sebou lehce trhne i Anía, ale řekla bych, že to spíš bylo kvůli tomu, že zaslechla jméno Biston – ale v té době jsem ještě netušila, kdo to je.
„Druhého…? To je on? Ten… ten tvůj?“ šeptnu směrem k Aníe. Mne totiž zaujalo spíš slovní spojení „Druhý Pediluise“, neboť jsem si mlhavě vybavovala, že se o něm Anía včera u medoviny zmiňovala. Ta jen slabě přikývne.
Jako ovce na porážku se necháme odvést pro „zbraň“. Čtvrtý si zase vezme slovo: „Abychom věděli, jak dobré jsou vaše znalosti v používání meče, já, Čtvrtý a Druhý vás vyzkoušíme. Zkusíme na vás několik jednoduchých výpadů a podle toho vás roztřídíme,“ vysvětluje nám trpělivě.
„Ehm… dotaz?“ zvedne se kousek napravo od nás ruka hubeného aytarského chlapce.
Čtvrtý na něj zvědavě pohlédne: „Ano?“
„Co se stane s těmi, který se… no… nějak nedostavili…? Jakože jim to nevyšlo?“ zeptá se a na krku mu přitom poskočí ohryzek. Čtvrtý se zajímá, jak to myslí. „No… Třeba to včera přehnali s alkoholem a… teď mají kocovinu…“ navrhne klučina.
Čtvrtý se zašklebí. „Tak to je upřímně lituji. Naši muži si pro ně dojdou a bude následovat příkladné potrestání. Alkohol k výcviku nepatří. A rozhodně to není ten nejlepší začátek výcviku… Navíc, vím jaký je Druhý, když se naštve…“ Začne zvesela, načež se ohlédne přes rameno a zmlkne. Blíží se k nám dva muži. Pediluise poznám okamžitě. Zamračený, vysoký aytar, s krátce zastřiženými šedými vlasy. Ten druhý vypadá poměrně mladě a jeho odlišná hodnost je označena barvou. Druhý je bílý, Čtvrtý je žlutý. Anía skloní hlavu a dělá, jako by si jich nijak extra nevšímala, ale vidím, že pod vlasy, spadlými přes oči, si je bedlivě prohlíží. Pro jistotu mrknu po ostatních „vojácích“. Někteří si zkoušejí dřevěnou atrapu meče protáčet v ruce, jiní se smíchem naznačují údery a zbytek se tváří tak, jako by chtěli být radši kdekoliv jinde, kdekoliv, ale hlavně jinde. Heh, skoro jako já… Ale hlavně – jsou to samí mladí vyjukaní chlapci a dívky a pochybuji, že by byli o moc starší než já.
Tahle „výcviková škola“, jak se Čtvrtý několikrát zmiňoval, je spíše tvrzí. Jako kdyby tu bylo docela jiné panství a docela jiná země než všude okolo. Vlastní země s vlastními pravidly a zákony. A s vlastními vládci. Jako tenhle Druhý, ten Pediluise. Zamračeně se po nás rozhlížel, zatímco ten druhý Čtvrtý nás seznamuje s tím, co to znamená být vojákem Cheinowské armády a kdesi cosi… pouštím to jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. A pak to přijde. Všichni tři důstojníci si k sobě volají nováčky a testují je. Anía se ušklíbne:
„Tak to bude vtipné…“
„Myslíš…?“ zaváhám, když vidím, jak Pediluise uzemní jednoho chlapce tak tvrdě, že si nejsem jista, zda to klučina rozchodí. Nevypadá to. Tedy, ne že by ho zabil, ale určitě mu něco zlomil… „Panebože… doufám, že na mě vyjde nějaký z těch dvou Čtvrtých!“ vyhrknu, jakmile Pediluise zmrzačí dalšího a s mrzutým výkřikem „Tenhle taky stojí za kulový, takže taky třetí družstvo“ se dychtivě rozhlédne většinou zděšenými tvářičkami bažantů.
Anía sevře pevně v ruce svůj klacek. „No tak to já doufám v přesný opak. Já bych mu to dala sežrat! Zabila bych ho klidně hned teď a tady, proč čekat…“
„Myslela jsem si, že to chceš udělat trošku víc… nenápadně,“ zamumlám.
Anía trhne hlavou. „To bych měla… Mám k tomu už dokonce připravený –“
„Vy tam! Nebavte se! Ty, ty černovlásko, sem,“ křikne na ni jeden Čtvrtý – ten Biston – a ona se k němu s lehce zklamaným výrazem odplouží. Vyřídí to s ním během několika vteřin. Sotva se on o něco pokusí, sejme ho tou dřevěnou atrapou tak neskutečně rychle, že sotva stíhám – jako obvykle – sledovat. Nakonec mu podrazí nohy a překvapený Čtvrtý skončí na zemi, v prachu, jako nějaký nováček. Ohromeně k Aníe vzhlédne: „Ty jsi už někdy… bojovala? Ne… to jsem řekl špatně… Už jsi absolvovala výcvik?“ Anía zavrtí hlavou. „Tomu nevěřím… bylo to úžasný. Bezkonkurenčně první družstvo.“
„Ty,“ ukáže na mě Pediluise a ve mně by se v ten okamžik krve nedořezal. „No ty s tím šátkem. Nekoukej tak na mě a naklusej, pohyb, nemáme na to celý den!“ vyštěkne a já k němu neochotně přistoupím. „Už jsi to držela v ruce?“ kývne směrem k „meči“. Ledabyle trhnu rameny. „Takže držela? Odpověz!“
„Víceméně,“ připustím.
„Víceméně…“ opakuje naštvaně a bez varování udeří. Strašně moc jsem si přála v tu chvíli cítit Moc. A ukázat mu, zač je toho loket, přesně jako Anía Bistonovi. Jenže Moc mne zklamala. Je tak strašně nevyzpytatelná… Nejspíš nikdy nepochopím, jak funguje… Uskočila jsem a sekla po něm, ale on klacek v pohodě zablokoval a odrazil mne. Lehce jsem se zapotácela. Měl slušnou sílu. Měl zatraceně slušnou sílu. Zlostně jsem přetočila tu atrapu v ruce a zaujala bojový postoj á la Jin. Pediluise pobaveně nadzvedl koutek úst. „Takže víceméně ano, je to tak?“ Ještě jsem ani nestihla pochopit jeho slova a už byl těsně u mě, aby mi vyrazil dech několika přesně mířenými ranami. Opět jsem zavrávorala a lehce se zlomila v pase. Hrozně to bolelo, ale můj vztek byl silnější než nějaká pošetilá fyzická bolest. S námahou jsem se nadechla, snažila se zkoncentrovat a vyrazila kupředu. Chtěla jsem jej svými údery donutit lehce couvat – nebo ho aspoň trošku, trošičku znejistit – ale Pediluise se nedal, každý můj výpad předem odhadoval a já neměla příležitost dostat se k němu blíž. Aniž bych tempo svého boje zvolnila, zkoumala jsem jeho taktiku. Skvěle si brání horní polovinu těla, ale co ta druhá…? Nejspíš proto jsem se mu rozhodla jít po nohách, tak jako Anía „svému“ Čtvrtému. Říkala jsem si, že by tenhle Druhý nemusel být tak neskutečně dokonalý… ale asi jsem se zmýlila. Asi určitě, no. Co se dělo pak, to totiž skutečně nemám ponětí. Vím jen, že jsem se sklonila, švihla ho vší silou tím klackem přes holeň, zaradovala se, neboť jsem se trefila, to by potěšilo každého, a pak jsem se chtěla otočit, jenže –
no, jenže pak jsem otevřela oči a nade mnou se skláněla Anía. „Anno? Slyšíš mě? Jsi v pořádku?“ zajímala se starostlivě.
Omámeně jsem se posadila. Hlava mi třeštila tedy dokonale. „Já… Jo… Asi jo.“
„Budeš mít pěknou bouli…“ zazubila se Anía a mně to přišlo trošku škodolibé.
„To bylo hodně krátký…“ zamyslím se nad tím soubojem a promnu si čelo. Jojo, bouli už mám. Doufám, že mi ji pak Anía zatlačí lžičkou… Jinak budu vypadat nehezky napuchle… Posadím se a pohledem přelétnu místo, kde se nacházím. Páni, já jsem asi na … hmm, jak to říct… ošetřovně? Kousek ode mne leží ten klučina, co ho Pediluise skoro přizabil, a támhle jakýsi aytar s nehezky pokousanou rukou, kterou mu jakýsi pochybný lapiduch právě odvazoval dost podezřelým kusem hadru. A aby toho nebylo málo, na vedlejší posteli je jakýsi bein bez nohy a je evidentně mrtvý. Obrovská louže krve u pahýlu jeho kotníku je už zaschlá. Musí tu čekat na odborné ošetření hodně dlouho… Jestli se takhle starají o všechny pacienty, tak potěš koště. „Co se děje? Jak to, že nejsi na výcviku?“
Anía si prohrábne vlasy. „Biston mne za tebou pustil, když jsem mu vysvětlila, že jsme přítelkyně. Biston je totiž také můj člověk –“
„Toho máš zabít taky?!“ zajíknu se a spustím nohy z postele.
„Ale to víš, že ne,“ ujistí mne. „Biston je bývalý přítel dívky, jež mne sem poslala Pediluise zabít. Dokonce si vybrala i způsob, kterým mu mám ublížit. Mám její jed. Ona si na jedy hrozně potrpí. Je teď Patron, takže tuhle zakázku nemůže udělat sama… Patroni by přece neměli ublížit žádnému obyvateli Země…“ Chci vědět jen jedno – proč. Anía zaváhá a s odpovědí otálí. „Chelifera… tak se to děvče jmenuje, tady v téhle armádě sloužila taky. Kdysi. Byla důstojník. Stejně jako její nevlastní bratr Rodacus. Ono je to tam pak trošku zamotané. Jde ale hlavně o to, že Rodacus byl díky svým skvělým výsledkům ostatním důstojníkům nebezpečný. Byl prý moc oblíbený u vojáků a byl to navíc i dobrý bojovník, takže ho museli odstranit dříve, než si toho všimne První a rozhodne se jej povýšit. A právě tady Druhý tuto nevděčnou roli vraha s nadšením přijal a úkladně jej zavraždil. V té době už byla ale Chelifera Patron a nesměla bratra pomstít. Žádala o to Bistona, ale ten na to prý neměl, takže… je to na mě. A já to udělám ráda. Rodacus byl… ehm, moc milý. Jednu dobu jsme spolu… no, proč to neříct, spali.“
To je na mě trochu moc informací najednou. „Čím že máš Druhého zabít…?“ žasnu.
„Jedem,“ odvětí Anía a z rukávu vyčaruje malou lahvičku z matného skla. „Chelifera se zabývá tvorbou jedů. Jsou prakticky bez chuti, bez zápachu, a navíc na mrtvolách nikdo nepozná, že byli zabiti. Skvělý vynález. I když radši bych to s tímhle tupcem udělala jinak. Hezky bych nechala Kata napít se jeho krve… Jenže svůj meč jsem nechala v hostinci. Asi by to vypadalo divně, kdybych sem naklusala s tím, že se chci stát vojákem, a svou zbraň bych si donesla s sebou. Co je? Proč tak koukáš?“
Potřesu hlavou. „Mně se to nelíbí. Nechci, abys to udělala.“
Anía rozšíří oči údivem: „Cože? Měla jsem teď na okamžik pocit, že špatně slyším!“
„Slyšela jsi dobře,“ ujistím ji. „Nechci, abys toho chlapa zabila.“
„Podívej se kolem sebe! Podívej se na všechny tyhle chudáky! Proč si myslíš, že tu jsou? Kdo je sem asi tak poslal?! Druhému jsou jedno nějaké životy, jsou mu úplně ukradený nováčci. A to chceš, aby takovýhle parchant cepoval armádu Cheinowu?! Armádu země, která má jediná kuráž postavit se zlu? To chceš, aby ze všech těch naivních dětí, co sem přijdou, udělal stejný sobecký hajzly, jako je on sám?!“ zaječí na mě tak hlasitě, až sebou lapiduch trhne a mládenec, jemuž obvazuje ruku, vykřikne bolestí. Asi mu to utáhl moc silně. Překvapeně na ni pohlédnu. Anía vstane. „Myslela jsem si, že mi chceš pomoct. Že jsi sem šla se mnou proto, že mi chceš pomoct! Ne abys mě od toho odrazovala!“
„Počkej, Anío, já –“ začnu, v rychlosti se napřímím a pokusím se jí zastavit. Uchopím ji kolem krku, jako bych se ji pokoušela obejmout, ale vyškubne se mi a mně zůstane v ruce jenom cíp její košile. Odhalí se tím její rameno. Je na něm vytetován Thaarův znak. Ohromeně od ní poodstoupím a hledím na to tetování. „Anío…?“
Anía na sebe shlédne a její lehce snědá pleť okamžitě nabere jasnou šarlatovou barvu. „Ah… No… Tohle jsi asi neměla vidět…“
„Anío?!“ zděsím se a v rychlosti jí kytlici zase vyhrnu, aby si toho lapiduch, zvědavě natahující krk naším směrem, nevšimnul. „Tedy, tvé bránění Tiwanaineiry se mi tehdy v té hospodě zdálo lehce podezřelé, ale… nikdy bych tě nevinila z paktování se zlem…! Já jsem ti věřila!“ zasyčím dotčeně. „Tak s kým jsi? Jsi se mnou nebo ne?!“
Anía se ke mně skloní, sevře mě kolem ramen a donutí se posadit: „Jsem s tebou, Anno. Tohle je z doby, kdy… Kdy jsme s Cheliferou prolezly kdejakou putyku, chlastaly s kdejakým skřetem a dělaly všechno, co se nesmělo… Byla to taková naše soukromá revoluce… Bouřily jsme se tak proti všemu… I proti tehdy ještě Vládci Taxanovi…“
„Takže jsi sloužila Thaarovi?“ zajímám se a snažím se mluvit pokud možno klidným hlasem, ale nejsem si jista, zda mi to jde. Hlavou mi kroužilo tolik otázek a divokých myšlenek… Že měl Jin pravdu… Že je Anía zrádkyně… Že… Že… Ne. Není. Nemůže.
„Nesloužila!“ zavrtí razantně hlavou. „To nikdy.“
Zamračím se. „A jak ti mám věřit?“
Anía trhne hlavou. „Prostě mi věř. Je to pro tebe tak těžké?“
„Po tomhle tedy ano,“ zavrčím.
„Zkus to,“ požádá mě, políbí na tvář a odejde z ošetřovny.
Zamyšleně za ní zírám a nevím, co si o tom všem myslet. Kdybych se jí aspoň dokázala dostat do hlavy, bylo by to všechno snazší… Takhle pořád nevím, na čem s ní jsem… Vzhlédnu k lapiduchovi. Zachmuřeně na mě zírá. Doufám, že z našeho hovoru nic neslyšel… nebo ne alespoň nic důležitého! „Hej,“ kývnu na něj. „Můžu už jít ke svýmu družstvu?“
„Proč ne,“ pokrčí ten rameny.
„Jo, jasně, proč ne,“ ušklíbnu se. On by mne na cvičiště pustil i snad kdybych měla na jazyku smrt! Seberu ten dřevěný klacek, co se válí u pelesti postele, vyběhnu ven, zeptám se prvního důstojníka, který mi přijde pod ruku, kde mám najít svou skupinku, a připojím se k nim. Naštěstí první družstvo nevede Pediluise, ale Biston, takže jakmile se k nim vrátím, nečeká mne nějaká přednáška, ale rychlé uvedení do situace. Trénujeme boj zblízka.
„Tedy, ne že byste to tady všichni potřebovali,“ zazubí se Biston a učiní rozmáchlé gesto, kterým se snaží obsáhnout všechny bojující dvojice. „Ale je to standardní začátek každého výcviku, ať už v první nebo třetí skupině. Budeš cvičit s Niou, Ann…?“ kývne na mou společnici, která opět zčervená. „Myslel jsem si, že když jste kamarádky, tak…“ začne nejistě, ale já jej ubezpečím, že to spolu zvládneme, a sotva se k nám otočí zády, bez varování na ni zaútočím. V další vteřině jsem odzbrojená.
Anía nadzvedne obočí: „Co to děláš?“
„Trénuju,“ odseknu, vezmu „meč“ zase do ruky a udeřím na ni podruhé. Vyměníme si několik rychlých výpadů a zase mi jej Anía vyrazí z ruky.
„O co ti jde?“ nechápe, když jej opět sbírám z prachu země.
„O nic,“ zavrčím a tentokrát se mi podaří připravit o ten klacek ji. Anía překvapeně zamrká a poodstoupí. Ani já nečekala, že bych ji kdy ohrála o zbraň, i pro mě je to šok. Anía se nečekaně usměje. Rozzuří mě to. Ani nevím proč. „Braň se,“ křiknu na ni. Bleskově se sehne a udeří mě do nohy. Chce, abych spadla, potvora. Vyjeknu a upustím tu atrapu. Zcela instinktivně. Což postrádá logiku, instinkt by měl člověka nutit bojovat, bránit se, ne? Proč jsem odhodila „meč“, to mi hlava nebere. Než stihnu získat zase ztracenou rovnováhu, uhodí mne Anía do obličeje. Ránu bez sebemenšího zaváhání opětuji. Nejsem žádný její boxovací pytel! Zasáhnu ji do nosu. Vykřikne bolestí a přitiskne si ruce na tvář. Mezi prsty se jí valí krev. A je to tady. Zlomila jsem jí nos! Bude ho mít nakřivo a je to jen moje vina…
„Anío! Promiň!“ vyhrknu a přiskočím k ní, abych uchopila její hlavu do dlaní.
Tohle by se mi nestalo. Mně, členu Wellarské gardy!
Vždycky tě všichni dokázali boji znemožnit.
Jo, to se vždycky všichni bavíme.
Nechte toho všichni. Já umím bojovat dobře.
Ale prát se neumíš. Pereš se jako holka.
Já jsem holka!
Ty možná.

Zděšeně poskočím a pohlédnu na svou ruku. Pálí to, pálí to…! Na mé dlani jsou puchýře. Samé puchýře, jako kdybych sáhla na rozžhavenou plotnu. Já se v té Aníe vůbec nevyznám! Slyšela jsem minimálně čtyři hlasy, ale z toho jenom jeden patřil Aníe… Jenom jeden! Kdo byli ti zbylí tři? Anía mi pohlédne do očí a zatváří se hrozně zmateně. S tím obličejem zamazaným zasychající krví to vypadalo vážně dokonale. „Anno, co to –“
„Nio, Ann,“ křikne na nás Biston. Obě se ohlédneme přes rameno. „Co tam – Ale ne, úraz. Nio, dobrý? Nepotřebuješ to nějak ošetřit? Když tak vodu najdeš támhle, pokud se chceš omýt…“ Ukáže směrem ke studni, když Anía odmítne „odborné ošetření“. „To je tedy pěkný nezvyk. Nejvíc úrazů tu zatím vždycky mívá třetí družstvo… Nevím proč, ale je to tak. Bývají někdy neskutečně neohrabaní…“
„A nebude to spíš jen tím, že ho vede Druhý?“ zašklebím se a Anía se zasměje.

* * *

Myslím si o sobě, že bych nemohla být voják. Tedy, ne voják takovéhle armády. Poté, co jsme celé dopoledne cvičili s dřevěnými meči, přesunuli jsme se do velké jídelny na oběd. Každý jsme dostali do ruky dřevěnou misku a do té nám přitloustlá nepříjemná kuchařka hodila sběračku čehosi mazlavého, napůl tekutého, napůl slizkého… a páchnoucího jako vyvařené ponožky. Střelila jsem pohledem po Aníe, stejně jako já rozpačitě a zklamaně hledící na obsah své mističky.
„Ale fuj… Tak tohle je teda nechutné…“ ohrnu nos. „Ach jo. A já měla takový hlad…“ Po dopoledni plném neustálého tělocviku bych si zasloužila třeba… třeba guláš. S plackami. Moje nejoblíbenější jídlo tady v Zemi… Tedy, hned vedle jablek, ha ha. Ta totiž přímo zbožňuji… Opatrně k tomu přivoním, zatímco Anía už zaujme místo na dlouhé lavici vedle ostatních z naší skupiny, vedle vysokého – tuším – Sikka. Ten se láduje, až se mu dělají boule za ušima. „To je to tak dobré?“ žasnu.
Sikko zavrtí hlavou. „To ne, ale já pocházím z Ruhe.“ Nechápavě se zajímám, co z toho jako má vyplývat. „No, Ruhe je takové menší přístavní město a docela často tam není co k snědku, maximálně tak ryby, fuj. Tady mám teplé jídlo, pevnou střechu nad hlavou, co dělat… Lepší než doma pást ovce nebo chytat kapry v řece Shide…“
„Och,“ udělám, kdežto Anía, s nosem velkým, rudým a nateklým, už statečně ten pokrm ochutnává. Trošku usrkne a se zamyšleným výrazem v obličeji přežvýkne. Pak zezelená. Asi bude zvracet, pomyslím si, zatímco Anía se snaží nenápadně vyplivnout to, co jí v ústech zbylo, někam stranou. Nakonec to hodí pod stůl a otře si ústa do rukávu. „Jaké to bylo?“ bavím se.
„Vynikající, měla bys to taky zkusit,“ ušklíbne se Anía.
Jen z té představy se mi udělá nevolno. „Ne, to je dobrý…“
„Asi to půjdu vrátit…“ rozhodne se Anía, jenže jakmile vykročí směrem ke kuchařce, uchopí ji jeden z důstojníků kolem pasu a stáhne ji k sobě na klín. Anía se mu pokouší vyškubnout, ale on ji drží pevně. „Jestli toho okamžitě nenecháte, budu si stěžovat,“ zavrčí výhružně. Mrknu po Čtvrtém, jež hlídá v jídelně. To je ten, jež nás sem uvedl. Nyní se otočí jiným směrem a sotva zachytí můj pobouřený pohled, omluvně se usměje. Důstojníka Anníina poznámka pobaví. „Nechte toho!“ vykřikne Anía zlostně a snaží se jej udeřit loktem do obličeje, ale důstojník není hloupý, předvídá to, a těsně ucukne.
Vyskočím a popadnu Čtvrtého za ruku: „Vy nic neřeknete?!“
„Ann, prosím tě… Je tady tolik vedlejších skutečností… Ty do toho nevidíš… Tak je to…“ Zasyčím, že bych ráda věděla, co mu brání v tom se Aníi zastat. „Tak předně, tohle je Třetí, jasné? Je výš postavený než já, nemůžu si na něj dovolit… To prostě nejde. A kromě toho, za tohle by nás První, kdyby se to tedy dozvěděl, nechal zmrskat za rebelii. Všechny. Takže radši ten konflikt nehroťte,“ zamumlá. „Ať si Třetí sáhne… On pak dá pokoj. Znám ho. Vždycky ho děsně nové vojandy rajcují.“
Důstojník se hrubě zasměje. „No ne, ono se to bude bránit!“ A pokusí se Aníu políbit. Ta zaječí něco v tom smyslu jako „fuj!“ a udeří jej vší silou svou hlavou do té jeho. Třetí vyjekne bolestí a Aníu jako na povel pustí. „Ty jedna drzá lasičko…!“ Anía mu proklouzne mezi sápajícíma se rukama a zakopne o Druhého, právě vstoupivšího do jídelny. „Druhý, ještě že jste přišel. Tohle děvče tu šíří nepokoje a –“
Pediluise přivře oči a Aníu si prohlédne od hlavy až k patě: „Tak to musím pořádně prošetřit. Po večeři se u mě hlas. Vyřešíme tenhle kázeňský přestupek jednou provždy.“
„Taky si myslím,“ přikývne Anía a mrkne na mě.

* * *

„Co to mělo u toho oběda sakra být?!“ prskne mi Biston do tváře. Udiveně na něj pohlédnu. „Jak je možné, že tu jste teprve pár hodin a už má být Nia na koberečku u Druhého?! Ať už to má znamenat cokoliv, varuji vás. Vás obě. Nedělejte to, ať už jde o jakýkoliv čin.“ Snažím se tvářit jako neviňátko, ale na Bistona to pravděpodobně neplatí. „Nejsem naivní. Je hlupák by si nevšimnul, že sem nepatříte. Ani jedna. Dívky jako jste vy dvě se nepřidávají do vojska. Většinou spíš zabíjí za peníze. Takže – Ne! Neříkejte, že jste sem přišly jen abyste někoho zabily!“
Ušklíbnu se. Ještě jsem neřekla ani jedno jediné slovíčko. Všechno si Biston domyslel… Chytrý chlapec. „Myslela jsem si, že byl Rodacus i tvůj přítel.“
„Co ty víš o Rodacovi?!“ vyštěkne Biston dotčeně.
„Dost na to, abych se dovtípila, že je Druhý pěkný parchant,“ pokrčím rameny.
Biston si olízne rty. „Takže jdete po Pediluisovi…?“
„Ty bys tomu snad měl rozumět,“ zadívám se na něj.
Biston nakrčí obočí. „Takhle… takhle to není… Já… Nemůžu jen tak Druhého zradit.“
„…a měl bys nám pomoct,“ pokračuji.
„Jak?“ usměje se hořce Biston. „Mám zabít Třetího, hlídajícího Pediluisovu ložnici, aby si nikdo až do rána nevšimnul, že ho Nia zavraždila?“ Přikývnu. Třeba. Jako nápad to není špatné. „Rovnou bych měl zabít i hlídky u vchodu, ne?“ Opět nadšeně přitakám. Začíná to být čím dál lepší! „A pak nejspíš spáchám sebevraždu sám, protože nic jiného než smrt by mě v tomhle případě stejně nečekalo,“ dokončí Biston a já pochopím, že svá slova nemyslel zcela vážně. Mám pocit mírného zklamání. Biston se odmlčí a dlouze na mě několik minut mlčky hledí. „Jste tu kvůli Chelifeře, že je to tak?“
Zaváhám. „Anía ano.“
„Anía…? Ona se nejmenuje Nia – ale no tak, bohové!“ vyhrkne zlostně a udeří se do čela. „Někdy mi vážně unikají souvislosti.“ Vida, takže nejsem sama? zaraduju se. „Jistěže to je Anía! Nechápu, jak je možné, že mi to nedošlo už dřív! Chelifeřina drahá, milovaná Anía! Ale rozešly se spolu krátce předtím, než jsme se s Cheliferou poznali, takže jsem se s ní dosud nikdy nesetkal osobně… To bylo ještě před Rodacusovou vraždou –“
Mám pocit, že špatně slyším. „Promiň, ale co že jsi to říkal…? Ony se spolu co?“
„Rozešly,“ zopakuje Biston a já si zase připadám jako idiot. Tak proto ty všechny její doteky, proto ty pohledy… Je na holky. Huh. S tím jsem se dosud ještě nesetkala. Tedy, ani v tom mém světě… Ačkoliv, nezmiňovala se také o tom, že s Rodacusem spala…? Hm, je to nějaké divné. Ale co tady divné není, že… „Předpokládám, že na zabití Druhého tu máte nějaký ten její slavný jed, je to tak? Víš, že mě Chelifera chtěla taky otrávit? Když jsme se kdysi rozešli spolu my dva.“
Uchopím ho za ruku. „Takže nám pomůžeš?“
„To jsem neřekl,“ ošil se Biston. „Nic slibovat nemůžu… Jsem přece jenom pořád voják Cheinowské armády a on je můj nadřízený. Tohle prostě slibovat nemůžu a ani nebudu. Stálo by mě to život, to je jasné. Ale abys byla klidná, mohu ti přísahat, že vaše tajemství za žádnou cenu nikomu neprozradím.“
„Díky,“ usměji se na něj. „To vlastně taky stačí.“

* * *

„Neměla jsi mu nic říkat,“ zamračila se Anía a uchopí do ruky další šíp. Odpoledne se totiž cvičíme v lukostřelbě. Ukázalo se, že ačkoliv většina z prvního družstva umí slušně zacházet s mečem, v lukostřelbě jsou to většinou úplní lemplové. A já samozřejmě taky, strefit se dokážu jen v ty vzácné okamžiky, kdy se spojím s Mocí, která ve mně dřímá a ozve se jen když se jí to hodí a když se jí chce. Anía pustí tětivu a šíp se s lehkým zadrnčením zabodne přímo do červeně označeného středu.
„Nezradí nás,“ pokrčím rameny. „Kromě toho, pořád si to přece ještě můžeš rozmyslet.“
„Sotva,“ ucedí Anía.
Ušklíbnu se. „Myslíš, že by s tím Thaar souhlasil?“
Anía se zamračí. „Ale samozřejmě. Jde přece o rozvrat Cheinowské armády zevnitř, ne?“
„Takhle jsem to nemyslela,“ zachmuřím se.
Anía nakrčí nos. „Vím, jak jsi to myslela. Nevěříš mi. A trochu tě i chápu. Nicméně tohle přece nedělám kvůli Thaarovi, ale…“
„…ale kvůli Rodacusovi, ne? Nebo bych spíš měla říct kvůli Chelifeře?“ zajímám se.
Anía na mne pátravě pohlédne. „Biston ti… něco řekl?“
„Ani ne… Ani ne, tedy, jak se to vezme, že jo… Jen už asi chápu to tvé nasazení na celou tuhle akci,“ trhnu rameny.
„Mé nasazení…?“ hraje Anía nechápavou. Dlouze se na ni zadívám. Takovým tím pohledem, který nepřipouští žádné další protesty ani námitky. Anía skloní luk a stiskne rty. „No dobře. Když to chceš slyšet, tak… nebudu ti to vyvracet. Udělala bych všechno, o co by mě požádala, Anno. Všechno.“
Nadzvednu obočí. „Miluješ ji?“
„Milovala jsem. Je to už dávno…“ povzdychne si Anía a ohlédne se po Bistonovi, vysvětlujícím jen kousek od nás jakémusi malému beinovi s velkýma, dětsky udivenýma očima správné držení luku. „Ale na Rodacusovi mi také moc záleželo, to si nemysli. Byli jsme si hodně blízcí, ale to jsem ti už přece říkala. A navíc jsem příchodem sem zjistila, že si tenhle parchant skutečně zaslouží zemřít. Udělám to večer, až si pro mě dá Druhý poslat. Jen nevím, jak nenápadně se mi podaří podstrčit mu ten jed… Nechceš mi asistovat?“
„Asistovat?!“ nevěřím svým uším.
Anía mne zlehka pohladí po tváři. „Věděla jsem, že mě v tom nenecháš. Díky.“
Zamrkám. „Cože?!“

* * *

Mám luku i šípů plné zuby. K večeru se mi klepou ruce tak, že sotva natáhnu tětivu, a zasáhnout cíl alespoň přibližně kolem červeného středu se mi zdá jako naprosto neřešitelný úkol. Je to tak. Nemám šanci. Vztekle odhodím luk stranou a sejmu omylem Sikkeho. Dotčeně vypískne jako holka a Anía jen nakrčí nos. „Už mě to nebaví!“ zasyčím vztekle.
Biston se na mne usměje: „Tak dobře, konec. Končíme! Teď povede Čtvrtý rozcvičku a pak se přesunete na večeři. Přeji dobrou chuť.“
„A ty jdeš kam?“ podivím se.
„Musím… si něco zařídit. Co ti je vlastně do toho, vojáku?“ zamumlá Biston a odejde, načež jeho místo zabere ten samý Čtvrtý, co po mně od rána už hází očima a my musíme hopsat do výšky, protahovat si nohy, ruce… Teda, zítra nevstanu, já už to vidím. Budu rozlámaná a úplně zhuntovaná. Nechápu, jak někoho může bavit sport. Člověk je po něm docela mrtvý. A to já budu dozajista zítra taky. Zazívám a ohlédnu se po elegantně a ladně se natahující Aníe. Zachytí můj pohled a zazubí se. No jistě, já tu odpadávám únavou a ona se, prosím pěkně, baví!
Na večeři se stane něco neočekávaného. Musíme nastoupit do řady a pak Čtvrtý vyvolá několik jmen. Mé mezi nimi je také. Zmateně vystoupím z řady a nechápu, co se to děje. „Jmenovaní nedostanou za své kázeňské přestupky jídlo,“ hlásí Čtvrtý. Zklamaně protáhnu tvář. Mám hlad jako vlk. Kdepak, tady bych skutečně nemohla zůstat déle než jeden den. Jsem si jista, že bych nějaký ten přestupek dělala každou chvíli a nakonec bych umřela hladem a vysílením, ha ha. „…podle rozhodnutí Druhého,“ doplní Čtvrtý. „Jděte zatím do kasáren, máte osobní volno.“
„Fíha, to se máme…“ zamračím se.
Sikke vypadá také velice dotčeně. „Vždyť jsem jenom během výcviku chtěl na záchod!“
„A proč nedostanu najíst sakra já?! Nic jsem neudělala,“ protestuji.
Čtvrtý pohlédne do lejster. „Neudělala? Jsem si jistý, že si Druhý něco přece jenom našel… Většinou nováčci bývají o hladu kolik týdnů. Podívám se jaký tu máš hřích… Aha, tady… Aha… Arogance při rozdělování do skupin.“
Vykulím oči: „Arogance?!“
„Tak to tu je,“ pokrčí Čtvrtý rameny a dovolí mi nahlédnout do listiny. Sakra, má pravdu. Tak já jsem byla při rozdělování arogantní. Arogantní! To považuje za aroganci jen to, že jsem se bránila?! Tak to je tedy spravedlivé… Napřímím se a přikývnu. Tak fajn. Za aroganci. Nemám se za co stydět. Vlastně bych na sebe měla být hrdá. „Jestli chceš, můžu ti něco donést tajně,“ navrhne mi Čtvrtý nečekaně.
Udiveně k němu zvednu oči: „Cože?“
„No… mohl bych…“ ošije se Čtvrtý, ale než stihne pokračovat, přiblíží se k nám nějaký Třetí, aby se mne ostře otázal, v čem je problém, a poslal mne šupem do „kasáren“. Zde mi přidělí postel a já se na ni otráveně posadím a vyčkávám Aníina příchodu. Ta se vrátí chvíli předtím, než stihnu se Sikkem pořádně probrat, co všechno zajímavého děje v Cheinowu. A že to zajímavé je!
„Je to hrůza… Také proto jsem se přidal sem do armády,“ vypravoval mi Sikko. „Králem je tu Arath ze Synotu, což asi víš… ne? Nevíš? No… To nevadí. Král Arath měl tři synky. Aratha II., Arathana a Arana. Měl. Asi před dvěma měsíci byl následník trůnu Arath II. zabit. Kolem jeho smrti kolují samé velké otazníky a existují dvě varianty jak k tomu došlo – buď ho zabila Tiwanaineira, jak tvrdí Arathan, který stejně jako malej Aran byl v tý chvíli s ním, anebo Arathan sám. No a princ byl zatknutý a měl být podroben nějakému výslechu nebo co, ale utekl a teď je hledanej jako vrah,“ popisoval mi Sikko a já nevěřila svým uším. „Princ, chápeš to? Je to prostě strašný…!“
Nadzvedla jsem obočí: „A co ten malý? Ten Aran… nebo jak jsi to říkal… Ten tam byl s nimi, ne? Proč svou výpovědí nezachrání bratra?“
„Aran od tý doby vůbec nemluví,“ vysvětlil mi jednoduše Sikko a natáhnul se postel.
„Jenže když je teď princ –“ začala jsem, ale to už ke mně přišla Anía a vlepila mi pusu na tvář. Zdvihla jsem k ní oči: „Jaká byla večeře?“
Anía se ušklíbne. „Vynikající. Buď ráda, žes tam nemusela být a čuchat ten smrad…“ Narovná se a povzdychne si. „Hmm, nezbývá mi než čekat, kdy si pro mě dá Druhý poslat. A doufat, že na mě nezapomněl!“ S tím se chce posadit vedle Sikka, jenže ten se jí pokusí udělat místo, uhne, ona zavrávorá a spadne přímo na něj. „Oh!“ vyhrkne a zrudne, když její tápající ruka patrně nahmátne něco, na co by asi jen tak sahat neměla. Nadsednu. Po zemi se kutálí ona malá inkriminovaná lahvička z modrého, matného skla.
Sikko ji uchopí do ruky. „Co to je?“ zajímá se.
Cítím, jak mě polévá červeň. Ale nechápu to. Proč mě?! Není to přece můj jed! Já nikoho zabít nehodlám! A přesto v mých tvářích narůstá horkost a já mám pocit, že trapněji se už snad ani cítit nemohu. Střelím pohledem po Aníe. Tváří se, jako by o nic nešlo. Jako by to byla jen obyčejná malá sklenička. Bleskově po ní hmátnu. „To nic není!“ vyhrknu a je mi jedno, jak moc blbě to bude znít. „To vůbec nic není!“
Anía ke mně natáhne ruku, abych jí mohla lahvičku vrátit: „Přesně tak –“
„Nia. To je tady ta holka. Vstávej a pojď za námi,“ houkne na ni Třetí (modrá barva). Zděšeně se k němu otočím, zavřu dlaň, snad instinktivně, a strčím lahvičku pohotově do kapsy. Anía neochotně vstane a zuřivě po mně koulí očima. Nevím, asi se mi snažila dát znamení, abych jí nějak ten jed předala, ale copak to šlo? Třetí následován zachmuřeným Bistonem a tím sympatickým Čtvrtým ji popadnou jako nějakého trestance a vedou zcela nekompromisně k Druhému.
„Do prdele!“ uklouzne mi. „Sakra!“
„Co je? O co jde? Kam ji vedou…?“ žasne Sikko, ale to už vyskočím na nohy a vystartuji za nimi. Zjistím tak, že Druhému patří menší vojenský stan až docela vzadu, a na kusu látky představujícím asi dveře má nakreslený krásný, složitý znak zelenou barvou. To asi bude znamenat jeho hodnost, blesklo mi hlavou. Čtvrtý zůstane hlídkovat před stanem s ještě jedním důstojníkem, tím Třetím, zatímco Biston odvede Aníu dovnitř a sám odejde někam úplně pryč. Připlížím se blíž a se srdcem až v krku se snažím nenápadně stan obejít.
Samozřejmě si připadám jako slon v porcelánu. Nikdy bych neřekla, že mohu být tak nemotorná, když na to přijde. Každou chvíli o něco zavadím, dupnu na větvičku, zaskřípe štěrk… A Čtvrtý vždycky pozorně otočí hlavu směrem, kterým se ten zvuk ozve, a já se fakt divím, že mě ani on, ani Třetí nevidí. A skutečně netuším, jak je možné, že ani jeden z nich neslyší, jak divoce mi buší srdce. Mám pocit, jako by se mi snažilo prorazit hrudní koš. Musím dát Aníe ten jed. Musím! Bez něj je zcela bezbranná… No co když si na ni bude Pediluise dovolovat, hm?! Co bude Anía dělat?!
Opatrně zvednu cípeček stanu a soukám se dovnitř. Hned za jakousi sesli, přímo na měkkou medvědí kůži. Skvěle, jsem tu naprosto dokonale krytá. Rozhlédnu se. Anía klečí před Pediluisem a ten si pohrává s jakýmsi přívěskem.
„Tušil jsem si to,“ zaslechnu jeho hlas. Mluví nějak tiše… Možná bych se měla pokusit dostat se blíž… „Ale až tohle mě přesvědčilo docela. Patříš do jejich cechu. Co tu děláš? Jaký je tvůj úkol? A radím ti, řekni to radši mě, než si tě vezmou do parády mí šikovní hoši. Umí mučit tolika zajímavými a kreativními způsoby, že se dokonce i mně někdy zvedá žaludek, když je pozoruji… Ale jsem si jistý, že v tvém případě bych to přežil. Nicméně nebudeme si nic nalhávat – tebe by byla škoda. Jsi taková hezká žába…“
Anía nadzvedne obočí. „A nešlo by to vyřešit nějak jinak, Druhý?“ zeptá se svůdně, vstane a přistoupí k němu. Sakra, tak zase vidím kulový. Co dělá…? Pediluise tak nějak podivně zavzdychá… A jéje, no jistě, asi tuším, co dělá… „Určitě bychom se mohli domluvit… Pediluise… Dej mi šanci a uvidíš, že nebudeš litovat…“
„No o tom ani nepochybuji, Nio,“ zasměje se Pediluise.
Anía jej hodí na jakousi rozkládací postel, až dřevo zaúpí a Druhý obdivně zafuní. „Tak proč se zdržovat se zbytečnými slovy?“ zašeptá a políbí jej. Druhý se nebrání. Anía se na něj obkročmo posadí a pokusí se jej políbit ještě jednou, ale Pediluise ji náhle nečekaně odhodí, drsně a tvrdě. Anía skončí na zemi. Ten pád musel docela bolet… „Co se děje?“ podiví se. Pediluise k ní pomalu dojde a udeří ji do obličeje. A ještě jednou. A ještě. Anía vyprskne krev a setře si ji hřbetem ruky z úst. „Co se děje?! Myslela jsem si, že –“
„Ne, má milá Nio, na myšlení jsem tady tak maximálně já,“ procedí Pediluise a skloní se k ní, aby byly jejich obličeje na stejné úrovni. „Nejsem hlupák, abych se zapletl s vražedkyní. Kdo tě sem poslal? Jaký je tvůj úkol? Mluv, sakra!“ Anía se jej pokusí praštit také, ale on její ruku zadrží a ránu jí bez prodlení vrátí. Anía vykřikne. Kousnu se do rtu. Musím něco udělat. Musím něco udělat, nebo ji umlátí…! Támhle, kousek ode mě leží na zemi dýka. Kdybych se k ní dostala nějak nenápadně… Ano, mohla bych jí pomoct!
„A já nejsem hloupá, abych ti to řekla,“ odsekne Anía.
Pediluise vstane a začne kolem ní přecházet. Chvíli co chvíli ji – jakoby nic – nakopne do žeber, jen to Anía stěží ustojí. „Ty že nejsi hloupá? Ty jsi zatraceně hloupá, děvčátko! Jak sis mohla naivně myslet, že se ti sem podaří jen tak proklouznout, splnit svůj úkol a zase hezky nenápadně a s čistým štítem odsud zase odejít?! Jak jsi mohla být tak pitomá?!“
Ty tomu říkáš hloupost. Já tomu říkám odvaha,“ pronese Anía docela jiným hlasem, hlubokým a skoro mužským. Pediluise ztuhne a s ústy dokořán se na ni otočí. „Bojovali jsme spolu, vzpomínáš, Pediluise? Bojovali jsme spolu za Wellar. Za náš Wellar! Jak jsi mě mohl nechat dát jen tak zabít a pak se sám stát členem armády Cheinowa?! Vůbec to nechápu. Tohle mi přijde pitomé!“
Pediluise se opět posadí k Aníe na bobek a hrubě ji uchopí za ramena. „Jak jsi to udělala?!“
Anía přivře oči. „Bylo to od tebe pěkně sobecké, příteli. Myslel jsem si, že to uděláme jinak. Myslel jsem si, že se domluvíme. Jako spolupracovníci. Jako kamarádi. Pokládal jsem tě za někoho, na koho se mohu spolehnout. A tys na mě poslal tuhle dívenku. Pche! Nejenže jsi ji na mě poslal, místo aby ses mi postavil sám, ale byl jsi navíc takový slaboch, že jsi zařizoval i tohle přes prostředníka! Vidíš, a nyní za svou chybu doplatíš. Kdybys tehdy nebyl zbabělec, věděl bys, kdo tohle děvče doopravdy je rovnou!“
Pediluise uštědří Aníe takovou pecku, že se musí zapřít rukama o zem, aby se opět nesesula do té špíny podlahy. „Přestaň napodobovat jeho hlas, krucinál! Jak ses o tom všem vlastně dozvěděla?! Jak to všechno sakra víš?!“
Anía se usměje naprosto šíleným způsobem. Se zuby plnými krve to vypadá vážně dokonale. Po milimetrech se mezitím sunu k té zbrani a modlím se, aby si mne Druhý nevšimnul. Ale jeho pozornost byla bohatě soustředěna na Aníu, hovořící tím děsivým cizím hlasem. „Protože to jsem já, příteli. Vlastně je to skoro až směšné. Ona zabila mě a teď jsi na řadě ty. Dva staří přátelé pokořeni jedním dítětem. Měli bychom se oba stydět. Vždyť jak jsi to vždycky říkal? Jediné, co se počítá, je výhra. A nikoho totiž pak už nezajímá, jak jsme jí dosáhli a čeho všeho jsme se dopustili.
„Kdo tě poslal?!“ zaječí Pediluise nepříčetně.
Třetí vkoukne do stanu: „Pane… Nějaký problém…?“
„Vypadni!“ zařve Pediluise a Třetí se poslušně stáhne. Pak Druhý praští Aníu pěstí do toho jejího bolavého nosu a z něj se spustí krev. Strašně moc krve. Anía se jí snaží zadržet jednou rukou, ale výsledek je velmi chabý. Nechápu, proč se nebrání. Vůbec… nijak… „Kdo tě poslal, ty malá čubko?! Kdo tě sem poslal?!“ vříská Druhý.
„Poslal mě sem Rodacus, ty parchante,“ ušklíbne se Anía – je to už zase ona – a slabě se usměje. Na vteřinku na mě spočine pohledem. Přikývnu. Vím, co mám dělat, a pokusím se jí nezklamat. „Určitě si ho ještě pamatuješ. Nemůže to být tak dávno, co jsi smýval jeho krev ze svých rukou, ty hajzle!“ vykřikne a vymrští se, aby jej povalila na zem a pevně jej tam přitiskla. Asi celou dobu sbírala síly na tuhle akci. Pediluise je chlap jako hora, musí být dost těžké snažit se jej uzemnit.
„Třetí! Třetí!!“ vyjekne Pediluise o oktávu vyšším hlasem, ale to už popadnu dýku do ruky a přiskočím těsně k němu, abych mu její ostří přitiskla na krk. Nechápala jsem jen jediné – jak je možné, že Třetí nepřiklusal… „Pomo –“ Druhý poslušně zmlkne a zadívá se na mě očima plnýma strachu a zoufalé beznaděje. Cítím, jak má ruka, před chvílí ještě tak sebevědomě třímající zbraň, se lehce zatřásla. Bylo mi ho… líto. „Ne… prosím… Nedělejte to… Nezabíjejte mě… Dám vám peníze… Pomůžu vám odsud zmizet… Jen mě prosím nezabíjejte! Já udělám cokoliv…!“ žadonil.
Anía se zašklebí. „Jsi směšný. Pochybuji, že Rodacus prosil o život.“
„Ne… Ten zůstal nezlomený až do úplného konce…“ dušoval se Druhý.
„Ty parchante! Ty neskutečně sobeckej parchante…! Tohle je už trochu moc, nemyslíš? Konec hry,“ zavrtí Anía hlavou. „Zabij ho,“ osloví mne nečekaně. Trhnu sebou. „Zabij ho, Anno.“ Zaváhám. Anía se zamračí a potřese hlavou. „Tohle fakt není vhodná doba na nějaké přemýšlení, Anno. Zabij ho, hned!“
Kousnu se do rtu. „Není ozbrojený… Je bezbranný… Můžeme ho přece…“
„Udělej to!“ vyštěkne Anía.
Jsem si jista, že bych to neudělala. Neměla jsem na to. Prostě se mi příčilo ho jen tak zabít, ačkoliv nevím, kdo jiný by si to zasloužil tolik jako on. Jenže Pediluise se usmál. Usmál se, protože si myslel, že na to nemám. Usmál se, protože si myslel, že je už za vodou. Usmál se, protože si myslel, že to přežije. Strašně mě to naštvalo. Proč by měl žít takový hajzl, zatímco na ošetřovně jeho vinou trpí docela nevinné děti?! Lehce jsem na dýku přitlačila. Po jeho kůži stekl tenký pramínek krve. Pediluise stiskl rty:
„Opovaž se, ty jedna –“
Přitlačila jsem, zavřela oči a přeťala mu jediným máchnutím hrdlo. Druhý zachrochtal a zachroptěl a pak ztichnul. Na tváři jsem okamžitě pocítila jeho horkou krev, jež mi ocákla obličej. Ohromeně jsem se jí dotkla prsty a otevřela oči. Byl mrtvý. To každopádně. Nevěřícně na mě hleděl prázdnýma očima a já bych přísahala, že jsem ještě ve vzduchu slyšela jeho nedokončenou kletbu. Anía, skropena maličkými červenými kapičkami, se na mne zazubila, vytrhla mi dýku a popadla mě za ruku:
„Rychle, než vychladne!“ vyhrkla nadšeně.
„Co to děláš…?! Přestaň, ať už jde o cokoliv…!“ protestovala jsem, ale to už mi Anía namočila prsty v krvi a přitiskla mi je na čelo nějak divně překřížené.
Nejprve jsem pocítila ostrou bolest v krku a pak jsem měla pocit, jako kdybych prožívala celý Pediluisův život strašně rychle a pozpátku. Ale já v té chvíli byla skutečně Pediluisem, takže to byl můj život, jež mi ubíhal před očima. Viděl jsem, jak mě ty dvě pitomé čubky zabily, týral jsem nováčky a bavil se jejich bolestí, umučil jsem Rodacuse, zradil jsem, najal přes hospodského nájemného vraha a nechal zabít svého nejlepšího přítele, po jehož boku jsem bojoval několik let jakožto Wellarský pěšák jenom proto, že jsem věděl, že by nikdy nesouhlasil s mou dezercí k Cheinowu… miloval jsem a nenáviděl jakožto skoro dospělý aytar jednu nádhernou vdanou ženu… pracoval jsem jako dítě na jakémsi statku… pásl jsem krávy, bojoval proti kmenu stromu mladým proutkem a nenáviděl svůj život u vidlí a kydání hnoje…
„Anno?“ oslovila mě jemně Anía.
Co to má sakra znamenat, Nio?!“ promluvil mými ústy Druhý.
Anía uchopila mou tvář do dlaní. „Anno.“
Bohové, tys mě zabila! Jak je to možný?! Vždyť jsem tady!“ vztekal se Pediluise v mém nitru a já konečně pochopila. Když do sebe Anía absorbuje všechny duše těch, co zabila, těžko v ní Selbo mohl najít osobnost, jíž by se mohl ve svém zkoumání držet! Těžko jsem se v jejích myšlenkách mohla vyznat já, když jsem se jí snažila číst v mysli! Proto je Anía taková, jaká je! Je rozpolcená jejich osobnostmi, jež se dotýkají její mysli na úkor osobnosti její vlastní! „Okamžitě to vrať!“
„Anno, poslouchej mě. Chci mluvit s tebou. Tohle je tvoje tělo. Ne jeho. Tvá mysl. Ne jeho. Slyšíš mě? No tak, řekni něco,“ hovořila na mě jemně Anía. Snažila jsem se promluvit, ale hysterický Pediluise mi k tomu nedával příležitost. Plně okupoval mou mysl a já netušila, jak se ho zbavit. Co když navždy zůstanu uvězněná v tomhle těle s ním?!
Při Untorovi, při Anor, támhle ležím! A jsem skutečně mrtvý! Nechci být mrtvý! Ne, kdepak. Když jsem mrtvý já, zabiju i tebe!

„Anno…“
Opatrně otevřu oči. Nade mnou se sklání Anía a zachmuřený Biston. Hlava mě bolí jako střep a cítím v ní i Pediluisovu přítomnost, ale ten, kdo ovládá mé tělo, jsem já. Jinak bych asi těžko věděla, že mi je tak strašně zle! Hlasitě zaúpím a přitisknu si dlaně na čelo. Přemýšlím dokonce nad tím, zda by nebylo nejlepší zase omdlít. „Ach… Anío… Co to… sakra… je tohle normální?! Tenhle pocit…?“
„Je normální,“ ujistí mne Anía a políbí mě na tvář. „Stala ses právě čestným vrahem.“
„A z toho mám být nadšená?!“ vyjeknu.
Anía natočí hlavu na stranu. „No… no samozřejmě! Můžeš teď jakkoliv využívat znalosti i vzpomínky své kořisti, jak se ti zlíbí a jak se ti to bude hodit. Ukaž…“ Natáhne se k mrtvole, smočí ukazováček v kaluži krve a nakreslí mi na čelo jakési znamení. „Jsi vrah. Měla bys na sebe být pyšná, ne se tvářit takhle… ublíženě.“
Okamžik nad jejími slovy přemýšlím. „Takže… jeho znalosti jsou teď i moje? Takže… třeba budu umět dobře střílet z luku nebo tak?“
Anía zavrtí hlavou. „No… to zrovna ne. Ale teorii bys o střílení luku měla znát dokonale.“
„A praxe?“ zaváhám.
„To už je tvá starost, tvé tělo,“ zazubí se Anía.
Povzdychnu si. „Takže zase nic. A co když mi nedovolí hrabat se mu ve vzpomínkách?“
„Takhle to nefunguje,“ ujistí mne Anía. „Nyní jsou to i tvé vzpomínky, máš k nim stejně volný přístup jako k těm svým. Není to úžasné? Je, že ano…? Tenhle proces převzetí osobnosti jsme okoukali od Strážců. Vypořádá se s tím jen málokdo, jen ten, kdo je plně připraven a po této proceduře se nezblázní. Jsem na tebe hrdá. Jak se cítíš?“
„Je mi jako by mi někdo zarazil do mozku hřebík…“ vydechnu a ohlédnu se na Bistona, zamračeně sedícího na bobku jen kousek ode mě: „Co tu ty děláš…?“
„Hm, někdo vám musel krýt záda, ne? Musel jsem zabít Třetího, jinak by sem vpadnul a kdo ví, zda byste se ubránily… Za tohle mne nečeká nic jiného než oprátka…“ povzdechnul si Biston. „Ale dlužil jsem to Rodacusovi… Nedokázal jsem ho před Druhým ochránit. Měl jsem tušit, co se chystá… Měl jsem to tušit.“ Pomůže mi vstát. Uvědomím si, že stále ještě třímám v ruce dýku, skropenou krví Druhého. Znechuceně na ni pohlédnu. Páni, jak jsem mohla být tak chladnokrevná…? „Musíte odsud odejít, obě dvě, dokud je čas,“ oslovil nás Biston pevným hlasem. Přikývla jsem. Čekat tady na prozrazení by fakt nemělo smysl.
Anía se mezitím začne přehrabovat v Pediluisových listinách položených na stole. Zaraženě ji sleduji. Co to jen hledá…? Nezmiňovala se o ničem takovém, pokud vím… „Ano… ano, vypadneme… Jen ještě něco… musím…“ mumlala si víceméně pro sebe a zuřivě mezi pergameny listovala. Nakonec patrně najde to, co hledá, neboť se na její tváři rozhostí široký, spokojený úsměv. „Ach, ano, tady to je… Věděla jsem to…“ ušklíbne se, listinu sroluje a majetnicky zastrčí za své kožené brnění.
Biston se mezitím otočí k mrtvole Pediluise a prohlásí: „Tedy, ne že bych vám chtěl radit, vy dvě dokonalé vražedkyně, ale měli bychom někam uklidit to tělo, než někdo –“
Do stanu vpadne jako velká voda Čtvrtý. Ten Čtvrtý, jež nás sem uvedl, ten Čtvrtý, jež se po mně pořád tak hezky koukal… nicméně tentokrát měl oči rozšířené hrůzou a v ruce zbraň. „Pediluise, tvůj Třetí je zabit –“ vykřikne, ale další slova mu okamžitě zanikají v hrdle. Ohromeně na nás zírá. A my na něj. Ticho, které nastane, je doslova a do písmene hmatatelné. „Bohové, vy jste ho… jak jste… to snad… a… Bistone…! Bohové!“ vykoktal ze sebe zděšeně, zatěkal po nás dotčeně očima a otočil se, aby mohl jít zburcovat ostatní, ale to už mi Anía pohotově vyškubla zbraň z ruky a zabodla mu vší silou její ostří do krku. A Čtvrtý ani nestihl pozvednout svůj meč k obraně. Nejspíš si ani pořádně neuvědomoval, co se to kolem něj vlastně děje.
„Ne!“ vyjekla jsem, ale už bylo pozdě. Ten sladký Čtvrtý už neměl šanci. Vlastně, neměl šanci už ve chvíli, kdy vešel do tohoto stanu. Viděl, co neměl, a musel zemřít. Musel… Bohužel. Svezl se na zem a tiskl si ruce na ránu, jakoby snad naivně doufal, že tak zastaví proud krve, tryskající neuvěřitelně silně po jeho rukou a skrápějící mu kytlici a brnění. Bylo mi ho hrozně líto. Snažil se něco říct, nejspíš nás požádat o pomoc, nebo nás proklít (jak je možné, že mám v téhle situaci náladu na černý humor, hm?), ale nebylo mu rozumět. Mlčky jsme na něj všichni tři hleděli tak dlouho, dokud se nepřestal hýbat docela a nebylo jisté, že je již bezpečně po něm. Zamrkala jsem, abych se zbavila slz, které mi – nevím proč – vyhrkly do očí. „Anío… Sakra… Cos to udělala?!“
Anía zmateně nadzvedla obočí. „Jak, co jsem udělala? Jak to myslíš?“
„Nezasloužil si umřít…“ zamumlala jsem tichounce. „Ne takhle.“
„S tím souhlasím…“ procedil Biston.
„To si nezasloužil ani Rodacus,“ ujistila mě Anía obratem.
Biston dotčeně nakrčil obočí: „Tohle přece nemůžeš srovnávat. To bylo něco úplně jiného… Při bozích, mohli jsme se s ním přece nějak domluvit, přesvědčit ho… Zattel byl jedním z mála normálních důstojníků tady… A také nijak Pediluise nezbožňoval… Vážně ho nebylo nutné zabít…“ pokleknul vedle něj a jemně se dotkl jeho obličeje.
„Nebylo nutné ho zabít?!“ opakovala konsternovaně Anía. „Vždyť byl už už na cestě vyhlásit poplach! Možná nepatřil mezi Pediluisovy patolízaly, ale rozhodně byl voják a jako takový by těžko přešel s klidným srdcem smrt nadřízeného… Sám jsi to viděl. Musela jsem ho jednoduše a co nejrychleji umlčet…“ vysvětlovala nám, ale i jí snad muselo být jasné, že omluvami mu už život nevrátí. Zajímalo by mne, zda také litovala svého ukvapeného činu. Může vlastně cítit vinu, když je vrah?
Povzdychnu si. „No a co budeme dělat teď?“
„Připravil jsem vám koně,“ ozval se zase Biston. Anía mu vděčně stiskla ruku. „Můžete okamžitě odjet z města?“ Anía na mě pohlédne. Zavrtím hlavou. Nemohu odjet bez Jina… A bez Ephemera. „Tak to udělejte co nejdříve, než se zjistí, že jste to byly vy dvě. Ale možná by se mi to mohlo podařit uhrát na to, že jsem ho zabil já, a vy byste tak mohly –“
Anía na něj pátravě pohlédne. „To přece po tobě nemůžeme chtít.“
„Stejně mě popraví,“ pokrčil Biston rameny. Znělo to lhostejně, ale nebyla jsem si jista, zda mu mám jeho suverenitu věřit. Na jeho místě bych se takhle klidně vůbec chovat nemohla… „Tak jako tak mě popraví. Takže je logické, že mi je jedno, jestli to bude kvůli vraždě nebo kvůli zradě. Radši se nezdržujte a vypadněte odsud. Budou se tu řešit tyhle vraždy a než vůbec přijdou na to, že tu nejste, budete mít dost času mezitím –“
„Takhle to udělat nemůžeme,“ odsekne Anía a zamyslí se. „Zkusíme to jinak. Tak, abys ty z toho vyšel zcela bezúhonně. Mám skvělý plán. Mám přímo dokonale neprůstřelný plán. Ale musíš mi věřit a hlavně mi slíbit, že až se tě zeptají, kdo Druhého zabil, tak řekneš mě. Ať už se stane cokoliv, ty musíš říct, že jsem to byla já. Stejně tak řekneš, že jsem zabila i Třetího i Čtvrtého a že jsem chtěla zabít i tebe. Annu do toho nepleť. Jméno lien by nemělo být skloňováno vedle slova vrah… Slibuješ?“ dožadovala se.
„Ano… A… cože?“ Biston nejistě přisvědčil, pak nakrčil čelo a najednou mu zazářily oči: „Cože? Slyšel jsem dobře? Lien? Ona… je lien?! Ty jsi lien?! Skutečná pravá… pravá lien? Zachránkyně! O tvém návratu se přece nikde nepsalo! Jak je to možné? Jsi opravdová Spasitelka?“
„Nejsem!“ zavrčela jsem ve stejnou chvíli, kdy jej Anía ubezpečila slovy „ano, je“.
„Doopravdy? Ale to by mohlo měnit situaci…!“ zaradoval se Biston.
Anía jej rázně přerušila: „Ne. Nemohlo a také by ji nezměnilo. Jenom by to maximálně Annu ohrozilo a tak vůbec… Nemůžeme se nechat vsadit do šatlavy. Ani jedna z nás. Poslouchej mě, Bistone. Musíš nám pomoct. Slib mi, že ať už se stane cokoliv, ty se na mě nebudeš zlobit, neboť to, co nyní udělám, bude pro tvé dobro, ačkoliv to bude možná trošku… divné a… no, divné. Nebudeš se zlobit. Prosím tě, slib mi to. Slibuješ? Slib mi to, no tak. Za všechno můžu já. Řekneš to takhle, že ano?“ Tentokrát Biston evidentně zaváhal, než přikývl. Ani se mu moc nedivím. Také jsem netušila, o co jí jde… No i když mohla jsem se dovtípit, heh. „Připraven? Jdeme na to?“
Biston nadzvedl obočí. „Ale… na co…?“
„No… na tohle,“ odvětila Anía skoro něžně, přistoupila k Bistonovi a zcela bez varování mu zabodla dýku do ramene. Ten se zapotácel a překvapeně na ni pohlédl.
Šokovaně jsem vydechla. „Co to sakra zase děláš?!“
„Bolí to moc?“ zajímala se Anía starostlivě.
„Mno… ano, docela…“ přiznal Biston.
„Promiň,“ usmála se Anía. „Musela jsem…“ Konečně mi docvakla všechna kolečka. Zatracené pomalé vedení… Takhle chce zajistit jeho bezúhonnost. „Kdybych ti řekla, co chci udělat, pochybuji, že bys souhlasil. Musíš vypadat jako oběť útoku. Rozumíš mi? Chtěla jsem zabít i tebe, stejně jako Druhého, Třetího a Čtvrtého! Hmm… Není to ještě pořád ono… Jistě. Mám to. Málo krve…“ prohlédla si Bistona a ostří dýky opět zajelo do jeho těla – tentokrát do boku. Biston prudce vydechnul a kdybych jej nezachytila, tak by se určitě sesul na zem. Tohle se mi fakt nelíbí… „Neboj, vedla jsem dýku tak, abych nezasáhla žádný orgán a tys neskončil moc pošramocený. Budeš v pořádku. Pokud tu tedy nevykrvácíš… Zatraceně, Anno, tuhle drobnost jsem nedomyslela. Jak to uděláme? Jak oznámíme ostatním, že tu došlu vůbec k nějakým vraždám a…“ krátce pohodí hlavou směrem k Bistonovi, „hmmm, pokusu o vraždu…?“
„Já to udělám,“ zahučela jsem. „Ty jdi zatím s koňmi k bráně. Bude to asi trošku rychlejší odjezd než na jaký jsou tady zvyklí… Bistone, lehni si sem a dělej umírajícího. Ale ne že to nějak přeženeš a skutečně zemřeš, jasný?“ usmála jsem se na pobledlého Bistona, který se ani neobtěžuje s jakoukoliv reakcí na můj neobratný fórek, a ochotně se skulí na zem. „Přežij to a prosím tě, postarej se hlavně o to, aby to tu bylo bez Druhého jenom lepší,“ zašeptám mu do ucha, povzbudivě stisknu rameno (samozřejmě to zraněné, takže Biston jen zoufale vyjekne bolestí) a s omluvami se napřímím.
„Počkej…“ zarazí mne Anía.
„Co je?“ otočím se překvapeně. Anía si ukáže prstem na čelo. Nechápavě se dotknu své hlavy. No jistě, Anía mi nakreslila to znamení… Anía se ke mně natáhne a nasliněným rukávem své kytlice mi čelo očistí. „Dík,“ přikývnu a vyrazím ze stanu rovnou ke kasárně, kde právě jeden Třetí ohlašuje večerku. Přiběhnu tam na poslední chvíli, jen tak tak, abych stihla zahlásit svou přítomnost.
Sikko se ke mně nakloní: „Kde jsi sakra byla? Už tě hlásil podruhé! Kdybys nepřišla, mohla bys z toho mít problém!“
„Problém už mám… Sikko, teď mě pozorně poslouchej. Musím tě totiž o něco požádat a nebude to jen tak…“ začnu, ale Třetí, velící nástup a právě nás seznamující s náplní zítřejšího dne, na nás varovně pohlédne a procedí, že by ocenil, kdybychom zmlkli. Poslušně stisknu rty, ale jakmile se k nám otočí druhým bokem, pokračuji: „Je to vážně moc důležité, ale když to uděláš dobře, mohli by tě… já nevím, třeba i povýšit!“
„Povýšit!“ vydechl Sikko nadšeně. „O co jde?“
Zaváhám. „Právě jsem viděla, jak An… teda, Nia zabila Druhého, a potřebuji, abys kvůli tomu zburcoval celé tohle středisko. Zvládneš to?“
„Zabila Druhého!“ vyhrkne Sikko.
Třetí se znechuceně odmlčí. „Mohu pokračovat?!“
„Jistě, mluvte dál, mě to nevadí,“ přikývl dobromyslně Sikko. Třetí se zamračil a poznamenal si jeho číslo, asi aby jej mohl později potrestat. „Jak to myslíš, jak ho mohla zabít…?! Druhého!“ nevěřil mi a potřásl hlavou. „To není možné. A když už jsi to viděla ty, proč bych to měl nahlašovat já?“ nechápe.
Zamračím se. „Jsem přece Niina přítelkyně. Ještě mě obviní z toho, že jsem jí pomáhala.“
„Proč?“ žasne Sikko. Ten kluk je fakt nedovtipný. Vrhnu na něj znechucený pohled. Sikko se slabě usměje. Nejspíš to na mě jenom tak hrál. Třeba není tak natvrdlý jak jsem si myslela… Anebo se mu už se mnou nechce dál diskutovat. Hm, to spíš. „No tak dobře… Když myslíš… Ann…“ pokrčí nakonec rameny a zdvihne ruku nad hlavu: „Ehm… Třetí… chtěl bych vám něco oznámit…“
„Zase ty?“ zachmuřil se Třetí.
Sikko po mně střelí pohledem. „Je to… důležitý. Hrozně moc, Třetí.“
Pomalu ucouvnu z řady o krok, pak o dva, o tři… Rozhlédnu se kolem sebe, zda se někdo náhodou nedívá mým směrem… Ne… V pořádku. Sikko ochotně tlumočí má slova Třetímu a lehce se zakoktává. Otočím se na patě a upaluju ven. Když probíhám dveřmi, jasně slyším Třetího zděšený výkřik: „Druhého?!“ Tak. A je to venku. Zabouchnu za sebou a co nejrychleji sprintuji přes celé tohle výcvikové středisko.
„Hej, nováček…! Co taky děláš?! Stůj!“ vykřikl kdosi a já se ocitla na zemi. Vztekle jsem pohlédla na nějakého důstojníka, který mne sejmul. Čtvrtý, soudě dle žluté barvy, která jej označuje. Nadzvedla jsem se na loktech. Pádem na zem jsem si skoro vyrazila dech. „Co tady sakra děláš? Tady, když už jste měli večerku! Mluv!“ vyštěkl na mě Čtvrtý. Zvedla jsem se. Naražené ruce, kterými jsem se instinktivně snažila zabránit pádu, brní a bolí. Protáhla jsem obličej. Nezdržuj, sakra… „Mluv, sakra, nováčku!“ popadl mne Čtvrtý za brnění a přitáhnul si mě blíž. „Jaké je tvé číslo? Kdo vede tvé družstvo?“
Jak si se mnou, pitomče, dovoluješ takhle mluvit?!“ vypálil ze mě Pediluise docela odlišným hlasem, než kterým mluvím normálně, a v hlavě jsem opět měla ten známý pocit hřebíku zabodnutého v mozku. Nejspíš si budu muset na Pediluisovu přítomnost zvyknout… Čtvrtý mne vyděšeně pustil a uskočil stranou, jako kdybych byla nějaká prašivá nebo co. Něco nesrozumitelně zablekotal. Zajímalo by mě, zda Pediluise poznal. No, podle toho, jak vyjukaně se tváří, řekla bych, že asi ano…
„Poplach! Vražda! Poplach!!!“ ozve se do ticha hlasitý jekot. Čtvrtý sebou trhne a otočí hlavu směrem, kterým se ozývá křik. No vida, čekala jsem, že to bude dřív… „Druhý…! A… a… A Třetí! A… oba Čtvrtí… Vražda! Poplach!“
Cože, tak Biston nakonec přece jenom zemřel…? Ne, tenhle zděšený křikloun asi uviděl jen čtyři postavičky zalité krví a domyslel si, že je po nich. Určitě. Biston přece nebyl nijak vážněji zraněn… Pokud jej tedy Anía nedorazila, když jsi vyběhla ze stanu, aby nemohl mluvit… Ne, to by přece Anía neudělala.No ale co třeba ze žárlivosti? Pravda, oba dva měli kdysi za přítelkyni Cheliferu, ale to už je přece pro každého z nich minulost, ne? Nebuď si tak jistá.
Najednou si to uvědomím. Já nepřemýšlím, já diskutuji s Pediluisem! Kam se na to hrabou mé nonverbální slovní přestřelky se Selbem! Mám pocit jako schizofrenik… Fuj. A není mi to ani trošku příjemné. Jak si na to mohla Anía vůbec zvyknout? Tím spíš, že jí neustále do všeho kecá mnohem více cizích drzých osobností…? Mně dělá problém i ta moje, natož ještě ta druhá…! Udeřím se do čela dlaní naplocho a pohlédnu na Čtvrtého. S vykulenýma očima hledí směrem, kde tuším Druhého stan.
„Slyšela jsi to taky…?“ otázal se mne šokovaně.
„A… ano,“ vyhrkla jsem a snažila se o překvapený tón hlasu.
„Pojď,“ kývl na mne a vyběhl tam, zatímco já jsem vyrazila přesně na opačnou stranu.
„Kde ses tak zdržela?“ nechápala Anía, když jsem u ní bez dechu zastavila, opřela se rukama o kolena a vydýchávala se. Řekla bych, že jsem uběhla svůj životní rekord. Nepochybně. Takhle jsem nemetla už hodně dlouho. Pohlédla na ni a ušklíbla se. Anía mezitím došla k padacímu mostu, jež odděloval tohle malé výcvikové střediska od obyčejného světa tam venku, a snažila se otočit jakési velké dřevěné kolo, pravděpodobně sloužící k otevření padacího mostu.
„Hej, co tu děláš…?!“ přiklusal k nám jakýsi mladík (bez hodnosti, ale jak to tak vypadalo, také to nebyl jen tak obyčejný rekrut) a odstrčil Aníu stranou. „Bez speciálního povolení od Prvního nebo od Druhého nesmíte samovolně opustit –“ začal, ale to už Anía vytrhla ze svého účesu malý nožík a zabodla jej chlapci do oka. Okamžitě jsem pocítila, jak se ve mně všechno bouřilo a měla jsem co dělat, abych potupně nevrhla.
Anía nadzvedla obočí: „Nesnáším, když něco nesmím…“ zamumlala a opět se zkusila potýkat s tím kolem. Ani s ním nehnula. A to se do něj opřela slušně. Navrhla jsem jí svou pomoc, ale ona ji odmítla s tím, že na to není čas. S křivým zašklebením (pořád jsem se ještě necítila moc sebejistě a modlila se, abych se z pohledu na toho mrtvého beina nepozvracela) jsem se otázala, co chce dělat. „Co by, nemazlit se s tím,“ usmála se Anía, vytáhla tu maličkou dýku z klukova obličeje a odpižlala s ní silné lano namotané do toho kola. Ozvala se rána jako z děla a padací most byl na svém místě, hezky přes ten široký vodní příkop (ha ha, to asi aby jim neměli šanci utéct nováčci).
Vyskočila jsem do sedla koně a pobídla jej. Teď to musí lítat.

* * *

„Jak to myslíte, že tam nikde není?“ vydechla jsem. Chtělo se mi brečet. „A čekal jste tam na něj dost dlouho? Prozkoumal jste to tam? Co když tam někde ležel zraněný jen kousíček od vás a vy jste ho neobjevil jenom proto, že jste ho neviděl?!“ Jin pokrčí rameny. Zlostně se na něj zadívám. „Možná jste ho nehledal pořádně,“ navrhnu vztekle.
„Anno, nebuďte jako malá…“ odsekne Jin. „Nemyslete si, že je to tam… Prostě jsem ho tam minout nemohl. Nota bene je tam teď taková malá kolonie potulných muzikantů a ti by si jej jistě všimli. A řekl bych, že by jej i mezi sebe přijali, když jsem tak viděl tu jejich pohostinnost. Schwebienové zatracení, před nimi aby si člověk hlídal váček s penězi ještě důkladněji než předtím…“ dodá pobaveně.
Zamračím se. Nemám náladu na diskutování o kejklířích. „Odvádíte řeč, Jine.“
„Ne, jen vám vysvětluji, že jsem jej najít nemohl. Nebyl tam,“ zavrčí ten.
Cítím, jak se mi derou do očí slzy. „Je mi to jasné. Je mrtvý.“
„Není,“ oponuje mi Jin, otočí se opět k posteli a balí to málo věcí, co nám ještě zbylo.
Povzdychnu si. „Je mrtvý, Jine. Jinak by tu už přece byl…“
Jin se napřímí, ale zůstane ke mně stát zády. „Není. Jen se někde zdržel. Třeba ještě princ Daroth a princezna Mamar do Wellaru nedorazili… Nemyslete hned na to nejhorší, Anno. Určitě se mu nic nestalo. Vždyť se o sebe umí postarat, ne?“
Posadím se na postel a je mi docela jedno, že musíme spěchat a vypadnout z tohoto města co nejdříve. Najednou nemám na nic sílu. Ani na to, abych vstala, a pomohla Jinovi pobrat těch našich pět švestek, jak se říká, ačkoliv právě teď vyklepává písek z boty. Neuvědomím si, že jsem se rozbrečela. Zjistím to až ve chvíli, kdy mi mé slané slzy stečou na ústa a já si bezděčně olíznu rty. „Všechny tady zabiju, Jine. Dokonce i vy zemřete. Všichni zemřou, kdo se mnou přijdou do kontaktu a které já začnu mít ráda. Jsem prokletá. Prý lien, heh. To je fakt ironie. Jak můžu být zrovna já Spasitelka, když kolem sebe rozsévám smrt, kam jen vkročím? Jak můžu tady v Zemi něco ovlivnit, když jediné, co jsem kdy dokázala, bylo někomu ublížit?! Jsem normální zrůda, tak je to!“
„Ne… nejste zrůda… Naopak… A věřte mi, bude to dobré… Všechno bude dobré, Anno…“ prohlásí Jin, přistoupí ke mně a jemně mi položí ruku na rameno. Ten dotyk je mi velice příjemný a skutečně na mě působí uklidňujícím dojmem, ačkoliv ta slova jsou jen fráze, jen prázdné fráze… Že to bude dobré? Jak by mohlo?! „Uvidíte. Zajedeme se tam ještě podívat a při nejhorším se ubytujeme se tam s těmi schwebieny. A počkáme na něj klidně tak dlouho, jak jen bude třeba. Počkáme, dokud se k nám sám nepřipojí. A já věřím, že nás vyhledá co nevidět. Důvěřujte mu trošku…“
Přivinu se k němu blíž. Jeho kabát krásně voní a jeho ruce, hladící mne po vlasech, zatímco já vzlykám a popotahuji a utírám si nudle do rukávu, jsou tak měkké a něžné… Nechápu proč, ale zase mi to připomene Ephemera (asi se mi zase vybavil ten jeho úžasný polibek skrz mříže, kterým mne totálně okouzlil) a já začnu plakat nanovo. „Určitě je mrtvý! Určitě je mrtvý, Jine!“
Ozve se Aníino zabušení na dveře. „Už jste připravení?“
„Ne!“ zaúpím.
Anía pootevře dveře a vstrčí do místnosti hlavu: „No já jen… Ty už zase brečíš? Jak to, že vždycky, když odejdeš za Jinem, tak tě najdu v slzách? Je na tebe určitě hnusný, mě je to jasný…“ Jin se ošije, cítím to. Ani se mu moc nedivím, tohle Anía řekla pěkně ošklivě, ačkoliv věřím že to ani ona sama nemyslela ta vážně. „Neměli byste ostatně radši balit než tady pěstovat slzavý údolí, hm?“
„Však už to skoro bude,“ ujistím ji, setřu si slzy a lehce od sebe Jina odstrčím. „Skoro…“

* * *

Je mrtvý, Selbo?
Kdo, Ephemer? Proč by měl být mrtvý??
Protože… mám takový pocit… takový divný pocit…
Použij Moc a zkus si to zjistit takhle.
Jako… Zjistit to Mocí?
Jistěže Mocí. Ty ji vůbec neumíš používat.
Jak bych ji mohla umět používat?!
A snažíš se jí snad nějak rozvíjet? Ne. K čemu vlastně máš takový dar, když jím mrháš?
To není pravda…
Ale je.
Selbo… Neunavuj mě. Je Ephemer mrtvý nebo ne?
Použij Moc a zjisti si to sama!
Já nevím jak, krucinál!
Snaž se.

„Proč tak mlčíš?“ zajímala se Anía, když jsme konečně zastavili koně jen na dosah Válečné hory. Dlouze jsem na ni pohlédla. Není tak vysoká ani vlastně tak zajímavá, jak jsem si myslela. Nechápu proč, ale představovala jsem si ji jako malý Mount Everest, heh. Tohle je vlastně jenom menší kopeček. Ale neroste na něm vůbec nic, ani travička, ani stromky, ani keře, nic, je holý a jakoby spálený. Patrně zničený tím zlým Tiwanaineiřiným kouzlem… A co je to na jeho úplném vrcholu? Ta tmavá tečka? Vypadá skoro jako domeček… Nesmysl… Kdo by chtěl bydlet v takové pustině…?
Možná někdo, kdo nestojí o přítomnost jiných obyvatel Země, navrhne Selbo.
Ušklíbnu se. Taky fakt.
„Anno…?“ podiví se i Jin a seskočí na zem.
Povzdychnu si. Nevím, jak jsem si mohla myslet, že by tady na nás mohl Ephemer nějak dlouhodoběji čekat. Vždyť co by tady dělal? Unudil se k smrti? Nebo by čekal, než konečně zemře žízní? Kopal by si do kamínků? Stavěl si z nich věž? Zavrtím hlavou. To určitě. Napadají mne jenom samé nesmysly…
„Přespíme tady?“ zeptala se Anía nečekaně.
Jin sebou trhnul. „Tady…?“
„Vy jste nás sem dovedl,“ odsekla Anía a také sklouzla ze svého sedla. Zamračeně jsem na ni pohlédla. Možná má pravdu. Přespíme tady. Ráno moudřejší večera. Stejně se už dělá nepěkná tma a brzy nebude vidět ani na krok. „Oheň bychom radši rozdělávat neměli,“ dodala a střelila po Jinovi pohledem. „Nebylo by to rozumné… Jen bychom na sebe upozornili… Víte, jsme s Annou asi tak trošku… pronásledované…“
„No ne,“ ušklíbl se Jin. „Takže jste byly u té vaší vraždy přistižené? To jsem si myslel, Anío, že jste mnohem lepší zabiják. Dobrý vrah by se nikdy nenechal načapat se zbraní v ruce. Tedy, dobrý vrah, že. Hmmm. Je vidět, že vám chybí výcvik Lovce. Ačkoliv, promiňte, já zapomněl, jak strašně vy Lovci opovrhujete.“
„Nechte toho oba dva,“ okřiknu je. Jak Anía, tak Jin se překvapeně otočí mým směrem. Asi ve své hádce zapomněli na to, že tu jsem s nimi také. „Rozděláme si tu ležení a hned ráno se přesuneme blíž k Válečné hoře, kde by nás vojáci nemuseli hledat. Tečka,“ procedím a demonstrativně se posadím na zem.
Anía usne jako první. Vůbec nechápu, jak mohla tak rychle zalomit poté, co všechno jsme dnes stihly zažít, ale skutečně, spinká jako miminko, jednou rukou podloženou hlavu a druhou pro jistotu položenou na rukojeti Kata, svého meče. Jin sedí kousek ode mě a mlčí, stejně jako Selbo, který se mi už také neozval. Je mi úzko, takže se přisunu blíž k Jinovi a pokusím se k němu přitulit, ale Jin se ode mne odsune. Zmateně na něj pohlédnu. Co mu je, co mu přelétlo přes nos…? On se na mě zlobí? Proč by měl mít na mě zlost…?
„Jine? Co je s vámi?“ zašeptám nechápavě.
Na jeho obličeji se objeví nehezký úšklebek. „Vy jste ho zabila, že ano?“ Nechápu o čem mluví. „Toho muže, kvůli kterému se nechala Anía – a vy s ní – naverbovat. Zabila jste ho vy, že je to tak?“ Kousnu se do rtu. Jak to může vědět…? Jak může vědět, že zrovna já…? „Ne, nemusíte mi odpovídat. Ještě byste se mi třeba snažila lhát a o to skutečně nestojím. Ostatně, já vím, že jste to udělala. Řekl mi to dneska ten váš Selbo.“
„Selbo?!“ zasyčím. Selbo?!
Promiň.
Promiň?
Jo. Omlouvám se.
Proč?!
Musel jsem.
Tak tys musel…
Jo. Sám se mě zeptal.
Sám od sebe, jo? Pochybuju…
Přísahám!
Hmmm. A proč jsi mu to vlastně řekl? Myslela jsem si, že Jina nemáš rád.
No to sice jo, ale za a) už to víceméně tušil sám, za b) neumím lhát a ani se to učit nechci, a za c) Aníu nemám rád ještě víc než jeho.
Pitomče.

„Proč jste to udělala?“ zeptá se tichounce a v jeho hlase je slyšet lítost. „Je přece rozdíl někoho zabít v sebeobraně nebo pro obranu někoho blízkého, a zabít někoho jen tak pro peníze, i když je ten aytar nebo bein, co já vím, hajzl nebo snad něco horšího…! Nejsme bohové, nikdo z nás není bůh. Brát život jen kvůli úplatě je… Je to zločin. Já to přece vím moc dobře! Já jsem tak žil! Myslíte si, že toho dnes nelituji?“
Polohlasně zaúpím. „Proto jste nechtěl, abych tam šla…?“
Jin potřese hlavou. „Proto také.“
„A pak samozřejmě kvůli Aníe…“ paroduji jeho hlas.
„Ano!“ souhlasil nazlobeně Jin.
Vstanu a popadnu do ruky kabátec. „Unavujete mě s tím, Jine. Vy Aníu vůbec neznáte.“
„A vy ji snad znáte…?!“ oponoval mi Jin, ale to už jsem na sebe kabátek hodila a zlostně vyrazila do tmy. Ani nevím, proč jsem to udělala. Nejspíš jsem si potřebovala provětrat hlavu, potřebovala jsem být chvíli sama, abych nad vším mohla pěkně v klidu přemýšlet a… ach jo. Má pravdu a to mě na tom štve nejvíc. Byl to zločin. To, čeho jsem se dopustila. Byl to ten nejhorší zločin a mě mé svědomí už vůbec nekouše tak, jak by mělo, z čehož jsem sakramentsky znepokojená…
Zamyšleně bloumám po okolí, ruce v kapsách, a dumám a dumám, tak, že skoro cítím ta rotující kolečka ve své hlavě. Ani si neuvědomím, že jsem ve svém potulování zašla tak daleko a že jsem prakticky už u Válečné hory. Hmmm… tak když už jsem tady, tak bych se mohla jít podívat nahoru za tím tajemným, který nestojí o přítomnost žádného obyvatele Země. No jistě, ale to já přece nejsem, aha! Já jsem z docela jiné země. Mou návštěvu ten tvor, ať už je jakýkoliv, určitě ocení. Páni, a mohl by mi dát Klíč!
Jsem tím nápadem tak nadšena, že skoro celou cestu k tomu malinkém domečku běžím. Nakonec se zarazím před tím srubem a zaváhám. No jo, a není to hloupé, zabušit tady na dveře uprostřed noci…? Ne, odpovím si vzápětí a zkusím opatrně zaťukat. Žádná odezva. Zaťukám ještě jednou. Opět nic. Zkusím do dveří lehce zatlačit, to abych zjistila, zda mohu dovnitř, nebo jsou zajištěné petlicí. Dveře se však lehce pootevřely. Aha, tak „zamčeno“ není. Mám vstoupit…? Mám…? Nemám…?
Mám.
Nakouknu opatrně dovnitř. Je to jen jedna jediná místnost, kompletně rozbitá a rozházená. Vykulím oči a vejdu. Tady to někdo pěkně zřídil… Udělal z toho doslova kůlničku na dříví… Támhle je rozbitá židle, tohle mohl být stůl… a hned u mých nohou leží roztrhané nějaké listiny. Skloním se k nim a přečtu si první větu.
Stále očekávám Anin příchod, neboť jen poznání by ji mohlo očistit –
Panebože, jak to, že se na mě tady tak čeká…? Pravda, už bych měla být smířená s tím, že mě všude očekávají, ale takhle?! Zdvihnu oči od té listiny a pak si toho teprve všimnu. Kousek ode mě leží na zemi, zapadaný knihami, nějaký stařičký, bělovlasý aytar. „Do háje!“ vyhrknu, pergamen odhodím a k tomu starci přiskočím. „Pane… pane… Jste v pořádku? Slyšíte mě?!“ hrkám ze sebe a snažím se jej osvobodit ze zajetí knihovničky (tedy tuším, že to je knihovnička, nejsem si jistá…), která na něj spadla. Naštěstí ten aytar není mrtvý, jak to tak vypadá. „Jak se vám to stalo?“
„Ach… to jsi ty, přišla… přišla jsi sem!“ usmál se aytar, jakmile se mu na mě podařilo zaostřit. Konečně se mi podařilo knihovnu nadzvednout a on se z ní vděčně vysoukal. Až teď jsem si mohla všimnout, že je zraněný. Pod ním se rozlévala kaluž krve a bylo jasné, že ta rána v břiše, jenž měl, je od meče. Vlastně byl zraněn podobně jako tehdy Jin… Jenže tomu byla poskytnuta odborná pomoc, proto to přežil… A na tváři měl podivný šrám. Byl… já nevím, takový dlouhý a hluboký, ne ale rovný, takže od meče nebo dýky být nemohl, spíše byl takový zakulacený… Hm, divné… Jako… od biče? „Já… čekal jsem na tebe… Anno…“ pokračoval stařík naléhavě. „Ale čekal jsem tě mnohem dříve… Bohužel, nebyl jsem sám, kdo tě tu dnes očekával…“
„Zdržela jsem se…“ přiznala jsem. „Měla jsem už jiný program… Ale původně jsem sem měla přijít… Ano… Jak je možné, že jste mě tu dnes čekal? Jak jste mohl vědě, že chci dnes přijít?“ žasla jsem a pomohla se mu posadit. Rozhlížela jsem se, čím bych mu mohla zranění ošetřit, ale on mne ubezpečil, že stejně už nebude dlouho žít. To měl pravdu, chudák… Ztratil tolik krve… Vlastně se skoro až musím divit, že je ještě naživu… „Kdo vám to udělal?! Kdo mě tu také očekával? Někdo, kdo mě chtěl zabít? Proč?“
Aytar se opřel zády o stěnu a zaúpěl bolestí. „Mělo to tak být… Mělo… Proč se nechováš jako správná lien podle Proroctví? Proč si to děláš po svém? Už jsem toho o tobě slyšel leccos… A vím, jak strašně jiná jsi…“ Nadzvedla jsem obočí. „Ne, takhle je to správné. Jsi natolik odlišná… že prostě musíš být naše naděje… naše… naše…“ rozkašlal se a nemohl popadnout dech. Bylo mi ho líto.
„Počkejte… Vydržte, dám vám napít…“ navrhla jsem nakonec, neboť na žádný lepší nápad jsem se nezmohla, vstala a rozhlédla se po nějaké nádobě s vodou. Aha, tyhle střepy, to asi bylo ono… Sakra. Počkat, mám u sebe tu svou malou čutoru…? Ano, mám ji! Odepnu ji z opasku, v rychlosti odšroubuji víčko a přiložím aytarovi její hrdlo ke rtům. Hltavě polyká doušek po doušku a voda mu stéká po vousaté bradě až na hruď. Já vím, že někomu s tak vážným zraněním břicha bych neměla dávat napít, ale… jemu je to už stejně jedno, no ne? Vděčně na mne pohlédne a stiskne mi ruku. „A teď mluvte, prosím. Kdo vám to udělal?“ naléhám. „Kdo mě tu hledal?“
Aytar se natáhne pro poházené listiny. Nemá sílu na to, aby na ně dosáhnul, takže mu je podám. „Přečti si to. Napsal jsem to už před lety,“ vybídne mne slabým hlasem. Mrknu na jeden z těch pergamenů. První přechodné období, měsíc par… Dnes přijde Anna a můj úkol bude splněn se vším všudy. On snad věděl, že zemře…? Jak může někdo s něčím takovým počítat? Pobouřeně jsem na něj pohlédla. „To je dnešní datum, víš… A stejně jako já, i oni mysleli, že přijdeš dřív… Když ses tu do večera neukázala, přestalo je bavit mě mučit i čekat a… a… no, vidíš sama…“
„Kdo to byl?“ opakuji otázku.
Aytar zakašle a bílé vousy mu zbarví krev. „Musím ti říct o Klíči. Než zemřu… musím…“
„Kdo vám to udělal?!“ nenechám se odbýt.
Aytar na mne vztekle pohlédne a v očích se mu zaleskne. „Nech mě domluvit, Anno.“ Poslušně ztichnu a vyčkávám, co z něj vypadne. „Hledáš Klíč… Hledáš tu Klíč. Poslala tě sem má milá přítelkyně, má milovaná Wynewer, není-liž pravda… Poslala tě sem, ale… neřekla ti jednu důležitou věc. Něco… něco, cos rozhodně vědět asi měla…“
Z nějakého důvodu mi vstanou takové ty maličké chloupky na krku. „A… co to je?“
Aytar zaváhá, než promluví: „Klíč tady není. A nikdy tu nebyl.“
Tato informace má pro mne účinek políčku. Ohromeně na něj zírám a nemám slov. Okamžik vůbec nevím, jak se zachovat. Není tu? Nikdy tu nebyl?! Tak proč mě sem sakra Wynewer poslala?! O co jí šlo?! Sklopím zrak a stisknu rty. Klíč tu není. Nikdy tu nebyl. Ta slova mi zní v hlavě jako nějaké zlé zaklínadlo. „A… aha. Není. Chápu. A kde tedy je?“ dostanu ze sebe po několika minutách ticha, do kterého se ozývá jen aytarovo namáhavé sípání. Můj hlas zní nějak nepřirozeně, je děsně vysoký a afektovaný.
„Hmmm… pokud nějaký Klíč existuje, má ho u sebe Vládce,“ oznámí mi aytar a tvář se mu zkřiví bolestí. Opět mám pocit, jako by mne někdo udeřil zatnutou pěstí přímo do nosu. Má ho Vládce Orleeth. Ve své zemi. V Mai. Ve městě Nixin. Ve městě, které patřilo někdejšímu Vládci Taxanovi. Pokud tedy vůbec existuje! Tak tomuhle tedy říkám silná káva. Ano, čekala jsem leccos, ale tohle… tohle ne. Cítím, jak mě pálí očích slzy. Přece nebudu brečet jenom proto, že mi zase unikla šance dostat se z tohohle šíleného světa…! Ne… nebudu… „Jsi z toho pěkně… zklamaná… že…?“
„Ano…“ přiznám neochotně a popotáhnu nosem. „Já… Víte, myslela jsem… Myslela jsem si, že se odsud konečně dostanu…“
Aytar svraští obočí. „A skutečně to chceš?“
Zaraženě na něj pohlédnu. Připomíná mi to mou nedávnou debatu se Selbem… Čím více nad těmi slovy přemýšlím, tím více docházím k závěru, že možná jedna část mé duše touží po tom, abych se vrátila a zase vedla svůj úděsně nudný a nezajímavý život, ale ta druhá tu zůstat chce a zatraceně ji to tady baví, i když se tak často ocitám v ohrožení života a tak často jsem nucena vzít do ruky zbraň… Ne, já se přece musím dostat domů. Já se přece musím vrátit! Já sem nepatřím! Nemůžu sem patřit… A ani Ephemer, ani Jin na tom nic nezmění. Ne… Ne. „Jak to myslíte?“ zašeptám.
„To přece musíš vědět sama,“ pousmál se aytar.
Nakrčím nos. „Já… já nevím…“
„Třeba tě Wynewer poslala na tuhle cestu jenom proto, abys našla sama sebe,“ navrhne.
Pozvednu k němu zrak: „Našla sama sebe? Copak… já nejsem já?“
„Tak to přece nemyslím…“ zasmál se aytar. „Ale jsi ještě dítě. Už je na čase stát se ženou.“
Ušklíbla jsem se. „Jsem už žena.“
„Fyzicky možná…“ přikývnul. „Ale to nestačí. Nejsi připravená.“
Tak teď nechápu už vůbec nic! „Připravená? Na co…?“
„To… to uvidíš sama,“ pronesl, opět nahodil ten trpitelský výraz a lehce se sesunul níž.
„Ne! Neumírejte!“ vyhrkla jsem bezděčně. „Ještě ne!“
Aytar se ztěžka nadechl a popojel po té zdi ještě kousek. „To je jen vůle bohů, Anno…“
Zarazila jsem jej, to aby nesklouzl na podlahu docela, a znovu se jej důrazně zeptala: „Kdo vám to udělal? Mluvte! Mluvte, prosím! Kdo to byl?“
Aytar si dlouze povzdechnul. „Nemůžeš se pořád snažit celé Zemi pomstít…“
Cítím, jak mi mizí krev z obličeje. „To… To já přece nedělám.“
„Ale děláš,“ odsekl a jeho pleť teď už byla přímo popelavá. „A… znáš je.“
„Znám…?“ vykulila jsem oči. „Znám je…?“
„A stejně jako ty, i ona má chuť se mstít…“ zamumlal aytar skoro neslyšitelně.
Kousla jsem se do rtu. „Ona…?“
„A tu chuť se mstít má teda pořádnou!“ ozvalo se těsně za mnou a já vyjekla hrůzou. Vyskočila jsem na nohy a otočila se. Okamžitě mi došlo, kde přišel ten starý aytar k té podivné ráně na obličeji. Byla totiž od biče. Biče, kterého tady v Zemi používá jen jedna jediná osoba, se kterou jsem se tu zatím setkala. „Vypadáš překvapeně, děvčátko…“ Hm. Ve dveřích chatičky stojí Panth. Pravděpodobně mi chce vrátit to, že jsem zabila jejího milovaného přítele Rhinocoda… Za ní stojí několik nechutných skřetů a zubí se na mě. V úsměvech tak odhalují velice špatný chrup, ze kterého se mi zvedá žaludek. Chuťovka. „Copak, princezničko? Oněměla jsi? Nebo jsi snad z té hrůzy spolkla jazyk?“ zasmála se Panth zlehka, stejně jako ta její skupinka hlídacích psů, akorát že ti se řehtali spíše jako když padají pytle brambor po schodech.
Pokusím se o úsměv. „Vás bych tady tedy… ehm… nečekala…“
„To věřím. Hledala jsem tě, kde jsem jen mohla, Anno z Brna…“ zavrčí Panth, na tváři však už ani náznak předchozího zazubení. „Víš, jak nám to dalo zabrat…? Kolik beinů a aytarů jsme museli zmáčknout, jen abychom se dostali k těmhle skvělým informacím tady milého pana Banaaga…? Ještě že je to věštec, který si své vize zapsal a uložil je v Prarské knihovně. Moc chytré. Vážně moc chytré. Alespoň jsme věděli, kde tě najdeme. Neznám lepší zdroj faktů než je blbec… Ale netušila jsem, že se tu objevíš tak pozdě…“
Olízla jsem si rty. „Mám se ti omluvit…?“
„To nemusíš,“ uklidnila mě Panth a zamyšleně si mě prohlížela svýma hlubokýma zelenýma očima. „Víš, nejhorší na tom všem bylo to, že jsem se musela vrátit sem. Do mého rodného Cheinowa. Fuj! Nenávidím to tady! Nenávidím to tu už od doby, co jsem odsud byla neprávem vyhnaná! Tupí venkované!“ Odmlčela se. „Za tu nespravedlnost jsem se jim již pomstila. Teď jsi na řadě ty.“ Cože?! Musím… Musím se bránit! Bleskově jsem sáhla ke svému boku, kde visela – naštěstí – moje skřetí dýka. Zatraceně, skřetí dýka…! Vůbec jsem si neuvědomila, jak jsem k ní vlastně přišla, když jsem ji popadla do ruky, ale ve chvíli, kdy mi to konečně došlo, bylo už příliš pozdě. „Hej, jak si to dovoluješ?! Tohle byl můj tesák! Můj! Tys mi ho vzala!“ zaječí totiž Panth a její bič se mihne vzduchem.
„Au!“ vyjeknu. Jeho konec mne zasáhl a já jsem nucena bolestí zbraň upustit. Z ruky se mi valí krev a zatraceně to štípe. Jeden ze skřetů vyrazí mým směrem, asi aby mě dorazil, ale Panth jej zastaví ráznými slovy:
„Ne, ne, příteli… Nikdo se jí ani nedotkne. Tuhle malou čubku nechte mně.“
Skřet ohrne ret, takže vypadá ještě odpudivěji. „Šak jak ceš… Je tvoje…“
Panth se spokojeně usměje a pokyne mi: „Nechci se s tebou bít tady. Není tu místo. Pojď ven.“ No… co mi zbývá, že… Nepříliš nadšeně je následuji ven. Při chůzi se zastavím jen na malý okamžik, to abych sebrala svou dýku ze země a měla alespoň nějakou zbraň. Venku je už zatracená tma. Skřeti kolem nás utvoří kolečko, jako bychom měly s Panth začít hrát jednu nejmenovanou dětskou míčovou hru. Zhluboka jsem se nadechla. Hlavně klid. Zvládla jsi bojovat s Aníou a dokonce se ti podařilo rozbít jí nos. Proč by to s Panth mělo být těžší? „Mohla bych tě samozřejmě jen tak podříznout,“ pokračovala klidně Panth. „Ale děláme to takhle, protože mi jde o mou čest. To je totiž to jediné, co mi nikdo vzít nemůže. A tys mne urazila. Ano, velice jsi mě urazila. Jak sis vůbec dovolila Rhinocodovi ublížit?!“
„On chtěl zabít mě. Zabij, nebo budeš zabit,“ pokrčím rameny a zkusím dýku protočit. Kdepak, tohle nepůjde. Celé zápěstí mám jako v ohni. S tím se přece nedá bojovat… No a je to tady. Nemůžu bojovat. Umřu… No, jednoho dne to stejně přijít muselo… Umřít v boji je ostatně cool, ne? „Copak ty se podle toho neřídíš?“
Panth se zašklebí. „Většinou se řídím jen té první části toho tvého rčení. Zabij.“ A s tím zaútočí. Ani jsem si nestihla všimnout, kdy se v její ruce objevil ten meč, obrovský, černý a zahnutý. Jen těsně jsem se mu uhnula a překvapeně zamrkala. Tak tohle jsem nečekala… Pohotově po ní seknu, snažící se zasáhnout krk. Chci to mít vyřízené co nejdřív. Panth mne ale bez námahy odrazí (má páru jako lokomotiva, to se ke křehké blondýnce jejího typu moc nehodí) a opovržlivě zvlní rty. „Hm, přesně jak jsem čekala… Fakt neumíš bojovat.“
„Pche, měla jsem toho nejlepšího učitele!“ odseknu a učiním výpad zleva. Vykryje ho. Tak zprava. Opět jej vybere, aniž by se u toho nějak zadýchala. Přetočím se kolem ní a pokusím se na ni jít zezadu, ale patrně to očekává. Odhodí me tak silně, že mám co dělat, abych to ustála. Huh, konečně jsem nalezla ztracenou rovnováhu! Je silnější než já, co se týče tohohle, nemám proti ní šanci. Kdyby mě aspoň nebolela tolik ta paže… Hned by to asi bylo o něčem jiném… Panth se nezdržuje a opět se mě pokusí rozpůlit. Sehnu se a podklouznu jí pod mečem jako David před Goliášem. Než se však stihnu otočit, zasáhne mne do paže. Strašně to zabolí. Ještě že to bylo do levačky… Už takhle mám co dělat, abych udržela dýku ve své pravačce! V hlavě zaslechnu Pediluisův hlas, nabádající mne, abych jí nedala příležitost pořádně se rozmáchnout a zaútočit na ni sérií krátkých a pokud možno i rychlých výpadů. No fajn, když mi to radí Druhý Cheinowské armády… A vida, Panth tím skutečně lehce znervózním! Ustupuje a dokonce se dopustí chyby, takže jí jdu po nohách (nechci ji zabít, jen se jí konečně zbavit nebo jí alespoň znemožnit pohyb, aby bylo jasno) a rozseknu stehno. Jaj, pěkně hluboký sek! Panth s dotčeným výkřikem klesne na jedno koleno a přitiskne si ruku na tu hodně krvácející ránu. Hm, že by se mi podařilo zasáhnout nějakou pěknou žílu? Nepochybně… U jejích nohou se pomalu začíná tvořit slušná loužička krve. „Nehroť to, Panth, nehroť to…“ doporučím jí skoro pobaveně. „Takovou ztrátu krve bys totiž taky nemusela přežít.“
„Drzá žábo…“ zavrčí Panth a hodí po mně hrst písku.
„Hej, sakra, to bylo sprostý!“ vřísknu. Oči mě pálí a nemohu je ani pořádně otevřít. Tak to je dokonalý! Oslepila mě! „Ty svině, tohle byl podraz…!“ namítla jsem a snažila se vytřít písek z očí. Nejde to. Nevidím nic a zatraceně slzím. Panth je krutě zasměje a ujistí mě, že ani neměla v plánu hrát podle pravidel. „To teda fakt nechápu… Myslela jsem si, že se bijeme kvůli tvé cti…!“
Slyším, jak se Panth zastaví a přestane kolem mě pochodovat. „Co ty víš o cti!“ prskla a sekla po mě mečem. Snažila jsem si usilovně vzpomenout na Jinův výcvik. Oči tě jenom klamou. Nech se vést Sílou, Luku Skywalkere. Hu, tohle Jin neříkal… proč se mi tam, krucinál, pletou Hvězdné války?! Vrcholně jsem se soustředila a napnula uši. Jasně jsem zaslechla, jak ostří Panthina meče proráží vzduch a jak se ke mně blíží. Dolů! Vrhla jsem se k zemi, překulila se a opět se vymrštila na nohy. „Co to sakra –“ podivila se Panth. Vítězně jsem se ušklíbla a pevně stiskla v ruce dýku. Panth se po mně znovu ohnala. Podle toho, jak ztěžka tak učinila, pochopila jsem, že ji ztráta krve hodně vyčerpává. Výborně! Zaposlouchala jsem se. Ostří meče někde níž… ano… tne mi po nohách, stejně jako předtím já jí… ne… tohle je ještě níž… kotníky! Nadskočit! Ve chvíli, kdy jsem dopadla nohama opět na pevnou zem, odrazila jsem se a vystřelila kupředu. Dle očekávání jsem vrazila přímo do Panth a srazila ji na zem. Hekla bolestí. Jednou rukou jsem jí přitlačila na zem, bleskově jsem přetočila v ruce dýku, rozmáchla se a bodla. Zcela instinktivně. Cítila jsem, že jsem ji zasáhla, a také jsem cítila, že napětí jejího těla o dost polevilo, ale netušila jsem, kam jsem ji mohla strefit. Odkulila jsem se z ní a zase se donutila pracně vstát, připravená na to, že se na mě opět vrhne. Ale nic se nestalo. Vyčkávala jsem a slzela a doufala, že jsem nepřišla o oči, ale Panth se ani nepohnula. Ztuhla jsem. Já ji zabila…? Já ji fakt zabila?!
„Tys… tys… ty vole!“ vydechl jeden ze skřetů. A zase ticho. Uši drásající ticho. Zuřivě jsem si mnula oči. Konečně vidím alespoň něco… Sice je vše rozmazané a zahalené v mlze, rozeznávám – i přes tu pronikavou řezavou bolest – obrysy a barvy… Zamrkám a otočím se směrem, kde tuším Panth. Leží v prachu v kaluži krve a můj tesák jí trčí z hrudi. Páni, já jsem dobrá…! Kde se to ve mně bere…? To jsem určitě nevědomky použila Moc… Určitě. Klesla jsem k ní na kolena a dýku z rány vytrhla. Zkusila jsem nahmatat tep. Nic. Je po ní. Je mrtvá… Počkat, mrtvá! V rychlosti jsem smočila prsty v její krvi a přitiskla si je překřížené na čelo, tak, jak to udělala nedávno Anía.
„Co to sakra děláš?!“ zařval na mě jiný skřet.
Nevnímám ho. Zavřu oči a vychutnávám si ten zvláštní pocit. Nechápu, jak jsem se mohla nechat tak hloupě zabít! Sakra! Střih. Vztekle mučím toho pitomého starce. Střih. Vyrážíme k Válečné hoře pomstít se té malé čubce, té, která mi zabila Rhinocoda, jediného tvora tady v Zemi, který mě kdy miloval proto, jaká jsem… No co, aspoň mohu konečně zapálit tu prokletou vesnici, ve které mě kdysi tak strašně ponížili…! Střih. Semmak mi oznamuje, že to děvče, které jsme nedávno zajali a které nám uteklo, mi zabilo mýho miláčka… Nenávidím ji… Nenávidím ji! Střih. Hrozně mě baví život s touhle skřetí bandou… potulovat se, zabíjet, loupit… Netuším, jak jsem si na to mohla tak rychle zvyknout… Střih. Přidávám se k nim, alespoň nemusím pořád jezdit po celé Zemi s těmi Dateenskými listinami. Přidávám se k nim. Co na tom, že když mě našli spící v tom jejich brlohu, tak mě znásilnili… všichni a někteří dokonce několikrát. Ale poznala jsem tak Rhinocoda a miluji jej. To on mne totiž zbavil panenství… Střih. Jde po mně ten Lovec. Musím ho svést. Musím ho svést a zabít. Střih. V Dateenu se stávám poslem a setkávám se s válkou a smrtí. Jsem zděšená… Střih. Vyhnali mě ze Gonytaru. Obvinili mě z toho, že jsem se spustila se starostou. Taková lež! Taková potupa! Chtěli mě upálit… Nenávidím je. Střih. Jako děvčátko pracuji jako tanečnice. Jsem sotva dospělá, ale muži mě zbožňují a ženy proklínají. A mě to tak baví! Tak strašně moc!
„Co to sakra děláš, děvče?!“ opakuje skřet a já si uvědomím, že mě od Panth odtáhl.
Otočím se na něj a Panthinu přítomnost v sobě cítím neuvěřitelně silně. „Chci, abyste mě pohřbili podle pravidel a zvyků Cheinowské země. Patřím sem. Narodila jsem se tu a také jsem tu zemřela. Zapalte mě. A můj popel pak rozmeťte v Gonytaru, ať tam odpočívám se svými lidmi. Je to mé přání a já doufám, že to pro mě uděláte,“ pronese Panth mými ústy. Skřeti na mě vyděšeně zírají. „Copak, Semmaku? Nějaký problém? Musíte se postarat o moje tělo. Prosím. Wuloogu, Matheene… Prosím.
„Nemluv takhle,“ vřískne na mě další skřet a popadne mě za ruku. Bolí mě to, ale nemám sílu se mu vytrhnout. „Nemluv jak vona!“
Nebuď hloupý, Wuloogu. Jak by asi tohle děvče mohlo znát vaše jména? Pohřběte mě!“ okřiknu je a vyškubnu se z jeho sevření. Skřet se zapotácí a vyjeveně na mě zírá. Potřesu hlavou a olíznu si rty. Už jsem zase ve své kůži. „Měli byste udělat, o co vás Panth požádala. Má na to právo. Nemá cenu dál bojovat.“
„Ty seš… Strážce?“ vydechne jeden skřet.
„Nevypadá jak Strážce,“ namítne další skřet a v jeho ruce se objeví tesák. „Zamordujem ji.“
Ten skřet, jež mě oslovil jako úplně první, jej však okamžitě zarazí. „Ne, nemůžem ji zamordovat. Co dyž je fakt Strážce…? Mohli bysme bejt prokletý, dyž jí ublížíme!“ Udiveně na něj pohlédnu. Takže když někdo zabije Strážce, uvalí tím na sebe nějakou kletbu? Zatraceně! Jak já, tak Ephemer i Jin jsme Strážce už zabili! Tak proto se nám pořád nic nevede…? „Mluv! Mluv, krucinál! Jseš Strážce nebo ne?“
„Ne,“ ujistím je.
„Tak jak je možný, žes tohle uďála, no?!“ zaječí na mě nečekaně a já sebou polekaně trhnu. Nakrčím nos a zlomek vteřiny uvažuji, zda mu to má cenu vysvětlovat. Ne, nemá. „Leda že bys byla z cechu vrahů… Ale to ne, nemáš přece jejich znamení. Nemůžeš bejt vrah…“ pokračuje skřet a ohyzdný obličej má ještě zrůzněný vztekem.
Ušklíbnu se. „K tvé smůle a hlavně k smůle Panth se mýlíš. Postarejte se o ni, sakra. Přece se tu nebudeme dohadovat a nenecháme ji tu jen tak ležet!“ Skřeti ohromeně pokývají hlavami a jemně zvednou Panth ze země, aby ji mohli odnést. Otočím se na podpatku a vrátím se k tomu stařičkému aytarovi. Leží na zemi a vypadá skoro jako mrtvý, ale když u něj kvapně pokleknu, zjistím, že stále ztěžka dýchá. „Pane Banaago!“ vydechnu a nadzvednu mu hlavu. „Slyšíte mě?“
„Pomsta… má vždy sladkou příchuť… ale také může zhořknout…“ prohlásil aytar pevně. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, ale nepřerušovala jsem ho. „Nesmíte tolik lpět na pomstě… Nejenom ty, Anno… Ale i Jin… Prosím tě, přesvědč ho, aby tolik netoužil po pomstě Bonovi… Ty to přece můžeš dokázat…“
„Proč se mu nemá chtít pomstít? Zemře snad?“ dostala jsem ze sebe. Hrdlo jsem měla jako stažené, sotva jsem mohla mluvit. Ano, o blízké Jinově smrti mi už leccos naznačil Selbo, ale… ne, nesnesla bych, kdybych o něj měla přijít! „Vysvětlete mi to, prosím! Zemře? Můj Jin zemře, když se postaví Bonovi?“ Muž neodpověděl a slabě se roztřásl. „Ne, teď neumírejte! Neumírejte, ne teď a takhle! Řekněte mi, jak to bude s Jinem! Prosím vás!“
Aytar zkřivil tvář bolestí. „Smrt… Celý život… na ni čekám a teď… se bojím.“
„Ne! Nebojte se… Nemáte důvod se bát… Bude to dobrý… Bude to dobrý… Všechno bude dobrý,“ koktala jsem. Muž pomalu, pomaloučku zavřel oči. „Ne! Ještě ne! Takhle ne! Řekněte něco, prosím vás! Řekněte mi, jak to bude s Jinem! Slyšíte?“
„Má lien…“ zašeptal stařík slabým hlasem.
Ztěžka jsem se nadechla. „Ale já… já nejsem lien…“ pípnu. Asi jsem to neměla říkat. Muž na mě totiž strašně smutně pohlédl. V očích se mu zrcadlilo obrovské zklamání a já zalitovala svých ukvapených slov. Bylo mi ho hrozně líto. Pak vydechl naposledy. Hleděla jsem na něj, zcela konsternovaná, a pak jsem pomalu natáhla ruku… a namočila ji ho jeho krve. Nevím, proč jsem to udělala, mépohyby byly docela automatické. Snad jsem doufala, že se mi tak alespoň podaří zjistit všechno, co ví. Anebo… anebo mi už to všechno, co se tu dělo, začínalo lézt na mozek… a já pomalu, ale jistě zešílela.

* * *

„Anno, kde jsi byla…? Při bozích, ty vypadáš…!“ Na Aníin vyděšený výkřik jsem nijak nezareagovala. Cítila jsem se naprosto otupěle. „Co se stalo?“ Anía ke mně přiběhla a dotkla se už zaschlé krve na mém čele. „Tys… tys někoho zabila? Co se stalo?!“ chrlila na mě otázku za otázkou a já neměla sílu jí odpovídat. „Tys byla tam nahoře? Tam nahoře?!“ ukázala prstem směrem, odkud jsem přišla, tedy k Válečné hoře. Na jejím vrcholu teď plápolal oheň. Zapálila jsem tu boudičku, kde pan Banaaga žil, i s jeho mrtvým tělem. V téhle tmě byla ta vatra vidět naprosto dokonale. Neměla jsem ani náladu, ani prostředky pro něj kopat hrob. Tahle mu to musí stačit. Jeho duše je ostatně již s bohy, ne? S… jak se jen jmenují… ano, Untorem a Anor.
„Vy jste byla u toho ohně? Kouř je cítit až sem. Co se stalo, co se to tam děje?“ přidal se i Jin. Pomalu jsem na něj pohlédla, pokrčila rameny a posadila se na zem, tak, abych se zády opírala o jeden větší kámen, čnící ze země. Zaklonila jsem hlavu a hlasitě vzdychla. „Anno, jste v pořádku?“ Jin si ke mně přisedne a uchopí mě za ruku. Páni, to je nějaké divné. Jin se mne sám od sebe dotýká…? „Nejste zraněná? Anno!“
„Ne, nic mi není, Jine, jsem jen hrozně unavená,“ prohlásila jsem, svlékla si kabátec a přehodila ho přes sebe jako deku. „A chce se mi spát. Potřebuji si odpočinout.“
„Tvoje ruka!“ zhrozí se Anía a dotkne se mého zranění. Zabolí to. Prudce její ruku odstrčím. „Potřebuješ to ošetřit… Jine, nemáte tady nějaké obvazy nebo tak něco –“
„Ne, nemáme obvazy! A vůbec, nepotřebuji ošetřit,“ procedím temně. Anía na mne pohlédne velmi překvapeně, a ty její šikmé oči najednou vypadají neuvěřitelně kulatě. „Chci se jen prospat, takže bych ocenila, kdybyste mi oba dali pokoj. A to okamžitě. Ráno totiž hned vyrazíme na cestu, už žádné další zbytečné zdržování.“
„Na cestu? Kam?!“ žasne Jin.
„Do Mai. Za Vládcem,“ zamumlám.
Anía si vedle mě přiklekne. „Ale… proč?“
Zaúpím. Nechce se mi jim všechno vysvětlovat… a rozhodně jim nechci vypravovat, co se na Válečné hoře stalo. Zdá se mi, jako by to bylo už kdo ví jak dlouho, co k tomu všemu došlo, ačkoliv mne písek ještě trošku řeže v očích. To když mrkám. Au. Potřebovala bych si svá bolavá očka pořádně opláchnout vodou. Zdá se mi, jako bych to vlastně ani nezažila já. Jako by tam místo mě byl někdo docela jiný.
„Anno?“ připomene se Anía.
Promnu si čelo. „Vládce má můj Klíč,“ řeknu jednoduše.
„Neměl snad být tady…?“ podiví se Jin.
Zavrtím hlavou. „Ne, nikdy tu nebyl. Wynewer mě poslala špatným směrem.“
Jin pootevře rty údivem. „Jak se mohla zmýlit? Je to přece vědma!“
„Nezmýlila se. Vůbec ne. Udělala to schválně,“ odsekla jsem a střelila pohledem po Aníe, která silně netušila, o čem to sakra mluvíme. Ne, ani tu se mi nechce uvádět do obrazu a líčit jí, čím vším jsme si tady v Zemi už museli projít. „A to možná ani žádný Klíč není. Jine, nezlobte se, ale vážně nemám chuť o tom všem mluvit. Dobrou noc.“
Jin se ošije. „Ale… Anno…!“
„Ne,“ zavrčím. „Ráno vyrazíme do Nixinu a dost řečí.“
„Anno!“ namítne rozezleně Jin.
Zamračím se. „Tiše buďte! Zítra jedeme do Mai. Za Vládcem.“
„A co Ephemer?“ vloží se do debaty Anía.
Pohlédnu na ni a kousnu se do rtu. „Ephemer…“
„Ano, Ephemer. On sem přece přijede,“ zuřivě přikyvuje Jin. „Přijede sem, že ano?“
„Ne, nepřijede. Nepřijede. Je mrtvý,“ odvětím ostře a samotnou mne zaskočí, jak tvrdě jsem to dokázala vyslovit a že se mi u toho ani trošku nezatřásl hlas. „Kdyby byl živý, už by tu přece musel být. Tady v Cheinowě být více nemůžeme. Co když nás budou Cheinowští vojáci hledat kvůli vraždě Pediluise? Nemůžeme riskovat, že by nás zavřeli nebo popravili! Je mrtvý, Jine. Já to prostě vím.“
Jin ztuhne. „Ne…“
„Selbo! Řekni to ty, tobě snad uvěří,“ křiknu na svého malého společníka. Selbo mlčí. Vstanu, dojdu ke svému koni a vysypu ho z vaku. Za mnoha nadávek a kleteb se kutálí po zemi, prská hlínu a vzteká se. Anía zděšeně vykřikne, odskočí od něj a ve vzduchu prsty naznačí jakési ochranné znamení. „No tak, Selbo. Přestaň nás všechny napínat a řekni nám, jak se to s Ephemerem! Řekni nám, že je mrtvý!“
Selbo se konečně zastaví a rozzuřeně koulí očima. „Zatraceně, Anno!“
„Fuj, co to je…?“ hrozí se Anía.
„To je můj malej soukromej věštec. Ví úplně všechno. A stejně tak ví, přesně jako já, že je Ephemer mrtvý. Proč to sakra neřekneš nahlas? Tos chtěl, abych se k tomu dobrala sama? Abych se s tím snad smířila?!“ vřískám a je mi jedno, že bych asi měla být radši zticha a nesnažit se na nás nijak upozornit. Mám na sebe obrovskou zlost. Ne na něj, ani na nic nechápajícího Jina, ani na Aníu, která má na rameni vytetovaný Thaarův znak, ale na sebe. Jenom a pouze na sebe.
„Anno…“ Anía mne popadne kolem ramen a pořádně se mnou zatřese. „Vzpamatuj se.“
„Nevzpamatuju! Nechci! Nemůžu!“ ječím. „A víš proč? Protože mi to je jedno! Je mi úplně jedno, že neumím používat Moc! Je mi úplně jedno, že se ji nikdy ani používat nenaučím! A stejně tak mi je jedno i to, že jsem přišla o svého milovaného Ephemera a –“ Jakmile to vyslovím, zlomí se mi hlas a já začnu plakat. Není mi to samozřejmě jedno. Ani v nejmenším, zatraceně! Jin se ke mně natáhne a obejme mě, stejně jako Anía, takže se k sobě tiskneme všichni tři a já brečím a brečím, jako bych snad ani nikdy přestat bulit neměla. „Já nechci, sakra, aby umřel! Já nechci, abyste umřel i vy, Jine!“
Jin se usměje. Tím svým neopakovatelným sladkým způsobem. „Ale Anno…“
„Já nechci, abyste umřel!“ opakuji zoufale a uchopím jej za jeho drátěnou vestu. „Nechci, abyste umřel! Já bych byla bez vás hrozně nešťastná, slyšíte?“
„Jestli vás to uklidní, Anno… tak já neplánuji v blízké době umírat. A tohle mi skutečně můžete věřit,“ zazubí se Jin a setře mi slzy. Najde je všechny, jako by je snad viděl. Jenže nevidí… Nevidí… Rozbrečím se nanovo. Jin je sice vynikající šermíř, ale to, že nemá oči, je pro něj velkým handicapem. Využije toho Bon, aby mi ho zabil…? „Anno… Uklidněte se. Poslouchejte mě. Počkáme tu na Ephemera a pak vyrazíme do Mai, ano?“
Přikývnu. „Tak dobře…“
„Tak dobře,“ souhlasí Jin a drží mě ve svém náručí tak dlouho, než usnu, vyčerpaná pláčem, smutkem i bojem s Panth.
Když se pak v noci na chvíli probudím, Jin mne ještě tiskne. Řekla bych, že spí, jednu ruku zvolna položenou mi kolem ramen, druhou na mé dlani. Je to strašně krásný. A bylo by to ještě hezčí, kdyby mne takhle držel Ephemer… Ach jo, můj Ephemer… Povzdechnu si a hlavu zabořím do Jinovy kytlice.

* * *

„Ani jsme už nedoufali…!“
Prudce se posadím. Slunce už stojí vysoko na obloze a oheň dávno vyhasnul. Rozhlédnu se. Ani Anía, ani Jin nikde kolem mě nejsou, ale já bych přísahala, že jsem slyšela Jinův hlas… Nebo se mi to jenom zdálo…? Ne… Hodím na sebe kabátek, protože mi je už docela zima, a vykročím směrem, kde tuším ty dva.
A zde se ohromeně zarazím a na okamžik nemám slov. Dech mi uvízne hrdle a já před sebe zírám jako uhranutá. Několik vteřin přesvědčuji sama sebe že ještě spím, ale… ne, tohle by byl příliš naivní sen. Nespím… že ne? Pro jistotu se štípnu do ruky. Au! Bolí! No jasně! Tohle musí být skutečnost! Je tu. Je tady. Sotva tomu mohu uvěřit.
Ephemer. EPHEMER!
Jak jsem o něm mohla pochybovat? Jak jsem jen mohla ztratit víru?! Ephemer je přece… úžasný. Nenechal by se jen tak zabít. Ne teď, když věděl, že na něj čekám a že se na něj hrozně těším… Nadechnu se a opatrně k nim přistoupím blíž. Zatím si mě nevšimli. Ani jeden z nich. Zachvěji se radostí. Ephemer!
„Tak rád vás vidím! Tak strašně rád,“ dodá Jin a stiskne Ephemerovi ruku. Anía stojí kousek od nich, ruce založené, a s přivřenýma očima zamračeně mého milovaného Ephemera pozoruje. Evidentně se jí nelíbí. Heh, to nechápu, mně se totiž líbí moc! „Jaká byla cesta? A co ten Stopař, se kterým jste byl ve vězení? I jemu se dostalo svobody, tak jako vám? Tak mluvte konečně!“
Ephemer se usměje. Je to tak okouzlující, že se mi málem podlomí kolena. Ano, o tomhle úsměvu jsem snila tak dlouho… a konečně jej vidím na vlastní oči! Ty jeho dlouhé hnědé vlasy… ty jeho nádherné třpytivé oči… i ty jeho podivně dlouhé špičaté uši, které bych tolik chtěla ožužlat…. Ephemer. „Kryštofa král Ran z vězení pustil samozřejmě také, jak zněla dohoda. Oba princové šťastně dorazili do Wellaru a král byl tak dojat, že vyhlásil amnestii a propustil i jiné vězně, kteří se s námi dělili o prostor v jeho šatlavě,“ vypravuje a strašně hezky při řeči špulí rty. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla… Ach, to je tak sladké! „Dokonce se začalo mluvit i o svatbě. Princ Daran se totiž zakoukal do Dateenské princezny Kyry a princ Daroth…“
„…do princezny Mamar, to víme,“ doplnil za něj Jin.
Ephemer se zatváří překvapeně. „Ne… Princ Daroth dovezl do Wellaru princeznu Mamar a ta se má stát chotí krále Rana. Jak vás napadlo, že by zrovna princ Daroth a princezna Mamar mohli –“ Náhle se zarazí a ohlédne se mým směrem, jakoby snad na sobě cítil můj pohled. Zazubí se ještě o něco víc. „Anno!“ vykřikne nadšeně. Cítím, že se culím, a připadá mi to hodně hloupé, ale nemohu se ovládnout. Anía se zamračí ještě o něco víc. „Anno, tady jste! Nechtěl jsem vás budit, spala jste tak nevinně, že bych byl –“
Beze slova se mu vrhnu kolem krku a místo toho, abych jej nechala domluvit, jej políbím. Pořádně políbím. Ephemer to sice asi nečekal, lehce se zapotácí nazad, když se na něj doslova a do písmene „přisaju“, ale nebrání se. Líbáme se několik minut. Zavřu oči a plně se do té jedné jediné pusy položím. Jako by vedle nás nestál Jin, kterého jsem ještě před pár dny sváděla k milostným hrátkám, jako by vedle nás nestála Anía, které se nejspíš taky líbím. V tu chvíli je mi jedno, kde jsem a s kým tam jsem, v tu chvíli se soustředím jenom na něj a na sebe a líbám ho a líbám, jako by měl být konec světa. No a když nad tím tak přemýšlím… ano, tohle bych skutečně chtěla udělat, kdyby měl nastat zánik úplně všeho. Ephemerovým polibkům se totiž vůbec nic nevyrovná. Jakmile se přestaneme líbat, poodstoupím od něj (ale jenom na krůček) a prohrábnu si vlasy jednou rukou, zatímco tu druhou nechávám volně položenou na jeho rameni. Ach jo. Musím vypadat strašně, krátce po vyspání v sedě a navíc neupravená a rozcuchaná, ale z toho, jak se na mě Ephemer dívá, usoudím, že to asi nebude tak zlé.
„Konečně,“ zamumlám. Cítím se báječně a chce se mi snad samou radostí zpívat. Můj Ephemer… Můj Ephemer je konečně s námi. Mám pocit, jako by se okamžitě všechno obrátilo k lepšímu. Když je tu teď s námi, nemůže se nám už stát nic špatného, že ne? To by nešlo. To prostě nejde. Neexistují žádné špatné myšlenky. Neexistují žádní zlí Strážci, ani žádní zlí skřeti. Dokonce neexistuje ani Tiwanaineira. Nic zlého nebo špatného prostě není. Je tu s námi Ephemer a všechno bude už jen lepší a lepší. Musí.
A Jin si najednou strašně žalostně povzdechne.

Předchozí kapitola . . . Další kapitola ->